Salamandr byl na večírku středem pozornosti. Přinesli ho ze zvěřince markýze de la Fontainea – kdoví, s jakými obtížemi (ale od toho tu pochopitelně sloužící jsou) – a uzavřeli ho uprostřed burácejících plamenů v rozlehlém kamenném krbu toho typu, na jaký si Ritter s láskou vzpomínal z dětství. Během těch vzácných večerů, kdy Ritterovi rodiče nebavili hosty a necítili potřebu předvádět se, dali tu a tam volno všem kuchařům kromě jediného, kterého nechali připravit něco jednoduchého, co se dalo naskládat na talíř, jejž si pak Ritter s mámou, otcem a sestrou odnesli k obrovskému ohništi, posadili se na jednoduché dřevěné židle a jedli usazení kolem ohně, jaký si možná lidé rozdělávali na pustých horských svazích už před milionem let.
Od přírody nestálý salamandr přeblikával z jedné podoby do druhé a jeho tvar byl stejně nejasný jako tvar samotných plamenů – kterými byl, jak se přírodní filozofové shodovali, převážně tvořen. Jakkoliv byl ale proměnlivý, v oblibě měl především humanoidní ženskou podobu. Její vlasy se třepotaly jako prapory ve vichřici, paže se míhaly kolem probleskujících stehen, pozadí a poprsí zakrytých žhavými bílými jiskrami. Bylo to příliš rychlé, než aby to oko dokázalo pořádně zaznamenat, a tudíž, jak se tak salamandr kroutil a svíjel, dvojnásob podmanivé. Podle markýzových slov salamandra polapili vestfálští horníci, kteří navrtali šachtu do žíly ohně, a následně tvora dopravili do markýzova zámku v dnešní Neokupované Francii, právě na sklonku války.
Jak tak Ritter nad tím stvořením rozjímal, dokázal téměř ignorovat bouři zuřící venku. Obě válčící strany zaměstnávaly čaroděje ovládající počasí, aby mohly podél nestálé válečné fronty oddělující bojující armády útočit na protivníka přívalovými dešti a blesky. Podle Rittera to bylo zatracené bláznovství, kterým se sice dařilo dosáhnout cíle na obou stranách – snížení protivníkovy připravenosti a morálky – ale ve výsledku z něj neměl prospěch nikdo. Ne že by někoho zajímal jeho názor na podobné záležitosti.
„Vidím, že jsem u vás se svou soupeřkou prohrála,“ řekla se smíchem lady Angélique, markýzova dcera „Jste naší ohnivou dívkou uchvácen.“
„Stěží bych to mohl popřít,“ prohlásil Ritter a odvrátil se od stvoření. „Přesto však stačí, abyste řekla, a já se k ní obrátím zády. Pokud by vaše oblečení bylo stejně bezostyšně nedostatečné jako to její, můžu vás ujistit, že bych nedokázal odtrhnout oči od vás.“ Ve snaze vyhnout se tomu, že ji urazí, pečlivě moduloval hlas tak, aby naznačil, že by to byla radostná událost, o kterou by se doopravdy neodvažoval usilovat.
Angélique de La Fontaine se zapýřila a sklopila zrak. Pak se natáhla a místo, aby mu káravě poklepala na ruku, jak očekával, krátce mu stiskla předloktí. „Vy jste tak zkažený.“
Ritterovo srdce zaplesalo a v duchu upravil své šance směrem nahoru z „imaginárních“ na „extrémně nepravděpodobné“. Tohle byl ten typ společnosti, v jaké byl vychován a ve které byly čarodějné talenty běžné a společníci zdvořilí. Flirtování zde nebylo triviální zábavou. Mezi muži jeho třídy se rozumělo samo sebou, že z vášnivých, sebejistých mladých žen bývají sebevědomé a schopné manželky, které nebudou sloužícím trpět žádné nesmysly a na které se lze spolehnout, že se úspěšně postarají o manželovy záležitosti během těch pár let, které stráví ve válce.
Shánění manželky bylo jedním z nejdůležitějších zaměstnání, jakým se mohl muž věnovat, a skutečnost, že to bylo zároveň tak příjemné, byla důkazem existence a angažovanosti milujícího Božstva.
Od chvíle, kdy Mongolský čaroděj zahájil invazi do Evropy, neměl Ritter možnost své společenské dovednosti pilovat, přesto moc dobře věděl, že by neměl tlačit na pilu. Něco takového by udělal jenom hňup a žádná žena, kterou by stálo za to mít, by na tak hulvátskou předehru nereagovala. Flirtující střídali útok s ústupem, valili se vpřed a vzad jako mořský příboj, v úmyslně propracovaném tanci, se zrakem vždy upřeným k okamžiku, kdy se tyto taneční kroky stanou prakticky nerozlišitelnými od milostného aktu. „Musím říct, že i když jsem byl potěšen pozváním, jež jsem od vašeho otce obdržel, přesto jsem ohromen, že pořádá zábavu v den, který by docela dobře mohl být předvečerem bitvy.“
„Můj otec a já máme naprostou důvěru v našeho velitele. Měl byste ji taky, kdybyste ho někdy potkal.“
„Pravda s maréchalem de camp Martelem jsem se zatím nesetkal. Jak si ale můžete být tak jistá, že by na mě udělal příznivý dojem?“
„To je tak trochu tajemství,“ odvětila lady Angélique, „ale předpokládám, že máte dost vysokou hodnost, aby vám mohlo být svěřeno. Polní maršál je čaroděj, stejně jako tolik jiných z naší třídy, a má jedinečný talent – dokáže ostatní inspirovat k věrnosti. V jeho ozbrojených silách se nenajde jediný muž, který by za ním nešel až do pekla s důvěrou, že je dokáže zase vyvést ven. Za předpokladu, že si velitel pečlivě vybírá bitvy, je s takovou armádou velmi těžké prohrát.“
Přímo u zámku udeřil blesk a Ritter reflexivně zaklel. Šokovaný sám sebou řekl: „Prosím o prominutí! Příliš dlouho jsem tábořil pod širým nebem, obklopený blátem a muži, kteří si myslí, že vrcholem humoru je“ Odmlčel se, než mohl všechno ještě zhoršit.
„Vím, co jsou takoví muži zač, Kapitánleutnante. Během dne sloužím jako dobrovolnice ve Stanech léčení.“
„Vy jste sestra?“
„Chirurg.“ Její úsměv ztvrdl. „Máme to v rodině.“
„Mělo mě to napadnout,“ vyhrkl Ritter, zrudlý zahanbením. V duchu odhadl, jaká vojenská hodnost by postavení lady Angélique odpovídala a znovu upravil své šance směrem dolů. Její rodina byla stejně dobrá jako jeho. Jenže důstojník ve VIkodlačím sboru byl v zásadě průzkumník a tedy mohl mít sotva tolik prestiže jako žena která dokázala myslí sáhnout do polámaného těla a napravit vnitřní poškození, povzbudit růst buněk a přivést vojáka zpátky od prahu smrti. „Vznáší se kolem vás reziduum čarovné moci, které se soustředí u vašich rukou. To silně naznačuje jeden z konstruktivních talentů. Jste šlechtična vpravdě patriot, a to znamená, že pro svou zemi uděláte, co budete moct. Jste“
„Pane! Pane!“ Voják si rameny razil cestu mezi účastníky večírku a mířil přímo k Ritterovi.
Ritter mu s mrzutostí, kterou se mu sotva dařilo zakrýt, oplatil zasalutování a zeptal se: „No?“
„Nechává vás pozdravovat sir Toby, pane.“ Voják mu předal obálku.
Ritter se zamračil a začetl se do dopisu:
Rittere, zvu vás na několik partiček fara s polním maršálem Pierre-Louisem Martelem, naším učeným přítelem doktorem a mnou. Ujišťuji vás, že to není nic naléhavého. Toto pozvání nesmíte za žádných okolností považovat za rozkaz.
- Gracchus Willoughby-Quirke
Strčil dopis do kapsy saka. Byl to pochopitelně kód, i když jednoduchý. Fáro, nebo odkaz na jakoukoliv karetní hru, znamenal vyšetřování. Učený doktor naznačoval násilný čin, jehož výsledkem bylo vážné zranění nebo smrt a podle všeho se to týkalo polního maršála Martela. Poslední dvě věty bylo potřeba číst s přesně opačným významem. Veden impulzem (ale Ritter se naučil takovým impulzům důvěřovat) se obrátil k lady Angélique a řekl: „Vím, že je to jenom domněnka, ale byl jsem povolán k vyšetřování, při kterém by se vaše schopnosti mohly ukázat užitečné.“
Výraz lady Angélique okamžitě zvážněl. „Převléknu se do jezdecké sukně. Řekněte podkonímu, aby mi osedlal tu hnědočervenou klisnu, nezdržím vás ani minutku.“
Bez dalšího slova vykročili opačnými směry a v brázdách za nimi se tvořily víry klepů a spekulací.
* * *
Když Ritter a lady Angélique tryskem dojeli ke šlechtickému sídlu, které bylo zrekvírováno jako polní velitelství, stromy se už zmítaly ve větru a déšť byl tvrdý jako oblázky. Zastavili u předního vchodu a sesedli z koní. Dlouhé pláště se jim leskly ve světle pochodní nesených sloužícími, kteří přispěchali, aby se jim postarali o koně. Jeden z hlídačů odběhl do domu, aby ohlásil jejich příjezd.
Sir Toby se s nimi sešel ve vestibulu. „Hrozná novina, Rittere,“ začal. „Jsem“ Pak, když si všiml lady Angélique, se zeptal: „Kdo je tohle?“
Když mu to Ritter rychle vysvětlil, sklonil se sir Toby hluboko k její ruce. „Enchanté, mademoiselle. Omlouvám se, že vás sem můj mladý impulzivní podřízený dovlekl za takové noci. Ale kdo ví? Možná, že pro jednou ve svém životě udělal správné rozhodnutí. Neodvážil jsem se poslat pro koronera, ale když už jste tady, můžete zaujmout jeho místo.“
„Udělám, co budu moct, siré,“ souhlasila lady Angélique. „Naznačujete tím, že došlo k úmrtí. Mohu se zeptat, kdo je ten nešťastník?“
Když jí sir Toby odpověděl, zbledla „Byl zavražděn polní maršál Pierre-Louis Martel. Jeho tělo je nahoře.“
* * *
Zatímco vycházeli nahoru po širokém schodišti, sir Toby mluvil: „Toto vyšetřování bude zcela ve vašich rukách, Rittere. Maršálův velitelský sbor se schází dole, aby rozhodl, jak zvládnout zítřejší bitvu, a ať už to vědí nebo ne, zoufale potřebují moji pomoc. Řeknu vám vše, co potřebujete vědět. Tělo bylo objeveno o něco málo déle než před hodinou v pokoji maršála Martela. Toto schodiště je jediný přístupový bod na druhé poschodí. Když bylo sídlo zabráno, všechna ostatní schodiště byla rozebrána a zatarasena. Stráže v dolním patře vypověděly, že v době mezi tím, kdy Martel naposledy vyšel nahoru, a objevením těla, za ním vyšli pouze jeho pobočník a komorník, a dolů nikdo nesešel. Zjevně byla vražda spáchána jedním ze tří lidí: jeho komorníkem, jeho milenkou nebo jeho pobočníkem.“ Na vrcholu schodiště na ně čekal drobný, elegantně oblečený chlapík. „Tohle je Tomas, komorník. Zanechám vás v jeho kvalifikované péči.“
S těmito posledními slovy se sir Toby otočil a vrhl se zpátky dolů v takovém spěchu, že dvakrát minul zábradlí, když se ho chtěl chytit, a málem upadl.
Jakmile byl pryč, Ritter řekl: „Povězte nám, co se stalo.“
„Není toho k vyprávění moc. Dříve tohoto večera poslal maréchal de eamp Kasimova a mě na pár hodin pryč. Byl to jeho běžný postup, kdykoliv si přál strávit nějaký čas sám se svou milenkou. Rozešli jsme se každý po svém, pak jsme se zase v určeném čase sešli na dolním poschodí. Já šel přímo do svého pokoje, zatímco Kasimov došel k pánovým dveřím a zaklepal. Když se neozvala odpověď, vešel dovnitř a –“
„Vešel do maršálova pokoje bez vyzvání?“
„Náš pán trval na tom, abychom to tak dělali. Kdyby býval chtěl mít soukromí, vynadal by svému pobočníkovi přes dveře.“
„Pokračujte.“
„Sotva jsem vešel do svého pokoje, když jsem uslyšel, že na mě Kasimov volá. Něco takového nemělo obdoby. Doběhl jsem k němu a spatřil jsem maréchala – mrtvého. Přiznávám, že můj šok byl tak veliký, že jsem nevěděl co dělat. Ale Dimitri Nikitovič vykřikl: ‘Mademoiselle de Rais!‘, rozběhl se k jejímu pokoji a rozrazil dveře. Rychle jsem kvůli slušnosti přehodil přes tělo plachtu a následoval jej. Mademoiselle byla ve svém pokoji, oblečená pouze v županu, obličej měla bílý a oči vytřeštěné. Seděla v křesle, houpala se dopředu a dozadu, jako by byla traumatizována Nedokázali jsme z ní dostat žádnou smysluplnou reakci. Takže jsme sešli dolů a ohlásili, co se stalo. Pak nějakou dobu následovalo hodně pobíhání kolem a rozkazování. Mademoiselle dostala sedativa a všem třem nám bylo nakázáno, abychom zůstali ve svých pokojích. No a teď jsme tady.“
„Chápu,“ řekl Ritter. „Začneme tím, že prozkoumáme mrtvolu.“
Tomas se lehce uklonil. „Pokoj maréchala de eamp je tudy.“ Odvedl je chodbou do ložnice. Tam na posteli ležel na zádech nahý muž, přes nějž byla přehozená plachta, Byl napuchlý, zarudlý a posetý puchýři, jako by ho ugrilovali. Povlečení však nebylo ani trochu ohořelé. Ať už ho zabilo cokoliv, ložního prádla se to nedotklo.
„Dobrý Bože!“ vykřikla lady Angélique. „Něco takového jsem ještě nikdy neviděla!“
„Já ano,“ řekl Ritter tiše. Podíval se nahoru na strop v očekávání, že tam spatří černý ovál sazí odpovídající tomu na posteli. Žádný tam však nebyl. Plameny v tom případě byly mnohem spíš vnitřní než vnější, což vylučovalo spontánní vzplanutí. Navzdory tomu se zeptal: „Povězte mi, Tomáši, nedostal váš pán nedávno nějaký balíček nebo dárek? Nové oblečení? Třeba župan?“
„Náš pán nepatřil k lidem, kterým by ostatní dávali dárky.“
„A jste si absolutně jistý, že je tohle jeho tělo?“
„Náš pán, jak můžete vidět, je neobvykle velký muž. Na prostředníku pravé ruky nosí starobylý pečetní prsten, kterého si velice cenil a bez kterého jsem ho nikdy neviděl. Navíc…“ Komorník pokrčil rameny. „I v tomto stavu je jeho obličej nezaměnitelný.“
Lady Angélique mezitím stáhla plachtu a hluboce se skláněla nad mrtvolou. Její ruce se vznášely těsně nad tělem, načrtávaly trojúhelníky, čtverce a další tvary. Byla to série gest, která, jak Ritter vyrozuměl, sloužila jako mnemotechnická pomůcka k soustředění myšlenek na vnitřní orgány. S ohledem na ženiny zkušenosti byla její gesta touto dobou bezpochyby stejně zbytečná, jako byla zažitá.
„Tělo bylo spáleno dvakrát,“ pronesla lady Angélique, aniž by vzhlédla „Nejdříve zevnitř, pak zvenku. Jeho orgány se uvařily. První zážeh ho musel okamžitě zabít. Druhý tedy naznačuje, že to bylo vykonáno v hněvu.“.
„Mohl ho zabít salamandr?“
„Ne. Salamandr by z domu nenechal nic než hromádku doutnajícího uhlí.“ Narovnala se. „Tohle je dílo pyromanta, ohnivého čaroděje.“
Ritter se obrátil ke komorníkovi. „Kdo ze zdejších lidí je ohnivý čaroděj?“
„O kom bychom věděli? Nikdo.“
„Pomozte mi obrátit tělo,“ nařídila lady Angélique.
Když se do toho pustili všichni tři společně (Tomas dělal znechucené grimasy, ale neprotestoval), měli to hotové rychle. Následovalo dlouhé ticho.
„Nejenom vražda, ale i zmrzačení,“ pravil Ritter tiše. „Tohle je to nejpodivnější zabití, jaké jsem kdy viděl.“ Pak, když lady Angélique jemně přehodila plachtu, kterou dříve stáhla, přes zneuctěnou část mrtvoly, se Ritter obrátil na Tomase. „Můžete se vrátit do svého pokoje. Začneme tím, že vyslechneme milenku vašeho pána“
* * *
Když Ritter vešel do místnosti, zvedla mademoiselle Jeanne de Rais strhaný a uslzený obličej. Byla mnohem mladší, než čekal – podle jeho nejlepšího odhadu jí nemohlo být víc než čtrnáct. Navzdory tomu se Ritter uklonil a řekl: „Přijměte moji soustrast, mademoiselle.“
Dívka mlčky přikývla a sklopila pohled do klína „Jsem lékař, drahoušku,“ pronesla jemně lady Angélique. „Jestli dovolíš, abych ti položila ruce na čelo, můžu ti částečně ulevit od utrpení. Pořád budeš pochopitelně nešťastná. Ale ta nejhorší hrůza a zoufalství, které, jak vidím, prožíváš, se sníží na snesitelnou úroveň. Dáš mi svolení, abych to udělala?“ Dívka opět přikývla.
Lady Angélique si stoupla za mademoiselle de Rais, položila jí špičky prstů na čelo a oba palce přitiskla k hlavě ze stran, těsně pod ušima. Několik dlouhých minut se žádná z nich nehýbala. Pak se mademoiselle zachvěla a starší žena stáhla ruce. „Je to lepší, drahoušku?“ zeptala se lady Angélique.
„Ano,“ souhlasila mademoiselle de Rais tichým hlasem. „Děkuji.“
„Jsem ráda, že jsem mohla posloužit. A teď… obávám se, že ti tento muž bude muset položit několik otázek. Dá si ale pozor, aby tě nerozrušil.“ To poslední vyslovila s varovným pohledem.
„Samozřejmě. Mademoiselle, mohl bych se zeptat, jak dlouho jste byla s maréchalem de camp Martelem?“
„Skoro dva roky. Byl hostem na panství mého otce… a všiml si mě tam. Moji rodiče mě s ním nechtěli nechat jít, ale maréchal dokáže být velmi přesvědčivý. Já jsem taky nechtěla jít. Ale řekla jsem ano.“
„Kvůli jeho talentu?“
„Nejspíš ano. Někdy se mi velmi stýská po domově. Přesto jsem od něj nikdy neodešla, i když bych si přála, abych mohla.“
„Již velmi brzy se ke své rodině vrátíte, to vám slibuji,“ řekl Ritter. „Co mi můžete říct o událostech dnešního večera?“
„Já…“ Mademoiselle de Rais zavrtěla hlavou. „Já si na nic nevzpomínám. Je mi líto.“
„A co si pamatujete jako poslední?“
„Vzpomínám si na oběd. Měli jsme jahodový sorbet. Byl moc dobrý.“
Když to dívka říkala, vypadala tak dětsky, že se Ritter skoro nedokázal přinutit pokračovat. Znal však svou povinnost, proto řekl: „Obávám se, mademoiselle, že vám teď budu muset položit jisté otázky ohledně maršálových sexuálních praktik. Udělal někdy“
Vyděšený výraz jejího obličeje jej zarazil v polovině otázky.
„Ach, vy idiote!“ vykřikla lady Angélique. Položila mu obě ruce na hruď a vystrkala ho pozpátku z pokoje až na chodbu. „Máte asi tolik taktu jako vodní buvol. Běžte si vyslýchat někoho jiného. Já si promluvím s mademoiselle Jeanne – sama.“
Přibouchla mu dveře před nosem.
* * *
Z chodby vedly čtvery dveře: na konci byl pokoj maršála Martela, pokoj mademoiselle Rais byl naproti, komorníkův pokoj byl nejblíže schodišti a poslední dveře tedy musely vést do pokoje pobočníka. Po zaklepání je otevřel mladík s kulatým, mohutným, skoro medvědím obličejem. Měl na sobě francouzskou uniformu se zlatou ozdobnou šňůrou na pravém rameni.
„Jste capitaine Dimitri Nikitovič Kasimov?“
„Ano.“ Kasimov ho pobídl k jediné zelené kůží potažené židli. Sám se posadil na roh postele. „Vy musíte být vyšetřovatel. Odpovím vám na všechny otázky nejlépe, jak budu umět, lieutenante…“
„Kapitanleutnant Franz-Karl Ritter.“ Přijal nabízené křeslo i doutník a připálil si od sirky, kterou pro něj Kasimov škrtl. „Z Vlkodlačího sboru.“
„Aha V tom případě jste bez státní příslušnosti, stejně jako já. Budete mi tedy rozumět, když řeknu, že poté, co jsem byl z Ruska vyhnán Mongolským čarodějem, bych nikdy neudělal nic, co by oslabilo síly, které mu čelí.“
„Myslíte si, že vás podezírám z Martelovy vraždy?“
„Na vašem místě bych to udělal. Byl jsem sám, když jsem objevil mrtvolu. Máte pouze mé slovo na to, že jsem ji nevyrobil. Kromě toho, nebudete se muset vyptávat dlouho, abyste zjistil, že jsem maréchala de eamp nenáviděl. Měl jsem vojenskou kariéru, která mi připadala docela uspokojivá, než maršál zjistil, že mám jedinečnou paměť na údaje a udělal ze mě svého písaře. Mám tedy jak motiv, tak i příležitost.“ Sám si taky zapálil doutník. „Já tady ale za vás dělám vaši práci. Prosím, pokračujte.“
„Jaká je vaše specializace, kapitáne?“ zeptal se Ritter.
„Výbušniny a demolice. Takže teď už máme i prostředky.“ Kasimov zkroutil ústa do úšklebku. Ritter si uvědomil, že za jiných okolností by z něj byl zábavný společník. „Až na to, že tady žádné takové materiály nenajdete, i když je určitě budete hledat. Už je to více než rok, co jsem se naposledy dotkl byť třeba jenom rozbušky.“
„Jste zjevně velmi schopný člověk. Možná, že máte i nějaký talent?“
„Ne.“
V tom okamžiku se ve vstupní síni v dolním patře strhl ohromný povyk a rozlehly se hlasy volající Ritterovo jméno. „Omluvte mě,“ řekl, položil doutník na podšálek z limožského porcelánu, který sloužil jako popelník, a došel na vrchol schodiště. Dole uviděl čtyři muže pokládající na zem klec, jejíž obsah je zjevně znepokojoval. Hlídači u paty schodiště na ně mávli, aby odešli, a když spatřili, co muži přinesli, odtáhli se od klece.
Konečně dorazil jeho vlk.
* * *
Freki vyběhl po schodišti do Ritterovy náruče a jakmile se ujistil, že na něj v rukách jeho pána nečeká žádný pamlsek, dovolil mu, aby ho podrbal za ušima. Teprve poté pronikl Ritter svými myšlenkami do mysli zvířete a provedl ho po místě činu.
Pak se vrátil do Kasimovova pokoje, zvedl svůj doutník a znovu ho bafáním přivedl k životu. Freki, který sice neměl tabákový kouř rád, ale byl mu přivyklý, prozkoumal místnost, očichal komodu, prostor pod postelí a skříň.
„Když jste byl venku, dal jste si jednu dvě skleničky,“ poznamenal Ritter, „a také jste navštívil nevěstinec.“
„Jsem karikaturou vojáka a měl jsem pár hodin, které jsem potřeboval zabít,“ přiznal Kasimov. „Překvapuje mě, že jsem si taky nezašel zahrát nějakou hazardní hru a nezapletl jsem se do opilecké rvačky. Řekněte prosím tomu zvířeti, že očicháváním mých holínek nic nezjistí.“
„Právě naopak, dá se tím zjistit hodně. Například skutečnost, že ani na vás ani na místě činu není sebemenší stopa po výbušninách.“
„Jak jsem vám řekl. Ale jsem rád, že jste tento sled úvah eliminoval tak rychle. Ne že by mi to kdovíjak prospělo. I když jsem nevinný a vy vypadáte jako čestný muž, a tedy zůstanu naživu, spojitost s vraždou se se mnou potáhne po zbytek života. Moje kariéra skončila.“
„Povězte mi, Kasimove,“ zeptal se Ritter, aniž by si všímal mužova náhlého záchvatu sebelítosti, „co si myslíte o mademoiselle de Rais?“
„Chudák dítě. Mám sestru, která je jenom o málo mladší. Nebylo snadné dívat se, jak brutálně s ní maréchal zachází. Ale opakuji, že člověka, který týrá můj národ, nenávidím ještě víc.“
„A Tomas, komorník?“
„To je nýmand. Krémuje boty, žehlí kabáty, vyměňuje si klepy s ostatními sloužícími, v noci krade z kuchyně talíře se studeným masem. Jsem pevně přesvědčený, že každý člověk nosí masku, a nikdy nevíte, jestli se pod ní ukrývá démon nebo anděl. S výjimkou Tomase. Kdybyste ho rozřízli, našli byste uvnitř o něco menšího komorníka. Kdybyste rozřízli toho, našli byste uvnitř dalšího, a tak dále a tak dále, až by nezbylo nic.“
„Děkuji vám.“ Ritter uhasil doutník o limožský podšálek. „Počkáte tady ve svém pokoji pro případ, že bych měl na vás další otázky:“
Kasimov se kysele pousmál. „Nemám, kam jinam bych šel.“
* * *
Tomas se zdál být Frekiho přítomností zaskočen, přesto však Rittera zdvořile pozval dál. Rittera nepřekvapilo, když spatřil dvě identická křesla a rozmanitý nábytek, mnohem lepší, než měl ve svém pokoji pobočník. Komorník byl zjevně podnikavý typ sloužícího, který se staral o to, aby si zařídil pohodlné hnízdo, kdekoliv se ocitl.
„Vy jste si četl,“ poukázal Ritter s pohledem upřeným na rozevřenou knihu položenou hřbetem nahoru na okraji stolu. „Můžu se zeptat co?“
„Ovidia. Ale ne jeho vážné básně. Metamorfózy. Je to odpad. Jenže odpad napsaný velkým básníkem, takže ho pán ve svém okolí strpěl.“
„Martel byl tedy náročný člověk?“ zeptal se Ritter.
„Myslím, že mot juste by bylo ,nechutný’. Vidím, že jsem vás šokoval. Jak ale musíte vědět, žádný člověk není hrdinou pro svého komorníka. Pokud je zmíněným člověkem můj pán, pak ani pro nikoho jiného. Vypadá to, že vašeho psa značně zajímá můj majetek.“
„Je to vlk. Řekněte mi o svých pocitech k maréchalovi.“
„Zbožňoval jsem ho, pochopitelně. Neměl jsem jinou možnost. Ale dokázal jsem vidět jeho chyby. Vždyť považte: jeho talent se projevoval skoro od narození. Zbožňoval ho celý svět. Když byl batole, ostatní děti se s ním dělily o hračky. Nedostával se do rvaček na školním dvoře, protože spolužáci se mu podřizovali. Jakmile začal mít zájem, dívky dychtivě uspokojovaly jeho touhy. Nevyhnutelně se z toho ubohého dítěte stalo monstrum s přebujelým egem. Neměl příliš na vybranou.“
„Přesto z něj vyrostl skvělý generál.“
„Skvělý vůdce – v tom je rozdíl. Jeho vědomosti o taktice a strategii byly přinejlepším rudimentární. Tuto slabinu za něj doháněli jeho podřízení. Ti se, vzhledem k intenzivní loajalitě, kterou k němu cítili, předháněli v tom, kdo mu předloží nejlepší strategie a nejmazanější taktiky, které pak mohl vydávat za svoje.“
„Řekněte mi něco o jeho pobočníkovi, Kasimovovi,“ požádal Ritter.
„Je to Rus. Tím je řečeno vše. Pořád fňuká, jak přišel o Rusko, o kariéru, o víru, o rodinu a bůhví o co všechno ještě. Kdyby měl balalajku, tak by na ni zrovna teď hrál. Bezpochyby něco truchlivého.“
„A maršálova milenka?“
„Myslíte jeho děvka. Zase jsem vás šokoval. Vy jste po nich ale nemusel uklízet. Věřte mi, dělala věci, které by žádná počestná žena nedělala“
Freki, který dokončil svůj úkol, tiše přiběhl zpátky k Ritterovi a lehl si mu k nohám. Ritter pro změnu stáhl svou mysl z vlkovy hlavy.
„Když už mluvíme o úchylných praktikách,“ pronesl, „povšiml jsem si, že jste sodomita Prosím, nesnažte se to popírat. Freki dokáže vyčenichat lubrikant, který tolik z vás nosí při sobě, a šeříkovou vodu, kterou používáte při těch příležitostech, kdy jdete hledat společnost do jistých temných zákoutí navštěvovaných muži, již se bojí nahlas vyslovit, po čem touží a potřebují takováto znamení, aby se vzájemně rozpoznali.“
„Prosím, ne…“
„Nejsem v šoku, monsieur Tomas. Je vás mnohem víc, než si většina lidí myslí. Jsem přesvědčený, že i vás by překvapilo, o kolik víc. Ničeho bychom tím nedosáhli, kdybychom vás uvěznili za vaše osobní sklony. Avšak s ohledem na umístění toho nejbolestnějšího zranění, které váš pán utrpěl, si člověk přirozeně musí klást otázku, jestli se to netýkalo sodomie.“
„Ať už týkalo nebo ne, rozhodně se to netýkalo mě,“ prohlásil komorník zapáleně. „Ze všech tří zainteresovaných jsem já jako jediný nemohl zločin spáchat, protože jsem s ním během inkriminované doby nebyl ani chvíli sám. Vlastně jsem“
Freki našpicoval uši a Ritter zvedl ruku, aby komorníka umlčel. V chodbě se ozývaly kroky. „Á. Lady Angélique skončila s mademoiselle. Omluvte mě, musím se s ní jít poradit.“
* * *
Protože každý z pokojů měl svého obyvatele, ať už živého nebo mrtvého, odebrali se Ritter a lady Angélique k tiché poradě na vrchol velkého schodiště.
„Mademoiselle de Rais teď klidně spí,“ řekla lady Angélique. „A já jsem za vás vyřešila váš zločin. Vedla jsem s dívkou dlouhý rozhovor, a byl to opravdu smutný a nechutný příběh. Martel se k tomu dítěti choval jako netvor, opakovaně ji nutil k sexuálním praktikám, které jí nevyhnutelně musely připadat odpudivé. Obzvláště měl v oblibě řeckou neřest, pochopitelně s tím, že navrchu byl on. Rozumíte, co tím myslím? Můžu být konkrétnější, jestli je potřeba.“
„To nebude nutné,“ odmítl Ritter rozpačitě.
„Ponížením a hněvem té dívky se nemusíme dál zdržovat. Můžeme si tu scénu představit až příliš snadno. Mademoiselle de Rais nevěděla, že je pyromant – některé talenty se projeví až v pozdější fázi života – zjistila to teprve v okamžiku, kdy její dětská zuřivost přivolala její moc a soustředila ji do dvou zážehů namířených proti jejímu trýzniteli. Nejdříve ho usmažila zaživa. Pak zneuctila jeho tělo způsobem, jenž odrážel způsob, jakým byla zneucťována ona. Následně převrátila jeho tělo na záda – bezpochyby ze školácké pečlivosti – a napůl hysterická se odebrala do svého pokoje.“
„No,“ začal Ritter, „rozhodně jste –“
V tom okamžiku se vzduch naplnil hlasy vojáků, kteří se v dolním patře vynořili z poradní místnosti. Byl mezi nimi i sir Toby, který, když je spatřil, vyrazil po schodech nahoru.
* * *
„Ráno zaútočíme,“ prohlásil sir Toby. „Mám mezi svými lidmi měnivce, který na sebe může vzít podobu polního maršála. Vojenské plány jsou dobré, a pokud se nikdo nedozví, že je vůdce dvojník – a já jsem přesvědčený, že si dokážeme udržet od těla všechny, kdo nejsou do tajemství zasvěceni – naše síly budou postupovat s očekávanou věrností a nepřátelé budou vědět, že nemají příliš velkou šanci… Což mi připomíná. Doufám, že jste vyřešil vraždu?“
„Vyřešil,“ přikývl Ritter. „Nebo spíš ji tedy vyřešila lady Angélique. Byl to zločin z vášně.“ Všechno mu vysvětlil. „Dívka pochází z dobré rodiny, takže předpokládám, že když bude odeslána do kláštera, její účast na celé té záležitosti bude možné ututlat.“
„Jejím kmotrem je vévoda d’Ys,“ řekla lady Angélique. „Věřte mi, že bude vyléčena, ne potrestána“
„To rád slyším,“ prohlásil sir Toby. „V tomhle světě je už beztak dost krutosti.“ Zamnul si ruce a pokračoval. „No, odvedli jsme dnes večer pořádný kus práce, všichni do jednoho. Já budu zaneprázdněn celou noc, ale vás dva můžeme pár hodin postrádat. Navrhuji, abyste se trochu vyspali. Zítra bude dlouhý den.“
„Ne,“ odmítl Ritter. „Ještě je potřeba udělat jednu věc.“ Došel ke dveřím maršálova pobočníka a rázně zaklepal. „Připojte se k nám,“ řekl Kasimovovi. „Budeme mít pro vás co nevidět práci.“
Pak zaklepal na komorníkovy dveře. Objevil se v nich Tomas.
„Vyšetřování skončilo,“ oznámil mu Ritter.
„Víte, kdo pána zabil?“
„Záležitost byla vyřešena, víc toho vědět nepotřebujete.“ Tomas zamyšleně přikývl. „Zdá se, že přestalo pršet,“ pronesl pak. „Myslím, že se půjdu projít ven, abych si pročistil hlavu.“
„Ne,“ řekl Ritter, „nepůjdete.“
„Hm?“ Sir Toby pozvedl obočí.
„Řekněte mi jednu věc, Tomáši: jak to, že když od vás odvrátím zrak, nemůžu si vzpomenout na barvu vašich očí nebo vlasů nebo, když na to přijde, celkově na rysy vaší tváře? Jak to, že mi zvuk vašeho hlasu odplouvá jako voda? Patřím k těm, kteří nikdy nezapomínají obličeje, a přesto bych přísahal, že kdybyste vstoupil do davu lidí, nedokázal bych vás v něm najít.“
„Dobrý komorník je nenápadný, pane.“
„Vzal jste tuto ctnost a nafoukl ji do podoby náramné nectnosti. Ne, jste špion a čaroděj. Máte talent, který vám umožňuje být nenápadným. Vaším úkolem je sbírat informace. A právě teď znáte tajemství, které by mohlo změnit výsledek zítřejší bitvy. Nebude vám dovoleno, abyste tento dům opustil živý.“
Komorník se rychlým pohybem, který takřka nebylo možné zaznamenat, zmocnil lady Angélique. V jedné ruce se mu objevil nůž, druhou jí sevřel hrdlo. Oči mu zářily intenzivní zvířecí ostražitostí, mazaností a vypočítavostí, i když musel vědět, že jeho šance na útěk jsou mizivé.
„Tímhle nic nezískáte,“ řekl Ritter opatrně. „Pusťte ji.“ Zároveň vklouzl myšlenkami do Frekiho mysli a připravil se vrhnout se s vlkem na komorníka.
Jenže lady Angélique zvedla ruku ke svému krku a odsunula od něj Tomášovu ruku s takovou lehkostí, jako by jeho paže neměla žádnou vlastní vůli. Ustoupila z jeho sevření a řekla: „Udržet chirurga proti jeho vůli není snadná záležitost.“ Pohrdavě komorníka strčila oběma rukama do hrudi a dívala se, jak padá na podlahu. „Známe všechny tlakové body lidského těla a dokážeme je mačkat dle libovůle.“
Sir Toby vytáhl ruku zpod kabátu – bez pistole, kterou tam nosil. „Lady Angélique,“ řekl. „Opět jsme vašimi dlužníky. Děkuji, že jste toho ničemu zneškodnila.“
„Ano,“ přidal se Ritter. Pak se otočil k pobočníkovi. „A vy budete hrdinou dne. Mužem, jenž odhalil úkladného vraha a po divokém zápase – potvrzeném důvěryhodnými svědky – neměl jinou možnost než ho zastřelit.“
„Bude mi potěšením,“ prohlásil Kasimov s pochmurným pohledem.
Odepnul pouzdro své příruční zbraně.
„Dovolte mi nejdříve odejít,“ požádala lady Angélique. „Není to nic, co bych musela vidět. Koneckonců, složila jsem Hippokratovu přísahu.“
Poprvé vydáno v online magazínů Tor.com v srpnu roku 2015
Přeložil Ludovít Plata