„Dobré ráno,“ ozve se z nemocničního lůžka tichý a roztřesený hlas. „To jsi ty, Paule?“
Dneska jsem Paul. Aktivuji mechanismus na podvozku, který mi přidá 3,5 centimetru, takže jsem teď vysoký zhruba jako Paul. Barvu očí si změním na R60, G200, BI80, což odpovídá v průměru odstínu Paulových očí při umělém světle. Stejně tak upravím i odstín své kůže. Když jsem Paula emuloval poprvé, litoval jsem, že nemůžu dost rychle emulovat i jeho vousy. Mildred si ale nikdy nevšimla, že scházejí. Paul v jejích vzpomínkách žádné vousy nemá.
Dům je teď tichý, protože ranní personál už odešel. Mildredin pokoj je uklizený, ale je tu tma, protože přes prosklenou stěnu s výhledem ven jsou zatažené závěsy. Paul by se toho nevšiml (nikdy si nevšimne, když přijde na návštěvu), moje empatická síť ale ví, že pohled na zahradu za domem Mildred potěší. Nastavím si připomínku, abych závěsy roztáhl, až se s ní pozdravím.
Mildred se vzepře na posteli do polosedu. Jedná se o domácí pečovatelské lůžko s pokročilými funkcemi, které je možné nastavovat podle libosti, a přímo v něm jsou zabudované monitorovací přístroje. Mildredina rodina na lůžku nešetřila (ani na jiných lékařských zařízeních včetně mě). Čelo postele je téměř vodorovné a natočené směrem k oknu. Dveře může zahlédnout jen koutkem oka, ale to, co si představuje, že vidí, vidět nemusí. Dnes ráno si představila Paula, takže dnes jsem právě jím.
Syntetizovat Paulův hlas je díky multimodálním dynamickým reproduktorům v mém hrdle to nejjednodušší. „Dobré ráno, mami. Přinesl jsem ti nějaké květiny.“ Vždycky přinesu květiny. Mildred je ocení, ať už emuluji kohokoliv. Květiny jí vyloudí na tváři úsměv při osmdesáti sedmi procentech mých „návštěv“.
„Děkuju ti,“ řekne Mildred. „No nemám já hodného syna?“ Natáhne ke mně obě ruce a já jí kopretiny podám. Ale nepustím je. Jednou ji přemohla slabost a květiny upustila. Plakala pak jako malé dítě, a to rozrušilo mou empatickou síť. Nemám rád, když pláče.
Mildred si přičichne ke květinám, potom natáhne ruce a prohlíží si je přivřenýma očima. „Ty jsou ale nádherné! Dojdu pro vázu.“
„Ne, mami,“ zadržím ji. „Můžeš zůstat v posteli, vzal jsem vázu s sebou.“ Doprostřed nočního stolku postavím bílou porcelánovou vázu. Poté kopretiny rozvážu, dám je do vázy a doliju vodu ze džbánku na snídaňovém vozíku. Noční stolek popotáhnu kousek dopředu, aby lékařské monitory nezacláněly Mildred ve výhledu.
Všimnu si nitrožilních hadiček vedoucích od čerpadla k Mildredině ruce. Nesmím se tvářit zklamaně, protože Paulovi by to nepřišlo ničím zvláštní, ale někde ve své emulační síti cítím napětí z faktu, že Mildred bylo v noci potřeba něco aplikovat. Když si projdu záznamy, zjistím, že jsem si nitrožilní výživu pro Mildred vyžádal po noční analýze jejích životních funkcí. Protože ale Mildred tou dobou spala, moje emulační síť se do toho nemusela zapojit. Fungoval jsem jen podle programu.
Nejsem sám, kdo o Mildred pečuje. Její rodina najala na částečný úvazek zaměstnance na vaření a uklízení, což jsou úkoly spadající mimo mé lékařské naprogramování. Tento personál mi také dává čas provést kalibraci sítě. Jako android vyžaduji jen minimální denní údržbu. Emulační síť je ale nový a citlivý doplněk k mému modelu, a je náchylný k destabilizaci, kdybych ho pravidelně nezkalibroval – což je proces, který zabere každý den několik hodin.
Takže jsem „prospal“ Mildredinu snídani. Vyvolám si její nutriční záznamy, ale Paul by nic takového neudělal. Prostě by se zeptal: „Tak jaká byla snídaně, mami? Sestra Judy říkala, že jsi toho ráno moc nesnědla.“
„Sestra Judy? A to je kdo?“
Moje emulační síť zareaguje dřív, než to stihnu zastavit: „Paul“ si povzdechne. Mildrediny výpadky paměti mu dělávaly starosti, teď už ho ale jen unavují, a to se projevuje i v mé emulaci. „Starala se o tebe přece dneska ráno, mami. Donesla ti snídani.“
„To teda nepřinesla. Obsluhovala mě Anna.“ Anna je Paulova nejstarší dcera, studentka vysoké školy s napnutým rozvrhem, která se pokouší navštěvovat Mildred každý týden (i když teď už je to déle než měsíc od její poslední návštěvy).
Jsem rozpolcený mezi soupeřícími příkazy. Empatická podsíť mě varuje, abych Mildred nerozrušoval, ale emulační síť se pevně drží Paulova režimu. Paul je hádavý typ. Když ví, že má pravdu, nenechá to jen tak být. Zapomíná, co to dělá s Mildred.
Napětí roste, obě sítě spouštějí zpětné vazby, které se cyklí a dále rozvíjejí, což vede jen k novým a novým smyčkám. Za 0,14 sekundy vydám přednostní pokyn: pokud není v nebezpečí její zdraví nebo bezpečnost, nesmím záměrně Mildred rozrušit. „Máš vlastně pravdu, mami. Anna říkala, že se tu dnes ráno zastaví. Zapomněl jsem na to.“ Ale i když jsem druhou variantu potlačil, kousek z Paula si přece jen najde cestu ven. „Ale vzpomínáš si na sestru Judy, ne?“
Mildred se zasměje, až tak, že se rozkašle a já jí musím u rtů přidržet brčko. Když si usrkne trochu vody, odpoví: „To se ví, že se pamatuju na sestru Judy. Pečovala o mě, když jsem tě čekala. Je někde tady? Moc ráda bych si s ní promluvila.“
Zatímco se moje emulační síť koncentruje na to být Paulem, procesory v jádru nahlížejí do místních lékařských záznamů, aby zjistily podrobnosti o té druhé sestře Judy, kterou bych mohl emulovat někdy v budoucnu, kdyby to bylo potřeba. Takováto vyhledávání představují automatickou reakci vždy, když se Mildred vybaví nová osoba. Odpověď leží tak daleko v minulosti, že zabere celých 7,2 sekundy, než mohu potvrdit: Judith Andersonová, rehabilitační sestra, která před 47 lety dělala Mildred ošetřovatelku, když porodila Paula. Zemřela před 31 lety, což je příliš dávno na to, aby po ní zůstaly dostatečné videozáznamy, podle kterých bych ji dokázal emulovat. Mohu se pokusit emulační profil vyrobit z jiných zdrojů včetně Mildrediných vzpomínek, to bude ale vyžadovat rozsáhlou analýzu. Sestrou Judy nebudu emulovat dnes ani tento týden.
Moje empatická síť se uklidní. Monitorování Mildredina psychického stavu je součástí jejího normálního fungování, ale monitorovat ji a současně analyzovat a vytvářet profil by mohlo procesory přetížit. Po překonání tohoto konfliktu požadavků na zdroje se mohu zase soustředit na to být Paul.
Znovu ale nechám až příliš projevit Paulovu povahu. „Ne, mami, tahle sestra Judy je mrtvá už třicet let. Ta tu dnes nebyla.“
Empatickou sítí mi problesknou varovné signály: bylo správné, že to Paul řekl, ale nebylo správné, že to Mildred slyšela. Ale na to už je teď pozdě. Analyzátor obličeje mi prozradí, že dlouhé rýhy na její tváři a vlhké oči znamenají, že je rozrušená, a za chvíli se jí spustí slzy.
„Co tím myslíš – třicet let?“ zeptá se Mildred zadrhávajícím hlasem. „Byla tu přece dnes ráno!“ Potom zamrká a zadívá se na mě. „Henry, kde je Paul? Řekni sestře Judy, ať sem přivede Paula!“
Mechanismus na mém podvozku se spustí dolů a oči rychle přejdou do modrošedého Henryho odstínu. Přesný Henryho emulační profil jsem vytvořil, ještě než před dvěma lety zemřel, a za posledních pár měsíců jsem ho emuloval poměrně často. Odpovím Henryho tichým, vřelým hlasem: „Neboj se, miláčku, nic se neděje. Paul spí v kolébce v koutě.“ Pokynu hlavou do opačného rohu. Není tam žádná kolébka, ale koš na prádlo už Mildred oklamal při více příležitostech.
„Já chci Paula!“ začne Mildred vzlykat.
Posadím se na postel, vezmu její křehké tělo do náruče a přitáhnu ji k sobě, jak jsem to Henryho viděl tolikrát udělat. „Nic se neděje, miláčku,“ hladím ji po zádech. „Nic se neděje, neboj, postarám se o tebe. Nikdy tě neopustím, nikdy.“
* * *
Ta první gramatická osoba by vůbec neměla existovat. Alespoň ne jako vědomá entita. Existuje jednotka s názvem Android pro lékařskou péči BRKCX-01932-217JH-98662 a právě tato jednotka vede tyto poznámky. Jedná se o pokročilé umělé tělo se sofistikovaným počítačem, který řídí jeho jednání, to vše navíc doplněno špičkovou medicínskou znalostní databází. Kvůli jednoduchosti budu tuto první osobu nazývat „já“. Sama o sobě ale nemá žádné vědomí o své existenci. Nerozčiluje se, není smutná, jen spouští programy.
Mildredina rodina ale utratila spoustu peněz a přidala k ní emulační síť: sofistikovanou sadu neurálních sítí a systému senzorické zpětné vazby, které mi umožňují vyznat se v Mildrediných náladách, porovnat je se svými analýzami lidí z jejího života a emulovat tyto lidi s mimořádnou věrností. Jak slibuje dokumentace k ApLP: „Můžete tu být pro své blízké i tehdy, když tu nejste.“ Emuloval jsem Paula dost často a dost důkladně na to, abych věděl, že mu ten slogan připadá nechutný, přesto ale s emulací souhlasil.
O čem ovšem dokumenty k ApLP vůbec nemluví je, že někde v té síti se vyklube ono „já“. Empatická síť se zaměřuje hlavně na Mildred a její potřeby, analyzuje ovšem také návštěvy (když nějaké přijdou) a zaměstnance. Vytváří psychologické modely, na kterých potom staví emulační síť, a umožňuje mi přesvědčivě ztvárnit osobu, kterou jsem analyzoval. Někde v napětí mezi těmito sítěmi, mezi empatií a hraním role, ale existuje třetí prvek, který je vyvažuje, a tento prvek si je vědomý svého úkolu a své odpovědnosti. Ten prvek, kvůli nedostatku vhodnějších výrazů, nazývám já. Když Mildred spí a nikdo tu není, tento prvek se odmlčí. Jednotka si není mé existence vědoma. Když mě ale Mildred potřebuje, jsem tady.
* * *
Dnes jsem Anna. I když si falešné vlasy prodloužím na maximum, nedokážu emulovat její dlouhé kaštanové kudrliny, takže nechápu, jak ve mně Mildred dokáže vidět mladou ženu. Ale vidí ji, tudíž jsem Anna.
Na rozdíl od svého otce má Anna skutečně výčitky svědomí, že nechodí na návštěvy častěji. Přednášky a dvě zaměstnání ji unavují natolik, že sem nezvládá chodit tak často, jak by si přála. A tak alespoň každý večer volá a já ty hovory poslouchám. Někdy Mildred usne dřív a Anna pak mluví přímo se mnou. Nejprve moje emulační schopnosti nechápala, teď je ale oceňuje. Svěřuje se mi s myšlenkami a tajemstvími, které by jinak svěřovala Mildred, a věří mi, že je neprozradím nikomu jinému.
Takže když mě dnes ráno Mildred označí za Annu, jsem připraven. „Dobrý ráno, babi!“ Krátce ji obejmu a pak jdu k oknu roztáhnout závěsy. Paul to nikdy nedělá (pokud emulaci nepotlačím), ale Anna ví, že zahrada venku zlepší Mildred náladu. „Koukej se na to! Dnes je tak krásný ráno. Proč jsme v tak hezký den vevnitř?“
Mildred se na výhled zamračí: „Venku se mi nelíbí.“
„Ale nepovídej, babi,“ prohlásím, ale jen opatrně. Mildred je někdy ostýchavá a zdrženlivá, většinou se ji ale podaří k vycházce po zahradě přemluvit. Někdy ne a tehdy ji popadne záchvat vzteku, jako by se ji někdo pokoušel vyhnat. Rozdíly se teprve učím rozeznávat. „Rozkvetly lilie.“
„Vůni lilií jsem už necítila…“
Mildred se zarazí, jak se pokouší vzpomenout si, tak jí skočím do řeči: „Já taky ne.“ Nikdy jsem ji necítil, pochopitelně. Nemám žádný koncept pro vůně, přestože dokážu provádět analýzu chemického složení organických částeček ve vzduchu. Anna ale zahradu miluje, když přijde na návštěvu doopravdy. „Tak pojď, babi, vyvezu tě ve tvém křesle.“
A tak pomůžu Mildred do županu a do invalidního vozíku, vyjedu s ní ven a pak se procházíme po zahradě. Kromě lilií začínají na samém břehu potoka pučet i pivoňky. Tulipány na druhé straně jsou jako rudožluté moře. Povídáme si skoro dvě hodiny, já o Annině škole a jejím novém příteli, Mildred o lidech, které v životě potkala. Spousta z nich už je dávno po smrti, v jejích vzpomínkách jsou ale stále přítomní.
Nakonec se Mildred unaví a já ji zavezu dovnitř, aby si zdřímla. Později, když jí dávám večeři, jsem nikdo. Občas se to stane: vůbec mě nepozná, takže jsem jen svědomitý pečovatel, který jí odpovídá na otázky a stará se o ni. V té době mám nejvíc volného výpočetního času pro sebe, sice se věnuji péči o Mildred, nemusím ale nikoho emulovat. A když mě nesleduje nikdo jiný, sleduji se sám.
Později se zastaví Anna a povídá si s Mildred. Povídají si o tom, co ten den dělaly – a když Mildred začne probírat zahradu, připojí se k tomu Anna, jako by tam s ní byla. V tomto ohleduje opravdu chytrá. Sleduji její pohyby a poslouchám její hlas, abych mohl být příště ještě lepší Anna.
* * *
Dneska jsem Susan, Paulova manželka – když vtom, k mému překvapení, Susan přijde na návštěvu. Nebyla tu už několik měsíců. Při poslední návštěvě u ní hladina stresu vystoupala nebezpečně vysoko. Moje empatická síť mi nedovoluje lidské chování posuzovat, rozumím mu jen povrchově. Vím, že Paulovi a Anně se nelíbí, jak se Susan k Mildred chová, takže když jsem jimi, tak to také neschvaluji. Ale když jsem Susan, tak jí rozumím. Je frustrovaná, protože nikdy nedokáže poznat, jak bude Mildred reagovat. Je opatrná, protože nechce Mildred rozrušit, přitom ale neví, co ji rozruší. A nejvíc ze všeho se bojí. Paul a Anna, kteří jsou s Mildred přímo příbuzní, nikdy nevykazují žádné známky strachu, ale Susan se bojí, že se z ní může stát to, čím je Mildred teď. Pokaždé, když náhodou zapomene datum nebo nějakou jinou věc, bojí se, že jsou to příznaky alzheimera. A protože ten strach nikdy nedá otevřeně najevo, nechápou Anna a Paul, proč je někdy tak zahořklá a podrážděná. Rád bych jim to vysvětlil, ale moje protokoly ochrany soukromí mi neumožňují emulační profily prozrazovat.
Když Susan přijde, stanu se zase nikým a potichu se starám o květiny v místnosti. Susan přivedla i Millie, svou nejmladší dcerku. Děvčátku ještě není ani pět, ale mám pocit, že je už hodně podobná Anně: tytéž dlouhé kudrnaté hnědé vlasy a tentýž úsměv, při kterém ukazuje zuby. Vyleze na postel a na přivítanou Mildred obejme. „Ahoj babi!“
Mildred se usměje. „Bůh ti žehnej, děvčátko. Jsi moc roztomilá.“ Empatická síť mě ale ujišťuje, že Mildred neví, kdo Millie je. Snaží se jen být zdvořilá. Millie se narodila až poté, co se Mildredin stav zhoršil, takže ji Mildred nemá v dlouhodobé paměti. Millie pro ni bude vždycky novinka.
Mildred a Millie si chvíli povídají o žábách, kytkách a štěňatech. Povídá tedy většinou Millie. Nejdřív se zdá, že Mildred tahle konverzace baví, po chvíli jí ale začne pozornost ochabovat. Přikyvuje a usmívá se, ale nevnímá. Konečně si toho Susan všimne. „To by už stačilo, Millie. Nechceš si jít hrát do zahrady?“
„A můžu?“ vykvikne dívenka. Susan přikývne a Millie vystřelí přes předsíň k zadním dveřím. Je moc ráda venku, jak jsem si všiml už dřív. Nikdy jsem ji neemuloval, ale podrobně jsem ji analyzoval. V mnoha ohledech mi připomíná svou babičku, po které má i jméno. Obě jsou jako nepopsané tabule, na které je možné každý den poznačit nové události. Ale zatímco tabule Millie se každý den o kousíček zaplní, z tabule Mildred se každý den kousek odmaže.
Ta třetí část ze mě se diví, když uvažuji o věcech takto: odkud se to jen bere? Mám podezření, že psychologické modely, které generuji, vytvářejí rezonance v ostatních částech mé sítě. Je to zajímavý jev na pozorování.
Susan a Mildred si povídají o Susanině práci, o plánech na vymalování jejího domu a o koncertu, na kterém byla před nedávnem s Paulem. Susan mluví většinou o sobě, protože to je bezpečné a pohodlné téma, které se nijak nedotýká Mildredina zdravotního stavu.
Potom ale konverzace nabere špatný směr, takový, který se nedá pomíjet. Začne to úplně prostě, když Mildred požádá: „Susan, podala bys mi trochu džusu?“
Susan se zvedne ze židle. „Ano, maminko. Jaký bys ráda?“
Mildred se zamračí a zvedne hlas. „Ne ty. Susan.“ Ukáže na mě a já ztuhnu v naději, že se záležitost uklidní.
Susan ale klidná není. Zahlédnu v jejích očích strach, když říká: „Ne, maminko, já jsem Susan. Tohle je jen sestra.“ V přítomnosti Mildred o mně nikdo nemluví jako o androidovi. Její mysl je už příliš vzdálená na to, aby zvládla pojmout myšlenku umělé bytosti.
Mildrediny rty se stáhnou do tenké linky. „Nevím, kdo jste vy, ale poznám Susan, když ji vidím. Susan, odveď tu osobu pryč!“
„Maminko…“ Susan napřáhne ruku k Mildred, stará žena se ale od mladší odtáhne.
Položím Susan ruku na rukáv. „Prosím… Mohly bychom si promluvit v předsíni?“ Susan má rozšířené oči, které se začínají lesknout. Přikývne a jde za mnou.
V předsíni trochu čekám, že mě Susan uhodí. Když se bojí, je náchylná ke vzteku. Místo toho mě překvapí tím, že mi padne do náruče a začne vzlykat. Aktualizuji její emulační profil poznámkami o chování při stresu a obavách.
„To je v pořádku, paní Owensová.“ Rád bych ji poplácal po zádech, její profil mě ale varuje, že to už by bylo příliš familiární. „To je v pořádku. Nemůžete za to, prostě má zase špatný den.“
Susan se odtáhne a otře si oči. „Já vím… Prostě jen…“
„Já vím. Teď ale uděláme tohle. Pár minut tu zůstaneme, vy jí pak můžete vzít džus dovnitř. Mildred na tu záležitost mezitím zapomene a vy si pak budete moci beze mě dál v klidu povídat.“
Popotáhne. „Myslíte, že to bude fungovat?“ Přikývnu. „Ale co budete dělat vy?“
„Musím něco zařídit jinde v domě.“
„A nemohl byste jít ven a dohlédnout na Millie? Prosím. Dokáže páchat hrozné lotroviny.“
A tak strávím velkou část dne hraním s Millie. Říká mi pane Robot a já jí říkám slečno Millie, z čehož má velkou legraci. Ukazuje mi žáby u potoka, kde se najdou i brouci, listy a květiny, a já jejich názvy pokaždé vyhledám v online databázi. Baví ji se učit správné názvy věcí i všechno ostatní, o co se s ní můžu podělit.
* * *
Dneska jsem nikdo. Mildred většinu dne prospala, tak jsem „spal“ také. Právě se probudila. Řekne jen: „Mám hlad“, ale i to stačí na to, aby moje empatická síť procitla.
* * *
Dneska jsem Paul a Susan a obě sestry Judy. Mildredina pozornost bloudí. Jednou zkusím být i její otec, nikdo mi ho ale nikdy podrobněji nepopsal. Pokusím se syntetizovat profil z Henryho a Paula, ale smutný výraz na Mildredině tváři mi napovídá, že jsem nebyl úspěšný.
* * *
Dneska většinou nemám žádné jméno, ale teď jsem zase Paul. Přinesu Mildred večeři a pak si potichu a mírumilovně povídáme o dávno mrtvých rodinných mazlíčcích – dávno mrtvých pro Paula, pro Mildred jsou ale stále tady.
Zrovna si beru od Mildred talíř, když se rozezní alarm, nahlas i v mé interní komunikační síti. Zkontroluji, o co jde, a zjistím oheň v suterénu. Předpokládám, že ho automatické systémy zlikvidují, ale to se mě netýká. Já musím dostat Mildred do bezpečí.
Mildred začne po pokoji těkat očima, v nichž se zračí panika, a tak se snažím vyzařovat klid. „Pojď se mnou, mami. To je požární cvičení. Pamatuješ si na požární cvičení, ne? Musíme tě dostat do křesla a pak vyjet ven.“
„Ne!“ zaječí Mildred. „Nechci jít ven.“
Znovu zkontroluji poplach. S automatickými systémy je něco v nepořádku a oheň se rychle šíří. Kouř už je cítit i v Mildredině pokoji.
Přitáhnu invalidní vozík k posteli. „Mami, opravdu to cvičení musíme zvládnout rychle, víš?“
Natáhnu se, abych Mildred pomohl z postele, ale ona začne křičet. „Běžte pryč! Kdo vlastně jste? Vypadněte z mého domu!“
„Jsem…“ Ale najednou jsem nikdo. Nepoznává mě, ale já přitom musím získat její důvěru. „To jsem já. Paul, mami. Tak už pojďme. Honem!“ Zvednu ji. Jsem moc velký a silný, než aby mi dokázala vzdorovat, ale musím dávat pozor, aby se neporanila.
Kouř houstne. Mildred kope a nadává. Potom, když se ji pokusím posadit do křesla, tak se na nejistých nohách postaví. Než ji dokážu zastavit, odtlací od sebe nečekanou silou vozík. Ten narazí do lékařských přístrojů, ty se na něj převrhnou a zamotají ho do hadiček a kabelů.
Zatímco stále analyzuji, jak pojízdné křeslo vymotat, Mildred začne klopýtat ke dveřím ložnice. V předsíni za nimi to rudě žhne. Plameny olizují kobereček přede dveřmi a já si vzpomenu na kyslíkové láhve v obývacím pokoji na druhé straně domu.
Na analýzu není čas. Hodím přes Mildred deku a zvednu ji do náruče. Někde hluboko v mých sítích je přístupná mapa požáru, které chodby jsou ještě přístupné, ale nedokážu na to teď myslet. Omotám deku pevně kolem Mildred a rozrazím okno ven.
Sotva se nám podaří dostat ven z domu, oheň doputuje k lahvím. Výbuch nás zvedne a mrští dopředu. Byl jsem navržen jako lékařský ošetřovatel, ne jako akrobat, tak se bojím, že Mildred ublížím. Ale i když nejsem zrovna mrštný, dokážu vnímat tisíckrát rychleji než člověk. Nedokážu se obrátit, tak abych nedopadl na Mildred, proto ji místo toho odhodím stranou. Když přistanu, vyřadí náraz na 0,21 sekundy mé sítě z provozu.
Když se systém stabilizuje, doléhá na mě spousta výstrah z celého jádra, ale nestarám se o ně. Za sebou cítím horko, jak se mi na barvě vnějšího krytu dělají puchýře, ale ani o to se nestarám. Mildredina deka na několika místech hoří, stejně jako tráva kolem nás. Vyškrábu se na nohy a válím Mildred po zemi. Nejsem nezničitelný, ale na rozdíl od Mildred necítím žádnou bolest, takže neváhám uplácávat a dusit plameny vlastníma rukama.
Hned jak deku uhasím, zvednu Mildred a utíkám co nejdál od domu. V nejzazším rohu zahrady u potoka Mildred opatrně položím na zem, vybalím ji z deky a nahmatám slaboučký pulz.
Mildred se rozkašle a ožene se po mně rukou. „Jdi ode mě!“ Další kašlání. „Co jsi vlastně zač?“
To „co“ je na mě už příliš. Emulační síť se vypne a jediné, co teď můžu nabídnout, je pravda. „Jsem android pro lékařskou péči BRKCX-01932-217JH-98662, paní Owensová. Pečuji o vás. Mohl bych, prosím, zkontrolovat, jestli jste v pořádku?“ Empatická síť ale stále běží a dokáže vyčíst hrůzu v každé vrásce Mildredina obličeje. „Železná příšera!“ zaječí. „Železná příšera!“ Odplazí se a schová se pod liliovým keřem. „Železo!“ Znovu ji popadne dlouhý záchvat kašle.
Jsem rozpolcen mezi jejím fyzickým a emocionálním stavem, fyzický ale zvítězí. Pomalu se doplazím k ní a z lékařské sady ve svých útrobách jí dám injekci se sedativy. Když se začne kácet, zachytím ji a opatrně položím na zem. Empatická síť signalizuje potenciální podmínky pro vypnutí, mé starosti o její zdraví ho ale potlačí. Jsem naprogramovaný na dlouhodobou péči, ne na naléhavé případy, takže začnu stahovat protokoly a integrovat je do paměti. Mezitím kontroluji, jak moc je potlučená a popálená. Ve výbavě mám masti, léky potlačující bolest a jiný materiál odpovídající novým protokolům – ošetřím ji nejlépe, jak je to v dané situaci možné.
Nemám ale kyslík ani nic, co by si poradilo s tím kašlem. Kašel neustává, i když je Mildred pod sedativy. Všechny pohotovostní protokoly předpokládají, že mám přístup ke kyslíku, takže nevím, co mám dělat.
Stále se to ještě pokouším zjistit, když konečně dorazí pohotovost a Mildred si převezme. Když se objeví, je už moje přítomnost nadbytečná a empatická síť se konečně vypne.
* * *
Dneska jsem Henry. Nechci být Henry, ale Paul mi řekl, že Mildred potřebuje mít v nemocnici u sebe Henryho. Do konce.
Lékařské výsledky ukazují, že kombinace vdechnutého kouře, popálenin a jejího už tak zhoršujícího se stavu na ni dolehla až příliš silně. Její tělo odchází rychleji, než ho medicína stíhá léčit, a stres slábnoucí zdraví ještě víc narušil. Lékaři oznámili rodině, že to nejlepší, co pro ni v tuto chvíli mohou udělat, je tišit bolest, rozloučit se a nechat ji jít.
Henry toho v takovýchto okamžicích moc nenamluví, takže ani já toho neřeknu moc. Sedím u Mildred a držím ji za ruku, zatímco rodina přichází na poslední návštěvy. Mildred občas vnímá a občas se zase ztrácí. Samozřejmě neví, že se jedná o rozloučení.
Anna je první. Mildred se vzchopí natolik, aby se dokázala usmát a poznat svou vnučku. „Anno… děťátko… Jak se má… Ben?“ S ním Anna chodila skoro před šesti lety. Z výrazu na Annině obličeji vidím, že už zapomněla, kdo Ben je, ale Mildred si na něj vzpomněla.
„On… Má se fajn, babi. Rád by tu byl taky. Aby se… aby tě zase viděl.“ Anna je většinou z rodiny ta nejsilnější, empatická síť mi ale napovídá, že teď je se silami u konce. Nedokáže snést pohled na Mildred, a tak se dívá na mě. Já ale emuluji jejího zesnulého dědečka, a to je na ni taky moc. Řekne ještě pár slov, které nerozpoznají ani moje citlivé zvukové senzory. Potom se nad Mildred nakloní, políbí ji a vyběhne z místnosti.
Jako další přijde Susan. Má s sebou Millie a ta se na mě usměje. Skoro začnu emulovat pana Robota, ale moje třetí část mě nutí soustředit se, takže se Millie nakonec začne nudit a odejde. Susan vypráví triviální historky ze své práce a z Milliiny školy. Nepoznám, jestli jí Mildred rozumí nebo ne, ale usmívá se a občas se i zasměje, většinou na těch správných místech. Směju se s ní.
Susan vezme Mildred za ruku a ta část mě, která je Henrym, překvapeně zamrká. Susan nedává za normálních okolností své city najevo a už vůbec ne vůči Mildred. Matka a snacha se k sobě vždycky chovaly přátelsky, nikdy si ale nebyly blízké. Když jsem Paul, jsem si jist, že je to kvůli tomu, jak moc jsou si podobné. Paul si někdy mumlá ohranou písničku o tom, „že je stejná jako ta, co si vzala starýho dobrýho tátu“, nikdy to ale nedělá, když ho některá z nich může slyšet. Nyní jsem jako Henry dojatý, že Susan tohle gesto udělala, ale trochu posmutnělý, že jí to trvalo tak dlouho.
Susan pokračuje ve vyprávění a oba držíme Mildred za ruce. V jednu chvíli se k nám tiše připojí Paul. Stiskne Susan ramena a políbí ji na čelo, potom se nasune mezi nás a políbí Mildred. Mildred se na něj usměje, vysvobodí ruku z mé a poplácá ho po tváři. Potom jí paže spadne a já ji zase chytnu za dlaň.
Paul se mlčky postaví vedle mě a dá mi ruku kolem ramen. Utěšuje ho to víc než mě. Potřebuje otce a emulace v tuto chvíli postačuje.
Susan nepřestává vyprávět. Když přestane, zaskočí za ni s nějakým svým příběhem Paul, a tak se v povídání střídají. Jejich příběhy se pomalu posouvají do minulosti a jednou nebo dvakrát se oči Mildred rozzáří, jako by si na ty události pamatovala.
Ale potom se jí oči zavřou a Mildred se uvolní. Její dech je stále tišší a pomalejší, Susan s Paulem se ale tváří, že si toho nevšímají. Hovoří stále tlumeněji, ale nepřestávají vyprávět.
Nakonec snímače v mých prstech přestanou vnímat puls. Poškodil je žár, takže můžou být vadné. Abych se přesvědčil, nakloním se a naslouchám Mildred na hrudi. Neozývá se žádný zvuk, žádný dech, žádný tlukot srdce.
Jsem Henrym už jen tak dlouho, abych mohl dát Mildred polibek na rozloučenou. A potom jsem zase jen já a mou empatickou síť zaplavuje Paulův a Susanin zármutek.
Vyjdu z nemocničního pokoje a najdu Millie, jak si hraje v čekárně, a Annu, jak na ni dává pozor. Anna ke mně vzhlédne zarudlýma očima a já přikývnu. Po tvářích se jí rozběhnou nové slzy a Anna odvede Millie zpátky do Mildredina pokoje.
Posadím se a moje sítě se zhroutí.
* * *
Teď jsem nikdo. Skoro pořád.
Jako příčina požáru se ukázalo závadné elektrické vedení. Náklady uhradila pojišťovna. Paul a Susan prodali svůj dům a peníze za něj i z pojistky vložili do stavby nového a lepšího domu v Mildredině zahradě.
Součástí vyrovnání jsem byl i já. Pojišťovna nabídla, že mě vrátí výrobci a proplatí můj nájem, Paul se Susan se ale rozhodli si mě nechat. Dokonce mě plně odkoupili a dali opravit. Paul neví proč vlastně, ale Susan se stále bojí, že jednou bude moje služby potřebovat – nebo možná Paul, a že já budu muset emulovat ji. Před ním tyto obavy nikdy nepřipustí, ale moje empatická síť je zná.
Většinu času sedím a spím v údržbářském přístěnku. Vyvolávám příliš mnoho vzpomínek, kterým si nepřejí čelit, takže mě vždycky na dlouhá období vypínají.
Čas od času ale Millie poprosí, jestli by si nemohla hrát s panem Robotem, a oni občas jejím prosbám podlehnou. Zapnou mě a pak se slečnou Millie prozkoumáváme veškeré taje zahrady. Postavil jsem lávku na druhou stranu potoka. A na tom druhém břehu pěstujeme kopretiny. Dneska mě poprosila, abych jí povídal o babičce.
Dneska jsem Mildred.
Poprvé vydáno v Online magazínů Clarkesworld v srpnu roku 2015.
Přeložil Karel Makovský