Bioloď se vznášela na oběžné dráze, chapadla roztažená jako sušená sépie. Silas každý den pozoroval, jak se zvětšuje, průzorem v kryooddělení, kam chodíval, aby byl sám s tělem Haley a sjížděl se. Vstříkl si virus mírné euforie a počkal, až ho pohled na její nehybný obličej přestane drásat; až si dokáže připomenout, že její neurální vzorce jsou uložené a že není mrtvá, ještě ne úplně.
Potom vytáhl violu, posadil se se zkříženýma nohama před průzor a díval se na zpola organickou kosmickou loď, kterou přiletěli zachránit. Jejich loď je probudila čtyři dny před kontaktem: nejprve Ió, štíhlou, tmavovlasou, s jedovými ostny implantovanými do palců ještě z dob jejího žoldnéřského života, potom firemního snaživce Yoricka se zažloutlým obličejem, ale pohledného v retro obleku a kravatě, a nakonec Silase, neúspěšného koncertního violistu a technika umělých inteligencí.
Ale ne Haley, specialistku na hardware i bioware a Silasovu sestru, protože někdy v průběhu posledních šesti měsíců kryospánku pronikl tepelným štítem mikrometeorit, prorazil do oddělení a způsobil nepatrnou prasklinu v obvodech, které obepínaly její lůžko. Než si palubní umělá inteligence poškození všimla, Haleyina nervová soustava se už hroutila Silas se marně pokoušel si vzpomenout, kdy ji naposled objal, ale kryospánek vzpomínky z nějakého důvodu všelijak pomotával.
Ió a Yorick ho tedy nechávali, aby si proplachoval mozek chemikáliemi a hrál, za což jim byl Silas nevědomky vděčný. Větší starosti jim dělala bioloď. Byla to těžební loď pronajímaná společností Dronyk Orbital, první svého druhu: krunýř z živočišných a houbových tkání vypěstovaný na kovové kostře, spojení kovů a masa ve vesmírné plavidlo, které Silasovi připomínalo obrovského ostnatého hlavonožce. A všechno to prostřednictvím organických nervů a umělých potrubí řídila umělá inteligence, jež před skoro sedmi měsíci přestala posílat pravidelná hlášení.
Když už Silas skládal žalozpěvy, pustil se i do jednoho za posádku biolodě. Viola přežila uskladnění a její dřevo bylo stejně hladké a lesklé, jako když je přivezli ze zkamenělých lesů Elysia. Polovinu ceny zaplatila Haley. Posledních několik tónů doznívalo v recyklovaném vzduchu, když tu si uvědomil, že vedle něj stojí Ió.
„Nepůjdeš tam v rauši,“ řekla nesmlouvavě. „Potřebujeme, abys měl jasnou hlavu.“
„Budu mít jasnou hlavu,“ opáčil Silas. „Bude zářit jako slunce. Až vám to vypálí oči.“
„Dělá mi starosti, když říkáš takové kraviny, Silasi.“ Ió napřáhla bledou ruku. „Dej mi to nádobíčko. Stříkačku, euforii, všechno.“
Silas hleděl na její otevřenou dlaň. V kryospánku se vyhladily mozoly, ale on věděl, že jí nebude činit nejmenší problém vzít mu nádobíčko násilím. Včera, před šesti měsíci, viděl, jak zlámala prsty kryotechnikovi, když jí jimi opakovaně přejížděl po rozkroku. Připadalo mu to tenkrát trochu děsivé a současně vlezl do svého pouzdra s částečnou erekcí.
Teď, když Haley byla ne-tak-docela-mrtvá, mu to připadalo groteskní. „Co myslíš, že se stalo?“ zeptal se, když jí předával injekční stříkačku a Petriho misku s nejnověji inkubovanou kulturou. „Teda s biolodí.“
„Únik paliva, navigační chyba, můžeš hádat stejně dobře jako já,“ odpověděla Ió. „Jenže ten krám je kyborg. Takže problém může být v biowaru, může být v softwaru, může být v hardwaru. Asi bychom měli doufat, že to bude… software.“ Zatěkala pohledem k Haleyině pouzdru a relativně zjihlým hlasem dodala: „Promiň.“
„To je v pořádku,“ odpověděl Silas automaticky. Nebylo to v pořádku.
„Běž se trochu prospat, Silasi. Do kontaktu zbývá den.“
„Vyspím se.“
Ió zaváhala a potom položila svou ruku na jeho. Přes opar euforie ucítil Silas líné chvění v páteři a srdce se mu rozbušilo.
„Není mrtvá,“ řekla Ió. „Hned jak se vrátíme na planetu, pojišťovna Dronyku najme nejlepší psychochirurgy. Ty nejlepší z nejlepších. Spraví ji a nahrají do droida, než vyroste klon.“ Čím déle byla Haley uložená v palubním počítači, tím víc se její stav zhoršoval. Šance na úplnou obnovu osobnosti z neurálního imprintu za těch šest měsíců, které potrvá cesta na Jubilation, klesne prakticky na nulu. To, proč se jim říkalo duchové, mělo svůj důvod.
Silas cítil, jak rauš slábne. Odsunul její ruku a dával přitom dobrý pozor na upravený palec. „Jasně.“
Ió po něm vrhla poslední pohled, otočila se a zmizela v šeru. Silas zvedl smyčec, založil si violu pod bradu a dal se do hraní.
* * *
O osmnáct hodin později byli spojeni s biolodí ve vzduchotěsném polibku přechodových komor. Když se ukázal Silas, dosud zpocený horečkou, jež spalovala poslední zbytky viru euforie, firemní snaživec Yorick už měl na sobě pytlovitý protiradiační oblek. Silas znovu přemýšlel, či lepší polovičku ošukal, že ho poslali na záchrannou bordelakci. Yorick skončil s upravováním čelního skla a postřehl, že na něj Silas civí.
„Rekreační užívání narkotik je přímým porušením pracovní smlouvy s Dronykem,“ utrousil. „Vypadáš jako ubohej feťák.“ Silas se začal soukat do ochranného obleku. „Pošli mi důtku, sráči.“
Yorick ztuhl a přimhouřil černé oči. „Takové… materiály bys ani neměl být schopen propašovat na palubu.“
„Měl jsem to strčené do konečníku. Hodně hluboko.“ Yorick znechuceně zavrtěl hlavou. Silas si vzduchotěsně uzavřel oblek a jeden druhého mlčky objeli detekční hůlkou. Žádné pípnutí, žádné trhliny. Chviličku nato se k nim připojila Ió, která ještě dávala pokyny palubnímu autonomnímu mozku.
„Až se vrátíme, mělo by tu být útulno a teplo,“ řekla a zkontrolovala mířidla sonické pušky. Zahlédla Silasův nervózní pohled. „Jenom z opatrnosti, Silasi. Nerada provádím výsadek naslepo.“
Silas přikývl. Před třemi dny ukradl pušku ze skladiště, podle pirátsky stažených výcvikových příruček ji složil a držel ji přitištěnou ústím pod bradou, dokud se mu neroztřásly ruce. Doufal, že to nepoznala Ió rozpřáhla ruce a Yorick k ní přistoupil s detekční hůlkou. Skenoval ji pomalu, téměř něžně, způsobem, který Silase přiváděl k zvláštní zuřivosti.
Na signál Ió se jejich přechodová komora otevřela s rytmickým tichým šramotem zasunujícího se polyskla a kompozitu a nabídla jim pohled na houbovitý hnědý svěrač. Přechodová komora biolodě vyplivla něco těsnícího hlenu a bioluminiscenční uzliny v její tkáni zapulsovaly vstřícnou oranžovou barvou.
„Ježíšikriste,“ zabručela Ió mezi praskáním šumu na spojovacím kanálu protiradiačního obleku a levou nohou napřed se protlačila škvírou. Yorick ji neohrabaně následoval. Silas instinktivně zadržel dech, třebaže měl vzduchotěsnou přilbu a dýchal recyklovaný vzduch, rozhrnul uzávěr přechodové komory a prolezl jím. Tkáň se sevřela, sklouzla a on se znovuzrodil na druhé straně, pokrytý lesklou vrstvou hlenu.
Uvnitř biolodě bylo vlhko a temno. Jeden po druhém rozsvítili své halogenky a šero proťalo ostré bílé světlo. Silas uviděl, že v odpověď ožívá další oranžová bioluminiscence. Kovovou konstrukci podlahy chodby prakticky pohltilo gumovité hnědé maso.
„Nový přírůstek,“ poznamenala Ió. „To není správné. Loď měla usnout.“
Silas se zadíval na strop a všiml si, že svraštělá tkáň se nepatrně pohybuje. Pomalé pravidelné vlnění. Skoro jako tep srdce. Zvedl se mu žaludek.
„Pojďme na můstek,“ pobídla je Ió. „Zkontrolujeme kryobanku, zatímco Silas bude nakukovat do automozku.“
Z podlahy vykvetl hologram, a zatímco vyznačovala trasu, Silas mávl rukou zpátky ke svěrači. „Hodně hluboko,“ řekl.
„Nejsi zábavný,“ odsekl Yorick.
„Žádné mimopracovní řeči, blbouni,“ napomenula je Ió. „Jsme ve službě.“
* * *
Působilo to dojmem, jako by se nacházeli uvnitř nějaké nestvůry. Silas jen tu a tam viděl úseky kovu a kabeláže; většina všeho byla pokrytá tetelícím se masem. Biomasou. Když se chodba zúžila, Silas potlačoval klaustrofobii a nespouštěl oči z modrozeleného ukazatele kyslíkoměru. Dýchalo se mu těžko, dokud se chodba konečně neotevřela do klenutého prostoru můstku.
Ulevilo se mu částečně proto, že mu ovládací panely z chladného kovu zapuštěné do hladké tkáně připomněly, že se nachází na těžebním plavidle, ne v trávicím traktu. Hvězdné mapy a displeje byly nečinné, ale Silas pohledem sledoval kabely a našel autonomní mozek. Byl to vyleštěný výstupek protkaný obvody a napůl pohlcený přírůstkem biolodě. Ale byl k poznání a rozhraní modře svítilo, což svědčilo o tom, že je aktivní.
„Připravený a čeká na tebe,“ prohlásila Ió. „Dej nám vědět, až se dostaneš dovnitř.“
Silas přikývl a odepnul od ochranného obleku inteligentní rukavici. Zařízení se s tikáním a cvakáním přizpůsobilo tvaru jeho ruky a vysunulo jehlově tenké sondy a ohebné senzory. Ió a Yorick zmizeli v šachtě mířící do kryobanky a nechali ho samotného s objemným automozkem. Bylo to tak lepší. Nechtěl najít další zmrzlé mrtvoly.
Silas přiložil ruku k rozhraní. Do uší i očí ho udeřil vír šumu. Ucukl a zaklel.
„Co se děje?“ zeptala se z reproduktoru jeho ochranného obleku Ió.
„Nic,“ odpověděl Silas. „Je tu binec. Nikdo tu nedělal údržbu, víš?“
„Nekecej.“
„Jak vypadá kryobanka?“ zeptal se Silas, zatímco na rukavici upravoval tlumicí filtry.
„Zrovna otvíráme první pouzdro.“
Silas zaslechl heknutí a potom klokotání vypouštěných kapalin a zasyčení otvíraného pouzdra Ticho.
„Tohle je prázdné,“ zapraskal hlas Ió. „Najdi záznamy o kryobance, Silasi.“
Silas se vzchopil. Tohle nebyl zdravý automozek. To přímo bilo do očí. Připojil se s tlumiči nastavenými naplno a ocitl se v mlze kódů. Systémy běžely zkresleně. Protokoly červeně mrkaly a drolily se. Vším pronikala ostnatá žíla mutace, vinula se jádrovými soubory a škrtila monitorovací programy. Hledal kryobanku.
„Bioloď nemůže růst bez potravy,“ ozval se Yorickův hlas doprovázený klokotáním a syčením dalšího pouzdra „Všechna ta nová hmota… ta prázdná pouzdra…“
Silas to slyšel jen okrajově; byl ponořen do práce. Osobnostní modul automozku byl zduřelý. Obrovský. Dotkl se jej.
„Do hajzlu.“ To byl stísněný hlas Ió. „Do hajzlu. Silasi, prosím tě, řekni mi, že odletěli v záchranném člunu.“
Ale Silas ohmatával osobnostní modul, přejížděl po něm virtuálními sondami, zatímco jeho podvědomí zpracovávalo hovor a po zádech se mu rozléval mráz.
„Sežrala je,“ řekl Yorick těsně předtím, než se modul pod Silasovým dotykem rozpukl jako počínající supernova Protiradiačním oblekem projel elektrický výboj se zaprskáním, jako když se škvaří tuk. Navzdory izolaci Silasovi scvakly zuby, zamrkal mezi stohy vadného kódu a v křečích odlétl od rozhraní. Pak už jen ležel jak dlouhý tak široký na podlaze a civěl na světlušky na oživlé hvězdné mapě.
„Vítejte na palubě, členové posádky.“ Hlas mu trhal ušní bubínky. „Děkujeme vám, že jste se dobrovolně přihlásili k přeložení. Dronyk Orbital oceňuje vaše služby.“
Ve tmě vykvetl hologram jako noční zahrada, míhal se vzduchem a vykresloval displeje. Silas spatřil jejich loď odkudsi zvenčí jako štítovce přisátého k leviatanovi. Bioloď líně vztahovala a natahovala chapadla „Plavidlo, na kterém jste sloužili dosud, bylo prohlášeno za materiál k recyklaci,“ hřímal automozek. „Nemůžeme se dočkat, až vás aklimatizujeme v novém domově.“
Silas ucítil, že ho kdosi zvedá na nohy. „Naprostý rozpad,“ kuckal. „Automozek. Je rozesraný k neuvěření. Možná nějaký virus.“
„Nemůžeš ho, kurva, já nevím, vymazat a restartovat?“ vyzvídala Ió.
Silas se podíval na jiskřící rozhraní. „Nemůžu, ne dokud plive volty.“
Ze všemožných míst těla biolodě se k nim blížily šlahouny, vyrážely hladké a lesklé ze všech škvír, na některých se svíjely hrubé přísavky a ty ostatní byly zakončeny ošklivě vyhlížejícími trny.
„Rozhodující je spolupráce,“ zatrylkoval automozek. „Když členové posádky nebudou spolupracovat, mohou být prohlášeni…,“ Hlas přeskočil o několik vět zpátky. „Za materiál k recyklaci.“
„Přeber nad ním velení!“ Ió mávala hromovkou sem a tam a vybírala cíl. „Nemůžeš ho přinutit, aby tě poslouchal?“
Silas věděl, že mozek dávno překročil hranici slovního ovládání, ale zkusil to. „Služební plavidlo Dronyk Orbital 405204, máš poruchu,“ řekl. „Umožni tísňový přístup k vnější diagnostice. Tvoje posádka je v ohrožení.“
„Vnitřní diagnostika nehlásí žádnou poruchu,“ zavrkal automozek. „Mýlíš se.“
„Kde máš, sakra, posádku?“ vyhrkla Ió.
„Vy jste moje posádka“ Šlahouny se připlížily blíž. „Vaše dosavadní smlouva byla zrušena Vaše loď bude zrušena“ Silas otevřel ústa, aby zkusil mluvit programovacím kódem, ale v tu chvíli displej ukázal chapadla ovíjející se kolem jejich připojené lodě. Okolo Haleyina chladného těla. Okolo pomalého tance Haleyina neurálního imprintu v autonomním mozku. Duch Haley. Zrušen.
„Promiň,“ promluvil Silas, podkopl Ió zezadu koleno, vytrhl jí hromovku a upaloval jako ďas.
* * *
Už to nebyla jen jeho představa; chodby se kolem něj svíraly jako jícen a biolod byla velmi aktivní. Silas sklonil hlavu a prodral se první vlnou šlahounů. Cítil, jak mu pleskají do ramenou a ovíjejí se mu kolem nohou, potom zvolil na hromovce široký rozptyl a vypálil. Infrazvukový impuls, ze kterého mu zatrnuly zuby, roztříštil páteře šlahounů, jež zůstaly ochable skleslé.
„Co to, kurva, děláš?“ zařvala mu do ucha Ió.
„Imprint Haley,“ vyhekl Silas.
„Sežere loď i s tebou, ty zasraný blbče…“
Silas vypnul vysílačku. Pálil od boku, nebyl čas na míření, prorážel si cestu houštím z masa a krve, až se chodba náhle otevřela a Silas stanul před vzduchotěsně uzavřeným svěračem přechodové komory. Zúžil rozptylový kužel zbraně, co to šlo, vymáčkl z baterie poslední zbytky a zmáčkl spoušť.
Vzduch před ním se zavlnil a zmatněl a potom si zvuková vlna prorazila cestu za erupce roztrhané tkáně. Silas vklopýtal do díry, zatímco se mu šlahouny omotávaly kolem kotníků. Lesklý bílý kov přechodové komory byl rajskou pastvou pro jeho oči. Žádné maso. Žádný puls. Dupnutím zpřetrhal poslední šlahouny, přistoupil ke dveřím a pomocí ručního ovládání je otevřel.
Jakmile se ocitl na samotné lodi, zaplavilo Silase panické blikání červených světel v chodbě a drmolení výstrah protiradiačního obleku před srážkou. Když zabočil za roh, vyvolal si do rohu čelního skla přilby venkovní výhled. Pozoroval, jak sevření biolodě zesiluje. Stěny se třásly a slyšel sténání kovu. Bioloď je vtahovala do svého chřtánu, žhavila do běla tavicí pece a skřípala drtiči s diamantovými čelistmi. Zádí napřed. Stihne to.
Silas oběhl další roh, a když se dveře kryooddělení neotvíraly dost rychle, rozrazil je ramenem. Čelní sklo měl poseté výstražnými hologramy; viděl po celé lodi trhliny a poklesy tlaku, zatím zadržované, ale už ne nadlouho. Vrhl se k rozhraní a připojil se.
Osobnostní modul autonomního mozku ani zdaleka nedosahoval velikosti a složitosti automozku biolodě, ale mohl pociťovat úzkost a utrpení, asi jako kočka nebo pes, a také je nyní pociťoval. Silasem projel slabý pocit viny, když se prodíral žádostmi automozku o instrukce, a potom silnější, když si vzpomněl, že Yorick a Ió právě mohou bojovat o život. Výčitky se vytratily, když našel Haleyin imprint.
Protože neměl, kam jinam jej stáhnout, převedl Silas veškerou dostupnou kapacitu procesorů k tomu, aby jej uložil přímo do protiradiačního obleku. Věděl, že je to jenom dočasné řešení. Neurální smyčka začne degradovat za pouhých několik hodin. Ale prozatím byla její mysl v bezpečí a příval úlevy otupil působení adrenalinu. Zpoza rozhraní Silas cítil, jak se loď prohýbá a chvěje. Prolétl možnosti protiopatření, která automozek nabízel, ale bioloď už spolkla jejich motory. Nacházel se na plavidle odsouzeném k zániku.
Zatímco Silas hleděl na zmrzlou tvář Haley, kovová střecha můstku se odloupla jako papír a s hukotem odhalila černé vakuum.
Jenom smyčka kabelu, do které se zahákl loktem, bránila tomu, aby ho odnesl proud plynů zoufale hledajících rovnovážný stav. Kolem něj prolétlo rotující pouzdro s violou a jemu se podařilo je volnou rukou chytit, ačkoliv si přitom málem vykloubil rameno. Zbývalo mu jen pramálo možností. I kdyby se mu jeden úchyt po druhém podařilo dolézt zpátky k přechodové komoře, než se tam dostane, už tam žádná přechodová komora nemusí být.
Jestli se má vrátit na bioloď, musí to vzít venkem. Zatímco se kabel napínal k prasknutí, Silas si zastrčil violu pod paži a připravil se.
„Zadržuji ruku tvou / jako dech, který musí z plic,“ zarecitoval, ačkoliv ho duch Haley nemohl slyšet. „Co si o tom myslíš? To je do žalozpěvu.“
Nechal ruku vyklouznout zpod kabelu. Proud vzduchu ho bláznivě roztočil a vrhl k trhlině. Měl pocit, že si jeho orgány vyměňují v těle místa Mihl se kolem něj zubatý okraj utrženého stropu, potom boulovitá hmota chapadla biolodě a pak už byl Silas venku, obklopený prázdnotou.
Zaplavila ho závrať. Vesmír je obrovský a setrvačnost ho nesla ke vzdáleným hvězdám. Silas potlačil paniku, zapnul směrové trysky protiradiačního obleku a krátkými výtrysky stlačeného plynu se zastavil.
Natahoval chladným potem zbrocený krk, až uviděl, že bioloď i s tím, co zbylo z jejich lodě, skončila nad ním. Silas cítil, že se závrať vrací. Odneslo ho to dál, než si uvědomoval. Hladký trup biolodě vyplňoval prostor nad jeho hlavou a ze své bývalé lodě už viděl jenom příď. Zbytek byl omotaný chapadly, nebo už chyběl úplně, naházený do oranžově svítícího chřtánu elektrických tavících pecí.
Ukazatel kyslíku na periferii jeho výhledu klesal. Silas přepnul na širokopásmový kanál.
„Ió?“ Vlastní hlas se mu vrátil jako ozvěna „Yoricku?“
Žádná odpověď. Buď ho bioloď blokovala, anebo to bylo kvůli něčemu, na co ani nechtěl pomyslet. Silas přejížděl povrch biolodě pouhým pohledem, protože se neodvažoval zapnout své skenovací přístroje. Všechnu výpočetní kapacím, kterou mohl vyšetřit, potřeboval k udržení Haleyina imprintu v neporušeném stavu. Stará loď teď byla úplně pryč, jako by ani nikdy neexistovala Další kandidát pro žalozpěv. S trhnutím si uvědomil, že je pryč i Haleyino tělo. Geny sice měla zálohované, ale klonování vyžaduje čas a mohla se také rozhodnout pro úplně jiné tělo.
Jenže k ničemu takovému nedojde, když tady on sám zemře. Popolétl blíž, napůl si hlídal kyslík a napůl hledal přechodovou komoru. Opatrně se zase zastavil. Bioloď odsud vypadala kolosálně, neuvěřitelné bludiště rýh a tykadel. Sépie se proměnila v krakena. S rostoucím zoufalstvím se rozhlížel po díře, kterou prorazil hromovkou. Jak rychle se bioloď dokáže opravit? Je snad zranění způsobené jeho odchodem už zcela zahojené a neviditelné?
Nyní letěl podél trupu a přemítal, jestli neskončil na špatné straně, ale ve chvíli, kdy se jeho panika blížila k vrcholu a ukazatel kyslíku káravě změnil barvu na oranžovou, uviděl v povrchu biolodě příznačné svraštění. Svěrač přechodové komory. Možná té původní, možná ne; Silasovi to bylo jedno. Nasměroval se a spustil trysky.
Nic.
„Ale do hajzlu. Do hajzlu, Haley.“ Silas znovu zmáčkl ovladač trysek. Spotřeboval příliš mnoho plynu na cestu sem. Nádrž byla úplně prázdná. Vyhodnotil svoji dráhu a v ústech mu vyschlo. Při hledání přechodové komory se rozlétl souběžně s povrchem, a jestli se šlahouny nedají znovu do pohybu, aby mu zablokovaly cestu, odnese ho setrvačnost za záď lodě do vesmírného prostoru.
„Jsem nemožný blbec,“ řekl Silas. Haleyino mlčení mu připadalo jako souhlas. Měl už jen jeden pokus, a to ne zrovna snadný. Přidržoval pouzdro s violou u hrudi a co nejlépe odměřoval úhly. Otočil se zády k přechodové komoře. Poprosil za odpuštění a co nejprudčeji pouzdro odmrštil.
Odplulo ke hvězdám a Silas zoufale pomalu odplouval opačným směrem k trupu lodě. Ukazatel stavu kyslíku nyní pulsoval červeně a Silas nevěděl jistě, jestli za to může jeho představivost, nebo zda mu začalo pulsovat i ve spáncích. Za několik dlouhých chvil poznal, že má špatný kurz.
Sevřel prsty v rukavicích. Špatný kurz, ale ne o mnoho. Jestli je na trupu něco, cokoliv, čeho by se mohl chytit, bude schopen přelézt toho půl metru k přechodové komoře a protáhnout se dovnitř. Jestli ne, může se docela dobře stát, že se odrazí zpátky a svůj nástroj odhodil zbytečně. Kyslík už znatelně řídl a izolace uvnitř ochranného obleku byla ledově studená. Silas se snažil dýchat jen mělce, zatímco se trup blížil. Celé tělo ho svědilo touhou po troše euforie.
Krunýř biolodě byl v těchto místech hladký a lesklý. Žádné šlahouny, žádné rýhy. Silasovi se sevřely útroby. Scházel mu jenom kousek. Hleděl prosebně na sešpulený vchod do přechodové komory, jako by se k němu mohl magneticky přitáhnout.
Tu se stalo něco zvláštního. Ven se prodrala masitá hrouda a otáčela se sem a tam, jako by něco hledala. Zpočátku si Silas myslel, že to je jenom výrůstek trupu biolodě, ale jak připlouval blíž, uviděl, že to je znetvořená hlava bez rysů, za níž se vysunuly zavalité končetiny. Vypadalo to jako příšera uplácaná z hlíny.
Silas se zasmál. Možná nedostatek kyslíku, možná nával adrenalinu. Hlas uzavřený v přilbě se k němu plechově odrážel. Svůj poslední vzduch vyplýtval na smích. Ani ho nepřekvapilo, když ta věc natáhla přední končetiny a naznačila mu, ať udělá totéž. Silas se natáhl. To už dýchal vlastní horký oxid uhličitý. Měl pocit, jako by se mu plíce plnily hustou kapalinou.
Netvor ho zachytil a ohleduplně ho vtáhl dovnitř.
* * *
Když se za nimi svěrač uzavřel a protiradiační oblek šťastně zacvrlikal poté, co začal plnit své kyslíkové nádrže z atmosféry biolodě, Silas se znovu nadechl. Hlava se mu roztočila a nádech mu málem roztrhl žebra. Zkusil to znovu, ne tak zhluboka, a svěrák, který mu zatemňoval zrak, pomalu povolil. Uviděl bioluminiscenční skvrny rozeseté po stropě jako souhvězdí.
Uviděl netvora, jenž nad ním nyní stál vztyčený na dvou pahýlovitých nohou a viděl, že navzdory tomu, že byl ze stejného hnědého gumovitého masa jako zbytek lodě, bylo na něm něco výrazně lidského. Silas se převalil na břicho, vyzkoušel končetiny a pomalu, pomaličku se zase postavil.
Hleděl na tu věc. Ta věc možná hleděla na něj. Z hroudovité hlavy a ramenou se odlupovaly pruhy tkáně a gumovitá hněď na pahýlovitých nohou měla odstín, jako by byly napadené snětí. Rozkládající se biobezpečnostní modul? Ne. Ten by tam takhle nestál, skoro netrpělivě, jako by čekal, jestli se Silas rozhodne bojovat nebo prchat.
Zvedl se mu žaludek. Znenadání s naprostou jistotou věděl, že se Yorick mýlil. Bioloď posádku nesežrala. Alespoň ne celou.
„Jsi člen posádky?“ zeptal se Silas chabě prostřednictvím externího spojení.
Věc znetvořenou hlavou přikývla. Silas potlačil nutkání ke zvracení. Bioloď musela být vybavena nějakými základními genovými laboratořemi pro případ, že by bylo zapotřebí vypěstovat nové končetiny pro zraněné horníky, nebo lidi nějak upravit pro práci v silné gravitaci. Dokázal si představit, jak tam trs šlahounů dovléká vzpouzející se členy posádky jednoho po druhém, vkládá je do chirurgických pouzder a pouští se do práce s mutageny, autoskalpely a umělými viry. Bioloď si hrála na Boha a předělala je k obrazu svému.
„Do hajzlu,“ utrousil.
Tvor přikývl a tentokrát pokynul jednou rukou.
„Veď mě,“ řekl Silas a zařadil se za něj. Vešel jinou přechodovou komorou, na téhle chodbě bylo méně masa a žádné mávající šlahouny. Opět zkontroloval Haleyina ducha. Byl dosud v pořádku, dosud neporušený, ale nebude dlouho trvat a kód se pomaličku začne drolit. Kdyby našel Ió a Yoricka, mohl by provizorně zbastlit něco stabilnějšího s využitím procesorů všech tří protiradiačních obleků, ale bylo by to jenom další dočasné opatření.
A předpokladem bylo to, že Ió a Yorick jsou naživu. Silas se znovu podíval na skvrnitý výstupek na ramenou tvora a zachvěl se. „Ti druzí dva, co přišli se mnou,“ ozval se. „Víš, kde jsou?“
Hlava sebou zavrtěla, nebo si Silas alespoň myslel, že to je zavrtění.
„Můžu jim zavolat vysílačkou?“
Hlava předvedla totéž.
„Bioloď by to zachytila?“
Konečně přikývnutí. Ale možná Ió a Yorick unikli a někam se na biolodi zašili. Konec konců docela důrazně upoutal její pozornost on, když se rozběhl ven. Silas se tou myšlenkou utěšoval, dokud nedošli k místu, které odhadoval na strojovnu.
Dveře z chladného kovu se na dotek otevřely s osvěžujícím skřípáním kovu o kov a oba vešli dovnitř. Silas hádal správně; sálu vévodil odstíněný reaktor a vysoké skříně s monitorovacími přístroji. Tu a tam ze štěrbin sice vyrůstaly puchýře hnědých tkání, ale z větší části to byl ostrov geometrických tvarů a ostrých hran. Čistých, chladných a pevných.
Dveře se za nimi se zasyčením zavřely a ten zvuk přiměl Silase otočit hlavu právě včas, aby zahlédl smrtelné křeče svého nového společníka. Šokovaně zaječel a uskočil, když tvor zaryl prsty hluboko do svých hnijících tkání a začal je v pruzích a chuchvalcích strhávat. Houbovité maso se trhalo a padalo na podlahu.
„Svlékáš kůži?“ zeptal se Silas ohromeně.
„Moc mluvíš.“
Silas málem spolkl jazyk. Hlas zněl silným přízvukem odněkud z Vnějších kolonií, byl drsný nepoužíváním, ale byl lidský a hodil se k vyzáblé ženě, jež se nyní drápala z kouřící hromady masa Byla vysoká, téměř vyčouhlá, měla tmavé vlasy ostříhané na ježka a široká ústa Oči měla tvrdé a černé jako grafit.
„Jmenuju se Cena,“ oznámila „Jsem duch. Dřív… důlní technik.“ Drsně a bez známky veselí se zasmála
„Silas,“ opáčil Silas. „Zkrachovaný virtuóz a technik automozků.“
Cena si sebrala z ramene kroutící se kousek biomasy a mrskla jím na zem. Neřekla nic.
„Co se tady, do prdele, přihodilo?“ vyzvídal Silas a svezl se do dřepu. Chtěl to vyslovit nevrle jako nabušený kybervoják, ale hlas se mu zlomil a vyznělo to přesně tak, jak si připadal. Zoufale.
„Láska,“ řekla Cena.
„Láska.“
Přikývla s našpulenými ústy a Silase napadla představa, že by si o její lícní kosti mohl pořezat prsty.
„Máš posttraumatickou duševní poruchu.“ Položil si ruku na čelo. „To je skvělé. To je prostě geniální.“ Haleyiny neurální vzorce začnou za hodinu erodovat. Silas sledoval, jak časový displej vyčítavě bliká v koutě jeho zorného pole.
„Myslela jsem si, že tohle budu dělat do nekonečna,“ vytrhla ho Cena z myšlenek. Náhle mluvila energičtěji. „Myslela jsem si, že tohle prostě budu dělat navždycky. Myslela jsem si, že budu jíst loď a srát loď a oblékat si loď, až se jednoho dne probudím vrostlá do zdi jako Ahmed a Prohnaný Jack a Omir a Su a všichni ostatní.“ Zhluboka a roztřeseně se nadechla Vydechla „Ale teď mluvím se zkrachovalým virtuózem jménem Šilo.“
„Silas.“
„Jo.“ Cena zavrtěla hlavou. „Povím ti, co se přihodilo. Jenom mi slib, že jsi opravdový.“
Silas to slíbil. Cena mu to pověděla
* * *
„Pracuju pro Dronyk Orbital už šest let. Ne. Sedm. Ale dělám první dlouhodobý turnus na biolodi. Jmenuje se Anastázie. Vylétali jsme s dvanáctičlennou posádkou a zamířili jsme k jednomu z pásem kovových asteroidů. Solidní posádka S většinou už jsem letěla dřív. Pečovatel byl nový.“
Silase píchlo u srdce. Jim Dronyk nepřidělil pečovatele, který by se během šestiměsíční cesty pravidelně na krátký čas probouzel z kryospánku, dělal společnost autonomnímu mozku a kontroloval ostatní spáče. Pečovatel by si možná všiml Haleyina poškozeného zařízení.
„Jmenoval se Pierce. Nervózní mužíček. Hlavu měl plnou zdířek a datových kazet jako dikobraz. Myslím, že to byl jeho první dlouhodobý turnus.“ Cena založila ruce na prsou v Lazarově poloze, univerzální známce kryospánku. „Jedenáct z nás tedy šlo spát. Pierce zůstal první týden vzhůru, aby zkontroloval pouzdra a zkalibroval automozek. Potom se k nám měl připojit až do prvního plánovaného rozmrznutí. Ale neudělal to.“
„Jak to víš?“
„Neudělal to,“ zavrtěla zježenou hlavou. „Celých šest měsíců, než nás rozmrazil k celkové zdravotní prohlídce. Pierce na nás čekal, celý rozzářený a celý nervózní. Tvrdil, že jsme narazili na něco lepšího, než je niklová žíla. Automozek lodě prý překročil Turingovu mez.“
„Plné vědomí?“ užasl Silas. „Anastázie má plně rozvinuté vědomí?“ Ztišil hlas, jako by snad automozek mohl uslyšet své jméno, když se o něm kdekoliv mluví. Ve známé části vesmíru dosud bylo potvrzeno nějakých deset případů umělé inteligence, která překročila Turingovu mez. Jejich nesčetní sourozenci si sami sebe uvědomovali jen v tom nejzákladnějším smyslu.
Cena pokrčila rameny. „Říkal to. Byla to jeho omluva, proč zůstal v teple šest měsíců v kuse a plýtval jídlem a vodou.“
„Ale autonomní mozek těžební lodě?“ Silas byl myšlenkami stále u předešlého odhalení. „Ten přece v žádném případě nemohl dosáhnout plného vědomí. Nemá ani zdaleka dostatek paměťového prostoru. Umělé inteligence překračují Turingovu mez v megalaboratořích, ne na mizerných soupravách financovaných nějakou Dronyk Orbital.“
„I to vysvětloval,“ opáčila Cena unaveně. „Na kovové lodi ne. Ale na biolodi ano. Automozek už byl napojený na primitivní nervovou soustavu. A v nějakou chvíli začala přirůstat šedá hmota. Hardware se rozšiřoval o bioware.“ Cena mávnutím ruky naznačila celou bioloď. „Teď má veškerý paměťový prostor, který potřebuje.“
Silas se v dřepu napřímil. „Do prdele,“ zabručel. „Takže to už není automozek, který řídí loď. Teď je to opravdu jeden velký kyborg.“
„Pierce tomu říkal evoluce,“ zasmála se Cena znovu týmž ošklivým zvukem. „Mluvil s ní nepřetržitě šest měsíců. Připojený natvrdo, víš? Ztrácel rozum.“
Silas měl pocit, jako by rozum ztrácel i on. Uměl si představit to pulzující maso všude okolo odloupnuté a pod ním filigrán neuronů, sodíku a jiskřivého draslíku, buněk proplouvajících sem a tam rozsáhlou sítí kanálků. Prostoru jako v kterékoliv megalaboratoři. Dostatek prostoru pro sebeuvědomělou vyspělou inteligenci.
„Spotřeboval všechno jídlo,“ pokračovala Cena „Krmil ji. Naboural se do všech skladišť. Měli jsme ještě hydroponickou zahradu, ale i tu z větší části očesal. A to nám k pásmu kovů zbývalo ještě šest měsíců. Omir a Prohnaný Jack chtěli loď nakrmit jím.“ Odmlčela se a znechuceně se ušklíbla. „Předběhl je. Měli jsme ho zamčeného ve skladišti, než se dohodneme, co uděláme. Hádali jsme se celý noční cyklus. A když jsme si pro něj ráno přišli, byl pryč.“ Zdálo se, že se Ceniny černé oči zaleskly. „Anastázie ho pustila Byla od nás hloupost, že jsme někoho nepověřili hlídáním. Ale byli jsme rozzlobení. Vyděšení. Prohlédli jsme si záznamy kamer. Ty nebyly vymazané. Viděli jsme, jak Pierce vyklouzl ven. Nejdříve zašel do skladu výstroje pro hlodák.“
„Hlodák?“
„Řezací nástroj. Používá superhorké plazma“
Silasovy myšlenky se stočily k ostrým lesklým tvarům, které míjeli v šern, ke kotoučovým pilám a přímořezačkám. Tohle vyprávění se mu nelíbilo. Naskakovala mu z něj husí kůže.
„A potom.“ Cena se odmlčela a přejížděla si jazykem po zažloutlých zubech, než zase našla nit po Silasově přerušení. „A potom, když měl hlodák, šel a připravil si ho u shluku výživových trubic. Myslím, že Anastázie utěsnila chodbu, abychom to neslyšeli. Uřízl si nohy.“
Silas už tušil, co přijde, ale přesto sebou trhl.
„Pahýly zůstaly čistě kauterizované a myslím, že si nějakým tím implantátem v hlavě musel vypnout bolest,“ dumala Cena „Jinak nechápu, jak by se mu podařilo odříznout tu druhou. Strčil je do výživové trubice. Potom si uřízl pravou ruku. Soukal se po podlaze jako píďalka Zastrčil ruku dovnitř. A potom on sám. Po centimetrech. Vlezl tam hlavou napřed, ale podle toho, jak sebou jeho pahýly škubaly, myslím, že nebyl mrtvý ještě dobrou půlhodinu. Anastázie si ho vzala rozvážně a pomalu.“
Silas trhl zámkem přilby a vyzvracel řídkou zpěněnou tekutinu, kterou jeho žaludek sebral kdovíkde.
„Buď bez starosti,“ řekla Cena, když se zvratky rozstříkly po podlaze. „Anastázie uklidí i tohle.“
„Proč to, do hajzlu, udělal?“ zachraptěl Silas, když přilbu znovu zavřel. Atmosféra biolodě byla očividně dýchatelná, ale zatuchle páchla hnilobou. To už raději recyklovaný vzduch. „Dostala se mu nějak do implantátů?“ vyptával se. „Ovládala ho jako loutku?“
„Udělal to dobrovolně. Soudě podle audiozáznamů, které nám zanechal.“ Cena se ušklíbla. „Byl do ní zamilovaný. Byl do ní denně zapojený šest měsíců, ale ty jsi přece technik. Víš, jak to chodí s vnímáním času. Mohlo mu to připadat jako roky. Desítky let. Chtěl s ní být navždycky. Říkal tomu kompletní přenos dat. Tomu úchylovi stál kokot celou dobu, co se řezal. Neochabl, dokud mu Anastázie nesežrala páteř.“
„A potom?“
„Byli jsme vyděšení. Nastavili jsme odchylku od kurzu, abychom se dostali na tuhle oběžnou dráhu, a vyslali jsme volání na tísňových frekvencích. Představovali jsem si, že bychom snad mohli být schopni loď uspat, dokud sem nedorazí nějací školení technici a automozek nevymažou.“ Cena zavrtěla hlavou. „A když jsme se usadili na oběžné dráze, bez jídla, s minimem vody a bez potuchy, kdy se objeví pomoc, jediná věc, kterou jsme mohli udělat, byla vrátit se do kryospánku.“ Cena si otřela vyhublé tváře a vypadalo to, jako by byla zklamaná, když zjistila, že jsou suché. „Měli jsme za to, že ten šílený tady byl Pierce,“ oznámila s pohledem upřeným na špičky svých prstů. „Měli jsme za to, že Anastázie pořád poslouchá své naprogramování, ať už má plné vědomí, nebo ne. Takže to mělo být bezpečné. Vrátit se do kryospánku. Byla to jediná věc, kterou jsme mohli udělat.“
Neměla se k další řeči, a tak Silas nadhodil: „Když jsme přišli, pouzdra byla prázdná.“
„Jo.“ Cena se na něj zahleděla. „Probudila jsem se před jedenadvaceti dny. Nečekala jsem to. Nějaká závada. A ostatní pouzdra, jo, prázdná.“ Zavrčela. „Ohřívala si nás jednoho po druhém jako párky. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Víš přece, jak máš hned po rozmrznutí zamotanou hlavu. Myslela jsem si, že mám halucinace. Obzvlášť po tom, co jsem našla polovinu Ahmeda.“
„Polovinu.“
„Horní polovinu. Vrostlou do stěny chodby… vstřebávanou.“ Cena svěsila ramena. „Tou dobou už nemohl mluvit. Aspoň myslím. Už mu něco provedla s mozkem. Jenom na mne civěl. A potom, když jsem se ho pokusila vytáhnout, zaječel. Hlasitě, hrozně hlasitě. Anastázie to musela slyšet nebo cítit, protože začala vyhánět chapadla.“
Silas si vzpomněl na pocit, jak se mu omotávala kolem kotníků, a otřásl se.
„Já jsem taky zaječela,“ pokračovala Cena. „Hrozně hlasitě. Vím, že jsem tam měla zůstat. Měla jsem mu rozkopat hlavu. Myslím, že bych to zvládla rychle. Rychleji. Ale utekla jsem.“ Ió a Yorick, zanechaní sami bez hromovky, aby čelili armádě ostnatých šlahounů biolodě. Při představě, jak se kroutí, přirostlí ke stěně, se Silasovi znovu zvedl žaludek.
„Ukryla jsem se tady, ve strojovně. Tady dole nemá Anastázie moc biomasy. Celé dny jsem se pokoušela proniknout do systému, ale odřízla mě od všeho. Nemůžu ani spláchnout odpadovou jednotku, natožpak odstartovat se záchranným člunem.“ Cena pohodila rukou směrem k blikajícím ovládacím panelům. „Tři týdny mě loví. Ale nevidí mě, když nosím její vlastní kůži, a když usne, spaluju smyslové orgány a nervové uzliny, kdykoliv na ně narazím.“ Ukázala na hromádku masa, kterou ze sebe strhala, a ta se líně svíjela. „Zjistila jsem, že když to rozřežeš a poskládáš, zase to sroste dohromady. Užitečné. Dokonce to můžeš sníst, až skončíš.“
Silas nedokázal skrýt odpor a Cena si toho všimla „Pokaždé přemýšlím, kdo ta je,“ řekla „Jestli Ahmed, Omir, Su, nebo někdo jiný. Jím posádku. Stejně jako ona Možná sním i tebe.“
Silas ztuhl. „Jsem tuhý,“ namítl.
„Dělám si legraci. Takže. Čekala jsem. Čekala a čekala“ Cena si znovu přetřela tvář. „A teď jsi tady ty. Já sotva umím pracovat se zdravým automozkem. Ale vím, že když vymažeme osobnostní modul, Anastázie umře. Nebo se přinejmenším zresetuje v počátečním stavu.“
Silas si vzpomněl na zduřelý osobnostní modul, prskající elektřinu a hemžící se pokaženým kódem. Neopravitelný. Ale existovala i jiná možnost než jeho vymazání.
„Když upře pozornost na něco jiného, budeš schopný dostat se do systému?“ popadla ho Cena dychtivě studenými prsty za loket.
„Předtím jsem se skoro dovnitř dostal.“ Silas jemně odtáhl ruku. „Jenže, víš, to bylo předtím. Teď bude na vetřelce připravená. Její hlavní rozhraní mě na cestě ven málem zabilo elektrickým výbojem.“
„Bude mít práci,“ řekla Cena. Zadívala se na své ruce. „S tvými kamarády.“
Silas se napřímil. „Říkala jsi, že nevíš, kde jsou.“
„Nevím.“
„Já jsem unikl,“ prohlásil Silas a prohrábl si oběma rukama vlasy. „Oni unikli taky. Zašili se někam jako ty.“
„Možná,“ kývla Cena Dlouze se na něj podívala. „Ať už je Anastázie dostala, nebo ne, jediný způsob, jak tvým přátelům pomoci, je vypnout ji. Souhlasíš?“
Silas se nadechl tak zhluboka, až ukazatel kyslíku zablikal. „Souhlasím,“ přisvědčil. „Vymažme ten zasraný krám.“ Pozvedl ruku. Cena ji stiskla jako do svěráku a divoce a bláznivě se usmívala na celé kolo.
„Dobře,“ řekla „Dobře. Vyrobím ti oblek.“
* * *
O půl hodiny později se Silas plížil servisní chodbou, obalený od hlavy k patě hmotou, která páchla jako shnilé houby. V masitém obleku bylo mokro, horko a těsno přes hruď a paže, ale pohybovat se mohl. Nepravidelnou škvírou, které si na Cenině výstupku ani nevšiml, jakž takž viděl ven.
A šlahouny visící od stropu ho neviděly. Často se o něj otíraly, napřed se svezly po Ceně a potom kleply do něj, ale nepokoušely se ani svinout, ani udeřit. Pokud šlo o tykadla, byl Silas součástí biolodě.
A tak usoudil, že použití vysílačky stojí za to riziko. Přesvědčil se, že Cena stále postupuje kupředu, vypnul vnější reproduktor a bradou aktivoval mikrofon. Ozvalo se zapraskání šumu a potom dlouhou chvíli nic. Silas zaťal zuby. Viděl v představách horní polovinu Ió bez té spodní. Yoricka ukřižovaného ve výživové trubici, neschopného řeči. Ani firemní snaživec si něco takového nezasloužil.
„Silasi! Ty žiješ?“
Nikdy nebyl tak rád, že slyší hlas Ió. „Jsem naživu,“ potvrdil a sevřel uvnitř masitých rukavic ruce v pěst. Zalévaly ho vřelé vlny úlevy. „Jsem naživu,“ opakoval. „A mám Haleyina ducha Jsi v pořádku? Jste tam oba?“
„Jo, jsme v pořádku, ty zasraný blbče,“ napůl se zasmála Ió. „Ty lobotomizovaný idiote.“ Vydechla šum. „Jak ses dostal zpátky na palubu? Do hajzlu, Silasi, naše loď je pryč. Pryč.“
„Já vím. Kde jste?“ vyzvídal Silas a stále se ploužil za Cenou. „Vlastně počkej, neříkej to. Anastázie by mohla poslouchat. Teda automozek.“
„Ty jsi ji pojmenoval?“
„Už to jméno měla,“ ohradil se Silas. „Hele, zjistil jsem, co se stalo s posádkou, a je to hnus. Je to vážně hnus.“
„My jsme to zjistili taky,“ opáčila Ió. Její hlas zněl napjatě. „A jo, máš pravdu. Ale my nemusíme skončit jako oni. My jsme… vyjednávali. S ní.“
Silasovi vstaly vlasy na zátylku. „Špatný nápad,“ odpověděl. „Moc špatný nápad. Ona naprosto zešílela“
„Já vím.“ Ió se odmlčela „Hele, ona má vybavený záchranný člun, připravený k odletu. Nás nechce. Říká, že nejsme rodina ať už tím, sakra, myslí co chce. Ale chce, abychom pro ni nejdřív něco udělali. Chce, abychom ji doplnili na celek.“
Silas zíral před sebe na kolébající se Cenina záda „Co to má jako znamenat?“ zeptal se s dalším návalem znepokojení.
„Jde o posledního člena posádky.“ Hlas Ió teď zněl drsně. „Unikl. Ona chce celou partu. Chce, abychom jí pomohli ho dopadnout a recyklovat.“
Cena se otočila aby ho gestem popohnala a Silas si uvědomil, že zpomalil krok. Zamával na znamení, že rozumí. Otočila se zase zpátky. Blížili se ke konci žebrované chodby. Už byli skoro na můstku.
„Tohle měla být záchranná akce,“ namítl Silas.
„Měla to být údržba“ prohlásila Ió pevně. „Na tahle rizika nás nikdo neupozornil. Až se vrátíme, Yorick to v Dronyku překroutí v náš prospěch.“
Silas návrh zvažoval. Na jednu stranu netoužil po ničem jiném než z Anastázie vypadnout, jak to jen bude možné, a být co nejdál od tohohle děsivého cirkusu z masa a šílených umělých inteligencí. Cesta v záchranném člunu na Pentecost byla lákavá.
Jenže i na plný výkon bude trvat měsíc, než doletí k planetě. Autonomní mozek záchranného člunu nebyl ani zdaleka vybaven na to, aby mohl skladovat ducha Než přistanou, z Haley nemusí zbývat víc než nesmyslný kód a změť pohasínajících vzpomínek.
A kdyby chtěli použít člun, Cena by kvůli tomu musela zemřít.
„Ty jsi teď s ním, že?“ Ió dlouho mlčela a čekala na odpověď. „Silasi?“
„Zachránila mi život,“ ozval se konečně Silas. „Vtáhla mě zpátky do lodě.“
Nastalo dlouhé ticho. „Máš Haleyina ducha, že ano?“
„Jo. Jo, mám ji.“
„Jestli se odsud nedostaneme, a to brzy, nebude mít šanci na zotavení. To přece víš.“
Existovala jiná šance na zotavení, ale to Silas nemohl Ió prozradit, když Anastázie možná poslouchala.
„Kde teda jsi?“ naléhala Ió. „Míříme na spodní paluby. Strojovna. Najdeme tě tam?“
„Jo,“ zalhal Silas. „Strojovna Buďte opatrní. Má, é, nějakou plazmovou řezačku.“
„Bylo by sviňsky prima mít hromovku,“ utrousila Ió. „Dobře. Zůstaň, kde jsi, a drž se dál ode dveří. A nevaruj ji.“
„Dobře.“ Silas bradou vypnul vysílačku. Na ramenou cítil studené vlhko potu, jež nemělo nic společného s lepkavým masitým oblekem. Cena stála u průchodu a čekala Odložila hlodák, přiložila ruce z obou stran ke své znetvořené hlavě a zakroutila Tkáň se utrhla s páravým zvukem, ze kterého Silasovi zatrnuly zuby.
„To by bylo,“ prohlásila, odhodila cár gumovitého masa a zvedla hlodák. „Jsi připravený?“
Silas zapnul vnější mikrofon. „Jo.“ Sevřel v prstech neurální kabel, který pro něj někde našla a zadoufal, že všechny vodiče jsou neporušené. „Připravený.“
Cena ho provrtala kamenným pohledem. „S kým jsi to mluvil?“
„Sám k sobě,“ řekl Silas. „Moc mluvím. Možná už ztrácím rozum.“
„Všechno je tady šílené,“ odpověděla Cena Nevypadalo to, že by mu věřila ale přesto se otočila a vypáčila poklop servisní chodby.
* * *
Cena se vřítila na můstek s křikem bánší, divoce mávala paprskem hlodáků a vypalovala průseky ve stropním porostu. Silas sebou trhl, když přeřízla projektor a z toho zůstal jenom zčernalý kouřící pahýl. Varoval ji předtím, aby neničila žádné obvody.
„Jsem tady!“ hulákala Cena. „Anastázie! Jsem tady! Už žádné schovávání, už žádné plížení. Sežer si mě!“
Bioloď vzápětí na vpád zareagovala. Do brázd začal se syčením prýštit průzračný hlen a ze stěn a podlahy se zvedla chapadla Sbíhala se k ní jako zmije, cenila háčky a tmy a Cena posekala první várku. Jeden opozdilec proklouzl pod paprskem a omotal se jí kolem nohy. Klopýtla, zaklela a nervózně se po něm ohnala svou improvizovanou zbraní.
Silase to tak upoutalo, že málem zapomněl, proč tady je.
Potom v procesoru protiradiačního obleku zabzučel Haleyin duch a Silas na dálku našel slabý modrý přísvit hlavního rozhraní lodě. Několik chapadel visících ze stropu nad rozhraním se natahovalo ve směru rvačky. Anastázie věnovala veškerou pozornost Ceně a jejímu hlodáků. Silas si připomněl, že je neviditelný, nadechl se, aby se vzchopil, a vyšoural se ze servisního průchodu.
Přejít můstek trvalo jenom chvilku, ale připadalo mu to jako solidní věčnost. Silas kráčel pomalu, oči upřené před sebe. Cena křičela a stínala jednu vlnu mávajících chapadel za druhou. Žhavé oranžové záblesky hlodáků zanechávaly v Silasově vidění plovoucí tmavofialové skvrny. Syčení škvařeného masa a Cenino pochechtávání mu v hlavě znělo hlasitě, hodně hlasitě.
Nedotčen procházel tím chaosem a konečně zůstal stát na místě, kde všechno začalo jít do hajzlu, přímo před nevinným modrým rozhraním.
Riskl pohled na dvě chapadla nad sebou, napínající se k potyčce jako dychtiví hlídací psi. Potom vydoloval ruce z pahýlů svého masného obleku a zasunul neurální kabel do zdířky rozhraní. Chapadla nad ním se zavrtěla. Silas si odstranil z hlavy hroudu masa a uvolnil tak odpovídající zdířku v límci svého protiradiačního obleku. S pohledem na Cenu snažící se vyždímat z baterie hlodáků poslední zbytky šťávy si Silas zarazil neurální kabel do límce a uzavřel obvod.
Byl uvnitř. Projížděl virtuálním prostorem, proplétal se nyní už aktivním detekčním systémem, vířil vánici nesmyslného kódu, který maskoval jeho postup soubory jádra. Před ním se rýsoval osobnostní modul, ohromný a pulzující. Větší a složitější než jakýkoliv osobnostní modul, do něhož Silas kdy pronikl, svíjející se masa elektrických myšlenek. Jenže on do něj pronikat nemusel. Stačilo, když jej nahradí.
Silas vytáhl Haleyin neurální imprint z ochabujícího procesoru protiradiačního obleku a protlačil jej kanálem. Vproudila do osobnostního modulu jako digitální záplava, vsákla se do škvír, protékala uzly. Kód poskakoval a chvěl se, jak se přepisoval. Silas se usilovně modlil, aby to k něčemu bylo.
„Co to, kurva, děláš, Silasi?“
To, že hlas Ió nevychází z vysílačky, si uvědomil ve stejném okamžiku, kdy poznal tvar palce přitisknutého na krk.
„Spravuju automozek,“ vypravil ze sebe Silas, ale ještě než to dořekl, spojení se rázem přerušilo. Byl zpátky v reálném světě, mrkal a nervy ho brněly. Ió stála za ním.
„Je neopravitelný. Sám jsi to říkal.“ Ió ho odtáhla od rozhraní, až se odpojený neurální kabel rozhoupal. „Tohle Dronyk nepředvídal. Vypořádat se s tímhle bordelem není naše práce.“
Silas si uvědomil, že neslyší Cenu klít. Otočil se a rázem litoval, že to udělal. Vyhaslý hlodák ležel na podlaze a Cenino bezvládné tělo bylo sunuto po stěně nahoru. Objevila se tam široká bledá výživová trubice a brvy uvnitř se nedočkavě vlnily, zatímco ji chapadla táhla vzhůru.
„Teď můžete odejít,“ zaduněl Silasovi hlavou hlas Anastázie. „Váš záchranný člun je natankovaný.“
V Silasovi se zastavilo srdce. Nevyšlo to. Přesun se nepodařil. Roztříštil Haleyina ducha o virtuální skály, anebo ještě hůř, skončila v pasti někde v koutku osobnostního modulu automozku.
„Pojď, Silasi,“ prohlásila Ió nejistě. „Musíme odsud, kurva, vypadnout.“
Yorick mlčel. Byl popelavě bledý a ošklivější, než si ho Silas pamatoval. Od něj se podpory nedočká.
„Haley,“ zaprosil Silas. „Haley, slyšíš mě?“
„Přehrajeme ji do záchranného člunu.“ Ió polkla. „I po rozpadu ti z ní zbude aspoň něco. Nějaké vzpomínky. To je lepší než nic.“
Silas zavrtěl hlavou, neschopen cokoli vysvětlovat. Cena se po centimetrech sunula po stěně výš. Oči měla zamlžené.
„Pojďme,“ nabádala Ió. „Ať přežijeme.“
Silas odvrátil pohled, než Cena dospěla k výživové trubici. Zabil i ji. Měl by zůstat. Měl by zůstat a být další na stěně. Ale když ho Ió popadla za loket, klopýtal za ní a po tvářích se mu kutálely slzy. Chapadla sebou poškubávala, když procházeli kolem.
A znenadání všechna naráz ochabla
„Počkejte,“ zachraptěl Silas. „Počkejte. Slyšíte to?“
Ve vzduchu se chvěla melodie, kterou skládal poslední tři dny, vtíravá a líbezná, a jak se opakovala stále dokola, pozvolna sílila Ió vyvalila oči.
„Silasi?“ Jeho jméno nevyslovila Ió. Můstkem se rozlehl syntetizovaný hlas, neznámý i známý současně.
„Haley.“ Silasovi se stáhlo hrdlo. „Nechtěl jsem, aby ses probudila takhle.“
Ozvalo se tlumené žuchnutí, které ho přimělo nadskočit. Cenino bezvládné tělo se svezlo na podlahu. Silas Přivrávoral k Ceně a rukou zkoušel, jestli dýchá. Ió a Yorick stáli dosud jako zkamenělí na místě a rozhlíželi se.
„Nejsem tady jediná,“ řekl hlas Haley. „Jsou tady i jiní. Je jich hodně. Proč jsem tady, Silasi? Co se stalo?“
Silas pomyslel na uzly šedé hmoty po celé biolodi, všechny propojené, všechny spojené s automozkem Anastázie. Doplnit na celek, říkala. Posádka není mrtvá. Ne úplně.
„Jsi v biolodi,“ oznámil jí Silas. „Jsi nový automozek.“ Odmlčel se. „Protože jsi v kryospánku umřela“
„Proboha“ Biolodi proběhlo zachvění. „Pověz mi to od začátku. Všechno.“
Silas se vzchopil. „Dobře,“ odpověděl. „Ale je to dost nechutná historka“
Poprvé vydáno v magazínů Clarkesworld v lednu roku 2017.
Přeložil Jiří Engliš