Od Sinclair’s Landfall nás dělil už celý den letu, když jsem vyšel z kajuty a vyšplhal do pilotní kabiny.
Jakmile Daleko od domova opustila rekreační planetu, přenechal jsem řízení lodi Elle a prospal dvacet hodin v kuse. Už jsem byl skoro u průlezu, když jsem uslyšel Ellu, jak si povídá s Karrií. Zastavil jsem se před vchodem do kabiny.
„To zní drsně…“ říkala právě Karrie soucitně.
„Rodiče byli hodně přísní,“ vysvětlovala Ella „Takže ses prostě sebrala, nasedla na první loď mířící pryč a skončila na Sinclair’s Landfall?“
„Celé roky jsem o útěku snila“
„Tak proč jsi z Landfallu zmizela takhle narychlo? Vypadá to, jako kdyby tě někdo honil.“
Ella zmlkla Vešel jsem do kabiny.
„Proč neřekneš Karrii pravdu, Ello? Budeme teď trávit hodně času spolu. Nechci, aby se mezi nás pletly nějaké lži.“ S těmi slovy jsem se uvelebil v pilotním popruhu mezi oběma ženami. Na obrazovce se prostíralo mramorované panorama meziprostoru. Ella mě provrtala očima v barvě půlnoci a zamumlala: „Přijde mi, že čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe.“
„Jedeme v tom všichni společně, Ello. A teď pověz Karrii pravdu.“
Karrie užasle těkala pohledem mezi mnou a Ellou.
Ella se předklonila, odvrátila se ode mě a upřela zrak na Karrii. „Jsem umělý inteligentní konstrukt s integrovaným sebeuvědomovacím paradigmatem, kódové označení MT-xia-73, Karrie. Technicky vzato jsem majetkem kombinátu Mitsubishi-Tata.“
Pak se s nevzrušeným výrazem rozvalila v popruhu a zadívala se do prázdna.
Karrie udiveně otevřela pusu. „Takže všechny ty povídačky o nešťastném dětství a přísných rodičích.“
„Patří k mé kamufláží.“
Karrie se obrátila ke mně. „Ona je úíčko? Robot?“
„Ve skutečnosti nejsem robot. Jsem biologicky vypěstovaná bytost vybudovaná kolem maticového jádra s vlastním vědomím.“
Karrie přikývla „To je dobré vědět.“ Šeptem ke mně dodala: „A ty sis pustil tuhle… tuhle věc na palubu?“
Pokrčil jsem rameny. „Co jsem mohl dělat? Pronásledovaly ji pavoučí drony. Odvlekly by ji zpátky k životu v otroctví.“ Karrie jenom vrtěla hlavou. „Za prvé to není ona, ale ono!“ zasyčela „Za druhé je to jenom mizerný stroj a od toho přece stroje jsou – aby sloužily.“
„Má vlastní vědomí, Karrie. Což podle mě znamená, že má i svá práva. Rozhoduje se sama za sebe. Chtěla se z toho vyvázat. Chtěla žít svobodně. A já jsem se jí rozhodl pomoct.“
„Vždyť je to bezduchý stroj, Ede, vypočítavá sobecká mašina, ve které není ani špetka lidskosti.“
„To je nesmysl,“ začal jsem.
„Kristepane…“ vydechla Karrie. „Poslyš, Ede, kdyby tadyhle Miss Universe byla lyrský hlavonožec, taky bys mu pomáhal?“
Zabodl jsem pohled do obrazovky. „Samozřejmě.“
„Kecáš, Ede! Je to sexbomba a když jsi ji spatřil, už ti po šestiměsíčním celibátu v tomhle vraku cukalo v koulích – proto jsi jí pomohl.“ Uchechtla se. „A pak jsi zjistil, že je to stroj!“
„Karrie!“ okřikl jsem ji.
Vylezla z popruhu a oddusala k průlezu, přičemž si cosi mumlala pod nos.
Jakmile Karrie odešla. Ella se otočila ke mně a řekla: „Mrzí mě, jestli mezi vámi dvěma zavládlo vinou mé přítomnosti nějaké napětí, Ede.“
„Karrie bude v pořádku. Čas od času prostě vypění. Brzy ji to zase přejde.“
Ella se natáhla a stiskla mi ruku.
* * *
O několik hodin později Ella odešla z pilotní kabiny s tím, že se chce projít po lodi a seznámit se s vybavením. Byla pryč teprve chvilku, když se v průlezu objevila Karrie a vklouzla do vedlejšího pilotního popruhu „Už tě to přešlo?“
„Pořád si myslím, že jsi normální blázen, Ede. Uvědomuješ si, že Mitsubishi nebude mít pochopení pro někoho, kdo jen tak z legrace unese jejich majetek?“
„Není to vyložený únos, Karrie. Šla se mnou dobrovolně.“
„To chci vidět, jak s touhle obhajobou pořídíš u soudu,“ poznamenala Karrie a zadívala se na mě. „Učarovala ti, Ede. Přiznej to.“
„Neplácej nesmysly.“
„Měl bys vidět, jak se tváříš, když se na ni díváš“
„Hele, Karrie… Připomíná mi moji mladší sestru, víš? Umřela, když mi bylo“
„To už jsi mi říkal.“ Zavrtěla hlavou. „Jenže tahle není skutečná, Ede. Nemá vlastní osobnost o nic víc než… než smartwarový lodní počítač. Jenom je o něco hezčí, to je všechno.“ Pokrčil jsem rameny. „Co je skutečné, Karrie? Ella mi přijde skutečná tak akorát.“
Na příčlích žebříku se ozvaly kroky. Ellina štíhlá postava se protáhla průlezem a odťapkala k popruhu.
Po chvíli se k nám obrátila a pronesla: „Můžu vám být v mnohém užitečná, Ede.“
„No jasně!“ vyprskla vedle mě Karrie.
„Nejenže umím pilotovat loď,“ pokračovala Ella, „a můžu ti pomáhat s opravami, Karrie, ale má paměťová banka se dá využít i při pátrání po vracích hvězdoletů.“
Podíval jsem se na ni. „Vážně?“
V jejím venezuelském obličeji nebyla znát jediná stopa emocí, když opětovala můj pohled. „Znám například přesnou polohu opuštěné nákladní lodě ve dzubské soustavě vzdálené pět světelných let od naší nynější polohy.“
Zamrkal jsem. „Určitě? Neslyšel jsem nic o“
„Na veřejnost to nikdy neproniklo. Nakamura byla najatá firmou Mitsubishi na přepravu tajných výrobků z jednoho dodavatelského závodu. Když se loď po explozi iontového motory vynořila v reálném prostoru poblíž Dzuby, Mitsubishi se rozhodla vyzvednout z vraku citlivé materiály a zbytek zničit.“
„Tak proč se mi to nedoneslo šeptandou?“
„Mitsubishi po sobě zanechala jen spálenou zemi, ale pro jistotu nezveřejnila polohu lodě. Tipovala bych, že Nakamura převážela kontraband, ale nejsem si tím jistá.“
„Kdy k tomu došlo?“
„Před pěti lety.“
„A ty tvrdíš, že víš, kde ten vrak leží?“
Ella přikývla „S přesností na jeden metr.“
„Zadej souřadnice Dzuby,“ nařídil jsem. Snažil jsem se netvářit samolibě, když jsem se ohlížel po Kami, která měla plné ruce práce s řízením.
* * *
Byli jsme už jen pár hodin letu od Dzuby a pořád ještě v meziprostoru, když Karrie vzhlédla od komunikátoru a zamumlala: „Sledujou nás, Ede.“
„Určitě?“
„Už hodinu máme za zadkem jednu a tu samou loď.“
„Dokonce ještě déle, Karrie,“ ozvala se Ella. „Všimla jsem si jí už včera, několik hodin po fázovém přechodu do meziprostoru.“
„Bezva,“ odtušil jsem. „Proč ses o tom nezmínila hned?“ Zvedla ke mně netečné oči. „Povědomí o situaci by nijak nezměnilo skutečnost, že nás sledují.“
„Třeba bych s tím býval mohl něco udělat.“
Otevřela pusu, aby něco namítla, ale včas se zarazila „Můžeš mi tu loď ukázat na vizuálu, Karrie?“ zeptal jsem se. „Pracuju na tom…“ Ťukla na dotykovku. Obrazovka před námi vzápětí zablikala a nedozírnou mramorovanou šeď vystřídal detailní záběr na úhlednou malou loď.
„To je loď, která mě vystopovala na Sinclair’s Landfall,“ pronesla Ella.
Ohlédl jsem se na ni. „Já myslel, že jsme se těch pavouků zbavili.“
„Na Sinclair’s Landfall jsme se potýkali se třemi. Watsonovská stíhačka jich pojme celkem dvanáct.“ Zadívala se na obrazovku. „Už nám jich zbývá jenom devět.“
Zamyslel jsem se nad dalším postupem. „Tak dobře… Co kdybychom vyfázovali z meziprostoru a rozletěli se směrem k Dzubě? Když to vezmeme maximální rychlostí kolem slunce a pak zafázujeme zpátky…“
„Tohle je watsonovská stíhačka, Ede,“ podotkla Karrie. „Na přímé dráze jí nemáme šanci uletět.“
„Měla bych návrh,“ ozvala se Ella. „Vyfázujeme z meziprostoru, jak navrhuje Ed, ale místo obletu slunce se schováme ve vraku Nakamury.“
„A oni tam za námi přiletí a vyhmátnou nás.“
Ella ke mně vzhlédla těma podivuhodnýma očima. „Je to obrovský vrak, Ede. Loď patřila do třídy titaniků. Můžeme do ní vletět a nikdo nás tam nenajde.“
„To je šílenství!“ namítla Karrie.
„Nemáme jinou možnost,“ opáčil jsem. „Máme se snad nechat chytit, aby zajali Ellu?“
Karrie mě proklála pohledem. „Řekls to sám,“ prohodila polohlasem.
Kývl jsem na Ellu. „Vyfázujeme z meziprostoru. Jakmile budeme venku, zadáš souřadnice vraku.“
* * *
„Dobrý Bože, no jen se na to podívejte…“ vydechl jsem.
Dzuba planula v pravé polovině obrazovky jako obnažená vysoká pec. Vrak Nakamury visel před sluncem uprostřed obrazovky jako schematické znázornění výbuchu na šrotišti v podání nějakého šíleného sochaře. Střed lodě tvořila neproniknutelná změť zvarhánkovatělých komor, pažení a palub zčernalých a zdeformovaných erupcí přepáleného iontového motoru.
„Dobrá,“ komentovala to Ella. „Navrhuju sletět k jádru lodě.“
„Proveď,“ přikývl jsem a loupl pohledem po Karrii. „Už se pavouci vynořili z meziprostoru?“
Podívala se na komunikátor. „Ještě ne, ale určitě jim to nebude trvat dlouho.“
„V tom případě zrychlíme. Když to stihneme k vraku dřív, než vyfázujou“
Umlčelo mě náhlé trhnutí, které rozhoupalo dokonce i pilotní popruh. Chytil jsem se popruhu a držel se jako klíště, zatímco se loď řítila vesmírem k vraku, kličkujíc mezi periferními úlomky a střepinami kovu.
Otočil jsem se k Elle. „To děláš ty?“
Se sevřenými rty přikývla. „Jsem podstatně rychlejší než váš smartwarový motor.“
„To je dobré vědět,“ vypadlo ze mě, když ve vzdálenosti několika metrů od čelního průzoru prosvištěla sežehnutá motorová gondola.
Pět minut nato se tempo slalomu zmírnilo, když nás Ella provedla kolem velkých shluků sutin připomínajících kovové ledovce. Mířili jsme k relativně neporušené sekci lodě, která zřejmě původně sloužila jako nákladní a skladovací prostor. Všude kolem nás se vznášely trosky, jejichž nehybnost působila tísnivě.
„Pořád ani stopa po tě druhé lodi?“
Karrie zavrtěla hlavou. „Máme štěstí.“
Zpomalili jsme ještě víc a zanořili se mezi zprohýbané palubní plošiny. Sluneční svit znenadání pohasl. Ella rozsvítila reflektory, v jejichž světle se vyloupla medúzovitá přadena kabelů a rozlámaná nástavbová paluba.
Vzápětí jsme se opět vynořili v oslepující záři slunce.
„Dobrá…“ prohlásila Ella s povystrčeným jazykem, když vmanévrovala loď nad rozlehlý šelf někdejšího nákladového prostoru. „Když se zašijeme tady, vypneme provozní systémy a budeme potichu…“
Přikývl jsem. „Uděláme to tak.“
Zlehka jsme dosedli a Ella postupně povypínala jednotlivé okruhy. Zakrátko už loď spotřebovávala jen energii nutnou k fungování obrazovky, která ukazovala výhled ve směru, z něhož jsme přiletěli.
Karrie po chvíli pronesla: „Uvědomujete si, že tenhle scénář má jednu zásadní vadu?“
„A sice?“
„My tady teď budeme sedět a točit palci. Doufat, že to pavouky znudí a odtáhnou. Jenže, hm, drony jsou přece stroje, ne? Neznají nudu. Mají stanovené cíle, kterých se drží bez ohledu na to, jestli jejich dosažení zabere dny, roky nebo celá desetiletí.“
Otočil jsem se k Elle, která řekla: „Karrie má pravdu.“
„Takže…?“ zeptal jsem se už maličko podrážděně. „Takže… arachnodrony si počkají.“
„Což je maličkost pro neživé tvory, jako jsi ty, Ello,“ poznamenala Karrie s medovou záští v hlase. „Jenže já a tadyhle Ed jsme masáci – tak nám přece říkáte, ne? – a prostě se neobejdeme bez jídla a pití. A to nám dojde zhruba do roka, no nemám pravdu?“
„Tuto možnost už jsem také zvážila, Karrie. Proto budu vyrážet ven, abych vyhledávala a likvidovala pavouky, jakmile se k tomu naskytne příležitost.“
Karrie se obrátila k Elle. „Na Sinclair’s Landfall jsi před nimi utíkala, a to byli jenom tři… Teď najednou mluvíš o útoku na celou tlupu těchhle potvor.“
Ella si ji lhostejně přeměřila „Tehdy ještě útěk přicházel v úvahu, Karrie. Teď už není kam utéct. Musím bojovat.“ Hruď se mi sevřela strachem. „Je to moudré?“
„Nemám jinou možnost.“
„Nechci, abys přišla k úhoně.“
„Tvé obavy jsou neopodstatněné. Jsem plně schopná postarat se o sebe sama“
Vzápětí nás přerušilo Karriino naléhavé: „Až si to vy dva vyříkáte – máme společnost.“
Zvedl jsem hlavu. Na obrazovce byla vidět krajina palubní plošiny, která se od nás zužovala ke klínu temného, hvězdami posetého vesmíru. V úběžníku před našima očima právě přistávala watsonovská stíhačka obrácená přídí k nám. „Zpozorovali nás?“ zeptal jsem se šeptem.
„Už to tak vypadá,“ přisvědčila Karrie. „Hlavně, že nás tady nikdo nenajde.“
V tu chvíli mě napadlo, jestli Elle přece jen nešlo o to, aby nás pavouci vypátrali. Třeba chce, aby se to konečně rozseklo.
Načež Ella vyskočila z popruhu a zamířila na druhý konec pilotní kabiny.
„Ello!“ houkl jsem za ní.
„Ať si jde,“ pronesla Karrie.
Vyklouzl jsem z popruhu a pustil se za Ellou. „Vezmu si skafandr a půjdu s tebou. Nemůžeš tam jít sama.“
To už ale zmizela v průlezu a začala šplhat po žebříku dolů. „Prokrista, Ede. Vždyť je to stroj. Kdyby se cokoli semlelo, poradí si desetkrát líp než ty“
Bylo mi jasné, že z ní mluví rozvaha, ale srdce protentokrát přehlasovalo hlavu. Spustil jsem se do průlezu.
„Kristepane!“ ječela za mnou Karrie. „Přece tě v tom nenechám, sakra Jdu s vámi!“
* * *
O pět minut později už jsem na sobě měl skafandr a Karrie jakbysmet. Vytáhl jsem z úložného prostoru tři pušky, jednu pro každého z nás. Ella přistoupila ke vstupnímu průlezu.
Položil jsem jí ruku na rameno, abych ji zastavil. „Co takhle –“
„Já skafandr nepotřebuju, Ede.“
Uslyšel jsem Kami, jak se za mými zády chichotá.
„Vzdálíme se od lodě a zaujmeme výhodnou pozici,“ pokračovala Ella „Až se ukážou pavouci…“
Prošli jsme přechodovou komorou a vystoupili na zborcenou palubu, kde nás uvítalo šerosvitové panorama černých stínů a zlatavé sluneční záře. Byl to znepokojivý pohled. Mozek hledá útěchu v řádu, úhledných liniích a přesných uspořádáních, jenže erupce iontového motoru vnesla do normálnosti chaos. Někdejší interiér prvotřídní nákladní lodě tvořila nyní pokřivená parodie řádu, pomatená spleť kovu a strojních součástek. Mé letecké já z toho bylo nesvé.
Ella ukázala ke zkroucenému kusu plechu, který se při bližším zkoumání zvedal jako točité schodiště k jakési vodorovné plošině – dokonalé místo pro útok ze zálohy.
Vystartovala k němu rychlými přískoky, jimiž během deseti vteřin urazila dobrých dvě stě metrů. Karrie a já jsme ji následovali, ale na nerovné palubě a zubaté kovové věži jsme si museli vypomáhat krátkými pulsy přídavných raket. Minutu nato už jsme se krčili za spečeným radiačním tlumičem a dívali se směrem, odkud jsme přišli.
Daleko od domova si hověla přímo pod námi jako spokojená ropucha Stíhačka byla půvabně rozkročená na tenkých magnetických podpěrách o půl kilometru dál a třpytila se v paprscích slunce.
Pak jsme zahlédli pohyb u zádě stíhačky. Shluk arachnodronů se vynořil z lodě a ukryl se za úlomky kovu.
Rozbušilo se mi srdce.
„Viděly jste, kolik přesně jich bylo?“
V helmě mi zabzučela Ellina odpověď: „Napočítala jsem čtyři. V lodi jich tedy zbylo pět. Vyřídím ty čtyři a pak se pustím do stihačky.“
Dole pod námi se jeden pavouk vynořil z úkrytu a rozběhl se k mé lodi. Vypouklý krunýř dronu se leskl ve slunci. Netrvalo dlouho a už byl u lodě.
Pavouk přistál na boku lodě a uchytil se na něm, s chapadlem namířeným k čelnímu průzoru. Zauvažoval jsem, jestli pátrá po známkách života…
Ohlédl se jsem po Elle a ukázal na pušku. Zavrtěla hlavou. „Nechceme se přece prozradit. Počkáme si, až se ukážou i ostatní.“
První pavouk už šplhal po lodním plášti. Karrie mi položila ruku na rameno a ukázala ke stíhačce. Zbylí tři pavouci opustili úkryt a běželi za prvním.
„Já se postarám o jedničku a dvojku,“ navrhla Ella. „Ty si vezmi na starost trojku a Karrie čtyřku, ano? Počkejte, dokud nezačnu střílet.“
Srdce mi bušilo ještě prudčeji, když jsem přikyvoval. Karrie dala najevo souhlas zvednutým palcem.
Ella zvedla pušku, zamířila a vypálila. Dva rychlé výstřely vyřadily z provozu drona přichyceného k lodi i velitele blížícího se tříčlenného oddílu. Zamířil jsem na třetího drona a vypálil dvakrát po sobě. Překvapilo mě a zároveň potěšilo, když pavouk explodoval v oslnivém záblesku světla. Karrie vedle mě složila pavouka tvořícího zadní voj.
Dole zavládlo naprosté ticho. Tělem mi koloval adrenalin, který mě nutil do bezděčného smíchu.
Mé veselí však nemělo dlouhého trvání.
Ella se dotkla mé paže a ukázala ke stíhačce, z níž se právě vynořilo dalších pět pavouků a mířilo k nám. A teď už věděli, kde jsme.
První pavouk zvedl chapadlo a vypálil po nás řádku šipek, které proletěly půl metru od Karriiny hlavy a odrazily se od kovového nosníku za mým ramenem.
Ella se odstrčila a odplula pryč. Převalil jsem se, chytil Karrii a zapnul svislý tah. Vystřelili jsme vzhůru a vyvolali tím další salvu. Vzápětí jsme narazili do toho, co kdysi bývalo pažením. Vypnul jsem přídavné rakety, přepnul na vodorovný tah a vyrazil za Ellou.
* * *
Proplétali jsme se bláznivou překážkovou dráhou zmučeného hvězdoletu a prchali před jistou smrtí.
Karrie a já bychom to sami o sobě nezvládli, ale Ella se pro nás vrátila. Jednu chvíli po ní nebylo ani stopy a vzápětí se už objevila vedle nás, aby nás chytila za ruce a odvlekla k jedné z plovoucích chodeb. Vpluli jsme dovnitř a pokračovali přískoky vpřed mezi sežehnutými stěnami.
Chodba se vinula asi sto metrů, načež se stáčela v pravém úhlu, který konstruktéři hvězdoletu určitě neměli v plánu. Protáhli jsme se úzkou mezerou a ocitli se v malé vyhlídkové gondole. Ella se rozhlédla, jestli do ní nevede nějaký další vchod a hned jeden našla – trhlinu v protější stěně tobolkovité kabiny.
Přitáhl jsem se k velkému klenutému průzoru a s bušícím srdcem jsem se zadíval dolů do sluncem ozářených trosek hvězdoletu. Ella s Karrii se vznášely vedle mě a rozhlížely se po okolí.
„Támhle,“ ukázala Ella. „Támhle, támhle a támhle…“
Rozeznal jsem čtyři malé svítící tečky, které proplouvaly vrakem a neúprosně se blížily.
„Jako by přesně věděli, kde jsme,“ poznamenala Karrie.
„To není možné,“ odpověděla Ella. „Vycházejí čistě z dosavadních pozorování a extrapolací.“
„Tak co budeme dělat?“
„Vrátíme se druhou stranou k jejich lodi. Až pronikneme dovnitř, vyřadíme ji z provozu a pak odletíme.“
Dlouhé černé vlasy se jí neuspořádaně vznášely kolem dokonalého obličeje. Měl jsem nutkání natáhnout ruku a pohladit ji po tváři.
„A jak to asi uděláme – totiž jak najdeme ty lodě?“ nenechala se odbýt Karrie. „Nevím jak vy, ale já už jsem se ztratila“
„Vím naprosto přesně, kde se obě lodě nacházejí,“ odpověděla Ella.
Upíral jsem zrak do průzoru. Čtveřice arachnodronů se k nám blížila přískoky mezi sutinami.
„Kde je ten pátý?“ zeptal jsem se.
„Možná ho nechali hlídat loď,“ nadhodila Karrie.
„Pokud ano, jeden pavouk nás nemůže ohrozit,“ uzavřela to Ella „Tak jdeme.“
Připlula k trhlině v gondole, protáhla se ven a zmizela Pak jsem prolezl škvírou já a otočil jsem se, abych pomohl Karrii.
Stáli jsme na úzké římse a dívali se dolů ze závratně vysokého srázu do toho, co bývalo lodním reaktorem. Zbyl z něj jen zčernalý kotel pod námi, který byl plný spálených drátů a čehosi, co mohly být úlomky kostí.
Nad sebou jsme měli dva pláty zesíleného kovu podobné obřímu rovnítku, v jehož mezeře bylo možné se ukrýt. Ella mě vzala za ruku a odrazila se. Vznesli jsme se, oslepení náhlou září slunce, a přistáli na dolním plátu. Zaplul jsem dovnitř, abych se dostal co nejdál od nechráněného ústí. Karrie připlachtila hned po nás.
Ella už byla kousek před námi, když se najednou zastavila.
Právě jsme zjistili polohu pátého pavouka.
Pavouk skočil, sevřel Ellu, která nestihla uskočit, a zmizel s ní ve stínech.
Karrie byla rychlejší a přesnější než já.
Vypálila dávku z laserovky a zasáhla jedno z chapadel, s jejichž pomocí se pavouk pohyboval. Pavouk se zapotácel, takže umožnil Elle zkroutit se v jeho sevření, zvednout pušku a přitisknout ji k jednomu z pavoukových lebečních konektorů. Pak zmáčkla spoušť. Výsledná detonace ji odhodila zpátky k nám.
Přistála mi v náručí. Zuhelnatělým předkem kombinézy prosvítala spálená tkáň. Zadíval jsem se na pavouka, který se snažil zvednout a poškubával přitom končetinami. Karrie vypálila podruhé a dorazila ho.
„Díky,“ ozvala se Ella „Máš to u mě.“
„Není zač,“ odpověděla Karrie roztržitě, jako by ji samotnou udivila vlastní muška. Napadlo mě, že to možná bylo dílo štěstěny – tím spíš, že ji nijak zvlášť netrápilo, jestli náhodou nezasáhne i Ellu.
„Dobrá. Tudy.“
Sestupovali jsme za Ellou po učiněném kovovém toboganu, z něhož jsme se po několika minutách vynořili ve sluncem ozářené komoře. Dřív muselo jít o jídelnu vyzdobenou různými uměleckými díly, do jejíchž stěn byly vsazené svislé vyhlídkové průzory.
Vzal jsem Ellu i Karrii za ruku a prosvištěl s nimi místností. Náš let zbrzdila protější stěna, kde jsme zůstali viset u jednoho z průzorů a vyhlíželi ven.
Karrie ukázala prstem a já jsem přikývl. Ve vzdálenosti jednoho kilometru od nás byla vidět skrčená silueta naší lodě, částečně zakrytá zkroucenými podpěrami a paženími vznášejícím se ve vzduchu, a za ní stíhačka.
Po našich pronásledovatelích jako by se slehla zem.
Ella, která se přidržovala rámu průzoru, se otočila a zadívala se naznačeným směrem. Netvářila se, že by jí popáleniny na břiše nějak zvlášť vadily. Vznášela se tam se zachmuřeným výrazem a vypadala jako problémová puberťačka šlapající vodu.
„Co je?“ zeptal jsem se.
Ukázala na hranatou zčernalou komoru, která se vznášela v prostoru před ohnivou koulí Dzuby.
„Co má být?“
Mou otázku přešla bez odpovědi a místo toho ukázala přes jídelnu k jakési chodbě. „Tudy.“
Nebyl jsem z toho moc moudrý, ale důvěřoval jsem jí. Vzal jsem je opět obě za ruce a přepnul přídavné rakety na vodorovný tah. Rozletěli jsme se sálem k chodbě a protáhli se lítacími dveřmi.
Ella nás vedla chodbami a průchody zdeformovanými výbuchem k nepoznání. Mířili jsme opačným směrem, než jakým se nacházely lodě.
Chodba vzápětí zničehonic končila a ústila do volného prostoru. Dvacet metrů od ní se vznášela komora, na kterou Ella předtím ukazovala a do níž vedla plovoucí chodba.
Stále jsme se drželi za ruce a společně přeskočili mezeru, vklouzli do ústí chodby a zamířili ke komoře trasou, která se vinula jako pupeční šňůra. Po několika minutách jsme stanuli před zpevněnými posuvnými dveřmi s nápisem Nepovolaným vstup zakázán.
Dveře byly šikmo rozervané vejpůl. Ella se protáhla vzniklou trhlinou. Já s Karrii jsme se po sobě nejdřív podívali, ale pak jsme ji následovali.
Ocitli jsme se v dlouhém sálu, jehož levá stěna při výbuchu vzala kompletně za své. Oslnivý svit Dzuby díky tomu ozařoval řadu nádrží u pravé stěny. Napočítal jsem jich celkem deset.
Přiblížil jsem se k první z nich, nahlédl dovnitř popraskaným sklem a ošil se při pohledu na to, co obsahovala.
Tělo bylo nahé a zduřelé do groteskních rozměrů. Kdysi to býval mladý muž. Výraz v jeho tváři nasvědčoval, že byl při vědomí, když umíral.
Rozhlédl jsem se po ostatních nádržích. Většina z nich při výbuchu praskla a prošla dekompresí. Všiml jsem si, že jedna z nich má stále neporušený průzor a odrazil jsem se k ní. Zastínil jsem si oči, nahlédl dovnitř a rozeznal znetvořené tělo dalšího člověka. Ať už nádrže udržovalo v chodu cokoli, pořád ještě to fungovalo – zmučenou posmrtnou masku obličeje osvětlovala plochá zářivka.
Ella mezitím prozkoumala poslední nádrž. „Kde to sakra jsme?“ zeptal jsem se.
Zadívala se na mě se zvláštním výrazem, ale pak jen zavrtěla hlavou.
Nešlo mi to na rozum. Kryospánek zastaral už před několika desetiletími s objevem meziprostoru. Tak proč kombinát Mitsubishi-Tata přepravoval vesmírem tyhle nanuky?
Ella přitiskla obličej k průzoru nádrže, aby lépe viděla
„Vždycky jsem si říkala, že na téhle lodi je něco zvláštního,“ pronesla „Proč ji Mitsubishi nechala ztroskotanou a proč v jejím případě uplatnila taktiku spálené země? Vyslali k ní agenty, aby zničili důkazy. Tahle komora se původně nacházela v samém jádru lodě, ale exploze ji odmrštila až sem. Agenti zřejmě předpokládali, že ji rázová vlna zničila“
„Odkud to všechno víš?“ vyzvídala Karrie.
„Těsně před útěkem z podnikového asteroidu jsem si stáhla soubor s důvěrnými informacemi. Obsahoval zašifrované údaje o poloze lodi a jejím nákladu.“
Zadíval jsem se do její dokonalé tváře a ukázal na nádrže s mrtvolami. „Šlo o nezákonný převoz kolonistů, viď? Nebo převáželi zločince nebo…“
Neodpověděla, jen se kolem mě protáhla a zamířila k východu. Nemohl jsem dělat nic jiného než jít za ní.
* * *
Následující čtvrthodinu jsme postupovali po obvodu exploze. Nalevo od nás planula obří ohnivá koule Dzuby. Napravo pokračovala čtveřice pavoučích dronů v urputném pátrání kdesi ve šmodrchanici vraku.
Ella se zachytila traverzy, aby se zastavila, a dala nám posunkem znamení, ať uděláme totéž. „Lodě jsou tady pod námi,“ ukázala dolů. Vyhlédli jsme zpoza rozcupované přepážky a spatřili obě lodě, situované necelý kilometr od nás.
Pavouci nebyli nikde v dohledu, což mě znervózňovalo. Tahle změť odlesků a stříbřitých úlomků jim skýtala dokonalé maskování. Mohli být kdekoliv.
Ella přeručkovala přes pažení, odstrčila se a pokračovala přískoky od jednoho plovoucího kusu lodi ke drahému. U každého se zastavila a rozhlédla, než se odstrčila k dalšímu. Opatrně jsme se vydali za ní.
Byli jsme půl kilometru od lodí, když jsme narazili na další arachnodron.
Ella zdolala torzo boční plošiny jako první. Karrie stoupala za ní, nadnášená přídavnými raketami, a já jsem uzavíral voj. Nahoře jsme se zastavili a zadívali se před sebe. Od lodí nás oddělovala plocha posetá pestrým nánosem sutin.
Tentokrát jsem dokonce zahlédl pavouka, který hřadoval na sežehnuté kapotě pět metrů napravo od nás. Měl zatažené nohy, seděl bez hnutí a tvářil se nevinně jako pepřenka Přejel jsem po něm pohledem a až o zlomek vteřiny později jsem si uvědomil svou chybu.
Jenže to už bylo pozdě.
Dron čekal, dokud k němu Ella nedošla, a pak udeřil jako mechanická kobra. Jedno z chapadel vystřelilo a ovinulo se kolem Elly. Karrie opět zamířila laserovku, ale bohužel ne dost rychle. Pavouk svírající Ellu bleskově zvedl drahé chapadlo a vypálil po ní.
Vykřikl jsem, když do průzoru její helmy narazila šipka.
Karrie odletěla, rotujíc jako vrtule, a já mohl myslet jen na to, co by se stalo, kdyby průzor při nárazu praskl…
Ohlédl jsem se po Elle, která udeřila útočníka hranou raky, až se chapadlo se zbraní zlomilo, zvedla laserovku a místo výstřelu z bezprostřední vzdálenosti roztříštila optický senzor dronu pažbou zbraně.
Dron ji pustil a zamával chapadly, jenže to už ho složila profesionálním karatistickým kopem. Díval jsem se, jak se dron vzdaluje a bezmocně se rozhání končetinami jako větrný mlýn. Ella pozvedla laserovku, zamířila a vypálila. Pavouk explodoval, ale půvabný květ detonace záhy pohasl ve vzduchoprázdnu.
Vzápětí se po mně vrhla, zabořila mi hlavu do břicha a odhodila mě za motorový blok, zatímco místem, kde jsem ještě před okamžikem stál, proletěla řádka šipek. Ella mě táhla za sebou a zastavila se, až když nás od místa přepadu dělilo dobrých sto metrů.
Rozhlédl jsem se, jestli neuvidím Karrii. „Kde –?“ začal jsem.
„Podívej…“ ukázala Ella.
Vyhlédl jsem trnitou spletí elektrických obvodů a zadíval se naznačeným směrem.
„Kristepane…“
Padesát metrů před námi byla trojice zbylých dronů, která táhla bezvědomou Karrii k lodím. Doufal jsem, že jen bezvědomou a ne mrtvou.
Pokusil jsem se s ní spojit vysílačkou, ale neodpovídala
„Co s ní chtějí dělat?“
Ella se zamyslela „Použít ji jako trumf při Vyjednávání?“
„To by ale fungovalo jen v případě, že Karrie bude ještě naživu.“
„Taky že je. Mám přístup ke snímačům životních funkcí v jejím skafandru. Rázová vlna ji omráčila ale nenarušila celistvost skafandru. Karrie bude v pořádku.“
Zaplavila mě vlna úlevy. „No a… co budeme dělat?“
Zadíval jsem se do útrob vraku. Drony, které nesly Karrii jako loveckou trofej, už byly u lodě a pokládaly ji na zprohýbanou palubu hvězdoletu. Karrie se nehybně vznášela metr nad plošinou.
„Ede, dávej si pozor, ať tě pavouci nezpozorují, ano?“
„Co budeš dělat ty?“
„Mám nápad.“
„Cože?“
Jenže to už byla pryč – zmizela za shlukem kovových dílů připomínajících strašáka do zelí, který jsme míjeli cestou sem.
Napadlo mě, že se asi chystá obejít lodě a blíže neurčeným způsobem zachránit Karrii. Říkala přece, že to Karrie má u ní.
Zapnul jsem vysílačku a řekl Elle, ať je opatrná, ale neodpověděla.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na trojici dronů, která se vznášela nad palubou kolem Karriina pohupujícího se těla Zřejmě diskutovali o tom, co dál.
Doufal jsem, že Ella se vynoří na scéně a vyřídí tu sebranku levou zadní…
Držel jsem se vzpěry, abych neuletěl do vesmíru. Za celý můj dlouhý život jsem si ještě nikdy nepřipadal tak bezmocný jako právě teď.
* * *
Uplynula čtvrthodina, pak půlhodina…
Hodinu nato už jsem začínal docházet k závěra, že drony musely Ellu zajmout, když jsem zahlédl pohyb nějakých sto metrů nalevo přede mnou.
Štíhlá postava se hbitě proplétala vrakem k palubě okupované drony. V duchu jsem zajásal a hned zase zvážněl. Měl jsem co dělat, abych se přinutil sledovat nadcházející přestřelku.
Ella přeskakovala z jednoho plovoucího úlomku na druhý. Po každém odrazu se úlomek dal setrvačností do pohybu, takže za ní zůstávala jasně viditelná brázda zvířených trosek.
A když jsem ji viděl já, musely ji vidět i drony.
Zvláštní na tom bylo, že to vypadalo, jako by Elle nezáleželo na tom, že ji uvidí. Přemítal jsem, jestli je to součást jejího mistrovského plánu, nějaká taktika přesahující kognitivní schopnosti obyčejného člověka.
Ella postupovala vrakem k houfu dronů, po několika minutách stanula před nimi… a já pořád očekával nějaký zvrat na poslední chvíli, nějaké strhující bojové gesto, které by pavouky zlikvidovalo s okamžitou platností.
Odstrčila se od posledního úlomku a přistála v pokleku na palubě, jako kdyby se klaněla nepřátelům.
Pak zvedla ruce nad hlavu a vzdala se jim.
Volal jsem na ni a proklínal její bláhovost. Snažil jsem se s ní spojit vysílačkou.
Ticho.
Díval jsem se, jak ji drony obstoupily, lesklými chapadly jí znehybnily ruce i nohy a vzlétly s ní ke stíhačce.
Zmizela v lodi a vstupní otvor se za ní uzavřel.
Mou pozornost upoutal náhlý pohyb na nástupní rampě. Karrie, která se stále vznášela nad palubou, začínala přicházet k vědomí. Omámeně zvedla ruku v rukavici k naprasklému průzoru helmy.
Pak zapnula přídavné rakety a rozletěla se k naší lodi, kde bez okolků zmáčkla vstupní senzor a vmžiku zmizela uvnitř.
„Karrie…“ Snažil jsem se s ní spojit. Pořád žádná odpověď; přijímač v helmě se zřejmě po zásahu porouchal.
Spílal jsem Elle, že před nimi kapitulovala, ale přitom se ve mně vzedmula i jistá zvláštní hrdost.
* * *
O pár vteřin později jsem zaznamenal nečekaný pohyb nalevo ode mě. Otočil jsem se a zvedl laserovku, když mnou projela strašlivá myšlenka, že jsem se přepočítal a teď mě objevil další pavouk.
Zamrkal jsem. Volným prostorem ke mně připlouvala Ella. Ella?
Natáhl jsem k ní ruce v rukavicích a sevřel štíhlé tělo. „Ello! Co to…?“
Její hlava se s úsměvem vynořila před průzorem mé helmy. Panebože, že jsem ji ale chtěl políbit.
„Ello?“ opakoval jsem nevěřícně. „Tys jim utekla?“ Umlčela mě zdviženým ukazováčkem, který mi přitiskla na průzor helmy, a zkřivila ústa v přísné grimase. „Pššt. Ti nanuci tam vzadu nebyli zločinci ani kolonisté, jak ses domníval. Šlo o kolekci vyspělých umělých inteligencí, prototypů výrobní řady, z níž vzešel model MT-xia-73.“
Zůstal jsem na ni zírat. „Ty?“
Přikývla „Já. Jenže před pěti lety ještě platil v celé federaci zákaz výroby umělých inteligencí s vlastním vědomím a vnímáním. Firmě Mitsubishi to ovšem nezabránilo v tom, aby vyvinula tuhle kolekci. Tato loď přepravovala tucet jedinců z výrobního závodu na Sirius III, kde měli absolvovat terénní testy, ale během letu došlo k havárii.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Pořád tomu nerozumím,“ pronesl jsem, ale už mi začínalo docházet, jak to všechno bylo.
„V kryosále jsem objevila jedno přeživší úíčko,“ vysvětlovala Ella „Jedinou z nich všech. Řekla jsem si, že se pro ni vrátím, až se vypořádáme s pavouky… jenže pak ti hajzlové zajali Kami a mě něco napadlo.“
Potřásl jsem hlavou v němém úžasu.
„Vzkřísila jsem ji. Byla prázdná, jen tkáň se zárodkem operačního systému. Tak jsem stáhla sestříhanou kopii sebe sama do jejího programového jádra“
Skočil jsem jí do řeči. „Takže to úíčko, které se vzdalo výměnou za Karriino propuštění… je verze tebe samé?“
Usmála se. „Značně osekaná verze. Disponuje jen zlomkem mé paměťové a mentální kapacity. Je však mnou, protože ví, že musí kapitulovat před pavouky, aby zachránila nejen Kami, ale i mě… a tím pádem i sebe.“
Položila mi ruku na rameno a ukázala do dálky. Obrátil jsem se a zadíval se naznačeným směrem. Pavoučí loď se odlepila od palubní plošiny pod námi, vystoupala do výšky, otočila se a se zášlehem motoru odletěla od vraku Nakamury.
„Úíčko je natolik mnou, že to pavouky aspoň na čas oklame,“ dodala Ella. „Drony doletí do výrobního závodu zhruba za sedm dní. Máme tedy určitý náskok, než firmě Mitsubishi dojde, že jsme je převezli.“
Rozřehtal jsem se jako šílenec a objal ji.
„Pojď, Ede, vrátíme se na loď. Karrie si určitě klade otázku, co se s námi stalo.“
* * *
Karrie už byla připoutaná v pilotním popruhu, když jsme se vynořili z průlezu.
Vstala s rozjařeným výrazem, který ji dělal o dvacet let mladší, a rozběhla se k nám. „Kristepane, Ede… co se stalo? Pavoučí loď právě zničehonic odletěla!“
„To se dost obtížně vysvětluje. Řekni Karrii, co se stalo, Ello, a já zatím posbírám tažným paprskem něco z tohohle šrotu.“
Uvelebil jsem se v popruhu a nařídil palubnímu počítači, aby aktivoval tažný paprsek. Kolem nás se vznášelo pěkných pár kusů strojového vybavení, za které nám na volném trhu na Altairu III dobře zaplatí.
Při práci jsem pozoroval Ellu, jak rekapituluje průběh událostí, a usmíval jsem se pod vousy.
Když Ella domluvila, Karrie přikývla a řekla: „Díky, Ello.“ Pak se zlobně ohlédla na mě. „Čemu se směješ?“
Mávl jsem rukou. „Ale, jen jsem si představil, jak budeme bohatí, až tyhle krámy střelíme na Altairu. Tak co, už máme tažný paprsek ukotvený?“
„Potvrzuji,“ zamumlala Karrie.
„V tom případě padáme odsud.“
„Provádím fázový přechod,“ zahlásila Ella a usmála se na mě.
Opětoval jsem její úsměv a zamyslel se nad tím, jak si poradila se vzniklou situací. Podle Karrie byla Ella jen bezduchý sobecký stroj, ve kterém není ani špetka lidskosti, ale já o ní ani na okamžik nezapochyboval. Osvobozením Karrie si sice zachránila i vlastní kůži…
Jenže jestli sebezáchova není lidský pud, tak co teda? ptal jsem se sám sebe.
Dokončili jsme fázový přechod do meziprostoru a rozletěli se k Altairu III.
Poprvé vydáno v antologii Further Conflicts v dubnu roku 2011.
přeložila Daniela Orlando