Probudil se uprostřed noci. Ležel v manželské posteli, v domě na adrese Hájkové městečko čtrnáct. Zíral do stropu, když vtom se přistihl, že uvažuje o vraždě své ženy.
Artur Suchý seděl ve své pracovně u počítače. Na ploše, ve složce Vlastní cestou, měl uložen printscreen obrazovky s inzerátem Prodej restaurace ve Veselici. Otevřel ho. Nevěnoval pozornost fotografii jednopatrové budovy hostince s omítkou v barvě točené pomerančové zmrzliny. Čemu tedy? Reklamě cestovní kanceláře. Pohladil očima ladné křivky nahé dívky s batohem na zádech, polohlasem přečetl připojený slogan: „Nejvyšší čas vydat se vlastní cestou.“ A kdoví pokolikáté si pomyslel: Moje slova… a celá Olina. To musí být znamení.
Vstoupil na úvodní stránku elektronického bankovnictví. Přihlásil se. Dvě další kliknutí myší a z nepřeberné pokladnice slov českého jazyka mu v mozku zčistajasna rezonuje jediné…
(Trávníčkův slovník o něm pojednává následovně: „Vulg. nevěstka.“)
… prostě proto, že není co převádět ze společného osobního účtu Amandy a Artura Suchých.
Uslyšel nějaký hluk – ale otevírání či zavírání domovních dveří to nebylo. Vstal, vyšel z pracovny až ke schodům spouštějícím se do přízemí.
„Ahoj!“ ozvalo se z haly. Něco cvaklo o dlažbu.
Přezouvá se do domácích hot bez podpatku.
„Překvapení!“ zvolal hlas malé holčičky.
Leda hovno!
A jak se tak díval dolů na klesající dřevěné stupně, všiml si nízké, bytelné, dřevořezy zdobené komody stojící v rohu pod schody. Přesněji toho, že horní desku nezdobí ohavná – alespoň podle Arturova mínění – skulptura žirafy na tenoučkých nohách. Sochu daroval Amandě její otec, když slavila pětadvacáté narozeniny.
Úvahy o manželčině rodině a bytové dekoraci pustil z hlavy, protože Amanda na něho právě upírala zelené oči.
Amanda – kouzelnice, v jejíž přítomnosti hmota mění vlastnosti, konkrétně rozměry: komoda už nebyla komodou, ale almarou vysokou jako člověk.
Ve skutečnosti šlo o optický klam, neboť Amandino tělo tvarovala hypochondroplazie. V případě Amandy má každá část jejího těla tu správnou velikost vzhledem k výšce postavy. Správnou ve smyslu proporcí a souměrnosti, ve smyslu toho, co běžně považujeme za krásné. Jen… Amanda je miniaturní mladá nádherná žena (s hlasem čerstvé absolventky MŠ). Což, kromě jiného, znamená, že je i štíhlá, a tudíž lehounká jako pírko.
A pak zpoza rohu vystoupil pták Noh se sytě žlutým trupem a kobaltovými křídly.
Artur na okamžik zapomněl na šalbu jednoho ze smyslů, k níž dochází v bezprostřední blízkosti jeho ženy, a zatajil v úleku dech.
„Arture, tohle je Josef, ara ararauna. Ochočený, ručně dokrmený. Dovoz z Brazílie. Je to mazlík. Nechá se drbat, podívej… Víš, že nás přežije?“
Jsou situace, kdy i na prosté: „Ano,“ musíte mít náladu.
„Všichni sousedé si přáli hřbitov domácích mazlíčků,“ pokračovala. „Našla jsem řešení: koupila jsem pozemek s březovým hájkem, podle kterého naše městečko pojmenovali. Zaplatila jsem i architekta a sochaře. Na obecním úřadě jsem vyřídila všechno potřebné. Už dnes si tam každý z našeho Hájkového městečka může pochovat svého miláčka.“ Zalovila v kapse bleděmodrého pláště, vytáhla tablet, předčítala z poznámek: „Nesmí být těžší jak třicet kilogramů; hrob musí být hluboký více než osmdesát centimetrů a musí se použít nějaká dezinfekce, například vápno.“ Zelené oči vzhlédly, tablet putoval do kapsy. „Ty se na mě zlobíš kvůli té hospodě? Příští měsíc přijdou peníze za anglické vydání mé první knížky. Koupíš si něco lepšího.“
V tom roce, kdy jsem si ji vzal, žilo u nás sto padesát dva Amand. A zrovna já si musel vybrat tuhle PIDIKRÁVU.
Josef něco zaráčkoval.
„Co říkal?“ zeptal se Artur zastřeně.
„Koupila jsem ho, abys mi nevyčítal, že my žádného domácího mazlíčka nemáme… Nevím, asi mluví portugalsky, když je z Brazílie.“
A pak vypukla hádka.
Slyšel všechny ty prosby pronášené dětským hlasem a také pláč. Ignoroval ji. Protože ji nemiloval, protože se s ní už dlouho a dlouho nepomiloval, protože ji nenáviděl.
Kdysi ho vzrušovala a dojímala současně. A vážil si jí. Pracovitá jako včela. Za svým cílem dokázala jít i přes mrtvoly (koneckonců včely přece mají žihadlo). Tehdy si našel na internetu, kolik Amand žije v ČR. Nádavkem se dozvěděl, že tohle křestní jméno je latinského původu a vykládá se jako milovaná, milování schopná.
On pro ni v těch časech byl Artuš, Art (keltsky medvěd) – mocný, ušlechtilý a mohutný. Jak jen dokázal být něžný ke své milované porcelánové panence! A ona byla milování schopná a ta její drobná růžová skulinka se mu přizpůsobovala: čím častěji to spolu dělali, tím víc se otevírala.
Mimochodem, jednu část jeho těla pojmenovala Velký tvrdý Excalibur.
Vydělával, zatímco ona studovala. Vlastně nikdy se studiem neskončila. Všechno začalo (nebo skončilo, jak se to vezme) tím, že poslala několik svých článků do arxiv.org. Popsala v nich výsledky, jichž dosáhla ve výzkumu. A začaly přicházet pozvánky ke studijním pobytům na slavných univerzitách. Na poli své odbornosti se postupně vypracovala mezi světovou elitu. Jeho propustili z Tekovu Spešov s. r. o. pro nadbytečnost. Záhy přišel i o naději, že nějaké smysluplné zaměstnání získá. To když se do jeho perspektiv na trhu práce vložili lékaři s těmi hloupostmi o výdutích aorty a o nemocném srdci. I když Amandě vysvětlil, že si vymýšlejí, řečeno jejími slovy šetřila ho: začala se vyhýbat intimním kontaktům. Jednou mu v hádce řekla, že jí stejně celou dobu způsoboval bolest. (A on kontroval: „Kdyby se krtci drali do takové díry jako já, jsou už dávno všichni lysí.“) Časem sám ztratil zájem o tělesná spojení se svou ženou. Na osobním účtu Amandy a Artura se občas objevila zajímavá částka za Amandiny články, knihy, přednášky. Podle domluvy to byly společné peníze, a tak si Artur jednou do týdne vyhodil z kopýtka a sex s vlastní ženou mu rozhodně nechyběl. Před půl rokem koupila Amanda dům v Hájkovém městečku. Okamžitě po nastěhování se začala zajímat o problémy sousedské komunity. Založila spolek majitelů domů postavených v této lokalitě (SMDHM). Stala se jeho jednohlasně zvolenou předsedkyní. Artur po jednom posezení s přáteli v hospodě U Huberta sbalil servírku Olinu. Pomilovali se; on se zamiloval. Chtěl nějakou hospodu, kterou by vedl a ve které by zaměstnal tuhle černovlasou holku. A ve Veselici je na prodej restaurace, která má v prvním patře bytovou jednotku jedna plus jedna se sociálním zařízením.
Přítomnost Amandy zaregistroval, až když stála vedle něho. Mlčky na ni shlížel. Oči měla plné slz. Nestála mu za to, aby od obrázku, nad kterým se mu tak hezky přemýšlelo o budoucnosti, překlikl na plochu dvojhmatem klávesa s logem Windows plus písmeno D.
„Kde jsou moje boty?“ zeptala se a ty její maličké rtíky se třásly, křivily a cukaly.
„Nevím!“ odsekl. Věděl, samozřejmě, že to věděl, vždyť on je schoval. Když se sprchovala, všechny její boty s vysokým podpatkem, včetně těch tmavomodrých, co našel v hale, naházel nahoru na polkovou skříň v komoře.
„Je duben. V tomhle cestovat nemůžu,“ řekla nešťastně.
Na mysli měla růžové balerínky.
„Ale seš v nich krásná.“ Zachechtal se. Přesně tuhle větu jí řekl, když se poznali, a způsobil tím, že se tyhle a jim podobné titěrné botečky bez podpatků staly jejím domácím obutím. „Máš prachů, že si jakýchkoliv bot můžeš koupit plnou prdel.“
„Nestihnu autobus na nádraží, takže ani rychlík do Prahy, ani letadlo do Edinburghu.“ Tuto větu pronesla docela věcně. A stejným tónem pokračovala: „Nevystoupím na sympoziu Materie jako idea člověka. Tím letadlem tam mělo letět dvacet jedna nejvýznamnějších mozků…“ Nejspíš se jí stáhlo hrdlo, tak jen pokrčila rameny, rozhodila rukama.
Zadíval se na ty drobounké ručičky. Kdysi mu řekla, že paže jsou na ní to nejkrásnější. Kdoví proč ho ta vzpomínka rozzuřila, zařval: „Každýmu je ukradený, jestli měříš o pár cenťáků víc nebo míň, ty… MOZKU!“
Mlčky odešla z pracovny.
Zabouchl za ní dveře a zamkl je.
Stačilo napsat do rozhraní vyhledávače písmeno d a klíčová slova dokonalá vražda se doplnila automaticky.
Mnohé ze směrovek, které ukazovaly, kam by se měl na internetu ubírat, měly fialovou barvu, protože nabízené odkazy už navštívil. Ignoroval vše, co se týkalo stejnojmenného filmu, v jehož hlavních rolích vystupovali Michael Douglas a Gwyneth Paltrowová.
(Film si stáhl. Zhlédl ho. Jemu tedy nepomohl absolutně v ničem.)
Jaký prospěch mu měla dokonalá vražda přinést? Vzhledem k dosud platné závěti by po manželčině smrti dědil veškerý její majetek. Díky Amandině poslední aktivitě v SMDHM věděl, jak se zbaví těla. Podle rad na internetu musí na hřbitově domácích mazlíčků vykopat hlubší jámu (v anglicky psaných návodech doporučují šest stop), na dno umístit Amandino tělo, Zaházet je hlínou a v hloubce předepsané obecním úřadem uložit k poslednímu odpočinku Josefa. Vyčenichá-li policejní pes Amandu a začnou-li kopat, najdou ostatky papouška z piety zabaleného do manželčina svetru. Přítomnost mrtvého domácího mazlíčka na takovém místě nevzbudí podezření; hlouběji kopat nebudou.
Zničehonic si Artur představí obrýleného muže ve světle zeleném plášti s obličejem zakrytým stejně zbarvenou rouškou. Muž prohlásí: „Právě jsem skončil, inspektore. Dvojitá vřetenovitá fraktura v oblasti hrtanu a zhmožděné ozobí.“
„A to znamená, doktore?“
„Řeknu vám to laicky: někdo mu zakroutil krkem.“
Ten nesmrtelný pták musí skončit přirozenou smrtí, pomyslel si Artur.
Uvažoval.
S pomocí internetu na to přišel.
Teď jen zařídit, aby Amanda zmizela ze světa, vyčkat, až ji prohlásí za mrtvou.
Dál surfoval po internetu, hledal odpověď na otázku: Jak šikovně zařídit manželčino zmizení?
Prostudoval právní aspekty tohoto problému i související slavné kriminální případy. Trvalo dlouho, než konečně pochopil, že na síti sítí přístupné komukoliv popis svého dokonalého zločinu nenajde. Protože aby byl dokonalý, musí být jedinečný. Musí to být zločin, o němž dosud nikdo nikdy neslyšel a nečetl, který nikdo nikdy neviděl a nepopsal.
Cvakla klika dveří do pracovny. Následovalo bušení, do něhož se ozýval nesrozumitelný soprán. Pohlédl na údaje na displeji mobilu: „20. dubna, dvacet dva devatenáct.“
Překvapilo ho, že je už tolik hodin. Vstal, přešel ke dveřím, odemkl je a otevřel. Jeho žena ho křečovitě objala kolem stehen, přitiskla k nim tvář. Shlížel na cestičku v jemných světlých vlasech.
Zdvihla k němu uplakanou tvář se rty pootevřenými, spojenými tenkou nitkou slin.
Zavzpomínal na dobu, kdy mu ho právě v této pozici tou svou mrňavou pusinkou kouřila.
„Arte,“ vzlykla.
Pokusil se upamatovat, kdy naposledy použila tohle oslovení.
„To letadlo do Edinburghu… Byla tam bomba. Píší o tom na Seznamu. Bezprecedentní čin mezinárodního terorizmu. Výbuch nad Severním mořem. Žádné ostatky. Všichni jsou mrtví. Píší, že všech jedenadvacet.“ Polknutí. „Zachránils mi život.“ Propukla v pláč.
JEDENADVACET. Oni si myslí, že byla na palubě, napadlo ho.
Hlavou mu proletělo to nejpodstatnější ze souvisejícího právního výkladu: „Zvláštním druhem prohlášení za mrtvého je důkaz smrti, kdy je jisté, že osoba zemřela, ale nelze to dokázat ohledáním mrtvoly lékařem. Například když se daná osoba prokazatelně zúčastnila letu, který skončil leteckou katastrofou, nikdo nepřežil, ale nelze zemřelé pasažéry identifikovat. Soudu postačí, pokud se o takové skutečnosti dozví hodnověrným způsobem.“
Nahlas řekl: „Oni si myslí, žes byla na palubě. To je blbost, někdo tě přece musel postrádat.“
„Letěli speciálem z Prahy. S nimi naše kompletní laboratoř, prototyp výrobní linky. Nejspíš si říkali, že mě přehlédli.“ Zase začala popotahovat.
Dotkl se prstem mobilu.
V jeho představě žena v tmavomodrém kostýmku s lodičkou unášenou rozbouřenými vlnami plavých vlasů pronese odměřeně: „Ano, volal… Počkejte okamžik, inspektore. Tady to mám. Pan Suchý, manžel doktorky Suché, volal ve dvacet dva dvacet šest. Hned potom, co jsme se o neštěstí dozvěděli. Ujišťoval se, zda tím letadlem opravdu odletěla… Otřesený?… Ne… Prosím?… Tak o žalu v jeho hlase bych v žádném případě hovořit nemohla.“
Prst opustil umělohmotnou lasturu mobilu.
A mobil cinkl.
Zpráva.
„Posílají ti kondolenční zprávu. Musela jsem uvést, kdo má být vyrozuměn…“
Bylo to tak.
„Musím jim oznámit, že jsem v pořádku,“ šeptala.
- kdyby mluvila nahlas, slyšel by ji jako ve snách.
Chystala se otočit, vyjít ze dveří…
Trhl sebou stejně, jako když se člověk probouzí z polospánku. Dokonce tak prudce, že se viditelně lekla.
Vyhrkl: „Uvažuj!“ A sám ten rozkaz uposlechl, takže pokračování přišlo až po chvíli. Naléhavým hlasem pronesl: „Na kontinentě zůstalas jediná, jediná z jedenadvaceti nejlepších. Tak sakra někam zajed… Nejlíp do toho vašeho ústavu. Vyjádři se k tomu… V bílým plášti, s těma serepetičkama všude kolem. Komuniké, novináři, publicita. Vysol na ně dvacet nekrologů a budeš… nesmrtelná.“
„Máš pravdu.“
„Potřebuješ boty, pojď.“
Následovala ho po schodech dolů do haly s Josefovou voliérou (dědictví po andulkách, které Artur s radostí přenechal neteřím). Minuli místnost sociálního zařízení, prošli kuchyní s ledničkou a s kuchyňskou linkou až ke dveřím do komory. Otevřel je, rozsvítil. Očima přelétl skříň s policemi, koš na prádlo, sekačku na trávu, dveře do zahrady. Když se jeho pohled zastavil na linoleu béžové barvy, které napodobovalo parkety, fantazie spustila úryvek filmu:
Klečící muž přejíždí svítící trubicí těsně nad podlahou. Následuje střih. Tentýž muž drží u ucha telefon v místnosti, jejíž stěny zdobí obrazce připomínající barevné čárové kódy. Právě říká: „V té komoře je plno stop DNA paní Suché, inspektore.“
Ze sluchátka se ozve: „Na tom snad není nic divnýho.“
„Jasně, ale vy doma kálíte a močíte jenom do záchodu, že?“
Po smrti svěrače povolí, pomyslil si Artur. „Opatrně,“ řekl Amandě, „mám tady na zemi všelijaký svinstvo.“ V policích se povalovalo nejrůznější nářadí a byly tu i tři složené igelitové pytle barvy rybího měchýře, které využil při stěhování. Pytle uzavíralo bílé zdrhovadlo.
Artur jeden z nich položil dnem na podlahu, otevřel. Rychle sroloval jeho stěny. Dřepl, ukázal prstem a řekl: „Stoupni si sem.“
Ve chvíli, kdy došlápla oběma nohama na igelitové dno, sevřel její tenounký krček a veškerou silou, které byl schopen, ho stiskl. Cosi v ní odporně zachřupalo. V tu ránu sebou přestala házet. Upustil ji.
Ozvalo se hvízdnutí zipu – a mrtvola byla uzavřena uvnitř, v průsvitné schráně.
Konečně se nadechl – nosem a s rozšířeným chřípím.
Žádný zápach necítil.
Trošku větší panenka na hraní, se kterou si už nikdo nechtěl hrát.
Měl žízeň. Otevřel dolní dvířka velké kombinované ledničky – dole chladnička, nahoře mrazák. Možná poprvé po kdoví kolika měsících pomyslel na srdce a aortu: Tep stejný, ani tlak mi to určitě nezdvihlo. Nalil do půllitru šumící minerálku. Dvířka zavřel. Napil se. Bublinky ho zaštípaly v nose. A mám to za sebou. No, ne úplně všechno… tu nejdůležitější část. Podíval se na mrazničku. Jiní by z toho byli posraní strachy. Položil půllitr na horní desku, na přepážku vytaženou z mrazničky. S cvaknutím otevřel horní bílá dvířka. Z igelitového pytle vlevo na něho upřeně zíralo jedno rozostřené Amandino oko s křiklavě rudým bělmem a temně rudá prosvítala stěnou pytle i na jiných místech. Nejvíc jí bylo na dně.
Krev.
Byl tu ještě jeden pytel – vpravo.
Brazilský fotbalový dres viděný bílým oblakem kouře Z dýmovnic.
To, co se nyní rozběhlo v Arturově mysli, není představa, ale vzpomínka:
Otevírá okna v hale jedno po druhém. Papoušek nejprve nadává, pak se změní v pernatou kouli, několikrát kýchne… A zničehonic leží pod bidýlkem.
Průvan, zápal plic a až potom exitus. Takový mělo být správný pořadí.
Artur otevře klec. Sáhne na Josefa.
Tuháč. Ten to vzal ale hopem. Nejspíš pepka.
Mrtvolu ptáka donese do komory. Rozsvítí. Zopakuje si, co by řekl vyšetřovatelům: „Zapomněl jsem zavřít okno v hale. Duben. Než jsem si to uvědomil, bylo po něm. Tyhle ptáky stačí ofouknout.“
Z police vezme druhý pytel a mrtvolu Josefa do něho uzavře. Pytel s papouškem položí na polici.
Na tom pytli, který právě leží u jeho nohou, zapraská igelit. Artur na něj pohlédne, zaznamená uvnitř pohyb. Skloní se k malému bílému jezdci zdrhovadla, sevře ho nehty, zatáhne. Schrána se s hvízdnutím otevře. Amanda k němu vzhlíží malými smaragdovými duhovkami utopenými v čemsi, co připomíná malinovou zavařeninu. Vztáhne paže…
Na který je tak pyšná.
Řekne jí, že ji nechá žít, ale bude ji to stát jednu ruku, a když někomu něco cekne, tak i tu druhou. Ona souhlasí…
Artur se zadívá na stěnu, o níž se opírá nářadí, kromě jiného i sekera a rámová pila.
Ale nakonec se natáhne ke skříni a z police vezme nůžky na silné větve.
KLAP!
Vytryskne proud krve.
Ještěže je v pytli.
Amanda omdlí.
Artur upustí zkrvavený nástroj na její tělo.
Sssssssssss, zasyčí zdrhovadlo.
Střelí pohledem na druhý vak v polici. Žádný pohyb.
Nápad: oba pytle zastrčí do mrazničky.
Dopil minerálku. S mlasknutím zavřel bílá dvířka.
Konec zázraků zmrtvýchvstání.
Zítra ráno je vytáhnu, přes den rozmrznou a v noci je pohřbím.
Vzpomněl si na zvuk, který se ozval, když odštípl ruku v lokti. Zachechtal se.
Prakticky už byla stejně mrtvá.
A pak uvažoval, proč si pomyslel právě tohle.
Stud?
Omluva?
Sklenici vymyl horkou vodou, položil ji vedle dřezu na utěrku, dnem vzhůru. Přešel do haly a postupně pozavíral všechna okna.
Když si v koupelně čistil zuby, zadíval se na sebe do zrcadla. Pohyb kartáčku ustal. Hleděl zrcadlovému obrazu upřeně do očí. S pusou plnou pěny zamumlal: „Ten loket. Kurva, to ale bylo hnusný!“ Zasmál se. Zavrtěl hlavou.
Když pak z koupelny odcházel, ještě jednou mrkl do zrcadla, ušklíbl se, mávl (nad sebou) rukou. „Jako kuřecí čapa.“
Ležel v manželské posteli, zíral do stropu.
Uvažoval o vraždě své ženy.
Zavřel oči a čekal, zda někdo…
Dočkal se.
Obrýlený muž ve světle zeleném plášti s obličejem zakrytým stejně zbarvenou rouškou se nadechne, aby prohlásil cosi veledůležitého.
Artur ho předešel: „Umřel v noci dvacátého. Mrtvolu jsem neprodyšně uzavřel do igelitového pytle a uložil na mrazák. Aby se nerozkládala. Taky jsem nechtěl chytit nějakou ptačí nemoc. Proto ta, jak říkáte, tkáň poškozená mrazem.“
Se zavřenýma očima se spokojeně pousmál.
Ještě něco?
Tentokrát to trvalo dlouho. Začal se propadat do snu, když vtom se zničehonic ozval neznámý ženský hlas: „To jsou všechny. Z ústavu jsem ji dovezla až před dům. Za necelou hodinu jí jel autobus, už by nestihla…“
Žena se odmlčí. A je to významné odmlčení.
Artur se posadil a třeštil oči do tmy.
CO?
O čem to…
* * *
BOTY!
Dopověděl, co ta ženská (nejspíš nějaká spolupracovnice) nakousla: „… koupit si nové.“
To byl hlas svědkyně, před kterou vy skládali všechny Amandiny boty, co v domě našli.
Teď tedy srdce citil, cítil je až v krku. Netlouklo, bodalo.
Kolik jsem ještě udělal takovýchhle kiksů?
Vstal. Postupně rozsvěcoval světla cestou do komory.
V tomhle domě mají místnosti vysoké stropy. Skříň v komoře se jim přizpůsobila. V postoji na špičkách se snažil po paměti ulovit Amandinu obuv. Konečně konečky prstů o cosi zavadil. Byla to bota, ale převrátila se, a tak mu unikla.
V mezeře mezi stěnou a skříní jsou zasunuté složené schůdky.
Artur chvíli uvažoval, pak zamířil do kuchyně pro židli. Když míjel ledničku, zapnulo se chlazení. Ozval se známý brebentivý zvuk, který, pokud se na něj soustředil, připomínal ze všeho nejvíc dešťové kapky bušící do střechy a oken.
Právě se skláněl v kuchyni nad opěradlem židle, když ve vrnění ledničky rozpoznal zcela zřetelně kňouravý dětský hlásek: „Nepřežiješ mě, Arte.“
Zůstal by tak, napůl v předklonu, asi dlouho, kdyby neucítil švihnutí bolesti v zádech.
Kurva!
Se hřbetem levé ruky na bedrech a s židlí v pravé ruce přešel do komory.
Musel projít kolem ledničky.
Vzpomněl si, že kdysi dávno četl o rockovém fanouškovi, který v ševelení ledničky slyšel Velvet Underground.
Zaposlouchal se.
V tomhle uslyšíš všechno, co chceš slyšet.
* * *
A tuplem všechno, co slyšet nechceš!
Teď ta svině dělá akorát zvuky deště, dělá jakoby nic.
Přešel před skříň v komoře, židli postavil tak, aby z ní dosáhl na vrchní krycí desku. Potom na židli vylezl a za okamžik sestoupil s párem modrých kotníčkových bot. Položil je vedle ledničky.
Ta teď dokonce mlčela.
Židli vrátil na místo u stolu. Cestou do ložnice postupně zhasínal. Ulehl.
Hrozný bylo, když jsem si tehdy v noci uvědomil, že je ve mně. Že uvnitř mne, se mnou, je vrah. Tohle všechno, tyhle… důsledky… už nic děsivýho nepředstavují.
Zavřel oči.
Ten svetr.
Radši hned, ať na to nezapomenu.
Oranžový rolák, který měla ve své pracovně přehozený přes křeslo, skončil vedle kotníčkových bot, aby mohl zítra v noci sehrát roli papouščí rakve.
Pozhasínal světla.
Ulehl.
Čekal na hlasy, obrazy.
Co, zkurvená!?… Nikdo?
Převalil se na bok.
A lednička řekla hlasitě a zřetelně: „Nepřežiješ mě, Artíku.“
Uchopil ten bílý, dva metry vysoký hranol oběma rukama, pootočil ho. Lednička se teď v chrchlavých pazvucích překonávala. Prsty zachytil bílý napájecí kabel, zatáhl za něj a vytrhl ho ze zásuvky.
Lednička ztichla.
Nebylo by lepší mít jistotu, že zmrzne na kost?
Musela vykrvácet. Ta už se z limbu neprobere.
Sáhl na madlo mrazničky. Na okamžik zaváhal… Zatáhl. S cvaknutím se dveře otevřely. Nahlédl dovnitř.
Úlek byl tak strašlivý, že zabolel. Ucukl nejen hlavou, ale i celým tělem. Spadlá čelist a vytřeštěné oči změnily jeho tvář k nepoznání. Zaječel. Přirazil dvířka, nevěřícně zíral na jejich bílou lesklou plochu. Potom vztáhl pravou ruku – viditelně se chvěla – a znovu uchopil madlo, sevřel je prsty. Dýchal zhluboka.
Zatáhl a otevřel.
Hrůza se nestala o nic menší; tam uvnitř se nic nezměnilo; mrazák byl prázdný.
Prohledal komoru. Napadlo ho: Ani živáčka.
Ty nehledám.
Zachichotal se. Okamžitě přitiskl hranu ruky ke rtům, aby smích zadusil. Tady…
(V popravčí místnosti!)
… zněl smích nepřirozeně, nepatřičně – děsil. Arturovi přeběhl mráz po zádech. Na čele mu vyrazil pot. Teď strach cítil na patře – chutnal hořce. Vrátil se do kuchyně. Zavřené dveře na toaletu upoutávaly pozornost.
Čím jim byl blíž, tím srdce tlouklo zběsileji.
Stál před nimi.
Někde v dálce zahoukalo auto. Uslyšel hlasy, nejspíš od sousedů.
Jen pár kroků a jsem v hale u venkovních dveří, stačí je otevřít a vypadnout odsud.
* * *
To nemůžeš. Musíš je najít. Musíš to definitivně skoncovat.
Chvějící se rukou otevřel dveře do vlhké a teplé tmy. Nahmatal vypínač na stěně vlevo. Stiskl ho.
Umývadlo, pračka, koupelnový radiátor s ručníky, kovová pochromovaná polička, otevřený sprchový kout, záchodová mísa.
Vstoupil.
Aby uviděl, co se nachází za křídlem dveří, musel je obejít. Při druhém kroku nohou o něco zlehka zavadil. Ozval se šustivý zvuk. Uskočil zpět. Vytřeštil oči na podlahu.
Ležel na ní pytel. Igelitový pytel. Nezakrvavený, bez jediného pírka… a – ovšem – otevřený a prázdný.
Procházel halou, očima pozorně zkoumal interiér. Na okamžik se pohledem zastavil na prázdné voliéře se silným kmenem uprostřed. Minul ji. Otočil hlavu na druhou stranu, předklonil se, aby nahlédl pod stůl v rohu haly.
Narovnal se. Vtom periferním pohledem zaznamenal něco za kmenem stromu ve voliéře. Ukročil vlevo, ještě… az toho tmavého výstupku trčícího zpoza suchého kmene viděl pořád stejně velkou část.
Nos?
Velký nos!
Někdo se tam schovává.
Obchází ten kmen.
Artur se nadechl, aby zahalekal: „Haló, já vás vidím.“ Hrdlo se mu stáhlo. Drž hubu, poradil mu vnitřní hlas, protože ten výstupek, o kterém se Artur domníval, že je nosem, trčel za kmenem určitě výš než dva metry vysoko.
Artur opatrně vydechl. Otočil se k voliéře zády a vykročil ke komodě a schodům do prvního patra.
Vstoupil na první stupeň…
Zachřestila drátěná výplň dveří voliéry. Ozvalo se:
… tu-du… tu-du… TU-DU…
Zvuk se synchronizoval s jeho srdcem, které teď slyšel docela zřetelně. Byl to hluboký zvuk, tak hlasitý, až vtlačoval bubínky dovnitř. Přibližoval se.
Kroky!
Vnímal, jak jsou rychlé, cílevědomé, zlověstné – a těžké.
Bez ohlížení vyrazil po schodech nahoru.
Ten někdo za ním už prošel halou.
Artur se odrážel od zábradlí, bral schody po dvou. Došlápl na měkký koberec v patře.
První stupeň schodů tam dole zaskřípal pod nelidskou váhou.
Arturovi stačilo se otočit, aby spatřil pronásledovatele. Neudělal by to za nic na světě. Propukající panika mu dovolila jedinou myšlenku: Určitě bych při pohledu na tu hrůzu zešílel. Něčeho si však nemohl nevšimnout – na zdi před ním narůstal stín, obludný zubatý stín, už teď vyšší než jeho. Skočil k nejbližším dveřím, k těm, co vedou do jeho pracovny.
TU-DU-TU-DU-TU-DU…
Těžké kroky se rozeběhly.
Artur vpadl do pracovny, zabouchl za sebou dveře. Sáhl po klíči v zámku, aby jím otočil, ale ruku měl tak zpocenou, že mu po kovu sjela.
Právě takhle to probíhalo v každém příšerném snu.
Podlaha v patře naříkala pod váhou někoho, kdo měl opravdu naspěch.
Další pokus… klíč se otočil v zámku. Ještě jednou…
Artur couval až ke stolu. Narazil do něj.
Ty strašné kroky se zastavily přede dveřmi. Rozhostilo se ticho.
Ticho!? V Arturových uších hrál tep sólo na virbl. Nedostávalo se mu dechu. Předklonil se, jak to dělával před dvaceti lety v tělocviku po dlouhém běhu.
Pracovnu osvětlovala jen obrazovka počítače. Jediné, co v předklonu viděl opravdu zřetelně, byl pruh žlutého světla pronikající do místnosti pode dveřmi. Naráz ho na třech místech přerušily černé úsečky.
Jak se na ně Artur upřeně díval, zdálo se, že se tlačí dovnitř pracovny. Představa něčeho příšerného, co k němu vtéká škvírou pode dveřmi, ho donutila zakousnout se do vlastních prstů.
Teď už rozhodně nešlo o čárky. Byly to třírozměrné útvary – stále větší a větší. Chlad na něj zaútočil. Nevzpomněl na pot, který zalil jeho tělo, vzpomněl na mrazničku. Přesněji na něco z mrazničky, protože nyní na koberci rozeznával obrovské uzlovaté papouščí spáry a mezi nimi lidskou ruku.
Úzkost, která se ho zmocnila, mu nedovolovala dýchat jinak než povrchně. Byl zbrocený ledovým potem. Srdce mu bušilo a každý jeho úder doprovázela ostrá bolest v hrudníku.
Kde jsou nohy, musí být přece i to ostatní.
S úděsem, který dosud nezažil, klouzal očima po temném obdélníku dveří.
Nečekaně prostor před ním promávlo šedé křídlo, aby se ztratilo v masívu dveří.
Uvědomil si, že ho oči klamou: žádné dveře, ale tělo – hranaté tělo sahající až do stropu. V mrtvolném svitu obrazovky začínal rozpoznávat jeho detaily. Povrch byl matný, stříbřitě bílý, protkaný sítí krvavých žil. Z boků trčela křídla. Peří na nich slepila téměř černá krev. Z ramenou vyrážel další pár končetin; natahovaly se k němu. V tom pohybu bylo cosi hmyzího, pavoučího. A najednou pochopil, že ze dvou těl – lidského obráceného hlavou dolů a ptačího – je tu jedno, obrovsky zvětšené. Že se nemýlil, dokazovaly koláče bradavek v dolní části trupu.
Ale kde je… hlava!?
Ta lidská měla být dole.
Vtom ji spatřil.
Visela na tenkém krčku, kývala se jen těsně nad podlahou. Šklebila se na něho. Trojúhelníkové zuby v dolní a horní čelisti spojovaly krvavé nitky. Promluvila tlumeným hlasem dítěte-ledničky: „Sedm cenťáků Excaliburu a nechám tě žít, Artíčku.“
Pod stropem to zabublalo. Tam nahoře, mezi nohama, které po něm sekaly, v místě ztmavlém a zduřeném, se zdvihla tkáň. V otvoru, který se tu rozšklebil, se cosi zalesklo. Vysunula se papouščí hlava, ošklivá a lysá. Pokrývaly ji strupy a blyštící se ostrůvky temné stojaté krve. Za hlavou následoval krk, také lysý, také tělově zbarvený – nekončící krk. Esovitě se prohnul a natáhl k němu…
Artur zakvičel.
Ptačí hlava se vmžiku octla jen centimetry od jeho tváře, cuknutím se otočila na stranu. Upřelo se na něho černočerné oko, z něhož čišela dokonalá necitelnost, nemilosrdnost.
Něco kleplo o koberec. Ta ruka mezi papouščími spáry pozdvihla jakýsi nástroj.
Co to…
To jsou… ty NŮŽKY!
Ze zobáku se ozvalo tiché: „Sssssssssssedm, jenom sssssssssssedm.“
Arturovy třesoucí se prsty opustily ústa, dotkly se rozkroku. Nahmátl šourek s varlaty, penis však necítil. Hlavou mu problesklo, že jen v případě ztopořeného údu by zranění možná nebylo až tak devastující.
V pokoji číslo devadesát dva edinburského hotelu George zachrastil klíč ve dveřích. Adam Černý se probudil, pohlédl na hodinky na svém zápěstí: „21. dubna, nula osm padesát sedm.“
Dětský hlásek zahalekal ode dveří: „Mám čtyřikrát víc munice, než potřebuji, abych svoje závěry obhájila, Adame.“
Adam si pomyslel: Amanda – kouzelnice, v jejíž přítomnosti vzniká hmota s vlastnostmi a projevy, které jsou výsledkem její vůle, její fantazie, nikoliv přírody.
Do pokoje vstoupila maličká mladá žena v bleděmodrém plášti, tmavomodrých kotníčkových botách. Zelené oči jí zářily.
„Amando, kde proboha bereš tu sílu?“ povzdechl si Adam. Odhodil deku, posadil se na lůžko. Ukázalo se, že pouze jeho hlava a trup mají normální velikost. Adam na rozdíl od Amandy trpěl achondroplazií, což znamenalo, že jeho končetiny byly velmi krátké.
„Funguje to. Mám důkazy, že mohu ovládat vlastnosti programovatelné hmoty na atomární úrovni, mohu s ní manipulovat myšlenkami. A to všechno i na dálku, Adame. Quod erat demonstrandum.“
Což mělo být dokázáno, přeložil Adam v duchu latinský termín označující úspěšné ukončení důkazu matematického tvrzení. A v tom okamžiku se ozvalo cinknutí mobilu.
Amanda se svraštěným obočím studovala displej. „Píše mi doktor Sokol, soused z našeho Hájkového městečka,“ začala pomalu. Po chvíli připojila: „Požádala jsem ho, aby se každý den ráno podíval na manžela. Dala jsem mu klíče od domu, kdyby…“ Ticho. Hluboký nádech, výdech. „Dnes ho našel… mrtvého.“ Odmlčela se.
Adam řekl: „Nevím, co říct.“
„Píše mi, že podle polohy těla, jeho obnažení a toho, co viděl na obrazovce počítače, manžel zřejmě zrovna masturboval. Srdce nebo aorta to nevydržely. Tady čtu: V jeho obličeji byl zřetelně vidět šok z té strašlivé bolesti. Hm… Prý mi to vzkazuje, abych se tak nějak snáz vyrovnala s manželovým skonem.“ Tiše doplnila: „On myslí, jako že mě nebyl hoden.“
Adam zavrtěl hlavou. „Orgasmu se říká malá smrt. Někdy je rychlejší její větší sestřička.“
Amandě se roztřásla ramena.
Adam vyskočil, aby ji objal…
Ona se smála!
A pak řekla: „Nejsem tak špatná. Je mi líto toho člověka, jakým byl, když jsme se poznali. Ale toho jsem oplakala už dávno a dávno.“ Amanda si svlékla plášť. Přehodila ho přes židli. „Teď se musím připravit. V deset začíná Brown se svou přednáškou Bizarní svět trpaslíků. Je to samozřejmě o nanosvětě, v němž se projevují všechny ty báječné jevy, které souvisejí s kvantovou povahou hmoty. Ale připadá mi to jako schválnost. Dobře ví, že vystupuji po něm. Jenže já jim všem vy třu zrak. Žádná krotká Hmota stvořená a řízená vůlí. Kdepak, můj příspěvek bude o něčem docela jiném. Co říkáš titulu: Konec trpaslíků aneb na co pan WU McCarthy nepomysleli“
Adam pozdvihl obočí.
„Všichni pořád dokola opakujeme Feynmanova slova: Co dokáže příroda, dokážeme taky. Wil McCarthy nám ukázal směr, kterým se dát. Tak proč to sakra neděláme? Proč neopravíme, co ta slavná mature nature tak úžasně domrvila? Ta zkouška z dnešní noci ve skutečnosti prokázala… Když mohu ovládat programovatelnou hmotu na dálku, tím spíš ji ovládnu, budu-li ji mít na sobě. Jako…“ Hlas přešel do dramatického šepotu… „exoskeleton. Jako novou kůži. Jako nové smysly, umožňující vidět, cítit, chutnat, slyšet a dotýkat se. Jako nové hlasivky a oči, dlouhé nohy, dlouhé nádherné ruce, kulaté boky s roztomilým zadečkem, překrásná veliká ňadra.“ Vykřikla: „Rozumíš?“ Pokračovala s nadšením: „Adame, já budu nádherná dlouhonohá ženská vysoká metr pětadevadesát… A ty budeš mít mohutné paže a nohy. A naše tváře…“ Dotkla se jemně konečky prstů líce. „Pleť… Budeme krásní… Nikdy žádná vráska… Věčně mladí.“
„Amando, já se takhle narodil. A celý život jsem bojoval, aby mě lidi uznávali takovýho, jaký jsem. A říkal jsem si, že jestli jsem za to dostal nějakou odměnu, tak jsi to ty. Krásná. Tak dojímavě krásná.“ Něžně a zlehýnka jí položil dlaň do týla, do hřejivého tepla pod jemnými vlasy. „Já nechci žádnou dvoumetrovou kozatou modelku, žádnou žirafu! Ty seš můj vybojovaný dar…“
Vymanila se z jeho sevření. Ustoupila. „Všichni se ve mně pletete. Ale za něco díky, něco jsi mi připomněl. Musím se ještě vrátit do kampusu Edinburské univerzity, do naší mobilní laboratoře.“ Ve dveřích se otočila. „K té jeho smrti… snad jen toto: Čiň jinému, co on by činil tobě.“
„Amen,“ řekl Adam. Domníval se, že Amanda cituje z bible – svoje přelomové články totiž s oblibou uváděla biblickými citáty.
Arturovo tělo odvezli – dům na adrese Hájkové městečko čtrnáct osaměl.
Moucha promenující se po koberci v Arturově pracovně poděšeně vzlétla. Přistála na stropě, aniž se dozvěděla, co ji vyděsilo. A neviděl by to ani člověk, pokud by neměl zrak posílený elektronovým mikroskopem. Organizovaná množina umělých atomů – tentokrát spíš neviditelna améba než člověk, pták nebo cosi, co vyhlíží, jako by to vystoupilo z plátna Salvadora Dalího – pronikla pode dveřmi, stekla po schodech až ke komodě v rohu, vystoupala po ní na naleštěnou horní desku. A tady ji lidská vůle přicházející z dálky téměř dvou tisíc kilometrů přeprogramovala a zviditelnila.
Na komodě stála socha žirafy na pavoučích nohách.