Letní větřík si pohrával s listím, rozhoupával větve, takže se zdálo, že les šeptá. Slunce prosvítalo mezerami mezi stromy a malovalo na písčitou cestu zlatá kolečka. Ta se rozpouštěla v prachu, zvířeném patnácti páry nohou…
Znali se různě dlouho, každý pocházel z jiného města, dívky i muži různého věku. Nesourodá skupinka obtěžkaná batohy. Spojovalo je jediné: fantasy.
Navštěvovali stejné diskusní fórum, setkávali se na larpech, žúčastňovali se historických dnů a pořádali různé akce a setkání. Měli vlastní skupinu na Facebooku, kde se jednoho dne objevila tato zpráva: „Známý si koupil od jedné obce polorozpadlý zámek v lese s tím, že jej přebuduje na zámecký hotel. Obyvatelné zůstalo jen jedno křídlo zámku, takže tam zavedl elektriku, vodu a zřídil sociální zařízení. Uvařit se při troše šikovnosti dá v původní zámecké kuchyni, která také prošla základní rekonstrukcí. Nabídl m i, zda bychom nechtěli na tomto místě strávit pár dní, týden či více. Bohužel na spaní zatím nejsou místnosti vybaveny, avšak nechal tam zatím alespoň matrace, čili ve spacáku se přespat dá.
Je tu jedno velké ALE: zámek byl léta neobývaný, a jak už to tak bývá, vypravuje se o něm spousta hrůzostrašných zkazek. Lidé se tomu místu dlouho vyhýbali s tím, že v zámku straší. Dělníci, kteří opravovali křídlo zámku, jezdili na noc domů, duchy prý žádné ve dne nepotkali, ale cítili určitou tíseň. On sám na zámku nic podivného nezažil, ovšem nikdy tam také nepřespal.
Nabízí nám tedy, abychom tam pár dní zůstali, zcela zdarma, odzkoušeli, zda vše opravené funguje tak, jak má. Očekává zpětnou reakci, že mu pak napíšeme své zkušenosti a nápady, co by ještě šlo zlepšit a vylepšit. Jsme prý dost kreativní, určitě mu pomůžeme zámek zvelebit. Za to pak budeme mít možnost v budoucnu zámek využívat k pořádání srazů, larpů a fantasy víkendů. Tak co vy na to? Lili“
A proto teď těch patnáct fantasáků šlapalo lesem směrem k zámku Rosentraum, o kterém nikdy dříve neslyšeli. Auta nechali na okraji lesní cesty, protože ta byla příliš rozrytá a místy už zase zarůstala. Nejbližší vesnice se nacházela tři kilometry daleko, a i o té se říkalo, že zde lišky dávají dobrou noc. Diskutovali o tom, co je asi čeká, zda to přece jen nebude pouze ruina. Nebyla.
Zámek se před nimi vyloupl a koupal‘ se v letních paprscích slunce, odrážejících se na nové střeše. Zámek měl své kouzlo: pravidelná symetrická stavba se rozevírala do mírného oblouku. Vyvýšené kamenné spodní patro dávalo tušit, že zámek vznikl přestavbou starší budovy – snad tvrze či hradu s vodním příkopem. Přístupová cesta vedla právě tudy až k rozvětvenému kamennému schodišti. Pod jeho dvěma rameny, přesně uprostřed, se nacházela starodávná kašna, nyní však bez vody. Někde už byla vyměněna okna, jinde ještě zcela chyběla. Omítka na fasádě opadávala, bohaté zdobení se zdálo z větší části zničeno, ovšem jeho honosnost byla zřejmá i v tomto neutěšeném stavu.
„Musel být v době své slávy krásný,“ prohlásila Merid a zasněně hleděla na objekt před sebou.
„Musel,“ přitakal někdo s obdivem v hlase.
„A vsadím se, že okolo se rozkládala zahrada,“ pokračovala Merid, vystudovaná botanička a nadšená amatérská zahradnická architektka. „Hned jak si vybalím, porozhlédnu se tu,“ neskrývala nadšení.
„Přes zahradu by nevedla hlavní cesta,“ přemýšlela nahlas Lili. „Hlavní vchod se nalézal jistě na druhé straně. Jenže cesta k němu je asi nenávratně zarostlá. Les si ji našel.“
„No, třeba ji pan majitel taky najde,“ zasmál se vysoký urostlý muž s bradkou, profesionální fotograf, kterému proto nikdo neřekl jinak než Saudek. „To místo má úžasnou atmosféru. Tady se to bude fotit!“ jásal. „A co teprve uvnitř, už se nemůžu dočkat,“ zahalekal a vyběhl schody k dubovým vratům na jejich vrcholu. Skupinka se odlepila z místa a pomalu se vydala za ním po překvapivě zachovalém kamenném schodišti.
„Docela to tu ujde, i přes ty bojové podmínky,“ pronesl Špička a lokl si domácí slivovice, kterou kdosi poslal dokola. Všech patnáct sedělo v jedné místnosti, té největší a jediné vybavené nábytkem. Na kamenné podlaze ležel koberec, u zdí stály malované truhly a ve velkém krbu hořel oheň, z něhož šlo do místnosti příjemné teplo a zahánělo lezavý večerní chlad. „Páni z růže“, jak si skupinka začala žertem říkat pro zdejší pobyt (ale někdo to zkrátil na Růženíni, což bylo se smíchem přijato), se válela na koberci, na truhlách a pár jedinců uchytlo i nějakou z nemnoha židlí.
Vysmýčení dvou spacích pokojů, kuchyně a nařezání dřeva na topení jim zabralo celé odpoledne, takže příprava večeře se konala téměř ve tmě, protože se ukázalo, že některé žárovky v kuchyni nesvítí.
„A co tak noční výpravu za poznáním,“ navrhl kdosi a všichni souhlasili. Takže posílení jídlem a „živou vodou z Moravy“ uskutečnili prohlídku několika nevybavených místností, ze které se právě před chvílí vrátili a teď odpočívali u plápolajícího ohně. Kromě holých kamenných zdí a dřevěných podlah se v místnostech nenacházelo nic. Jen ve vedlejším větším pokoji, končícím malou předsíňkou, zaujalo Lili měsíční světlo dopadající na malý křížek vyrytý do kamene ve zdi. Nevěděla proč, ale toto místo na ni působilo přímo magicky, přitahovalo ji a děsilo zároveň.
Stála u křížku, dotýkala se jej prsty a nechala světlo měsíce, aby jí ukazováček obalilo stříbrem.
„Tohle bych chtěla nafotit,“ pronesla zasněně.
„Ani se nesnaž, je tu málo světla,“ zpražil ji Saudek.
„Je mi zima, až se třesu, pojďme odtud,“ zakňourala Gill a jako by tím vydala pokyn, všichni se pohnuli ven z místnosti.
Jen Lili se naposledy otočila po křížku…
Růženíni se nechali konejšit teplem, slivovicí a medovinou, ospale se povalovali a jen si tak povídali o všem možném. Atmosféra se zdála kouzelná a uvolněná, dřevo vonělo, teplo sálalo, oheň praskal. Inu, oči se začínaly klížit. Lili však vrtal hlavou ten nápad s fotkou křížku, tajemně vykresleného měsíčním světlem. Saudek ji sice zle odbyl, ale co kdyby to přece jen zkusila? Buď to vyjde, nebo ne… oč jde.
„Myško, jdu přece jen zkusit vyfotit ten křížek,“ zašeptala klimbající dívce po své pravici.
Znaly se od školních let, dlouhá léta se zdály být nerozlučnými kamarádkami. Myška, štíhlá, chlapeckého vzezření, s krátkými rozcuchanými vlasy a pár pihami na tvářích, a vysoká dlouhovlasá Lili s nadváhou. Jako byl protikladný jejich vzhled, tak i jejich povahy se lišily, přesto si velmi rozuměly.
Myška mávla rukou: „Však jdi, ale mě odtud nedostaneš. Usnula bych po cestě.“
Lili se stavila ve spací místnosti pro stativ a foťák a vydala se uskutečnit svůj plán. Přešla předsíňku a na prahu místnosti s křížkem se zarazila. Zježily se jí chloupky na rukách. To místo na ni působilo opravdu zvláštně. Jako by ve tmě tepal dech jiného světa. Znala ten pocit. Nenáviděla ho. Zažila příliš mnoho v minulosti… věci mezi nebem a zemí. Instinkt ji nutil otočit se a běžet pryč odsud, do bezpečí skupiny a tepla krbu.
Avšak její zrak upoutal křížek, stříbřitě vystupující ze zdi. Lákal ji. Vábil. Hypnotizoval. Neodolala…
Při focení na svůj tísnivý pocit zapomněla. Kupodivu, křížek, kouzelně zahalený měsíčním světlem, vyšel skvěle. Zálibně si prohlížela snímek, pak sbalila stativ a chystala se k odchodu. Vtom měla pocit, že se jí něco otřelo o nohu. Lekla se, vyjekla. Podívala se pod nohy a posvítila si baterkou. Motal se tam malý psík, asi nějaký maltézáček! Překvapilo ji to, lehce vyděsilo, hned začala přemýšlet, kdože si to s sebou vzal pejska. Jenže najednou se ze tmy vynořil další pejsek, taky maltézáček. Pak něco jako zakrslý pudlík bílé barvy s mašlí na ofině. A další… Motali se jí pod nohama, neslyšně štěkali, poskakovali, doráželi malými tlamičkami… Napočítala jich dvanáct… K tomu se přidal zvuk: podivné šumění podobné přicházejícímu větru. Pocítila chlad a známé mrazení. Ztuhla, udělalo se jí zle od žaludku, začala se třást. Prosím, jen to ne, znovu ne!
Pud sebezáchovy zvítězil nad hrůzou. Snažila se odtud utéct.
Jenže prostor se začal pohybovat. Nejprve jako by po něm pobíhaly vlnky, pak vířil. A z toho víru vycházely hlasy, ženské i mužské, vynořovaly se pařáty a lapaly po ní. Cítila, že nemůže dýchat. Pejsci jí chňapali po nohách, štěkali, ale z tlamiček žádný zvuk nevycházel.
Bylo jí špatně, třásla se! a pořád nemohla popadnout dech, protože vzduch v místnosti ztěžkl a páchl hnilobou. Ty pařáty se jí dotýkaly a snažily se ji zastavit. Ztěžka se sunula kupředu, k předsíňce, za kterou se nacházela místnost s krbem. Málem upadla. Celé tělo ji bolelo, jak zápasilo s nedostatkem vzduchu, hrůzou a bolestí působenou pařáty. Chtělo se jí křičet, ale nebyla schopna vydat hlásku. Měla pocit, že se udusí… přesto doklopýtala na práh předsíňky, foťák stále v ruce. Zmáčkla kliku dveří, ale z náhlého popudu se ještě otočila a udělala naslepo jeden snímek. Pak doslova vpadla mezi ostatní. Sesypala se na koberec a měla chuť brečet. Strachem i úlevou.
„Co se ti stalo? Vypadáš hrozně! Na, lokni si!“ Nevnímala, kdo jí co říká, jen se snažila rozdýchat. Konečně se zdálo, že pach zatuchliny z plic zmizel. „Tak co se stalo?!“ houkl kdosi.
„Napadli mě.“ Mluvila ztěžka, hrdlo dosud stažené.
„Kdo tě napadl?“ staral se Nim.
„Duchové,“ hlesla.
Kdosi se zasmál.
„Sehrála jsi to dobře, už jsem si myslela, že se ti vážně něco stalo!“ mávla rukou Činčin. „Neskočili jsme vám na to, ale oceňujeme vaši snahu!“
„No jo, pan majitel a Lili nás chtěli jen trochu postrašit, že je to tak?“ usmál se Mell.
Lili se uklidnila a vstala. „Bohužel, tohle s panem majitelem domluvené nebylo. Fotila jsem a najednou se mi pod nohama objevili psíci. Fakt, nekecám. Celý houf psíků, asi tak dvanáct. Pak se ukázaly ty postavy, tedy jen jejich hlavy, spíš lebky. A natahovaly po mně pařáty.“
„Kolik jsi toho vypila?“ zasmál se Saudek. Moc si s Lili do noty nepadli.
„Málo na to, abych byla opilá. Vím, co jsem viděla,“ bránila se Lili a mrzelo ji, že jí nikdo nevěří. „Udělala jsem i snímek, ale nevím, jestli jdou duchové fotit.“
„Duchové jsou jen zbytková energie, ta lidi nenapadá,“ vrtěla hlavou Velká Rita.
„O tom vím své…“ sykla Lili a podvědomě si pohladila krk v místě, kde jí kdysi jedna taková „zbytková energie“ udělala pěknou modřinu.
„Už je to tady zase!“ plačtivě spustila Myška. „Neměla jsem sem jezdit. Kam se hneš, straší…“ její hysterie nabírala na obrátkách. Také sestřenice Lada přikyvovala, znala historky okolo Lili z vyprávění.
„Nechte toho, jste sice dobré herečky, ale nás nevyděsíte,“ odfrkl Saudek. „Nejsme malá děcka nebo pitomí ignoranti. Ovšem pokus dost dobrý.“
„Podívej se na ten snímek,“ připomněl Nim. „Třeba tam něco bude.“
Lili přikývla a zobrazila poslední snímek na displeji fotoaparátu.
„Jsou tam! Podařilo se mi to!!!“ vykřikla a překvapeně mávala fotoaparátem. Snímek vypadal jako vlnící se temnota, v jednom místě jako by zachytil vír, ze kterého prosvítala bílá rozmazaná lebka…
„Nesmysl, dej to sem,“ vyrval jí foťák z ruky Saudek. „Je to nějaký podvrh. Podíváme se na to na notebooku, pěkně to zvětšíme, ať všichni vidíme, co jste si na nás připravili.“
Všichni se shlukli kolem notebooku a napjatě očekávali výsledek. Někteří vyjekli, když se na monitoru zjevila bílá lebka ve vířící tmě.
„Vidíte? Tohle mě napadlo,“ pravila vítězoslavně Lili a ukazovala na lebku. Ticho kolem čpělo napětím. Opět ho přerušil Saudek. „Hmm… musel ti někdo vběhnout do záběru. Někdo v kostýmu. Jenže my všichni byli tady, takže to nejspíš nastražil pan majitel, aby nás postrašil.“
„Proč by to dělal?“ zeptala se Lili.
„Co já vím? Ze srandy?“ oponoval Saudek.
„Nebo tu někdo žije a chce nás odtud vystrnadit,“ navrhl Nim. „Což by znamenalo, že může být nebezpečný.“
„Přece bych viděla, kdyby tam někdo přišel,“ bránila se Lili.
„No, zatím je to nejrozumnější vysvětlení. Prostě buď nás chtěl postrašit pan majitel, nebo někdo jiný, což je ta horší verze. Dokud nebude jasno, měli bychom být obezřetní,“ přitakávala dvojčata Pat a Mat.
„A co se tam prostě podívat?“ navrhla Mivi a hned se vydala ke dveřím. Někteří ji následovali. Udělala pár kroků do prostoru před sebou, vykřikla a sinalá se vrhla zpět k ostatním, oči vytřeštěné a čelo orosené.
„Copak, taky jsi viděla toho v masce?“ zjišťoval Mell.
„Ne, toho ne. Ale hned za dveřmi se mi kolem nohy prohnali psi,“ hlesla a opřela se o zeď.
„Tak jsou tam psi?! Kde?“ chtěli vědět ostatní a nahlíželi do potemnělé tiché místnosti. „Nic tu není!“
„Kam utíkali?“ zajímala se hned Velká Rita jako správná milovnice psů.
„Nikam. Prostě se mi otřeli o nohu a – zmizeli,“ hlesla Mivi.
Po zbytek večera už nepanovala tak dobrá nálada jako předtím. Předně byla „křížková“ místnost prohlédnuta za světla baterek. Nic zvláštního se nenašlo, nic se nedělo. Dveře do ní z chodby byly zavřené. Ani průzkum chodby neodhalil něčí přítomnost – člověka ani zvířat.
Růženíni se rozhodli, že raději zůstanou spát v jedné místnosti a budou držet hlídky po dvou osobách. Ano, mohlo jít o něčí žert, avšak kdo ví, zda se tu nepotuluje nějaký blázen v masce kostry?
Den druhý
Všichni se vyspali kupodivu dobře. Ráno u teplého kakaa vše vypadalo veseleji. Růženíni po snídani prošli zámek od půdy až po snížené přízemí – kromě míst, kam se nesmělo kvůli stavebním pracím. Nikde neobjevili ničí přítomnost. Jak podotkla Velká Rita, kdyby tu někdo choval dvanáct psů, i když malých, bylo by to setsakra poznat. Nikde však ani chloupek, žádná miska se žrádlem, pelíšky na spaní – prostě nic.
Co dál? Odjet nebo zůstat? Rodilí dobrodruzi přesvědčili ostatní, aby to zkusili ještě tuto jednu noc. Takové záhadě se přece musí přijít na kloub!
Merid pozvala ostatní na procházku předpokládanou zámeckou zahradou. Venku lehce popršelo a vzduch krásně voněl hlínou. Merid vedla ostatní po trávě v okolí zámku.
„Měla jsem pravdu. Tady musela být překrásná zahrada! Podívejte, už je téměř pohřbena, ale růžové keře bojují o život dodnes!“
Opravdu, mezi kmeny stromů, plevelem a nálety se tu a tam ukrýval keř s růžemi, sem tam dokonce některá kvetla.
„Až tohle majitel obnoví, bude se mít čím chlubit,“ Merid se zdála opravdu nadšená ze svého objevu – a zklamaná zároveň: „Jak to tu mohli nechat tak zchátrat, zarůst! Vždyť je to škoda! Je to nějaký už zapomenutý druh, bude to senzace!“
Ani procházka neodhalila žádný podezřelý pohyb nežádoucích osob, a tak se všichni uklidnili a noční zážitky začali přisuzovat atmosféře místa a únavě z cesty.
Dívky uvařily oběd v zámecké kuchyni, všichni se dobře najedli a každý se začal věnovat něčemu jinému: někdo četl, pár jedinců hrálo hry, kdosi ťukal do klávesnice notebooku.
Gwil a Činčin se rozhodly vysprchovat. Sprchy byly chladné, ale voda tekla teplá. Komentovaly zvláštní prostředí sprch, kdy voda odtékala žlábky vytesanými do kamene v podlaze. Za umyvadla sloužila stará kamenná koryta, nejspíš donesená z konírny.
Najednou Činčin povídá: „Nebude ti vadit, když tě tu nechám samotnou? Zapomněla jsem si vzít poslední antibiotika.“
Gwil pravila, že jí to určitě vadit nebude, ale o dvě minuty později si již nebyla tak jistá. Neměla ráda takové ticho, jaké se po odchodu Činčin ve sprchách vytvořilo. Raději si začala zpívat a zrychlila.
Sotva vyšla ze sprchy na chodbu, zaujal ji pohyb na druhém konci chodby. V přítmí spatřila stát ženskou postavu v nádherných šatech historického střihu. Rudá látka byla ozdobena perlami a zlatými výšivkami. Žena k ní byla obrácena zády, dlouhé černé vlasy jí splývaly v neposedných prstýncích až hluboko pod pás. Ve vlasech se červenala růže. První jí hlavou prolétlo, která z fantasaček si dala s kostýmem takovou práci. Oddychla si, že tu není sama, ale nemohla poznat, která z holek to může být.
„Hele, ten kostým se ti fakt povedl! Je nádherný!“ zvolala a doufala, že tak odhalí dívčinu identitu.
Postava se pomalu otočila.
Gwil začala ječet a rozeběhla se za ostatními…
„Říkám vám, ta ženská měla místo tváře lebku a natahovala po mně ruce, z kterých jí odkapávala krev na podlahu! Bylo to šílené, odporné…“
„Zase nějaká maska?“ chlácholila ji Činčin.
„Ne, nebyla to maska! Vy nevíte, co z ní vyzařovalo, jaká strašná nenávist. Byla opravdová! Žádná maska!“ Třásla se a tekly jí slzy.
„Kdyby to byla skutečná krev, museli bychom na podlaze něco najít. Jenže tam není ani kapička,“ prohlásili Nim s Meliem a Vorim, kteří se právě vrátili z obhlídky chodby.
„No tak to někdo rychle setřel,“ pochyboval Saudek.
„Tak rychle? Vždyť jsme tam hned běželi! A navíc, žádná vlhkost. I když pravda, mohl použít papírový kapesník.“
„Nezůstanu tady,“ oznámila plačtivě Gwil. „Vy jste ji neviděli. Smrdí to tu. Nebudu tu už ani chvilku!“
Všichni chvíli vzrušeně diskutovali, ovšem došli ke stejnému závěru. Lepší jet domů hned, než se někomu něco stane. V rychlosti posbírali své věci a úprkem se dali lesní cestou k jejímu počátku, kde nechali stát své automobily.
Ani si nevšimli, že chybí Lili, Lada a Myška.
Nasedli a snažili se nastartovat. Jenže ouha, nikomu se to nepodařilo!
„Nehrabal se v tom někdo?“ nahlížela mužská část pod kapotu aut, ale na nic nepřišli. „Zavoláme asistenční službu,“ navrhla Činčin a jala se vytáčet patřičné číslo na mobilu. Mobil ukazoval plný signál, ovšem dovolat se nešlo nikam…
„Ukaž, tak to zkusím já,“ řekla Gwil, jenže ani jí mobil nefungoval.
Postupně všichni udělali stejnou zkušenost, nikomu mobil nefungoval.
To už začali mírně hysterčit.
„Doprdele, co se tu děje!“ křičela Mivi.
„V klidu, ve vesnici staví autobus, to dojdeme,“ uklidňoval ji Nim.
Sotva však zamířili k vesnici, spustila se strašlivá bouře. Vítr se hnal proti nim s takovou intenzitou, až je tlačil zpět. V momentě je všechny zkropil ledový liják a nohy se jim začaly bořit do bahna. Setmělo se, vytvořila se před nimi temná clona.
„To nezvládneme, musíme se vrátit!“ křikla Merid.
Obrátili se do lesa a běželi k zámku. Za nimi se ozýval praskot lámaných stromů.
„Tohle je nebezpečné, ten vichr může každou chvíli hodit nějaký strom i na nás!“
„Kde jsou najednou Lili, Myška a Lada?!“ křikla Činčin.
„Do háje, po obědě šly na procházku,“ odpověděl kdosi za ní.
„Pán Bůh s nimi,“ zavrtěl hlavou Mell.
Nový poryv větru s bolestivě bičujícími kroupami donutil skupinku zrychlit.
Lesní setkání
Liii spolu s Ladou a kamarádkou Myškou vyrazily s fotoaparátem do blízkého okolí zámku. Chtěly si o samotě pohovořit o tom, co prožily v noci. Měly s nadpřirozenými jevy zkušenosti z dřívějška a nějak nemohly uvěřit tomu, že to, co se tu děje, je jen nepovedený vtip. Zámek na ně působil zlověstně, takže raději šly do lesa, ten se „tvářil“ přívětivěji. Šly a probíraly své zkušenosti ze všech stran. Držely se blízko sebe, mluvily tiše a obezřetně se rozhlížely.
Vtom se Lada zastavila: „Slyšíte to?“
Ano, slyšely: dívčí hlas zpíval nějakou písničku.
Lili zašeptala: „Jsme daleko od vesnice. Zpívat tu sice může někdo místní, avšak spíše bych to tipla na někoho ze zámku. Nečeká nás tady. Musíme být opatrné.“
Potichoučku šly za hlasem a ukrývaly se za stromy. Konečně ji spatřily. Dívka v rudých šatech jako pro princezny seděla zády opřená o malou kamennou kapličku. V náručí držela miminko zavinuté do krajkové peřinky. Něžně je houpala a zpívala mu: „Růžičko má voňavá, kvítečku růžový, nech mě pohladit tvé plátky, slíbat z nich rosu tvou.“ Stejná slova pořád dokola, zvláštní teskný nápěv.
Vtom někde zapraskala větvička.
Dívka poplašeně vyskočila. Divoce otáčela hlavou, rozhlížela se. Na okamžik spatřily její tvář: byla velmi krásná, i když bledá, ale hyzdilo ji několik modřin. Také dívčin ret byl natržený a kapala z něj krev. Po tváři jí tekly slzy. Uzlíček v rukách honem položila na zem vedle kapličky. Teprve teď dívky jasně viděly otisky krvavých rukou na běli krajkového povijanu.
Tajemná rudá dívčina se ještě jednou rozhlédla – a zmizela. Také po ranečku na zemi nebylo ani stopy. Před očima dívek se i kaplička změnila v hromádku kamení a na místě, kde před mžikem leželo dítě, kvetla rudá růže…
„To byl zase nějaký duch?“ zeptala se přiškrceným hlasem Myška. Všechny tři se zdály otřeseny.
„Spíš se před námi otevřela minulost,“ hlesla Lili. Necítila totiž to zvláštní mrazení jako při dřívějších setkáních s duchy.
Utíkaly odtud vyplašené, hluboce zasažené tím, co viděly. Na skok od zámku je chytila strašlivá bouře, tak tak doběhly suché pod střechu. Ještě nestačily ani vkročit do zámku a už u nich byli promoklí ostatní členové výpravy.
Sešli se všichni u krbu, kde rozdělali oheň, a sušili se. Obě skupinky vyprávěly, co je potkalo. Do smíchu nebylo nikomu. Děje se tu něco nekalého, na co lidský rozum nestačí. Někdo či něco se je snaží zadržet na zámku. Jenže proč? Jaký to má celé smysl?
O další rozruch se postarala Merid, jež v jednom okamžiku vyhlédla z okna. Vykřikla. Rumiště před zámkem vypadalo jako nádherná zámecká zahrada, dokonce spatřila zahradníka, mladého urostlého muže s knírem, sklánějícího se nad růžovým keřem. Trvalo to chviličku, jako když motýl mávne křídlem – a vše zmizelo. Přesto už o jejích slovech nikdo nepochyboval.
Bylo dohodnuto, že se všichni pokusí uniknout ze zámku hned, jak skončí bouře. Dále se ustanovily služby hlídek. Nikdo nesměl zůstat sám, dokonce i na záchod se chodilo ve skupinkách.
Zde vládnu já
Jako zrovna teď: Liliina „trojka“ se právě z oné místnosti vracela, když se Lili zastavila a doslova ztuhla na místě. Zůstala hledět do jednoho místa u zdi. Bylo jasné, že vidí něco, co zbývající dvě dívky ne.
Ano, Lili viděla: U zdi stál mladý muž a ležérně se opíral botou o zeď. Zdál se mohutný, měl tmavě hnědé, delší zvlněné vlasy. Jeho oblečení vypovídalo o tom, že je šlechtic – tmavě hnědá látka zdobená zlatými nášivkami, klobouk s pérem stejné barvy. U pasu se mu pohupoval kord. Vysoké kožené boty se leskly. Prohlížel si nehet a dívkám nevěnoval sebemenší pozornost. Ani nezvedl oči od svého prstu, jen ležérně prohodil: „Stejně tu všichni umřete.“ Jeho hlas zněl tak nějak dutě, jízlivě a snad i pobaveně.
„Proč?“ zeptala se Lili. „Proč to všechno?“
Konečně zvedl hlavu – vypadal dost překvapeně – a jejich oči se střetly. Jako by hleděla do hlubin hrobu a to, co viděla na jeho dně, ji roztřáslo.
„Protože chci,“ usmál se. A vůbec nešlo o hřejivý úsměv… „Nikdo mě nevidí, neslyší… upozorňoval jsem na sebe dosud marně.“ Odlepil se od stěny a udělal pár kroků k Lili. Zastavil se na tři kroky před ní. „Připadá mi směšné, jak ty dvě za tebou civí. Nic nevidí! Nikdo z těch, co se do mého zámku vetřeli. Všichni zde zahynete, neboť já si toho přeji!“ Zase se rozesmál. „Konečně zaženu nudu!“
Lili se ho zeptala: „To ty nás chceš zabít? Znovu se tě ptám, proč?“
Mladík se samolibě ušklíbl. „Ne, je tu někdo jiný, kdo ortel můj vykoná. I když možná i já přidám ruku k dílu. Proč? Proč bych ti měl já, pán tohoto panství, něco vysvětlovat?“
„Protože tě jinak nebudu poslouchat, neuvidím tě, neuslyším tě. Budeš pro mě vzduch,“ pronesla Lili nejpevněji, jak v dané situaci dokázala, i když jí útroby svíral strach a měla pocit, že začne zvracet.
Vycenil zuby a na okamžik se jeho tvář změnila v tvář umrlce. Vztekal se. „Jsi opovážlivá. Budiž však: ortel na vás vykoná nevlastní má sestra, Margot zvaná. Ptáš se proč: Protože je bláznivá, poslušná ovečka. Protože já jsem pánem všech a všeho, tohoto panství, jeho poddaných i vás, vetřelců nezvaných. A není větší slast než mít v rukách něčí životy, být Pánem Bohem a rozhodovat o životě či smrti. A víš ty co, děvo? Tebe si nechám na konec. Ty jediná mě vidíš a slyšíš, tobě budu vyprávět, jak jsem se bavil, když druhové tví umírali. Sám rozhodnu, kdy, jak a jestli zemřeš!“ Začal se chechtat, až se mu péro na klobouce zběsile třepetalo ze strany na stranu. Smál se tak, až se jeho oděv začal měnit ve shnilé cáry, jimiž probleskovalo rozpadlé maso a zažloutlé kosti. Smál se a v tom smíchu ještě slyšela poslední slova: „Jestli toto někomu povíš, zakroutím krky těm dvěma, co ti stojí za zády! A nebo víš co? Jim to řekni, ať Se třesou!“ Dořekl a rozplynul se.
Lili svěsila ramena a vyčerpaně se sesula k zemi, kde zůstala chvíli nehnutě sedět, opřena o stěnu.
Do boje
Myška a Lada bledly, když jim povídala, že hovořila s duchem pána tohoto panství. „Chce nám všem ublížit. Musíme najít řešení, jak ho zastavit. Držte se u mě, zatím mě potřebuje. Rád se totiž poslouchá a nikdo jiný jej neslyší. Nesmíme o něm nikomu říci, jinak…,“ raději nedořekla, ale to nevyřčené znělo snad ještě zlověstněji. Bylo jim všem do pláče. Jak vyhrát nad duchy, kteří opanovali tento zámek a drží všechny v šachu?
„Musíme zjistit, co se tu stalo. Jen znalost historie nám možná poskytne nějaké vodítko, jak z toho všeho ven,“ navrhla Lili.
„Ale jak to chceš udělat?“ ptala se Lada. „Jak? Nic tu nezůstalo, nemáme se čeho chytit…“ přizvukovala Myška a vypadala tak na zhroucení.
„Myslím, že stačí mít otevřené oči. Podívejte se, kolik střípků už jsme během dvou dní spatřily! Ta místnost s křížkem. Pejsci. Dívka, nejspíš to bude ta jeho sestra Margot, s dítětem tady na chodbě a později tam v lese u kapličky. Krvavé stopy na povijanu. Růže… Teď tady ten vychloubačný zmetek. To všechno přece dává nějaký smysl, nemyslíte? Zahrada, růže, zahradník… Jen najít spojitost!“
„Jestli si myslíš, že budeme chodit po zámku a přehrabovat se v odpadcích, abychom něco našly…“ spustila Lada, „tak to ne. Zůstaneme hezky pohromadě s ostatními.“
„Přesně tak,“ přitakávala Myška.
„Ano, a bude vás mít všechny pěkně pohromadě, až vás bude chtít zabít,“ bránila se Lili. „Sice nás možná všechny zlikviduje, hezky jednoho po druhém, ale nebudu na to čekat se založenýma rukama. Už mě tyhle ‚zbytkové energie‘ pěkně serou. Teď jsme na tahu my.“
„Ono je vlastně jedno, kde umřeme,“ souhlasily holky nakonec. Od té chvíle chodily pospolu, po ruce vždy připravený fotoaparát. Už jednou zachytil ducha, třeba se bude hodit. Procházely místnost po místnosti, vše důkladně fotily. Fotky pak zkoumaly na notebooku, jestli jim něco neuniklo.
Najednou Lili vykřikla: „Podívejte! Tady!“
Opravdu, předtím si ničeho nevšimly, ale teď na fotografii byla jasně vidět postava ženy s napřaženýma rukama. Vypadala, jako když člověka snímkují na rentgenu. Ale na místě nehtů bylo vidět jen kulaté bílé skvrny.
„Co to může být?“ zkoumala ruce ducha Myška.
„Třeba nějaká jejich ozdoba,“ napadlo Ladu. „To je nejpravděpodobnější, ne?“
„Asi ano, takže víme, že tam byla, my ji neviděly, ale neublížila nám,“ konstatovala Myška. –
„Protože jí to bratříček zakázal,“ pomyslela si Lili.
Růžička
Na chvíli přestalo pršet, dokonce vykouklo slunce. Všichni toho chtěli využít a zkusit ze zámku znovu utéci, balili si věci. Liliina parta však procházela zahradu. Někde tu mohou objevit vodítko. Když zašly do vzdálenější části zahrady, uslyšely znovu zpěv, známý popěvek, tentokrát zpívaný mužským hlasem.
„Růžičko má voňavá, kvítečku růžový, nech mě pohladit tvé plátky, slíbat z nich rosu tvou.“
Spatřily zahradníka, jak okopává záhon s růžemi. Za keřem kousek od něj stála ta dívka v rudých šatech a pokukovala po něm. V krásné tváři měla nepřítomný výraz. Sem tam jí cuklo v koutku úst a bezdůvodně se usmála. Zahradník se uculil. Předklonil se, ustřihl rudou růžičku a nepřestávaje opakovat ten jednoduchý nápěv, šel rovnou ke skryté dívce. Popadl ji za ruku a vytáhl na cestu. Sklopila zrak a hleděla na špičky střevíčků. Nedbal toho. Pohladil ji po vlasech a zasunul do nich tu ustřiženou růži. Dívka překvapeně zvedla zrak, hleděla na něj velkýma nádhernýma dětskýma očima, ústa pootevřená. Pak se zahihňala, chytla růži ve vlasech a dětsky rozdováděným krokem někam odtančila. Zahradník se za ní zamyšleně díval a hladil si špičku kníru. Zafoukal vítr, znovu začala strašlivá bouře. Obraz zmizel.
Ze zámku až k nim dolehl výkřik. Rozeběhly se tam.
Mivi ležela na podlaze a krvácela. Merid s Činčin jí obvazovaly ránu na noze.
„Co se jí stalo?“ ptala se udýchaná Myška.
„Nevíme, najednou ze stolu spadl nůž a takhle ji pořezal,“ odtušila Činčin.
„To určitě nebyla náhoda,“ posmutněla Lili. „Prosím, buďte opatrní.“
„Měla by s tím jít na chirurgii, ať to zašijí,“ konstatovala Činčin. „Já jí to můžu jen stáhnout, aby to nekrvácelo.“
Jako výsměch znělo zakvílení větru, jenž se opřel do okna. Začala další bouře.
„Venku umřeme,“ prohlásil Saudek. „Tu bouři by vážně nikdo nepřežil.“
„Tady taky nikdo nepřežije,“ pomyslela si Lili, ale nahlas raději neřekla nic.
„Jak se ti líbil trik s nožem?“ houkl jí někdo do ucha.
Seděla zrovna na sedátku u okna a s podloženou bradou hleděla ven.
Přemýšlela, takže se lekla. Hned poznala hlas, jejž by raději už nikdy neslyšela.
„Ani trochu,“ obrátila se na ducha a snažila se neotřást odporem, když viděla, že na sebe zase vzal podobu rozpadající se mrtvoly.
Zjevně ho to zklamalo, takže se změnil v pohledného mladíka. Posadil se na stůl a podepřel si bradu. „Nu což, osobo?“
Lili zavrtěla hlavou. „Má se mi líbit, když zbaběle napadáš neozbrojené – bez varování, bez možnosti bránit se?“.
Vyskočil. „Zbaběle?! Jsi drzá a asi tě poznamená můj kord!“
„Klidně,“ odtušila Lili. „Ale komu se pak budeš chlubit? Navíc jsi stejně nevychovanec, ani ses mi nepředstavil, pane. Takto se chová šlechtic?“
„Šlechtic se chová se šarmem jen k sobě rovným, holoto.“
„Jak myslíš. Vymyslím si tedy pro tebe jméno sama. Co tak Krysa? To se k tobě hodí!“
Vytasil kord a položil ho Lili na krk. „Zapíchnu tě jako husu.“ Vztekle mávl rukou. „Vratislav. To ti musí stačit. Připrav se, že nehod bude přibývati!“ Uchechtl se a zmizel.
Lili znovu vyhlédla z okna. To, co uviděla dole na kraji bývalé zahrady, jí zvedlo žaludek. Na jedné z větví se houpal onen zahradník v oprátce, pod ním stála Margot se zkrvaveným děťátkem na napřažených rukou a zírala na něj… Pak se rozeběhla do lesa.
Chodbou se rozlehl výkřik. Odtrhla se od okna, kde už stejně nebylo vidět nic jiného než tu strašlivou bouři. Běžela na chodbu. Vládl tam zmatek. Růženíni křičeli, kdosi ležel na zemi, někdo se opíral o zeď a naříkal.
„Co se stalo?!“
„Drželi jsme se pohromadě, přesto to zaútočilo.“
„Vzduchem létaly kameny, nevím, kde se vzaly!“
„Asi tam dole, jak opravují sala terrenu, je jich tam dost. Jenže takovouhle hromadu dostat sem a házet jimi po nás – to už chce mít pořádnou sílu!“ konstatoval kdosi.
„Tady Vori má pořádnou bouli, ale jinak je snad v pořádku. Saudek už se taky probral, kámen ho omráčil. Všichni živí, ovšem asi jen zázrakem. Zato modřin bude požehnaně!“ ukazovala Činčin.
„A kde je Mell?!“ Ticho. Nikdo nevěděl, všichni se zmateně rozhlíželi. Lili se zhluboka nadechla. Honem na zahradu.
Mell, bičovaný deštěm, se zmítal mezi stromy. Nevěděl, jak daleko od zámku už je, možná běží v kruhu. Hnal ho děs. To něco neviditelného do něj sem tam vrazilo, takže upadl. Kolena i ruce měl sedřené, šaty plné bláta. Oči oslepené deštěm. Tu a tam dostal i silnější ránu, to jak se vznesl nějaký kámen či větev. Utíkal, stále kupředu, jen se nezastavit. Věděl, že jinak zemře.
Vtom ho cosi povalilo na zem. Uslyšel šeptání:
„Tiše, nehýbej se.“
Poznal Lili. Vmáčkla ho pod kořen povaleného stromu a opřela se o něj. Nic neviděl. Zato Lili ano.
Margot v roztrhaných šatech a s rozcuchanými vlasy klopýtala a rozhlížela se. Kulhala. Tvář měla rozedranou a krvavou, z rukou jí kapala krev. Její pohled byl divoký jako pohled blázna.
„Růžičko, kde jsi, má růžičko voňavá!“ Tekly jí slzy a mísily se s krví, stékaly dál na krk. Déšť se jí však ani nedotkl. Volala, křičela, kvílela pořád totéž. Chvílemi zpívala plačtivým hlasem úryvek písně, kterou už Lili znala. Pomalu přešla kolem ní. Jen na okamžik jako by ji spatřila, ovšem pokračovala v cestě kamsi do lesa, za chvíli zmizela mezi stromy.
Teprve po hodné chvíli se oba zmáčení lidé odvážili pohnout a Mell vylezl z úkrytu.
„Jak jsi věděla, kam jít?“ divil se roztřesený Mell. Vytíral si bahno z očí.
Lili zvedla hlavu: „Myslela jsem si, že tě nakonec, i když oklikami, dožene až sem. Tady pod tu větev.“
Mell se také podíval vzhůru.
Nad jeho hlavou se na větvi houpala prázdná oprátka.
Růženíni se zabarikádovali v jedné větší místnosti poblíž sociálního zařízení, aby trasa, kterou by museli projít, byla co nejkratší. Do sprch i na toaletu chodili společně, drželi se za ruce a obezřetně se rozhlíželi. Útok mohl přijít kdykoliv a čímkoliv.
Zrovna se plížili v hloučku hrozivě tichou chodbou, když se ozvalo hvízdnutí, ostrý svištivý zvuk. Nikdo nevěděl, odkud přichází. Něco neviditelného vrazilo tu do jednoho, tu do druhého. Někdo upadl. Mezi napadenými propukla panika. Křik. Lomoz. Svištění.
Lili v tom zmatku kdosi popadl a hrubě strčil do místnosti, kde poprvé uviděla duchy. Upadla na podlahu a bolestivě se udeřila. Slyšela, jak zapadly dveře. Když se konečně zvedla, hleděla do vzteklé Vratislavovy tváře.
„Pokazilas mi zábavu,“ kopl do ní. Na ducha měl nečekanou ránu. „Chtěl jsem toho mládence trochu pohoupat.“
„Tak jako jsi pohoupal zahradníka?“ třela si Lili místo, kam dopadl kopanec.
„To jsi taky viděla?“ usmál se. „Nemusel jsem ho pohoupat, šel to udělat sám.“
„Proč by to dělal,“ nevěřila mu.
„Po tom ti nic není,“ odsekl. „Kdyby mě nepředběhl, skončil by časem s rozpáraným břichem a vyhřezlými střevy. Holota. Však by nebyl první. Možná ani poslední, třeba to zkusím na některém z tvých kamarádíčků smrtelníků.“ Pohladil kord a zmizel.
Lili vstala a pokusila se otevřít dveře. Nešlo to. Ten hajzl je zamkl z chodby. Zkusila bušit, ale tušila, že jí nikdo neotevře. Všichni se nejspíš běželi schovat do „bezpečného pokoje“, jak si útočiště pojmenovali. Chvíli ještě do dveří bouchala a kopala, pak si však sedla na zem, opřela se o ně a přemýšlela. Přemýšlení pozvolna přešlo až ve spánek.
Vzbudil ji šramot. Otevřela rozespalé oči a zkoušela zaostřit obraz. Spatřila Margot. Seděla na prosté židli u stejně prostého stolu a hladila si vzdouvající se bříško. Její tvář osvětlovalo pouze světlo měsíce, ani svíčku jí nenechali.
Hleděla do okna na měsíc a šeptala: „Růžičko má voňavá, kvítečku růžový…“
Lili si ji mohla poprvé pořádně prohlédnout. Margot měla krásnou, jemně řezanou tvář, nejeden malíř by podle ní jistě namaloval anděla. Obklopovalo ji zvláštní světlo, takže Lili viděla i ten sebemenší detail. Nádherné velké dětské oči orámované hradbou dlouhých řas. Plné něžné rty semknuté ve zvláštním úsměvu. Ladnou křivku krku i hustou hřívu černých vlasů vyčesaných do drdolu. Měla oblečenou jen bílou košili lemovanou krajkou a tmavě červený plášť, do kterého se choulila, zdálo se, že je jí zima.
Pod nohama jí ležela klubíčka – psíci. Kolik jí jen tak může být let? přemýšlela v duchu Lili. Čtrnáct? Patnáct? Vypadala opravdu velmi dětsky.
V zámku zarachotil klíč. Lili se hnula ode dveří. Ty se jakoby otevřely, jenže tento pohyb způsobil pouhý přelud. Dveřmi vešel Vratislav, Lili tentokrát jako by ani neviděl. Psi vyskočili a začali kňučet. Margot se schoulila a hleděla na něj vyplašenýma očima.
„Nesu ti něco k snědku, sestřičko,“ bouchl o stůl cínovým talířem, na kterém se vyjímal jediný krajíček chleba. Postavil se za ni a položil jí ruce na ramena. Tvářila se vyděšeně.
„No tak, sestřičko. Řekni, kdo ti to udělal. Komu to porodíš parchanta!“ Margot zírala a nemluvila. „Čí je to dítě!“ obořil se na ni důrazněji a bolestivěji sevřel ramena. Zakvílela bolestí.
„Dítě?“ opakovala nechápavě.
Vratislav sjel rukama až na její ňadra. „Margot, Margot. Co ti Bůh přidal na kráse, to ti ubral na rozumu. Jak jsi vůbec mohla dovolit někomu, aby se tě dotkl? Patřila jsi jenom mně, už odmalička jsi byla mou hračkou. Má krásná, avšak hloupá sestra. To já měl být tvůj první a jediný, jenže někdo mě drze předběhl. Zaplatí za to, až ho najdu. Ty mi asi nepomůžeš, viď.“
Margot se mu vymanila z rukou a uskočila do rohu místnosti. Tam se schoulila v poloze, jako by očekávala ránu.
„Ne, dnes tě nebudu bít. Udělám něco jiného.“ Rychlým pohybem uchopil jednoho pejska a držel ho ve vzduchu. Psík kňučel, rafal po něm, ovšem nic nezmohl. Vratislav jej probodl kordem a mrtvolku hodil na zem. Margot začala kvílet a rvát si vlasy. Plazila se k mrtvému tělíčku, hladila ho a kňučela jako ten pejsek. Rozuměla smrti? Nebo jen pochopila, že nevlastní bratr ublížil jejímu psímu příteli? Vratislav se obrátil a odešel z pokoje. Zase cvakl zámek. Margot se postavila, držela se za břicho a šla až do místa, kde se na kameni rýsoval drobný křížek. Prstem od psí krve po něm přejížděla a něco šeptala… Pak se rozplynula.
Lili, otřesena tím, co viděla, zkusila dveře. Otevřely se.
Vyšla na temnou chodbu. Asi ji nikdo nehledal, možná jsou zalezlí v bezpečném pokoji a přemýšlejí, kam se poděla. Nebo jsou už všichni mrtví?!
Lili se rozeběhla k pokoji. Ne, slyšela šeptání, hlasy. Zůstala stát za dveřmi. Žijí, oddechla si. Jenže jak dlouho? Ona je jediná, kdo může s Vratislavem mluvit. Jediná, kdo vidí celé úseky z Margotina života. „Možná se mi Margot snaží něco sdělit?“ přemýšlela. „Nebo někdo jiný? Vratislav se chlubil svým sadismem. Možná ho má někdo konečně zastavit…“
Jak tam jen tak stála, všimla si další postavy. Povědomý chlad jí přeběhl po zádech. Další žena, ještě neznámá. Starší, snad padesátnice v černých usedlých šatech s přísným výrazem ve tváři. Vlasy protkané stříbrem. Nevýslovně smutná. Také ji obklopovala aura tlumeného bledého světla. Hleděla na dveře, ze kterých se před chvílí Lili osvobodila. Přecházela zamyšleně sem a tam. Skloněná, záda prohnutá jakoby tíhou starostí. Najednou se zastavila a se starostlivým výrazem hleděla na ony dveře. Pak se rozplynula.
Lili povzdechla. Ano, něco se tam děje a ona musí vidět co. Musí zpátky.
Chvíli si dodávala odvahy, než zmáčkla kliku Margotina pokoje. Zdál se nebývalé osvětlen. Margot ležela v posteli, na hrudi čerstvě narozené děťátko. Očima plnýma něhy ho hladila a tichoučce zpívala:
„Růžičko má voňavá, kvítečku růžový. Má Růžičko, Růžičko voňavá.“
„Holčička. Margot právě porodila svou Růžičku,“ uvědomila si Lili. Opustila ten obraz plný láskyplné něhy. Ne, Margot nevypadala jako krutý vrah. Jistě, rozum se jí v hlavě pletl, možná byla slabomyslná, avšak na dítě se dívala s takovou láskou!
„Lili, jsi to ty!“ vykřikla Myška. Spolu s Ladou se vydaly Lili hledat a oddychly si, když ji uviděly živou.
Lili přikývla, ovšem měla oči pro někoho jiného: u schodiště sestupujícího dolů čekala ta starší dáma. Ohlédla se, jako by se chtěla přesvědčit, že ji viděla.
„Jsem v pořádku. Ale teď už musím jít,“ odbyla Lili kamarádky.
„Kam?! Zbláznila ses?! Všichni jsou strachy bez sebe, že jsi někde zabitá!“ snažily se ji zadržet.
„Musím jít. Za ní!“ ukázala ke schodišti.
Ony nikoho neviděly. Zastavily se. Lili šla dál.
„Nemůžeme ji nechat samotnou,“ dohadovaly se, avšak než sebraly odvahu, byla Lili pryč.
Lili pomalu sestupovala po schodišti hlouběji. Třásla se a vnímala, jak divoce jí buší srdce. Špatně se jí dýchalo. Měla obyčejný strach, její smysly byly vybičované k zbláznění. Každé zapraskání, šustot v ní vzbuzovaly hrůzné představy. Konečně dosáhla přízemí. Jenže černá postava se nezastavila. Naopak, pokračovala kamsi dolů. Lili tedy šla také.
Žena zmizela a Lili se najednou ocitla úplně sama kdesi ve sklepení. Kromě tmy neviděla nic. Vlhkost a lezavý chlad těchto podzemních prostor se k ní neodbytně přimkly, takže už se netřásla jen strachem. Klopýtala a snažila se nevnímat zápach stoleté zatuchliny. Potmě nahmatala zeď. Zdála se vlhká a porostlá mechem. To, co ji švihlo přes obličej, byla jistě pavučina. Znechuceně si otírala tvář, neboť pavučin tu viselo požehnaně.
Konečně uslyšela hlasy. Zpod dřevěných vrátek probleskovalo světlo. Zastavila se. Ještě může utéci. Jenže ten červ pochybností, zvědavosti a snad i překypující adrenalin ji pobízely: Kupředu! Neotálej!
A tak s posledními zbytky odvahy pootevřela dvířka…
V malém sklepení hořely louče a halily prostor do tajemného kouře. Jako prvního si všimla Vratislava: rázoval po sklepení sem a tam, oblečený do černého oděvu zdobeného stříbrem. Pohrával si s kordem a otvíral ústa. Něco říkal, ovšem Lili mu zpočátku nerozuměla. Uprostřed místnosti se nalézal mohutný dubový stůl. U něj klečel se svěšenou hlavou zahradník. Zíral na podlahu a zdál se vystrašený k smrti. V koutku se krčila ještě jedna postava: Margot. Tiskla k sobě vrnící holčičku v peřince. Poulila vyděšené oči blázna na svého bratra. Zdálo se, že ničemu, co se tu děje, nerozumí. Přesto se viditelně bála.
„Chvíli mi trvalo, než jsem odhalil, který bastard zprznil mou sestru!“ porozuměla konečně Lili Vratislavovým slovům. „Ptal jsem se jí, pěknými slovy se ji snažil přesvědčit, ale ne, nic neprozradila. Bil jsem ji, zabíjel jednoho psa po druhém. Pak jsem pochopil: moje malá bláznivá Margot nerozuměla, nač se jí ptám. Netušila, co se s ní dělo a bude dít. Jenom stále dokola zpívala tu svou hloupou písničku. Růžička sem, růžička tam. I tomu děcku tak začala říkat! Hrozně jsem zuřil a nejraději bych je obě zabil. Jenže to by nebylo ono. Musel jsem najít toho ničemu, co mě předběhl. Co mi vzal mou poslušnou sestřičku. Mé cvičené zvířátko. Růžička. Pak jsem pochopil. Kdo jí nosil růže do vlasů? Kdo vysázel před okny růžové keře? Kdo se o ně staral? Zahradník.“ Vratislav nad mužem mávl kordem, šlehl ho přes záda. Zahradník se rozplakal.
Vratislav jej pozoroval s pohrdavým úšklebkem. „Nedivím se ti. Margot je krásná dívka. Překrásná, nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. A tak hloupoučký. Vzal sis ji násilím? Nebo stačilo poručit? No tak mluv, ty hnojaři!“, bouchl silně pěstí do stolu.
Zahradník se sesypal na podlahu a štkal: „Ne, pane! Stačil úsměv, pohlazení, růžička… Byla důvěřivá.“
Vratislav se posadil na stůl a hleděl na tu hromádku strachu. „Důvěřivá… To ona, Margot, je. Zůstal jí rozum malého děcka, i když tělo vyrostlo. Pohlazení, úsměv? Pravda, ani jednoho ani druhého se jí nikdy nedostávalo. Byla pro tebe snadnou kořistí. Možná sis myslel, že na to nikdo nepřijde. Vždyť holka ani nevěděla, co jsi s ní dělal! Jenže co čert nechtěl, narodil se parchant. A Margot tě prozradila, protože si zapamatovala, cos jí nejspíš šeptával do ouška. Růžičko voňavá, kvítečku růžový… Fuj!“ Kopl do ležícího kvílejícího muže okovanou botou. „Jsi zmetek a jako zmetek umřeš. Kousek po kousku tě rozkrájím. Nikdo tě nebude hledat.“
Zahradník se začal plazit k jeho nohám a objal je. Pevně je svíral a naříkavě škemral. „Pane, prosím, ušetři můj život! Prosím tě, udělám cokoliv, abych si ho zasloužil. Prosím, nezabíjej mě!“
Margot se stále krčila v koutě. Dítě se rozplakalo. Začala je tišit.
Vratislav na ni hleděl s nenávistí. „Cokoliv? Dobře, vyzkouším si tě. Vstaň.“
Zahradník se postavil na roztřesené nohy. Vratislav došel až k Margot a smýkl s ní ke stolu. „Nenávidím to děcko. Nenávidím vás oba. Podrž ji.“
„Co chceš dělat, pane?!“ naříkal zahradník, když viděl, že jeho pán bere do rukou hřeby a kladivo.
„Uvidíš. Pevně ji drž. Pamatuj si, buď dítě, nebo ty.“
Zahradník se sesul k zemi: „Pane, přece nechceš, abych byl nápomocný vraždě neviňátka?! Pane, ušetři ho! Pane!“ spínal ruce.
Vratislav pohlédl na kord. „Buď dítě, nebo ty, znovu to opakovat nebudu.“
Zahradník se nejistě zvedl a se sevřenými rty se postavil za Margot. Vzal jí dítě z rukou a položil je na stůl. Margot sebou cukala a vystrašeně se dívala po dítěti, avšak stále nic nechápala. Vratislav ji vzal za ruce ji položil je na stůl dlaněmi nahoru. Kňučela strachy. Ale když jí Vratislav vložil na dlaně dítě, uklidnila se a dokonce se usmála.
„Drž ji,“ sykl Vratislav a zahradník Margot pevně přitiskl. Vratislav vzal hřeb a přiložil k dítěti… Lili se dala na útěk.
Chtělo se jí zvracet, vrážela do zdi, ale utíkala pryč z toho místa. Něco tak strašného už nikdy z mysli nevypudí. Klopýtala, upadla, udeřila se, jenže nic z toho jako by necítila. Plazila se po schodech nahoru, neschopná stát na roztřesených nohách. Konečně byla v přízemí, daleko od proklatých dveří. Tam se sesula.
„Lili, co se ti stalo?!“ uslyšela známé hlasy a pocítila na ramenou chlácholivý dotyk.
„Pamatujete si, jak jsme přemýšlely, co znamenají ty skvrny na Margotiných nehtech? Ozdoby? Pěkné ozdoby! Víte, jaké ozdoby jí bratříček věnoval?! Byly to hřeby! Přibil jí dítě, její Růžičku, k rukám hřeby!“ křičela.
„Cože?! Ne, to není možné! Něco tak strašného by přece nikdo neudělal!“ nemohly uvěřit.
„Co se tu děje? Copak jim to tu vykládáš?“ uslyšela Vratislavův hlas. On sám se zjevil několik kroků od nich a pátravě si je pohlížel.
„Pravdu, ty vrahu!“ plivla po něm Lili.
„Co ty můžeš vědět! Nic. Ještě jsi tehdy nebyla na světě,“ křikl.
„Co vím? Že jsi týral svou nevlastní sestru, využíval její slabomyslnosti. Toužil jsi po ní, chtěl jsi ji pro sebe, že je to tak?! Jenže jsi možná nenašel odvahu. Co kdyby se někomu svěřila… Znásilnění sestry by ti nemuselo projít tak snadno, jako ti procházelo její bití. Jenže tu byl ten ubožák, zbabělec zahradník. Zneužil tvou sestru a ona s ním počala dítě. Dcerku. Tys je zabil.“
Vratislav s tvrdým pohledem šel pomalu blíž. „Mýlíš se. Zabil jsem jen to děcko. Margot se zabila sama, stejně jako ten idiot zahradník. Měl štěstí: nechal bych ho pár dní žít, aby ho sžíraly výčitky z vraždy vlastního dítěte. Pak bych ho umučil. Jenže nevydržel, slaboch, a pověsil se dřív, než Margot utekla.“
Lili se postavila a dívala se do tváře, v níž se zračila krutost, podtržená bělostí lebky, jež sem tam prosvítala. „Margot vám utekla? Slabá dívka zmučená bolestí?“
Vratislav se zamračil: „Ano, zamkli jsme ji tam. Blázni někdy vyvinou nadlidskou sílu, aby se dostali z vězení. Vylomila mříže v okně a prchla.“
„Dítě v náručí,“ přerušila ho Lili. „Doběhla až pod větev, na níž se už houpal zahradník. Chvíli se na něj dívala a kdo ví, co se jí honilo hlavou. Pak utíkala dál do lesa.“
Vratislav mlčel a mračil se stále víc.
Lili na to nedala a pokračovala nahlas, aby ji slyšely i obě kamarádky. „Margot musela velmi trpět, měla probodené ruce a její dítě se nehýbalo. Možná nerozuměla tomu, co je smrt, avšak pamatovala si, že pejsek, cos mu ublížil, už nereagoval na její doteky. Kam by tak šla na smrt vyděšená dívka, jež tu nepoznala moc dobrého? Do vesnice. Možná běžela k cizím lidem a doufala, že jí někdo pomůže. Jenže co udělali vesničané, když spatřili tu bláznivou s mrtvým dítětem na rukou? Hřeby si zřejmě vytrhla už ve sklepě, takže teď držela jen zakrvácenou mrtvolku. Co jí mohli udělat, lynčovali ji?“
„Tak nějak,“ přikývl.
„Jenže ona jim určitě utekla,“ přemýšlela Lili nahlas. „Viděla jsem ji, jak položila dítě do bezpečí. To už byla zbitá a zraněná. Pak ji museli znovu chytit…“
Vratislav popadl Lili za krk. Přestože byl duch, měl pořádnou sílu. Lili se začala dusit. „Ty jsi viděla, kam to dítě odhodila?! Řekni mi to, okamžitě mi to řekni!“
„Ne, tobě ne!“ sípala Lili.
Myška i Lada se jí vrhly na pomoc, ale odletěly vzduchem, jako by byly jen pápěří. Jenže Vratislavovi docházela síla, stisk povoloval. Lili se mu vytrhla a třela si krk. Viděla, jak Vratislav zlehka zprůsvitněl.
„Aha, zdá se, že pán tohoto panství nemá sílu, kterou by si přál mít! Zdá se, že se těmi útoky vyčerpal a teď už dokáže jen zranit, ne však zabít!“ pochopila.
„Já možná ne, ale ona ano,“ sykl nenávistně a pokynul hlavou do strany. Tam se objevila postava nešťastné dívky, mladé matky v té podobě, v jaké už ji Lili viděla: zraněná, ztlučená a s krvavýma rukama napřaženýma před sebe.
„Růžičko voňavá! Růžičko moje! Kde jsi?!“ volala.
Vratislav se postavil před ni. „Margot, sestřičko! Ony mají tvou Růžičku! Ony jí ublížily! Pomsti se, zab je! Ubliž jim, jako ony ublížily Růžičce!“
Margotin obličej se měnil, stahoval se zlobou. Oči měla plné bolesti a nenávisti.
„Ne, Margot! Stůj! To on Růžičce ublížil. Pamatuješ? Vzpomínáš si na pejska, který hodně naříkal, pak už jen mlčel? To udělal i Růžičce! Vzpomeň si!“ snažila se jej Lili překřičet.
Margot se nerozhodně zastavila.
„Sestřičko moje milovaná, nevěř jí! Chce tě zmást, víš, že jsi ještě dítě a musíš mě poslouchat? Jsem tvůj starší bratr! Přece bych ti nelhal! Vzala ti Růžičku a schovala ji. Nenajdeš ji. A Růžička někde dlouho plakala, sama, opuštěná. Pak už nemohla plakat. Ublížila jí. Roztrhej ji! Už jsi přece zabíjela, tak dělej!“
Lili udělala krok k Margot. „Margot, ty nejsi vrah! To on ti nakukal, abys ubližovala. Protože sám je slaboch a zbabělec. Umí týrat jen ty slabší. Tebe zlomit nedokázal. To on ublížil Růžičce.“ Zarazila se. „To on přece ublížil i tobě! Pamatuješ? Vesničané tě zbili. Bolelo to, viď? Dotáhli tě sem, na zámek. A tvůj bratr tě zabil, abys neprozradila pravdu.“ Margot usilovně přemýšlela. Krabatilo se jí čelo.
„Nevěř jí!“ sykl Vratislav.
„Margot, já tvé Růžičce neublížila.“ Lili naznačila náruč a začala jí pohupovat tak, jak to kdysi viděla u Margot. Neuměle prozpěvovala nápěv, ukolébavku pro malou Růžičku. „Růžičko má voňavá, kvítečku růžový, nech mě pohladit tvé plátky, slíbat z nich rosu tvou.“ Poslední slova už zněla dvojhlasně, to Margot poznala svou písničku. Tvář se jí rozjasňovala stále víc. „Růžička moje.“ Hned nato se zakabonila: „Kde je má Růžička? Kde spí?“
Lili se smutně usmála: „Tam, kde jsi ji položila, aby tam spala v bezpečí. Les ji přikryl a ochránil, aby ji nikdo nenašel. Spí tam pořád. Jestli chceš, dovedu tě tam.“
Margot se usmála.
Ale vtom mezi ně vpadl Vratislav. „Prrr, děvčata. Nikam nepůjdete! Margot nesmí najít své dítě. Zabráním vám v tom.“
„Jak? Nemáš už sílu,“ zasmála se Lili. „A já ti rozhodně nedám čas, abys ji zase získal.“
„Ještě pořád je tu ten sluha,“ mávl rukou Vratislav. Za Margot se objevil zahradník. Mlčky hleděl na scénu před sebou.
„Ten už ti nepomůže, Vratislave. Možná se tě za života bál, jenže pak ho tížilo svědomí. A tíží ho celou dobu, co tu je, jeho duše touží po klidu. Nedokázal ochránit svou milou ani dítě. Zbaběle utekl z tohoto světa. Je načase, aby napravil, co pokazil. Nemám pravdu? Zastaví tě na tak dlouho, abychom mohly s Margot najít Růžičku.“
Lili se podívala na zahradníka. Ten pomalu vykročil k Vratislavovi. Stále mlčky, o to však zlověstněji.
„A tady matinka má taky co napravovat,“ kývla Lili k další temné postavě, co se dosud ukrývala ve tmě. „Nezasáhla, když jsi malé sestřičce ubližoval. Nezastala se jí, když jsi ji věznil celé dlouhé měsíce v jejím pokoji.“
„A nehledala jsem ji, když i s dítětem zmizela,“ poprvé promluvila žena v černém. „Byl jsi mou chloubou, Vratislave, můj jediný, tak dokonalý syn, věrný odraz prvního milovaného muže! S pohrdáním jsem hleděla na tu malou, již jsem vyvdala. Sice hezká, ale tak hloupá! Věčné dítě. Když její otec, můj druhý manžel, umíral, přísahala jsem mu, že se o Margot dobře postarám a budu ji mít ráda, jako ji miloval on sám. Avšak nedokázala jsem dát lásku něčemu tak hloupoučkému. O to víc jsem zářila, když jsi převzal panství ty. Má pýcha rostla den ze dne víc a víc. Byl jsi tak krásný, chytrý a vznešený! A jak jsi vše řídil pevnou rukou, vedl, poroučel! Všichni se tě báli! Později i já… Raději jsem zavírala oči a mlčela. Ke všemu, co jsi dělal. Je načase splatit své nevlastní dceři, co jí dlužím! Konečně se našel někdo, kdo nám v tom pomůže!“
Obě postavy teď kráčely proti Vratislavovi. Ten začal couvat, mával rukama. Jeho tvář se měnila děsem, už mizela její krása, kůže se ztrácela a zůstávala jen kost a zápach rozkladu. Bolestně vykřikl a všichni tři se rozplynuli.
„Pospíchejte, je neskutečně silný!“ slyšela ještě Lili naléhavý hlas, znějící odněkud ze tmy nebytí.
Jen Margot tam stála, udivená tím, co viděla.
Lili se obrátila na vyděšené kamarádky schované pod schodištěm.
„Už můžete vylézt. Tady Margot vám neublíží. Já teď s ní půjdu za Růžičkou. Slíbila jsem jí ukázat cestu. Myslím, že vy jít nechcete.“
Zavrtěly hlavou.
„Fajn. Jděte říci ostatním, co se stalo. Všechno jste slyšely a možná i viděly, je to tak.“
Přikývly.
„My jdeme, Margot. Musíme pospíchat, Růžička čeká.“
Cesta temným lesem nebyla zrovna příjemná. Lili klopýtala a proklínala se, že si nevzala baterku či jiné světlo. Navíc ji zmáčel ledový déšť, bouře dosud neustávala. Kvílení větru znělo přímo děsivě, ale po tom, co dnes zažila, to skoro nevnímala, stejně jako kolem padající větve a vyvrácené stromy. Konečně nalezla, co hledala: zbytky kapličky a u nich růžový keř. Kupodivu na keři i teď v noci kvetlo jedno poupě a zdálo se, že také jemně světélkuje.
Lili květ utrhla a podala jej Margot.
„Zde máš svou Růžičku, maminko. Čekala tu na tebe po celý čas. Už můžete být zase spolu.“
A opravdu: květ se v Margotiných rukách proměnil ve vrnící miminko. Margot se na něj podívala opět těma vlahýma očima, jako tehdy, když se Růžička narodila. Přitiskla ji k sobě, hladila, zulíbala ji. Usmála se na Lili a zdálo se, že její pohled zmoudřel.
„Děkuji,“ zašeptala a i s děťátkem se rozplynula.
Lili věřila, že teď už pozná skutečné štěstí… A kdesi v dáli zakvílel mužský hlas a Lili se dokonce zdálo, jako by na vteřinu či dvě zahučel obrovský oheň. V tom okamžiku bouře ustala.
I tak cesta zpět k zámku tmou byla těžká a Lili se cítila opravdu vyčerpaně, když konečně za rozbřesku stanula u paty schodiště. Vysílená a bolavá, toužila už jen spát a spát… Vycházející slunce osvítilo zámek a ten vypadal přátelsky a poklidně. Lili pohlédla na schodiště a uvědomila si, že už nemá sílu ho vyjít. Opřela se tedy o vyschlou kašnu a pomalu se sunula k zemi. Ještě slyšela, jak se kašna začíná plnit vodou, poté hlasy, přicházející jakoby odkudsi z velké dálky. Usnula tak tvrdě, že ani nevnímala, jak ji kamarádi zvedají a nesou do zámku. Ze spánku se usmívala. Spala klidně, konečně byli v bezpečí…