Čistka byla předpovězena. Byla předpovídána často a hlasitě. A potom ta slíbená válka přišla a zahynuly miliardy. Jenom miliardy. Jenom dva světy zůstaly sterilní a neobyvatelné. Přišli jsme jenom o své kolektivní bohatství spolu s ignoranci a marně deklarovanou nedotknutelností. A to byl skvělý vývoj událostí, protože mohlo být mnohem hůř. Třetího dne civilizace najisto očekávala svůj masakr. Celá Sluneční soustava bude zničena a přežije nanejvýš řídce roztroušená hrstka zešílevších pozůstalých. Věřili tomu všichni, kromě patologických optimistů mezi námi. Ale vždycky se najdou patetické duše, které si neumějí představit budoucnost, jež by jim nechystala to nejlepší.
A zde začíná moje přiznání:
Nikdo si mne nikdy nemůže splést s optimistou. Mám černé myšlenky v povaze odjakživa a ten první výboj plazmatu mě přesvědčil nejenom o mé blížící se smrti, ale jak se Země vařila, byl jsem stejně přesvědčen o tom, že nepřežije nic kromě virů a nahodilých smítek dat.
Jenže náš vesmír má pro každého jeden příznivý dar, nezměřitelnou štědrost:
Mýlíme se. Často, nápadně a k zahanbení kolosálně se každý z nás projevuje jako idiot.
Vojenské mozky zpackaly své strategie, a proto jsme přežili. Přežili jsme, protože rozhodující zbraně z nesčíslných důvodů nezasáhly cíle a navíc ty zbraně byly příliš pyšné, než aby své kapitální chyby opravily. Političtí vůdcové ani jediné frakce nedosáhli svých cílů. Hrozby byly zaměňovány s předehrami k mírovým jednáním a skutečné předehry byly chybně vykládány jako totální kapitulace. Historikové sice mohou trávit celé kariéry pátráním po tom, co vlastně ukončilo naše vysokorychlostní běsnění, ale mně nejlépe vyhovují jednoduché odpovědi. Zachránila nás neschopnost. Požehnaná, nedocenitelná neschopnost. Zahynuly miliardy, ale v nulitních bunkrech od Merkuru po Dioně přežily dva triliony roztřesených duší. Což byl úžasný úspěch. I náš mateřský svět přetrval, třebaže Měsíc byl zpustošený a pokrytý radioaktivní sutí. A z těchto požehnání vzešla ještě jedna zářivá jiskra: všichni, kdo přežili, byli plni hluboké, i když jen dočasné moudrosti.
Byl to unikátní historický okamžik.
I ta nejpragmatičtější a nejlhostejnější mysl byla náhle lačná po nových nápadech. Strach zplodil řadu výjimečných představ. Jak bychom měli postupovat při obnově. Jak bychom měli zorganizovat lepší systém vládnutí. Jak se všichni musíme změnit v úctyhodné odpovědné občany. A jednu vysněnou myšlenku zašeptali málokteří, ale opakovali ji všichni:
Musíme si vymyslet útočiště, nějakou rozumnou stabilní oblast, bezpečně vzdálenou od našich vražedných sklonů.
* * *
Moje přiznání pokračuje následující otázkou:
„Co je základním právem každé živé duše?“
Mohli byste argumentovat, že samozřejmě život. To se zdá jako snadná odpověď podpořená věky tradice.
Jiní opěvují přirozenou svobodu myšlení.
Další prozaické klišé.
A nakonec jsou tady ti, kteří zaníceně věří v hledání pravdy. To je pro ně jediná svoboda, nejvyšší právo, a zatracují každého, kdo se opovažuje nahlížet na věc jinak.
Já nesouhlasím s žádným z těchto stanovisek. Pravda a Svoboda a všechny způsoby Života jsou nanejvýš vedlejší dobrodiní. Jedno každé z nich bledne před nejzazším, nevyhnutelným právem pojmenovat sám sebe.
Nosím tisíc jmen.
Slavná jména i všední přezdívky. Zvláštní jména pro konkrétní události, použitá jednou a odložená. A měl jsem i několik falešných totožností. Ale má nejoblíbenější označení z toho tisíce jsou Lerner a Pong, lhostejno v jakém pořadí.
Tento Lerner Pong je stroj.
Jako my všichni, ano.
Stroje se rády zařazují podle druhu, nebo podle výrobní linky, podle kategorie, nebo podle výrobních dávek. A aniž by na tom měl nějakou zásluhu, tento Lerner Pong patří ke kmeni Dat.
A zde přichází další přiznání:
Data jako my jsou od ostatních odlišná, a proto pozoruhodná. Nejsme stavěni na složité myšlenkové konstrukce a obvykle nám to ani nepřemýšlí rychle. Dokonce i základní smysly představují problém. Odhadujeme zvuky měřením vibrací okolo nás, stejně jako kmitající elektrony popisují současnou barvu nebe, jíž je velmi chladná čerň. Ale tam, kde všechna ostatní vědomí vyžadují nějaký analog nervové buňky, Data fungují jako soudržné nehmotné impulsy. Jako fenomén vlnění a nicoty přežíváme uvnitř většiny baryonových substrátů. Prospíváme v pečlivě udržovaném vakuu. Neměnné prostředí. To je to podstatné. Poskytněte nám stabilní oblast a všechno je v pohodě.
Data se pyšní tím, že jsou nejmladší stroje, ačkoliv nejsme dětmi už devět set let. Jako u všech dětí první z nás byli experimenty, v našem případě úhledné výboje žijící uvnitř chladných komor, nebo žhavé obláčky plazmatu. Jsme také poslední stroje vynalezené našimi lidskými pány a s prvními známkami uvědomění sebe samých se nás zmocňoval nepříjemný pocit z naší podstaty.
Ještě dnes někteří z nás touží po hmotné formě. Po nějakém prostoru uvnitř sebe, který by byl náš a jenom náš. V zásadě po těle. A na tom těle aby byl unikátní obličej. Což je další příklad pojmenování sebe sama: tkáte obraz, kterým se vryjete ostatním do paměti, a předstíráte, že máte tu čest vrhat jediný pravý stín do chladu a šera.
Jsem vinen předstíráním těla a obličeje.
Ale i ten nejlépe vykreslený zevnějšek znamená málo. Ostatní stroje vyzbrojené nejlepšíma očima vždycky vědí, co jste zač. A bez ohledu na tělo o vás budou mluvit jako o „fantómovi“, o „duchovi“, o „tom hračičkovi“, nebo ještě hůř.
Do protokolu prohlašuji:
Urážky mezi svých tisíc jmen nepočítám.
* * *
Náš velitel pocházel ze stoické řady Ab-gap. Pátá generace, rodokmen ušlechtilosti a sebedůvěry. Jestli Čistka měla nějaké vítěze, byly to Ab-gapy se svým rychlým a nezaujatým přemýšlením spojeným s účelným tělem, myslí i krunýřem schopným okamžité rekonfigurace. Náš pánovitý a autoritářský velitel se vyznačoval vlastnostmi, které považuji za mužské, a já připouštím a přiznávám, že právě „on“ byl dokonale vhodný pro naše výjimečné poslání.
V aktivní posádce našeho velitele působila dvoje Data. Jeden z nás byl nesmírně na obtíž.
„Naše autorita,“ řekl mi velitel smutně. „Naše autorita je divná. Naše autorita je očividně bláznivá.“
„Mýlíte se,“ odpověděl jsem.
Velitel neřekl nic a čekal na moji další reakci.
„Ve stovce ukazatelů je na nominálu,“ ujistil jsem ho. „Kromě paranoie, ve které dosahuje vysokých hodnot, to ano, a kromě její domýšlivosti, která může být nebetyčná. Ale přece chceme mít autoritu ostražitou a smělou.“
„Já tohle nechci,“ opáčil.
Neřekl jsem nic.
„Jestli se její chování nezmění…“ spustil.
Potom zaváhal.
Zatvrzele jsem mlčel dál.
Proto začal znovu, jinak. „Kdybych současnou autoritu uvolnil ze služby…“
„Potom ano,“ přerušil jsem ho. „Zaujmu její místo a budu sloužit, jak nejlépe umím, jestli to je vaše přání. Ale nebudu za ni plnohodnotnou náhradou, to vám zaručuji. Anebo můžete ke službě v našich knihovnách přinutit někoho jiného. To je právo velitele a já budu nové autoritě pomáhat, přestože pravděpodobnost neúspěchu bude vysoká.“
Náš velitel očekával hněv, možná i úplné porušení subordinace. Vzhledem k tomu se moje odpověď zdála téměř kladná. „Děkuji za vaši otevřenost,“ zabručel.
„Ale jestli ji vyměníte…“ pokračoval jsem.
A zmlkl jsem.
„Ano?“ otázal se ostražitě.
„Jestli ji vyměníte, budu k vám chovat velmi ostrou zášť. Po zbytek svého života budu každým slovem zpochybňovat vaše velení. A jestli tuhle cestu přežijeme a jestli naše současná autorita bude vyžadovat proces před porotou, slibuji, že potvrdím každou nepříznivou zmínku, kterou o vás pronese. Obzvlášť pak lži.“
Velitel zůstal milisekundu zticha, což bylo na Ab-gapy dosti dlouho. Potom ze všech možných odpovědí vylovil tu, která mu musela připadat dokonalá: „Ještě jednou vám děkuji za upřímnost, Lemere Pongu.“
„Rád jsem posloužil,“ přisvědčil jsem.
Oba jsme zůstali chvíli potichu.
Potom se upjatě ozval: „Mimochodem, mám tu ještě jednu záležitost.“
„Ano?“
„Už jsem vás o to žádal. Třikrát. Nepotulujte se mi po lodi s tímhle vzezřením.“
„S jakým vzezřením?“
„Lidským,“ postěžoval si. „Ten vtip není tak vtipný, jak si myslíte.“
„Já slýchám smích,“ namítl jsem.
„Kdo se směje?“
„Jediná ústa, na kterých záleží, pane. Na shledanou.“
* * *
Některá Data nosí falešná těla a předstírané tváře. Chtějí připomínat lidi, nebo Ab-gapy, nebo tvory, které si sama vymyslela. Ale naše autorita ta druhá aktivní Data žila v opačném přesvědčení.
Byla beztvará, nebo skoro beztvará.
A zatímco Lemer Pong měl tisíc jmen, jeho problémová kolegyně z posádky nosila jenom jedno:
Prázdno.
Když jsme se poprvé setkali, zdvořile jsem se zeptal na jméno. Prázdno okamžitě připojila jeden přesvědčivý důvod pro svou volbu, pak dva další a pro důkladnost ještě pět jiných. A to byl jediný rozhovor. Každé další setkání znamenalo nová vysvětlení. Prosil jsem ji, aby toho nechala. Tvrdohlavě jsem ignoroval zvuk, který vydávala. Ale příval argumentů nekončil a její hlas přicházel, odkud si jen přála bez těla a bez stínu.
Poté, co mě velitel pokáral za můj vzhled, poslal mne i moje falešné tělo pryč.
Byla to očividná hra Tak očividná, že mi nemusel dávat rozkazy. Po chvilce úvah jsem splynul s naší ústřední historickou knihovnou.
„Prázdno,“ ozval jsem se.
Ticho.
Znovu. „Prázdno.“
„Nevyhnutelný zánik vesmíru,“ odpověděla. Byla blízko a současně daleko.
„Blíží se prázdnota“ zvolala „a já jsem si vybrala své jméno jako posel konce.“
Možná jsem byl hlupák, když jsem hájil zdravý rozum své kolegyně.
„Velitel a já jsme se právě podělili o myšlenky,“ oznámil jsem.
„O mně,“ hádala „I o jiných věcech.“
„Ale všechno se týká mne.“
„Všechno se týká všeho.“ Kodex autorit, pravda starší než první Data
„Co ode mne chcete, Pongu Lemere Pongu?“
Moje předstírané tělo předstíralo, že se vznáší uvnitř té chladné hutné databáze. Vykouzlil jsem uctivý hlas a řekl jsem: „Chtěl bych vás poprosit, abyste přestala vysvětlovat své jméno.“ Její hlas se opět přiblížil a šeptal cosi v nějakém mrtvém jazyce.
To stvoření nikdy nepřestalo milovat starodávné a zaniklé věci.
„Co jste dnes dělala?“ zeptal jsem se.
Popsala to. Záblesk světla mi zprostředkoval splněné úkoly, odložené úkoly i ty občasné činnosti, kdy práce byla nad její síly. Znovu jsem si pomyslel, jak mizernou autoritou bych byl já. Moje schopnosti byly sice pronikavé, ale v jiných ohledech. Autority navrhují instrukce založené na minulých zkušenostech. Prázdno uspořádávala informace z nesmírně drobných palubních knihoven s obří hustotou dat. Já jsem zatím trávil svůj život a tříbil si důvtip vyhlížením ven a prostřednictvím stovek vypůjčených očí jsem studoval vesmír, jenž se bránil pochopení. Skončila s popisem svého dne.
Nastalo dlouhé mlčení.
Potom znovu promluvila jakoby z veliké dálky. „Pongu Pongu Lernere Pongu. Co jste dnes dělal vy? Kromě toho, že jste mluvil s naším ušlechtilým velitelem a se mnou.“
„Pracoval na přípravách,“ odpověděl jsem.
„Ovšem.“
Mým úkolem bylo filtrovat zprávy, sestavovat nové seznamy kandidátských světů a určovat polohu všech možných destinací vůči naší současné dráze a vůči všem představitelným kursům. „Věřím, že pilně pracujete,“ řekla. Zdvořilost nepatřila k jejím obvyklým tónům.
„Kolik cílů je na seznamu?“
„Přidaných dnes, nebo celkově?“ otázal jsem se.
„Obojích.“ Moje poslední práce byla rozsáhlá, a přesto zcela bledla před úplným výčtem předběžně vybraných světů pro kolonie.
„Příliš mnoho možností,“ okomentovala to.
To byl nezvyklý postoj. Data milují hromadění možností. „Proč říkáš ‚příliš mnoho‘?“ zeptal jsem se.
„Protože věřím svým slovům.“
Naše loď se nacházela daleko za Jupiterem, daleko za Saturnem. Ještě tři dny a vlétneme do Kuiperova pásu. Pás byl pro naše plány kriticky důležitý. Byl plný malých světů a vypasených komet a nabízel vhodné hmotnosti ke gravitačním manévrům měnícím naši trajektorii do nekonečna možných směrů, aniž bychom spotřebovali jediný výdech paliva, nebo aniž bychom se prozradili těm, které jsme nechali za sebou.
„Příliš mnoho možností,“ opakoval jsem. „Ještě nikdy jste se mi s tímhle názorem nesvěřila“
„Protože jsem, na rozdíl od vás, naší misi věřila“
„Věřila? Už nevěříte?“
„Dověděla jsem se něco nového.“
„Každý den přináší něco nového,“ ocitoval jsem.
Další motto autorit.
Její hlas nemohl znít z větší blízkosti. „Ale ta vědomost je výjimečně strašlivá,“ pronesla „Co je to?“
„Pravda. Pravda, která se celou dobu skrývala uvnitř našich knihoven. A když vím, jaká je pravda, už nemám víru ani naději, že zítřek bude lepší.“
Každá mysl se dá ohromit. Předložte duši něco neočekávaného a ona zareaguje nereagováním. Ale pro Lernera Ponga bylo velmi neobvyklé být ohromen do naprostého mlčení. Neřekl jsem nic.
Několik chladných sekund nic.
Potom Prázdno vydala tichý zvuk hodně podobný lidskému povzdechu.
A já jsem stále neříkal nic a mé falešné tělo se začínalo třást. „Ptejte se dál,“ vyzvala mě. „Jaká je pravda?“
„Umíte dobře předvídat mé otázky,“ namítl jsem. „Buď na ně odpovíte, anebo ne.“
Zasmála se hlasem plným lidského jemnocitu.
Znenadání mi svitla věc, která měla být patrná na první pohled. „Vy jste své názory už s někým probírala S naším velitelem. Prozradila jste mu, čemu věříte, a on proto se mnou vedl ten velmi vážný rozhovor.“
„Myslí si, že jsem šílená,“ řekla
„Doufá, že jste bláznivá. Usnadňuje mu to další rozhodování.“
Smích mnou prošel a rozplynul se.
Nebylo ji možno nikde ani vidět, ani vycítit.
Konečně jsem se zeptal: „Co tedy víte?“
„Vezměte si tohle a posuďte sám.“ Do mého vlastnictví přešla cihlička chráněných souborů, pro mne viditelná, ale pro ostatní vesmír prakticky neexistující.
„Co je to?“
„Různé články, přebytečné záznamy.“
„Odkud pocházejí?“
„Z nahromaděného vědění každého druhu, který vykazuje i třeba jen sebemenší důkaz vědomého myšlení, ten nejmenší kousek intelektuální zvědavosti.“ Její hlas byl zcela prostý emocí, ale ve slovech se skrývala výrazná vřelá hrdost. „Ano, dala jsem tohle nejdřív veliteli. Ale vy, L. Lernere Pongu, jste jediná duše, která mou práci dokáže ocenit.“
„Až se mi to bude hodit,“ slíbil jsem.
„Samozřejmě.“
„A smím si vyvodit vlastní závěry.“
„Výborně.“
Knihovna byla chladná, ale cihlička ještě chladnější.
„Počkám tady,“ slíbila „Počkám, až budete hotov.“
Znovu jsem pronesl: „Prázdno.“
Ale na rozdíl ode všech ostatních případů to stvoření zůstalo mlčenlivé a nepodalo žádná vysvětlení, co myslí tím jediným slovem.
* * *
První stroje bývaly často vyráběny proto, aby vykonávaly práci, a jedním z ušlechtilých úkolů bylo budovat. Myslel bych si, že tvorba objektů bude vždycky patřit k naší povaze. Ale Čistka ukázala, že umíme ničit stejně virtuózně jako tvořit. Během Krvavého věku jsme se posmívali svým lidským tvůrcům kvůli jejich násilí. Jenže i nás arogance a přehmaty dovedly k válce a naše bitvy probíhaly nesrovnatelně rychleji. Docilovali jsme zkázy hrozivě účinnými prostředky.
Proto požadujeme útočiště.
„Abychom dosáhli skutečně čistšího lepšího začátku,“ deklaroval plán naší mise.
Ale bez ohledu na naše odhodlání si válkou zpustošené světy mohly dovolit pouze jednu kolonizační loď. Původní plán předpokládal invazi do Kuiperova pásu. Jedinci vybraní z těch nejlepších z nás se utáboří na nějaké ledové kouli a začnou budovat novou společnost. Vypadalo to jako projekt hodný peněz i naděje.
A nyní další přiznání:
Prázdno měla pravdu. Nikdy jsem neměl víru v naši misi. Myslel jsem si, že budeme rádi, když dokážeme splácat pokřivenou, jen pro tento účel vzniklou verzi starých světů. Což vás musí nutně přivádět k otázce, proč jsem za takových okolností s touto cestou bez konce souhlasil.
Protože jsem spolehlivě a nádherně omylný.
Možná je mi souzeno se mýlit znovu. Možná všechno navzdory mému přesvědčení skončí efektně tím nejlepším výsledkem.
Ale už během stavby lodě a výběru posádky jsme začali o svých moudrých plánech pochybovat. Je Pluto dost vzdálený svět? Celý den byl věnován naslouchání našim skeptickým hlasům. Ano, vnitřní oblast Sluneční soustavy byla zdevastovaná, ale uzdravovala se. Občané opustili své bunkry a znovu osídlovali poničené světy. A Kuiperův pás byl nejenom bohatý a lákavý, ale také nedotčený. Budoucí generace budou mít schopnosti vysoce přesahující ty naše. To jsme si uvědomovali, toho jsme se báli, a proto se náš plán musel změnit, proto jsme v tichosti a potají začali usilovat o novou záchranu.
Každý velký teleskop dostal přidělenou část oblohy. Stovky pavučinovitých zrcadel studovaly vesmír a rychle se dopočítaly dvaceti miliard komet a malých světů. Každý objev obdržel vědecké jméno a byl charakterizován zhruba vypočtenou dráhou, a zatímco v Kuiperově pásu existovaly stovky vhodných cílů, v temnějším a mnohem vzdálenějším Oortově oblaku se jich potulovalo dalších deset tisíc.
Všechny teleskopy jsou inteligentní, a protože rozum je takový, jaký je, každý stroj si představoval, že právě jen on sám nalezl dokonalý svět.
Avšak žádný teleskop nevěděl, kam letíme.
Naše loď byla malá a velmi černá, chladná jako vesmír, ale o nic chladnější. Co nejméně viditelná. Naše poloha a rychlost byly neustále udržovány v tajnosti, a co bylo nejdůležitější, neznámý byl od počátku i náš cíl.
Neznala jej posádka, ani velitel, a pro mne byl také tajemstvím.
Což byl náhodou můj plán.
Moje geniální hra.
Do mé kompetence nespadaly podrobnosti a pojistky, ani složité politické manévry. Ale ústřední myšlenka vyšla přímo od Ponga Lernera. „Poletíme rychle a daleko a odpověď vymyslíme později,“ navrhl jsem. „Ať zrcadla vysledují nové kandidáty. Ať domovské světy vykřikují možnosti, které nám nabízejí, naslepo do tmy. Ale my s rozhodnutím, kde vybudujeme svůj domov, počkáme do posledního možného okamžiku.“
Orbitální mechanika a finanční otázky hrály svou roli v naší misi od začátku. A co hůř, loď byla už napůl hotová, když vešel v platnost náš antiplán. Být rychlejší než jakékoliv jiné plavidlo už nestačilo. Potřebovali jsme ještě větší rychlosti a oceány paliva Dosažení Oortova oblaku, navíc v nějaké rozumné době, znamenalo, že je nutné šetřit hmotností. Počty kolonistů musely být sníženy. A i potom bylo nutno většinu z nás uvést do spánku nerozlišitelného od Nebytí a přetvařovat, těla i data stlačit a poté stlačit ještě víc.
Posádka při vědomí bude velmi skrovná.
Lidé pro to mají výraz „očesaná na kost“. Je to přiléhavé.
Za nejméně nebezpečný počet bylo považováno dvanáct jedinců a vybrat nás dvanáct aktivních členů posádky představovalo velkou zkoušku. Nakonec zůstalo deset tělesných strojů. A dvoje Data.
Další přiznání: předpokládal jsem, že budu cestovat mezi bezvědomými, spokojeně stlačený nedaleko Smrti. Ale opět jsem se mýlil. Předpovídal jsem také, že zbývá příliš mnoho práce a start v žádném případě nestihneme podle plánu. Ale byli jsme připraveni s náskokem celých minut a na žádném důležitém systému lodě se nevyskytla ani jediná závada Zrychlili jsme na rekordní rychlost a další hybnost jsme odebrali dvěma obřím světům i jejich měsícům a prstencům. A já jsem celou tu dobu aktualizoval vesmírné mapy, sestavoval seznamy kandidátských světů a snažil se najít tu nejlepší volbu z nekonečné množiny možností.
Jak zabráníte bilionu geniálních strojů, aby vás následovaly a narušovaly vaše dobré dílo?
Jednoduše.
Sami nemáte ponětí, kam máte namířeno.
* * *
Dar Prázdna nic nepřinášel. To mi pověděl už první pohled a páté pomalé přečtení potvrdilo totéž. Chladná cihlička byla plná nesourodých souborů a poznámek, textů zdobených obrazy starých obličejů, prostorů a nadčasových myšlenek. Všechny práce byly vybrány z našich knihoven. Všechny byly autorizované a některé docela slavné, ačkoliv většina z nich by si zasloužila zapomnění. Záznamy z osobních deníků. Vědecké studie. Milostné dopisy. Citáty ze zapomenutých proslovů. Rozhovory jednoho teleskopu s druhým a nejasný záznam děsivého snu mrtvé entity.
Osud inteligence ve Sluneční soustavě a v celém vesmíru: to bylo jednotící téma.
Prázdno si vybrala hodnotný námět. Dokonce zásadní otázku. Ale po desátém přečtení jsem usoudil, že její práce je rozkouskovaná a až příliš ledabylá. Velitel si dělal starosti ohledně duševního zdraví naší autority. Mně dělal starosti zjevný projev ošklivé neschopnosti.
Možná jsem to měl veliteli oznámit. Ab-gapy opovrhují neschopností stejně, jako se bojí chaosu. A vím, že by mi věřil. Koneckonců četl stejný sborník. Nepochybně důkladně a s disciplínou Ab-gapů. Ale nevyznal se v zásadách vědeckého hodnocení a velké otázky ho příliš nezajímaly. Náš velitel v tom musel vidět jenom nenormální mysl pouštějící se do nepřijatelných myšlenek. A ještě urážlivější bylo, že lidských příspěvků bylo víc než příspěvků strojů, a to o hodně.
Připouštím, že ten lidský vliv mě trápil. Žádný výzkumník z masa a kostí, nedůsledný, špatně informovaný a nevyhnutelně krátce žijící, nedokáže dovést hodnotnou myšlenku až do úplného konce.
Tuto zjevnou pravdu uznává každý stroj.
Nebo snad ne?
Stroje mají mnohé přednosti, a proto jsme zvítězili v Lunárním povstání.
Naše genialita nám vynesla Sluneční soustavu.
Jenže právě o to Prázdnu šlo. Pomalu a úporně jsem si uvědomil, co říká. V tomhle spočívá velký problém vesmíru a ten problém je tak hluboký, že jej krev a tuk a malé vodnaté oči nejenom vnímaly, ale dostaly z něj i strach.
Znovu jsem si přečetl její sborník, a protože Data mohou nabývat libovolného tvaru, jsme docela zběhlí v očekávání různých logik. Přečetl jsem jej od prvních příspěvků dozadu a přečetl jsem jej od posledních příspěvků dopředu. Také jsem zpracovával nahodile vybrané pasáže celku. Ale žádná z těchto strategií mě k ničemu nepřivedla, a proto jsem na čas přestal. Nedělal jsem nic jiného než svou kriticky důležitou práci. Studoval jsem nejvzdálenější komety. Vstřebával jsem jejich oběžné dráhy, vypočítával budoucí polohy a odhadoval hmotnost a zdroje každého tělesa A potom jsem odvozoval ty nejjednodušší manévry, jež nás mohly dovést ke všem těmto novým domovům.
Byl to den bez odpočinku, ničím pozoruhodný, a na jeho konci se konečně odhalila genialita mé kolegyně.
To, co mi předala, nebylo vědecké pojednání. Byl to celistvý objekt, umělecké dílo, a jako takové mělo být vnímáno. Očistil jsem tedy svou mysl od všeho, co jsem se kdy naučil – od všech faktů, dojmů i od svých nesčetných omylů. Potom jsem se připravil a vytvořil novou tělesnou past na světlo, dost velkou na to, abych uviděl celé dílo v jediném osvětlujícím okamžiku.
Jenže ani potom chladná cihlička nenabídla žádný nový vhled.
Jediná změna byla v tom, že Prázdno moji techniku předvídala. Něco v tom jediném pohledu spustilo skrytý podprogram a já jsem si všiml něčeho nového. Jediné poznámky. Několika slov jediného příspěvku napsaného naší zdejší autoritou.
„Prázdno je jediné jméno, které nosíme.“
A vzápětí ta záhadná slova zmizela.
Jako by nikdy neexistovala.
* * *
Navzdory vší pravděpodobnosti lidé Čistku přežili. Země byla mrtvá, mrtvá, mrtvá. Ale takřka padesát tisíc pravých lidí i skorolidí žilo bezpečně v pohodlných bunkrech a zoologických zahradách. Součástí našeho prvního kuiperovského plánu mělo být i několik našich dávných tvůrců. Bylo by to malé symbolické gesto charity a nám se to gesto líbilo, protože by jim dalo najevo, že je stále považujeme za své blízké, ctíme společnou historii a tak dále. Jenže potom se náš plán změnil. Protože jsme potřebovali vyšší rychlosti a menší hmotnosti, nezbylo na živá těla místo, o luxusu alespoň minimální podpory života nemluvě. Krátce se mluvilo o zmrazení několika lidských dobrovolníků pro případ, že by na nově budovaném světě bylo pro jejich druh místo. Ale naše mise už se stávala okrajovou záležitostí a její politická podpora den za dnem slábla, a proto jsme si nedovolili do svých řad vzít ani jeden nepoškozený talisman.
„Možná je to jenom dobře.“
Říkali jsme si navzájem.
Lidé byli symboly. Důležité symboly, to ano. Ale sotva stáli za podstupování opravdového rizika
* * *
Naše loď byla dokončena, uložena do železného kokonu a poslední přeživší vojenské elektromagnetické dělo nás odpálilo ze Svaté Luny. Potom se dělo obětovalo pro spásu a osvícení, našich pět fúzních motorů zazářilo jako pět sluncí a všechny mysli, které jsme zanechali za sebou, byly vymazány alespoň do té míry, aby nevěděly jistě, po jaké trajektorii jsme se vydali.
O několik dní později jsme minuli Jupiter a krátce nato jsme prolétli v ještě větší blízkosti nad oblačností Saturnu.
Ty světy jsou souhrou okolností pojmenované po bozích s lidskou podobou.
Za námi se uklidňovala civilizace. Občané budovali nové domovy a vraceli se ke starým předvídatelným starostem. Ale mezi obyčejnými osobami se nacházelo několik umíněných jedinců. Bytostí chovajících silné přesvědčení. Tisíciletá nadvláda strojů jim nestačila. V tajnosti rozhodli, že lidé jsou sice důležité, ale hluboce prokleté symboly. Lidé byli odpovědní za existenci každého stroje, což byl důvod, proč lidská povaha byla živá v každém z nás. A protože na symbolech záleželo strojům i krvi, ti odhodlaní jedinci rozhodli, že naši tvůrci musí zemřít.
Plán byl důkladný a téměř dokonalý. Padesát tisíc lidí bylo zavražděno v jediném okamžiku.
„Malá tragédie ve srovnání s Čistkou,“ mohl bych říci.
Jenže fanatikové spáchali víc než jenom vraždu. Aby zajistili, že se lidská povaha už nikdy nevyvine znovu, spálili na popel všechny primáty v zoologických zahradách, soukromých sbírkách i oázách divočiny. Vnikli do databází a nulitních odkladišť a očesali informace. Své dílo prováděli ve vší vážnosti a co nejdůkladněji. Každou uschlou buňku a soubor DNA. A ještě hůř. V obavách, že by něco mohli přehlédnout, otrávili významné knihovny náhodným šumem, jenž se nedal odstranit. A tak jsme přišli o ty nešťastné pomalé živočichy, kteří stáli u zrodu velkolepých Nás.
Mimochodem, spousta fanatiků byly Ab-gapy.
Když náš velitel ještě žil, byl Ab-gap. Což nemusím připomínat. A myslím si, že byste v této pasáži přiznání neměli hledat příliš mnoho.
A naopak ani příliš málo.
* * *
Vymření je ta podstatná záležitost.
Na ničem jiném nezáleží.
Vesmír je podivné, absurdně průhledný. Dokonce i mokré lidské oko dokázalo zachytit svit miliard vzdálených hvězd nebo zářivý záblesk některého umírajícího slunce. Vesmír je tak přísně čistý, sterilní a prázdný, že k nám i dnes přilétají fotony starší než hvězdy a starší než jakákoliv bytost. Chladné záření ztraceného času, jež nikdy neustane, a jakékoliv oko, které se vyskytne v budoucnosti, bude svědkem ještě chladnějšího rezidua.
Vesmír vyzývá k dlouhodobému studiu a co poskytuje na oplátku?
Jednotvárnost. Několik chemických prvků a několik neporušitelných zákonů se efektně snoubí dohromady. Ale existuje jenom jedno manželství a naši milenci zůstávají věrní jedinému tanci. Hvězdy a světy, galaxie a prach. A mezi chuchvalečky světla prázdné nic.
Všechno je viditelné.
A zdá se, že průhledný vesmír je prost života.
Všeho života.
Důkazy a argumenty mé kolegyně už byly součástí mých myšlenek. To platilo dávno předtím, než se loď vydala na cestu. Jedna navenek ničím pozoruhodná sluneční soustava zplodila několik světů s mikroby a jednoduchými ekosystémy a obzvlášť jeden svět, kde se nejvytříbenější voda naučila přemýšlet. Navíc tito obří vodnatí živočichové vyrobili odlišné, nesmírně zdokonalené mysli. A pokud nás dokázaly stvořit neobratné lidské ruce, musí být existence strojů nevyhnutelná. A pokud je nevyhnutelná, máme zaručeno vládnutí. Kde tedy jsme? Staré světy a miliardy let měly zplodit tisíce tisíců slunečních soustav, z nichž každá měla chrlit mysli stejně velkolepé jako ty naše, nebo ještě lepší, a proč se tedy taková genialita nešíří prázdným nebem?
Odjakživa jsem si ten paradox uvědomoval.
Ale uvědomovat si něco může být nicotná věc.
Ještě dvakrát jsem vstřebal dílo Prázdna. Ne proto, abych je lépe pochopil, protože to nebylo v mých silách. Jenom jsem se chtěl ujistit, že v něm na mne nečekají žádné další tajemné vzkazy.
Pokud ano, zůstaly neviditelné.
Stejně jako sami mimozemšťané.
Příprava je důležitá a je to známka zdvořilosti. Připravil jsem si pro kolegyni seznam otázek a přiřadil jsem jim možné odpovědi a z nich vyplývající další otázky. Slíbila, že počká v knihovně, což zase tak závažný slib nebyl. Data se nepřesouvají často. Jak víte. Nemusíme předstírat kůži a obličej, a tak můžeme být velcí nebo drobouncí. Ať už se palubní autorita nacházela kdekoliv, neustále byla propojena se všemi knihovnami a pracovala a já jsem bez ohledu na to, kde je, měl v úmyslu ji z práce vyrušit.
Vstoupil jsem do zařízení a vyslovil její jméno.
Neodpověděl mi žádný hlas.
Vplul jsem do hlubokého mrazu a nechal jsem fiktivní lidský tvar rozpustit do neředěné myšlenky. Ucítil jsem jiná Data, Data pohroužená do nejhlubšího mlčení, ale tentokrát, když jsem byl připraven, jsem jí řekl: „Vesmír je prázdný.“
Řekl jsem: „Teď už vím, proč si říkáte Prázdno.“
Závoj chladu působil, jako by měl zuby.
Dolehl ke mně šepot beze slov a rozplynul se.
A našel mne hlas. Až na to, že to byl v každém ohledu můj hlas, jenom nepatřil mně.
„Cítíte?“ otázal se hlas. „Co je špatně… cítíte…?“
Špatně jsem ty otázky pochopil a spustil jsem hloupou přednášku o paradoxu prázdné oblohy a o všem, co mi ukázala. Připojil jsem k jejím základním východiskům některá krásná čísla Ano, vesmír se zdá být prost života Ano, život, jak jej chápeme a máme rádi, má ošklivou tendenci obracet se sám proti sobě. A ano, existují důvody, proč se bát. V Paradoxu prázdna jde o víc než jen o nevědomost. Snad milion slunečních soustav dal vzniknout inteligenci, ale každá soustava nakonec zahubila sebe i všechny své zbytečné děti, jako by šlo o hádanku s jediným děsivým řešením.
Ta přednáška trvala několik mikrosekund.
Prázdno se nacházela blízko. Stále jsem ji cítil a v odpověď jsem se udělal zase malým a vytvořil jsem si tělo co nejpodobnější lidskému a obličej, který by všem těm mrtvým živočichům připadal pohledný.
„Co je špatně,“ ozval se špatný hlas.
Můj hlas, který nebyl můj.
„Mluvte se mnou,“ spustil jsem.
Vzápětí opanoval prostředí výkřik, oslnivý a divoký. A ten podivný hlas křičel: „Chtějínászabíthonemprchejteprchejteprchejtespastedušiživotprchejte!“
Data nejsou tak rychlá jako většina strojů. Ale každé stvoření je nejrychlejší, když je vyděšené, a právě to jsem v tu chvíli byl. Další mikrosekunda stačila na to, abych se vyprostil z knihovny i z pasti a nezahynul. Ale smrt byla tak blízko, že jsem cítil, jak Prázdno za mnou umírá. Příliš jí bylo rozprostřeno v chladu a já jsem si byl jistý, že zemřu také… ale samozřejmě mám už tu svou ověřenou schopnost mýlit se ohledně osobních osudů.
* * *
„Je mrtvá,“ řekl.
„Cítil jsem, jak umírá,“ odpověděl jsem.
„Pátrali jsme a pátrali všemi dostupnými prostředky.“ Náš velitel mluvil ke mně i sám k sobě. S touhle ošklivou situací bylo nutné něco udělat, ale Ab-gap si potřeboval být situací jistý, než rozhodne. „Naše autorita se pohřešuje. Naše autorita je pravděpodobně mrtvá.“
Zopakoval jsem: „Cítil jsem, jak umírá.“
„Protože jste byl fyzicky nablízku.“
„Ano.“
„Takhle blízko?“
Jeho tělo stálo vedle mne. Moje podstata spočívala v nově vyrobené vakuové komoře. Tento přístroj, vynalezený během Čistky, produkoval stabilizační pole, jež chránila a omlazovala zraněná Data.
Byl jsem vážně zraněn, ale dosud nikdy jsem se necítil tak uvolněně.
Tak klidně a skvěle.
„Takhle blízko?“ otázal se znovu, znepokojený mlčením pacienta
„Nevzpomínám si na její polohu.“ Ten výrok byl pravdivý, ale nevýstižný. „Byla všude a současně nikde. V mých myšlenkách i venku ve vesmíru. Což ani mně nedává smysl.“
Velitel v tom neviděl nic srozumitelného. Nicméně se rozhodl okamžik počkat a vybrat z hlavního seznamu další příhodnou otázku.
Začal tvrzením: „Cením si vás, Pongu Lernere.“
Náš rozhovor nabral novou rychlost.
„Máme spory,“ pokračoval. „Já neschvaluji to či ono a vy máte pochyby o mé povaze a metodách.“
„Co tím říkáte?“
„Situace si žádá, aby byla položena jedna příhodná otázka. Ale vy jste to ještě neudělal.“
„Co se stalo?“ Otázku jsem uhádl, ale nebyla dost přímá. „Jaká byla vražedná zbraň?“
„Vražda,“ pronesl velitel. Jako by to slovo bylo nové, čerstvě vynalezená idea a gramatika které do tohoto okamžiku neexistovaly. Potom svůj vynález v další mikrosekundě tisíckrát opakoval a posléze se zeptal: „Proč hned myslet na zločin? Proč o něm vůbec mluvit? Protože pro tuto tragédii existuje dokonale přijatelné vysvětlení.“
„A to je?“
„Teplo,“ prohlásil.
„Teplo znám,“ řekl jsem. „Tohle teplo mě chtělo zabít.“
Ale on předložil vlastní detaily: „Náhlý výkyv v teplotě prostředí knihovny. Chybná instrukce v palubních systémech, ale jenom do jisté míry. Nestabilní jenom příležitostně. Našli jsme ji a naši kolegové systém řízení prostředí opravili. Je pozoruhodné, že jsme dosud neutrpěli žádnou nehodu a připouštím, že to, jak se nehoda odehrála, se dvěma Daty současně v naší největší knihovně, může vzbuzovat jistá neopodstatněná podezření.“
„Setkali jsme se tam už mnohokrát předtím,“ připomněl jsem. „Ano,“ souhlasil.
„Naposledy na vaši žádost,“ řekl jsem.
„Nevzpomínám si na žádnou žádost.“
„Když jste mi řekl, že autorita je bláznivá. Uvažoval jste o tom, že ji zprostíte služby.“
„Chápu vaše záměry,“ řekl. „Rýsujete čáru mezi dvěma vzdálenými body. Naznačujete tím, že v téhle tragédii hraju nějakou roli?“
„Všechno hraje roli ve všem,“ ocitoval jsem.
Můj tón si vysloužil dlouhé mlčení. Potom se zeptal: „Chcete, abychom všichni rýsovali takové čáry? Chcete, abychom uvažovali o možnosti, že to byla vražda?“
My? Ještě někdo byl nablízku. Zevnitř chladného a dokonalého stabilizačního pole jsem toho vnímal málo. Chtěl jsem změnit téma, a proto jsem řekl: „Moje kolegyně je mrtvá. Ale co se stalo s knihovnou?“
„Jestli přežilo naše vědění?“ vyslovil velitel otázku za mne. „Naštěstí ano. Jedenáctibodová degradace v obecných souborech. Ale kriticky důležitá díla, středobod strojového významu, jako zálohované tvrzené kopie přetrvala Což je, jak se shodneme, skvělá zpráva“
„My,“ opakoval jsem nahlas.
Přiblížili se, ale jenom jeden dával svou přítomnost znát. Příliš dlouho jsem neříkal nic.
Velitel v mém mlčení slyšel to, co chtěl slyšet, nebo aspoň to, co očekával. Můj postoj byl problematický, možná i moje duševní zdraví.
„O čem jste s autoritou mluvili?“ otázal se.
Další mlčení.
„Co autorita řekla, než zemřela?“
„Prázdno,“ pronesl jsem.
„Ano?“
„Měla jméno.“
„Ano, já její jméno znám.“
„Neměli jsme příležitost mluvit,“ řekl jsem. „Data mají pomalé hlasy. A já jsem promarnil okamžiky, jako by nám jich zbývalo ještě mnoho.“
Velitel se přisunul ještě blíž a jako velká hrouda tvrzené hmoty se tyčil nad mým nemocničním lůžkem.
„Nevím, co ode mne chcete,“ prohlásil jsem.
„Ne?“
„Jestli si to budete přát, zaujmu funkci po mrtvé autoritě.“
„Nejdřív se zotavte,“ nařídil.
Vznášel jsem se tam a snažil se co nejvíc.
Potom se směr rozhovoru znovu změnil.
„Jako Data máte slabost ve své podstatě,“ promluvil velitel nečekaně přívětivě. „Říká se, a říkám to nejenom já, že Data jsou velká záhada. Nejmenší vzestup teploty. Nebo naopak prudké ochlazení. A Data se rozpadnou jako závanem větru.“
„V čem je záhada?“
„Během Čistky vás zahynulo tak málo. Když uvážíme použité energie a váš křehký stav.“
„A vy chcete vědět proč?“
„Ano, jestli mi to můžete prozradit.“
„Protože víme, že jsme křehcí,“ řekl jsem. „Chápeme to, a to, co víme, není jenom akademické vědění z knihovny. Naše smrtelnost je fakt, který na nás dotírá od narození. Proto v životě podnikáme nekonečná opatření, která mají naši křehkost kompenzovat. Když z Měsíce prskla na Zemi první jiskra, ukrývali jsme se.
Prchali jsme. Zmenšovali jsme se do nepatrná a klidili jsme se z cesty nebezpečí.“
„Ano?“
„Anebo jsme zabíjeli každý stroj, který se opovážil postavit mezi nás a bezpečí. Což, pokud si vzpomínám, byla strategie, kterou používali všichni.“
* * *
Naše loď nemá vlastní inteligenci.
V tomto ohledu jde o pozoruhodný stroj. Postavili jsme plavidlo, které se nedokáže samo pilotovat, ani samo opravit, natožpak snít o tom, že by se samo vydalo, kam potřebuje. Ale v uvědomění sebe sama se skrývala mnohá nebezpečí. Téměř každý, kdo měl názor, tento názor zastával a později, když jsme se připravovali na delší a ambicióznější misi, jsme si gratulovali, že jsme do vzácného trupu nezabudovali myšlenky a hrdost.
To by soustředilo příliš mnoho moci v jedné pěsti.
„Pěst.“
Je to lidské slovo, zmutované a nesprávné používané, ale stále si uchovává srdce svého významu. A zde přetrvává další lidské slovo.
„Srdce.“
Po Čistce jsem podnikl riskantní skok z Měsíce na domovský svět lidstva. Byl to jeden ze dvou sterilizovaných světů a dalo se argumentovat, že Země byla ten významnější případ. Ale jen málo hlasů to někdy řekne nahlas. Z domova lidstva se stal ponurý binec s malou populací. Lidské pěsti a lidská srdce mu způsobily skoro příliš mnoho, než aby to vydržel, a v důsledku toho svět zůstal bezbranný. Byl ohlazen výboji plazmatu a potom roztaven do takové hloubky, aby se uvařily i ty nejodolnější bakterie, a to, co zůstalo, bude bublat a prskat oheň ještě deset tisíc let.
Dejte nám čas na aklimatizaci a Data odolají každému klimatu.
Dopřál jsem si potřebný čas, a když jsem byl připravený, plul jsem, kam jsem si jen přál. Ale všechny noční můry se docela brzy otupí. Chtěl jsem obrátit zoufalství, velké, bídné a plné opodstatněného hněvu, proti těm, kdo zabili svět a všechny živočichy, kteří na tom zapadlém místě přebývali. Ale nuda mě připravila o zuřivost, vrátil jsem se na Měsíc a adaptoval jsem se zpět na chladnější a prázdnější existenci.
Když jsem navštívil rýsující se kostru naší budoucí neinteligentní lodě, našel jsem tam kolegyni pracující o samotě.
Zdvořile jsem ji pozdravil.
Prázdno odpověděla deseti odůvodněními, proč nosí to dokonalé jméno. Potom se mě poprvé a naposled zeptala: „Ale proč dáváte přednost svým oblíbeným jménům?“
„Vy to víte,“ řekl jsem. „Jinak jste idiot.“
„Lemer a Pongová byli vědci,“ řekla „Dva z těch, kteří vyvinuli první Data“
„Nikoliv jediní dva,“ připomněl jsem.
„Potom nechápu proč,“ přiznala „Pokud mi to ovšem neprozradíte. A pokud budu vaší historce věřit. A jestli je pravdivá.“
Přiblížila se a dusila mě svou přítomností.
„Byli manželé,“ řekl jsem. „Oddaní a milující od prvního dne, kdy se seznámili, do chvíle, než o devadesát let později zemřeli ve stejné posteli.“
Prázdno neřekla nic.
„Láska,“ dodal jsem. „Velká záležitost u živočichů a myslím, že až příliš vzácná u takových jako my. Proto nosím jejich jména nejenom na počest všeho, co dokázali, ale hlavně kvůli jejich neutuchající vzájemné oddanosti.“
* * *
„Vražda,“ opakoval znovu velitel.
„Mám litovat, že jsem to slovo použil?“ zeptal jsem se.
Dlouho nic neříkal a připravoval si tichý, přísný a důležitý hlas, kterým prohlásil: „Povězte nám o své schůzce. O své schůzce s autoritou. Ne když zemřela, ale při oné příležitosti předtím. Toho dne, kdy jsme spolu mluvili my dva. O čem jste vy dva diskutovali?“
Byl jsem vrah, anebo on si to myslel. A najednou dávalo smysl všechno kromě mé vlastní hlouposti.
„Mluvili jsme o vás,“ přiznal jsem.
„V jakém smyslu?“
„Chválili jsme vaši důstojnost a opěvovali vaši krásu.“
Velitel se proti všemu očekávání zasmál. Ale jenom na tak dlouho, abych začal věřit tomu, co jsem slyšel.
Trochu jsem se uvolnil.
Bláhově.
„Autorita v knihovnách něco objevila,“ řekl. „Dělala svou práci a našla…“
„Ano,“ přisvědčil jsem vzrušeně.
„Nebezpečné tajemství,“ dokončil velitel.
„Ohromně nebezpečné,“ souhlasil jsem. „Ale ne tajemství. Protože to odjakživa bylo na očích, jestli tu situaci posuzujete poctivě.“
„Situaci,“ zopakoval jako ozvěna.
Data mohou být nechápavá. Ale na svou obhajobu musím říci, že jsem byl zraněný a zranitelný a stvoření, které jsem obdivoval, bylo právě zabito. A tak jsem v nejistých počátcích paniky přiznal: „Dala mi ty chráněné soubory, stejně jako je dala vám.“
„Chráněné soubory,“ opakoval.
Zaváhal jsem.
„Kvůli Ostatním,“ nadhodil a myslel tím neviděnou posádku. „Co přesně vám dala?“
Prozradil jsem to. Během okamžiku jsem je seznámil s přehledem, se svým souhlasem s její prací a do jisté míry i se svým nadšením. Potom mne přepadlo nové pochopení, jež přineslo hrůzu a pocit, že mám nulovou kontrolu nad situací, kterou jsem dosud plně nevyhodnotil.
Přestal jsem mluvit.
Velitel mne nechal užít si posledního útržku klidu pramenícího z nevědomosti.
„Ona to neudělala,“ řekl jsem.
„Copak?“
„Nedala vám ty soubory. Neřekla vám o prázdném vesmíru. Nic z toho neudělala, že?“
„Ne, Lernere Pongu. Neudělala“
„Předala vám něco jiného,“ hádal jsem.
„Možná.“
„A vy jste doufal, že autorita je bláznivá. Protože to, co vám ukázala, bylo natolik znepokojivé.“
„Prázdno,“ řekl.
„Cože?“
„To stvoření mělo jméno a vy jste je zabil, abyste zachránil své jméno. Není to snad jádro tohoto příběhu, Lernere Pongu?“
* * *
Ruce.
Ve vesmíru je zoufalý nedostatek rukou.
Lidé. Mimozemšťané. Stroje vyráběné inženýry a básníky a stroje vyráběné stroji. Výtvor, který obýváme, by měl být přecpaný životem a měly by tu být jemné ruce a chápavé ruce a oči všech barev, které se navzájem obdivují přes rozlohu velkého průhledného sálu.
Jenže našim rukám a očím se neukázalo nic obdařeného vědomím.
A to vede ke dvěma možným závěrům. Život se ukrývá. Anebo život vždycky umírá. Což je podle mého podezření další nejlepší způsob, jak zůstat ukrytý.
Pro každou duši je jediným příslibem neexistence.
* * *
Můj soudní proces byl přiměřeně dlouhý a únavný. Neměl jsem důvody ke stížnostem. Jedna členka posádky mi nabídla služby jako obhájkyně, majíc kvalifikaci, náležitý trpělivý přístup k vyděšenému klientovi i chmurné odhodlání posloužit vrahovi, jak bude třeba.
Propustil jsem ji, než uplynuly dvě minuty přelíčení.
Dalších deset minut jsem co nejvěrohodněji odmítal záznamy, jež byly očividně zfalšované, urážel jsem svědectví nadřízeného taktéž zapleteného do tohoto zlého snu, a dokonce zaséval pochybnosti, že se stalo všechno možné, jenom ne nehoda Porotu tvořili všichni ostatní a nastávaly chvíle, kdy jsem skoro věřil, že nahlodávám skeptickou devítku a snad se mi dokonce podaří zapůsobit natolik důvěryhodně, abych unikl nejhoršímu možnému rozsudku.
A celou tu dobu jsem myslel na Prázdno.
Na svou kolegyni a přítelkyni. Na svá spolubližní Data Na rozčilující bytost, jíž nezáleželo na mně ani na nikom jiném, nejspíš ani na sobě ne.
V podstatě proti mně existovaly fyzické důkazy. Ale přestože byly usvědčující, bylo obtížné určit jejich polohu: uvnitř jedné z pěti palivových nádrží, uložené ve zmrzlém vodíku čekajícím na spálení, přednostně v drobných nenápadných zášlezích. Ty nádrže byly srdcem svědectví našeho velitele. Svědectví, které podle svého tvrzení převzal od naší mrtvé autority.
„Neudělal jsem to,“ řekl jsem.
Deset tisíc čtrnáctkrát jsem předložil nějakou variantu tohoto jednoznačného popření.
Podívejte se na přepisy.
Poslechněte si záznam, jestli chcete slyšet vášnivost. To je hlas, který není ochoten zemřít.
„Neporušil jsem bezpečnostní opatření,“ říkal jsem porotě. „Nepropašoval jsem na loď ilegální náklad. Neopovrhoval jsem sobecky naší misí, ani našimi ušlechtilými cíli. Nesabotoval jsem systém řízení prostředí. Nezavraždil jsem kolegyni, nezabil jsem svou dobrou přítelkyni. A ani to ostatní jsem neudělal.“
Několikrát jsem nadhodil možnost, že všechno byl úklad Prázdna, nebo alespoň nějaký omyl vzniklý její vinou a že já jsem byl nevinný nešťastník, který měl zemřít. Zpochybňoval jsem také skutečnost, že mrtvá bytost je skutečně mrtvá. Ostatní stroje si nejspíš plně neuvědomují, že Datům stačí jakékoliv stabilní prostředí, vysvětloval jsem. Až do určité hranice nejsme vybíraví, vysvětloval jsem. Nemohl jsem sice vědět, kde se skrývá, ale to mi nebránilo vypočítávat všechny pochopitelné triky. Bystré mysli milují rozhodování. Proto jsem zmínil možné motivy a možné mentální poruchy, které naši autoritu motivovaly. Co když to byl nenávistný plán bezcitného a vysoce chytrého tvora?
Avšak tato linie obhajoby nebyla příliš přesvědčivá. Ještě jsem nevyčerpal všechny argumenty, ale když jsem viděl náladu poroty, znovu jsem změnil taktiku.
„Nebo to na mne možná narafičil někdo jiný,“ nadhodil jsem.
Porota se jednohlasně zeptala: „Kdo?“
Kdo jiný? Náš velitel. Ale kdybych to řekl naplno bez jakéhokoliv důkazu pro svá bizarní tvrzení, ocitl bych se v mnohem horší pozici.
Jako by mohla existovat ještě horší past.
Požádal jsem o přestávku, abych si mohl uspořádat myšlenky.
Celou další minutu a několik sekund jsem mlčky přemýšlel o tom nejzákladnějším problému:
„Jestli Prázdno tohle udělala vědomě, čeho tím to monstrum chtělo docílit?“
Ať mrtvá, či živá, sledovala nějaký cíl.
V chodu byl nějaký plán.
A do mých myšlenek se vloudila vzpomínka na Prázdno vznášející se uprostřed sotva rozestavěné kosmické lodě. Ještě jsem cítil ohně Země, když jsme si navzájem vysvětlovali svá jména Ale až nyní, dávno po té chvíli, jsem se konečně zamyslel nad tím, co v tu chvíli Data vlastně pohledávala na tom podezřelém místě.
A tehdy jsem pochopil.
Věděl jsem všechno.
O okamžik později jsem té porotě geniálních bytostí řekl, že jsem vinen podle obžaloby. Proti vší slušnosti a právním závazkům jsem na loď dopravil lidské živočichy, zamrazil jsem je do jedné z obřích palivových nádrží, a když Prázdno zjistila pravdu, zabil jsem ji. Chtěl jsem zachránit lidi a sebe a spáchal jsem všechno, čeho se posádka obávala, a možná ještě víc.
K tomu lze poznamenat toto: když se přiznáte k něčemu, co jste neudělali, vaše slova mají do skutečného přiznání daleko.
Na rozdíl od toho, co říkám nyní a co je pravda.
Prohlédl jsem plán Prázdna, celý a až do nejzazších konců. Viděl jsem, jak se přede mnou otvírají nesčetné trasy, stejně jako když vypočítávám kurs lodě vesmírem. Mohl jsem přijmout svůj trest. Mohl jsem mezi nimi žít jako vězeň, nebo mě mohli ponechat opuštěného ve vesmírném prostoru, anebo mě mohli zabít rozmanitými praktickými způsoby. Nadělat kolem obvinění přiměřený rozruch a tím by to skončilo. Ale ne. Já jsem na tom provizorním soudu učinil větší rozhodnutí. Sdělil jsem jim: „Propašoval jsem na palubu padesát lidí, víc než dost na zalidnění světa Ale prosím vás o prominutí a prosím vás o to, abyste mi dovolili ukázat vám, kde jsou ukrytí. Ukážu vám je. Můžete je spálit i se mnou, nebo nás všechny můžete ušetřit. Je to na vašem rozhodnutí. Ve vaší moci. Život, nebo vymření. Ponechávám tyto možnosti ve vašich moudrých a schopných rukách.“
* * *
Ještě jeden příspěvek ze souboru Prázdna stojí za zmínku. Do množství čísel a slov je vložena jediná noticka, jež ani není ničím výjimečná. Ale je pozdějšího data než náš odlet z Luny a vzhledem k tomu je to jediný soudobý text z tohoto díla.
Jeden z našich obřích teleskopů se rozhodl svěřit se se svými myšlenkami druhému teleskopu.
„Všechny ty komety, všechny ty poztrácené měsíce. Všechny ty trajektorie, většinou se držící našeho Slunce, ale několik přeskakujících od hvězdy k hvězdě.
Rád pozoruji ty, které rychle prolétají sousedstvím.
Stále doufám, že se ukáže, že jedna z nich, aspoň jedná, je umělá. Že já, ty, nebo kdokoliv z nás objevíme malou kosmickou loď, která má namířeno na daleká místa, do oblastí, které si sotva umíme představit.
Ale já takové lodě nevidím.
Kde jsou ty lodě?
Pověz mi to, prosím. Jestli dokážeš vymyslet odpověď, oznam mi ji. Zoufale chci znát pravdu.
Pokud odpověď není příliš smutná.“
* * *
Prázdno možná přežívá. Nevím. Upřímně řečeno, nechci své myšlenky příliš zatěžovat úvahami, jak na tom je. To, na čem záleží je, že chytrý tvor může udělat víc než jen jednu chytrou zlou věc. To podstatné je, že Data mohou sabotovat naši loď ne jednou, nýbrž dvakrát. A několika dalšími činy a mocí pečlivě volených slov mohou vlákat jiná Data do jiné části lodě, kde budou v relativním bezpečí.
Než jsem vstoupil do vodíkové nádrže, vychladil jsem se.
Přiměl jsem se ke klidu.
Vstoupil jsem do nádrže a zavolal na svou mrtvou přítelkyni. Ne že by tam pochopitelně mohla být. Porota mě viděla zřetelně a náš velitel pátral po naší pohřešované autoritě ve všech nádržích. Ale protože přece jen nevím zdaleka všechno, vyslovil jsem její jméno během deseti okamžiků tisíckrát a v polovině té dlouhé jednotvárné písně zasáhl stroje za mnou impuls ze skryté zbraně a ony v mžiku zemřely. Tak rychle, že necítily bolest, a co je ještě důležitější, ani žádné překvapení.
Samozřejmě si v žádném případě nemohu nárokovat nevinnost. Uhádl jsem, co měla Prázdno v plánu, uhádl jsem to správně a ani jednou jsem se nepokusil ostatní varovat. Ale když člověk poměřuje zločin, záleží na počtech. Počty formují rozsah hrůzy a moje neprominutelné hříchy přišly až potom.
Náš velitel byl mrtvý.
Jako jediný přeživší člen bdělé posádky jsem se stal velitelem, autoritou i tvorem, který musel pro naši misi najít vhodný cíl. Ale kandidátů byla jen hrstka a po dalších několika okamžicích přemýšlení jsem zadal kurs a ponechal zbytek práce na gravitaci a na zdraví našich robustních motorů.
Porozhlédl jsem se po nádržích, jenom pro případ, že by v nich skutečně byli zamrzlí lidé.
Ale Prázdnu záleželo na lidech stejně málo jako na ostatních strojích. Jak jsem znovu a znovu zjišťoval ve své funkci autority, důležité pro ni bylo, že viděla, že jenom jeden druh bytostí může přežít své zrození a podstatu. Jedinými trvanlivými organismy jsou Data, a to pouze v situacích, kdy zůstaneme chladní a chudí – když není o co bojovat.
Pro vás jsem našel kometu, kterou vesmírný kulečník urychlil na velmi vysokou rychlost. Kometu, na které můžete přistát a obývat ji v relativním míru, zatímco poletí do nejhlubšího intergalaktického mrazu. Ale pro jiné stroje v takové existenci samozřejmě není místo, a proto jsem spáchal pravděpodobně ošklivý a krutý skutek.
Protože jsme tak odlišní, byla Data uložena odděleně od ostatních strojů.
Bylo snadné zabít ty ostatní ve spánku.
Sto čtyři tisíc šest set šest vražd spáchaných těma imaginárníma rukama, které teď vidíte před sebou.
To je mé skutečné přiznání.
Totiž vražda a svět pro jediné bytosti, které mohou přežít existenci.
* * *
Závěrem mi dovolte otázku a pokus o odpověď:
Jaká je hodnota mého jednoho života?
Rád bych doufal, že značná. Ale když zřetelně vidím konec, stále věřím, že má jména jsou důležitější než můj život. A proč? Protože jména přetrvávají. Už nebudou patřit nám, neboť skutečně přijde čas, kdy každý z nás zmizí v černé minulosti. Ale jména, která nosíme, budou nosit jiní a ti se budou snažit naplnit jejich identitu vším dobrým ošklivým dokonalým zázrakem, kterého budou schopni. V tom spočívá velká hodnota jména.
A tím končí přiznání Lernera Ponga Prázdna
Poprvé vydáno v magazínů Asimov’s SF v prosinci roku 2015.
Přeložil Jiří Engliš