Svého otce jsem moc často nevídala. Občas se objevil u nedělního oběda, o svátcích, a někdy na mé narozeniny. Formálně sice bydlel s námi, tedy se mnou, mou matkou a služebnictvem v našem domě, ale většinu času trávil ve sklepě, jenž byl vyhlouben pod malým domkem určeným původně pro zahradníka, v odlehlé části parku obklopujícího rodinné sídlo. Když jsem se matky ptala co tam dělá, vždy mi odpověděla:
„Tatínek studuje, Elisabeth. Nikdo ho nesmí rušit.“
Otec byl nemluvný, vysoký muž s přísným pohledem. Chodil oblečený v černém a jediným jeho šperkem byl prsten ze zvláštního nazelenalého kovu, vyhlížející jako jakási podivná chobotnice, jež obtáčela svá chapadla kolem prstu toho, kdo jej nosil. Velmi jsem se toho muže bála a strašně mě zajímalo, jakým studiím se asi ve svém sklepení oddává.
Jednoho dne jsem to již nevydržela a zeptala se matky, zda by nepoprosila otce, aby mi ukázal svou sklepní pracovnu. Proměna, která se s ní udála po mé žádosti, byla šokující. Tvář té vcelku milé, snad poněkud flegmatické ženy se zkřivila hrůzou a vztekem. Popadla mě a třesouc mnou mne zapřísahala, abych na něco takového okamžitě zapomněla. Varovala mě, že pokud se o něčem takovém zmíním otci, pošle mě do internátní školy daleko od domova. To jsem samozřejmě nechtěla. Slíbila jsem proto matce, že už o tom nikdy nebudu mluvit. V duchu jsem si však umínila, že záhadě otcova sklepení přijdu na kloub.
Začala jsem se proto vždy po setmění potichu vykrádat ze svého pokoje a plížit se zahradou až ke starému domku se sklepem. Bylo to poměrně jednoduché, neboť matka většinou večer požila značné množství opiové tinktury, takže tvrdě spala a ani ji nenapadlo dožadovat se mé společnosti nebo mě kontrolovat. Co se služebnictva týče, ti dobří, prostí lidé se se soumrakem stáhli do svých pokojů a nevycházeli, tak jak měli od otce nařízeno.
1
Mohla jsem tedy v klidu chodit k zahradnímu domku a zkoušet, zda je odemčeno. Dlouho to bylo marné počínání, ale asi za půl roku se na mě usmálo štěstí. Otec zapomněl zamknout. Když jsem už spíše jen ze zvyku stiskla kliku, dveře povolily a já vstoupila do domu, v jehož sklepení se nacházela otcova tajemná studovna.
To, co se zvenčí jevilo jako nenápadný zahradní domek, bylo uvnitř podivným, strach nahánějícím místem. Byla to pouhá skořepina. Veškeré vnitřní zařízení, dělící zdi mezi pokoji, ba i podlahy byly odstraněny. Zůstala jen prázdná slupka domu. Uprostřed této prostory se pak do hloubi země nořila hrubými kameny vyzděná kruhová šachta, podél jejíchž stěn klesalo spirálovité schodiště hlubokok do tmy. Tam někde dole byl můj otec. Tam jsem musela jít.
Sestup mi trval dlouho. Celou tu dobu jsem se přidržovala ledově vlhké zdi a bála se, že se zřítím do hlubiny pode mnou. Na rty se mi samy od sebe draly modlitby, kterým mne kdysi učila matka. Nakonec jsem se ocitla na samém dně šachty, v dlouhé klenuté chodbě, na jejímž konci se nacházely velké, železem pobité dveře. Škvírou pod nimi prosvítalo světlo.
Pomalu, krok za krokem, jsem se ke dveřím přibližovala. Co chvíli jsem se zastavila a pozorně naslouchala. Zpoza dveří se však nic neozývalo. Když jsem došla až těsně k nim, položila jsem na hrubé dřevo dlaň a lehce zatlačila. Nic se nestalo. Ani se nepohnuly. Ve chvíli, kdy jsem sbírala odvahu k druhému pokusu, na který jsem chtěla použít větší sílu, se dveře prudce otevřely. V jejich rámu, zezadu ozářen světlem, stál můj otec.
Vypadal velmi podivně. Namísto obvyklého kabátu, kalhot, vesty a cylindru měl na sobě jakési volné černé roucho zdobené stříbrnou výšivkou znázorňující draky a chobotnice. V pravé ruce držel dlouhý zahnutý nůž, jehož čepel byla potřísněna tmavými skvrnami. Oči mu plály jako hvězdy.
2
Jeho zjev, ustrojení a nůž ve mně vyvolávaly děs. Jako by mi jakási velká, chladná ruka sevřela útroby. Nemohla jsem se pohnout. Byla jsem zcela ochromena.
Otec mne několik nekonečných vteřin probodával divokým pohledem a pak se ke mně naklonil.
„Vždycky jsem tušil, že jednou přijdeš“, zašeptal a mou tvář ovanul jeho horoucí dech. „Máš neklidnou povahu a toužíš poznat skryté věci, stejně jako já. Jsi má krev. Mé maso. Pojď, ukáži ti, čím se zabývám ve své podzemní pracovně. Zasloužila sis to.“ Poté mě volnou rukou popadl za šaty a vtáhl dovnitř.
Ocitla jsem se v ohromné prostoře, jenž byla původně přírodní jeskyní. Nyní byla, jistě nemalými náklady a obrovskou dřinou, přebudována na něco mezi laboratoří, knihovnou a chrámem. Všude stály velké stoly plné zkumavek, kádinek, hořáků a nejroztodivnějších přístrojů, vysoké dřevěné police naplněné k prasknutí starými knihami a různé podivné, strašidelné sochy děsivých bytostí, podobných drakům a chobotnicím. To vše osvětlovalo množství svící a petrolejových lamp, porůznu rozestavěných po stolech a připevněných na stěnách. Na jedno místo se však jejich záře nedostala. Do temnoty děsivě zející propasti, která se obkroužená zašlým mosazným zábradlím otevírala na vzdálenějším konci jeskyně. Otec, stojící vedle mě, s rukou nyní kolem mých ramen, si povšiml, jak propast přitahuje můj zrak.
„Vidíš ji, dítě?“ zasmál se a popostrčil mě kupředu. „Pojď, pohlédni do ní. Tam žijí bohově.“
Pohlédla jsem do té černé bezedné jámy, která se mi v tu chvíli jevila jako brána do jiného času a prostoru. Linul se z ní zvláštní, odporný zápach. Na okamžik se mi zdálo, že v té temné hlubině vidím jakýsi pohyb.
Vypadalo to, že se v ní pomalu převalují obrovské masy hmoty, monstrózní šupinatá těla, nekonečná chapadla, ocasy a zrůdné hlavy, zahalené černí. To byli otcovi bohové.
Vidina zmizela, otec mě odtáhl od zábradlí a otočil mě čelem k sobě.
„Vidělas je, dítě? Viděla, že?“ blábolil horečnatě. „Ano, Oni jsou tam! Čekají a sní! Čekají, až je někdo zběhlý v tajných naukách zavolá. Pak se probudí a vystoupí ze svých slují v hlubinách Země! Ten, kdo si získá jejich náklonnost, stane se mocným mezi lidmi a Oni ho přetvoří ke svému obrazu! Budu to já, mé dítě! Já přivolám Pány Propasti! Této noci se mi konečně podařilo objevit správnou formuli!“
Pochopila jsem, že můj otec je šílený. Jemu to však zjevně nedocházelo a nepřekáželo. Za neustálého vykřikování o své budoucí moci a nepředstavitelné síle svých Pánů mne odvlekl do středu jeskyně, k vyvýšenému pódiu z černého kamene, pokrytého hrůzostrašnými basreliéfy a nápisy v mně neznámém, patrně velmi prastarém písmu. Postavil mě na něj a sám stanul nade mnou, stále s nožem v ruce.
„To tvá nevinná, sladká krev mi pomůže přivolat mé Pány!“ vykřikl a začal v jakémsi děs nahánějícím jazyce, který snad ani původně nebyl určen pro lidské bytosti, odříkávat svou formuli pro přivolání Bohů.
„Phui’ghahw hbai nlaw‘ bvsawa magh hi ghai nlaw‘…“ deklamoval hlasitě a tvář se mu přitom zbortila do úděsného šklebu námahy, zloby a bolesti. Pokračoval však dál a dál, vypouštěl ta slova nelidského jazyka jako šípy, které přímo zraňovaly mé uši i mé nitro. Někdo jiný je však zřejmě slyšel rád, neboť z propasti se najednou ozval ohlušující řev a cosi černého a slizkého se dotklo mosazného zábradlí, jež ji ohrazovalo.
„la! la!“ zakvílel otec a pozvedl nůž. Rána dopadla doprostřed mé hrudi. Naštěstí se ale čepel smekla po stříbrném medailonu s podobiznou mé matky, který mi visel kolem krku, a nezajela tak hluboko, jak otec plánoval. Přesto vytryskla krev a zkropila bezbožný oltář, na němž jsme stáli. Znovu se ozval řev z propasti a já přes závoj bolesti a slz spatřila, co z ní vylézá.
Ano, můj otec měl pravdu. V jeho propasti žili bohové. Nebyli to však bohové světla, jako ten, o němž mi vyprávěli vychovatelé při hodinách náboženství. Byli to bohové temnoty. A jeden z nich právě obtočil nestvůrnými chapadly zábradlí kolem propasti a začal z ní vystupovat, přilákán starobylým zaklínadlem a čerstvou krví.
Černé, obludně velké blasfemické tělo, chapadla, strašlivá hlava s tesáky a trsem zářících očí… Hrůzou jsem začala zvracet. Cítila jsem se podvedená. Jak mohl ten pravý, nebeský Bůh dopustit, aby na Zemi, kterou stvořil, žilo něco tak zrůdného? Nebyla jsem však jediná, kdo se musel cítit podveden. Neboť jedno z chapadel vystřelilo směrem k nám a uchvátilo mého otce stojícího vedle mě. Temný bůh si sám vybral svou oběť.
Otec vyrazil výkřik, při němž mi ztuhla krev v žilách. Vztek a zoufalství v něm byly takřka hmatatelné. Pak, pevně svírán slizkým chapadlem, zmizel v propasti společně se svým bohem.
Na zbytek událostí oné noci si pamatuji jen mlhavě. Vím, že jsem se za podivného chichotání vypotácela z jeskyně, poté se nekonečně dlouho plazila po spirálovitém schodišti, a nakonec se nějak ocitla v zahradě, kde mne ráno našli vyděšení sloužící.
Byla jsem moc nemocná. Takřka tři měsíce jsem se zmítala v horečkách. Když jsem konečně nabyla jasného vědomí, byl domek v zahradě srovnán se zemí.
Na jeho místě roste jen hustý trávník a pár okrasných keřů. Matka se tváří, jako by tam vůbec nikdy nestál. Když jsem se jí zeptala na otce, řekla mi, že odjel za přáteli do Evropy. Ale já vím, kde doopravdy je. Tam dole, v temné hlubině, v objetí černých těl. V mých snech ke mě promlouvá. Volá mě. Chce, abych za ním přišla. Možná to jednou udělám. Je to přece můj otec.