Když Edward Pinket 20. ledna 1944 vstoupil do kanceláře svého šéfa, ihned pochopil, že při plnění tohoto úkolu půjde do tuhého. Major Sheridan, velitel Jednotky speciálních operací, se totiž usmíval. To znamenalo, že vše nejspíš skončí mnohem větším masakrem než obvykle.
„Zdravím vás, Edwarde,“ řekl Sheridan. „Prosím, posaďte se.“ Pinket si sedl do křesla proti majorovu stolu. Major Sheridan chvíli přecházel sem a tam a potom se usadil za stůl naproti němu. Jeho úsměv okamžitě zmizel.
„Přejdu rovnou k věci, Edwarde. Máme informace, že doktor Scheffer, vedoucí projektu Kniebolo, je opět v Tibetu!“
Pinketa zamrazilo.
„Takže projekt Kniebolo je v konečné fázi?“
„Ano. Hitler je v úzkých a všechny své naděje na zvrácení vývoje války vložil do tohoto projektu. Podle našich agentů v Berlíně se měl doktor Scheffer setkat ve Lhase s hlavou tibetských Černých čarodějů, Mnichem se žlutou hedvábnou maskou, a společně odcestovali do kláštera Bong, ležícího v hraničních horách mezi Tibetem a Indií. Tam se, jak víte, nalézá jedna z bran do podzemní říše Šambaly. Mnich se žlutou hedvábnou maskou se ji prý už brzy pokusí otevřít. Je to údajně jediný člověk na světě, který to dokáže. Jestli se mu to povede, a to, co je za branou pomůže Hitlerovi proti nám, pak Bůh ochraňuj krále!“
„Dalajlama o tom ví?“
„To netuším. Nevíme, zda dalajlama ovládá Černé čaroděje, nebo Černí čarodějové ovládají dalajlamu. To teď není důležité. Musíme zasáhnout, a proto jsem dal zavolat vás!“
„Jak mohu být nápomocen, pane?“
„Jste jeden z mála našich agentů, který byl v Tibetu. Víte, kde leží klášter Bong. Chceme, abyste do něj dovedl zvláštní spojeneckou jednotku, jež se pokusí Mnicha se žlutou hedvábnou maskou zabít. Její členové jsou připraveni k akci, ale potřebují průvodce. Troufáte si na to?“
„Jistě, pane.“
„Výborně! Představím vám vaše společníky. Už by tu měli být.“ Major Sheridan vstal a otevřel dveře. „Vstupte, pánově!“
Do místnosti vešli tři muži. Při pohledu na ně se Edwardu Pinketovi zatajil dech. Byli to totiž muži; které byla většina lidí zvyklá vídat pouze na plátnech kin ve filmových týdenících. Tři superhrdinové. Britský Zelený Robin, svalnatý chlapík v zelené přiléhavé kombinéze, vysokých botách a kápi stažené hluboko do čela. V ruce držel svůj pověstný luk a u pasu měl toulec se šípy, zčásti s obyčejnými a zčásti s výbušnými hlavicemi. Američan Záštita demokracie, vysoký, s ostře řezanými rysy, oblečený v modročervené kombinéze s bílou hvězdou na prsou a ozbrojený futuristickou stříbrnou pistolí, jíž byl schopen sestřelit i letadlo. A nakonec Rus Pěst dělnické třídy, zakutý ve složitém celotělovém pancíři ze sovětské oceli ozdobeném velkou rudou hvězdou, postrach nacistů a osobní Stalinův přítel. Major Sheridan jim kývl na pozdrav a ukázal na Pinketa.
„Pánové, představuji vám Edwarda Pinketa. Bude vaším průvodcem.“ Poté se obrátil k svému podřízenému. „Myslím, Edwarde, že tyto pány vám nemusím představovat. Je to tak?“
„Ne, pane. To skutečně nemusíte!“
„Pak se tedy můžete neprodleně vydat na cestu!“
Vydat se na cestu znamenalo sednout do letadla a podniknout dlouhý let Londýn – Káhira – Bagdád – Karáčí – Láhaur. V Káhiře, Bagdádu a Karáčí přistáli vždy jen na tak dlouho, aby nechali doplnit palivo, zkontrolovat letadlo a vyměnit piloty. Spojenečtí superhrdinové toho mnoho nenamluvili, a tak Pinket většinu času prospal, anebo vzpomínal, co o svých společnících četl nebo viděl v kině. Hlavou se mu míhaly titulní články novin a záběry z filmových týdeníků. Zprávy, jak Záštita demokracie odhalil v USA tajnou organizaci Arijský národ, usilující o přeměnu Unie ve fašistickou diktaturu, pronikl do jejího sídla ve Skalistých horách a zabil jejího vůdce, děsivého Profesora X, právě když se chystal zaživa pitvat dceru prezidenta Spojených států; nebo jak v čele námořní pěchoty podnikl z obřích ponorek výsadek u japonských břehů, dobyl Tokio a zajal japonského císaře… O tom, jak Zelený Robin v polských lesích zlikvidoval strašlivého nacistického generála Vlkodlaka a vyhodil do povětří jeho zámek; či jak s dalším britským superhrdinou, Námořníkem, překazili Němcům invazi do Irska… A také o činech Pěsti dělnické třídy při obraně Moskvy, za něž byl přímo na hromadách mrtvol v záři hořících tanků vyznamenán řádem Rudé hvězdy samotným Stalinem… Ano, tito muži byli skuteční hrdinové a Edward Pinket pokládal za čest s nimi spolupracovat.
Po přistání v Láhauru se několik hodin prospali a potom na korbě starého nákladního auta vyrazili na severovýchod, k hraničním horám. Pinketovi společníci si oblékli ošuntělé pláště, aby zakryli své kostýmy, a každý ze skupiny se vybavil batohem se zásobami. Z korby náklaďáku seskočili v horském městečku Rutag, a pak už se pěšky vydali přímo do srdce hor.
Edward Pinket miloval Himálaje. I když i v nich byl již několikrát, nad jejich krásou a čistotou mu vždy znovu zaplesalo srdce. Byly to skutečné trůny bohů. O to smutnější pro něj bylo, že i tato nádherná, posvátná místa se stala rejdištěm nacistických sil zla.
Po několikahodinovém ostrém pochodu měli konečně klášter Bong na dohled. Jeho megalitické budovy se vypínaly na úbočí jedné z nejvyšších hor. Hora ležela na tibetské straně hranice, takže se vlastně ocitli na nepřátelském území. Zbývalo projít úzkou soutěskou a vystoupat ke klášterní bráně.
„Proč královské letectvo ten klášter jednoduše nevybombarduje?“ zeptal se Pinketa Záštita demokracie.
„Nemůžeme ho jen tak bombardovat,“ odpověděl Pinket. „Nikdo neví, co by to s bránou Šambaly udělalo. Brána do podzemní říše Šambaly je vlastně vstup do jiné dimenze. Myji nechceme zničit. Chceme jen, aby to, co je za ní, tam i nadále zůstalo. Proto musíme zabít Mnicha se žlutou hedvábnou maskou. Ten jediný totiž ví, jak ji otevřít.“
Jeho výklad přerušil rachot střelby a výbuchy granátů. Soutěska před nimi se najednou hemžila muži v černých bojových uniformách SS. Spojenečtí agenti se ukryli za velkými balvany podél cesty a opětovali palbu. Záštita demokracie si vedl se svou pistolí skvěle a výbušné šípy Zeleného Robina způsobily, že za chvíli létaly krvavé kusy německého masa všude kolem. Esesáků však jako by neubývalo a jejich palba byla stále silnější. Vtom povstal Pěst dělnické třídy.
„Za Stalina!“ zařval rusky a vrhl se do soutěsky přímo mezi nepřátele. Na jeho pancíř byly jejich samopaly i granáty krátké. Začal je bez milosti masakrovat.
Jeho obrovské ocelové pěsti drtily hlavy v přilbách, lámaly údy, prorážely hrudníky. Brzy bylo všech asi sto zbylých Němců pobito a Pěst dělnické třídy podle svého zvyku dupal ocelovými botami po jejich mrtvolách.
Tu však před ním na jeden z balvanů vyskočilo něco skutečně hrůzostrašného. Lidská kostra v uniformě SS s hodnostním označením plukovníka.
„Proboha!“ vykřikl Pinket. „To je Smrtihlav!“
Bylo to tak. Byl to Smrtihlav, jeden z nacistických superhrdinů. Kdysi býval nejvyšším šamanem germánského kmene Suébů. Pak, mnoho set let po jeho smrti, ho Hitlerovi nekromanté oživili a on vstoupil do služeb Třetí říše. Nyní velel jednotce, jež měla za úkol střežit klášter Bong. Když spatřil, co provedl Pěst dělnické třídy s jeho muži, zaskřípal vztekle zuby. Potom pozvedl své kostlivecké hnáty a zakvílel jakési zaklínadlo. Ze špiček prstních kůstek vyšlehly modré plameny a zasáhly Pěst dělnické třídy do hrudi. Jeho pancíř praskl a Rus padl s těžkými popáleninami k zemi. Zelený Robin vztekle vykřikl a nasadil na tětivu jeden ze šípů s výbušnou hlavicí. Vypustil ho a Smrtihlav se rozletěl na tisíc kusů. Na místě, kde předtím stál, zůstal jen pár naleštěných holínek a několik cárů hořící černé uniformy. Spojenečtí agenti se rozběhli k svému kolegovi. Pěst dělnické třídy ještě žil. Pinket k němu přiklekl a vzal ho za ruku. Rus otevřel oči a s námahou řekl:
„Vyřiďte soudruhu Stalinovi, že jsem zemřel jako pravý komunista!“
„Vyřídíme to. Spolehněte se,“ slíbil Pinket a zatlačil mu oči.
Ještě než si stačili plně uvědomit, co se stalo, ozvala se dávka ze samopalu a vedle Pěsti dělnické třídy klesl zalit krví Zelený Robin.
Záštita demokracie dorazil zraněného esesáka, který vystřelil, a sklonil se k britskému lučištníku.
„Je mrtvý,“ oznámil Pinketovi. „Musíme dokončit úkol.“
Pinket přikývl. Zatlačili oči i Zelenému Robinovi, každý si vzal jeden samopal a vydali se ke klášteru.
Když vstoupili dovnitř, zjistili, že je prázdný. Žádní mniši, žádní Němci.
„Kde všichni jsou?“ podivil se Záštita demokracie.
„Budou u brány do Šambaly,“ řekl Pinket. „Musíme dolů, do podzemí.“
Sestupovali po příkrých kamenných schodech, které objevili v nejhlubším sklepení kláštera. Stále hloub a hloub do nitra Země. Světlo jejich baterek dopadalo tu a tam na příšerné reliéfy vytesané do prehistorických kvádrů stěn podél schodiště. Konečně se ocitli na dně této hrůzné šachty a vysoko klenutým obloukem nahlédli do rozlehlé jeskyně, ozářené světlem pochodní. Brána do říše Šambaly byla přímo naproti nim, zasazená do stěny na protější straně jeskyně. Měřila asi třicet stop na výšku, patnáct na šířku, vytesána byla z jakéhosi podivného nazelenalého kamene a celá pokryta neznámými znaky a symboly. Vlastně celá ne. V horním překladu nad jejími křídly byl vyryt velký symbol, který dobře znali. Hákový kříž.
Stihli to na poslední chvíli. Obřad otevření, vrchol projektu Kniebolo, právě začínal. Před bránou stál doktor Scheffer, malý obtloustlý mužík s brýlemi, do kterého by nikdo neřekl, že je jedním z nejdůležitějších mužů Třetí říše. Vedle něj se tyčil Mnich se žlutou hedvábnou maskou, zahalený v černém rouchu.
Za nimi v uctivé vzdálenosti stálo kolem osmdesáti klášterních mnichů, oblečených v tradičních rudooranžových hábitech, ozbrojených tibetskými dýkami, meči a kopími. Ještě kousek za mnichy stálo asi dvacet esesáků se samopaly.
Ozval se zvuk gongu a doktor Scheffer německy promluvil:
„Vše je připraveno. Hvězdy vstoupily do příznivých konstelací. Na celém území Říše je v koncentračních táborech prováděna největší zápalná oběť v dějinách lidstva! Žádám tě proto, ctihodný Mnichu se žlutou hedvábnou maskou, hlavo slovutného řádu Černých čarodějů, otevři bránu a pozvi Syny Vnějších inteligencí do našeho světa!“
„Staň se!“ zaburáceli mniši a esesáci jako na povel.
Mnich se žlutou hedvábnou maskou vztáhl ruce k bráně Šambaly a začal děsivým, nelidským hlasem pronášet ve starodávném jazyce nečistou mantru:
„N’gai, n’gha’ghaa, bugg – shoggog, y’hah: Yog – Sothoth!“
Plameny pochodní vyšlehly do výše a brána Šambaly se začala pomalu, píď po pídi, otevírat.
„Yog – Sothoth!“
„Musíme to zastavit!“ zašeptal Záštita demokracie Pinketovi. „Střílejte!“
„Yog – Sothoth!“
Spojenečtí agenti spustili palbu. Několik mnichů a esesáků padlo, ostatní se otočili a pustili se do boje. První začali vrhat svá kopí a druzí pálit ze samopalů. Na to, jestli budou zabiti, nedbali. Jediné, na čem jim záleželo bylo, aby svými těly ochránili doktora Scheffera a Mnicha se žlutou hedvábnou maskou. Ti se ani nepohnuli. Mnich se žlutou hedvábnou maskou dál odříkával svou mantru a brána Šambaly se dále otevírala.
„Yog – Sothoth!“
Polovina mnichů a Němců už ležela v krvi na zemi, když Záštitě demokracie došly náboje do samopalu. Vytáhl tedy svou pistoli, sebral jeden z odhozených mečů a vrhl se na zbylé nepřátele, stojící mezi ním a Mnichem se žlutou hedvábnou maskou. Pinket se ho snažil podporovat střelbou, ale bál se, že ho zasáhne, a krom toho měl sám co dělat, aby se vyhnul kulkám, kopím a dýkám létajícím vzduchem.
„Yog – Sothoth!“
Záštita demokracie probodl posledního mnicha, uťal hlavu poslednímu esesákovi a zůstal stát jen pár stop od Mnicha se žlutou hedvábnou maskou a doktora Scheffera. Byl zle posekán, pobodán a několikrát postřelen. Přesto však zvedl ruku s pistolí a zamířil na Mnicha se žlutou hedvábnou maskou.
„Yog – Sothoth!“
Doktor Scheffer se otočil a střelil Záštitu demokracie do břicha. Superhrdina padl na zem, pistoli stále v ruce. Pinket odhodil samopal s prázdným zásobníkem, vytrhl z jedné mrtvoly kopí a vrazil ho doktoru Schefferovi do krku. Doktor Scheffer naposledy pozvedl paži k nacistickému pozdravu a poté zemřel, zalknut vlastní krví.
„Yog – Sothoth!“
„Pinkete,“ zachrčel na britského agenta umírající Záštita demokracie a podával mu svou stříbrnou pistoli, „sejmi toho čarodějnickýho hajzla za mě!“
„Yog – Sothoth!“
Edward Pinket vzal nabízenou zbraň a přistoupil zezadu k Mnichovi se žlutou hedvábnou maskou. Ten si ho vůbec nevšímal, pohroužen v magickém transu.
„Yog – Sothoth!“
Pinket mu přiložil pistoli k hlavě a zmáčkl spoušť. Hlava Mnicha se žlutou hedvábnou maskou se rozlétla v oblaku krve a tělo padlo k zemi.
Brána do podzemní říše Šambaly se začala zavírat. Naneštěstí pro Edwarda Pinketa ale ne dost rychle. Nakrátko, jen na malý okamžik zahlédl, co bylo za bránou. Pak nepříčetně zaječel a ztratil vědomí.
Po třech dnech ho, úplně vyčerpaného, našli domorodci na indické straně hranice. Byl dopraven do Láhauru a posléze zpátky do Anglie. Od toho dne, co se zúčastnil operace v klášteře Bong, nespí. Sedí v koutě měkce vypolstrované cely psychiatrického oddělení tajné vojenské nemocnice poblíž Londýna a křičí. Musí křičet, protože v duchu stále vidí to, co ve skutečnosti spatřil jen na okamžik, tam, za bránou do podzemní říše.