Nechal jsem Daleko od domova na geostacionární dráze a slétl raketoplánem na Sinclair’s Landfall. S lodní inženýrkou Karrií jsme měli společnou cestu až na hlavní kosmoport, kde jsem nasedl do monovlaku směr Murchison’s Falls a Karrie do vznášedla mířícího k rovníkovým atolům na jihu.
Ubytoval jsem se v hotelu, osprchoval se a rozhodl se najít nějakou restauraci s výhledem, kde by se dal strávit klidný večer. Říkal jsem si, že se třeba den nebo dva zdržím v hlavním městě a pak vyrazím na sever do hor Campbell Highlands.
Tak nějak jsem si to alespoň představoval.
Gastrodóm Neutrino je drahá restaurace, která se specializuje na terranskou kuchyni. Kulovitá jídelna je zavěšená na konci srpkovité konzoly shlížející na třpytivou tříšť vodopádu v místech, kde se veletok Murchison řítí z výšky jednoho kilometru do vnitrozemského moře. Vybral jsem si stolek v polovině průzračné oblé stěny a jal se obdivovat výhled.
O deset minut později už jsem pil druhou láhev pšeničného piva a zrovna jsem se chtěl pustit do dušené ryby, když jsem uviděl tu holku. Byla štíhlá, tak kolem dvaceti, s pletí v barvě bílé kávy, velkýma mahagonovýma očima a záplavou nepoddajných vlasů připomínajících zhmotnělou půlnoc.
Do restaurace vešla spěšně, rozhlédla se, jako by hledala úkryt, pak přistoupila k výtahové plošině a nechala se vyvézt do mého patra.
Když zachytila můj pohled, usmála se a já předvedl slušnou imitaci ryby, která přede mnou ležela na talíři s otevřenou pusou.
„To vypadá jako nejlepší sklenice piva na světě,“ prohlásila, když se u velebovala na protějším sedadle.
A to jsem ve vší skromnosti zběhlý letec. Viděl jsem Galaxii se všemi jejími lákadly a už na mě zkoušeli lecjaké průpovídky. Mělo mi hned dojít, že na mě tu nevinnost jenom hraje, jenže já v jejích očích měkl jako dvounohá hrouda protoplazmy.
„V tom případě si můžete přisednout, jestli chcete,“ navrhl jsem dvorně, byť opožděně.
Rty měla na tak úzkou tvář až moc velké. Našpulila je a ohlédla se ke vchodu, jako by očekávala pronásledovatele.
Podíval jsem se stejným směrem. Ve vstupní hale se to hemžilo zástupci tuctu různých druhů, mezi nimiž byla spousta lidí, shluk pavoučnatců z Bellatrix 5, čtyři chobotnicovití Regulané a tři arachnodrony, které si dálkově oskenovaly hosty svými anténami, pak se hbitě obrátily a odcupitaly.
Dívka mě obdařila oslnivým úsměvem. „Velice ráda Já jsem Ella“
Potřásli jsme si rukama s nezvyklou obřadností. Měla na sobě černou kombinézu z nějaké přiléhavé látky, která jí padla jako ulitá.
„A já jsem Ed,“ opáčil jsem a ukázal na jídelní lístek. „Dáte si něco k jídlu?“
Bylo mi jasné – a určitě nejde o zpětné rozumování –, že Ella není žádná luxusní prostitutka ve výkonu služby. „To je od vás hezké, ale pití zcela postačí.“
Ze strojené formálnosti jejího projevu jsem pochopil, že angličtina není jejím rodným jazykem.
Mezitím dorazilo pivo, které rychle vypila, načež vykulila oči, když pěnivý nápoj začal účinkovat. Zakryla si pusu dvěma prsty, půvabně přemohla říhnutí a zůstala na mě zírat.
„Lepší je to usrkávat,“ prohodil jsem. „Ještě nikdy jste nepila pivo?“
Zavrtěla hlavou a střelila pohledem po emblému na mé protiradiační kombinéze. „Vy pracujete na hvězdoletu.“
„Řídím starou rachotinu, která se jmenuje Daleko od domova,“ upřesnil jsem. „Havarijní loď z Altairu.“
„Altair…“ Vydechla ten název s tak dětským úžasem, že jsem v duchu zauvažoval, kde asi doteď žila „Vy jste ze Sinclair’s Landfall?“ zeptal jsem se.
„Jsem z Epsilon Centauri Xb, asteroid kombinátu Mitsubishi-Tata“
„Aha,“ přikývl jsem; někdo odtamtud koneckonců pocházet musel. „Tak to si tady musíte připadat jako v ráji, když to srovnáte s asteroidem. Co se tam dneska vyrábí?“ Pokrčila rameny. „Ále, úíčka, roboti a tak.“ Usrkla piva, zamyslela se a pak řekla: „Nepotřebujete pilotku, Ede?“ Opět jsem předvedl imitaci ryby. Onehdy jsem zrovna říkal Karrii, že bychom mohli najmout pomocného pilota, abych měl taky trochu času pro sebe.
„No, když o tom tak mluvíme…“
„Vážně?“ vyjekla.
„Vy jste pilotka?“ ujišťoval jsem se.
Přikývla s pohledem upřeným do mých očí.
„Zapsaná v registru?“
„No… ne tak docela.“ Znovu sevřela ty úžasné rty, snad aby naznačila jakési právní dilema. „Ale brzy budu.“
„Můžu vidět váš osobní průkaz?“
Zaváhala, ale pak vysunula z náramkového komunikátoru datajehlu, kterou mi podala, abych si mohl zobrazit údaje na svém komunikátoru.
Ella Rodriguezová byla devatenáctiletý jedináček z Epsilon Centauri Xb. Mluvila plynně deseti jazyky, měla doktorát z astrofyziky a moje vzdělání se s jejím nemohlo měřit.
Hvízdl jsem.
„Můžete mi říct, co děláte na Sinclair’s Landfall, Ello?“ Přejela mě zkoumavým pohledem. „Povím vám pravdu, Ede. Utekla jsem od rodičů, když mi dohodli sňatek s mužem, kterého nemám ráda Je to podnikatel, který mě chce mít jen jako módní doplněk, nic víc. Mám na víc než na poslušný život v ústraní, ke kterému by mě přinutil.“
„Jak jste se dostala na Sinclair’s Landfall?“
„Schovala jsem se v nákladovém prostoru dutinového transportéru.“
„Šikovné. A určitě taky nezákonné. Stejně jako váš útěk.“ Zadívala se na mě těma opalizujícíma očima. „Jsem plnoletá. Už nespadám pod pravomoc rodičů.“
„A přesto za vámi poslali agenty, aby vás přivedli zpátky? Ty Regulany?“ hádal jsem.
Zavrtěla hlavou. „Pavoučí drony. Ano, sledují mě. Měla jsem za to, že jsem je na kosmoportu setřásla, ale jsou vytrvalé.“
Na jazyk se mi dralo tisícero otázek, v neposlední řadě jak se jí podařilo projít kontrolou po přistání na Landfallu…? Nechal jsem si je pro sebe – prozatím.
„Dobrá tedy,“ kývl jsem. „Věc se má tak, že potřebuju kopilota, ale plánoval jsem odletět až za šest dní. Chtěl jsem si zaletět vznášedlem do hor a na chvíli vypnout…“
„To mi vyhovuje,“ ona na to.
„Já myslel, že chcete zmizet okamžitě.“
„Pár dní v horách mi jen prospěje, Ede.“
„Vážně? Tak dobře… Podrobnosti můžeme probrat na palubě.“
Usmála se a její úsměv měl účinek deseti kubíků čistého adrenalinu píchnutého rovnou do žíly.
Klidně si o mně řekněte, že jsem romantický hlupák nebo chlípný starý kozel. Skutečnost byla taková, že Ella Rodriguezová oslovila nějakou hluboko zasutou stránku mého já, což nezůstalo bez odezvy.
„Ale jak tě dostaneme do hor, aby tě nevystopovaly ty pavoučí drony?“
* * *
Ella už to měla všechno promyšlené a taky mi to řekla. Zaplatil jsem účet a odešel z restaurace. Na ulici jsem se rozhlédl napravo i nalevo, jestli neuvidím některý z pavoučích dronů. K mé úlevě už vyklidily scénu.
Vydal jsem se rychlým krokem k půjčovně vznášedel, která sídlila hned vedle hotelu.
Cestou jsem přemítal, co asi Karrie řekne na tuhle eskapádu. Moje lodní inženýrka je tak praktická a racionální, až to hraničí s robotičností; ne že by neměla srdce, ale je pohřbené pod ochrannými vrstvami nacvičeného cynismu.
Kdyby se dozvěděla, že ta holka je na útěku a jdou po ní robodrony, prohlásila by o mně, že jsem horší než všichni ti zatracení idioti pod sluncem a týden by se mnou nemluvila. Rozhodl jsem se, že jí o Ellině nedávné minulosti nic neřeknu.
Vypůjčil jsem si vznášedlo, uložil do něj zavazadla a odletěl zpátky ke Gastrodómu, kde jsem zakroužil nad vodopádem, ubral výšku a začal se snášet k vyhlídkové terase.
To už Ella vycházela z jídelny na terasu… s cupitajícím pavoučím dronem v patách. Rozběhla se ke mně s tváří zkřivenou soustředěním. Dron za ní uháněl vysokými kroky, které působily skoro až komicky.
Prokrista blesklo mi hlavou. Teď už jim neutečeme… Pak se Ella zastavila, vykopla dlouhou nohou s precizním půvabem baletky a zasáhla samočinného robota do stříbřité kapoty. Mělo to přímo zázračný účinek – dron nadskočil jako loutka které někdo zatáhl za provázky, a přeletěl přes zábradlí, kde ho strhl splašený proud pěny.
Ella přeskočila zábradlí terasy a přistála na sedadle vedle mě.
Šlápl jsem na plyn, opsal oblouk nad vodopádem a zamířil na sever.
„Nezmínila ses, že jsi mistryně bojových umění,“ podotkl jsem.
„Černý pásek v taekwon-do,“ opáčila, zatímco si dělala pohodlí s pohledem upřeným před sebe.
Zadíval jsem se přes bok vznášedla do míst, kde dron zmizel v moři. „É… uvědomuješ si vůbec, na kolik taková věc přijde?“
„Dron? Ano. Nejnovější model se na volném trhu prodává za tři miliony terranských kreditů.“
„Tři miliony ‚V‘“ hvízdl jsem.
Zkoumavě se na mě podívala „S tím si nedělej starosti, Ede.“
„Já si spíš dělám starosti o tebe.“
„Není třeba“
Stočil jsem vznášedlo na severovýchod podél pobřeží. Za hodinu naberu kurz do vnitrozemí a za další hodinu už můžeme přistát v horském městečku Tanner’s Haven.
Ellinu pozornost plně zaměstnával náramkový komunikátor. Po několika minutách jsem se po ní ohlédl. „Co to děláš?“
„Dívám se, jestli nás sledují zbylé drony,“ odpověděla věcně.
Polkl jsem. „A sledují?“
Přikývla „Ano.“
„Kolik jich je?“
„Jenom dva“
„Dva? Bezva… Můžeme s tím něco dělat? Chci říct… tyhle stroje bývají dost nebezpečné.“
Usmála se, jako kdyby jí moje obavy přišly legrační. „Žádný strach. Všechno mám pod kontrolou.“
Pak se zabořila do sedadla a za chvíli už to vypadalo, že spí.
Nikoli poprvé jsem zauvažoval, jestli mě náhodou nezneužívá.
* * *
Tanner’s Haven je malá osada tvořená staromódními chatami s trojúhelníkovým průčelím, které jsou roztroušené mezi vysokými skalami a obklopené rozlehlými borovicovými hvozdy. V Murchison’s Falls jsem si zarezervoval jednu malou dvoupokojovou chatu u jezera, situovanou stranou od ostatních.
Když jsme přiletěli, trojice měsíců už vycházela a ozařovala stříbrným svitem cestu od vznášedla do útulného obývacího pokoje.
Neuniklo mi, že bar je dobře zásobený nejrůznějšími vybranými nápoji. Nalil jsem si skotskou a zeptal se Elly, jestli si dá něco k pití. Nechtěla
„Mám dotaz,“ začal jsem. „Jak to, že tě drony nezpozorovaly tam v té restauraci?“
Zaváhala, ale pak odvětila: „Protože jsem měla spuštěnou zastírací proceduru, Ede.“
„Zastírací proceduru?“ opakoval jsem.
„Zabralo to – aspoň na chvíli, než jsem ji ukončila a drony znovu zkontrolovaly restauraci.“
Zůstal jsem na ni civět. „Ukončila?“
Odkráčela na druhý konec místnosti, zabraná do něčeho, co rolovalo po monitoru jejího komunikátoru.
„Co se děje?“
„Jsou sto kilometrů jižně odsud,“ pronesla.
Zvedl jsem sklenku, hodil ji do sebe na ex a hned jsem si zase dolil. „Výborně. Nádhera. Určitě mě zatknou jako spolupachatele… čeho? Poškozování majetku firmy Mitsubishi? Možná mě dokonce obviní i z únosu.“
Sevřela rty. „Děláš si zbytečné starosti, Ede.“
„To je mi líto. Ale když si vezmu, v jaké jsme situaci – dva pavoučí drony nás pronásledují a třetí už je vyřazený z provozu… Jenom mi přišlo, že mám důvod k obavám. Aspoň trochu.“
„Vím, jak tu situaci vyřešit, Ede. Důvěřuj mi, prosím.“ Dřív bych to býval já, moudrý starý vesmírný kapitán Ed, kdo by byl ten rozhodný a spolehlivý. Karta se obrátila, aby se tak řeklo… a já si připadal nejen zbytečně, ale také hloupě.
„Tak ty budeš umět vyřešit situaci, Ello. A co předtím, když po tobě šly ty drony?“
Zvedla hlavu. „To jsem ještě neměla jak utéct z téhle planety. Ale díky tobě,“ dodala s přelíbezným úsměvem, „se mi nabídla úniková trasa.“
„No a… co teď?“
„Postarám se, aby drony byly definitivně zničené, než odsud odletíme. Může být?“
Zmohl jsem se na přikývnutí. „Ale… jak?“
Našpulila rty. „Mám plán.“
* * *
„Uděláme to takhle,“ prohlásila Ella. Seděli jsme na verandě a popíjeli skotskou. Nebo spíš já jsem popíjel. Ella odmítla s tím, že potřebuje zůstat střízlivá na to, co nás čeká. Já do sebe klopil třetího velkého panáka a už jsem byl dost vláčný.
Na jezeře před námi pableskoval trojitý měsíční svit a světélkující netopýři předváděli těsně nad hladinou leteckou akrobacii.
„Drony nedorazí společné,“ vysvětlovala Ella. „To je špatná taktika Vždycky je tu šance, že je něco zničí oba naráz. Přiletí každý zvlášť. Udržují nepřetržité rádiové spojení a můžou okamžitě uvědomit jeden druhého.“
Už jsem se chystal zeptat, odkud toho tolik ví o operačních postupech arachnodronů, ale včas jsem se zarazil. Měla přece prvotřídní vzdělání.
„A co mám dělat já?“
„Ty zůstaneš tady na verandě.“ Přikývl jsem. „To bych snad ještě zvládl. A ty?“
„Já vyrazím do lesa.“ Rozhlédla se po hustém hvozdu, který nás obklopoval ze tří stran.
„A?“
„Drony nejspíš přiletí vznášedlem a přistanou někde mimo dohled. Přiblíží se k nám pěšky. Jeden si vezme na starost tebe, druhý vyrazí za mnou do lesa.“
Zadíval jsem se na ni. „Dotaz: jak tě dokázali vystopovat až sem? A jak víš, že jeden z nich půjde za tebou do lesa?“ Sklopila oči k monitoru. „Zjevně mě umějí zaměřit. Třeba podle něčeho… genetického, co jim poskytli moji rodiče. Já nevím. Každopádně nejsou nikdy daleko, ať jsem kdekoliv.“
A tys chtěla, aby tě pronásledovaly, proletělo mi hlavou. Polkl jsem další hlt skotské. „A co mám dělat, až dorazí ten můj pavoučák?“
Vysunula z komunikátoru datajehlu. „Dej mu tohle.“ Vzal jsem si ho od ní. „Co je to?“
„Řekni mu, že jsme se pohádali. Vymysli si nějakou historku o tom, že jsem tě obelhala a tobě se nelíbilo, že tě budou sledovat drony. Můžeš mu říct, že jsem to tady nechala, když jsem odcházela – že je to můj cestovní plán…“
„A on tomu uvěří?“
Upřela na mě velké oči. „Jsou to hloupá stvoření. Žádná vyspělá úíčka, jenom poskoci. Prohledá datajehlu, jestli v ní nejsou viry, žádné nenajde a načte si ji.“
„A pak?“
Ella se pousmála „Kaput.“
„Kaput?“
„Je to infekční kód, který mu vymaže systémovou aplikaci.“
„Tak to už budou dva ze tří mimo hru. A co ten poslední dron, který tě bude honit po lese?“
Rozepla si předek kombinézy. Zahlédl jsem náznak drobného ňadra a odvrátil zrak. Zajela rukou pod kombinézu a něco z ní vytáhla.
V ruce svírala štíhlou jehlici – laserovou pistoli. „Tímhle ho zneškodním.“
Přikývl jsem. „Co když se nebude chtít nechat zneškodnit a zaútočí jako první?“
„Nezaútočí. Je to stroj, já jsem člověk a dron má za úkol přivést mě zpátky živou a nezraněnou.“
„Já jenom doufám, že máš pravdu.“
Natáhla ruku a sevřela teplou drobnou dlaní moji mohutnou mozolnatou tlapu zvící kýty. „Žádný strach, Ede. Všechno bude dobré, chápeš?“
Litoval jsem, že nemám její sebejistotu.
Zahleděla se přes měsíci osvětlené jezero. „Musela jsem to udělat, Ede. Musela jsem utéct. Umíš si vůbec představit, jaké to je? Být jenom majetek, obyčejná věc? Přesně takhle mě vidí moji rodiče. Majetek vydražený za nejvyšší částku, kterou jim nabídl ten podnikatel. Musela jsem uprchnout.“
„Chápu.“
Sklopila oči k obrazovce komunikátoru. „Už jsou skoro tady. Radši sebou hodím.“
Něco se mi vzpříčilo v hrudi. Chtěl jsem ji otcovsky obejmout a říct jí, ať na sebe dává pozor. Místo toho jsem jen sevřel její ručku. „Ještě něco – proč jsi chtěla, aby tě ty drony pronásledovaly?“
Vzhlédla ke mně. „Později, Ede. Ano?“
Přikývl jsem. „Tak jo. Buď na sebe opatrná, Ello.“
„Zvládnu to.“ Vstala, přehoupla se přes zábradlí verandy s toutéž baletní ladností jako předtím a zmizela v lese.
* * *
Pročesával jsem pohledem protější břeh jezera, okolní hvozd i noční oblohu, jestli neuvidím vznášedlo s drony.
Po dvaceti minutách už ve mně začínala sílit neblahá předtucha.
Pak jsem ale zahlédl, jak se nějakých sto metrů napravo ode mě mihly kmitající stříbřité nohy. Na robotově krunýři se zaleskl měsíční svit, když mizel v lese.
Ten druhý se zatím blížil k verandě, přesně jak Ella předpovídala
Srdce mi cukalo jako porouchaný přídavný motor.
Dron se přede mnou zastavil. Na jeho mechanickém tichu bylo něco hrozivého.
Stál na osmi tenkých nohách spojených s kapotou ve tvaru biskupské mitry. Hlavu – pokud se tomu tak dá říkat – měl posetou větracími otvory a konektory.
Pak promluvil a znepokojivé na tom bylo, že to znělo skoro až lidsky. „Napomáhal jste útěku pohřešovaného subjektu,“ prohlásil hlubokým znělým hlasem.
Musel jsem si připomenout, že je to jenom hloupý stroj.
„Jak jsem měl vědět, že je to uprchlice?“ opáčil jsem. „Dodržuju zákony, jak se sluší a patří. Jakmile jsem zjistil, že je na útěku, poslal jsem ji někam.“
Dron to zpracoval a po chvilce odpověděl: „Budete předvolán k výpovědi, až dopadneme pohřešovaný subjekt. Očekávejte předvolání.“
Dal se do pohybu. Zvedl přední nohy a už se chystal následovat první dron do lesa, když jsem vykřikl: „Počkat!“
Robot strnul se dvěma nohama ve vzduchu. „Ano?“ Kapota se natočila ke mně.
Zvedl jsem datajehlu. „Pohádali jsme se. Pěkně mě vytočilo, že mě zneužila. Tak jsem… tak jsem jí vzal tohle. Je v tom její cestovní plán, všechna hesla a povolení potřebná k odletu ze soustavy Prokyonu.“
Celý zpocený jsem mu podal jehlu a v duchu jsem se modlil, aby si ji vzal.
Dron na okamžik zaváhal, pak natáhl klepeto a sevřel jehlu. Odtáhl jsem se a roztřeseně vydechl. Odvedl jsem svůj úkol. Teď ještě aby si ji načetl…
Dron chvíli obracel dlouhou stříbřitou jehlu před optickým rozhraním. Pak si ji hbitě a k mé nezměrné úlevě zasunul do zdířky ve spánku.
A nic se nestalo. Čekal jsem okamžitou reakci – že se dron překotí a vykopne nohama, nebo že se z větracích otvorů začne kouřit.
Místo toho se kapota jen otočila k lesu a houpavými kroky odtančila od chaty.
Zůstal jsem stát a přemýšlel, co mám sakra dělat. Mám jít za ním a pokusit se nějak varovat Ellu?
Dron už byl na kraji lesa, když se najednou zastavil a strnul. Tři nohy měl zdvižené, zbylých pět pořád ještě spočívalo na nerovném terénu. Nevydal jediný hlásek, ale před mýma očima se překotil a se zařinčením dopadl na zem. Seskočil jsem z verandy a přiběhl k němu. To už sebou všech osm nohou škubalo, jak se snažily najít oporu, a já znovu žasl nad všestranným talentem uprchlice jménem Ella.
Pár vteřin nato jsem z lesa uslyšel křik.
* * *
Rozběhl jsem se bez rozmýšlení.
Prvním výkřikem bylo táhlé pronikavé zaječení v čiré hrůze. Pak se ozvalo moje jméno a nakonec už jen procítěné volání o pomoc.
Vybavila se mi její slova – že drony mají za úkol přivést ji zpátky živou.
Utíkal jsem a uvažoval, jestli se náhodou šeredně nezmýlila.
Řídil jsem se podle zvuku. Křičela „Ne!“, „Pomoc! Pomozte mi prosím!“ a „Ede! Proboha.“
Cestou jsem sebral silnou větev, která se dala použít jako velmi účinný kyj. Účinný snad proti lidskému protivníkovi. Raději jsem ani nepřemýšlel o tom, jestli bude k něčemu dobrá proti mechanickému dronu.
Ellin křik sílil.
Vyběhl jsem z lesního šera na mýtinu, kde mě oslnil jas – na otevřené prostranství dopadal svit všech tří měsíců, které jej osvětlovaly jako jeviště.
Mohl jsem jen zděšeně přihlížet tomu, co se na mýtině odehrávalo.
Ella přišla o laser, který ležel na zemi mimo její dosah. Byla natažená na zádech, zbylý dron byl rozkročený na ní a znehybňoval ji šesti končetinami. Tenhle dron byl jiný než první dva – mimo jiné byl větší a disponoval větším počtem kovových chapadel, z nichž dvě teď svírala Ellinu hlavu.
Vyrazil jsem do akce. Zasprintoval jsem mýtinou a rozmáchl se palicí. Dron vmžiku natočil jednu z končetin a vypálil po mně tenký paprsek. Uskočil jsem. Paprsek o centimetr minul mou hlavu a sežehl mi vlasy. Zařval jsem a ohnal se provizorní palicí, která ladně přistála na bachraté kapotě dronu.
Robot prosvištěl vzduchem s rozpřaženými končetinami, přistál na zemi, až to zadunělo, a pokusil se vstát.
Ella přešla do útoku. Bleskově se přetočila, přiskočila k laserové pistoli a zmocnila se jí. Převalila se, zvedla se do podřepu, zamířila a vypálila. Všechno to proběhlo v několika sekundách – a dron, který už se zvedal a zaměřoval zbraňové chapadlo, schytal zásah přímo do kapoty.
Pak explodoval v záplavě ostrých úlomků a já sebou švihl na zem.
Než jsem se zase zvedl s pohledem upřeným na zbytky rozmetaného dronu, Ella už byla na nohou. Nevypadala dokonce ani zadýchaně, i když půlnoční vlasy měla rozcuchané a natrženou kombinézou jí prosvítalo ploché hnědé břicho.
Přistoupila ke mně, pohladila mě po ruce a zamumlala „Díky, Ede,“ načež se vydala k troskám dronu.
Poklekla k vraku a začala se hrotem laserovky přehrabovat v sutinách.
Přidřepl jsem si k ní. „Ello?“
Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou.
„Proč jsi chtěla, aby po tobě šly, Ello?“ naléhal jsem. „Co hledáš?“
Vytáhla ze sutin malý disk o velikosti mince a důkladně si ho prohlédla.
„Co je to?“
„Jenom systémová aplikace,“ opáčila a odhodila disk na zem.
Pokračovala v prohledávání sutin, než našla to, po čem pátrala – stříbrnou, asi tak tři centimetry dlouhou jehlu. Pousmála se a zastrčila si ji do kombinézy.
„Ello?“
„Teď ne.“ Vstala. „Jdeme.“
Odběhla z mýtiny a nechala mě tam dřepět nad kovovými konfetami.
Z náhlého popudu jsem se natáhl pro disk se systémovou aplikací dronu, který odhodila, strčil jsem si ho do kapsy a vydal se za ní.
Na tajnůstkářské manýry nemá nikdo monopol.
* * *
Vrátili jsme se do chaty, naložili moje zavazadla do vznášedla a odletěli.
Ella se mlčky stočila do klubíčka na sedadle vedle mě a zavřela oči.
„Vrátíme se na kosmoport, přesuneme se raketoplánem na palubu a odletíme odsud, jo?“ navrhl jsem.
Usmála se na mě. „Díky, Ede.“
Spojil jsem se s Karrií. „Změna plánu. Doraz co nejdřív na kosmoport. Odlétáme.“
„Cože?“ Udiveně se na mě zadívala z metakarpální obrazovky. Za ní pulzovala jasná světla. Byla někde v baru a užívala si.
„Promiň, Karrie. Něco nám do toho vlezlo a teď odsud musíme pryč, jasný?“
Přikývla se zjevnou neochotou. „Tak jo, Ede. Jak myslíš. Za pár hodin jsem na kosmoportu.“
Dál už jsme letěli v tichu.
* * *
Ať už Ella po příletu obelstila vstupní kontrolu jakýmkoli technopodfukem, zabralo to spolehlivě i při odletu.
Znuděný celník si oskenoval její identijehlu a odmávl ji. Rozběhli jsme se po rozjezdové dráze k raketoplánu.
Ella se připoutala do zadního sedadla, zatímco já jsem prováděl předletovou kontrolu a čekal, až nám řídící stanoviště povolí odlet. Půl hodiny nato se průlezem protáhla Karrie, která nakvašeně mrskla zavazadla do úložného prostoru a pak si všimla Elly.
Když se usazovala na gauči vedle mě, položila mi ruku na paži v rádoby starostlivém gestu. „Ede,“ pronesla polohlasem, „teď mě dobře poslouchej. Tomuhle typu holek zaplatíš za jejich služby, užiješ si svoje a pak se s nimi rozloučíš, chápeš?“
„Nech si to, Karrie. Ella je naše nová kopilotka.“
Čekal jsem, co na to řekne, ale jen zavrtěla hlavou, opřela se a zavřela oči.
O hodinu později už jsme byli na palubě Daleko od domova.
Zatímco Karrie připravovala motory na fázový posuv, ukázal jsem Elle její kajutu a poradil jí, ať si trochu odpočine. Pak jsem vylezl do pilotní kabiny, připoutal se do pilotního popruhu a sjel předletovou sekvenci.
Potom jsem vytáhl z kapsy systémovou aplikaci pavoučího dronu.
Uzavřel jsem průlez, aby do pilotní kabiny nemohl nikdo další, a zasunul jsem disk do komunikační sestavy, kterou Karrie za ty roky spíchla dohromady. Najít kompatibilní operační systém trvalo lodnímu počítači zhruba pět minut.
Vzápětí už signalizoval pohotovost.
„Takže,“ prohlásil jsem s obavou, co se asi dozvím. „Chci vědět, kdo tě uvedl do provozu a čeho jsi měl dosáhnout zadržením Elly Rodriguezové na Sinclair’s Landfall.“
Z reproduktoru se ozval sytý, plynulý hlas dronu. „Pronikáte do mé systémové aplikace s pomocí ilegálního infiltračního programu.
Okamžitě prosím ukončete aplikaci a informujte zastoupení firmy Mitsubishi.“
„To udělám, až budu vědět, k čemu potřebujete Ellu Rodriguezovou.“
Zaváhání. „Subjekt, který si říká Ella Rodriguezová, je majetkem kombinátu Mitsubishi-Tata.“
„Majetkem? Ale…“
„’Ella Rodriguezová’ je registrovaná umělá inteligence vyrobená v závodech Epsilon Centauri Xb.“
Sevřelo se mi srdce. Nevěřícně jsem namítl: „Ale Ella je… člověk.“
„Subjekt, který si říká Ella Rodriguezová,“ poučil mě dron, „je umělý inteligentní konstrukt, kódové označení MT-xia-73, s integrovaným sebeuvědomovacím paradigmatem. Nezákonně unikl z nákladového prostoru v areálu kosmoportu Namura dne 10, července…“
Natáhl jsem ruku a vypnul aplikaci.
Chvíli jsem seděl, přemítal nad tím, co jsem se dozvěděl od dronu, a rekapituloval si pro sebe Elliny lži. Nejdůležitější teď bylo zjistit, jestli by mi vůbec někdy řekla pravdu. Chápal jsem, proč mi lhala, ale s jejím podvodem bych se dokázal smířit, jen kdyby vyšla s pravdou ven a důvěřovala mi.
A tak jsem vysunul systémovou aplikaci, vhodil ji do odpadní šachty a díval se, jak disk rotuje vesmírem. Poté jsem vylezl z pilotní kabiny a zamířil k Edině kajutě.
Právě procházela posuvnými dveřmi, když jsem se vynořil zpoza rohu.
„Jé, Ede – zrovna jdu za tebou do pilotní kabiny.“
Ustoupil jsem stranou a ukázal na žebřík. Ella vyšplhala do kajuty jako první a já za ní s očima upřenýma na lodní pažení.
Připoutal jsem se do pilotního popruhu a Eda vklouzla na místo kopilota. Loupl jsem po ní pohledem. Byla krásná a já ji pomohl zachránit před životem v otroctví – byť ne v takovém, o jakém mi vyprávěla. Její lži mě ranily, i když jsem věděl, že v jejím postavení bych udělal úplně totéž.
Natáhla se k řízení.
„Říkalas, že nejsi registrovaná, Ello,“ ozval jsem se.
Zaváhala a ohlédla se po mně. „Ten dron, který mě napadl, byl pomocný pilot, Ede. To, co jsem vytáhla z trosek, byl jeho provozní protokol. S jeho pomocí můžu pilotovat tuhle loď. A technicky jsem teď registrovaná pilotka“
Odmlčela se a pak dodala: „Musím ti říct něco velmi důležitého, Ede.“
Dokonce se jí podařilo nasadit zkroušený výraz.
Spadl mi kámen ze srdce a zakřenil jsem se jako nějaký trouba
„Nepočkalo by to až po fázovém posuvu, Edo? Já jen, že by mě mrzelo, kdyby nás úřady mezitím stihly prokouknout a zatknout.“
Přikývla „Tak mi ukaž, jak funguje tahle rachotina“
Provedl jsem ji fázovacím postupem. O minutu později hvězdy tam venku zmizely a nahradilo je mramorové panorama dutinového prostoru.
„A teď k tomu, cos mi chtěla říct…“ vybídl jsem ji, natáhl se a sevřel její teplou ruku, která byla k nerozeznání od lidské.
Poprvé vydáno v antologii Conflicts v dubnu roku 2010
Přeložila Daniela Orlando