Byl jsem zrovna v nákladovém prostoru s Karrií a upevňoval bedny, které se uvolnily po posledním vyfázování z meziprostoru, když mě prozvonila Ella, aby mi ohlásila, že zachytila nouzový signál.
Podíval jsem se na její tvář na náramkovém komunikátoru. „Hned tam budeme, Ello.“
Daleko od domova jsem lacino koupil výtahové buňky, jenže jsem se ještě nedostal k tomu, abych je do lodě nainstaloval. Do pilotní kabiny to byl z podpalubí dlouhý výstup po žebříku.
Karrie cestou prohodila: „Měl by ses vidět, když mluvíš s Ellou.“
Vzhlédl jsem k ni. „Nech si to, Karrie.“ Nebylo to poprvé, co komentovala mé chování k nové člence posádky.
„Přiznej barvu, Ede,“ nedala se odradit Karrie. „Chováš se jako poblázněný puberťák.“
„Leda ve tvých představách. Jsem dost starý na to, abych byl její otec.“
Karrie posměšně frkla. Pak se zastavila, opřela se loktem o podlahu chodby vedoucí k našim kajutám a zadívala se na mě. Taky jsem přestal šplhat, abych nenarazil do jejích bot.
„Vzpamatuj se, Ede. Mně nejde o váš věkový rozdíl. Jde mi o to, že to ani není člověk.“
Povzdechl jsem si. „Hele, Karrie, koukej šplhat, jo? Nezapomnělas, že na nás nahoře čeká nouzový signál?“
Pokračovala ve šplhání, ale nezmlkla „Ne, myslím to vážně. Přece se nezamiluješ do něčeho, co je v podstatě jenom masová schránka se složitým integrovaným procesorem uvnitř.“ Masová schránka s integrovaným procesorem imitující dvacetiletou venezuelskou Indiánku, dodal jsem v duchu.
„Nejsem do ní zamilovaný,“ odpověděl jsem. Ale koho jsem se to snažil obalamutit? Rozhodně ne někoho tak všímavého jako Karrie a už vůbec ne sebe sama… i když jsem se usilovně snažil popřít city, které jsem choval k nelidské entitě zvané Ella od chvíle, kdy jsem ji najal na Prokyonu VII.
Karrie si povzdechla. „Já jenom nechci vidět, jak si ublížíš, Ede. Až po ní zase zatoužíš, připomeň si, že je to stroj.“ Zamyslel jsem se nad tím. „Tak jo, připomenu – když mi něco slíbíš.“
„Sem s tím.“
„Že se k ní budeš chovat slušně.“
„Chceš říct, že se k ní mám chovat jako k živé bytosti?“
„Přesně tak. A můžeš začít tím, že jí budeš říkat Ella a ne to, jasný?“
Chvíli mlčela a pak řekla: „Abych neranila její city, Ede? Dobře mě poslouchej – je to stroj. Stroj nemá city. Umí přemýšlet, ale ne cítit.“
„Prosím tě, Karrie, udělej to kvůli mně.“
„Dobře, ale jenom když ji přestaneš svlíkat očima.“
„Platí,“ opáčil jsem a v duchu jsem si kladl otázku, jestli budu schopný dodržet svou část dohody.
Karrie se vyhoupla do pilotní kabiny a vklouzla do popruhu lodní inženýrky. Elle nevěnovala jediný pohled, když kolem ní procházela Usadil jsem se v pilotním popruhu a ohlédl se po kopilotce.
A Karrie po mně chce, abych si té holky nevšímal? Heleďte, mozek mi říkal, že je to prudce inteligentní úíčko v laboratorně vypěstovaném biologickém těle, ale před očima jsem měl pořád totéž, co v tom baru na Prokyonu VII – bezbrannou dvacetiletou krásku, která v celém vesmíru nikoho nemá.
Já vím – jsem pitomec.
Cítil jsem na sobě Karriiny oči, a tak jsem se snažil na Ellu moc nezírat. Zvykla si pobývat v rozpálené pilotní kabině ve velice skrovném oděvu – kratičkých roztrhaných šortkách a šátku zavázaném na uzel mezi drobnými ňadry –, takže jsem teď musel odvracet pohled od spousty pokožky v barvě bílé kávy, která se leskla potem.
„Co se děje?“
„Před sedmi minutami jsem zachytila nouzový signál, Ede. Je slabý, ale to je tím, že přichází z normovesmíru.“
„Totožnost?“
Když se napojovala na smartwarový palubní počítač, protočila oči, až se ukázalo mléčné bělmo. V týle měla zdířku, z níž vedl kabel do komunikační konzole před námi.
„Nemá identifikační znaky, ale tipovala bych to na mimozemšťany.“
„Mimozemšťani?“ Zpozorněl jsem. „Jaký druh mimozemšťanů?“
Zavrtěla hlavou. „Nouzovka jde přes automatický překladač, což znamená, že to asi nebude žádný běžný druh.“
„Zajímavé. Tak to pojďme omrknout, ano?“
Ella přikývla.
Otočil jsem se ke Karrii. „Jsi pro?“
Proklála mě pohledem. „Dík za optání. Jo, pojďme se podívat, co mají zeleňáci za problém.“
Přešel jsem bez komentáře její jízlivost i druhismus. „Tak se pevně držte,“ upozornil jsem, když jsem vyfázovával s lodí z meziprostoru.
Házelo to s námi jako s konzervou v částicovém urychlovači a minutu nato už šeď meziprostoru vystřídala vzdálená slunce, roztroušená po nedozírné černi normovesmíru.
Ella přejela štíhlými prsty po dotykovce a na deltové obrazovce před námi se objevila mimozemská loď.
„Teda jestli tohle není nejbizarnější halda sraček, jakou jsem kdy viděla,“ poznamenala Karrie, když se vykláněla z popruhu.
Karriin fekální popis mi sice nešel pod nos, ale je fakt, že mimozemské plavidlo působilo poněkud… řekněme biologicky.
Karrie si vzápětí ještě přisadila. „Takhle vypadá lítající hovno, Ede.“
„To je krajně nepravděpodobné, Karrie. Už jen proto, že vyloučená stolice by nevydávala nouzový signál,“ opravila ji Ella, aniž odtrhla pohled od lodě.
„Ty jsi tak doslovná, viď, holčičko?“ Karrie se sladce usmála na Ellu, která ani nemrkla
„Hele, vy dvě,“ vložil jsem se do toho. „Ello, buď tak laskavá a otevři mi komunikační kanál, jo?“
Další ťuknutí a o vteřinu později se pilotní kabina zaplnila pronikavým vysokým brebentěním. V následující vteřině už se aktivoval automatický překladač.
„… žádáme okamžitou pomoc… Narušení celistvosti lodě. Selhání všech okruhů… Dýchatelné ovzduší: zbývá jedna hodina Žádáme okamžitou pomoc…“
„Oslov je. Představ nás a požádej je, aby se identifikovali. Zeptej se, kolik je na palubě jedinců. Řekni jim, že pomůžeme, když to půjde.“
Elliny prsty se rozběhly po dotykovce. Pak promluvila do komunikátoru, aby oznámila název našeho druhu a ochotu pomoci, jestli to bude možné.
Pokud ovšem mimozemšťané dýchají metan nebo nějakou jinou jedovatou sloučeninu, můžeme maximálně tak odtáhnout jejich loď k nejbližší obydlené planetě a doufat, že se tam najde někdo, kdo ji bude umět opravit.
„… jsem [nepřeložitelné]… z hvězdy Džajkendra. Kompatibilita dýchatelného ovzduší s Homo sapiens v rámci normy… Jsem jeden jedinec a prosím o povolení ke vstupu na palubu.“
Podíval jsem se na Karii a Ellu. „Takže jeden… Dobrá, můžeme ho ubytovat v nákladovém prostoru a odtáhnout loď na Altair. Tam ho předáme Federaci a podáme žádost o náhradu výdajů. Kdoví, třeba nám ji za deset let proplatí.“
Karrie přikývla „To zní dobře.“
„Vyřídím mu, že jsme ochotni poskytnout pomoc,“ dodala Ella
„Tady Daleko od domova… Žádost schválena. Připravte se k nalodění.“
Zarejdoval jsem s lodí k mimozemskému plavidlu a rozhlížel se přitom, jestli neuvidím únikový otvor. Kdybych žádný nenašel, vzal bych zvonový klíč a rozřízl plášť lodě.
Poblíž přídě jsem objevil slibně vypadající pupenec. Ella bez vyzvání spustila komunikační program, který přizpůsobil náš přípojný okruh rozhraní mimozemské lodě.
Zatímco se spojovací vlákno rozvinovalo prostorem, prohodil jsem k Elle: „Nastav smartwarový program, aby zjistil, jestli u sebe mají zbraně, až budou vstupovat na palubu.“ Přikývla „Provedu.“
„Dal by se navázat vizuální kontakt? Rád bych viděl, jak náš host vypadá, než se nalodí.“
Kývla a ťukla do dotykovky. „Něco chytám, ale v nízkém rozlišení.“
Mimozemská loď zablikala a zmizela z obrazovky. Její místo zaujal nezřetelný interiér čehosi, co byla nejspíš pilotní kabina nebo její obdoba Předklonil jsem se s vytřeštěnýma očima.
„Pěkně hnusné potvory,“ podotkla Karrie. „A neměla náhodou být jenom jedná?“
V kruhovém průlezu zrovna mizelo něco na způsob tří obtloustlých šedohnědých housenek pokrytých bodlinami. „Třeba to byla chyba překladu,“ nadhodil jsem. Mimozemšťani sklouzli do útrob svého plavidla a zmizeli z dohledu.
„Už jsou ve spojovacím vláknu a jsou čistí,“ ohlásila o minutu později Ella „Nemají u sebe nic, co by se dalo použít jako zbraň. Do dvou minut bychom je měli mít na palubě.“
„Uzavři přepážky a nasměruj je do podpalubí. Karrie, připrav drapáky a zahákuj je.“
„Jestli se nechají,“ zamumlala polohlasem.
„Pak vyfázujeme a vyrazíme směr Altair. Svatý Kryštof by na nás byl pyšný.“
Zadal jsem kurz a přistihl se, že se těším na setkání s našimi trosečníky.
* * *
„Ello, můžeš si zkopírovat automatický překladač a sejít se mnou do podpalubí?“
Kývla, ťukla do komunikátoru a protočila oči, zatímco se jí program stahoval do vyrovnávací paměti.
„Proč zrovna ona?“ Karrie mě propalovala pohledem. „Protože ty máš zahákovat mimozemskou loď a já potřebuju Ellu, aby mi tlumočila,“ vysvětloval jsem trpělivě.
„Mohla bych si s sebou vzít přenosný počítač,“ navrhla Karrie.
Ohlédl jsem se po Elle, která byla pořád ještě pohroužená do spojení se smartwarem. „Pak je tu ještě jedna věc, Karrie. Ella bude ozbrojená a má rychlejší reakce než ty a já, jasné?“
„Podle smartwaru jsou neozbrojení, Ede.“
„Jsou neozbrojení, ale jsou to mimozemšťani. Nehodlám to riskovat. Můžou být tím, za co se vydávají, ale jak si tím můžu být jistý? Proto je taky zamknu do nákladového prostoru, dokud nezjistím, na čem jsme.“
Ella odpojila hlavu od konzole a kývla na mě. „Hotovo, Ede.“ Karrie stiskla rty, otočila se zpátky k obrazovce a pustila se do procesu zahákování.
Sešplhali jsme z pilotní kabiny a vzali to přes sklad, kde jsme se dovybavili omračovací pistolí. Podal jsem úhledný přístroj Elle. „Umíš s tím zacházet?“
Uchopila pistoli, obrátila ji hlavní dolů, vysunula z ukazováčku jakýsi výběžek a připojila se do zdířky v pažbě. Zavřela oči a vzápětí je opět otevřela „Teď už ano.“ Člověk ani neví, kolikrát se taková Ella může hodit.
„Budeme si udržovat odstup, dokud nezjistím, kdo a co jsou zač. Všechno jistě proběhne v klidu, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.“
Přikývla „Rozumím.“
Usmál jsem se a spočinul na ní pohledem déle než obvykle: Zatímco lidská žena by reagovala buď úsměvem nebo rozpaky, Ella ani nemrkla.
Vybavilo se mi, co říkala Karrie – že Ella je jenom stroj. Můj mozek si to uvědomoval, ale biologicky mi to pořád ještě nedocházelo.
Vyrazil jsem k podpalubí.
* * *
Zastavili jsme se před posuvnými dveřmi a zadívali se na obrazovku.
Nákladový prostor byl velký – asi jako hřiště na odpalovanou – a zpoloviny zaplněný přepravkami a kontejnery. Byl spoře osvětlený, a tak mi chvilku trvalo, než jsem rozeznal naše hosty.
Jeden z nich ležel svinutý na bedně a vypadal, že spi. Druhý se sunul píďalkovitým pohybem od přepravky k přepravce a u každé z nich se zastavil, jako by si je prohlížel. Třetí stvoření stálo uprostřed nákladového prostoru, přední polovinu těla mělo zdviženou a velké složené oči – připomínající tmavá síta – upíralo na dveře. Zřejmě nás vyhlíželo.
Zmáčkl jsem panel čidla a dveře se odsunuly.
Tím prvním, čeho jsem si všiml, byl pach, nepříjemně škrábavý odér formaldehydu nebo chloroformu. Druhým bylo vysoké švitoření, které housenkovitá stvoření začala vydávat, když jsme vešli do podpalubí. Spící mimozemšťan se rozvinul a sklouzl na zem, zatímco ten zvídavý ukončil prohlídku a přisunul se k ostatním. Všichni tři se obrátili k nám a zvedli přední poloviny těl jako v nějakém obřadném pozdravu.
Švitoření ustalo, jako by čekali, co já na to. Podíval jsem se na Ellu a zeptal se: „Co říkali?“
Na bezchybném čele naskočila půvabná vráska „Nepochytila jsem všechno, ale bylo to něco ve stylu ‚Máme společnost. Vzbuďte se…‘ nebo ‚Buďte bdělí.4“
Odkašlal jsem si. „Vítejte na mé lodi Daleko od domova. Já jsem kapitán Ed a tohle je moje kopilotka Ella“
Odmlčel jsem se, aby to Ella mohla přetlumočit. Byl to zvláštní pocit slyšet ji, jak vydává pisklavé zvuky, jako by se ta divošsky vyhlížející Amazonka najednou rozhodla trylkovat jako pták.
Prostřední mimozemšťan, který byl o něco větší než ostatní, se opět vztyčil a začal se kývat ze strany na stranu, když jí odpovídal. Představte si vysoké tóny pikoly průběžně přecházející do píšťalky na psa Z transonického proudění mě hned rozbolela hlava.
Ella pozorně naslouchala a otočila se ke mně, jakmile pískot utichl.
„Když předtím říkal, že je sám, přeložilo se to správně, Ede. Je to jeden jedinec. Kompozitní životní forma celostní somatický útvar. Má sice tři samostatná těla ale celek řídí jedná mysl, jedna totožnost.“
„Už jsem o nich slyšel. Nejsou náhodou z odvrácené strany Nuzreddinova hvězdného driftu?“ Za těch třicet let ve vesmíru už jsem jednal s dobrým tuctem běžnějších mimozemských druhů a slyšel vyprávět o tuctu dalších, které se straní ostatních.
„Jejich domovským světem je jeden z měsíců plynného obra obíhajícího kolem červeného veleobra v Nuzreddinově driftu. Takhle daleko na Okraj se vydávají málokdy.“
„Mají rozdílné funkce, viď? V tom smyslu, že každá část je specializovaná na něco jiného.“
Ella přikývla. „Asi ano. Prostřední část obstarává komunikaci, ačkoli se dorozumívají i mezi sebou – každá část má dva mozky, jeden kompozitní a jeden přídavný zakrnělý mozeček řídící příslušnou specializaci… alespoň zatím to tak Vypadá.“
„Co dělají ty zbylé dvě části?“
„Zeptám se.“ Znovu přešla do pronikavého štěbetání a prostřední část trojdílného housenkovitého tvora odpověděla „Ta část nalevo je pozorovatelka a ta napravo je…“ Ella se opět zamračila a mě zamrazilo v břiše při pohledu na rozkošnou rýhu podobnou uvozovkám, která se objevila mezi očima z taveného skla „Překladač ten výraz neovládá. Něco jako organizátorka nebo plánovačka“
Přikývl jsem. „Jasně. Můžeš se jich zeptat, co je zavedlo tak daleko od rodného světa?“
Přetlumočila moji otázku a komunikátor odpověděl.
Díval jsem se, jak se drobná pupencovitá ústa dávají do pohybu. Tkáň pokrývající tělo se přitom odpudivě vlnila v jakési zevní obdobě peristaltiky, při níž se třiceticentimetrové bodliny zvedaly a zase klesaly.
„Podnikali obchodní cestu k jedné hvězdě na Okraji vzdálené sto světelných let od jejich domovského světa,“ tlumočila Ella „Jejich loď se v meziprostoru porouchala a přestřelila zamýšlený cíl. Po vyfázování zjistili, že se nacházejí tisíc světelných let od domova“
„Můžou být rádi, že jsme zrovna letěli kolem. Dobrá, tak jim řekni, že je odtáhneme na Altair, kde je předáme federálním úřadům.
To by mělo trvat asi tak den. Zeptej se jich, jestli potřebují něco jako jídlo nebo vodu.“
Ella přikývla a vyřídila jim moje slova Komunikátor se pohupoval a otáčel hlavu, aby viděl velkýma fasetovýma očima nejdřív na mě a pak na Ellu, když odpovídal.
„Děkuje nám a těší ho vyhlídka na odtah k Altairu. Nevyžaduje potravu – údajně jedl před třemi dny a vydrží další tři dny bez jídla.“
„Zeptej se, jestli můžeme předat nějaké zprávy o vývoji situace ostatním příslušníkům jejich druhu.“
Ella přetlumočila moji nabídku a komunikátor odpověděl, že to nebude nutné. „Prý se spojí s nadřízenými z Altairu s pomocí Federace.“
„Dobrá. Tak jim řekni, že kdyby ještě něco potřebovali, uděláme pro ně, co bude v našich silách.“
Ella spustila Komunikátor odpověděl. „Už nic dalšího nepotřebují, Ede. A znovu nám děkuji za poskytnutou pomoc.“ Pokývl jsem komunikátorovi, usmál se a zvedl ruku na rozloučenou s rozpačitým pocitem, který se mě vždycky zmocňuje ve společnosti inteligentních bytostí, se kterými nemám nic společného.
Ella se při odchodu z podpalubí natáhla k ovládacímu panelu u posuvných dveří a vyťukala do něj jakýsi kód. Vyšli jsme z nákladového prostora a jakmile se za námi zavřely dveře, zeptal jsem se jí: „Cos to udělala?“
„Nastavila jsem reproduktory, aby zachytily všechno, co si budou povídat mezi sebou, a přeposílaly mi to.“
Zůstal jsem zírat. „Proč?“
Podívala se na mě. „Když s námi mluvili, Ede… komunikovali zároveň i mezi sebou.“
Byl jsem z toho celý paf. „Určitě? Já jsem teda nic neslyšel.“ Dokonce jsem ani neviděl, že by se komunikátorova ústa pohybovala Řekl jsem to Elle a zeptal se, jestli si myslí, že máme tu čest s břichomluveckou housenkou. Z jejího upřeného pohledu jsem pochopil, že jí to nepřišlo moc vtipné.
„Dorozumívají se mezi sebou infrazvukem, Ede, nehlasnou hrdelní mluvou.“
„Zachytil automatický překladač něco z jejich hovoru?“
„Soustředila jsem se na to, co říkali nám.“ Zavřela oči. „Už pracuju na překladu…“
Sledoval jsem, jak se jí oči protáčejí jako nějaké strašidelné bílé skleněnky. Pak ke mně vzhlédla a řekla: „Je to obtížné… Infrazvuk je jejich doprovodná řeč, úplně jiná než slyšitelný hlavní jazyk. Program to nestíhá luštit… Říkali něco o tom… jestli nám mohou důvěřovat nebo ne.“
Pokrčil jsem rameny. „No, to by se snad za daných okolností dalo očekávat. Koneckonců musíme mít na paměti, že jsou to mimozemšťani a my nesmíme soudit jejich slova a činy podle našich měřítek.“
Uvědomil jsem si, co říkám, až když se na mě zvláštně podívala a odpověděla: „Myslíš, že si nejsem vědoma vrozených rozdílů mezi různými druhy myslících tvorů? Jak by řekla Karrie – máš mě za blbku?“
Její trefný postřeh mě přiměl k úsměvu.
Zničehonic zavřela oči a zaposlouchala se do slov zasutých kdesi hluboko ve své vyrovnávací paměti. „Ede, oni se ujišťovali, že nemáme žádné… podezření.“
„Podezření na co?“
„To je na tom právě k vzteku – nezmínili nic konkrétního. Ale báli se, že bychom mohli pojmout podezření.“
Natáhla ruku a dotkla se ovládacího panelu u dveří. Reproduktor přenášel z nákladového prostoru jen ticho.
„Vraťme se do pilotní kabiny a poslouchejme je odtamtud,“ navrhla Ella „Třeba se spolu začnou dorozumívat slyšitelně, až nebudeme v doslechu.“
Zahájili jsme výstup, Ella jako první. Snažil jsem se jí nedívat na zadek, když mrštně šplhala k pilotní kabině.
* * *
Karrii se mezitím podařilo zahákovat mimozemskou loď pomocí drapáků, takže jsme mohli okamžitě vyfázovat. Vklouzl jsem do pilotního popruhu, zahájil fázování a vzápětí už hvězdy zmizely. Na obrazovce byla vidět jen mramorovaná šeď meziprostoru a v popředí neforemný obrys mimozemského plavidla přimknutého k naší lodi.
V rychlosti jsem Karrii vylíčil naše setkání s Džajkendrany a obeznámil ji s Ellinými obavami.
Nedůvěřivě povytáhla obočí. „Všichni víme, jak je těžké vyznat se v mimozemšťanech, Ede. I my lidé máme koneckonců co dělat, abychom pochopili, o co jim jde, a to jsme biologické organismy. Jakou šanci by mohl mít neživý systém na zpracování dat?“
Ohlédl jsem se po Elle. Byla ve svém popruhu, připojená na komunikační panel.
„Řekl bych, že podceňuješ její inteligenci, Karrie. A vůbec, nezapomeň, co jsme si slíbili.“
Karrie se na mě usmála, ale nebylo v tom ani za mák vřelosti. „Před chvílí jsem tě viděla, jak jí civíš na zadek, proboha Ruším dohodu. A ona beztak nemá žádnou inteligenci, jenom rozšířenou kapacitu na simultánní zpracovávání dat,“ Alespoň měla dost slušnosti na to, aby to pronesla polohlasem. Ella se po chvilce odpojila a oznámila: „Propojila jsem reproduktor z podpalubí přes komunikační linku.“ Natáhla ruku a ťukla prstem do dotykovky. „Teď uslyšíme všechno, co říkají.“ Opřel jsem se a nedočkavě se zadíval na mřížku reproduktoru umístěného nad námi.
„Myslíš, že se chystají zmocnit vlády nad lodí, Ello?“ zeptala se Karrie posměšně.
„Nejsem schopná uhodnout, co mají v plánu, Karrie. Možná to ale brzy zjistíme.“
Po chvíli naprostého ticha se z reproduktoru ozval nějaký zvuk. „Zřejmě potřebujou naladit, Ede,“ prohodila Karrie. „Máš pocit, že tím chtějí sabotovat chod lodě?“
Umlčel jsem ji nevraživým pohledem.
„Připojím se na palubní počítač,“ prohlásila Ella „Odteď budu doslova tlumočit co říkají, ano?“
Přikývl jsem. Všiml jsem si, že i Karrie se vyklonila z popruhu.
Otočil jsem se k Elle, k jejím štíhlým údům a dokonalým bosým chodidlům, a bylo mi jasné, že vzít ji do týmu bylo nejlepší rozhodnutí mého života.
Ze stropního reproduktoru se ozvalo pronikavé štěbetání. Ella vzápětí spustila bezvýrazným věcným tónem:
„Můžeme předpokládat, že je mrtvý?“
„Pokud není mrtvý, jistě brzy bude.“
„Jsou dost [nepřeložitelné] na to, aby odhalili náš plán?“ Odmlka.
Ohlédl jsem se na Karrii, která se znepokojeně mračila To už se znovu ozývalo švitoření následované Elliným překladem.
„Jsou to lidé, a tudíž omezení.“
„Ale ten malý není člověk.“
„Je uměle sestrojený, a tudíž nebezpečný.“
Odmlka a pak: „Co teď?“
„Počkáme. Brzy budeme opět volní.“
„Chci mít jistotu, že [nepřeložitelné] je mrtvý.“
„Upokoj se. Je zneškodněný. To stačí.“
Ticho.
Dychtivě jsme naslouchali, ale z podpalubí už se neozvaly žádné další trylky.
Ella se odpojila a podívala se nejdřív na Karrii a pak na mě. „Nejsou tím, za co jsem je pokládala, Ede.“
„No a… jak rozumíš tomu, co říkali?“
„O čem to sakra mluvili? Kdo je mrtvý?“ přidala se Karrie. „Zjevně někdo nebo něco na palubě jejich lodi,“ odpověděla Ella.
Začínal jsem se potit. „Říkali, že budou opět volní…“
„Je podpalubí zabezpečené?“ zeptala se Karrie. „Samozřejmě. Uzamčené zvenčí,“ odpověděla Ella „Tak co budeme dělat? Rád si poslechnu vaše návrhy. Ello?“
„Měli bychom prozkoumat mimozemskou loď a zkusit zjistit víc o tom Džajkendranovi,“ odpověděla okamžitě. „Nebyl si jistý, jestli někdo nebo něco na palubě jeho plavidla ještě žije. Měli bychom proniknout dovnitř a zjistit to.“
„Karrie? Napadá tě něco?“
„Jelikož je potvora zamčená v podpalubí, máme čas udělat to, co navrhuje Ella Nebojíš se, že je ozbrojená?“
„Nevypadala na to.“
Zvážil jsem situaci a dospěl k rozhodnutí. „Dobrá, tak se tam podíváme. Ello, zajisti spojovací Vlákno.“
„Kdo tam půjde, Ede?“ zajímala se Karrie.
Od prohlídky mimozemské lodě by mě nikdo neodradil a bylo by logické, kdyby mě přitom doprovázela Ella Takhle jsem to oznámil Karrii, která polohlasem utrousila: „Jako bych to nevěděla“
Zpražil jsem ji pohledem. „Jak to myslíš?“
Uhnula očima k mimozemské lodi na obrazovce. „Já jen, že poslední dobou jste tadyhle s prdelkou nerozlučná dvojka. Radím ti dobře, soustřeď se na práci, až tam budete, jo?“
„Proboha, Karrie…“
„Spojovací vlákno zajištěno,“ ohlásila Ella
„Tak jdeme.“
* * *
Sešplhali jsme z pilotní kabiny a rozběhli se chodbou kolem nákladového prostoru s uvězněnými Džajkendrany k spojovacímu vláknu.
Když jsme s Ellou procházeli spojovacím vláknem k mimozemské lodi, pronesla: „Zdá se, že má přítomnost Karrii zneklidňuje, Ede.“
„Jo. Tomu se říká žárlivost.“
„Domnívá se, že my dva spolu máme tělesný vztah?“
Inu, taky se to tak dalo říct. „Ne, jenom si myslí, že bych chtěl, aby to tak bylo.“
Odmlka. „A chtěl bys?“
Cítil jsem, jak rudnu. Byl jsem rád, že Ella jde jako první a nevidí na mě. „Ne, jistěže ne.“
„Mohli bychom se důvěrně sblížit, Ede.“
Rozbušilo se mi srdce. „Líbilo by se ti to?“
„Jsem vybavená integrovaným procesorem, který mi umožňuje ocenit tělesnou a sexuální blízkost.“
„Ptal jsem se, jestli by se ti to líbilo, Ello.“
Zamyslela se nad mou otázkou. „Bylo by to zajímavé,“ odpověděla nakonec.
„Zajímavé,“ opakoval jsem po ní. Chtě nechtě jsem dodal: „Radši ať náš vztah zůstane na profesionální úrovni, ano?“ Přikývla. „Jsem pro, Ede.“
Je to počítač, ujišťoval jsem se v duchu; úíčko, které jen shodou okolností vypadá jako velmi žádoucí lidská bytost.
To už jsme byli u průlezu, který se před námi otevřel a odhalil zšeřelý vnitřek mimozemské lodě. Ella mě vedla měkkou chodbou – měkkou v tom smyslu, že podlaha byla zřejmě zhotovená z nějaké poddajné vláknité hmoty. Ve výsledku to bylo jako chodit po matraci. Natáhl jsem ruku ke stěně, abych se přidržel, ale hned jsem zase ucukl. Její povrch byl pokrytý nějakou lepkavou, mazlavou tekutinou.
„Co to sakra je?“ neudržel jsem se.
„Podle mé teorie jde o biologickou loď, Ede. Není vyrobená, ale vypěstovaná.“
Vešli jsme do čehosi, co snad byla pilotní kabina – oválná místnost tonoucí v ústrojném přítmí a vybavená předměty podobnými luskům, které byly upevněné pomocí stonků ke stropu a podlaze.
„Takže hledáme oběť… možná dalšího jedince téhož druhu.“
„Navrhuju začít tady a postupovat systematicky napříč plavidlem.“
Rozhlédl jsem se po pilotní kabině. Po trojdílném mrtvém Džajkendranovi nikde ani stopy.
Pak do mě Ella šťouchla a řekla: „Podívej, Ede…“
Zadíval jsem se naznačeným směrem na protější konec kabiny.
Trhlina v plášti místnosti vypadala úplně jako rána, metr dlouhý řez tkání a svalovinou, v níž byly vidět mokvající tepny a rozervané orgány.
„Tamhle jsou další, Ede!“
Jakmile jsem spatřil první ránu – pokud to tedy byla rána –, začal jsem rozeznávat další poranění všude, kam jsem se podíval – na podlaze, ve stěnách i na stropě.
Vypadalo to, jako by se tam někdo vyřádil se samurajským mečem.
Ella se zarazila a vzala mě za ruku. V tu chvíli jsem to uslyšel.
Místností se rozléhal téměř neslyšný kníkot.
„Co to zase…“
„Ona mluví,“ přerušila mě Ella. „Ta loď. Mluví k nám.“ Píchlo mě u srdce. „Uměla bys to přetlumočit?“
Přikývla. „Hovoří džajkendransky.“ Zavřela oči a zaposlouchala se.
Když je znovu otevřela, tvářila se polekaně. „Nechám loď promlouvat skrze mě, Ede.“
Krátce nato už tlumočila slova raněného hvězdoletu. „Pomozte mi… Ty… člověče, že ano? Můžeš mi pomoci?“
„Zeptej se ho, co se stalo.“
Ella zašvitořila a hvězdolet odpověděl. Ella tlumočila: „Napadl mě a zmrzačil mě. Spáchal… [nepřeložitelné]. Dávejte si pozor, je nebezpečný.“
Ella mu položila jakousi otázku a přetlumočila odpověď. „Jsem policejní loď Thendra, vazební transportér. Můj vězeň…. je vrah. Zabíjel na mém světě občany kvůli hmotnému zisku. Přepravoval jsem vězně do Handry, kde měl absolvovat soud a rozčlenění. Pak se… [nepřeložitelné], načež mě napadl a pokusil se mě zabít. Vyřadil mě z boje a přivolal vás na pomoc. Varuji vás – je nebezpečný. Pozabíjí vás, aby se zmocnil vaší lodě.“
„Ale ten Džajkendran není ozbrojený…“ začal jsem.
Ella se obrátila k hvězdoletu a obdržela promptní odpověď. „Nepotřebuje zbraně v tom smyslu, v jakém je chápeme my, Ede. Chrlí kyselinu. Vidíš, co napáchal tady.“
„Můžeme nějak pomoci hvězdoletu?“
„Loď není smrtelně raněná, jen je neschopná boje. Už se uzdravuje, ale bude jí nějaký čas trvat, než bude zase plně funkční. Možná několik týdnů. Větší starosti jí ale dělá naše dobro.“
Zaletěl jsem v myšlenkách k mimozemšťanovi v podpalubí. „Řekni lodi, že máme vězně pod kontrolou.“
Přetlumočila moje slova a vyslechla si odpověď hvězdoletu. Pak na mě upřela oči jako talířky.
„Loď říká, že podpalubí vězně nezadrží. Kyselina umí… rozleptat kov.“
Polil mě studený pot. „Co má sakra za lubem?“
„Podle hvězdoletu se pokusí unést naši loď a využít ji k útěku.“
„Zatraceně. Co budeme dělat?“
Ella zavřela oči a pustila se do rozhovoru s mimozemským plavidlem. Díval jsem se, jak vydává trylky podobné pikole. Libé ptačí tóny zněly nezvykle, když splývaly z jejích plných venezuelských rtů.
A v tu chvíli zabzučel můj náramkový komunikátor.
Přijal jsem hovor s neblahou předtuchou.
Z miniaturní obrazovky na mě zírala Karrie. „Ede! Ti hajzlové utekli z podpalubí! Vylezli do pilotní kabiny a plivali po mně nějakou podělanou kyselinu!“
„Kde jsi teď?“
„Vypadla jsem odtamtud, divže jsem se přitom nezabila. Zamkla jsem se ve svojí kajutě – jenže oni jsou v pilotní kabině a kdo ví, co mají v plánu.“
„Jsi v pořádku?“
„Jsem samá modřina, ale přežiju to.“
„Vydrž. Už jdeme. Za chvíli jsme u tebe.“ Ohlédl jsem se po Elle, která pozorně naslouchala brebentění hvězdoletu.
„Poslyš, Kanie. Necháme komunikační kanál otevřený. Kdyby po tobě ten parchant vystartoval, tak mi dej vědět, jo?“
„Rozkaz. Co jste tam zjistili?“
„Teď ti to nemůžu vysvětlovat,“ opáčil jsem, načež Ella otevřela oči a zadívala se na mě.
„Hvězdolet má plán, Ede. Prý nám může pomoci.“
* * *
„Hvězdolet říká, že jakmile zneškodníme jednu část, přestanou fungovat i ostatní,“ vysvětlovala Ella.
„Omračovací pistolí?“
Ella zvedla zbraň a přikývla. „Měla by zabrat. Ve skladu máme další. Stačí nám jeden výstřel.“
„A co bude pak, až omráčíme první část?“
„Vězňovo jednání podle hvězdoletu ospravedlňuje ke zkrácenému řízení.“
„Což znamená?“
„Což znamená, že bychom měli vrátit omráčenou část do hvězdoletu, který ji pak vystřelí do vesmíru. Zbylé části se vrátí do Handry, kde stanou před soudem a nejspíš budou přičleněny k nějaké části potřebného typu s čistým trestním rejstříkem.“
Přikývl jsem v úžasu nad složitostí našich mimozemských sousedů.
„Dobře, dobře…“ Zarazil jsem se a vzhlédl k Elle. „A jak to teda uděláme?“
„Vrátíme se na naši loď, vezmeme si další omračovací pistoli a vyšplháme do pilotní kabiny.“
„Zatímco vězeň se do nás bude strefovat kyselinou?“
„Půjdu první. V případě zásahu můžu vyřadit z činnosti receptory bolesti.“
Při té představě se mi zvedl žaludek. „Nedopustím, aby ses nechala zabít.“
„Tak co navrhuješ?“
Zamyslel jsem se, ale nic mě nenapadalo. „Dobrá, půjdeme tam. Ale já půjdu první.“
Ella na mě zůstala civět. „To ti nemohu dovolit, Ede.“
„Já jsem tady kapitán, Ello.“
„Což je také důvod, proč nejsi postradatelný. Já navíc nejsem lidská bytost, Ede.“
„Pro mě ano, Ello.“
Zavrtěla hlavou a nevzrušeně pronesla: „Šílenství.“ Patovou situaci vyřešila Karrie, která se rozkřičela z mého náramkového komunikátoru. „Ede, zatraceně… Zrovna jsem se nabourala do bezpečnostní kamery. Jeden z těch hajzlů odchází z pilotní kabiny a míří sem!“
Loupl jsem pohledem po Elle „Jdeme!“ a houkl do komunikátoru: „Už jsme na cestě.“
* * *
„Možná bychom toho mohli využít v náš prospěch, Ede,“ poznamenala Ella, když jsme se prodírali spojovacím vláknem.
„Jak to?“
„Zamysli se nad tím. Jestli jedna část jde po Karii a zbylé dvě zůstaly v pilotní kabině, bude snazší jednu z nich omráčit.“
„Tu, co míří ke Karii.“
Kajuty posádky byly o patro níž než pilotní kabina, v krátké chodbě, do níž se scházelo po žebříku.
Ella se zastavila u lodě a nahlédla do vstupní chodby s omračovací pistolí ve zdvižené ruce. „Vzduch čistý. Za mnou.“ Proklusali jsme chodbou k nákladovému prostoru. V posuvných dveřích byla vyleptaná úhledná díra, přesně tak široká, aby se jí protáhly všechny části Džajkendrana Vklouzli jsme do skladiště. Hmátl jsem po omračovací pistoli, přepnul na maximální výkon a pokynul Elle. Pak jsme vyšli ze skladu a rozběhli se chodbou.
Ella se zastavila pod žebříkem přivařeným k pažení. V duchu jsem si kladl otázku, jak se mimozemšťanovi podařilo zdolat příčle, jelikož housenky nejsou zrovna vyhlášené šplhem po žebřících.
Pak jsem si všiml pažení a vlhkých stop po přísavkách, s jejichž pomocí bytost vylezla do pilotní kabiny.
„Ede, kde jsi? Ta potvora už je pěkně blízko,“ křičela Karrie z náramkového komunikátoru.
„Jsme na cestě.“
Ella už ručkovala po žebříku. Šplhal jsem za ní a strach mi svíral hruď jako pěst.
Kdyby si teď jedna z částí umanula vykouknout z pilotní kabiny…
„Ede!“ zaječel mi ze zápěstí Karriin hlas. „Je za dveřmi. Proboha, už se propaluje dovnitř – dveře se roztékají!“
Strach v jejím hlase mě popohnal vzhůru. „Už jdeme!“ Ella, která šplhala přede mnou, se zastavila Zvedl jsem hlavu a uviděl proč. Z průlezu do pilotní kabiny vyhlížela ježatá hlavohruď jedné z Džajkendranových částí. Našpulený řiťovitý tělní otvor pod složenýma očima se roztáhl a z jeho ústí vytryskl proud bezbarvé tekutiny, který jen o vlas minul Ellu a se sykotem se rozstříkl na palubě pod námi. Ella zvedla omračovací pistoli, vystřelila a mimozemšťan se stáhl.
Šplhali jsme dál.
„Ede… Ede!“ opakovala Karrie tiše, bojácně. Sklopil jsem oči k obrazovce komunikátoru, ale obraz byl rozmazaný. „Je tady se mnou a dívá se na mě… Mluví – mluví na mě, zní to jako hvízdání.“
Ella se zastavila a pronesla do svého náramkového komunikátoru: „Zesil hlasitost, Karrie, ať slyším, co říká. Promluvím si s ním přes tvůj komunikátor, ano?“
„Hotovo.“
Z Ellina komunikátoru se ozval pronikavý mimozemský pískot. Zaposlouchala se do něj a pak odpověděla Já jsem mezitím zvedl omračovací pistoli a zaměřil se na průlez do pilotní kabiny. Jakmile se v otvoru objevil trs bodlin, vypálil jsem. Stvoření zacouvalo zpátky.
Ella odpověděla mimozemšťanovi a promluvila do komunikátoru: „Chce, abys s ním šla do pilotní kabiny a pomohla mu doletět s lodí zpátky na jeho domovský svět, Karrie.“
„Proboha, co mám dělat?“
„Řekla jsem mu, že vyhovíš jeho požadavkům. Už jsme skoro u tebe. Až vyjdeš z kajuty, tak ho omráčím.“
„Dobrá. Už jdu ke dveřím. Ta potvora jde za mnou,“
Ella plavně zdolala poslední tři metry žebříku, vyhoupla se do chodby a přikrčila se u rohu, za kterým se nacházela Karriina kajuta.
Snažil jsem se nespouštět z ní oči v obavě o její bezpečnost a zároveň si udržovat přehled o dění u průlezu do pilotní kabiny.
„Už jsme v chodbě, Ello,“ ozval se Karriin rozechvělý hlas.
„Dobře, tak až dojdete k žebříku, začni šplhat. Zbytek nech na mě.“
„Blížím se ke konci chodby…“
Před námi se objevila Karrie. Ve tváři byla bledá. Když míjela skrčenou Ellu, nedala ani mrknutím oka najevo, že ji spatřila, a pokračovala dál k žebříku.
V metrovém odstupu ji následovala jedna část Džajkendrana, která se sunula píďalkovitým pohybem, až se jí bodliny vlnily. Svěrač měla pootevřený, aby mohla okamžitě začít chrlit jed.
Ella vystartovala Musela se vynořit zpoza rohu, zamířit a vystřelit, aby měla šanci trefit mimozemšťana Byla rychlá – ale mimozemšťan byl rychlejší. Ella vypálila a minula, načež mimozemšťan opětoval palbu a zasáhl cíl.
Nevěřícně jsem přihlížel, jak ruka s pistolí odpadává od Ellina zápěstí a kutálí se po podlaze chodby.
Ani nepípla. Místo toho zaútočila na mimozemšťana.
Vrhla se na něj, přistála na něm a zůstala viset na bodlinách, které se jí zapíchly do těla Tkáň se trhala; bodliny jí vyjížděly ze zad a drásaly její dokonalost. Bojovala po svém – s nelidskou úporností. Přetočila se i s mimozemšťanem sevřeným v objetí, přistála na nohou a odpotácela se s ním chodbou v nehezké parodii mileneckého valčíku. Netušil jsem, jestli se snaží dosáhnout ještě něčeho jiného než zabránit mu, aby nás a ji postříkal kyselinou.
Karrie svírala příčle žebříku těsně nade mnou. „Ede!“ křičela s pohledem upřeným někam nahoru.
Zvedl jsem omračovací pistoli. Jedna část Džajkendrana nahlížela dovnitř průlezem a slizký svěrač už měla pootevřený. Vystřelil jsem s vědomím, že pokud se mi ji podaří zneškodnit, vyřadím zároveň z boje i tu, s níž se potýká Ella. Paprsek proletěl průlezem a ozářil šachtu, přičemž zkrátil mimozemšťanovy bodliny o dobrých patnáct centimetrů. Tvor se stáhl z dohledu a ve vzduchu po něm zůstal štiplavý zápach.
Ohlédl jsem se po Elle, která už couvala k nám. Zamířil jsem, ale nemohl jsem přes ni dostat mimozemšťana na mušku.
Vzápětí se oba ocitli na kraji chodby, kde zavrávorali a zřítili se na deset metrů vzdálenou dolní palubu. Vykřikl jsem, když Ella přistála na zemi a mimozemšťan na ní.
Myslel jsem si, že už je to konec, protože jsem nechápal, jak by mohla přežít takový pád. Mělo mě to napadnout. Před mýma očima se převalila, nějak se jí podařilo vstát a rozběhla se chodbou i s mimozemšťanem, který k ní byl pořád připíchnutý tuctem bodlin.
Až potom mi došlo, co má v úmyslu.
„Ne!“ zařval jsem.
Pak jsem uslyšel sykot otvírané přechodové komory, nezřetelné kroky a další zasyčení, jak se přechodová komora opět zavřela.
Myslel jsem jen na pomstu, když jsem se vyřítil po žebříku nahoru jako šílenec, procpal jsem se kolem Karrie, vtrhl do pilotní kabiny a začal nazdařbůh střílet kolem sebe.
Matně jsem si přitom uvědomoval, že by bylo dobré zneškodnit jednu část mimozemšťana, než Ella stihne otevřít východ z přechodové komory a vyletí do vzduchoprázdna.
Jedna z částí Džajkendrana se otočila jako na obrtlíku a vychrlila proud kyseliny, který mi rozleptal omračovací pistoli. Zpětně si říkám, že jsem měl štěstí – kdyby mi ta kyselina přistála na ruce…
Těch pár kapek, které se rozstříkly kolem rozteklé pistole, mi zasyčelo na rukávu skafandru, propálilo se látkou a seškvařilo mi kůži.
Zaječel jsem a sesunul se na podlahu.
To už se ke mně blížily dvě části s naběhlými svěrací.
Vykopl jsem a v podstatě náhodou se mi podařilo povalit jednu z částí zásahem do hlavohrudi. Druhá část se vztyčila a namířila svěrač.
Díval jsem se do kluzkého otvoru ze vzdálenosti několika centimetrů.
Mimozemšťan vzápětí k mému bezmeznému úžasu splihl, zhroutil se na zem a zůstal ležet bez hnutí na podlaze. Druhá část nejevila o nic výraznější známky života.
Když mi padl zrak na deltovou obrazovku, pochopil jsem proč.
Ella s mimozemšťanem pluli vesmírem ve strašidelně groteskním beztížném baletu. Nabodnutá Ella na něm bezvládně visela s roztaženýma rukama i nohama, ale mimozemšťan ve vzduchoprázdnu explodoval a teď z něj zbývala jen kožovitá, jíchou potřísněná schránka připíchnutá zbylými bodlinami k Elle.
Mohl jsem jen plakat žalem a bolestí, ale Karrie naštěstí měla všech pět pohromadě. Vyhoupla se do pilotní kabiny, přeskočila mé ležící tělo a vklouzla do popruhu. Vzápětí už zběsile ťukala prsty do dotykovky, polohlasem si pro sebe láteřila a zavrtávala se pohledem do monitoru.
„Karrie?“
Ani se neobtěžovala s odpovědí.
Obdiv se ve mně svářil s úžasem, když jsem spatřil, jak se jeden z drapáků oddělil od pláště mimozemské lodě a zamířil k Elle a rozcupovanému mimozemšťanovi.
Karrie se hrbila nad řízením a tekl z ní pot, když s pokřikem navigovala drapák k plovoucím tělům mrtvého mimozemšťana a ladně rozpláclé nelidské bytosti.
Jakmile se drapák stáhl a zmizel z dohledu, dal jsem se do pláče.
* * *
Nehybné části Džajkendrana jsme odtáhli z pilotní kabiny – nijak šetrně, to připouštím – a dopravili na palubu mimozemského plavidla.
Pak jsme se rychle vrátili do pilotní kabiny, abychom si vyslechli sdělení džajkendranského hvězdoletu. „Děkuji vám za pomoc, lidé, a omlouvám se za utržená zranění.“
„Rádi jsme ti pomohli, lodi,“ odpověděl jsem.
„Brzy se zotavím natolik, abych mohl pokračovat v cestě. Vězeň je pod zámkem.“
„Co s ním bude?“ vyzvídala Karrie.
„Bude rehabilitován, aby se poučil ze svých zločinů a odpykal si je, jakmile bude doplněn o třetí část.“
„Hodně štěstí, lodi. Sbohem.“
„Sbohem, lidé,“ rozloučil se s námi hvězdolet.
Karrie zadala povel, který uvolnil sevření zbylého drapáku. Mimozemská loď se od nás pomalu odpoutala a odfázovala do meziprostoru.
* * *
O hodinu později jsme s Karrií usedli každý z jedné strany revitalizační buňky v sanitní sekci.
Ella nehybně ležela v buňce. Za malým průzorem byla vidět její tvář. Vypadala, jako když pokojně spí, a jen z krvavých slz na tvářích bylo patrné, že jí oči ve vakuu popraskaly. Rány po celé délce těla byly zahojené a stříbrné jizvy už se zatahovaly.
K týlní konzoli měla připojený komunikační kabel, který se vinul přes holé pravé rameno ke komunikátoru vestavěnému do buňky.
„Budeš v pořádku, Ello,“ oznámil jsem jí. „Dopravíme tě do léčebny. Tam tě spraví a dají ti nové oči i ruku.“
V její tváři se nepohnul jediný sval, ale v hlase byl slyšet úsměv, když odpovídala prostřednictvím komunikační linky. „Už se těším, Ede. Nemůžu se dočkat.“
„Zachránila jsi nám život, holčičko,“ ozvala se Karrie tiše. „A tys ho zachránila mně, Karrie. Jsme si kvit, ano?“ Karrie se usmála „Jsme si kvit,“ odpověděla, když se natahovala, aby mě vzala za ruku.
Chvíli nato Karrie prohlásila, že se vrací do pilotní kabiny. „Vyfázuju do meziprostoru a zadám domovský kurz…“
Jen jsem přikývl. „Dobře.“
Zastavila se u průlezu. „Jdeš taky, Ede?“
Zavrtěl jsem hlavou s očima upřenýma na průzor revitalizační buňky. „Přijdu za chvilku, jo, Karrie?“
Zarazila se, jako by chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela a odešla.
Vrátil jsem se pohledem k tomu krásnému stvoření v revitalizační buňce a litoval, že ji nemůžu držet za ruku, zatímco nás loď unášela meziprostorem k Altairu.
Poprvé vydáno v časopise Thrilling Wonder Stories v červenci roku 2007
Přeložila Daniela Orlando