Že jsem dorazil na správné místo jsem s jistotou poznal podle rukou přitlučených k zárubní dveří. Povzdechl jsem si. Nejspíš to byl projev správného přístupu k věci, ale ve skutečnosti to k ničemu není.
Samotné dveře v zárubní nebyly. Vešel jsem dovnitř. Protože jsem vstupoval z ostrého slunečního světla, byl jsem přirozeně slepý jako netopýr. „Poslali jste pro mě,“ pronesl jsem, k nikomu konkrétnímu.
Zavládlo znepokojivé ticho. „Ty jsi ten…“ ozval se stařecký hlas, hádavý a slabý.
„Přesně tak.“
Hadi mají nicméně lepší noční vidění. Spatřila ho proto dříve, malého tlustého starce s komicky hustou hřívou jemných bílých vlasů.
Otočil jsem se k němu. Prohlížel si mě od hlavy k patě. „Vím,“ řekl jsem. „Jsem velmi mladý. Ale všichni nějak musíme začít.“
Mračil se, proto jsem si řekl, že bude lepší udělat rychle nějaký trik. Pokud nedokážete získat jejich důvěru okamžitě, později je to o to těžší. A tak jsem poslal hada. Ve vzdáleném koutě místnosti stála velká hliněná nádoba zakrytá látkou. Had pod přehoz vlezl a tak jsem uviděl, že je nádoba zpoloviny plná kukuřičné mouky. Nebylo jí moc, tak jsem mu řekl, aby se prohrabal do hloubky, pro každý případ. Je to až deprimující, kolik starých lidí si schovává cennosti v nádobě na kukuřici. Víme – chci říct zloději vědí – že je to první místo, kam se podívat.
Pak jsem se usmál. „Na tvém místě bych to tam neschovával,“ prohlásil jsem.
Věnoval mi nakvašený pohled. „Nevím, co tím myslíš.“
„Tak se na to podívejme,“ řekl jsem. „Je to ze slonoviny, asi tak palec a půl dlouhé, docela staré, vyřezané do podoby levharta spícího na větvi stromu. Má to cenu asi tak deseti kusů dobytka Na jednom konci jsou nějaké stopy, nejsem si úplně jistý od čeho. Ne, moment, jsou to stopy po zubech. Kdysi se to dostalo do ruky dítěti, které to požvýkalo.“
Cha. Dostal jsem ho. „To byl můj otec,“ řekl. „Když mu byly čtyři. Matka ho udeřila do hlavy tak silně, že byl po zbytek života nahluchlý na jedno ucho.“ Odmlčel se. „Posaď se,“ dodal.
Byla tam jedna stolička; třínohá, hrubá práce. Posadil jsem se. Had se chtěl vydat na průzkum za nádobu – nejspíš hledal myš – ale zavolal jsem ho zpátky. Vyplazil se mi po paži a vklouzl do ucha
„Děkuji, že jsi přišel,“ vzpomněl si. „Můžu ti nabídnout pivo?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Když pracuji, tak ne.“ Had se rozhlížel kolem. Viděl… no, obvyklé věci. Rozhodně nic nápomocného. „Nuže,“ spustil jsem, „nejsi posedlý ani nemocný. V čem je problém?“
Zakřenil se. „Zmýlil jsem se v tobě,“ řekl. „Jsi dobrý mládenec. Čestný,“ dodal, nikoliv správně, jak už to tak bývá. Ale to nemohl vědět. „Myslím, že ti můžu věřit.“
Pokrčil jsem rameny. „Dělej, jak chceš.“
„Dej si mléko.“
Nemám mléko rád, ale had ano. „Děkuji.“
Zvedl se a nalil trochu mléka z nádoby do malé dýně. Bylo docela čerstvé. „V čem je tedy problém?“ zopakoval jsem.
„Moje dcera,“ odvětil. Nedíval se při tom na mě. „Je uhranutá.“
Ale ne, další, řekl jsem hadovi. Ignoroval mě. „Proč si to myslíš?“
„Nechce dělat, co se jí řekne.“
Chápete, v čem je potíž? V devadesáti devíti případech ze sta není řečená dcera o nic uhranutější než moje levá noha, je prostě jenom v takovém věku, nebo už má po krk komandování od svého zatraceného hloupého fotra. Čili uhranutá není, tudíž ji nemůžu odčarovat, takže neudělám nic a otec pak všude kolem vypráví, že jsem k ničemu. Bezskrupulózní příslušníci mé profese se s podobnými situacemi vypořádávají tak, že pošlou svého hada do ucha ubohé dívky, aby se jí pohrabal v hlavě a udělal ji bezmocně poslušnou. Je mi líto, ale to já neudělám. Co já vím, třeba mají pravdu a já jsem akorát příliš mladý. Nezačal jsem ještě myslet jako stařec, kterému na tom nepřipadá nic špatného. „V jakém smyslu?“ zeptal jsem se.
„Našel jsem jí dobrého manžela. Ona si ale chce vzít jednoho mladého ničemu.“ Pokrčil rameny. „Nikdy předtím problémy nedělala. Může za to jeho rodina. Nikdo z nich není k ničemu. Museli si sehnat šamana, který ji uhranul.“
Pomalu jsem přikývl. „Jaké jiné vysvětlení by to asi tak mohlo mít?“ nadhodil jsem.
Dostalo se mi za to upřeného pohledu, „No,“ vyzval mě, „co s tím budeš dělat?“
„Ten mladý ničema,“ zeptal jsem se. „Kolik má kusů dobytka?“
„Dvanáct.“ Taková hromada opovržení nacpaná do jednoho malého čísla „Proč?“
Usmál jsem se. „Šaman, který by byl schopen uhranout svědomitou dívku, aby přestala poslouchat svého otce, což je nesmírně náročná záležitost, věř mi, by si řekl alespoň o deset kusů. Jenom jsem si tak říkal, jak by si to ten mladý ničema mohl dovolit.“
Zamračil se. „Možná je ten čaroděj jeho příbuzný, co já vím. Nepřekvapilo by mě to. Ti jsou taky všichni samá verbež.“
Můj úsměv se rozšířil. Stařec měl štěstí, že svou profesi neprovozuji zadarmo, jinak by strávil zbytek dne svíjením se na podlaze a svíráním si břicha „Kdyby byl jeden z nich čaroděj schopný provést kouzlo na takové úrovni, byl by to boháč,“ pravil jsem. „To dá rozum.“
Probodával mě pohledem skrze kouř, ze kterého mu slzely oči, a já poznal, že mě nachytal na švestkách. Konkrétně v tom, že jsou všichni schopní čarodějové bohatí. Tvrdíš, že jsi schopný čaroděj, říkal jeho pohled, a podívej se na sebe. To je pravda Nicméně, jsem ještě mladý.
Tak jdi, řekl jsem hadovi, a on šel.
„Každopádně,“ pokračoval jsem. „Myslím, že bude nejlepší, když se na tvoji dceru podívám.“
To ho rozesmálo. „Tak to hodně štěstí,“ prohlásil. „Nevím, kde je. Zavřel jsem ji dnes ráno v chýši a svoji starou jsem posadil ven, aby ji hlídala, ale holka si vyřízla díru v rákosu a vylezla ven zadem. Jak jsem říkal, je uhranutá.“
Zívl jsem, abych dal hadovi šanci vplazit se zpátky ústy. „Vedle přístřešku, kde skladuješ štíty, je přistavěná bouda Uvnitř je hromada starých kožešin, o kterých ti tvoje ženy řekly, že je sežrali a zničili mravenci, ale které si ve skutečnosti daly stranou, aby je mohly s obchodníkem vyměnit za korále, které jsi jim ty ve své lakotnosti koupit odmítl. Holka leží pod kožešinami, čeká na poledne, až budou všichni schovaní ve stínu a ona se bude moct odplížit tak, aby ji nikdo neviděl. Kvůli prachu má opravdu co dělat, aby nekýchala.“
Podíval se na mě. S respektem. Proč se mi vždycky dostane respektu jen za tyhle triviální záležitosti?
* * *
V naší profesi toho hodně naspíme. Musíme. Zaprvé proto, že žít s hadem – už jen přežít, když v sobě máte hada – je vyčerpávající. Je to jako nosit s sebou na hlavě šestigalonový hrnec, všude, kam jdete. Cítím jeho váhu kdykoliv vstanu, je to tak trochu šok pro kolenní klouby. Není divu, že se z mnohých z nás stanou mrzáci, ještě než se dožijeme třicítky.
Většinou ale spíme proto, abychom mohli snít. Můj starý mistr – ve skutečnosti to byl hlupák, ale zaslechl hodně chytrých věcí od svých kolegů, kteří hloupí nebyli – mi říkával, že šaman spí, když je vzhůru, a je vzhůru, když spí. Vykládám si to tak, že pro nás je svět, ve kterém žijete, stejně nehmotný a iluzorní, jako jsou pro vás místa, kde dlíte během snění, zatímco my se ve svých snech přenášíme… no, domů. Nejsem si jist, jestli s tím souhlasím, ale jsem ještě příliš mladý na to, abych měl názor.
Ve snech se nicméně potkáváme a rozmlouváme s dalšími našeho druhu. Není na tom v zásadě nic zvláštního, děláme to totéž co vy, jenom jiným způsobem, ale přinejmenším máme tu výhodu, že můžeme konzultovat a trávit čas s kýmkoliv z našich druhů, bez ohledu na taková triviální omezení jako je geografie nebo skutečnost, jestli je dotyčný živý či mrtvý.
Nejlepší rady vám samozřejmě dají právě ti mrtví. Proč je přijímáme tak váhavě, to opravdu nevím. Vezměte si například tuhle záležitost s uhranutou dívkou a mladým ničemou. Zrovna noc předtím jsem snil o mistrovi svého mistra. Z nějakého důvodu si mě oblíbil, i když jsme se pochopitelně nikdy nepotkali, protože zemřel dřív, než jsem se narodil. Nicméně myslím, že je to cosi jako pouto, které často vzniká mezi prarodičem a vnoučetem. Jeho vlastní žák byl pro něj pochopitelně trpkým zklamáním.
Každopádně byl v tom snu, seděl na stoličce vedle mé hlavy. „Nevzejde z toho nic dobrého,“ prohlásil.
„To říkáš pokaždé.“
„Pravda A nemám obvykle pravdu?“
Povzdechl jsem si a převalil se na záda „Obvykle nestačí,“ řekl jsem. „Měl bys vědět všechno.“
Zasmál se. Když se smál, měl ve zvyku stahovat koutky úst dozadu, jako když pes cení zuby. Běhá mi z toho mráz po zádech, ale docela se mi to líbí. Zkoušel jsem to taky, ale vypadám při tom hloupě. „Jsem starý,“ odpověděl. „Zapomínám.“
„Na věci, které se ještě nestaly?“
„Na ty obzvlášť.“
„Chystal ses říct něco užitečného,“ připomněl jsem mu. Povzdechl si. „Kéž bych tak býval měl někoho jako já, když jsem byl ve tvém věku,“ řekl. „Někoho, kdo by za mě udělal všechnu práci.“
„Blbost,“ odvětil jsem s úsměvem. „Jenom to komplikuješ.“
„Dej si pozor na zlomené ostří kopí v písku,“ prohlásil. „A pamatuj, že v tomto případě se potvrdí tvá nejhorší podezření. V pořádku?“
„Proč musíš být tak zatraceně záhadný? Proč mi to nemůžeš říct jasně?“
„Teď se probudíš.“
* * *
„Ohledně mojí odměny,“ začal jsem.
Stařec nejspíš ohluchl. „Varoval jsem ji,“ vedl si svou. „Řekl jsem jí: Jestli tě ještě jednou chytím, jak se plížíš pryč, abys mohla vytírat sekyru s tím neschopným šmejdem, zabiju tě. Ale ona mě neposlouchala. Musí v tom být čáry.“
Cítil jsem, jak se had v mé hlavě vrtí nepohodlím. Vím, řekl jsem mu, ale co můžu dělat? „Tak jsem si říkal…“ pokračoval jsem. „Předpokládám, že bys chtěl dostat věno – třicet, pětatřicet kusů dobytka – takže o tolik přijdeš, pokud tě kouzla nezbavím. Za těchto okolností myslím, že by pět kusů dobytka bylo naprosto odůvodněných, co říkáš?“
Jiní šamani nesmlouvají. Jiní šamani jsou ale samozřejmě starší a mají působivou reputaci. „Trvá jim to nějak dlouho,“ řekl podezřívavě. „Jsi si jistý, že byla v boudě?“
To byla naštěstí narážka, aby se dcera objevila na scéně v nepříliš ohleduplném doprovodu dvou pastevců. Mezitím jsme se přesunuli ven na slunce. Měl jsem už dost kouře a zápachu sraženého mléka, takže jsem mu řekl, že venku na čerstvém vzduchu je snadnější vyčenichat čáry. Což je také shodou okolností pravda
„Vidíš?“ řekl. „Jen se na ni podívej.“
Což jsem taky udělal. Netrvalo mi to dlouho. Byla to jenom obyčejná dívka, nic zvláštního. Přimělo mě to zapřemýšlet, proč tomu mladému ničemovi stálo za to riskovat za temné noci kopí v zádech, ale nejspíš v tom byla láska nebo něco takového. Byla docela hezká, pokud se vám líbí kulaté obličeje a ploché hrudníky. Mě spíš zaujali dva muži, kteří přišli s ní.
„No?“ obrátil se na ni. „Co mi k tomu můžeš říct?“
„K čemu by to bylo?“ ohradila se. Měla příjemný hluboký hlas. „Stejně bys neposlouchal.“
Nemyslím ty dva hlídače, to byl jenom páreček pastevců, svobodných mužů kolem padesátky, nijak důležitých. Mluvím o dvou mrtvých.
„Sklapni,“ nařídil jí, čímž jen potvrdil, co právě řekla „Tohle je šaman. Přišel tě dát do pořádku.“
„Jsem mladý,“ vysvětlil jsem. „Dej mi tak dvacet let a nebudu potřebovat, aby mě představovali.“
Jednoho z nich jsem samozřejmě poznal. Ten druhý, asi tak sedmnáctiletý kluk, byl z nich dvou ten působivější. Měli na sobě šedivé kožešinové karossy, jako by byli na cestách, a každý z nich držel kopí a hůl kerry. Hlavice kopí mladšího muže byla zlomená. Myslím, že si neuvědomovali, že je vidím. To je výhoda toho, když je někdo mladý a nevypadá na to, čím je. Jdi, řekl jsem hadovi, a on se mi vyplazil z ucha a sjel dolů po paži.
Dívka na mě civěla mírně nepřátelsky, jako bych nebyl dost důležitý na to, abych jí stál za skutečnou nenávist. „Plýtvá tady časem,“ řekla svému otci. „Nic se mnou v nepořádku není, kromě toho, že je můj otec prase.“
Had se jí vyplazil po noze. Spatřil jsem, že se lehce zachvěla, což bylo zajímavé. Stejně tak zajímavá byla informace – a tou si byl had naprosto jistý – že ať už byl její vztah s mladým ničemou jakýkoliv, nedostal se do stadia vytírání sekyry, ani nikam poblíž.
„Tvůj otec říká, že ho nechceš poslechnout,“ řekl jsem. „Je to pravda?“
Ušklíbla se na mě. „To řekni ty mně,“ odsekla.
Had se vrátil, zašeptal mi v hlavě a já si pomyslel: No teda. Tohle začne být dost brzy nepříjemné, a já nedostanu zaplaceno. Přiznám se, že jsem na okamžik zvažoval, že bych zalhal, než had začal zuřivě syčet a způsobovat mi bolesti hlavy. V pořádku. Nechť se tak tedy stane. Naneštěstí pro dívku a starce to ale nebyla moje chyba. A jestli chtěli, abych jim vykládal lži, měli mi projevit trochu víc úcty.
Takže když se had utišil natolik, abych slyšel vlastní myšlenky, obrátil jsem se ke starci a řekl: „Mám pro tebe dobré zprávy. Zaprvé, nečeká s mladým ničemou dítě, bez ohledu na to, jaký dojem se snažila vzbuzovat. Ten mladík…“ tady jsem trochu hádal, ale věděl jsem, že nemůžu být daleko od pravdy, „… je ve skutečnosti přítelem jejího bratra, a předstíral, že šoustá tvou dceru, aby prokázal službu svému mrtvému druhovi. Nejsem si tím jistý, ale hádal bych, že byli ve stejném pluku a tvůj syn byl zabit. Ano?“
Žádná odpověď, takže žádné popření. Dobře. „Mladý ničema,“ pokračoval jsem, „se chová tímto šlechetným a čestným způsobem, abys nabyl dojmu, že dítě, které tvoje dcera čeká, je jeho. Samozřejmě není. Mrzí mě, že ti musím oznámit, že otcem dítěte je tvůj zesnulý syn. Nicméně,“ dodal jsem zvýšeným hlasem, abych překřičel mumlání, které se začalo ozývat od obou najednou, „další dobrá zpráva je ta, že se tato dívka neprovinila incestem, protože ona a tvůj syn měli odlišné matky, a ty nejsi jejím otcem.“
Když jsem to říkal, rozsvítila se mi v hlavě jiskřička intuice a já si uvědomil, co tady dělá mrtvý, kterého jsem si předtím prohlížel.
„Jejím pravým otcem,“ pokračoval jsem, „je ten, jehož jméno nemáme dovoleno vyslovit; ten, jenž zemřel na břehu řeky v dlouhém rákosu. Takže jak vidíš,“ pokračoval jsem spěšně, „k žádným čárám tady nedošlo, takže tady nemám co vyčenichat ani napravit, a tak jsem za těchto okolností připraven pominout svou odměnu a dál už o tom nemluvit, a tobě bych doporučil udělat totéž. Myslím, že už půjdu,“ dodal jsem a vstal jsem. „Přeji hezký den.“
* * *
No jistě.
Nevím, proč se tvrdí, že lidé přikládají pravdě tak vysokou cenu. Tak zaprvé, nepřikládají. Ve skutečnosti všichni se zaťatými zuby neustále lžou. Jsme jediná zvířata, která provozují promyšlené podvody, což je nejspíš důvod, proč se had pokaždé tak rozzuří, když jsem v pokušení pravdu trošku zaobalit. Zadruhé, dle mých zkušeností, v devíti z deseti případů pravda vše jen zhorší, leckdy katastrofálně. Tak jako v tomto případě. A přesto tvrdíme, že je pravda pro nás tím nejcennějším a to až do té míry, že je král považován za Nebesa burácející pravdu. Říkáme mu tak, protože jeho pravé jméno vyslovit nesmíme.
Víte, myslím si, že se ten starý hlupák zachoval zcela nerozumně. Na jeho místě bych patrně cítil jistou pýchu nad skutečností, že je moje dcera – no dobře, moje adoptivní dcera – královské krve, i když byl její otec zrádce, který dostal, co si zasloužil, a že už byl nejvyšší čas. Navíc mě moje profesní etika a absurdně svědomitý had v hlavě sice zavazují říkat pravdu, ale on a jeho lidé žádným takovým břemenem zatížení nejsou. Celá ta záležitost se dala snadno ututlat, a nikomu by se nic nestalo.
Místo toho – no…
* * *
Mluvil jsem zrovna se svým prapraprapradědečkem o léčbě infekce očí dobytka, když mě něco probudilo. Nemusel jsem to vidět, abych věděl, o co jde.
„Zvedej se,“ řekl hlas nade mnou.
Řeknu vám jednu zajímavost. Nic na světě není na dotek takové jako dvě smyčky zploštělého drátu, který se omotává kolem konce ratiště kopí, údajně proto, aby se vysychající dřevo neštěpilo. Možná, že například v ruce by to zas tak rozpoznatelné nebylo, ale když to cítíte na krku, těsně pod uchem, okamžitě víte, co to je.
„Řekl jsem,“ zopakoval hlas, „aby ses zvedl. Jsi hluchý, čaroději?“
Taky máte celkem dobrou představu, co se děje. Znamená to, že vás chce vidět král. „V pořádku,“ zamumlal jsem rozespale. „Slyšel jsem tě hned napoprvé.“
* * *
Přinutili mě běžet, sedm mil v naprosté tmě. Běhání nenávidím.
* * *
„Děkuji ti,“ řekl král ponuře, „že sis našel čas, abys mě navštívil.“
Člověk si vážně nemůže být jistý, jestli se snaží být vtipný nebo si opravdu není vědom toho, jakým způsobem se vyřizuje předvolání před krále. Určitě to musí vědět. V tom případě ale proč předstírá, že je tomu jinak?
Vlastně ho mám docela rád; Velkého slona, Nebesa burácející pravdu, Toho, jenž požírá svět. Má bystré smutné oči a mluví docela tiše. Je to jeden z té sorty lidí, který, kdyby byl někým jiným a potkali byste ho na svatbě nebo klanovém setkání nebo něčem podobném, pomysleli byste si, že je to člověk, se kterým si stojí za to promluvit. Každý, kdo ho kdy potkal, je z něj přirozeně na smrt vyděšený – včetně mě, to je bez diskuze – a to z dobrého důvodu. Dokážu si představit, že on je celou dobu vyděšený úplně stejně. Vzato kol a kolem, řekl bych, že se s tím vypořádává lépe než by to zvládla většina lidí.
„Přišel jsi rychle.“
„Ano, pane. Celou cestu jsem běžel.“
Lehký úsměv. „Taková energie. Musíš být vyčerpaný.“
Další trik, který používá, spočívá v tom, že řekne něco takového, a pak ztichne, úplně zmlkne a jenom tam tak dokonale nehybně sedí a dívá se na vás. Vy máte přirozeně pocit, že musíte něco říct, abyste to ticho přerušili, než se v něm utopí celý svět. A cokoliv řeknete, bude pochopitelně netaktní, neuctivé, špatné a bude to proti vám používáno po zbytek vašeho bolestivě krátkého života. Jenže já byl utahaný jako pes – když běžím, had mi v hlavě nadskakuje, takže mám pocit, jako by vážil tolik, co dospělý muž – takže mě to netrápilo. Já mám nicméně tu nedocenitelnou výhodu, že se nebojím smrti. Teda alespoň ne moc.
„Poslal jsi pro mě,“ řekl jsem.
„Vážně? Ach, ano. Skoro jsem zapomněl. Velmi se na tebe zlobím.“
Stáhlo se mi hrdlo. „To slyším nerad. Co jsem provedl?“
Zakryl si ústa rukou. „Vyrozuměl jsem, že můj zesnulý bratr měl dceru.“
„Několik,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. Zahleděl se na mě, spíš s lehkým překvapením než čímkoliv jiným. Několik – šest, abych byl přesný, a on je nechal všechny zabít. A taky že po právu.
„Jednu, o které jsem nevěděl.“
„Ano.“
„A teď je mrtvá.“
Volil jsem slova opatrně. „Jsem přesvědčený, že ano.“ Pomalu přikývl, jako by to, co jsem řekl, bylo kritickým a rozhodujícím faktorem v závažném rozhodnutí. Koutkem oka jsem něco zahlédl a rychle jsem to svým periferním viděním rozpoznal. Pak jsem vzbudil hada a řekl mu, aby se dal do práce.
„Stejná žena, která mému bratrovi porodila dceru, mu dala i syna,“ řekl tiše. „Je to pravda?“
To je ale otázka Jak jsem to měl vědět? Měl jsem proto nesmírné štěstí, že králův mrtvý bratr stál nyní za ním a nahlížel mu přes rameno s mírně opovržlivým pohledem. Zvedl jsem hlavu a zachytil jeho pohled. Přikývl.
„Jsem o tom přesvědčený, pane,“ souhlasil jsem.
„Takže mám synovce,“ řekl král. „Který je stále naživu.“ Další přikývnutí. „To nevím, pane.“
„Lháři.“ Vyslovil to jemně, jako když vám pes položí do ruky mrtvého ptáka „Je pořád naživu. Chci, abys ho našel.“ Nad jeho ramenem jsem zahlédl rázné vrtění hlavou a divoké mračení. Zariskoval jsem mrknutí. „Ale jistě. Hned se do toho dám. Udělám, co jen budu moct.“
Teď už tam byli dva: jeho zesnulé veličenstvo princ a jeho nehodná dcera, kterou jsem už samozřejmě viděl. Na rukou chovala dítě, jako by chtěla vyvrátit všechny pochyby. Had nebyl samozřejmě ani trochu nápomocný. Ovíjel se dívce kolem kotníku a třel si hlavu o její nohu. Někdy bych přísahal, že si o sobě myslí, že je pes.
„Až ho najdeš,“ pokračoval král, „přijď rovnou sem a řekni mi to. Budeš okamžitě puštěn dovnitř, v kteroukoliv denní nebo noční hodinu. Nikomu neřekneš, o čem jsme spolu mluvili.“ Spíše konstatování faktu než rozkaz. Zavolal jsem hada zpátky. „Pane.“
„Mnohokrát ti děkuji za tvůj čas. Nebudu tě už déle zdržovat.“
Z přítomnosti krále odcházíte pozadu, nespouštíte z něj oči, až do chvíle, kdy vás už nemůže vidět. Jak jsem tak couval, zaslechl jsem, jak cosi cupitá nahoře v slaměné střeše. Druhý člen královské rodiny mi pokývl, zrovna když jsem se protahoval otvorem dveří. Nechal jsem je tam oba samotné. Užijte si to, pomyslel jsem si.
Stráže venku, které mě sem přivedly, mi věnovaly studený pohled, jako by mě nikdy v životě neviděly. Rychle jsem odkráčel domů. Bolely mě nohy.
* * *
Existují i horší životy, věřte mi. A kratší. Míval jsem šest bratrů, a teď už jsem zbyl jenom já. Mí bratři odešli, když je povolali do armády, a živé jsem je už nikdy neviděl. Tvrdí mi, že se dočkali dobrého konce, v ohromné bitvě, kterou jsme vyhráli, a jsou docela šťastní a spokojení. Nelituj nás, říkají, to my litujeme tebe, že trčíš na tom prohnilém místě. Oni, jak mi tvrdí, jsou vojáky v armádě Nebes. Dobrá.
Had si mě našel, když mi bylo osm let a koupal jsem se v řece. Musel ležet na dně, úplně nehybně, předstíral, že je kořen nebo klacek. Neviděl jsem ho. Vyplaval z vody a pomalu se mi ovinul kolem těla. Vzpomínám si, že jsem byl tak vystrašený, že jsem se nemohl hýbat ani vzpírat, vzmohl jsem se jen na přání, aby to moc nebolelo, až mě rozmačká a zabije. Nikdy jsem nebyl moc chytrý, ani jako dítě.
Ahoj, promluvil mi v hlavě. Neublížím ti. Budu tvůj kamarád. Nemáš se čeho bát.
(Tři lži, jedna po druhé.)
Teprve tehdy mi došlo, co se děje. Ahoj, řekl jsem, slyšíš mě?
Zcela zřetelně, odpověděl.
Stanu se čarodějem?
Ano.
V tomhle věku samozřejmě nevíte, jak oddělit své myšlenky od mluvení k hadovi. Nechci být čarodějem, pomyslel jsem si. Chci být vojákem, jako mí bratři.
Hlupáčku, řekl laskavě. Do deseti let budou všichni tví bratři mrtví. A ty bys byl taky, nebýt mě. Zachránila jsem ti život. Měl bys mi být vděčný.
Ach, pomyslel jsem si. A to bylo všechno, vážně. Smířil jsem se se smrtí svých bratrů, tehdy a tam, a nikdy jsem jim nic neřekl. Budu muset odejít a žít s páchnoucím starcem v jeskyni?
Ano.
To nebyla příjemná vyhlídka. Šamana jsem jednou potkal, a byl jsem vyděšený – což je přirozeně záměr. Náhle jsem si představil sám sebe jako děsivého smradlavého starce, s kousky kostí, kůží a měchýřů vpletenými do zacuchaných vlasů. Šklebil jsem se a všichni se mě na smrt báli. No dobře, pomyslel jsem si, to zvládnu.
Hlupáčku, reagoval znovu. Takové to vůbec není. Udělám tě chytrým a moudrým. Copak nechceš být chytrý?
Jak už jsem řekl, byl jsem obzvláště hloupé dítě. Hňupe, říkávala mi máma Hňupe, přines vodu, utři si nos, zamíchej tady tohle. Bylo by to mnohem lepší, kdybych byl chytrý.
Ano, odpověděl jsem tedy, mnohem. Místo toho, abych byl hloupější než všichni ostatní, budu chytřejší. No nebude to skvělé?
Jenže čarodějové se nežení, nemají ženy ani děti, pomyslel jsem si. To je špatné. Nejsem si jistý proč, ale je.
Cítil jsem, jak se mi přesouvá kolem dokola v hlavě, jako pes, který si dělá kutloch z deky, než se uloží ke spaní. Bojíš se smrti? zeptala se.
Nejspíš ano. Moc jsem o tom nepřemýšlel.
Jsi smutný, když lidé umírají? Lidé, které máš rád.
Nevím. Nikdy se to nestalo.
Jako kdyby napnul své závity a já cítil, jak se tlačí zevnitř na moji lebku. Nejspíš jsem maličko zafňukal, ale ignoroval mě. Stane se to, řekl, věř mi. Poslyš, chystám se začít dělat tě chytřejším. Smrt není ničím, není důležitá. Záleží na ní jenom proto, že lidé, kteří tady zůstanou, lidé, kteří měli rádi toho, kdo zemřel, jsou nešťastní. Vlastně je to nejhorší pocit ze všech. Ale čaroděj může vidět a slyšet mrtvé stejně, jako vidí a slyší živé. Může s nimi mluvit kdykoliv chce. Je to ta nejúžasnější věc, láska beze ztráty. Láska by měla být tou nejlepší věcí na světě, ale protože ztrácíme ty, které milujeme, je naopak tou nejhorší. Bolí víc než cokoliv jiného. Je to nepřítel, kterému je potřeba vyhýbat se za každou cenu, pokud nechceš strávit většinu svého života v bolestech. S výjimkou čarodějů. Být čarodějem je proto jednou z nejlepších věcí na světě, je to lepší než být silný nebo bohatý, je to dokonce lepší než být králem. A to jsem ti právě dala. No není to úžasné?
Nejspíš ano.
To si piš. A teď zmlkni, potřebuji spát.
* * *
Můj život byl vždy sledem nemožných úkolů a ten poslední byl zcela v souladu s tímto zvykem. Běž a najdi chlapce, jehož jméno a místo výskytu nikdo nezná – přinejmenším nikdo živý. Za normálních okolností by to nebyl takový problém. Moji neviditelní kamarádi a had by takový úkol zvládli. Nemožné to bylo proto, že mrtvý, který znal odpověď na tuto otázku, mi to zjevně nehodlal prozradit. Ještě nemožnější to bylo proto, že i kdybych to nehodné dítě našel, mrtvý princ se na mě vážně naštve. Volba mezi nabodnutím na kůl za nesplnění králova rozkazu a pronásledování duchem až do mé smrti není kdovíjak příjemnou volbou. Říkal jsem, že se smrti nebojím, a je to pravda Umírání je ovšem něco úplně jiného. Pomalá smrt ve velkých bolestech je cosi, čemu se skutečně snažím vyhnout.
Té noci jsem měl špatné spaní, což se zrovna nesmírně nehodilo. Když se mi konečně podařilo zdřímnout, nebyl tam nikdo kromě mého bývalého mistra a to bylo špatné znamení, protože i když je za mě zodpovědný, nikdy mě nemohl – v tomhle světě ani tom dalším – vystát.
„Král přikázal, abys toho kluka našel. Žiješ, abys sloužil králi. Sloužíš mu stejně, jako slouží sandál noze, žádný jiný účel neexistuje. Musíš proto zavolat prince – proti jeho vůli, když bude potřeba – a přinutit ho, aby ti řekl, kde ten hoch je. Nemáš v tomhle ohledu na vybranou.“
Hlupák jeden starý. „Ano,“ přisvědčil jsem, „a pokud to udělám, budu mít princův mračící se a ječící obličej pár palců od toho svého po zbytek života Jak dlouho to vydržím? Deset dní?“
Pokrčil rameny. „Ty nejsi důležitý.“
Byl takový, už když byl naživu. „Musí existovat nějaký jiný způsob,“ prohlásil jsem.
„Není. Až tlesknu, tak se probudíš.“
„Ne, neděl –“ Pozdě. Posadil jsem se a zjistil jsem, že jsem promáčený potem. Had se mi nespokojeně vrtěl v hlavě. Nemá ráda horko, což je u hada opravdu podivné.
Proč já? zeptal jsem se ho.
Protože jsi mladý, odpověděl. To je celá on. Má vždy správnou odpověď, ale ta vám ani trochu nepomůže.
* * *
Přemýšlel jsem o tom po zbytek noci a po většinu následujícího rána a čím víc jsem se tím zaobíral, tím to bylo očividnější. Musel jsem zabít krále a dosadit neznámého chlapce na jeho místo. Žádná jiná možnost nebyla.
Opravdu jsem nechtěl. Králové z Domu kopí, Velcí sloni, Požírači světa, byli docela nanicovatá cháska, ale jeho současné Veličenstvo bylo jedním z lepších kousků a od chvíle, co usedl na trůn, se život sice o moc nezlepšil, ale ani se nijak dramaticky nezhoršil. To z něj dělalo dobrého krále a bylo vcelku dost pravděpodobné, že kluk, kterým jsem ho navrhoval nahradit, bude naprostou katastrofou, jako byl jeho dědeček, prastrýc, prapradědeček a tak dále, kam až zamlžená paměť sahala.
Kromě toho, i když mě napadalo půl tuctu mocných pánů, kteří by krále rádi viděli mrtvého, všichni by sami chtěli na jeho místo; nechtěli by, aby královské kopí a rohož přešly na nějakého vyjeveného nedůležitého spratka. A navíc, zabít krále není nijak snadné, což je také důvod, proč ho pořád máme. S největší pravděpodobností by to dopadlo strašlivě špatně a já bych byl zabit. Jenže to byla pořád jenom možnost stojící proti jistotě – vlastně dvěma jistotám, jak už jsem vysvětlil. Navíc ani trochu nepomáhalo, že jsem měl toho chlapa rád. Ach ano, a měl jsem na to tři dny, maximálně čtyři, než to začnou brát tak, že jsem svůj úkol nesplnil a budu popraven. Ne, vůbec jsem nebyl pod tlakem.
Abyste mohli zabít krále (poslouchejte prosím pozorně, řeknu to jenom jednou), potřebujete tři věci – příležitost, spolupráci ostatních a zbraň. Žádnou lepší příležitost než přijď rovnou sem a řekni mi to, budeš okamžitě vpuštěn dovnitř, v kteroukoliv denní nebo noční hodinu jsem si přát nemohl. Spolupráce ostatních může mít mnoho podob, od aktivního spiknutí až po hlídače, který usne na stráži. Něco z toho si můžete naplánovat, něco dokáže zařídit had, něco je pouhé štěstí. Zbraň? Jakou si jen zamanete. Samozřejmě, potřebujete ještě něco dalšího. Musíte to chtít udělat.
Mezitím jsem ale měl úkol, který jsem musel vyřídit.
Had dělá věci svým vlastním způsobem. Neříká mi jakým a já se ani neptám. Tentokrát jsem ho vypustil, vylezl jsem si na hora a strávil den sezením v jeskyni a úporným přemýšlením, jak provést vraždu krále.
Vrátil se, zrovna když se začínalo stmívat. Chlapce našel. Byl ve vojenském táboře asi den chůze na jih. Tak jednoduché to bylo.
* * *
Stejně jako mnoho jiných lidí v dnešní době jsem ani já nikdy nepoznal svého otce. Odešel do války, řekla mi má matka, a to bylo všechno. Nebyla to ovšem moje pravá matka, i když mi to nikdy neřekla. Řekl mi to had, požehnáno buď jeho zlomyslné srdce, když mi bylo devět. Narazili jsme na to téma během rozhovoru o mé budoucnosti. Tenkrát jsme si ještě občas povídali.
Nechci jít pryč, řekl jsem jí, jak si vzpomínám. Nechci odejít a žít tak daleko odsud, v jeskyni s páchnoucím starcem. Bude se mi stýskat po matce a sestrách.
Není to tvoje matka. Nejsou to tvoje sestry.
Lhářko, řekl jsem a had mi v hlavě zasyčel a roztáhl závity, až jsem si byl jistý, že mi praskne lebka Lhářko, opakoval jsem. To není pravda.
Ty víš, že je, odpověděla Všechno, co ti říkám je pravda. I kdybych tě chtěla podvést, nemohla bych. Jsme si příliš blízcí.
To jsem věděl už tenkrát v začátcích. Kdo je teda moje skutečná matka?
Žije daleko odsud. Muž, za kterého je provdaná, není tvým otcem. Nechce tě vidět, nikdy. Žena, která se o tebe stará, dostala dvacet kusů dobytka, aby si tě odnesla. Má tě ráda ale není to tvoje matka. Nemáš nikoho kromě mě.
Věc se má tak, že had nelže. Nejde o to, že by mě měl snad rád. Láska se tomu ani zdaleka nepřibližuje. Láska je ve srovnání s tím, co ke mně cítí had, jako králík v porovnání se slonem. Jsem jeho duší a on mou. Naneštěstí.
Vidíte, nelíbí se mu, že jsem ho nařkl ze lži. Říká pravdu, ale ne vždy ji rád slyším.
A tak jsem jedné temné noci vzal staré zrezlé kopí, které patřívalo mému dědečkovi, otci mé matky, otci ženy, která nebyla mou matkou, velmi potichu jsem vyřízl v rákosu díru a vyplížil se z chýše, pak přes ohradu pro dobytek, dírou v trnovém plotě a byl jsem pryč. Šel jsem tři dny, bez jídla a bez sandálů (nikdy předtím jsem od domu nebyl dál než hodinu chůze), až jsem se nakonec dostal k vysoké hoře stojící osaměle uprostřed pláně. Had mi ukázal kloof, hlubokou strž, jejíž ústí maskovalo trnité křoví. Bylo těsně před polednem a kloof byl díky stínu vrhanému horou temný jako půlnoc. No tak, běž, pobízel mě had. A tak jsem se protáhl křovím a zavolal jsem: „Haló?“
Mistr seděl na stoličce uprostřed ohrady pro dobytek. Jenom tam tak seděl, s rukama na kolenou, s hlavou lehce nakloněnou na jednu stranu. Byl to vzrostlý stařec s bílými vlasy spletenými do copánků, ve kterých měl nastrkané nebo zamotané kousky věcí, na které jsem se nechtěl dívat. Musel mě vidět, ale nedal to nijak najevo.
„Haló,“ zopakoval jsem.
Neslyší tě, promluvil nějaký hlas a další hlas se zasmál. Máme tu dalšího, ozvala se nějaká žena. Ty budeš ten chlapec. No?
„Ano,“ řekl jsem nahlas, „teda aspoň myslím. Přišel jsem se učit, jak se stát čarodějem.“
Několik dalších hlasů se zasmálo. Mužský hlas řekl: Ne čarodějem, ale šamanem. To byla tvoje první chyba
„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Nevěděl jsem.“
To tě neomlouvá, odvětil hlas a žena dodala: Nechte ho být, nesekýrujte ho. Tomu se hodně hlasů zasmálo. Musíš se učit, řekl nepříjemný mužský hlas. Když budeme laskaví a citliví, nic se nenaučíš. Ale tohle – něco mě tak tvrdě pláclo ze strany do obličeje, až jsem zavrávoral – se postará, aby ses už nikdy nezmýlil.
„Děkuji,“ řekl jsem.
Připadalo jim to k popukání, ale řekl jsem správnou věc, a od té doby byli převážně na mé straně. Postupně, samozřejmě, jak plynul čas, jsem se se všemi seznámil, i když někteří byli přátelštější než jiní. Povětšinou to byli šamani, dávno mrví. Potulovali se kolem kloofu jako se staří lidé za chladného počasí potulují kolem kovárny; aby měli společnost a zahřáli se. Někteří z nich mi nikdy neřekli, kým jsou, kým byli nebo jestli vůbec byli lidmi, a něco takového nepatří mezi věci, na které byste se ptali. Většinou, jak jsem řekl, ke mně byli hodní, a když nebyli, nejspíš jsem si to zasloužil.
Všechno, co se jenom vzdáleně podobalo vzdělávání nebo tréninku, se mi dostávalo od nich. Můj mistr byl víceméně k ničemu, na což hlasy nezapomínaly poukazovat, když si myslely, že je neslyší. Někdy na mě zapomínal na celé týdny, pak si najednou vzpomněl a pokusil se mě něco naučit – obvykle to ale bylo zkomolené, nebo k ničemu, nebo jednoduše špatně. Hlasy po mně chtěly, abych ho zabil a zaujal jeho místo; což by bylo případné, říkaly obvykle, ale tomu jsem nerozuměl. Chápal jsem, jak to myslí, ale nejsem zabiják. Zabíjím vzácně a jen když opravdu musím, obvykle když už je příliš pozdě. Je to slabina, ujišťovaly mě hlasy, která mě bude brzdit a nakonec mi způsobí zármutek. Doufám, že se mýlí, i když musím říct, že měly vždy ve všem pravdu.
Duchové mě ale naučili vidět a slyšet, a přimět hada, aby dělal, co chci. Řekli mi, co had dokáže a co nedokáže, a také jak přivolávat mrtvé a další duchy. Znamená to, že vám odteď můžu poroučet? zeptal jsem se, a protože nemohli lhát, nic na to neřekli. Naučili mě, jak shánět mraky a dělat blesky, jak vyčenichat jed a čáry, jak léčit zranění a nemoci, a jak ubližovat lidem. Samé užitečné věci.
Pak, když mi bylo šestnáct, mistr náhle zemřel. Dokazuje to, jak byl k ničemu a jak moc ho duchové nesnášeli, protože jeho smrt byla překvapením jak pro něj, tak pro mě i pro ostatní. Jednoho rána seděl venku na sluníčku, když tu se z úbočí hory oddrolil velký kus skály a spadl mu na hlavu.
Není to žádná velká ztráta, řekli mi, ale stejně mi ho bylo líto. Byl jedním z těch lidí, kteří se neměli narodit s talentem, ale stalo se. Myslel si, že je mnohem lepším šamanem, než ve skutečnosti byl, a býval proto neustále zklamaný. Není potřeba dodávat, že z toho vinil všechno kolem a všechny ostatní, a tak procházel životem ve stavu neustálého vzteku a roztrpčení. Pochoval jsem ho pod dveře jeho chýše, a pak mi to teprve došlo. Tohle všechno teď bylo moje. Já byl teď čarodějem z Černého kloofu, a byl jsem na to sám.
Což je důvod, jak mi lidé neustále připomínají, proč jsem na šamana tak mladý. Jsem v tom desetkrát lepší, než byl on, a on mě stejně nikdy neměl rád. Přesto mi ale chybí. Had mi jednou řekl, že tu skálu uvolnili duchové, aby spadla přesně v danou chvíli. Rozhodl jsem se, že mu nebudu věřit.
* * *
Had mě dovedl k vojenskému táboru, kde, jak musím říct, jsem nebyl vítán. Příslušníci mé profese, dokonce ani ti mladí, kteří nenosí kompletní parádu, nejsou u vojska zrovna v oblibě. Mohlo by to být tím, že bezskrupulózní králové v minulosti využívali šamanů, aby se zbavili příliš mocných generálů na základě falešného obvinění z čarování. Pokud tomu tak je, ani trochu se jim nedivím.
Neměl jsem ani nejmenší představu, koho bych měl hledat, natož abych měl jeho jméno, popis nebo něco podobného, ale had mi vyklouzl z ucha a plazil se přede mnou, a tak jsem ho následoval. Dovedla mě ke kovárně. Schylovalo se zase k jednomu z těch dní.
Kováři jsou další částí lidské společnosti, která nás nemá v oblibě. Dokážu pochopit proč: jsme si příliš podobní. My říkáme, že kovář je čaroděj bez talentu. Kováři nám do očí povědí, co říkají oni o nás, a nikdo jiný nám to taky prozradit nechce, ale dokážeme si to domyslet. Tenhle kovář byl velký tlustý chlap kolem padesátky, kroužek kolem hlavy se mu leskl potem, paže a hrudník měl poseté popáleninami. Stál u kovadliny, utíral si čelo a v rudém uhlí přidržoval napůl hotovou hlavici kopí. Za ním stál mládenec zhruba mého věku a pumpoval dvojitými měchy. „Co chceš?“ zeptal se kovář.
Velmi dobrá otázka Had už byl naštěstí zpátky v mé hlavě a odpověděl za mě. „Měl jsi sestru.“
Ztuhl, pak se obrátil a zamračil se na chlapce. „Běž pryč,“ přikázal. Chlapec pustil držadla měchů, jako kdyby byla doruda rozpálená a vyběhl ven. „Buď trochu užitečný,“ vyzval mě kovář, „a chop se měchů. Nechci, aby mi výheň vychladla“
Cokoliv, abych mu vyhověl. Nemusím dodávat, že o kovářské práci nevím zhola nic. Zajímavé bylo, že had naštěstí ano. Dostal jsem se do hezkého plynulého tempa „Položil jsem ti otázku,“ řekl jsem.
„Kdo vůbec sakra jsi?“
Usmál jsem se, pustil jsem jednou rukou držadlo a zakroužil s ní kolem hlavy, jako ovíjející se had. Každý ví, co to znamená.
„Nejsi trochu mladý?“
„Už to tak bude. Nuže?“
Viděl jsem, že zvažuje své možnosti. Myslel si nejspíš, že má dvě. První, které dával přednost, jak jsem viděl, byla, že mě praští kladivem do hlavy a strčí mi obličej do ohně. Váhavě se rozhodl pro tu druhou.
„A co je s ní?“
Uviděl jsem za ním stát tři ženy; jednu starou, jednu středního věku s dítětem na boku a jednu mladou a velmi krásnou. „Je mrtvá.“
„Já vím. Co je ti po tom?“
„Tvá matka měla dlouhý nos, špičatou bradu a jizvu těsně nad levým obočím. Měl jsi bratra, jenže ten zemřel, když byl ještě malý. Ale nejraději jsi měl babičku, a ona milovala tebe.“ Zamrkal. „No dobře,“ uznal, „jsi čaroděj. Co je s mojí sestrou?“
Někdy prostě musíme hádat. „Měla dvě děti,“ prohlásil jsem. „Jejich otec nebyl její manžel.“
Zašklebil se na mě. „Měla dva syny a tři dcery.“
A někdy to neuhodneme. „Jejím milencem byl princ,“ pokračoval jsem. „Ten, o kterém nesmíme mluvit.“
Podíval se na mě, a pak sklopil zrak k hlavici kopí, která začínala na okrajích bělat. Pomalu ji zvedl a odložil ji do popela „Můžeš přestat pumpovat,“ poznamenal.
Byl jsem rád, že to slyším. Práce s měchy je namáhavější, než vypadá. „Provdala se za muže od Bílé řeky,“ pokračoval jsem. „Nedávno zemřel, společně se svou dcerou a celou domácností.“ Kovář pokrčil rameny. „Slyšel jsem, že to byl zrádce.“
„Možná,“ opáčil jsem. „Je to jedno z těch slov, které má tím menší význam, čím častěji ho lidé opakují. Takže,“ pokračoval jsem. „Princova dcera zůstala s matkou, ale chlapec ne. Co se s ním stalo, víš to?“
Vytřel si z očí pot. „Nemám ponětí,“ odpověděl. „Chlapec byl z těch dvou starší, asi tak o rok. Kvůli tomu, kým byl jeho otec, ho poslala pryč hned, jak se narodil. Pak princ rozpoutal válku a byl zabit, takže nikdo z nás o ničem z toho nechtěl nic víc vědět, jestli mi rozumíš. Kdo další o tom ví?“
„Nikdo,“ přiznal jsem. „Jenom ty, já a had. Ten to nikomu neřekne, pokud to neuděláš ty.“
„A co ty?“
„Hm, já dělám, co je mi řečeno.“ Tomu se, sobě navzdory, pousmál. Pokračoval jsem. „Proč bych to vůbec měl chtít někomu říkat? Jak jsi právě řekl, nic nevíš.“
Samozřejmě lže, řekl mi had. Ano, odpověděl jsem jí, to mi došlo.
„Od chvíle, co se narodil, jsem o tom chlapci nic neslyšel,“ prohlásil pevně. „Kdybych ho potkal na cestě, ani bych ho nepoznal.“
„Jistě,“ řekl jsem. „A jak by ten kluk mohl být pro krále hrozbou, když ho nikdo nezná a on nemá jak dokázat, že má nárok na trůn?“ Na okamžik jsem se odmlčel. „Někdo by možná řekl, že je to Škoda,“ dodal jsem.
Ztuhl, jako když horké olovo cákne do vody. „Takhle nemluv,“ řekl.
„Proč ne? Nikdo tady není, jenom my a krysy v slaměné střeše. Někteří lidé by možná řekli, že ať už by ten chlapec byl jakkoliv špatný, horší by být nemohl. Což je samozřejmě bezpředmětné, když ho ani není možné najít.“
Pohled na vyděšeného velkého chlapa, silného jako býk, je poněkud zneklidňující. „No a kdo by něco takového říkal?“
„Ale tak, lidi, se kterými jsem mluvil. Jejich vlastně docela hodně. Říkají, že nikdo nechce další občanskou válku, ne jako byla ta poslední, a není mnoho těch, kteří by chtěli vytáhnout do boje a vést takovou válku, a kdo se jim může divit? Ale kdyby snad, nebesa nedopusťte, král zemřel, na nemoc…“ Odmlčel jsem se a usmál. „Nebo dokonce i na čáry. Nemá žádné syny, na to si vždycky dával velký pozor, němá bratry, vůbec žádné žijící příbuzné, takže kdo by nastoupil na jeho místo? Země potřebuje krále, někdo to dělat musí. A kdyby tu byl synovec…“ Pokrčil jsem rameny. „Myslím, že mnoho lidí by bylo klidnějších, kdyby věděli, že má trůn dědice, nemyslíš?“
Díval se na mě, jako kdyby se topil. „Jakže jsi říkal, že se jmenuješ?“
„Není to moc zajímavé jméno,“ opáčil jsem. „I kdybych ti ho řekl, za okamžik bys ho zapomněl. Ale když už mluvíme o jménech…“ dodal jsem.
Odvrátil pohled. „Žádné neměl. Řekl jsem ti, že ho odnesli prakticky hned, jak se narodil. Nemám tušení, jak se jmenuje teď.“
„Ale ti lidé, ke kterým jsi ho poslal,“ řekl jsem. „Ti jména mají. Většina lidí je má.“
„Nevzpomínám si.“
Usmál jsem se. Nechtěl jsem to udělat. Docela se mi zamlouval. „Jsem šaman,“ řekl jsem. „Na slabou paměť mám léky. A taky jiné věci, samozřejmé.“
Řekne to, pomyslel jsem si. Řekl to. „Vyhrožuješ mi?“
„Ano.“
Nikdo nečeká, že řeknete tohle. Dokonce ode mě o krok nebo dva poodstoupil, jako by mu to bylo něco platné. Při pohledu na tolik zbabělosti mě svědila kůže. „Nech mě být, ano?“ řekl zvýšeným hlasem (ale vylezlo to z něj spíš jako hlasitější zakňourání). „Já nic nevím.“
Tyhle věci dělám hrozně nerad. „Možná, že ne,“ řekl jsem. „Ale to je v pořádku, já poznám, jestli říkáš pravdu. Pošlu ti do hlavy hada a on mi řekne, jestli tam něco je nebo ne.“
Něco takového samozřejmě neumím. Nikdo to neumí.
Mezitím ustoupil tak daleko, že byl zády přimáčknutý na kovadlinu a neměl už kam jít. „Prosím,“ žadonil. „Je to syn mé sestry, jestli ho najdou, tak ho zabijí. Je to jediné, co po ní zbylo. Prosím.“
Nejsem si jistý, že bych měl to srdce pokračovat, kdyby nebyl udělal takové představení z toho podlézání. Nedokázal jsem však cítit nic než opovržení. „Tak dost,“ nařídil jsem. „Čím klidněji budeš stát, tím míň škody had nadělá. Musíš opravdu spolupracovat, jestli nechceš strávit zbytek života vsedě opřený někde o zeď.“
„Tak dobře,“ souhlasil. Pohled na něj jsem skoro nedokázal snést. Chtěl jsem ho rozmáčknout jako otravný hmyz. Ale řekl mi jméno. Zasáhlo mě to jako… no, jako ta skála, co spadla na mého mistra. Úplně mě to rozmačkalo. Jako idiot jsem se zeptal: „Jsi si jistý?“ nebo „Zopakuj to?“ či něco podobného. Zopakoval mi to jméno. Stejně tak jméno jeho otce, a kde bydleli. Myslím, že jsem řekl: „Děkuji ti, mrzí mě to,“ nebo něco v tom duchu, a pak jsem bez ohlédnutí vyklopýtal ven na světlo.
* * *
No, a bylo po nápadu.
Věc se má tak, že já problémy nevyhledávám. Někteří to dělají. Někteří si přímo libují ve shonu, dupotu, řevu a v křiku umírajících. Někteří nacházejí klid jenom ve válce. Bez boje a konfliktu jsou jako nově zasazené rostlinky za suchého počasí, zplihlí a vyschlí. Někteří dokážou žít, jenom když je všude kolem nich smrt. Nejspíš je to tím vzrušením. Já takový nejsem.
Takže všechny ty záležitosti, které se mi neustále valí na hlavu a ušima dovnitř, jako déšť po úderu hromu, se u mě minou účinkem, a myslím, že je to Škoda, když je kolem tolik lidí, kteří by to opravdu ocenili. Já bych mnohem raději zůstal doma a léčil dobytek z muších kousanců a klíšťové horečky. Při takové činnosti může člověk zestárnout a ztloustnout a lidé ho budou rádi potkávat. Ale myslím, že můj had by se k smrti nudil. Myslím, že potřebuje vzrušení. To je jediné vysvětlení, které mě v tuto chvíli napadá.
* * *
Musel jsem se svého plánu vzdát, protože jméno, které mi kovář řekl, bylo jméno mé matky, pardon, jméno ženy, kterou jsem kdysi za svou matku považoval, a místo, které jmenoval, bylo místem, kde jsem vyrůstal, než jsem začal bydlet v Černém kloofu. K popukání.
Bydlel jsem v kloofu asi tři měsíce, když se mi zdál sen. Ležel jsem schoulený do klubíčka na své rohoži a najednou zase přišli všichni ti děsiví starci, rozestoupili se kolem mě do kruhu, shlíželi na mě a mračili se, jako kdyby se nedokázali tak docela přimět uvěřit, že jsem skutečný. Nejdřív jsem z nich měl strach, ale oni pořád civěli a mumlali a já věděl, že něco takového je nezdvořilé, takže po chvíli jsem se přestal bát a začalo mě to rozčilovat. „Copak?“ zeptal jsem se.
Jeden ze starců, který vypadal, že je něčím opravdu rozladěný, řekl: „Takže jsi to opravdu ty.“
„Já?“ podivil jsem se. „Já nejsem nikdo. Nejsem důležitý. Jděte prosím pryč.“
Podívali se po sobě a jeden z nich řekl: „Jste si jistí? Vypadá tak…“ Nedokončil větu a ostatní jenom pokrčili rameny.
„Copak?“ zopakoval jsem. „O čem to mluvíte? Něco se mnou není v pořádku, nebo co?“
Nato se jeden z nich zasmál, ale nebyl to veselý smích. „Víš co, synku,“ pravil, a znělo to, jako bych mu zrovna plivnul do piva, „bylo by pro všechny bývalo lepší, kdyby ses vůbec nebyl narodil. Pojďte,“ dodal směrem k ostatním. „Nic s tím nenaděláme, to je jisté.“ A pak začali všichni odcházet, a já se probudil.
Nemohl jsem zabít krále a dosadit na trůn dlouho ztraceného princova syna, protože tím dlouho ztraceným synem jsem byl zjevně já. Takže můj plán nepřicházel v úvahu; z mnoha důvodů, ale v zásadě proto, že jsem šaman, čaroděj. Žádný čaroděj nikdy nebyl králem, to je nemyslitelné. Aby k tomu došlo, musel by král mít syna s talentem, kterého by poslal do učení k nějakému mistrovi, a to by žádný král nikdy neudělal. Žádný čaroděj narozený mimo královskou rodinu si nikdy nemohl uzurpovat trůn, protože by se všichni ostatní čarodějové dali dohromady, aby ho zastavili, a pak by došlo k duchovní válce, která by srovnala se zemí celou říši. Veškerý dobytek by zahynul, všechny děti by se rodily mrtvé, hodně by se blýskalo, ale nepadal by žádný déšť – takže tak. Nebeský lid by něco takového rovněž nestrpěl. Kdybych se stal králem, roztrhali by mě na kusy, nebo by se o to pokusili a tisíce by jich při tom zahynuly.
A jsme zase na začátku.
* * *
„Řekl jsi to,“ připomněl jsem mu. „Kdykoliv, ve dne nebo v noci.“
Zachrochtal jako prase. „To jsem řekl?“
„Ano.“
Povzdechl si. Panovala hluboká noc. Byl se svou nejmladší ženou, a nespali. „Tak jsem to musel myslet vážně. Ty jsi ho našel.“
Snažil jsem se nedívat na obličeje, které se mačkaly kolem nás, ale bylo to těžké. Některé z nich jsem poznával, ale většina mi nebyla povědomá, ačkoliv rodinná podoba byla u části z nich docela silná. Obrovský zachmuřený muž s divokýma očima nemohl být nikdo jiný než samotný Černý, Lev, Ten, který vás zadupe do země, zakladatel království. Existuje snad mezi živými někdo, kdo by nedal pravou ruku za šanci spatřit ho a zjistit, jak doopravdy vypadal? Mně to bylo ale jedno, dokázal jsem ho sledovat jenom koutkem oka Moji předkové, uvědomil jsem si. Velmi neobvyklá myšlenka Černý byl můj prapraprapradědeček.
„Jsi si jistý, že jsme sami?“ zeptal jsem se.
Nahlas se rozesmál. „Ale ano, docela jistý,“ odpověděl. „O tohle se s nikým dělit nechci.“
Včetně mě. Nevěděl jsem, co s tím dělat. Nicméně, možnosti už mi došly, tak co mi zbývalo? Musel jsem něco vymyslet, a to rychle. „Dokonce ani žádné krysy ve slaměné střeše?“
Chvíli na mě hleděl. Pak se s rychlostí a silou, které byly u někoho tak tlustého pozoruhodné, zvedl a zabodl krátké kopí s rudým ratištěm, jež u sebe neustále nosil, až po konec hlavice do slaměné střechy přímo nad svou hlavou. Vytáhl ho, znovu ho zabodl asi o jednu stopu doleva, a tak dále, asi tucetkrát. Pak se znovu posadil. „Žádné krysy,“ prohlásil. „Pokračuj.“
To násilné představení mě zneklidnilo, musel jsem se trochu vzpamatovat, než jsem mohl promluvit. Stačilo by jedno velmi rychlé bodnutí tím malým kopím na hraní, tentokrát nikoliv směrem nahoru, a všechny moje starosti by byly vyřešeny. Nezapomínejte, že smrti se nebojím. Ale stejně.
„V pořádku,“ přikývl jsem a řekl mu jméno. Byla to lež. Bylo to jméno syna jednoho velmi důležitého muže, velitele pěti pluků, milovaného všemi lidmi pro jeho spravedlivost, štědrost, moudrost a odvahu. Kterýkoliv z nich, otec i syn, by byl dobrým králem. Stabilní království s ne zas tak dobrým králem a připravenou armádou se bez takových lidí obejde.
Cítil jsem, jak se had rozhořčeně svíjí, protože jsem vyřkl lež. Bolest byla nesnesitelná. Neodvažoval jsem se dýchat, protože jsem měl strach, že vykřiknu. Tlak narůstal, cítil jsem, jak mi oči lezou z důlků.
„Jsi si jistý?“ zeptal se.
Nemohl jsem mluvit, takže jsem přisvědčil.
Díval se na mě. „Cítíš se dobře?“ zeptal se. „Vypadáš hrozně.“
„Jsem v pořádku,“ zaskřehotal jsem. „Děkuji.“
(Jak už jsem řekl, mám ho docela rád. Ojediněle se mezi nebeskými oblaky objeví tyhle záblesky lidskosti. Ale jenom ojediněle. Kdyby nemusel být králem, byl by vcelku fajn. Neměl samozřejmě na vybranou. Na rozdíl od některých…)
„Jsi si jistý,“ zopakoval. Znovu jsem přikývl. Hlava mi měla každou chvíli prasknout, jako když se klube vejce. „Zní to tak nepravděpodobně,“ pokračoval. „Ze všech lidí na světě, proč zrovna on? Ve válce proti mému bratrovi stál na mé straně. Opravdu byl na mé straně, o to bych se i vsadil. Nemůžu uvěřit, že by syna mého bratra přijal za svého. Nedává to smysl.“
„Bohatí rádi sbírají zbraně,“ řekl jsem. Naštěstí jsem se ten proslov naučil předem zpaměti. „Nemusí nutně plánovat, že je použijí, ale rádi je vlastní. Znáš to – hezká kopí, hole kerry z habrového dřeva, sekery s topůrky z nosorožcích rohů. Možná si říkají, že až se jednou budou muset bránit proti králi, budou potřebovat opravdu speciální zbraň, něco prakticky jedinečného. A možná, že chytrý taktik, zkušený voják, nebo někdo podobný, by mohl pocítit potřebu začít se bránit dříve, než útok začne.“
Dlouho o tom přemýšlel a já viděl, jak v něm postupně roste hněv – ne ten druh hněvu, který projevuje, aby se předváděl, protože se to od něj očekává a který zahrnuje řvaní a mávání rukama. Tohle byl tichý hněv, se sevřenými rty, takový, který vzniká, když je člověk zraněný, vylekaný a zrazený. Bolest v mé hlavě se mezitím nezlepšovala, ale přestala se zhoršovat.
„Jsi si jistý?“ zeptal se znovu.
Přikývl jsem, a tentokrát jsem si nemohl pomoct, protože se had povážlivě nadmul, musel jsem vykřiknout. Zahleděl se na mě. „Co se děje?“ chtěl vědět.
Podařilo se mi ze sebe vymáčknout pár slov. „Bolí mě hlava, pane.“
„To sis vybral pro bolení hlavy podivnou dobu.“ Zamračil se, pak se podíval za mě kamsi ke vchodu. „Kromě mě a tebe…“ začal.
„Nikdo, pane.“
Mnul si dolní ret palcem. Neznám nikoho jiného, kdo by to dělal. „Někdo by mohl tvrdit, že nechat tě žít by bylo projevem slabosti.“
Rozrušilo mě, když jsem si všiml, že několik mých předků za ním přikyvuje. „Ne, pane,“ řekl jsem. „Se vší úctou. Projevem slabosti by bylo nechat žít toho chlapce. Nechat žít mě by bylo projevem osvíceného vlastního zájmu. Zabít mě by bylo plýtvání. Kdyby tu teď byl tvůj otec, souhlasil by se mnou,“ dodal jsem, nepravdivě.
„Krvácíš,“ poznamenal. „Teče ti krev z ucha“
Slabě jsem se pousmál. „To se mi občas stává.“
Zamračil se a zahleděl se na mě. Cítil jsem, jak mi krev stéká po krku, jako když se plazí had. Nakonec řekl. „Zabít tě by nebylo k ničemu. Do týdne budeš stejně mrtvý. Byl jsi očarován. Máš v mozku červy, nebo tak něco.“
Opravdu jsem se toužil rozesmát. Podařilo se mi nutkání ovládnout. „Tím by se to vysvětlovalo,“ přisvědčil jsem.
* * *
Ani teď si stále nejsem jistý, proč mě had nezabil za to, že jsem vyřkl lež. Vím, že chtěl. Řekl mi to. Tvrdí, že to zkusil, ale moje lebka byla příliš silná, nechtěla prasknout. A vždycky říká pravdu. Nevěřím mu to.
Nicméně jeden nebo dva dny byla situace kritická. Dostal jsem se odtamtud a došel zpátky do chýše pro hosty, kde jsem omdlel na prahu, zpoloviny uvnitř, zpoloviny venku, na kolenou, se zadkem vystrčeným nahoru. Když jsem se probral, nedokázal jsem pohnout levou paží a levou polovinu obličeje jsem měl ztuhlou. Špatně se mi kvůli tomu mluvilo, jak si asi domyslíte. Znělo to, jako bych byl opilý, což je opravdu nespravedlivé.
Celé týdny jsem podle všeho jenom blábolil. Připadá mi to zvláštní, protože si vzpomínám, že jsem během té doby vedl hodně dlouhých a inteligentních rozhovorů s mnoha velkými jmény mé profese, se zajímavými duchy, které jsem do té doby nepotkal, s lidmi, které jsem znával, se svými příbuznými. Promluvil jsem si dokonce i se samotným Černým.
Přišel a posadil se vedle mě, nebo si spíš přidřepl na paty, v dokonalé rovnováze. Byl mnohem mladší, než jsem čekal. Mračil se. Neodvažoval jsem se promluvit. Poškrábal se na uchu, pak se zahleděl na špičku svého prstu. Jazyk jsem měl vyschlý jako kůži na štítu.
„Zdravím,“ řekl nenadále a hlas měl mnohem vyšší, než jsem čekal. „Ty mě neznáš. Jsem tvůj prapraprapradědeček.“ Rozpačitě se zašklebil. „Je to opravdu hloupé. Nepřipadám si tak starý, abych mohl být něčí pradědeček ani nic podobného. Jenže jsem zemřel mladý, chápeš.“
Znělo to skoro omluvně, jako by to od něj bylo neohleduplné. „Pane,“ zamumlal jsem. „Ó veliký, Požírači slonů.“
Věnoval mi pohled. „Ano, v pořádku. Já vlastně tyhle věci nemám rád. Míval jsem,“ dodal s drobným úšklebkem, „a podívej, kam mě to dostalo. Zabil mě můj bratr, víš.“
„Ano, pane.“
„No.“ Opřel o sebe konečky prstů, všechny je umístil naprosto precizně. Měl dlouhé štíhlé ruce, jako dívka Všechno na něm bylo precizní, jemné, elegantní, i když byl tak velký a mohutný.
Nežil samozřejmě dost dlouho na to, aby stihl ztloustnout. „Tak ty jsi poslední z rodiny.“
„Jsem, pane?“
Přikývl. „Moje děti a děti mých dětí se o to postaraly,“ pronesl smutně. „Zabíjely se navzájem tak dlouho, až nikdo nezbyl. Nevím, proč to musely udělat, je to hloupé. Člověk by si myslel, že první povinností krále je zajistit, aby měl syna, který převezme jeho místo. V naší rodině zjevně ne. Příliš jsme se báli, že nás zabijí naše vlastní děti. Co je to za život, ptám se tě? Ne,“ pokračoval, „jsi z nás poslední, a ty žádné děti mít nebudeš, když jsi čaroděj, a vůbec.“
Rozvažoval jsem nad tím. Když zemřel, byl jenom o šest let starší, než jsem teď já. Začínal samozřejmě mladý. Svou první bitvu vyhrál, když mu bylo patnáct.
„Přál bych si být čarodějem,“ řekl.
„Pane?“
„Neměl jsem talent, pochopitelně,“ pokračoval. „Vždycky jsem se kvůli tomu cítil špatně. Čaroděj má úplně všechno, že? Moc, dobytek, všichni se ho bojí, dokonce i králové. Můžeš lidi přimět udělat, cokoliv jen chceš a nikdy se proti tobě o nic nepokusí. Čarodějové jsou na tom mnohem lépe než králové.“
„Pane.“
„Ale ano, je to pravda,“ trval na svém. „Vždyť se podívej na naši rodinu. Víš, kolik z nás se dožilo třicítky? Čtyři, ze čtrnácti. Víš, kolik z nás zemřelo přirozenou smrtí? Nikdo, tak je to. Ani jediný.“
Nedokázal jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. „Je to pravda, pane?“
„Nazýváš mě lhářem?“ Na okamžik jsem si myslel, že do mě uhodí blesk a spálí mě na popel. Pak se nesměle pousmál. „Promiň,“ omlouval se, „síla zvyku. Vždycky jsem se snažil dávat najevo, že beru jako urážku prakticky cokoliv. Lidé se mě pak báli, víš. Tenkrát mi to připadalo jako dobrý nápad.“ Pokrčil rameny a pak pokračoval: „Zato čarodějové, ti se bez výjimky dožívají vysokého věku, mají respekt, lidé k nim vzhlížejí a čím jsou starší, tím víc je respektují. To je přesný opak toho, co se děje všem ostatním. Když zestárneš, nikdo se už o tebe nestará, jsi jen na obtíž. Dokonce i králové. Tví synové tam sedí, pozorují tě, čekají, až zemřeš, a jsou to oni, s kým všichni mluví a koho poslouchají, protože ty už tady dlouho nebudeš, a oni chtějí být zadobře s tím, kdo nastoupí na tvé místo. Ne, čarodějové to mají mnohem lepší než králové. No, vždyť ty to víš. Ten idiot ti zobal z ruky.“
„Nepřipadalo mi to tak, pane.“
Zamračil se. „Vážně? Já myslím, že jsi to s ním zvládl opravdu dobře. Hladce jako po másle, říkal jsem si.“
„Byl jsem vystrašený, pane. Byl jsem skutečně vystrašený.“ To ho rozesmálo. „No samozřejmě, že jsi byl,“ řekl. „To je přirozené. Vždyť se podívej na mě. Já byl na smrt vyděšený skoro celou dobu. Úplně strachy bez sebe.“
„Pane?“
„Ale ano,“ přikývl vážně. „Jistě, ječel jsem a řval a vyváděl, jako bych to neměl v hlavě v pořádku. Lidé to respektují, neopováží se ti pak odmlouvat, ani když děláš něco zatraceně hloupého. A neustále jsem říkal, jak je úžasné být odvážný, a když někdo udělal něco, co byť třeba jenom vypadalo jako zbabělost, vrhl jsem se na něj jako levhart, žádné druhé šance, nic. Když děláš takové věci, lidi si myslí: ‚Ten musí být opravdu odvážný.’ Ale já nebyl. Mnohokrát jsem se pomočil těsně předtím, než jsme se vrhli do boje. Ale nikdo to neviděl, aspoň myslím, takže to bylo v pořádku.“ Zavrtěl hlavou. „Čarodějové jsou na tom lépe. Nemůžou se ženit a mít děti, ale to je nejspíš jedna z výhod toho být čarodějem, nevím. No vážně, máte všechno. Vy se dokonce ani nebojíte smrti, je to tak? To musí být úžasné. Je to jako, já nevím, být svobodný.“
Civěl jsem na něj. „Ale pane,“ řekl jsem, „byl jsi největším králem všech dob. Dobyl jsi svět, zadupával jsi kmeny jako uhlíky…“ Odmlčel jsem se. Smutně se na mě díval a pomalu vrtěl hlavou. „Pane?“
„Jsi chytrý,“ pravil. „Měl bys mít víc rozumu. Já nebyl tak chytrý jako ty.“ Náhle se zasmál. „Věř mi,“ dodal. „Já bych ti nelhal. Nebesa burácející pravdu, Vzpomínáš?“
„Nebesa burácející pravdu,“ zopakoval jsem. Ale vůbec nic už to neznamenalo.
* * *
O pět let později, když král umíral, pro mě nechal poslat. Odpověděl jsem, že jsem příliš zaneprázdněný, což byla pravda. Nařídil mi, abych se dostavil. Neobtěžoval jsem se odpovědět.
* * *
V mezičase se toho hodně změnilo. Nebeský lid vybojoval trpkou válku proti alianci svých nejmocnějších sousedů a na celé čáře prohrál. Podařilo se nám vyjednat jakýsi mír, ale nebude to trvat dlouho, než se nepřátelé vrátí a dorazí nás. Králova armáda byla převážně rozprášená. Z těch, kteří přežili, překročilo pět pluků severní hranici a táhlo dál, až nakonec nikdo nevěděl, kde jsou, a král byl stále naživu jenom proto, že jeho tři nejvyšší generálové se pořád nemohli rozhodnout, který z nich ho zabije a nastoupí na jeho místo. Na občanskou válku už nezbylo dost vojáků, takže si o tom museli místo toho promluvit.
Mezitím králova nemoc, na kterou střídavě trpěl posledních pět let, konečně zlomila jeho vůli vzdorovat a on se chystal ušetřit svým věrným poddaným práci. Já si na druhou stranu vedl dobře. Zahnal jsem mor. Co ale bylo důležitější, přesně jsem předpověděl každou jednu zničující porážku, s dostatečnými podrobnostmi ohledně okolností, abych přesvědčil i ty nejskeptičtější pozorovatele. Odmítal jsem veškerou práci, která mě nezajímala a říkal jsem si o nesmyslně vysokou odměnu (a dostával ji) za těch pár úkolů, které jsem se uráčil přijmout. Myslím, že je spravedlivé říct, že jsem byl jediný šaman v zemi, který se ani jednou nijak nezapletl do války. Byl jsem všeobecně respektován, a kdybych býval chtěl, mohl jsem vybrat, kdo bude příštím králem, a všichni by mé rozhodnutí přijali. Rozhodl jsem se to ale neudělat. Byl jsem, jak jsem jim vysvětlil, nad takové věci povznesený, zajímal jsem se jenom o moudrost. A pravdu. Nebesa ji už neburácela. Dělal jsem to já.
Proto král přišel za mnou, neohlášen, nepozván. Pořád měl ale tělesnou stráž složenou z dvou stovek vybraných veteránů. Já měl asi tak sedmdesát mužů, kteří se mi starali o dobytek a dělali za mě domácí práce, ale i kdybych o tom věděl předem a připravil je k boji, proti královské stráži by dlouho nevydrželi. Když tedy dva kapitáni stráže vtrhli pozdě v noci do mé jeskyně a řekli, že mě přišel navštívit král, jenom jsem zívl a řekl ano, očekával jsem ho.
Změnil se. Byla to obzvláště nepříjemná nemoc. Nafoukl se, jako mrtvé tělo, které dlouho leželo ve vodě. Paže a nohy měl jako kmeny stromů, jeho tělo bylo groteskní. Hlavu měl ale více méně stále stejně velikou, takže vypadal směšně. Nedokázal stát ani sedět, musel být proto nesen na nosítkách, které pak postavili na podpěry. Přinesli ho dovnitř a já ani nevzhlédl. „Jděte pryč,“ řekl jsem. O chvilku později jsem zaslechl, jak opouštějí jeskyni. Teprve pak jsem zvedl hlavu a podíval se na něj.
„Vítej, strýčku,“ řekl jsem. Nafouklé tváře mu skoro nedovolovaly otevřít oči. Měl je úzké jako dvě bílé mandle. Hrozivě na mě civěl. „Je to tedy pravda,“ konstatoval.
„Ale ano. Jak ses to mimochodem dozvěděl? Aha,“ dodal jsem, protože nad ním stál můj otec. Křenil se.
„Pořád tam je?“ zeptal se král.
„Ano.“
Povzdechl si. „Nevidím ho po celou dobu, ale vím, že tam je, cítím ho.“
Můj otec pokrčil rameny a udělal obličej. Je to veselý chlápek s dobrým smyslem pro humor. Mám ho rád. Škoda, že jsem ho jako dítě nepoznal.
„Ta nemoc,“ řekl jsem, „je neléčitelná. Máš před sebou asi tak pět dní života Pak už tvá váha bude pro tvé srdce příliš velká a ty zemřeš. Je mi to líto,“ dodal jsem.
„Udělal jsi to ty?“
Had v mé hlavě se hrozivě pohnul. No dobře, řekl jsem mu, uklidni se. „Ano,“ přiznal jsem. „Seslal jsem na tebe kouzlo té noci, kdy jsem ti lhal. Obávám se, že jsem musel. Byl to jediný způsob, jak přimět hada, aby mi odpustil. Promiň, tomu nemůžeš rozumět. Důležité je, že jsem nechtěl. Ale neměl jsem žádnou jinou možnost.“
Přikývl, nakolik jen mohl, asi tak o palec. „A válka?“ zeptal se. „Tu jsi taky zavinil?“
Chtěl jsem odvrátit zrak, ale říkal jsem si, že mu ten oční kontakt dlužím. „Ano,“ souhlasil jsem. „Očaroval jsem tě, abys byl arogantní a hloupý. Měl jsi k tomu už napůl nakročeno, ale tu druhou polovinu jsem způsobil já. To mě taky mrzí.“
„Zničil jsi naši zemi.“
„Já vím,“ řekl jsem. „Jsme kousíček od naprostého zadupání do země. Ale muselo se to stát. Tohle království začalo s naší rodinou, a s ní taky skončí. A upřímně, není to žádná velká ztráta. Co jsme kdy udělali, kromě zabíjení lidí?“
Zavřel oči. „Kdybych svým strážím řekl, aby ti podřízly krk, zajímalo by mě, jestli by mě poslechly.“
Pokrčil jsem rameny. „To nevím,“ přiznal jsem. „Chtěl bys to zkusit udělat osobně? Můžeš, jestli chceš, ačkoliv taková námaha by tě nejspíš zabila Mně je to jedno, tak či onak.“
Byl vyčerpaný. Pouhé mluvení a to, že párkrát pohnul hlavou, z něj vysálo všechnu sílu. „K čemu by to bylo?“ řekl. „Je po všem.“
„Bude,“ poznamenal jsem, „brzy. Chtěl jsi mi něco konkrétního, nebo jsi chtěl jen slyšet, co už stejně víš?“
Dýchal pomalu a mělce. Možná jsem mu měl říct, že má pět dní, pokud se nebude namáhat. „Udělej pro mě jednu věc.“
„Záleží na tom, o co jde.“
„Přinuť ho odejít,“ požádal velmi tiše. „Prosím, je to jen na krátkou chvíli, a pak mě bude mít navěky. Můžeš to udělat?“ Podíval jsem se na svého otce, který zavrtěl hlavou. „Je mi líto,“ řekl jsem. „Chce zůstat až do konce.“
„Tak mi dej nějaký jed,“ zamumlal král. „Už to s ním nevydržím.“
„Na to jsi měl myslet, než jsi ho zabil.“ Mezitím jsem už ale do malé dýně s vodou přimíchával dva prášky. Nemohl to samozřejmě vidět. Ani jeden z nich nemohl. „Vypij tohle,“ vyzval jsem ho a jemu se podařilo pootevřít rty na malou štěrbinu. „Budeš se cítit lépe.“
* * *
Samozřejmě, že jsem lhal. Nemělo to se mnou nic společného. Můj had mi dovolil říct lež, protože se to počítalo jako část králova trestu. Vlastně to byl jeho nápad. I tak jsem si ale myslel, že ta válka byla dobrá věc, v širším smyslu. Ukončila královskou linii, která začala Černým, a myslím, že Nebeský lid už po tomhle nebude mít krále, jenom nějakou formu místodržícího, který se bude zodpovídat tomu, kdo si nás podmaní. Ať už to bude kdokoliv, určitě není možné, aby byl pro lidi horší než moje rodina. Nebo ano?
Člověk si musí klást otázku: vybírá si vás had proto, že máte talent, nebo máte talent proto, že si vás vybral had? Všichni mi vždycky říkali, že je to ta první možnost – čarodějové, duchové, had, všichni, kteří by to měli vědět.
Vezměte si ale například mě. Než mě našel, byl jsem hloupý. Dokážu si sotva vzpomenout, jaké to bylo. Znáte to, je to jako když jste uvnitř a venku si dva lidé povídají, a vy slyšíte jejich hlasy, ale nerozeznáváte slova. Poté, co mě had našel, jsem mohl slyšet každé slovo. Myslím, že kdyby mě had někdy opustil – což udělat nemůže, protože by zemřel, a já nejspíš taky, ale kdyby se to někdy stalo, byl bych zase hloupý. Připadá vám to jako talent? Myslím, že tím talentem je had, ne naopak. Myslím, že to je důvod, proč si mě had vybral. Protože můj otec byl princ a někdo někde rozhodl, že když se z posledního přeživšího syna královského rodu stane čaroděj, bude to mít zajímavé následky, jež napomůžou nějakému většímu plánu. Jinak by to všechno byla jenom jedna velká náhoda za druhou, a tomu nevěřím. Had mi samozřejmě říká něco jiného, a ten není schopen klamu.
Ale já jsem lhal, ano. Teď je to už podruhé, co nebesa, která jsou ve mně vtělená, neburácela tak docela pravdu. Mně je to jedno a myslím, že nikomu jinému na tom taky nesejde. Dokonce ani hadovi.
Koneckonců, proč ne? Nebesa by taky občas měla lhát. Všichni ostatní to dělají.
Poprvé vydáno v online magazínů Beneath Ceaseless Skies editora Scotta H. Andrewse v říjnu roku 2014
Přeložil Ludovít Plata