O tělesech, která se vyhoupla z hlubin vesmíru na okraji Sluneční soustavy, nepanovala ve vědeckém světě ani ta nejmenší shoda. Data z Grygarova orbitálního teleskopu a Saganová vesmírného radioteleskopu tak experti interpretovali po svém. Zatímco kalifornská Jet Propulsion Laboratory hovořila o nevýznamném shluku kosmického smetí uvolněného z Oortova oblaku, astrofyzikové na Starém kontinentu zastávali zpočátku s mírnou opatrností názor, že může jít o umělá tělesa. Argumentovali přitom geometrickou formací letících objektů i jejich nezpochybnitelným kovovým charakterem.
Brzy se ukázalo, že Američané se skutečně mýlili. Tělesa totiž vysílala v pravidelných cyklech jakési modulované signály. Ještě na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století by tato informace vzbudila všeobecné nadšení a neutuchající zájem veřejnosti. O necelých sto let později si jí ale na sociálních sítích všiml jen málokdo, natož aby se namáhal s lajkováním. Vlna zájmu se zvedla až ve chvíli, kdy německý Institut Maxe Plancka v Karlsruhe dal do oběhu informaci, že se mu podařilo signály rozluštit.
„Stojíme na prahu nové historické etapy,“ komentoval situaci pro německou veřejnoprávní holovizní stanici ZDF profesor Ali Merkel, „do naší Sluneční soustavy míří velký výsadek vyspělé mimozemské civilizace. Budeme to my, kdo jako první v dějinách lidstva naváže kontakt s myslícími bytostmi z jiné části vesmíru. Vzájemně nás to může obohatit a nebojím se říct, že my, lidé, získáme víc. Vždyť si to představte – nakolik jsme společensky a technologicky vyspělí my, kteří jsme se zatím dostali jen na Měsíc, na Mars a Jupiterovy měsíce, a nakolik musí být vyspělí oni, když dokážou překonat mezihvězdnou prázdnotu?“
Holovizní redaktor celkem správně pochopil, že jde spíše o otázku řečnickou než o dotaz, na který by měl on odpovídat. A tak se raději ptal sám: „Jste si skutečně jist, že jde o pilotované kosmické lodě? Nehrozí Zemi spíše nebezpečí?“
Profesor Merkel odmítavě mávl rukou. „Ani v nejmenším. Agresivita, násilí, imperiální choutky – to jsou všechno primitivní civilizační projevy, které ve vyšších stadiích vývoje společnosti postupně atrofují. Dá se na sto procent předpokládat, že k nám nemíří žádní kosmičtí konkvistadoři, ale vyspělá forma vesmírné inteligence. Ostatně naše vlastní dějiny jsou nám tím nejlepším příkladem, že jde o objektivní společenskou zákonitost.“
„Ale přece jenom nějaký hmatatelný důkaz…“
„Ale mladý muži, hmatatelský důkaz, když ta tělesa ještě nejsou ani u dráhy dvojplanetky Pluto-Charon? Nenechte se vysmát…,“ profesor obdařil redaktora útrpným úsměvem. „My jsme vědci a máme něco lepšího: rozluštili a přeložili jsme kód jejich vysílání!“
Editor vysílání prokázal v tomto okamžiku vynikající postřeh. Ještě než profesor Merkel otevřel ústa k další větě, holovizní odborník ručně střihl do vysílání reklamní předěl. On-lineový peoplemetr v režii totiž prudce vylétl k červeným hodnotám – neklamné znamení, že vysílání tohoto kanálu si na svých přístrojích skokově naladilo velké množství lidí. Respektive ladicí automatiky zareagovaly na přednastavené parametry. Produkční automatika ZDF pak ve zlomku sekundy uspořádala mezi potenciálními zadavateli reklamy bleskovou aukci. Než se v proudu obrazových dat opět objevil Ali Merkel, dostali konzumenti porci neodolatelných komerčních sdělení. Od výhodnosti konzumace dietního sádla přes skvělý prací prášek Lanza, kdy je bílá bělejší, černá černější nebo hnědá hnědější přesně podle etnických charakteristik potenciálního uživatele, až po nejnovější přípravek Scharatitz, sofistikovaně manipulující s peristaltikou střev.
Zadavatelé reklamy si mohli být jisti účinností svých sdělení na konečného spotřebitele – pokud běžel ve vysílání reklamní blok, žádný z přijímačů holovizního signálu nešel přeladit na jiný kanál ani vypnout.
„Jsme tady zpátky, milí diváci, a to, co nám teď profesor Merkel sdělí, bude skutečná bomba.“ Holovizní redaktor se culil do kamery, jako by si právě rozbalil dárky pod vánočním stromečkem. Kdyby už, pochopitelně, dobré čtvrtstoletí nebyly podobné symboly křesťanských svátků kvůli přísné ochraně evropských jehličnanů zakázány. „Prosím, pane profesore.“ Ali Merkel se zhluboka nadechl. „Vím, že je to pro zbytek vědeckého světa neuvěřitelné, ale musím beze vší skromnosti přiznat, že známe obsah vysílání, které k nám od flotily kosmických lodí v neustále se opakující smyčce směřuje. Teď jen abych citoval přesně.“ Sáhl do náprsní kapsy saka, vytáhl destičku osobního komunikátoru, zabruslil ukazovákem levé ruky po jeho matném povrchu a vznešeně zadeklamoval: „Přicházíme v míru. Přicházíme v míru. Zveme vás do kosmického společenství. Vezeme vám dary. Vyšlete nám vstříc své vyslance. Těšíme se na své vesmírné bratry.“
Profesor si trochu odkašlal. „Tady ještě překlad upřesňujeme. Nevíme, kolik pohlaví blížící se mimozemská civilizace rozlišuje, takže vědecká rada našeho institutu připouští, že slovo ‚bratry‘ případně nahradíme výrazem ‚sestry‘ nebo neutrálním ‚druhy‘.“
„Čas nás tlačí, pane profesore, tak už jen poslední otázka,“ holovizní redaktor operativně zareagoval na příkaz z režie, že je třeba do pořadu rychle a nad plán vecpat ještě jeden reklamní blok, „a odkud k nám vlastně tihle mimozemšťané přilétají?“
„Podle všeho z Barnardovy hvězdy, vyplývá to z našich výpočtů dráhy jejich letu.“
„A vy si můžete vypočítat, že nejbáječnější dovolená jeve Spolkové republice Peloponés!“ zazubil se z reklamního spotu opálený blonďák, slunící se pod šmolkovým nebem a planoucím sluncem na písečné pláži u azurového moře.
***
V observatoři pobočky Astronomického ústavu Akademie věd na hoře Klet se už dlouho tak nenasmáli. Astrofyzik Miloš Tichý a jeho kolega Marcel Grýn napřed trochu nevěřícně sledovali vysílání ZDF a poté, co profesor Merkel zadeklamoval svůj text, propukli v nevázaný chechtot.
„Tak to se jim fakt povedlo,“ poznamenal uštěpačně Grýn, „vypadá to, že ze zoufalství nasadili Enigmu-XB 1 a věří jí jako písmu svatému. Co Enigmu-XB 1, možná dokonce iPad Blackberry MacHuawei,“ dodal s hlubokým despektem v hlase, jako by hovořil o technologických předchůdcích ruchadla bratranců Veverkových.
„Bohužel,“ zvážněl Tichý. „Když Merkel vypustil do světa tohle, už dál nesmíme nic zamlčovat. Jen jestli nás vezmou do holovize. Už jsem sice naše závěry zveřejnil v odborném věstníku Space and Spice, ale tam se dívá tak omezený počet lidí… Nechápu, co tenkrát ta miliardářka Victoria Beckhamová sledovala, když si na stará kolena v pětasedmdesáti koupila časopis Nature a dala mu tohle blbé jméno.“
„Ode mě odpověď nečekej,“ řekl Grýn, „ale řešení bych měl. Znám jednoho vlivného moderátora osobně, nějakýho Klepítka, brnknu mu. Je objektivní, nestranný, neúplatný a vysoce profesionální. A nemá rád Němce. Takže to bude voda na jeho mlýn, abych tak řekl.“
Za deset minut už oba balili. Měli být exkluzivními hosty večerního hodinového debatního pořadu na prvním programu české veřejnoprávní holovize. Osloveného vlivného moderátora zaujalo nejen to, že dva čeští vědci chtějí rozcupovat tvrzení svých německých kolegů. Astrofyzikové se totiž vůbec nezajímali o honorář za hodinové vystoupení. Na rozdíl od původně plánovaného hosta, vycházející hvězdy pop-music Luciena Vondráčka. Moderátor proto trval na osobní přítomnosti obou mužů v pražském studiu, i když díky sofistikovaným technologiím by diváci tak jako tak nepoznali, kdyby vědci zůstali ve své pracovně v kilometrové nadmořské výšce a elektronika by se postarala o výsledný dokonalý vizuální dojem.
Tichý s Grýnem pečlivě zamkli kleťskou observatoř, nasedli do svého elektrovozu Škoda Yeti šesté generace a po křivolakých nezpevněných lesních cestách sjeli do Českého Krumlova. Od těch dob, co Národní park Šumava rozšířil své nepřístupné první zóny také na Blanský les, Novohradské hory a Český les, si užívali horského klidu bez obtěžujícího zájmu turistů, toužících navštívit hvězdárnu a otravujících i v noci exkurzemi k dalekohledu Klenot. Drobnou nevýhodou bylo, že původní asfaltku na vrchol hory už nikdo neobnovoval. Kvůli tomu se také výrazně zdrželi u dálniční mýtnice za Českým Krumlovem u Dolního Třebonína. Automatika brány je na rychlostní silnici nevpustila pro nevyhovující stav vozidla. Museli se vrátit dva kilometry zpátky k nejbližší nabíjecí stanici a protáhnout svoji škodovku myčkou. Za dvě hodiny pak už byli v sídelním městě Federace českých, moravských a slezských republik, v centrále veřejnoprávní holovize.
„Vítám vás, pánové,“ vyšel jim v ústrety s napřaženou pravicí moderátor Bohumil Klepítek. Srdečně si s astrofyziky potřásl rukama, pomohl jim vyplnit vstupní formulář na recepci a dohlédl, aby si správně a viditelně připnuli visačky s nápisem HOST. Pak už je vedl dlouhými chodbami do maskérny. „To víte, musí to být,“ plkal cestou s mírně omluvným tónem v hlase. „Jak jde o hosty ve studiu, jsou produkční i režisér jako psi. Maskérky teď na vás naplácají nějaké ty pudry a líčidla, abyste se nám pod nasvícením neleskli a vypadali zdravě a přirozeně… Che. Hlavně pak nezapomeňte, až skončíme, si všechno z obličeje zase umýt. V normálním prostředí totiž člověk s takovou úpravou vypadá, jako by patřil k naší osmiprocentní menšině,“ přimhouřil Klepítko spiklenecky oko.
Čas do vysílání debatního pořadu pak strávili rozcvičováním mluvidel: Klepítko barvitě vyprávěl, jak byl potupně deportován z bavorského Pasova, když tam chtěl natáčet další díl svého seriálu Dobroty zpoza hranice o pečeném vepřovém koleně, astrofyzikové mu zase obšírně a co nejsrozumitelněji vysvětlili, jak je to z jejich pohledu s onou flotilou kosmických lodí, která vstoupila do Sluneční soustavy.
Miloš Tichý a Marcel Grýn se příliš nedivili, že korektní Němci považují dotazování na pečené vepřové koleno za hrubou urážku, respektive za nevybíravý útok na náboženské cítění značné části obyvatel Německa; Bohumil Klepítek se na oplátku nedivil vůbec ničemu a nadšeně vstřebával informace o smrtelné hrozbě, kterou má lidstvo takříkajíc za humny. Tušil, že večerní vysílání bude bomba. A nemýlil se.
Prezidenta, který pravidelně chodil spát už v devět večer, kvůli tomu jeho poradci nemilosrdně zburcovali a vytáhli z postele půl hodiny před půlnocí, aby mu mohli záznam pořadu přehrát. Rozmrzelost hlavy státu pak dostoupila maxima, když se půl hodiny po půlnoci nechal osobně ohlásit německý ambasador a žádal diplomatickou cestou českou stranu o vysvětlení. Nehledě na to, že v německé Síti nebylo od té chvíle možné streamování jinak běžně přístupných programů české veřejnoprávní holovize.
***
Veškerá česká média měla druhý den o svou náplň postaráno. Většina připravených příspěvků šla bokem, všichni přebírali v textu, audiu nebo videu holovizní debatu s narychlo obstaraným vlastním a pokud možno originálním backgroundem. Komentátoři pak nešetřili chválou na adresu českých vědců a ostří svého vtipu brousili na jejich (z českého pohledu) nebohých německých kolezích a jejich korektní, leč naprosto chybné interpretaci zřejmých (z českého pohledu) faktů. Tichého a Grýnovy závěry se s poznatky expertů z Karlsruhe shodovaly snad jen v tom, že jde skutečně o flotilu mimozemských plavidel a že zřejmě opravdu přiletěla od Barnardovy hvězdy. Na rozdíl od svých německých kolegů ale čeští astrofyzikové nepoužili k dekódování signálu software ani hardware typu iPad Blackberry MacHuawei, nýbrž osvědčené kryptografické prostředky z dědictví po bývalé Střední skupině vojsk. Ta mívala před sto lety nedaleko kleťské observatoře svou utajenou radarovou, vysílací a odposlechovou základnu. Odtud hlídala přilehlý vojenský prostor Boletice i s jeho čtyřmi maskovanými stanovišti nosičů jaderných hlavic OTR-22 Temp (v kódu NATO SS-12), a k tomu samozřejmě sledovala rádiový cvrkot za šumavskými kopci. Sovětští specialisté dali dohromady algoritmy, na které by byl i kód Navajo krátký.
Když se na přelomu devadesátých let dvacátého století neekologický lesní objekt likvidoval, papírová dokumentace skončila z nevysvětlitelných důvodů v archivu blízké hvězdárny. Kde si jí po desítkách let, vysloveně náhodou, všiml Miloš Tichý, když sháněl nějaké staré papíry. Toho léta se urodilo hodně hub a astrofyzik je neměl na čem sušit. Červený nápis na deskách ho zaujal natolik, že zcela zapomněl na houby, zahloubal se do dokumentů a postupně je začal digitalizovat. Aby z toho něco měl i počítač kleťské observatoře. Tichý se tak příjemně zabavil po večerech, kdy zatažená obloha znemožňovala astronomická pozorování a holovize nabízela okoukané nekonečné seriály.
Ukázalo se, že na náhody se sice nedá spoléhat, nicméně hrají v dějinách významnou roli. A přejí připraveným. A tak když pasadenská Jet Propulsion Laboratory nabídla světovým vědeckým pracovištím zcela nezištně záznam vysílání zachycený Saganovým vesmírným radioteleskopem, zkusili Tichý s Grýnem, jen tak pro zajímavost, prohnat data právě přes dávné ruské kryptografické algoritmy. Ostatně, byl to zrovna jeden z těch večerů, kdy se nad Kletí válely mraky.
„Naši němečtí kolegové, ve vší úctě, poněkud zkreslili informaci, která k nám dorazila od eskadry mimozemských lodí.“ Miloš Tichý se v holovizním studiu zatvářil velmi pohoršeně. „Na druhou stranu se tomu ani moc nedivím. Německá společensko-politická doktrína posledního století ani jiný výklad depeše neumožňuje. Takže podle profesora Merkela nám příchozí od Barnardovy hvězdy s láskou a pokorou sdělují toto:“ Astrofyzik měl dokonalou vizuální paměť, a tak do detailu zopakoval pohyby, jimiž německý vědec v ZDF doprovodil svůj překlad depeše. Tichý sáhl do šosu saka, vytáhl osobní komunikátor, ukazovákem levé ruky naklikl příslušný adresář a vznešeně zadeklamoval: „Přicházíme v míru. Přicházíme v míru. Zveme vás do kosmického společenství. Vezeme vám dary. Vyšlete nám vstříc své vyslance. Těšíme se na své vesmírné bratry.“ Tichý pak zavrtěl hlavou, podíval se napřed na Klepítka, pak upřel dlouhý pohled do kamery a řekl: „Jenže tak to není. Bohužel. Z kosmu na nás nekape láska ani sladkobolné všeobjímající porozumění. Naopak. Blíží se k nám smrtelná hrozba.“
Klepítek zahrál dokonalé překvapení: „Jaká? A jak tedy zní vaše verze překladu mimozemského sdělení?“
„Není to naše ‚verze‘. Je to jen překlad.“
„A ten zní?“
„Přicházíme, abychom vás ovládli. Přicházíme, abychom vás ovládli. Budete našimi otroky. Máme ničivé zbraně. Nepokoušejte se vzdorovat. Těšíme se na nový životní prostor.“
***
Co je pravda? Evropské společenství se po mírném váhání nesměle a nevýrazně postavilo za Německo, které i se svými dvaceti miliony obyvatel na sociálních dávkách bylo stále nejvýkonnější ekonomikou Evropy. Byť za cenu desetihodinové pracovní doby pro Němce… Ostatně verbální podpora ještě nikdy ničemu neublížila a nikoho k ničemu nezavazovala.
Kdo by čekal, že zbytek světa pro změnu pochopí české varování, že se vzepne k heroickému výkonu, odloží všechny žabomyší spory, semkne se kolem dominantních osobností a postaví se čelem k nastalé hrozbě, byl by hluboce zklamán. Spor o správné tlumočení vzkazu mimozemšťanů zůstal i nadále regionální středoevropskou záležitostí. Velmoci o jeho řešení neměly zájem. Snad proto, že už byly na vývojové úrovni, kterou tak trefně ve svém holovizním vystoupení charakterizoval profesor Ali Merkel: „Agresivita, násilí, imperiální choutky – to jsou všechno primitivní civilizační projevy, které ve vyšších stadiích vývoje společnosti postupně atrofují.“
Rusko i Spojené státy sice stále disponovaly jadernými arzenály, které by byly schopné proměnit planetu Zemi v oblak mezihvězdného prachu, už od půlky jedenadvacátého století ale zcela rezignovaly na harašení zbraněmi. Vzájemné provokace, vplouvání do výsostných vod, narušování vzdušných hranic či nebezpečné šmejdění ponorek u pobřeží, to vše patřilo dávné minulosti. Místo toho už třiatřicet let zuřil mezi těmito velmocemi lokální konvenční konflikt v Čukotském moři a na přilehlých pustých pobřežích Aljašky a Čukotky. Podle předem daných přísných pravidel a v přesně vymezené oblasti. Vždy od pondělí do pátku, s přestávkami respektujícími státní svátky obou zemí.
Generálové obou velmocí se tu mohli výborně odreagovat. Testovali nejrůznější strategie, národní zbrojaři měli zajištěný trvalý odbyt svých produktů a místní Inuité oceňovali nový zdroj příjmů z víkendového sběru šrotu na pobřežích i z mořského dna. Permanentní konflikt oceňovali i zástupci hnutí Greenpeace. Od těch dob, co na sedmdesáté rovnoběžce mezi Asií a Amerikou hřměly zbraně, se v severních mořích začalo výborně dařit populaci kytovců: japonští velrybáři, kteří výhradně pro vědecké účely lovili za sezonu kolem dvanácti tisíc velryb, se do oblasti neodvažovali.
Na čukotském konfliktu se dobře přiživovaly i sázkové kanceláře – hráči mohli tipovat na vítěze dne, potopenou tonáž, počty zničených vozidel na té či oné straně, spotřebu pěchotní či dělostřelecké munice, rozlohu obsazených a ztracených území… Fantazii sázejících se nekladly žádné meze a kapitáni herního průmyslu si jen mnuli ruce.
Ruské i americké matky byly v klidu. Nedemonstrovaly kvůli svým mrtvým synům ani před Kremlem na Rudém náměstí, ani u Bílého domu ve Washingtonu. Žádní mrtví synové se totiž nekonali. Čukotský konflikt se odehrával plně v režimu automatizovaných zbraňových systémů; piloti letadel, obsluhy děl, operátoři, řidiči, střelci či kormidelníci – všichni ovládali svou techniku v pohodlí a na dálku z klimatizovaných pracovišť hluboko ve vnitrozemí, zpravidla v docházkové vzdálenosti od svých domovů.
Je tedy jasné, že velmoci, které takovýmto elegantním způsobem obcházejí riziko globálního konfliktu, nebude nějaká údajná mimozemská flotila vzrušovat. Američany by k vyhlášení červeného poplachu donutila snad jen letka létajících talířů v oblasti 51 v Nevadě nebo zvědavé UFO někde u Roswellu. A Rusové? Byli v klidu. Naposledy se mimozemšťané pokusili na tuto velkou zemi zaútočit v minulém století. A všichni dobře vědí, jak to 30. června 1908 u sibiřské řeky Podkamennaja Tunguyka dopadlo.
Čína se do česko-německého kosmického sporu také nevměšovala. A to ani poté, kdy jedna z lodí mimozemské flotily při průletu kolem Saturnova měsíce Mimas lehce škrtla o tajný čínský výzkumný satelit. Jak pragmaticky zaznělo z posledního jednání všečínského shromáždění lidových zástupců, velký národ se zajímá jen o velké a důležité věci. Pravdou je, že čínské vedení mělo momentálně dost starostí s projektem zúrodnění pouští ve své australské provincii. Ovšem skutečnost, že orbitální stanice Velký pochod-5 ze dne na den pronikavě změnila svůj vzhled, rozhodně nebyla jen souhrou náhod. Stanice začala působit podivně zježeným dojmem, jako by z jednotlivých modulů náhle vyčnívaly hlavně zbraní všech možných kalibrů.
Říká se tomu princip předběžné opatrnosti. Čína už dobrých sto padesát let pečlivě monitorovala veškeré evropské vysílání a pro školené experty ze zahraničního oddělení Čínské lidové národní digitální holovize nebyla nějaká čeština žádnou překážkou.
A tak zase museli konat jen Němci, jak se ostatně na vedoucí mocnost evropského společenství nezávislých států sluší. Bez ohledu na to, že doposud neměli, na rozdíl od sousedních zemí, svůj vlastní vesmírný program. Jen co velvyslanec doručil ostrou protestní nótu probuzenému českému prezidentovi, jmenoval spolkový německý kancléř svým osobním poradcem profesora Aliho Merkela. Svěřil mu čestnou funkci předsedy ústředního vítacího výboru a udělil mu nebývalé pravomoci. To, co od profesora kancléř a konečně i celý národ očekávali, byly nápady. Jak se ukázalo, stačil jen jeden, aby se akce „Barnardova hvězda“ rozjela naplno.
Technické muzeum v porýnskofalckém Speyeru muselo oželet zkušební model OK-GLI pradávného ruského raketoplánu Buran, pýchu zdejších expozic od jara 2008. Část mezinárodního letiště ve Frankfurtu nad Mohanem se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila v provizorní kosmodrom. Francouzi Němcům v rámci sousedské výpomoci milerádi poskytli čtyři vysloužilé rakety Ariane, modely z roku 2068, vpustit je ale na svůj kosmodrom ve Francouzské Guyaně odmítli. S celkem logickým odůvodněním, že sice i zámořské území patří do evropského společenství nezávislých států, nicméně oni se žádným vítáním mimozemšťanů nechtějí mít nic společného. Byly tady jisté pochybnosti. Na rozdíl od Německa ve francouzské Síti streamování českých holovizních kanálů nic nebránilo, včetně automatizovaného překladu vysílání. Jak se nechal slyšet francouzský ministr zahraničí André Laurie na půdě Národního shromáždění: „Nevíme, co se z toho vyklube. Už víckrát jsme se spálili, když jsme podpořili německou politiku vstřícnosti. Němci z toho pro sebe vytloukli politický kapitál, navíc získali Peloponés a Krétu, a my měli jen starosti se zasypáváním Eurotunelu pod kanálem La Manche. A stejně to k uchlácholení Britů nestačilo a nakonec se trhli.“
Plán profesora Aliho Merkela byl geniální ve své jednoduchosti a jednoduchý ve své geniálnosti. Bytelný historický raketoplán měl sloužit jako národní kosmická loď, ve které se uvítací výbor vydá vstříc návštěvníkům, přesně podle páté věty kosmického poselství „Vyšlete nám vstříc své vyslance“. Francouzské rakety zajistí hladký start celého soulodí ze Země. Raketoplán se posléze spojí s vedoucí lodí mimozemské flotily a jeho posádka zrealizuje blízké setkání třetího druhu, které směle trumfne i pradávný dvourozměrný film s tímhle poněkud bizarním názvem. Německé nadšení trochu kalila jen reakce východního souseda: Česká kosmická agentura začala na kosmodromu v Bechyni připravovat vlastní mohutnou loď vybavenou pýchou české raketové techniky – takzvanými ALARMy: Akademickými Levnými Atomovými Raketovými Motory. Což byl v podstatě vedlejší produkt výzkumu vlivu elementárních částic na tlející biomasu.
„Nějak se nám to vymklo,“ omlouvali se tenkrát experti z Biologického centra Akademie věd. Omlouvali se pochopitelně zbytečně. Český kosmický výzkum tím dostal mohutný impulz a díky ALARMům se stal nezávislým. Na rozdíl od německých plánů ale Češi ani v nejmenším nepočítali s pilotovaným letem. Vše se mělo odehrávat v automatizovaném režimu.
„Když se agresivní přivandrovalci dokázali trefit do naší Sluneční soustavy z takové dálky, to by v tom byl čert, aby se česká kosmická loď netrefila do invazní flotily smradlavých mimozemšťanů v rámci našeho koutku vesmíru,“ prohlásil poněkud nediplomaticky prezident republiky Miloš Klaus. Díky doživotní imunitě nic neriskoval a navíc jeho silácké prohlášení, koncipované po dohodě s Českou kosmickou agenturou, vzbudilo na západ od českých hranic takovou bouři nevole, že nikoho ani nenapadlo zajímat se, co vlastně český stroj ponese na palubě. Světu tak zůstalo utajeno, že se po letech konečně našlo rozumné a smysluplné využití pro tři staré ruské jaderné multihlavice, tajně dodané do Česka 21. srpna 2068. Tehdejší ruský prezident Vladimir Vladimirovič Rasputin se touto netradiční formou omluvil za sto let starý vojenský incident, svévolně porušil doktrínu o nešíření jaderných zbraní a Česko se stalo, byť o tom věděla jen hrstka zasvěcených, jadernou velmocí. A Rusko se tak elegantně a zadarmo zbavilo svých experimentálních neutronových pum, o nichž svět neměl ani ponětí.
Klausova slova o strefování se do mimozemské flotily tak získala velmi pikantní podtext.
Sama flotila se chovala víc než podivně. Kromě kolovrátkového vysílání, jehož překlad se tak diametrálně různil, od ní k Zemi žádné jiné signály nedoputovaly. A to ani poté, kdy si specialisté z Institutu Maxe Plancka v Karlsruhe pronajali na šest hodin plnou kapacitu Evropské jižní observatoře v chilské poušti Atacama a odeslali kosmické návštěvě terabajty dat o Zemi a lidstvu. V příslušném překladu do barnardštiny.
Nelenili ani čeští vědci. Radioteleskop v Ondřejově chrlil do kosmu kontinuální proud varování a výhrůžek. Od velmi mírných, k jakým patřilo „Planetu Zemi nedoporučuje šest z pěti jinoplaneťanů“, až po ostré a nesmlouvavé „Táhněte, odkud jste přišli, zmetci!“. Systém překladu dovedený k dokonalosti Milošem Tichým a Marcelem Grýnem dovoloval věrohodně převést do jazyka mimozemšťanů od Barnardovy hvězdy i takové jemné výrazové nuance.
První kolo kosmického závodu jednoznačně vyhráli Češi. Jejich automatická kosmická loď Blaník, pojmenovaná na počest bájných zachránců národa, už kroužila na oběžné dráze Země, když se z provizorního kosmodromu ve Frankurtu nad Mohanem teprve těžce zvedalo neforemné soulodí Buran-Ariane. Zato s desetičlennou, dokonale připravenou posádkou, v níž nechyběl ani profesor Ali Merkel coby garant bezproblémového navázání kontaktu a expert na mimozemskou komunikaci.
Kdyby Němci byli bývali tušili, co ukrývá orbitální sekce české rakety, asi by měli velké starosti získat byť jediného dobrovolníka do posádky. Takhle jen spokojeně konstatovali, že český stroj ještě parkuje na oběžné dráze Země a zbrkle vyrazili flotile z Barnardovy hvězdy vstříc.
***
Česká výprava vstříc mimozemské invazi skončila stejně rychle, jako začala. Důvody si Češi sobecky nechali sami pro sebe. Jenom škoda, že jim tentokrát utajování moc dlouho nevydrželo. Marcelu Grýnovi a Miloši Tichému od samého počátku vrtalo hlavou, proč mimozemská flotila vysílá stále dokolečka stejnou informaci a proč se ani v nejmenším nesnaží něco doplnit – ani po razantní pozemské odpovědi.
„Kdybych já organizoval mezihvězdnou dobyvatelskou výpravu,“ uvažoval Miloš Tichý, „asi bych všechny uložil do anabiózy. Moji lidé by tak teoreticky mohli letět nekonečně dlouho, aniž by se to nějak odrazilo na jejich biologickém věku. A to už vůbec nemluvím o zásobách vzduchu a potravin, které tím pádem ušetřím. Což mi umožňuje použít mnohem menší loď. A je tady samozřejmě i efekt ekonomický – astronaut v anabióze pochopitelně nemůže žádat žádnou mzdu, protože je takříkajíc ‚mimo‘. Volil bych samozřejmě co nejjednodušší koncept, výrazně to zvyšuje šanci na dosažení kýženého cíle. Pokud vládnu matematickým aparátem na odpovídající úrovni a mám jasno v zákonitostech nebeské mechaniky, mohu celou trajektorii letu spočítat tak, aby mi stačil prvotní energetický impuls, a pak už to frčí samo.“
Byť tyto úvahy pronesl Miloš Tichý nad sklenkou hustého španělského vína, jeho kolega Marcel Grýn ho vzal za slovo. Jen tak, jak říkal, pro legraci, nakrmil počítač Astronomického ústavu Akademie věd daty. A pak se nestačil divit. Respektive divili se oba astrofyzikové. Když všechno dvakrát ověřili, bylo jasné, že další pokračování české výpravy proti kosmickým invazorům je zhola zbytečné. Jenže to už byla raketa se speciálním nákladem na oběžné dráze. V ten okamžik udělali Grýn s Tichým zásadní chybu. Vyžádali si audienci u prezidenta republiky. A ten, věrný své politice otevřenosti, díky níž setrvával v úřadu už čtvrté volební období, dokonale využil svou pravidelnou každotýdenní čtvrthodinku v české veřejnoprávní holovizi.
„Jsou to blbci, idioti a kreténi,“ vysvětlila občanům hlava státu s odkazem na kosmické invazory. „Chtěli nás sice vyhubit, ale zařvou sami. Z velmi spolehlivého zdroje totiž vím, že panáčkové mizerně spočítali svoji dráhu od Barnardovy hvězdy k Zemi. Netrefí se! Tedy, abych byl úplně přesný, oni se trefí – ale do Slunce! Pokud tedy nemají v těch svých kocábkách nějaké šíleně silné motory, kterými by dokázali svoji dráhu korigovat. Ale asi nemají, jak pevně doufám. Milí spoluobčané, Země je zachráněna, můžete klidně spát…“
Prezident republiky Miloš Klaus byl v jednoduché interpretaci složitých záležitostí prostě nepřekonatelný. Kvůli jeho projevu teď pro změnu zase uprostřed noci burcovali poradci německého spolkového kancléře. Německo muselo konat.
***
„Sama prozřetelnost nás vyslala na tuto výpravu,“ pronesl až zbytečně pateticky profesor Ali Merkel. Pobyt ve vesmíru mu nedělal příliš dobře. Měl lehce oteklou hlavu a žaludek jako na vodě, řečeno mírně. Posádka soulodí Buran-Ariane v počtu deseti lidí na něj hleděla trochu nechápavě. Ale jen do okamžiku, kdy všechny seznámil s čerstvou informací ze Země.
„Náš úkol je v tuto chvíli vpravdě historický: My nejenže navážeme, poprvé v historii lidstva, kontakt s mimozemskou civilizací, my také navíc příslušníky této mimozemské civilizace zachráníme. Alespoň některé.“ Mírně užaslým astronautům sdělil svůj záměr. Který se vzápětí ukázal jako téměř neuskutečnitelný. Kapitán a palubní inženýr totiž profesoru Merkelovi vysvětlili, že jeho představa o poletování mezi jednotlivými loděmi, jejich přibrzďování a uvádění na nové, se Sluncem nekolizní dráhy, patří výhradně do sféry literárního žánru zvaného sci-fi.
„Všechno, co s tímhle vehiklem dokážeme,“ konstatoval věcně palubní inženýr Wernher von Blau, „je sladit svou rychlost s flotilou a pak se zase odpoutat a vyrazit k Zemi. Asi jste si naše soulodí spletl s galaktickým tahačem, ale ten, žel bohu, ještě nebyl vynalezený,“ dodal sarkasticky.
„Dobrá,“ nedal se profesor, „ale můžeme se alespoň k jedné z lodí flotily přiblížit, navázat kontakt, a máme dost velký nákladový prostor, abychom do něj naložili co největší počet těch milých poslů z hlubin vesmíru. A dovezli je v pořádku na Zemi. Je to už takové historické předurčení, nás Němců, pomáhat strádajícím a pronásledovaným.“
Reportér německé veřejnoprávní holovize Günter Wallraff si spokojeně zamnul ruce. Původně neměl nejmenší chuť se téhle výpravy zúčastnit, ale jak se ukazuje, nakonec to nebude žádná nuda.
Kapitán Max Immelmann se ukázal jako pravý muž na svém místě. Byť se jeho dosavadní zkušenost s vesmírnými lety omezovala jen na pilotování lucemburského turistického orbitálního raketoplánu Sanger, dokázal se se soulodím Buran-Ariane s minimální spotřebou paliva přiblížit k mimozemské flotile, sladit s ní rychlost a dosáhnout kýženého výsledku: přiblížit se k jedné z lodí na vzdálenost jednotek metrů.
Celá posádka zažila tak trochu zklamání. Jakýkoli holovizní výtvarník nebo architekt by si s podobným návrhem vizualizace mimozemské kosmické lodi asi nevydělal ani na slanou vodu. Na lodích nebylo nic mimozemského ani futuristického. Prachobyčejná koule napojená na ještě obyčejnější komolý kužel. A na kouli samotné něco, co by se při dobré vůli dalo považovat za obrys vstupního otvoru, popřípadě za kryt padákové schránky. Pokud by mimozemšťané konstruovali své kosmické lodi podle pozemských zvyklostí.
„Ti Češi měli asi pravdu,“ připustil váhavě Wemher von Blau, když se palubním průzorem dost vynadíval na mimozemský stroj. „Tipnul bych si, že ten komolý kužel nebude nic jiného než brzdicí tepelný štít. Je to, ve srovnání s tou koulí, pořádný macek. Kdyby se hoši trefili, tak jsme mohli zažít na pozemské obloze krásný ohňostroj…“
„Není čas na teoretizování,“ vytrhl ho z technických úvah profesor Merkel.
„Správně,“ připojil se kapitán Immelmann. „Máme tak dvě hodiny, pak se musíme odpoutat a vyrazit k domovu, jinak se staneme oběžnicí Slunce. Chyběla by nám šťáva na návrat domů. Mělo by to jediné plus – že bychom zblízka viděli, jak tyhle lodi poďobou sluneční kotouč. Ale rád se toho zážitku zřeknu.“
Palubní inženýr, profesor Merkel a holovizní redaktor se rychle nasoukali do skafandrů, přes otevřený nákladový prostor vyklouzli do volného vesmíru a s ručními raketovými pistolemi překonali několikametrovou vzdálenost k mimozemské lodi. Táhli za sebou tenká lana.
„To je tako v blbém filmu,“ poznamenal von Blau do mikrofonu ve skafandru, když uvázal své lano k malému výčnělku na povrchu cizího tělesa. To, co z dálky vypadalo jako obrys dveří, byly dveře. Rozměrově vhodné zejména pro desetiletého školáka. S ručním kruhovým uzávěrem uprostřed.
„Tak už s tím, sakra, pohněte,“ hartusil netrpělivě profesor Merkel. Urputně zápasil s raketovou pistolí a jeho lano se za ním vlnilo jako neklidný had. Poletoval nekoordinovaně kolem palubního inženýra. Von Blau se zapřel nohama o výstupek a zkusil pootočit uzávěrem. Když zabral vší silou, kolo se pohnulo. Trvalo jen pár vteřin a dveře do lodi se otevřely. Možná i s pronikavým skřípěním, při kterém by tuhla krev v žilách. Kosmické vzduchoprázdno ale astronauty o zvukové efekty připravilo.
„Jdeme dovnitř?“
„To je přece samozřejmé,“ vrčel netrpělivě profesor. Konečně se mu podařilo zachytit se dalšího drobného výstupku u vstupního otvoru a zkrotit svůj nekoordinovaný pohyb. Naproti tomu Günter Wallraff elegantně kroužil kolem s raketovou pistolí mezi koleny. V rukou držel kameru a nadšeně dokumentoval ze všech myslitelných úhlů každý okamžik těchto historických chvil.
Werhner von Blau se opatrně vsoukal do otvoru. Profesor ho vzápětí následoval. Wallraff si přicvakl kameru do držáku na hrudi skafandru, upevnil své lano k výstupku u vchodu, zapnul světlomet na přilbě a dvojici následoval.
„Moc místa tady není,“ poznamenal, když se všichni tři ocitli uvnitř. „A co dál?“
„Tady jsou další dveře s kruhovým uzávěrem,“ ukázal von Blau. I když vynaložil veškerou sílu, nepohnul s ním ale ani milimetr.
„Že by tohle byla přechodová komora?“ zapřemýšlel nahlas. Přibouchl vstupní otvor a otočil kolem. V tom okamžiku se rozzářila mdlým bílým světlem úzká lišta v rohu místnosti.
„Hele, jde sem vzduch, dýchatelný vzduch!“ vykřikl překvapeně profesor Merkel, když pohlédl na indikátor na zápěstí svého skafandru. „To bychom si mohli…“
„Na to Zapomeňte,“ zarazil ho von Blau, „žádné sundávání skafandrů a jiné blbosti. Zkusím teď otevřít vnitřní dveře. Buď to klapne, nebo ne. Když ne, tak…“
Klaplo to. Slyšitelně. Vnitřek mimozemské lodi měl atmosféru, která přenášela zvuk. Trojice astronautů vstoupila, poněkud přikrčeně, do nitra plavidla.
„Doufám, že až se budeme vracet, tak ten vnější průlez půjde otevřít,“ poznamenal rádoby vtipně Wallraff.
Von Blau jen cosi otráveně zavrčel. Propluli krátkou chodbou a ocitli se v kulovém sále. Stěny byly pokryty řadami průhledných boxů tvaru kvádru. Sarkofágy? V rohu každého z nich skříňka s neznámou aparaturou, uvnitř pak…
„Scheisse!“ ulevil si Günter Wallraff, než si uvědomil, že se všechno stále nahrává. Rychle se opravil. „To se mi snad jenom zdá. Malí zelení mužíčci! Jako z komiksu!“
Nepřeháněl. V každém boxu ležela dvouruká a dvounohá zelená postavička s velkýma ušima, zavřenýma očima, z ústního otvoru trčely dva řezáky jako nějakému přerostlému králíkovi.
„Vyslanci mimozemské civilizace,“ vydechl dojatě profesor Ali Merkel.
Palubní inženýr se nenechal unášet emocemi. V duchu jen uznal, že ti Češi měli zase jednou pravdu, a pak začal rychle zkoumat jeden ze sarkofágů.
„Vypadá to na naprosto nezávislé zařízení,“ vynesl po malé chvíli svůj verdikt, zatímco Wallraff natáčel detaily a profesor se dojímal nad svou historickou rolí, „je to nějaká hibernační jednotka, tady to má asi veškerou řídící elektroniku a zdroj energie,“ ukázal na skříňku v rohu kvádru. „Pokud tedy tihle zelení prckové vůbec nějakou elektroniku používají a nejedou v biotechnologiích…“
„Nesmysl,“ vytrhl se z rozjímání profesor Merkel, „vysílali signály, tahle loď je z nějakého kovu, takže je to jasné…“
„Co bude dál?“ zajímal se Wallraff.
„Zachráníme je!“
„Jak?“
„Můžeme je i s těmi jejich… hibernátory,“ profesor udělal krátkou pomlku, „můžeme je transportovat do nákladového prostoru našeho raketoplánu. Odvezeme je na Zemi, dáme jim místo k životu a zachráníme jejich rod!“
„To si docela mákneme,“ poznamenal prakticky palubní inženýr. „Do přechodové komory se i s jedním z nás vejdou maximálně dvě tyhle bedny a my máme omezený čas. Jen si vzpomeňte, co nám kladl na srdce kapitán – plus minus dvě hodiny a musíme pryč! Jinak si nadosmrti hrajeme na blízkou oběžnici Slunce.“
„Tak se snad do toho dáme, ne?“ navrhl Wallraff. Chvíli si odborně prohlížel jeden ze sarkofágů, pak s ním trochu zacloumal a kvádr se volně vznesl do prostoru. „Je to uchycené nějakým bajonetovým uzávěrem,“ dodal. Vnější mikrofony skafandrů vzápětí zaznamenaly mnohonásobné mohutné cvaknutí a cosi začalo syčet.
„Na to, že je to jen neřiditelná kapsle se zamraženými mloky, to má docela vychytanou automatiku,“ ocenil situaci palubní inženýr. „Stačil jeden impuls na odblokování všech ‚rakviček‘, a to syčení nepochybně znamená, že se nám vyrovnává vnitřní a vnější tlak. Jinými slovy, za chvilku je tady vzduchoprázdno, my si můžeme z přechodové komory udělat průchodák a posílat sarkofágy k raketoplánu!“ Vrhl se do chodby, odplul k přechodové komoře a zkusil povolit vnější dveře. Otevřely se bez protestů. Werhner von Blau vzápětí vydal potřebné pokyny posádce. Ta už byla z nedostatku informací poněkud nervózní, kovový plášť mimozemské lodi rádiové vlny skafandrových vysílaček nepropouštěl.
Palubní inženýr se pevně zaklesl nohama o úchyty u vstupního otvoru, Wallraff s Merkelem mu chodbou posílali z vnitřku lodi jeden sarkofág za druhým, von Blau je přes vesmírnou prázdnotu směroval k otevřenému nákladovému prostoru raketoplánu. Tam už byl ve skafandrech připravený zbytek posádky: astronauti zachytávali sarkofágy, skládali je a pečlivě upevňovali, aby kvádry přežily ve zdraví sestupný manévr k Zemi. I když, jak později trefně poznamenal kapitán Immelmann, možná to byla přehnaná péče.
„Jestli jsou ty bedny propočítané na to, aby přežily bez úhony aerodynamické brzdění, tak přistání s námi budou mít jako v bavlnce.“
Když se po jedné hodině a padesáti minutách soulodí Buran-Ariane odpoutalo od mimozemské lodi, byl nákladový prostor raketoplánu zaplněný do posledního místa. Jak s uspokojením konstatoval profesor Ali Merkel, osm set devadesát dva malých zelených mužíků dostane novou šanci na život a na uchování svého rodu. Při té příležitosti si neodpustil malé hrubé rýpnutí: „Die verfluchte Tschechen,“ řekl do kamery Güntera Wallraffa, neboť se mylně domníval, že jde o přímý přenos, „kdyby byli tak houževnatí a vytrvalí jako my, nezůstali by na půli cesty. Společnými silami jsme mohli zachránit ještě víc ubohých vesmírných trosečníků.“
I tak se tato výprava navěky zapsala do análů pilotovaných vesmírných letů.
Spolková německá vláda bleskurychle rozhodla, že raketoplán vezoucí hibemované vesmírné trosečníky musí přistát v Berlíně. Speciálně kvůli tomu nechala rychle zrekonstruovat a prodloužit jednu dráhu bývalého letiště Tempelhof – i přes protesty násilně vystěhovaných obyvatel. Jako dostatečně důstojné sídlo mimozemšťanů pak měla posloužit Postupim – tady se vystěhovávání dvou set tisíc obyvatel neobešlo bez pouličních bouří. S fanatickými nacionalisty, poukazujícími na to, že Postupim byla odjakživa německá a německou musí zůstat i nadále, si bezpečnostní síly rychle poradily.
Spolkový kancléř se cítil dotčený jedinou věcí: kapitán Immelmann naprosto ignoroval jeho pokyn, aby před přistáním naTempelhofu třikrát zakroužil nad Berlínem. První muž Německa považoval kapitánovo vysvětlení, že raketoplán je schopný pouze klouzavého letu, za trapnou výmluvu. Jako malou pomstu pak odmítl podepsat státní žádost o zajištění náhradní přistávací dráhy na kosmodromu v české Bechyni.
Nad Berlínem bylo toho dne naštěstí bezoblačné nebe a kapitán Max Immelmann dokázal, že své profesi rozumí. Muzeální stroj se značně ožehnutou tepelnou ochranou dosedl na ranvej bez jediné chybičky, brzdicí padák udělal svou práci a Buran zastavil sotva dvacet metrů od tribuny, na které už netrpělivě přešlapoval spolkový kancléř i se členy vlády. Na první pohled trochu riskantní místo, ostatní diváky držela ochranka o dobrých sto metrů dál. Nicméně kancléř rád dělal velká gesta. A když ho jeho poradci ubezpečili, že v přistávajícím raketoplánu není žádné palivo, které by mohlo explodovat, neváhal. Teď to vypadalo, že bouřlivý potlesk a ovace, které znějí nad přistávací dráhou, patří tak trochu také jemu.
Ke vstupním dveřím raketoplánu přijely pojízdné schody, vchod se otevřel a členové posádky v bleděmodrých overalech začali scházet na plochu. Velmi opatrně, setkání se zemskou gravitací je vždy náročné. U boku stroje zastavil jeřáb. Nákladový prostor se otevřel a rameno jeřábu začalo na letištní plochu skládat jeden hranol vedle druhého. Skříňky uvnitř lehce opaleskovaly.
„Už se nám probouzejí,“ konstatoval spokojeně profesor Ali Merkel. Vzápětí ho ale zachvátila vina lítosti. Nevěděl, zda náhlá slabost v kolenou je způsobená jen dlouhým pobytem v kosmu anebo jistým pocitem zmaru. Tak nějak podvědomě tušil, že automatika v sarkofázích probudí malé zelené mužíčky k životu ještě tady na letišti. A všechnu smetanu slízne spolkový kancléř, který si určitě nenechá ujít šanci být tím prvním, kdo si s mimozemšťany podá ruku.
Když jeřáb opatrně pokládal na betonovou plochu osmistý devadesátý druhý hranol, u toho prvního se zvolna odklopila vrchní část. Malý zelený mužík uvnitř se posadil, rozhlédl se kolem, protáhl horní končetiny, vycenil své dva přerostlé zuby, na tváři vyloudil něco, co by se dalo označit za šibalský úsměv a celkem mrštně vyskočil ven.
Astronauti rázem nikoho nezajímali. Všechny zraky se upřely na malého zeleného mužíčka, holovizní kamery najely na maximální přiblížení a spolkový kancléř vykročil se slavnostním výrazem vpřed. Muži z jeho ochranky se ho marně snažili zastavit. V duchu už měl připravený improvizovaný projev, ve kterém dominovala slovní spojení jako meziplanetární solidarita, všeobjímající bratrství, azyl, úcta, respekt a velká výzva.
V té chvíli udělal profesor Merkel své životní rozhodnutí: vykašlal se na subordinaci a povinnou úctu ke státníkům. Zpevnil svá gumová kolena, připomněl si, co vysílal z Evropské jižní observatoře, nanečisto si zkusil, jak to dokáže interpretovat a předběhl kancléře. Zastavil se před malým zeleným mužíkem, našpulil rty a vydal ze sebe několik skřeků, které přeloženy do hovorové němčiny mohly být improvizovaným vítacím projevem. Pak natáhl k mimozemšťanovi svou pravici. Holovizní štáby měly rázem svého sólokapra. V pozadí spolkový kancléř brunátný vzteky, v popředí profesor Merkel podávající ruku bytosti z vesmíru.
Zelený mužík ruku váhavě uchopil, lehce se uklonil, něco zachrochtal, profesorovu ruku přitáhl blíže k svému obličeji… a pak si kousl.
***
„Ať mi ještě někdo tvrdí, že můj překlad byl nepřesný,“ poznamenal poněkud cynicky astrofyzik Miloš Tichý, když si znovu přehrál holovizní záběry, které později vešly do dějin jako Tempelhofský masakr. Největší rozhodnost v té chvíli projevili dva členové ochranky spolkového kancléře. Velmi neurvale popadli politika pod rameny a odsmýčili ho k jeho pancéřové limuzíně. Dým ze spálených gum se ještě nerozptýlil, když ze zbývajících osmi set jedenadevadesáti sarkofágů vyskákali malí zelení mužíčkové, vycenili zuby, nasadili šibalské úsměvy a s nesmírnou chutí se vrhli na lidi. Poslední, co holovizní kamera zaznamenala, byl teď už řádně vypasený mimozemšťan konzumující profesora Merkela. Sotva polkl poslední sousto, na jeho zelené hrudi se objevila svislá rýha. Prohlubovala se a prodlužovala. Pak na ploše najednou stáli dva zcela totožní malí zelení mužíčkové a vyrazili k davu zděšeně pobíhajících diváků.
„Nevím, jestli Němci tenhle problém zvládnou,“ zamyslel se Miloš Tichý.
***
Český prezident nechal německého kancléře pořádně vydusit. Teprve v okamžiku, kdy už bylo Braniborsko v podstatě liduprázdné a okolní státy čelily vážné migrační vlně z ještě nezasažených spolkových zemí, se uvolil, že nabídne přátelskou sousedskou výpomoc. A nic za to nebude chtít. Tak jako tak Federace českých, moravských a slezských zemí neměla potřebu udržovat na oběžné dráze nepotřebný stroj. Stačilo, aby v ústředí České kosmické agentury udělali potřebné výpočty, loď změnila dráhu a místo do hlubin kosmu, kam měla zamířit původně, nastoupila poslušně cestu zpátky k povrchu Země. K Berlínu. Přistání na Tempelhofu v plánu nebylo.
Pečlivě načasovaný výbuch tří neutronových multihlavic ve zlomku sekundy humánně zlikvidoval všechno živé v Braniborsku a blízkém okolí, aniž by nějak významně utrpěly budovy, silnice a další infrastruktura. Mírná zbytková radiace pak umožnila poměrně rychlé znovuosídlení celé oblasti. Lidmi.
Vděku ani mezinárodního uznání se ale Češi stejně nedočkali. Německý kancléř Hadži Kemal ben Kaddáfí se nechal z provizorního kancléřství v Mnichově slyšet, že místo teatrální demonstrace síly a tragické hekatomby ubohých kosmických poutníků měli východní sousedé raději postavit několik transportních lodí. Když už chtěli Německu pomoci. A malé zelené mužíčky nalodit a dopravit domů…
Po bitvě je zkrátka každý generálem.