Jsme na dně v Hellas. Stavební jáma má půl kilometru v průměru a obrovský důlní bagr Hitachi 5150, přezdívaný Trhač mandlí, je rozkročený na jejím okraji jako bájný titán a vytrhává ze dna stotunové hroudy regolitu. Tak ladně, jako by se nechumelilo.
Řídká atmosféra přenáší rachot marsovského zigzagu z kabiny bagru jen velmi ostýchavě. Charakteristický projev zpěváka je však nezaměnitelný. Je to Mik Kerosen a The Konvertors, vůbec nejoblíbenější hudební těleso na akoloniích, či na Jih od Ráje, jak se dnes říká.
Nejdřív nám sem posílali
kdekterýho lumpa.
Teď sem mířej davy lidí
Země je jak žumpa.
Řidič bagru se jmenuje Dick Wilbum.
„Mars!“ vyřvává zrovna refrén písně společně s Kerosenem. „Mars tě láká!“
Lidé permanentně osídlili Mars před 113 lety. Dick se zde narodil; na Marsu žije další milion lidí, zarputilých samorostů, pyšných na vše, co se jim na té nehostinné, přesto však milované planetě, podařilo vybudovat.
Průmyslová mašinérie kolonizátorů je v plném proudu. Dickův bagr není jediný v okolí, společnost mu dělá dobrý tucet dalších stavebních strojů, hlavně buldozerů a obřích nákladních aut, kterým Marťané láskyplně přezdívají Mamky s velkou náručí.
Ten osudový okamžik je v černé skříňce Dickova bagru zaznamenán jako Incident Beta34. Celá událost, zapsaná v lingodanu, vypadá takto:
GyR6732#mat#unstat/init-cape%$66+65=o/5w0ref58735
Asociovaná zvuková stopa obsahuje tento rozhovor:
„Do prdele.“
„Co se děje, Dicku?“
„Nevím. Celej bagr se naklonil na stranu.“
„To bude servo gyroskopu. Pedrovi odešlo před týdnem…“ „Jdi do hajzlu, Carlosi! Utrhlo se to pode mnou! Asi sletím s bagrem do výkopu…“
„Vypadni odtamtud! Jestli sletíš dolu, zbyde z tebe jenom mastnej jlek!“
„Rád bych. K sakru…“
„Dicku? Dicku!“
Satelitní snímky pádu bagru na dno výkopu se objeví ria síti 3. nisanu 113 po POM v 10:32 CMT, na Zemi doputují o 45 minut později. Někteří lidé to chápou jako senzaci, jako něco dlouho očekávaného. Těm ostatním zamrazí, v noci nemohou spát a klepou se strachem. Utržený okraj stavební jámy odkrývá vrak kosmické lodě. Teď už je to jasné: nejsme ve vesmíru sami.
Z Dicka Wilburna se na 26 hodin a 32 minut stává hrdina Sluneční soustavy. Počítáno od prvních komentářů na síti až po osudové interview s Mikem Kerosenem.
Mik Kerosen se spouští na laně ze střechy nemocnice v Hellas. Balancuje na římse, na okno přilepí membránu mikrofonu a pošle Dickovi lakonickou zprávu po síti: „Připoj se, vole,“ doplněnou línkem privátní diskusní skupiny.
Na skupinu jsou v tu chvíli napojeny asi 3 miliardy lidí a Mik Kerosen se během několika málo minut stává nejbohatším zigzaggerem nejen na Jih od Ráje.
„Seš hvězda, Dicku.“
„Miku? Seš to ty…?“
„Řekli mi, že se ti rozbil gyroskop. Řekneš kámošům, co nás sledujou, co je to gyroskop?“
„Já… Miku… gyroskop je…“
„Dicku, jen sem tě škádlil. Nikdo nemá chuť na gyros. Zajímá nás, jak jsi to prožíval. Chceme cítit tvoje emoce, to vzrušení. Chápeš? Celej vesmír se na tebe teď kouká a napíná uši.“
„No, poslouchal jsem zrovna Mars, Miku, Mars tě láká, víš? Bagr se mi najednou rozvlnil…“
„To není překvapivý. U Marsu se vlní půlka Sluneční soustavy. Nedivím se, že to chytlo i ten tvůj bagr.“
„Jo, fakt ho to chytlo… Vlnil se jak líman a pak sebou plácnul do tý jámy.“
„Fíha, Dicku. Jak ses u toho cejtil?“
„Málem jsem se podělal strachy, Miku. Navlík jsem se do skafandru, klepaly se mi ruce, jako bych je měl z rosolu. A pak jsem se podělal vopravdu, když mi to v přechodový komoře useklo nohy.“
„Sakra, Dicku, tobě to useklo nohy?“
„Jo, useklo. Hned pod kolenama. Rozbily se pojistky dveří přechodový komory, a jak se bagr naklonil, tak to s nima švihlo. Já se zrovna soukal ven a přeťalo mě to jako špagetu.“
„To je hrozný. Přímo děsivý. Viděl jsi při tom tu loď?“
„Jakou loď?“
„No, máš pravdu, možná to loď není, ale nám laikům to tak připadá. Tak pověz. Kápni božskou. Zazpívej.“
„Hm…“
„Víme na tuty, že to není ta tajná mise z pětatřicátýho. Ta přistála o kus dál na sever. Není to ani ten pohřešovanej modul Diwali, co vypustili Indové před sto lety.“
„O čem to vlastně mluvíš, Miku?“
Dick Wilburn se tak během 57 sekund v očích veřejnosti proměňuje z hrdiny v nezajímavého bagristu, který byl sice při tom, ale neměl na vývoj událostí žádný vliv a koneckonců ani nevěděl, co se kolem něho děje.
Vrtkavost popularity dokresluje i nahrávka The Konvertors s názvem Trhač mandlí, která se objevuje na síti již 38 minut po ukončení rozhovoru. Nikdo jí nevěnuje žádnou pozornost a stává se tak jedním z mála absolutních propadáků Kerosenovy hudební kariéry. Tak snad jen pro zajímavost:
Trhač mandlí spad do díry
Co ho na dno láká?
Řidič přišel o nohy
krev mu z nich teď cáká
To, co následuje, má do značné míry na svědomí Mik Kerosen. Za část prostředků, které získává díky sledovanosti rozhovoru s Wilburnem, objedná pro zmrzačeného bagristu bio protézu za téměř sto milionů dolarů a nechá ji ze Země poslat na Mars. Jde o nejsofistikovanější ukázku lidského umu, reklamní brožurka ji přirovnává k Adamovu žebru, čemusi zázračnému, božskému.
Těžko říci, co Kerosena k tomuto samaritánskému činu přimělo, hudební kritici o tom vedou nemístné spory dodnes.
Cesta náhradního páru nohou vesmírem k novému majiteli trvá pět měsíců. Je až neuvěřitelné, jak dokonale do sebe mohou neblahé věci zapadat. Považte:
Vrak je asi sto metrů dlouhý a připomíná dvě dvouprsté ruce zapletené do sebe. Je plný marsovského prachu, který dovnitř pronikl obrovskými dírami na pravoboku, očividnými pozůstatky po nějaké masivní explozi. Archeologický tým postupně odkrývá rozleptaná těla posádky a rozpracovává komplikované teorie, které se snaží vysvětlit, co se na palubě stalo.
Mimozemšťané jsou asi 130 centimetrů vysocí. Na základě ergonomických studií a zátěžových testů se předpokládá, že jejich domovská planeta má o něco větší gravitaci než Země. Na seznamu známých exoplanet jich takových jsou bohužel tisíce. Není tedy jasné, kterým směrem otočit zvědavá oka teleskopů.
Prach a korozivní mikroklima vraku zlikvidují všechny pokročilé technologie, z tohoto hlediska je loď jen velká hromada šrotu. Není tedy divu, že původní nadšení z objevu záhy vystřídá skepse, poté kontrolované popírání a nakonec nepokrytá negace. Na Zemi se dokonce začnou šířit názory, že jde o podvrh, že je to jen další z pokusů marsovských bratranců o upoutání pozornosti. Početná skupina lidí na Vnějších světech zase podezírá Kerosena, že celou situaci uměle zinscenoval jako další ze svých zigzaggerských žertíků. Jako tenkrát, ve sto devátém, vzpomínáte? Uveřejnil video, na kterém cosi narazilo do Marsovské orbitální stanice. Způsobil tak paniku jak na samotné orbitální stanici, tak dole na povrchu. Chaos tenkrát trval jen 15 minut, ale i to Kerosenovi stačilo, aby v nastalé realitní krizi zakoupil dva výškové habitaty v Hellas.
Dick Wilburn zatím pracuje v Zahradě, obřím skleníku, který zásobuje banány a bambusem většinu Marsu. Krmí motýly. Je to zvláštní práce, a kdyby mu někdo kdykoli před Incidentem Beta34 řekl, že ji bude vykonávat s láskou, vysmál by se mu. Asi takto: „Si se asi posral. Já mám rád stroje, velký stroje. VELKÝ STROJE.“
Na novou víru ho přivede Kurt Gildman, ano, ten Gildman, ředitel Zahrady, nadšený botanik a brilantní administrátor. Provede ho po skleníku, ukáže mu svou sbírku motýlů a tak dlouho naklání pod lampou plastovou bedničku s těmi několika exempláři, až Dick v pablescích namodralých motýlích křídel spatří svoji budoucnost. Krájí pak s láskou jablka a pomeranče, na svém invalidním vozíku projíždí Zahradou a pokládá plátky ovoce na speciální talíře rozmístěné po celé Zahradě. Nikdy předtím se necítil tak dobře. Má dojem, že buduje budoucnost lidstva od samotného kořene.
Nevíme, zda to má nějakou souvislost, nikdy se to oficiálně neprokázalo, ale ve vestibulu Zahrady je i dnes k zhlédnutí plastová vana, která se jako jediná dochovala z původní americké základny, na jejímž místě Zahrada dnes stojí. Právě v této vaně se podle legendy podařilo poprvé vypěstovat na Marsu marihuanu.
Průlom ve zkoumání vraku mimozemské lodě přichází 12. elulu 113 po POM. Je to shodou neblahých okolností den, kdy jsou nové nohy pro Dicka Wilburna naloděny na Zemi na nákladní loď Hyperion Shipways mířící k Marsu.
Na Marsu je všude prach. Máte ho v puse, v očích, v trenýrkách. Kvůli prachu, slovy Mika Kerosena, potřebujete na Marsu lubrikant, i když jdete na záchod, abyste se moc neodřeli. Jde proto o malý zázrak, když se uprostřed dorzální sekce vraku najde neporušený, hermeticky uzavřený kontejner. Kontejner obsahuje klíč k pochopení mimozemské vesmírné expedice.
Marsovská vědecká elita si ale na jeho obsahu vyláme zuby. Uvnitř je gelovité hmota namodralé barvy, která má velmi zvláštní složení a vlastnosti. Nikdo však nedokáže s jistotou říci, jakou funkci na palubě plní. Cynici se přiklánějí k názoru, že jde o jídlo, o jakýsi univerzální substrát, kterým se posádka živila. Objevují se i spekulace, že jde o paměťové médium, možná součást mozku UI, která loď řídila. Tato varianta se těší relativně velké oblibě a i přes zamítavé hlasy odborníků nakonec není – jak uvidíme později – tak úplně vzdálená pravděpodobné realitě.
Po několikaměsíčním vyjednávání je dohodnuto, že Mars se artefaktu vzdá a pošle ho k prozkoumání na Zemi, výměnou za navýšený obchodní kredit a prodloužené licence k planetárnímu softwaru.
Kontejner s mimozemským gelem je na Marsovskou orbitální stanici dopraven 7. kislevu 113 po POM. V tentýž den Dick Wilburn na stanici prodělává operaci, která mu má navrátit ztracenou mobilitu.
Ráno toho dne The Konvertors uvedou na síť svůj další hit. Jmenuje se Nohy letí vesmírem a je zajímavý hned ze dvou pohledů. Zaprvé jde o ukázku Kerosenovy nezávislosti. Málokterý umělec by se po neúspěchu Trhače mandlí vrátil ke stejnému tématu. Zadruhé je překvapivé, jak blízko se Kerosen v textu dostává k podstatě věci:
Nekonečný černý prostor
V něm – hle – letí nohy
Ten, kdo na ně čeká
vzývá cizí bohy
K útoku na stanici se dodnes nikdo nepřihlásil, nicméně se má všeobecně za to, že jde o akci teroristické skupiny TitanOverlord, která bojuje za nezávislost Vnějších světů a odevzdání artefaktu do rukou Země považuje za velezradu obyvatel na Jih od Ráje.
Nálože umístí do ventrálního utilitárního prstence. Biochemické reaktory stanice udržující životní prostředí explodují, o sedm minut později je vyhlášena generální evakuace z důvodu ztráty strukturální integrity a degradace oběžné dráhy.
Na dochovaných videozáznamech je vidět, jak se stanice necelých třicet pět minut po ukončení evakuace jakoby mávnutím kouzelného proutku promění v jakousi fantasmagorickou kosmickou loď. Zažehne motory a zmizí za oběžnou drahou Marsu.
K alespoň částečnému objasnění událostí je třeba podotknout, že Dick Wilbum je během incidentu v narkóze a leží připoutaný k lůžku na operačním sále stanice a není evakuován se zbytkem posádky. Detailní studium dochovaných záznamů ukazuje, že v nemocničním segmentu dochází k dekompresi a celý operační tým včetně pacienta je během evakuace pokládán za ztracený.
Dalším důležitým aspektem situace je fakt, že kryokomoru, ve které je uzavřen kontejner s mimozemským gelem, dělí od marodky jen jedna přepážka. Výbuch naruší její hermetičnost, gel se tak dostává ven z kontrolovaného prostředí a začne volně reagovat s okolní hmotou.
Při laboratorních testech na Marsu byly pozorovány některé mimetické vlastnosti gelu, ale nikdy v takové míře, která byla zaznamenána na stanici. Příčiny změny chování gelu nejsou známé, ale pravděpodobně k nim dochází po kontaktu s biosyntetickou protézou Dicka Wilburna. Má se za to, že gel funguje jako mytický šém. Když se jeho částice dostanou do kontaktu s protézou, spustí se jejich interní program, přerušený před milénii ztroskotáním na Marsu.
Během transformace Dick Wilburn ztrácí kontrolu nad svým tělem, řízení přebírá mimozemský gel. Dick prorůstá do stanice, stává se její součástí, schopen na nano-úrovni manipulovat s její konfigurací. K tomuto závěru nás vede rádiový signál, který stanice vyšle v prvních několika sekundách proměny. Jeho interpretace je obtížná, ale většina vědců se shoduje, že rámcově odpovídá zvolání: „Co se to, do prdele, děje?!“
Dnes předpokládáme, že posádku mimozemské lodi tvořili organičtí roboti. Gel je měl probudit na konci cesty, jejich úkolem měla být příprava planety na přílet kolonistů. Nevíme, jestli jejich finální destinací měla být Země a na Marsu jen ztroskotali. Ať tak či tak, Dick Wilburn se pouští do terraformingu Marsu.
První ledové asteroidy dopadají na Mars 56. tammuzu 114 po POM. Obětí na životech není mnoho, ale pršet nepřestává. Lidé jsou nakonec donuceni Mars opustit. Stane se tak 1. iyaru 115, po 499 dnech bombardování a houževnatého boje s neviditelným nepřítelem, boje o záchranu toho, co se lidem na Marsu podařilo vybudovat.
Pátrání po zmutovaném bagristovi je neúspěšné. Pokračuje ještě dnes, třiapadesát let od Incidentu Beta34. Kromě průzkumníků pozemské flotily a prospektorů z Vnějších světů pročesává vzdálené končiny Sluneční soustavy i Mik Kerosen. Jeho reportáž sleduje se zatajeným dechem již třetí generace posluchačů.
„Tady je Mik Kerosen,“ hlásí se každý první den v měsíci na svém kanálu. „Ptáte se mě, co udělám, až toho magora najdu? Pustím mu Mars tě láká, snad se mu rozbřeskne a přestane dělat voloviny.“
Bombardování Marsu mezitím pokračuje.
Stavební jáma, ve které byl mimozemský vrak objeven, stejně tak jako celý kráter Hellas, je dnes zaplněná vodou. Rádi bychom se z toho těšili a vrátili se na Mars, nevíme ale, jaký další krok Dick Wilburn chystá. Také se obáváme, že je na cestě k Rudé planetě ještě někdo jiný. Obáváme se dalších nohou, které letí vesmírem.