Kateřina Špirochová – Soul shifter

Když se moje duše přemístí do cizího těla, obvykle se stane několik věcí. Zaprvé, tělo, do kterého jsem se narodil, upadne do kómatu. Zadruhé, tělo, do kterého jsem se přemístil, upadne na krátkou dobu do bezvědomí, po němž následuje urputná bolest hlavy trvající několik dní, během nichž se obvykle snažím zjistit kdo jsem, kde jsem a jak můžu kontaktovat svoji rodinu.

Tentokrát jsem se probudil v dětském pokoji, v těle, které mi připadalo poněkud vytáhlé a hubené a při pohledu do zrcadla, přimontovaného na dveřích šatní skříně, i o něco mladší, než bylo moje původní tělo.

Díval jsem se na sebe a snažil se zvyknout si na to, jak vypadám. Je mi asi sedmnáct nebo osmnáct. Měřím něco přes sto osmdesát, mám tmavé rovné vlasy ostříhané „na debila“ a podle otlaků na nose a toho, jak jsem na zrcadle nalepený, nosím brýle. Jsem hubený, bledý a unavený, strašně unavený.

Posadil jsem se na zem a zády se opřel o skříň. Duše opouští moje tělo zpravidla ve chvíli, kdy jsem rozrušený nebo zraněný a zároveň je nablízku jiné tělo, které už jeho vlastní duše opustila, nebo se k tomu v nejbližších dnech chystá. Jinými slovy, vždycky skončím v těle člověka, který má život na hovno.

Někdy je nové tělo jako prázdná schránka; je v ní ticho a pusto. V takovém těle často uvíznu i na několik měsíců, než se jeho duše přitahována životem zase vrátí. Někdy je duše původního majitele stále přítomná, ale o tělo už nejeví zájem. V takovém těle většinou uvíznu jen na pár týdnů a často mám jakési mlhavé povědomí, kdo je člověk, jehož jsem posedl.

Duše tohohle brejlouna tu pořád byla. Cítil jsem ji kdesi v koutě své nové hlavy, jak tam leží schoulená a tiše krvácí.

Povzdychl jsem si. Vždycky když se ocitnu v cizím těle, řeším stále dokola jedno a totéž dilema – mám se pokusit tomu člověku dát život do pořádku, nebo to nechat být?

 

Zpoza dveří jsem zaslechl zvýšené hlasy. Tušil jsem, že jeden patří mojí současné matce. Druhý jsem si zařadit nedokázal, ale cítil jsem, že se ho ta malá zmrzačená duše bojí.

Našel jsem brýle a zahájil průzkum terénu. Můj pokoj byl očividně chlapecký. Nicméně nebyly v něm takové ty zásadní věci jako plakáty sportovců a superhrdinů, komiksové knížky, videohry válející se na policích nebo aspoň špinavé ponožky, co se zatoulaly cestou do koše na prádlo. Chyběla tu dokonce i skrýš na pornočasáky, z čehož vyplývá, že tam nebyly ani ty časáky. Proboha, co ten brejloun po večerech dělá? A co budu dělat já…?!

Vyploužil jsem se ze dveří a zjistil, že se můj pokoj nachází v patře, jen pár kroků od schodiště. V přízemí se svítilo a ozývaly se odtamtud rozezlené hlasy.

„… přispívám na toho tvýho debila každej měsíc, tak co po mně ještě chceš?!“ křičel muž.

„Není to debil, ale autista. A je můj stejně jako tvůj!“ hájila mě žena.

Jasně, máma a táta se zase hádají, protože jsem debil, který je zklamal, ozvala se zmrzačená duše z koutku mé hlavy.

„Libore, prosím, Martin tě potřebuje!“

A jmenuju se Martin.

„Vážně? Tak proč přede mnou pokaždý uteče, když se na něj přijdu podívat?! A když na něj mluvím, tak se tváří, že tu nejsem!“

Takže tomuhle člověku se snažím vyhýbat a pokud není zbytí a musím s ním přijít do kontaktu, ostentativně ho ignoruju. Tohle bych si měl zapamatovat.

Každé přemístění duše znamená naučit se zcela nový život a vzorce chování. Pokaždé začnu tím, že se vymluvím na ztrátu paměti, kontaktuju svoji tetu, která pracuje v nemocnici jako neuroložka se specializací na výpadky paměti, a ta se spojí s mojí novou rodinou a vysvětlí jim situaci. Zároveň kontaktuje moji skutečnou rodinu a ujistí je, že jsem v pořádku. Někdy se s nimi vídám, někdy je to složitější. Ale jsou to jediní lidé, kteří o mé poruše vědí, a já se snažím neztratit s nimi kontakt, ať už jsem kdekoli a kýmkoli.

„Jestli to nezvládáš, tak toho kripla dej do ústavu!“ mužův hlas mě vytrhl z přemýšlení. „Chtěl jsem, abys mi dala syna, ne kreténa, kterému budu muset v sedmnácti utírat zadek a vodit ho přes silnici za ruku.“

„Copak myslíš, že já jsem nechtěla zdravé dítě?!“ matka už plakala.

„Tak jsi měla jít na potrat!“

Cítil jsem, že se Martin toho muže bojí. Já jsem ho ještě ani neviděl a už jsem ho nesnášel.

„Autismus přece nejde zjistit před porodem,“ naříkala žena a mně to trhalo srdce. To moje, i to Martinovo. Kluk, kterému tohle tělo patřilo, i navzdory své poruše věděl, že matka pláče kvůli němu.

Do háje práce!

Vydal jsem se po schodech dolů. Ještě mi trochu třeštila hlava, takže jsem se přidržoval zábradlí a našlapoval ztěžka, a nedokázal jsem tak svůj příchod utajit.

„Libore…,“ ozvala se matka a já jsem slyšel, jak tahá z krabice papírové kapesníčky, aby si honem setřela slzy.

Vešel jsem do kuchyně a prohlédl si svoje rodiče. Matka byla drobná žena, s vráskami kolem očí a hnědými vlasy, které předčasně prokvetly šedinami, ale nikdo se je neobtěžoval nabarvit. Muž byl oproti tomu vysoký, s ostře řezanou tváří, v košili a saku vypadal upraveně. Díval se na mě, jako by spolkl žábu a bojoval s tím, aby ji přede mnou nevyzvracel.

Otevřel jsem pusu, abych mu něco hezky od plic řekl, když v tom padly moje oči na velkou barevnou tabuli přilepenou na protější stěně. Byla nadepsána velkými tiskacími písmeny MARTINŮV ROZVRH a pod ní bylo rozepsáno, v kolik hodin snídám, v kolik hodin si čistím zuby, v kolik hodin se oblíkám. Kdy jdu do školy, kdy jdu ze školy, kdy chodím na plavání a kdy spát. A vše bylo pro jistotu doprovázeno návodnými obrázky.

Těkal jsem očima z rozvrhu na muže a z muže na matku a z matky na rozvrh a najednou mi došlo, v jak velkém průšvihu jsem se ocitl. Jsem Martin, autista, bojím se lidí, moc nemluvím a bez rozvrhu nedám ani ránu. Když teď tomuhle chlapovi vysvětlím, kdo z nás dvou je v téhle rodině kretén, všichni si budou myslet, že jsem se zázračně vyléčil. Že přece jen v té hlavě něco mám. Jenže co bude pak, až se vrátím zpátky do svého těla a z vyléčeného Martina se zase stane debil…?

Stál jsem v kuchyni a bylo mi nanic.

„Půjdu,“ řekl muž a opatrně se kolem mě protáhl, jako by debilita byla nakažlivá.

 

Ležel jsem natažený na posteli a poslouchal zvuky linoucí se z televize. Hádám, že ji matka pustila nahlas schválně, aby Martin neslyšel, jak pláče. Marná sláva, Martin to nejen slyšel, ale ještě se za to nenáviděl.

Když kolem půl třetí usnula, sešel jsem dolů a přístroj vypnul. Pak jsem si půjčil mobil a zavolal své skutečné mámě.

„Prosím?“ ozval se mi u ucha její napjatý hlas. Věděl jsem, že pokaždé, když moje tělo upadne do kómatu, netrpělivě vyčkává můj nebo tetin telefonát, aby se ujistila, že jsem v pořádku.

„Mami, vánočku si džemem nemaž,“ řekl jsem smluvené heslo a slyšel, jak si oddechla.

„Jsi v pořádku, broučku?“

Máma mi říká broučku, bez ohledu na to, že už je mi dvacet jedna. Nicméně je to pořád lepší než ségřin „chcípák“ nebo „uher“.

Stručně jsem mámu seznámil se svojí situací, nebo aspoň s tím, co jsem zatím věděl.

„Vůbec nevím, co mám dělat, mami. Žádného autistu neznám a jediné, co se mi vybavuje, je, že jsou to asociálové. Budu si muset sehnat nějaké knížky, nebo se dostat na internet, ale mám pocit, že Martinova máma mě jen tak z dohledu nepustí. Můžeš se, prosím, spojit s tetou, jestli se jí něco nepodaří vymyslet?“

Ještě chvíli jsme mluvili o tom, jak co nejlépe zapadnout do Martinova života, než jsem se s mámou rozloučil, vymazal ji z historie volání, vrátil telefon a šel si lehnout.

 

Příštích několik dní jsem strávil převážně mlčením a pozorováním svého okolí. Dokud mi někdo neřekl, že mám něco udělat, tak jsem to nedělal, a to včetně věcí, které podle všeho Martin sám běžně zvládal. Jeho matka to považovala za následek hádky mezi ní a bývalým manželem a výčitky svědomí ji přiměly zvýšit dávky antidepresiv.

Zvykat jsem si musel i na školu, kam Martin docházel spolu s podobně postiženými dětmi. Některé z nich byly totálně mimo, ale jiné se zdály celkem normální. Měl jsem pocit, že Martin se občas baví s jedním z těch hůře postižených kluků, ale bál jsem se, aby si dotyčný nevšiml, že je něco špatně, a tak jsem se držel radši stranou. A všichni pokyvovali a říkali:

„No jo, ti autisté. Oni nemají rádi kontakt s jinými lidmi, je jim líp, když jsou sami.“

Nejradši bych tloukl v takovou chvíli hlavou do zdi a křičel:

„Vůbec nic nechápete! Martin nechce být sám. Ale když mu dáváte v jednom kuse najevo, jak vás jeho existence obtěžuje, drží se radši stranou, aby vám zbytečně nepůsobil problémy.“

Jenže pochopitelně nic z toho jsem nahlas říct nemohl, protože Martin se vyjadřoval jen kusými slovy nebo útržky vět, které navíc často nekorelovaly s tím, co chtěl doopravdy říct.

„Je to fakt na hovno,“ komentoval jsem svůj současný život, když se mi ve čtvrtek podařilo utéct ze školy a sejít se v nedaleké kavárně se ségrou. Přinesla mi hromadu knih o autismu a několik poznámek o Martinově stavu, které se podařilo zjistit díky tetiným kontaktům.

„Že já vždycky skončím v hlavě nějakýho lúzra.“

„Sám seš lúzr,“ utřela mě ségra, „se na sebe podívej. Máš tenhle život sotva pár dní a už fňukáš jak malá holka.“

„A co mám podle tebe dělat?“

Složil jsem hlavu do dlaní a zase ji rychle zvedl, jak jsem si zarazil brýle do nosu. Na některé věci se hold zvyká pomalu.

Za okamžik mi přinesli zmrzlinu. Martinova matka z nějakého záhadného důvodu doma sladkosti nevedla, a tak jsem se během jednoho odpoledne snažil dohnat týdenní cukrový absťák.

„Co je?“ zajímalo ségru, když jsem z poháru vytáhl třpytivé paraplíčko a místo, abych ho odložil stranou, jak to dělám obyčejně, roztočil jsem ho mezi dvěma prsty a fascinovaně sledoval, jak se vzorky na deštníčku mění v duhu.

„Martinovi se to líbí,“ usoudil jsem, odkud se bere pocit euforie.

„Ale, ale, najednou jsi celej naměkko,“ dobírala si mě ségra.

To teda. Pocit štěstí mě zcela pohltil, a ačkoli jsem chápal, že nepramení z mojí duše, nedokázal jsem se tomu vzepřít.

 

Trvalo mi zhruba tři týdny, než jsem získal obstojnou představu o autismu a Martinově životě. Ve dne jsem dával pozor, co dělají a říkají lidé kolem mě, po nocích jsem četl odborné knihy. Čím víc jsem se toho ale dozvídal, tím víc jsem měl pocit, že je to v rozporu s tím, co Martin doopravdy cítí. Většinu času jsem ho nevnímal, ale byly chvíle, kdy mě z jeho přítomnosti rozbolela hlava tak, že jsem myslel, že se druhý den probudím zpátky ve svém těle.

Pomoct se rozhodla i ségra. Vymyslela si, že je z dobrovolnické organizace pomáhající mentálně slabším. A snad proto, že jsem k ní projevoval na Martina nebývalé sympatie, nebo protože matka už celou situaci sama nezvládala, dostala svolení doprovázet mě dvakrát týdně ze školy domů. Ne, že bych chtěl její popichování každé úterý a pátek poslouchat, ale byl to jediný člověk, se kterým jsem si mohl normálně popovídat.

„Ale víš, že to budeš muset dělat i potom, až se zas přesunu zpátky?“ upozornil jsem ségru, když jsme se loudali do mého nového domova.

„Jasná páka. Počítám s tím.“

„A víš, že Martin není vůbec jako já?“

Pokrčila rameny.

„A co má být? Podle mě to musí být fakt řízek, když vydržel v takhle dysfunkční rodině sedmnáct let. Navíc pomoc autistovi mi určitě zlepší karmu.“

Záviděl jsem jí, že našla způsob, jak Martinovi pomoct, přestože já, který jsem obýval jeho tělo, jsem zatím nepřišel s ničím převratným.

„Nechci bejt chytrá…“

„…ale stejně budeš.“

„…ale stejně budu, tak mě poslouchej. Říkal jsi, že občas víš, co Martin cítí. Dej to najevo ostatním. Nauč je, co Martin cítí, jak přemýšlí, aby to věděli i potom, až tu nebudeš.“

Kdyby to nebyla moje sestra, tak bych ji snad objal.

Vzali jsme to oklikou přes cukrárnu, kde jsme si vyžebrali jedno zmrzlinové menu. Doma jsem z něj pečlivě vystřihl svůj oblíbený pohár a po večeři ho položil spolu s paraplíčkem před matku na stůl.

„Byli jste se Simonkou na zmrzlině…?“ zeptala se matka nejistě; podle všeho to bylo něco, co by Martin sám od sebe neudělal

„Tyhle věci ale nejsou dobré. Cukr zabíjí mozkové buňky,“ povzdychla si spíš k sobě. Nejspíš ze strachu o to málo, co podle ní jejímu synovi ještě v hlavě zbývalo, Martina nikdy do žádné cukrárny nevzala. Simča měla pravdu. Tenhle kluk musí být fakt řízek, když tohle vydržel takovou dobu.

Chvíli jsem se ošíval, jako bych nemohl zcela ovládnout své tělo (jak jsem to okoukal od spolužáků) a pak jsem vzal paraplíčko a roztočil ho, aby matka pochopila, co Martina tak fascinuje. Teprve po chvíli jsem zjistil, že jsem znovu propadl třpytivým vzorům a pocit euforie mě nutí točit deštníčkem pořád dokola. Trochu zahanbeně jsem ozdobu vrátil zpátky na stůl. Matka mě ale nehubovala. Usmívala se a druhý den jsme šli spolu do cukrárny.

 

Žil jsem u Martina asi měsíc a půl, když se mě matka pokusila ostříhat. Utekl jsem před ní a zamkl se v pokoji. Za tu dobu jsem ji o Martinovi naučil spoustu věcí, které zpříjemnily atmosféru v domě a současně tak udělaly můj pobyt v Martinově životě o dost snesitelnější. Nechápal jsem tedy rozpor v jejím chování, kdy na jednu stranu nechce, aby ostatní Martina vnímali jako debila, a na druhou stranu chce, aby tak vypadal.

„Ty seš prostě hroznej narcis,“ komentovala ségra moje nářky, ale k holiči šla se mnou.

„Co kdybychom mu rovnou sehnali taky nějaký normální hadry?“ navrhla, když jsme spolu opouštěli kadeřnictví. Nový sestřih posunul Martina na ségřině stupnici od jedné do desíti z trojky na krásné šesté místo a podle toho, jak na mě Simona laškovně pomrkávala, jsem si domyslel, že po výměně nablýskaných manšestráků za džíny by si Martin mohl ještě tak o půl stupínku polepšit.

„Hele, já ti nevím. Martinova forma autismu se mimo jiné projevuje tím, že nerad mění věci, na které je zvyklý. Nechci, aby mu, až přijde k sobě, hráblo z toho, že nemá ve skříni nic, co by si byl ochoten oblíct.“

„Já se divím, že je ochoten oblíct si to, co v té skříni má,“ opáčila ségra, ale nechala to být.

 

Nakonec jsme šli na nákup o dva týdny později. Martinova matka musela odjet na školení a potřebovala, aby Martina někdo v sobotu pohlídal.

„Libore, prosím, já na to školení musím, jinak budu mít v práci problémy…“

Stál jsem na schodech tak, aby mě neviděli, a poslouchal jsem. Muž se u nás stavil večer cestou z práce a byl rozladěný, že ho sem zvala jen kvůli tomu.

„Říkal jsem ti, že o víkendu už hlídám svoje děti.“

Ne, Martin nebyl debil, Martin chápal, co jeho otec říká.

„Bylo by to jen přes den, večer si ho zase vyzvednu. Prosím, já nemám jinou možnost.“

Nesnáším, když matka prosí.

„Tak zavolej svojí matce, ať sem přijede a pohlídá ti ho.“

„Libore, je to taky tvůj syn, aspoň jednou by ses o něj mohl postarat ty.“

„Můj syn to rozhodně není.“

Tak a bylo to. Cítil jsem, že to není poprvé, co tohle Martin slyší, ale bylo to poprvé, co jsem to slyšel já.

Oba rodiče zmlkli, když jsem vešel do obýváku. Měl jsem toho na jazyku hodně, co jsem chtěl tomu nezodpovědnému srabovi říct, ale můj vztek se mísil s Martinovou bolestí a zklamáním, takže se většina slov změnila v slzy, které mi rozmazaly okolní svět na barevné šmouhy. Došel jsem až k té vysoké bílé a řekl jsem jí:

„Já jsem tvůj syn. Ale ty nejsi můj otec.“

Vrátil jsem se do pokoje a až do rána mě strašily noční můry, jak asi moje unáhlené jednání ovlivní Martinův život.

 

V sobotu mě hlídala babička, ale muž se mnou chtěl strávit příští neděli. Nejradši bych ho samozřejmě poslal ke všem čertům, ale říkal jsem si, že můj život je to jen na pár měsíců, a jestli má Martin někdy mít normální vztah se svým otcem, lepší příležitost než tahle už nejspíš nepřijde.

„Koukám, že tě máma jednou ostříhala jako člověka,“ řekl, když jsme jeli autem někam do města. „Taky ti konečně koupila něco pořádnýho na sebe,“ pokračoval. Asi to měl být kompliment, ale mně po něm zůstala v ústech hořká pachuť:

‚Proč jsi mu nikdy nic pořádného na sebe nekoupil ty, když jsi tak chytrý?’

„Simona,“ řekl jsem nahlas.

„Máma mi o ní říkala,“ reagoval muž nejistě, „prý je to moc hezká holka.“

Podíval jsem se z okýnka, aby neviděl, jak se šklebím.

„Taky říkala, že máš rád zmrzlinové poháry, tak jsem si říkal, že bychom spolu mohli jít na pohár, co ty na to?“ pokračoval napjatým hlasem.

Ještě jsem si stačil pomyslet:

‘Cukrárna je fajn, ale můžete mě klidně vzít i někam jinam.’

V příští vteřině mě zaplavil pocit euforie následovaný bolestí hlavy tak silnou, až se mi z toho zatmělo před očima. Do cizího těla jsem vždy shiftoval v momentě, kdy jsem se ocitl v jeho fyzické blízkosti. Zpět do svého těla jsem se ale přesouval výlučně během spánku. Martinova přítomnost však byla v tu chvíli tak hmatatelná, že bych se nedivil, kdyby se neobtěžoval čekat do večera a jednoduše mě na místě ze své hlavy vykopnul.

„Ano,“ pokusil jsem se dát pocitům konkrétní slova, „díky.“

Většinu toho, co se dělo pak, si nepamatuju, protože mě jímaly závratě a někdo mi bušil kladivem zevnitř do lebky, ale kvůli Martinovi jsem se snažil vydržet. Občas jsem něco řekl, občas jsem muže záměrně ignoroval, aby si zas tatík nedělal falešné naděje, snědl jsem pohár a pak jsem se polomrtvý nechal odvést domů.

Už jsem byl skoro u dveří, ve kterých na mě čekala matka, když jsem se rozhodl udělat svému autistickému hostiteli ještě poslední službu. Dopotácel jsem se zpátky k autu, a když muž stáhl okýnko, prostrčil jsem dovnitř hlavu:

„Chci být součástí tvého života. Neopouštěj mě, tati,“ řekl jsem, načež jsem se dopotácel zpátky k matce. Ta nic z toho neslyšela, ale nejspíš si mnohé domyslela, když uviděla paraple zastrčené za mými brýlemi a muže plačícího na volantu.

„Měli jste se hezky?“ vyptávala se. „Tatínek si pro tebe zase přijede, až bude mít čas, ano?“

Večeři jsem vynechal, a když začaly zprávy, lehl jsem si k matce na gauč. Až se Martin vrátí, nebude si většinu toho, co se dělo, když jsem jeho tělo obýval já, pamatovat. Všechno bude jakoby zamlžené, jen posledních pár dní mu uvízne. Chtěl jsem, aby si pamatoval, že tráví čas se svými rodiči, že je má rád a že oni mají rádi jeho.

„Mám tě rád, mami,“ řekl jsem ženě a usnul jsem s hlavou na jejím klíně.

Probudil jsem se v nemocnici.

 

Většinou mi to nedá a jednou za čas dojdu „zkontrolovat“ lidi, jejichž těla jsem obýval. O Martinovi jsem díky Simoně dostával zprávy každý týden. Podle všeho je teď mnohem komunikativnější, zlepšila se mu krátkodobá paměť a dokáže lépe udržet pozornost. Jednou za čtrnáct dní pak tráví víkend u svého táty, kde dělá velkého bratra svým nevlastním sestřičkám, a ségra se se mnou vsadila o pětikilo, že ji do dvou měsíců pozve na rande.

I přestože jsem tohle všechno věděl, chtěl jsem ho poznat osobně.

Čekali jsme na Martina před školou. Když se objevil na schodech, vyšla mu ségra naproti, ale jakmile spatřil mě, přestal ji vnímat; poprvé jsem viděl jeho schopnost dokonale se ztratit v přítomném okamžiku zvenčí. Stál nepohnutě, s očima doširoka rozšířenýma a s ústy lehce pootevřenými se usmíval. Opatrně jsem zvedl ruku na pozdrav a on mě napodobil.

Šli jsme se společně projít do obchoďáku, kde měli nově udělané akvárium, a cestou jsme mluvili o všem možném. Překvapilo mě, o kolik je Martin normálnější, než jsem byl v jeho těle já. Mluvil málo a špatně a občas prostě řekl něco úplně jiného, než co si myslel, ale v zásadě rozuměl všemu, o čem jsme mluvili, a když se párkrát nechal rozptýlit okolním světem, Simona ho zase lehce vrátila na zem. Zdálo se, že Martinovi rozumí líp, než kdokoli jiný.

„V něčem jste si podobní,“ řekla, když jsem se jí potichu zeptal během chvíle, kdy Martin fascinovaně sledoval barevné ryby proplouvající mezi umělými korály.

Dali jsme si pak jídlo ve fast foodu, nad čímž se Martin okatě ušklíbal, a pak jsme ho doprovodili domů. Za celý den neřekl jediné slovo, které by naznačovalo, že ví, kdo jsem a že jsem za něj prožil dva měsíce života; ale věděl to. Byl to první člověk, který to věděl. A těšilo ho to.

 

Za poslední čtyři roky jsem shiftoval sedmkrát, z toho v posledních dvou letech jen dvakrát. Od té doby, co jsem dokončil školu, našel si práci jako překladatel a začal se věnovat dvakrát denně meditaci, se stabilita mojí duše značně zlepšila. I tak mi ale bylo jasné, že se přesunu, jen co jsem to tělo zahlédl.

Byli jsme zrovna v nemocnici, protože jsem si zlomil ruku, když jsem se pral se ségrou (ano, i takové věci se člověku v pětadvaceti můžou stát). Nemocnice jsou pro mě noční můrou, protože je tam tolik volných tělesných schránek, že si tam moje duše připadá jako malý kluk v cukrárně s kapsou nacpanou škvárou – stačí si jen vybrat. Díky tetě se nám ale tentokrát podařilo návštěvu absolvovat v minimálním čase a s maximální ostrahou; smůlu jsem měl až u hlavního vchodu, kudy zrovna saniťáci přiváželi čerstvou mrtvolu.

Simona si uvědomila situaci skoro ve stejnou chvíli jako já, protože jen co nosítka vjela do chodby, popadla mě za zápěstí a oba jsme se rozeběhli pryč. Poslední, co si pamatuju, bylo, že na nás někdo křičel, ať neběháme.

 

Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím v nemocnici, do chlupaté, tlusté ruky mám zavedenou kanylu a vedle mě sedí na židli nějaký čínský kluk. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem taky Číňan, ale rozhodl jsem se, že to prozkoumám později, až budu sám.

Kluk si všiml, že jsem se probudil, a něco ke mně prohodil čínsky, nebo možná vietnamsky, nevím. Každopádně jsem mu nerozuměl, a tak jsem mlčel, protože jestli jsem Číňan a nerozumím čínsky, jsem v pěkném srabu.

Jak špatný to se mnou je jsem si uvědomil, až když si kluk přesedl ze židle na postel a začal mě vískat ve vlasech a hladit po tváři, mezitím co pořád mlel tou svojí hatmatilkou. Nakonec se sklonil a dal mi pusu. Ne, nedal mi pusu. Políbil mě.

Zavřel jsem oči, aby neviděl můj vytřeštěný výraz.

„Dojdu pro sestru, řeknu jí, že ses už vzbudil,“ informoval mě kluk češtinou jen s nepatrným přízvukem, načež se zvedl a zmizel za dveřmi.

Proboha, jsem tlustej teplej Číňan!

Rozhlédl jsem se po pokoji. Jeho dva další obyvatelé spokojeně spali, takže jsem se o sobě rozhodl rychle zjistit co nejvíc. I po opětovném prohledání skříňky u postele jsem ale nenašel ani telefon, ani doklady. Nicméně jsem si všiml, že chlupy na mých předloktích nejsou černé, nýbrž tmavě blond a při kontrole rozkroku jsem učinil stejné poznání, takže jsem dospěl k názoru, že přece jen nejsem Číňan.

Vytrhl jsem si hadičku z ruky a zvedl se z lůžka, abych se v umývárně podíval, v jakém těle jsem skončil tentokrát, když se pode mnou podlaha zhoupla a já se poroučel k zemi.

„Samé!“

„Pane Maršálek!“

Hlava mi třeštila a mezitím, co mi sestra držela vlasy nad lavorem, jsem se snažil nevyblít ze sebe spolu s vnitřnostmi i informace o své nově nabyté identitě.

Jsem Samuel Maršálek, jsem gay, ale nejsem Číňan.

„Nemůžete jen tak vstát. Vašemu tělu bude ještě pár dní trvat, než se s šokem vypořádá,“ napomínala mě sestra.

„Opři se o mě,“ nabádal mě čínský kluk a pomáhal mi zpátky do postele.

„Tak, jak se cítíte, pane… Maršálek!“ do pokoje vešel doktor, a jelikož nebyl svědkem mého sebehanobení, odpověď, že k zblití, ho pobavila.

„Vidím, že smysl pro humor se vám vrací, to je dobře,“ řekl s úsměvem. Chvíli pak mluvil o tom, že si mě tu ještě pár dní nechají, a chystal se odejít, když jsem ho zastavil svým významným odkašláním a slovy:

„Pane doktore, já vím, že to asi bude znít divně, ale… je normální, že nevím, kdo jsem…?“

Několik vteřin bylo v místnosti ticho, než se doktor vzpamatoval:

„Jak to myslíte, že nevíte, kdo jste?“

„Já… snažím se na něco vzpomenout, ale nevybavuju si vůbec nic. Neřekl bych vám ani kde bydlím nebo jak se jmenuje moje máma.“

Doktor na mě zíral, pak se podíval na kluka vedle mě.

„Poznáváte ho?“ zeptal se.

Podíval jsem se na Číňana a s omluvným výrazem, který jsem léty vypiloval k dokonalosti, jsem zavrtěl hlavou. K mému překvapení kluk nehnul ani brvou.

„Dobrá, až dokončím vizitu, vrátím se k vám a projdeme si nějaké testy, abychom zjistili rozsah poškození vaší paměti. Pane…“

„Zheng,“ napověděl mu Číňan.

„…pane Žene, můžete jít, prosím, se sestrou?“

Všichni odešli a já jsem osaměl. Ne nadlouho. Dovnitř se protáhla vytáhlá bruneta a zamířila rovnou k mé posteli.

„Vánočku si marmeládou nemaž,“ zahuhlal jsem, jen co se ségra usadila na židli, kterou ještě před chvílí zahříval můj Číňan.

„Je to džem, ty páko,“ odpověděla a sjela mě kritickým pohledem.

„Už ses viděl?“

Způsob, jakým to řekla, mě nutil zalézt pod peřinu a neukazovat se dřív, než padne neproniknutelná tma.

„Ještě nejenom vím, že nejsem Číňan.“

„Vypadáš jako vyvrhnutej vorvaň,“ informovala mě neprodleně. „Zarostlej, vyvrhnutej vorvaň.“

Přemýšlel jsem, jestli bylo ještě někdy hůř, ale dospěl jsem k názoru, že ne.

„Jsem teplej a chodím s nějakým Číňanem Zhengem,“ řekl jsem a samotného mě překvapilo, jak dobře jsem si jeho jméno zapamatoval. Sam Maršálek nejspíš umí čínsky.

Ségra se zazubila.

„Nic menšího bych od tebe ani nečekala. Pak mi musíš říct, kdo je top a kdo je spodek.“

„To ti můžu říct hned,“ opáčil jsem, „kdybych byl top já, tak už tu Zheng nesedí.“

Zheng, křestním jménem Li, za mnou chodil do nemocnice každý den a vyprávěl mi o našem životě. Já jsem sinolog, momentálně bez práce, protože jsem kvůli neshodám s kolegy odešel z univerzity. Se Zhengem jsem se poznal v Číně, kde jsem byl na stáži a on dělal nejstarší řemeslo; bezhlavě jsem se zamiloval a odvezl si ho do Čech, kde teď pracuje v jednom čínském bistru a po nocích se věnuje dálkovému studiu informatiky.

Žijeme spolu už pět a půl roku, ale svoji nejsme. Top jsem já.

V úterý teta dala Zhengovi přednášku ohledně mého výpadku paměti, o tom, jak mi má pomáhat a že se to časem vrátí k normálu, a po poledni mě Číňan odvezl k nám domů.

 

Můj a Zhengův byt je poměrně velký a asi by byl i hezký, kdyby v něm nevládl takový ten pocit zmaru, jaký je v bytech, kde jeden neustále dělá nepořádek a druhý ho neustále uklízí.

Svalil jsem se na pohovku a zíral před sebe.

Zheng se posadil vedle a vzal moji ruku do svých dlaní.

„Jsem rád, že máš ve mě takovou důvěru, ačkoli si mě vůbec nepamatuješ,“ řekl tiše. Zheng zatím vždycky mluvil klidně a tiše, jako taková hezká, hodná manželka. S penisem.

„Je možné, že si na něco vzpomínáš…?“ dodal a v jeho hlase byla slyšet naděje.

Ne, ani v nejmenším, kámo, pomyslel jsem si, jenom jsem tuhle situaci zažil už tolikrát, že vím, že je lepší nedělat vlny a prostě se vézt s proudem.

„Promiň, Zhengu,“ donutil jsem se položit svoji dlaň na jeho, „na nic konkrétního si zatím nevzpomínám, ale jsou tu věci, které mi jsou povědomé, jako třeba tvoje jméno, nebo hlas…“

Zheng se trochu rozpačitě usmál a odtáhl se. Mezi ním a Maršálkem nebylo ani zdaleka všechno v pořádku. Už jen to, že se Maršálek pokusil o sebevraždu skokem do řeky – což bylo mimochodem hodně stupidní – svědčilo o tom, že je něco špatně. Ať už to ale bylo cokoli, Zheng mi to neřekl a já jsem zatím měl co dělat, abych se vyrovnal se současností, natož abych ještě řešil Maršálkovu minulost.

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptal se Zheng. „Můžeme si k tomu pustit tvůj oblíbený seriál.“

„Co je můj oblíbený seriál?“ opáčil jsem.

„Jak jsem poznal vaši matku.“

V duchu jsem zaúpěl, protože jestli něco nesnáším, tak jsou to rádoby vtipné sitcomy.

„Víš co, Zhengu, uděláme to takhle: já se půjdu umýt a oholit, ty mezitím něco uvař. Najíme se v klidu bez televize a pak mě provedeš po domě a ukážeš mi, kde co mám.“

Zheng na mě chvíli zíral a pak jen hlesl:

„Li, říkej mi, prosím, Li.“

 

Zavřel jsem se v koupelně a zíral na sebe do zrcadla. Podle dokladů mi bylo třicet pět, ale vypadal jsem spíš na čtyřicet plus. Stáhl jsem ze sebe pytlovité hadry a vlezl si do sprchy. Tohle velké chlupaté tělo se neuvěřitelně rychle potilo a smrdělo; nebyl jsem si jistý, jestli vydržím sám se sebou a už vůbec jsem nechápal, jak s tím může vydržet Zheng. Vlastně Li.

„Kde ses naučil takhle vařit?“ vyzvídal jsem, když jsem se cpal kuřetem na pekingský způsob.

„Tohle v bistru,“ odpověděl Li a nespouštěl ze mě oči.

„Je to skvělý,“ pochvaloval jsem si, dokud se mi nepovedlo nakydat si rýži na čisté tepláky. Kromě oranžového fleku v rozkroku mě rozladil i pohled na mohutná stehna.

„Je to skvělý,“ navázal jsem na předchozí myšlenku, „ale možná bych měl začít jíst trochu víc zdravě, jinak se brzo nevejdu do dveří. Ne, počkat, do dveří se nevejdu už teď. Tak to můžeš brát jako prevenci proti rozmáčknutí.“

Kluk na mě třeštil oči tak, že byly skoro kulaté. Když mě pak po jídle provedl po bytě, sebral jsem kreditky, co mi donesla ségra, a šel jsem nakupovat. Běžecké boty jsem si nazul ještě tentýž večer a dvakrát jsem oběhl barák, abych zjistil, že potřetí to moje tělo už nezvládne. Nejsem nijak zvlášť sportovně založený, ale představa, že žiju několik měsíců v těle, které se zadýchává i na cestě mezi ložnicí a záchodem, mě děsila skoro stejně, jako že to budu dělat nějakému chlapovi do zadku.

„Mám ještě nějaké úkoly do školy,“ informoval mě Li, když jsem po životním běžeckém výkonu padl do postele, „ale tohle je tvoje první noc zpátky doma, takže jestli chceš, nechám je na později a budu tu s tebou, než usneš.“

Něčeho takového jsem se bál, takže jsem se na to připravil.

„Li,“ začal jsem co nejjemněji, „já vím, že my dva patříme k sobě, ale… můžeme těmhle věcem dát ještě trochu času? Potřebuju si zvyknout, najít sám sebe, jestli mi rozumíš…“

„Rozumím,“ odpověděl kluk. „Dobře se vyspi, kdybys něco potřeboval, budu v obýváku.“

„Hej, Li!“ zarazil jsem ho, jak se ve mně ozvalo svědomí, že možná nejsem sám, kdo celou situaci nese špatně. „Mrzí mě to.“

„Já vím,“ odpověděl vyrovnaně, ale sám jsem byl natolik dobrý herec, abych poznal zdvořilý úsměv, když ho vidím.

 

Domů jsem se odvážil až po měsíci, kdy se mi podařilo díky tvrdému tréninku a dietě sundat aspoň tolik, abych se vešel do XXL kalhot a košile místo stanu.

„Simča mi říkala, že je to špatné, ale tohle…!“ spráskla ruce máma.

„No jo, já vím,“ zahuhlal jsem a přemýšlel, jestli Simča říkala i to, že jsem teplomet.

„Co ten chlapec, se kterým bydlíš?“

Takže říkala.

„Jo, Li je v pohodě. Uklízí, peře, vaří, dokonce i žehlí a nechce po mně, abych ho držel za ruku, když jdeme na nákup. Ne že bych si stěžoval, ale zajímalo by mě, co se mezi těma dvěma stalo, protože je to hotová tichá domácnost.“

„Co by? Ten tvůj kluk je k nakousnutí, kdežto ty…,“ ségra vešla s nakrčeným nosem. „Najdeš si ho vůbec v tom všem špeku?“

„Hej! Shodil jsem za měsíc deset kilo!“

„Takže už nevážíš sto padesát tisíc, ale jen sto čtyřicet tisíc devět set devadesát?“

Vážil jsem sto dvanáct a pěkně mě to sralo, ale o tom se asi nebylo potřeba hádat.

„Už jste to dělali?“ zajímala se ségra dál a máma diplomaticky opustila kuchyň.

„Ty bys to chtěla dělat s hroudou sádla?“ opáčil jsem a vzal si z lednice bílý jogurt. Pochopitelně nízkotučný. Ach jo.

„Li mi pěkně kecá,“ řekl jsem a závistivě zašilhal po koblihách, které si přinesla Simona. „Byl jsem na univerzitě a zjistil, že mě nevyhodili, protože bych měl neshody s kolegy, ale protože jsem chlastal a nechodil do práce.“

„I ty jeden!“

„Blbý je, že napravit to nemůžu, protože i když mi čínština zní povědomě, nevybavuju si nic konkrétního a sám se to naučit nedokážu.“

„A co celý dny děláš?“

Než jsem stačil odpovědět, vešel Martin, který k nám občas chodil na návštěvy.

„Ahoj,“ usmál se na mě a já věděl, že přesně ví, která bije, i když zrovna vypadám jako tlustej strejda.

„Gau, jak ti dupou králíci?“

Zakuckal se smíchy a ségra ho musela vzít vedle do pokoje, aby se uklidnil. Někdy se budu muset jí zeptat, kdo je top a kdo je spodek.

 

„Li, musím ti něco říct,“ zahájil jsem večerní posezení u televize.

Li se napřímil a nasadil si masku naslouchajícího Číňana.

„Mám práci. Překládám nějaké věci z angličtiny a nejsou za to úplně špatný peníze,“ nelhal jsem, ale do detailů jsem taky nezabíhal. „Takže navrhuju, že odteď budu platit nájem já a ty budeš platit jídlo a vařit.“

Netrvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že Li dělá kromě práce v bistru ještě, o víkendech ve skladu, aby udržel domácnost v chodu. Jestli je Maršálek takový čuramedán, že nechá veškeré výdaje na Liovi, prosím, ale já se vydržovat jiným chlapem – navíc mladším – nenechám.

„Nevím, jak to bylo předtím,“ pokračoval jsem dál, „ale myslím, že nerad peru a žehlím, ale nevadí mi mytí nádobí, takže když budeš souhlasit, rozdělili bychom si úkoly tak, že ty se budeš starat o prádlo a já o nádobí, co ty na to?“

Li se naučil třeštit oči mnohem nenápadnějším způsobem, než jakým to dělal, když jsme se potkali poprvé, ale minimálně tenhle jeho trik už jsem měl prokouknutý.

„Ještě je potřeba vysávat a utírat prach,“ řekl, jako by mě zkoušel.

„Bože, nesnáším utírání prachu! Vůbec nevím, proč se něco takového dělá. Jestli chceš, tak ho utírej, ale já to dělat nebudu. Takže na mně je asi luxování.“

Li chvíli seděl na pohovce a zdálo se, že o něčem hluboce přemýšlí.

„Vzpomněl sis na něco?“ zeptal se nakonec.

Tuhle otázku mi pokládal často a já jsem tušil, že moje zvláštní chování přikládá tomu, že jsem si na něco vzpomněl, na něco velmi konkrétního, co mi ovšem on sám říct odmítal.

„Ne, nevzpomněl jsem si na nic,“ ujistil jsem ho, „jen mi to takhle připadá víc fér.“

„Dobře,“ souhlasil, otevřel pivo a pustil film.

Chvíli jsme jen tak seděli a sledovali obrazovku, než se najednou Li přesunul ke mně a položil mi hlavu na rameno. Na chvíli jsem zamrzl.

Přestože jsme údajně byli partneři, Li se mě za necelé dva měsíce dotýkal minimálně; buď vycítil moji neochotu k mazlení s jiným chlapem, nebo to mezi ním a Maršálkem bylo mnohem horší, než jsem si myslel.

„Li,“ položil jsem mu ruku opatrně kolem ramen a on si to nejspíš vyložil jako výzvu, aby se naklonil a dal mi pusu.

‚Jsi teplej a číňanofil, opovaž se odstrčit ho!‘ napomínal jsem sám sebe.

„Li,“ zkusil jsem to znovu, aby pochopil, že s ním chci mluvit a ne se oňuchňávat. „Chci vědět, co se mezi námi stalo. Pravdu.“

„Jsi teď šťastný?“ zeptal se mě a jeho šikmé oči mě pozorně sledovaly. „Já jsem.“

Aspoň že někdo, pomyslel jsem si, ale když jsem se nad tou otázkou zamyslel hlouběji, došlo mi, že já vlastně docela taky. Žil jsem v pěkném bytě, s nekonfliktním klukem, měl jsem práci, každý den navařeno a spoustu volného času, který jsem mohl věnovat sportu a muzice. Akorát jsem byl teplej.

„Myslím, že v rámci situace šťastný jsem.“

„To je dobře,“ usmál se na mě Li a poprvé jsem měl pocit, že je to jeho vlastní úsměv a ne jenom jedna z jeho mnoha masek. Byl jsem rád. Méně už pak, když mi důkladně prozkoumal chrup jazykem.

„Myslím, že pro dnešek toho necháme,“ snažil jsem se dostat jeho ruce od svých tepláků. „Máme před sebou ještě spoustu dní, nemusíme nic uspěchat, ne?“

Odtáhl se a opět si nasadil svůj neproniknutelný výraz; po zbytek večera mi ale dal pokoj.

V noci, když vedle mě usnul, jsem si ho znovu prohlížel. Li byl doslova krásný. Měl štíhlé ladné tělo, obličej s jemnými rysy, lehce vyklenuté obočí, černé lesklé vlasy a ruce s dlouhými štíhlými prsty. Ty ruce se mi na něm líbily asi nejvíc. Natáhl jsem se a opatrně zaklesl svoje na první pohled chlapské prsty mezi ty jeho. Nebylo to nepříjemné.

Přemýšlel jsem, co budu dělat. Podle prázdnoty, jaká v mé hlavě vládla, mi bylo jasné, že se Maršálek jen tak nevrátí. Můžou to být klidně ještě měsíce, než tenhle život odevzdám zpátky jeho majiteli. Co budu dělat s Liem? Ať už se mezi těma dvěma stalo cokoli, bylo to pryč, protože Maršálek byl pryč a Li se do mě pomalu, ale jistě zamilovával.

Když to nechám plynout, budu mu to muset jednoho ne příliš krásného dne udělat do zadku, tím jsem si byl téměř jistý. Stejně jako tím, že když se proti tomu postavím, vrátí se Maršálek do prázdného bytu. Proč musím být soul shifter zrovna já?!

 

„Hele, o co jde? Ve tmě a zezadu stejně rozdíl nepoznáš,“ odbyla mě ségra, když jsem si vylej val srdíčko.

Měla nejspíš pravdu. Problém ale nebyl v tom, že bych poznal rozdíl, ale v tom, že mi ta představa vadila čím dál míň.

Žil jsem s Liem už víc než tři měsíce a během té doby se v Maršálkově životě hodně věcí změnilo. Měl práci, po nocích studoval aspoň historii a kulturu Číny, když už si neporadil s jazykem, a vypadalo to, že ho přijmou jako externího lektora zpátky na univerzitu. Chodil pětkrát týdně běhat a třikrát týdně do posilovny, jedl hodně salátů a příležitostně vařil pro svého přítele.

Pro Lia se toho taky hodně změnilo. Nechal práce ve skladu a soustředil se víc na studium a fotografování, které ho vždycky bavilo, ale poslední dva roky na něj neměl kdy. Taky začal mnohem víc mluvit o svém životě a občas tu a tam odkládal svoji masku netečnosti, a to se pak třeba taky zubil jako kluk, nebo se mračil, nebo se tvářil totálně přihlouple.

Pro mě se toho taky nezměnilo málo. V první řadě jsem se naučil spoustu nových věcí, počínaje smaženou rýží přes dějiny Číny a konče sexem mezi chlapy. Zatím jsem měl jenom teoretické znalosti, ale začínalo mi být jasné, že k tomu stejně dříve či později dojde a bude lepší, když budu připravený. Hlavním důvodem byl Li. Oblíbil jsem si ho. Čím víc se mi otevíral, tím míň jsem předstíral, a tím víc jsme si rozuměli.

„Dneska to bylo příšerný,“ sdělil mi ještě ve dveřích, když přišel večer domů.

„Copak, zase si někdo stěžoval, že do toho krájíte psy a kočky?“

„Blbče,“ zavěsil se mi kolem krku a nedal mi pokoj, dokud jsme si nevyměnili všechny bacily. Začal jsem si na to zvykat. Li líbal líp než jakákoli holka, s kterou jsem kdy chodil, a dělal to tak často, že už mi to připadalo normální. Horší bylo, co dělaly jeho krásné štíhlé prsty, když jsem přestal dávat pozor.

„Ty perverzáku jeden šikmovokej…!“ nadával jsem, když mi jednou rukou vyhrnoval košili a druhou sahal do kalhot. Ale Li si už na Maršálkův nový slovník zvykl, takže se mi jen smál a nepřestával mě osahávat, dokud jsem mu nepohrozil, že odjedu na stáž na Taiwan.

„Vždyť by sis tam ani neuměl koupit rýži,“ brblal a přehraboval se v zelenině, kterou jsem krájel na salát.

„Do hajzlu, chlape, teď jsi měl tu ruku v mých slipech, koukej si ji umejt, než začneš sahat na jídlo!“

„Nebuď slečinka,“ napomenul mě a počkal, až otevřu pusu k nějaké peprné odpovědi, a narval mi do ní mrkev a pak se tomu řehtal.

Jiný den jsem zase zašel za ním do bistra.

„Co si dáš?“ přihopkal ke mně, ale ani nevytáhl zápisník, protože jsem si stejně většinou dával bibimbam, korejskou specialitu, kterou Li neuměl, a proto mi ji nemohl udělat doma.

„Jako vždycky, jednu pipku a jasmínový čaj.“

Přinesl mi jídlo a pak si urval dvě minuty, aby se mě zeptal, jak jde překládání a požádal mě, abych stáhl nějaký biják, co mu starej Wang doporučil, že se na to spolu večer podíváme.

 

„Víš, co je dneska za den?“ prohlásil na konci listopadu poté, co jsme absolvovali líbací rituál po jeho příchodu z práce a já se začal zbavovat jeho rukou na svém těle.

„Středa. A jestli mi řekneš, že je ho tam třeba, tak…“

„Mám narozeniny!“

„Ty máš narozeniny?“ opakoval jsem po něm jako ozvěna. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Do hajzlu práce, Číňane jeden tajnůstkářskej, jak mám vědět, kdy máš narozeniny, když ani nevím, kdy je mám já!“

Už podle vítězoslavného úsměvu mi došlo, že to nebyla náhoda, že si to Li nechal pro sebe.

„Hádám, že pro mě nemáš žádný dárek, co?“ strkal mě k pohovce.

Věděl jsem, že tohle přijde, byl jsem na to připravený a stejně jsem začal panikařit a vymýšlet, co mu dám výměnou za to, když po mně nebude chtít sex.

„Poslyš, Li…,“ slyšel jsem, jak je můj hlas vysoký a napjatý.

Shodil mě na gauč a zaklekl.

„Jak dlouho ještě chceš, abych se držel zpátky?“ obviňoval mě, ale poznal jsem za tím vypočítavost, kterou vládli všichni Číňané, které jsem do té doby poznal. „Vím, že si nepamatuješ, kým jsi byl před tím, ale věř mi, nikdy sis nerýsoval svaly, nikdy jsi mi nepomáhal s domácností, nikdy ses o mě doopravdy nezajímal – vždycky tě se mnou bavilo akorát šoustat. A teď najednou vypadáš skvěle, platíš nájem, uklízíš po sobě a vaříš, zajímáš se, co bylo v práci a jestli jsem spokojený – jediné, čemu se vyhýbáš, je sex.“

„Li…,“ vydechl jsem s rukama zkříženýma na obličeji, „…máš to těžký.“

Uštědřil mi několik čínských nadávek, pak mi přes hlavu přetáhl deku a udělal mi to pusou. Udělal mi to hodně dobře pusou.

Druhý den jsem mu koupil nový objektiv a on mi to udělal pusou znovu.

 

Bylo to těsně před Vánoci, kdy jsem si uvědomil, že jsem v prdeli. Přeneseně i doslova. S Liem jsme se milovali poprvé asi tři týdny po jeho narozeninách. Nebylo to ani tak hrozné, ani tak zahanbující, jak jsem si představoval, a společný sex se rychle stal součástí našeho vztahu.

Nikdy mě nenapadlo, že bych to mohl dělat s jiným chlapem, natož abych byl gay, ale když jsem večer třiadvacátého balil pro Lia dárky a přistihl se při tom, jak se usmívám, došlo mi, že ho mám rád. Opravdu rád.

Li mě našel v obýváku pod stolem, zpitého pod obraz. Vyexportoval mě do ložnice, kde mě odstrojil, přistavil mi kýbl, kdyby se mi chtělo zvracet, na poličku připravil aspirin a sklenici s vodou a pak mě přikryl a prsty se mi probíral ve vlasech.

„Děje se něco, zlato?“

Jsem teplej, to se děje, brouku.

 

„Možná to je důvod, proč ti nikdy nevydržel žádný vztah s holkou?“ přemýšlela ségra nahlas, když jsem utekl před Novým rokem domů. Nechtěl jsem, aby se mi smála, ale potřeboval jsem si o tom s někým promluvit a ségra můj podivný život znala se všemi jeho pády lépe než kdokoli jiný.

„Možná,“ připustil jsem, ačkoli až doposud jsem za příčinu svých vlažných vztahů s děvčaty považoval shiftování. „Ale nikdy se mi nelíbil ani žádnej kluk. Ne, že bych měl něco proti teploušům, ale mít sex s jiným chlapem mi přišlo… nechutný.“

Natáhla se přes stůl a už podle úsměvu mi bylo jasné, co chce slyšet.

„Ne, není to nechutný. Je to dost dobrý. A jo, jsem top.“

Stáhla se zase zpátky k sobě a okusovala okraj hrnku se svařákem.

„Takže jinými slovy Lia miluješ. Rozumíte si, máte skvělej sex, pěknej byt, díváte se spolu na filmy, on ti vaří, chodíš do hospody s ostatními šikmouši a ostatními úchyláky na šikmouše, jedním slovem nádhernej život. Víš, jakej je ale problém?“ upřela na mě oči. „Že ten život není tvůj.“

Vrátil jsem se ten večer domů. Li byl překvapený, protože jsem mu řekl, že zůstanu pryč až do Silvestra, ale ještě víc býl překvapený, když jsem si ho vzal přímo tam, kde byl, na gauči, a pak znovu ještě jednou v ložnici, a kdyby mi zbyly ještě nějaké síly, klidně bych mu to udělal i potřetí ve sprše.

„Samé?“ oslovil mě, když mi umýval záda. „Děje se něco?“ Nic. Až na to, že nejsem Sam.

 

Leden byl rozhodně nejlepší měsíc mého života. Bylo to, jak ségra řekla. Můj život byl nádherný. Až do začátku února.

„Samueli, že neuhodneš, co jsem ti dneska přinesl k večeři…?“ hulákal na mě Li už z chodby a s taškou v ruce se na mě vrhnul. Zarazil se ale v půli kroku.

„Samé? Ty brečíš…?“

Seděl jsem nad knížkou, která vypadla z police, když jsem tam hledal literaturu na přednášku na příští týden. Byla v čínštině. A já jí rozuměl.

Druhý den mě začala bolet hlava.

„Simono, co mám dělat? Co mám dělat?!“ volal jsem ségře a panikařil jsem jak malé děcko.

„Uklidni se, nebo se shiftování urychlí, to přece víš,“ napomínala mě.

Sešla se se mnou na kafe poblíž bistra, kde pracoval Li.

„Já ho miluju, nechci bez něj být, nechci se dívat, jak se objímá s jiným chlapem a vůbec, ať mi přestane říkat Samé…!“

Ségra mě pozorovala a pak prohlásila:

„Takhle teplýho jsem tě ještě neviděla.“

„Krávo pitomá,“ zanadával jsem si, „tobě se to řekne. Vůbec nevíš, jaký to je, když musíš žít životy cizích lidí a nemůžeš mít svůj vlastní.“

„Tak tu neřvi a řekni mu to.“

„Co? Že posledních šest měsíců nestrávil se svým přítelem, ale s chlápkem, který jenom posedl tělo jeho milovaného? Když mi uvěří, tak tím pravděpodobně zničím jeho vztah, život a náhled na vesmír. Když mi neuvěří, tak minimálně bude mít Maršálka za cvoka, čímž nejspíš zničím jeho vztah a život. S vesmírem si nejsem jistý.“

„Tak co uděláš? Nic?“ Ségra si většinu doby, co ji znám, dělala legraci, občas se tvářila vážně, ale jen málokdy jsem ji viděl zklamanou. Dneska byla zklamaná.

Odploužil jsem se domů, poslal jsem si veškerou svoji práci na e-mail a smazal v Maršálkově počítači všechny svoje složky. Na ploše se objevil Liův rozesmátý obličej, který mi tam nastavil jako tapetu, aby mi prý během překládání nebylo smutno.

Zvedl jsem telefon a zavolal ségře:

„Poslyš, vím, že se chovám jako idiot, ale můžeš pro mě dneska udělat ještě něco, prosím?“

Po šesté jsem vyzvedl Lia v práci a jeli jsme spolu do nemocnice.

„Li, musím ti něco říct,“ mluvil jsem cestou na oddělení pro pacienty v kómatu, „chci, abys mě teď poslouchal od začátku do konce a opravdu přemýšlel o tom, co říkám.“

Li zřejmě vycítil vážnost situace, a tak jen přikývl a nasadil výraz naslouchajícího Číňana.

Zastavili jsme se před pokojem, kde u jednoho z lůžek seděla vysoká bruneta a četla si.

„Li, já nejsem Samuel Maršálek,“ snažil jsem se, aby se mi hlas netřásl. „Jmenuju se Viktor Roth a ležím tady v tom pokoji na té posteli u okna. Moje duše je vůči mému tělu nestabilní a má tendence přesouvat se do jiných těl, většinou takových, která už jejich vlastní duše opustila. Říká se tomu shiftování.“

Li nic neříkal, jen se díval přes sklo na spícího mladíka. Byl vysoký, štíhlý, s dlouhými vlasy tak světlými, až byly skoro bílé. Spal.

„Byl jsem zrovna v nemocnici, když tvého přítele přivezli. Neměl jsem to v úmyslu, ale přesunul jsem se do jeho těla. Není to poprvé, co se mi něco takového stalo, takže jsem věděl, že musím po probuzení předstírat ztrátu paměti a snažit se žít tak, jak by byl býval žil Maršálek, abych nenadělal v jeho životě příliš mnoho zmatků, jestli mi rozumíš.“

Li mi nejspíš nerozuměl, ale to teď nebylo hlavní; jak se panika stupňovala, stupňovala se i bolest hlavy a já se bál, že když mu to neřeknu teď, tak už nikdy.

Posadil jsem se na sedačku pro návštěvy.

„Nejdřív to pro mě bylo dost těžký. Maršálkův život stál za hovno a navíc mi trvalo, než jsem se srovnal s tím, že jsem gay. A teď myslím jak domněle, tak doopravdy. Ale co chci říct, Li,“ zatahal jsem ho za rukáv a přinutil ho, aby se posadil vedle mě.

„Li, já jsem se do tebe zamiloval. Miluju tě. Nechci o tebe přijít –“

Sakra, když už jsem jednou teplej, můžu si dovolit dělat teplý věci.

„Po pár měsících se vždycky vrátím do svého těla a podle toho, jak mi třeští hlava, se zítra nebo pozítří probudíš vedle skutečného Maršálka a já budu zase tam,“ pohodil jsem bradou směrem k pokoji, kde leželo moje tělo.

„Vím, že nemám právo po tobě žádat, abys kvůli mně Maršálka opustil, ale chtěl jsem, abys věděl, kdo doopravdy jsem a co cítím.“

Podal jsem mu papírek, na který jsem napsal své jméno, číslo a adresu.

„Tady. Kdyby ses rozhodl, že mě budeš chtít vidět i po tom, co odshiftuju, ozvi se. Kdykoli.“

Li si vzal papírek a chvíli ho převracel v ruce.

„Vzpomněl sis na něco?“ zeptal se tak, jak to dělal vždycky, když jsem se choval divně.

„Ne, nevzpomínám si na nic. Maršálkovy a moje vzpomínky se nepřekrývají,“ odvětil jsem hluše.

„Takže nevíš, proč ses rozhodl zabít se?“

„Já jsem se k ničemu takovému nerozhodl,“ vyprskl jsem nakvašeně. „A kdybych se náhodou zabít chtěl, rozhodně bych si vybral míň dementní způsob než skočit do Vltavy.“

Li se usmál:

„Jasně, to dává smysl.“

Pak jsme oba vstali a dívali se na moje spící tělo; Simona si nás všimla a zamávala nám.

„To je moje sestra. Ví o tom, že shiftuju, i o tom, ve kterém těle teď jsem. Můžeš se jí zeptat, na cokoli budeš chtít, zavolal jsem ji kvůli tomu.“

Li poděkoval a vešel do pokoje. Já se vrátil domů.

Bolest hlavy mě přiváděla k mdlobám, ale ze strachu, že se přesunu, jsem vydržel vzhůru, dokud se můj Číňan nevrátil. Nechtěl jsem na něj naléhat, ale stejně jsem naléhal.

„Promluvíme si zítra,“ řekl a šli jsme spát.

Druhý den ráno jsem se probral v nemocnici.

 

Čekal jsem ve špitále celý den, kdyby Li náhodou přišel, ale nepřišel. Ani nezavolal. Ani následující týden, ani ten další.

Ségra namítala, že bych za ním přece mohl zajít, ale já jsem měl za to, že teď už je to na něm. Musí si vybrat, jestli chce udržovat vztah s člověkem, který byl jeho partnerem šest let, nebo se soul shifterem, kterého zná sotva pár měsíců a kterého bude muset poznávat stále znovu a znovu…

 

Mezi lidi jsem zase začal chodit asi po měsíci a půl, kdy jsem se se ztrátou Lia smířil natolik, aby se má duše nepřemístila při setkání s prvním lúzrem. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ve chvíli, kdy jsem na Andělu uviděl skupinku čínských turistů, mi došlo, že jsem se dost přecenil. Svět se kolem mě zatočil a vzápětí zčernal.

Jestli jsem si myslel, že tlustej teplej číňanofil je to nejhorší, co mě může potkat, tak je vidět, že o skutečném dnu jsem neměl ani potuchy.

Probral jsem se na hromadě hadrů s olezlým psem, který mě hřál v chladném březnovém večeru, protože moje špinavá, otrhaná pérovka na to nestačila. Smrděl jsem. Smrděl jsem tak, že jsem se z toho pozvracel. Pes omluvně zakňučel, jako by to snad byla jeho chyba, a pak složil hlavu mezi přední packy a snažil se zmizet z povrchu země.

Opodál jsem zahlédl skupinku bezdomovců, kteří se něčemu chechtali, a usoudil jsem, že patřím k nim. Zběžně jsem se prošacovat ale nenašel jsem u sebe ani doklady, ani telefon a tak jsem usoudil, že nic nezkazím, když se pokusím zjistit, kdo jsem.

Namáhavě jsem zvedl svoje dlouhé kostnaté tělo a ve výloze zahlédl zarostlého chlapa s vyrážkou, který vypadal, jako by ho právě pustili z koncentráku. Moje ségra tvrdí, že jsem příliš posedlý svým vzhledem, ale faktem je, že většina lidí se nedokáže za celý život smířit ani s jedním tělem a jednou tváří, zatímco já se musel minimálně dvakrát do roka smiřovat stále s novým – a poslední dobou stále s horším – vzezřením.

Zavyl jsem a párkrát udeřil hlavou o výkladní skříň.

„Co děláš, ty píčo?“ jeden z mladších alternativců se ke mně došoural a chytil mě kolem krku. „Neříkej, že to ještě cejtíš? Ale byla to jízda, co ty krávo!“

„Jo, to byla,“ přisvědčil jsem a snažil jsem se odtáhnout od něj co nejdál, protože mu bylo strašně cítit z pusy.

„Máš něco za dnešek? Ukaž!“ sáhl po kelímku, ve kterém na dně leželo sedm korun.

„Vole, se musíš trochu snažit, ty píčo,“ radil mi, když mi strkal mince do kapsy, „tvoje stará tě zase sjede, vole. Měl bys jí pořídit nějakej novej matroš, jinak s tebou a těma tvejma harantama nevydrží.“

„Jak se jmenuju?“ vybafl jsem na něj.

„Roman?“ řekl to jako otázku, protože zřejmě vůbec nepochopil, na co se ho ptám.

„Jasně, Roman, vole,“ odstrčil jsem ho od sebe, sebral hadry, kelímek a psa a řekl jsem mu, ať mě vezme domů, protože jsem si nebyl jistý, kde to je. Vypadal zmateně, ale asi to přikládal tomu, co jsem si šlehl naposledy, a cestou docela ochotně zodpověděl i další otázky.

 

Squatoval jsem spolu se svojí rodinou a partou feťáků v jednom vybydleném domě na Smíchově.

Když jsem poprvé uviděl svoji ženu Mařenu a dcerky Lucinku a Lidunku, chtělo se mi brečet. Místnost, kterou obývaly, byla relativně velká a přecpaná všemožným haraburdím. Uprostřed bylo ohniště, kolem kterého se válely ohnuté lžíce a stříkačky, v pravém rohu stůl a dvě židle, hromady špinavého oblečení a na jedné ze tří matrací se choulily dvě malé holčičky pod zablešenou dekou.

„Kde se, kurva, couráš, ty zasranej kreténe!“ pustila se do mě hned ve dveřích malá hubená žena ve vytahaném svetru a s vlasy tak zacuchanými, že jsem pochyboval, že je ještě někdo někdy rozčeše.

„A kde máš peníze? Koukej to sem dát, než to zase utratíš za perník, ty hajzle! Dej mi ty prachy, nebo tě tady podřežu, ty kurvo jedna!“

Můj průvodce se vytratil jako pára nad hrncem a mně chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval a zabránil té čarodějnici, aby mi vyškrábala oči.

„Pusť mě! Pusť mě, ty svině!“ řvala a házela sebou. „Řekla jsem, že ti nedám, dokud nepřineseš prachy!“

„Přestaň!“ okřikl jsem ji, otřesený tím, co se tu dělo.

Ženě po tvářích tekly vzteklé slzy, ale přestala se prát, a tak jsem ji pustil.

„Máš prachy?“ zeptala se znovu a pohled jí neustále ujížděl směrem k vyboulené peřině, pod kterou se schovaly děti.

Mlčel jsem a přemýšlel, co budu dělat. Jedna věc je probudit se jako feťák bez domova, druhá věc je probudit se jako feťák bez domova, zato ale se ženou a dvěma dětmi; zamířil jsem k peřině.

V tu chvíli žena začala ječet, věšela se na mě a škemrala, ať to nedělám, že mi dá, jasně, že mi dá, že ji klidně můžu i zbít, jen ať nechám děti na pokoji.

Bušila do mě, rvala ze sebe šaty a její křik se mísil se vzlykotem dětí.

Obrátil se mi žaludek, ale neměl jsem už, co bych zvracel, a tak jsem se jen v křeči skácel na zem a lapal po dechu. Když jsem se trochu vzpamatoval, moje žena už byla do půli těla svlečená a dobývala se mi do kalhot.

„Ježíši Kriste, co to děláš?!“

„Udělám ti to pusou, jak to máš rád,“ ujišťovala mě a snažila se mě ze všech sil odtáhnout od dětí.

„Prosím tě, uklidni se! Maruško, uklidni se!“ vycouval jsem z jejího dosahu a snažil se na sobě upravit oblečení.

Ženu to překvapilo natolik, že zůstala sedět na zemi, prsa odhalená, a zírala na mě.

„Poslouchej,“ snažil jsem se vzpamatovat, „nechci ti nic udělat. Nechci tě bít, nechci mít s tebou sex, vůbec nic, rozumíš? Nechci nic udělat ani dětem. Chtěl jsem si s nimi jenom popovídat. Ale jestli si myslíš, že to není dobrý nápad, tak si s nimi popovídám jindy, ano? Všechno je v pořádku.“

Žena na mě třeštila oči, jako by mě viděla poprvé v životě; v podstatě to byla pravda, ale to ona nevěděla.

„Uděláme to takhle,“ řekl jsem. „Den nebo dva nebudu doma, musíš to tu beze mě zvládnout. Ale až se vrátím, přinesu peníze. Prachy, rozumíš? A pak něco vymyslíme, protože takhle už dál žít nemůžeme.“

„Ty sis zase šlehl?“ obvinila mě žena a rozplakala se. „Zase jsi všechno utratil za perník, ty hajzle. Ani ses nerozdělil, kreténe jeden zasranej!“

Klekl jsem si k ní a zatřásl s ní. Nebránila se.

„Přestaň mi před dětma říkat hajzle a kreténe. Říkám ti snad já krávo?“

Otřela si nos do rukávu a chvíli trvalo, než z ní vypadalo:

„Jo.“

„Fajn, tak ode dneška si říkáme jenom jmény. Já jsem Roman a ty jsi Marie, jasný? A obleč se, nebo nastydneš a umřeš.“

 

Bál jsem se, že v metru by mě bez lístku mohli chytit, tak jsem jel domů oklikou autobusem.

Otevřít mi přišla máma. Když jsem ji spatřil ve světle linoucího se z chodby a ucítil jsem závan tepla a skořice, měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel jak malé děcko. Jasně, jsem soul shifter, nepřemístil jsem se poprvé, ale stačilo půl dne v tomhle těle, abych měl sto chutí zalézt si k sobě do pokoje a počkat tam, dokud moje duše Romana neopustí a s ním i celý jeho zkurvený život.

„Vánočku si džemem nemaž, čau mami,“ ohlásil jsem se.

„Viktore, broučku, jsi to ty?“ zacouvala do chodby.

„Jo, jsem to já,“ přikývl jsem, „a tohle je Azor nebo co,“ ukázal jsem na psa, který postával vedle mě.

Ségra spala u sebe, takže když přijela, už jsem byl já i Azor odvšivený, odblešený, umytý, oholený a máma mi právě stříhala chomáče vlasů, do kterých se špína zažrala tak, že ji ven nedostala ani láhev šamponu.

„To jsi utekl z Osvětimi, nebo co?“ zírala Simona na vychrtlého chlápka před sebou.

„Ne, z leprosária,“ ušklíbl jsem se a ukázal jí propíchané předloktí.

„Na čem frčíš?“

„Podle všeho na perníku, ale hádám, že toho bude víc.“

„A?“

„A co?“

„Jak to zvládáš?“

Zamyslel jsem se. K mému překvapení jsem neměl chuť na nic kromě koláče, který máma upekla a voněl po celém domě. Trochu se mi třásly prsty a cítil jsem bolest hlavy, ale nepřikládal jsem tomu větší význam.

„Asi dobře. Vypadá to, že závislost souvisí víc se stavem duše, než těla.“

Později jsem zjistil, že to není tak docela pravda, a několika fázemi absťáku jsem si prošel. Hádám ale, že to pro mě bylo jednodušší, než by kdy bývalo bylo pro Romana.

Seznámil jsem mámu a ségru se svojí novou životní situací a pak jsme dali hlavy dohromady.

 

Druhý den jsme se Simonou navštívili sociálku, základní školu, zaplatili ubytovnu a pak jsem koupil věci na kari, bonboniéru a zamířil jsem na Smíchov.

Děti si hrály na dvorku před barákem, ale když mě zmerčily, vzaly roha. Svoji ženu jsem našel rozvalenou na matraci s nějakým cikánem; oba byli nazí a po fetu.

Fera jsem zmlátil a vyhodil ho z bytu, Mařku, která k sobě přišla o poznání rychleji než on, jsem jen seřval, že odteď se nebude válet s cizími chlapy, jinak jí zmaluju tu její kostnatou zadnici do modra, a pak jsem připravil oběd.

Jedli jsme v tichosti. Všechny tři holky hltaly, jako by nejedly půl roku, já – nacpaný po mámině večeři – jsem byl zdrženlivější. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli to, co se chystám udělat, je dobrý nápad.

Většina shiftování probíhala podle jednoho a téhož vzorce. Probudil jsem se v neznámém těle, postěžoval si na výpadek paměti a pak jsem se snažil ze všech sil zapadnout do života, jaký ten člověk vedl před tím, než jsem ho posedl. Přes některé věci ale nejel vlak. Nenechal jsem se bít jen proto, že spolužák, do jehož těla jsem se přesunul, byl školní otloukánek. Místo, abych nastavil druhou tvář, jsem se popral a on měl pak po zbytek základky klid. Jindy jsem se zase rozešel s holkou, která svého kluka podváděla tak okatě, že jsem si byl jistý, že tomu trouboví prokazuju službu. Zkráceně řečeno, neprokázal. Nejenže se ten blb k té couře vrátil, ale ještě dostal vynadáno.

Tohle ale bylo něco jiného. Tady jsem se chystal kompletně změnit život čtyřem lidem.

Máma a ségra mě od toho zrazovaly a nabádaly mě k méně nápadným změnám, ale pokaždé, když jsem si vybavil děti choulící se pod peřinou a nahou ženu klečící na špinavé zemi, dospěl jsem k názoru, že jestli shiftování má nějaký vyšší smysl, pak jedině tenhle.

„Bylo to doblý,“ zašišlala mladší z holčiček a usmála se na mě, čímž si mě naprosto a zcela získala. Dokud budu dýchat, budu ji milovat a chránit, třeba i před tímhle Romanem.

„Maruško, můžeme si, prosím, promluvit?“ hodil jsem hlavou k vedlejšímu pokoji.

Sklidila jídlo a následovala mě. Dal jsem jí bonboniéru.

„Co to, kurva, je?“ zavrčela, ale cítil jsem z jejího hlasu úzkost. „Kde jsi na to vzal prachy? Tys je někomu zase šlohl! Říkala jsem ti, ať nekradeš, že tě chytí a půjdeš do lochu a co bude pak s náma…“

„Neukradl jsem je,“ prohlásil jsem rázně. „Dostal jsem je. Jeden člověk, kterého jsem nedávno potkal, mi nabídl, že mi – nám všem – pomůže z tohohle srabu. Můžeme začít znovu.“

„Co to meleš, ty kreténe…“

Vysvětlil jsem jí svůj plán. Vzdáme se drog, oba. Ona půjde na odvykačku, já jestli to budu potřebovat, půjdu taky. Přestěhujeme se na ubytovnu, já začnu pracovat, ona, až bude čistá, tak taky. Děti budou navštěvovat školu, mýt se každý den, jíst každý den a chodit slušně oblékané.

„Ty ses zbláznil,“ pochopila to konečně Marie. „Tobě to svinstvo už dočista vymylo mozek. Úplně ti hráblo, Romčo.“

Vzal jsem to jako souhlas.

„Fajn, začni balit, za dvě hodiny se stěhujeme; ubytovna už je zaplacená.“

 

Marie se se vším srovnala mnohem rychleji a statečněji, než jsem předpokládal. První noc v novém bytě měla absťák, ale ani necekla. Teprve ráno, když jsem ji našel v křečích celou zpocenou v peřinách, jsem pochopil rozsah problému i štěstí, s jakým se ho mně podařilo obejít – nebo aspoň zmírnit.

I přes její protesty, že děti nenechá v mojí péči, jsem ji odvedl do centra pro odvykání drogově závislých, kde už ji ségra zapsala a program zaplatila. Marie se ale zapřísáhla, že pokud jí dovolí zůstat s dětmi, na drogy už se nikdy ani nepodívá. Takových už tu bylo, myslel jsem si, ale Marie svůj slib skutečně dodržela; jak jsem brzy zjistil, Lucinka a Lidunka pro ni byly vším. S nápadem přihlásit je od září do školy nadšeně souhlasila a navrhla, že starší Lucinku naučí číst a psát, aby mohla rovnou do druhé třídy. Byl jsem rád, že se aspoň nějak zaměstná, než najde práci. Já jsem pravidelně ráno chodil na stavbu – nebo jsem to aspoň Marii tvrdil. Ve skutečnosti jsem si v kavárně vyzvedl u známého laptop a překládal jsem.

 

Bylo to už tři týdny, kdy jsem žil jako Roman Břinda, napravená to smažka, se ženou na odvykačce a dvěma zneužívanými dětmi, když jsem poprvé zašel do čínského bistra, kde pracoval Li.

Věděl jsem, že mě v tomhle těle nepozná, a potřeboval jsem ho vidět. Moje současná životní situace mě značně vyčerpávala, a i když mě ségra a máma podporovaly, jak jen mohly, byl to Li, ke komu jsem se chtěl přitulit a vyplakat se z celého toho bezpráví, kterým shiftování je.

„Dobrý den, co vám můžeme nabídnout?“

Studoval jsem jídelní lístek a neodvažoval se vzhlédnout, protože jsem se bál, že se rozbrečím.

„Pane?“

„Ehm, co třeba pipka a jasmínový čaj?“ navrhl jsem, protože od chvíle, kdy jsem vešel, se moje veškerá pozornost točila kolem mého bývalého přítele a já si nestačil nic vybrat.

„Prosím?“ zamrkal překvapeně a já si uvědomil, že jsem použil stejný výraz pro svoje oblíbené jídlo, jaký jsem používal, když jsem ještě býval Maršálkem.

„No tady to jídlo,“ hledal jsem horečnatě v menu, „nevím, jak se to čte, omlouvám se.“

Li si to zapsal a odešel vyřídit objednávku. Snažil jsem se nezírat na něj moc okatě, ale když přede mě pokládal jídlo, nejradši bych ho popadl za ty štíhlé prsty a na místě ho ohnul o stůl.

„Jste v pořádku, pane?“ ptal se mě starostlivě.

Jsem teplej feťák s absťákem jako kráva, moje žena mě nenávidí, moje děti se mě bojí a můj přítel žije ve vztahu s jiným chlapem.

„Ano, jsem v naprostém pořádku,“ odsouhlasil jsem mu to a pustil se do jídla.

Nechal jsem mu dýško a vrátil jsem se na ubytovnu; teď mám jiný život, o který se musím postarat.

 

„Jak vypadám?“ pózovala Marie v nových šatech, které si koupila. Byly jí trochu volné a na bocích lehce prošoupané, ale vypadaly lépe než cokoli z její staré garderoby.

„Fantasticky!“ pochválil jsem ji. Měsíc bez drog a mlácení, pravidelné koupání a normální strava z ní udělaly téměř ženu.

„Chceš si trochu pohrát?“ zavrněla a posadila se mi obkročmo na klín.

„Neblbni, děti jsou ještě vzhůru,“ napomenul jsem ji.

„Nikdy předtím ti to nevadilo,“ přimhouřila oči. „Šoustal jsi mě před nima, bil jsi mě před nima a s nima jsi taky –“ rychle jsem jí zakryl rukou pusu. Čím méně toho vím, tím lépe.

„Jo, to bylo dřív, teď je to jinak,“ prohlásil jsem rezolutně.

„Tak teď už se ti to se mnou nelíbí?“

Věděl jsem, že na tohle dojde. V životech, kde jsem měl vztah, na to nakonec vždycky došlo. Ale přestože jsem na to byl připravený a Marie, navzdory stopám, které na ní zanechaly drogy a život na ulici, nebyla ošklivá, nedokázal jsem se přemoct. Ne potom, co jsem dneska viděl Lia.

 

Zrovna jsem se chystal z práce domů, když mi zazvonil telefon.

„Prosím?“ naučil jsem se nepředstavovat, pokud jsem nevěděl, kdo volá.

„Je to Viktor?“ ozval se mladý hlas jen s nepatrným přízvukem.

„Li?!“ vyhrkl jsem dřív, než mi došlo, co dělám.

„Jo, to jsem já. Můžeme se sejít? Chtěl bych s tebou mluvit.“

Položil jsem hlavu na desku stolu a v duchu jsem počítal do dvaceti.

„Víš, jak bych ti to řekl… Já už zase nejsem sám sebou.“

„Já vím,“ opáčil Li klidně, „včera večer jsem byl u vás doma a mluvil jsem s tvojí mámou.“

Sešli jsme se kousek za čínským bistrem.

„Napadlo mě, že jsi to ty,“ usmál se, když mě spatřil, „pořád jsem tomu všemu nemohl uvěřit, ale když jsi přišel a objednal sis pipku a pak jsi mi celou dobu čuměl na zadek…,“ pokrčil rameny.

„Tak mi věříš, že jsem to já?“ Martin to taky poznal, aniž by mu to někdo musel říkat, ale Martin byl speciální případ. Dokonce i s vlastní matkou jsem měl smluvené heslo.

„Rád bych, abys mi řekl něco, co víme jenom my dva, pak ti budu věřit víc,“ řekl Li trochu omluvně.

„Poprvé jsi mi to dělal pusou na tvoje narozeniny, protože jsem ti nedal žádný dárek. Zakryl jsi mi obličej dekou, byla modrá.“

„A jaký to bylo…?“ vydechl Li.

„Skvělý. Tak skvělý, že bych si to okamžitě zopakoval.“

Nakonec jsme to nedělali, protože ačkoli jsem Lia přesvědčil, že uvnitř jsem Viktor, navenek jsem pořád vypadal jako poďobaná smažka.

V krátkosti jsem mu vylíčil, v jakém srabu teď jsem, a pak jsem chtěl vědět, jak se má on.

„Sam je zase Sam,“ prohlásil a pak dlouho mlčel.

„Víš, proč spáchal sebevraždu?“ zeptal se mě náhle. „Rozešel jsem se s ním. Když jsme se poznali, zamiloval jsem se do toho divnýho cizince, přestože byl líný, nespolehlivý a sobecký. Asi protože mě měl tak rád. Nebo možná proto, že byl jiný než ostatní zákazníci. Každopádně poslední dva roky začal pít a sázet peníze. Rozhádal se s celou univerzitou, utápěl se v sebelítosti a často mě bil, protože to všechno prý byla moje vina. Už jsem to nemohl snést a tak jsem mu řekl, že ho opouštím.“

„A ten imbecil se pokusil utopit ve Vltavě? Proč radši neskočil z mostu, to by měl lepší.“

„Jo, to asi jo,“ souhlasil Li, „ale nepotkal bych tebe.“

„Drž hubu,“ zamumlal jsem. Už nejsem teplej číňanofil, abych mohl poslouchat takovéhle hlášky.

„Sam se snaží udržet život, který jsi pro něj vytvořil,“ pokračoval Li. „Nadává sice na kolegy, ale chodí přednášet a platí z toho nájem. Neříkám, že mi doma pomáhá, ale občas umyje nádobí a taky se snaží aspoň třikrát týdně běhat, i když vím, jak moc to nesnáší. Viktore, on se vážně snaží. Jak bych ho teď mohl opustit?“

To byla otázka za všechna moje vypůjčená těla.

„Můžeme být zatím v pohodě,“ navrhl jsem. „Koneckonců já mám teď ženu a děti.“

„Spíš s ní?“ zeptal se Li bez obalu a já jsem byl rád, že to udělal.

„Ne a ani nechci, ale možná budu muset. Ještě nevím, záleží, jak se věci budou vyvíjet.“

Přikývl.

„Můžu se někdy za tebou stavit?“ zaškemral jsem.

„Jasně, kdykoli.“

Věci se začaly vyvíjet brzy, a to zcela jiným směrem, než jsem předpokládal.

„Já myslela, že chodíš do práce?“ zjevila se přede mnou moje žena v kavárně tak nečekaně, že jsem se nezmohl na víc než na pravdu.

„Ale já právě teď pracuju.“

„Vážně? A co děláš?“ sedla si vedle mě a výraz v jejím obličeji se z nasraného měnil v nevěřící.

„Překládám z angličtiny, jak vidíš,“ řekl jsem suše.

„Ale ty neumíš anglicky,“ podotkla, „nikdy jsi neuměl anglicky, ani na škole. Sotva jsi prolezl.“

Jak sis mohla s takovým debilem pořídit dvě děcka, ty káčo, pomyslel jsem si v duchu, ale nahlas jsem jen odsekl:

„Naučil jsem se to.“

„A kdy?“ založila si ruce na prsou.

„Někdy mezi marijánkou a perníkem,“ začínala se mi prudce zhoršovat nálada. „Hele, vadí ti, že vydělávám peníze překládáním?“

Na to neměla co říct.

Večer za mnou přišla a oznámila mi, že si chce dodělat střední školu.

„Jasně, to je dobrý nápad,“ souhlasil jsem. „Co chceš studovat?“

„Cokoli, co mi zajistí hodně peněz,“ měla v tom okamžitě jasno.

„Co jsi studovala před tím?“

„Ty si to nepamatuješ? Potkali jsme se přece na škole.“

Chvíli jsem se jí koukal na nohy; až trochu přibere, bude mít fakt hezké nohy.

„Promiň, nepamatuju si to.“

„Studovala jsem obchodku,“ posadila se vedle mě. „Tu jsem nedodělala, tak jsem pak zkoušela ještě kadeřnici, ale…“

„…tu jsi taky nedodělala,“ došlo mi. „A co bys chtěla dělat teď?“

„Cokoli, hlavně když pak budu hodně vydělávat,“ jela dokola jak porouchaná deska.

„A nechceš, aby tě to aspoň trochu bavilo?“

Obrátila se na mě a po hubených tvářích jí tekly potoky slz.

„Romane, já chci být bohatá. Chci mít peníze, abychom odsud už nikdy nemuseli odejít. A chci, aby moje děti mohly mít hračky a chodit do školy, i když nás ten tvůj kamarád už nebude sponzorovat. Chci se hezky oblíkat a chodit do kina a dostávat dárky a…“

Probrečela se do spánku, a když jsem ji ukládal do postele, přál jsem si, aby se jí všechny ty sny splnily.

 

Dal jsem si limit, že se budu s Liem vídat jednou do týdne. Hned po čtrnácti dnech se to ale zvrtlo v dvakrát do týdne a za měsíc už jsme se vídali skoro obden.

Všechna naše setkání probíhala ve vší počestnosti. Nechtěl jsem na Lia tlačit, a tak jsem dal sám sobě závazek, že ho nechám na pokoji, dokud se nevrátím do svého těla. V Romanově těle můžu kdykoli mít jeho ženu, když budu chtít. Problém byl, že jsem nechtěl, přestože z Marie se den za dnem stávala hezká a chytrá holka. Možná až příliš chytrá.

„Kdo je Viktor Roth?“

Děti už spaly, v kuchyni jsme byli jen my dva. Nechápu, kde moje jméno vypátrala, ale vypátrala ho. A nejen to.

„To je ten chlap, který nás do začátku založil,“ odpověděl jsem opatrně.

„Ten, co leží ve špitále v komatu?“

Jak ví, že jsem v komatu?!

„Co jsi mu udělal?“ zeptala se přímo a já si všiml, že na stole leží velký nůž.

„Nic jsem mu neudělal,“ přísahal jsem, „jeho… přítel nám dal ty peníze. Je to buddhista a věří, že dobrý skutek Rothovi napraví karmu,“ vařil jsem rychle z vody.

Marie měla ve tváři tvrdý výraz, ale ruce se jí třásly. Nevím, kolik toho za dva a půl měsíce o mně dokázala zjistit, ale překvapilo mě, že vůbec něco takového udělala.

„Ty,“ namířila na mě ukazovák, „ty nejsi Roman.“

Tak a bylo to.

„Maruško, kdo jiný bych byl?“

„Roman mi nikdy neříká Maruško. Nikdy, ani na střední!“ popadla nůž a couvala ode mě. „Roman je násilník a idiot, kterej se zajímá jenom o sebe. Nemůže být bez fetu a je posedlej sexem.

Pohrdá prací, žlutejma a všema, co mají vzdělání. A rozhodně neumí anglicky.“

Tohle nebyl první vztah, ve kterém jsem byl ženatý. Dokonce to ani nebyl první vztah, ve kterém jsem měl děti. Ale předtím to pokaždé bylo snadnější v tom, že jsem mohl hrát ztrátu paměti a využívat zkušenosti ze svého vlastního života. Tady jsem se spolehl na to, že svedu svoje chování na absenci drog a že moje žena bude po všech těch letech na heráku pořádně vymatlaná. Nebyla.

„A k čemu jsi došla?“ zeptal jsem se, abych věděl, kam mám hovor směřovat.

„Ty jsi Viktor Roth.“

Ani kdyby na mě v tu chvíli spadl meteor, nemohl bych být překvapenější.

„Můžu se posadit?“ hlesl jsem.

Přisunula mi židli, ale pořád si ještě držela odstup.

„Tak já jsem podle tebe Viktor Roth. Co se v tom případě stalo s tvým manželem?“

„To jsem se chtěla zeptat já tebe.“

Povzdechl jsem si.

„Dej tu kudlu pryč, neublížím ti. A posaď se, tohle bude na dlouho.“

Nakonec to vůbec nadlouho nebylo.

„Jsem Viktor Roth a trpím nestabilitou duše, takže se občas samovolně přesune do nějakého jiného těla, které už duši nemá, nebo jen velmi slabou. Nezamýšlel jsem to, ale skončil jsem tady.“

„A můj manžel?“ zeptala se.

„Časem se vrátí.“

„A co se stane s tebou?“

„Já se přesunu zpátky do svého těla.“

Sledovala vzorky na ubruse a pak položila tu nejdůležitější otázku, tu jedinou, na kterou jsem jí nedokázal dát odpověď:

„A co bude s náma?“

„To záleží na tobě a na Romanovi.“

Unaveně si podepřela hlavu rukou.

„Věděla jsem, že je s tebou něco v nepořádku už ten den, kdy jsi od nás celej vyplašenej utekl. A když ses pak vrátil s čokoládou a bydlením, myslela jsem, že jsi anděl nebo mimozemšťan.“

Nepodařilo se mi úplně skrýt pobavení, ale Marii to nevadilo.

„Mám tě ráda,“ prohlásila najednou. „Chci, abys s náma zůstal.“

„Maruško, já…,“ vůbec jsem nevěděl, co na to mám říct. Tohle je další důvod, proč je lepší o shiftování mlčet a mlčet a mlčet.

„Vždycky se mi líbili zkažený kluci a Romča byl samozřejmě ten nejzkaženější. Trvalo mi několik let, než jsem ho uhnala, a jenom pár týdnů, než jsem s ním otěhotněla a od té doby, co se narodila Lucinka, si nepřeju nic jinýho, než aby umřel a já jsem potkala nějakýho hodnýho kluka…“

… jako jsi ty, říkaly její oči.

„Mám přítele,“ řekl jsem, i když to nebyla tak docela pravda, „jsem gay.“

Rozesmála se.

„Tak proto se mnou nespíš, protože jsi podělaná buzna!“ plácala se do stehen a utírala si slzy od smíchu. „A já si pořád říkala, co se to s tebou stalo.“

Když se uklidnila, začala uvažovat víc realisticky.

„Nechci, aby se Roman znovu přiblížil k mým dětem,“ řekla rezolutně. „A popravdě nechci, aby se přiblížil i ke mně, pokud to bude zase ten starý Roman. Dokážeš s tím něco udělat?“

Jistě, můžu odletět třeba na Bah, až budu cítit, že se blíží shiftování, a pak ho tam jednoduše nechám. Ale to mi nepřipadalo správné.

„Popřemýšlím o tom,“ bylo to jediné, co jsem jí mohl slíbit.

 

Yaa mi představil Li. Byl to dědeček jednoho z jeho kolegů v bistru a shodou okolností i expert na tradiční čínskou medicínu a zjevně tak trochu i na magii. Když jsem mu pomocí Liova tlumočení vysvětlil, co mám za problém, ani to s ním nehnulo a slíbil, že se druhý den staví u mě doma, aby mě řádně vyšetřil.

Na vyšetření samotné mám jen mlhavé vzpomínky. Začalo to tím, že pan Yao rozmístil po pokoji svíce a zapálil nějaký smradlavý bylinky.

Pak si ke mně klekl a chvíli se asi modlil nebo co, než nade mnou začal přejíždět rukama; po těle se mi rozlévalo příjemné teplo a já jsem několikrát usnul.

Když byla seance u konce, kouzelný dědeček mi uvařil hořký čaj a poručil mi, ať ho koukám vypít do dna.

„Tvá duše je roztříštěná,“ řekl, „proto je tak nestabilní.“

„Vážně?“ neodpustil jsem si trochu toho sarkasmu, protože jsem kdoví proč od tohohle čínského čaroděje očekával víc.

„Nevím, z kolika střepů se tvá duše skládala, když přišla na tento svět, ale nyní jich zbývá čtyřicet sedm.“

„Ono se to mění?“

Děda vážně přikývl:

„V každém těle, do kterého se tvá duše dostane, jí kus zůstane.“

„Co tím chcete říct?“ nebyl jsem si jistý, že mu dobře rozumím.

„Tvoje duše se rozpadá.“

Zamračil jsem se:

„Tak co se stane, až se přemístím sedmačtyřicetkrát?“

Číňan otevřel dlaň a zeptal se mě:

„Co se stane, když budu mít v dlani čtyřicet sedm zrnek rýže a postupně je všechna rozdám jiným lidem?“

„Nebudete mít nic,“ odtušil jsem.

„Přesně tak,“ souhlasil, „dlaň zůstane prázdná. A jako duše nemůže pobývat na tomto světě bez těla, tak ani tělo zde nemůže pobývat bez duše.“

„Chcete říct, že když se ještě sedmačtyřicetkrát přemístím, tak umřu?“ ujišťoval jsem se.

Li úzkostně překládal moje slova panu Yaovi.

„Budeš žít dál v duších ostatních, dokud se i oni neodeberou do dalšího života,“ chlácholil mě starý Číňan, „pak se tvoje duše zacelí a ty se reinkarnuješ.“

Líbilo se mi, jak o tom děda filozofuje s takovým klidem.

„To je všechno moc hezký o těch duších ostatních a reinkarnaci a vůbec, ale mě by spíš zajímalo, jak zabráním tomu, abych se úplně nerozpadl.“

Děda si povzdychl:

„Tvá duše je roztříštěná. Je to pozůstatek minulého života a nic s tím dělat nejde.“

Pak se na okamžik zamyslel a dodal:

„Žij svůj život v harmonii a lásce a tvá duše bude držet při tvém těle.“

To nebylo nic nového.

„A když to udělám, neroztříštím se?“

„Ne příliš rychle,“ přeložil tiše Li čarodějova slova.

Ten večer jsem se stavil u nás doma. Kromě mámy tam byla i ségra a Martin. Pozorně jsem si ho prohlížel, a když si toho všiml, drze na mě vyplázl jazyk. Martin se od chvíle, co jsem ho posedl, změnil. Samozřejmě velkou roli v tom sehrálo zlepšení jeho vztahu s otcem a to, že ho Simona vzala pod svá křídla (a peřinu), ale i tak Martin vykazoval na autistu mimořádné známky normálnosti.

 

Během dalších čtrnácti dní jsem si dal tu práci, že jsem nakoukl do života dalších lidí, do nichž jsem shiftoval. Někteří si vedli dobře, jiní hůře, ale všichni měli jedno společné. Změnili se.

Když jsem se večer vrátil na ubytovnu, Lidunka i Lucinka se mi už ve dveřích vrhly s vřískotem kolem krku:

„Dneska jsme s mámou vařily rajskou!“

„A já jsem taky pomáhala, já taky!“

„Ale já víc!“

„Ne, ne. Já!“

Odtrhl jsem je od sebe, Lidunku jsem zvedl do náruče, Lucinku jsem vzal za ruku a nechal jsem se odvést ke stolu, kterému jsme říkali kuchyně a kde už na mě čekal rozblemcaný knedlík, tvrdé maso a omáčka, ve které to všechno plavalo.

„Myslím, že jsem to moc naředila,“ omlouvala se Maruška a sundávala ze mě děti.

„Je to výborné!“ chválil jsem ji, protože jsem věděl, jak moc se snaží.

„To maso je trochu tvrdé,“ připustila rozpačitě.

Jako podrážka, souhlasil jsem s ní v duchu, ale nahlas jsem neřekl nic a statečně jsem žvýkal dál.

„Chtěla bych si našetřit na papiňák,“ ozvala se pak, „a taky na nějaký pořádný nůž…“

„A mami, co je to papiňák?“

Když měly děti po večerce, posadili jsme se zpátky ke stolu.

„Maruško, musíme si promluvit.“

„Ale jistě, zlato,“ od chvíle, kdy se dozvěděla, že nejsem Roman, přestala mě oslovovat jeho jménem a jednoduše mi říkala ‚zlato’, ‚brouku’ nebo ‚kocourku’. Natáhla ruce přes stůl a sevřela moje prsty ve svých.

„Odcházíš,“ oznámila místo mě.

„Ano,“ potvrdil jsem a řekl jí všechno o své rozbité duši i o tom, jak jsem se dneska znovu sešel s panem Yaem. Domluvil jsem se s ním, že mě přenese zpátky do mého těla tak, abych v Romanovi nezanechal jenom jeden kus duše, ale rovnou tři. Původně jsem jich žádal pět. Pět kusů sebe sama, devítinu života, který mi ještě zbývá. Pan Yao to ale odmítl a vzhledem k tomu, že jsem s sebou tentokrát neměl Lia, aby mi překládal, a starý Číňan uměl anglicky jen velmi špatně, neměl jsem moc prostoru pro smlouvání. Vyrozuměl jsem ale, že i tři kousky duše dokáží Romana změnit natolik, aby znovu nepropadl drogám a neuchyloval se k týrání své ženy a dětí.

„Přesun ale musí proběhnout pozítří, protože v pátek se děda vrací zpátky do Číny a jiná šance než tahle už nebude.“

„Viktore,“ oslovila mě Maruška poprvé jménem, „co s tebou bude, když se budeš takhle rozdávat?“

Pokrčil jsem rameny a sklopil hlavu, aby neviděla, že se mi do očí tlačí slzy.

„Viktore?“

„Roztříštím se. Jednoho dne se roztříštím.“

Natáhla se přes stůl a objala mě.

Druhý den si ráno vzala svoje nejlepší šaty, nalíčila se, vyžádala si volno v práci a šli jsme i s dětmi nejdřív na rozhlednu a potom na oběd a ještě později odpoledne na zmrzlinu a večer, když už Lidunka a Lucinka spaly, přitulila se Maruška ke mně:

„Nezapomenu na tebe. Nikdy na tebe nezapomenu.“

Držel jsem ji v náručí a hladil po vlasech, dokud neusnula.

 

Pan Yao k nám přišel druhý den ráno. Maruška svírala v jedné ruce kontakt na moji tetu neuroložku a v drahé moji dlaň. Ležel jsem na posteli a čekal, než spiritista rozmístí po pokoji magické propriety.

Jakmile bylo vše na svém místě, poprosil pan Yao moji ženu, zda by byla tak hodná a nechala nás o samotě. Slabě přikývla. Pak se sklonila a poprvé a naposledy mě políbila, načež beze slova ložnici opustila.

 

Rodině jsem dal vědět, že se pokusím shiftovat řízeně, takže už na mě v nemocnici čekali; o kouscích duše jsem pochopitelně pomlčel.

Na následky, před kterými mě pan Yao varoval („Bad… very bad!“), jsem je připravil s tím, že je to důsledek kouzla a že se to časem zlepší. Aspoň tolik jsem vyrozuměl z mávání raky směrem kupředu a přikyvování („Good. After good.“).

„Jak se cítíš?“ ptala se mě Simona hned, jakmile jsem se probral k vědomí.

Cítil jsem se zmatený, malátný, nemohl jsem mluvit a skoro nic jsem neviděl, ale jinak pohoda. Převezly mě domů a tam jsem se dobré tři týdny zotavoval z šoku, který moje mysl prodělala po ztrátě tak velkého kusu sebe sama. Li mi psal a občas mi po ségře poslal jarní závitky, ale na návštěvu přišel až za měsíc.

„Jak se cítíš?“ vešel ke mně do pokoje a zvědavě si mě prohlížel; bylo to poprvé, kdy se se mnou setkal jako s Viktorem. Pomalu po mně klouzal černýma očima a já jsem se cítil tak akorát na to svlíknout z něj tričko a vyšisovaná džíny a stáhnout ho k sobě na postel.

„Báječně, myslím, že je mi už úplně dobře.“

„To rád slyším,“ usmála se na mě maska nic neříkajícího Číňana a vzápětí jsem dostal pěstí do zubů.

Byl jsem tak překvapený, že jsem se ani nebránil, jenom jsem se sesunul podél postele na zem.

„Co děláš, ty idiote?!“

„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe!“ Li se nade mnou tyčil v celé své křehké kráse. „Proč jsi mi nic neřekl, ty podělanej bílej ksichte! Tři kousky duše! Víš, jak jsem se bál?! A mistr Yao mi říkal, že jsi mu jich chtěl dát pět. Pět?! Ty ses snad posral v kině! Z něčeho takovýho bys mohl nakrásně oslepnout nebo zešílet. A víš, o kolik ti to zkrátí život? O čtyři přesuny! O čtyři podělaný přesuny jsi mohl žít dýl, ty pitomej meloune!“

„Dal jsem mu jen tři…,“ ohradil jsem se.

Li mě nakopl, a když jsem se snažil odtáhnout z jeho dosahu, zaklekl mě. V tu chvíli mě napadlo, že mi ty dva kousky ztracené duše opravdu markantně zkrátí život; Li mi teď kvůli nim utrhne hlavu a nacpe mi ji do zadku.

Jenže Li mi hlavu neutrhl, dokonce mě ani znovu neudeřil, ale rozbrečel se. Bylo to poprvé a naposled, co jsem ho viděl brečet.

„Prosím tě, už si nikdy život nezkracuj. Už nikdy, prosím…“ Objal jsem ho a chvíli jsme jen tak seděli.

„Já jsem idiot.“

„Jo, ten největší,“ nenechal mě na pochybách.

 

O pár dní později jsem se k Liovi nastěhoval. S Maršálkem se prý rozešel už před měsícem, když se dozvěděl, že můj čas je omezen shiftováním. Všechno údajně proběhlo v klidu, takže jediným důvodem, proč mi to Číňan neřekl dřív, bylo, že mě prý nechtěl během rekonvalescence rozrušovat. Já si myslím, že docela obyčejně trucoval, ale to jsem mu samozřejmě neřekl.

Náš byt je na okraji centra. Li to má kousek do práce, já to nemám daleko k Martinovi a ségře a poblíž je hezký park a několik útulných kaváren.

„Mistr Yao říkal, že když budeš šťastný, nebudeš se tolik přemisťovat,“ uvažoval Li cestou do jedné z nich. Šel vedle mě, ruce zabořené v kapsách a na tváři nevšímavý výraz, jako bychom se skoro neznali.

„Snažím se, seč můžu,“ odpověděl jsem a podržel mu dveře.

Přimhouřil už tak úzké oči a na tváři se mu mihl náznak úsměvu. Když jsme se posadili, lehce mě pod stolem kopl:

„Jsi šťastný, Viktore?“

„Ale jo, ujde to,“ snažil jsem se nekřenit, když se tvářil, jakože mu na mojí odpovědi vůbec nezáleží.

„V tom případě mi nezbude, než se o tebe postarat, abys ještě pár let vydržel.“

Jo, taky tě miluju, pomyslel jsem si, když v tom do kavárny vešla čtyřčlenná rodinka. Žena byla drobná a slušelo jí to, přestože na sobě měla šaty z drahé raky. O co prostěji byla oblečená ona, o to víc vyparáděné byly dvě holčičky. Jedna se držela za ruku jí, druhá stála vedle hubeného muže a tahala ho za košili, aby jí koupil čokoládový dort.

Muž něco zabručel, ale nemotorně ji pohladil po hlavě a začal objednávat.

Když se rodina přesouvala ke stolu nedaleko nás, mladší z obou holčiček se najednou zarazila a podívala se přímo na mě. Usmál jsem se na ni a trochu roztržitě jí zamával. Možná má shiftování přece jenom nějaký smysl.

Holčička si v odpověď stydlivě přitiskla ručky na pusu a zasmála se.

A možná je shiftování prostě jenom k smíchu.