Noel měl za sebou první tři měsíce práce pro společnost Detling & Dronyk, když si všiml jistého zvláštního vzoru v holografické šroubovici kalkulátoru nostalgie, který měl za úkol monitorovat. Nevypadalo to na chybu softwaru či hardwaru – kontrolky kalkulátoru stále zářily „zdravou“ světlou modří –, přesto cítil nutkavou potřebu o svém objevu někomu říct.
Jako první mu na mysl přišel strejda Dick, ten měl ale nejspíš plné ruce práce se štěkáním na členy výkonného výboru o nějakých sto pater výš – tam, kde nerobotičtí čističi oken museli používat kyslíkové masky – a Noel nechtěl toho starého jezevce obtěžovat, zvlášť když si uvědomil, za kolik nitek musel Dick zatahat, aby ho dostal na výplatní listinu.
Co se týkalo jeho přítelkyně Wendee, pobývala právě v Tibetu, kde se snažila očistit od negativních energií současného technosvěta. V případě nouze jí mohl zavolat přes Skype, jenže by se od ní stejně dozvěděl akorát to, že „ten tvůj kalkulátor nostalgie je mašinka z pekla, Noeli, zasraná předzvěst automatokracie.“ Takže i tuhle možnost rovnou zavrhl.
Zatímco opouštěl parkoviště, procházel svůj seznam kontaktů. Připadalo mu nefér, že má na svých bedrech najednou takové břemeno, a cítil se proto patřičně naštvaně. Nakonec to vzdal a zavolal Mackovi, svému plešatícímu předchůdci, který s hořkým úsměvem vedl Noelovo pracovní zaučování a přiměl ho ke slibu, že si vyhledá pojem „nepotismus“ hned, jak se vrátí domů ke svým španělským kachličkům a wallscreenům za osm tisíc dolarů.
„Cherry Cola se zase vrací,“ vychrlil do komunikátoru své audiny, jakmile Mack přijal hovor. „Ale to samé se stalo taky před dvěma roky, když jsem dělal na Europě. Pamatuju si to, protože jsem měl takový fofr, že jsem ji zmeškal.“
„Vrací ji a zase stahují pravidelně podle vzestupů a poklesů nostalgie,“ odrecitoval Mack hlasem tak monotónním, že by ho Noel očekával spíš u androida. „Vážně mi voláš kvůli tomuhle?“ dodal, teď už lidštěji.
„Jenže ono se to právě neděje pravidelně,“ namítl Noel. Vyhlédl na vozovku a pak se zařadil do odbočovacího pruhu. Rozhodl se vyrazit na noční jízdu; neměl ještě chuť vracet se domů. „Tedy, částečně pravdu máš, ale ne úplně. Vyhledal jsem si záznamy“
„Jaké záznamy?“ uťal ho Mack. „Koukni, Noeli, jediné co máš dělat, je“
„Hlídat modrý světýlka, jasně, šéfe. To vím.“ Noel se pohodlně opřel do sedačky naplněné paměťovou pěnou a oddal se masáži bederní páteře. Krátce si přitom připomněl hackovací apku, kterou mu doporučil Casey, jeho bývalý spolužák vyhozený z Břečťanové ligy. O příjemné stimulaci jisté části jeho těla nemusí Wendee vědět. „Na zabezpečení teda rozhodně nešetřili, brácho, a všechny ty sračky nechali napojený přímo do souborů jádra. Copak ses ani jednou nezkusil v systému pohrabat?“
„Šest nul na výplatnici plus benefity mě o veškerou zvědavost připravily. Prostě jsem dělal svou práci“
„Ale no tak, Macku.“
„A líbilo se mi to, víš? Fakt se mi to líbilo.“
Následovala dlouhá pauza, během níž si Noel zapnul Gravity Wagger, přičemž se z hi-fi reproduktorů auta vyvalil proud popuzeného statického šumu.
„Tak cos našel v těch záznamech?“
„No, nejdřív jsem si vyhledal záznamy Cherry Coly, tak daleko do minulosti, jak jen to šlo, a čím hlouběji jsem pronikal, tím byly vrcholy nostalgie vzdálenější. Jako že se od sebe postupně vzdalovaly, chápeš?“ Noel se na chvíli odmlčel, aby smazal fotku z dovolené v Benátkách, na níž měl děsivě rozcuchané vlasy, asi proto, že si právě sundal potápěčskou masku. „A to je trochu drsný, že jo, a tak jsem se začal šťourat v dalších podobnejch pradávnejch vykopávkách. A všude jsem našel ten samej vzorec.“
„A ten značí co?“ zavrčel Mack, v jeho hlase se teď ale zachvěla nepatrná stopa čehosi, co by se dalo nazvat zvědavostí.
„Víš, že kdysi trvalo celý dekády, než se lidem začalo stejskat po těchhle kravinách? Mluvím o fakt hodně, hodně dlouhý době. Jenže to už teď neplatí.“ Noel zabrousil do matematických termínů, které kdysi ovládal. „Vlnová délka nostalgie se smrskává už od tý doby, co ji začali zaznamenávat. Jako exponenciální regrese.“
„No a?“ udělal Mack. Přesto jeho hlas zněl – snad poprvé, co si Noel pamatoval – zaujatě, skoro ohromeně. Se zadostiučiněním si vzpomněl, že kdysi dostal za úkol vyhledat si taky význam slova „analfabet“.
„No a časem by mohla spadnout až na nulu. Co by se stalo pak?“
Minutu dvě se z reproduktoru ozývalo jenom praskání. Noel měl Gravity Wagger zapnutý, ale nehrál.
„A firma se to snaží ututlat,“ hlesl konečně Mack. „To jsou hajzlové.“
„Přesně,“ souhlasil Noel, kterému se ulevilo a současně ho příjemně rozrušilo, že mohl s někým sdílet tíhu informací. „Drsný, co?“
„Drsný. Jo. Tak by se to taky dalo označit.“
„Myslíš, že bych to měl říct strejdovi?“ oťukával terén Noel.
„Myslím, že bychom to měli probrat osobně. Tady.“
Na přístrojové desce se rozzářila GPS adresa malé mexicko-thajské restaurace. Noel ji zadal do navigačního systému audiny a opět se spokojeně uvelebil.
* * *
Noel chtěl ve svůj pravděpodobně poslední pracovní den vypadat k světu, a tak když ráno opouštěl byt, měl kravatu uvázanou na mikrometr přesně, vlasy ulíznuté a tetování mu zářila šťavnatou kobaltovou modří. Když přecházel parkoviště k budově Detling & Dronyk, jejíž silueta mu dnes připadala obzvlášť ohromující, byl vděčný svým rodičům, že mu v den jeho osmnáctin nechali upravit neustále se potící dlaně.
Nikdy předtím nic takového neudělal – až doteď bylo jeho nejhorším prohřeškem, když ve třeťáku na střední s kamarády nahrál porno na billboard u dálnice. Mack ale prohlásil, že když někdo něco ví, zaslouží si to vědět všichni, s čímž Noelovo webem živené srdce hluboce souznělo. A Wendee by byla pro všema deseti, protože se chystal provést něco totálně antikorporátního. Začínal se cítit jako fakt hustej parchant. Strejda Dick snad bude mít pochopení.
S širokým umělým úsměvem na tváři proplul kanceláří, kde si vyměnil pár slov a přátelských ťuknutí pěsti s kolegy, jimž Mack (většinou) nijak nechyběl, ačkoli mu srdce tlouklo jako buchar. Když za sebou konečně zavřel dveře laboratoře a uvolnil prsty, kterými svíral kelímek s kávou, do níž si zapomněl přidat cukr, nafoukl tváře a zhluboka vydechl.
Kalkulátor nostalgie na něj tiše čekal s displejem zobrazujícím vlnící se křivky pro džíny s nízkým pasem, Cheetos, iPody a včelí úly. Kontrolky svítily něžnou modří, jako vždycky. Noel vytáhl mobil, na němž měl nahraný program, který včera pozdě v noci koupil od Caseyho, a připojil ho ke kalkulátoru.
„Stahuj, ty sráči,“ řekl, protože mu přišlo víc cool zadat příkaz takhle, než klepat prsty na obrazovku.
„Říkal jste ‚ty’s ráčil‘?“ ozval se mechanický hlas. Noel se ušklíbl a klepl na příkazový řádek.
Za třicet vteřin se mu do mobilu stáhla veškerá archivovaná data nostalgie. Ochranka dorazila o pět vteřin později.
„Konec srandy,“ zavrčela gorila v obleku a vyrvala Noelův mobil z kalkulátoru. „Tak ty ses dostal v Gravity Waggeru na level padesát tři? Wow. Jaks překonal tu místnost s meteoritama?“
* * *
Nouzový výtah vystřelil vzhůru. Šedesát pater překonali raketovou rychlostí, okolní mrakodrapy se venku jen mihly a Noelovi se zatočila hlava tak, že ani nepoznal cestu ke strýčkově kanceláři, dokud jeden z členů ochranky nezaklepal na dveře z umělého dubu. Známý hlas na ně štěkl, aby šli dál. V okamžiku, kdy vstoupili, zahlédl Noel na velké obrazovce animovaný déšť meteoritů (level třicet devět), vzápětí už ale strejda obrazovku vypnul.
„Nazdar, šampióne.“ Strejda Dick si pohladil bradku barvy pepř a sůl. „Vyhraje letos Notre Dame pohár, co myslíš?“ Kývnul na ochranku. Jeden z mužů položil na stůl Noelův telefon a pak všichni opustili místnost.
„Vlastně už teď lakros moc nesleduju,“ přiznal Noel. Jeho strýc zamířil k nádobě na led. „Od tý doby, co zakázali zaměřovače a tak.“
Strejda Dick zabručel něco ve smyslu ‚co naděláš‘ a házel si přitom s cinkáním kostky ledu do sklenice. „Když jsem včera dostal echo, že čmucháš ve starejch datech, byl jsem fakt zklamanej, víš? Zklamanej sám sebou. Svým výběrem.“ Odzátkoval stříbrnou karafu a nalil si mléko. „Myslel jsem si, že monitoring pro tebe bude perfektní džob.“
„Omlouvám se, strejdo,“ začal Noel, jak mu velel instinkt, ale pak se zarazil. „Našel jsem tam takovej divnej vzorec a chystal jsem se ti o tom povědět“
„Regresivní postup nostalgie, jo.“ Strejda Dick se zhluboka napil, přičemž si zmáčel okraj kníru. „Má to svůj důvod, proč to držíme v tajnosti, šampióne, a ty by ses neměl hrabat ve skříních, pokud nejsi připravený najít kostlivce. Já jsem si jen nemyslel, že bys v sobě měl tenhle druh… iniciativy.“
„Aha.“ Noel opravdu doufal, že strejda Dick nemá se zadržováním informací o datech kalkulátoru nic společného, ale nemohl říct, že by ho šokovalo, když teď zjistil opak. „Takže se to bude zhoršovat, že jo? Půjde to až na nulu?“
„Nechal jsem si právě nainstalovat tuhle krásnou velkou obrazovku,“ řekl strejda Dick, „a tak ti to teď můžu ukázat, Noeli. Ztlumit světla Pustit hudbu – klidnou. Ne, dramatickou.“ Světla pohasla a obrazovka se rozzářila „Víš něco o fyzice, šampióne?“
Noel jen zavrtěl hlavou, aby urychlil tempo strejdova výkladu.
„No, kdybys věděl, tak by ti možná něco říkal princip neurčitosti. V podstatě jde o to, že nemůžeš určit polohu částice, aniž bys změnil její hybnost. Měřením reality realitu zároveň deformuješ. Když měříš nostalgii, současně ji deformuješ.“ Luskl prsty a na obrazovce se objevily známé kopce a údolí, na něž Noel poslední tři měsíce povinně zíral. „Pokaždé, když použijeme kalkulátor nostalgie, celý proces se zrychlí, protože jakmile nastavíme reklamu tak, abychom dosáhli vrcholu amplitudy, zkrátí se vlnová délka.“
Listoval záplavou schémat a barevných grafů jako zkušený dirigent; Noel si uvědomil, že se mu chce čůrat.
„Jenže teď už se to děje tak nějak samo od sebe,“ pokračoval strejda Dick a dopil mléko. „Je to jako vlak, který se vymkl kontrole. Nemáme možnost to zastavit, a tak jsme v rámci experimentu celý proces urychlili – pokus proběhl v uzavřeným systému, samozřejmě. A takhle jsme se dostali k tomuhle chudákovi.“
Luskl a obrazovku zaplnil záběr na muže ve svěrací kazajce
– nemoderní a neslušivé –, který se na židli bez přestání kýval dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Holou hlavu mu pokrývaly jaterní skvrny a kolem očí měl tmavé kruhy. Z koutku úst mu stékaly sliny. Hodně slin.
„A kurva,“ zamumlal Noel.
„Přesně,“ souhlasil strejda Dick. „Dosáhl bodu nula. Tenhle testovaný subjekt – mimochodem, býval to placený dobrovolník
– cítí silnou nostalgii vůči okamžiku, v němž se aktuálně nachází. Na začátku pouze nedokázal přestat nakupovat takový ty serepetičky kolem pokémonů a tyčinky Twinkie, jak ale klesala jeho zdravotní kondice, rychle ztrácel veškeré schopnosti, hmm, normálně fungovat. Stýskalo se mu po jedné straně pokoje, potom po druhé, pak po další a tak dále a tak dále. Laicky řečeno, je z něj nepoužitelná troska.“
Noel se cítil, jako by mu někdo odstranil vršek lebky a mozek sevřel mezi dvě cihly. Zvedal se mu žaludek stejně jako prve ve výtahu.
„Do hajzlu,“ zašeptal. „A podle tebe se tohle stane všem?“
„Ne hned. A nebude to u všech stejné.“ Strejda Dick položil prázdnou sklenici na stůl. „Ale ano, stane se to. První ochutnávku zažije už tvoje generace. Teď už chápeš, šampióne, proč to držíme pod pokličkou, nebo ne?“
Noel upíral pohled za strýčka, ven z oken, z nichž jedno právě pomalými krouživými pohyby myl pavoukovitý robotický čistič, díval se až za horizont tvořený mrakodrapy a myslel na to, že ty budovy jsou plné lidí, kteří nakupují všechny ty věci, po nichž se jim stýská. Strejda Dick vypadal, jako by mu to bylo ukradené.
„Copak to fakt nemůžeš zastavit? Teda“ Noel mávl rukou. „Vědci?“
Strejda Dick se zamračil a otevřel pusu, ale přerušilo ho zaklepání na dveře. „Konečně,“ zamumlal. „Vstupte!“
Noel vzápětí zažil další překvapení, protože ochranka dovnitř vtáhla malého holohlavého muže v domácím oblečení – Macka. Bez svých tlustých starodávných brýlí šilhal a jeho zmatený pohled těkal ze strýčka Dicka na Noela a zase zpátky.
„Chytili mě,“ nabídl mu Noel vysvětlení.
„Říkal jsem vám, že má něco za lubem!“ spustil Mack. „Po tý jeho bláznivý historce o záznamech nostalgie mi bylo jasný, že něco chystá.“
„A proto ses neobtěžoval mi zavolat a místo toho jsi šel rovnou za Detlingem s tím, že se můj synovec snaží vynést interní informace, co?“ Strýčkův hlas zněl tiše a výhrůžně jako tenkrát, když mu Noel vybryndal latté na oblíbený koberec. Mack zbělel.
„Hej, hejl“ Noel vyskočil, napůl rozhořčením, napůl ho na nohy zvedl jeho plný močový měchýř. „Byl to tvůj nápad, ty hajzle! To tys mi řekl, abych si koupil tu aplikaci a abych se dostal k důležitým souborům, protože to je přece zadržování informací a další kecy a“
„Klídek, šampióne.“ Strejda Dick si založil ruce na prsou. „Já to vím. Kvůli bezpečnosti odposloucháváme všechny naše zaměstnance. Vím o všem.“
Noel vytřeštil oči. „O čem všem?“
Strejda Dick pokrčil rameny. „Například jak jste se vy dva včera bavili nad guacamole v Ko Casa. Už tehdy jsem mohl zavolat ochranku, ale takhle mi to přišlo lepší. Elegantnější.“ Noela zajímala hlavně štěnice, kterou si zřejmě nosil všude s sebou, ale než se mohl zeptat, strejda Dick se otočil na Macka. „Věděl jsem, že ti nemůžu věřit, zvlášť když jsi za a, jednal za mými zády, a za b, lhal mi do očí,“ vypočítával. „A protože ti nemůžu věřit, nemůžu tě taky nechat běhat někde venku, když teď víš o regresi nostalgie.“
Strejda Dick opět luskl prsty; na obrazovce se znovu rozběhla prezentace, jeden z chlápků od ochranky však zároveň zablokoval dveře a ze saka vytáhl taser, ale takový, jaký Noel znal jenom z televize – co se dá sehnat jen na černém trhu a který oběti uškvaří kosti v těle.
Mackovi lezly oči z důlků. „Zapomenu,“ šeptal. „Všechno zapomenu.“
„Jo, to je jeden způsob řešení,“ připustil strejda Dick. Muž z ochranky sklonil zbraň k Mackově prudce se zdvihající hrudi, ale než mohl Noel vykřiknout, než strejda Dick stihl vyslovit rozkaz, odsouzenec se otočil na patě a vrhl se k oknům. Noelovy rty vykroužily bezhlasé „doprdele, sakra,“ zatímco mu v mysli vyskočila úpěnlivá prosba „nedělej to, kámo,“, když Mack rozbil sklo a vkročil na okenní římsu.
Možná se chtěl pokusit dostat se k vedlejší kanceláři a zabušit na okno, aby mu pomohli, možná tam na něj někde čekal helidron, který ho měl vyzvednout, možná prostě zpanikařil – Noel už nedostal příležitost to zjistit, protože v okamžiku, kdy se Mack otočil, robotický čistič se svými rotujícími kartáči natáhl po neexistujícím okně a podrazil Mackovi nohy.
„Doprdele, doprdele, doprdele!“ zaječel Noel. Sebral svůj mobil ze strýčkova stolu a roztřesenými prsty začal mačkat devítku a jedničku. Nakláněl se ven a klouzal po střepech, ale Mack byl pryč, zbyl z něj jen krvavý flek kdesi pod šedou clonou smogu, a Noel cítil, jak se mu do hrdla dere vzlyk a taky se mu chtělo zvracet, ale nemohl, protože kurva!
„To jste opravdu tak neuvěřitelně nepoužitelní?“ položil strýček Dick ochrance rétorický dotaz. „A proč nejsou ty zatracený okna nerozbitný? Počet sebevražd klesne pod pět procent a v tu ránu je moje kancelář z marcipánu nebo co? Kristepane.“ Otřel si pot z čela a pak sebral gorile taser. Ruka se mu přitom chvěla. „Běžte dolů a zkontrolujte škody, pitomci.“ Odmávl ochranku a pak se otočil k oknům. „Seber se, Noeli.“
Noel se sebrat nedokázal. Ještě pořád zíral na místo na římse, kde se Mack dramaticky zastavil zlomek vteřiny před svým pádem. Mack, který byl ve skutečnosti takový hajzl. Noel pozoroval robota, jak se stále snaží vyčistit sklo, které tam nebylo. „Teď jsem na řadě já?“ zeptal se nakonec. Prsty přitom svíral telefon, který vydával uklidňující teplo.
„Nejsi na řadě, Noeli.“ Strejda Dick si povzdechl. „Jsi rodina. Taky jsi býval fakt dobrej v lakrosu. A tvoje máma by mi neodpustila.“
Noel si ale pamatoval, jak ho strejda Dick jednou ve wisconsinském aquaparku držel pod vodou tak dlouho, dokud neměl nos plný bublinek a nedusil se chlórem. A jak se strejda Dick potom smál a Noel nevěděl, jestli mu ještě může věřit. Robot na něj teď civěl svýma širokýma žlutýma očima. Noel si všiml štěrbiny zhruba v místech, kde mu začínal krk; pod ní bylo vyraženo velkými černými číslicemi sériové číslo.
„Máš dvě možnosti,“ řekl strejda Dick. „Za a, budeš tu dál pracovat, budeš dál brát plat a budeš držet hubu. Jako opravdu držet.“ Znovu si povzdechl a třel si obočí. „Nebo za b, pošlu tě někam na druhý konec světa a Detlingovi s Dronykem řeknu, že jsi umřel. I tahle možnost ovšem zahrnuje předchozí podmínku. Tu o tom, že budeš držet klapačku.“
Noel položil dlaň na robota, aby díky němu našel vlastní rovnováhu, a znovu a znovu si četl jeho sériové číslo. Po chvíli se odvrátil od prázdného okna „Možnost b,“ řekl. „Beru béčko.“
Strejda Dick se zatvářil odevzdaně. „Nejspíš jsi stejně příliš zvědavý, než abys mohl dělat tuhle práci,“ odtušil. „Ale ať tě ani nenapadne žádat o odstupné.“
Noel si z kalhot ometl střepy. Přitom zjistil, že se počůral, když Mack vypadl z okna Svlékl si kalhoty a zůstal jen v boxerkách, zatímco strejda kolem něj kroužil se skenerem. Konečně po dvou falešně pozitivních pokusech objevil v Noelové uchu odposlechové zařízení a pinzetou ho vyndal.
„Odpočívej v pokoji, šampióne. Právě teď ležíš v mojí kanceláři jako oficiální mrtvola“ Strejda Dick hodil nanobota do skleničky a znovu si ji naplnil, tentokrát ovšem velmi kvalitní (a elektrickým obvodům nanobota velmi nepřátelskou) whisky. Potom v jedné ze zásuvek svého stolu našel pro synovce čisté, avšak dvakrát tak velké kalhoty. Na okamžik se zarazil, to když si uvědomil, že nikde nevidí Noelův telefon, ale nejspíš si vzpomněl, že na něj ani skener neupozornil, a kromě toho se všude kolem válelo rozsypané sklo. Noel sledoval strýčka se zatajeným dechem.
„Co se dá dělat.“ Strejda Dick k němu posunul kalhoty a začal tisknout jednorázový klíč. „Pojedeš nouzovým výtahem dolů do garáží. Tam na tebe bude čekat auto. Už víš, kam se uklidíš?“
Noel si zapnul poklopec. „Přemýšlel jsem o Tibetu.“
„Cokoli tvé srdce ráčí, šampióne,“ zamručel strejda Dick. Podal Noelovi ještě pořád teplý klíč a napřáhl k němu paže, aby ho krátce objal. Noel cítil z jeho kníru mléko. Přes strýcovo rameno viděl, jak se robotický čistič pohnul a pokračoval ve své pavoučí cestě po stěně mrakodrapu.
* * *
Kiosek na letišti prodával jednorázové skype-phony po pěti kusech v balení, ale Noel využil pouze tři. Nejdřív zavolal mámě, aby jí řekl, že ji miluje, ale bohužel právě zemřel. Potom přišel na řadu Casey, kterému sdělil sériové číslo robotického čističe oken. Nakonec navolil číslo Wendee a čekal. Do ucha mu šuměly elektronické kapky deště a pak –
„Noeli?“
Když zaslechl její hlas, uvědomil si, jak moc mu vlastně chybí. „Jedu do Tibetu,“ vyhrkl.
„Zlato, jestli jsi opilý, tak se připrav, že ti ten tvůj hezkej ksichtík pěkně zmaluju. Můžu volat jen jednou.“
Noel si smetl z obličeje unavený úšklebek. „Mělas pravdu, lásko. Ve všem. O automatokracii a automatoapokalypse a tak vůbec. Za hodinu a půl mi letí letadlo do Lhasy.“
„To myslíš vážně? A o co jde – o novou práci? Něco pro Detling & Dronyk?“
„Miluju tě a myslím to vážně.“ Noel si přitiskl telefon k uchu. Do hlasu se mu otiskla naléhavost. „Začneme spolu nový život, Wendee. Daleko od všech, no, víš, od všech těch kapitalistickejch žvástů. Přesně jak jsi o tom vždycky mluvila. Budeme bydlet v chatě a pořídíme si mimčo a až vyroste, naučíme ho, že Wi-Fi je vynález satana.“
„Noeli“
„Jo, jasně, asi to nebude taková pohádka,“ řekl Noel. „Cestou sem jsem v taxíku musel překousnout spoustu sraček. Ale už brzo se všechno začne měnit. Jakože hodně, opravdu hodně měnit.“ Ohlédl se po tabuli s odlety. „Možná se jim to podaří napravit, než se to posere. Možná taky ne. V každém případě ale chci být s tebou.“
„Strašně moc tě miluju, Noeli.“ Její hlas ho naplnil jako helium balonek. Skoro zapomněl na taser strejdy Dicka, rozbité okno i muže ve svěrací kazajce. „Bude se ti ale stýskat. Po všech,“ řekla. „Po všem.“
„Možná,“ připustil Noel. „Ale ne nadlouho.“
„No, tak dobře. Prima.“
„Prima.“
Noel políbil skype-phone a pak mrtvé zařízení zahodil do odpadků. Věděl, že Casey pracuje rychle, a jakmile dostane Noelův mobil ze škvíry u krku robotického čističe oken číslo 11337, začnou se ukradená data kalkulátoru nostalgie šířit fóry a temnými zákoutími internetu, odkud se rozlezou do zpravodajských serverů a po sociálních sítích jako bující plevel. Až Noel přistane na druhé straně světa, nejspíš už na něj budou odevšad blikat křiklavé titulky. Strejdu Dicka média stáhnou z kůže, ale třeba bude mít pochopení pro to, co Noel udělal – každopádně bude mít moc práce na to, aby za ním posílal svoje gorily.
Noel se vydal k odletové bráně. Přitom ho najednou napadlo, jak špatně se asi na tibetském venkově bude shánět plechovka Cherry Coly.
Poprvé vydáno v magazínu F&SF v květnu roku 2016
Přeložila Kateřina Teodosijevová