Od chvíle, kdy Calla opustila vlakové nádraží, se všichni udiveně zastavovali, aby se na ni mohli upřeně podívat. Sledovali ji, jak kráčí přes náměstí a poté nahoru po schodech k Severní vojenské nemocnici. Ve své jednotvárně šedivé uniformě vypadala mezi khaki uniformami gaantských vojáků a důstojníků jako bouřkový mrak. Mír mezi jejich národy stále trval; pohled na ni neměl vzbuzovat takový šok. A přesto bylo dost dobře možné, že byla prvním obyvatelem Enithu, který tímto náměstím kráčel, aniž by byl zajatcem.
Calla neovládala telepatii, ale dokázala odhadnout, na co všichni ti Gaantci myslí: Co tedy dělá? No, vzhledem k tomu, že oni telepatičtí byli, odpověď na tuto otázku znali. Přestože se tomu divili, odpověď znali. Bude to docela úleva, nemuset to stále dokola vysvětlovat, znovu a znovu.
Jistou úlevou bylo i to, že se nemusela namáhat skrývat svůj strach. Technicky vzato už Enith a Gaant nebyly ve válce. To ale neznamenalo, že by k ní tito lidé necítili nenávist kvůli uniformě, kterou nosí. Ona na jejich uniformy rovněž nehleděla nezúčastněně, ani na to, jak vojáci podobní právě těmto ublížili jí a lidem, které milovala Nemohla to skrýt, a tak svým emocím dovolila, aby jí proudily ven. Když vcházela do vstupní haly nemocnice, cítila se podivně lehce a na tváři měla zatrpklý úsměv.
Občas se říkávalo, že jsou Enith a Gaant dvě strany téže mince. Nikdy nenajdou společnou řeč a vždycky budou bojovat o stejný kus země ležící mezi jejich dvěma kontinenty. Dalo se ale také prohlásit, že rozdíly mezi nimi jsou velmi prosté – jen v jejich myslích.
Válka skončila tak nedávno, že nemocnice byla stále přeplněná. Mnoho zraněných, mnoho zotavujících se. Ve vstupní hale se Calla musela na chvíli zastavit. Zápachy, zvuky a shon toho místa jí byly velmi povědomé, připomněly jí všechny základny a tábory, kde sloužila, všechny ty roky, které strávila jako zdravotní sestra a poté jako polní medik. Strávila na podobných místech celou válku a ruce ji svrběly touhou dát se do práce. Určitě tady byl někdo, komu je potřeba změřit teplotu nebo vyměnit povlečení. Ani největší vyčerpání by v ní tento impulz nedokázalo potlačit.
Jenže tady byla jako návštěvník, ne jako zdravotní sestra. Zastrčila si krátké vlasy za uši, smetla z blůzy jakési smítko, došla k recepci a zastavila se před mladou ženou v khaki uniformě, která tam seděla.
„Zdravím. Přišla jsem navštívit jednoho z vašich pacientů, majora Valka Lama. Myslím, že všechny moje dokumenty jsou v pořádku.“ Vyslovovala pomalu a pečlivě, protože věděla, že mluví gaantštinou se silným přízvukem. Rozbalila balíček se zmíněnými dokumenty – cestovním pasem, vízy, armádním průkazem a povolením k cestě.
Gaantská důstojnice na ni civěla. Vlasy pod čepicí měla stažené do pevného uzlu. Celkově působila skutečně přísně a korektně. Její výložky hlásaly hodnost podporučíka – sotva ukončila trénink a válka skončila, taková smůla. Anebo štěstí, to záleželo na úhlu pohledu. Calla uvažovala, co si mladá podporučice myslí o zmatených myšlenkách, které z ní proudí. Jestli v nich vidí sympatie, nebo jenom lítost.
„Vy mluvíte gaantsky,“ řekla podporučice bez obalu.
Calla byla na podobnou reakci zvyklá. „Ano. Strávila jsem rok v zajateckém táboře v Ovortonu. Nemohla jsem se vyhnout tomu, abych se vašemu jazyku nenaučila. Je to dlouhý příběh.“ Nevzrušeně se usmála.
Žena za pultem spatřila celý ten dlouhý příběh během jediného okamžiku a rychle odvrátila pohled. Možná, že se zapýřila, buď zmatkem, nebo zahanbením, Calla to nedokázala poznat. Příliš na tom nezáleželo. Ať už to bylo čímkoli, zamaskovala to tím, že začala studovat Calliny dokumenty.
„Proč jste tady, techničko Callo Belanová?“ Žena zněla ohromeně.
Calla se uchechtla „Vážně?“ Vůbec nic neskrývala. Valk a její starost o něj se nacházeli přímo na povrchu její mysli.
Ostatní gaantští vojáci ve vstupní hale byli příliš zdvořilí, než aby na tu výměnu vysloveně civěli, ale vrhali po nich pohledy. Kdyby se soustředili, mohli se o ní dozvědět cokoli. Byli v její minulosti vítaní. Byla zajímavá.
„Co máte v tašce?“ zeptala se podporučice.
Trochu jídla, pár brožovaných knížek na cestu, šachovou soupravu v krabičce z borovicového dřeva. Calla si nemohla pomoct, musela na to pomyslet, a žena to všechno viděla. Calla mohla pašovat kontraband jenom v případě, že by jí ho někdo podstrčil bez jejího vědomí, nebo kdyby na něj zapomněla.
Podporučice nakrčila obočí. „Šachy? To je hra? Můžu ji vidět?“
Pořád ji to občas ještě zaskočilo, jak to jednoduše věděli. „Ano, jistě,“ odpověděla a zvedla klopu tašky zavěšené přes rameno. Důstojnice vytáhla krabičku a studovala ji. Možná, aby se ujistila, že nepředstavuje žádnou hrozbu. Přes Callu mohla vidět, že je to jenom hra.
„Budu se moct vidět s majorem Lamem?“ Ženě stačil jediný pohled, aby zjistila, co všechno pro ni znamená. Calla klidně čekala na její odpověď.
„Ano. Vydržte chvilku.“ Podporučice vytáhla ze šuplíku kartičku a vyplnila informace, které na ní byly předepsané. Pak ji připevnila k visačce. „Připněte si to na klopu. Lidé vás budou stejně zastavovat, ale tohle jim všechno vysvětlí. Neměla byste mít potíže. Žádné další potíže.“ Mladá žena byla příliš upjatá, než aby se doopravdy usmála, ale vypadalo to, že se snaží být laskavá. Calla byla nejspíš prvním Eniťanem, kterého kdy osobně potkala. Když se tak nad tím zamyslela odváděla tady svůj díl práce v mírovém úsilí. To byl hezký způsob, jak se na to dívat, a možná to byl důvod, proč ji Valk požádal, aby přišla.
„Jděte tamtou chodbou,“ nasměrovala ji mladá důstojnice. Poradila se s vytištěným rozpisem na psací podložce. „Major Lam je na šestém oddělení, vpravo.“
„Děkuji vám.“ Její vděk byl upřímný a podporučice to mohla vidět, společně se vším ostatním.
Eniťané nikdy Gaantcům nelhali. To byla známá a příslovečná pravda. Nemělo to smysl. Během všech těch desetiletí války z Enithu nikdy neposílali špehy – nebo přesněji řečeno, nikdy špehům, které posílali, neříkali, že jsou špehové. Doručovali zprávy, aniž by jejich nositelům říkali, že jsou poslové. Jejich metody špionáže se staly natolik tajuplnými a komplexními, že je Gaant jenom málokdy odhalil. Obě strany počítaly se stejnou pravdou: Eniťané se při konfrontaci s telepaty nikdy neobtěžovali lhát. Gaantci zajali tisíce enitských vojáků, kteří jednoduše okamžitě přiznali všechno, co věděli. Eniťané byli známí jako praktičtí lidé bez jakéhokoli studu, co by stál za řeč.
Enith udržoval všechny zajaté gaantské vojáky pod sedativy, nadrogované až do stavu deliria, aby nemohli používat telepatii. Zdravotní sestry, které se o ně staraly, byly vybírány pro svou veselou povahu a obecně přímočaré myšlení. Calla Belanová byla jednou z takových sester. Valk Lam byl jedním ze zajatců, když se potkali poprvé – tenkrát byl pouhým poručíkem. Bylo to už dávno.
Když kráčela chodbou, gaantští vojáci na ni vytrvale civěli. Na lavičkách čekali muži s obvazy, nejspíš na kontrolu v přilehlých ordinacích. Probíhala tu renovace – vypadalo to, že vyměňují osvětlení. V očích všech kolem byla její uniforma poskvrnou. Možná si ji neměla oblékat, ale byla docela ráda, že to udělala. Dávala jim nepokrytě najevo, kdo je.
Na druhou stranu, vždy měla pocit, že kdyby si Eniťané a Gaantci svlékli uniformy, byli by všichni stejní – nahatí.
Jeden z dělníků stojící na vrcholku štaflí s kleštěmi v ruce a připevňující dráty k novému světlu se při její myšlence zakuckal a vrhl po ní pohled. Několik dalších se pýřilo, schovávalo úšklebky. Calla se usmála. Další plusový bod ve jménu míru.
* * *
Po zdolání několika dalších průchodů a mnoha dalších schodů konečně našla šesté oddělení. Na okamžik se zastavila, aby to mohla vstřebat a získat opět rovnováhu. Ve velkém pokoji bylo nějakých dvacet postelí, všechny obsazené. Většina pacientů podle všeho spala. Odhadovala, že jsou to vážné, ale stabilní případy, které vyžadují takovou péči, aby musely zůstat tady, ale ne zas tak setrvalou, aby vyžadovaly neustálý dozor. Pacienti měli obvazy na koncích pahýlů, které bývaly pažemi nebo nohami, měli obvázané hlavy nebo hrudníky, polámané a roztříštěné končetiny. K dispozici měli dvojici ošetřovatelů, kteří přecházeli od postele k posteli, upravovali zavěšené kapačky, kontrolovali povlečení. Povědomost té situace byla uklidňující.
Ošetřovatelé se na ni podívali, pak si vyměnili pohledy a ten, který v té tiché debatě prohrál, vykročil ke Calle. Počkala, než si muž prostuduje její visačku.
„Přišla jsem navštívit majora Lama,“ oznámila Calla pečlivě a zdvořile, bez ohledu na to, že to už ošetřovatel věděl. Na nic jiného teď nemyslela.
„Ano,“ souhlasil muž, stále ještě zaskočeně. „Je tady.“
„Je v pořádku?“ Calla si nemohla pomoct, musela se zeptat.
„Bude. Moc rád vás uvidí, až se probudí. Teď byste ho ale měla nechat spát.“ Kolik z toho, co bylo mezi Callou a Valkem a co nešlo vyjádřit slovy, ošetřovatel viděl?
„Ach ano, jistě. Můžu počkat?“
Ošetřovatel přikývl a ukázal na osamělou židli, která čekala u zdi právě pro podobné případy.
„Děkuji vám,“ řekla Calla, která byla ráda, že může projevit vděk, ačkoli se obávala, že je to jenom zmátlo. Mohli vidět, že je pro ni cit chovaný k Valkovi důležitější než jiné pocity, dokonce i vlastenectví. Nemohli vidět proč, protože v tomhle ohledu byla sama Calla zmatená. Přinesla si židli a poohlédla se po Valkovi.
Támhle byl, na poslední posteli v řadě, závěs kolem něj byl částečně zatažený kvůli soukromí. Přesně takhle vypadal, když ho spatřila poprvé, ležel na tenké nemocniční matraci, paže s vypracovanými svaly podél těla, v obličeji vrásky starostí způsobené snem. Teď měl těch vrásek možná trochu víc, patřil nicméně k mužům, kteří s věkem nabývali na drsné pohlednosti, ze které se až zastavovalo srdce. Alespoň ona si to tedy myslela. On by se nad její myšlenkou zasmál, nakrabatil by čelo a zeptal se jí, jestli se náhodou nemýlí.
V paži měl zavedenou kapačku, přikrývku přetaženou přes břicho, nezakrývala však obvaz úplně. Prodělal operaci břicha. Než se Calla usadila podívala se na zdravotní záznamy visící na podložce v nohách postele. Gaantsky se nikdy číst nenaučila dokázala ale prostudovat lékařské záznamy, a to od svého pobytu v Ovortonu, kde ji zapřáhli do práce. Zranění: Vnitřní krvácení, zastaveno. Šrapnel ve vnitřnostech. Břicho vyčistili a sešili, ale dostal mírnou otravu krve. Zotavoval se dobře, musel však odpočívat v posteli na oddělení a byl sledován, protože minulé zkušenosti ukazovaly, že se na něj nedá spolehnout, že bude odpočívat, aniž by byl pod přísným dohledem. Dostal mírná sedativa, která mu měla pomoct zůstat v klidu. Jistě ano, byl to Valk.
Usadila se, aby počkala, než se probudí.
* * *
„Callo. Callo. Hej.“
Při vyslovení svého jména se probudila, setřásla sny a starosti, otevřela oči a spatřila Valka, který se na ni rovněž díval. Musel být strašlivě zesláblý – otočil k ní jenom hlavu. Ani se nepokusil posadit.
Usmíval se. Něco řekl, příliš rychle a tiše, aby to dokázala zachytit.
„Moje gaantština je dost zarezlá, majore.“ Překvapilo ji, jakou cítí úlevu. V jejích nejhorších představách ji nepoznával.
„Tebe poznám vždycky,“ ujistil ji, tentokrát pomalu. Přešel na enitštinu. „Říkal jsem, že je to jako když jsem tě spatřil poprvé, na židli vedle mé postele.“
Ucítila, jak se sama začíná usmívat. „Tenkrát jsem nespala Měla bych mít dost rozumu, abych v blízkosti lidí z vašeho národa neusínala“
„Řekli mi, že klid zbraní trvá. Smlouva byla podepsána. Musela být, když jsi tady.“
„Smlouva ještě podepsána nebyla, ale mír trvá. Zařídit můj diplomatický pas, abych tě mohla navštívit, trvalo jenom týden.“
„Brzy budou sem a tam pobíhat turisti.“
„Co pak udělají s námi?“
Jeho úsměv byl uklidňující. Znamenal, že ty dávné ošklivé dny opravdu skončily. Jestli mohl doufat on, mohl doufat kdokoli. A přesně v té chvíli jeho úsměv povadl, nebo se stal zamyšleným, nebo kdovíjakým. Nedokázala poznat, co si myslí. Nikdy to neuměla, a obvykle ji to netrápilo.
„Lidé tady ke mně byli velmi zdvořilí,“ řekla
„To je dobře. Takže si nebudu muset s nikým promluvit. Callo – děkuji, že jsi přišla. Býval bych tě šel hledat, kdybych toho byl schopen.“
„Dělala jsem si starosti, když jsi mi řekl, kde jsi.“
„Taky jsem si dělal docela starosti.“
V jeho telegramu stály jenom dvě věci: Rád bych se s tebou viděl a Přines hru, jestli budeš moct. Velmi podivná zpráva ve velmi podivnou dobu. Přinejmenším podivná pro každého kromě ní. Jí dávala naprosto dokonalý smysl. Lidem ve vízovém a pasovém oddělení a vojenskému atašé to vysvětlila takhle: Hodně jsme toho spolu prožili. Nejdřív byl on jejím zajatcem, pak ona jeho, a dali si slib, že jestli někdy nastane mír, dohrají hru, kterou hrát začali. Jestli tu hru dohrají, bude to znamenat, že mír potrvá.
Calla měla podezření, že nikdo z enitských úředníků, kteří její žádost posuzovali, nevědí, co si o tom myslet, ale působilo to tak zvláštně a oni byli natolik zvědaví, že žádost schválili. Na gaantské straně byl Valk dost známým hrdinou na to, aby se mu jeho žádost neodvážili zamítnout. Na takovýchto náhodách byl mír postavený.
Rozhlédla se. Stál tam noční stolek s kolečky, který se dal přitáhnout během jídla, vyšetření a podobně. Vylovila z tašky šachovou soupravu a položila ji na stůl.
„Á,“ řekl Valk. Začal si sedat.
„Ne.“ Dotkla se jeho ramene, držela ho na místě co nejsilnější myšlenkou. To u něj vyvolalo úsměv. „Ta postel se jistě dá nějak zvednout.“
Přešla k přednímu čelu postele a začala se šťourat kolem, když tu přiběhl jeden z ošetřovatelů. „Počkejte, já to udělám,“ řekl rychle.
Calla mu s kyselým výrazem uhnula z cesty. V gaantských nemocnicích nebyly bzučáky, kterými by se přivolávaly sestry. Kdysi ji to dohánělo k šílenství. Muž během chviličky postel zvedl a Valk mohl odpočívat vzpřímeně. Vypadal takhle víc sám sebou.
Z šachové soupravy se po otevření stala šachovnice, pomalovaná střídavě černými a bílými políčky, a malá přihrádka, která se vysunula, obsahovala všechny stylizované figurky vyřezané z nalakovaného dřeva Valk se naklonil s vyčkávavým pohledem. „Od doby, kdy jsme hráli v Ovortonu, jsem nic podobného ani nezahlédl.“
V Gaantu šachy neměli. Neměli tady vůbec žádné hry, které vyžadovaly strategii nebo blufování. Nemělo by to smysl. Místo toho hráli hry založené na náhodě – vrhání kostek a tahání karet – nebo na rovnováze, například vytahování dřevěných hranolků z vyskládané hromady. A nikdy nepodváděli.
Jenže Calla naučila Valka hrát šachy a vyvinula si systém, jak proti němu hrát. Něco takového by napadlo jenom Eniťana. Velice obdobným způsobem přistupovaly obě země i k válce.
„Taky jsem dost zrezla. Budeme na tom stejně.“
Valk se zasmál. Nikdy na tom nebyli stejně a oba to věděli. Oba to ale kompenzovali, takže to fungovalo.
„Poznamenala jsem si, kde jsme poslední hru přerušili. Nebo bys raději začal novou?“
„Pojďme dohrát tu minulou.“ Možná to řekl, protože si to taky myslela.
Rozmístila figurky na správné pozice a připomněla si, jak se hra dosud vyvíjela. Bylo toho ke vzpomínání hodně. Některé detaily si nepamatovala, ale s ohledem na pravidla a zbývající figurky měla jenom omezený výběr následujících tahů. Všechny je zvážila
„Myslím, že jsi na tahu,“ poznamenala. Valk studoval spíše ji než šachovnici. Gaantci nepotřebovali člověka vidět, aby mohli číst jeho myšlenky. I slepý Gaantec byl stále telepat. Dívat se ale na svůj protějšek bylo zdvořilé, stejně jako při jakémkoli jiném rozhovoru. A během výslechů to zastrašovalo. To vědomí, jak vás můžou prokouknout. Enitští vojáci vyprávěli příběhy, že když vám Gaantec čte myšlenky, není to příjemné. Že vám dokáže způsobit bolest. Nebyla to pravda. Gaant šíření těchto příběhů nicméně podporoval, společně s těmi, ve kterých se tvrdilo, že kterýkoli Gaantec dokáže vidět myšlenky kohokoli na celém světě. Přitom nedohlédli o moc dál než za zeď místnosti, ve které se nacházeli.
Valk se rozhodoval, jaký by měl udělat tah, podle jejích myšlenek, podle toho, co doufala, že udělá, na základě svých vědomostí a zkušeností. Pokusí se pro sebe vydedukovat tu nejlepší volbu. A pak bude vědět, skoro stejně rychle jako Calla, jak na to ona bude reagovat. Udržovala klidný výraz, jako by na tom záleželo. Valk pohnul figurkou a ona spatřila odraz vlastních myšlenek – byl to přesně ten tah, který by udělala, kdyby seděla na opačné straně šachovnice.
Teď byla na tahu a nemělo smysl civět na šachovnici, analyzovat věže a pěšáky, přehrávat si další tahy v mysli. Jakékoli podobné plánování by ji zradilo. Proto natáhla ruku, prakticky aniž by se podívala, skoro bez přemýšlení, položila ji na figurku – na kteroukoli, stěží na tom záleželo – a provedla tah. Tentokrát to byl střelec, a pohnula jím jenom o jedno políčko, a přesto to bylo, jako by na šachovnici sestoupil kousek chaosu a všechno narušil. Žádný příčetný šachista by takový tah neudělal, i ona sama se musela zarazit a zamyslet se nad tím, co udělala, jaké nové linie hry tím vznikly a jak by z tohoto bodu asi mohla pokračovat dál.
Jenže telepatický Valk nemohl čekat, co právě udělala, a o to šlo.
Hrát šachy náhodně nebylo správné a její dávní učitelé se určitě obraceli v hrobech. Ledaže – jak by jim vysvětlila – hrajete proti gaantskému veliteli. Pak potěšení ze hry plynulo z toho, že jste jej sledovali, jak se kroutí.
„Jsem rád, že si to užíváš,“ poznamenal Valk.
„Užívám. A ty?“
„Ano,“ souhlasil, s pohledem upřeným na ni. „Dává mi to naději.“
Přijela sem, protože jí nic jiného nezbývalo. Protože byla nešťastná. Protože celý život strávila v téhle uniformě, bez ohledu na všechnu bolest, kterou jí to přineslo, takže co by měla dělat teď? Neznala na to odpověď, dokud jí Valk neposlal telegram.
A teď se mračil. Předtím si alespoň dokázala udržovat masku.
„Všichni jsme zranění,“ řekl tiše.
„Jsi na tahu.“
Vybral si figurku, pěšáka, úplně jiný tah než na který myslela, což činilo její následující volby zajímavějšími. Tentokrát si vybrala správný tah, takový, který by udělala, kdyby hrála vážně.
„Tohle není vážné?“ zeptal se.
„Já nikdy nejsem vážná.“ Což, jak on věděl, byla lež, přesto se usmál.
* * *
Šachy ho naučila hrát, když byla jeho zajatkyní, ale požádal ji o to kvůli tomu, co viděl, když byl sám jejím zajatcem. Hrávala tenkrát ve vězeňském křídle s jedním z ošetřovatelů. Partie probíhaly mezi jejich službami, v krátkých okamžicích volna, kdy si mohli pročistit hlavy a zabít čas. Jejich práce nebyla skutečným ošetřovatelstvím, měli za úkol jedině podávat léky, dohlédnout, že na ně nikdo není alergický ani na ně špatně nereaguje a udržovat pacienty obluzené. Toho dne si šachovnici rozložili ve Valkově oddělení. Calla se radostně šklebila, protože její protivník byl na pokraji porážky. Ošetřovatel zamračeně a s hlubokým soustředěním studoval šachovnici a hledal cestu k úniku.
Nějaký hlas pronesl: „Hej. Hej. Vy.“ Mohl mluvit jak enitsky, tak gaantsky. Při tak málo slovech se to těžko poznalo. Jejich pohledný zajatec se probouzel, dožadoval se jejich pozornosti. Protože Calla nebyla na tahu, vyskočila a došla si pro výbavu. Dělalo jim potíže nastavit Valkovi správnou dávku, měl vůči této droze vysokou odolnost. Nemohli mu ale dovolit číst v jejich mysli, takže udělala do jeho záznamů poznámku a vstříkla mu toho do kapačky víc.
„Ne,“ zaprotestoval a s bezmocnou panikou-pozoroval stříkačku. „Ne, prosím, chci si jenom promluvit…“ Mluvil velmi dobře enitsky.
„Mrzí mě to,“ odpověděla, a opravdu ji to mrzelo. „Musíme vás držet pod sedativy. Je to tak lepší, opravdu. Vím, že to chápete.“
A on to chápal, nebo přinejmenším viděl, jak to chápala ona, že to nebylo jenom kvůli tomu, aby nemohl získávat informace. Bylo to takhle navíc pro gaantské zajatce bezpečnější, protože jinak by stáli proti přesile deptajících nepřátelských myšlenek. Když klesal zpátky na lůžko a víčka se mu neúprosně zavírala, pořád vypadal nešťastně. Jako by mu z ruky vyklouzlo něco křehkého.
„Chudáčku,“ politovala ho Calla a smetla mu z čela smítko.
„Jsi divná, Cal,“ prohlásil její šachový partner a konečně udělal tah. „Jsou to Gaantci. Tobě je jich líto?“
„Jen si myslím, že musí být těžké být tak daleko od domova a na takovém místě.“
Později zjistila, že Valk tohle všechno tak docela neprospal.
* * *
Valk udělal tah a svraštil obličej. V tom okamžiku přišel jeden z ošetřovatelů s podnosem, na kterém ležela podkožní injekce a ampulka. Vycítil jeho bolest dřív, než si ji uvědomil samotný pacient.
„Ne,“ odmítl Valk a zvedl ruku dřív, než ošetřovatel stihl podnos položit.
„Máte bolesti. Tohle vám pomůže odpočívat,“ naléhal ošetřovatel.
„Je tady ale technička Belanová.“
„A-ano, pane.“ Muž odešel, aniž by mu podal sedativa.
Když si rozmlouvající mohl i vzájemně číst v mysli, značná část konverzace nemusela být vůbec vyslovena. Nahlas říkali pouze závěry, ke kterým dospěli, nebo zdvořilostní nezbytnosti, kterými se rozhovor zahajoval či ukončoval. Zbytek probíhal mlčky. V době, kdy byla v Ovortonu, to v ní často vyvolávalo zmatek, zvláště pokud měla pracovat s pacientem a dva poblíž stojící doktoři dospěli k rozhodnutí, z něhož jenom deset procent bylo vysloveno nahlas, a pak na ni hleděli jako na zaostalé dítě, když to nepochopila. Naučila se nacházet potěšení v tom, že hlasitě, energicky pronášela: „Musíte mi říct, co chcete, abych udělala“ Často je tím frustrovala ale patřilo jim to. Mohli ji kdykoli poslat zpátky do vězeňských baráků. Jenže to neudělali – už tak měli nedostatek ošetřovatelů. Přijala nabídku vyměnit svobodu zbytku své jednotky za své schopnosti. Ostatní poslali domů během výměny zajatců, ona zůstala pracovat jako zdravotní sestra v gaantské nemocnici. Mohli jí tu pozici svěřit, protože by nepochybně poznali, kdyby měla za lubem něco špatného. Zůstat bylo těžší, než čekala.
Ošetřovatel otálel poblíž a sledoval partii. Calla z toho byla trošičku nervózní, jako tenkrát v táboře, kde byla obklopená telepaty a ona jediná si nepřinesla do války kopí.
„Tohle je hodně komplikovaná hra,“ poznamenal ošetřovatel, čímž přiměl Callu k úsměvu. Přesně takhle jí Valk zdůvodnil, proč se chce šachy naučit – protože byly velmi komplikované. Myšlenky, které si lidé při jejich hraní mysleli, byly velmi metodické, ale bohaté.
„Ano, je,“ souhlasil Valk.
„Můžu se dívat?“ zeptal se ošetřovatel.
Valk zvedl pohled ke Calle, aby odpověděla, a tak souhlasila se slovy: „Ano, můžete.“
* * *
Enitští vojáci vyprávěli ohavné příběhy, jak strašné to musí být v gaantském zajateckém táboře. Člověk tam nemá žádné soukromí, žádná tajemství. Stráže vědí všechno o vašich obavách a slabostech, můžou připravit mučení podle zcela přesných specifikací, můžou vás uplatit tou jedinou věcí, kvůli které se zlomíte. Neexistuje horší osud než padnout do zajetí Gaantců a dostat se do jednoho z jejich táborů.
Ve skutečnosti to fungovalo přesně naopak. Tábory byly noční můrou pro hlídače, kteří trávili celé dny obklopení tisícovkou vyděšených, rozzuřených, ublížených, osamělých, naštvaných a deprimovaných myslí.
V rámci pravidel společenského chování se Gaantci naučili hlídat si myšlenky – stejně jako se malé děti naučí nesvlékat si oblečení a nepobíhat kolem nahaté. Naučili se myšlenky uzavírat. Udržovat je klidné, aby nerušili ostatní kolem sebe. Jak Clla zjistila, i když Gaantci nezřídka působili bezvýrazně a nevzrušeně, ve skutečnosti to bylo projevem zdvořilosti.
Gaantcům připadali enitští zajatci velmi, velmi hluční. Hlídači pracující v táborech dostávali rizikové příplatky. Ve skutečnosti své vězně vůbec nemučili. Zaprvé, nebylo to potřeba. Zadruhé, nedokázali by to snést.
Když byla její jednotka zajata, předána dál a odeslána do tábora, čekalo na Callu ohromení, protože poručík Valk Lam – nyní kapitán Lam – v něm byl jedním z velících důstojníků. Její šok, když ho poznala, přiměl všechny telepaty v místnosti, aby se zastavili a zahleděli se na ni. Za jiných okolností by se zakrátko zase vrátili ke své práci – to, že na sebe oni dva s Válkem už dříve narazili, byla náhoda, ale nejspíš nijak pozoruhodná. Civět i dál je přimělo něco jiného: Calla projevila své city k Valkovi. Navenek zase tak moc ne. Stála tam se zbytkem své jednotky, všichni byli svlečení do košil a kalhot, zápěstí měli spoutaná, byli hladoví a nevyspalí. Ne, navenek byla ohromena, že vidí svého bývalého pacienta na nohou a v uniformě, nezlomného a velitelského jako z nějakého náborového plakátu. Tvářila se natolik šokovaně, že se seržant stojící po jejím boku odvážil zašeptat: „Cal, jsi v pořádku?“
Gaantci se jeden druhého nikdy neptali, jak se jim vede. Zjistila to tenkrát na oddělení, kde se starala o Valka. Během krátkých okamžiků Valkovi jasné mysli se ho ptávala, jak se cítí, a on na ni civěl, jako by si z něj utahovala.
Její pocit náklonnosti byl zjevný všem, kteří ho mohli vidět – všem, kteří měli na sobě gaantskou uniformu. A ona byla po týdnu plném bolesti, nepohodlí, neštěstí a nejistoty skoro ráda, že Valka vidí. Patřila k tomu typu zdravotních sester, které mívaly své oblíbené pacienty, dokonce i ve vězeňské nemocnici.
Nemohl ji nevidět, když všichni gaantští vojáci hleděli nejdříve na ni, a pak se otočili k němu, aby zjistili, jak zareaguje. Nedokázala zakrýt své ohromení. Nechtěla to dělat a ani se nesnažila. Uvědomovala si, že je díky tomu jejich setkání nejspíš těžší pro něj než pro ni – ať už si o ní myslel cokoli, všichni jeho podřízení to mohli vidět. Ona nevěděla, co si o ní myslí.
Jenom přikývl a odmávl skupinu k dalšímu zařazení, a tak je umyli, dali jim žmolkovité hnědé kombinézy a přidělili jim bydlení. Měla podezření, že to byl později on, kdo zařídil dohodu, díky které získal zbytek její jednotky svobodu.
Calle vždy připadalo podivné, že se lidé ptají, jestli bylo s vězni zacházeno „dobře“. „Zacházeli s vámi dobře?“ Ne, myslela si. Dveře byly zamčené. Všechny stráže měly zbraně. Záleží na tom, že měli jídlo, přikrývky a střechu nad hlavou? Jídlo bylo podivné, přikrývky byly použité armádní přebytky. Místo toho odpovídala: „Nezacházeli s námi špatně.“ Zacházeli s nimi náležitě. Válka vyžadovala zajatce, vzhledem k tomu, že jedinou alternativou bylo povraždit všechny na obou stranách, a to, jak se obě strany shodly, by nebylo ideální. Chovali jste se ke svým zajatcům náležitě, aby bylo na oplátku náležitě zacházeno s vašimi lidmi. To bylo něco jiného.
Bylo s ní zacházeno náležitě, proto bylo zvláštní, když ji jednoho dne, asi po týdnu v zajetí, nechal Valk přivést samotnou do své kanceláře. Nebylo zas tak zvláštní, že stráže váhaly a vrhaly na ně oba překvapené pohledy. Ona ale měla strach. Byla bezmocná, vystrašená. Pouta jí ze zápěstí nesundali. Mohla tam jenom stát před jeho stolem a dumat, jestli patří k lidem, které baví ubližovat zajatcům, kteří si užívají mysl svíjející se bolestí. Nemyslela si to, ale znala ho, jenom když spal a během krátkých okamžiků bdělosti, kdy působil tak ztraceně a zmateně, že si nemohla pomoct, a musela ho litovat, takže co o něm mohla vědět?
„Neublížím vám,“ ujistil ji po dlouhé chvíli, kdy ji jenom pozoroval, a ona se pokusila zamaskovat své chvění. „Můžete mi věřit.“ Požádal ji, aby se posadila. Zůstala stát, což musel předem vědět.
„Byla jste jednou z ošetřovatelek v nemocnici. Vzpomínám si na vás.“
„Jenom málokdo si svůj tamní pobyt pamatuje.“
„Já si na vás vzpomínám. Byla jste laskavá.“
Nemohla nebýt. Proto se stala zdravotní sestrou. Nemusela nic říkat.
„Hrávala jste takovou hru. Vzpomínám si – dva lidé. Herní deska. Moc jste si to užívala. Měla jste velmi zajímavé myšlenky.“ Nemusela přemýšlet dlouho, aby si vzpomněla. Ty odpolední partie s Eliem byly příjemně stráveným časem. „Šachy. Byly to šachy.“
„Můžete mě je naučit hrát?“
„Pane, pokaždé bych s vámi prohrála. Nejsem si jistá, že byste si tu hru užil. Není to pro vás příliš velká výzva“
„Ale stejně, rád bych se to naučil.“
To představovalo dilema. Dalo by se to interpretovat jako kolaborace? Ještě větší než doteď? Nutit ji nemohl. Na druhou stranu, mohla to být příležitost. Jenže k čemu? Byla medik, ne špeh. Ne že by Enith vůbec nějaké špehy měl. Valk jí dal hromadu času, aby si to všechno promyslela trpělivě čekal, nedával najevo, jestli ho její mentální argumenty a protiargumenty pobavily nebo podráždily.
„Nemám šachovnici ani figurky.“
„Co byste potřebovala abyste je mohla vyrobit?“
Řekla mu, že se nad tím bude muset zamyslet, což by bývalo k smíchu, kdyby nebyla tak utahaná a zmatená. Stráže ji odvedly zpátky do cely, kde si o tom promluvila s nejvyšším zajatým endským důstojníkem. „Nemuselo by být špatné mít tady přítele,“ poradil jí.
„Ale on bude vědět, že to předstírám!“ namítla „No a?“ opáčil, a měl pravdu. Calla byla tím, čím byla a nebylo by k ničemu, kdyby si myslela něco jiného. Požádala o kus kartonu a černý fix a vyrobila šachovnici. Na malé kousky kartonu namalovala velmi jednoduché figurky. Raději by je bývala vystříhala ale neobtěžovala se požádat o nůžky a nikdo jí je nenabídl, takže tím to bylo vyřešené. Byla to ta nejošklivější šachová souprava jaká kdy existovala. Valk se učil opravdu rychle, protože ona už pravidla znala takže jí stačilo na ně myslet a on se s nimi seznamoval. Naučit se strategii bylo poněkud obtížnější. Obličej se mu při tom křivil soustředěním a ona dokázala částečně pochopit, co ho k téhle hře přitahovalo: bylo u toho potřeba hodně přemýšlet a Valkovi se líbila výzva kterou představovala taková hromada myšlenek valících se z jednoho člověka. A ano, vždycky věděl, jaké tahy Calla plánuje. Právě tehdy začala hrát náhodně. Pokud dokázala překvapit samu sebe, mohla překvapit i jeho. Pak odsouhlasila dohodu o propuštění jejích lidí, začala pracovat v nemocnici, hrávala s Valkem šachy a nakonec onemocněla. Nemohla se naučit poroučet svým myšlenkám a emocím tak, jak se to Gaantci učili už od dětství. Pokusila se o to, v rámci snahy o přežití, a podařilo se jí docílit jenom toho, že přestala cítit cokoli.
Diagnóza zněla deprese – gaantští psychiatři byli skutečně dobří. Ona, která byla po většinu svého života obecně tak temperamentní, neměla ponětí, co se děje ani jak si s tím poradit, a tak opravdu vážně onemocněla, až už nakonec nechtěla ani hrát šachy proti Valkovi. Jednoduše nemohla. Nedokázala se na hru soustředit, nerozeznávala od sebe figurky, nedokázala ani myslet na to, jak se kterou z nich táhne. Jednoho dne, když v mentálním oparu kráčela z jednoho oddělení nemocnice na druhé, se zhroutila na zem a zůstala tam. Zavolali Valka. Držel ji za ruku a snažil se do ní nahlédnout, zjistit, co je špatně.
Nevzpomínala si, že by si tou dobou něco myslela. Vybavovala si jenom obraz, jak ji drží za ruku a ona tomu nerozumí.
Zařídil pro ni, aby se dostala do příští výměny zajatců, a tak odjela domů. Před odjezdem si ji vzal stranou a tiše k ní promluvil. „Zapomínám, že je tohle všechno pro tebe nesrozumitelné, že nevíš o většině toho, co se kolem tebe děje. Takže… protože jsem to předtím neřekl: Děkuji ti.“
„Za co?“ zeptala se. Hleděl na ni bez výrazu, protože to nejspíš ani sám nevěděl. Ne dost dobře, aby jí to mohl vysvětlit, a ona to nemohla vidět.
* * *
Na partii se přicházeli dívat další lidé – Calla předpokládala, že je přilákal propletenec myšlenek, které ona a Valk vysílali. Začínal být frustrovaný. Calla hrála s radostnou bezstarostností šestiletého dítěte, kterým byla, když ji máma tuhle hru naučila. A teď mohla celá místnost sdílet její šťastné vzpomínky, a také skutečnost, že její matka zemřela během jednoho z hladomorů, které Enith zachvátily, když produkci potravin narušila válka. Teď už to bylo deset let. Všichni na obou stranách měli podobné příběhy. Podělme se o ně, pomyslela si.
„Když budete hrát takhle, tak nevyhrajete,“ řekl jeden z přihlížejících doktorů. Po půlhodině pozorování partie už nejspíš všichni dokonale chápali pravidla a mohli by sami hrát. Neměli však ani ponětí, jak by se ta hra měla hrát doopravdy. Calla nehrála ani trochu chytře, což byla docela zábava.
„Ne, ale nemůžu prohrát,“ odpověděla.
„Pořád si nejsem jistá, jaký je smysl téhle hry,“ řekla jedna očividně zmatená sestra.
„Téhle konkrétní hry teď? Rozčílit majora Lama“ vysvětlila Calla. To u nich vyvolalo uchechtnutí – ti, kteří se o Valka starali, jej dobře znali. Valk se na ni nicméně usmál. Neříkala tak docela pravdu. Všichni ostatní byli příliš zdvořilí, než aby něco řekli.
„Smysl je v tom,“ řekl Valk směrem k sestře, „bojovat malé války, aniž by bylo komukoli ublíženo.“
A pak zavládlo ticho, protože ano, všichni měli své příběhy.
Valk provedl další tah a odtáhl ruku od šachovnice. Její pohled zazářil, srdce se otevřelo. I při tom způsobu, kterým s ním hrála, zmateně a náhodně, pořád mohlo dojít k takovémuto okamžiku, kdy se šachovnice otevřela jako mávnutím kouzelného proutku a její cesta byla jasná. Protože byla na tahu, nezáleželo na tom, jestli on ví, co si ona myslí, protože s tím nemohl nic dělat. Provedla tah věží a jeho král se ocitl v úzkých.
„Šach.“
Nebyl to mat. Pořád se z toho mohl dostat. Ale opravdu byl zahnán do kouta, protože jeho i její následující tahy povedou zpátky k šachu a oni se mohli vzájemně honit po šachovnici a to bylo úžasné. Žádný z nich si tohle nemohl naplánovat.
Rozhodil ruce a opřel se o polštář. „Jsem vyčerpaný. Vyčerpala jsi mě.“ Spokojeně, škodolibě se tomu zasmála.
Pozorovatelé zvedli hlavy. „Takhle jste vyhráli,“ pronesl jeden z nich ohromeně. Nemluvil o partii.
„Ne,“ namítla Calla. „Takhle se nám podařilo neprohrát.“
„Naučil jsem se od ní, jaký je v tom rozdíl,“ řekl Valk, a bylo možné, že v jeho hlase zazněla trocha hrdosti? S jistotou to nikdy vědět nemohla.
Začala připravovat šachovnici na další partii a ani si při tom neuvědomila, že to znamená, že se dobře baví. Ošetřovatel ji ale zarazil.
„Techničko Belanová, major si teď opravdu musí odpočinout,“ upozornil laskavě. Na rozdíl od ní rozpoznal Callinu dychtivost.
„Och. Samozřejmě.“
„Slibuji, že si za chviličku odpočinu,“ ozval se Valk. Mluvil k doktorům a asistentům vyjadřujícím obavy, které ona neviděla. Odebrali se z místnosti, protože to po nich chtěl.
Takže tam zůstali sami a vzájemně se studovali. On, který mohl vidět všechno a ona, která se tím mohla jenom protloukat a být sama sebou, hrdě a bez rozpaků.
„Máš pořád ještě tu starou kartonovou soupravu, kterou jsem vyrobila?“ zeptala se náhle.
„Ne. Když zavřeli Ovorton, ztratila se mi. Nejspíš ji vyhodili s odpadky.“
„To je dobře,“ prohlásila „Byla vážně ošklivá.“
„Stýská se mi po ní,“ přiznal Valk.
„To by nemělo. Já jsem ráda, že je po všem. Moc ráda“
To temné místo, na které si už skoro ani nevzpomínala, se otevřelo a ona začala plakat. Myslela si, že může předstírat, že se nic z toho nikdy nestalo, a tak v sobě nosila temnotu, kterou nemohl nikdo vidět a která by ji pohltila, kdyby jí Valk nebyl poslal ten telegram. Když tu zprávu dostala, pochopila že to všechno byla pravda že se to všechno stalo a on se s ní bude moct vidět.
Setřela si slzy z tváře a nepokoušela se nic z toho zakrývat.
„Nebyl jsem si jistý, kolik si toho pamatuješ,“ řekl tiše.
„Já jsem si tím taky nebyla jistá,“ opáčila se smíchem. Smála se a brečela. Temnota se scvrkla
„Lituješ toho, že jsi přišla?“
„Kdepak. Já jenom…“ Vložila svou ruku do jeho dlaně a pokusila se to vysvětlit. Zjistila, že nemůže promluvit. Nenacházela slova. Jenže na tom nezáleželo.
Poprvé vydáno v online magazínů Tor.com v březnu roku 2016.
Přeložil Ludovít Plata