Na sklonku týdne bylo možno vysokého vypravěče jménem Zneklidňující spatřit, jak se baví sám se sebou, zatímco přechází po své komnatě v Athenaeu v Egejských kopcích, největším centru vzdělávání na Zemi. Evoluce nadělila vysokým vypravěčům značný intelekt, který on nyní zaměřil na rozvažování nad obtížnou otázkou: kdy jít na večeři. Zneklidňující chtěl svůj příchod do velké síně načasovat do okamžiku, kdy budou fronty na jídlo nejdelší. Dav čekající na týdenní dávku masa mu sloužil ke dvěma účelům. Mohli by ho zahlédnout potenciální učitelé, kterým by tak mohl připomenout, že je k dispozici pro výzkumný projekt, jenž vyžaduje služby molekulárního biologa. Pokud brzy nedosáhne pozoruhodných výsledků, jeho dny v Egejských kopcích budou sečteny. A za druhé‘, polovinu vysokých vypravěčů ve frontě na jídlo tvoří ženy.
I přes tyto nepříznivé okolnosti bylo maso a s ním související fronty nejdůležitější událostí každého týdne. Zneklidňující si vychutnával svou přítomnost mezi nejrůznějšími exotickými intelektuály, z nichž někteří pocházeli z ještě větších dálek, než byla jeho rodná Sibiř. Do Athenaea stále přicházeli vysocí vypravěči ze vzdálených národů. Přitahovala je místní učenost i malebná středomořská pohoří. V posledních letech jich spíše přibývalo a patřil mezi ně i Zneklidňující. Tato instituce se proslavila a získala si jméno jako světová autorita v překládání a uplatňování znalostí získaných ze studnice dávných lidských dokumentů objevených na Měsíci.
Při poslední cestě po místnosti oslovil Zneklidňující ještě jednou svou prázdnou komnatu. Jeho poslední věta v doslovném překladu zněla: „Mé dobře připravené a dostatečně upravené já, vysoké zhruba sto dvacet centimetrů, odejde z těchto komnat do Velkého sálu, kde bude pokračovat v častování shromážděných davů nejvýznamnějšími a největšími příběhy pronesenými v těchto prostorech, a získá tak několik nových kamarádů a jeden nový výzkumný projekt.“ Byla to dobrá věta, takové ženám připadají neodolatelné. Kromě toho, že obsahovala všechny prvky proslovu, které vyžaduje řádná skladba – velikost, popis, předmět, činnost a fikci – ta fikce byla sama o sobě výjimečně velká a navíc ještě absurdně optimistická.
Volnější interpretací této velké věty mohlo být: „Je čas jít. Nepokaz to.“
Síň, vyhloubená do nitra svahu, byla obrovská, překypovala ale natolik životem, že působila útulně, dokonce až přeplněně. Polovina vysokých vypravěčů byla středomořského typu se slámově žlutou srstí s šedými podtóny. Těla měli štíhlá a ne příliš ochlupená, a díky tomu se jejich vousky a ocasy zdály delší, vyčnívající oranžové řezáky vystouplejší a stehna charakteristicky okouzlující. Znepokojující, s typicky podsaditou sibiřskou stavbou těla opatřeného čokoládově hnědou hustou srstí a krátkýma ušima si v okolních vesnicích často připadal nepatřičně, ale nikdy tady v Athenaeu. Toto místo právě v této době bylo nejkosmopolitnějším místem na Zemi.
Přesunul se k výdejní lince a snadno si našel místo v davu pomocí kombinace podnětů z pachů, postavení uší a celé řady faktorů, které by příslušníkům jiných druhů připadaly nejednoznačné. Když své místo přenechal jedné typicky africké samici s dlouhýma lysýma ušima, slonovinově zbarvenými řezáky a téměř namodralou podsadou pod čistě bílou svrchní srstí, zaujal Znepokojující místo před párem mladých Severoameričanů. Jejich jména si nevybavil, ale pamatoval si, že to byli začínající chemici, blízcí příbuzní a natolik noví, že tato krásná, černě pruhovaná samice si určitě ještě nenašla žádného partnera. Zneklidňující využil několika záminek k zapojení do konverzace, a přitom se jednou nebo dvakrát „omylem“ otřel o tu severoamerickou samici oháňkou. Doufal, že se jí líbí mírně podsadití samci s hustou srstí. Když se Zneklidňující konečně dostal na řadu, naplnil si misku vrstvou pupenů z kapradí, dozdobil je černými bobulemi a vybral si prorostlý steak z hopsáka odříznutý ze zadku zvířete v místech napojení tučné oháňky.
Zneklidňující sice litoval, že se mu nepoštěstilo zapříst hovor s potenciálním učitelem, ale jinak byl se začátkem této pravidelné masité večeře spokojen. Přesunul se do rohu síně, kde se obvykle setkával se svým nejbližším přítelem Roztěkaným. Když pochopil, že dorazil před svým obvykle dochvilným společníkem, který se vždy bláhově hrnul na začátek fronty na maso, uvědomil si, že něco není v pořádku. Nebylo ovšem nic nezvyklého, že se Roztěkaný cestou do hodovní síně někde zapomněl. Zneklidňující se usadil a stihl přesně tři sousta, než konečně zahlédl přítele u bufetového stolu, u něhož již hustota strávníků značně prořídla Druhým signálem, že není všechno v pořádku, byl vzhled Roztěkaného. Uši měl dozadu, levé vousky zkroucené a spletené a slámově žlutou srst na pravém boku pocuchanou tak, že jí prosvítala šedá kůže. Když si Roztěkaný naplnil misku, nepřítomně si jednou rukou zakroutil levé vousky a současně se druhou rukou začal usilovně drbat na pravém boku.
Roztěkaný, s plnou miskou v ruce, se zhroutil na židli vedle svého přítele. Zneklidňující, který si dál hleděl své misky, ho vřele přivítal – mírným přimhouřením očí, zvednutím brady a jemným pohybem rukou. Roztržitý si jeho pozdravu nevšiml ani se ho nesnažil opětovat. Když Zneklidňující zaznamenal tento poslední důkaz, že je jeho společník nešťastný, zhostil se svaté povinnosti přítele a pokusil se o zlehčení situace.
„Podle postavení tvé čelisti soudím, že ti Vzpomínka musel zadat překlad z knihy o lidských zemědělských skladech,“ řekl mu (v podstatě).
Vzpomínka byl protivníkem Roztěkaného. Samice jménem Uspořádaná nedávno ukončila dlouhodobý vztah se Vzpomínkou a odešla od něj k Roztěkanému. Ztráta samice znamená ztrátu postavení, ale Vzpomínka předstíral, že mu to nevadí. Ke smůle Roztěkaného, tento vysoký vypravěč „bez zášti“ byl zodpovědný za rozdělování práce nováčkům.
Roztěkaný zvedl bradu, nafoukl tváře a nechal vzduch hvízdavě unikat mezi pysky v místech, kde mu zakrývaly oranžové řezáky. Bylo to něco mezi nuceným smíchem a dlouhým vzdechem.
„Byl jsem trpělivý,“ řekl (v podstatě), „postupně jsem stoupal na pracovním žebříčku. Dokonce jsem vytvořil první simulaci zvuků některých nezvyklých souhlásek vyluzovaných lidmi přes zuby se stisknutými rty. Dostal jsem ale, přes všechnu svou práci a dosažené úspěchy, úkol, který povede k něčemu převratnému? Nějakému důležitému okamžiku v dějinách lidí? Průlomovému vědeckému výzkumu? Novým technologiím nebo významnému uměleckému počinu? Ne. Místo toho mi vrazili nějaký jednodenní životopis. Jistě, v depozitáři Měsíce má výsadní postavení, ale dosud ho všichni významní ignorovali a čekali, aby jím mohli pověřit nějakého nováčka, jako jsem já –“
„Kolik na to máš času?“ zeptal se ho Zneklidňující.
„Dali mi měsíc. Mám pět týdnů na to, abych potvrdil, že je tak bezvýznamný, jak všichni předpokládají. Pět týdnů na nalezení důkazu toho, co už stejně víme: že lidský tvor z tohoto životopisu byl z historického hlediska naprosto bezvýznamný. Když se chceš dostat do jazykového programu Egejských kopců, nestačí jen umět dobře překládat, ale rovněž nacházet souvislosti mezi příslušnými texty a současným světem. ‚Pomocí svého dokumentu prokažte, že existuje spojitá posloupnost mezi lidskou společností a budoucností vysokých vypravěčů, říkají. Pomocí životopisu toho nýmanda? Z programu vyřadí polovinu z nás a mě za pět týdnů pošlou zpátky domů.“ Dlouze si povzdychl. „Nemůžu uvěřit, že jsem sem takovou dálku putoval jen kvůli tomu.“
Roztěkaný pohlédl na svého přítele. Omlouvám se, vyjádřil gestem: mírně skloněnou hlavou a pomalým vysunutím dolní čelisti. Roztěkaný pocházel z nedalekého pásu středomořských hor, západně od vnitrozemského Jónského moře. Zneklidňující sem ovšem dorazil z druhé strany Afroeurasijského superkontinentu.
Zneklidňující přijal omluvu Roztěkaného přimhouřením očí a zvednutím brady, které se jen nepatrně lišilo od neformálního pozdravu vysokých vypravěčů, což v podstatě znamenalo: Stále tě zdravím jako přítel.
„Nejedná se náhodou o životopis Mary Nguyenové?“ rýpl si Zneklidňující.
Roztěkaný po tom pokusu o vtip přimhouřil oči, nafoukl tváře a pobaveně vypískl. „Kdybych překládal životopis Mary Nguyenové, do příští sezóny by si mě vybralo pět samic. Ne, je to o někom jménem James Freeman.“ Roztěkaný použil přibližný ekvivalent onoho jména v jazyce vysokých vypravěčů. „O něm jsi nikdy neslyšel. Nikdo o něm neslyšel. V dalších dokumentech, které jsme přeložili z lidského depozitáře na Měsíci, o něm neexistuje jediná zmínka. Nepocházel ani ze žádné z důležitých severních lidských kultur.“
„Jestli se jeho životopisu věnujete tak, jak říkáš, musí být důležitý.“
„Nebo je to náhoda. Třeba se nám starověcí snaží předat pocit nudného každodenního života. Mohlo jít o mecenáše, který chtěl budoucí pokolení vystavit nudným podrobnostem svého životního příběhu. Stále netušíme, proč lidé ten depozitář vytvořili právě takovým způsobem nebo proč tak málo dokumentů provázejí určité genetické a chemické informace, které umožňují jejich překlad. Ať je to, kdo je to, James Freeman je téměř jistě nějaká nula.“
Zneklidňující usoudil, že jediný způsob, jak zlepšit náladu Roztěkaného, je zahájit vyprávění příběhu týdne pro tento kout síně. Vymyslel si patřičně absurdní premisu a hlasitě zahoukal, aby upoutal pozornost ostatních.
Zneklidňující pokynul Roztěkanému a řekl: „Pohlédněte na budoucího vypravěče příběhu Jamese Freemana, spasitele lidského rodu a průvodce na jejich cestě ke kolonizaci světů za hranicemi naší Sluneční soustavy, kde stále putují, aby tak předešel vyhynutí lidstva“ Jeho stavba věty prozrazovala, že není natolik hloupý, aby skutečně věřil, že lidé unikli vyhynutí. Vysocí vypravěči se pyšnili svými vynikajícími smyšlenkami, použitý styl ovšem dával jasně najevo, že to jsou lži. Roztěkaný začal spřádat propracovaný příběh o tom, co znamená sloveso „James Freeman“, protože vycházel z předpokladu, že lidé si dávali jména podle svých činů, jako to dělali vysocí vypravěči.
Koneckonců, jaký inteligentní tvor by měl za jméno podstatné jméno, jako by se jednalo o nehybný neživý předmět?
Improvizovaný příběh zaujal i další v síni. Rychle za začlenil do jiných témat a v kombinaci s dalšími příběhy se volně šířil po celé hodovní síni. Roztěkaný za sebe přispěl působivou litanií na téma nesčetných úmyslů, o nichž se ví, že je Sibiřané skrývají pod svými hustými kožešinami. Zdálo se, že se usilovně snaží vyhýbat se všem myšlenkám na únavnou práci nad zřejmě zbytečným překladem, která ho čekala.
Příběhy postupně utichaly tak, jak všichni dojídali a jak jim docházely nápady. Když měli plné žaludky a prázdné misky a když se Roztěkanému zlepšila nálada, oba přátelé se rozešli do svých komnat k nočnímu spánku. Následoval plánovaný den odpočinku a pak bude muset Zneklidňující čelit dalšímu pracovnímu týdnu bez projektu nebo cíle, zatímco Roztěkaný bude nucen ponořit se do odhalování života a doby Jamese Freemana
* * *
Doktor James Freeman, pro své studenty doktor Jimmy, přestal předstírat, že ho vůbec nenudí vyjednávání o získání průvodců pro svou výpravu. Začal raději přemítat o nedávné přednášce své dlouholeté kamarádky: Jak komunikovat s mimozemšťany. Pro terénního biologa v buši to bylo směšné téma, ale kamarádka mu dokázala vnuknout neodbytné myšlenky, které ho nutily přemítat o jejích nápadech, nikoli o úkolech, se kterými se musel právě vypořádat.
Posadil se na dřevěnou židli domácí výroby pod plechovou střechou na hliněném nádvoří vedle největší budovy vesnice Kawuloko a sledoval, jak se ke shromážděným pomalu belhá jakýsi postarší muž. Na sobě měl vlněný klobouk a starý tlustý kabát, který ho zřejmě chránil před harmattanem, vše vysoušejícím větrem období sucha v Sierra Leone. Při pohledu na něj si doktor Jimmy otřel pot z čela a protřepal si přední stranu propocené košile. Příliš času stráveného v klimatizované laboratoři v Harperu v Libérii, přemítal, a před tím příliš času v chladném podnebí amerického vnitrozemí. Vyrůstal v Monrovii, a tak by normálně asi ani nevnímal sierraleonské horko, zejména v tomto chladnějším ročním období. Kdyby nestudoval v Coloradu, oblékal by se možná stejně jako ten stařešina Doktor Jimmy se zhluboka nadechl, opřel se a nutil se ke klidu. Konečně se z kanceláře a laboratoře vrátil do buše, kam patřil, plný odhodlání všechno si náležitě užívat.
Starší pán dorazil k ostatním předákům z vesnice, mladým i starým, ale pak bez náznaku zastavení pokračoval směrem k Jimmymu. Doktor Jimmy chtěl vstát, aby mu uvolnil své místo, ale zastavila ho ruka zlehka položená na jeho nohu. Patřila jednomu mladíkovi, který opustil svou židli a vyskočil na nízkou zídku obklopující nádvoří. Starší muž se přišoural k uvolněné židli a zlehka na ni usedl. Levé oko měl zkalené říční slepotou a na pravé noze nad sandálem měl obrovskou jizvu táhnoucí se k roztřepené nohavici. Doktor Jimmy to odhadl na staré zranění mačetou, možná způsobené nehodou, nebo šlo o památku na občanskou válku v Sierra Leone. Muž se na doktora Jimmyho usmál, v ústech mu zbývalo celkem pět zubů.
„Wali-wali,“ řekl doktor Jimmy, který starce pozdravil jeho rodnou řečí limba
„Do bodi well,“ odpověděl muž obvyklou reakcí na standardní „jak se máte“ v sierraleonském jazyce krio. Zdálo se, že muž chce zdůraznit své dobré zdraví. Z úsměvu přešel k bezstarostnému, nakažlivému smíchu.
Doktor Jimmy si s úsměvem ukousl další sousto z kolového ořechu. Kola, projev pohostinnosti, se objevil během několika minut po jeho příjezdu do vsi. Po chvíli žvýkání byla ta výrazná hořká chuť neskutečně osvěžující. Vyplivl zbytky přes zeď za sebou.
Nově příchozí se zamračil, strčil do mladíka, natáhl ruku a řekl něco v jazyce limba. Mladík si povzdechl, zamumlal něco ke svému sousedovi a během několika minut měl starší pán vlastní kolový ořech. Stařešina se znovu zasmál, zdvořile pokynul hostovi a ukousl si sousto.
Doktor Jimmy, o něco klidnější, znovu zhodnotil situaci. Všechno zabralo víc času, než by mělo, a Kádi Timbová, jeho postgraduální studentka, jednala ve větším stresu, než situace vyžadovala. I když Kádi studovala u něj v Libérii, pocházela že Sierra Leone. Pocházela ale z kmene Temné a znalosti jazyka limba měla jen omezené. Teoreticky mělo jednání probíhat tak, že doktor Jimmy s ní měl mluvit v angličtině. Ona měla mluvit jazykem krio, který se používá ve Freetownu a dalších velkých městech, k tlumočníkovi, vzdělanému mladému muži jménem Conteh, který měl předávat informace náčelníkovi. Protože doktor Jimmy (a pravděpodobně i náčelník) mluvili trochu jazykem krio, Conteh uměl trochu anglicky a Kádi zase trochu v jazyce limba, existovaly patrně kratší cesty komunikace, nikdo o ně ale nejevil zájem. Pokud šlo o doktora Jimmyho, snažil se proces zjednodušit – požádal Kádi, aby to zkusila zvládnout.
Protože měl obavy, aby na mladou Kádi nenakládal příliš velké břemeno, zaposlouchal se ve snaze zachytit co nejvíce informací z vyjednávání pronesených v jazyce krio. Nešlo o to, že s nimi jednala žena, muži z Kawuloko byli zkrátka v této době hodně zaneprázdnění. Jako průvodci výzkumníků na jejich cestě k terénnímu pracovišti v pohoří Loma jich mohlo jít jen pár. Právě probíhala sklizeň palmového vína z mnoha stromů v okolí vesnice, což byla pro vesničany vynikající příležitost k výdělku. Těch pár muslimů v této převážně křesťanské vesnici byli jedinými muži, kteří se neúčastnili sklizně a kvašení.
Návštěvníci nabízející placenou práci nedostatečně zaměstnaným mužům obvykle odcházeli spokojeni, avšak finanční zdroje doktora Jimmyho požadovaly za práci v Sierra Leone americké minimální mzdy. Tato země, společně s několika dalšími, zvažovala, že se po vzoru Libérie zapojí do programu USA na změnu státního uspořádání. Amerika, stejně jako zbytek světa, prožívala obnovený zájem o rozvíjející se Afriku a její nerostné bohatství. Spojené státy se zapojily pozdě do hry rozpoutané Číňany, kteří podepisovali exkluzivní těžební smlouvy výměnou za investice do infrastruktury a pomoci. Obezřetně se připojila i Evropská unie, která opatrně našlapovala kolem osočování z kolonialismu.
Amerika se zpočátku nechtěla zapojit do činností, které až příliš připomínaly další kolo využívání afrického kontinentu. Až teprve liberijská prezidentka Sarah Bukeleová se začala zasazovat o těsné vztahy. S odkazy na původ své země jakožto americké kolonie pro svobodné černochy mluvila o marnotratném synovi vracejícím se domů. Nemluvila o vztahu pána a otroka nebo sluhy, ale o opětovném sloučení rodiny. S Evropou silně ovlivňující Pobřeží slonoviny na východě a Čínou, která v podstatě řídila Guineu na sever od její země, vnímala Bukeleová opětovné spojení s Amerikou jako největší naději na samostatnost a prosperitu Libérie. Nejen, že nesouhlasila s plánem své země na samostatnost, ale dokonce vyzývala k nové éře amerického vlivu.
„Nadešel čas pro novou Monroeovu doktrínu,“ řekla s odkazem na stejnojmenné hlavní město Libérie. „Původní verze pochází z podobných časů, jaké panují nyní, kdy jsou si muži i ženy všech ras rovni.“ Tvrdily to i základní americké dokumenty, ale muži v čele této země ještě nebyli ochotní si to přiznat. Dnešní Amerika dospěla a řídí se svými přísliby. Je načase, aby malé a zapomenuté národy světa znovu pocítily její vliv. Ne jako koloniální páni a zneužívaní vazalové nebo pěšci v jejich celosvětové šachové hře, ale jako rovnocenní partneři. Rodinní příslušníci, kteří jsou podle vlastní volby přijati do její domácnosti a k jejím základním principům.
Americký lid a jeho politici se nakonec rozhoupali. Pouze pět let po jejím vystoupení se Libérie stala třiapadesátým státem USA. Krátce nato zahájily vlastní rozhovory o přijetí Sierra Leone, Ghana, Belize a Haiti. Těch pět let stačilo na to, aby se z Jimmyho po absolvování postgraduálního studia v Chicagu (kde byly zimy ještě horší než v Coloradu) stal doktor Jimmy, jenž začal jako odborný asistent v inauguračních rocích státu Libérie, na nové univerzitě zaměřené na pozemní, námořní a vesmírná studia v ospalém rybářském městečku jménem Harper. Nový stát, nové americké občanství, nová univerzita, nové místo na fakultě, nový příliv peněz na výzkum do západoafrické ekonomiky a nový velký grant vedly k současnému dilematu doktora Jimmyho. Nemohl najímat pracovníky, protože nabízel příliš velký plat.
Naštěstí se zdálo, že nově příchozí muž má použitelný plán. Mluvil živě v řeči limba, ukazoval na muže, který mu uvolnil své místo, a na dalšího, který seděl o kousek dál. Jeho návrh vyvolal další diskuse, ale nakonec získal podporu. Doktor Jimmy sice nechápal slova, kdyby se ale odvážil hádat, vypadalo to, že pravděpodobně získal dva nové průvodce, kteří část své mzdy převedou zpět do společného fondu vesnice. Když byl problém vyřešen, dav na nádvoří se mohl rozejít, většina lidí ale zůstávala na místě. Doktor Jimmy, Kádi a jejich projekt byly ty nejzajímavější věci, které se za dlouhou dobu v téhle odlehlé vesnici udály.
„Ach jo. To je něco,“ začala Kádi. „Ti muži mě pěkně naštvali. Umějí se jen hádat.“
„Naštěstí se to stalo v Saloně,“ uklidňoval ji doktor Jimmy. „Takhle mi jen stačilo sledovat vaši práci.“
Kádi si hlasitě odfrkla
„Děkuju pěkně. Možná to tak nevypadá, ale myslím, že se vám to povedlo lépe, než mohl kdokoli z nás doufat. Všechno je složitější, když se Salone chystá k přistoupení.“
„Sladká Mama Saloně!“ ozval se radostný hlas. Oba se obrátili k novým průvodcům, kteří se k nim chystali připojit. Musa a Mohammed Sesayovi byli bratranci, ale nebyli si podobní. Musa byl drobnější, se špičatým nosem a řídkým knírkem. Mohammed byl silnější, vyšší a bez vousů. Měl výrazné lícní kosti, které jako by rušily působení gravitace a prohýbaly mu ústa do věčného úsměvu.
„Doktore Freemane, dlouho se tu probíralo, kdo bude pracovat a kolik dostane zaplaceno,“ promluvil Musa dokonalou angličtinou, „ale nikdo nám neřekl nic o tom, co budeme dělat. Patříte k těžební společnosti, nebo k lidem od počasí?“
Těžba a meteorologie byly hlavními důvody, které vedly Američany k výpravám na venkov Sierry Leone. Miliony let eroze zajistily, že jediné geologické prvky, které v téhle starodávné krajině přetrvaly, jsou z velmi pevných materiálů, jako je železo nebo jiné kovy. Rozvojové země potřebovaly budovy a rozvinutý svět potřeboval něco řídit. Navíc se atlantické hurikány v posledních letech staly naprosto nepředvídatelné. Zpočátku byly předpokládaným viníkem klimatické změny, ale někteří meteorologové přišli s teorií lokalizovanějších příčin. Protože tyto bouře vznikaly jako brázdy nízkého tlaku v západní Africe a protože místní klima ovlivňovalo odstranění kopců během důlní činnosti, tekly peníze na výzkum vedoucí k pochopení místního počasí. Jednoduše řečeno, meteorologové se obávali, že kopec odstraněný v Sieře Leone nebo Libérii by mohl způsobit další velký hurikán útočící na New York.
„Ne,“ odpověděl doktor Jimmy, „ale zajímáme se o údaje z meteorologické stanice v blízkosti vrcholu Bintumani.“ Bintumani, nejvyšší bod v západní Africe, se nacházel severně od jejich plánovaného terénního pracoviště. „Přijeli jsme shromažďovat a dokumentovat populaci malých savců. Míříme na jedno místo v pohoří Loma, kde před několika desetiletími pracovalo několik výzkumníků.“
Musa to přeložil zvědavému Mohammedovi, který angličtině příliš nerozuměl.
„Na rovinu, s ohledem na to, jak dobře mluvíte anglicky, mohlo to jednání proběhnout mnohem jednodušeji, kdybychom mluvili přímo s vámi,“ konstatoval doktor Jimmy.
„Tak se to ale dělat nedá,“ odpověděl mu Musa prostě.
Doktor Jimmy měl podezření, že půl vesnice hovoří přijatelně jazykem krio a desetina z nich umí alespoň trochu anglicky. Bohužel, řada náčelníků a mnoho starších lidí mezi ně pravděpodobně nepatřilo. Musova angličtina byla nepochybně jedním z důvodů, proč tu práci dostal on. Doktor Jimmy byl každopádně rád, že rozhodování neprobíhalo jen na politické úrovni.
* * *
Uplynul týden a přišla další masitá večeře. Roztěkaný dorazil první, popadl misku s hopsákem na zelenině a s olejovým ořechem a usadil se na jejich obvyklém místě. Alespoň tahle část byla zase normální.
„Už jsi objevil, kam James Freeman odvedl lidstvo před padesáti miliony let?“ zeptal se ho Zneklidňující, když usedl na svou židli. Jako poprvé, i teď jeho struktura věty naznačovala, že si určitě nemyslí, že by James Freeman nějaké lidi kamkoli vedl.
Roztěkaný se tomu pokusu o vtip ani nepokoušel zasmát. Zneklidňující tušil, že jeho přítel nebyl Jamesem Freemanem nadšený víc než minulý týden. Přesto se mu ale znovu pokusil zvednout náladu.
„Ukrývají se mezi prstenci Marsu, co?“ rýpl si Zneklidňující.
Roztěkaný na jeho otázku nereagoval. „Připomeň mi, proč jsem sem přišel,“ vyzval ho.
„Protože středomořské samice jsou elegantní a světově známé svým intelektem a vyprávěním příběhů.“
Sashay, samice sedící u stolu v doslechu, při tom prohlášení zvedla hlavu. Zneklidňujícímu se podařilo zachytit její pohled, což se mu poslední dobou dařilo celkem často. Sashay si měla brzy vybírat nového partnera a Zneklidňující měl dost optimismu na to, aby se počítal mezi kandidáty.
Roztěkaný se ale nechtěl rozptylovat myšlenkami na samice.
„Téměř nic v tom dokumentu není srozumitelné a to málo, čemu rozumím, nemá podle mě žádnou historickou hodnotu. Polovinu času strávili komunikací pomocí nesrozumitelných gest a druhou polovinu používali slova odkazující na divné lidi, místa a věci, které nikdo jiný v lidském rukopisu nikdy neviděl.
Ten dokument je nesmyslná zkomolenina obskurních sekt, obskurních zvyků a obskurních míst. Nic však není obskurnější než lidé v tomhle příběhu, zejména James Freeman. Můžeš se spolehnout, že mě za čtyři týdny ode dneška pošlou domů.“ Zneklidňující přenesl pozornost zpět na přítele. Lepší je neprojevovat přílišnou horlivost a neutěšenému pohledu Roztěkaného na svět by Sashay stejně nijak nepomohla
„Vsadím se, že se setkáváš s něčím, co je pro náš druh úplně nové,“ usoudil po krátkém zamyšlení. „Teď ses dozvěděl něco, o čem nevěděl vůbec nikdo po dobu padesáti milionů let. Můžou to být drobnosti, něco důležitého ale můžeš mylně považovat za nepodstatné. Lidé si zjevně mysleli, že je ten příběh důležitý. Možná to nebyl nejdůležitější příběh v jejich depozitáři, ale přesto byl důležitý. Jsi tady, abys ty útržky vědění probudil, zjistil, proč je lidé považovali za důležité, a našel v tom příběhu ještě větší hodnotu. Některé věci nemuseli lidé považovat za důležité, ale mohou být užitečné pro nás vysoké vypravěče.“ Roztěkaný chvíli zůstal sedět a překvapeně stříhal ušima nad změnou v přístupu Zneklidňujícího. Nakonec řekl: „Netuším, jak bych to mohl dokázat.“
„Začni těkat! Najdi si drobnosti, které tě zaujmou, a zaměř se na ně. Teď mi ale bez vytáček prozraď něco, co ses dozvěděl.“
„No, jedli takové ovoce jako součást nějakého rituálu.“
„Před týdnem jsi mi říkal, že ten dokument je natolik důležitý, že jako metadata obsahuje genetické informace.“
Roztěkaný souhlasně zamrkal.
„Dej mi sekvenci DNA toho ovoce,“ vybídl ho Zneklidňující. „Analyzuju ji a poptám se u botaniků, jestli nemá nějaké soudobé příbuzné. A co dál?“
„Je tam jeden muž, kterého nějak oslepila řeka. V těch metadatech byla DNA, ale já nechápu, k čemu by mohla být dobrá.“
„Možná to byl nějaký dravec nebo parazit, který žil v řekách a napadal lidské oči. Pokračuj.“
„Rostly tam stromy využívané k přípravě nějakého nápoje, který mohli konzumovat jen někteří lidé, další frustrující kulturní odkaz. Jestli chceš, můžu ti dát i tuto DNA.“
Zneklidňující souhlasně zamrkal. „To je všechno?“ Roztěkaný zamrkal. „Prozatím. Většině z toho nerozumím a zatím jsem se moc daleko nedostal.“
„Máš něco, co má velkou hodnotu,“ ujistil ho Zneklidňující. „Je to svět vnímaný z pohledu inteligentního, ale cizího tvora z dob, kdy naši předkové byli jen malá stvoření pobíhající pod jejich nohama“
Mezitím masitá večeře dospěla k bodu, ve kterém místní rozhovory ustupovaly příběhům vysílaným do celé síně.
„Dej mi ty sekvence DNA a já ti zajistím následníky těch rostlin i oné říční slepoty,“ ujistil ho Zneklidňující. „Možná to pro tebe stihnu zjistit do příští masité večeře. Mezitím pokračuj v překladu.“
„Nebude tě to zdržovat od tvé vlastní práce?“
Zneklidňující se naklonil těsně k Roztěkanému a mluvil tak tiše, aby ho nezaslechly samice v okolí. „Věř mi, tohle je důležitější než cokoli, na čem jsem zatím dělal.“
* * *
Zařízení k lapání zkoumaných savců není lehké a jeho financující agentury mu doporučily, aby si najal co nejvíc místních pracovních sil. Jednoho listopadového odpoledne se doktor Jimmy stal největším zaměstnavatelem vesničanů z Kawuloko. Začal dohlížet na vykládku jejich terénního vozu, ale brzy bylo jasné, že jejich řidič, Francis, pomoc nepotřebuje. Doktor Jimmy se pokusil přesunout k třídění výbavy na hromádky vhodné k přenášení, ale průvodci, hlavně Mohammed, tenhle úkol hravě zvládali.
Doktor Jimmy si odvedl Musu stranou, aby s ním probral jejich trasu. Připravil si popis místa podle terénních poznámek z dvacátého století a staromódní topografické mapy. Skončili, když Mohammed dával poslednímu nosiči, šlachovitému mladému chlapci, na výběr náklad ze zbývajících tří. Chlapec si podle očekávání vybral ten nejmenší, svazek kovových pastí k lapání živé zvěře.
Ten náklad byl na chlapce příliš těžký, ale Mohammed se okázale a hlučně snažil umístit mu ho na hlavu s teatrální pompou. Mohammedův úsměv se ještě neskutečněji zvětšil, když od chlapce odstoupil a sledoval, jak se kymácí a potí námahou. Mohammed se rozesmál, a šel nešťastníkovi na pomoc. Když byl chlapec zbaven nákladu, také se rozesmál a kopl Mohammeda do holeně. Tím ho ovšem pobavil ještě více. Chlapec si zvolil jediný náklad bez pastí, usadil si ho na hlavu a pokračoval v hravém škádlení s Mohammedem.
„Když nemáme na práci dost mužů, musíme zaplatit dvakrát tolik kluků,“ konstatovala Kádi, aby doktora Jimmyho podpořila. Musa využil příležitosti příchodu nakvašené Kádi a ujal se svého nákladu.
„To se stává,“ usmál se. Kádi ne. „Jen si udržujte přehled, kolik lidí jsme najali a kolik jim platíme, prosím. Zahrneme to do protokolu k našemu grantu a našim sponzorům se bude líbit, jak jsme ty peníze utratili.“ Doktor Jimmy zjistil, že se baví, a že nervózní je naopak jeho obvykle nekonfliktní postgraduální studentka. Samozřejmě to byla ovšem ona, kdo strávil celé dopoledne vyjednáváním.
Průvod se vydal na cestu, většinou do kopce, směrem ke stanovišti. Doktor Jimmy se brzy ocitl udýchaný na chvostu a Musa mu dělal společníka
„Jaké savce hledáme?“ zeptal se ho Musa
„Kádi se v rámci svého projektu zajímá o všechno malé, co se vejde do našich pastí. A taky o všechny netopýry, které chytíme. Katalogizuje jedinečnost a vazby těchto horských populací, aby zjistila o co přicházíme v důsledku těžby, a také abychom mohli odhadnout, o co ještě můžeme v souvislosti se změnou klimatu přijít.“
„Hledáte ale nějaké konkrétní zvíře?“
„Vlastně ano.“ Doktor Jimmy vždycky přemítal, do jakých podrobností může v podobných situacích zajít, protože by musel doplnit spoustu souvislostí. Ale Musa mohl mít o zdejší fauně přehled a mohl by proto vědět, kde je hledat. Najímání místních lidí přinášelo skutečné výhody. Doktor Jimmy vytáhl polního průvodce a ukázal.
„Jmenuje se Uranomys. Obecný název je krysa hmyzožravá, říká se mu také Ruddova myš, ale tenhle název už nikdo nepoužívá.“ Obrázek Uranomys ruddi příliš nepomohl. Jediný polní průvodce doktora Jimmyho zobrazil jen stručný článek o hlodavcích a obrázek Uranomys mohl představovat kteroukoli z mnoha nahnědlých krys se světlými břichy.
Zkusil jinou taktiku. Nejbližším místním příbuzným s podobným vzhledem jako Uranomys je Lophuromys, krysa hrubosrstá. Místní druh Lophuromys, Lophuromys sikapusi, je tučná myš s nezaměnitelným oranžovým břichem. Polní průvodce bohužel zobrazil jen obrázek východoafrického druhu Lophuromys s bílým břichem. Až bude mít doktor Jimmy jednou čas, bude muset sepsat vlastního polního průvodce speciálně pro západní Afriku.
Musa Lophuromys znal a dodal ještě, že chutná dobře. Od ní už vedla k Uranomys jednoduchá cesta Doktor Jimmy poukázal na rysy, které měly obě krysy společné: silnou vrstvu olejnatého tuku, způsob, jakým se jejich ocas, kůže a uši snadno odtrhnou (prostředek úniku před dravci), a tuhou, štětinatou srst. Musa potvrdil, že viděl Uranomys, ale že je vzácná.
„Bojím se, že tu nebudete dost dlouho na to, abyste nějakou našli,“ usoudil.
„Mám stejné obavy, ale Kadina práce za ten pokus stojí, i když se budeme vracet s prázdnou.“
„Proč chcete tu Uranomys?“
Doktor Jimmy věděl, že se blíží k bodu, kdy vysvětlování může vyvolat více otázek, než kolik dokáže nabídnout odpovědí.
„Pracuju na popisu způsobu, jak se tuk vytváří a ukládá v těle.“
„Uranomys vytváří podivný tuk,“ konstatoval Musa a dal tak najevo, že to chápe. „Stejně jako Lophuromys. Můžeme najít spoustu Lophuromys. A proč jezdíte do Salone, když máte Uranomys v Libérii?“ Ukázal na mapu rozšíření vedle obrázku.
Doktor Jimmy musel zajít do podrobností. „Zkoumal jsem gen s názvem syntéza mastných kyselin, který je důležitý pro tvorbu tuků v těle. Uranomys, Lophuromys a jejich příbuzní mají neobvyklou verzi tohoto genu a některých dalších genů souvisejících s tvorbou tuku. Proto se zaměřuju na tyhle druhy. Při zkoumání něčeho neobvyklého často pomáhá pochopení toho, co mají společného.“
Musa přikývl. Buď mu rozuměl, nebo to předstíral.
„Začal jsem se zaměřovat na Lophuromys,“ pokračoval doktor Jimmy, „ale je jednodušší získat peníze na studium Uranomys. Je to běžné zvíře ve fosilních vrstvách některých lidských předků a já jsem navrhl, že mohlo být významným zdrojem tuků a olejů v jejich stravě, sloučenin nezbytných pro vývoj velkých mozků.“
„Ale proč Uranomys z Loma?“
„Sekvencoval jsem DNA ze všech Uranomys, které jsem našel, když jsem narazil na nějaké muzejní kůže získané v pohoří Loma v osmdesátých letech dvacátého století, krátce před válkou. Sekvence těch zvířat byly podivné. Obsahovaly mutaci, díky které se jejich bílkoviny skládaly jinak než všechno, co jsem kdy viděl. Podle mých počítačových modelů neměly dosáhnout správné tvorby tuků, ale zjevně se jim to dařilo. Některé exempláře byly ještě mastné, protože preparátor z jejich kůží neodstranil všechen tuk. Doufám, že pár zvířat chytím živých, abych si je mohl odvézt do laboratoře a zkoumat, jak svůj neskutečný tuk tvoří.“
Zástup nosičů se zastavil. I když on by pauzou nepohrdl, doktora Jimmyho překvapilo, že Kádi nařídila přestávku tak brzy. Patřila k těm, kteří si na přestávky moc nepotrpěli. Možná v jejím srdci sílila slabost pro chlapce, kteří nesli její výbavu. Doktor Jimmy a Musa se přesunuli do čela průvodu.
Kádi a Mohammed se bavili s nově příchozím, mužem středního věku, ozbrojeným mačetou. Na sobě měl vybledlé fialové tričko s maskotem střední školy v Massachusetts, zelené kraťasy, kulicha a žabky. Mohammed s ním mluvil v jazyce, který doktor Jimmy neznal, který mu ale připadal jako Kuranko.
„Ten muž je lesník,“ vysvětlovala Kádi.
Doktor Jimmy si s ním potřásl rukou a muž se dal do hovoru s Musou.
„Ptá se, co máme v plánu,“ vysvětlil mu Musa „Můžu mu ukázat vaši knihu?“
Musa zopakoval jejich předchozí diskusi o Uranomys, včetně odkazu na Lophuromys a gest o odtržení kůže a ocasu. Popis barvy břicha se neobešel bez komplikací, protože nikdo neznal to slovo v jazyce Kuranko. Musa shromáždil špínu rezavé barvy a ukázal na oranžové kraťasy jednoho z chlapců. Mohammed našel oranžový proužek látky na lemu sukně jedné z ženských nosičů a svými úmyslně neomalenými pokusy o předvedení barvy si vysloužil bezpočet protestů a laškovných políčků.
Lesník pochopil. Vyprávěl svůj příběh a ukazoval přitom na vrcholy hor na východě.
„Říká, že když byl mladší, lovil a kladl pasti v těch kopcích. Největší šanci máte ve vysoko položených travnatých oblastech. Varuje, že Uranomys je hodně vzácná.“
„Zeptejte se ho, jestli je v parku něco nového.“
Muž živě něco vyprávěl a ukázal na stránce v polním průvodci.
„Říká, že pracují spoustu let pro těžební společnosti, těžaře a farmáře, aby se…“ Musa se zarazil, když si nebyl jist, jaké slovo použít, „cesta lesa rozrostla a táhla se od pohoří Loma až po Outamba-Kilimi na západě. Říká, že… v Outambě označkoval! nějaké hrošíky liberijské a že teď kamery v lesích pohoří Loma pořizují snímky zvířat se značkami. Na těch cestách usilovně pracovali a on je velmi šťastný, že se jim to daří.“
„Skvělé zprávy. Pokud se pás lesa bude táhnout až do Góly, potom se většina sierraleonských hrošíků liberijských bude volně pohybovat až do Libérie. Pak bude úkolem Libérie a Guineje připojit zbývající populace.“
„Říká, že to je jejich plán.“
Rozloučili se s lesníkem a pokračovali v cestě. Doktor Jimmy si brzy všiml, že jsou zvuky lesa neustále hlasitější. Zastavil se a sledoval, jak si kočkodan Campbellův stěžuje turakovi velkému v koruně stromu. To mu připomnělo, jak tichá byla většina lesů, ve kterých lidé lovili příliš mnoho zvěře. Sierra Leone ušla za jeho života dlouhou cestu. Připomínala mu silného plavce, který pomalými, ale vytrvalými záběry směřuje stále dál.
Stejně jako ve zbytku západní Afriky jeho problém nebyl, že neumí plavat, ale že ho čeká soutok mohutných globálních vln, kterými žádný plavec proplout nemohl. Stejně jako Libérie si brzy bude muset vybrat, na které vlně plavat, pokud chce mít naději, že se neutopí.
Na místo určení dorazili později, než se doktoru Jimmymu zamlouvalo. Kádi s Mohammedem už našli pěkné tábořiště v remízku nedaleko potoka. Byla to tak jasná volba, že si doktor Jimmy v duchu říkal, jestli tady nemohli v osmdesátých letech dvacátého století tábořit sběratelé jeho tajemné krysy Uranomys.
Nosiči se museli vrátit do Kawuloko a bylo pravděpodobné, že je tma zastihne ještě na cestě. Doktor Jimmy jim vyplatil odměnu v ekobonech a ujistil se, že je skupina vybavena několika svítilnami, než jim poděkoval a rozloučil se s nimi. Vybalil sto pastí, popadl mačetu a vyrazil k pastvinám. Nechtěl přijít ani o jednu noc, když jich měl na lov tak málo.
Aby mohla Kádi náležitě porovnat své údaje s ostatními terénními pracovišti, vyžadovala její práce opatrnější přípravu. A potom musela čekat, dokud se krajina nezmění. Studium netopýrů bude vyžadovat ještě větší přípravu díky skafandrům chránícím před ebolou. Přesto však Kádi nechtěla o nic méně plýtvat časem za denního světla na stavbu stanu než doktor Jimmy. Popadla Mohammeda a vyrazili spolu pátrat po vhodném místě. Stavba tábora tak zůstala zcela na Musových bedrech.
* * *
Roztržitý se hrbil nad dotykovým stolem ve své pracovně a přesouval cizí slova a věty z místa na místo. V těch záhadných diskusích a činnostech v příběhu Jamese Freemana ale objevoval jen málo nového. Jeho novým plánem byla rychlost. Možná když bude spěchat na konec a získá celkový obraz, dokáže všechno lépe pochopit.
Za ním se ozvalo nějaké cvakání. Uvědomil si, že ho neslyší poprvé, a že odvádí jeho pozornost od rukopisu.
Když se Roztržitý otočil, spatřil ve dveřích svého protivníka Vzpomínku, který se chystal zaklapat řezáky potřetí, aby upoutal jeho pozornost. Opíral se ležérně: sebevědomý, arogantní a škodolibý.
„Jak se vám daří s tím rukopisem?“ zeptal se ho.
„Je… plný informací.“ Neschopnost lhát měla i jisté nevýhody.
„Dohlédl jsem na to, abyste dostal něco, čeho si Mary Nguyenová obzvlášť cenila.“
„Text bohužel nesepsala samotná Mary Nguyenová. Uspořádaná ji má docela ráda“
Vzpomínka se při zmínce o jeho bývalé partnerce lehce pousmál. Mluvil pomalu a zřetelně se vyhýbal nutkání lhát. „Jsem si jist, že Uspořádaná bude potěšena, když vás přijmou do programu.“
Vzpomínka se vrátil do chodby a po chvíli zmizel za rohem.
Roztržitý, s pocitem, že všechno, na čem v životě pracoval, se mu pomalu vzdaluje, se otočil zpět a začal zkoumat shluk tajemných lidských symbolů před sebou. James Freeman mu nemohl nabídnout žádnou útěchu, ale byl jeho jedinou možností.
* * *
Doktor Jimmy nastražil tři řady po třiceti pastech. Jako návnadu použil slupky palmových ořechů, arašídové máslo nebo ovesnou směs. Uranomys je značně hmyzožravá a on měl v plánu vyzkoušet pastu z rozdrcených termitů, k její přípravě ovšem potřeboval čas. Dnes večer chtěl jen nastražit nějaké pasti. Úspěch závisí na štěstí a nejlepším způsobem, jak jít štěstí naproti, je poskytnout mu dostatek příležitostí.
Řada pastí A byla umístěna blízko okraje remízku, který směrem do kopce přecházel v louku. Řada B byla umístěna ve skalnaté oblasti s tenkou vrstvou zeminy porostlé nízkou trávou a několika keři. Doktor Jimmy si s sebou hloupě zapomněl vzít svítilnu, a tak řada C byla potmě nemotorně rozmístěna v místech, která byla nejspíš savanou s vysokou trávou, tlustší vrstvou půdy a několika stromy.
Klopýtal zpátky do tábora a v orientaci mu pomáhalo světlo vydávané malým ohništěm. Když dorazil, z kotlíku se kouřilo a v táboře probíhala živá diskuse prošpikovaná smíchem.
„Kde máte svítilnu?“ zeptala se ho Kádi věcně.
„Támhle,“ mávl doktor Jimmy k batohu, který tu nechal ležet.
„Příště ji raději noste u sebe. Měl jste pravdu, když jste se nosičů ptal, jestli nějakou mají.“
Doktor Jimmy zamručel.
„Chtěli jsme vás jít hledat, když jsme uvařili večeři. Vzali bychom si Svítilny.“
Doktor Jimmy si všiml, že Mohammed s Musou diskutují nad masovými konzervami, které si s Kádi přivezli. Obsahovaly halai hovězí maso, jak konstatoval Musa, když si přečetl jejich složení. Doktor Jimmy se připravil na to, že bude možná najímat muslimské průvodce, kteří odmítají jíst vepřové.
Otevřel si pivo Star a další donesl vychladit do potoka. Vzal si jich dost, aby mohl nabídnout ostatním, ale jako jediný křesťan je bude muset vypít všechna sám.
Mohammed se předvedl jako šéfkuchař přípravy rýže. „Rýže“ v Sieře Leone obsahuje palmový olej, feferonky, cibuli, maso a všechno ostatní, co je po ruce. S pivem to byl perfektní konec dne plného vyjednávání, pochodu a boje s vysokou trávou a pastmi ve tmě.
Doktor Jimmy se brzy vydal k potoku pro druhé pivo. Musa využil příležitosti k vytažení kapesního rádia a naladění BBC Afrika Redaktor právě představoval doktora Eugeena Vandersteena, autora studie, která zrovna vyšla v časopise Science.
„… jehož práce naznačuje, že život ve vesmíru je velmi vzácný. Doktore Vandersteene, poskytněte nám prosím shrnutí našich znalostí před vaší poslední prací.“
„Na přelomu století panovalo obecné přesvědčení, že život ve vesmíru je běžný. V posledních desetiletích jsme si však začali uvědomovat, že opak je pravdou. Naše studie jde ještě dále a ukazuje, že život je opravdu mimořádně vzácný. Asi nejjednodušší způsob vysvětlení bude uvedení několika čísel.
Mléčná dráha obsahuje přibližně dvě stě padesát miliard hvězd. Pouze deset procent z nich jsou takzvané galaktické obyvatelné zóny, oblasti, kde jsou přítomné prvky v poměrech potřebných pro život. Méně než desetina z těchto hvězd má vhodnou třídu velikosti, která je podle modelů rovněž nezbytným prvkem. Přibližně jedno procento hvězd má planety na oběžné dráze ve vzdálenosti, kde se voda vyskytuje v kapalném stavu. Asi čtvrtina z těchto planet bude spadat do vhodné velikostní kategorie, aby byla kamenným pozemským světem.“
„Na základě těchto dřívějších údajů, na kolika planetách by se mohl vyskytovat život?“ zeptal se redaktor.
„V Mléčné dráze asi tak na jednom milionu. Tento podíl je už tak malý, že je nepravděpodobné, aby některá z hvězd viditelných za jasné noci ze Země pouhým okem takovou planetou disponovala. Tato čísla se však týkají jen těch míst, kde by se mohl život uchovat, nikoli těch, kde jsou v první řadě vhodné podmínky k jeho vzniku. To je důležitý rozdíl. Biochemie potřebné k vytvoření živého organismu vyžaduje značně specifické parametry. Ke vzniku živé bytosti je potřeba mnohem víc než jen voda v kapalném stavu.“
„O jaké další podmínky se může jednat?“
„Panuje široce rozšířený názor, že Země, Mars a další planety Sluneční soustavy obsahovaly složky nezbytné pro život. Poslední modely naznačují, že pouze deset procent slunečních soustav má podobné složení. Stejně tak naše Země byla před 4,6 miliardami let zasažena tělesem velikosti Marsu a tento dopad změnil vrstvení a hustotu Země tak, aby byla vhodná pro život. To také vedlo ke vzniku Měsíce, který stabilizoval klima a zajistil základní slapové síly. Podobné dopady jsou pravděpodobně příčinou vzniku Merkuru a trpasličích planet Pluto, Haumea, Varuna a Kaang, což naznačuje, že tyto události nejsou nijak vzácné. Pravděpodobnost takového nárazu, který vytvoří velký stabilní měsíc, je asi jedna ku dvanácti. Bezprostředně před naším výzkumem jsme odhadovali, že v naší galaxii se nachází asi deset tisíc planet s živými organismy.“
„Co jste zjistili?“
„Náš model naznačuje, že podmínky, za nichž by mohl život vzniknout a uchytit se, byly v naší Sluneční soustavě k dispozici jen během úzkého období po pozdním velkém bombardování.“
„Což je…“ pobídl ho redaktor.
„Časové období zhruba před čtyřmi miliardami let, kdy Sluneční soustava zaznamenala mnoho srážek, jak dokládají krátery po dopadech na mnoha planetách. Předpokladem pro život je nejen tato událost, důležití hráči jako Země, Mars, menší planetky a Měsíc se musí nacházet v přesné fázi svého vývoje. Ať už jde o srážku dvou menších těles vytvářející náš Měsíc, vznik pásu asteroidů, prolínání oběžných drah Neptunu a Uranu nebo některý z dlouhého seznamu kroků v evoluci naší Sluneční soustavy, žádná z oněch událostí samotných ani jejich načasování se nezdá být náhodná. Součásti života se poskládaly ze vzdálených oblastí naší Sluneční soustavy s velmi přesným načasováním velmi specifickým způsobem. Podle našeho modelu jednoduše neexistuje žádný snadný způsob, jak toho všeho dosáhnout. Jedná se o mimořádně vzácné události.“
„Jak pravděpodobný je tedy život?“
„Méně než deset na mínus třetí. Jinak řečeno, potřebujeme více než tisíc galaxií typu Mléčné dráhy, abychom dosáhli jednoho výskytu života“
„Jsme ve vesmíru sami?“ zeptal se redaktor.
Doktor Vandersteen se zasmál. „Vesmír je obrovský. Nicméně jsem přesvědčen, že v naší galaxii jsme sami.“
Ve vysílání se objevil obvyklý hlasatel, který přešel ke „sportu“.
Musa rádio ztlumil, Mohammed ho ale dál poslouchal, pravděpodobně aby se dozvěděl výsledky evropských klubů. Musa pomalu zavrtěl hlavou a opřel se, aby mohl zvednout zrak k oficiálně mrtvým hvězdám. Výhled mu ale zakrývaly koruny stromů. Doktor Jimmy byl překvapen, že jeho průvodce nejspíš ten pořad rozesmutnil stejně jako jeho samotného.
„To je hodně špatná zpráva Moc špatná.“ prohlásil Musa
„Cože?“ zeptala se překvapená Kádi, „ta o mimozemšťanech?“ „Proč na tom záleží?“
„Záleží na tom, jestli muž chodí sám po celý život? Že slova, která pronese, nikdy nikdo neuslyší nebo že to, co napíše, si nikdy nikdo nepřečte?“
„Nikdy jsme ale žádné mimozemšťany nepoznali,“ prohlásila Kádi. „Nezáleží na tom, jestli existovali a my jsme se o nich nikdy nedozvěděli, nebo jestli vlastně vůbec nikdy neexistovali.“
„Od dávných civilizací jsme se naučili skvělé věci, i od těch, na které jsme zapomněli. Jejich slova mají stále význam a hodnotu, protože byla přečtena nejen jejich vlastní kulturou v jejich časech, ale i tou naší. Pokud bychom našli pozůstatky mimozemské civilizace, dozvěděli bychom se od ní ještě mnohem více. A mimozemšťané by mohli čerpat moudrost z Koránu nebo ze slov Mandely nebo Lincolna. Teď ale nebudou existovat žádné jiné národy, se kterými bychom mohli sdílet vědomosti. Zemřeme osaměle a budeme zapomenuti. Je to moc smutné.“ Zavrtěl hlavou.
Doktor Jimmy, překvapen jeho uhlazenou vášní, souhlasil. „Musa má pravdu. Kromě nejbližších hvězd je vesmír ohraničený časem. I kdybychom poslali odpověď na rádiovou zprávu z jiné hvězdy, její odesílatelé by zemřeli dříve, než by k nim dorazila. Mezihvězdné cesty by trvaly ještě déle. Komunikace s mimozemšťany vždy připomínala archeologii, ale teď nám ti výzkumníci říkají, že nebudou existovat žádní mimozemští archeologové ani žádné mimozemské artefakty.“
„Třeba ale někdo zveřejní názor, který to vyvrací. Věda se často prezentuje tak, jako by nejnovější studie nebo nejpřevratnější zpráva byly jediné správné. Možná bude tahle studie časem prokázaná jako mylná.“ Mohl doufat.
„Stále si nemyslím, že záleží na tom, tak či onak, jestli nějací mimozemšťané vůbec existují,“ podotkla Kádi.
„A já myslím, že je to velká tragédie,“ opáčil Musa.
„Podobné rozhovory vedu neustále se svou kamarádkou Mary,“ prohlásil doktor Jimmy. „Ona nemyslí na nic jiného a zaměřuje na to celou svou činnost. Tahle zpráva uškodí její práci a ona bude velmi nešťastná.“ Pravděpodobně se s ním už teď snaží spojit, on ale není dostupný.
Mohammed, spokojený, že Arsenál vyhrál zápas, se zeptal, o co se vlastně jedná. Kádi mu situaci vysvětlila v řeči krio. Pokrčil rameny. Musa se do něj vášnivě pustil v jazyce limba. Mohammed znovu pokrčil rameny. Skupina se zjevně rozdělila v poměru dva ku dvěma Doktor Jimmy přemítal, jak tu zprávu asi přijal zbytek světa. Domníval se, že stejně jako Kádi s Mohammedem.
„Mám za sebou půl dne pochodu a ještě si musím potmě postavit stan. Dobrou noc,“ popřál jim.
Vyměnili si přání dobré noci a on si šel hledat nějakou rovnou plochu bez kamení. Když si postavil stan a vklouzl do něj, trojice u ohně zdvořile vypnula rádio a pokračovala v hovoru tišeji. I přes své omezené znalosti jazyka krio rozuměl většině z toho, o čem se bavili. Po chvíli klábosení si začali vyprávět historky. Mohammed zvolil tradiční příběh o náčelníkovi, který se zamiloval do krásné ženy, která se mu střídavě vyhýbá nebo ho miluje. Ani ve chvíli, kdy posluchačům došlo, že se jednalo o dvě ženy, jednovaječná dvojčata, nedokázal náčelník tu hádanku stále vyřešit. Ten příběh všechny tři u ohně rozesmál, ale nikdo nebyl hlasitější než vypravěč.
Musa upravil další tradiční příběh do prostředí vzdáleného vesmíru s mimozemskými verzemi mnoha lesních tvorů. Doktor Jimmy to považoval za statečné úsilí, ale dva skeptiky u ohně stejně nepřesvědčil.
Kádi vyprávěla o zážitcích své rodiny během občanské války. Jak otci usekli ruku, když se snažil před povstalci chránit jejího staršího bratrance Momodu, ze kterého chtěli udělat dětského vojáka. Vyprávěla, čím si rodina prošla, když se k nim Momodu vrátil, a jak z něj vyrostl dobrý a milý muž. Pak mluvila o jeho smrti na ebolu, nemoc, kterou se nakazil, protože byl až příliš soucitný. Kadiini rodiče i sourozenci onemocněli a Momodu byl jediný, kdo jim pomáhal. Když zemřel, zůstala Kádi sama v karanténě v domě své rodiny, kde přežívala jen o vodě a zbytcích jídla, které jí házeli z dálky.
Kádi jim řekla že doufá, že svět nikdy nezapomene na laskavost milého Momodu Timba.
Když se konverzace stočila k válce a ebole, střízlivé hlasy u ohně se ztišily natolik, že už jim doktor Jimmy nerozuměl. Místo toho naslouchal nočním zvukům lesa. Jeho sluch odborníka na savce odfiltrovával hmyz a žáby a dokonce i strašidelné houkání sovy. Identifikoval tři damany, příbuzné slonů žijící na stromech, jejichž volání znělo jako škrábání klackem o rýhovaný zvon. Ozývalo se volání a štěkavé odpovědi dvojice komb. Dokonce slabě zaslechl kvákavý vymezující zvuk samců kaloně kladivohlavého, kteří soupeřili o pozornost samic. Někde mezi rozmluvami u ohně a zvuky lesa doktor Jimmy usnul.
* * *
„Podkožáci!“ prohlásil Zneklidňující při příchodu na masitou večeři a hodil před Roztěkaného sadu obrázků. Byly to snímky jednotlivých vysokých vypravěčů s jizvami tak rozsáhlými, že způsobily jejich trvalé znetvoření. Na mnoha místech měli velké skvrny s olysalou bílou srstí, které odhalovaly tmavší odkrytou kůži zbrázděnou bílými čarami.
Roztěkaný s námahou polkl sousto smaženého ptáka, které si právě vzal. Nevyplivl je, aby nezpůsobil rozruch.
„Představ si, že se ti dostanou do očí!“ pokračoval Zneklidňující.
Roztěkanému se téměř podařilo polknout, když mu ta představa stáhla hrdlo tak, že musel začít znovu. Nakonec přece jen s vypětím polkl.
„Proč mi ty obrázky ukazuješ u jídla?“ zeptal se ho Roztěkaný, když se začal přehrabovat hrůznými kresbami. Každá další byla horší než ta předchozí: všechny obrázky vysokých vypravěčů s bílou srstí, buď se střední Afriky, nebo z jižní Austrálie, s groteskními jizvami a vypadanými chomáči srsti. Nakonec se dostal k vyobrazení nepopsatelného červa, podle měřítka na obrázku mikroskopického. Následovala nějaká kombinace normální mouchy a komára, ale s chlupatými křídly.
„To je říční slepota Jamese Freemana Byl to druh červa, příbuzný podkožáků. Místo vysokých vypravěčů ale napadal lidi, a místo tunelování v kůži jim nejspíš hloubil tunely v očích.“
„To je opravdu nechutné. Proč jsem o podkožácích nikdy neslyšel?“
„Byli vyhubeni před třemi generacemi. Byla to hrozná nemoc, která sužovala kočovné kmeny středoafrické pouště. Sekvence DNA, které máme, pocházejí z vyschlých mumií, ale podobné nemoci mají i hopsáci a mnoho dalších druhů.“
„To ale ještě nevysvětluje část ‘říční‘ z názvu té nemoci.“
„Přesně tak. Naše podkožáky, podkožáky hopsáků i většinu jejich příbuzných přenášejí píseční komáři.“ Zneklidňující ukázal na nákres křížence komára s mouchou s chlupatými křídly. „Ten komár žije jen v pouštích střední Afriky. Podkožáci sice pouštní kočovníky obtěžovali, ale naprosto zlikvidovali ostatní vysoké vypravěče, kteří se v oblasti jejich výskytu pokusili vyhloubit domy. Antropologové se domnívají, že místní obyvatelé začali kočovat, protože písečným komárům se v podzemních domech skvěle daří.“
Zneklidňující pokračoval, ale přešel na strukturu věty, ze které bylo jasné, že jeho výroky jsou jen dohady. „Lidské podkožáky nemusel přenášet písečný komár, ale nějaký říční druh. Lidé dokonce ani nemuseli tušit, že příčinou jejich nemoci byl červ. Možná vinili řeku samotnou, nebo si mohli uchovat starší název i poté, co objevili pravého původce. Pokud si vzpomínám, lidé si ani neměnili vlastní jména v průběhu svého života“ Roztěkaný souhlasně zamrkal. „Ale říkal jsi, že jsme podkožáky vymýtili před třemi generacemi. Jak se mohli lidé dostat na Měsíc, a přesto stále tolerovat červy, kteří jim provrtávali oči.“ Roztěkanému se při tom pomyšlení naježila srst na hřbetě.
„Třeba příběh Jamese Freemana pochází z dřívější éry v dějinách lidstva předtím, než se dostalo na Měsíc a dokázalo další skvělé věci. Nebo možná nebyli rozvinutí v některých oblastech, například lékařství, a soustředili se na jiné, třeba na cesty vesmírem. Třeba lidé, kteří si mohli dovolit tu nemoc vyléčit, nebyli ti, které postihla“
„Proč žili v blízkosti řek, když jim hrozili takoví paraziti? Proč tu oblast neopustili jako středoafričtí nomádi?“
„Nevím. Třeba měli primitivní ledviny. Některá zvířata musí pít téměř denně.“
Oba zůstali na několik okamžiků sedět mlčky. Primitivní společnost? Primitivní fyziologie? Primitivní morálka? Takhle si lidi nikdy nepředstavovali. Lidé byli vyspělá starodávná rasa, která disponovala nezměrnými tajemnými vědomostmi.
Zneklidňující se vrátil k původnímu tématu. „To ovoce bylo méně zajímavé. Nemá žádné následovníky ani soudobé blízké příbuzné. Je vzdáleně příbuzné s velkou skupinou rostlin, které se vyskytují v podstatě po celém světě. Mnohé z nich mají velké schránky se semeny v ovoci, ale plody se chuťově liší natolik, že nedokážeme odhadnout, co znamená lidský výraz ‚hořké’. Přesto jsem se bavil s jedním kulinářským botanikem, který se těší na nový objev v oblasti rituální konzumace těchto plodů, až bude tvůj překlad k dispozici.
Ten nápoj se vyráběl z poměrně typické palmy, druhu rostoucího ve vlhkém podnebí všude kromě pólů. Nemám tušení, proč byl nápoj vyráběný z těch palem tak zvláštní, že se ostatní nepřidali k Jamesi Freemanovi, když ho konzumoval. Možná ti, kteří s ním nepili, na něj byli alergičtí.“
„O alergiích na jídlo jsem se toho dozvěděl hodně,“ přerušil ho Roztěkaný. „Mám další jídlo a nový nápoj, které od tebe potřebuju prověřit. Obojí bylo přijatelné pro Jamese Freemana, ale ne pro ostatní lidi. Pak tam bylo další maso přijatelné pro všechny. Možná můžeme zjistit, co měla alergenní jídla společného oproti tomu, které alergenní nebylo.“
Zneklidňující znovu mrkl.
Roztěkaný pokračoval: „Jedna z nejzajímavějších věcí, na které jsem narazil, bylo, že lidé měli pravděpodobně rituály podobné těm našim. Jedli maso, když dokončili práci, a potom si vyprávěli příběhy. Nemám žádný důkaz, ale myslím, že některé z těch příběhů jsou pravdivé. Kádi Timbová vyprávěla o své rodině ve velké lidské válce a o epidemii onemocnění. O obou je v rukopisu více zmínek a pravděpodobně jsou důležité. Nemám tušení, jestli příběh Mohammeda Sesaye byl pravdivý, nebo ne. Zdálo se, že je příliš zbytečný na to, aby ho někdo musel vymýšlet. Musa Sesay ovšem vyprávěl nemožný příběh.“
„Proč je nemožný?“
„Popisoval tvory na jiné planetě.“
„Zvířata, která na jiné planety dopravili lidé?“
„Ne. Myslím, že ta zvířata se na jiných planetách vyvinula sama od sebe.“
„Zvláštní koncepce. Myslím, že to není úplně nemožné, ale téměř ano. Podobné příběhy vyprávěli i vysocí vypravěči, ale nikdo nikdy netvrdil, že by mělo jít o něco jiného než o nejlepší smyšlená vyprávění.“
„Asi jako naše příběhy u masité večeře, možná ten příběh vyprávěl právě proto, že nebyl pravdivý. Právě obdrželi sdělení od vědce, jehož výzkumy naznačují, že na jiných planetách se živí tvorové téměř určitě nevyvíjejí.“
„Zvláštní, že potřebovali vědeckou studii, aby tomu uvěřili.“
„Teď, když mám podezření, že ty postavy nemusejí vždy mluvit pravdu, nemám žádný způsob, jak zjistit, co je pravda a co je vymyšlené. Budu muset ověřovat pravdivost skoro všeho.“
Zneklidňující souhlasně zamrkal.
„Ten rukopis bude ještě mnohem náročnější, než jsem si myslel.“ Roztěkaný přimhouřil oči radostí, bylo to první skutečné potěšení, které mu zatím příběh Jamese Freemana přinesl. „A ta náročnost bude jasná, možná ji i ocení, až zveřejním poznatky ze svého výzkumu.“
Roztěkaný se vrátil k tématu biologie. „Rukopis hovoří o vybudování cest z pásů lesů, který jeden zajímavý tvor používal k putování. Mám jeho DNA, DNA létajícího tvora, zvířete žijícího na stromech a celé řady zvířat, která dělají hluk.“
„Skvělé. Prověřím je během příštího týdne. Ještě něco?“
„Konečně jsem se dozvěděl, proč James Freeman cestoval na ono místo a setkal se tam s těmi lidmi. Hledá dalšího hlodavce, Uranomys. Uranomys z dané oblasti je jedinečný svým tukem. Zřejmě chtěl vyléčit tučnost u lidí.“
I když Zneklidňujícímu připadala poslední věta podezřelá, byl nadšen. „Opravdu doufám, že k tomu všemu máš podklady.“
„Sekvence DNA druhu Uranomys, blízkého příbuzného, popisy těch dvou hlodavců spolu s bonusem o jejich mase a jejich chování. A DNA genu, který stojí za tvorbou tuku. Mám k dispozici i samostatnou sekvenci-DNA pro konkrétní verzi tohoto tukového genu u Uranomys, kterou hledal. Nechybí ani krátké vysvětlení toho, proč tenhle konkrétní gen tohoto konkrétního druhu na daném konkrétním místě pro James Freemana tolik znamenal. Vím, co ty Uranomys jedly a kdo z lidí zase rádi jedli je, jak běžné byly a jakému druhu prostředí dávaly přednost.“
Zneklidňující se na dlouhou chvíli odmlčel. Několikrát se už už chystal něco říct, vždy ale zavřel ústa a dál seděl mlčky. Nakonec řekl:
„Po příbězích tě doprovodím na tvé pracoviště.“
To byl neobvyklý požadavek. Masitá večeře obvykle znamenala začátek jednoho a půl dne odpočinku a rekreace. K takovému sdílení informací obvykle docházelo až po odpočinku, na začátku dalšího čtyřdenního pracovního týdne, ale Roztěkaný jen souhlasně zamrkal. To, že tím svému příteli vyrazil dech, bylo dostatečným zadostiučiněním za to, že přistoupil na žádost Zneklidňujícího. Roztěkaný si navíc tak jako tak nebude užívat odpočinku až do konce měsíce.
Navíc ho nenapadalo, co připojit k příběhům kolujícím při masité večeři. Ovšem protože Zneklidňující chtěl upoutat Sashayinu pozornost, předvedl z pouhé povinnosti téměř trapný pokus o převedení starého sibiřského lidového příběhu na vyprávění v hodovní síni. Roztěkanému bylo jasné, že jeho přítel ani nevěnoval pozornost ostatním příběhům vyprávěným té noci.
* * *
Noční zvuky přešly do zvuků provázejících svítání. Netopýry vystřídali ptáci a štěkání komb nahradilo vřeštění opic. Poprvé po dlouhé době se doktor Jimmy vzbudil plně odpočatý a úplně sám. Jako budík mu posloužili bulbulové, fádní ptáci, které jste nikdy nespatřili, ale vždy slyšeli. Spal někdy tak tvrdě v Harperu?
Zaplašil sny o Mary a jejím poselství mimozemšťanům, kteří už neexistovali, oblékl se a připravil si sadu pro ranní kontrolu pastí. Když vylezl ze stanu, aby si odskočil, zjistil, že tábor zaplavili motýli všech barev. Slétali se na propocené oblečení a výstroj členů týmu a na zeminu plnou minerálů, kterou odkryli při stavbě tábora. Někdy se v lesích skrývaly muchničky, hadi, včely a komáři, kteří vám mohli zkazit náladu.
Musa a Mohammed byli vzhůru a vařili vodu.
„Já si dám čaj později. Musíme dostat zvířata z pastí co nejrychleji. Půjdete tam se mnou?“ zeptal se doktor Jimmy Musy.
Musa nadšeně souhlasil a oba odešli k řadě pastí A, která se za denního světla zdála mnohem blíže. Doktor Jimmy viděl, že první past je stále otevřená, a tedy prázdná. Před kontrolou si vytáhl pracovní záznamník, zapsal název výpravy (Západní Loma) a řadu pastí a pořídil snímek. Zařízení zaznamenalo souřadnice GPS, čas, datum a základní informace o počasí. Přesnější předpověď počasí si načtou později ze stanice na vrcholu Bintumani.
První tři pasti byly prázdné. Od čtvrté našli pasti stále nastražené, chyběla v nich však návnada. Doktor Jimmy se ujistil, že byly nastaveny správně, a doplnil do nich návnadu. Když dorazili k sedmé pasti, Musa začal nečekaně prchat. Doktor Jimmy zůstal nechápavě stát, dokud na paži nepocítil šest set drobných nožek následovaných stovkou pálivých kousanců. Pustil past a vyběhl za Musou, vak s náhradními pastmi se mu houpal na boku.
Když byli dostatečně daleko, oba muži se zastavili a začali se ometat. Boty a kalhoty doktora Jimmyho pokryli mravenci druhu Dorylus a kousali ho do odkrytého pasu. Při přípravě si zastrkal nohavice do ponožek, mravenců si ale všiml příliš pozdě. Musel se svléknout do spodního prádla a zbavit se toho nejodvážnějšího hmyzu.
Musa, který zareagoval rychleji, byl v podstatě bez úhony. Holé nohy a žabky měly jisté výhody. Očistil pytle, zatímco se doktor Jimmy zbavoval posledních mravenců.
„Tuhle řadu pastí zkontrolujeme nakonec,“ navrhl doktor Jimmy, dobrou náladu vyvolanou ranními motýly značně pokaženou.
Přesunuli se k řadě B a doktor Jimmy zopakoval předchozí postup s pracovním záznamníkem. Úlovek byl chabý. Návnada byla na místě a nastražena a máloco nasvědčovalo tomu, že by tady vůbec něco žilo.
Konečně, u čísla dvacet jedná, našli sklapnutou past, která bezesporu ukrývala nějakého živočicha. Doktor Jimmy podržel past svisle a opatrně otevřel dvířka tak, aby mohl nahlédnout dovnitř. Obsahovala běžně vypadající tučnou šedou krysu s kratším ocasem. Tato krysa mnohobradavková, Mastomys, byla jedním z nejméně zajímavých zvířat, jaká mohl polapit, vzhledem k tomu, jak běžně se v habitatu tohoto druhu vyskytuje. Tyto krysy pravidelně mívaly velké vrhy jedenácti nebo dvanácti mláďat a dvakrát tolik bradavek (důvod pro jejich obecný název). Pořekadlo „množí se jako králíci“ by mělo znít „množí se jako Mastomys“.
Doktor Jimmy přidal další poznámky a další snímky a pak vytáhl druhý modul pracovního záznamníku, který byl připevněn k prvnímu. Tento modul obsahoval dlouhou jehlu, kterou vytáhl z pouzdra
„Co to děláte?“ zeptal se ho Musa
„Odebírám genetický vzorek. Žijí tu dva druhy Mastomys a nedají se rozlišit bez měření lebky nebo testu DNA.“
Znovu nahlédl dovnitř, rychle z ocasu odebral vzorek pro biopsii a dvířka zase zavřel. Krysa na protest zadrápala na hladkou stranu pasti. Doktor Jimmy umístil jehlu do otvoru v pracovním záznamníku, udělil mu pokyny a potom jehlu ukryl v původním pouzdře.
„To je snjmač kódů DNA. Uvnitř mám čip s řadou panelů, které odpovídají sekvencím DNA různých druhů. Většina čipů používá gen cytochrom oxidázy I, ale já pracuji s cytochromem b. Můj čip je upraven pomocí DNA pro hlodavce a rejsky západní Afriky. Mám čipy i pro netopýry. Dnes večer je začneme chytat do sítě.“
Na obrazovce se zobrazil výstup.
Mastomys erythroleucus 99 %
Mastomys natalensis 93 %
Mastomys hubeni 91 %
Colomys goslingi 87 %
Praomys tullbergi 86 %
Praomys rostratus 86 %
„Vypadá to na erythroleucus. Druhý druh, natalensis, žije v Sieře Leone také, shoda je ale nedostatečná. Colomys a Praomys jsou blízkými příbuznými Mastomys.“
„Proč se to shoduje jen z 99 %?“ zeptal se ho Musa „Čip má jen sekvence z reprezentativního jedince. V rámci druhů dochází k variacím.“
Musa umístil past do sáčku, zatímco doktor Jimmy připravil návnadu do nové pasti, kterou položil na místo té původní.
Třetí řada pastí byla úspěšnější než ostatní. Chytili malého plcha, hlodavce, který vypadal jako kříženec myši a nepruhované zemní veverky, a dva Lemniscomys, krásné hnědé myši žebrované s přerušovanými žlutými pruhy. Doktor Jimmy netestoval DNA myší žebrovaných, protože o nich nemohlo být pochyb, otestoval ale pícha, který byl určen jako Graphiurus lorraineus.
Pětadvacátá past byla také plná a podstatně těžší než u předchozích úlovků. Zvíře uvnitř bylo silné a aktivní; past se mu v rukou třásla. Když se pohyb uklidnil, v jednom z otvorů v pasti se objevil ocas s dlouhou bílou srstí. Ihned bylo jasné, že doktor Jimmy chytil jeden ze dvou sierraleonských druhů pískomila. Využil příležitosti odebrat z ocasu vzorek pro biopsii.
Gerbilliscus kempi 90 %
Gerbilliscus guineae 88 %
Taterillus gracilis 80 %
Taterillus petteri 80 %
Taterillus pygargus 80 %
Doktor Jimmy, překvapen výsledky, analýzu zopakoval. Uvnitř snímače kódů byla původní DNA z čipu spálena, čip byl opláchnut a nový vzorek otestován.
Gerbilliscus kempi 90 %
Gerbilliscus guineae 88 %
Taterillus gracilis 81 %
Taterillus petteri 80 %
Taterillus pygargus 80 %
„To není úplně Taterona kempi,“ konstatoval doktor Jimmy. Musa mu nahlédl přes rameno.
„Říká to Gerbilliscus kempi,“ doplnil.
„To je starší název. V loňském roce skupina v Texasu publikovala revizi těchto pískomilů a obnovila původní rodové jméno pro kempi a jeho příbuzné. Teď je to Taterona kempi.“ Musa se tvářil zmateně.
„Dříve se jmenoval Gerbilliscus kempi, patřil do rodu Tatem,“ vysvětlil mu doktor Jimmy. „V podstatě všechny publikace z dvacátého století budou pro tento druh používat název Tatem kempi.“
To vysvětlení ale Musovi vůbec nepomohlo. „Takže tohle zvíře se jmenovalo Tatem kempi, potom Gerbilliscus kempi a teď Taterona kempil Bylo by jednodušší, kdyby ten název zůstal stejný. Nebo by měl mít jednodušší název.“
„Byl by to název v angličtině?“ zeptal se doktor Jimmy. „Francouzštině? limba? Kdyby byl v angličtině, byl by vybraný ten podle Sierra Leony, Libérie nebo Austrálie? Díky používání latiny podle pravidel je všechno shodné po celém světě. Název se změnil, protože se změnilo naše chápání jeho vazeb. Pojmenovávání zvířat je věda využívající hypotézy, experimenty a neshody, stejně jako v ostatních vědních oborech. Jsou shromažďovány údaje a vzniká konsensus nad závěry, které ony údaje podporují. Podle dřívějších hypotéz byl pískomil s názvem kempi příbuzný s pískomilem v Indii, proto měl stejný rodový název, Tatem. Tato hypotéza byla vyvrácena a myslelo se, že je příbuzný s pískomilem ve východní Africe, měl stejný rodový název Gerbilliscus. Teď je považován za člena menší skupiny pískomilů vyskytujících se výhradně v západní Africe, tedy Taterona.“
„Nechápu to. Stojí tu ‚Gerbilliscus kempi 90 %’. Čísla u zvířat, která jste testoval dříve, byla vyšší.“
„Ani já tomu nerozumím. Mohl by to opravdu být Taterona kempi a spadá to jen do variací v rámci druhu, ale deset procent je hodně velká variace. Možná je to další známý druh Taterona, o kterém není známo, že se tady vyskytuje, a proto není na mém čipu. Ale to je nepravděpodobné. Nejspíš to bude nový druh.“
„Takže vy tenhle nový druh pojmenujete, ne?“ Zdálo se, že je Musa nadšený.
„Možná. Pro pískomily, kteří byli dříve považováni za samostatné druhy, existuje mnoho potenciálních názvů, nyní se ale označují jako Taterona kempi. Mohl by to být jeden z nich; u mnoha nebyla kontrolována DNA. Navíc k určení existence nového druhu je potřeba víc než jen jednoduché porovnání DNA.“
Doktor Jimmy usoudil, že to s analýzou přehání.
„Máte pravdu,“ připustil. „Je to vzrušující. Nechytili jsme Uranomys, ale kvůli tomuhle zvířeti stojí naše výprava za to: jedinečný pískomil v pohoří Loma“
Doktor Jimmy svůj nový druh ještě ani neviděl. Když zvedl past znovu, zvíře zase divoce protestovalo, a tak musel počkat, dokud se neuklidní. Když dvířka pasti pootevřel, zvíře opět začalo vyvádět, a tak je zavřel dříve, než mohl cokoli zahlédnout. Zkusil to opět a snažil se opatrně zahlédnout pískomila, který se znovu pohnul. Zase dvířka pasti pustil a pak už jen sledoval, jak je svírají dvě malé přední tlapky. Než dokázal pochopit, co se vlastně děje, dvířka se otevřela a cosi z nich vystřelilo ven. Doktor Jimmy na zlomek sekundy zahlédl zvíře, které bylo zjevně pískomil Taterona, potom mu ale zmizelo skokem přes rameno. Musa se marně pokusil vrhnout se za ním, tvoreček ale bleskovou rychlostí pádil pryč.
„Proč jste ho nechal utéct?“ zeptal se Musa. Doktor Jimmy několik minut stál nehybně a jen mrkal.
* * *
Roztěkaný si vybral hopsáka s hlízami a když dorazil ke stolu, přítel tam už seděl. Zneklidňující držel misku s nějakým záhadným masem. Roztěkaný pohlédl na její obsah a znechuceně vysunul spodní čelist. Člověku z amerického jihu by bylo odpuštěno, kdyby si myslel, že ta miska obsahuje bohatou porci horkých čerstvých škvarků. Roztěkanému připadal pach onoho masa ještě odpornější než jeho vzhled. Zneklidňující měl ve tváři výraz, který dával tušit, že ono „jídlo“ nepřinesl náhodou. „Co to je?“ zeptal se ho Roztěkaný.
„Sibiřská specialita. Stáhni kůži z hrabiše, odstraň z ní chloupky a osmaž ji v jejím vlastním tuku. Tady ve středomoří je obtížné je sehnat. Dalo mi dost přemlouvání přesvědčit jednu poměrně příjemnou mladou kuchařku, aby mi to jídlo připravila. Vyprávěl jsem jí ten nejúžasnější příběh…“
„Vypadá a páchne to odporně.“
Zneklidňující si vybral velký kousek a začal ho hlasitě chroupat. I po polknutí zavřel oči a pohyboval čelistmi ze strany na stranu v dramatickém vyjádření kulinářské blaženosti. Roztěkaný se snažil tuto zálibu svého přítele v nechutném jídle ignorovat.
„Ten rukopis mám více než z poloviny hotový a zatím jsem nenašel žádný náznak, který by dal tušit, že tím neztrácím čas. Vím, že jsem se setkal s několika zajímavými věcmi a těším se, až se podělím o myšlenku dilematu lidské pravdomluvnosti. Ale potřebuju něco převratného a tohle to není. Do toho programu mě nevezmou.“
„Jen kdybys měl kamaráda biologa, došlo by ti, jakou pokladnici poznání máš k dispozici.“
„Nuže, kamaráde biologu, co tedy mám?“
Zneklidňující si místo odpovědi vzal další křupavý kousek a pokynul k němu pokrčeným nosem.
„Smaženou kůži hrabiše?“ zeptal se ho Roztěkaný. „Co je tak převratného na kůži z hrabiše?“
„To je to, co ten tvůj James Freeman hledal na své výpravě.“
„Pátral po malém zvířátku v západní Africe, ne po nějakém nechutném tučném sibiřském jatečním zvířeti.“
„V časech lidí byli předchůdci většiny dnešních běžných velkých živočichů malými zvířátky, jako naši současní pískalové. To platí i pro vysoké vypravěče, hopsáky a jejich příbuzné. Platí to i u trhačů a hrabišů. Existuje pár výjimek, ale většina suchozemských živočichů současnosti se vyvinula ze skupiny příbuzných hlodavců, kteří za časů Jamese Freemana vypadali skoro jako pí skálové.“
Roztěkaný rozevřel doširoka oči. „Myslíš tím, že se z Uranomys vyvinuli vysocí vypravěči?!“
„Promiň, ne. Uranomys se od vysokých vypravěčů oddělily asi dvacet milionů let před dobou lidí. James Freeman hledal předky hrabišů nebo něco velmi podobného. Genetika Uranomys a Lophuromys není natolik odlišná, abych věděl jistě, z čeho se po padesáti milionech let nakonec vyvinuli hrabišové, nebo jestli to nebyli jen nějací jejich příbuzní.“
Roztěkaný byl zklamaný, ale přesto neztrácel nadšení. Zneklidňující ovšem vypadal úplně u vytržení.
„Hrstka druhů hrabišů se vyskytuje po většině Afroeurasijského superkontinentu, ale jejich nejrozmanitější kombinaci najdeš na ostrově v subkontinentu Habeš. V lidských dobách byla Habeš součástí východní Afriky a tamní hrabišové mají rodokmeny, které mohou sahat až do lidské éry nebo dokonce do dob ještě dávnějších.“
Byl stále veselejší. „Tenhle projekt je to, co hledám od chvíle, kdy jsem sem přišel. Budu JamesFreemanovat.“ Zneklidňující to lidské jméno převedl na sloveso ve stylu vysokých vypravěčů. „Budu studovat divoké a zdomácnělé příbuzné druhů Uranomys a Lophuromys. Budu analyzovat jejich gen syntézy mastných kyselin; pochopím, jak se jejich proteiny skládají a jak takový neobvyklý olejnatý tuk ukládají. Budu se snažit zodpovědět otázku položenou před padesáti miliony let příslušníkem úplně jiného druhu! Kolik dalších vědců získalo podrobný základ pro výzkum z tak vzdálené minulosti? Pochop, dokonce i malé kousky DNA, která pro nás James Freeman zaznamenal, jsou neuvěřitelně cenné. Všichni se dožadují třeba jen kousku tvého příběhu Jamese Freemana. Díky údajům, které jsi mi poskytl, se ze mě stal nejoblíbenější biolog ve Středomoří!“
Struktura věty Zneklidňujícího naznačovala, že jeho poslední tvrzení je přehnané, ale přesto se zdálo, že příběh Roztěkaného o Jamesi Freemanovi mohl jeho příteli jednoduše zachránit kariéru.
„O Uranomys nic moc dalšího nemám, ale přesto si myslím, že se ti bude moc líbit to, co pro tebe mám tento týden,“ oznámil mu Roztěkaný.
„Teď se mi moc líbí každý týden s tebou. Já pro tebe taky mám něco víc než jen hrabiše. Předpokládám, že tě nezajímají složitosti stravy Uranomys?“ zeptal se ho Zneklidňující.
„Možná později, začněme ale něčím jiným. Jsi na řadě.“
„Tvůj hrošík liberijský má pozoruhodnou shodu se zvířetem, lesním plížilem, který žije v jedné malé zalesněné oblasti jižně od pouště ve středozápadní Africe. Je to takový ten obskurní živočich, kterého biologové milují, o kterém ale nikdo jiný nikdy neslyšel. Našli jsme zkameněliny z doby zhruba pět milionů let před lidmi a pak nic dalších celých pětapadesát milionů let. Přesto se stále potuluje po afrických lesích a vypadá téměř stejně jako jeho vzdálený předek. Máme záznam o větším příbuzném, který byl v lidských dobách hojně rozšířen po celé Africe, ale z příběhu Jamese Freemana jsme se poprvé dozvěděli o jeho menší variantě. Věděli jsme, že museli existovat, ale je skvělé mít to podložené historicky.
Tvoje prase je přímý předchůdce lenolezů z Nového Zélandu. Patří do skupiny zvířat, která visí vzhůru nohama ze stromů a nedělají nic víc, než že spásají listí a spí. Myslím, že je ti tvoji muslimové nesmějí jíst proto, že jejich maso chutná hrozně a je mírně toxické. Drsné rostlinné sloučeniny z jejich potravy se jim hromadí v mase. Z toho, co jsem zjistil, bych řekl, že všechny potraviny a nápoje, kterým se vyhýbají muslimové v příběhu, byly plné silných rostlinných sloučenin. Byli na ně zřejmě alergičtí nebo měli jemnější jazýčky než James Freeman. O hovězím vím jen to, že šlo o vzdálené příbuzné lenolezů a lesních plížilů. Hovězí ve svém mase pravděpodobně nehromadilo chemikálie jako lenolezové.
Na ostatních sekvencích stále ještě pracuju, ale vím, že turak velký je druh ptáka, který nemá žádné žijící příbuzné, a že kaloni kladivohlaví byli druhem nočních letců. Kočkodan Campbellův má nějakou vazbu přímo na lidi samotné. Ty dva druhy se oddělily asi pětadvacet milionů let před lidskou érou, takže si byli vzájemně příbuzní zhruba stejně jako my s hopsáky. Komby byly také příbuzné lidí, ale vzdálenější. Měli asi takovou příbuzenskou vazbu s Jamesem Freemanem jako my s hrabiši.“
Zneklidňující na chvilku teatrálně pozvedl kousek smažené kůže a pak si ji hodil do úst.
„Takže,“ řekl během chroupání, „co máš ty pro mě?“
„Spoustu. Mravence druhu Dorylus, motýly, muchničky, hady, včely, komáry, Mastomys, Colomys, Praomys, Lemniscomys, Graphiurus a Taterillus. U některých mám informace o jejich chování, například jestli jsou aktivní během dne nebo v noci. Jiné můžou být názvy čeledí, a ne druhů. A u dalších je podrobně popsáno, jak blízce příbuzní jsou navzájem. Od všech mám DNA.“
Zneklidňující stříhal ušima, jak si představoval ten duševní poklad.
„Možná budu potřebovat víc než jeden týden,“ usoudil.
„Zbývají mi už jen dva týdny a musím si nechat nějaký čas na sepsání svých zjištění. Jedním z nejzajímavějších zvířat bylo to, o kterém ani nevím, jak se jmenovalo. Byl to druh, který neznal, a popisoval, jakým způsobem lidé pojmenovávali zvířata. Hodně podobně, jako si dávají jména jednotliví vysocí vypravěči, lidé v průběhu času názvy některých druhů zvířat měnili.“
„Získali v průběhu času další informace o chování daného zvířete a podlé toho změnili jeho jméno?“
„Ne. Vypadá to, že ničemu nedávali jména podle jeho chování, ale zvířata pojmenovávali na základě jejich vazeb na jiná zvířata. Jak se jejich pochopení těchto vazeb měnila, upravovali i jejich jména. Nebyla jako naše jména, Roztěkaný, předtím Osamocený, Meandrující, Skokan, Plačka nebo Zneklidňující, Lezec, Kroutil, které odrážejí náš postup v životě a mění se na základě našich činů. Místo toho je to Taterona, Gerbilliscus, Tatera, které se mění podle toho, jak se měnily názory na jejich místo v evoluci.“
„Co si myslet o inteligentních bytostech, které se po celý život jmenovaly stejně, ale měnily názvy zvířat,“ řekl Zneklidňující. „Ale pojmenování založené na vazbách mi připadá hodně užitečné.“
„Bohužel opakovaně používali jednotlivá lidská jména.‘ Například James Freeman má kamarádku jménem Mary. Ne, nemyslím si, že je to ta Mary. Ostatní překladatelé na tohle jméno narazili mnohokrát a tahle Mary byla nepochybně jednou z mnoha lidí jménem Mary, která nebyla ta Mary Nguyenová. Existovalo také hodně Nguyenů, kteří mohli nebo nemuseli mít nějakou vazbu na Mary Nguyenovou, a dokonce i několik Mary Nguyenových, které nebyly Mary Nguyenová.“
Vyprávění pokročilo natolik, že je ti dva už nemohli přehlížet.
„Nemyslím si, že bude jeden z nás dvou zítra odpočívat,“ řekl Zneklidňující.
Roztěkaný souhlasně zamrkal.
* * *
Doktor Jimmy byl neskutečně pomalý při zaznamenávání údajů o pasti dvacet pět z řady C. Když skončil, podíval se zpět na druhou obrazovku s oněmi směšně nízkými procenty. Když si uvědomil, že by měl něco zachránit, nastavil snímač kódů, aby všechno bez resetování uložil, a zařízení zaplavilo čip paměťovým obsahem. Uložil zakonzervovaný čip do jasně označeného pouzdra a do snímače kódů vložil záložní čip. Alespoň měl gen cytochromu b toho živočicha.
V řadě C chytil ještě jednoho Lemniscomys a vrátil se k řadě A. Mravenci odešli a oba muži podstoupili nudnou práci při doplňování návnad. Jedna past byla uzavřená a obsahovala ostatky mrtvé myši, které mravenci obrali většinou na kost. Snímač kódů mu přišel hodně vhod: Mus setulosus 99 %. Pozůstatky tohoto afrického příbuzného myši domácí uložil do sáčku a označil. Úplně poslední past byla plná a do zalesněné oblasti mravenci nepronikli. Praomys, středně velká krysa s jemnou načervenalou kožešinou, je všudypřítomným obyvatelem západoafrických lesů. Doktor Jimmy měl podezření, že jediným důvodem, proč nechytil více zvířat, bylo, že většinu svých pastí umístil na pastvinách a že Praomys, jako téměř všichni ostatní, byla dost chytrá na to, aby před těmi mravenci utekla.
Začali svědomitě balit výstroj pro návrat do tábora
„Osm zvířat,“ řekl doktor Jimmy. „To je asi devítiprocentní úspěšnost pastí, I vzhledem k našemu problému s mravenci je to uspokojivá první noc.“
Musa byl po tom útěku stále utlumený. Doktor Jimmy se rozhodl jejich konverzaci odlehčit.
„Myslím, že není úplně správné počítat jeden z těch odchytů, protože nám zbyl jen kus DNA.“ Při tom se Musa usmál. „Viděl jste, jak popadla ta padací dvířka? Věděla kde chce být, a past to nebyla“
„Nechtěla dostat nové jméno,“ dodal Musa „Hrozně jste ji zmátl všemi těmi změnami jmen.“
Ledy se prolomily a Musa se vrátil k předchozímu rozhovoru.
„Jak se ty názvy časem mění, jak potom může někdo vědět, o čem přesně mluví ostatní? Představte si, že byste chtěl mluvit s někým, kdo neumí anglicky a nemůže sledovat, co bylo napsáno. Jak ho máte pojmenovat, aby to bylo všem jasné i za tisíc let?“
„Myslíte třeba mimozemšťani, o kterých jsme se bavili včera večer?“ Musa přikývl. Takové otázky by kladla Mary.
„Myslím, že bych použil něco takového.“ Doktor Jimmy ukázal na snímač kódů DNA. „Jestli je ten fragment DNA dostatečně dlouhý, může posloužit jako jedinečný identifikátor. Příroda si už všechno živé na zemi pojmenovala. Abeceda, kterou používá, má jen čtyři písmena, ale k tomuhle účelu stačí.“
Doktor Jimmy se náhle zarazil a zůstal stát na místě, jak ho zaplavila vlna pochopení. Potřeba promluvit si s Mary o nových poznatcích o mimozemšťanech na něj dorážela celé dopoledne, teď měl ale najednou ještě větší důvod se s ní spojit.
„Muso, musím si zavolat.“
* * *
Nebyl ani nový týden, ani masitá večeře. Roztěkaný se skláněl nad rukopisem, když ho bez ohlášení a na jeho pracovišti neformálně navštívil Zneklidňující.
„Tohle je nejblíž, kam se kdokoli dostal!“ oznámil mu.
„K čemu?“ zeptal se ho Roztěkaný, který přesouval pozornost od textu.
„K nám!“
„Co je blízko k nám?“
„DNA z tvého seznamu druhů patřící tomu uprchlému hlodavci.“
„Nerozumím.“
„Tvůj uprchlý hlodavec, Taterona, Gerbilliscus, Tatem,“ pokusil se mu Zneklidňující vysvětlit přes své vzrušení. „Druhy zařazené jako přibližné shody jsou také nejbližšími shodami s vysokými vypravěči, které jsme kdy v lidských dokumentech našli. Ta data stále analyzuju, ale je jasné, že naši pra-pra-pra-předci byl nějaký druh čeledi Taterona. Oba druhy ve tvém rukopisu, Taterona kempi a Taterona guiiieaé, jsou dobré shody. Ještě více fascinující je ten nepojmenovaný živočich, kterého chytil James Freeman. Jediná DNA, kterou má, pochází z genu, který se vyvíjí tak rychle, že se v něm hromadí mnoho nových mutací a zakrývá důležité starší informace. James Freeman použil rychle se vyvíjející gen, protože se zajímal o vývoj v krátkých časových intervalech; potřeboval způsob, jak poznat rozdíl mezi blízce příbuznými druhy. DNA, kterou odebral, není příliš užitečná při porovnávání s živočichy o padesát milionů let později. Ale přesto je nám podobná o něco víc, než byly ostatní Taterona“
„To je… To je skvělá zpráva, že?“ zeptal se ho Roztěkaný.
„To je skvělá zpráva! Možná jsi našel svou pra-pra-prababičku nebo přinejmenším její sestřenici! Musím se rychle vrátit. Spustím hlubší analýzu, která zahrnuje moderní druhy, o nichž víme, že mají stejné předky jako vysocí vypravěči po vymření lidí. Tvory jako skalní skokani, hopsáci nebo písečníci. Kombinace těch informací mi pomůže získat představu, jak vypadaly geny našeho předka v dobách lidí.“
Zneklidňující vyrazil ke dveřím.
„Na viděnou u masité večeře!“ zakřičel na odchodu.
Roztěkaný chvíli jen seděl, než mu vysvětlení Zneklidňujícího dorazilo do jeho mozku. Poprvé měl pocit skutečné radosti ze života a z časů Jamese Freemana Otočil se a ponořil se do závěrečné části rukopisu.
* * *
Získání signálu se zdálo snadné: stačí jít do kopce, dokud telefon nezachytí signál z vysílače na meteorologické stanici na Bintumani. Ale chůze do kopce v Africe je jednou ze dvou nejtěžších činností na světě. Druhou bylo přemluvit Mary k čemukoli.
Slunce vystoupalo výš a hřálo stále víc. Pot přitahoval ploskočelky, malý nebodavý hmyz, který se nahrnul všude, kde našel byť jedinou kapku potu – což znamenalo všude na doktoru Jimmym. Repelent nechal v táboře spolu s vodou, snídaní a ranním čajem. Bylo by dobré, aby měla Mary náladu na rozhovor. Jedinou věc, kterou si vzal s sebou, byl pracovní záznamník.
I když by měl být nepromokavý, doktor Jimmy využil tohoto telefonátu i k tomu, aby zařízení donesl na dosah signálu, kde jej mohl zazálohovat na vzdálené servery.
Na jednom místě na vyprahlém travnatém svahu telefon konečně zachytil jednu čárku signálu. Pak mu neprodleně oznámil, že má sedmnáct nových zpráv, z nichž patnáct je od Mary. Doktor Jimmy se sesul do sedu, ale změna výšky způsobila ztrátu příjmu. Když se vydrápal výš po svahu, ztratil signál znovu. Proto usoudil, že jedinou vhodnou polohou k příjmu signálu je, když zůstane stát na původním místě. Ještě horší bylo, že jeho pracovní záznamník měl slabší anténu, a tak ho musel držet nad hlavou, zatímco pomalu odesílal ranní údaje. Ploskočelky, které nebyly tak hloupé, aby se z jeho tváře přesunuly na zvednutou paži jako jejich příbuzné v Severní Americe, využily zaneprázdněnosti jeho rukou ke zdvojnásobení svého úsilí při zalézání do všech možných otvorů na jeho obličeji. V téhle poloze, jak tak stál na hoře železa, držel elektronické zařízení nad hlavou a šílel z hemžení obtížného hmyzu, doktor Jimmy doufal, že lidstvo dokáže s mimozemšťany komunikovat lepším způsobem. V tomto ročním období byly blesky naštěstí velmi vzácné. Navolil číslo. Zazvonilo to jednou.
„Kde jsi byl? Dějí se tu šílené věci! Příští týden mám důležitou schůzku při dokončování plánů na depozitář na Měsíci a všechno se to nějak převrací naruby.“
„Jsem v terénu. Na té výpravě do Sierry Leone.“
„No ovšem. Zapomněla jsem. Alespoň mi řekni, že mi voláš odpovědi na problémy, které jsem nastínila ve svých e-mailech.“
„Ne. Tvoje e-maily jsem dostal před chvilkou a ještě jsem je nečetl. Volám, protože si myslím, že bys měla zcela změnit informace o tom, jak komunikovat.“
„Legrační.“
„Vyslechni mě.“
„To není legrační. Já to nepotřebuju, Jimmy. Pamatuješ si tu část o příštím týdnu?“
„Já vím, a pamatuju si ten velký termín, proto ti volám, jak nejdříve to šlo. Měla bys na mě být pyšná.“
Maryino mlčení dávalo tušit, že na doktora Jimmyho příliš pyšná není.
Pokračoval: „Ty celý depozitář v podstatě připravuješ jako destičku ve Voyageru nebo zprávu SETI. Používáš univerzální jazyk matematiky a základní chemie, kterému by měl rozumět každý ve vesmíru. Důležitý rozdíl je ale v tom, že tvoje skladiště údajů se nachází blízko našeho domova. Vyhýbáš se Zemi samotné, protože je geologicky aktivní a podléhá erozi a rozkladu.“
„A protože případný soudný den, který zahubí civilizaci, může zničit i depozitář,“ dodala Mary. Doktor Jimmy znal vždycky dvě Mary: Mary filozofku a praktickou Mary. Ta druhá byla životně důležitá, protože dostala sny té první tak blízko realizaci, on ale doufal, že teď mu naslouchá Mary filozofka.
„Máš pravdu,“ připustil. „Umístění na Měsíci jsi vždycky považovala za nezbytné, protože je příliš drahé jít kamkoli jinam. Navíc je to blízko Zemi a přístupné pro lidskou civilizaci, která povstane z popela po soudném dni. Ale umístění poblíž Země má i další výhody. Můžou ti porozumět snáz, když využiješ toho, co je na Zemi.
Když mi poskytneš sekvenci DNA dostatečné délky, dokážu dohledat organismus, ze kterého pochází. I kdyby nikdo DNA onoho živočišného druhu nikdy dříve neviděl, přesto dokážu zjistit, s kým je příbuzný, a dokonce i nakolik se od sebe liší. Planeta Země už jeden jazyk používá. Skládá se ze čtyř písmen – A, T, C a G. U proteinu to je dvaadvacet aminokyselin – ‚slova‘, – a existují i způsoby, jak vyjádřit začátek věty nebo tečku na konci.“
Mary nic nenamítala ani ho nepřerušovala. Zjevně právě telefonoval s filozofkou.
„Kdybych měl říct slovo ‚člověk‘ inteligentnímu mimozemšťanovi,“ pokračoval, „zapsal bych je v DNA. Možná ani nemusím používat naše písmenné zkratky a vyjádřit ji jiným způsobem. Dva kruhy by mohly představovat dva uhlíkové víceúhelníky A a G, jeden kruh pro jeden víceúhelník C a T. Dvě čárky jako dvě vodíkové vazby A a T a tři čárky by odpovídaly třem vazbám v G a C. Zpočátku bych nadále použil tvůj chemicky přístup, aby je čtenář pochopil, potom ale můžeme všechno rychle zjednodušit.“
„Takže budeme mít hodně podstatných jmen,“ řekla zaujatě Mary. „To je pěkné, ale jazyk neobsahuje jen podstatná jména. A když na to přijde, tak víc podstatných jmen, než je možné tímhle způsobem vyjádřit.“
„Jednej jako lidé, kteří se snaží mluvit s cizinci. Když budu potřebovat vyjádřit hnědou barvu, začnu ukazovat na hnědou stromovou kůru, hnědou pleť, hnědou půdu nebo hnědý stůl, dokud mě nepochopí.
Let můžeš vysvětlit pomocí odkazu na ptáky, netopýry nebo hmyz. Noc pomocí nočních zvířat, jako jsou netopýři, sovy nebo komby. Téměř vše, co předchází našim technologiím, je možné nějakým způsobem vyjádřit pomocí těchto čtyř písmen. Dokud bude existovat život, bude tvou Rosettskou deskou samotná Země.“
„Nedokážu přeložit Knihovnu Kongresu ani celý internet do jazyka DNA,“ namítla Mary. „Ale třeba bychom mohli přidat jeden krok navíc, abychom se ujistili, že rozumí tomu, o čem mluvíme, než budeme moct přejít k běžným lidským jazykům.“
„Jsou to jen dohady, jestli dokáže mimozemský filozof pochopit zakázanou lásku v ložnicové scéně z Romea a Julie nebo ne, ale není pochyb o tom, že mimozemský biolog s přístupem k Zemi dokáže pochopit rozdíl mezi zpěvem skřivana a slavíka“ Konečně se ozvala praktická Mary.
„Mimozemšťany mi nikdo nezbaští, po tom, co ta belgické parta vypustila do světa svoje bláboly. Zachytil jsi tohle poslední kolo? Můj projekt to má spočítané.“
„Slyšel jsem to včera večer v rádiu. Svůj tým udržíš pohromadě, stejně jako při posledních deseti pohromách.“
„Ano, ale pomocí myšlenky na budoucí lidské civilizace. Žádní mimozemšťané. Teď už ne.“
„Takové věci se můžou hodit i lidem z budoucnosti.“
„Lidé v budoucnosti budou mluvit lidsky, takže by bylo levnější zapsat všechno lidskými jazyky.“
„Kdyby se to ale dostalo k výzkumníkům mimozemšťanů, ne k lidem na Zemi.“
„Já vím.“
„Kdyby vlastně lidstvo nevyhynulo, mohli by mimozemšťané mluvit přímo s námi a nemuseli by studovat poezii na Měsíci.“
„Já vím.“
„Neděláš to pro lidi budoucnosti, roboty ani nic jiného. Vždycky jsi snila o komunikaci s mimozemšťany. Vždycky jsi říkala, že v mezihvězdných vzdálenostech je další vzdáleností čas. Nalezený artefakt je totéž jako rozhlasové vysílání do prázdna.“
„Já vím. Já vím. Ale před svými investory už o mimozemšťanech mluvit nemůžu.“
„No tak, Mary, nenajde se nějaký čínský miliardář, ze kterého bys mohla vyždímat co nejvíc?“
„Ne.“
„Tak indický, japonský nebo ruský.“
„Ne, ne, a pochybuju o tom.“
Doktor Jimmy si povzdechl. „Koho by napadlo, že budeš muset svůj čas trávit ždímáním peněz z megaboháčů? Kdy k tomu vlastně přesně došlo?“
Byla to řečnická otázka, ale ona na ni odpověděla „Když si NASA ani nechtěla nechat můj projekt představit. A to je jediný veřejný zdroj financování takového rozsahu.“
„Víš, nemám ponětí, jaké to je soustředit se tak silně na jedinou věc.“
„Samozřejmě, že máš. Posílám ti tři zprávy denně. Mimochodem, teď máš zpoždění asi o devět.“
„Patnáct. Neboj, ještě dnes si najdu čas a odpovím ti na ně.“ Ani nevím jak.
„Opravdu tam nemáš signál?“ zeptala se Mary.
„Jen když vylezu na nejvyšší horu v západní Africe.“
„Tak na ni zase zítra vylezte, pane Freemane. Potřebuju, abys upravil moji nabídku, protože musím získat sponzora do příštího týdne. Pak mi zavolej, jakmile se vrátíš do Harperu. Budeš mi pomáhat s realizací toho tvého nápadu. Začínáme za šest měsíců a už to nebudeme odkládat. Bohatí lidé jsou rozrušení a mají sklony měnit svůj názor na to, co z nich udělá méně bohaté.“
„Takže přece jen máte nějaký plán, paní Nguyenová?“
„Jo. Jak jsem říkala, mám jednoho ruského oligarchu, který mi ty peníze dá. Nějak do toho zapracujeme tvoji DNA. Mimozemšťani si můžou přečíst ‚Viz bod Spustit“ a jiná jednoduchá a krátká sdělení v jazyce DNA a pak se naučit číst zbytek v angličtině a dalších lidských jazycích. Můžeme si dovolit jen pár ukázkových vzorků v jazyce DNA, trochu umění, vědy, techniky a tak podobně. Zřejmě budeme potřebovat i nějaké normální lidské zkušenosti. Co takhle Jeden den v životě Jimmyho Freemana?“
„Nemyslím si, že je to nutné.“
„Proč bys měl zachraňovat šílené měsíční plány šílené měsíční dámy, kdybys nemohl dostat na Měsíc svoje jméno? Ve tvém životě se pohybuje desetkrát víc DNA než u kohokoli jiného, kdo mě napadá. Jsi dokonalý. Navíc, až budou mimozemšťani díky tvému nápadu překládat internetovou poezii nějakého ujetého výrostka, budou vědět, kdo za to může.“
Změna Maryina rozhodnutí byla jednou ze dvou nejobtížnějších věcí na světě a doktor Jimmy se k tomu dnes chystal jen jednou.
„Jimmy,“ ozvala se po chvilce.
„Ano.“
„Myslím to vážně. Díky. Záleží na tom.“
„Už to skoro máš, Mary.“
* * *
Roztěkaný dorazil brzy a popadl misku masa. Zbýval mu jeden týden, ale už byl připraven. Egejské kopce získají dalšího učence na plný úvazek.
Cestou do jejich obvyklého kouta prošel kolem nové umělecké instalace, repliky vysokého a svalnatého lidského muže v životní velikosti. Patřil k jedné z jejich světlejších barevných variant, která pocházela z Evropy, když Středomoří bylo ještě mořem, a ne pohořím. Ten tvor byl impozantní a působil elegantním dojmem, Roztěkaný by ho ale nenazval atraktivním. Kůži měl příliš lysou, téměř jako plaz, ale bez šupin. Vlasy měl příliš řídké, nohy příliš ploché, kolena příliš nízko a ocas příliš chybějící na to, aby ho mohl označit jako sympatického. Nepřipadal mu ani ošklivý, jen jako divoký, primitivně vyhlížející divoké zvíře.
Upoutaly ho jeho oči. Zorničky měl světle modré s obrovskými bělmy. Byly tak působivé, že vás nutil pohlédnout stejným směrem jako on. Roztěkaný si zkusil stoupnout na špičky, na úroveň jeho očí se ale stejně nedostal.
„Vytvořil jsem ho tak, aby stále hleděl na nějaký vzdálený neviditelný obzor,“ vysvětlil mu jeden vysoký vypravěč stojící u sochy. Byl obyvatel středomoří středního věku onoho příliš uhlazeného druhu, který neměl Roztěkaný rád.
„Představuju si, že hledá vzdálenou budoucnost,“ pokračoval neznámý, „že hledá nás. Chce nás naučit to, co sám umí předat.“
Roztěkaný pobaveně zahvízdal. „Jestli se dívá na nás, měl by se dívat dolů s překvapeným výrazem ve tváři.“
Roztěkaný neměl ponětí, jak by se tvářil překvapený a zmatený člověk, ale poznal to podle tváře a uší uhlazeného umělce před sebou. Už tam nechtěl čekat, aby se musel věnovat další konverzaci, a tak zamířil do jejich kouta. Posadil se a skládal si všechny novinky, dokud nedorazí jeho přítel.
O dvě stě deset milionů let později…
Chookeeti, zavěšená pomocí nohou a drápů na palcích křídel, doputovala k okraji a čekala. Požádala členy svého týmu, aby se shromáždili zde na plovoucím došku jižně od hustého porostu pozemských rovníkových létajících pralesů. Jejich shromáždění narušilo vztlak tohoto malého shluku rostlin, které se tak pomalu pohybovaly směrem dolů. Když budou mít dost času, budou rostliny tu zátěž vyrovnávat přidáním lehčích plynů do svých měchýřů nebo chemickým zahřátím přítomných plynů, ten postup je ale příliš pomalý na to, aby jim zabránil v dosažení korun lesa pozemních stromů pod nimi. To bylo skvělé. Chookeetinu týmu se její zprávy líbit nebudou a pomalý pád tak stanovil konečný termín schůzky. Budou muset odletět, jinak jim hrozí setkání s mravenci dole.
Shlédla na tropický prales na zemi, chráněnou rezervaci rozkládající se podél úzkého pásma na jižním cípu Afriky. Byla ohraničena oceánem na jihu a věčnou temnotou zemského rovníkového došku na severu. Pozemní les byl dědictvím minulé éry evoluce biosféry Země, kdy byly všechny rostliny zakořeněny v půdě. Tamní zvířata byla stejně neobvyklá a pradávná.
I když Chookeetin zrak a echolokace byly vhodnější ke sledování objektů v blízkosti, přesto dokázala rozpoznat narušení v lese pod ní. O chvilku později vyběhl na mýtinu mohutný obrněný tvor, který se začal divoce třást a třít o osamělý strom. Tohle vzácné stvoření, potomek hrošíka liberijského, výsledku dvě stě šedesáti milionů let úsilí o zachování druhu, narazil na mraveniště. 1 když ho chránilo brnění v podobě tlusté kůže, oči, uši a nozdry nedokázal udržet uzavřené tak dlouho. Nejlepší obrana proti tomuto hmyzu zůstávala po dobu více než dvou set milionů let stále stejná – utéct co nejdál a zbavit se těch, kteří na vás stihli vylézt.
Nevrlý obrněný tvor zaběhl zpět do lesa, zatímco Chookeeti stále čekala na posledního člena svého týmu. Měla co dělat, aby si nebrala Sheeshiho pozdní příchod osobně. Samice v Chookeetině věku byly obvykle v mateřské kolonii nebo u pářícího roje, nedostávaly příležitost vést tým překladatelů, kteří měli k dispozici důležitý dokument napsaný dávno vyhynulým druhem. Chookeeti se zdálo, že starší samice v týmu se jí vyhýbají kvůli její neplodnosti, starší samci se jí stranili pro její ženskost a samci jejího věku se jí vyhýbají z obou důvodů.
Chookeeti se pokoušela své nerudnosti zbavit. Podívala se na západ k pastýřům, kteří se starali o své stádo zde, na okraji civilizace. Křičeli příkazy svým ptačím společníkům, kteří prolétali mezi mnohem většími domácími zvířaty, aby se jim nezatoulala při přesunech stáda od jednoho vznášejícího se došku k další. I když tato zvířata tvořila jádro jejího jídelníčku, Chookeeti si nejspíš nikdy nezvykne na setkání s tímto konkrétním druhem hospodářských zvířat s jejich bizarním převráceným způsobem letu, evolučním dědictvím po svých pomalu se pohybujících předcích visících ze stromů na Novém Zélandu. Ta zvířata se ani zdaleka nepodobala svým pra-pra-prapředkům, kteří byli sami domestikováni lidmi.
Po své pravici si všimla vrtulníkové rostliny klesající ještě rychleji než ona. Její echolokace ji informovala, že rotory rostliny právě dokončily fázi natahování a překypovaly tlakem vody. Brzy se začnou samovolně točit, ale Chookeeti, která si připomněla dětství, se rozhodla do toho procesu zasáhnout. Pomalu natáhla křídlo ze svého došku a zlehka se té rostliny dotkla. Tlak byl s lupnutím uvolněn a rostlina vystřelila vzhůru s divoce se otáčejícími rotory. Chookeeti se nesmála dětinsky, stále byla profesionál, ale teď se cítila lépe. V tu chvíli dorazil Sheeshi, který si mimoděk zvolil okamžik, kdy cíl jeho opovržení nebyl nervózní a vzteklý.
Chookeeti doletěla k nejnižšímu bodu na okraji došku a zavěsila se pouze pomocí nohou tak, aby mohla gestikulovat křídly a být stále na očích všech.
„Děkuju, že jste dorazili. Jak jste pravděpodobně uhodli, dostali jsme úkol.“
„Jaký druh?“ přerušil ji kdosi.
To byla nejdůležitější otázka. Ale měli štěstí. Chookeeti měla v plánu oznámit jim nejprve špatnou zprávu. Téměř každý z přítomných měl jinou představu o tom, jaká bude jejich druhá volba, ale na nejvhodnějším prvním místě se shodli jednomyslně.
„Člověk,“ odpověděla Ti nejstarší. Ti první. Nejtajemnější a nádherně tajemné bytosti, které kdy chodily, plavaly nebo létaly na planetě Zemi. Podle očekávání byli všichni s touto zprávou spokojeni.
„Máme k dispozici i materiál nějakého vysokého vypravěče,“ dodala „Myslíme si, že představuje jejich vlastní zkušenosti s překladem onoho rukopisu.“
„O jaký druh lidského rukopisu se jedná?“ ozval se další hlas.
Teď přišla zpráva, která tak dobrá nebyla
„Je to popis časového úseku v jednom lidském životě, který začíná ráno a končí následující ráno ve stejnou dobu.“
Všichni se podívali nechápavě, proto jim to vysvětlila
„Je to zkrácená biografie. Jeden den v životě člověka jménem James Freeman.“
Poprvé vydáno v časopise Analog v květnu roku 2016.
Přeložil Tadeáš Pelech