Z podnájmu, kde bydlel, se Honza Hrubý dostal nejrychleji na zastávku autobusu, když sledoval popraskanou betonovou zeď. Ve vysokém sněhu se ale moc rychle jít nedalo. Do Brna dorazil před třemi dny a pořád tu sněžilo.
U mostku, jehož zábradlí obaloval sobolí kožešinou sníh, se ve spleti větví bezu skrývalo drozdí hnízdo. Nebylo opuštěné: Honzu z něho vítal zvukem típavého kulometu střízlík. A Honza vytáhl z kapsy malý notes a tužku. Pokoušel se (zatím neúspěšně) zachytit ptačí výraz. Chtěl by střízlíka vymodelovat na počítači a vytisknout na 3D tiskárně.
Proč je pro něho setkání s ptáčkem, kterému Francouzi a Slováci říkají oříšek, tak důležité?
Protože ve střízličím výrazu rozpoznal poselství: Tak malý a nevzdávám to, nevzdej to.
Ukázal střízlíkovi pěsti se schovanými palci – jednu za sebe. A šel se ucházet o místo. Bylo prvního března.
Bedřich Rampula, majitel detektivní kanceláře Non Verba, řekl Honzovi, že se mu líbí, protože vypadá tak schopně a zároveň tak nenápadně.
Honzovi se líbil Rampulův dům v ulici Viniční, dům s halou a s přímým schodištěm do patra, kde se nachází moderně zařízená kuchyně a zasedací místnost a určitě spousta dalších místností.
Líbila se mu Rampulova žena Eliška, která jim donesla šálky s kávou a džbán s vychlazeným pomerančovým džusem a na Honzu se hezky usmála. Nebyla vyšší než on. Bleděmodré tričko a těsné džíny prozradily o její štíhlé postavě všechno. Tvář jí rámovaly dlouhé zlatavé vlasy, které občas oběma rukama uhladila – a stáhla na levé rameno. Se vzdorovitě ohrnutým spodním rtem připomínala drzou a rozpustilou školačku.
Bedřich Rampula se Honzovi nelíbil ani trochu: kopec svalů, o dvě hlavy vyšší a vážící přinejmenším dvakrát tolik, s lebkou, kterou místo vlasů zdobí póry. Honzovy oči přitahoval Rampulův přívěsek: chromovaná nábojnice s kulkou z černého turmalínů na řetízku z oceli a gumy.
Bedřich se probíral daty, která mu Honza přeposlal do počítače. „Vidím, že sis s medailisty užil svoje. Když trefí, tak to bolí, co?“
„Trefí vždycky. Alespoň jeden zásah schytáš, i kdybys byl seberychlejší.“
„Zbroják máš,“ konstatoval Bedřich. „Máš zbraň?“
Honza zavrtěl hlavou.
„Máš,“ řekl Bedřich a po stole k němu posunul pistoli Glock v pouzdru pro skryté nošení a dvě krabičky nábojů.
Na mimořádném bojovém rozdílení ho seznámil s ostatními zaměstnanci.
První akci – osobní ochranu podnikatele J – absolvoval Honza společně s Tomem. Kromě milionu jiných dezinformací se Honza dozvěděl i toto: „Od Bedřichovy ženy se drž radši dál. Neříkali ti o Lišákovi?… Začal si s ní, a někdo mu dohodil šolich na skládce Březinka. Jako na potvoru si tam zrovna cizojazyčný mafie vyřizovaly účty. Koupil to.“
Druhého března převzal Honza opět podpůrný vzkaz od střízlíka a konečně zachytil na papír ten jeho zvláštní, šibalský (?) výraz v koutcích zobáku.
Při bojovém rozdílení v Bedřichově domě na Viniční ulici dostal za úkol zajistit ochranu prodejny oděvů a obuvi v Boskovicích.
Podél silnice sto padesát se tyčily hradby odhrnutého sněhu.
Vstup/výstup v prodejně Kras ohlašuje stříbrný zvoneček.
Do půljedenácté navštívilo prodejnu celkem pět zákazníků.
V deset třicet dva to nad dveřmi cinklo a vstoupila Rampulova žena. Shodila dlouhý kožich barvy svých vlasů, pod kterým měla pruhovaný svetr (co pruh to jiná barva) a džíny. „Jsme tu přece proto, aby paní Vydělala,“ řekla s pohledem upřeným na postarší majitelku s podlitinami na tváři a mezi sněhobílými vlasy.
(Novinky.cz: „Majitelku brutálně zbili, i když souhlasila s vydáním tržby.“)
Vybrala náruč šatů a přehodila je přes trubku převlékací kabiny. A zkoušela a zkoušela a ocelové kroužky oranžového závěsu chřestily… A občas zavolala Honzu do džusového světa za oponou, aby se podíval, jestli jí zrovna tohle sluší. A pak zavolala, a když Honza vstoupil, vodopád vlasů zahaloval její tvář, zatímco ramena, paže, ňadra nezakrývalo nic. Přistoupil k ní. Vložil dlaň do tepla pod zlatavou záplavu v týlu, prsty druhé ruky odhrnul zástěnu vlasů zakrývající oči. Šedé oči. Ta souvislá, nádherně čistá šedá, rámovaná tenoučkou tmavou linkou, vzala Honzovi dech.
Pohledem sjel ke rtům (k tomu spodnímu), dlaní na ňadro.
Jazykem se dotkl koutku úst (který tolik připomínal…) a palcem!?
Prudce natáhla vzduch. „Odvážní a chytří,“ vydechla. „A nikdo si na nás nepřijde.“
„Do pořádnýho mrazu potřebuješ pořádný boty,“ řekla a koupila mu zateplené boty ze žluté kůže. „Mají na sobě tvoje iniciály,“ upozornila.
Služba končila ve čtyři. Pořád chumelilo. Silničáři na ten příval nestačili. Honza ve služebním renaultu a Eliška v passatu uvázli. Vystoupili. Sníh se pokoušel na Eliščiných vlasech vytvořit korunku Miss.
Napadlo ho: Miss manželek majitelů bezpečnostních agentur.
Těkal pohledem po bílých závěsech převlékací kabinky, do níž byl zaklet svět. Nejspíš pochopila: vtáhla ho do bezpečí skrýše s tmavými, ale propustnými skly – na zadní sedadlo svého vozu.
Až se ten den budou loučit, řekne mu: „Bylo to fantastický. Můžu se milovat jedině takhle. Později ti to vysvětlím. Ale neboj, pro tebe taky něco vymyslíme. Zítra si tě najdu. Nezapomeň: odvážní a chytří.“
Třetího března teplota překonala rekord z roku 1929.
S pohledem upřeným na hnědé logo HH na žluté kůži si vděčně pomyslel: Ještě že mám tak teplý boty.
Típavý kulomet mlčel. Honza schoval blok i tužku. V hnízdě někoho přikrýval polštář sněhu.
Nic nejezdilo – takže ani autobus. Mobil neměl signál.
Procházel liduprázdným Brnem. Na zastávkách MHD, které míjel, tu a tam zahlédl něco přikrytého duchnou sněhu. Většinou padajícím sněhem viděl jen na krok před sebe. Ale občas vítr mraky odfoukl, a to pak litoval, že si nevzal tmavé brýle: na čisté obloze slunce úspěšně předstíralo, že je nekončícím fotografickým bleskem.
Trvalo dlouho, než dorazil do Viniční ulice. Přistoupil ke vstupním dveřím domu. A ony se otevřely. Stála za nimi Eliška. Se střízličím úsměvem v koutku úst mu sdělila, že svět ovládá sníh a mráz, ne elektronika. „Doufala jsem, že přijdeš. Budeme sami, ostatní už jsou v terénu, pomáhají a chrání.“
„Máte tady teplo.“
„Bedřichova chlouba. Kotel je na zahradě a obejde se bez elektroniky.“
Honza opustil vyhřátou ložnici po desáté hodině. Přešel chodbou ke schodům do haly. V kalhotách ho tlačilo něco tvrdého, až to bolelo (na vině ale nebylo ani pouzdro Blackhawk Tuckable Compact, ani pistole Glock).
Něco vymyslíme!? Nespěchá s tím. Na to přece nemusí být zrovna Ajnštajn. Zatím se u toho vždycky udělala jenom ona. Říká se tomu orgasmus vyvolaný stimulací bradavek.
Sestupoval po schodech, když zaslechl křupání zmrzlé sněhové krusty. Slunce se už zase proměnilo v blesk fotoaparátu, vpadlo do domu oknem vpravo – oknem s výhledem do zahrady.
Stačil mu zlomek sekundy, aby zaznamenal vysokou mohutnou postavu brodící se k domu záplavou sněhu. Skočil ze schodů, smekl se na podlaze v hale, zachytil se sloupku zábradlí… Očima zoufale hledal skrýš…
Čtvrtého března po deváté hodině ranní seděl Honza u velkého stolu v zasedací místnosti detektivní kanceláře Non Verba, v níž se shromáždili všichni její zaměstnanci. Díval se do okna, za nímž obleva přetvářela ledové království v rovnostářskou společnost louží a marastu.
Bedřich Rampula, který seděl naproti němu, právě říkal: „Včerejší super-studená vlna způsobila blackout – výpadek elektroniky a dodávek energií. Došlo ke stovkám nedovolených vniknutí do domů a bytů. Kdokoliv sem mohl vejít a zavraždit Elišku. Kdo z vás mě přivede na stopu, na jakoukoliv stopu, toho odměním. Zajímá mě každý, kdo má na Eliščině vraždě sebemenší podíl, každý, kdo té vraždě mohl zabránit a nezabránil.“
Bedřichovy dlaně plácnou do stolu. „Dejte se do práce… Honzo, na okamžik.“
„Doktorka Alice Brožová,“ představila se vysoká mladá žena s dlouhými vlasy barvy světlého medu staženými do ohonu. Pustila se do výkladu. A Honza se v jeho průběhu musel krotit, aby už nevypustil z úst žádné „Fakt?“ a „Cože?“ a „Vážně?“.
Nejprve se dozvěděl tohle:
Dvě stě metrů pod Zelným trhem vybudovali Velký brněnský srážeč, zkráceně VBS. Stavbu dokončili a předali vědcům z Masarykovy univerzity na Nový rok. Moc se o tom nepsalo. Vlastně je publicita zatím nulová: lidi už takhle popuzuje, jak počasí vyvádí. V tomhle VBS uskutečnili v den výročí narození Stephena Hawkinga kolizi částic, při níž začala vznikat mikroskopická černá díra. Proces jejího vzniku ale záhy zkolaboval a místo černé vznikla díra červí.
Ode dne, kdy se něco takového stalo poprvé v CERNu, nabídli vědci řadu vysvětlujících hypotéz. Alice a její manžel přišli s touhle:
Náš vesmír je součástí nekonečného multiverza. To znamená, že někde v tomto multiverzu existuje vesmír identický s tím naším, identický do všech podrobností. V tamtom Brně a v tamtom VBS vznikla taky černá díra. Podle zákonů kvantové mechaniky tyhle dvě černé díry musí být vzájemně provázané. Vzájemně provázané černé díry zakřiví časoprostor, překlenou dva velice vzdálené body v multiverzu, spojí je tunelem, takže vznikne červí díra. Její tunel se nezaškrtí, protože hmotu se zápornou hustotou energie si vyprodukuje červí díra sama.
Alice pak pokračovala ve výkladu takto: „Červí díra podléhá kvantovým efektům. A tyhle efekty způsobí desynchronizaci ústí. Od Kipa Thoma víme, že jsou-li ústí červí díry desynchronizována, vytvoří se stroj času.“
Honzova reakce vyvolala u astrofyzičky úsměv. „Tohle sousloví zamává s každým. Tunel naší červí díry je příliš těsný, abychom jím prošli, ale můžeme se jím podívat. Astrofyzika je čtyřrozměrná záležitost. V tomto případě je jen ú jednoho rozměru vše jasné. Víme, že se podíváme do nedaleké minulosti, přítomnosti nebo nedaleké budoucnosti. Ale jsou tu další tři rozměry. Kam se podíváme?“
„Řekla jste, že tamten svět je stejný, takže… sem. K nám.“
Kývla. „Jenže to všechno od Juana Maldaceny a Leonarda Susskinda, přes Kipa Thoma až k Lukovi Butcherovi a manželům Brožovým jsou jen spekulace a hypotézy. Možná jsou stejná jen ústí těch černých děr a my se propojíme se světem, v němž platí jiné přírodní zákony. Nebo jsou ty světy stejné jenom na první pohled. Hledali jsme taková využití VBS, která by prokázala, že oba světy jsou shodné, jak já říkám, do poslední mrtě. Našli jsme takovou aplikaci – kriminalistickou praxi. Jen si to představte: kriminalista se během pobytu v pozorovacím stanovišti stroje času stane přímým svědkem zločinu. Ví, kdo je pachatel, zbývá jen dokázat všechny okolnosti potřebné k dosažení obecně i konkrétně definovaného účelu trestního řízení. Jednoduše řečeno: zbývá dokázat, že pachatel trestný čin spáchal. Mimochodem, proto jsme tomuto experimentu začali říkat Columbo. Pokud budeme mít dostatek případů úspěšně vyřešených – nad všechny pochybnosti úspěšně vyřešených – právě tímto způsobem, tedy s pomocí VBS, přestaneme hovořit o hypotézách.“
„Proč jste vybrali mě?“
„Zaprvé v tom má prsty lokálnost. V souvislosti s kvantovou provázaností hovořit o lokálnosti je sice trochu ironie, protože kvantová provázanost působí nelokálně. Ale – jak předpokládáme – z našeho stroje času je vidět jen lokálně, do místa, kde je srážeč postaven, to znamená do Brna. A v Brně se stal dosud nevyřešený případ – vražda paní Rampulové.
Zadruhé je tu ještě psychologická stránka věci. Věříte, že někomu můžete vsugerovat nějakou myšlenku?“
Honza pomalu kývne.
„Představte si, že se někde, před někým skrýváte. Zahlédnete toho, kdo po vás jde. Co uděláte? Zavřete oči, díváte se jinam, abyste nepřitáhl jeho pohled.“
Tentokrát se Honza ani nepohne.
„Co kdybyste v té minulosti, kterou pozorujete, nějakému člověku vnukl, aby něco udělal? Nebo neudělal? Co kdyby manifestace vaší vůle změnila minulost? Co kdyby se vám povedlo zinscenovat v minulosti svoji vlastní smrt?… Paradox. Že je to v jiném světě? My se přece snažíme dokázat, že jsou ty světy identické! Takže: nemáme lepšího kandidáta na pozorovatele – rekognující osobu, svědka – než vás. Patříte do obecněji pojatého ranku vyšetřovatelů kriminálních případů. Víte, kam se v minulosti dívat. A přitom jako jediný žijete v Brně řádově dny, tedy příliš krátce, abyste usiloval o nějakou změnu v minulosti brněnské lokality.“
Honza se ještě zeptá: „Jak to bude probíhat?“
„Budete sedět ve skafandru ve speciálním křesle s fixovanou hlavou. Skafandr se postará o všechny tělesné potřeby: nebudete trpět hladem, žízní a tak dál. Používaný postup je nebolestivý, neinvazivní a nemá žádné trvalejší kontraindikace. Do tamtoho světa nakouknete zhruba za…“ Krátká konzultace s displejem. „… čtyřiadvacet hodin.“
Následují testy.
Doktorka Alice Brožová informuje o jejich výsledcích Bedřicha slovy: „Pan Hrubý je na nahlédnutí do jiného časoprostoru neuvěřitelně nažhavený. Nevím, kde se v něm vzala taková motivace.
Jeho koníčkem je kresba tužkou a svými modely dokáže věrně zpodobnit pozorované. Měli jsme štěstí: je to ten nejlepší chronospektátor, jakého jsme si mohli přát. Testy prošel na výbornou.“
Honzovi bylo řečeno, že vysvětlení funkce stroje času je to nejobtížnější, s čím se v průběhu přípravy setká.
Nesouhlasil, protože oni ho učili dívat se, aby nepřitahoval pohledy, co hůř: učili ho obejít se beze spánku. Vysvětlení? Nesmí se promarnit ten správný okamžik v průběhu časoprostorového voyeurismu.
A tak ho krmili chemií, která mu měla pomoci přežít stav permanentního bdění.
Doktorka Alice Brožová místo o mučení hovořila o projektu Čert.
„Proč do stroje času nestrčíte kameru?“ zeptal se jí.
„Nic nezaznamená. Úplně geniálně to předjímal už Carl Sagan v Kontaktu. Vjemy přicházející z tunelu červí díry dokáže rozkódovat jen lidský mozek. Řekla bych, že jsme na to tak nějak naprogramováni. Vím hned o několika filozofech, kterým by to potvrdilo jejich přesvědčení, že všechno to divadlo kolem je tu stejně jenom kvůli nám – případně jenom kvůli nim.“
„Proč zrovna Čert?“
„Protože čert nikdy nespí!“
Honza z celého VBS poznal jen řídicí středisko; pracovnu; toaletu-umývárnu se šatnou; pozorovací stanoviště stroje času (PSSC).
Skafandr se neoblékal: schovávalo se v něm jako ve velikém hrachovém lusku, který se následně zaklapl.
Po skončení jednoho z nácviků se Honza (připojený na snímače tepu, tlaku krve, vlhkosti kůže a šířky zornic) Alice zeptal: „Zatím jsme vůbec neprobírali, co za to.“
Alice: „Kolem dvou tisíc. Potom to všechno sepíšeme.“
„Jenom!?“
„Stravu, ubytování máte zadarmo. Co byste chtěl? Medaili?“
V tom okamžiku všechny snímané hodnoty vyletěly strmě nahoru.
Je na korunu, pomyslela si Alice.
V hodinu H se Honza v řídicím středisku pozdravil s doktorkou Alicí Brožovou a doktorem Vojtěchem Brožem, s vrchním radou Jurzou, s komisaři Jalovým a Helešicem z brněnské kriminálky, s lékařem doktorem Dandou a s technikem VBS panem Suchomelem.
Vstoupil do PSSČ. Nechal se uzavřít do skafandru.
Za deset minut poté byl experiment Columbo zahájen.
Tmu zahnalo slabé světlo. Honza sevřel rukojeti joysticků. Měl pocit, jako by se nacházel pod kupolí, po níž se rozeběhly nezřetelné stíny… A najednou se svět rozzářil. Obraz, který vnímal, byl neobyčejně ostrý, nepatrně vypouklý. A ano, mohl ho ovládat.
Mapy.cz, napadlo ho, s bonusem, kterým je další rozměr – čas.
Zaměřil se na novinový stánek, později na hodiny na nejbližší věži.
Znal datum i čas. Byl na místě příliš brzy.
Stisk tlačítka…
Vjem kupole s tančícími stíny vystřídala záře. Znovu se pídil po datu a čase.
Oba údaje vyhovovaly až při dvacátém sedmém navštívení.
Teď už nezbývalo než čekat.
Deset nula nula.
V deset nula pět zatajil dech. Veškerou pozornost věnoval domu Elišky a Bedřicha Rampulových, a nikdo do něho nevstoupil.
Čas – dokonce i tenhle už jednou proběhnutý – běžel dál.
Čekal.
Čekal dlouho.
Zaostřil se na střed města.
Zelný trh. Masarykova ulice. Náměstí Svobody. Vtom šok: nechápal, na co se dívá. Nepomohlo ani použití zoomu: v pravé spodní části „Svobodáku“ se nacházelo cosi neobyčejného!
Švenk do Viniční. Neuteklo mu něco?
Stisk tlačítka a dočkal se kupole s tančícími stíny. Později i záře.
Už nepočítal, kolikrát se to opakovalo.
Byl skokanem v čase. Do toho správného se vrátil ještě třikrát. Ne, neuteklo mu nic.
Stlačil horní tlačítko na pravé rukojeti. Zase záře, ale takhle září jen LED světla v PSSČ.
Honza vstoupil do řídicí místnosti. Pořád ještě viděl trochu rozostřeně. Točila se mu hlava.
„Dozvěděl jste se něco?“ vyhrkl nedočkavě vrchní rada, plukovník Jurza.
Honza se pokusil promluvit. Zachroptěl. Zatřásl hlavou. Alice mu podala PET láhev s minerálkou. Napil se. „Viděl jsem vraha,“ řekl po chvíli.
„S otevíráním šampaňského počkáme, dokud nebudeme mít průkazné důkazy a nejlépe i pachatelovo přiznání,“ řekl plukovník Jurza. Na Honzu se obrátil s otázkou: „Jste si jistý?“
„Viděl jsem ho po desáté hodině vstoupit do domu Rampulových.“
„Nejprve si v klidu probereme, čeho jste se stal svědkem,“ řekl Jurza.
V řídicí místnosti zůstali jen kriminalisté Helešic, Jalový, Jurza. Připojil se k nim Bedřich Rampula, protože vyšetřovatelé pracovali také s verzí, že Rampulovi vraha dobře znali. Tři muži zákona a soukromé očko pozorovali v přímém přenosu Honzovo úsilí. Ten se v pracovně pokoušel plasticky zpodobnit vrahův identikit.
Modelovací nástroj propojili v reálném čase s obrazovou databází registru obyvatel. Červený pruh znázorňoval počet vyhovujících kandidátů. S každým Honzovým tvůrčím tahem se pruh smršťoval. A najednou holografický mráček ukazoval jméno i adresu.
„Znám ho,“ řekl Bedřich spíš pro sebe. „Kluk od sousedů. Myslím… Panebože, může mu být patnáct, šestnáct. To je přece blbost…“
Jurza mu ukázal dlaň pravé ruky. To gesto říkalo: Zadrž. Chvíli mluvil do mobilu a pak zase naslouchal druhé straně. „Tomuhle Stanislavu Osvaldovi říkají kamarádi Sval, protože posiluje a je to na něm vidět. Kluk, ale výšku, sílu a váhu má jako ty, Bedřichu. Pojedeme se na něho podívat.“
Bedřich Rampula s nimi nejel. Nepatří přece k Policii ČR, je pouze majitel soukromé detektivní kanceláře a manžel oběti. Policie však přenášela na jeho mobil v reálném čase nejprve všechny Svalový výslechy, potom výslechy jeho rodičů.
Plukovník Jurza později Bedřichovi zavolá. Emoce s ním cloumají. Nemůže ustát hlas, když říká: „Stopy souhlasí. A teď máme dokonce i jeho přiznání. Představ si, že je to medailista. Tohle vé bé es je fakticky… absolutně převratná technologie, která neskutečně povyšuje úroveň brněnské kriminalistiky.“
Alice řekla Honzovi: „K potvrzení našich hypotéz bude zapotřebí tisíce takových nahlédnutí. A nikdy nebudeme mít absolutní jistotu… Naopak k tomu, aby naše teorie vybuchla, stačí jediný zaznamenaný rozdíl. Tomu říkám asymetrie! Mám radost, že jsi nám nevzal naději.“
Honzovi udělal největší radost doktor Danda, když vysadil chemii. Konečně se mohl vyspat v ložnici, kterou mu ve VBS přidělili. Během neobvykle dlouhého spánku absolvoval řadu vyšetření, která prokázala, že jeho tělesno neutrpělo žádnou újmu střetem s minulostí. Až se probudil, čekaly testy také jeho duševno.
A potom konečně může jít.
Ouha, nemůže: chybí bota. Ze zamčené skřínky se ztratila jedna žlutá bota.
Honza se spojil s Tomem. Ten se vloupal do Honzova pronajatého bytu tak, že zdolal elektronický zámek – i tohle patří k dovednostem příslušníků cechu soukromých detektivů –, a dovezl mu černé kožené boty.
V Brně nyní teplota neklesá pod bod mrazu ani v noci.
Honza minul bezový keř, a do drozdího hnízda nenahlédl. Při zběžné kontrole čidel elektronického zámku (žádné viditelné poškození) v duchu pochválil Toma. Odemkl, vstoupil, zavřel za sebou dveře, vzhlédl od koberce – strnul:
Ode dveří je vidět do kuchyně, na kuchyňský stůl. Za tím stolem sedí Bedřich Rampula v riflích a černém roláku a u jeho pravé nohy spočívá na podlaze velká sportovní taška.
„Pojď dál. Jako doma,“ řekl Bedřich.
Honza se usadil naproti němu. Na mysli mu nevytanulo nic takového, jako je nabídka kávy, čaje či něčeho ostřejšího.
„Někde jsem četl,“ začal Bedřich, „že ve vyprávění by se neměly objevovat stejný slova. V mých poznámkách o nahlédnutí Honzy Hrubého do minulosti se mi jedno opakuje skoro pořád.“ Bedřich naznačil ťuknutí prstem do obrazovky mobilu. „Viděl muže, který obcházel dům. Viděl ho nahlédnout větracím okénkem dovnitř. Viděl ho oběhnout dům a vstoupit do něho. Viděl mu do tváře. Podle toho, co viděl, sestavil připojený identikit.“ Teď Bedřich do displeje prstem ťukl. V místnosti se vznášel holografický obraz obličeje – typický produkt modelování portrétů s nápomocí počítače. Další ťuknutí prstem a identikit se prolnul s trojrozměrným obrazem hlavy člověka.
„Skoro stejní,“ řekl Bedřich. „Skoro.“
Honza už to také vidí: identikit a obraz člověka se liší ve tvaru špičky nosu.
Bedřich: „Alice obdivovala, jak perfektně umíš modelovat. Tak proč ten rozdíl?“
Honza si pročistil krk, nadechl se.
Bedřich: „… jsem si řekl. A prostudoval jsem Svalový výslechy. Takže pozor: teď, obrazně řečeno, vstoupím já do pozorovatelny stroje času. Když se tenhle stroj objeví ve filmu, je z toho takový zmatek, že nikdo nepochopí, o co kráčí, ale poslouchej dobře, tenhle film bude docela srozumitelný.“
„První střih,“ začal Bedřich.
„Hajzl – na jeho jméně nezáleží – sexuálně napadl v Brně a okolí několik žen. Vyhlídl si Elišku. Ukrýval se na zahradě domu naproti. Jednou, když přijela domů s nákupem a otevírala dveře, přeběhl ulici, vrhl se na ni a vtáhl ji dovnitř. Bránila se, křičela. Znásilnil ji. A najednou tam byla nějaká holka od operativců, poněvadž policie už mu dýchala na záda. Eliška, protože ji právě škrtil a ztrácela vědomí, si myslela, že je to kopající anděl.“ Bedřich si zakryl dlaní oči.
(Ta dlaň se zdála Honzovi obrovská.)
Prsty promnul kůži na spáncích. Ruka klesla, zachytila se přívěsku.
„Druhý střih,“ pokračoval Bedřich.
„Sval má otce. Před dvěma roky se vrátil z Kanady. Byl služebně v Montrealu. Přibližně v době, kdy tam vypukla epidemie způsobená M-virem. Vrátil se; po nějaké době se u jeho syna projevily příznaky medailizmu. Otec – předpokládám, že měl výčitky; vím, že měl peníze – zařídil, aby kluka neevidovali, aby měl tu nejlepší léčbu: dostal na ruku náramek, který mu dávkuje medikamenty, přičemž potřebný látky těží z jeho těla. Tahle perfektní elektronika ho udržovala v normálu, i když kolem něho chodily holky v minisukních, i když se díval na Elišku dalekohledem. Jenomže třetího března elektronika fungovat přestala. Sval byl najednou medailista se vším všudy:
Necítil mráz. A mráz mu ani neublížil – jako fandům firewalkingu neublíží žhavý uhlíky pod bosýma nohama. Mohl vytvářet a vrhat medaile – diskový blesky způsobující strašlivě bolestivý popáleniny ve tvaru kruhu – a tvář mu svítila slabým světlem. Úplně ho ovládl sadismus a taky… satyriáza, hypersexualita, neschopnost potlačit libido.“
Obrovská pěst sevře přívěsek; klouby zbělají.
„Třetí střih,“ pokračoval Bedřich.
„Sval se vydá přes ploty k našemu domu. Nahlédne do okénka, co je vzadu za domem. Přeběhne ke vchodovým dveřím. Otevře…
Elišku našel v ložnici. Zase bojovala a rvala se. Podle pitevní zprávy jejich zápas trval asi dvacet minut. Určitě křičela. Ale tentokrát… Žádný anděl. Nakonec ji udusil zardoušením. Venku už zase sněžilo. Utekl domů. Bál se otce, trestu, detenčky. Sníh padal ještě asi hodinu tak hustě, až zakryl všechny stopy. A ve dvě odpoledne začal tát.“ Bedřich zhluboka vydechl. „Konec promítání: o Svaloví je to všechno. Pod schody jsou dveře do komory. Ta komora má větrací okénko. Pamatuješ? Viděl ho nahlédnout větracím okénkem dovnitř.“
Bedřich našpulil rty, nesouhlasně potřásl hlavou. „I když jsem k tomu okénku přitiskl obličej a udělal si z dlaní klapky, stejně jsem uvnitř nic neviděl, protože v té komoře – používáme ji akorát na nářadí – je tma.“
Opět spustil projekci počítačem vytvořeného identikitu a Svalový hlavy ve 3D provedení – oba objekty zarovnané podle nejmenší odchylky.
„Kdybych byl v té komoře a někdo přitiskl tvář na okénko a podíval se dovnitř, viděl bych obličej, ale neměl bych ani ponětí, jaký tvar má špička nosu.“ Vypnul projekci. „I kdyby mu ten obličej slabě svítil,“ dodal. Natáhl se k tašce. Zip zahvízdal. Najednou ztuhl, nakloněný na stranu, s pohledem upřeným na tašku.
Honza nemohl odtrhnout oči od komíhajícího se přívěsku. Něco mu připomínal… Ovšem! Tu podivnou černou skulpturu, kterou zahlédl z PSSČ na tamtom Svoboďáku. Jenže ta byla odhadem čtyřistakrát větší než kulka z černého turmalínů.
„Víš, že když je v ložnici puštěná televize – nijak silně –, je v komoře slyšet?“
Honza neodpovídal.
„Prolezl jsem tu komoru a našel jsem v hromádce suti otisk…“ Bedřich zalovil v útrobách sportovní tašky, vytáhl žlutou pohorku značky Helly Hansen. „… téhle boty.“