Peterova malá francouzská chůva patřila k těm růžolícím slečnám, které měla Helen v oblibě, něco jí ale vadilo na jejích ústech. Byla plachá a tichá, ale na tom nesešlo. Helen si při konverzaci klidně vystačila sama.
„Naše cesta byla hrozná. Z Paříže do Štrasburku to celkem klapalo, ale trasa do Mnichova by byla rychlejší bryčkou. A Salzburg! Vlak předběhl dokonce i osel.“
Helen se svému vtipu zasmála Mimi uvázala uzlík na úhledně zalátané díře a pustila se do další punčochy.
Helen spatřila vychovatelčinu hezkou tvář poprvé toho rána, kdy je vyhlížela z jednoho z nejvyšších oken v domě – přes jezero ji přivážel Bärchen Lambrecht i se zavazadly naskládanými v malém vratkém člunu. I na tu dálku Helen poznala, že je Mimi krásná.
Bärchen se vytratil do knihovny jen co prošli vstupními dveřmi, určitě proto, aby si mohl v soukromí poplakat nad smrtí svého bratra, protože po celou dlouhou cestu z Paříže svůj žal potlačoval. Helen teď mohla zůstat sedět v kuchyni se dvěma mrzutými služkami, číhat o samotě v plesnivém předním salonu, nebo si svůj šálek kávy vynést po úzkém točitém schodišti a prohlédnout si tu krásku pěkně zblízka.
Schodiště bylo sice jen o trochu vyšší než do pařížské mansardy, ve které Helen bydlela poslední tři měsíce, ale bylo tak strmé, že než dorazila nahoru, vždy se pořádně zadýchala. Námaha ale stála za to. Pokud je nejlepším lékem na zlomené srdce nová mladá láska, Helen tušila, že to její se bude moct brzy zahojit.
„Měli jsme smutnou cestu. Herr Lambrecht byl hluboce zarmoucen tím, že ho při návratu do domu jeho dětství nebude vítat bratr. Nechtělo se mu odjet z Paříže.“ Helen se napila chladnoucí kávy. „Už jste někdy byla v Paříži?“
Mimi držela hlavu sklopenou. Tak plachá. Dokonce se ani nezmohla na odpověď na jednoduchou otázku.
Peter seděl na koberci a skládal na sebe pozlacené kostky s písmeny, které mu přinesl Bärchen. Na čerstvě osiřelé dítě vypadal dost vyrovnaně, ale byl bledý a jeho bezkrevná pleť byla proti tmavě modrému sametu kazajky téměř průsvitná. Zdálo se, že je příliš velký na hračky pro školky – odhadovala ho na šest nebo sedm let. Skoro dost starý na to, aby mohl odejít do školy, ale co vlastně Helen věděla o dětech? Každopádně na ni působil jako dobromyslný, tichý kluk. Možná i čiperný a elegantní. Když komínek převracel, dával si pozor, aby kostky zůstaly na koberci.
Měla by mu říct, aby ty kostky poskládal podle abecedy, aby zjistila, co všechno ho jeho matka stihla naučit, než zemřela Ale ne dnes a nejspíš ani zítra Chlapce, který neměl ani matku, ani otce, je vhodné nechat chvíli na pokoji. A ona byla unavená z cesty. Zdejší služebnictvo se dalo považovat spíš za staromódní, ale nikdo z nich jí nebude mít za zlé, když si po dlouhé cestě odpočine v prosluněném okně se šálkem kávy.
Ale asi by ji odsuzovali, kdyby si mysleli, že je Bärchenova milenka V Meresee bude trávit celé léto, takže by s nimi měla být zadobře – a hlavně s Mimi.
„Jeli jsme samozřejmě dvěma auty. Herr Lambrecht je spořádaný, staromódní gentleman.“ Helen potlačila smích. Bärchen takový nebyl ani náhodou, rozhodně ale nepředstavoval pro ženu žádné nebezpečí. „Vůz pro dámy byl pohodlný a elegantní, ale stejně pomalý jako zbytek vlaku.“
Stále žádná reakce. Byl to hloupý vtip, ale Helen pochybovala, že by vychovatelka někdy slyšela nějaký lepší. Ta dívka byla možná jednoduchá. Ale tak milá. Růžová a sněhově bílá s černočernými vlasy. Mohlo jí být nejvíc tak osmnáct nebo dvacet. Celkový dojem kazila jen ta její ústa. Možná měla zkažené zuby.
Helen se v křesle natočila a vyhlédla z okna Jezero Meresee bylo úzké a protáhlé a těsně ho obklopovaly bavorské Alpy. Jejich vrcholy se zatínaly do letní oblohy jako zuby ve vykotlané čelisti a jejich obraz se odrážel v zrcadlové hladině jezera pod nimi. Právě takové alpské vyhlídky nutily anglické turisty pročesávat Alpy s malířskými stojany, skládacími židlemi, tužkami a akvarely.
Pohledu na dům samotný se ovšem nic nevyrovnalo. Helen čekala něco velkolepého, ale jak přeplouvali jezero, divila se, že reprodukci domu Bärchenovy rodiny neviděla v každé tiskárně od Londýna po Berlín, vedle slavných pohledů na zámky Neuschwanstein a Hohenschwangau. Schloss Meresee byl miniaturní verzí těchto velkolepých hradů – vysoký a štíhlý, jako kdyby někdo odřízl kus nejstaršího křídla Neuschwansteinu a postavil ho přímo nad jezero. I když měl jen čtyři podlaží, jak tak stál zcela osamoceně, tyčil se majestátně na břehu, rozeklané uspořádání jeho střech ladilo s horami na pozadí a šedé kamenné zdi zapadaly do reliéfu strmého, zalesněného pohoří. Nebyl to skutečný hrad – neměl žádné bašty ani věže. Ale stačilo by přidat jednu nebo dvě věže, a turisté by mu jinak neřekli.
Žádní turisté, kteří by ho mohli obdivovat, tady ale nebyli. Příliš daleko odevšad. Žádné cesty, žádní sousedé, žádné penziony ani hotely. Podle toho, co Helen viděla vysoko z okna dětského pokoje ve čtvrtém podlaží, bylo tohle údolí neobydlené. Dokonce ani jedna chata nebo srub na břehu jezera.
Nikdy nebyla na tak odlehlém místě. V zimě tu asi je ještě větší samota, ale do té doby by měla být dávno pryč. Přinejhorším zpátky v Londýně, pokud se k ní štěstí otočí zády.
Když se odvrátila od okna, Peter už tam nebyl. Dveře se rozletěly dokořán.
„Kam šel Peter?“ zeptala se Helen.
Mimi neodpověděla.
„Snad pro nějakou hračku?“
Mimi se ještě víc sklonila ke svému štupování. Helen donesla svůj šálek kávy ke dveřím a promluvila tiše německy: „Petere, okamžitě se vrať do dětského pokoje.“ Když se chlapec nevrátil, zopakovala to opět bez výsledku i ve francouzštině.
„Myslím, že to Peter dělá často,“ usoudila poté Helen. „Řekla bych, že ho baví skrývat se před vámi.“
Mimi se zachvěly rty. „Oui,“ odpověděla
„Můžete mi prosím ukázat jeho obvyklé skrýše?“
Vychovatelka si jí nevšímala Helen odolala nutkání vytrhnout Mimi punčochu z rukou.
„Kdybych byla čerstvým sirotkem, asi bych se taky schovávala. Jen abych zjistila, jestli někomu stojím za to, aby mě hledal. Nepomůžete mi s hledáním?“ Helen se usmála a vložila do té prosby všechen svůj půvab. Zjevně jím dokázala na Pařížanku přece jen zapůsobit, přesto ji ale ke spolupráci nepřiměla. Nadále seděla, jako by snad byla z kamene.
„K čertu s tebou,“ šeptla si polohlasně v angličtině a zabouchla za sebou dveře dětského pokoje.
Nemyslela to ale jako kletbu. Znala mnohem nechutnější kletby v různých jazycích. Jejímu poslednímu milenci se líbilo, když mluvila vulgárně. To už je ale pryč. Tenhle život už v sobě Helen uzavřela. V Paříži zanechala jen svoje dluhy.
Hodiny odzváněly poledne. Jakmile ustaly, v domě zavládlo ticho. Žádný skřípot ani vrzání. Ani vidu, ani slechu po Bärchenovi nebo služebnictvu, žádné zvuky z podkroví nahoře ani z pater pod ní. Přešla ke schodišti a shlédla dolů tou závratnou kamennou spirálou, která tvořila dutou páteř domu. Stupně tvořící spirálu byly uprostřed vyleštěné a ošlapané několika staletími používání.
„Petere,“ zavolala. „Vrať se do dětského pokoje, prosím.“
Žádná odpověď.
„Dobrá,“ zapěla nahlas. „Jdu si tě najít.“
Kdo by mohl mít dítěti za zlé, že si chce hrát? Peter neměl žádné kamarády. Ona mu je mohla alespoň protentokrát nahradit. A navíc tím získala skvělou záminku, aby si mohla dům důkladně prohlédnout.
* * *
Když Helen prohledala horní dvě podlaží, bylo jí jasné, že služebnictvo nezvládá náležitou péči o dům. Těžký starý nábytek byl zjizvený a loupal se z něj lak, přehozy a závěsy odřené a zatuchlé, koberce lemované jemnou vrstvou pavučin, které se odtrhávaly a omotávaly se kolem nohou při každém kroku. Všechny povrchy pokrývala vrstva jemného bílého prachu, který se jí usazoval v krku a chutnal slaně na jazyku. Po půlhodině nahlížení pod postele a prohledávání skříní a šaten měla žízeň, jako by putovala pouští.
Ve starých domech odkládali nejhorší nábytek do nejvyšších pater. Jak Helen sestupovala, očekávala novější, lehčí a hezčí nábytek, i když asi stejně zaprášený. V hlavní obytné části, kterou pravděpodobně dříve využívala Peterova matka, byl ale nábytek stejný: zčernalý dub vyřezaný do složitých ptáků, ryb a zvířat. Podobný nábytek zamořoval lovecké chaty Černého lesa – hrubě a neuměle zdobený, jako by některý z prastrýců tohoto rodu musel strávit poslední část života ve vězení, kde si krátil čas vyřezáváním dřeva a svými amatérskými výrobky zamořil celý dům.
Přesto, pokud by přiměla služebnictvo, aby ho pořádně uklidilo, mohla by si oblíbit alespoň prostorný obývací pokoj. Klidně by mohla Petera učit tady místo dětského pokoje. Nemusela by potom každý den opakovaně zdolávat schodiště oběma směry. A přestože pohovku podpíral vinoucí se had s doširoka otevřenou tlamou, bylo to mnohem příhodnější prostředí k svádění vychovatelky než subtilní sedátko u okna v dětském pokoji.
Pod jednou z postelí našla tenké žebro z jehněte, na kterém byly zřetelné otisky zubů. Někde v domě byl pes. Bude se s ním muset skamarádit.
Po Peterovi ale stále žádná stopa. Možná byl i přes svůj poklidný vzhled problémové dítě. Pokud ano, letošní léto nebude taková dovolená, jak jí Bärchen sliboval…
Narazila na něj v salonku v bistru Bélon Bourriche, kde právě popíjel koňak. Po pěti minutách jí nabídl, že jí zaplatí, když ho na léto doprovodí do rodinného domu a bude synovce učit anglicky. Bude to hračka, sliboval jí. Bärchen věděl, jak moc potřebovala peníze. Byl vždycky tak hodný – mezi chlapci na Montparnassu a Pigalle byl proslaven svou štědrostí.
Helen poklepávala žebrem v dlani, zatímco sestupovala do přízemí. Tam se schodiště rozšířilo a vyústilo do foyer, kde vytvářelo širokou, honosnou strukturu. V zadní části foyer pokračovaly schody do úzkého průchodu v podlaze. Bezpochyby do sklepů. Průzkum podzemí by mohl být dobrodružný.
Helenin kufr stále ještě stál u hlavního vchodu, kde čekal, až ho komorník odnese do jejího pokoje. Na bližší straně foyer pronikal dovnitř tabákový kouř z knihovny. Voněl nebesky. Ona si cigarety nemohla dovolit několik dlouhých měsíců. Už téměř přestala toužit po chuti tabáku, teď se jí ale při té představě sbíhaly sliny. Bärchen by jí cigaretu dal, kdyby si mu o ni řekla. Ale ne. Nechtěla ho rušit. Dokázal se tvářit statečně celou jejich cestu. Zasloužil si nějaký čas o samotě se svým smutkem.
Vklouzla do potemnělého salonku naproti knihovně a odtáhla stranou těžké zelené závěsy. Zadržela při tom dech, aby se nenadýchala dalšího prachu. Slunce už bylo vysoko nad horami. Jezero se v jeho světle třpytilo. Vzduchem vířily prachové částečky. Sluneční světlo změnilo barvu dubového nábytku na křídově bílou, barvy tlustého brokátového čalounění byly v jeho záři téměř pastelové. Stěny byly ověšené loveckými trofejemi
– vycpané a připevněné hlavy jelenů, divokých koz, dokonce dvou vlků a jednoho medvěda. Svýma skleněnýma očima zíraly dolů skrz pavučiny, jako by se pozastavovaly nad stavem úklidu.
Prstem si kreslila do prachu na okenním parapetu. P-E-T-E-R napsala tiskacími písmeny. Až začne s chlapcovým vyučováním, ani nebude potřebovat žádné sešity a tužky. Jako psací plochu tady můžou použít libovolný vodorovný povrch. Možná by tím mohli služebnictvo přinutit dělat jeho práci.
Když poodstoupila od okna, nohou zavadila o nějakou bouli na podlaze. Dvě malé kosti přímo pod zeleným okrajem koberce
– suché staré ohlodané pozůstatky po dvou telecích kotletách. Schovala si je do kapsy k jehněčímu žebírku. Pak v jídelně pod židlí našla spodní čelist – malou, z pečeného selátka. I tu si uložila do kapsy.
Zamířila do kuchyně v zadní části přízemí. U stolu nějaká stará žena krájela mrkev, s každým říznutím nože se jí otřásaly vrásčité laloky. Vedle ní se krčil komorník nad šálkem kávy. Byl dokonce ještě starší než kuchařka, na kůži měl spoustu stařeckých skvrn. Dívali se, jak si Helen z kameninového džbánu nalila sklenici vody.
„Peter si rád hraje,“ řekla jim německy. „Nemůžu ho nikde najít.“
Kuchařka začala štrachat s konvičkou na kávu. Komorník zůstal sedět na svém místě. „Kluka jsme neviděli, Fräulein Yorková.“
„Vůbec jsem nečekala, že by se během mého úplně prvního dopoledne u Meresee mohl chovat nepřístojně.“
„Chlapec je s chůvou. On je vždycky s chůvou,“ oznámil jí komorník stroze.
„Jak můžete říct něco takového? Teď s ní rozhodně není.“ Setřela si ze šatů pavučiny. „Dům jsem prohledala důkladně, jak můžete dobře vidět.“
„Musíte ho hledat dál, Fräulein,“ odpověděl jí komorník.
Kuchařka se zakousla do mrkve. Její laloky se s každým kousnutím rozvlnily.
Spojili se proti ní, ale to dávalo smysl. Byli to staří venkované a ona byla cizinka z Anglie ve špinavých, zaprášených šatech. Kdyby zvýšila hlas, moc by si je nenaklonila.
„Mohl byste mi odnést kufr do mého pokoje?“ Zářivě se usmála. „Chtěla bych se převléknout ze svého cestovního oblečení.“
„Ano, Fräulein Yorková,“ přitakal sluha.
Kuchařka se vrátila ke krájení mrkve. Komorník si znovu usrkl kávy. Čekali snad, že už odejde?
„Je tu pořád ta věc s Peterem,“ připomněla jim Helen.
Kuchařce sklouzl nůž. Mrkev se rozsypala po podlaze.
„O chlapce se stará ta francouzská dívka.“ Měla co dělat, aby kuchařce porozuměla, mluvila nějakou prastarou variantou bavorského nářečí.
„On do kuchyně nesmí,“ pronesl komorník přes tenké rty zakrývající zkažené zuby.
„Je to pravda?“ zeptala se Helen komorníka. „Proč ne?“
Komorník položil svou ruku na ruku kuchařky. „Starost o chlapce je teď vaším úkolem, Fräulein,“ řekl směrem k Helen.
* * *
Helen našla Petera v zadní části ledového sklepa. Dřepěl před dveřmi zasazenými hluboko do skály. Stěny pokrývala námraza. Chlapci šla od úst pára.
„Není ti zima?“ zeptala se ho. „Teď se mnou pojď nahoru.“
„Bitte, slečno,“ žadonil chlapec. Vklínil dva prsty pod dveře a pak se skrčil níž a hlava se mu pohupovala, jak je strkal stále hlouběji a hlouběji. Vlasy měl úhledně rozdělené pěšinkou – dvě blonďaté části oddělené od sebe pokožkou bledou jako nějaká larva.
Ať už měl za lubem cokoli, ať už doufal v cokoli, co najde na druhé straně dveří, byl tím naprosto uchvácen. Helen ho pár minut nechala pokračovat v té podivné zábavě a mezitím se rozhlížela po sklepě a shýbala se při tom pod nízkými žebry klenutého stropu. Na stěně proti dveřím byly do výklenků o průměru hlavy naskládány lahve v pyramidách po šesti. Setřela prach z několika vinět. Francouzská, a ne příliš stará. Šampaňské, bordeaux, burgundské. Více než tři sta lahví. Dost na to, aby tu přežila léto.
Vzduch ve sklepě chutnal slaně. V minulosti se sůl musela používat k zrání a konzervování masa Studený vzduch se slanou příchutí jí do vyprahlých úst vehnal sliny. Co by teď dala za kus pěkně teplého a šťavnatého vepřového masa Zakručelo jí v břiše. Možná by mohla kuchařku přemluvit, aby jí dovolila prozkoumat kuchyňskou spíž.
Helen se vrátila k chlapci. „Pojď se mnou, Petere, to stačí. Čeká na tebe Mimi.“
Světlo z její svíčky se blyštivě odráželo od mosazné desky přišroubované na přední stranu dveří. Poskvrněný kov pokrývala námraza Přistoupila blíž a pozvedla svíčku. Byl to štít – gryfové, orel, koruna.
Špičkou boty šťouchla Petera do nohy. „Musíme se vrátit nahoru.“ On už ležel na břiše. „Petere, okamžitě pojď se mnou.“ Její hlas teď zněl trochu výhrůžně. Byla unavená tím, jak ji všichni v tomhle domě ignorují.
Něco zpod dveří vytáhl a strčil si to do úst.
„Nech toho.“ Popadla Petera za límec a odtáhla ho přes sklep ke schodům. Upadl na všechny čtyři. Předmět mu z úst vyklouzl a dopadl na spodní schod.
Helen ho zvedla a převracela si ho v dlani. Byla to malá kost, štíhlá, křehká a mokrá od slin.
Udiveně si Petera změřila. „To je nechutné. Jak si to představuješ?“
„Máma,“ zavzlykal. Rozechvěla se mu drobná ramínka pod sametovým sakem. „Máma“
Zaplavily ji výčitky svědomí. Odhodila kost, popadla ho do náručí a vynesla ho nahoru. „Pšt,“ řekla a poplácala ho po zádech třesoucích se vzlykotem.
Vzduch ve foyeru zešedl tabákovým kouřem unikajícím z knihovny. Její kufr se stále krčil u vchodových dveří.
Helen postavila Petera na nohy. Byl těžký. Asi by ho nahoru do dětského pokoje nedonesla Patrně by lapala po dechu.
Helen stiskla jeho kostnatá ramena „Jsi přece hodný chlapec, viď?“ Otřel si nos do rukávu a přikývl. „Dobrá, už neplač.“
Odtáhla kufr nahoru a hodila si ho do svého pokoje. Pak vzala chlapce za ruku a zavolala spirálou schodiště nahoru na Mimi.
Když se její hezká tvářička objevila v horní části spirály, Helen postrčila chlapce nahoru.
„Postaráš se o něj, prosím?“ zeptala se jí Helen. „Dneska se učit nebudeme. Zítra taky ne. Pak uvidíme.“
„Oui,“ odpověděla Mimi.
* * *
Když Bärchen přišel na večeři, byl opilý. Nachové tváře nad hnědým vousem zářily tak jasně, až to vypadalo, jako by ho někdo uhodil.
„Tolik dopisů. Pracovní stůl mého bratra jimi doslova přetéká.“ Bärchen nabídl Helen cigaretu. „Já jim nerozumím. Podnikání vůbec nerozumím, Mausi.“
Helen na něj vyfoukla kouř. „To říkáš pořád, ale přijde mi, že o své se staráš docela dobře.“
„Budu se muset jet poradit do Mnichova Brzy se vrátím, slibuju. Nejdéle za dva dny.“
„Nezůstávej pryč příliš dlouho. Nebo budeš mít po návratu prázdný vinný sklep a těhotnou chůvu.“
Uchechtl se. „Pokud k tomu dojde, musí to být Boží vůle.“
Helen se už už chystala zavtipkovat o nábytku, povedlo se jí ale přece jen udržet jazyk za zuby, i když si dopřávala vína hojnou měrou. Židle v jídelně byly obzvlášť hrozné. Všechny byly zakončeny mořským hadem, tlustým a zvlněným, s upřeným zrakem vykládaným perletí. Pod ním byly hrubě ztvárněny dvě lidské postavy, mužská a ženská. A pod nimi dva útvary ve tvaru tučných larev tlustých na palec. Zarývaly se Helen do kříže.
Na stůl shlížely z okolních stěn portréty. Bledé blonďaté děti s nevinnými, bezvýraznými tvářičkami. Hezcí, usmívající se muži a ženy, hnědovlasí a robustní jako Bärchen. A nemocně vyhlížející starší lidé, předčasně zestárlí, s hladkou šedou pletí a zježenými černými vlasy rámujícími prázdné, upřené oči.
Když hodiny odbily sedmou, měli v sobě už dvě a půl lahve klaretu. Bärchen seděl na své židli nakřivo.
„Měl bych začít hrát roli pater familias.“ Zavolal: „Mimi! Ici!“
Mimi se objevila ve dveřích, pevně držela Petera za ruku.
„Tak, Mimi,“ zamumlal Bärchen ve francouzštině. „Je Peter hodný? Je v dobrém zdravotním stavu?“
„Oui,“ přitakala Mimi.
Helen se na dívku pozorně dívala, když mluvila Ano, některé zuby jí chyběly, ale kolik? Helen předstírala zívání, předváděla při něm dramatickou pantomimu a vzdychání.
Mimi začala slzet, jak se snažila potlačit zívání. Když se jí při tom stáhly rty trošku dozadu, nahlédla jí Helen na chvilku do úst. Chyběly jí přední zuby a dásně měla tak odřené, že jí v nich jasně prosvítala kost. Světlo svíček se odrazilo od drátu ovinutého kolem stoliček. –
Mimi si zakryla ústa rukou. Helen sáhla po cigaretě a předstírala, že si toho nevšimla. Ubohé děvče. Není nic smutnějšího než zohavená mladá kráska.
„Petere, pojď sem,“ vyzval ho Bärchen.
Drsnýma rukama prozkoumal Peterovi nehty a pokožku na hlavě, podíval se mu do uší, pak mu násilím otevřel ústa a přejel mu prstem po dásních.
Dobře věděla, jaké to je. Její otec dělal totéž. Jeho prsty chutnaly po popelu a inkoustu.
Jeden z Peterových předních zubů byl uvolněný.
„Viklá se ti první zub,“ řekl mu. „Bolí to?“
Peter zavrtěl hlavou.
Bärchen s ním špičkou prstu zaviklal. „Teď ho vytrhneme, ať od něj máš pokoj.“
Peter odběhl k Mimi a skryl obličejík v její sukni.
„No tak, Petere.“ Bärchen se zasmál. „Přivážu ho kouskem niti ke klice. Bude to jen chvilička.“
Peter sevřel Mimi kolem pasu.
„Ne? Tak si vezmi jablko a takhle se do něj zakousni.“ Naznačoval, jak si dává jablko k ústům a jak se do něj zakusuje. „Dokážeš to, viď?“
„Ne, strýčku.“ Petrův hlas byl tlumený, jak mluvil Mimi do boku. Dívka se postavila ke zdi a pomalu se přesouvala směrem ke dveřím. Bärchen zacházel příliš daleko.
„Je pozdě, Herr Lambrecht,“ namítla Helen. „Ať slečna odvede Petera do postele.“
„Tak dobře. Zub vypadne sám od sebe a tohle pak bude tvoje.“ Herr Lambrecht položil na stůl stříbrnou minci. „Slečna Yorková ti ji pohlídá.“
Mimi s chlapcem vyklouzli ze dveří.
„Jak se ti líbil můj výkon?“ zeptal se jí Bärchen. „Znělo to přesvědčivě?“
„Hodně. Ani se mi nechce věřit, že jsi nikdy neměl děti.“
„Bůh chraň.“ Bärchen se zachvěl a vyprázdnil svou sklenku s vínem. „Vyprávěl jsem ti někdy o své chůvě? Jmenovala se Bruna. Byla mi oddaná. Líbila by se ti. Moc hezká. Ale stejně jako Mimi toho moc nenamluvila. Ne jako ty.“
„Nic mi nezabrání říct, co si myslím.“ Helen sáhla do kapsy a na flekatý ubrus položila nalezené kosti. „Tvoji služebníci jsou například laxní,“ oznámila mu.
Pokrčil rameny. „Co se s tím dá dělat? Jsou staří. Kdo by chtěl žít tady, když by mohl být někde jinde?“
* * *
Po večeři si každý vzal svou sklenku s vínem a vyšli předními dveřmi na širokou přední terasu. Nad štíty hor svítila večernice a břehy jezera halila mlha. Tři strany terasy sestupovaly přímo do vody, takže sloužila zároveň jako dok nebo molo. Ve vodě se pohupoval člun uvázaný k železnému oku.
Ráno byla voda inkoustově safírová. Ta barva byla tak výrazná, že jí připadalo, že se s každým Bärchenovým pohlazením lepí na vesla. Pod blednoucí oblohou byla dehtově černá a hustá. V dálce se nad hladinu vynořil nějaký tmavý objekt, který přes vodu vyslal pomalé vlnky. Helen přimhouřila oči.
Bärchen sledoval její pohled. „Jen nějaký kmen, nic víc. Mám pro tebe dárek.“
Vtiskl jí do dlaně stříbrné pouzdro s cigaretami. Kdysi jí patřilo – před třemi měsíci ho zastavila, aby měla na nájem. A bylo plné – čtyřicet štíhlých, pečlivě vyrovnaných cigaret.
Usmála se. „Kdybychom byli zpátky v Bélon Bourriche, oblékla bych si přiléhavé kalhoty a zazpívala bych ti písničku, kolik toho pro mě jeden mladý muž udělal. Ale ty už nechceš, abych ti sedala do klína, a já už tam nechci pracovat. Tak ti jen prostě poděkuju.“
„Není zač. Budeš tady šťastná, Mausi?“
„Samozřejmě. Je tady nádherně. I když nedokážu odhadnout, jak dlouho vydržím žít v místě, kde nikdo nestojí o moje žerty.“
Zasmál se. „Meresee je krásné, ale může být trochu nudné. Něco ti ukážu.“ Dovedl ji k okraji terasy, aby se mohli podívat podél stěny domu. Jeho zdi se zvedaly přímo z vody a vyzdvihovaly profil domu vysoko nad lem břehu. Za ním do jezera sestupovala strmá úbočí hor, která vyvolávala dojem, že svrhnou dům do vody.
„Dej pozor, abys tam nespadla. Je tady hloubka a voda tak studená, že by ses ani nemohla nadechnout.“ Roztřesenou rukou se přidržel stěny.
„Vypadá to, že to kdysi sloužilo jako pevnost,“ usoudila Helen. „A střežila hranice nějakého středověkého bavorského knížectví.“
Bärchen poklepal na zeď. „Pevnost, ano, ale nikdy nestřežila žádnou hranici. Střežila sůl.“
„Tvoje rodina měla solné doly?“ zeptala se Helen. Není divu, že Bärchen byl bohatý.
„Doly patřily římskému císaři. Většina bohatství Meresee patřila císařské koruně. Tahle sůl bývala kdysi cennější než zlato. Moje rodina ji střežila.“
Bärchen nahlédl přes okraj terasy. Voda se lepila ke stěnám domu. Po základech se nahoru plazil nějaký stín.
„Hlavně tam nespadni,“ zopakoval. „V zimě je tu o něco bezpečněji. Když voda zamrzne, dá se po jezeře jezdit na lyžích nebo bruslit, když vítr odfouká sníh. Ale i tehdy se musíš mít na pozoru.“
Zasmála se. „Přesvědčil jsi mě. Dám si pozor, abych byla v zimě od Meresee co možná nejdál.“
„Samozřejmě, Mausi.“ Bärchen se nuceně zasmál. „Na zimu do Neapole. Neapolské vdovy mají rády vysoké Angličanky, jako jsi ty. Nebo do Athén, když budeš chtít. Svět nám leží u nohou. Jsme bohatí, šťastní a svobodní.“
Bärchen se až příliš usilovně snažil být veselý.
„Tvoje nová zodpovědnost ti nedá spát, co, Bärchene?“ Zasunula mu ruku do ohbí paže a jemně ho odtáhla od okraje mola. „Proč si s tím lámat hlavu? Pošli Petera do školy. V Angin odchází do internátů spousta chlapců v jeho věku.“
„Možná máš pravdu. Na konci léta, když si budeš myslet, že to zvládne. Dám na tvoji radu.“
„Co já vím o dětech? Skoro nic – říkala jsem ti to už v Paříži. Míň zkušenou podvodnou vychovatelku bys sotva našel.“
Bärchen jí poplácal po ruce. „Jsi žena Přirozeně se do toho dostaneš.“
„O tom silně pochybuju.“ Helen odtáhla ruku. „Ale jak velkou škodu můžu nadělat během jednoho léta? Přinejmenším ho naučím trochu anglicky.“
„To je v pořádku, Mausi. Snaž se.“
Usmála se. „Opravdu nejsi jeho otec? Peter tě má rád.“
„Rodinná podoba“ Poslední zbytky soumraku se rozpustily za horami a Bärchenova nálada potemněla spolu s oblohou. Upřeně pozoroval plovoucí kmen. „Jestli si myslíš, že se u mě rozvinou nějaké otcovské pudy, jsi na omylu.“ Bärchenúv hluboký hlas přešel nejméně o oktávu výš. „Není spravedlivé připoutat mě k dítěti, které není moje. A není to spravedlivé ani pro to dítě. Měl by mít mateřskou lásku – oddanou a nezištnou.“
„Co se stalo s jeho matkou?“
„Bylo to groteskní. Břicho se jí zvětšilo, asi takhle.“ Bärchen natáhl ruce a jako by jimi obepnul obrovské břicho. „Kolik dětí se vejde do ženského těla? Dvojčata jsou běžná, o trojčatech se tu a tam povídá. Neumím si představit, jak ženy zvládnou donosit třeba jen jedno. Co ty?“
Helen zavrtěla hlavou. V zadní části krku ji pálilo kyselé víno.
„Mohl za to můj bratr. Měl být opatrnější a nedělat své ženě tolik dětí najednou.“
„Podle mě to moc ovládat nejde,“ namítla Helen.
„V naší rodině ano. Jedno stačí. Měl jim stačit Peter, po něm měli přestat. Ale ne, oni museli mít víc dětí. A teď se oba připojili k našim předkům v kryptě.“
Bärchen upřeně zíral na kameny v základech domu. Helen se podívala stejným směrem.
„Chceš tím říct, že ve sklepě máte hrobky? Že ty dveře ve sklepě vedou do krypty?“
Přikývl. „Já tam nakonec taky skončím. Ale ne moc brzy – jsem ještě mladý.“ Pokrčil širokými rameny. „Snažím se na takové věci nemyslet. V Paříži je snadné na ně zapomenout.“
Hladinu rozvlnil mrazivý vítr. Odložila svou prázdnou vinnou sklenku a zahřívala si dlaněmi paže. „A tvůj bratr?“
„Můj bratr nemohl žít bez své ženy. Musel odejít za ní.“
„Pojďme dovnitř, začíná být zima.“ Bärchen zavrtěl hlavou. „Nemůžu tě tady venku nechat samotného,“ naléhala a tahala ho za loket. „Jsi příliš melancholický.“
„Neměj o mě strach, Mausi,“ zasmál se. „Já za svými předky vůbec nespěchám. Život v Paříži příliš miluju, než abych se ho dobrovolně vzdal.“
Ve dveřích se zastavila, napůl uvnitř, napůl venku.
„Nevíš, co se stalo s Miminými ústy?“ zeptala se.
„Slyšel jsem, že to byla nehoda,“ odpověděl a obrátil se zpět k jezeru.
* * *
Bärchen odešel s prvními paprsky rozbřesku. Když Helen ráno vzbudila bolest, zahlédla z okna své ložnice, jak vesluje ve člunu přes jezero – každým zběsilým záběrem vesel s plesknutím rozrušoval vodní hladinu. Ještě nikdy ho neviděla pohybovat se tak rychle, tak usilovně napínat svalnaté tělo. Připadalo jí, jako by před něčím prchal.
Hruď jí sevřela úzkost. Kdyby na něj zavolala, otočil by se a vesloval by zpátky. Ale zámek okna se zasekl, západka byla v očku zatvrdlá mnohaletými nánosy prachu a písku. Chvíli západkou lomcovala, pak to ale vzdala. V hlavě jí tepali permoníci, v ústech měla, jako by je pokryl brusný papír a oči jako by měla zasypané pískem. Zalezla zpátky do postele a schovala hlavu pod polštář.
Když se odpoledne konečně odhodlala k návštěvě dětského pokoje, Mimi seděla na sedátku u okna, jehlu s nití složené v klíně.
Chlapce nebylo nikde vidět.
Helen si přisedla k Mimi na divan. „Jak dlouho už o Petera pečujete, Mimi?“
Dívka pokrčila rameny.
„Předpokládám, že když jste sem přišla poprvé, pokaždé, když se vám schoval, pročesávala jste celý dům.“
„Oui,“ přitakala Mimi.
„Ale už vás to unavuje. Povyrostl. Měl by se chovat spořádaně.“
Mimi sklopila hlavu.
Po růžolící tváři jí stekla jedna osamělá slza a dopadla jí na límeček. Bavlna na tom místě ztmavla.
Helen zatoužila otřít jí tu jemnou tvářičku kotníkem prstu a přiložit si pozůstatky její slzy ke rtům, jako by to byl nektar. Ale ne. V nějakém opileckém bistru v Pigalle by to nevadilo, ale tady se to nehodilo. Jen by tu dívku vyděsila.
Položila ruku Mimi na koleno, jen velmi zlehka. „Zůstaňte tady, já ho najdu.“
Helen našla Petera, jak sedí na okraji terasy. Natahoval nohy, jak se snažil ponořit prsty do vody. Zaklonil se, opřel se o ruce a posouval se blíž k okraji.
Helen se rozbušilo srdce. Kousla se zevnitř do tváře, aby potlačila výkřik – náhlý hluk by ho mohl polekat. Opatrně se k němu blížila, připravená vyrazit a chytit ho, kdyby začal padat. Když k ní chlapec otočil tvář, snažila se, aby její hlas zněl tlumeně a klidně.
„Pojď sem, Petere.“
Ignoroval ji. Pomalu popošla blíž k němu.
„Pojď odsud pryč, prosím.“
Když ho měla na dosah, popadla ho, odtáhla ho ke vchodovým dveřím a posadila ho na prahu. Pevně mu sevřela paže a sklonila se, aby se mu mohla podívat do očí.
„Petere, nemůžeš pořád utíkat, rozumíš? Je to nebezpečné. Co kdybys spadl do jezera?“
„Bitte, slečno.“ Chlapec zašoupal nohou. Zdálo se, že světlo odrážející se od jezera vybělilo z jeho pleti všechnu barvu.
„Ano, slečno Yorková. Tohle je tvoje první lekce angličtiny. Opakuj po mně: ‚Ano, slečno Yorková.’“
„Ano, slečno Yorková,“ zopakoval.
„Dobře,“ pochválila ho.
Zvedl ruku k její tváři. Krátce ji jednou pohladil a potom si kradmo strčil do úst dva prsty.
Helen od něj odskočila. Promáchla rukama. Pokusila se zachytit kliky, ale minula ji. Když upadla, narazila holení do hrany prahu.
Peter stál nad ní a pozoroval, jak sténá bolestí, svírá si nohu a kolíbá se na zemi jako želva převrácená na záda. Překulila se na bok a okrajem sukně si z nohy otírala krev.
Když se jí podařilo vstát, chytila ho za ruku. Při každém kroku se zapotácela a na schodech po ní zůstávala stezka rozmazané krve. S Mimi se potkala na horním konci schodiště. Helen jí vrazila chlapce do náruče, svalila se na zem a vyhrnula si sukni.
Krev jí po noze stékala do boty. Kůži na holeni měla sedřenou, poškozeným masem prosvítala zářivě bílá kost. Svezla se na jeden loket a začal se jí kalit zrak.
Mimi ji odvedla ke křeslu a zvedla jí sukni. Helen ucukla, ale Mimi se jí dotýkala jemně, její pohyby byly rychlé a citlivé. Na chvíli odběhla z místnosti a vrátila se s kusy látky a džbánem vody. Zatímco jí Mimi čistila ránu, Peter se přikrčil na sedačce u okna. Helen ho neustále bedlivě sledovala. Znovu plakal, a ústy bezhlasně stále dokola vyslovoval jedno slovo. Mamí.
Mimi zasunula cípek konce pod obvaz, pak stiskla Helen koleno a vzhlédla k ní, hnědé oči doširoka otevřené.
„Merci,“ vydechla Helen.
Mimi se usmála. Rozevřené rty odhalily bezzubé dásně. V dírkách vyvrtaných ve stoličkách měla prostrčené drátky. Helen ucukla. Zapřela se o okraj stolu a pomohla si tak na nohy. Doklopýtala k sedačce u okna, popadla Petera za ramena a silně jím zatřásla.
„To stačí,“ vykřikla. „Už žádné hry. Žádné utíkání a schovávání. Rozumíš?“
Chlapec zavzlykal. Ztlumila hlas a snažila se dosáhnout ke zdroji klidu hluboko ve svém nitru. „Neboj se, Petere. Já už se nezlobím. Co řekneš ty?“
„Ano, slečno Yorková.“
„Velmi dobře. Chápu, že se ti stýská po mamince a tatínkovi. Zemřeli teprve nedávno, postupem času se s tím ale dokážeš smířit.“
„Bitte, slečno,“ žadonil chlapec. „Máma i táta zemřeli před mnoha lety.“
* * *
Kuchařka s číšníkem jí nic nevysvětlili. Mezi svými jednoslovnými odpověďmi se spolu bavili tím svým nesrozumitelným bavorským dialektem, určitě se bavili o ní, jako by tam ani nebyla. A proč by neměli? Chovala se jako smyslů zbavená, kulhala po kuchyni, rozhazovala rukama a křičela na ně ve všech jazycích, které znala.
Helen se dvakrát zhluboka nadechla a zkusila to znovu.
„Před několika dny, v Paříži, mi Herr Lambrecht řekl, že jeho bratr právě zemřel. Že musí odcestovat do Meresee a převzít odpovědnost za svého synovce, dům a rodinné finance. Je to pravda?“
„Ano, Fräulein,“ odpověděl komorník.
Tak to bychom měli. Všechno bylo v pořádku. Svíravý pocit v hrudi Helen se uvolnil. „Ale Peter mi právě řekl, že jeho otec a matka jsou po smrti už mnoho let.“
„Ano, Fräulein,“ odpověděl komorník.
„Jak můžete odpovídat takhle?“ Helen cítila nutkání chytit ho pod krkem a třást s ním tak dlouho, dokud nezačne chrastit. „Jak můžou být obě tvrzení pravdivá?“
Komorník si přejel jazykem po zkažených zubech. „Já nemám žádné právo jakkoli odporovat Herr Lambrechtovi ani jeho synovci.“
Nemělo to smysl. Odbelhala se zpět do dětského pokoje. Mimi s Peterem tam stáli uprostřed koberce a čekali na ni.
„Petere, hraj si se svými kostkami. Až se vrátím, chci je vidět seřazené podle abecedy.“ Ukázala na kostky. „Ej-bí-sí.“
Klekl si na koberec a začal kostky skládat na sebe. Pro tuhle chvíli ji poslouchal. Ona mu ale nevěřila. Zaklínila židli pod kliku dveří a uvěznila tak oba uvnitř. Pak se odbelhala dolů do knihovny. Dveře byly zamčené, ale stačilo do nich jednou zprudka vrazit a otevřely se.
Stůl byl prázdný, přihrádky zaprášené, zásuvky prázdné kromě starých násadek, lahviček se zaschlým inkoustem a stříbrného nožíku na dopisy ve tvaru dvou propletených mořských hadů. Tolik dopisů, nedokážu se v nich vyznat, řekl jí Bärchen včera. Vzal si je všechny s sebou do Mnichova?
To nedávalo žádný smysl. Proč by jí Bärchen lhal? Věděl, jak zoufale na tom je. Nikdo už jí nechtěl půjčit a ani neměla co zastavit. Jela by s ním úplně kamkoli. Neměla na vybranou.
Zapálila si cigaretu a nasála horký kouř hluboko do plic. Když jí cigareta dohořela až k prstům, byla si jistá, že to všechno byla jen a jen její chyba. To pro ni bylo typické – vždycky se příliš usilovně snažila vymyslet další vtip a pořádně neposlouchala, co říkají ostatní. Bärchen jí řekl, že jeho bratr je mrtev, ale ne, že zemřel nedávno. Řekl jí, že Peterova matka zemřela na jaře, ale ne letos na jaře. To si jen sama domyslela. Nebo ne?
Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.
„Klíč od krypty.“ Helen natáhla ke komorníkovi ruku dlaní nahoru. „Dejte mi ho, prosím.“
„Já ho nemám, Fräulein.“
„Samozřejmě, že máte. Jste přece komorník. Kdo jiný by ho měl mít?“
Rozevřel sako a obrátil všechny kapsy naruby. „Mám jen tohle.“ Na konci řetízku od hodinek se otáčel modrobílý uhrančivý medailon. „Měla byste ho u sebe mít taky, Fräulein. Ochrání vás.“
Helen prohledala dům a se všemi nalezenými klíči se kulhavě vydala dolů po schodech do sklepa Jakmile ucítila slaný vzduch, začaly se jí zase sbíhat sliny.
Zapálila si cigaretu. Visela jí z úst, zatímco postupně zkoušela každý klíč. Ani jeden se nehodil do zámku od krypty.
Vrazila do dveří celou svou vahou, ale pevné železné závěsy se ani nepohnuly.
Nahlédla dovnitř klíčovou dírkou.
Jen tma.
Klekla si na zem a zašátrala prsty pode dveřmi. Zdola k ní dorazil jemný závan vzduchu, který jí počechral vlasy. Voněl lahodně, po mořské soli a koření, jako pěkný kousek telecího osmahlý rychle nad uhlíky rozpálenými doběla a nakrájený ostrým nožem na krvavé plátky.
Prsty se něčeho dotkla Zasunula ruce co nejvíc pode dveře, zachytila to konečky prstů a vytáhla to ven. Byl to malý obratel, ne větší než koneček jejího prstu. Helen ho držela těsně u plamene svíčky a obracela ho v dlani. Byl hnědý zaschlou krví. Otvor uprostřed kosti byl obalený bílými krystalky. Nabrala jich pár na špičku nehtu. Sůl.
Pod dveřmi bylo ještě něco – zub pokrytý zahnědlou krví. Od kořene mu visel kousek zmrzlé tkáně.
Helen se odbelhala nahoru. Židle byla o kliku dveří dětského pokoje zapřená tak pevně, že vyryla do podlahy dvě čerstvé rýhy, když ji odtahovala stranou.
Peter čekal na prahu. Mimi byla schoulená na sedačce u okna
„Ten je tvůj?“ Ukázala mu zub.
„Ne, slečno.“ Nakrčil rty. Jeho uvolněný zub stále ještě visel na vlásku z dásně.
„Tak odkud se tady vzal?“
Překvapeně na ni zamrkal, oči čisté a nevinné. „Bilte, slečno, já nevím.“
I když byl celkem vysoký, v tom okamžiku jí nepřipadal větší než batole. Jeho hlas zněl docela mile. Účinek lehce dětinské mluvy s těmi německými samohláskami byl roztomilý.
„Víš, kde je klíč od krypty?“
„Ne, slečno.“
„Byl jsi někdy uvnitř?“
„Ne, slečno.“
Byl jen dítě. Děti nemají pojem o čase. Znal vůbec rozdíl mezi měsícem a rokem? Nakonec se nedopracovala vůbec k ničemu. Pohněvala si komorníka s kuchařkou, ale to byla jen její chyba Měla se spíš pokusit se s nimi spřátelit. Ale na tom nezáleží. Bärchen se za pár dní vrátí a léto bude pokračovat podle plánu.
* * *
Helen přinesla Mimi s Peterem večeři, zabarikádovala je v dětském pokoji a pak si u kuchařky ve spíži vzala láhev klaretu. Postavila ji na stůl v jídelně vedle svého talíře. Žádná vývrtka a když po domě hledala klíče, ani na žádnou nenarazila Komorník je podle všeho schoval. Neviděla ani žádné cigarety. Musela si rozdělit příděly ze své zásoby v pouzdře, dokud se Bärchen nevrátí.
Zavolala na komorníka Když nepřišel, přinesla si z knihovny stříbrný nožík na dopisy a použila ho k vydolování zátky z lahve. Zvedla si láhev k ústům jako nějaký opilec v zastrčené uličce na Montparnassu. Víno pálilo, když jí stékalo vyprahlým hrdlem.
Helen schovala nůž na dopisy do kapsy a vzala si talíř i láhev vína ven na terasu. Ve vzduchu se vznášela svěží borová vůně. Na nebi mezi mraky obarvenými dorůžova zapadajícím sluncem se začaly objevovat první hvězdy. Třicet metrů od terasy se na hladině pohupoval plovoucí kmen. Stupně na terasu olizovaly pomalé vlny.
Už v sobě měla téměř celou láhev vína, když se k prvnímu kmenu přidal druhý. Vánek k ní donesl vůni soli. Zdálo se jí, že se k ní ty dva kmeny začínají přibližovat vlnivým pohybem úhořů.
Od hřbetů se jim odráželo světlo hvězd, zatímco klouzaly vodou – synchronizovaně se ponořovaly ä zase se vynořovaly jako nějaké dvě dlouhé sviňuchy.
Láhev jí vyklouzla z ruky a rozbila se na terase. Střepy skla odletěly do jezera.
Kmeny se obrátily a pohlédly na ni.
Helen se odbelhala do domu a zabouchla dveře. Rozběhla se do salonu a začala po podlaze tahat dubovou komodu. Shrnovala při tom koberec a odlupovala z podlahy hobliny laku. Přitáhla ji přes foyer a v tmavém dřevě vytvořila hluboké rýhy. Když konečně vchodové dveře zabarikádovala, lil se z ní pot. Ve zraněné noze jí pulzovalo s každým rozechvělým úderem srdce.
Přikradla se k oknu v salonu a mezi závěsy vyhlédla ven. Viděla jen jednoho z těch tvorů. Pohupoval se na vodě těsně u okraje terasy. Zase vypadal jako kmen, ji ale neoklamal. Viděla je. Dva dlouhé, inkoustové hady zvedající hlavy z vody a rozhlížející se tupě upřenýma mrtvolně bledýma očima.
Jen nějaký kmen, nic víc.
Kmen se převrátil. Přes hřbet se mu přelila voda Otevřel tlamu. Světlo hvězd odhalilo stovky zubů, tenkých jako drát a zahnutých.
Jen nějaký kmen, nic víc.
Bärchen byl lhář.
* * *
Kuchařka s komorníkem seděli u kuchyňského stolu, skláněli se nad svou večeří, mezi nimi hořela svíce.
„Předpokládám, že mi řeknete, že v jezeře nežijí žádní hadi. Herr Lambrecht říká, že to jsou kmeny, a vy nemáte žádné právo mu jakkoli odporovat.“ Rozhodila doširoka paže. „Kdyby vám jedna z těch příšer ukousla nohu a Herr Lambrecht by řekl, že to tak nebylo, vy byste s ním souhlasili.“
„Přejete si další láhev vína, Fräulein?“ zeptal se jí komorník.
„Samozřejmě.“ Udeřila pěstí do stolu tak, až jim nadskočily talíře. „Ale radši bych se dozvěděla, jako moc mi Herr Lambrecht lhal a proč.“
Komorník pokrčil rameny a vrátil se ke svému jídlu.
Helen prohrabávala kuchyňské zásuvky a vytahovala z nich všechny nástroje na stůl – nože, vidličky i tenký železný rožeň – všechno, co mohla najít a co bylo dlouhé, tenké a pevné. Zabalila si je do utěrky, popadla ze stolu svícen a odtáhla všechno dolů.
Zpod dveří pronikal dovnitř lahodný, slaný vzduch, výraznější než předtím. Helen zakručelo v břiše. Zapálila si cigaretu a vyhrnula si rukávy.
Bílý povlak na stěnách a dveřích nebyla námraza, ale sůl. Seškrábla vrstvičku z oka jednoho z gryfů. Zalezla jí pod nehet, hustá a hrubá.
Helen si olízla sůl z prstu a strčila do klíčové dírky filetovací nůž. Cítila západku uvnitř i výstupky, které určitě vytvářela sada západek. Klapaly, když projížděla nožem tam a zpátky. Čepel se zařezávala do rohů dírky, ze kterých odlupovala jemné mosazné hoblinky. Ale nůž byl příliš široký, příliš nemotorný.
Pak zkusila železný rožeň. Zanechal jí na dlaních patinu lepkavého tuku. Postupně na zámek zaútočila všemi nástroji a tiše při tom zoufale úpěla Ťukla čelem o dveře, jemně, jednou, dvakrát.
Na odkryté pokožce ji zamrazilo. Na rukou jí naskočila husí kůže. Ústa jí zaplavily kyselé sliny.
Nakonec vytáhla z kapsy nůž na dopisy. Zastrčila do zámku jeho hrot a opřela se do dveří, jako by je chtěla přes celou šířku obejmout. Nakoukla do klíčové dírky, ruku vedle tváře jako lukostřelec s napnutou tětivou.
Olízla si sůl ze rtů. Zámek cvakl. Dveře se na prst pootevřely, panty zaskřípěly.
Z podlahy vyskočila nějaká malá mokrá kost a udeřila ji do nohy. Otočila se.
Peter stál těsně za ní.
Světlo svíčky mu poskakovalo po tváři, bradě s dolíčky i úhledně učesaných světlých vlasech lemujících tvář. Byl ještě dítě. Sirotek. Bez přátel. Už si získal její sympatie. Nezasloužil si její péči?
„Ahoj.“ Mluvila na něj vlídně. „Jak ses dostal z dětského pokoje?“
„Bitte, slečno Yorková. Dveře se otevřely.“
Židle musela spadnout. Nezaklínila ji dost silně.
Peter zíral na dveře krypty. Měla by ho odvést zpátky nahoru, říct Mimi, aby ho uložila do postele, ale on by stejně zase přišel sem dolů. A nebyl to snad jeho domov?
„Víš, co je za těmi dveřmi, Petere?“
„Máma,“ odpověděl.
„Ano, to mi řekl tvůj strýc. Nejen ona, ale celá vaše rodina – všichni tvoji předkové, ve svých hrobkách. Víš, co je to hrobka?“ Zavrtěl hlavou. „Velká krabice vyrobená většinou z kamene. Nebo někdy výklenek v kamenné zdi. Rodinné krypty jsou obvykle na hřbitovech nebo v kostelech. Ale tvoje rodina.“
Zaváhala Tvoje rodina je zvláštní, pomyslela si. Potřebovala jen zjistit, jak přesně je zvláštní.
„Opravdu chceš vidět hrobku své maminky?“
Peter přikývl.
Vzduch, který se vyhrnul ven, když otevřela dveře, měl masitou, kovovou příchuť. Žaludek se jí zhoupl hlady; zamlžil se jí zrak. Plamen svíčky zastínila vlastním tělem. Peter ji vzal za ruku a vedl ji do krypty.
Helen už nějaké krypty viděla Neděsily ji. Když jí bylo pět, dívala se, jak se za její matkou uzavírá hrobka na hřbitově Highgate. Svou první dívku políbila v kryptě na St. Bride, když ukradla klíče jáhnovi. A účastnila se i večírků v pařížských katakombách, kde popíjeli šampaňské a okukovaly je při tom tisíce zvědavých lebek.
Tohle ale žádná krypta nebyla.
Chodba ústila do velké jeskyně, stěny pokryté krystalky soli byly prošpikované výklenky lidské velikosti, hrubě vytesané ve skále nějakými primitivními nástroji. Některé byly hluboké, možná šlo o průchody, některé naopak mělké a prázdné a jiné zase zakrývala krusta barvy zaschlé krve, ze které po stěnách pokrytých krystaly unikaly nějaké nečistoty. Jednu z nich měla přímo nad levým ramenem. Součást krvavé kaše tvořily i drobné kostičky. Vonělo to jako čerstvé maso.
Několik – jen pár z nich – zahalovaly pavučiny stejně bezkrevné světle růžové barvy jako Peterova pleť.
V dolní části jeskyně se vytvořilo široké jezírko olejnaté vody, která se chvěla a šplouchala.
„Mami,“ řekl Peter. „Tati.“
„Neřekla bych, že jsou tady, Petere,“ zašeptala a začala s ním ustupovat zpět směrem ke dveřím.
Vyprostil svou ruku z jejího sevření. Běžel k výklenku pokrytému pavučinami a strčil ruku hluboko dovnitř. Popadla ho za sako a odtáhla ho pryč. Prameny přichycené k jeho paži se protáhly, až popraskaly. Když se ruka objevila, pevně svírala kroutící se ponravu velikosti dětské hlavy. Když vrazil prsty do těla ponravy, z rány začala odkapávat čirá tekutina. Larví oči byly jen temné skvrny za závojem kůže. Malá, bezzubá tlamička se otevírala a zavírala v agonii.
„Bráška,“ řekl Peter. Zvedl si tu ponravu ke rtům a otevřel ústa.
Helen mu ji vyrazila z ruky. Ponrava se odkoulela po podlaze jeskyně, a žbluňkla do jezírka.
Rozběhla se a táhla za sebou Petera za loket.
Zabouchla dveře a zapřela se do nich ramenem. Opřela se o ně celou svou vahou, zatímco do zámku vrážela nůž na dopisy. Dveře se jí povedlo odemknout čirou náhodou. Nikdy se jí nepodaří je zamknout, ani za sto let, i když teď má takový strach.
Nemohla uvěřit vlastní hlouposti. Že otevřela dveře, které měly zůstat zavřené. Že šla někam, kam nepatří. Důvěřovala Bärchenovi, jako by ho dobře znala. Jako kdyby to byl člověk.
„Jsem strašně, hrozně hloupá,“ říkala si polohlasně.
Zámek cvakl. S pocitem úlevy padla na všechny čtyři. Nohou jí vystřelovala bolest. Zatmělo se jí před očima.
Peter zvedl svíčku. „Ano, slečno Yorková?“
Nasála vzduch přes zaťaté zuby a převalila se, aby se mohla posadit zády ke dveřím. Měla by od Petera utéct, utíkat, jak nejrychleji mohla, co možná nejdál. Do hor, do lesa, kamkoli, jen nezůstat tady. Ale nevěřila, že by se dokázala udržet na nohou. Ještě ne.
„Pamatuješ si svoji maminku? Svého tatínka? Víš, co jsou zač?“ Příšery s prázdnýma vytřeštěnýma očima Hlas jí přecházel do jekotu. „Víš, co jsi ty zač?“
„Ne, slečno Yorková. Znám vás.“
Sedí si jí k nohám a zasunul své ruce do jejích. Prsty měl lepkavé od tekutiny z ponravy. Páchla hnilobou, jako staré maso, celé zelené, se spoustou hemžících se červů. Zvedl se jí žaludek. Potom ještě jednou. Dvakrát zalapala po dechu a pak se ten pach změnil. Zakručelo jí v břiše. Zvedla si Petrovy prsty k ústům a dočista je olízala, jeden po druhém. Pak vysála zbytky šťávy z jeho rukávu.
Z druhé strany dveří toho bylo mnohem víc, v jezírku na kamenné podlaze. Mohla by ty dveře znovu otevřít. Ale Peter vypadal tak unaveně. Oční víčka měl opuchlá a pod očima měl dva černé kruhy z vyčerpání.
„Pojď sem,“ vyzvala ho a chlapec se jí stulil přímo do otevřené náruče.
* * *
Helen sledovala, jak Mimi Petera svléká a ukládá ho do postele. Když chtěla chůva odejít z pokoje, Helen ji zastavila.
„Ne. Zůstaneme tady. Peter nemůže být sám. Musíme se o něj postarat.“
Mimi sklopila hlavu.
„Rozumíte?“
„Oui“
„Já si to nemyslím. Nechala jste Petera jít – pokaždé. Ani jste se nesnažila ho zastavit. Proč se o něj nestaráte? Je to ještě dítě.“
Chlapec je pozoroval, ruce složené pod tváří na polštáři. Mimi sklopila zrak. Po tváři se jí řinula slza
„My dvě musíme zajistit Peterovo bezpečí, aby z něj mohl vyrůst stejně zdravý a silný muž jako jeho strýc. A pak jako jeho rodiče, venku na jezeře.“ Helen si povzdechla „Kéž bychom si my dvě mohly pořádně promluvit.“
„Oui.“
„Počkejte tady,“ požádala ji.
Odběhla pro tužku a papír. Když se vrátila, Peter spal.
„Řekněte mi, proč jste ho nechala odejít.“
Mimi zápolila s tužkou. Ani ji nedokázala pořádně držet a jediná značka, kterou zvládla na papíře nakreslit, byl nakloněný kříž uvnitř neumělého obrysu připomínajícího náhrobek.
Mimi se třásl spodní ret. Na papír dopadla její slza Helen vzala tužku z Mimiiných třesoucích se prstů. „To nevadí,“ utěšovala ji.
Mimi vylezla na postel a lehla si vedle Petera.
Helen vtáhla z chodby dovnitř těžké křeslo a posunula ho před dveře. Možná mu nezabrání, aby unikl ven, ale kdyby se pokoušel ho odtáhnout, měl by ji ten hluk vzbudit. Pak si zula boty, vklouzla do postele, natáhla ruku objala Mimi a položila si dlaň na Peterovo rameno.
Dívka plakala Záda dotýkající se Heleniny hrudi se jí chvěla
„Nic se neděje,“ zašeptala Helen a pevněji k sobě přivinula „Všechno bude v pořádku.“
Mimi se rozplakala ještě víc.
Helen si myslela, že bude vzhůru celou noc, ale Peter byl v bezpečí, v pokoji bylo teplo, postel byla pohodlná a Mimiiny vzlyky byly rytmické a uklidňující. Helen usnula a propadla se do říše snů obydlené kluzkými inkoustovými tvory, kteří se svíjeli, lapali po ní a zakusovali se jí do kůže. Když se probudila, oknem dovnitř pronikalo měsíční světlo a vrhalo na koberec zkřížené stíny okenních rámečků. V nohou jí pulzovalo. Hodiny odbily čtvrtou.
A Peter i Mimi byli pryč.
Na polštáři ležely dva světlé kousky měděného drátku, každý dlouhý patnáct centimetrů, oba zkroucené a zprohýbané a s zubatými konci.
A spolu s nimi krvavé skvrny.
Helen doběhla do kuchyně, kde zápolila se svíčkou, téměř si zapálila rukáv, když ji připalovala od uhlíků ze sporáku. Vrhla se dolů, bosé nohy na mrazivých schodech, a když ji do nosu udeřil ten zápach, klopýtla. Uklouzla na nějaké kosti a měla co dělat, aby se neřítila dolů po hlavě.
Se sípáním se opřela o zeď. Ten pach byl opravdu velmi pronikavý. Vlnil se, vinul, proplétal se jí. Připomínal jí poslední kapku whisky v křišťálové karafě jejího otce, první letní jahody, poslední kousek vánočního pudinku rozpadaný po porcelánovém talířku se zlatým lemem, který olizovala táhlými pomalými pohyby jazyka.
Připomínal jí vlhkou vůni na jejích prstech, právě vytažených z nějaké hezké dívky v šatně na plese Mayfair a zakrytých hedvábnou rukavicí, kterou pak při valčíku položila na šarlatové rameno jednoho mladého plukovníka.
Ta vůně byla tak intenzivní, tak jasná, že osvětlovala schodiště. Vzduch překypoval vůněmi tak výraznými a neobsažitelnými, že se přelévaly od jednoho smyslu ke druhému, zaplašily všechny stíny a naplnily svět hudbou.
Helen klesala z jednoho stupně na další, kolena se jí podlamovala, každý krok jí prudce otřásal boky a páteří. Motala se jí hlava. Sklep zaplnily aureoly, duhy a miliony sluncí koncentrovaných a zaměřených galaxií čoček, tančících, poskakujících a překypujících životem.
Jediným tmavým bodem v celém sklepě byla Mimi.
Chůva se krčila přede dveřmi krypty. Vlnila se, zmítala se, narážela tváří do dřeva, jako by se jím snažila prokousat. Na práh stékala krev.
Mimi měla vykloubenou čelist. Ústa se jí tak s každým trhnutím doširoka otvírala. Nos měla nateklý, horní ret rozdrcený, kůži na lících sedřenou.
Zbytky svých zubů měla rozházené u nohou.
Helen ji popadla oběma rukama za nohu a zabrala, aby ji odtáhla. Mimi zarývala prsty do podlahy, rozdrcenými nehty se zachytávala hran kamenů.
„Slečno Yorková?“
Při zvuku Peterova hlasu se vzduch zaplnil duhami.
Peter stál u paty schodiště, osvětlený záplavou pestrých světel. Vrhaly vzory přes jeho obličej a kolem hlavy mu vytvářely jiskřivou aureolu.
Mimi zaklonila hlavu a křičela, jazyk připomínající krvácejícího živého tvora se jí snažil uniknout z doširoka otevřených úst, z vykotlané tlamy, která kdysi bývala dívčí tváří.
Mimi se vrhla nahoru po schodišti. Helen ji pronásledovala.
„Petere, utíkej!“ zavyla Helen.
Mimi chlapce pevně objala Chrčivý dech z vykloubených úst rozstřikoval po stěnách krev. Pustila se chodbou, Peter se kymácel jako hadrová panenka Helen vyrazila za ní, chytila chůvu za vlasy, sukni, rukávy. Ve foyer se jí podařilo popadnout Petera za nohu a prudce jí ho vytrhnout.
Mimi se nehty zaryla do těžké bedny a zabrala Bedna se zarývala do podlahy a třísky od ní odletovaly přes foyer. Mimi otevřela dveře a otočila se. U nohou se jí tvořila kaluž krve. Jazyk se jí svíjel hluboko v krku. Zvedla ruce, jako by toužila sevřít Petera v náručí.
Helen si Petera pevně přitiskla k hrudi. Přitiskla si jeho hlavu ke krku, aby neviděl zdevastovaný obličej své chůvy.
Mimi skučela Pak‘ se vypotácela ze dveří a přešourala se přes terasu. Na samém okraji se na chvilku zastavila, pažemi se snažila udržovat rovnováhu. Chvilku před tím, než přepadla, vystřelil z vody inkoustový tvor. Jeho čelisti ji přivítaly s lehkým šplouchnutím.
* * *
Chlapec si klekl vedle Helen na sedačku u okna v dětském pokoji a přitiskl nos na okenní tabuli. V jezeře plula dvě vlnící se těla, osvětlená bledými paprsky úsvitu nahlížejícího přes vrcholky hor.
„Pojď si sednout sem.“ Helen poklepala na stoličku před sebou.
Když se slunce vyhouplo nad vrcholky, Petrova matka s otcem byli pryč, možná aby se přes den vyspali na dně jezera nebo v jezírku v kryptě, aby tam hlídali své drahocenné, výjimečné děti.
Helen byla s Peterem ve dne i v noci. Téměř z něj nespouštěla zrak, nikdy se od něj nevzdálila. Věnovala mu veškerou svou péči a pozornost, dokud ji nezačaly řasy škrábat na suchých a pomačkaných očích, jazyk nevyschl na troud a do uší jí nezačalo bušit volání zdola.
Ta vůně do ní vklouzla jako příjemný příslib. Světla pohybující se na periferii jejího vidění ji volala a vedla dolů do jeskyně.
V noci se hadi pohybovali ve vlnách, pohupovali se, jak tančili v rytmu otřásajícím domem. Nemusela se dívat z okna, aby je viděla; objevovali se jí před očima při každém mrknutí. Vábivě.
Helen to zvládala tři dny, než zkolabovala Když už nevládla perem, když se jí rukopis změnil v nemotornou čmáranici, už to dál nevydržela Jediné, na co se dokázala soustředit, byla krypta Svíral ji ukrutný hlad, který ji opanoval a vedl po jednom schodišti za druhým jako horká řeka ke zdroji toho jediného na světě, po čem se dalo toužit.
Ruce měla příliš neohrabané než, aby dokázala otevřít dveře, ale to nevadilo. Mohla si cestu prokousat. Ta vůně samotná byla dost výživná. Každé zakousnutí bylo požehnáním. Utápěla se v něm. Oddávala se tomu tak, až se její vědomí drželo na jediném vlákně.
Svět se zhroutil do bolesti, když ji Peter vytáhl ze sklepa. Trošku se mu vzpírala, nedokázala se s ním ale prát. Protože by mu tím mohla ublížit. Když provlékl drátky zbytky Heleniných zubů a čelistí a pevně je stáhl, světlo ji opustilo, volání ustalo a dům potemněl.
„Budete teď v pořádku, slečno Yorková?“ zeptal se jí Peter. „Oui,“ odpověděla.
Poprvé vydáno v online časopise Tor.com v lednu roku 2017 Přeložil Tadeáš Pelech