21. srpna 2058
Než si zvyknu na nové tělesné partie, mám si vést podrobný deník všech pocitů a dojmů. Dali mi na to aparátek, na jakém píšou slepci, takovou tabulku s vodícími dráty. Jde to ztuha. Diktafon by mi ale k ničemu nebyl, když na mluvidla budu ještě nějakou dobu čekat. A jednou rukou poslepu na klávesnici psát nedovedu.
Probudil jsem se bez bolesti. Zajímavé. Překvapilo mě, že od nehody uplynulo teprve pět dní. Pro úplnost musím dodat, že jsem, nebo jsem byl Dr. Wilson Cheetham, vrchní inženýr (kontrola kvality) na stanici Skyfac firmy U. S. Steel, vysokoorbitální továrně na pěnovou ocel a filtrační materiály pro lidi pod oběžnou dráhou Měsíce. Ale když čtete tohle, tak už to víte.
Před pěti dny jsem kontroloval hliníkovou huť a stala se mi ošklivá nehoda. Porouchalo se mi ovládání tryskové židle a já vletěl přímo do výronu nabité hliníkové páry. Hodně rozpálené. Hned utáhli kohout, ale plynný hliník mi stejně stačil proříznout skafandr a důkladně mi propéct tři čtvrtiny těla.
Někde blízko museli mít záchrannou bublinu. Byl jsem samozřejmě v bezvědomí. Prý se mi šokem zastavilo srdce, ale zachránili mě. Přišel jsem o levou nohu, levou ruku a obličej. Nemám spodní čelist, nos ani ušní boltce. Přesto trochu slyším a zhruba za týden dostanu oči. Prý mi udělají i varlata a penis.
V žilách musím mít místo krve morfium. Jsem nepřirozeně klidný. Kdybych byl sám sebou, ať už z mého já zbylo cokoli, asi bych se nenechal předělat na bezpohlavní polostroj.
No nic. Tahle mašina se bude umět vypnout.
22. srpna 2058
Dlouho jsem neznal víc než spánek a bolest. To v beztížném oddělení nemocnice na Mercy. Kousek po kousku ze mě sloupali připálenou kůži. Anestézie má bohužel své meze. Chtěl jsem řvát, ale neměl jsem hlasivky. Nakonec se rozhodli nezachraňovat ruku ani nohu, což mi ušetřilo trochu bolesti.
Sotva jsem byl schopen poslouchat, sdělili mi, že U. S. Steel si mých služeb cení na sadu špičkových kyborgovským protéz. Polovinu ceny pokryje Interface Biotech na Měsíci. Všichni si mě odepíšou z daní.
A tohle mi přichystali: napřed novou ruku a nohu. Poměrně běžná záležitost. (Kdysi jsme měli v práci paní s oběma rukama protetickýma. Trvalo mi celé týdny, než jsem se na ni naučil hledět bez lítosti a odporu.) Pak mi zkusí udělat funkční čelist a ústa, což se zatím příliš nedařilo, a dostavět hrtan, hlasivky a jícen. Budu schopen mluvit a pít, i když jídlo musím omezit na kašovitou stravu: slinné žlázy stále přesahují možnosti laboratoří. Nezvládnou žádné sliznice. Trochu drastická léčba mého chronického zánětu nosní dutiny.
Přinejmenším mě překvapilo, že rekonstrukce penisu je vcelku prostá a dobře odzkoušená procedura. Chlapi ho pořád strkají někam, kde nemá co dělat. V mém případě se těší, že obnoví jak funkci, tak cit. Prostata zůstala celá a ti koumáci si věří, že zvládnou všechno zapojit tak, aby fungovala ejakulace. Obnovit schopnost močení je podle nich hračka.
(Biotechnik zodpovědný za urogenitální část projektu se u mě vykecával přes hodinu a zacházel při tom do nechutných podrobností. Vyrozuměl jsem, že než přišli s první mechanickou protézou, dělali nový penis z volného žebra potaženého kožním štěpem. Příjemce zůstal obdařen věčnou erekcí, bohužel nepřirozenou a krapet necitlivou. Moje protéza bude vypadat skoro jako, řekněme, originál, a poslední objevy na poli mechaniky tažných polí a bioniky by mi měly dopřát realistické reakce.)
Nevím, co si o tom mám myslet. Štve mě, že mě tolik nadopovali, chtěl bych si trochu zatruchlit nebo mít aspoň strach. Místo toho tu čekám jako tele.
4. září 2058
Po třinácti dnech v limbu jsem se probudil s očima. Ruku a nohu mám taky na místě, ale ještě nejsou zapnuté. Zajímalo by mě, jak oči vypadají. (Než dostanu tvář, nedají mi zrcadlo.) Na omak jsou jako mokré sklo.
A dost toho umějí. Mám k nim krabičku se dvěma knoflíky, které vypínají základní režim, tedy normální vidění. Jedním knoflíkem seřizuji stahování duhovky, takže dokážu vidět v úplné tmě, nebo se bez problémů podívat přímo do slunce, kdyby se mi náhodou chtělo. Druhý ovladač řídí frekvenční rozsah, takže můžu sledovat infračervené nebo ultrafialové spektrum. V ultrafialové vypadá nemocniční pokoj skoro stejně jako normálně, zato v infračervené se úplně promění. Většina osvětlení tehdy vychází z jasných žeber radiátoru na stěně. Pod kůží živé ruky vidím pulzující pavučinu žil a tepen. Druhá ruka je samozřejmě celá tmavě modrá a nevydává žádné vlastní teplo.
(Později.) Zvláštní, že jsem si neuvědomil, že jsem na Měsíci. Myslel jsem si, že jsem v nízkogravitačním křídle na Mercy. Takže mě ve spánku poslali dolů do Biotechu. Mělo mi to dojít hned.
5. září 2058
Zapnuli mi „společenskou“ ruku a nohu a začali jsme cvičit. Vždycky mám pomyslet na nějaký pohyb, udělat ho pravou rukou nebo nohou a zároveň se snažit pohnout levou. Cvičitel kyborgovským údům pomáhá, což mi působí něco jako bolest, i když opravdovou bolest ve svalech nijak nepřipomíná. Asi se tak hlásí přetížené obvody.
Ke konci hodiny jsem dokázal bez pomoci zatnout pěst, i když bych sotva udržel tužku. Zatím nedovedu zvednout nohu, ale už hýbu prsty.
Dnes mi sundali obvazy od ramen po kyčle a pokožku ze zkumavky vypadá daleko lépe, než jsem čekal. Je sice holá a trochu se leskne, ale barvu trefili. V infračerveném spektru vypadá jinak, daleko jednolitěji než na „opravdové“ straně. Asi proto, že za sebou nemá čtyřicet let stárnutí.
Při cvičení se může technik rozplynout nadšením, jak nádherně se mi bude s novou rukou žít – vlastně s novýma rukama Cvičím se „společenskou“ paží, která vypadá daleko přesvědčivěji než ty, jaké měla před deseti lety moje kolegyně (rozhodně spíš otázka ceny než technického pokroku). „Pracovní“ paži jsem ještě neviděl, bude celá z kovu a půjde nasadit na skafandr. Navíc na zápěstí dostanu různé specializované nástroje.
Naštěstí mám levačku šikovnější než většina praváků. V druhém ročníku jsem si zlomil pravou ruku a ve třetím povolila ještě několikrát, takže jsem se naučil psát i levou, a to mnohem úhledněji.
Říkají, že mi snižují dávky léků. Pokud nelžou, přizpůsobuji se docela hladce. Samozřejmě to nemám s čím srovnat, nic podobného se mi ještě nestalo. Třeba je můj klid jen maskovaná hysterie.
6. září 2058
Dnes jsem zvládl uvázat uzel. Dovedu i kostrbatě nakreslit písmena, sice neobratně jako malé dítě, ale už poznávám svůj rukopis.
Začal jsem dokonce trochu chodit, ale musím se opírat o bradla. (Nedostatek síly v rukou je problém nervů, ne svalů; když ztuhnou, jsou levá paže i noha pevné jako kovové berle). Při cvičení mi hlavní rozptýlení poskytují návštěvy, které nikdo neplatí za to, aby zastíraly děs, když si je ze skulin v zafačované kouli tvarem nepříliš podobné hlavě změří pár chladných čoček.
Zítra začnou s výrobou obličeje. Přes týden budu prakticky pořád v bezvědomí. Říkají, že tělo se bude s protézami sžívat i ve spánku.
14. září 2058
Jako malého kluka mě matka o každém Halloweenu nastrojila do kostýmu a pak mě vlekla po celém paneláku, abych si vykoledoval nějaké bonbony. Jednou jsem měl masku tehdy v krychli populární dětské hvězdy, těsnou umělohmotnou záležitost přes celou hlavu, která mé odulé tváře v mezích možností přiblížila platónskému ideálu dětské krásy.
Tahle tvář je stejná. Rozhodně je to můj obličej, ale pokožku má napjatou a tuhou. Pokus o jakýkoli výraz vyústí v nesmyslnou grimasu.
V levé ruce už mám skoro normální stisk, i když jí ještě chybí šikovnost. Jak doufali, smyslové schopnosti konečků prstů a dlaní jsou lépe doladěné než cit ve „zdravé“ ruce. Když jsem si přejel novým ukazováčkem po pravém zápěstí, cítil jsem jednotlivé póry a rozdílnou teplotu nad šlachami a nad cévami. Přesto jednou paže i ruka dosáhne nadlidské síly.
Na tváři póry nenahmatám. Ve věci tepelné výměny protetici překonali přírodu.
22. září 2058
Ještě týden spánku, než mi zavedou nové potrubí. Když narkóza opadla, rozhodně jsem tam něco cítil – ne bolest, ale ani normální somatickou tíži genitálií. Všechno se ale schovávalo pod obklady a obvazy, navíc mi zůstala cévka, takže se nebylo čemu divit.
(Později.) Přišel lapiduch a bázlivě mi obvazy odstranil. Červenal se; petting zřejmě v pracovní smlouvě nemá. Když vytáhl cévku, ucítil jsem bodavou bolest a pak úlevu.
Není to zrovna přesná kopie. Když rekonstruovali obličej, mohli vycházet ze stovek fotografií a krychlí, ale nikdy mě nenapadlo, že se mi jednou může hodit album podobenek vlastního přirození v různých stádiích ochablosti. Technici mi tedy přinesli náruč obrázků vytrhaných z urologických učebnic a pornografických časopisů, abych sám našel odpovídající model.
K podobnému úkolu mi nestačil talent ani praxe. Byť to může v naší době nespoutaného hedonismu znít nepravděpodobně, od maturity před pětadvaceti lety jsem neviděl jiného nahého muže, natož s tvrdým. (Na odvrácené straně jsem pobyl 18 měsíců a nikdy jsem se ani neotřel o sex bar. Dával jsem přednost jednočlennému publiku, i kdybych jí za to musel platit, jako ostatně většinou.)
Nový mi připadal trochu delší a silnější než jeho předchůdce – to všichni chlapi podvědomě přehánějí? – a při erekci je podoba spíše vzdálená. Zaujímá frajersky ostrý úhel.
Na tomto místě je sice nechutné, ale nutné se zmínit o masturbaci. Napřed to nešlo. Pravou rukou to bylo, jako bych držel jiného chlapa, o což jsem nikdy nestál. Zato novou rukou všechno probíhalo jako obvykle, přestože musím přiznat, že jsem si připadal trochu jako šmírák. Pocity byly nesmírně pronikavé a ejakulace silnější, než jsem si pamatoval z mládí.
Je to divné. Nedávno jsem četl knihu o mozkové chemii, v níž autor především tvrdil, že je chyba zcela ztotožňovat mysl s mozkem. Mozek, psal tam, je svým způsobem jen nejtlustší a nejsložitější část nervové soustavy; řídí sice vědomí, ale vlastní mysl se rozlévá po celém těle sítí uzlin. Zvolil příklad ze sexuální sféry. Když muž s lítostí konstatuje, že jeho penis má vlastní rozum, není daleko od pravdy.
Já mám ovšem ve svých nových orgánech skutečný mozek: biočipy k analýze smyslových vjemů a mozkových příkazů. Jsou tyhle malé mozky součástí mého vědomí stejně jako zbytek nervové soustavy? Zkušenost s onanií by naznačovala, že se zařídily spíš pro sebe.
Abych tak řekl, na podobné závěry je ještě brzy. Uvidíme, jak se mi bude dařit ve složitějším prostředí, kde se nebudu soustřeďovat jen na sebe.
23. září 2058
V noci do sebe zjevně něco zapadlo. Probudil jsem se s plnou silou v kyborgovských údech. Jedno madlo u postele bylo zkroucené v místě, kde jsem ho ze spaní sevřel. Bez námahy jsem ho narovnal.
Bůhvíproč jsem se rozhodl o svých schopnostech zatím pomlčet. Technici tvrdili, že proti normálnímu člověku budu mít v ruce třikrát až čtyřikrát větší sílu; skutečnost jejich odhad daleko předčí.
Ale proč to tajit? Sám nevím. Ať mi oni řeknou, proč jsem to zamlčel. Tenhle deník má být koneckonců popis mého psychického přizpůsobení nebo nepřizpůsobení.
(Později.) Technici ze mě byli na větvi. Utáhl jsem devadesát kilo. Je mi jasné, že kdybych opravdu zabral, vytrhnu pero ze zdi. Zítra jim ukážu sto deset a časem dojdu na sto dvacet pět.
Musím si samozřejmě dávat pozor na vektory síly. Když příliš zatížím normální části těla, můžu si přivodit trvalé následky. Železnou pěstí prorazím třeba dveře přechodové komory, ale rána by mi zřejmě vytrhla protézu z ramene. Newtonovy zákony se mě týkají i nadále.
Jiné zákony se budou muset přepsat.
24. září 2058
Dneska jsem cvičil se třemi nástroji. Fantazie!
První byla obyčejná mechanická paže s dálkovým zařízením, stejná, na jaké se normální lidi učí ovládat robotická klepeta. Já ovšem k přenosu svých pohybů nepotřeboval dlouhou rukavici s polohovými čidly. Já se mohu napojit přímo.
Mechanické ruce jsem v práci používal už od vysoké, ale nic takového jsem nepoznal. V ovládací rukavici vám nemotornou zpětnou vazbu poskytují jen žlábkované generátory tlakového pole, schované v plastu. Já získal stejnou zpětnou vazbu jako s vlastní rukou, ale daleko citlivější na hmat. Když mě poprvé požádali, ať zvednu vajíčko, vyhodil jsem ho a chytil (v měsíční gravitaci žádná velká ekvilibristika, pravda, ale stejně snadno bych to zvládl v pozemské tíži).
Další protézou byl veliký bagr, který Západní důlní používá na stanici Grimaldi. Byl zajímavý, nejen kvůli velikosti, ale rovněž díky časové prodlevě. Grimaldi leží jen pár desítek kilometrů daleko, ale na náš pokus se v kabelech nenašlo dostatečně široké datové pásmo. Musel jsem bagr ovládat přes satelit, čímž mezi myšlenkou a činem vzniklo zpoždění zhruba deset vteřin. Pocit moci byl příjemný, ale trochu mě mátl: ohnul jsem prsty, hrábl dolů a příliš pozdě ucítil náraz o zem. Pak jsem jako nic zvedl několik tun kamení a písku. Kolem stáli lidé, zasypal bych je jediným pohybem zápěstí. Já ale náklad poslušně složil na pás do drtičky.
Nejvíc mě ale uchvátila mikroprotéza Používá se teprve pár měsíců; slyšel jsem o ní, ale neměl jsem příležitost ji vidět v chodu. Jde o ruku se vším, co k ní patří, velkou sotva desetinu milimetru. Používal jsem ji v součinnosti s elektronovým mikroskopem malého výkonu, běhal jsem s ní po povrchu mikroobvodu. Při daném zvětšení vypadala jako ruka na dlouhé tyči na výletě chodbami pokrytými tu hrubým štukem, tam hladkým kovem, jinde opadávající hnědou omítkou, propletenými tlustými zlatými kabely. Když bylo třeba, mohl jsem do obvodu zavést i druhou, ovládanou přes rukavici pravičkou. Pravice pomáhala s prostými tesařskými a strojnickými úkony, jež ve skutečnosti znamenaly zásadní změny kvantově elektromechanických vlastností obvodu.
Tohle je skutečná moc, ne drcení ocelových trubek a zvedání tun zeminy, ale postrkování a krocení elektronů. První doktorát jsem si udělal z elektro inženýrství; v okamžiku osvícení mi došlo, že jsem vlastně první skutečný elektroinženýr v dějinách.
Po dvou hodinách jsem musel přestat, protože mi podle nich docházely síly. Posadili mě na vozík a já cestou do pokoje usnul. Zdálo se mi o nekonečné mikrokosmické moci.
25. září 2058
Kovová paže. Předpokládal jsem, že z ní budu mít proti „společenské“ ruce diametrálně odlišný pocit, ale ve většině případů se samozřejmě chovají stejně. Obvody jsou obvody. Rozdíl se projeví při mezní zátěži. Když dosáhnu napětí, jež by mohlo poškodit materiál, měkká ruka mi posílá signály podobné bolesti. Kovovou protézou utrhnu kus centimetrového ocelového plechu a necítím víc než lehkou „svalovou únavu“. Kdybych měl takové ruce dvě, dokázal bych zázraky.
Mechanická noha není tak bohatě obdařená. Má omezovače síly a rejstřík pohybů srovnatelný s běžnou nohou. I normální člověk se na Měsíci občas praští o strop. Kdybych prudce vstal, mohl bych si přivodit přinejmenším otřes mozku.
Kovová ruka se mi líbí. Až zesílím (ha!), povídají, budu moci jít ven a zkusit si ji na skafandru. Hodit něco za obzor.
Dneškem počínaje se částečně vracím do normálního života. Biotech si mě nechá ještě šest až osm týdnů, ale jsem připojený na svou kancelář v Skyfacu a už jsem se pustil do nahromaděných papírů. Dvě hodiny dopoledne a dvě odpoledne. Mám rozptýlení, ale musím přiznat, že do toho nedávám srdce. Radši bych si hrál s mikroprotézou. (Na zítřek jsem si rezervoval tři hodiny.)
26. září 2058
Do malíčku mikroprotézy zavedli optické vlákno, takže před sebe vidím, aniž by mě omezovalo zorné pole elektronového mikroskopu. Za pohybu je přenos rozházený, ale když na pár sekund zastavím, počítač sestaví poměrně ostrý obraz. Prošel jsem se po celé pravé ruce, úžasný výlet. Chlupy trčí jako džungle tvrdých černých stonků, póry připomínají mokré krátery. A všude leží důkazy pomalého odumírání kůže, průsvitné kupky odloupaných buněk.
Zvykl jsem si nosit spíš kovovou paži než společenskou. Nevadí mi, že na mě lidí civí. Kovová se mi spíš hodí v práci a tak si s ní chci dobře rozumět. Také s ní mám nepopiratelný pocit moci.
27. září 2058
Dneska jsem šel ven. Napřed to šlo ztuha. Posledních jedenáct let jsem nosil skafandr jen v beztíži, takže mám všechny reflexy naučené špatně. V šestině gé se ale nemůže stát nic vážného.
Procházka mě rozjařila a zároveň naštvala, protože jsem nemohl ukázat všechnu sílu. Jednou jsem to málem přehnal, to když jsem zakopl o velký kámen. Než jsem dopadl, uvědomil jsem si, že mám levou ruku zaraženou deset centimetrů do regolitu, protože jsem na ni prudce zatlačil. Vrátil jsem se a diskrétně zrádnou stopu zahrábl pískem.
Opravdu bych dokázal hodit kámen za horizont. S prakem bych dostal oblázek i na oběžnou dráhu, mohl bych vydělávat jako měsíční odpalovací rampa.
(Později.) Nadmíru zajímavé. Po večeři za mnou přišla pěkná sestřička, pamatoval jsem si ji od začátku projektu, a nabídla mi snadno představitelný experiment. Výsledek překonal všechna očekávání.
I když moje tělo začíná obvyklým postupem vzrušení-vytrvání-orgasmus, jiné podobnosti jsem nenašel. Ochabnutí se nekoná, proces erekce je zcela pod kontrolou vůle. Můžu se stát nejoblíbenějším mužem na Měsíci.
Umělá kůže na penisu má stejně citlivý hmat jako kyborgovská prsty. Najednou vím o niterném místopisu ženy víc než kterýkoli muž v dějinách – ba kterákoli žena!
Zítra asi podniknu výlet do Odvrácené strany.
28. září 2058
V Odvrácené straně je devět sex barů. Podíval jsem se do průvodce, poptal jsem se místních a zamířil do podniku s chytlavým názvem Šťávička.
Název měl vyjadřovat upejpavé erotično. Nepodávali tu nic než ovoce a džusy, většinou neskutečně drahý dovoz ze Země. Za sklenici hruškového moštu jsem dal celodenní mzdu a zamířil k nejpřitažlivější ženě v sále.
To byla chyba Ani před nehodou jsem nebyl fyzicky příliš vábný a laboratoř věrně obnovila mé hrubé rysy i mírně povislý pupek. Odpálkovala mě.
Zkusil jsem tedy opačný extrém a začal hledat tu nejošklivější ženu. Na zkoušku bude lepší: před nehodou jsem požadoval a platil za fyzickou dokonalost. Když dokážu zopakovat výkon z včerejší noci s ženou sexuálně nepřitažlivou – a dokonce na veřejnosti –, pak bezpochyby prokážu svou nezávislost na vegetativním nervstvu.
Druhá chyba Konverzace mi nikdy moc nešla, a když jsem našel svoje vtělení ošklivosti, hned jsem spustil o nehodě a vzácné schopnosti, jíž jsem díky léčbě nabyl. Najednou si vzpomněla, že má někde schůzku.
S další ženou, rovněž nehezkou, jsem nebyl tak otevřený. Zeptala se, co mám s obličejem, a já jí přiznal půlku pravdy. Roztomile mě politovala, mateřsky, což mi ji rozhodně nepřikrášlilo. K pokusu se skvěle hodila. Opustili jsme seznamovací sál a zamířili dozadu do takzvaného hnízdečka lásky.
Vzduch čpěl zřejmě vonnými tyčinkami a potem, ale můj suchý nos samozřejmě nedokázal rozlišit jednotlivé vůně. Poprvé jsem tomu byl rád; zřejmě to tam smrdělo jako ve staré fotbalové šatně. Plus feromony.
V tlumeném osvětlení, červeném, modrém a bílém, se přes deset párů více či méně aktivně zaobíralo roztodivnými projevy milostného aktu. Někteří nepokrytě civěli na jiné, ale většina buď šmírovala nenápadně, nebo se starala o svoje. Skoro všichni se činili na podlaze, tvořené teplou měkkou žíněnkou, jiní ovšem vynalézavě využívali stolů a židlí. Některé variace by byly v pozemské tíži bezpochyby nemožné nebo nebezpečné.
Svlékli jsme se a ona mě pochválila za očividnou mladickou čilost. Jeden čumil si neodpustil závistivý komentář. Pokusná žena byla spíše rozměklá a těstovitá, dříve bych těžko dokázal nadále předstírat nadšení. Dnes ale nenastal žádný problém, dokonce jsem si docela užíval. Nevyžadovala prakticky žádnou předehru a já si záhy zopakoval podivný prožitek hypersenzitivního průzkumu, gynekologické speleologie.
V rozkoši byla docela hlučná, a i když nevydržela ani hodinu, přitáhli jsme nezanedbatelnou pozornost. Když udýchaná s lítostí odmítla pokračovat v tělocviku, nabídla mi své tělesné otvory poměrně atraktivní mladá blondýna, která nás nějakou dobu pozorovala. Na chvíli jsem jí vyhověl; i když studna vyschla páka pumpy pracovala hladce.
V průběhu výkonu jsem si uvědomil, že potěšení není v žádném normálním smyslu sexuálního rázu. Smyslné ano, asi jako dobré jídlo, ale jaksi odtažitě rafinované, těžko to popsat přesněji. Zřejmě tu je víc než pouze metaforický vztah k epikurejství. Když už nemohu ochutnat jídlo, na ostatní zkušenosti zbývá v mozku víc místa. Možná se mi mozek přetavuje, aby dokázal co nejúčinněji využít mých nově nabytých schopností.
Než blondýna odpadla, zaujaly mé satyrské kousky několik dalších zájemkyň. Odolal jsem pokušení zjistit meze nového orgánu, pokud vůbec nějaké má. Záda mě bolela a pravé koleno protestovalo, vypnul jsem tedy v duchu nějaké relátko a vypustil páru. Odešel jsem bez zbytečných hovorů. (První žena trvala na tom, že mě musí na něco pozvat. Zvolil jsem banán.)
29. září 2058
Když už tedy mám oči a obě ruce, není důvod škrábat tenhle deník propiskou, dál tedy píšu na počítači. Ale ponechávám dvě verze.
Přepsal jsem všechny předchozí záznamy a proškrtal verzi pro Biotech. Je velice slušná a taková i zůstane. Neobsahuje například následující pasáž:
Po posledním zápisu mi zbyla ještě spousta energie, uskutečnil jsem tedy plán, který se mi už nějakou dobu rodil v hlavě.
Kolem druhé ráno jsem sešel dolů a vloupal se do protetické laboratoře. Vstup chrání zámek s pětičíselnou kombinací, ale ten pro mě samozřejmě nepředstavoval žádnou překážku. Supracitlivými prsty jsem přesně cítil cvakat západky.
Připojil jsem si mikroruku a odmontoval nohu. Ruku jsem provedl řídícími obvody nohy a odstavil všechny omezovače. Celá operace netrvala ani dvacet minut.
Napřed jsem si samozřejmě musel dávat velký pozor při chůzi. Buď jsem vyskakoval moc vysoko, nebo jsem nohu tolik krotil, až kulhala. Než jsem došel na pokoj, už jsem ji měl pod kontrolou. Zase jednou se spletli ohledně mých schopností.
Možnosti nohy jsem vyzkoušel lehkým kopancem do železné stěny za záchodem. Zůstala v ní hluboká proláklina. Se zkouškou plné síly budu muset počkat, až se někdy dostanu sám ven.
Pro srovnání jsem do zdi kopl i pravou nohou. Železo nepovolilo, zato jsem si narazil palec.
30. září 2058
Ve svém těle se cítím líp než kdykoli za posledních dvacet let. Jak by ne? V nových údech a orgánech sídlí věčné mládí; sotva se něco opotřebuje, dám si to vyměnit.
Ráno jsem se naštval na zdravotní výbor Biotechu. Když jsem se normálně zeptal, jestli by mi mohli vyměnit i pravou ruku a nohu, všichni až na jednoho se zděsili. Ten jeden vypadal pobaveně. Zapamatuju si ho.
Počítám, že mě ti pošuci za pár dní pošlou z přivrácené strany na Mercy, aby mi „pomohl“ psychiatr. Odejdu, kdy budu chtít, a podmínky si určím sám.
1. října 2058
Tento záznam diktuju v Ústředí řízení zdravotního prostředí na přivrácené straně. Je 10:32 a na splnění mých požadavků jim nezbývá ani devadesát minut. Vysvětlím to.
Když jsem včera večer dopsal záznam, popadla mě silná sexuální touha. Proletěl jsem se kyvadlovkou do Odvrácené strany a zamířil do Šťávičky.
Ošklivá žena od posledně tu čekala v naději, že se ještě někdy objevím. S nadšením přijala můj návrh, abychom se v zájmu ušetření peněz (a snad ubohých zbytků slušnosti) odebrali do mého pokoje.
Nechtěl jsem ji zabít. To mě ani nenapadlo. Ale asi jsem se příliš rozdováděl nebo zapomenul, opřel jsem se silnou nohou o zeď a pak neúměrně přirazil. V každém případě se ozvalo prasknutí a pak trhavý zvuk. Trochu vykřikla, ale to už jsem se od pasů dolů koupal v krvi. Zlomil jsem jí páteř a zároveň jsem jí zřejmě způsobil vnitřní zranění. Vědomí ztratila rychle, i když srdce jí tlouklo ještě skoro minutu.
Zbavit se těla nebyl problém. V komoře na špinavé prádlo jsem našel pytel dost velký, aby se do něj pohodlně poskládala. Vrátil jsem se do pokoje a nacpal jsem ji do pytle i s prostěradlem, co mi potřísnila.
V denních hodinách by nebylo snadné dostat ji k recyklátoru. Vypadala úplně přesně jako krvavá mrtvola v pytli. Na chodbě naštěstí nikdo nebyl.
Zámek na recyklačním kumbálu byl dětská hračka. Zato dvířka od kotle představovala problém: otevřít je šlo snadno, ale měla v průměru jen pětadvacet centimetrů.
Musel jsem ji tedy rozebrat. Abych si ušetřil práci s uklízením, udělal jsem to v pytli, což šlo ztuha a navíc jsem na tu fascinující práci neviděl.
Byl jsem tak zabraný do díla, že jsem přeslechl vrznutí dveří. Ten chlapík ale tak nějak zaskuhral, takže na sebe upozornil i přes praskot kostí. Skočil jsem k němu a zabil ho jedním kopnutím.
Musím přiznat, že jsem v té chvíli chyboval v úsudku. Zamknul jsem dveře a vrátil se k práci. Když jsem zrecykloval ženu, pustil jsem se do muže – šlo to s ním daleko snáz. Díky silné vrstvě podkožního tuku byla totiž s ženou slizká práce.
Celou dobu jsem jen ztrácel čas (i když jsem přitom domýšlel poslední detaily plánu, jejž nyní uskutečňuji). Klidně jsem mohl obě těla nechat na podlaze. Muže jsem totiž nakopl velikou silou – sám jsem skončil na zemi s potlučenou pravou kyčlí – a otevřel jsem ho od rozkroku až k srdci. Už to nadělalo dost sajrajtu, on mi navíc ztížil situaci odrazem o strop. Nikdy bych po něm nedokázal uklidit a podobné věci si vždycky někdo všimne.
V každém případě jsem tím ztratil jen dvacet minut a vyřazením zámku na dveřích jsem získal víc času. Uklidil jsem u sebe, převlékl jsem se, zastavil se na chvíli v laboratoři a pak zamířil po jezdícím chodníku na Řízení životního prostředí.
V noci seděl na vrátnici ŘŽP jediný mladík. Vyměnili jsme si pár zdvořilůstek a pak jsem mu vrazil prsty do srdce, pomalu, abych nenadělal nepořádek. Mrtvolu jsem složil do kouta, aby nepřekážela, a potom jsem se pustil do dveří.
V ŘŽP nemají opravdové dveře, ale zato celou zeď, která v případě poklesu tlaku vzduchu vyjede z podlahy. Našel jsem cvičný program se simulací havarijního poplachu a zeď poslechla. Pak jsem ji obešel a ohnul pár závlaček. Na Ústředí se teď nikdo bez autogenu nedostane.
S pohmožděnou kyčlí se mi špatně sedělo, ale povedlo se mi u řídícího pultu jakž takž uvelebit a za hodinu nastudovat schémata zapojení. Pak jsem odtrhl víko a pustil do chodeb elektronického myšlení mikroruku. Interkom se dal do nepřetržitého bzučení, ale já se nenechal rušit.
Přivrácenou stranu chrání před dopadem meteoritu nebo (což je daleko pravděpodobnější) následky poruchy systém sto dvaceti osmi přepážek, jež stejně jako ocelová stěna za mnou odříznou oblast s nižším tlakem. Samozřejmě se to děje automaticky, ale všechna vrata se dají ovládat i odsud.
V podstatě jsem všem přepážkám vsugeroval, že jsou v opravě a nesmějí se za žádných okolností zavřít. Pak jsem rukou popošel k obvodům, jež ovládají osm městských přechodových komor. Vcelku elegantním mikrochirurgickým zákrokem jsem převedl ovládání všech osmi bran do spínače, který právě teď držím v ruce.
Je to pojistný spínač z motorové pily. Dokud ho držím stisknutý, vnitřní dveře přechodových komor zůstanou zavřené. Když ho pustím, roztáhnou se. Vnější dveře jsou už otevřené, stejně jako průchody mezi přechodovými komorami a skafandrovými šatnami.
Nikdo se nestihne obléknout včas. Za třicet sekund zavládne ve všech chodbách města vakuum. Lidé za vzduchotěsnými dveřmi si budou moci vybrat mezi pomalým udušením a explozivní dekompresí.
Původně jsem chtěl spínač spojit se srdeční sondou, což by mi uvolnilo lepší ruku a dovolilo usnout. To počká. Když jsem dodělal zapojení, zapnul jsem interkom a oznámil, že budu mluvit jedině s koordinátorem.
Když mi ho konečně dali, oznámil jsem mu, co jsem udělal, a vyzval jsem ho, ať se podívá. Ověření netrvalo dlouho. Pak jsem předložil požadavky:
Samozřejmě zbytek kyborgovských končetin. Operace se bude muset odehrát při vědomí (spínač připojený na tep může oklamat umělé srdce) a přímo tady, aby se mi nikdo nehrabal – v předělaných obvodech.
Koordinátor zavolal lékaře a ti tvrdili, že tak složitá operace nejde provést v lokální anestézii. Samozřejmě mi bylo jasné, že lžou – amputace se běžně prováděly ještě před vynalezením anestetik. To ano, ale omdlíte, tvrdili. Opáčil jsem, že neomdlím, a tak jako tak to rád risknu a nikdo mi do toho nebude kecat.
(Ještě jsem se nezmínil, že můj plán předpokládá po údech výměnu všech orgánů, přinejmenším těch, jejichž selhání vede k předčasné smrti. Pak budu skutečný kyborg, lidský mozek v „umělém“ těle, s vyhlídkou na tisíce let života. Pár desítek – nebo stovek! – let výzkumu mi bude stačit k vylepšení mozku. Skončím napojený na EarthNet, v paměti veškeré znalosti lidstva a logické pochody neomezené ubohou rychlostí elektrochemických synapsí.)
Nějaký psychiatr se mě ze Země snažil přesvědčit, že jsem sešel na scestí. Tvrdil, že strašlivé trauma mě „očividně“ vykolejilo a kyborgovské vylepšení mi místo léčby ještě prohloubilo mentální úchylku. Prokázal, přinejmenším podle svého názoru, že moje chování připomíná jakousi klasickou podobu šílenství. Když se tohle všechno vezme v úvahu, pokračoval, a pokud se vzdám, dojdu odpuštění zločinů a přijetí do láskyplné náruče psychiatrického ústavu.
Obětoval jsem dost času, abych ho přesvědčil, že na scestí sešla jeho logika. Připadalo mu, že jsem ztrátou tváře a genitálu přišel o vlastní identitu a že jsem v zásadě „dobrý“ člověk, jehož lidskost podrylo tělesné a existenciální odcizení. Omyl. V jeho terminologii jsem v podstatě „zlý“ člověk, jehož pravá povaha se projevila díky šťastné náhodě, která ho osvobodila od existenciální příbuznosti se stádem.
Zlý je přesné označení, nikoli nepřizpůsobivý, amorální nebo jenom zločinný. Podle lidských měřítek jsem stejně zlovolný, jako je obyčejný člověk zlovolný z pohledu zvířete chovaného pro maso. To je přesný příměr. Budu obětovat lidi nejen v zájmu vlastního přežití, ale pro pohodlí, zábavu nebo ze zvědavosti. Nechám žít ty, kdo mně nebudou stát v cestě, a velkoryse odměňovat všechny, kdo mi pomohou.
Už jim zbývá jen čtyřicet minut. Vědí, že jsem
– Konec nahrávky. –
1. října 2058
Výňatek z hlášení
Jsem doktor Henry Janovská, vedoucí týmu chirurgů přiděleného nebohému kyborgovsky vylepšenému doktoru Wilsonu Cheethamovi.
Měli jsme štěstí, že šílenství zbavilo doktora Cheethama obvyklého puntičkářství. Kdyby věnoval přípravě více času, bezpochyby by nám způsobil vážné problémy.
Měl si uvědomit, že ochranná stěna, jež ho odřízla od zbytku přivrácené strany, je vyrobena z oceli, skvělého vodiče. Kdyby se byl ochránil kvalitním izolátorem, unikl by svému osudu.
Cheethamova protéza byla vynikající nástroj, ale v podstatě se jednalo jen o pseudointeligentní servomechanismus poslušný přesně definovaných rádiových povelů. Stačilo nám překonat signály pocházející z jeho nervové soustavy.
Na ocelovou zeď jsme napojili výkonný zesilovač a proměnili jsme ji tak v silný vysílač. Zesilovaný signál vytvářel technik s ovládací rukavicí, v níž svíral krabičku podobnou Cheethamovu snímači. Zafixovali jsme rukavici v poloze sevřené pěsti, zesílili vysílací výkon a nařídili technikovi, ať se vší silou udeří do brady.
Technik se uhodil tak silně, že na pár chvil ztratil vědomí. Cheethamovi protéza, pravděpodobně stokrát silnější, zarazila spodní čelist až do mozku.
Drahá protéza naštěstí nedošla úhony. Sama o sobě samozřejmě není zlá, jak prokážu níže.
Pokusy budou pokračovat, byť budeme samozřejmě pečlivěji vybírat pokusné osoby. Při zpětném pohledu je samozřejmé, že nesmíme pracovat s lidmi po těžkém traumatu jako Cheetham. Musíme použít zdravé dobrovolníky, například mne.
Nejsem mladý a slabost spojená se stařeckým třasem omezuje mé chirurgické schopnosti, byť bych sám toužil pokračovat v práci, k níž mám jinak veškeré intelektuální předpoklady. Umdlévající levou ruku nahradím Cheethamovým mechanickým zázrakem a podrobím se stejnému výcviku jako on – leč pro dobro lidstva, ne k jeho zkáze.
Jaké zázraky pak dokážu s nožem!
Poprvé vydáno v časopisu Playboy v květnu roku 1985
Přeložil Robert Tschorn