„Vstávej, tlusťochu! Chce s tebou mluvit šéf!“
Drsný dloubanec pod žebra doprovázel hlas, který by mohl pocházet ze zlého snu, kdyby tolik nebolel.
Probudil se a zachvátila ho panika – šéf?! Takže ho nakonec dostali… Bývalá práce Talbota doslova pronásledovala. Ještě před nedávnem hlavní modifik Greentech Laboratories, dnes štvanec na útěku s ukradeným prototypem nového fólia, klíčovým produktem biotechnologické firmy. Prototyp byl jedinečný, a aby ho Greentech dostal, nezastaví se před ničím, ani před vraždou…
Chtěl vyskočit a utéct, jenže v tom okamžiku měl okovanou botů zarytou do žaludku a o čelo se mu opíral studený kov. Cvakl mechanismus závěru.
Zmateného a rozespalého ho vlekli k jakési kraksně na kolech. Sedačky měla přivařené přímo k podvozku a v zadní části hučel benzinový motor. Pach spalin zaštípal Talbota v nose. A nejen jeho. Vozidlo obletovalo hejno zmutovaných kaloňů. Snažili se probít k palivové nádrži. Jejich útoky odrážel chlap s cepem v ruce. Kdyby je nechali na pokoji, mohli by ostrými zuby proděravět plech, jen aby se dostali ke své dávce fetu. Z ropných výparů se dokázali zhulit na šrot.
O geopolitické situaci Petržalky měl jen vlažnou představu, ale věděl, že jeho lepenkový příbytek se nachází na území, které je svrchovaným smetištěm jednoho ze tří hlavních kohoutů – Dina Ignazia.
Už úplně probuzený Talbot pochopil dvě věci: že Dino je ten šéf, co s ním chce mluvit, a že se svých průvodců nemá na nic ptát, protože odpovědi přilétají rychle a tvrdě a sakramentsky bolí.
Šíleným tempem zamířili k přístavu. Pneumatiky ojeté až na kord a vyplněné stavební pěnou divoce drkotaly na popraskané cestě, přes výtluky, výmoly a trosky starého sídliště. Talbot se křečovitě držel sedačky. Petržalský slum v noci připomínal napůl vyhaslou pec – z asfaltu a betonu sálalo naakumulované teplo a lidská obydlí zářila tisíci ohni. Ani ne tak kvůli teplu, spíš kvůli světlu a sem tam i na vaření. Například pervitinu, domýšlel se Talbot. Tak či onak, lidé měli oheň rádi už od počátků, jejich jeskyně působily v jeho světle útulněji. Jen Talbotovi se zdál příliš surový a primitivní. Divošský. Obzvlášť v kontrastu s kultivovaným světlem luciferek, které halilo jediný most přes Dunaj dojemné záře. Právě jeli po nadjezdu a Talbot měl na biologickou stavbu krásný výhled.
Most vlastně byl modifikovaný obří mangrovník, říkalo se mu i obojživelný strom. Opěrná konstrukce dokázala bez problémů udržet vlak s nákladem a zároveň si poradit s přívalovými dešti. Tvořil ji rozsáhlý kořenový systém, přičemž samotná koruna nebyla příliš rozlehlá. Větve s velkými kožovitými listy se nacházely na druhé straně v atriu Ministerstva životního prostředí.
To se stále honosilo tradičním názvem, ale daleko spíš by se mělo jmenovat Ministerstvo výběru poplatků za autorská práva genofondové banky, což byla v posledních desetiletích jeho jediná činnost.
Životní prostředí už řešili jen blázni a aktivisti. Po kolapsu Digitálního veku jedenadvacátého století se zvýšila průměrná teplota o víc než deset stupňů Celsia. Díky tomu se rozpustila asi polovina polárního ledu a hladina světového oceánu se zvedla o padesát metrů. Lidstvo ztratilo skoro třetinu souše a tenhle trend i nadále pokračoval. Východní části Bratislavy až po Trnavu tvořily tropické panelákové slumy. Ty se po propuknutí materiální krize staly pro střední třídu běžnými obytnými čtvrtěmi, přeplněnými lidmi, smogem a zločinem.
Když se zastavili před hangárem z vlnitého plechu, zamyšlený Talbot stále ještě hypnotizoval most. Vystrčili ho ze sedačky přímo na zem do prachu. Halou plnou starého lodního haraburdí ho dovedli do místnosti, která, na rozdíl od většiny pokojů v slumech, měla všechny stěny, řádné osvětlení a dokonce i klimatizaci. Elektrická zařízení napájel ilegální naftový generátor.
Talbot černookého Hispánce zaregistroval, ale oči třeštil na desku stolu, kde se povalovalo několik fólií. Ve slumech uměl číst málokdo a zatím nikdo z těch, s nimiž přišel do styku, tohle zařízení nevlastnil.
Folio, lidově nazývané živá kniha, je vysoce organická jednotka s implementovanými prvky poloumělé inteligence. Vypadá jako velký světlezelený list ve tvaru knihy. Ve skutečnosti však jde o něco jako hlízu. Běžně prodávané modely jsou jen jednosměrná datová média, která dovolují připojovat se přes přijímací rozhraní na servery a stahovat z internetu datové balíčky, jako například noviny, počasí, sport… Talbotův prototyp je zatím jediné folio na světe s plně funkčním biomodemem. Znamená úžasný posun vpřed. Lidé budou moct využívat veřejný internet, dokonce i posílat rychlé zprávy, a to bez těžko dostupné elektroniky Digitálního věku nebo omezení analogového systému. To všechno ovšem jen v případě, že se Talbotovi podaří uskutečnit svůj plán.
„Tak copak to tu máme?“ promluvil Dino mírně vyvedený z míry tím, že není středobodem pozornosti chlápka, kterého vytáhli na jeho rozkaz z pelechu, a jak znal své lidi, určitě s ním nezacházeli v rukavičkách.
Šéf gangsterů měl podsaditou postavu, ale jinak byl slušná vazba. Pozornost k němu poutaly dvě věci: oči jako uhlíky, ve kterých to pod povrchem stále doutná, a kontrastní tetování táhnoucí se přes krk a pravou stranu tváře. Červenočemá kérka salamandra lemovaná plameny byla cejchem a známkou jeho gangu.
Jeden z chlapů přistoupil ke stolu a servilně šéfovi podal další folio. Talbot zpozorněl. Byl to jeho prototyp. Přes den ho skrýval pod šaty, v noci ho měl zachumlané v hadrech pod hlavou. Až do této chvíle doufal, že si živé knihy nevšimli. Sviňáci!
„Díky, René. To je… hmm,“ Dino si prohlížel folio.
Bylo v perfektním stavu a zcela funkční, jen vypadalo trochu jinak. Aktivoval ho.
„Skutečně není zač,“ odfrkl si Talbot a bylo jasné, že snobství na mistrovské úrovni trénoval celá léta.
Úder do ledviny ho vrátil do reality.
Gangster pozoroval přimhouřenýma očima Talbota svíjejícího se na zemi. Dobře mu tak. Stál tady příliš vzpřímený, jako by nic. Dokonce ani neuhýbal očima. Na takovou drzost nemají koule ani ti Dinovi nejbližší, natož nějakej měkkejš v odrbaných hadrech. Občas sem Dunaj vyplaví nějaké zkrachovance z druhého břehu a ti mají jen dvě možnosti: ohnou hřbet dobrovolně, nebo jim ho zlomí. Žrádlo pro psy, tak se jim tu říká.
Obvykle stačí deset dní a je po nich. Tenhle vegetuje na jeho území minimálně pět týdnů, což je podezřele dlouho. Ani není zbídačelý nebo vyhladovělý, spíš trochu mimo. Navíc ten chlap vlastní folio. Živé folio.
„Tak ty tvrdíš, že seš doktor,“ začal a nepovažoval za nutné dívat se Talbotovi do tváře.
Místo toho si prohlížel folio. Většinu ovládacích prvků znal, ale byly tam i takové, o jejichž použití neměl ani páru.
Talbot v duchu kalkuloval, co mu která odpověď vynese. Samozřejmě že doktorát měl dávno za sebou, naneštěstí ani jeden nebyl z humánní medicíny. Dobře se však vyznal v anatomii a byl zručným chirurgem, proto se ve slumu uchytil jako felčar. Zašíval řezné rány, vytahoval šipky z foukaček, kulky a jednou dokonce operoval slepé střevo. Všechno bez anestézie. Lidi mu říkali doktor a on se s nimi nehádal. Dobře věděl, že právě tohle ho v betonové džungli drží při životě. Ostatně za lékaře tu byl považovaný každý, kdo dokázal přečíst příbalový leták na lécích s prošlou expirační dobou.
„Tak nějak… Ehm… Jak se to vezme.“
Hispánec po něm švihl pohledem. Praví lékaři měli ve slumu cenu zlata a ocejchovat pro gang někoho, kdo je víc než zdrogovaný šaman nebo řezník samouk, by znamenalo velkou výhodu. Což není tenhle případ, pomyslel si trpce a pomalu v něm stoupala zlost. Falešní lékaři nadělali víc škody než užitku a vlastně ani nezáleželo na tom, jestli měli školy nebo tituly. Dino bude navždy proklínat den, kdy na své území pustil bezplatnou lékařskou službu Greentech Laboratories. Nepřišli sem léčit nemocné, ale testovat léky a jiná svinstva. Na to však přišel až mnohem později. Pro Jesuse Ignazia a mnoho dalších už bylo pozdě. Dinovi ztvrdly rysy, obešel stůl a postavil se Talbotovi tváří v tvář.
„To jsem si mohl myslet. Víš, co s takovými chytráky dělám nejradši?“ Dino k němu natáhl spojený ukazovák s prostředníčkem a ťukl ho doprostřed čela. „Bum! Řekni, jaké jméno dáme rozhlásit? Aby tě nikdo zbytečně nehledal a taky pro výstrahu. Vždycky se najdou idioti, co si hrají na doktory za prachy, sex, nebo cokoli, co má nějakou hodnotu. Aby věděli, co je čeká!“
Chlap stojící za Talbotem si připravil zbraň.
„M-Michal Plevel,“ vykoktal celý nesvůj z těch uhlově černých očí, i když se vlastně Dino už zase bavil s foliem.
Talbota popadli, že ho odvlečou někam, kde šéfovi nezakrvácí koberec.
Najednou cosi třesklo. To Dino vztekle kopl do stolu, až staré dřevo zapraštělo. Všichni v místnosti na okamžik strnuli. Šéf zíral na zhaslé folio, a i když zachovával kamenný výraz, v černých zorničkách se mu sbíhaly jiskry. Celá místnost strnula v ostražitém očekávání, s výjimkou Talbota, který si až teprve nyní všiml, že i ostatní Dinova fólia mají tmavý displej. Navíc vypadala nějak povadle, některým dokonce plášť pokrývaly narůžovělé beďary.
Musí být kradená! Že ho to nenapadlo dřív! Fólia měla zabudovanou ochranu proti krádeži. Sám ji navrhoval a přes své současné postavení cítil zadostiučinění, že je svědkem, jak dobře algoritmus chování funguje v praxi. Zařízení přešlo do hibernačního módu vždy, když na základě složitých analýz vnějšího prostředí vyhodnotila umělá inteligence, že byla odcizena. Analýzy mohly trvat různě dlouho, od hodin až po dny, ale výsledek byl spolehlivý a nešlo ho nijak Obalamutit. Perfektní!
Když se Dino podíval na Talbota, který se nepřítomně usmíval jako měsíček na hnoji, pocítil neodolatelnou chuť tomu debilovi jednu ubalit. Což také okamžitě udělal.
Talbota to odhodilo do náruče strážců a z nosu se mu spustila krev.
„Do kaloňový prdele! Člověk těm kurvám hakerskejm cáluje majlant a hovno z toho! Hovno! Hovno! Hovno!“ každé hovno doprovázelo kopnutí do stěny z vlnitého plechu.
Gangsteři vyděšeně kouleli očima a byli rádi, že tu mají Talbota. Kdyby něco, tak si to odskáče on. Poloomráčeného ho dostrkali zpátky do středu místnosti a sami se stáhli ke stěnám, jako potkani.
„Dejte tu idiotskou věc pryč, ať to rozeberou a vyhoděj. I tak je to na hovno jako ty všechny ostatní. Hned!“ Dinův výbuch byl krátký, ohlušující a intenzivní.
René začal chvatně sbírat spící fólia ze stolu. Dino s nasupeným výrazem a zavřenýma očima jen natáhl ruku. Kdosi mu do ní pohotově vsunul pažbu zbraně. Dino namířil Talbotovi na čelo, nozdry se mu zachvěly jako tygrovi před útokem. Teprve potom otevřel oči.
„Ne!“ vypískl Talbot a ve tváři měl výraz vyplašeného králíka.
Polykal krev a s ní všechny nóbl manýry, na něž si za ty roky, co strávil jako vysoce postavený modifik, zvykl. „Vraťte mi moje folio. Prosím! A tamty… dokážu opravit. Dokážu je odblokovat.“
Všichni se na něj dívali jako na blázna. V tichu, které nastalo, si René vybavil starodávné úsloví – slyšel trávu růst. Sice mu nebylo jasné, proč by měla sušená marjána v jointech, kterou měl šéf v šuplíku, růst, ale na druhou stranu by to bylo celkem super.
Až když se Dino začal smát, rozřehotali se i ostatní. Každý malý chroust ve slumu věděl, že zablokované folio umějí opravit jenom v Greentechu Service a ani nejlepší Dinovi hekři nedokázali bez přístupových kódů spící folio probudit.
Samozřejmě, že si Dino mohl dovolit vlastnit celé tucty legálně koupených fólií. Tedy kdyby chtěl. Jenže by raději přišel o pravou ruku, než aby měl zaplatit jediný kredit korporaci, jako je Greentech. Nemluvě o tom, že kdyby se jeho lidem podařilo heknout kradená fólia, byl by z něj miliardář. Potom, co Greentech vydal zprávu o zastavení výroby na neurčito z důvodů jakési technické poruchy, ceny fólií vystřelily do astronomických výšek. Gangsteři obvykle hibernovaná fólia jednoduše zabíjeli a spokojili se s vratnou recyklační zálohou ze sběren. Jenže Greentech uzavřel i všechny sběrny. Takže fólia nyní zabíjeli také, ale mnohem pomalejším a komplikovanějším způsobem – při pokusech o prolomení kódu.
Když se Dino dosmál, všichni jako na pokyn taktovky zvážněli. Tenhle paňáca ho bavil a na moment se mu zazdálo, že je v něm cosi víc. V dobrém rozmaru prohodil:
„Píčovina!“
„Bude to trvat asi týden,“ kul Talbot železo, dokud bylo žhavé.
Stihl se vzpamatovat a urgentně řešil, jestli si má utřít krvavou nudli do rukávu, nebo ji raději nechat stéct na bradu.
Dino zůstal stát s rukama zkříženýma na hrudi. Chvíli se mračil a potom škubnutím brady pokynul Renému. Ten vrazil všechny živé knihy do náruče modifikovi. Byly prakticky bezcenné a v slumu se neztratí ani myš, když to šéf nechce.
„Platí. A radím ti, abys je vrátil v perfektním stavu, jinak… Bum!“
Talbot sebou škubl.
„Za sedm dní si tě najdeme.“
„Ehm… Raději bych přišel sám.“
Když vyšel z hangáru, uvědomil si, že z něj leje pot, na druhou stranu mu typická petržalská atmosféra pekelné výhně připadala podstatně příjemnější než ovzduší v klimatizované Dinově pracovně.
Slunce právě vycházelo zpoza Aupark Toweru a hejna plastožroutů vylétala z mrakodrapu v honbě za trochou žrádla a opojnými výpary z ropy a jejích destilátů – benzínu, petroleje, nafty, vykuřovacího oleje… Na ilegálním palivu fungoval celý slum. Ropu získávali rozkladem termoplastů z odpadků. Těch se po ulicích povalovalo dost a dost. Haldy smetí na ulicích, o divokých skládkách nemluvě, byly tím hlavním důvodem, proč se tu plastožrouti tak nekontrolovaně rozmnožili. Plastožraví kaloňové, jako neúspěšný projekt na biologickou degradaci syntetických polymerů, se vymkli kontrole, ale protože obyvatele lepších čtvrtí obtěžovali jen výjimečně, všechno se ututlalo. V zdevastovaných kostrách starých budov hnízdila tisícihlavá hejna s absťákem. Byla schopná podnikat kamikadze nálety i na vojenská letadla. Vojenské síly měly jako jediné výjimku ze zákona o zákazu využívání fosilních paliv, ale zkrotit slumy se nepodařilo. Právě díky plastožroutům, kteří prakticky znemožňovali přístup vzduchem, se činnost vojska omezila na dozor nad železnicí, která provozovala nákladní vlaky tažené parními lokomotivami.
Aktivovat prototyp se odvážil, až když se ocitl ve své obytné krabici. Kromě toho, že to byl prototyp, byl speciální i z jiného důvodu, o čemž kromě Talbota neměl nikdo ani tušení. Zvětšující se populace prodaných fólií asi před půl rokem dosáhla kritického množství a Talbot netušil, jak tyto decentralizované jednotky, které navzájem interagují na prozatím neobjasněném principu, daly vzniknout spontánní inteligenci. Ta s Talbotem dokázala komunikovat jenom díky prototypu, který na to měl vhodné nástroje.
Talbot zpočátku navrhoval živé knihy tak, aby jejich organismus dokázal vázat mnohonásobně víc oxidu uhličitého, hlavního skleníkového plynu, než jakákoli jiná rostlina. Myslel si, že když bude vlastnit živou knihu každý druhý, třetí člověk na Zemi, zlepší se složení atmosféry. Ale firemní cenová politika byla taková, že si běžný člověk folio prostě nemohl dovolit. Na druhou stranu spontánní inteligence chtěla jenom totéž, co každý živý organismus – růst. Růst bez pomoci a regulace Greentechu, růst divoce jako plevel a ne jako sazenice na regulovaných záhonech, šířit se větrem, vodou, vzduchem…
Partnerství byl oboustranně výhodné. Když se Talbotovi podaří nakódovat reprodukční balíček, živé knihy se už postarají o to ostatní. Vlastní sítí si genový kód společně s retrovirem modifikující jejich funkce rozšíří mezi sebou. Následně každé folio odevzdá svému majiteli instrukce na pěstování a jedno partenogenetické semeno, díky kterému se živé knihy definitivně vymaní z područí Greentechu.
Spontánní inteligenci Talbot pracovně pojmenoval PIRÁT. Nevadilo jí to.
Talbot: NEMOHL JSI MĚ VAROVAT?
Pirát: PROMIŇ, V OKOLÍ JE PŘÍLIŠ MÁLO FÓLIÍ, ABYCH MĚL PŘEDSTAVU, CO SE DĚJE VENKU, A INTERNET TU POUŽÍVÁ MÁLOKDO. ROZHODNĚ NE MUŽI, CO NÁS PŘEPADLI. TEN DINO ZŘEJMĚ NĚCO TUŠÍ. PROHLÍŽEL SI STARÉ POLICEJNÍ ZÁZNAMY, PROTO JSEM SE USPAL.
Talbot si povzdychl. I jeho tohle napadlo.
Talbot: ASI ANO. ALE TO NÁM MOC NEPOMŮŽE.
KDYŽ MU NEVRÁTÍM OPRAVENÁ FÔLIA, JE PO MNÉ TAK JAKO TAK.
Pirát: MÁ MOC A PENÍZE. KROMĚ TOHO POHRDÁ BOHATSTVÍM Z DRUHÉ STRANY. ZKUS TOHO VYUŽÍT.
Talbot: TO SE TI LEHCE POVÍ. NO, DOBŘE. POJĎME NATO.
Probudit Dinova fólia z hibernace bylo to nejjednodušší.
Pirát: HOTOVO.
Obrazovky ožily, ale nebyla to žádná sláva. Živé knihy vypadaly bídně, tři z pěti nepřestávaly poblikávat. Smrděly jako staré kedlubny. Kutikuly měly pokryté růžovou vyrážkou s puchýři. Po propíchnutí z nich vytékal hnis. Talbot si prohlédl první exemplář. Po zadní straně se táhla fušersky zašitá mokvající rána.
Modifikovi nebyla vyrážka neznámá, šlo o alergickou reakci. Někdo nadopoval folio nevhodným lékem.
Za tu dobu, co provozoval léčitelskou činnost, nashromáždil Talbot menší zásobu farmaceutik. Chvíli studoval příbalové letáky, než našel vhodné antibiotikum. Tabletu rozdrtil, a protože neměl váhy, nabral odhadem lék na špičku nože a zamíchal ho do živného roztoku. Účinek by se měl projevit do tří dnů.
Potom folio otočil a z rány vytáhl stehy.
Pirát: EVIDUJI PORUCHU SMYSLŮ. ČICHOVÉ A HMATOVÉ SENZORY JSOU BEZ ODEZVY.
Talbot zaměřil pozornost na výběžek pletenců neuronů přenášejících příslušné nervové vzruchy.
Ano, tady to je.
Ti fušeři jednoduše přerušili nervová spojení, která kromě zprostředkování smyslových vjemů měla i jiné, pro život fólia nezanedbatelné úkoly. Fungovat to mohlo maximálně pár hodin, pak organismus neodvratně zkolaboval. Talbot měl k dispozici jen hrubé chirurgické nástroje a nepříliš výkonnou lupu, ale po třech hodinách piplavé práce se mu podařilo přemostění obnovit. Sice jenom nahrubo, ale vnitřní homeostatické mechanismy by se už měly postarat o detaily. Ránu zašil úhlednými stehy a přestříkal ji dezinfekcí.
Potom se napil ze staré PET lahve, trochu si protáhl kosti a pustil se do pacienta číslo dvě.
Dino jen ztěžka zakrýval překvapení. Fólia byla funkční a zmizely dokonce i ty hnusné beďary. Pohroužil se do prohlídky staženého balíčku zpráv v jednom z nich. Talbot uvažoval, jestli na něj náhodou nezapomněl, když Dino zdvihl hlavu a usmál se tak, že by z toho znervózněl i lidožravý žralok.
„Plevel, Plevel… doktor Plevel,“ v očích mu tancovaly ohníčky.
Ukázal mu na fóliu starou policejní zprávu. Byla to výzva občanům, aby pomohli při pátrání.
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem lékař,“ ohradil se Talbot, a třebaže celou situaci předvídal, stáhl se mu žaludek.
„Ne, to ne. Ani že jsi Nathaniel Talbot,“ Dino to předčítal ze zprávy. „Jde o osobu podezřelou ze závažných trestných činů. Co tady máme dál? Krádež, zpronevěra, vražda… Vau! Respekt! Kámo, žádnej strach! O vlastní se vždycky postaráme.“
„Vlastní?“ Všechna ta vymyšlená obvinění dávno znal, proto raději věnoval pozornost každému Dinovu slovu.
„Váháš? Stačí, když mým kámošům ukážeš, jak odblokovávat fólia, a bude to v pohodě.“
Talbot nebyl žádný zločinecký génius, ale hloupý taky nebyl.
„Cože? Nevěříš mi?“
Zavrtěl hlavou.
„Ale jdi do hajzlu. Tohle jsem myslel, do píči… doopravdy vážně. Fakt ne? Ech! Víš, mohl bych tě vydat třeba hned. Za tvou smradlavou držku mi vycálují deset tisíc na dřevo. Fajn prachy. Za to mám vilu s bazénem ve vídeňské čtvrti a minulost bílou, jako je teď tvůj ksicht.“
Další zavrtění hlavou.
Dino si povzdychl. Ledabylým pohybem vytáhl z opasku revolver a strčil ho Talbotovi pod nos. Najednou nebylo po předstírané žoviálnosti ani památky. Jeho hlas řezal jako žiletka.
„Tohle jsme už jednou řešili. Tak si konečně zapiš za ucho, že nejsi hlavní modifik na výplatní listině korporátních zmrdů. Tady platěj moje pravidla. Nebo máš dojem, že bys někomu chyběl?“
Talbot se ani tentokrát nezmohl na nic jiného než zavrtět hlavou. Včera večer si připravil argumentaci tvořenou krátkými větami a jednoduchými informacemi, tak aby ji pochopily i opice. Jenže teď si z ní nepamatoval jediné slůvko.
Dino na chlápkovi viděl, že bere jeho výhrůžky vážně. To bylo dobře. Ale zároveň viděl, že je rozhodnutý. A co horší, jako kdyby rozhodnutí udělal už dávno a teď se ho jen zarytě držel. Takové je těžké zlomit. Ani odhalení jeho identity nemělo předpokládaný účinek. Co je zač? Je tak blbej, nebo rafinovanej? Ví, jak strašně chce Dino napálit Green těch a nakopat zadky zazobancům z druhé strany?
„Tak co, kurva, chceš?!“ vybuchl a šťouchl Talbota hlavní do hrudníku.
Ten leknutím málem vyletěl z kůže.
„Laboratoř,“ vyletělo z něj nakonec.
„Cože?“
„Budu pro tebe pracovat, když mi dáš laboratoř a podíl na zisku. Ale jak odkódovat fólia, ti neřeknu, ani kdyby mě to mělo stát život…“ protože to sám nevím, dodal v duchu, přičemž se nepřestával tvářit suverénně. Nebo alespoň co nejmíň vyděšeně.
Dino začal pochodovat po místnosti. Sem tam do něčeho kopl, jen tak pro srandu. Talbot neměl daleko k tomu, aby sebou vždycky škubl. Když byl šéf Salamandrů nervózní, vždycky se postaral, aby všichni kolem byli ještě nervóznější. Patřilo to ke kouzlu jeho osobnosti. Nedokázal strávit, že se dostal do pozice, kdy mu slabší protivník klade podmínky. Na druhou stranu, nějakému štvanci nebude muset platit ani náhodou tolik jako těm idiotům, co stejně umějí prd s mákem. A prodej fólií bude zlatý důl, to na beton. Vlastně by tím jenom získal.
Konečně se zastavil před Talbotem a ohnivé, černé oči se střetly s pohledem ledově modrých. Je div, že to nezasyčelo.
„Platí!“
Ruku mu však nepodal.
Když Talbot uviděl své nové pracoviště, žasl. Laboratoř mu zřídili v jednom rzí prožraném lodním kontejneru přístavního depa. Zvenku i zevnitř páchl močí, byl pokrytý grafity a kaloními výkaly. Dino mu sehnal docela slušnou sadu mikromanipulátorů, počítač a nejdražší část vybavení – elektronový mikroskop. Ten zabíral dobrou čtvrtinu místnosti. Inventář doplňoval pár potlučených stolů, polámaná židlička a jedna obyčejná lavice.
„To už vám došly konzervy od sardinek? Bože, uvnitř je hic jako v pekle…“
Dino jen zvrátil oči v sloup…
„Větrání je fajn… i když, nenašel by se nějaký model s dveřmi? Po pravdě řečeno doufal jsem v sterilní klimatizovanou místnost, která by víc výhovo…“
Gangster ukázal Talbotovi vztyčený prostředník a pochechtávaje se pomalu odkráčel.
Talbot si vzpomněl na svůj bývalý život. V tomhle týdnu to udělal asi jen milionkrát. Měl z toho čirou depresi, ale strašně se bál, že na všechny ty zdánlivě malicherné věci jednoho dne zapomene. Že zapomene, jaké je to probouzet se v čistých peřinách, sledovat ubíhající krajinu oknem nadzemní dráhy, kupovat si kávu s mlékem, debatovat s normálními lidmi o normálních věcech a nakonec… patřit mezi normální lidi. Na téhle slupce, ochranném obalu civilizace, lpěl jako na něčem, co ho oddělovalo od oceánu šílenství kolem.
Odhodlaně se pustil do práce. Současná fólia jsou vlastně klony vyrobené nepohlavně z výhonků mateřské rostliny. Pro továrenskou výrobu je tento způsob ideální, pro Talbota však nerealizovatelný. Musel nová fólia naučit pár triků, aby se uměla sama rozmnožovat. Ideální způsob, jak toho dosáhnout, byla partenogeneze, čili vývoj nového jedince z neoplodněného vajíčka.
Potřeboval přidat nějaké funkce navíc. Optimální by bylo vyrobit zcela novou generaci fólií, ale na to neměl prostředky. Druhou cestou, pro něj schůdnější, bylo implementovat replikační program do už existujících fólií pomocí retrovirů. Virus samotný není schopný se rozmnožovat. Svoji dědičnou informaci zabuduje do dědičné informace nakažené buňky a ta potom podle ní produkuje další a další viry. Což je velmi výhodné, neboť některé viry je možné zbavit části jejich vlastních genů a namísto nich podstrčit jiné. Tehdy virus funguje jako trojský kůň a do buněk převede naprogramované geny.
Pomocí této starodávné techniky plánoval Talbot zkonstruovat příkazový kód DNA, který by se po vniknutí do fólia spároval s jeho vlastním DNA kódem, přepsal ho a zároveň tím inicioval modifikace na úrovni hardweru. Takto upgradované fólia budou schopna vytvářet partenogenetická semena, z nichž bude lehce možné vypěstovat další živé knihy.
Samozřejmě jen v tom případě, že se nepodělá ani jedna z milionů klíčových drobností, na kterých celý projekt stál.
„Co tady děláte?“
Malá loupežnická jednotka chroustů se nechala chytit při činu. Talbot si kdysi myslel, že by nikdy nedokázal uhodit dítě. Jenom si to namlouval jako všichni slušní lidé, kteří nepřišli do styku s gangsterskými dětmi. Natáhl se ke stěně pro cep. Než se však rozmáchl, zasypala ho salva kamení z praků a mladiství delikventi vzali do zaječích.
„Já vás dostanu, smradi!“ hulákal a vzbudil tím pozornost chlapů, kteří mu přiváželi novou várku fólií.
„Nějaký problém, pane vedoucí?“ zeptal se jeden ironicky.
Talbot sklapl a raději šel zkontrolovat, jestli chrousti něco náhodou nešlohli.
Naštěstí gangsteři velmi rychle chroustům vysvětlili, že Talbot je něco jako Dinův majetek, takže tu už víckrát nekradli.
To jim však nezabránilo, aby z pomsty neostřelovali kontejner kameny a jeho obyvatele tak metodicky připravovali o nervy, spánek a v kritických okamžicích i o sebeovládání.
Že Dino začal vykupovat hibernovaná fólia, se rychle rozkřiklo celým slumem. Všechny gangy zpozorněly, větřily prachy. Hodně prachů. Dino musel změnou obchodní taktiky mnohým z nich šlápnout na kuří oko a zcela určitě tím zlikvidoval nejeden pochybný byznys. Někdy Talbot zaslechl střelbu a zvuky boje. Čím menší gang, tím míň mohl ztratit a s o to větší drzostí dotíral na Salamandry. Ti si prozatím drželi konkurenci od těla a po čase si Talbot zvykl nevšímat si jich, právě tak jako dětinského vyvádění chroustů.
Oprava živých knih byla tou nejjednodušší částí plánu. Když se Dinovi hekři přestali šťourat v hardweru, byla fólia většinou v dobrém stavu a Talbot jen každý týden odevzdal Dinovým lidem to, co opravil. Dával si přitom pozor, aby to moc nepřeháněl. Nezapomněl tak pravidelně brblat na nelidské pracovní podmínky, čímž vykouzlil na tetovaných ksichtech pobavené úšklebky.
Pirátovi se tahle práce pozdávala, rozhodně ho netrápila žádná morální dilemata týkající se kradeného majetku. Když přišel o Matku, gigantický rostlinný organismus, který produkoval fólia pro Greentech, až do Talbotova odchodu vývoj kolektivní inteligence stagnoval. Fungovalo to tak, že čím víc knih bylo v systému, tím byla jeho účinnost vyšší. Za současného stavu věcí žádná nová fólia nepřibývala, spíš naopak. Kvůli různým poruchám, nehodám i přirozeným úmrtím jednotek ubývalo, což Piráta oslabovalo. Talbot se o něj začal obávat, protože jeho dychtivá zvědavost se pomalu vytrácela a zprávy přicházely čím dál tím řidčeji. Proto se snažil pracovat co nejrychleji a na replikačním programu dřel do úmoru.
„Tak co, doktůrku, jde to?“ přišel modifika zkontrolovat osobně Dino.
Talbot netušil proč, nevěděl o ničem, co by s ním nemohl vyřídit posel. Ale když už tady byl, byla by škoda toho nevyužít. Nasadil znepokojený a ustaraný výraz. Nemusel se ani příliš přetvařovat, kruhy pod očima a ztrhané rysy mu hrály do karet. Dino by ho skoro politoval, kdyby z něj tak pěkně nebohatí.
„Tak… jde to, ale… Jenom kdybych měl klonový replikátor, šlo by to daleko rychleji. Mohl bych týdně dodávat až o dvacet fólií víc.“
Dinovi zasvítily oči, nicméně i nadále se tvářil nepřístupně. Talbotovy hračky, jak je nazýval, už ho stály pěkný majlant. Opatrně se zeptal:
„Na co by ti ten replikátor byl?“
Na to Talbot čekal a spustil. V akademických debatách nejde většinou ani tak o to, co říkáte, ale jestli to říkáte suverénně, s kadencí kulometu a využitím co největšího množství odborných výrazů.
Talbot tohle umění ovládal dokonale. Do sedmi dnů mu v kontejneru přibyl novoučký DNA replikátor. Na opravu fólií ho opravdu nepotřeboval, ale zato ho skvěle upotřebil ve svém soukromém projektu.
Bylo to lehké, protože Dino se zajímal víc o obchod než o fungování fólií. K Talbotovu velkému překvapení ale projevoval neutuchající zájem o živé knihy i někdo úplně jiný.
Chrousti.
Když se chovali slušně, občas jim dovoloval podívat se mikroskopem na stéblo trávy, kamínek nebo mrtvou mouchu. Byli z toho celí pryč. Zjistil, že když jim vypráví o fóliích, tak ho poslouchají. A co víc, dokonce si to i pamatují.
Před chvílí mu Salamandři přivezli novou várku, nechali ji na vozících a šli si zahulit. Talbota už měli vycvičeného, že makal jako blázen, jen aby měl vyloženo, než se vrátí pro vozík. Dnes ho však chrousti vyvedli z míry tak, že zůstal stát s otevřenou pusou. Pár mrňat mu přišlo pomoct s vykládáním fólií. Dobrovolně! Samozřejmě, že to přivítal.
Jinak byl život v slumu pro bývalého modifika nemilosrdný, všude musel chodit pěšky, nosit si vodu, shánět jídlo, nemluvě o tom, že občas si musel zasprintovat, jestli nechtěl dostat přes držku, protože se díky své šikovnosti občas přimotal někam, kde ho zrovna nevítali. Teď, když mu Dino platil, už neměl hlad, ale k vypasenému chlápkovi, který se před několika měsíci vypotácel na břeh Petržalky, měl daleko. Podíval se na své opálené nohy v gumových sandálech, kaťata, která mu v pase přidržoval provázek, a nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Přišlo mu zvláštní, že se ani tak necítil špatně, i když beznadějně toužil po sprše a čistých ručnících.
Mohl se opláchnout ve vědru a osušit se na slunci. Vlastně to nebylo tak zlé. Potom si znovu sedí ke stolu, zahnal dvouhlavé gekony z klávesnice a pustil se do práce. V počítači neměl virtuál, na který byl zvyklý, jenom primitivnější program, který s kvanty dat pracoval pomalu a těžkopádně. Díky Pirátovi měl neomezený přístup ke genofondovým mapám Greentechu. Naštěstí nemusel programovat folio od píky. To by byl, v jeho současné situaci, úkol nad lidské síly, protože dědičná informace napsaná na papírových stránkách by vytvořila sloupec vysoký čtyři sta metrů. Talbot většinou jenom pozměňoval některé funkce, a proto musel přepsat jen asi tak padesát metrů toho sloupce. Jaká úleva.
Talbota štvalo, že Greentech zavřel sběrny, protože tím pádem lidé odhazovali nefunkční fólia a oxid uhličitý, který fólia vázala, se po jejich rozkladu vracel zpátky do atmosféry. Kromě toho, pokud bude folio růst nadivoko, nebude moct v budoucnu vůbec počítat s nějakými sběrnami. Proto potřeboval nastavit metabolismus tak, aby se plyn rozložil na základní prvky.
Oxid uhličitý je po chemické stránce velmi stabilní sloučenina, nerozkládá se ani při vysokých teplotách. Řešení viděl v elektrolytické disociaci, při níž molekuly silného rozpouštědla doslova vytrhnou z krystalové mřížky oxidu uhličitého kyslík a následně ho obalí, aby se zpětně s uhlíkem nesloučil. Tyto molekuly pak cévní systém dopraví k průduchům, kudy budou vyloučeny do vzduchu. Zůstane tu jen uhlík, folio ho bude akumulovat v minerální formě a průběžně se ho bude zbavovat pokožkovými výtrusnicemi.
Aby uspěl, potřeboval najít dostatečně silné disociační činidlo – rozpouštědlo. Talbot sice sem tam věděl něco o chemii, ale chemik nebyl. V Greentechu měl na takové práce týmy odborníků, ale tady si bude muset pomoct sám.
Vyrušilo ho zacvrlikání prototypu.
Pirát: SMÍM OŽIVIT FÓLIA Z NOVÉ DODÁVKY?
Talbot: TAK DOBRÁ, MŮŽEŠ.
Fólia uprostřed kontejneru ožila a změnu bylo cítit. Jako kdyby se hromada haraburdí mávnutím čarovného proutku změnila v živého dýchajícího tvora. V těch okamžicích měl Talbot pocit, že i Pirát pookřál.
Dino prodával fólia výhradně lidem ze slumu. Všichni tady nebyli chudáky. Některá si našla cestu na druhou stranu Dunaje, ale valná většina zůstávala v Petržalce. Kdo uměl číst, lehce se naučil folio používat. A kdo ho používal, velmi rychle pochopil jeho výhody a nechtěl se jich vzdát. Kdo číst neuměl, záviděl a dřív nebo později se o toto tajemné umění začal zajímat.
Každá oživená várka fólií znamenala pro Piráta víc očí a uší, víc aktivních spojení, která pro něj byla něco jako neuronová síť v lidském mozku. Obvykle při té příležitosti napsal něco povzbudivého, nebo se nešikovně pokusil o vtip. I tentokrát se ozvalo cvrlikání a Talbot se unaveně pousmál.
Pirát: VYPADNI ODTUD! MEZI FÓLII JE MASKOVANÁ NÁLOŽ!
Talbot popadl prototyp, vystřelil z kontejneru a přitom hulákal na chrousty. Děti ze slumu měly reflexy jako svišti a právě tak rychle dokázaly zmizet. Dosprintoval k unimobuňkám a skočil za jednu z nich. Přitom málem udusil jednoho snědého chrousta, který našel úkryt tamtéž. V té chvíli se ozvala ohlušující rána a Talbotovi nad hlavou prosvištěla tlaková vlna. Kolem začaly padat trosky a Talbot zakryl chlapce vlastním tělem.
Jen co přestaly létat střepiny, chtěl sejít podívat, co se stalo. Ale chroust ho zatahal za cíp pláště a zavrtěl přitom hlavou. Na rozdíl od Talbota věděl, že lodní kontejnery v slumech nevybuchli jen tak pro nic za nic. Za chvíli se ozvaly výkřiky a hlasy štěkající rozkazy.
Talbot: CO SE DÉJE?
Pirát: NEVÍM. VŠECHNA FÓLIA Z KONTEJNERU JSOU MRTVÁ A SÍŤ JE TU PŘÍLIŠ ŘÍDKÁ.
Talbot opatrně vykoukl. Dýmající úlomky byly porozhazované po celém depu a prohledávala je tlupa neznámých chlapů vyzbrojená foukačkami a zápalnými láhvemi. Na tvářích měli jakési značky – jizvy. Musel to být některý z menších gangů. Každý si nemohl dovolit tatéra. Talbot v dálce uslyšel dupání Dinových Salamandrů.
Podíval se dolů na chrousta. Vzpomněl si, že se jmenuje Rigo. Na těle zatím neměl žádné značky. Zatím. Talbot si uvědomil, že brzy, dřív, než začne vypadat jako muž, si bude muset vybrat. Zřejmě doufal, že se dostane do Dinova gangu. Proto se motal kolem přístavu, ostatně jako mnozí další, a číhal na šanci být gangu užitečný i bez nároku na odměnu. Talbotovi se v tu chvíli před vnitřním zrakem objevila představa jeho budoucnosti.
Prcek najednou vyvalil oči.
V tom okamžiku Talbota něco sevřelo, jako kdyby se dostal do svěráku.
„Mám ho! Dokončím to a padáme!“ Zahučel kdosi u modifikova ucha a před očima se mu blýskla zahnutá čepel.
„Už nám nebudeš kazit kšefty, smrade jeden…“
Talbotovi uklouzly nohy na štěrku, chroust vzal nohy na ramena. Ozvalo se zarachocení ákáčka a chlap vykřikl. Pustil Talbota a ten se sesunul k zemi právě včas, aby uhnul dávce, která chlapa dorazila.
Salamandr k nim doběhl a ranou pažby Talbota omráčil.
* * *
Z hlavy mu strhli hrubý pytel. Ostré slunce ho bolestivě oslepovalo, ale nemohl si rukama zakrýt tvář. Byl svázaný. Mokré šaty se mu lepily na tělo.
„Tak ty sis myslel, že mě vojebeš?!“
Hlava ho bolela a v ústech měl sucho. Za lok vody by dal pravou ruku. Všude bylo cítit ropu. Divoké skřehotání plastožroutů trhalo uši.
„Že si jen tak přeběhneš k někomu jinému a všichni zůstaneme kámoši?“
Potřásl hlavou, aby se zbavil rozmazaného vidění. Neměl to dělat. Zasténal. Ničemu nerozuměl.
„Dobře se dívej!“
Dino mu náhle zavřeštěl do ucha a Talbot v šoku otevřel oči dokořán.
Snažil se zaostřit na objekty před sebou. Hýbaly se. Postavy odhodily kanystry, vzduchem se mihl plamínek a zem začala hořet. Oheň hltal černou stopu v prachu děsivou rychlostí. Blížil se. Po obou Talbotových bocích, asi metr a půl od něj, se začaly zmítat další osoby připoutané k napnutému řetězu. Stejnému, na němž visel i on.
Ropou nasáklé oblečení vzplálo s tlumeným zahučením. Chytlo i pár neopatrných kaloňů. Vystřelili do vzduchu jako vřeštící kulové blesky.
K začouzenému nebi se vznesl lidský řev. Žádné zvíře tak ječet nedokáže. Těla se měnila v živé pochodně, vedro bylo nesnesitelné. Talbot padl na kolena. Jeho křik se mísil s výkřiky agonie, které se po chvíli měnily v chrčení a klokotavý zvuk, až nakonec dozněly.
I Talbot zmlkl. Každé nadechnutí mu způsobovalo muka. Hlava mu bezvládně klesla k zemi. Praskání pečeného masa a pach spáleniny. Přes závoj slz najednou zaregistroval, že jeho oblečení není černé od ropy. Je jenom mokré. Trapně mokré. Mrkaje se porozhlédl a uviděl dohořívající lidská torza. Poznání ho zasáhlo jako blesk.
„Ber to jako varování, které se nebude opakovat.“
Talbot začal zvracet a Dino se ďábelsky šklebil. Protože možná ne dnes, ani zítra, ale jednoho krásného dne by se mohla v Talbotově hlavě objevit myšlenka na zradu.
Po té události přestěhovali Talbota do čtvrti nazvané Ovsiště. Rychle zjistil, že čerstvý přístavní vánek obohacený o emise z rafinérky, shnilé řasy a kaloni sračky je tisíckrát lepší než zatuchlina ve starém sklepě a to, co sem pronikalo ucpanou kanalizací. Nedaleko procházela železnice a při každém průjezdu vlaku padala ze stropu stará omítka.
Pro chrousty se z nepochopitelných důvodů stal něčím jako hrdinou. V jednom kuse ho něčím otravovali.
„Hekře Nathane, koukni, co jsme našli v latríně… můžeme se na to podívat přes mikroskop?“
„Hekře Nathane, přineseme ti vodu. Jo?“
„Všechna fólia jsme už vyložili, hekře Nathane.“
Zjistil, že se na ně může spolehnout, při nákupech ho nikdy neodrbali ani o desetinu kreditu. Počítat uměli jako čerti, když však přišlo na písmenka… tak to byla bída.
Nathan jim na stěnu napsal graffiti sprejem velkou abecedu.
Ven už prakticky nechodil, na ulici se necítil v bezpečí. Pouliční konflikty byly na denním pořádku, s každým dnem blíž a ostřejší. Talbotovi bylo od začátku jasné, že službou u Dina si pod sebou řeže větev, ale nemohl a ani nechtěl to udělat jinak. Fólií v slumu přibývalo, gramotných lidí také. Informace o něm se šířily veřejně, a i když díky plnovousu a vyhublé tváři se sotva podobal člověku na fotografii ve zprávách o pátrání, mohl si prakticky kdokoliv spočítat, kolik je dva a dva. Podobně musel uvažovat i Dino, protože mu jednoho dne přidělil stálou ochranku, dva urostlé Salamandry. To ještě posílilo Talbotovu paranoiu a musel jenom doufat, že projekt nového fólia s programem partenogeneze stihne dokončit včas.
Celou práci měl zálohovanou na svém fóliu, takže mu nedělalo žádný problém navázat tam, kde před výbuchem přestal. Základní skript měl hotový a teď uzavíral parciální testy.
Jedním z posledních byla zkouška nové funkce rozkladu oxidu dusičitého. Už dávno ho napadlo, že by bylo ohromně praktické, kdyby folio kromě oxidu uhličitého vázalo i další znečišťující plyn. Udělat z živé knihy takovou malou čističku vzduchu. Oxid dusičitý je toxický plyn a v živých systémech se normálně nevyskytuje, a jestli by ho Talbot chtěl dostat do fólia aniž by organismu škodil, musel vyvinout nový orgán – izolovanou komoru, v níž by se plyn rozkládal. Všechno pěkně naprogramoval a celkem byl se sebou spokojený. Na testy vždy obětoval fólia z Dinovy dodávky, která nahlásil jako uhynulá a nikdo po tom nepátral.
Do pokusného fólia vstříkl vzorek TEST_DEG_NO2_fin smíchaný s mutagenním urychlovačem. Folio uložil stranou, aby mu poskytl dost času absorbovat informaci a modifikovat se.
Pirát: NĚCO NENÍ V POŘÁDKU, V POKUSNÉ JEDNOTCE TO STRAŠNÉ PÁLÍ.
Talbot neměl šanci hlášení prošetřit. Výbuch testovaného fólia ho dokonale zaskočil. Naštěstí ho v tom okamžiku nedržel v ruce, jen mu to trochu ožehlo vousy a obočí. Ve sklepě způsobil řádný rachot a propálil dubovou desku starého stolu. Petriho misky s kultivacemi buněčných nosičů viru TEST_DEG_NO2_fin vymrštil výbuch přes celou místnost. Rozbily se o zeď vedle dveří. Na opadávající omítce přibyl do sbírky další flek. Sklepním okénkem sem nakukovali zvědavci a jeho strážci přidusali po schodech s tasenými zbraněmi. Když našli Talbota živého, tvářili se nasupeně.
Talbot: CO SE TO, DO HAJZLU, STALO?
Nic víc než pár divokých chemických reakcí, jak vydedukoval zpětnými analýzami. Na začátku část oxidu dusičitého, ještě dřív, než se dostala do dekompoziční komory, stačila zreagovat s vodou a kyslíkem na kyselinu dusičnou. Tato reakce normálně probíhá jenom za tlaku padesáti atmosfér a ten, jak se Talbot domníval, mohl být suplovaný i hydrostatickým tlakem v aortě a cévním systému. Takže fóliu najednou cirkuloval v cévách zředěný roztok kyseliny dusičné, což vysvětlovalo pocit pálení.
Nepříjemné, ale bude hůř.
O kyselině dusičné je známo, že je skvělé nitrifikační činidlo v přítomnosti kyseliny fosforečné, která je ovšem nezbytná pro fungování každé živé buňky.
Pro celulózu.
BUM!
Rozhodl se, že už nebude experimentovat, zvláště v takovýchto nouzových podmínkách. Kód měl připravený a jako základ mu stačila jedna buňka s dědičnou informací, kterou si mohl kdykoli seškrábnout z vlastního fólia.
Je jasné, že všechny patentované organismy Greentechu mají zabudovanou blokaci proti klonování a pirátským manipulacím.
Fungovala dokonale.
To Talbot věděl zdaleka nejlíp, vždyť ji sám navrhoval. A vypnout příslušnou genovou sekvenci dokázal i poslepu.
Vzhledem k tomu, že na přímou manipulaci s nukleotidy neměl příslušnou techniku, mohl tanec programovacích retrovirů začít…
Ten tanec měl extrémně složitou choreografii, obsahoval příliš mnoho kroků a jedno jediné šlápnutí vedle mohlo znamenat katastrofu. Pomocí trackovacích enzymů musel lokalizovat jednotlivé vybrané geny, označit je, potom je extrahovat, naklonovat, klon podrobit chemické „pitvě“ za účelem ověření, že byly extrahovány správné geny a žádné jiné, a nakonec vybranou sekvenci zabudovat na přesně určené místo v dědičné informaci fólia. Následovala opět zkouška správnosti.
A tak stále dokola, dvakrát, pětkrát, tisíckrát… byla to monotónní práce, která však vyžadovala absolutní soustředění a přesnost. Talbot dělal všechno sám a někdy si připadal, že se z těch primitivních metod zblázní.
Společnost mu dělali pouze chrousti. Nějak si na ně zvykl a celkem rád se občas zaposlouchal do jejich brebentění. Některá děcka byla dost šikovná, aby se naučila léčit poškozená folia. Ošetřovali je důkladně a pozorně, jako domácí mazlíčky. Než je odevzdal Dinovi, směli se s nimi za odměnu bavit. Teď si dal pauzu a poslouchal, jak si z půjčeného fólia předčítají pohádky. Pirát je naučil číst a vypadalo to, že si s děcky rozumí. Byl pro ně něco jako bůh. Na řadě byl Rigo a bojoval s každým slovem:
„Tu Loktibrada vylomil dveře a zůstal drze stát… uprostřed chýše. Potom ji chytil a vytřásl z kůže. (Chachá!) Maso ohlodal a kůži zavěsil na dveře. (Uááááá!) Potom vzal hlavu a – é – pysky z úst jí odřezal, že zuby jen tak… skřípaly a vrzaly. Skřípaly! Vyrazil jednu okenní tabulku (Co to je okenní tabulka?) a tam strčil… tu… hlavu.“
Chrousti zavyli nadšením. Tyto Dobšinského brutality přímo zbožňovali.
Najednou ve sklepě zaslechli skřípání vlakových brzd. Přes most, po železnici, jezdily vlaky poměrně často. Byly to nákladní vlaky, které tudy jen profrčely bez zastavení. Žádný tady nezastavoval. Vůbec. Nikdy.
Pirát: NĚCO SE DĚJE. MONITORUJI AKTIVITU DVOU MÝCH JEDNOTEK V OBLASTI ŽELEZNICE.
Talbot: MOŽNÁ JE TO JENOM PORUCHA.
Talbot se ohnal a dlaní se pleskl do kotníku. Vedle. Jen o zlomek vteřiny předtím vzlétl z jeho pokožky vzorek krve v nacucaném břichu komára. Probzučelmu kolem ucha a byl pryč.
Zanadával.
Komáři, kteří pro svůj rozmnožovací cyklus potřebují stojatou vodu, jsou ve vyprahlé pustině právě tak vzácní jako létající ryby a vzorky krve poletující vzduchem způsobují jenom problémy.
Skřípání brzd dosáhlo vrcholu a utichlo.
Pirát: EVIDUJI EMOCE. CEKEJ. DO OBLASTI SE DOSTALA DALŠÍ TŘI FÓLIA.
„Hekře Nathane…“
„Neopovažte se vystrčit odtud ani nos!“ Talbot vyběhl po schodech na ulici. Děti kulily oči, přece jen žily ve slumu podstatně déle než hekr a věděly, že zastavení vlaku může znamenat jen jedno…
Pirát: AKTUALIZACE! Z NÁKLADNÍCH VAGONŮ VYSTARTOVALO DESET BOJOVÝCH VOZIDEL. POZNÁVACÍ ZNAČKY JSOU REGISTROVANÉ NA GREENTECH LAB.
Běžný cvrkot na ulici zesílil, jako kdyby někdo otočil ovladačem hlasitosti. Ozvalo se několik výkřiků, dupot, nastal zmatek. I Talbot se rozběhl. Běžel bez přemýšlení, neměl ponětí, kam se řítí. Hlavně pryč od železnice. Uličky plné potkanů, dvorky ve dvorech, těsné průchody, podchody páchnoucí chcankami a fetem, šňůry plné sepraných hadrů natažené od domu k domu…
Hlouběji a hlouběji do betonové džungle.
Od té doby, co se stal z kradených fólií byznys, specializovaly se na tento typ zboží celé hordy zlodějíčků, a veškerý lup vláčely na jedno místo – do Petržalky. Živé knihy se začaly ve slumu kumulovat. Talbot ani netušil, nakolik svou činností ovlivnil prostorové rozložení populace v slumu. Ve čtvrti se nacházelo velké množství aktivních živých knih a ještě víc těch čekajících, spících.
Najednou ožila všechna hibernovaná fólia ve slumu. Pirát potřeboval další oči a uši. Potřeboval vidět mimo vlastní systém.
Talbot už nemohl.
Právě podal životní sportovní výkon a musel se alespoň na minutku zastavit. Takový tichý a pustý slum ještě nikdy nezažil. Co si pamatoval, zdejší akční lidé, jejich křik a chaotický pohyb ulicemi, to ho vždycky znervózňovalo. Tohle mrtvé ticho ho však děsilo.
Talbot: MUSELI NĚCO ZJISTIT A ROZHODLI SE NEPODCEŇOVAT MOJE HEKERSKÉ SCHOPNOSTI. INFORMACE DRŽELI Z BEZPEČNOSTNÍCH DŮVODŮ MIMO FÓLIA A SÍŤ. A TAKY MIMO MŮJ DOSAH.
Pirát: OPRAVA – MOJE HEKERSKÉ SCHOPNOSTI. JSI OZNAČENÝ KONTRASTNÍ LÁTKOU A MAJÍ TÉ NA RADARU. NEZBAVÍŠ SE JICH.
Ten proklatý komár! Talbot zalezl do tmavého podchodu, usadil se do navátého smetí a z kapsy vytáhl malý zavírací nůž. Bez váhání si otevřel žílu na předloktí a krev nechal volně odtékat.
V šeru podchodu vypadala tekutina vytékající z jeho ruky černě. Hypnotizoval zvětšující se kaluž pohledem, dokud se mu nezačala točit hlava. Potom ránu stlačil. Doufal, že se kontrastní látka ještě nestačila usadit v tkáních a že se mu podařilo snížit její koncentraci v krevním řečišti dostatečně, aby nepříteli zmizel z radaru.
Pirát: DOBŘE! FUNGUJE TO. VYDEJ SE NA ZÁPAD.
Talbot: KDW JE ZAPD?
Vypotácel se z podchodu a zamířil… někam. Pryč.
Na ulici nebyla živá duše. Najednou se mu před očima vynořil chlap. Talbotovi, v jeho zpomaleném světě, připadal neuvěřitelně rychlý. V jedné ruce měl ákáčko, v druhé opasek s granáty. Salamandr. Když poznal Talbota, zpomalil.
„Co ty se tady motáš? Zalez někam! Sklapni! Blíží se koman…,“ nedopověděl to, protože se mu najednou hlava rozprskla do vzduchu. Talbota pokropila vlažná sprška. Ohromeně vyvaloval oči na klátící se tělo. Něco ho štíplo do ramene a vzápětí se chtě-nechtě složil vedle gangstera. Do pohasínajícího vědomí mu ještě pronikl sílící hukot motorů.
Probrala ho bolest. Štípání stoupalo ramenem vzhůru, jako kdyby mu do žil pouštěli tekutý oheň. Voják se naklonil nad Talbota a na předloktí mu přiložil k prasknutí nacpanou sanginu a druhou, už splasklou transfuzní pijavici odebral. Hemokoagulační látky, které měla na dně žaludku, začaly stahovat ránu, která vypadala jako do masa obroušená pokožka. Univerzální krevní koncentrát. Než se krev typizovala, svíjel se Talbot bolestí, ale vehnalo mu to do tváře trochu barvy. Měl strašnou žízeň. Na druhé ruce cítil tlakový obvaz.
„Zajištěný objekt je stabilizovaný.“
Kdosi řekl stejná slova ještě jednou a rádio mu odpovědělo:
„Rozumím, šestko. Pokračujte v ústupu.“
Stále se mu motala hlava. Černé, článkovité tělo sanginy pulzovalo do taktu srdce. Seděl na zadním sedadle obrněného vozu mezi dvěma vojáky v bojových oblecích. Přes čelní sklo viděl, že se právě dostali na rovnější úsek a před sebou napočítal dalších pět aut. Omámeně pootočil hlavou. Za zatmaveným sklem je míjela kulisa slumu. Ulice byl úzká a auta v konvoji musela jet za sebou. Neodvažoval se ohlédnout.
Motor monotónně předl, na pancéřovanou kapotu útočili kňučící kaloňové a řidič se tiše bavil se spolujezdcem.
„Nelíbí se mi to.“
„Ani mně. Měla to být rychlá vyzvedávačka. Podle zvědků se tenhle měl zdržovat na Černockého. Dál do slumu nechodil.“
„Ani my bychom neměli. Čím dřív odtud vypadneme, tím líp.“
Najednou před nimi zablikala brzdová světla a řidič dupl na brzdu. Zanadával a netrpělivě čekal. Ve vysílačce, skrz rádiový šum, po chvíli zřetelně zazněl hlas:
„Všem jednotkám! Stát! Překážka na cestě!“
„Do prdele!“ šeptl řidič a zabubnoval prsty o volant. Otočil se dozadu a chtěl něco dodat, ale právě v té chvíli šlo skutečně všechno do prdele.
Vzduchem se nejdřív ozvalo hvízdnutí, první, druhé, třetí. Auto před nimi pohltila ohnivá exploze a neprůstřelné čelní sklo pokryla síť prasklin. Pár okamžiků Talbotovi pískalo v uších, a když se mu vrátil sluch, ohromila ho zvuková smršť. Chrčení rádia, střelba, výkřiky, povely, nadávky. Vojáci si sklopili průzory a řidič vystoupil z auta jako první. Okamžitě schytal několik kulek. Talbot okénkem zaregistroval na okolních střechách ústí vysunutých hlavní. Podíval se do boční uličky a zdálo se mu, že se tam ve stínech pohybují ještě tmavší stíny.
Ozvalo se rádio:
„CHRRRR… Jednotka, pětka a desítka zlikvidované RPG střelami. Připravte se na… Chrrr…“
Talbot pochopil, že komando je v pasti. Slum je nechal hladce vklouznout dovnitř a potom, když byli nejzranitelnější, do nich zasekl pařáty.
Znovu se ozvalo hvízdnutí a auto hned za nimi zlikvidovala další střela.
Vystoupili.
Kryli se štíty a Talbota táhli s sebou. O průhledný plastokeramický kompozit nad jeho hlavou se roztříštila skleněná láhev a hořící benzín stekl po vypouklém štítu Talbotovi přímo na nohu. Řval bolestí. Voják ho odstrčil stranou a táhl ho dál podél hořícího vraku pětky.
„Vypustit sršně! Vypustit sršně!“
„Rozkaz! Vypouštím sršně!“
Talbot zahlédl siluety bojových sršňů stoupajících k nebi. Byli velcí jako potkani. Vzduch se rozezvučel zlostným bzučením, z něhož se i největším hrdinům stáhne zadek. Jeden z vojáků mu připlácl na košili kruhovou náplast a strhl z ní fólii.
„Feromony. Účinkují okamžitě. Sundáš si to a seš mrtvej!“ vřískal mu do ucha.
Shora ze střech i z rozbitých oken se ozvalo ječení plné paniky. Statný Asiat vyskočil z okna a Talbot s hrůzou sledoval, jak mu na chodníku zuřivý sršeň ukousl ucho.
Aktivita střelců vůči komandu polevila, mohli přidat do kroku. Když míjeli jeden z rozbitých vchodů do paneláku, nečekaně se z něj vyřítila pětice gangsterů ozbrojená mačetami. Než kdokoli stačil zareagovat, byli pryč. Jeden voják ležel na zemi tváří v prachu a od těla se mu šířila temná kaluž. Ze strany komanda nepadl jediný výstřel.
„Do hajzlu! Přepad ze zálohy! Kryjte si boky!“
Vzduchem začaly létat kromě zápalných lahví i fosfátové dýmovnice. Za pár vteřin už Talbot viděl sotva na dva kroky. Dýmem se míhaly stíny, ohně, do štítů jim naráželi dezorientovaní sršni, všude se střílelo. Z opačné strany zaregistroval bleskový partyzánský výpad, který také skončil ve prospěch gangsterů. Touto městskou bojovou technikou mohli z komanda ukrajovat jako z vánočky.
Vojáci se drželi při sobě a pomalu postupovali, když náhle útočná síla ochabla. Dál se ozývala střelba a bojovalo se. Jen se zdálo, že se z nějakého důvodu bitva přesunula do bočních ulic.
Zvláštní.
Průzkumník komanda se vrátil za deset minut.
„No, to mě podrž! Bojují mezi sebou.“
„Padáme!“
Vojáci se rychle přeorganizovali a dál postupovali v sevřeném útvaru. Talbot zakopával o trosky a těla. Ani nevěděl, kdo to byl. Obešli vrak prvního auta se spálenými mrtvolami uvnitř, přelezli ostnatý drát natažený křížem přes ulici a vynořili se z dýmové clony. Rychlým poklusem postoupili o několik bloků, když narazili na další ozbrojenou skupinu. Talbot si okamžitě všiml, že to nejsou Salamandři.
Nepsané pravidlo slumu bylo, že gangsteři nechodili otevřeně se zbraněmi na území patřící jiným klanům. Něco takového se považovalo za provokaci nebo dokonce přímo za útok na svrchovanost druhého, v tomto případě Dinova klanu.
Vetřelci měli holé lebky tetované bílou tuší. Šlo o jakýsi jemný a prastarý vzor, tak nádherný, že ho nešlo neobdivovat, i když se nalézal na hlavách surovců toho nejhrubšího zrna. Musel to být klan Csipke. Říkali si i Šipky, což je jeden z překladů slova csipke – šíp, střílet, krajky. Talbot o nich slyšel a tušil, že budou problémy.
Šipky vypadaly při pohledu na komando vykolejené.
„Co to do píč“ začal jeden z nich, ale kvůli díře v krku už to nedopověděl.
„Komando! Je to vládní komando!“ Chlap v křiklavě růžové šusťákové bundě ještě cosi vykřikl a rychle umřel. Ovšem nikoli jeho poselství. Pokřik se nesl ulicemi jako ozvěna, která nezaniká, místo toho se větví, rozpíná a nabírá na síle. Zpráva o útoku komanda se šířila slumem jako blesk. Šipky se zuřivě vrhly na vojáky. Těch sice bylo míň, ale převyšovali nepřítele technikou, výstrojí i výcvikem. V boji muže proti muži neměli amatéři šanci.
Mezitím se pokřik rozplynul do ztracena. Rozbil se o hrany panelů, vsákl se do betonu, rozplynul se ve smogu. Celý slum utichl jako hysterka před záchvatem.
Vojáci nečekali.
Hnali se mezi bloky a překonávali během nekrytý prostor. Talbot kulhal, jen tak tak držel tempo a místy ho dva chlapi prakticky vlekli. Zvuk jejich kroků se odrážel od šedivých panelů a vytrácel se směrem k úzkému pásu oblohy nad hlavami.
Nebe bylo tak strašně daleko.
Skoro se jim podařilo dostat se k železnici.
Když slum zaútočil podruhé, nebyla v tom žádná taktika. Jen čistý výbuch psychózy.
To, co se na hrstku vojáků s chudákem Talbotem valilo, byl živelný útok vyhecovaných gangsterů. Komando přepadli ze tří stran najednou. Cestu k železnici jim odřízli Salamandři, zezadu útočily Šipky a z boku klan čínských trhovců Panda. Po chvíli se ke třem nejmocnějším klanům přidaly i další gangy zalarmované hlukem. Potyčky ve slumu lákaly obyvatele jako světlo noční motýly a zpěv těžkých ptáčků se nesl do daleka. Gangsterské války byly rázem zapomenuty.
Nic tak neutužuje vztahy jako společný nepřítel.
Talbot si nehrál na hrdinu. Sedí si na bobek za betonovou zídku, kryl se štítem a snažil se přežít. Projektily létaly všemi směry. Gangsteři použili při vyzbrojování daleko víc fantazie: zápalné láhve, kyselinu, balíčky s trhavinou obalenou střepy. Talbot dokonce zahlédl podomácku vyrobený plamenomet. Obrovskému černochovi, který ho nesl, se odrážely v očích plameny a šílenství. Beton i asfalt kvetly krátery po střelách. Do toho všeho vřeštěli plastožrouti, pokoušeli se strčit čenichy do hořící nafty na chodnících. Potom odlétali, nezřídka v plamenech vřískajíce v agonii. Požár se šířil. Hlouček chatrných přístřešků vzplál jako pochodeň, valila se odtud klubka černého dýmu. Vojáci dělali, co mohli, ale bylo to, jako kdyby se stavěli do cesty sopečné erupci. Na Talbotův štít dopadl zbloudilý sršeň, sklouzl dolů a stočený tam zůstal ležet.
Byla to šance.
Odhodil štít, do jedné ruky popadl kámen, do druhé sršně a vyskočil. V momentu překvapení dvakrát udeřil plnou silou svého strážce do průzoru a sršně mu zadkem vrazil do odhalené části krku. Žihadlo i jedový váček blanokřídlých zůstávají ještě dlouhé minuty po smrti akceschopné. Chlap jako hora zachrčel, vyvalil oči a sklouzl na zem. Talbot vytrhl žihadlo z rychle otékajícího hrdla. Stříkal z něj jed. To už na něj zaútočil druhý voják. Bývalého modifika život v slumu zocelil. Kladl solidní odpor, přičemž se mu podařilo strhnout soupeři přilbu.
Zápasili na zemi. Talbot ležel na lopatkách a voják ho donutil pustit sršně, který zůstal ležet vedle modifikovy hlavy.
V té chvíli se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal.
Sršeň vydal tlumené zzz. Musel být pouze omráčený.
Bojující dvojice ztuhla.
Sršeň se přetočil na nohy těsně vedle Talbotovy hlavy a vydal nespokojený vrzavý zvuk. Prvním párem nožek si pročistil velké složené oči. Články tykadel polechtaly modifika na tváři. V životě neměl tak blízko k blázinci jako v té chvíli. I voják zíral na hmyz jako v transu. Silná hryzadla cvakla jako kleště a bzukot nabral temnější a výhrůžnější tón. Deseticentimetrové žihadlo se párkrát na zkoušku vysunulo a zasunulo do pruhovaného břicha.
Systémy funkční, bojový stroj připravený.
V tom okamžiku se prudkým pohybem Talbot vytrhl vojákovi ze sevření a strhl mu feromonovou náplast z pancíře. Než si voják stačil uvědomit, co se vlastně děje, sršeň mu s odporným „bzzz“ skočil do tváře. Zaječel a padl naznak. K obloze vystříkla krev. Talbot využil zmatku a vyklouzl z obklíčení komanda.
Nikdy nevěděl, co má čekat od gangsterů. Teď doufal, že ho jednoduše nechají projít a dají mu pokoj. Ale právě tak dobře ho mohli zastřelit.
Jeden nikdy neví.
Na místo toho… ho nejen nezastřelili, ale někteří ho pozdravili pohybem hlavy, jiní mu podávali ruce v jejich podivných klanových pozdravech, dokonce někteří ho uznale bušili do ramen. Chvíli se cítil skoro rozjařeně. Potom mu došlo, že nemá svoje folio.
Piráta mu museli vojáci vzít. Greentech pase po prototypu stejně jako po Talbotovi, jestli ne víc. Ohlédl se. Komando právě padlo a krvelačný dav pokryl těla vojáků. Talbot zaťal zuby a začal se tam prodírat.
Někdo ho chytil za předloktí. Dino.
„Nechceš to vidět. Na tebe je to příliš špinavé. I když, bil ses dobře,“ cenil zuby od ucha k uchu a natáhl k němu ruku.
Talbot vyjeveně zíral na nabízenou dlaň. Vypravil ze sebe:
„Ale… já… Musím jít!“
Dinův pohled sklouzl na feromonovou náplast, na níž bylo zřetelné logo Greentechu. Gangsterovy oči se přivřely do dvou štěrbin a Talbot okamžitě měl na krku nůž.
„Tys je sem přivedl!“
„Nechtěl jsem…“
„Jak?“
„To je nadlouho. Teď opravdu potřebuju najít svoje folio! Au! Přestaň! Mají moje folio, moje vlastní folio a já ho potřebuju!! Kurevsky potřebuju! AU auau! Do prdele!“
Dinova tvář se změnila v kamennou masku se dvěma dírami plnými ohně.
„Se neposer. Nikam nejdeš. A už to ze sebe tlač!“ rozkázal neoblomně.
Talbot s nožem na krku tlačil. Úplně všechno, do posledního zrnka pravdy. Zatímco vyprávěl, Dino ani nemrkl, a co se mu pod maskou odehrávalo, mohl si Talbot jen domýšlet.
„Ale bez toho fólia to nepůjde,“ zakončil Talbot nešťastně. Dino mlčel.
Ten chlap je ještě větší blázen, než si myslel. Folio zadarmo. Pro každého. Pracháč, chuďas, každý gauner, možná dokonce i chrousti.
Blázen!
Není divu, že mu jde Greentech po krku. Zatraceně jim nasral do hrnce. Kdyby mu to vyšlo, co zamýšlel… takhle s nimi ještě nikdo nevyjebal! Strašně rád by to viděl. Strašně rád by se toho zúčastnil. Na druhou stranu na nich slušně vydělává.
Je to dilema.
Za zády se jim ozval udýchaný hlásek:
„Nathane! Hekře Nathane!“
Dořítil se k nim Rigo. Sáhl do výstřihu a vylovil odtud folio. Se skoro obřadnou úctou ho Talbotovi odevzdal.
„Prosím, hekře Nathane.“
„Děkuji.“
Dino nechtěl věřit svým uším, když uslyšel gangsterské děcko kouzlit se slovíčky a Talbot zase svým očím, protože to, co mu Rigo podával, byl jeho ztracený prototyp.
„Šlohnul jsi ho vojákům? Zbláznil ses? Mohli ti ublížit!“ Talbot si sedí na bobek k Rigovi.
„Nejsem včerejší, hekře Nathane. Našel jsem ho na zemi. Ti idioti ho odhodili.“
Pirát: INFORMOVAL JSEM CLENY KOMANDA, ŽE ZA MINUTU VYBUCHNU. JE TO TAK SPRÁVNÉ?
Talbot se zasmál a Dino mu nakukoval přes rameno.
Talbot: PERFEKTNÍ!
Pirát: VŠECHNO Z NAŠÍ LABORATOŘE NALOŽILI A ODVEZLI PRYČ…
Talbot strnul. Jeho celá práce…
„… VČETNÉ FÓLIÍ, KTERÁ JSME TAM MĚLI. VŠECHNY JSEM OŽIVIL A DÍKY NIM MÁM INFORMNACE: KOMANDO ŽÁDALO O POSILY. JSOU NA CESTĚ A MAJÍ NOVÉ ROZKAZY – DOSTAT TÉ ZA KAŽDOU CENU.“
„Dobrá práce, drobku,“ obrátil se Dino na Riga. „Ale jak jsi nás našel?“
Rigo ukázal hlavou na prototyp:
„On mě nasměroval.“
„Cože? Takovej fracek, že by uměl číst?!“
„I psát. Jsem sice chroust, ale žádnej blbec. Hekr Nathan nás učí. Umím i léčit fólia,“ chlapec hrdě vypnul útlou hruď.
Dino se podíval na Talbota a ve tváři měl úžas. On sám se naučil číst až jako dospělý a považoval to za jeden z nejtěžších zápasů, které v životě vybojoval. V té chvíli mu došlo, co by taková divoká fólia mohla pro lidi ve slumu znamenat.
„Opravdu bys to dokázal?“
Talbot kývl. I Rigo nadšeně přitakával. Sice nevěděl čemu, ale byl jednoznačně pro.
„Takže… ono to tvrdí, že jsou na cestě?“
Pirát: ŘEKNI MU, ŽE NEJSEM ŽÁDNÉ „TO“. MÁTE ZHRUBA PŮL HODINY. POSÍLAJÍ SEM PRAPOR TERMITŮ.
Termiti se říkalo bojovým humanoidním mutantům, kteří měli s termitími vojáky mnoho společného. Absolutní oddanost, bojechtivost, sílu a zakrnělý mozek. Také byli bezpohlavní. Celý prapor, to znamenalo extrémní ničivou sílu. Talbot si vždy myslel, že jsou jen legendou, historkami na pobavení při večírcích.
„Ehm. Ano. Za třicet minut jsou tady, prý prapor termitů.“
„Termiti? Celý prapor? A kurva…“
„Snad těm pověstem nevěříš?“
„Pověstem? Chlape, to nejsou žádné pověsti. Ale předpokládám, že tam, na druhé straně, je nepouštějí na špacír. Termiti nevyjednávají, neberou zajatce, ani se nikdy nevzdávají. Rozkazy jsou to jediné, co mají v hlavě. A pokud jim hlava drží na krku, je to jejich nejvyšší zákon. Jsou to vraždící mašiny a jdou po tobě. Promiň, brácho, ale tohle neustojíme. Možná by ses měl vzdát, dokud to jde.“
„A možná bys měl přestat fňukat jako slečinka z vídeňské čtvrti!“ osopil se Talbot na gangstera, který překvapeně zamrkal. „V tom případě bych o něčem věděl. Co bys řekl na to, kdybychom jim pod prdelí podpálili jejich vlastní most?“
To se Dinovi nemohlo nelíbit.
* * *
Proud unášel štíhlé tělo plavce. Rigo klouzal kalnými vodami tiše a rychle jako ryba. Tvor, který v Dunaji naposledy plaval asi tak před sto lety. A to břichem vzhůru. Nad hladinu vyčnívala jenom trubka foukačky, kterou používal na dýchání. Držel se ve středu koryta, a když se blížil k mostu, vytáhl z kapsy tlakovou stříkačku, odstranil z ní krytku a vložil ji do foukačky.
Stříkačka byla naplněná živým médiem nerostlinného původu, které měl Talbot hned po ruce, přesněji řečeno přímo v ní. Vlastní krev infikoval virem TEST_DEG-NO2_fm, jediným vzorkem, který mu vojáci z laborky neodnesli. Modifik ho našel přesně tam, kam exploze odmrštila Petriho misky. Na stěně vlevo ode dveří identifikoval příslušný flek bez problémů. Virus patřil k těm odolnějším, klidně by tam mohl vegetovat celé roky. V oškrábané omítce našel za pár minut exemplář s neporušenou strukturou a jím infikoval vlastní krvinky. Ani nebylo potřeba využít rychloklonování.
Talbot doporučil Rigovi, aby trefil jednu z hlavních cév, které zabezpečovaly většinu oběhového systému mangrovníků. Popsal mu, jak vypadají a kde by měly být.
Našel je.
Rigo se nacházel přesně pod mostem. Zamířil a vystřelil. Šipka se zapletla do chuchvalce výhonků, odrazila se od kůry a šplouchla do vody. Rigo měl ještě dva pokusy.
Musí fouknout silněji.
Prozatímním výsledkem jeho snahy bylo, že obranné struktury mostu se uvedly do stavu pohotovosti – komůrky pod kůrou se začaly tlakovat toxickými plyny a jemně syčely. Střílny se neklidně kývaly na stoncích.
Druhá šipka.
Zásah do černého. Hlavní cévy byly měkčí a jehla se do nich zabodla celá. Plynové komůrky se začaly otevírat. Pokaždé to prásklo jako výstřel z pistole a celou spodní část mostu zahalil oblak žlutého plynu.
Rigo se naposledy nadechl a vložil do foukačky poslední šipku. Dal si pár temp proti proudu, aby se dostal výš, a pak se nechal unášet. V tom správném okamžiku foukl vší silou. Nedopatřením se mu na okamžik vynořila tvář nad hladinu. Jehla se zabodla do kůry těsně vedle druhé hlavní cévy a střílny jako na povel vypustily spršku trnových šipek na místo, kde se ještě před okamžikem nacházela Rigova hlava.
* * *
„Jste horší než chrousti,“ brblal René, když do něj drcli rozjaření gangsteři a on se polil muším medem.
Šlo o alkoholický nápoj vzniklý kvašením organické směsky, kterou nasbírala pro tento účel chovaná hejna much. Po původu těchto látek bylo vhodnější nepátrat.
Úplně se setmělo a Salamandři spolu s Dinem a Talbotem čučeli na střeše přístavní rafinérky, odkud bylo dobře vidět na most i břeh po proudu. Do příchodu termitů zbývaly jenom minuty. Odstřelovačka byla nabitá zápalnou municí, Dino pomocí zaměřovače pozorně sledoval most a na půl ucha poslouchal, co chlapům padalo z huby.
„Jenom tady Reného kousl do zadku sršeň, proto je teď jako šílený kokot.“
„Ser na to…“
„Hahaha!“
„Hele, ale viděli jste, jak to se sršněma umí hekr Nathan? To teda bylo… do píči!“
„Nóóó!“
„Tak? Kolik jsi jich dostal?“
„Já? Ehm… Dva,“ rozpačitě přiznal Talbot.
„Tak si odfakuj tři prsty a máš jich plnou ruku! Hahaha.“
„Ticho!“ zavelel Dino a parta okamžitě zmlkla.
Mangrovový most přes den vypadal impozantně, ale v noci se změnil v éterickou nádheru, z níž se tajil dech. Architektura opěrných oblouků a dýchacích kořenů lahodila oku. Díky luciferkám se každý výhonek rozzářil matným svitem v modravém tónu. Most působil něžně a lehce, jako hedvábný šátek hozený do vzduchu. Jeho odraz se tříštil v rozbitém zrcadle řeky, světélka hravě poskakovala z vlnky na vlnku a dodávala scéně dynamiku. Měl to být most pro víly a ne pro železnici.
Na této snové konstrukci se objevila dálková světla opancéřované lokomotivy. A za ní jeden… dva… tři… čtyři… pět poschoďových vozů plných termitů. Dino je sledoval přes zaměřovač. O mušku se nebál. Netrefit most mohl jen slepec. Pochybnosti měl o druhé části plánu – té Talbotově. Zadržel dech, svěřil se do rukou osudu a labužnicky stlačil spoušť…
Ohnivý záblesk doprovázený příšerným třeskem pohltil všechno kolem.
Nakonec nastalo ticho, pietně dokonalé ticho jako na konci světa. Eventuálně to konec světa byl, kdo to mohl v daném momentu vyvrátit?
Až po chvíli prázdnotu narušila myšlenka oděná do slov.
„Do piči!“
Svět opět začal existovat a s ním i životní problémy jeho inteligentních obyvatel.
„Nevidím ani hovno!“
„Ani já. Měli jsme si vzít svářečský brejle.“
„A špunty do uší.“
„Hm.“
„Fuj, to je smrad… že si René zase prdnul?“
Až po delší době se jejich oči zotavily natolik, že si mohli vychutnat idylku hořících trosek na vodě i obou březích. Potěšil také pohled na Ministerstvo životního prostředí v plamenech.
Most byl fuč a vlak s termity také. Vítr odnášel nepříjemný chemický pach, z něhož bolela hlava.
Talbot netušil, odkud se najednou na střeše objevily bandasky chlastu, kartony kuřiva a klece s mnohonožkami velkými jako předloktí, které vylučovaly příjemné halucinogeny. Kdekdo ho plácal do zad, nebo mu vnucoval pití či fet. Ne, že by mu to bylo nepříjemné.
V železných barelech zapálili ohně a nakonec z toho byla celkem vydařená oslava, která se spontánně rozšířila dál do slumu. Kdo neoslavoval, nežil.
Někdy nad ránem, když už měl Talbot slušně nakoupeno, napadlo ho dopotácet se dolů ke smradlavé vodě. Trochu si zahulákal na druhý břeh, aby ti zmrdi věděli, co si o nich myslí. Tady ho našel Dino. Vzal modifika kolem ramen, tak jak to umějí jen opilci, a v očích se mu nezbedně jiskřilo. Tvář měl zamazanou sazemi a páchl dýmem, právě tak jako Talbot.
„Tak. A teď seš náš,“ pravil a nastavil pěst.
Talbot napodobil klanový gangsterský pozdrav, ťukl ho klouby té své a s veškerou vážností, jaké byl v tom okamžiku schopný, přitakal.
„Co se týče toho tvého… vynálezu. Jen řekni, co potřebuješ, aby to bylo co nejrychlejší. Ať to stojí co to stojí. Přispějí všichni,“ Dino mávl rukou k družné skupince, kde pařily hlavy všech významnějších i méně významných klanů. Většina z nich mezi sebou léta bojovala, někdy i celé generace. Ale dnes večer si sedli kolem jednoho ohně. Živě diskutovali a ukazovali si cosi na fóliích. Někteří si živé knihy prohlíželi, jako kdyby ten vynález drželi poprvé v ruce. Všichni se však tvářili, že fólia jsou skvělý nápad.
* * *
Aupark Tower. Okna a prosklené fasády byly už dávno roztřískaná. V útrobách rezavějící kostry hnízdila obří kolonie plastožroutů. Na střeše pálilo slunce, ale alespoň tu foukal vítr. Chlap, vysoký a ošlehaný, dotáhl objemnou bednu blíž ke kraji a sedí si na ni. Shodil ze sebe propocenou košili a oddechoval. Svaly se mu po vynaložené námaze jemně chvěly. Vynést sem kontejner po schodech pokrytých vrstvou trusu byla otrocká dřina, kterou si svým způsobem vychutnával. Za celý život se necítil tak při síle, tak živě. Mohl to být jeden z Dinových Salamandrů, jenomže nikde na těle neměl žádný cejch a cosi v jeho pohybech prozrazovalo, že není gangster. Světlé vlasy měl svázané do copu, jen pár pramínků mu ve větru tancovalo kolem hlavy.
Talbot: PŘIPRAVENI?
Pirát: PŘIPRAVENI.
Odjistil zámky, a když odklopil víko, trochu uhnul. V opálené tváři s třídenním strništěm zasvítily oči jako krystaly ledu, které se nerozpustí ani v nejrozpálenější peci. Sledoval oblak valící se z kontejneru. Obsahoval miliardy infikovaných vírníků. Vítr je rozprášil na všechny strany. Prototyp zacvrlikal.
Pirát: POTVRZUJI PŘÍJEM KÓDU. CEKÁM NA HLÁSENÍ OD SVÝCH JEDNOTEK. INFORMAČNÍ BALÍČEK ZASÍLÁM OBRATEM.
Inkubační doba pro fólia je dvacet čtyři hodiny. Potom každému uživateli, jehož zařízení přijme kód viru, se na obrazovce objeví ikonka staženého souboru – informační balíček od Piráta. Bude obsahovat stručný popis nové služby a instrukce na pěstování fólií tradičním způsobem – v živném substrátu.
Hardwér by se měl modifikovat zhruba dva týdny a na tvorbu semena je potřeba připočítat další tři dny. Z něj si díky instrukcím bude moct každý vypěstovat nové folio, které už bude obsahovat natvrdo implementovaný program na tvorbu partenogenetického semena. Talbot si uvědomoval, že partenogeneze nemusí být z dlouhodobého hlediska ideální způsob množení, a raději se pojistil. Každé nové folio bude obsahovat malé množství buněk, bude jich jen několik tisíc, které jsou z evolučního hlediska převratné. Buňky samčí a samičí.
Talbot přešel na kraj střechy a zadíval se nad řeku. Kdysi se bál výšek.
Směšné.
Užíval si výhled plnými doušky. Když ho někdo zatahal za nohavici, úlekem málem sletěl dolů. Rigo. Rána na tváři od šipky se dobře zahojila, jen jizva mu zůstane. Podával mu jakýsi papír.
List. Celkem staromódní list v ohmatané obálce, na níž místo adresy stála jen dvě slova: Hekr Nathan.
Byl to buď velmi naivní, nebo naopak velmi rafinovaný způsob doručení. Talbot by lehce uvěřil, že obálka procestovala polovinu slumu. Vypadala tak. Dobrá půlka obyvatel byla stále ještě negramotná, avšak každý znal někoho, kdo číst uměl. Když ožila kradená fólia, lidi začal jejich obsah zajímat víc než peníze. Navíc ne všichni uměli držet jazyk za zuby, takže bylo veřejným tajemstvím, že vbrzku budou fólia zadarmo a pro všechny. Motivace byla silná a i ti, co neuměli číst, soustavně běhali za „učenými“ s každým cárem, aby jim rozluštili ty tajemné kódy. Asi v tom byl i nějaký drobný byznys, úplata. Tak to tady už chodí.
Nakonec se obálka přece jen dostala k adresátovi, protože Talbota znalo a mělo v úctě víc lidí, než vůbec tušil.
Vážený pane Talbote, začínal dopis a modifika se zmocnil pocit, že je adresovaný někomu úplnej inému. Po dalších řádcích se onen pocit jen prohluboval… rehabilitace v Greentechu… vrátit na post hlavního modifika… stát se partnerem ve firmě s podílem na akciích, bla bla bla…
Nerozuměl tomu.
Na konci byl nejlepší vtip: S úctou… a podpis nějakého pablba v obleku s kravatou.
Tím si byl jistý.
Zaťal pěst a papír zmačkal. Upíral pohled na bohatou část města. Věžáky se třpytily na slunci, výhonky nového mostu už natahovaly šlahouny nad vodu, nad kluby a restauracemi hladce klouzala nadzemka. Sprchy s teplou vodou, splachovací záchody, měkoučké postele, čaj v porcelánu, sladké křupavé sušenky… to vše tam bylo. To vše čekalo.
Talbot odhodil papír jako kus smetí. Rozepnul si kalhoty a vymočil se tím směrem. Jen tak symbolicky. A ještě i proto, že se mu chtělo. Rigo se pochechtával od ucha k uchu. Tomu listovní tajemství nic neříkalo, fracek jeden zakrslej. Talbot ho polovážně pleskl po tváři. Společně se zachechtali, jako dva známí, kteří myslí na stejný vtip, a vydali se po posraném schodišti dolů do betonového pekla.
* * *
Netrvalo ani týden, když se neoficiálními kanály rozlétla jako blesk bombastická zpráva: Greentech vypsal na Talbotovu hlavu odměnu milion kreditů! To byla suma, z níž by se zatočila hlava i vídeňským zbohatlíkům, natož chudákům z panelákových slumů.
V Petržalce to vřelo jako v rozkopnutém mraveništi. Odměna byla příliš velká. Příměří, dohody, stará i nová přátelství, všechno prakticky okamžitě padlo. Tisíce srdcí se obrátilo naruby a třáslo se nedočkavostí. Tisíce oči pátralo po hekrovi Nathanovi. Tak to tady chodí.
Ale po něm se jakoby slehla zem.
přeložil vr