Oslava padesátého výročí přistání prvních lidí na Marsu měla velmi decentní charakter. Náčelník na pracovním aktivu v podpovrchovém habitatu stručně připomněl dějinný význam tohoto počinu, ocenil nezměrné lidské úsilí, jehož výsledkem bylo přistání čtyř planetárních modulů v oblasti Chrise Planitia, pár metrů od legendárního Vikinga 1, a pozvedl číši k přípitku. Tím byla oficiální část u konce. Mezi osazenstvem habitatu se vzápětí rozvinula živá zábava a všichni se natlačili k rautovému stolu uprostřed místnosti. Nikdo nechtěl přijít o vzácné pozemské pochoutky, které se takhle ve velkém servírovaly jen jednou ročně. Po zbytek marsovského roku si obyvatelé rudé planety museli vystačit s potravou z místních zdrojů. Byla sice nutričně vyvážená, plnohodnotná, odpovídající nejmodernějším výživovým trendům, nicméně chuťově velmi fádní.
„Letos nám, náčelníku, opravdu dopřáváte,“ oslovil servilně nejvyššího představitele základny správce habitatu. „Rautový stůl je minimálně třikrát větší než loni. Inu padesáté výročí je padesáté výročí…“
„Nesmysl,“ ušklíbl se oslovený. „Pořád vám všem říkám, že se musíme spoléhat jen sami na sebe. To, co dorazí ze Země, je třeba brát jen jako příjemné zpestření, jako něco navíc.
Skladník mě prostě upozornil, že spoustě produktů v našich zásobárnách už zanedlouho vyprší expirační doba – a my nejsme tak bohatí, abychom mohli něco jen tak vyhazovat, nebo snad ano?“
„Aha,“ konstatoval neutrálně správce základny.
Poblíž postávající velitel přístrojového centra, který dialog mimoděk vyslechl, se nenuceně zapojil do debaty. Poněkud nespolečenský přitom kolem sebe prskal drobečky. Ve zřetelné artikulaci mu bránilo osm cereálních sušenek, které si hltavě nacpal do úst a nasucho křoupal.
„Nové zásoby jsou už na cestě. Naše lokátory zachytily na oběžné dráze těleso. Bude to ta transportní loď, o které nám Země poslala zprávu před třemi měsíci. Zase jenom náklaďák, žádní lidé. Nikdo nechce na Mars. Škoda. Velká Škoda.“
Debata přitáhla několik dalších účastníků slavnostního shromáždění. Snad i proto, že rautový stůl potažený červeným ubrusem už připomínal pustou marsovskou planinu. Fádnost plochy rušila pouze velká plastová miska, kterou kdosi nakousl.
„Musíme si vystačit sami,“ poznamenal věcně náčelník. „Buďme rádi, že nám každých pět let pošlou aspoň zásoby. Výrazně nám to usnadňuje naši už tak snadnou existenci v tomhle podzemním paláci. Na druhou stranu, dovedete si představit, že by se sem pravidelně hrnuli další a další lidé? Co bychom s nimi dělali?“
„Já bych věděl, náčelníku,“ ozval se odborný správce virtuálních činností a lascivně se ušklíbl.
„Jistě… Vy už jste zapomněl, s čím vším jsme se museli potýkat, než jsme se mohli pohodlně usídlit a zařídit v téhle podpovrchové základně?“ Náčelník si usrkl ze sklenky a ušklíbl se. Aromatický nápoj nepříjemně zteplal. Z kousku vzácného ledu dovezeného na oslavu až z polární marsovské čepičky zbylo jen několik smítek červeného prachu usazených na stěně. „Pokud se chceme považovat za inteligentní bytosti hodné obývat Sluneční soustavu a obstát v meziplanetární konkurenci, musíme se krotit. Trvale udržitelný rozvoj, to je naše heslo. A to, co dostáváme ze Země, je příjemný bonus. Stačí chybička a příští pětiletku nám už žádnou zásobovací loď nepošlou.
Mimochodem, virtuále,“ obrátil se na odborného správce virtuálních činností, „stav našeho nepravidelného vysílání směrem k Zemi vypadá jak?“
Oslovený se trochu zaškaredil. Nepředpokládal, že na slavnostním shromáždění přijde řeč na práci. Ale náčelníka je třeba respektovat.
„Jako obvykle. Vygeneroval jsem standardní balíček pro zvukový i obrazový kanál. Však to znáte. Nějaké to poskakování ve skafandrech na povrchu, záběry z vyjížděk v roveru, záběry z laboratoří, pár točených vzkazů lidí z habitatu, náčelnické hlášení… Rutina v prima kvalitě. Mašina to zvládá vlastně sama, já jen ručně doplňuji nějaké ty ruchy a šumy a kontroluji, aby se tam náhodou neobjevila nějaká ptákovina. Jako posledně před měsícem. Málem jsme poslali videovzkaz od pilota druhého přistávacího modulu. Jenže ten se Zemi nehlásí už pětadvacet let, od té doby, co se ztratil při výjezdu s roverem v prachové bouři…“ Odborný správce doplnil svá poslední slova mlaskavým zvukem.
Společenská místnost podzemního habitatu se začala zvolna vyprazdňovat. Mnozí z přítomných zachytili poslední náčelníkův dotaz a yjevn2 nest81o o to, aby museli nepřipraveni odpovídat v mimopracovní dobu na zvídavé otázky. Neformální debatování se začalo zvolna měnit v pracovní poradu, a kdo mohl, mizel. Ostatně jako každý rok při oslavě výročí. Teď už jen zbývalo, aby se ještě někdo z pamětníků zmínil, jak si nyní luxusně žijí ve srovnání s původními pracně vykutanými podzemními štolami plnými červeného prachu. Popřípadě že Mars je to nejlepší místo k životu, jaké si kdo dokáže představit. Na rozdíl od Země. Tam lidem už jejich přízemní problémy úplně přerostly přes hlavu. A občasný kontakt s Marsem udržuje řídicí středisko Evropské kosmické agentury, osekané finančně, personálně i materiálně, jen z jakési setrvačnosti. Aby se neřeklo, že matička Země na svou diasporu na rudé planetě kašle.
„Kdo má dneska službu na povrchu?“ zeptal se náčelník hlasitěji, než bylo třeba. Šlo o otázku víceméně řečnickou. Rozpis byl dán na několik let dopředu a omluvenky se nepřijímaly.
„Chcete žít v luxusu a pohodlí podpovrchového útočiště se všemi myslitelnými vymoženostmi, nebo živořit v temných štolách, kam každá bouře nafouká nové závěje prachu?“ Tak zněla zásadní otázka vyslovená už před pěti desítkami let. Existovala na ni jediná odpověď.
Ne že by ometání panelů slunečních baterií a obsluhu vědeckých aparatur nezvládly jednoúčelové automaty, náčelník ale paličatě trval na každodenní přítomnosti někoho z obyvatel podzemního habitatu na povrchu. Všichni tomu říkali folklór, brblali, ale podřídili se.
„Děláte to pro své žaludky,“ říkával občas náčelník. „Když už na Zemi posíláme pečlivě připravená data, musíme taky sehrát na povrchu divadýlko pro družice na orbitě. Měly by zaznamenat, že tady opravdu jsme, hýbeme se a něco děláme.“
Odborný správce virtuálních činností si těžce povzdychl. „Dneska je to na mně, náčelníku,“ přihlásil se a zaznamenal několik škodolibých pohledů.
„Výborně. Tak tam zkuste vydržet aspoň dvanáct hodin a předstírejte smysluplnou činnost.“ Náčelník varovně zvedl hlas. „Mimochodem, na sondu Viking 1 raději nesahejte. Poslední zprávy z modré planety naznačují nějaké napětí mezi Americkou unií a Evropským soustátím. Tak aby si velmoc nemyslela, že jí chcete pomníček jejího úspěchu nějak pošramotit. Ostatně kdo posledně Vikingovi vyleštil parabolu antény, až odlesk slunečních paprsků oslepil na dva oběhy čidla americké orbitální sondy?“
Odborný správce pokrčil rameny. „Když ono na povrchu fakt není co dělat. Tak když už jsem tam byl…“
„Směr přechodová komora, odchod!“
Odborný správce virtuálních činností poslechl. V duchu si říkal, že markýrování činnosti na povrchu Marsu je sice historický přežitek, ale proti proudu veslovat nelze. Ostatně odměnou jsou jednou za pět let dodávky ze Země, které náčelník uvážlivě rozděluje. Ve velkém při oslavách výročí přistání prvních lidí na Marsu, a po drobtech podle zásluh těm, kteří příliš hlasitě neremcají. Jenom škoda, že zájem Země o Mars vychladl hned po prvním úspěšném pilotovaném letu a žádná další výprava není v dohledu. Ať si náčelník říká co chce – noví lidé by se opravdu hodili.
Nejen jako nutričně hodnotná delikatesa. Ještě předtím by alespoň na čas mohli obstarávat celé tohle trmácení po povrchu. Stejně jako všichni obyvatelé habitatu i odborný správce nenáviděl, když musel soukat své čtyřruké tělo do těsného pozemšťanského skafandru.