Den byl horký a noc jen o trochu chladnější než den. Tak teplé jaro v Kansasu snad nikdo nepamatoval.
Cítila, jak se jí přiléhavý kostým lepí na tělo a po zádech stékají pramínky potu. Dotančila za bouřlivého potlesku, ještě jednou provokativně zvedla širokou sukni a zmizela na postranním schodišti.
Než půjde znovu dolů, musí se opláchnout a přepudrovat. Povaleči a honáci z Kinsley si na čistotu moc nepotrpěli. Stačilo, když holka měla hluboký výstřih a vypadala zdravě. Pan Alex však chtěl, aby děvčata v tančírně a nevěstinci u Jasmínu měla úroveň.
Pomalu vyšla do patra. Pokojík, kde žila a pracovala, nebyl nijak výstavný – velká postel, zrcadlo na stěně, závěsy z laciné látky a skříň s několikerými šaty a půltuctem krajkových kalhotek po kolena. Nalila ze džbánu do plechového lavoru vodu, povolila utažený živůtek a žínkou si otřela dekolt a podpaží. Musí si pospíšit. Za sezení na pokoji ji nikdo neplatí a děvče v Kinsley se musí otáčet, aby si vydělalo na živobytí.
Hluk ze saloonu doléhal až sem. Rozladěné piano hrálo divoký kousek, holky výskaly a chlapi, kteří dnes dostali výplatu, si hodlali vše jaksepatří užít.
Ve všeobecném veselí však zachytila podivný zvuk. Někdo přidušeně sténal, jako by nemohl popadnout dech – nebo jako by mu někdo držel ruku na ústech. Pak zasvištěl bič, výkřiky zesílily a zlomily se do bolestného nářku.
Opatrně vyhlédla na chodbu. Nikdo tu být neměl – večer sotva začal a chvíli potrvá, než první zájemci zaplatí madam obvyklou taxu. Pod posledními dveřmi však prosvítalo světlo. Věděla, že tam bydlí Mia, malá Číňanka, kterou do nevěstince přivezli před měsícem. Děvče s šikmýma očima nerozumělo anglicky a z pokoje vycházelo jen málokdy.
Průvan pohnul závěsy a plamen v lampě se zakomíhal. Dívce přeběhl po zádech mráz. Zoufalý pláč slábl, až utichl docela. Vzápětí se ozvaly kroky.
Rychle zavřela dveře a otočila kolečkem petrolejky. Po chodbě někdo přešel.
Čekala dlouho, než sebrala odvahu. Pak znovu rozsvítila lampu, pomalu se upravila a tiše vyšla ven. Snažila se nevnímat pootevřené dveře a náhlé ticho za nimi. Nejlepší bude jít dolů a na nic se neptat.
Jenomže pak si všimla čerstvých kapek krve. Táhly se od pokoje čínské dívky jako šňůra rudých korálků a mezi nimi byly zřetelně vidět šlápoty.
Odhodlaně se nadechla. Nikdo ji neplatil za to, že strká nos do cizích věcí. Jenomže holky od Jasmínu odjakživa držely při sobě.
Šla po špičkách kolem zdi, aby nešlápla do krvavých stop. Na prahu zůstala stát. Zaváhala, ale pak strčila do dveří a nahlédla dovnitř.
Vzápětí jí ruka vyletěla k ústům a žaludek až do krku. Na zemi ležela v tmavé kaluži jako rozbitá hračka bíle nalíčená dívka. Na nahém těle měla stopy po bití, na stehně hlubokou ránu a v doširoka otevřených očích nepopsatelnou hrůzu.
Odvrátila se a ze všech sil se snažila potlačit nevolnost. Podivný železitý pach smíchaný s těžkou vůní cizokrajných květin jí pronikal do všech pórů. Okamžik se zdálo, že se musí zadusit.
Pak vrzly dole dveře a zaskřípaly dřevěné schody. Několika kroky přeběhla chodbu a ukryla se v nejbližším pokojíku. Patřil Hlučné Katty a páchl špinavým prádlem, česnekem a zatuchlinou.
„Tady je to, doktore,“ uslyšela vzápětí. „Musíte se na ni podívat. Měla náročného zákazníka, trochu se nepohodli… S děvčaty někdy bývá potíž, znáte to.“
„Neznám,“ ozval se druhý hlas. „Nemám v tomto směru zkušenosti.“
„Nic, co by se nedalo napravit, doktore. Když se vám podaří tu čínskou štětku postavit na nohy, máte u mne tři návštěvy grátis.“ Muž se zasmál, ale zaznělo to, jako když přejede nožem po talíři. Poznala pana Alexe. Kdo jiný by mohl slibovat návštěvu podniku zdarma?
Pravda, doktor Davidson by za hřích stál. Bylo mu sotva pětatřicet, oblékal se vybraně a vždy voněl kolínskou a mýdlem. Měl pískově hnědé vlasy a laskavé oči. Vlastně oko – na druhém nosil pásku. Navíc byl zdvořilý. Když potkal některou z holek na ulici, nikdy nepřešel na druhou stranu, ale smekl a pozdravil. Určitě by byl stejně ohleduplný i v posteli, ne jako nějaký zpocený kovboj nebo stárnoucí rančer, který rozumí leda kravám. Jenomže přitažlivý lékař do Jasmínu chodil, jenom když někdo onemocněl nebo byl postřelen. Paní Davidsonová byla nejkrásnější dáma v Kinsley a doktor šťastně ženatý muž.
„Obávám se, že vaší nabídky nevyužiji,“ ozvalo se po chvíli. „Té ubožačce už nikdo nepomůže. Je mrtvá.“
„Mrtvá?“ Pan Alex afektovaně zvýšil hlas, ale nezdál se příliš překvapen. „A jak se to stalo?“
„Vidíte tu ránu na stehně? Někdo dívku zranil a zasáhl tepnu. Vykrvácela. Ale ať už jí ublížil kdokoliv, nepoužil nůž ani jinou ostrou zbraň. Okraje rány jsou zubaté a nepravidelné. V pokoji není nic, co by ji mohlo způsobit. Měl byste poslat do Dodge City pro šerifa. Tohle je vražda.“
„Jistě, doktore. Ráno ho zavolám.“
„Do rána to nepočká. Vidíte, jak je ztýraná? Zmlátil to děvče jako zvíře a pak je zabil. Takový chlap by měl viset.“
„Postarám se o to,“ pronesl pan Alex pevně. „Nemusíte se trápit, doktore. Byla to jenom kurva.“
„Byla to lidská bytost. Ale… Pokud ten muž byl tady, musíte znát jeho totožnost!“
„Nikdy předtím jsem ho neviděl. A madam se na jména neptá.“
Vrzly dveře a oba muži vyšli na chodbu. Doktor se však neměl k odchodu.
„Vidíte? Tady zanechal stopy. A zdá se, že měl boty stejné jako vy.“
„To budou moje stopy, doktore. Našel jsem ji.“
Okamžik bylo ticho.
„Jiné šlápoty z pokoje nevedou,“ ozvalo se pak. „Mohl byste mi ukázat ostruhy, pane Alexi? Myslím, že na té pravé máte krev.“
„To není možné, pane Davidsone. Snad si nemyslíte, že bych já“
V následující chvíli práskl výstřel, něco dopadlo na podlahu a dívka v pokoji se vší silou zakousla do raky, aby potlačila výkřik. Přes hrůzu okamžiku si dokázala uchovat špetku zdravého rozumu. V tančírně byl takový hluk, že si nikdo rány nevšiml. Nezaslechli by ani volání o pomoc. A kdyby vrah zjistil, čeho byla právě svědkem, nedožije se rána.
Pak uslyšela, jak někdo s tlumenými kletbami táhne těžké tělo po podlaze do pokoje malé Číňanky a zavírá dveře.
Znovu se nadechla, aby přemohla vlnu nevolnosti. Počkala, dokud kroky neutichly, a pak opatrně sestoupila po schodech dolů. Postranními dveřmi vešla do lokálu a vmísila se mezi hosty. Nikdo si jí nevšiml.
Srdce jí bilo jako o závod. Unikla smrti jen o vlásek.
Zatraceně, příště se nebude plést do cizích věcí! Málem na to doplatila. Kdo zabije dvakrát, nezdráhá se zabít potřetí.
Potřebovala by se napít. Jen trochu, aby se jí přestaly třást ruce. Opatrně se rozhlédla po někom, kdo by byl ochoten holce zaplatit rundu a moc za to nechtěl – a se svůdným úsměvem se vydala k vyhlédnuté oběti.
* * *
„Je mi to líto, paní Davidsonová. Moc líto.“
Seděl jsem na stanici v Dodge City a nevěděl, co si počít. Pracoval jsem jako pomocník šerifa celé tři měsíce, ale s takovým případem jsem se zatím nesetkal. Doktor z Kinsley, městečka dobrých čtyřicet mil na východ po dobytčí stezce, se v sobotu večer vydal do místní tančírny a zaplatil si čínskou prostitutku. Zůstal s ní na pokoji sám. Mučil ji, znásilnil, zabil a nakonec obrátil zbraň proti sobě.
Případ byl jasný. Jenomže v instrukcích pro nováčky nestálo nic o tom, jak mám takovou situaci vysvětlit doktorově manželce.
Ctihodná Helena Davidsonová vypadala jako typická žena z dobré rodiny. Nebyla starší než já. Černý závoj skrýval světlé vlasy vyčesané do drdolu a tmavé přísné šaty upnuté až ke krku dávaly vyniknout souměrné, elegantní postavě. Tvář měla mírnou a ušlechtilou, pleť bez kazu, oči modré jako obloha nad pláněmi a ruce ukryté v krajkových rukavičkách. Měla za sebou čtyřicet prašných mil z Kinsley, avšak působila svěže a čistě, jako by právě vyšla z parádního pokoje.
„Nechci zbytečně obtěžovat,“ řekla a zavrtěla se na tvrdé židli. „Vím, že děláte svou práci. Jsou tu však skutečnosti, o kterých byste měl vědět. Předně, můj manžel nechodil ozbrojen.“
„Ne?“ Kinsley bylo typické dobytkářské městečko. Pár farem v okolí, jedna ulice, dva krámy, nálevna, tančírna – a neustálý příliv cizích lidí. Po stezce procházela tisícihlavá stáda dobytka a rušná „cattle towns“ přitahovala slušné chlapy stejně jako darebáky. Nenosit zbraň znamenalo hazardovat se životem.
„Byl lékař. Léčil lidi. Nepotřeboval zabíjet,“ trvala na svém paní Davidsonová.
Povzdechl jsem si. Tohle nebude snadné.
„Velice se omlouvám, madam,“ řekl jsem a proti své vůli se začervenal. „Víte… on… Pan Davidson byl střelen přímo do srdce z bezprostřední blízkosti a zbraň držel v ruce, když jsme ho našli. Potvrdil by vám to i doktor Fly, který tělo ohledal.“
„Žádný rozumný člověk by se do srdce nestřelil. Vezměte si zbraň a zkuste si to. Je to velmi nepohodlné – musíte ruku úplně vytočit. Jednodušší je přiložit zbraň ke spánku nebo pod bradu.“
„Tohle já těžko posoudím, madam.“
„Už jsem usínala, když jej zavolali ke zraněnému v tančírně u Jasmínu. On… Thomas říkal, že se brzy vrátí. Usnula jsem, ale on se nevrátil. Až ráno mi přišli říct, že je mrtvý. Nedovolili mi ani, abych se na něj šla podívat.“
Jistěže nedovolili. I doktor Fly, náš soudní ohledávač, měl co dělat, aby v sobě po návštěvě místa činu udržel oběd. Přijeli jsme do města druhého dne odpoledne. Sám pan Alex se ještě v noci vydal do Dodge City, aby nás o činu zpravil. Doktor pak napsal zprávu, kterou jsem měl dosud na stole. Bylo zřejmé, že oba – vrah i oběť – zemřeli takřka současně.
„To mě skutečně mrzí, madam. Myslím, že nechtěli, abyste jej takto viděla.“
Paní Davidsonové přeběhl přes čelo mráček, ale nevzdávala se. „Ještě jedna věc mi vrtá hlavou. Thomas prý měl na botách ostruhy. Jenomže on na koni jezdil jen zřídka a ostruhy nepoužíval – na návštěvy si vždycky brával dvoukolák.“
„Víte to určitě? Jeden z vašich koní toho dne záhadně zmizel, pokud vím.“
„Ano. Myslela jsem, že je nahoře na pastvině, ale když jsem se pak ráno vrátila z města, byl pryč.“
Toho koně viděl vyhazovač od Jasmínu v noci uvázaného před tančírnou. Nápadný statný ryzák s hvězdou, čtyřmi podkolenkami a zdobeným sedlem se podle jeho výpovědi nedal přehlédnout. Ráno byl pryč – možná se odvázal a utekl, ale spíš jej někdo odvedl, aby cenné zvíře někde daleko dobře prodal.
Ostruhy s malým, ale ostrým kolečkem, které proťaly nešťastné Číňance stehenní tepnu, byly k doktorovým botám připevněny před delší dobou. Doktor Davidson se oblékl jako kovboj, vzal si laso a honácký bič. Možná chtěl vypadat jako ostrý hoch a měl touhy, se kterými se ženě nesvěřoval. V tančírně jej nikdo nezahlédl, ale to bylo pochopitelné – návštěvníci z města chodili do nevěstince zadním vchodem. Vytáhl jsem z kapsy šátek a otřel si zpocené čelo.
„Víte, madam, já… Mrzí mě, že vám působím bolest. Ale všechny důkazy nasvědčují tomu, že váš manžel to děvče zabil a spáchal sebevraždu. Kdybych vám mohl nějak pomoci…“
„Pastor Danuby jej nechce pohřbít na hřbitově v Kinsley.“ Církve byly v případě sebevrahů nekompromisní, ale já věděl, že pohřeb je pro živé, ne pro mrtvé. „Nemějte obavy, madam. Tělo vašeho chotě jsme včera po ohledání místa činu převezli do Dodge City. S vaším svolením bychom je mohli uložit na hřbitově za městem. Za chvíli mi končí služba. Pokud chcete, rád vám pomohu vše zařídit. Bratr Patrik je Irčan a katolík, ale poslední službu panu Davidsonovi určitě neodmítne.“
City mělo dvě místa posledního odpočinku – jedno pro vážené občany, drahé na pahorku za městem pro ty ostatní. Laskavý františkán provázel pohřební káru na hřbitov obutých nejmíň jednou do týdne. Bylo mu jedno, zda v rakvi leží Indián, Číňan, desperát, falešný hráč nebo některé z děvčat lehké pověsti. Říkal, že nejhorší peklo si způsobují lidé sami a Bůh si hříšníky roztřídí mnohem líp, než by to dokázala městská rada.
„Děkuji vám, šerife. Sestřenice Anne má ve městě krám se střižním zbožím. Ráda tam na vás počkám.“
Ponechal jsem drobný omyl bez povšimnutí, pomohl paní Davidsonově vstát a doprovodil ji ke dveřím. Starší zástupce Earp se právě vracel z obchůzky. Dvorně smekl klobouk a ustoupil stranou, aby krásná vdova mohla projít.
„Je horko jako v peci,“ povzdechl si a nalil si ze džbánu trochu zteplalé vody. Znamenalo to, že má opravdu velkou žízeň. „Jak to šlo, Jime?“
„Žádná sláva, pane,“ řekl jsem popravdě. „Pochopím, když chlap někoho zastřelí v rozčilení nebo pro peníze, ale nad takovým zvěrstvem zůstává rozum stát. Pro paní Davidsonovou to musel být šok. Žila s ním pět let. Jak je možné, že si něčeho nevšimla dřív?“
„Mohl zlé sklony tajit. Nakonec je možná dobře, že se zabil. Nedovedu si představit, že by měl vypovídat před soudem. I pro vdovu to bude snazší.“
„Je přesvědčená, že je manžel nevinný.“
„To jí nemůžeš zazlívat, Jime. Člověk se těžko smiřuje s tím, že žil s vrahem.“ Wyatt Earp si sundal klobouk a pohodlně se usadil za stůl. „V Kinsley není šerif ani žádný úřad. Mluvil jsem se soudcem. Trvá na tom, aby tam někdo z nás jezdil – alespoň na sobotní odpoledne a večer.“
„Máme co dělat, abychom udrželi pořádek u nás.“
„Soudce zaplatí cestu i výlohy navíc. A v Kinsley plánují zvolit vlastního šerifa, jakmile najdou vhodného kandidáta.“
„Jenomže jak poznám šílence, který se rozhodne Zabíjet?“ Wyatt Earp se zamyslel. „Nepoznáš ho,“ řekl pak. „Tohle je na naší práci nejhorší. Někdy i sama přítomnost strážce zákona dokáže odradit špatného člověka od zločinu. Ale většinou řešíme jen následky – zjistíme, kdo kradl nebo zabíjel, a předáme jej spravedlnosti.“
Zástupce šerifa si otřel čelo. Bylo mu sotva o pár let víc než mně, ale najednou mi připadal starý a unavený. „Vždycky to nevyjde, Jime. Nemůžeš zachránit celý svět. Dělej své povinnosti, nezapomínej na zdravý rozum a doufej v boží pomoc. Víc v této chvíli udělat nemůžeš.“
* * *
Muž u ohně měl snědou vrásčitou tvář, dlouhé bílé vlasy, prastarý klobouk, mokasíny a ošoupaný oděv z jelenice. Žil v chatě u potoka pod hřbitovem. Říkali mu Navajo, ale ať už přezdívku vymyslel kdokoliv, mýlil se. Starý muž nebyl Indián.
Lovil malá zvířata, dovedl léčit koně a předpovídat počasí. A za lahev whisky byl vždycky ochotný vzít lopatu a v kamenité půdě hřbitova obutých vykopat nový hrob.
Na hranici světla a stínu se něco pohnulo. Muž se zadíval do tmy. Pak zvedl ruku a pozdravil příchozího dávným pozdravem lesních lidí. „Vidím tě.“
Cizinec sebou trhl. „To není možné!“
„Nejsi jediný, kdo chodí nocí,“ pousmál se starý muž a stočil pohled ke hřbitovu. „Vím, proč jsi tady.“
„Opravdu mě vidíte? Musíte něco udělat! Slíbil jsem ženě, že se vrátím!“
„Rozumím. Máš strach, že zůstane bez ochrany. Možná bych ti dokázal pomoci. Ale rozmysli si to. Cena je vysoká.“
„Dám cokoliv!“
„Opravdu?“ Navajo namáhavě vstal. „Dobrá. Pošlu jí ochránce. Nebude se ti líbit. Svět stínů je jiný než svět živých. Ale jsem si jist, že svůj úkol splní dobře.“
* * *
Stál stranou od ostatních. Hubený, kostnatý vraník s řídkou hřívou, opelichaným ocasem, sraženou zádí a srstí plnou prachu. Nebyl to kůň, jakého by si představovala. Měl však pevná kopyta, dlouhé suché nohy a zdálo se, že nekulhá ani nekašle. A nebylo mu víc než osm let.
„Proč nemá cejch?“
Chlapík, kterému zvířata v ohradě patřila a který už slevil ze čtyřiceti dolarů na dvacet, pokrčil rameny. Panička nemusí vědět, že jakmile ten mazaný černý prevít uvidí rozpálené železo, nedá se chytit. „Kradený není. Koupil jsem je jako stádo. Myslím, že to bude nějaký indošský poney,“ řekl opatrně. „Ale ve vozíku chodit umí. Zkoušel jsem to.“
„A to oko?“ Kůň měl jen jedno, tmavé a potměšilé. O druhé musel přijít před dlouhou dobou. Rána byla čistě zhojená.
„Ničemu nevadí,“ opáčil majitel ošklivého stvoření. „Neleká se ani neutíká.“
„Dám pět dolarů.“
„Sedm,“ zareagoval muž automaticky.
„Zdá se, že se od něj ostatní drží dál. Možná je nemocný,“ řekla paní Davidsonová klidně.
„Dobře, madam. Pět dolarů. Je váš.“
Kůň nijak neprotestoval, když mu muž navlékl provazovou ohlávku a přivázal jej za dvoukolový vozík. Dáma v černém zaplatila, obchodník se dotkl klobouku a rychle schoval peníze do náprsní tašky.
Díval se za nimi, jak odjíždějí. Jo, tahle kráska opravdu potřebovala nového koně. Starou hnědou kobylu, která táhla vozík, by sám nekoupil ani na žrádlo pro psy.
A bylo dobře, že se jednookého zbavil. Ze začátku to vypadalo nadějně – nevzhledný, ale vytrvalý hřebec bez značky se jednoho rána před pár dny objevil u stáda, jako by k němu patřil. Nikdo se po něm nesháněl, nikdo jej nepostrádal.
Jenomže od té chvíle šlo všechno od deseti k pěti. Zvířata se lekala vlastního stínu, tři z nich bez zjevné příčiny pošla a včera dokonce stádo prolomilo ohradu, přehnalo se hlavní třídou a způsobilo škody nejmíň za padesát dolarů.
Ten jednooký černý ďábel nosil smůlu. Byl nejvyšší čas jej poslat o dům dál.
* * *
V Dodge jsem nakoupila sirup pro paní Elmerovou, tinkturu a plátno na obvazy – Nemine týden, aby mě nevolali k nějakému zranění.
Ryzák se nenašel. Joe říkal, že nahoře někdo uvolnil klády a poškodil ohradu. Mám nového koně. Je hubený, ale vypadá vytrvale. Váhala jsem, jestli ho vzít, ale nejspíš jsem udělala dobře. Když jsme se vraceli do Kinsley, napadla nás smečka zdivočelých psů. Vraník přetrhl úvaz a rozběhl se pryč. Měla jsem strach, že ho ty bestie roztrhají, anebo uteče někam daleko. On se ale po chvíli vrátil jakoby nic a psi se už neobjevili.
Naši starou hnědku jsem o dva dny později našla v ohradě mrtvou. Bylo jí skoro pětadvacet a dalo se to čekat, ale i tak mě to zasáhlo. Joe pro ni vykopal na pastvině hrob. Všechno kolem umírá, jen já tu zůstávám. Moc mi chybíš – nedokážeš si představit jak moc. Nalhávám sama sobě, že se jednoho dne vrátíš a všechno se vysvětlí, ale vím, že to není pravda. Mám hodně práce, a to je dobře – jinak bych se nejspíš zbláznila.
* * *
Vyjel jsem před svítáním. Čtyřicet mil do Kinsley se dalo zvládnout za půl dne a já doufal, že do městečka dorazím na pozdní oběd.
Na sobotní službu jsem se těšil. Dodge City žilo rychle a zběsile. Předevčírem se pobili karbaníci v Long Branch. Včera někdo pár mil před městem přepadl předáka z ranče Vé v kroužku, postřelil ho a obral o peníze na výplaty. A dnes nad ránem se po hlavní třídě producírovali dva opilí honáci, vykřikovali sprosťačinky a ukazovali holkám z tančírny Lone Star své nádobíčko. Jo, byl jsem rád, že můžu na chvíli vypadnout.
Kůň cválal klidným, pravidelným tempem. Věděl jsem, že za městem žije smečka zdivočelých psů. Občas zaútočili na dobytek nebo na osamělého jezdce, a tak jsem si připravil pušku, ale neobjevili se. O kousek dál jsem uviděl kroužit supy. Zajel jsem se tam podívat – mohl to být zraněný člověk – ale místo toho jsem našel jen osm napůl sežraných chlupatých mršin. Nejspíš někomu došla trpělivost a nebezpečná zvířata postřílel.
Postupně se oteplovalo a kolem desáté už slunce pražilo jako v létě. Vytrvalý hnědák se začal potit a já zvolnil a povolil otěže. Nemusel jsem spěchat a měl aspoň víc času na přemýšlení.
Uplynul týden, ale vražda čínské dívky v Kinsley mi pořád nešla z hlavy. Nedivil jsem se, že lidé z městečka jsou znepokojeni. Když zabíjí ostřílený psanec, společnost se s tím vyrovná. Jenomže doktor Davidson byl úctyhodný, spolehlivý muž, učenec a přispěvatel Lékařské společnosti v Bostonu. Ano, byl divný – chudé léčil zadarmo, neustále si myl ruce a občas experimentoval s novými léky a postupy. Ale jinak působil jako laskavý a klidný člověk. Ani holky z tančírny u Jasmínu o něm neřekly křivého slova. Možná bych se mohl zastavit za paní Davidsonovou a zeptat se, jestli něco nepotřebuje.
Trhl jsem sebou a narovnal se. Musel jsem v tom horku usnout.
Prudký pohyb probudil i koně, který klimbal při chůzi stejně jako já v sedle. Hnědák klopýtl a klesl na kolena. Okamžitě se hrabal na nohy, ale sotva udělal dalších pár kroků, věděl jsem, že je zle. Pravá přední byla ošklivě naražená a zvíře na ni těžce napadalo.
Seskočil jsem a prohlédl zranění zblízka. Rozbité koleno začínalo otékat a bylo jasné, že tahle herka mě dnes už nikam neodveze. Zatraceně, to mi opravdu chybělo! Do Kinsley zbývalo nejmíň dvacet mil. Když si pospíším, navečer jsem tam jako na koni. Otázka je, jestli pak budu ještě schopen nějaké služby.
Slunce hřálo čím dál víc. Po tvářích mi stékaly potůčky potu a vysoké jezdecké boty tlačily a dřely. Občas jsem se napil vody z čutory a navlhčil koni nozdry. Rozpálená země pálila do nohou a nikde nebyl ani kousek stínu. Po deseti mílích už jsem se sotva vlekl a s každým krokem si uvědomoval bolestnou pravdu – člověk bez koně je v pustině ztracený.
A pak jsem za sebou zaslechl dusot kopyt. Nenápadný, vychrtlý hřebec zapřažený v pohodlném dvoukoláku se pohyboval pomalým klusem. Občas apaticky mávl olysalým ocasem a uši měl volně svěšené kolem hlavy.
Ve vozíku seděla paní Davidsonová. Oblékla si tmavé šaty, ale vdovský závoj vyměnila za klobouk s širokou krempou. A oči měla stejně modré a hluboké jako poprvé.
Smekl jsem a ona zastavila.
„Dobrý den,“ usmála se. „Máte nějaké potíže?“
„Dobrý den, madam,“ vyhrkl jsem. „Kůň se zranil, ale není to nic vážného.“
„Můžu se podívat?“ Aniž čekala na svolení, seskočila z vozu a pomalu se přiblížila k hnědákovi. Nejdřív ho lehce poplácala po pleci a sjela rukou dolů. Opatrně se dotkla zraněné končetiny, zvedla nohu a zase ji položila na zem.
„Máte štěstí,“ řekla klidně. „Je to jen trochu naražené. Vyčistím odřeninu a natřu ji tinkturou, aby se lépe hojila.“
„Děkuji, madam.“
„On by měl děkovat vám.“ Paní Davidsonová se otočila k vozíku a vzala z něj velkou koženou kabelu. „Bylo velmi ohleduplné, že jste sesedl a šel pěšky. Každý by to neudělal.“
Jako ve snách jsem sledoval, jak obratně ošetřuje ránu. Pak vzala koně za otěže a přivázala jej za vozík.
„Mírný pohyb mu neuškodí,“ pronesla klidně. „Pojďte, vezmu vás do Kinsley. Byla jsem v Dodge City u soudce ohledně naší farmy. Přespala jsem u sestřenky a ráno vyrazila zpátky. Říkal jste, že se jmenujete Jim? Pracovat jako šerif musí být zajímavé, nemyslíte?“
„Rozhodně,“ souhlasil jsem. „Dnes ráno jsme měli skutečně zajímavý případ.“
* * *
Cesta uběhla rychle – rychleji, než bych si přál. Paní Davidsonová byla neobyčejná žena. Po počátečních rozpacích jsme si začali povídat, jako bychom se znali léta. Něco podobného jsem s žádnou holkou nezažil. Když mi nakonec dala trochu masti na odřené paty a vysadila mě na hlavní – a jediné – ulici v Kinsley, cítil jsem lítost, že se musím rozloučit a že se hned tak neuvidíme.
Hlásil jsem se v hostinci, jak jsem měl nařízeno. Majitel, pan Flint, nechal ustájit nešťastného hnědáka a donést mi vědro vody na umytí. Pak mě pozval na oběd.
Líčil jsem mu potíže na cestě i nečekané zachránění a on vážně přikývl.
„Ano, paní Davidsonová je skvělá dáma. Takových na pomezí moc není. Přál bych jí lepší osud. Jenom… Na vašem místě bych byl opatrný, mladíku. Poslední dobou kolují divné řeči.“
„Jaké řeči?“
„Nevím, co je na tom pravdy,“ řekl hostinský opatrně. „Nechci být neuctivý. Ale slyšel jsem, že to od doktorovy smrti nemá v hlavě v pořádku. Mluví s tím jednookým koněm jako s člověkem a dokonce si prý myslí, že se v té herce znovu zrodil duch mrtvého pana Davidsona.“
* * *
Dnes jsem cestou z Dodge City potkala mladého Jima. Dřív jezdil na Moorově ranči. Vzpomínáš si na něj? Má hnědé kudrnaté vlasy, poctivé oči, skoro šest stop a ruce jako lopaty.
Zařídila jsem přepsání farmy a podíly pro Joea a Mary, kdyby se se mnou něco stalo. Koupila jsem další sirup pro paní Elmerovou a trochu opiového výtažku pro pana Irwinga. Chudák, myslím, že další týden nepřežije.
Doma je vše v pořádku. Obilí roste a budeme mít i hodně zeleniny. Tři krávy už se otelily. Mary udělala ze smetany skvělý sýr. Nový kůň se osvědčil. Jen se slepicemi mám potíž – ráno jsem našla dvě poblíž ohrady mrtvé. Netuším, co je zabilo. Snad to nebude nějaká nemoc – to by mi ještě scházelo.
* * *
Do Dodge City jsem se vracel v neděli, jak bylo domluveno. Vše proběhlo v klidu – jak říkal Wyatt, samotná přítomnost zástupce šerifa v saloonu sice nezabránila menší rvačce, ale nikdo nebyl vážně zraněn ani nepřišel o život.
Pan Flint mi vyměnil koně. Dostal jsem podsaditého, klidného strakáče se silnýma nohama. Za týden jej vezmu do Kinsley a dostanu zpět uzdraveného hnědáka.
Po poledni se obloha zatáhla a na západě se objevily těžké mraky. Den potemněl, jako by měl nastat konec světa. Zvedl se vítr a zvířil prach na cestě. Pak se v černých mračnech zablesklo a na vyprahlou zemi dopadly první kapky deště.
Do města zbývalo stěží pět mil. Pobídl jsem koně do cvalu, abychom ujeli nejhoršímu, ale brzy jsme byli oba mokří až na kůži.
Před brodem jsem zpomalil. Z potoka se stala solidní bystřina. Jenomže nějaký hlupák se přes ni pokusil přejet s dvoukolákem a uvízl v naplaveném písku. Brodil se hlubokou vodou, která mu sahala až po prsa, a marně se snažil uvolnit napůl utopeného koně.
Jsem pomocník šerifa, ale laso s sebou vozím vždycky. Může se hodit – jako teď. Rychle jsem stočil smyčku a hodil ji do vln. Napoprvé se to nepovedlo, ale napodruhé ji chlapík zachytil a rychle přivázal nešťastnému zvířeti k chomoutu.
Druhý konec lasa jsem otočil kolem sedlové hrušky a dal koni pokyn, aby táhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to dokáže, seděl jsem na něm prvně, ale podsadité zvíře se zapřelo silnýma nohama a soustředěně postupovalo vpřed, jako by s lasem pracovalo odjakživa. Funělo jako parní lokomotiva, bořilo se do bláta až po spěnky, ale pomalu, krok za krokem vytahovalo vůz do mělčí vody. I kůň v potoce se vzchopil a za pár okamžiků byli na druhé straně.
Teprve teď jsem poznal nešťastného poutníka. Byl to stařík, který žil ve staré chajdě pod hřbitovem. Věděl jsem, že pije víc, než by měl, ale nikdy s ním nebyly potíže.
I teď byl zjevně pod parou. Oči měl skelné, potácel se, jako by měl každou chvíli upadnout, ale doufal jsem, že domů už dojede bez potíží.
„Díky. Díky, mladej pane,“ promluvil, když se konečně vyškrábal na břeh. „Pomoh jste mi z pěkný bryndy. Nemám, co bych vám dal. Víte co? Já vám zadarmo vykopu hrob! Něco mi říká, že ho budete brzo potřebovat.“
„Výborný nápad,“ řekl jsem zdvořile a dotkl se klobouku. „Ale já se na věčnost ještě nechystám.“
„Mějte se na pozoru, pane zástupce. Byla by vás Škoda.“ Kalný pohled starého muže se na okamžik rozostřil a on zadeklamoval: „Temná je tvá cesta, nebezpečí na ní, ostražitost neztrácej v polštářích své paní!“
„Dobře. Dám si pozor,“ řekl jsem. Doktor Fly vždycky říkal, že bláznům a podivínům je lepší neodporovat. Pobídl jsem koně a opatrně vjel do proudu.
Hlavní ulicí se jako při každém větším dešti valil kalný potok. Schoval jsem koně a vešel na stanici. Starší zástupce Wyatt seděl čelem ke dveřím, nohy v pevných botách položené na stole, a usmál se mi v ústrety. „Co je nového, Jime?“
„V Kinsley je klid,“ hlásil jsem. „Musel jsem vyměnit koně, ale není to nic vážného. Po cestě jsem potkal staříka od hřbitova – vytáhl jsem ho z potoka.“
„Toho Indoše? A co říkal?“
„Že když polezu s ženskou do postele, mám být zatraceně opatrný.“
„Jo, to je dobrá rada,“ souhlasil Wyatt. „Toho se drž, Jime, a dotáhneš to daleko!“
* * *
„Paní Davidsonová! Paní Davidsonová!“
Položila motyku a otřela si pot z čela. Většinu těžké práce stačili zastat Mary a Joem, ale fyzická námaha doktorově ženě prospívala. I tak se každý večer v posteli převalovala a nemohla usnout. Bylo to už měsíc, co doprovodila manžela na hřbitov v Dodge City, ale bolest zůstávala stejná. A lék na ni dosud nikdo nevymyslel.
„Jsem tady!“ zavolala. Rychle si umyla ruce, sundala zástěru a vzala kabelu z pevné kůže. „Co se děje?“
„Musíte k Jasmínu, madam! Slečně Polly se udělalo špatně.“ Dívka ležela v podkrovním pokojíku a byla bledší než zašlý bílý polštář. Jedno oko měla oteklé a koutek úst roztržený.
„Upadla na schodech,“ řekla obstarožní ženská v křiklavém županu s volány. „Krvácí.“
Opatrně odhrnula přikrývku a v duši jí zazněl umíráček. „Kdy se to stalo? A jak dlouho byla těhotná?“
„Těhotná?“ Madam zavrtěla hlavou, otřela si z čela pot a rozmazala pečlivě nalíčené obočí. „Jak to mám vědět? Ona upadla včera večer. Asi se jí zatočila hlava.“
„Přineste horkou vodu a ručníky, nejlépe vyvařené,“ nařídila doktorova žena rázně. „Měli jste mě zavolat dřív. Tady už žádný lékař nepomůže.“
Stará se těžce zvedla a pomalu vyšla z pokoje. Paní Davidsonová vzala dívku za ruku a opatrně ji překulila na bok. Bylo jí sotva dvacet a dřív musela být hezká. Jistě, holka z tančírny může otěhotnět. Chtěla se snad nechtěného dítěte skokem ze schodů zbavit?
Dívčino tělo bylo odřené a potlučené. Jenomže takové rány si člověk pádem nepřivodí. Paní Davidsonová si povzdechla a podložila Polly hlavu. „Kdo ti tohle mohl udělat?“
„On,“ zasténala náhle dívka a otevřela oči. „Pořád mě bil a nepřestával! Už si pro mě jdou! Jdou si pro mě… Bůh mě potrestal! Potrestal mě, protože jsem nic neřekla!“
„Snad nebude tak zle,“ přinutila se usmát paní Davidsonová. Bylo zřejmé, že ubohá mluví z cesty. „Ježíš je dobrý. Odpustil Marii Magdaleně a odpustí i tobě. Nemusíš mít strach.“
„Ale… On ji zabil! Zabil Miu!“
„Kdo ji zabil?“ zpozorněla paní Davidsonová.
„On! Když přišel doktor, byla už mrtvá. A on pana Davidsona zastřelil! Vím to! Slyšela jsem je! A nic jsem neřekla… Zabil by mě taky!“
„Kdo?“ Paní Davidsonová se naklonila nad zuboženou dívku. „Kdo to byl?“
„On… pan… Alex,“ vydechla Polly a ve tváři se jí rozhostil klid.
Když sešla dolů a sdělila nezvykle vážné madam, že dívka je po smrti, odlepil se od barového pultu pomenší obtloustlý chlap v pěkném obleku a vysokých botách s podpatky.
„Paní Davidsonová,“ usmál se na ni a pozvedl sklenku. „Jmenuji se Johann Alex a patří mi tento podnik. Nedáte si se mnou něco k pití?“
„Děkuji,“ zavrtěla hlavou. „To děvče právě zemřelo. Myslím, že by se to nehodilo.“ Tohle je Thomasův vrah. A ještě má tu drzost se na mě dívat jako vlk na kus masa.
„Možná bychom se mohli lépe seznámit,“ nevzdával se pan Alex. „Když jste teď tak sama…“
„Jsem sama,“ řekla a oči měla studené jako nebe v zimě. Přinutila se usmát, koketně zvedla ruku a zahrozila na muže prstem. „Nezapomínejte, že nosím smutek, pane Alexi. Ale možná bych tu a tam uvítala společnost milého diskrétního gentlemana. Uvidíme, co by se s tím dalo podniknout.“
* * *
Ach, Thomasi, jak jsem o tobě mohla pochybovat? Nikdy bys nebyl schopen zabít člověka! Teď to vím jistě.
Musím něco udělat. Hospodin řekl: Má je pomsta. Nebudu se mstít. Jeho smrt mi tě nevrátí. A nevrátí život ani těm nešťastným dívkám od Jasmínu. Ale zastavit jej musím. Za jakoukoliv cenu.
Začíná mi z toho všeho jít hlava kolem. Včera jsme přišli o tele. Nejdřív jsem myslela, že ho strhli kojoti, ale nemělo na sobě žádné poranění. Je mi smutno. Ani kočku už nemám – Ztratila se před týdnem. Dobré je, že předtím stačila vychytat všechny krysy. Našla jsem je ve stodole poskládané v řádku. Paní Elmerová mi slíbila kotě, až jim trochu odrostou, takže nebudu úplně sama. Stýská se mi. Kdybys tak mohl být se mnou!
* * *
Probudil mě výkřik. Rychle jsem si nazul boty, našel klobouk a vyběhl na ulici.
Pár silných těžkých koní táhl po hlavní třídě dlouhý valník. Kolem se začal shlukovat dav lidí.
„To je pan Alex!“
„Kdo mu to mohl udělat?“
„Bože, on je úplně nahý!“
„Zavezte ho k doktorovi. Rychle!“
Pak někdo přes bezvládné tělo na voze ohleduplně přehodil přikrývku. Pomohl jsem pana Alexe odnést do ordinace a počkal na chodbě. Ošetření zabralo jen malou chvíli.
„Profesionální práce,“ řekl doktor Fly, když vyšel ven a zapálil si tlustý doutník. „Kdybych věděl, kdo to byl, hned bych ho zaměstnal jako asistenta.“
„Co přesně se stalo?“
Lékař se zamyslel. „Těžko říct, Jime. Mohu jen konstatovat, že panu Alexovi někdo nenávratně přerušil šlachy na nohou, amputoval prsty a vyřízl jazyk.“
„Indiáni?“
„Rozhodně ne,“ zavrtěl hlavou doktor. „Jak jsem řekl, je to čistá práce. Rány jsou zašité nebo vypálené a ošetřené. Sám bych to nesvedl lépe.“
„A… kdo mu to mohl udělat?“
„Někdo, kdo jej velice nenávidí, má dovednosti chirurga a zároveň je schopen chladně uvažovat.“
„Proč si to myslíte?“
„Pan Alex má slušnou šanci, že přežije dostatečně dlouho, aby si bolest a bezmocnost jaksepatří užil. Zranění nejsou vážná, ale už nikdy nebude mluvit, chodit ani psát a zůstane odkázán na pomoc ostatních. To je mnohem horší osud než kulka do hlavy. Hledáš velmi nebezpečného člověka, Jime. Dej si pozor. Je po čertech chytrý.“
„Já ho najdu,“ slíbil jsem slavnostně. „A pak se postarám, aby neunikl spravedlnosti.“
* * *
S doktorem Flyem jsme sestavili seznam lidí, kteří by díky znalostem anatomie byli na panu Alexovi schopní zákrok provést. Wyatt, doprovázený dvěma muži, se je vydal prověřit – a na mne zbylo pátrání po městě.
V Dodge City patřil panu Alexovi nevěstinec, nějaké nálevny, pár hráčských doupat pochybné pověsti a velké skladiště za městem. Zakrátko jsem zjistil, že včera večer strávil příjemnou chvilku s holkou jménem Bella, pak si dal v baru několik skleniček, nechal se oholit a ve svátečním oblečení odjel z města. Našli jej druhý den ráno na cestě asi míli od města. Šaty byly úhledně složeny na hromádce a kůň se musel někam zatoulat.
Bellu z tančírny jsem našel v pokojíku nad lokálem. Vypadala unaveně, ale mluvila ochotně a v jejím hlase bylo znát tiché zadostiučinění.
„Tak si to Zopakujeme,“ shrnul jsem zapsanou výpověď. „Pan Alex se bavil jako obvykle. Pak zaplatil a odešel. Nic víc.“
„Nezaplatil,“ zavrtěla hlavou dívka. „On to tady měl zdarma. Jsem ráda, že je pryč.“
„Ráda? A proč?“
Bella pokrčila rameny. „Mlátil nás,“ řekla klidně. „Nepostavil se mu, dokud holku neztřískal jako koně.“
Nevěřícně jsem se na ni zadíval. „Ale… Pan Alex je úctyhodný občan. Sedí v městské radě, dává peníze na dobročinnost a chodí do kostela!“
„I já chodím do kostela. A občas si to dokonce rozdám s pastorem. Znamená to, že jsem úctyhodná dáma?“ Dívka se protáhla, zívla a prohrábla si rukou rozcuchané vlasy. „Dostal, co si zasloužil. Každá holka mu dřív nebo později musela podržet. Měl bič s dřevěnou rukojetí, kterým nás tloukl, a tu rukojeť nám strkal dovnitř. Dovedete si to představit?“
„Na to nemám dost velkou představivost, slečno.“
„Vy mi nevěříte,“ usmála se mdle Bella. „Nedivím se vám, pane zástupce. Je hodně věcí, o kterých nemáte ani tušení.“ Pak si rozepnula župan.
Pod ním byla, jak ji Pánbůh stvořil. A na zádech a stehnech měla změť fialových podlitin.
Znovu se zahalila a vytáhla z kapsy lístek. „Tohle mu vypadlo, když odcházel.“
Papír byl růžový a zdobený. Drobným písmem na něm stálo: Je to již dlouho, co jsme se viděli naposled, a samota tíží čím dál víc. Ve městě je hodně zvědavých očí. Počkám na Vás ve čtvrtek o půlnoci u kříže před městem. Vaše oddaná D.
* * *
„Našli jsme každého z nich, holičem počínaje a řezníkem konče. Jenomže všichni mají na včerejší noc nezpochybnitelné alibi,“ konstatoval Wyatt, když se k večeru vrátil na stanici. „Objevil jsi něco dalšího, Jime?“
„Pan Alex zřejmě nebyl úplný svatoušek,“ podělil jsem se o nové informace. „K dívkám, které zaměstnával, se rozhodně nechoval jako gentleman.“ Když děvčata z nevěstince zjistila, co krutého zaměstnavatele potkalo, rozhodla se nakonec učinit výpověď všechna. A všechna mi ukázala více či méně zhojené šrámy. Snažil jsem se svědectví zdokumentovat co nejlépe, ale nakonec jsem to vzdal a hlášení dopsal v klidu na úřadě. „Každopádně jsem našel něco, co vypadá jako milostné psaní. Myslíte, že mu někdo napsal, aby ho vylákal z města?“ Zástupce Earp se poškrábal na hlavě, přejel rukou strniště na bradě a očima text na růžovém papíře. „To by mohlo být,“ souhlasil. „Jenomže pan Alex musel vědět, kdo je naše tajemná D. Navíc jsem se vyptával. Toho večera byl posledním jezdcem, který zamířil na východ. Teprve ráno vyrazili chlapi s valníkem, kteří pana Alexe našli na cestě do Kinsley.“
„Takže to musel být někdo, kdo odjel z města před ním.“
„Anebo nebyl z Dodge City a přijel z opačné strany.“
V té chvíli mi hlavou bleskla šílená myšlenka.
Ona by to udělat mohla. D jako Davidsonová. Jak je možné, že mě to nenapadlo dřív? Věděl jsem, že po manželově smrti převzala v Kinsley práci lékaře. Těžší případy svědomitě vozila doktoru Flyovi, ale sám jsem viděl, jak obratně ošetřila zraněného koně. Navíc to podle slov hospodského neměla v hlavě v pořádku. Mohla mít utkvělou představu, že za smrtí nešťastného doktora stojí majitel tančírny.
Ale co když za ní skutečně stál?
„Zítra pojedu do Kinsley,“ řekl jsem rozhodně. „Bude sobota a navíc si musím něco ověřit.“
* * *
Cesta do městečka i sobotní večer uběhly bez nehod. A v neděli ráno jsem zamířil na farmu paní Davidsonově.
Nebyla doma. Stará černoška mi řekla, že každou neděli chodí paní do kostela.
Našel jsem ji stát v hloučku lidí před malou kaplí na kraji Kinsley. Seskočil jsem z koně, zdvořile smekl klobouk a počkal, až se ostatní ovečky začnou rozcházet k nedělnímu obědu.
Zdálo se, že paní Davidsonová má ze setkání radost. „Je milé, že jste se zastavil,“ usmála se. Ve tvářích se jí objevily dolíčky a já si znovu uvědomil, jak moc se mi líbí. „Tohle je pastor Danuby z naší církve. Myslím, že jste se ještě nepotkali.“
„Je mi ctí,“ řekl jsem pevně. „Ale dnes jsem nepřijel na návštěvu. Musím se zeptat na něco moc důležitého, madam. Předevčírem jsme našli na cestě do Kinsley zmrzačeného pana Alexe. Můžete mi prosím říct, kde jste byla v noci ze čtvrtka na pátek?“
„Kde si myslíte, že bych mohla být, pane?“ zamračila se mladá vdova. „Spala jsem na farmě ve své posteli. Sama. Dokázat to bohužel nemohu. Můj manžel je mrtvý, jak jistě víte.“
Obtloustlý kněz pokýval hlavou, sundal si staromódní brýle a přetřel dlaní mírné vodnaté oči. „Myslím, že byste měl pozornost upřít jinam, mladíku. Paní Davidsonová ten zločin spáchat nemohla. Je dobrá křesťanka!“
„Netvrdím, že není,“ souhlasil jsem. „Ale i dobří křesťané mohou ubližovat a zabíjet.“
„Nevyjádřil jsem se přesně,“ opáčil pastor. „Paní Davidsonová byla tento čtvrtek večer na pobožnosti. A v pátek ráno se s ostatními dámami sešla v kostele kvůli dobročinné sbírce. Do Dodge City je odsud dobrých čtyřicet mil. Nedokázala by se dostat tam a zpět a ještě ublížit panu Alexovi. Ne s tímhle ubohým zvířetem,“ ukázal kněz na hubeného vraníka zapřaženého do vozíku paní Davidsonově. „Můžete se zeptat kterékoliv dámy z městečka. Dosvědčí, že ji večer i časně ráno v kostele viděly.“
* * *
Rozloučil jsem se tak rychle, jak jen to šlo. Jak jsem mohl vůbec připustit, aby mě napadla taková hloupost?
Táhl jsem se po cestě a v hlavě měl prázdno. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že případ zůstane nevyřešen.
Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že mi něco uniklo. Ta holka z tančírny říkala, že je pan Alex bil. Co když to zkoušel i na malou Číňanku Miu a něco se zvrtlo?
Jenomže to už teď nikdo nezjistí. Doktor i dívka jsou po smrti a pan Alex mluvit nebude.
Nakonec mi to nedalo. Obrátil jsem koně a tryskem ujížděl na farmu paní Davidsonově. Přijel jsem tam naštěstí dřív než ona a našel starou černošku, jak lamentuje nad pošlým vepřem. Poprosil jsem ji o pár bot pana Davidsona. Když to nevyjde, budu mít příští týden alespoň důvod se sem vrátit.
* * *
„Mám pár novinek,“ přivítal mě Wyatt Earp v neděli večer. „Soudce na nás tlačil, abychom pohnuli s napadením pana Alexe. Dnes jsme prohlíželi skladiště za městem a nevěřil bys, co jsme tam našli.“
Starší zástupce se spokojeně protáhl jako člověk, který má za sebou kus pořádné práce. „Zdá se, že se ctihodný Alex zapletl do každé černoty, která se dá v Dodge spáchat. Zajistili jsme osm sudů whisky, která se letos zjara ztratila při té vlakové loupeži, dvaatřicet kusů dobytka s přepálenou značkou, falešná cejchovací železa a zbraní tolik, že by s nimi dokázal vyzbrojit menší armádu. Pak jsme se šli podívat k němu domů a ve sklepě objevili tohle.“ Wyatt Earp hodil na stůl velkou koženou kabelu. Na kůži byla vypálena značka – nevelký kruh a v něm písmeno V. „Peníze tam zůstaly do posledního centu. Předák z ranče si je zítra vyzvedne.“
„Já si půjčil boty pana Davidsona,“ hlásil jsem, abych doplnil další kousek do skládanky. „Jsou o dobrá dvě čísla větší než ty, které měl doktor na sobě v den vraždy. Myslím, že ho v tančírně zabili a boty mu vyměnili. Doktor Fly říkal, že mu je vůbec nemohl sundat. Navíc holky z nevěstince shodně vypověděly, že se k nim hodný pan Alex choval jako zvrhlík a násilník. Je to špatný člověk.“
„Takže nejspíš dostal, co zasloužil. Mluvil jsem se soudcem. Je zřejmé, že doktor Davidson byl obětí a ne vrahem. Soud se však tentokrát přikloní k vyšší spravedlnosti – Johann Alex už nemůže nikomu ublížit a žít bude pro něj mnohem horší, než být popraven. Jen jeho majetek propadne městu a poškozeným.“
„Znamená to, že už nemusíme hledat člověka, který jej Zmrzačil?“
„Je mi líto, Jime,“ řekl přísně Wyatt Earp. „Tohle je tvrdý kraj, ale zákony platí pro každého. Není možné, aby lidé brali spravedlnost do svých rukou. Budeme jej hledat a najdeme ho.“ Zástupce šerifa se na okamžik odmlčel. „Možná nás čekají potíže. Ten, kdo napadl pana Alexe, to možná udělal právě proto, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Jenomže přitom strčil hůl do vosího hnízda. V nekalých obchodech jela spousta dalších lidí. Nelíbí se jim, že se šťouráme v záležitostech, které měly navěky zůstat pod pokličkou. Dnes odpoledne po mně střelil nějaký chlápek na ulici. V životě jsem ho neviděl. Měl jsem štěstí – on mě netrefil, ale já jeho ano. Dávej si dobrý pozor, chlapče, a hlídej si záda.“
* * *
Nic se nezměnilo. V noci se budím s pláčem. Chybíš mi víc než dřív. Stále čekám, že uslyším na cestě kopyta a ty se vrátíš domů.
Zmizely další tři slepice. Joe položil otrávené nástrahy na kojoty. Říkal, že to nebude fungovat, protože kojot je chytrý a jedu se vyhne, ale dnes odpoledne našel v lesíku u pastviny dva z nich chcíplé.
Paní Elmerová pořád kašle. Zítra ji vezmu do Dodge City za doktorem Flyem a přikoupím pár kuřat. S penězi si nedělej starosti. Dostávám od lidí za ošetření a léky víc, než dokážu spotřebovat.
* * *
Den byl horký a všudypřítomný vítr vířil na hlavní třídě oblaka prachu. Pondělí znamenalo pro šerifa a pomocníky den klidu, a tak jsem se konečně mohl věnovat nevyřešené záhadě.
Doktor Fly seděl na terase před ordinací a kouřil tlustý doutník. Vybídl mě, ať si přisednu, a nalil mi štědrou porci studeného čaje s broskvovou šťávou z plechovky.
„Prohlédl jsem toho Wyattová zastřeleného chlapa,“ začal pomalu. „A prošel zatykače. Je to nějaký Pete Nollins z Texasu. Zabíjí pro peníze a je na něj vypsaná odměna sto dolarů.“
„Peníze se hodí vždycky,“ usmál jsem se. „Ale teď mám jiné starosti. Nedaří se mi najít našeho chirurga. Jste si jistý, že jsme nikoho nevynechali? Říkal jsem si, že by to mohla být paní Davidsonová, ale ve čtvrtek večer i v pátek ráno byla prokazatelně v Kinsley.“
„Copak paní Davidsonová,“ zasnil se doktor. „To je pořádná ženská. Úplně jsem na ni zapomněl. Ano, ona by to dokázala. Má jemné ruce a dostatečné znalosti.“
„Ale jak by mohla žena chytit a znehybnit dospělého muže?“
„To je snadné. Každý věděl, že se pan Alex rád napije. Mohla mu nabídnout malé občerstvení s nějakým uspávadlem. To mi připomíná, že ode mě před nějakou dobou kupovala opium. Jeden z pacientů v Kinsley měl nádor na plicích v pokročilém stádiu.“
„Kdy přesně to bylo?“ zpozorněl jsem.
„V sobotu, déle než před měsícem,“ vzpomněl si doktor. „Slunce pálilo jako v pekle. Bylo už těsně před polednem – hned potom mě volala žena k obědu. A v neděli nato se strhla ta hrozná bouřka. Vítr nám málem odnesl střechu nad hlavou.“ Doktor Fly si otřel pot z čela a znovu se zamyslel. „Dnes by se u mě měla paní Davidsonová zastavit s jednou pacientkou. Můžu se jí zeptat, jestli to opium náhodou neprodala někomu jinému.“
A v té chvíli jsem měl pocit, jako bych konečně zachytil prokluzující koneček lasa mezi prsty. „Potřeboval bych ještě něco, doktore. Chci, abyste tady paní Davidsonovou zdržel. Pozvěte ji dovnitř na čaj a udržujte konverzaci.“
„A co budeš mezitím dělat ty, Jime?“
„Provedu jeden malý experiment.“
* * *
Ukryl jsem se v nálevně naproti. Neuplynula ani hodina a na hlavní třídě se objevil vozík paní Davidsonově. Ošklivý jednooký kůň zastavil u ordinace doktora Flye, Helena slezla a pomohla dolů druhé ženě, starší hubené dámě v šedém kabátku. Vešly dovnitř a koně nechaly stát ve stínu vedle domu.
Opatrně jsem přešel ulici, odvázal opratě a vsedl na dvoukolák. Oř paní Davidsonově lhostejně mávl ocasem a pustil se ulicí. Po městě jsem jej nechal jet pomalým klusem, ale jakmile jsme byli na otevřeném prostranství, vzal jsem z držátka bič a pevně sevřel opratě. Věděl jsem, že to, o co se pokouším, je na hraně zákona, ale potřeboval jsem mít jistotu.
Když jsem se s paní Davidsonovou setkal tehdy na cestě do Kinsley, tvrdila, že jede z Dodge City od časného rána. Doktor Fly však tvrdil, že z města vyjela až v poledne. Během dvou hodin by tak dokázala urazit dobrých třicet mil. To by znamenalo, že se doktor musel v čase Helenina odjezdu zmýlit – anebo že je její kůň nejlepším zvířetem široko daleko.
Zapráskal jsem bičem, jednooký oř zastříhal ušima a neznatelně zrychlil. Jenomže já se narodil na farmě a nějaký kůň mě jen tak neošidí. Znovu jsem švihl bičem a koncem štípl zvíře do hubeného, sraženého zadku. Hřebec stáhl uši dozadu, vzdorně pohodil hlavou a rozběhl se.
Nedal se však do cvalu, jak jsem čekal, ale zrychlil klus a zároveň protáhl krok do neuvěřitelné délky. Řítili jsme se po prašné cestě ke Kinsley. Kolem se míhaly vyschlé pastviny a roztroušená skaliska. Za okamžik jsme minuli starý kříž, u kterého našli pana Alexe, a po nerovné stezce pokračovali dál. Kůň běžel jako o závod. Měl dnes za sebou čtyřicet mil, ale zdálo se, že vůbec není unavený.
Po nějaké době jsem zpomalil a vytáhl z kapsy hodinky. Nemýlil jsem se. Vraník dokázal uhánět rychlostí bezmála dvacet mil za hodinu!
Otočil jsem vozík, znovu pobídl koně do klusu a vracel se zpět. Tohle jsem nečekal. Není jiné cesty. Budu muset paní Davidsonovou zatknout a předat soudci.
Dvoukolák nadskakoval po dobytčí stezce. O nějakém pérování nemohla být ani řeč. Jízda však byla pohodlnější, než bych čekal. Snad kvůli starší pacientce vystlala paní Davidsonová sedátko dvěma polštáři s vyšitými růžičkami.
Najednou jsem před sebou zahlédl záblesk, jako když se slunce odrazí na lesklém povrchu.
Zatraceně, jak jen to tenkrát v bouřce říkal potrhlý Navajo?
Instinktivně jsem se sklonil. A v té chvíli zazněl výstřel a za ním druhý. Zůstal jsem nezraněn, avšak kůň klopýtl, složil se k zemi a vozík se poroučel s ním. Jen tak tak jsem stačil pustit opratě a seskočit, aby se nepřevrátil na mne. Ozvala se další rána – a já ucítil v noze tupý náraz. Švihl jsem sebou za skalisko u cesty. V následující chvíli z něj kulka odštípla kus kamene.
Rychle jsem vytáhl zbraň – spolehlivý šestiranný remington, dobrý do města, ale k ničemu na delší vzdálenost. Měl jsem si vzít pušku. Moje chyba – jako by mě Wyatt nevaroval!
Sundal jsem si klobouk, nastrčil jej na hlaveň a opatrně zvedl nahoru. Vzápětí se ozvaly rány. Klobouk odletěl stranou a já spočítal, že proti mně stojí nejméně tři střelci. Někdo mě musel vidět odjíždět z města. Na útoku zřejmě nebylo nic osobního. Mělo to být varování, aby šerifův úřad nestrkal nos, kam nemá.
Rána na noze začala bolet. Byl to čistý průstřel, ale krev z něj tekla proudem. Pak se ozvaly další výstřely a já pochopil, že dva muži kryjí třetího, který se ke mně pokouší dostat z boku. Rychle jsem tím směrem vypálil, ale ihned jsem se musel stáhnout do úkrytu. Skálu znovu zasypal déšť střel.
Vytáhl jsem šátek, abych zastavil krvácení, a horečně se snažil vymyslet, jak z té šlamastyky ven. Zatraceně, jestli se nestane zázrak, zabijí mě!
„Potíže?“ ozvalo se pár kroků ode mě.
Zalapal jsem po dechu. Chlap, který seděl na nevelkém balvanu, měl světlý převlečník, klobouk stejné barvy, pískově hnědé vlasy a pásku přes oko.
„Vy… Vy máte být mrtvý!“ vyhrkl jsem roztřeseným hlasem.
Doktor Thomas Davidson se usmál koutkem úst a neznatelně přikývl.
„Ale… Znamená to, že jsem mrtvý taky?“
„Řekněme, že ke smrti nemáte daleko,“ promluvil příjemným, klidným hlasem. „Proto mě můžete vidět. Je mi líto, že jsem vás vyděsil, ale nemám jinou možnost. Rád bych vás požádal o laskavost.“
„Udělám, co bude v mých silách,“ řekl jsem zdvořile. Zástupce šerifa musí vycházet se všemi občany, kteří neporušují zákon, duchy a přízraky nevyjímaje, „Jen k tomu už nejspíš nebudu mít příležitost.“ Sjel jsem pohledem na zastřeleného koně na cestě. „Vy… vy jste skutečně byl v tom zvířeti?“
„Co bych v něm dělal?“ podivil se doktor. „Přece byste nevěřil takovým pohádkám! Zůstal jsem jen chvíli mezi světem mrtvých a živých. Zabili mě příliš rychle a já nemohl ženu nechat bez ochrany. Byl bych rád, kdybyste ji neobvinil v souvislosti s tím, co se stalo Johannu Alexovi. Byl to špatný člověk a má na rukou i moji krev.“
Mlčky jsem přikývl a přikrčil se, protože mi nad hlavou zasvištěla další kulka. Zákon platí pro každého, ale člověk někdy prostě musí udělat to, co je správné.
„Děkuji vám,“ řekl vážně doktor Davidson. „Slíbil jsem Heleně, že se vrátím. To se však bohužel nestane. Bůh ví, že ji miluji víc než cokoliv na světě. Jenomže už nejsem naživu a svět stínů je jiný než svět živých. Vy jste správný chlap, Jime. Dokázal byste se o moji ženu postarat a chránit ji místo mě?“ Nezaváhal jsem ani okamžik. „Udělám to. Pokud dostanu příležitost a ona nebude proti.“
„Dobře.“ Doktor vstal a rozhlédl se. Bylo zřejmé, že útočníci ho nevidí. „Řekněte jí prosím, že jsem ji miloval. Anebo ne – neříkejte jí nic. Trápila by se a já bych chtěl, aby byla šťastná. Jsem si jist, že na ni dáte pozor. A já se postarám, aby ten kůň co nejrychleji zmizel.“
„Proč?“ zadíval jsem se na padlé zvíře na cestě. „Je mrtvý!“
„Ano,“ přikývl doktor. „Už dlouho. Pan Alex před několika lety koupil pár vynikajících klusáků. Jenomže se k nim choval stejně bezohledně jako k lidem. Bil je a jednomu dokonce bičem vyrazil oko.“ Pan Davidson se zamračil. „Na cestě do Fort Dodge šlápl tenhle černý krasavec do králičí díry a zlomil si nohu. Každý slušný člověk by zraněné zvíře zastřelil, ale ten zmetek Alex prostě přeřízl postraňky a nechal hřebce ležet u cesty. Trvalo dva dny, než zemřel.“
„A vy jste ho…“
„Já ne. Já jen požádal, že jej někdo jiný přivolal zpátky. Nebylo těžké probudit utrápené zvíře k životu. Chrání Helenu a nedovolí, aby jí někdo ublížil. Jen se to trochu vymklo z ruky. Černý hřebec není jen přízrak jako já. Je skutečný. A aby mohl existovat, potřebuje životní sílu. Bere si ji z jiných zvířat. A jsem si jist, že by nepohrdl ani člověkem.“ Doktor Davidson ztišil hlas. „Nemusíte mít obavy. Brzy se vrátí do stínů, kam patří.“
„A co bude se mnou?“
„Žádný strach, mladý muži. Ten kůň je vtělený ďábel – ale v této chvíli stojí na mojí straně.“
A já uviděl, jak se jediné oko mrtvého zvířete rudě rozzářilo. Kůň se toporně postavil, doktor Davidson jej beze spěchu vypřáhl a poplácal po krku. Hřebec pohodil ošklivou hlavou a rozběhl se.
Po zádech mi přeběhl mráz. S hrůzou jsem sledoval, jak mu maso na kostech taje a scvrkává se. Za několik okamžiků se proměnil v koňskou kostru spojenou vyschlými šlachami, s potrhanou kůží, vystupující páteří a opelichanou hřívou. Jen žár v prázdném očním důlku napovídal, že se strašlivé stvoření znovu vrátilo ze smrti – a má hlad.
Štěklo několik výstřelů, ale kulky neškodně proletěly mezi bílými žebry. Pak se ozval děsivý výkřik a po něm další.
Zatočila se mi hlava a před očima se objevily mžitky. Unaveně jsem klesl do vyschlé trávy. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se doktor Davidson dotkl klobouku a pomalu odchází, ale to už nebylo důležité. Ze všeho nejvíc se mi chtělo spát.
* * *
Probudil jsem se navečer. Namáhavě jsem se zvedl. Zbraň jsem měl u pasu, jen šerifská hvězda musela zapadnout někam do prachu. Hlava mě bolela a zraněná noha pálila jako oheň. Někdo mi ji však ošetřil a provizorně obvázal šátkem. Musel jsem to být já. Nikdo jiný to být nemohl.
Na cestě stál dvoukolák. Mezi ojemi pospával ošklivý hubený kůň s řídkou hřívou a opelichaným ocasem. Dokulhal jsem k vozíku a se zaťatými zuby vylezl nahoru. Vraník na mě potměšile mrkl jedním okem a poslušně se rozjel k Dodge City.
* * *
Noc pokročila. Vítr ohýbal trávu a honil po obloze temné mraky. Mezi nimi tu a tam vykoukl měsíc a ozářil bílé náhrobky na pahorku hřbitova obutých.
Doktor Davidson pomalu vystoupil ze tmy a posadil se k ohni. Starý Navajo bafal z dýmky a v záři plamenů listoval v malé knížečce. Najednou zvedl hlavu a pronikavý pohled by se příchozímu propálil až k srdci, kdyby nějaké měl.
„Tak, příteli,“ promluvil tiše. „Přišel jsi zaplatit dluh?“
„Ano. Jsem unavený a rád bych si konečně odpočinul. Můžete si vzít, co chcete.“
Starý muž se zahleděl do noci. Chvíli bylo ticho.
„Být či nebýt – to je, oč tu běží!“ zadeklamoval najednou. Doktor Davidson sebou trhl, ale okamžitě se vzpamatoval. „Hamlet? Nečekal bych Shakespeara v téhle pustině.“
„Svět je plný překvapení,“ pousmál se Navajo. „Je to už dávno, co jsem hrál tenhle kousek. Být či nebýt… Přesně o to tady jde. Objevila se menší potíž. Ten kůň.“
„Musíte jej poslat zpátky!“
„Já bych rád. Jen nevím jak,“ řekl stařík prostě. „On se z nebytí vrátil do bytí. Jenomže zemřít může každý jen jednou.“
„To je zlé,“ zamračil se doktor Davidson. „A co budete dělat?“
„Já nic,“ pokrčil rameny Navajo. „Vrátil se na svět kvůli tobě. Ty jediný jej můžeš ovládnout. Poslechne tě. A ty na něj dohlédneš a pro jeho sílu najdeš správné Uplatnění.“
„Ale já jsem také mrtvý!“
„Ano? To je dobře. Jsou věci mezi nebem a zemí, milý Horácio, které živému člověku není souzeno poznat.“ Starý hrobník se zvedl. Najednou už nebyl roztřeseným starcem, ale mužem s ostře řezanou tváří a bezvěkýma očima. „Říkáš, že jsi mrtvý, Thomasi Davidsone? A víš to určitě? Copak lze zabít tak horoucí srdce? Pohřbít je pod kámen a nechat upadnout v zapomnění? Ne, příteli. Ty jsi nikdy doopravdy nezemřel. Je v tobě příliš mnoho lásky k životu a lidem. A proto mám pro tebe úkol. Tohle je drsná země a spravedlnost potřebuje drsného zastánce. Co na tom, že stojí jednou nohou ve světě stínů! Neměj strach. Nebude to navěky. Jednoho dne si lidé uvědomí, že zákon platí pro každého. Pak se můžeš vrátit domů.“
„A když tu službu odmítnu?“
„Neodmítneš. Říkal jsi, že mohu chtít cokoliv. Tohle je moje cena,“ řekl Navajo pevně. „Já svou část dohody dodržel – a ty musíš dodržet tu svou.“
* * *
„Tomu nebudeš věřit, Jime.“
Ležel jsem v malém čistém pokojíku penzionu paní Gordonové a užíval si sladkého nicnedělání. Bylo horko – v Kansasu je horko skoro pořád – ale ve společnosti soudního ohledávače a sklenice bourbonu se to dalo vydržet. Doktor Fly mi přišel převázat nohu. Dýmal z tlustého doutníku, popel klepal na zem a přitom neustával v řeči.
„Když tě kůň paní Davidsonové přivezl, vydali jsme se s Wyattem na východ. Našli jsme tam tři chlapy a jeden vedle druhého byli tuzí jako podrážka.“
„Co se jim stalo?“
„Těžko říct. Prohlédl jsem je zvenčí i zevnitř, ale netuším, co je zabilo. Kdyby to byl jeden muž, odhadl bych to na srdeční zástavu, ale takto opravdu nevím. Co si pamatuješ ty?“
„Byli tři – to souhlasí. Napadli mě a postřelili,“ řekl jsem. „Pak jsem ztratil vědomí a probudil se až večer.“ Věděl jsem, že lhát se nemá. Jenomže pravdu o přízraku doktora Davidsona a příšerném koni jsem říct nemohl. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím míň jsem si byl jistý, co přesně se na cestě do Kinsley odehrálo.
„Nemusíš se trápit ani mít výčitky.“ Doktor Fly dokončil obvaz a poklepal mi na rameno. „Byli to pěkní darebáci. Pro peníze by zabili vlastní matku. Ctihodný pan Alex měl nejspíš pod palcem lumpy z celého okolí a tihle patřili k nejhorším. Snad už teď dají pokoj. Mimochodem, včera přijel do City jeden rančer ze severu na nápadném ryzákovi. Wyatta napadlo se na koně zeptat. Rančer jej získal před měsícem od vyhazovače z tančírny u Jasmínu. Jsem si jist, že ten chlap ho ukradl na farmě paní Davidsonové, aby kryl vraždu a podpořil důkazy proti nešťastnému doktorovi.“
„Ale to by znamenalo, že doktor Davidson je skutečně nevinný!“
„Ano. Soudce už vydal prohlášení. Až se dáš trochu dohromady, můžeš zajet ryzáka vrátit paní Heleně. Líbí se ti v Kinsley, Jime?“
„Líbí. Je tam klid.“
„Pak si můžeš rovnou zabalit věci. Občané by tě v městečku rádi viděli jako nového šerifa.“
* * *
Právě jsem se vrátila z kostela. Dnes přišly z Dodge City dobré zprávy. Nové důkazy potvrdily tvou nevinu. Jméno Thomase Davidsona je očištěno.
Chybíš mi. Slíbil jsi, že se vrátíš, ale já vím, že se to nestane. Hranice mezi živými a mrtvými se nedá překročit. Je to zvláštní – někdy se mi zdá, jako bys přesto stál vedle mě. Vnímám tě, jako si člověk koutkem oka všimne bezděčného pohybu. Zdá se mi, jako by stačilo otočit hlavu a budeš znovu se mnou. Jenomže to není pravda.
Nebudu lhát sama sobě. Je na čase přijmout věci tak, jak jsou.
Odešel jsi. Už se nevrátíš. Nikdy.
* * *
Před domem paní Davidsonové kvetly růže a z okna voněl sobotní oběd. Přišla mi otevřít v modrobílých kostkovaných šatech. Ruce měla ještě zaprášené od mouky a mně připadalo, jako bych se právě vrátil domů. Usmála se a já smekl klobouk.
„Dobrý den, madam.“
„Dobrý den, Jime. Je milé, že jste mi přijel vrátit koně.“ Velký ryzák vedle mého hnědáka netrpělivě přešlapoval, a tak jsem seskočil a společně jsme jej pustili do ohrady.
„Rančer, který ho koupil, se o něj dobře staral,“ ujistil jsem paní Davidsonovou. „A nemusíte mít obavy – soudce mu škodu nahradil z majetku Johanna Alexe.“
„A pan Alex?“
„Před pár dny jej poslali do nějakého útulku pro přestárlé na Východě.“ Když jsem to vyslovil, vypadalo to krotce a civilizovaně, avšak doktor Fly mě ujistil, že pobyt ve věčné špíně a chudobě bude pro darebáka podstatně horší úděl než kulka nebo provaz.
„To je rozumné řešení.“
„Člověka, který jej vydal spravedlnosti, už nebudeme hledat. Říkal jsem si, že byste to možná chtěla vědět.“
Paní Davidsonová nehnula ani brvou, ale měl jsem pocit, že se jí ulevilo. „Děkuji, šerife.“
„A… také jsem chtěl říct, že kdybyste cokoliv potřebovala, jsem tady. Zůstanu v Kinsley a udělám vše, abyste byla šťastná. Stačí jediné slovo a přijdu. Kdykoliv.“
Paní Davidsonová se zamyslela. „A co kdybyste přišel zítra na oběd?“
„Jo! Moc rád!“ Z radosti jsem málem zavýskl a vyhodil klobouk do vzduchu. Chytil jsem hnědáka za otěž a chystal se nasednout, ale pak jsem si vzpomněl na důležitou věc. „A co váš starý kůň? Ten ošklivý vraník – co se s ním stalo?“
„Je pryč,“ usmála se Helena. „Dnes v noci zmizel. Možná utekl nebo ho někdo ukradl. Nevadí mi to. Neměla jsem z toho zvířete dobrý pocit a myslím, že byl nejvyšší čas je poslat o dům dál.“
* * *
Slunce nemilosrdně pálilo. Kdyby nemusel, nikdy by se v tomto počasí na cestu nevydal. Jenomže nebylo zbytí. Ten zatracený rančer ze severu vypověděl u soudce v Dodge City, jak to bylo s doktorovým ryzákem. Na vyhazovače od Jasmínu byl vydán zatykač za krádež koně a křivou výpověď. A nový šerif z Kinsley patřil k chlapům, kteří povinnosti neberou na lehkou váhu.
Bylo na čase se rozloučit s teplým místečkem u Jasmínu a zmizet. Jenomže pěšky jít nemohl. Člověk bez koně je v pustině ztracený.
Kousek za městem si počkal na osamělého honáka. Zastřelil ho, ale ke vší smůle ve tmě poranil i zvíře, na kterém nešťastný kovboj seděl.
A tak sebral jen sedlo a ještě v noci se vydal na farmu doktorovy ženy. Znal to tady už od minula a věděl, že ohrady nikdo nehlídá. Hubený jednooký vraník nevypadal jako šampion, ale měl pěkné suché nohy, nekulhal ani nekašlal. Odvedl jej z ohrady stejně snadno jako před pár týdny ryzáka.
Ošklivý kůň už dobrých šest hodin vytrvale klusal, lhostejně se oháněl po mouchách a pokukoval po jezdci tmavým okem. Muž jej čas od času přetáhl dlouhou otěží. Spěchal. Musí jet bez zastávky nejmíň do večera. Jakmile dostane příležitost, porozhlédne se po lepším zvířeti. Chlap nebo kůň se na kansaských pláních snadno ztratí.
Chvíli po poledni se po pravé straně stezky objevilo několik skal. Vraník zastříhal ušima a zpomalil.
Na obrovském kameni, který z půdy vybíhal jako hřbet dávného prehistorického zvířete, někdo odpočíval. Měl světlý převlečník, klobouk stejné barvy, pískově hnědé vlasy a pásku přes oko.
Jezdec se lhostejně podíval skrz muže, jako by ho neviděl, ale to se mělo brzy změnit.
Kůň se zastavil a upřel potměšilé oko na skalisko.
Dlouho ses neukázal. Myslel jsem, že ses vrátil domů.
„Jednoho dne se vrátím,“ řekl doktor Davidson. Pousmál se koutkem úst, vytáhl z kapsy vyleštěnou šerifskou hvězdu a pomalu si ji připnul na světlý převlečník. „Je na čase pustit se do práce. Na tvého jezdce byl vydán zatykač. Má na svědomí spoustu špatností – a zákon by měl platit pro každého!“