Blboun se nudil. Jasně, každý se občas nudíme, ale obvykle při tom nezpůsobíme zánik téměř celé civilizace. Každopádně Blboun je Blboun a jako takový je pojmem v celé galaxii a sousedních hvězdokupách. Abyste tomu rozuměli, jeho jméno není úplně běžné, stejně jako on sám. A rozhodně není jednoduché vyslovit ho v originále. Význam je však jasný všem. Proto jsem si ho v zájmu srozumitelnosti dovolil volně přeložit. Blboun. Kdysi dávno se jeden pozemšťan pokusil Blbounovo jméno vyslovit v originálním znění bez titulků a kromě epileptického záchvatu si způsobil akutní selhání hlasivek s přilehlými orgány. Tak strašně zní. Nutno dodat, že zrovna slavili příchod něčeho nebo odchod něčeho jiného a on měl díky vysokému obsahu alkoholu v krvi sníženou, hodně sníženou, rozumovou a rozhodovací složku.
Jednomu by se mohlo zdát, že se Blbounovi rodiče rozhodli pomstít za jakési příkoří z doby jeho zrání, ale Blboun vznikl jako každý spořádaný mimozemšťan z planety nacházející se poblíž neutronové dvojhvězdy G2587-h6, tedy náhodou. Rodiče nepoznal, vyrůstal v planetárním Gigasirotčinci s. r. o. a v době dospívání, kdy se snažil najít své kořeny, je opravdu našel. Zjistil, že byl vy pěstován v květináči, jako řízek jedné pseudointeligentní bytosti. To by sice vysvětlovalo jeho snahu kdekoliv zakořenit, ale už méně osvětluje příčinu jeho obsese stále něco vylepšovat, uspěchat a zjednodušit. Byl snaživým školáčkem. Ze snaživého školáčka plynule vyzrál v ještě snaživějšího studenta, aby nakonec skončil jako horlivě snaživý zaměstnanec vědeckého ústavu bez možnosti povýšení. Za to mohla jedna fatální chyba při plnění prvního samostatného úkolu, kdy měl pozorovat a zapisovat neobvyklé chování hroutící se hvězdy ve vedlejším spirálním rameni. Dodnes nikdo neví, co se stalo. Ze spirálního ramene se najednou vytratily všechny fyzikální zákony, jak je známe, a nahradily je fyzikální zákony, jak je neznáme.
A protože musí všichni celou oblast složitě objíždět, vžil se pro tento úsek Pangalaktické dálnice termín Blbounovo D1. Největší sranda je, že většina obyvatel celé soustavy neví, co zkratka DI znamená. A já jim to rozhodně vysvětlovat nehodlám.
Nicméně bylo zřejmé, že Blbouna provází podivuhodný talent na nečekané problémy a trable v naprosto běžných situacích, které nakonec vždy vyústily v jeho přeřazení někam dál od dějů a věcí, které by mohl pokazit. Posunovali ho na pomyslné šachovnici tak dlouho, až skončil mimo hrací pole a ocitl se v zapadlém rameni Mléčné dráhy, kde měl v klidu a daleko od všech potíží dokončit svoji vědeckou kariéru.
Abych byl přesný, měl vystřídat mou osobu. Pravda, na svém postu pozorovatele jedné slibné civilizace jsem byl nezvykle dlouho, ale jak jsem se zmínil, byl to odlehlý kout Mléčné dráhy, přes který nevedly hlavní ani vedlejší trasy a který nenabízel žádný ekonomický potenciál. Prostě nikoho nezajímal a mně tam bylo dobře. Posílal jsem pravidelná hlášení o stavu civilizačního vývoje a občas se zamíchal mezi zkoumané subjekty, abych zakusil na vlastní receptory, jak pozemšťané postupují ve vývoji. A užíval si každou chvilku s nimi, protože nikdo v celém širém vesmíru se neuměl tak bavit jako právě pozemšťané. Jenže jsem měl pozemšťany studovat lépe. Mají totiž jedno moudré rčení, které se přesně hodí na chvíle, které měly přijít – když se má něco pokazit, pokazí se to. Oni sice používají místo slova pokazit jiný, expresivní výraz, ale ten se sem nehodí.
A taky že jo! Nejprve jsem obdržel datastrav mimo standardní termín, že budu vystřídán mladším kolegou. Pak děkovný expresdatagram s poděkováním za eony věrné služby a nakonec přišla vmska od přítele z ústředí, abych co nejrychleji zmizel, protože se blíží katastrofa. Bral jsem to jako formu vtipkování od přátel, jež jsem poslední dobou vídal jen přes vesmírnou materiální spedici, a víc jsem se tím nezabýval. Ostatně celé odvolání pro mě bylo nečekané a frustrující, takže jsem se utápěl v melancholické náladě a nebyl jsem schopný rozpoznat blížící se hrozbu.
Ó já bloud! Kdybych jen tušil, co bude následovat, přivítal bych Blbouna neředěným kvaziroztokem zakázaného Rou-n‘ dappu. Bohužel jsem čas do příchodu nového kolegy pozorovatele strávil v poněkud rozvlněném stavu, a tak když cinkl příchozí tvor z teleportu, jen jsem tupě směroval receptory na vchodovou chlopeň. První dojem obvykle uděláte jen jednou. Stále vidím, jak se Blboun hrne z teleportu, rozkmitané receptory vibrují snahou se co nejdříve zapojit do dění a že prý ‚jsem Blboun a budu tě střídat‘. V tu chvíli jsem ho měl popadnout za horní ganglie a nacpat ho zpátky do teleportu. Jakmile však překročil kontaminační jednotku, bylo na všechno pozdě. Události se daly do pohybu a nebylo síly, která je mohla zastavit. Nejvíc mě rozvlnilo to, že jsem za ty dlouhé cykly pozorování lidí poněkud zpohodlněl a nějak jsem nestíhal energicky snaživému postupu nového nástupce.
Blboun se ani nestačil zabydlet, jen pohodil své odnože na kultivační tank a ihned se pustil do zkoumání mých záznamů s razancí kvarkového posunu. Díky Prudovi Nejvyššímu, že jsem za celou dobu své práce na Zemi nasbíral obrovské množství dat, které podle protokolu musí nový nástupce projít. A jak tak plynul cyklus za cyklem a datastravů s výsledky pozorování neubývalo, Blbounova snaha uvadala a její místo ochotně přebírala nuda. Ono je těžké procházet kvanta informací a navíc ještě v obrazové složce sledovat podivné chlupaté tvory, jejichž schopnost metamorfózy spočívala pouze ve ztrátě osrstění, narovnání se a zvětšení mozkové tkáně. A to ještě navíc ne během několika málo cyklů, ale v průběhu tisíců cyklů. To dá zabrat i ostřílenému pozorovateli, jakým jsem já.
Mladší a horlivější kolega začal po nějaké době při dlouhých předávacích sezeních poukazovat na to, že civilizace na třetí planetě nemá potenciál stát se plnohodnotnou částí vesmírného celku. Za á jsou krátkověcí. Vždyť jeden lidský život trvá skoro stejně tak dlouho jako puberta u Nomianů a ti jsou v celém Kosmíru považováni za chudáky, co si ani nestačí užít více než jednou periodický průlet uctívačů Prudy Nejvyššího na utrženém měsíci. Za bé jsou hašteřiví a stále mezi sebou válčí. Vždyť ani neumějí plně využít svůj mozkový potenciál. Jsou v neustálém vleku svých pudů a zvířecích podstat. Pak samozřejmě přišlo za cé, za dé, a kdyby bylo písmen nekonečně, tak tam sedíme doteď. Blboun vršil jednu negaci za druhou a nedbal na hlavní heslo pozorovatele – být nestranný a trpělivý. Ve snaze odvést co nejlepší práci v co nejkratším čase a přesvědčit tak své nadřízené, že incident na Pangalaktické dálnici byl výjimkou, se dopouštěl fatální profesní chyby. On byl opravdu hoden svého jména.
Nuda a nedočkavost z něj přímo odkapávaly. Už jsem chápal náznaky v předchozích zprávách z Ústředí o ‚snaživém blbounovi‘, který mě má střídat, a o tom, že se mám na co těšit. Především jsem konečně plně pochopil kompletní a bezvýhradnou hloubku výrazu snaživý blboun. S rostoucím znepokojením jsem na vlastní receptory vnímal, že se nejedná o snaživého blbouna, tedy o popis stavu osobnosti, ale o Snaživého Blbouna, zhmotnění a zosobnění noční můry každého nadřízeného ve vztahu k podřízenému.
Obrana a vlastně i obhajoba mé práce spočívala především v tom, že jsem se mamě snažil poukázat na mnohdy nestandardní variety u jiných civilizací, které se přesto staly platnými členy Společenství a které před svým přijetím musel nějaký pozorovatel, stejně jako on, dlouhé cykly pozorovat a hodnotit, aby nakonec vydal definitivní stanovisko pro Ústředí. Například už zmiňovaní Nomiané a jejich smutná rychlost žití. Nebo třeba Vulgariti. Ve Společenství neexistuje civilizace, která by byla tak bojovná jako Vulgariti. Dokonce i rozmnožování, které na každého Vulgarita přijde po proměně v dospělce, je boj. Nejdříve o samici, pak o samce a nakonec o to, kdo bude kdo. V jistém stupni vývoje to dokonce vypadalo, že kompletně vymřou, protože úroveň jejich bojového umění dosáhla takové výše, že každý na planetě byl schopný ubránit se komukoliv jinému na planetě.
Kdyby nebylo osvíceného vládce Brrroooc-e-l-ee, který se rozhodl pro nový sociální experiment nazvaný partenogeneze, byly by na Vulgaritu I. až VIII. samí starci, bojující mezi sebou o místo na posmrtných recyklačních polích. No a dnes nenajdete u expedičních bojových jednotek, u policie, na celních úřadech a na sociálkách jiný druh než Vulgarity. Kdyby tehdejší přidělený pozorovatel ve své přílišné snaze a horlivosti přisoudil Vulgaritům černou hvězdičku, možná by Společenství v dnešní podobě ani neexistovalo.
Jenže to bylo jako mluvit do výtrusníku. Blboun oponoval, že společenství je už teď příliš přebujelé a že podle posledních výzkumů se musí přijetí nových členů volit s větší pečlivostí než za dob mého mládí. Taktu měl jako vyhaslá hvězda, ale o to větší měl potřebu sdělit mi svá naučená moudra opřená o nové vyhlášky a směrnice, které Společenství ve své nekonečné moudrosti novelizovalo. Nebyla s ním kloudná řeč, a tak jsem zanechal marných pokusů přesvědčit ho verbálně. Nechal jsem ho prokousávat se tím obrovským množstvím záznamů samotného a čekal na nevyhnutelné. Na osobní návštěvu Země.
Kontrolní návštěvy na svěřených planetách podléhají přísným protokolům, jejichž hlavním účelem je zabránit předčasnému kontaktu. Sledovaná civilizace nesmí vůbec tušit, že je pozorována, aby se nenarušila přirozená kontinuita vývojové linie. Pro případy kontrolních návštěv byly vypracovány standardy, které by měl každý pozorovatel odříkat i ze spaní. První kontakt byl možný a nutný ihned po příletu na oběžnou dráhu vybrané planety, aby se stanovil etalon pro zařazení civilizace dle tabulek. Jakmile z tabulek vyplynulo zařazení, byly už další jednotlivé návštěvy povolovány na základě tabulkových normativ. Například při přechodu sledované společnosti na definovaný vývojový stupeň. Jakákoliv jiná návštěva nepřicházela v úvahu, a pokud o ni průzkumník zažádal, musel vyplňovat mnoho žádostí a formulářů, které postoupil Nejvyšší radě Společenství, a čekat na schválení nebo zamítnutí. Jedinou výjimkou jsou návštěvy při předávání služeb mezi jednotlivými průzkumníky, aby se nově nastupující mohl osobně přesvědčit, že stav na planetě odpovídá stavu v hlášeních a pozorovacích denících.
Asi nemusím příliš zdůrazňovat, že já osobně nejsem velkým přítelem byrokratických obezliček a mé návštěvy na Zemi byly rozhodně častější, než předepisuje protokol. Důležitě je provádět všechno tak, aby se to ústředí nedozvědělo. A když sedíte na postě pozorovatele v zapadlém koutu vesmíru více jak třetinu svého života, velmi rychle se naučíte, jak obcházet pravidla. Není to sice příklad hodný následování, ale ve světle pozdějších událostí, o nichž tady ještě bude řeč, jsem naprosto křišťálově čistý. A to se prosím pěkně jedná o události, jejichž původcem je tvor, který uznává protokol a zákony jako absolutní a jakékoliv vědomé přestoupení se rovná kacířství nejhrubšího zrna. Kosmír je plný paradoxů. Někdy mám pocit, že vznik a rozvoj Vesmírného Nekonečna je celý na paradoxech založený. Na Zemi žil jeden člověk, který to hezky eufemisticky pojmenoval Principem neurčitosti.
Čím déle se Blboun musel věnovat probírání nashromážděného materiálu, tím více byl nesoustředěný. Sledoval jsem, jak se s neutuchající pílí a vervou pustil do studia mnou shromážděných poznatků, aby po několika málo cyklech začala verva i píle utuchat. Nejprve byl samá poznámka a vtipný bonmot, jako například ‚ti jsou ale nudní a všechno jim trvá nějak dlouho. Nehodíme jim tam nějaký asteroid?‘, aby o několik datastrav dál nechutně zamumlal ‚aha, on už to Kosmír udělal za nás‘. Ztrácel soustředění, přeskakoval kapitoly a začal se nudit. Na každou jeho konstruktivní kritiku o tom, co by se s těmi nechutnými lidmi mělo udělat, následoval povzdech ‚aha, on už to Kosmír udělal za nás‘.
Tady se musím zastavit a přiznat Blbounovi jistý malý úspěch. Zjevně komentoval něco, co bylo zřejmé, ale ani on a bohužel ani já jsme si toho v tu chvíli nevšimli. Já až po jeho nekonečných poznámkách. Ta podivná civilizace dole na planetě měla neuvěřitelné štěstí na zásahy Kosmíru. Zdálo se, že nad nimi drží ochrannou ruku, i když to z pohledu lidí v mnoha případech tak nevypadalo. Naopak. Ale co se zdálo jako téměř jistá záhuba nebo slepá evoluční ulička, se ukázalo jako jediné efektivní řešení a celý vývoj to akcelerovalo správným směrem. Sice jsem úplně nechápal, proč pak Kosmír poslal Blbouna, ale vzhledem k předchozím vývojovým kotrmelcům jsem se utěšoval, že tam nějaký záměr je.
Při procházení posledních záznamů se Blboun vyloženě nutil do soustředění a poznámky, které si pro sebe dělal, byly opravdu jen sporadické, až bych řekl symbolické. Ke všemu mu začala bytnět citová hemisféra a na zbarvení jeho vakuol bylo patrné, že většina neuronů se zaobírá něčím jiným než předloženými datastravy. Ale to jako mladší (a schopnější) pozorovatel, který přišel na příkaz z Ústředí vystřídat podstatně staršího (a nemožně zkostnatělého) kolegu nemohl dát příliš najevo. Nakonec jeho vyhodnocovacím centrem prošel poslední dataneuron a on se úlevně rozvalil v rosolovém tanku. Nastala chvíle, které jsem se obával, ale zároveň se na ni i těšil.
„Milý Neuropode, prošel jsem všechny tvé záznamy, vývody a myšlenkové konstrukty a musím přiznat, že se v nich moc nevyznám. Celé tvojí práci chybí systematičnost a ucelenost. Nesleduješ nové vyhlášky a směrnice, abys pak mohl pružně a ve jménu Společenství podávat zasvěcená hodnocení a návrhy na zlepšení. Dokonce mám pocit, že ses nechal ovlivnit sledovanými subjekty, a to především v posledních tisíci cyklech…“
Kdyby tak věděl…
„…ale musím přiznat, že sledované subjekty jsou poněkud zvláštní a vymykají se jakýmkoliv tabulkovým zařazením, a tudíž i adekvátním postupům.“
Kdyby tak tušil…
„Proto jsem nesmírně zvědav na osobní návštěvu planety Země. Musím si vytvořit vlastní myšlenkové konstrukce a oprostit se od všeho, co mi nyní koluje vyhodnocovacím centrem.
Ihned jak podám hlášení na Ústředí a zažádám o povolení přemístit se na planetu, vyrazíme.“
Ani se nezavinil na rozloučenou a odpinožil se do svého kultivačního tanku.
Chvíle pro zkoušku odvahy je tady. Nebál jsem se, že by na mě praskly nepovolené návštěvy, ale o to, co osobní setkání s lidmi udělá s Blbounem. A jak se později ukázalo, právem. Po jednom otočení planety kolem své osy (jednom pozemském dni) přišlo z Ústředí povolení na sledovací návštěvu po dobu dvou cyklů, což představovalo celkem 146 pozemských let. Sbalil jsem si posilující metamorfovač, zapojil naklonované jednotky obstarávající urychlení bezezbytkového rozkladu složitých cukrů a esterů a plný neblahých vibrací zamířil k teleportu, kde už čekal Blboun.
„Vidím, Neuropode, že cestuješ nalehko, a to je dobře. Jakákoliv pokročilá technologická novinka, kterou lidstvo nezná, by nás mohla prozradit. A to by bylo nepřípustné! Vzhledem k vyspělosti sledované civilizace je i obyčejný komplexer pro pozemšťany pokročilá technologická novinka.“
Buď se snažil být vtipný, nebo byl vtipný bezděčně. Nejsem si jistý, co je horší, a jen mi tím způsobil nepatrný citový posun.
„Pro naše kryti jsem vybral severní polokouli, místo, které pozemšťané zovou Evropa a které je, jak se zdá, centrem nejslibněji se vyvíjející společnosti. Po získání základních dataneuronů a začlenění se budeme postupně přemisťovat po případných migračních vlnách. Protože migrační vlny jsou co? No proto, že migrační vlny jsou jednoznačně definujícím faktorem vývojové křivky společnosti typu R.“
Nějak pozapomněl, že ještě před časem prohlašoval něco o nezařaditelnosti lidstva do příslušných tabulek.
„Budeme se vždy pohybovat ve společenské vrstvě vykazující znaky průměrných hodnot. Náš status musí být naprosto utajený a nenápadný. Strávená data budeme průběžně odesílat sem do datastravenky. První cyklický návrat navrhuji po čtvrtině cyklu a dále dle potřeby, vzhledem k nutné očistě a srovnání fraktálové rezonance. Souhlasíte?“
Co mi zbývalo… tak ještě jednou se zavlnit a Nejvyšší Pruda ať je nám nakloněn. Nastavil jsem souřadnice někam na kontinent, do místa s největší hustotou osídlení a počkal na odpočet…5…4…, kdybych tak věděl, že se tím zároveň odpočítává i začátek konce…3…2…1… a byli jsme ve výtrusníku!
Přenos proběhl bez problémů. Frekvenční posun hmoty nám umožňoval zachovat si neviditelnost pro případ nečekaných problémů. Ocitli jsme se na nějakém shromáždění, kde místní druh tvořil dav ohraničující jakousi přístupovou cestu. Po ní zvolna projížděla kolona dopravních prostředků tažených nižšími živočišnými druhy.
Nevím, jestli jsem vám už popisoval, jak lidé vlastně vypadají, ale rozhodně se nejedná o hezkou podívanou. Já už jsem si za celou dobu mise stačil zvyknout a dokonce jsem k nim cítil jakousi shovívavou náklonnost, ale první kontakt by byl pro většinu obyvatel traumatizující. Představte si, že vezmete něco pevného, něco, na co nemá vliv frekvenční fázer a dokonce ani oscilační rezonátor. Třeba kus kamene. K tomu přidejte čtyři stejně pevné výrůstky, sloužící jako makadla a pohybovadla, se kterými je však možné hýbat jen v předem daných místech a jen po určité směrové meze. Jako vrchol všeho nevkusu si ještě připlácněte na vrchní stranu pomyslného šutru prostorově jasně vymezený sféroid, do kterého vložte většinu receptorů, včetně zbytnělé vyhodnocovací uzliny. Nic z toho nelze měnit ani přeskupovat pole potřeby. Všechno je pevně dané a jakýkoliv pokus o metamorfózu s sebou nese fatální následky v podobě ukončení existence. Je to pro vás dost odporné? A to ještě není zdaleka všechno! Jako příklad jsem vám nabídl šutr, ale jejich těla nemají ani jednu šutráckou vlastnost. Jsou měkká, natlakované a plná tekutin. Regulace tlaku je nemožná, stejně tak regulace vnitřního prostředí. Jejich existenční pásmo je tím pádem tak úzké, že mohou existovat jen za předpokladu velmi specifických a jasně vymezených podmínek. Jakýkoliv odklon od těchto podmínek k limitním mezím má za následek fatální následky. Stále ještě nejste dost znechucení? Tak si představte, že pokud opravdu dojde k nečekaným a limitním změnám v existenčních podmínkách, tak se lidé nemohou jako my přeměnit a upravit své tělo tak, aby nové podmínky začlenili do svého vnitřního prostředí, ale prostě zemřou. Samozřejmě se snaží minimalizovat takové nevratné škody na svých organismech, ale ne vždy jsou úspěšní a především tím jen pružně posouvají hranici pro zachování životodárných podmínek.
Je celkem pochopitelné, že tabulky pro kategorizaci civilizací nemají pro takový případ nějakou kolonku. Vždyť podle logiky se takový živočišný druh vůbec nemá vyvíjet v dominantní a inteligencí obdařený organismus na planetě, ale naopak veškerý svůj evoluční potenciál by měl vrhnout do snahy vůbec přežít. Ano, přiznávám, že ani mně nebylo zpočátku jasné, kde berou sílu a čas na rozvoj inteligence.
Nicméně abych dovršil svůj popis zvrácené podoby inteligentního života na Zemi, dodávám, že aby lidé rozšířili své existenční hranice, nosí na sobě kůže nižších tvorů, látky vytvářené hmyzem a dokonce uměle vytvořené prostředky, které mají za úkol pomáhat a chránit! Ano, vidím, že i ti nejotrlejší z vás zhnuseně stahují výtrusník. Teď si představte, jaký dopad měl první kontakt s lidmi na Blbouna. Z mých datastravů byl obeznámen s tím, jak lidé vypadají, a to bylo také prvním důvodem k odmítání přijetí pozemšťanů, protože podle Blbouna něco tak neprudovsky zvráceného přece nemůže prznit vznešenost Společenství. Ale po čase se jejich nehezkosti přestal podivovat. Jakmile jsme se však ocitli v těsné blízkosti mnoha z nich, začal zmateně blábolit, proměňovat se do dokonalé koule a vysílal nesourodé vlnové fraktály. A to nemluvím o tom, co mu poletovalo za výtrusníkem. Ještě že nás lidé nemohli vidět. Bohužel někteří senzitivnější jedinci vnímali neklid v podobě vlnových sekvencí a začali jej přenášet na své soukmenovce. Z místa, kde jsme stáli, se tak začala šířit stresová vlna, která pomalu, ale jistě přerůstala v paniku.
„Prudova ganglie… to je něco příšerného. A ten emoční zápach… ty feromonové vlny… to se nedá vydržet!!“
Zatímco Blboun pomalu a jistě propadal samozápalu, já jsem se snažil přeskupením svých peptidů do okolí vysílat uklidňující vlnění a valil Blbouna dál od davu. Ten se však překlopil do stádia hyperaktivity a začal freneticky hýbat horními makadly směrem ke koloně dopravních prostředků. Když jsme byli mimo dosah přímých emočních frekvencí, jemnou modulací a pomocí proteinových inhibitorů jsem stabilizoval Blbouna do přijatelné formy, která by mu měla pomoci strávit neblahé zážitky. Chtěl jsem podotknout něco o konfrontaci nevycvičeného mládí a vyzrálého stáří, ale za daných podmínek by to bylo spíše kontraproduktivní. Proto jsem čekal, až se sám zformátuje a vyladí. Netrvalo to dlouho, díky Prudovi, a z chaotických drah jeho neurotransmiterů se začaly tvořit ladné křivky fraktálů.
„Neuropode, teda to byl šok. Jak tohle můžeš zvládat po tak dlouhý čas, co jsi tady? Teď je mi jasné, že by sem žádný příčetný obyvatel Společenství nešel dobrovolně vícekrát, než mu předepisuje Protokol. Nepodložené zprávy o tvých nehlášených návštěvách zde na Zemi během tvé služby se určitě nezakládají na pravdě…, to bys prostě nemohl přečkat se zdravým rozumem.“
No vida, přece jen něco pozitivního.
„Každopádně se děsím délky pobytu zde a již nyní shledávám čtvrtinu cyklu na Zemi za neúměrně dlouhou. A rozhodně si jako první zabírám fraktální rezonantér… uh?“
Ještě chtěl něco dodat, ale byl přerušen nezvyklým hlukem z davu. Když jsme oba přemístili své receptory na dav a vyladili se na emoční linii, nestačili jsme se divit. Z davu se oddělil jedinec s krátkou hůlkou v ruce, ze které se několikrát zablesklo spolu se silným zvukovým efektem, a poměrně vysokou rychlostí z ní vylétlo několik malých kousků kovu. Poté se urychleně vzdaloval k řece.
„Co to znamená? Nejsem příliš obeznámen s lidskými zvyky, ale zdá se, vzhledem k nárůstu negativních polí, že se jedná o nějakou neplánovanou a davem neschválenou akci!“
Vysvětlovat mu princip lidských střelných zbraní nemělo smysl, protože původně homogenní dav se začal rozpadat na jednotlivé subskupiny a hrozil tak nechtěný kontakt. Proto jsem na nic nečekal a ihned se i s Blbounem přenesl do útrob pozorovací stanice.
Bylo to jen taktak. Sled událostí, které pak nabraly nečekaný spád, vešel později ve známost jako ‚Sedm kulí v Sarajevu‘ a předznamenal další z mnoha konfliktů, kterými pozemšťané řeší své přemnožení. I když musím přiznat, že konflikt nazývaný První světová válka se vymykal všem předešlým. Ani ne svojí délkou, na celé planetě bylo v historii mnoho válek podstatně delších než pět místních oběhů kolem slunce, ale především nezměrnou brutalitou a rozsahem, kdy bylo zapojeno více kontinentů. Celý čas konfliktu však trávil Blboun ve stavu vegetativního klidu. Snažil se vyrovnat vnitřní prostředí a srovnat fraktálové rozhraní, které utrpělo téměř nevratné škody při prvním setkání s pozemšťany. Já mezitím sbíral informace ze všech kontinentů a nestačil jsem se divit. Kromě obou polárních čepiček se hromadné snižování stavu populace dotklo všech kontinentů. A z celkového počtu necelých dvou miliard pozemšťanů byla podle údajů z našich sond ukončena existence více jak patnácti milionům. To je velmi výrazná redukce populace. A nejsem si jistý, zda ji všichni dotčení podstupovali dobrovolně.
A protože Blboun nejevil známky, že by v nejbližší době hodlal opustit bezpečí rezonantéru, dal jsem se do shromažďování informací a extrapolace dat. Celá situace s globální válkou na planetě jasně vykazovala známky technologického schodu. V tomto případě byl katalyzátorem událostí souhrn objevů na poli fyziky, chemie a matematiky, které posunuly civilizaci k novým technologiím. Díky nim nastal radikální odklon od rurální společnosti řízené pomocí různě interpretovaných abstraktních doktrín zvaných náboženství k větší seberealizaci a poznání, že svět je jiný, než jak byl dosud vnímán. To vyvolávalo v pozemšťanech silný rozpor, který vedl ke zvýšené agresi a násilným sklonům. Jediné co zůstalo relativně nedotčené, byl patriarchální model společnosti. Možná jsem se zapomněl zmínit, že pozemšťané tvořili pohlavně bipolární společnost. Je to k neuvěření, ale i takto prezentované velmi úzké spektrum pohlavní rozmanitosti může vést k vývoji civilizace. Chápu, že mnohým z vás se to může jevit přinejmenším odporné, zvláště ve světle tělesné stavby obyvatel planety Země, ale pouhé dvě pohlavní diference zvané muž a žena stačí, aby se během pouhých pár stovek oběhů celá planeta téměř přelidnila.
Komplexnost většinového patriarchálního modelu na planetě byla a je udivující. V tomto systému má zdánlivou nadřazenost muž. Vnější pohlavní znaky jsou vizuálně patrné a čnějí z těla ven. Je nositelem pouze jedné části genové sekvence. Žena, druhý pól bipolárního rozvržení, má také vnější pohlavní znaky vně těla, ale teprve spojením muže a ženy dochází ke spojení dvou genových sekvencí, z toho pak vzniká potomek lidského druhu. Celý akt páření je ohavný a k dovršení všeho vyrůstá budoucí potomek v těle ženy, kde zraje, aby v poměrně krátké době opustil tělo matky jako naprosto nedokonalý a bezbranný jedinec. Díky tomu, že nositelem plodu je žena, má stavbu těla odlišnou od muže, včetně neurologického centra, mozku. Fyziologicky jsou si velmi podobní, až na vnější tvarovou rozmanitost, ale zmíněné rozdíly mezi mužem a ženou spočívají především v neuronových drahách a na úrovni neuropeptidů. Uvedu příklad. Složení neuronové ganglie, tedy mozku obou pohlavních entit, jsou stejné a liší se pouze ve velikosti některých jeho částí. Podstatné je však způsob využití jednotlivých mozkových center a propojení neuronových drah. U nás jsou jednotlivé celky v rovnováze a jejich propojení je variabilní podle daného druhu a prostředí. Možnost přizpůsobit pomocí neurotransmiterů vnější stavbu těla je základní prvek přežití. Jak jsem se již zmiňoval, u pozemšťanů je stavba těla pevně daná a vyvíjí se pouze v rámci daných fyzických proporcí, které se za posledních 10 OOO oběhů téměř nezměnily. Jak fascinující a přitom nepraktické!
Blboun se z rezonantéru vyvalil ve chvíli, kdy na Zemi končila globální válka. Mlčel, jen se zapustil do roztoku a procházel hlášení sond za dobu, kdy se dával do pořádku. Všiml jsem si, že jak se postupně propracovával k posledním hlášením, stával se čím dál neklidnějším. Až nakonec vybuchl v nesourodou změť emočních a fraktálových uzlů.
„To snad nemohou myslet vážně! Způsob, jakým se starají o svou planetu, je příšerný! Způsob, jakým řeší populační explozi, je naprosto neetický! Způsob, jak manipulují jeden druhým, aby dosáhli svých cílů, je pobuřující!“
V podstatě jsem s ním souhlasil, ale byla to jejich volba a oni se tak vyvíjeli více jak desetitisíce oběhů. Byla to jejich podstata. Jenže jsem cítil, že musím korigovat jeho rozuzlení, jinak spadne do vegetativního stavu a Pruda ví, jak dlouho v něm zase zůstane.
„Každá civilizace si prošla násilným vývojem, než našla svou vlastní klidnou evoluční cestu. Dokonce i Vulgaritě. Dnes jsou to sice vojáci a ochránci našich světů, ale pokaždé, když musí ukončit někomu existenci, upadnou do smutkové letargie a dlouho roní mízu!“
„To já vím! Ale lidstvo, nebo jak si to říkají, se vyvíjí stovky tisíc oběhů, a přesto jsou stále hluboko pod Paatzi-phis-too-veem horizontem mírového přechodu!“
Na to nebylo co odpovědět. Měl pravdu. Žádné civilizaci, která se stala platným členem Společenství, netrvalo tak dlouhou dobu, než překročila mírový horizont. Pravdou sice je, že žádná z civilizací není tak extrémně krátkověká jako lidé, ale to může být jen chybová odchylka od jinak geniálního Paatzi-phis-toova učení o dynamice druhu a vývojových horizontech. Ale pravdou také je, že Paatzi-phis-too neměl ani ponětí o někom, kdo by nežil déle, než je ekvivalent dvou cyklů. Podle něj je to jeden z nezbytných požadavků při vývoji inteligentní civilizace. Ale lidem na Zemi to asi zapomněli říct.
Zatímco jsem s Blbounem vedl jednostrannou, rádoby učenou debatu a snažil se omlouvat evoluční schopnosti lidstva, proběhla na Zemi další globální válka. Ta měla ještě ničivější důsledky a přinesla neuvěřitelný technologický rozvoj. Jako by někdo lidstvo akceleroval o dva stupně výše. Najednou kolem nás začaly létat kovové věci a několik jich dokonce řízeně přistálo na místní oběžnici zvané Měsíc. Lidé se snažili zkrotit síly na úrovni atomu a pouštěli se i do zkoumání menších částic, než je atom. To nás oba poněkud zneklidnilo. Obvykle se v takovém případě jedná o vícestupňový a časově výrazněji diferencovaný evoluční skok. Z dostupných dat jsem věděl, že doposud byla rekordmanem civilizace Tautonů, žijící nedaleko degenerované hvězdy, která se musela vyvinout dříve, než hvězda zblbne docela a zničí okolní planety a přilehlé galaxie. Těm vývoj od objevení užitků ohně po cestování mimo planetu trval pouhých osm gigacyklů. Pozemšťané to zvládli za necelý jeden gigacyklus! Možná přeci jenom existuje paralela mezi délkou života a rychlostí evoluce. Pokud vím, tak v celém Společenství není civilizace, která by se vyvíjela tak rychle a byla dlouhověká. To však znamená, že čím kratší dobu žiješ, tím máš menší šanci dosáhnout vývojového stupně, nutného pro přijetí do Společenství. Nejspíš dochází díky urychlené evoluci k většímu chybovému rozpětí a takové civilizace podlehnou vlastní sebedestrukci dříve, než mají možnost se začlenit. Události na Zemi tomu přinejmenším nasvědčují. Smutné, ale proč celý proces urychlovat.
Blboun udiveně sledoval překotný vývoj a stále nechápal, jak je to možné. Nakonec se vzdal marných pokusů o pochopení a rozhodl se jednat.
„Tohle je natolik znepokojivé, že nemám jinou možnost než celou planetu zničit dříve, než nakazí okolní kvadranty. Situace s pozemšťany zašla až příliš daleko. Vidím, že jsem sem nebyl přeřazen za trest, jak jsem si zprvu myslel, ale naopak. Mým úkolem zde je předejít ošklivé infekci v podobě nechutně vypadajících, nebezpečně se vyvíjejících a v konečném důsledku zhoubně se chovajících pozemšťanů dříve, než zamoří okolní vesmír, Galaxii a celé Společenství!“
V údivu jsem na něj upřel receptory a zděšením neschopen prosté fotosyntézy jsem se jen vsakoval do roztoku. Díky Prudovi v tu chvíli kolem nás prolétlo něco s číslem 13 (lidská písmena i čísla znám všechna) a vířivý emoční proud mne vytrhl z obluzení děsem.
„Ale to musí schválit nejvyšší rada a ještě nikdy nikdo nezničil civilizaci jenom proto, že se rychle vyvíjela… to přece nejde!“
„Máš pravdu. Zašlu radě veškeré datastravy s nashromážděnými poznatky a připojím k tomu svoji poznámku o možném a elegantním způsobu řešení. Pokud chceš, Neuropode, můžeš se k tomu také vyjádřit.“
Tak to teda udělám…
„Ale musím tě upozornit, že jsem jako nově nastupující pozorovatel pevně rozhodnut a tvé slovo už nemá váhu.“
Plevel jeden…!
Naštěstí měla nejvyšší rada jiný názor. Po odeslání datastravů, jež Blboun pečlivě vybral (zdaleka se nejednalo o komplexní souhrn, na to si dal pozor) a po dlouhém rozhovoru se samotným Nejvyšším Prudou, při kterém se samou bázní ani jednou nesfázoval, takže ho sluneční vítr řádně nacuchal, mu bylo nařízeno nevměšovat se do vývoje tak pozoruhodného druhu a bedlivě ho sledovat. Hlášení a pravidelné inspekce na planetě se zkracují na třicet oběhů a veškerý… a to zdůraznili – veškerý – materiál se bude třídit až v laboratořích nejvyšší rady. Ne tady u nás na stanici.
Musím přiznat, že jsem cítil jisté zadostiučinění. Jednak proto, že Blbounovo nabubřelé ego bez špetky sebereflexe dostalo další z políčků, ale především, že se nám nabízí šance být u něčeho významného. A nejen nudně po dlouhé věky pozorovat planetu. Záměrně říkám ‚nám‘, protože jsem byl přidělen Blbounovi jako oficiální mentor. Když tohle slyšel, myslel jsem, že upadne do stáze. Byl to hezký pohled.
A tak nám nastalo období aktivního sledování a sbírám informací. Lidstvo se vyvíjelo opravdu neuvěřitelně rychle. Bezdrátové přenosy energií, využití planetárního jádra, odklon od fosilních paliv a s tím šel ruku v ruce vývoj prostředků napomáhajících sebedestrukci. Globální války ustaly, ale o to více se objevovalo lokálních konfliktů. A každý takový měl dva důsledky. Jedním bylo snížení stavu populace a druhým technologický skok.
Já se však snažil přijít na to, co za tím vším je. Blboun začal svoji práci vykonávat bez špetky nadšení a jen proto, že mu to velela stavovská čest. Tatam byla jeho verva a zničující elán. Jeho aura postupně uvadala, až se stala nezřetelně šedou. Byl zklamaný, nudil se a nakonec jen prolínal mezi velínem a rezonantérem. Chtěl jsem mu nějak pomoci, získat ho pro tak významný úkol, ale nuda ho zcela pohltila a téměř všechny fraktály nechal rozpadnout.
Jak jsem říkal, snažil jsem se přijít na to, proč je druh na planetě Zemi natolik odlišný. Nejprve jsem se zaměřil na prostředí, ve kterém se jednotlivé subformy vyvíjejí, a žádnou podobnost jsem nenašel. Pak jsem se pokoušel porovnat sociální dynamiku. A tady jsem dospěl k zajímavému závěru, Na Zemi se chování ve skupinách a společenských formacích řídí jakousi formou potřeby získávat. Získávat materiální prostředky, informační zdroje a přístup k nim. Kvantita a kvalita jednotlivých komodit pak rozhoduje o tom, jaký společenský status bude jednotlivec či skupina mít. Čím vyšší status, tím větší moc nad ostatními. Zajímavé je, že moc vládnout ostatním nemá nic společného se schopnostmi jedince vést celek k dalšímu vývojovému stupni. Jedná se jen a pouze o velikost a kvalitu nahromaděných komodit. I přes tento zjevný evoluční kontrapunkt se však celek vyvíjí. Vypadá to, jako by hnacím motorem byl právě zmíněný nesoulad.
Ve snaze vytrhnout Blbouna z letargie… ach, jak nešťastné rozhodnutí!… jsem mu předestřel výsledky svých myšlenkových konstrukcí a… ó Prudo… zapojil ho do procesu vyhodnocování. Po dalších třiceti obězích a dvou sledovacích misích přímo na planetě bylo patrné, že se Blbounovi moje teorie líbí a snaží se ji ověřit. Bylo to pochopitelné. Čím dříve přijde nejvyšší rada s řešením, díky naší malé pomoci, tím dříve odsud vypadne a přisvojí si zásluhy za přiřazení nového druhu do Společnosti, nebo jeho eliminaci. Po návratu z poslední mise byl Blboun roztěkaný. Projevovalo se to nesourodým rozvětvením, takže chvílemi vypadal jako myšlenkový výtrusník. Bylo by to k popukání, kdyby vzápětí nepřišel s vlastní teorií, která měla v konečném důsledku zdrcující účinky.
„Snaha vlastnit víc než ostatní je lidem přirozená,“ začal monolog, který se stal rozsudkem.
„Od počátku byl jejich vývoj akcelerován negativní stimulací, a tak mají zakódováno zajistit se před případným ohrožením shromažďováním co největšího počtu prostředků, které jim umožní přežít. Během vývoje se tato vlastnost transformovala do něčeho, co v současnosti nazývají ekonomií. Způsob získávání prostředků se změnil, ale nutnost vlastnit přetrvává.“ Zatím jsem souhlasil a překvapený Blbounovou racionalitou poslouchal dál.
„Pečlivě jsem sledoval nejen jejich společenskou aktivitu a způsob sociální stratifikace, ale především vzájemné vztahy. A přišel jsem s jedním významným poznatkem.“
Dramatická pauza nebyla jeho styl, takže se jednalo o něco důležitého.
„Jedním z hlavních důvodů, proč se tak překotně vyvíjejí, je jejich pohlavní bipolarita!“
Určitě si vzpomenete, že jsem vám pověděl o zvláštnosti jejich rozmnožování a pohlavní diferenciaci. V celém Kosmíru není pohlavní bipolarita příliš obvyklá. Většina druhů je tripolární a některé raději nemají pohlaví vůbec. Nebo mají takové, jaké se jim zrovna hodí. Opět se jedná o výhodný evoluční směr. Oproti pevně danému pohlaví jsou výhody více než jasné. Ale že by to byla úplná výjimka, to také není. Proto jsem vyladil své receptory na užší rozptyl, aby mi neunikl ani foton informace.
„Samičky pozemšťanů mají od samého počátku jednu vlastnost, a to je zaujmout samečka tak, aby shromažďoval prostředky nutné k přežití právě pro ni a její potomky. Tuto manipulaci provádějí skrytě, protože mnohdy není sameček shromažďující majetek otcem potomků. V tělech samečků je produkován jeden hormon, který spouští změny jeho chování, kdykoliv je poblíž žádoucí samička. V jazyce lidí se nazývá oxytocin.“
Ano, věděl jsem, o co jde. Známe kompletní biochemii pozemšťanů a tenhle konkrétní hormon nezapadá do logiky celkové skladby jejich vnitřního prostředí. Sami lidé ho nazývají hormonem důvěry a lásky, protože jeho funkcí je vytvářet zdání vztahu mezi samičkou a samečkem, ale i mezi lidmi navzájem. Ale kam tím Blboun směřuje? Někde ve spodních vlnových délkách jsem zachytil jeho rozhodnutí a to mě vyděsilo.
„Když se mi povede zablokovat produkci oxytocinu, lidé se vrátí ke své podstatě a stanou se individualisty. Buď vyhynou, jak pravděpodobně mají, nebo z nich vzejde plnohodnotná rasa Společenství, kde je potřeba jedince podřazena potřebě většiny.“ Takovým vyjádřením vlastně popřel svoji existenci ve Společenství, protože tím, že zasáhne do přirozeného vývoje a nejspíše tak vyhubí jeden druh, se konečně dostane z periferie Kosmíra zpátky do centra. Své zájmy nadřazuje nad zájmy většiny. Neuvěřitelný přesah jeho horlivosti spojené se sobectvím mě úplně rozvlnil.
„Už jsem vše probral se svým jádrem. Vyšlu po celé planetě rezonanční vlnění, které zablokuje syntézu devíti aminokyselin v hypothalamu a tím zabrání tvorbě oxytocinu. Lidé se přestanou falešně přitahovat a stanou se tím, čím jsou opravdu. Zvířaty, která jen nesmyslnou souhrou náhod dostala dar inteligence. A já budu konečně pryč z tohohle zapadákova…!“
Ve chvíli, kdy předkládal svou vizi, začal zároveň nastavovat parametry na rezonátoru a ladit frekvenční pásmo. Nebyl jsem schopný mu v tom zabránit, protože jsem byl obludností jeho chování naprosto nesoustředěný. Nedokázal jsem zformulovat ani obranné chapadlo. Se zbytkem posledního fraktálního uzlu jsem alespoň vytvořil tuto zprávu jako důkaz, co dokáže jeden snaživý tvor bez sebereflexe.
Už má nastavené všechny Údaje…
… a už formuluje iniciační kód Sbohem pozemšťané!
Sbohem zvláštní druhu!
Pípnutí teleportu ohlašuje příchozího tvora. Blboun se otáčí. Z chlopně vystupuje… samotný Nejvyšší Pruda!!!!
„Co to děláš ty ‚nepublikovatelná nadávka, přirovnávající osloveného k jistému orgánu pracovnice/ka Nymfomaniakální s. r. o‘!!! To chceš zničit jeden celý druh? Víš, jak budou myši naštvané?“
Ani jeden z nás se nedokázal zformovat do oficiální podoby vhodné pro tuto příležitost. Naše rozhraní se potulovala všude kolem a nebýt jemných kovalentních vazeb, spojili jsme se v jednoho/jednu. Návštěva Nejvyššího Prudyü! U nás na Stanici!!! Neuvěřitelné!!! A přece jasné. Když nám dal chvíli na zformování, rozprostřel se po okolí a s otcovským tónem promluvil: „Země byla vždy oblíbencem Kosmíru. Kosmír, jak víte, má poněkud nejasné plány a dětinské manýry, ale vždycky se chová korektně. Například Já. Jsem Velký Pruda, Mluvčí Kosmíru a Zjevovatel Zřejmého, ale sám mám občas problémy ho pochopit. To on vytvořil naše Společenství a snaží se nás vést, mým prostřednictvím, k zářným zítřkům. Ale jaké jsou ty zítřky, to ví sám Kosmír. Já tedy ne. A tak, když jsem s Ním naposled mluvil, mi říká – ‚Hele, tvoji úředníci poslali Blbouna jako pozorovatele na Zemi a já nechci, aby tam zůstal dlouho, protože se bojím, že zase něco pokazí. Víš, Země je můj první projekt a brzo už ponese ovoce poznání.‘– Pak přišla od Blbouna zpráva, co chce se Zemí udělat, a já se opět ujistil v názoru, že Kosmír je prostě Všechno vědoucí – a Blboun konstantní. Vydal jsem tedy příkaz, a jak koukám, tak se nesplnil, co. Blboune?!“
Ten se pokoušel ztratit v celém vlnovém spektru, ale kam se hrabe na Prudu.
„Málem jsem přišel pozdě…,“ pokračoval Nejvyšší „…ale všechno se nakonec v dobré obrátilo. Blbouna přeřadíme někam do expedičních sborů jako průzkumníka samotáře a tebe, Neuropode, necháme zde, abys dohlížel na zdárný vývoj prvního experimentu samotného Kosmíru. TAK SE STANIŽ!!!“ ještě pro efekt zahřímal Nejvyšší Pruda a zamnul si osmi chapadly.
„Ale stejně by mě zajímalo, co s tou hroudou Kosmír má…,“ zamumlal sám pro sebe. V tu chvíli se prostor prohnul tak, až mu prasklo v kloubech, udělal přemet a dopadl na všechny čtyři. A protože jsme byli v něm, tak to s námi dost házelo.
„TAK TEBE BY, PRUDO, ZAJÍMALO, CO TO S TOU ZEMÍ VLASTNĚ JE?“ rozléhal se ze všech stran vábivě drsný hlas.
„Ó Kosmíre milosrdný, odpusť mi mou troufalost a nemístnou zvědavost,“ tiše a pokorně pípal Nejvyšší Pruda.
No to se podívejme. Na mé stanici se sešly nejmocnější bytosti nebytosti, co znám. Kdo by to byl řekl, takhle na konci vesmíru. To bych si tu klidně mohl otevřít restauraci. O klientelu bych neměl nouzi, až se rozkřikne, kdo sem chodí…
„NEUROPODE, ŽE TĚ KOPNU, AŽ ZAHVÍZDÁŠ!!!“ rozprášil mé myšlenky božský, vábivě drsný hlas.
Ani jsem nechtěl vědět, čím by mě asi tak kopnul…
„NEUROPODE…!!!“
„NO PROTO!“
Všichni jsme byli pokorní a ještě pokornější.
„ŘEKNU VÁM JEN TOLIK, ŽE ZEMĚ BRZO VYJEVÍ
SVÉ TAJEMSTVÍ. MYŠI MI TO TAM KONTROLUJÍ A DOST BY JE ROZHODILO, KDYBY SE PROJEKT PŘERUŠIL PŘED KONCEM. MÉ VTĚLENÍ PRO ZEMI – Doou-gla S‘ AeDamms JIŽ PROZRADIL VÍC, NEŽ MĚL, A MÁLEM CELOU MISI OHROZIL, ALE NAKONEC VŠE DOBŘE DOPADLO. NIKDO NA ZEMI MU NEVĚŘÍ. DŮLEŽITÉ JE, ŽE KONEČNÁ ODPOVĚĎ UŽ NEBUDE OHROŽENA… ŽIJTE V SOULADU!“
Protože jsem čekal, co bude následovat, přilnul jsem pevně k podlaze a počkal, až se prostor narovná. Nikdo z nás nepromluvil, ohromen okolním děním. Jenom mně neustále naskakovala číslice čtyřicet dva a já nevím proč.