Prakticky už od dětství považoval Tom spánek za určitý druh dopravního prostředku. Že se po dlouhém, nerušeném prospání probudí v jiném duševním rozpoložení, bral po letech zkušeností jako vítanou samozřejmost. Kdykoli se cítil skleslý nebo nemocný, zalézal do postele s vědomím, že ze spánku načerpá ozdravnou sílu a znovu procitne až někdy později, na nějakém lepším místě, ve zdravějším stavu mysli.
Když se tedy nyní probudil do záplavy jiskřivého světla, nijak zvlášť ho to neznepokojilo, dokonce ani ve chvíli, kdy spatřil obrovskou, dobrých osm stop vysokou rostlinu – odhadl ji na nějaký druh sukulentu, možná bromélii – jak se pohybuje po místnosti, dužnatými listy se dotýká stolů a polic, sbírá z nich láhve a nástroje a mává kolem sebe pružnými úponky. Kousek pod vrcholkem se jí listy rozšiřovaly v jakási ramena, na nichž trůnilo cosi jako oslnivě zářící lustr.
Tom si zřetelně uvědomoval, že by měl ječet hrůzou, a v určité části jeho mysli se to také dělo. Ale neměl k ní přístup, prožitek šoku v něm něco tlumilo.
Rostlina k němu vyslala svazek dlouhých vláken a vyrazila pištivý, skřípavý zvuk. Tom ucítil, jak v něm konečně narůstá znepokojení, a pokusil se utéct. Zjistil však, že je ochromený, nohy i ruce zůstávaly k jeho naléhavým povelům netečné. Neměl dost sil, ani aby si zakryl uši.
Skřípání ustalo. „Omlouvám se,“ pronesl hlas v jeho hlavě. „Neaktivoval jsem včas váš implantát.“
Tomovi se podařilo mírně otočit krkem – chtěl se podívat, cí je to hlas, jestli tam s ním někdo je, nebo jestli někde neuvidí mřížku reproduktoru. Nic nezjistil; zato si ale všiml, že nástroje a nádoby na stolech mají pokroucené, jakoby rozteklé rukojeti. Aha, takže halucinuje. Možná snědl něco jedovatého.
Rostlina se neuvěřitelně mrštně přesunula – nedávno viděl v jednom přírodopisném dokumentu chobotnici, která se takhle střelhbitě pohybovala po dně oceánu – a vzápětí se nad ním sklonila „Pomůžu vám se posadit,“ oznámila mu – oznámil mu hlas v jeho hlavě.
Ucítil na pokožce dotek chladných, pevných listů. Jeden se mu špičkou ovinul okolo paže a zatáhl, druhý mu podepřel záda a ještě další mu přitlačil na čelo, aby mu snad hlava nepřepadla na prsa. Zdálo se mu to přehnané, ale když se pak vsedě narovnal, tíha vlastní lebky ho překvapila. Všiml si, že mezi dužnatými listy rostliny vede spousta drátů či kabelů; byly různě silné, některé hladké, jiné vroubkované a dalšími v pravidelných intervalech problikávala světélka. Ať už tahle přídavná kabeláž sloužila čemu chtěla rozhodně nebyla organického původu.
Teď už byl Tom opravdu nervózní. Jenže v jeho těle zjevně působilo něco, co v něm potlačovalo paniku.
„Zachovejte prosím klid. Budu vám klást otázky. Nejsou na ně správné nebo špatné odpovědi. Pomůžu vám, abyste hladce přešel do další fáze. Pociťujete v určité míře obavy. Pro vaši bezpečnost jsme vám zasáhli do systému, abychom hladinu úzkosti snížili. Úpravy v žádném případě nemají vliv na vaše rozlišovací schopnosti.“
Jedním si byl Tom naprosto jistý – že hlas vychází z nitra obří rostliny. „Začneme. Co si naposledy pamatujete před tím, než“ Nastala pauza a na okamžik se znovu ozvalo to pištivé zaskřípání. „než jste přešel do fáze spánku?“
Když se Tomovi nedařilo usnout, někdy cvičil. Jindy zkoušel pít teplé mléko nebo polykal prášky. Ale naposledy to bylo jiné. Ležel na lůžku a čekal na operaci. „Dali mi kapačku. Měli mi něco dělat s vnitřním uchem. Na pravé – ne, na levé straně. Měl jsem dlouhodobě potíže s rovnováhou. Ale ten poslední měsíc se to ještě strašlivě zhoršilo – stačilo, abych se posadil, a už se mi zvedal žaludek. Ta operace měla být… hm.“ Tom polkl. Bylo mu, jako by měl místo ústní dutiny látkovou kapsu, v níž se válí zapomenutý, vysušený jazyk. Rostlina mu do úst vložila konec dlouhého brčka. Tom se snaživě natáhl po druhém konci, ale nemohl ho nahmatat. Ústa se mu začala plnit chladivou tekutinou. „Měl to být banální zákrok. Když jsem se znovu probudil, nebyl jsem úplně při sobě. Všechno bylo jako v mlze, zdálo se mi, že místnost je plná lidí – slyšel jsem jejich… zkreslené ozvěny –, ale nikoho jsem neviděl.“ Tom cítil, jak se v něm dere na povrch potlačený strach. Ještě okamžik, a zmocní se ho naplno.
„Vaši… poruchu jsme odstranili,“ prohlásil tvor. „Odpovím vám na otázky, na které znám odpověď. Ale nyní prosím odpovídejte vy.“
Tom se zhluboka nadechl a rozhlédl se kolem. Byl ve sterilní místnosti vybavené povědomými předměty, nádobami, cévkami, lahvičkami s tekutinami, různými nástroji – jen rukojeti a další detaily na předmětech byly tak zvláštně zakřivené, jak to ještě nikdy neviděl. Přece jen to ale dávalo smysl, když uvážil tělesnou formu té bytosti, která před ním postávala, ačkoli to spíš působilo, jako by se vznášela na kartáči s měkkými štětinkami. Už pochopil, že rostlináč se udržuje v neustálém jemném pohybu – jeho listy i stonky se vlnily a měnily tvar, což ještě zesilovalo dojem vznášení. A také si všiml, že podlaha je potažená tenkou kluzkou vrstvou nazelenalé lesklé tekutiny a zbrázděná šmouhami.
Na řadách stolů v místnosti leželo vyskládané všelijaké haraburdí. Tom měl dojem, že rozeznává kryt ze starého toustovače, několik autodílů, přenosné rádio a cosi, co vypadalo jako kus rozbité záchodové mísy – všechno bylo rezavé, flekaté a omlácené, jako by to vylovili z bahnitého dna oceánu.
„Byl jste zakonzervován.“
„Cože? Co tím myslíte?“
„Uvedli vás do stavu… nelze přeložit… nelze přeložit. Uvedli vás do stavu pozdržené vitality. Technologie byly tehdy primitivní, ale někteří… nelze přeložit. Někteří přežili. Nelze přeložit. Slibovali vám konkrétní výsledky?“
„Cože? Ne… už jsem řekl, že to měla být banální operace. Nikdo nic neříkal o pozdržené vitalitě a ničem podobném. Nedal jsem souhlas k ničemu kromě operace ucha!“
Nastala velice dlouhá pauza. Tom byl čím dál vyděšenější, ale tělem mu v pravidelných intervalech procházely uklidňující vlny chladu. Nakonec rostlina znovu promluvila. „Většina záznamů z této kliniky… nelze přeložit. Nekompletní. Vaše záznamy jsou nekompletní. Lze z nich vyvodit, že se přihodilo něco neobvyklého. Operace se nešťastnou náhodou nepovedla, omylem s vámi něco provedli. Nepodařilo se vás probudit. Následně byla uzavřena smluvní dohoda“
„Dohoda s kým? Už jsem říkal, že jsem nedal k ničemu souhlas.“
Znovu se rozhostilo dlouhé, tíživé ticho. „Dohodu podepsal Richard Johnston.“
„Táta Byl to můj nejbližší příbuzný.“
„Podle dochované části dokumentace mu vyložili, že to pro vás nemusí znamenat konec. Že vaše tělo zakonzervují, dokud nebude možné poruchu odstranit.“
„Táta na tyhle věci věřil. Určitě mu nabízeli všemožné sumy peněz, ale on místo toho požádal o tohle. Když mi nemohl pomoct sám, zařídil, aby mě poslali jinam, do budoucnosti. Takhle on uvažoval.“
„Chcete říct, že vy byste si to nevybral?“
„Já? Nikdy. Já jsem – byl jsem – fatalista Všude řádilo tolik nemocí, že kdyby mě nepotkala zpackaná operace, určitě bych umřel při nějaké strašné epidemii. Taková smrt ve spánku mi připadá o hodně příjemnější. Během těch posledních čtyřiceti let zabily epidemie spousty lidí. A možná že i to ještě bylo milosrdenství.“
„Milosrdenství?“
„Já vím, že to zní krutě, ale někdy je nutné podívat se na minulost z odstupu, aby člověk pochopil širší souvislosti. To jsem dělal – učil jsem středoškolský dějepis. Lidí bylo moc, do toho udeřila sucha a přemnožili se škůdci, takže jsme ztratili velkou část úrody. Z Latinské Ameriky vyhnal lidi hlad na sever – Mexiko pro ně bylo jen zastávkou. Z Asie se do Evropy řinuly proudy uprchlíků ze zaplavených pobřežních velkoměst. Neexistoval způsob, jak všechny nasytit. Pole zela prázdnotou, a pak se zaplnila mrtvolami. Zasloužili si lepší osud. S tím by můj otec souhlasil. Že si lidi zasloužili lepší osud.“
„Váš otec mínil, že vy si zasloužíte lepší osud. A tak vás poslal do budoucnosti“
„Ale kam?“ Toma sevřela úzkost. „Do jaké doby? Kdy je teď?“
„Nelze přeložit. Nelze přeložit.“ Těžké listy rostliny se rytmicky zdvihaly a sklápěly, jako by to byla baletka odkudsi z hloubi džungle. „Sem. Teď je teď.“
* * *
Pro Toma bylo snazší sžít se s představou, že je novým člověkem, než pokoušet se přizpůsobit, jestliže s sebou vláčel útržky vzpomínek na starý život, mlhavé, jako by je vyčetl z románů. Podle implantovaného překladače „prodělal terapii“, ale podrobnosti se nedaly přeložit, a když se vyptával dál, dočkal se jen řady nesrozumitelných pazvuků. Samozřejmě mu vadilo, že se v něm vrtali, stejně jako to, že má být někomu zavázán za svoje oživení. Ale byl to jediný život, který nyní měl.
Vedle pocitu ztráty a vykořenění pro něj toho prvního roku byly nejpalčivějším problémem citelně omezené schopnosti překladače. Třebaže se implantát zlepšoval, Tom neustále narážel na propasti, kvůli nimž pak jeho zdlouhavé pokusy o dorozumění končívaly zklamáním v podobě úsečného „nelze přeložit“, nebo ještě hůř – naprostým tichem.
Třebaže ten cizí tvor vypadal jako rostlina, brzy vyšlo najevo, že nemá nic společného ani s rostlinami, ani s ptáky, plazy, rybami, savci a žádnou další kategorií pozemského života. Nešlo přehlédnout, že obsahuje i kybernetické komponenty, Tom si ale netroufal odhadnout, jestli jsou jeho bytostnou součástí, nebo jde o dodatečná vylepšení.
Měl však i praktičtější starosti, nevěděl, jak ho má oslovovat – vymýšlet nějaké nové slovo nebo přezdívku mu připadalo nezdvořilé. Neměl ani představu, odkud mimozemšťan pochází. A pořád nemohl zjistit, jak má říkat tomu dodávce podobnému vozítku, kterým spolu jezdili venku, po kompletně proměněném okolí.
Sice pochopil, že je pořád v St. Louis v Missouri, ale nic tady nepoznával. Záplavy a zemětřesení všechno zpřevracely vzhůru nohama. Samotný fakt, že prostory konzervační kliniky, kde ho objevili, přečkaly zkázu St. Louis bez větší úhony, označil překladač slovy „nepravděpodobná realita“. Mimozemšťan se vyjádřil tak, že v celé oblasti se „zástavba prolnula s krajinou“: místo města se tu nyní prostíraly mohutně zbrázděné pláně, divoce rozryté řadou srázů a příkopů a pokryté haldami suti a rozvalin. Zpustošenou krajinu přetínal úzký potok, který zbyl z drasticky zmenšené Mississippi, a razil si cestu novým korytem.
Zmizel i slavný oblouk Gateway Arch, pomník prvním osadníkům; jeho společník však někde sehnal videozáznam, a tak zatímco překladač výjev odborně analyzoval protivně odtažitým, monotónním hlasem, Tom mohl uchváceně sledovat, jak svorník oblouku nevydržel tlak a vypadl, načež se od sebe obě rozpojené půlky prudce odmrštily a zřítily se do opačných stran.
Konečně ho alespoň nechali řídit dodávku. Tom si stoupl za složitě členěnou přístrojovou desku, položil ruce na panely, jak mu to předvedl jeho společník, a manévroval s vozítkem přes zpustošenou zem. Ovládání bylo navržené pro řidiče s vícero končetinami, než měl Tom, ale i tak mohl brzdit a zatáčet do většiny směrů, jen pomaleji. Vyjížděli takhle do terénu každý den, pokaždé na nějaké konkrétní místo, které jeho společník vybral na základě kritérií, jež se nedala přeložit.
Když na cestě z laboratoře vyjeli do posledního stoupání, z nepřehledné změti trosek před nimi jasně vystoupily geometricky rovné linie míst, kde probíhaly vykopávky. Toma napadlo, že to tam vypadá úplně jako na archeologickém nalezišti, ačkoli za svého života se nikdy na žádné nedostal. (Bude muset přestat takhle uvažovat – vždyť přece neumřel.)
Oblastí křižovalo osm nebo devět mimozemšťanů; každý se pohyboval po jednom úseku a v patách jim chodili asistenti, k jakým patřil i Tom, a s pohledy upřenými do suti pod svýma nohama zvedali ze země předměty, prohlíželi je, dokumentovali místa nálezů, a aniž by polevovali v práci, kradmo po sobě navzájem pokukovali. Toma napadlo, že jestli byl mezi mimozemšťany nějaký klikař, možná si jako pomocníka rozmrazil skutečného archeologa. Méně šťastný se pak musel spokojit kupříkladu s dějepisářem.
Místní, domorodci, nebo zkrátka lidé, kteří do téhle doby na rozdíl od Toma a dalších rozmražených asistentů patřili, byli v porovnání s nimi zakrslejší – vypadali jako děti hrající si uprostřed rozvalin. Šplhali po prašných haldách nahoru dolů, zběsile se sápali jeden přes druhého a rvali se o věci, které se daly upotřebit nebo směnit a mohly jim tak usnadnit přežití. Zpočátku se Tom domníval, že mezi sutinami hledají něco k snědku, ale když pak sám Proslídil první tuny trosek, rychle mu došlo, že v ruinách města téměř nic organického nezbylo.
Doprostřed vykopávek se nyní bleskurychle blížila zvětšená verze mimozemšťanské dodávky. Domorodci se kolem ní vmžiku seběhli. Na boku vozidla se odsunul panel a ven se vyřinula záplava hnědých a zelených balíčků. Hordy místních se na ně vrhly jako hejna hladových komárů. Mimozemšťané dávali domorodcům jíst.
Z plácku, který měl přímo před nosem, zvedl Tom malou kovovou nádobku a prohlížel si ji, než mu ji vyškubly mohutné ruce připojené k hubeným pažím. Nejprve pocítil nutkání se za tím zlodějem, který už se mezitím drápal na vršek jedné haldy, rozběhnout, ale včas si to rozmyslel.
Rozzlobeně se ohlédl po svém společníkovi, aby se u něj domohl zastání. Mimozemšťan tam stál obklopený skupinkou místních a vypadal jako obří exemplář kukuřice (vyhynulé už za Tomových časů) v kruhu uctívačů, kteří předjímají jeho pohyby a snaží se uhodnout, co by ho asi tak mohlo zajímat.
Žádný mimozemšťan nikdy neučinil jediný pohyb, aby domorodcům v něčem zabránil, nebo jim i jen zkřížil cestu. Vozili jim jídlo, ale jinak je nechávali být. A Tom musel uznat, že místní nakonec mají plné právo chovat se tak, jak uznají za vhodné. Dobré mravy se staly neudržitelným přepychem.
Tom se vrátil k práci; postupně sebral kus kladiva, misku, dvířka od kredence a pikslu, v níž chřestilo něco vysušeného. Roztřídil nálezy, odeslal hlášení, pár věcí přidal na hromadu těch, které s sebou odvezou do laboratoře. Pořád neměl jasno v tom, co vlastně hledají – vzhledem k tomu, že kritéria jeho společníka se nedala přeložit, mohlo je teoreticky zajímat cokoli. Až se vrátí do laboratoře, projde si starší nahrávky a pak označí všechny nálezy, které se budou nějak lišit od všeho, co už viděli.
Našel teleskopickou tyč, která měla na jednom konci držadlo a na druhém se rozšiřovala v jakousi misku s mechanickou záklopkou. Odeslal obrazový záznam dodávce a v odpověď mu obratem přišla zvuková stopa, kterou mu přetlumočil implantát: „Nástroj ke sběru a ohledávání mrtvých krys. Dekontaminovaný. Lze bez rizika zaevidovat.“ Tyč pocházela z doby, kterou už Tom neprožil. Tohle byla výjimka, ale většinou mu nedělalo potíže uhodnout, k čemu neznámé věci, které nacházel, sloužily – přece jen je všechny vytvořili lidé pro svoji potřebu. Různé nářadí, nástroje či pomůcky, jaké se používaly při jídle, vyměšování nebo tělesné očistě, měly všeobecně srozumitelný vzhled.
Když jednou objevil starou umělohmotnou tahací hračku, začal do nahrávky mluvit o jiných hračkách, které mu kdysi vyráběl tatínek. Každý den pak takových někdy rozčilujících, ale čím dál překotněji se vynořujících osobních vzpomínek nahrával víc a víc.
Vyrušilo ho rytmické křupání, a když vzhlédl, uviděl, jak si to k němu přes rumiště hasí jeden z jeho kolegů asistentů.
„Franklin jméno mé!“ volal na něho příchozí. „Tak co, jak dlouho jsi byl pod drnem?“
Tomův společník se po zvuku otočil, ale nepodnikl nic, aby setkání zabránil. Franklin měl vzezření hodně starého člověka – Tom ale věděl, že sám je na tom podobně, konzervace nebyla zrovna elixír mládí, i když to o ní ve své době určitě tvrdili. Byl na kost vyzáblý, ale pohyboval se energicky a s nedbalou lehkostí.
„Nevíš, v jaké době jsme? Kdy je teď?“ vyhrkl netrpělivě Tom.
Franklin se zasmál. „Lituju. Ale řek bych, že todle neví nikdo z nás. „Nelze přeložit.“ To ti řeknou pokaždý, když nechtěj, abysme něco věděli.“
„Nezdá se mi, že by můj společník lhal – vlastně si myslím, že ani nemůže.“
„Ale může vynechávat detaily, nebo nemusí říkat vůbec nic. Nehodláš mi snad tvrdit, že ten tvůj je jinačí než ty ostatní petúnie na zdejší zahrádce? Že tě neoblažuje těma zlověstně dlouhýma chvílema zadumanýho mlčení?“
„No dobře, ale nemáme přece možnost zjistit, co to ticho opravdu znamená. Kdo ví co se s nimi v těch chvílích děje. A taky to mimochodem nejsou rostliny.“
Franklin přezíravě zašermoval rukama. Nebo tak si Tom alespoň jeho gesto vyložil – už hodně dlouho neměl tu čest s lidskou nonverbální komunikací. „No jo, já vím. Ale nějak jim říkat musíme, a nemůžeš popřít, že jako rostliny vypadají. Vypadají – hm, jsou všichni úplně stejní, nemyslíš?“
Tom se rozhlédl a zjistil, že Franklinův a jeho mimozemšťan teď stojí u sebe. Byli tak nehybní, že připomínali… pokojové rostliny. Možná to bylo prostě tím, že pozorovali okolí, ale Tom tušil, že je v tom něco víc. „Můj je namodralejší nad krčky úponků a není tak souměrný. Připadá mi, jako by byl – já nevím – starší než někteří jiní. Vůbec nejsou stejní – jen se musíš pečlivě dívat, abys postřehl rozdíly.“
„Takže ty tomu svýmu říkáš „společník“?“
„Spíš o něm takhle uvažuju – je to lepší než „mimozemšťan“. Ale neříkám mu nijak. Když spolu mluvíme, prostě předstírám, že se nahlas bavím sám se sebou.“
„Já tomu svýmu říkám Audrey. O moc líp se mi s ním povídá, když má skutečný jméno.“
„Audrey?“
„No, přece z Malého krámku hrůz? – „Dej mi jíst!“ – Už víš? Ta obrovská masožravá kytka, co jedla lidi? Tys to neviděl? Když jsem umřel, promiň to výrazivo, ten film právě zažíval comeback jako hrom, byl děsně populární.“
„Tak to muselo být až po mně. Když jsem – umřel – já, uprchlíci se právě dostali přes hranice Arizony a Texasu.“
„Když jsem se já poroučel do limbu, to už se dostali až sem, do St. Louis. Tou dobou už v tom ale nebyl rozdíl – jestli byli z Kalifornie, z Arizony, z Mexika nebo z Latinský Ameriky – všecko to byli uprchlíci. Hladoví, zoufalí, nemocema prolezlí ubožáci. Co jsme asi my ostatní mohli dělat jinýho?“
Tom na to neměl co říct, a nechtěl vědět, na čem se Franklin ve své době asi tak podílel. Postávali dál mlčky a jen se dívali na domorodce na pláních, jako by něco jiného než ticho mohlo tu chvíli znesvětit. Tom si pomyslel, že i tak by se daly vysvětlit ty zamyšlené zámlky, chvíle ticha, do nichž se mimozemští tvorové v odpověď na jejich otázky tak často hroužili. Zvolna kolem nich přeplul jeden z nich, za ním v závěsu rozjařeně běželo několik domorodců. Franklin je provázel ustaraným pohledem.
„Zkoušel jsi s nimi mluvit?“ zeptal se ho Tom. „S místními?“
„Jenom ze začátku. Kolik toho o nich víš?“
„Hrozně málo – skoro nemluví, a když už něco řeknou, tak jim nerozumím. Ale oni jsou přece všechno, co z nás Zůstalo.“
„Ne. My jsme všechno, co zůstalo z nás – my jsme z jiný doby, jsme ti, co byli u ledu. To jsme, relikty ze starýho světa. Kdežto tyhle lidi, ti jsou z týhle doby, a tohle, příteli, to je úplně jinačí svět. Přece víš, že nás nenávidí, ne? Minimálně ti, co z toho mají rozum.“
„To tedy nevím,“ prohlásil pevně Tom. „Proč by nás nenáviděli?“
„Protože my jsme tomu nejhoršímu unikli. Možná na to nevypadají, ale nejsou to žádný ořezávátka Přežít tak dlouho v takových podmínkách, to už chce nějaký čímany. Ale my jsme se vyhnuli všemu, čím si oni museli projít, a čím si museli projít jejich rodiče a kdovíkolik generací předků nazpátek, a teď pomáháme cizákům, co je chtějí zotročit.“
„Vážně, Frankline, nemyslím, že by je chtěli zotročit.“
Franklin se na Toma na moment zahleděl, jako by ho litoval. „Že ne? Tak mi řekni, Tome, kdo to tady má na povel?“
* * *
Několik příštích měsíců Toma nezajímalo nic jiného než jak z vypátraných střípků poskládat zmizelý svět – ten svůj, ale i ten, který se z něj vyvinul později, zatímco spal. Našel oválný kotouč, tak průsvitný, až byl málem neviditelný, objemný, ale lehký jako pírko, a zjistil, že je to lampa Opodál objevil úlomek duhy – podržel ten měňavý střep proti slunci a okolní vzduch se rázem naplnil vibrujícími barvami. Polekaně střep upustil a uslyšel, jak se poblíž někdo rozesmál. Když se jeho oči znovu přizpůsobily, uviděl, že jen pár metrů od něho se pilně hrabe v zemi Franklin a hází po něm zvědavé pohledy.
„Taky se mi to stalo. Je to kousek něčeho, co vyvíjeli k ukládání energie. Za mých časů se pracovalo na spoustě zlepšováků, probíhaly zoufalý pokusy, jak nás všechny zachránit. Pochybuju, že tuhle věcičku nebo třeba tu lampu, cos našel prve, někdo dokončil. Aspoň já se toho nedočkal. A přitom, my jsme byli takoví koumáci, rozumíš? Je moc těžký pochopit, že jsme tak katastrofálně selhali.“
Těžko říct, jestli za to mohla Franklinova poznámka, nebo spíš Tomova vlastní prohlubující se únava z toho, jak se marně snažil získat zpátky ztracený svět, aniž by doopravdy žil v tom současném, ale ten den mu připadal nekonečný. Na svého společníka pohlížel se sílící nedůvěrou. Všímal si jeho častého mlčení, jeho děsivé neproniknutelnosti, toho, jak se zmocnil jeho života. Vždyť mimozemšťan mu fakticky poroučel – to on určoval pracovní tempo i náplň každého dne.
Jenže nebýt toho, že Toma probudili z kómatu, nemohl by se svým životem dělat vůbec nic. I kdyby si to tu nakrásně chtěli všecko zabavit pro sebe, Tom mohl být jedině rád, pokud ho při tom něčím zabaví i jeho. Na konci toho úmorného dne ho Franklin ještě jednou vyhledal a vtiskl mu do dlaně oblýskanou minci. Byl na ní vyražený nápis Den trifidu. „Jenom to v laboratoři šoupni do čtečky,“ poradil mu. „Přehraje se ti to na monitoru. Je to klasika – a třeba tě to pobaví.“
Tom si film pustil hned po návratu do laboratoře. Připadal mu poměrně slaboduchý, ale u jedné scény se hlasitě rozesmál, to když se hrdina obrátil na hrdinku se slovy: „Drž se za mnou. Bylo by absurdní nechat se zabít rostlinou.“
„Bavíš se u toho,“ podotkl mu za zády jeho společník. Tom vylekaně nadskočil.
„Je tam pár míst, kde jsem se musel smát, to jo,“ odpověděl Tom. „Ale je to jenom hloupý film,“ dodal zbytečně.
„Nelze přeložit.“ A po chvíli mlčení mimozemšťan podotkl: „Cítíš se nepříjemně.“
„Jo. Trochu. Nevěděl jsem, že jsi tu.“
„Když se cítíš nepříjemně, můžeš mi klást otázky.“
„Ano, já vím.“ Tom zaváhal. „Chtěl jsem se zeptat, jestli vás napadlo, že – že o vaši pomoc možná nestojíme?“
Zase zavládlo to tísnivé ticho. Pak se Tom dočkal několika oznámení, že cosi „nelze přeložit“, a série nesrozumitelných pazvuků. Teprve pak jeho společník konečně promluvil. „Omlouvám se. Byli jste – ovlivněni –, abyste nám nemohli ublížit. Proběhla – debata.“
„Chceš říct, že jste nám udělali něco, co nám ani nedovolí to zkusit.“
„Nelze přeložit. Nedovolí. Nelze přeložit.“
Vždycky ho rozčilovalo, že neví, kam se dívat, když s mimozemšťanem hovoří. Pořád nemohl přijít na to, kde má oči, nebo co to používal ke sběru vizuálních dat, a tak mu zkoušel střídavě upírat zrak na nejrůznější místa na těle. Tentokrát ale jednoduše stočil pohled stranou. „Je to náš svět.“
„Pozorujete okolní svět, oblohu a myslíte si, že vidíte sebe,“ odvětil jeho společník. „Ale tak to není. Nelze přeložit. Vnímáte naše mlčení, naše – delikátní – pauzy, které děláme mezi pokusy s vámi komunikovat. Myslíte, že se týkají vás. Nelze přeložit. Netýkají.“
* * *
S jeho společníkem se něco stalo. Do hrbolatých srázů stoupal pomaleji a chvílemi dělal přestávky. Úponky se mu chvěly. Někdy zůstal třeba půl hodiny nebo i déle stát na místě, vystavený horkému odpolednímu slunci. Hlouček domorodců, který ho obyčejně provázel, se mu teď vyhýbal.
Dveře, které Tom toho dne objevil, ležely naplocho ve svahu pod slabou vrstvou rozlámaného betonu. Jeho společník se u nálezu krátce zastavil, ale hned zase pokračoval dál. Byly to obyčejné dveře, jakých už viděli spousty. Tom je vypáčil, aby se ujistil, že nikam nevedou. Nevedly, byly prostě vsazené do země, a když je otevřel, byla za nimi zase jenom zem.
Chvíli nad nimi otálel, otíral je od hlíny, přejížděl po nich dlaněmi. Barva byla oprýskaná, ale pořád patrná. Modrá. Byly to nebesky modré dveře. Čistil je tak dlouho, až se škrábance na jejich povrchu spojily v čitelný nápis: V tomto domě žila rodina Collierových. Po dvě stě let nám poskytoval bezpečné útočiště. Bůh žehnej našemu domovu.
Tom naložil dveře do dodávky, aby je mohli odvézt do laboratoře. Právě se vracel zpátky do terénu, když k němu přiběhl Franklin.
„Audrey umřeli“
„To je –“ Tom nevěděl, co na to říct. „Myslel jsem, že se dožívají extrémně vysokého věku. Stala se nehoda?“
„Kdepak. Všimnul jsem si už před časem, že mění barvu, jako by blednul. A pak taky ty konečky šlahounů. Posledních pár měsíců mu jakoby průsvitněly. No a minulý týden se Audrey jednou večer odmlčel a už se ani nehnul, a pak ráno jsem ho našel v tý samý pozici. Jako kdyby ho vypnuli.“
Tom v dálce viděl několik mimozemšťanů. Úponky se kolem nich měkce vznášely, jak jimi pohupoval vánek, a domorodci kolem nich pobíhali, jako když si děti hrají mezi stromy. „To mě mrzí, Frankline. Cos potom dělal?“
„Nemohl jsem se ani dostat z laboratoře – bezpečnostní zámky ovládal Audrey. Ale hned další ráno přišla skupinka mimozemšťanů a přivedla mi za Audreyho náhradu. Však víš, od chvíle, co jsem tě prvně potkal, jsem si začal všímat, jak jsou rozdílný. Audrey měl trochu jiný zbarvení, byl krapet oranžovější. Tendle se chová jinak, má i jinačí pohyby. Já nevím, ale bojím se, že tohodle si tolik neoblíbím.“
„Možná jsou daleko složitější, než sis myslel, viď? Mají osobnost.“
Franklin trochu vytřeštěně přikývl, ale Tom si nebyl jistý, že ho vůbec poslouchá. „Hele, už jsi viděl ty ruce?!“
„Ruce?“
„Aha, takže neviděl! Postavili je domorodci, museli to dodělat teprve nedávno.“
Tom seběhl s Franklinem ze srázu, dole se propletli mezi haldami sutin, až se dostali na rovný plac u jednoho výkopu. Několik domorodců zabraných do práce se při jejich příchodu rozprchlo.
Tom nejdřív nechápal, na co se to dívá. Z místa uprostřed rovinky, kde stál, to vypadalo, jako by domorodci ze suti uplácali několik úzkých, štíhlých komínů. Ale stačilo, aby udělal pár kroků ke straně, a z jiného úhlu se hned ukázalo, co to doopravdy je – z rozryté země tu vyrůstalo osm nebo devět obrovských rukou.
Tom s Franklinem k nim došli tak blízko, jak se odvážili. Bylo patrné, že sochy drží pohromadě jen díky tomu, jak důmyslně jsou do sebe jednotlivé kusy odpadu vklíněny. Stavby byly míněny jako dočasné a v kteroukoli chvíli se mohly rozpadnout zpátky na kupy trosek, z nichž povstaly.
„Podívej, jak jsou ty dlaně vytvarované,“ všiml si Tom. „Není v nich žádné napětí – je jedno, jak velkým tlakem drží pohromadě. Jsou uvolněné, připravené přijmout cokoli, co do nich spadne. Nejsou to ruce zoufalců, co prosí o záchranu, ani žebráků. Jsou to jen pozvednuté ruce, a nechtějí nic, jen aby byly viděny.“
„Nepřipadáš si kvůli nim provinile?“ zeptal se Franklin. „Já totiž jo. Ne proto, že jsem přežil – oni taky. Ale že jsem neprožil to nejhorší. A teď nevím, co s tím.“
Tom přikývl. „Podle mě bys měl prostě dělat svou práci, vracet po kouskách věci zpátky na místo. Někdy je nejlepší, když člověk dělá to jediné, co ještě zbylo.“
Franklin se na chvíli odmlčel, a pak znovu promluvil: „Řekli mi, že Audrey měl hodně dlouhý život. Říkají, že většina z těch, kdo tady zkoumají, co z nás zbylo, sem přichází až na samém konci života. Oni už se nikdy nevrátí domů, Tome. Tráví tu s námi svoje poslední dny.“
* * *
Jeho společník už několik týdnů nezavelel k výjezdu do terénu rozbořeného města. Tom byl sice rád, že alespoň dožene práci v laboratoři, a pilně zkoumal a třídil nálezy, ale zároveň si dělal starosti.
Mimozemšťan u něj teď stál už celé dny, jako by se od něj nemohl odtrhnout. Tom si nebyl jistý, jestli se vůbec ještě hýbe. Bedlivě si ho prohlížel, a teprve když nabyl dojmu, že přece jen zaznamenal náznak pohybu, uklidnil se a vrátil se k práci. Jeho společník procházel viditelnou proměnou. Listy a úponky měl čím dál průsvitnější, zprůhledněly mu dokonce i elektrické kabely, i ten podivný lustr, jehož účel pro Toma zůstával záhadou. A pohroužil se do naprostého mlčení. I to protivné „nelze přeložit“ by od něj Tom nyní přivítal s povděkem.
Jak se mu průsvitné špičky listů začaly třepit, povlávání cárů budilo zdání pohybu, ale Tom pochyboval, že by v tom bylo víc. V oslnivě jasném světle laboratoře vypadaly jako démanty.
Tom opřel modré dveře o stěnu laboratoře, aby na ně měl dobrý výhled. Umístil je tak, aby je viděl i mimozemšťan, pro případ, že ještě vůbec mohl něco vidět. A pak začal vyprávět, aby k těm stovkám hodin svědectví o minulosti, které už namluvil, připojil další nahrávku.
„Táta věřil, že každá lidská bytost si zaslouží dvě věci – práci, která má smysl, a bezpečné místo k životu, domov, kde se může schovat před světem. Máma s ním víceméně souhlasila, ale zároveň byla dost prakticky založená, aby věděla, že ne každý dostane, co si zaslouží, a viděla to tak, že když je v sázce holé přežití, pocit uspokojení je přepych, který si člověk nemůže dovolit.
Táta si hluboce vyčítal, že jsme se nikdy nezmohli na to, abychom mohli bydlet ve vlastním. Byl to chytrý chlap, ale chybělo mu formální vzdělání. Četl si po knihovnách, sledoval vzdělávací pořady a hltal noviny.
Vystřídal hodně prací, lepších i horších, ale takovou, která by ho plnila radostí, nenašel. Máma říkávala, že má moc vysoké nároky a že práci, jaká by učinila šťastným našeho tátu, ještě nevynalezli.
Táta ale skálopevně věřil, že jednou svůj dům mít budeme, a začal tím, že k němu pořídil dokonalé vstupní dveře. Našel je na jedné demolici, byly to bytelné dveře s vyřezávanými panely a mosaznou klikou s jemnou rytinou. Přinesl je do našeho malého pronajatého dvojdomku, opřel je takhle o stěnu a oznámil nám, že jednou budeme mít báječný dům a tohle budou naše vchodové dveře.
Hned příštího rána vyměnil vstupní dveře v dvojdomku za tyhle nové. Musel je kvůli tomu trochu oříznout a také upravit zárubně, aby tam seděly. Nechal udělat extra klíč pro pana domácího, protože to konec konců byl jeho dům. Náš domácí tím sice nebyl nadšený, ale táta zas uměl lidi okouzlit.
Kdykoli jsme se pak stěhovali, táta s sebou bral ty dveře. Někdy je musel uříznout, aby se vešly do menšího rámu, nebo je zas příčně nebo podélně nastavit, jak to zrovna bylo potřeba Za pár let, po všech těch úpravách, už nevypadaly tak pěkně jako dřív, ale pořád byly bytelné, a hlavně byly naše. Jsem si jistý, že nás z několika míst vyhodili jenom kvůli nim, ale táta byl paličák. Vlastně myslím, že čím byly ty dveře ošklivější, tím víc je zbožňoval.
Často mi vyprávěl o raných civilizacích, o nočních hlídkách a jak se lidé na noc zamykali za fortelnými dveřmi, aby se chránili před divou zvěří a lupiči. Ty příběhy jsou asi jedním z důvodů, že jsem začal učit dějepis. Vykládal mi, že svět se mezitím proměnil a lidi už se nemusí tolik bát. Ale když jsem pak dospěl já, bylo jasné, že časy nočního zamykání se zase vrátily.
Táta si zoufale přál zanechat po sobě trvalý odkaz, ale nevěděl, jak to udělat. Říkával, že by po nás mělo zbýt víc než pár kostí rozprášených po vinici Páně, že my všichni si zasloužíme něco víc. Zastával názor, že člověk by měl ze světa odcházet s vědomím, že jeho vymezený čas něco znamenal. Že stihl pozotvírat pár dveří.
Na těch posledních letech mého předchozího života bylo nejhorší asi to, že na smyslu života už ani nemohlo nikomu záležet. Že už bylo pozdě, aby člověk mohl cokoli zachránit. Poslyš, je to teď jiné? Změnilo se to? Můžeš mi na to dát odpověď?“
Tom vedle toho krásného, záhadného mimozemského tvora na svoji odpověď čekal velice dlouho. Nakonec se dočkal, zazněla k němu slabě, jakoby odněkud z obrovské dálky.
Nelze přeložit.
Poprvé vydáno v antologii Solaris Rising editora lana Whatese v listopadu roku 2011
Přeložila Jitka Cardová