Klíny, lasturky, bobříci, chlupatice, čárky, puliny, frndy, kozy, cecky, prsa, ňadra, poupata, houpáky, dudy. Maxim se nepřítomně usmíval, připadal si jako v nebi, zapomínal, že se nachází v plísní a vlhkostí páchnoucím studeném skladišti a ocital se v černobílém světě jemných, drsných i drsnějších aktů nádherných dívek. Žádné barvy, žádní chlapi, takové byly jeho podmínky a dnes večer jeho evropský dodavatel dodržel dohodu do puntíku, nenašel jedinou barvotiskovou vyšpuleninu ani chlupatého hnusáka, co znesvěcuje čistou krásu pořád stejných a pokaždé zcela jiných křivek. Pročísl si vlasy a podrbal se za uchem, bude muset zase dojít k holiči, v dnešní době není zrovna dobré nosit dlouhé vlasy, člověk je potom na ulicích moc viditelný a uniformované složky si všech nápadných jedinců rády a často všímají. Zvedl oči od bedny, na které si prohlížel poslední zásilku, a pokýval hlavou, moc vlasatou hlavou dle úžasné říšské módy.
Křivonohý námořník, mimochodem zcela módně holohlavý, vycenil zkažené zuby: „Kolik za to dáš, kamaráde? Je to prvotřídní zboží, kamaráde, nebylo nejlevnější a já vím, kamaráde, že jsi tady v New Yorku vážně dobrej. Všichni tě znají, kamaráde, všichni od tebe kupují tyhle čuňačinky…“
„Kolik?“ usekl Maxim netrpělivě kamarádovu řeč. Nemohl se zbavit utkvělé myšlenky s dlouhým hárem. Teď už asi nikde nebudou mít otevřeno.
„Sedmdesát říšských marek za dvacet obrázků podle tvého výběru.“
„Kolik jich je celkem? Sto?“
„Asi tak, jeden lepší než druhý.“
„Dám ti sto padesát marek za všechno, sedmdesát marek za dvacet kousků je fakt trochu moc, neblázni, kamaráde.“
„Ani omylem…“
Po dvaceti minutách veselého dohadování, které si užili oba smlouvající, vyšel Max s kompletní složkou devadesáti osmi odvážných i odvážnějších aktů, lehčí o dvě sta a deset říšských marek. Vyplatilo se to, i když si nejlepší kousky nechá pro sebe pro vlastní soukromou potřebu a prodá řekněme polovinu, pořád vydělá pět nebo šest marek na snímku. Tady ve Východních pobřežních státech je pornografie zakázaná zákonem a o kvalitní materiál z dekadentnější Evropy je zatraceně velký zájem, při riziku a trestech (určitě pár měsíců v lágru) se však tenhle způsob kšeftování docela vyplatí. Zábavné je, že složku se snímky má zabalenou v New London Völkischer Beobachter, stranickém listu staré dobré nacistické Anglie.
O dva bloky dál mávl na taxík a uvelebil se ve žlutém chrysleru, co byl správně vlastenecky a politicky korektně vyzdoben hned půltuctem hákových křížů, všudypřítomných emblémů, co je lepší nevnímat a nemyslet na ně. Dvě marky za nedlouhou jízdu mu připadalo hodně, nedal fenik spropitného a řidič podřadné rasy se raději ani nezašklebil, může být rád, že má dovoleno pracovat v takovém pohodlí a poklidu. Kdyby Max zvedl telefon a nahlásil číslo vozu, chlap by měl rychle zcela jiné problémy než chybějící spropitné. Řidič má oholenou hlavu a na zátylku služební tetování, jistě bude mít druhé na předloktí a bezpochyby je sterilizován, prostě podřadná rasa, takového nemá smysl litovat, to už by musel litovat celý tenhle posraný zkažený, rozpadající se svět.
Pohled mu už ve voze padl na první stranu novin, v nichž byl poklad zabalen. Volání po odvetných opatřeních proti teroristům jsou téměř hysterická, zejména od minulého týdne, kdy se jedné bojůvce skoro vydařil atentát na krále Charlese… kolikátého nemohl Max přečíst, noviny byly roztržené, a číslovku si ani nepamatoval. Král prý přišel o paži a nebýt… zbytek zase chybí.
Pečlivě za sebou zamkl dveře a zastrčil závoru, nepotřebuje žádné nezvané návštěvníky. Obešel celý sklepní byt a zkontroloval okna, nikdo tu v jeho nepřítomnosti nebyl nebo po sobě nenechal žádné viditelné stopy. SD zaměstnává profesionály, ale ani oni by pravděpodobně neodhalili všechno, Maxovy pasti byly do posledního vlasu na správném místě. Pokud by roztáhl tmavé závěsy na oknech pod stropem, viděl by zřejmě polobotky mužů spěchajících do úřadů na časnou šestou hodinu, manuálně pracující už zařezávají od čtyř, Říše potřebuje spoustu odvedené práce, spoustu, a od léta, kdy se bouří západní provincie a znovu se probudilo pospávající americké hnutí odporu je to ještě horší. Každý náboj, který pořádkové služby vypálí v okolí rebelujícího Denveru nebo Seattlu, musí napracovat, stokrát napracovat dělníci na východě.
Maxim obchoduje ve sklepních prostorách velkého činžáku a obývá tam dobře pět ohromných místností, které se mu daří stále udržet i přes nepřízeň nemála úřadů. Usmál se. Všichni vedoucí úředníci jsou muži, všichni, a mají rádi hezké (pro některé shání i hnusné sodomistické kousky) obrázky. Našel si cestu i k místnímu okrskovému veliteli policie, stačilo jen zjistit, že nahé dámy nejsou jeho šálkem kávy – no, spíše korbelem piva. Ženy nemají na nejvyšších postech žádné místo, jejich platz je doma u sporáku a v porodnici, všechna ta vyznamenání za počet odrozených dětí nebo dokonce i za všechny syny padlé ve válkách, to přijde Maxovi téměř parodické. Je to však příliš hořké, staré ztrhané báby s metály na vyschlých kozách, co vídává na fotografiích v novinách a ve filmových týdenících, ty nejsou k smíchu, spíše k pláči.
Gramofon tiše přede písně z doby, kdy směl hudbu na dlouhohrající desku nahrát i černoch, negr, smažka, černá tlama. Takové desky jsou vzácné a platí se za ně horentní sumy. Nahotinky a desky, vývěsní cedule bez hákových křížů, časopisy pro děti staré čtvrt století, filmové plakáty, starý nábytek, koberce, má toho nepřeberně. Nic vyloženě nezákonného – tedy až na některé epes ráres nahotinky včetně dvou štosů vážně drsných věcí, co schovává pod podlahou, jak dobře se náckovským velitelům dá prodat série fotek, kde černoši s ohromnými nelidskými ocasy przní prsatou blonďatou árijskou bohyni. Za to bych šel do lágru hned, říká si Max a převléká se do domácího županu, napsali by mi do papírů, že návrat nežádoucí, a já bych vzal pak všechny zákazníky s sebou. Rozhodně bych je nekryl…
Jemné zaťukání na dveře mu zabrání jít se kochat novou zásilkou. S klením a mosazným boxerem nasazeným na kloubech pravé ruky se jde podívat do kukátka. I boxer sám je na samé hranici legality, nejraději by si pořídil revolver, ale za to je už plynová komora.
Dívka.
Je to samozřejmě ona.
Již ho dlouho nenavštívila a on by byl rád, pokud by na ni už zapomněl a hlavně, pokud by ona zapomněla na něj.
Patří k nim, ke komu jinému. Poskytoval jim fondy, občas i jiné služby, ale vždy neochotně a pouze kvůli Ní. Dobře věděl, jak jsou jejich sítě nebezpečné, děravé, plné konfidentů, v posledních měsících se navíc objevily zprávy o tuctech nových falešných agentů pocházejících z Gestapem vyprodukovaných sítí odporu v dávno okupované, drcené a umravněné Evropě.
Povzdechl si a otevřel dveře, nedokázal by ji nechat odejít, i když sám dobře věděl, jak velkou chybu dělá, že nepředstírá vlastní nepřítomnost. Ji konkrétně také SD nehledá, možná ani není v seznamech Gestapa, jenže při jejích aktivitách, co není, brzy by mohlo být. Proč jim pomáhá? To oni ho sem před lety dostali z Afriky, kde ho čekalo jen pomalé umírání; staré dluhy se mají splácet, v to vždy věřil. A Ona patřila přesně k lidem, co ho tady přivítali a pomohli mu začít jiný život.
„Dlouho jsme se neviděli,“ pronese Max, vyhlédne do špinavé páchnoucí chodby, kterou osvětluje jedna slabá žárovka v holé objímce ve zdi, a zavře. Svět tady uvnitř, u něj, je zcela jiný, málokdo by čekal podobnou změnu po hnusné chodbě a snad ještě hnusnějším schodišti, co vede ze zaplivaného, nikdy nezametaného průjezdu. „Pojď dovnitř, tohle není zrovna romantické místo na rozmluvu.“
Pohladí ho po tváři: „Měl by ses oholit.“ Přejede ho pohledem od hlavy až k patě: „A ostříhat, a mám dojem, že jsi nám od posledně docela přibral.“ Vklouzne do předsíně.
Max automaticky zatáhne břicho, ale potom se rozesměje: „Jsem rád, že jsi tady, už ten můj život začínal být nudný, Magdo.“ Zavře dveře, zajistí je zámky i závorou.
„Zase jsi byl venku pro ty tvoje kurvičky?“ přede Magda. „Nepřestal jsi s tím, co?“
„Co potřebuješ?“ udeřil na ni rovnou, aby šetřil čas, hlasivky a síly.
„Proč si myslíš…,“ začala Magda, ale větu ani nedořekla, Maxův ironický škleb byl dostatečně výmluvný. „Nic velkýho, Maxíku, nic, co by ti pošramotilo tvoji bezchybnou pověst u vrcholných představitelů tisícileté říše tady ve městě.“
Jen naznačil rukou, že má pokračovat.
„Potřebujeme něco schovat.“
Nové gesto, netrpělivost.
„No, dobrá, potřebujeme schovat dva hochy.“
„Já jsem spíš na kontraband než na lidi,“ vyhrkl přece jenom překvapený Max. „Nejsem žádná vaše podzemní železnice pro uprchlé židáky, znáš moc dobře můj názor na všechny tyhle nižší rasy…“
„Jo, jsi větší rasista než Hitler s Hessem dohromady, ale můžu ti garantovat, že nejde o nic jiného než o dva bílé chlapy, co potřebujeme uklidit.“
„Dva?“
„Jo.“
„A co za to?“
„Děláš to pro vlast.“
„Mojí oficiální vlastí je Německá říše a pochybuji, že to dělám pro ni. Potřeboval bych… laskavost.“
„Pašování?“
„No,“ pokrčil rameny. „Jisté věci z Kanady jsou poměrně dobrý obchodní artikl a já vím, že máte do Kanady docela slušné cestičky, jinak byste nepřežili.“
„Dobrá. Dáš nám seznam.“
„To bylo rychlé, sakra, v tom je nějaký háček.“
„Ne.“
„Na jak dlouho?“
„Čtyři dny, maximálně, víc asi ne…“
Pokrčil rameny a po chvilce kývl hlavou, věděl, že mu nic jiného nezbývá, skočil zase na stejnou návnadu, na tu hezkou Magdu s jemnými rysy, skvěle upravenými krátce střiženými vlasy a sportovní postavou, co se dost liší od obvyklých prsatých fotomodelek, které obdivuje, jenže ona je skutečná, dá se na ni sáhnout. Natáhne ruku a přejede jí konečky prstů po odhaleném předloktí. Ona se rozesměje: „Jsi pořád stejný romantik a úchylák v jednom balení. Ukážeš mi nové fotky, co ses přinesl?“
Zaraženě se na ni podíval.
Jen se usmála.
Jsou opravdu dva, hubení třicátníci s nakrátko ostříhanými vlasy, jejich oči připomínají nebožáky, co občas přivezou na práci z Evropy. Nebo z Afriky, pomyslel si Max. Mohli by to být uprchlíci z podobného transportu. Oba mluvili česky, jeden s přízvukem, který Max identifikoval jako slovenský. Pozdravil je ve společné mateřštině, prohodili několik zdvořilostních frází v řeči Srdce Evropy, mezitím odešel jejich průvodce (pořízek, kterého Max nikdy předtím neviděl a doufal, že už nikdy neuvidí) a oni plynule přešli do angličtiny, nejbezpečnější by byla němčina, tak se mezi sebou mají bavit všichni loajální poddaní, ale ani angličtina není příliš riskantní, jsou přece v bývalých Spojených státech, ne? Chrčení jiným jazykem než těmito dvěma je podezřelé, sakra podezřelé. Pročísl si čerstvě ostříhané vlasy, připadá si s tím polovojenským účesem mnohem bezpečněji.
Oslovují se „Josefe“, to je ten se slovenským přízvukem, a „Honzíku“, přinesli s sebou dva podlouhlé, zjevně těžké kufry, k nimž se Max nesmí přiblížit, o to více je zvědavý. Usadil je do pohodlných křesel a nabídl jim čaj, kávu z náhražky a nejlevnější sortu cigaret. Pokývali hlavou, poprosili ho o čaj a on odběhl do kuchyně, otrávený vlastním opomenutím, kdyby nebyl tak zatraceně pohostinný, nemusel by je nechávat samotné. Cítí se proti nim méněcenný, jejich sebevědomí se rovná tomu, které vyzařuje z nacistických nadlidí navlečených v těch jejich posraných černých hadrech se stříbrnými lebkami.
„Jste Žid?“ zeptal se Jozef, když se napil čaje.
„Nejsem,“ odsekl Max.
„Trochu na to Vypadáte,“ opáčil Honza.
„Mám dokumenty od nejvyššího Amstu, že moje rodina byla árijská deset generací nazpět,“ znovu naštvaně odsekl prodavač nahotinek. „To je více než se mohou pyšnit někteří pohlaváři Celosvětové říše, mám to schovaný na bezpečným místě.“ Měl jsem jim nalít chcanky, buranům, bleskne mu hlavou, a Magdu odsud vykopnout takovou silou, že by se zastavila až o Adolfův pomník v Battery Parku, nebo o tu Goebbelsovu monstrozituv Central Parku, na tu by se mohla i napíchnout. „A co vás zajímají Židé? Jste přece…,“ odmlčel se s významným úsměvem na tváři.
„Co jsme?“ zašklebil se Jozef, zatímco Honza sykl, aby byl ticho. „Není vás… tedy, jich. Židů, mnoho,“ pokračoval v nakousnutém tématu a bylo jasné, že se ho nehodlá vzdát.
„Co chcete?“ zavrčel Max defenzivně, dobře si uvědomoval, že proti dvěma mladším mužům nemá šanci. Oba jsou to jistě bývalí vojáci, arogantní zabijáci, co je sem poslali bůhví za jakým účelem. Proklel Magdu, už ho v životě přivedla do spousty trablů, jenže tyhle zřejmě budou ze všeho nejhorší. Mají šílené oči jako supermani, jako válečníci z říšských propagandistických filmů a komiksů. Maxim tuší pořádný průser, není to obyčejné přechovávání uprchlíků nebo tak něco, Magda s ním pěkně vyjebala. Zarazil se… nebo možná někdo vyjebal i s ní. Určitě není tak vysoko v hierarchii těch jejich městských guerill, aby o čemkoliv rozhodovala. Je jenom pěšák, a já jsem ještě méně než ona, pomyslel si nevesele.
„Chceme jenom klid a nocleh, to ty se tady pouštíš do nějakých debat, do kterých by ses pouštět vůbec neměl, židáčku,“ rozesmál se Honza. „Oni židáci byli a jsou pěkně zvědaví. Jediná věc, co Áda udělal dobře…“
„Nejsem Žid!“ vykřikl Max, vyskočil ze židle a odešel trucovat do kuchyně. Nemůže se s nimi měřit, je slabý, neduživý, zničený dlouhými roky nemocí, které si nese pořád ještě z africké hrůzy, a dlouhými roky následného poživačného, lenošivého života. Chtěl si předchozí přetrpěné šílenství vynahradit, nikdo by neměl žít jako zvíře v afrických utečeneckých táborech. Nechce o tom přemýšlet! Jednou rukou, jednou rukou by ho kterýkoliv z těch dvou dokázal porazit a možná i zabít. Seděl u kuchyňského stolu a s překvapením zjistil, že mu po tvářích tečou slzy. „Do prdele, slabochu slabošská!“ Nebýval jsi takovej, pamatuj si, že jsi takovej chudák nebejval!
Mají tam zbraně, co jinýho.
Nebojí se ho, vysmívají se mu a nebojí se před ním prozradit tajemství, za která by tajná služba SD nebo Gestapo byly ochotny jistě zaplatit a navíc dlouhá léta mhouřit jinak příliš pozorné zraky nad ne zcela legálními obchůdky a kšeftíky jednoho nejmenovaného podnikatele se specifickým, značně nedostatkovým zbožím. Možná by se nechaly ukecat i na lepší glejt znovu potvrzující deset generací árijské čistoty milého Maxe Arenoviče, tedy, ehm, nyní Nowaka.
V hrubých nevzhledných kufrech mají automatické zbraně škaredé jako noc. Max není expert na samopaly, ale nemusí být, takovéhle ošklivosti používají všichni rudí padouši v dobrodružných filmech. Jsou to hrubé automaty vyráběné v podzemních továrnách na Sibiři a pašované do celého světa. Stalinovo Rusko vyváží pouze terorismus, šílenství, bolševismus a tyhle hrubé, prý až příliš účinné samopaly PP-51 Stalin. Svět je pod vládou šílených gerontů, hysterického Hitlera, brutálního pošahaného Stalina a slintajícího, nenávistného Churchilla, který nepřestává vysílat z tuctů úkrytů po celém světě, i když zuřivá štvanice na něj trvá již dobré desetiletí. Max se domnívá, že Churchillovo zatčení není v nejlepším zájmu Tisícileté říše, díky tomu starci přece mají skvělého vnějšího nepřítele a nemusí si vymýšlet jiné.
Rozložili si všechno po Maxově velkém stole a nenávratně ho poškodili hlubokými škrábanci. Předtím by za něj dostal – pokud by ho ovšem chtěl prodat – pár set marek, nyní nic. Fascinovaně sledoval ruční granáty, hroudy jakéhosi jílu v průhledných umělohmotných sáčcích (plastická výbušnina evropské výroby!), dráty, krabičky technologických zařízení, které on nedokázal ani pojmenovat. Dlouhé zásobníky, krabičky s municí, mosazné patrony, co prý komunistické děti vyrábějí ve sklepních továrnách v šestnáctihodinových směnách.
Smějí se mu a hrabou se mu ve sbírkách jeho nejdražších a nejmilejších krásek. Když se je snaží zastavit, odstrčí ho stranou, nemůže se s nimi měřit, pokud by chtěli, sežrali by ho včetně podrážek od bot. Cpou do sebe jídlo, které ho donutila Magda nakoupit, kvalitní masové konzervy, ohromné porce těstovin, zavařená rajčata, kvanta čokolády. Cvičí. Již třetí den – jak dlouho tady u Maxima měli být? – se zdá být nekonečným utrpením. I oni začínají být nervózní, nadávají svému bytnému do židovského dobytka a žertují o Osvětimi. Nikdo pořádně skutečně neví, co se v tom lágru dělo, ale všichni si o něm šeptem vyprávějí. Je to děsivá pohádka pro všechny zlobivé děti: „Uklízej si po sobě, jez kaši a eintopf, jinak tě pošleme na převýchovu do Osvětimi.“
Velká válka skončila před dlouhými devíti lety, jenže tady je její nový začátek. Maxim se neptá, proč tu jsou a co hodlají dělat. Není sebevrah, jakákoliv hloupá otázka nebo zbytečná zvědavost by ho zabila. Vychází ven minimálně, aby nevzbudil jejich podezřívavost, po většinu času – když jim zrovna neotročí – sedí a nedělá nic. I to považují za podivné, on se propadá do spirály ochromujícího děsu, kdy se bojí i modlit za jejich odchod. Jakmile něco řekne, dostane facku, ne ránu pěstí jako chlap, ale plesknutí jako domácí služka nebo neposlušný fakan. Žerou jako protržení, Magda jim nechala dopravit novou zásilku a osobněji doprovázela. Maxim se s ní pokusil promluvit, nemohl, chlípně žertovala s jeho nájemníky a nechávala se od nich osahávat. Odešla. Pomlouvali její malá prsa a kostnatou prdel, klidně by se s nimi vyspala, pokud by na ni ukázal jeden nebo druhý, možná oba zároveň. Potlačuje tu hnusnou představu oděnou nikoliv do krásných šedých odstínů, ale do záře hnusných jasných barev. Proč mám tak pitomou fantazii?! S oběma? To by přece neudělala!
Není kurva!
Čtvrtý den jejich pobytu si upřímně nedokáže představit, co bude, až odejdou. Sebrali mu složky jeho krásek a masturbují nad nimi, nepokrytě, bez sebemenšího kousku studu, zuřivě, zoufale. On utíká před jejich odpornou bezprostředností z místnosti, sedí na stoličce v kuchyni a zatíná zuby vzteky. Maxim ví, že i kdyby obrázky nepotrhali a nezničili, on je bude muset vyhodit. Nikdy by při jejich prohlížení nezapomněl, co nad nimi s hekáním prováděli oni. Ve dvě hodiny odpoledne pro něj přichází krátké vysvobození, spojka od Magdy je vyzve, aby se dostavili kamsi na schůzku. Nacpou si kapsy granáty, za opasky dají pistole, automaty zamknou do kufrů, a odejdou. Maxim je konečně sám a brečí nad poskvrněnými černobílými kráskami. Bude je muset spálit, uspořádá pro ně slavnostní kremaci.
Byl rád, že jsou pryč, přestože věděl, že se brzy vrátí. Nenávist a závist, které k nim cítil, se střetly ve vzácném souladu a rdousily ho, dusily ho, zpomalovaly mu srdeční tep a potom mu ho zase rozeběhly do téměř nepřežitelné rychlosti, při níž srdce hrozilo puknutím. Kdyby si to uvědomoval, sám by byl překvapen faktem, že hluboko v mysli si nedokáže představit, že ti dva hrubiáni, antisemiti (ale já skutečně nejsem Žid!
Mám na to papíry. Horu papírů!), vrahouni a šílenci jednoho krásného dne odtáhnou a on bude zase sám. V duchu si spřádal zlostnou tirádu, co dopadne na Magdinu rozkošnou hlavu, jenže potom si představil, jak na ni křičí, dívá se do jejích velkých krásných očí a… tiráda se rozpadla do izolovaných, nesmyslných slov. Mohl by jí nafackovat, jakmile strčí hlavinku mezi dveře. Jedna pořádná pecka mezi oči by mu měla zlepšit náladu.
Prošel se okolo jejich samopalnických kufrů, bytelná práce, masivní zámky, kdyby mu někdo garantoval půl hodiny ničím nerušeného času, otevřel by je. Mám víc talentů, než by se na první pohled u takovéhleho židáčka mohlo zdát. Ale co bych s těmi hnusnými bouchačkami dělal? U všudypřítomných stráží SS a Volksšturmu vídával elegantní, krásné německé automatické pušky a samopaly, technicko-umělecká díla, zázraky moderního vizionářství nesrovnatelné s hrubou bolševickou prací. Přiblížil se ke kufrům, sedl si na bobek a zkoumal kufry, půlhodina je zřejmě dost nadsazená, deset minut maximálně.
Sklesle seděl a čekal, až přijdou, neodvažoval si představovat, že by se nevrátili, nenapadlo ho tedy, co by prováděl se zamčenými kufry, kdyby je někdo zavřel…
Bouchly dveře a oni jsou doma, musel jim poskytnout klíče. Je to nyní více jejich domov než jeho. Chtěl by si to s nimi vyměnit, být na jejich místě.
Jsou unavení, zpocení, špinaví a ztratily se furiantství, vtípky i arogance. Posadí se ke stolu, čumí před sebe a nic neříkají. Maxim se po chvilce zvedne a jde postavit na kávovou náhražku, kdesi v tajné skrýši má skutečnou zrnkovou kávu, nebude ji plýtvat na tyhle… jsou vyděšení, konečně to pochopil, jsou k smrti vyděšení. Proti své vůli s nimi soucítí, po chvilce uvažování sáhne do jednoho kabinetu a vyčaruje odtud láhev višňového likéru, není to žádné pití pro báby, ale poctivá záležitost se čtyřiceti procenty alkoholu. Na okamžik se zarazí, přece nebudu plýtvat…
O minutu později přinese k poškrábanému jídelnímu stolu tácek s trojicí káv, třemi tenkostěnnými skleničkami a vysokou lahví se šarlatově krvavým obsahem. Jozef nadzvedl obočí, ale to byla asi jediná zásadní reakce, která se měla v následujících čtyřiceti minutách objevit. Po necelých třech čtvrtích hodiny byla první láhev vypitá a Maxim se potácel pro druhou, neřekli zatím jedno jediné slovo, nebylo třeba, jejich pro Maxe zatím neznámá mise se určitě rozpadla.
„Tady se všechno stane,“ pronesl potichu Honza a odtáhl Maxima stranou od rušné silnice. „Je to naše nejlepší šance, musí tady přibrzdit a v tu chvíli…“
„Jak se odtud dostanete?“ ptá se překvapeně Maxim, který stále nechápe, že se ho dvojice vrahounů rozhodla zasvětit do jejich šíleného života a ještě šílenějšího plánu. „Tohle je jasná past, podívejte se, co je tady policajtů. S největší pravděpodobností vytáhnete kvéry a je po vás, nestačíte ani vystřelit.“ Narostl, získal sebevědomí, každé slovo, co s nimi prohodil, každé slovo bylo lepší než hormony nadlidí, co se inzerují ve všech novinách. Budete větší! Silnější! Blonďatější! Árijštější!
„Na to máme tebe, chlapče,“ říká Jozef a zcela vědomě opomíjí fakt, že Maxim je ten starší, postavou je proti nim téměř jako dítě. Vedou ho mezi sebou a on cítí, že ho pobolívá jeho špatný bok, pokud bude vycházka ještě delší, zítra ráno bude mít pořádný problém vyhrabat se z postele.
„Oni vědí, že nemáme šanci odsud se dostat, říkali jsme to velení, chtěli jsme zrušit akci nebo změnit cíl, ale nechtějí o tom slyšet, prostě nechtějí,“ podotkne zdánlivě nevzrušeně Honza. „Ale my nechceme umřít jenom tak, bez šance.“ Ukazuje bradou na budovu naproti, velitelství SS, o blok dál ponurá kasárna Gestapa, a ještě tu je nemocnice pro prominenty Říše a pár dalších, dobře strážených objektů. „Neznáme jeho trasu, víme, že vždy skončí tady, snažili jsme se něco zjistit, ale nic nemáme, a tady na ulici by to byla sebevražda. Nemáme žádné informátory uvnitř jejich organizace, ale jednoho bychom mohli mít,“ otočil se na Maxima a ten věděl, že nastala jeho chvíle. „Mluvili jsme s tou špičatonosatou holčinou a ona nám řekla, že bys mohl uvnitř někoho znát,“ Honza se tvářil zarputile. „Nechtěli jsme tě použít, to se ti přiznám, skrčku,“ pokrčil rameny. „Ale jak to tak vypadá, nic jiného nám nezbývá.“
Zatímco Jozef se usmíval: „Tak to vypadá, že u tebe ještě nějakou chvilku pobudeme, chlapče.“
Sedí u stolu a Maxim nevěří vlastním uším. „Protektora?“
„Protektora. Chceme jim připomenout, že válka dosud neskončila.“
„Ale jak se potom budou mstít?!“
„Usekneme drakovi jednu hlavu z mnoha, uvidí to naši bratři a sestry, co se schovávají, předstírají, že jsou loajální, bojí se, všichni začnou něco dělat a ten jejich hakenkrojcový svět se rozpadne vlastní vahou.“
„Tomu přece nemůžete sami věřit!“ vyhrkne Maxim a potom je fascinován vlastní odvahou. Přesto se na ty dva sprosťáky dívá jinýma očima, netušil, že Magda má kontakty, které sahají tak daleko. Předpokládal – věděl! Sakra věděl!, že má cosi společného s tím operetním spolkem, co si říká Patrioti, ale netušil, že je to něco víc než právě operetní šeptání v temných uličkách a přihlouplé plánování pitomostí pod dekou. Původně se domníval, že mají za úkol zlikvidovat nějakého nižšího úředníka, odhadoval někoho na úrovni velitele imigračního úřadu, možná náčelníka zpravodajského odboru, ale Protektora?!
Neodpověděli mu.
Po chvíli ticha se na něj podívali: „Pomůžeš nám?“
„S čím?“
„Potřebujeme se dostat k tvým kontaktům. Magda říkala, že bys mohl někoho sehnat, proto nás sem prve poslala, proto vybrala tebe, že s námi budeš spolupracovat. Chtěli jsme to zvládnout sami,“ chrlí ze sebe rychle Jozef, nejdelší souvislý proslov, co od něj Maxim slyšel. „Ale je vidět, že ty tvoje úchyláky budeme potřebovat.“
„A jak si to představuješ?“ odsekl Maxim.
„Co jako?“
„To mám za nimi dojít a začít je vydírat, že pokud mi nedají informace o protektorově denním režimu, tak prozradím jejich touhu po prsatých ženských jejich manželkám, dcerám, nadřízenému? Jste se zbláznili! Pokud by šlo o nějakou drobnost, třeba o vynulování pokuty, pár propustek do zakázaných zón, povolení pro dovoz, to by mi dali, ale získat informace o pohybu Protektora? Nejsou debilní, jakmile bych s něčím podobným přišel, táhli by mě do sklepa a připravovali si mučicí nástroje.“
„A co navrhuješ?“ pochopil Jan Maxovu tirádu správně.
„Něco bych pro vás měl.“
„Ale to je blbost,“ pronesl Jozef opatrně. „Moc mu nevěřím, židáčkovi.“
Maxim zatíná pěsti pod stolem, cítí bolest, která mu tepe ve spáncích. Zase se o něm baví, jako kdyby s nimi neseděl u jednoho stolu, nesdílel jeden problém, neřešil stejnou záležitost. Chce vyskočit na nohy, smést na podlahu láhev předválečné whisky, co se rozhodl obětovat, křičet na ně, obviňovat, vyběhnout bez kabátu do deště venku a v domácích pantoflích pádit k nejbližší služebně KriPo, co je pouhých pět set metrů od jeho sklepního bytu. Udal by… zarazil se v myšlenkách. Udávání je tak hluboko zakořeněné v jejich společnosti zpracovávané nekonečným proudem propagandy vedené všemi možnými způsoby, že se zdá být standardním řešením každé obtížnější mezilidské situace, tedy i téhle.
Ne, není udavač, práskač, krysa, sviňák.
„Ale vždyť je to vlastně stejný postup, který jste požadovali vy,“ slyší se říkat. „Jen vás dostanu přímo do jeho domu, přímo k němu, co víc si můžete přát.“ Stále zatíná pěsti a cítí, jak mu nehty vyrývají krvavé půlměsíčky v dlaních. Narůstá mu sebevědomí, sám si ho v sobě podporuje, strach z dvojice zabijáků tu a tam na pár vteřin zmizí, ale opětovně se vrátí. Opájí se představou, že strach jednou odejde a už nikdy ho nebude otravovat, ochromoval, mučit, ničit.
„Jak můžeme věřit tomu tvému domovníkovi?!“
Maxim se zhluboka nadechne: „Není to žádný domovník, ale hlavní protektorův butler, osobní sluha, má přístup úplně všude. A my ho nepotřebujeme na nic jiného, než aby nás dostal dovnitř.“
„Viděl jsem to jeho sídlo na fotkách,“ snaží se být Jozef konstruktivní, výraz pohrdání Maxem však z tváře vymazat neumí. „Je to veliký jako… prostě je strašně velký. Vždyť se tam ztratíme během pár minut.“
„Vymlátíme z něj všechno, co potřebujeme,“ zavrčí čím dál tím vzteklejší Max. „Je to slaboch jako každej sluha,“ podotkne ještě. „Když vás uvidí, posere se.“
„A jak se tam dostaneme?“
„Mám s ním jistou domluvu, má dost speciální přání, velice vzácné a drahé choutky,“ směje se Maxim. „To vás mohu ujistit, pánové, a proto máme speciální způsob předávání materiálu, uvidíte.“
„Tak tohle jsem nečekal,“ směje se Jozef a strká do Honzy, který se opět mračí a celou situací je tedy vpravdě nepobaven. Nalézají se deset kilometrů od nejbližších budov, co by se daly ještě stále počítat k New York City, před lety se tady prý uvažovalo o stavbě průmyslové zóny, ale náckové rozhodli jinak. Tedy, jeden nácek rozhodl jinak, zrovna jeden z těch nejvyšších, který se rozhodl, že si zde nechá postavit sídlo. Protektor Reinhard Heydrich, bestie z Prahy, kat z Londýna, po gerontu Hitlerovi druhá nejvýznamnější figura Tisícileté říše.
Prodírají se hustým podrostem, několik kilometrů čtverečních bylo ponecháno přírodě, jen uprostřed je to opulentní sídlo.
„Nevěřím tomu skrčkovi,“ říká Honza pochybovačně a jako obvykle je mu jedno, že ho Maxim slyší. „Začínám mít dojem, že nás ta slavná Magda předhodila konfidentovi a my teď fašounům s plnou parádou nakráčíme do náručí.“
„Zní to fantasticky, to je pravda,“ říká Jozef. „Ale proč by to nemohla být pravda? Pamatuješ na ty šílenosti, co náckové stavěli na západním pobřeží? Takováhle úniková cesta, pro nás tedy spíše cesta dovnitř, by byla přesně podle jejich gusta.“
„Býval tady velký bunkr proti atomové bombě,“ šeptá Max. „Když jsem telefonoval tomu hajzlovi, řekl mi, kudy máme přesně jít, a nechal odklonit strážné, co tu jsou. Udělal nám okno, a není to poprvé, rád si nechává donést materiál přímo až do domu, tedy… no, tedy uvidíte.“
„Jsme tu?“ ptá se Honza a ukazuje na budovu mizící v hustém porostu. Všichni tři muži si asi ani neuvědomují, že po celou dobu mluví česky.
„Jo.“
Jednopatrová cihlová budova s vymlácenými okny se skrývala pod keři a stromy, Max věděl, že vegetace je tam z velké části vysazena úmyslně a plní zcela perfektně maskovací účel. Skrývá něco víc, než se zvenku může komukoliv zdát. Podívá se na oba své společníky a uvažuje, co budou chlapci říkat, až všechno uvidí, co provedou, až jim dojde, co všechno pro ně Max udělal. Nedokáže si představit, že by se pro ně nestal hrdinou. Pomalu a pečlivě zahání myšlenku na to, kam právě jdou a co by se všechno mohlo dít, až se jim všechno povede.
Budu nesmrtelný jako oni?
Vcházejí do oblouku. Maxim se modlí, aby Herr butler Smithson nebyl netrpělivý a nečekal na ně venku, nebo nevyhlížel. Pokud by totiž viděl místo jednoho dodavatele s pornoobrázky (nechutnosti mezi námi, samé nechutnosti) hned tři chlapy, těžko by na ně čekal. Zavolal by strážné smrtihlavy a veškerého plánu by byl úplný konec.
„Co to je?“ mračí se Honza, když je Maxim se širokým šklebem vede po šikmině dolů pod úroveň okolního terénu. Smithson na ně nečekal, nevyhlížel je, určitě ne, jistě netelefonuje pro jednotku zabijáků, jako vždycky čeká o padesát metrů dál na nevelkém nástupišti podzemního vlaku, trati, která měla sloužit jako osobní úniková cesta pro majitele celého panství. A bude to paradoxně obráceně, jeho úniková vlaková souprava mu přiveze vrahy. Původně tu měla vést podzemní dráha, pokud by válka skončila jinak, pravděpodobně by tu i jedna stanice byla, venku by se tyčily mrakodrapy… Válka dopadla tak, jak dopadla, celou oblast si nárokuje jeden posraný parchant s ostrým profilem a rukama až po lokty od krve národů celé Evropy –
Protektor.
„Co máme dělat?“ zašeptal Honza. Jak Maxim narůstal, Honza s Josefem se zmenšovali. Usmíval se. Nyní je ve vedení on, kdyby nebylo jeho, stáli by na chodníku před všemi úřady, dívali by se do rozsvícených oken a čekali, co se stane.
„Klepni ho,“ prohlásil Jozef poklidně, když uviděl nejistě přešlapujícího prošedivělého chlápka v perfektně padnoucím obleku vedle něčeho, co připomíná jednoduchou drezínu. Smithson ho slyší, nemůže mu rozumět – kolik nacistických butlerů mluví česky? – přesto chápe, že se nejedná o žádný laskavý nebo srdečný pozdrav. Udělá dva rychlé kroky k drezíně – pouze plošina na čtyřech kolech se dvěma sedačkami a motorem za nimi. Nemá šanci, Maxim se zalyká radostí, když Honza Smithsona dostihne, chytí ho za límec a smýkne jím po nástupišti.
Všude je spousta prachu. Tudy by Protektor utíkal, pokud by byla třeba, a tudy si pro něj přijde smrt.
„Musíme z něj dostat informace,“ vrčí Jozef. „Musíme z něj dostat, kde toho hajzla najít.“ Nakopne Smithsona a ten vykřikne. Křik se odrazí od vysokého stropu podzemní haly. Max se usmívá, nikdo ho tady neslyší, Smithson mu vyprávěl, že úniková cesta je natolik tajná, že tu nejsou ani strážní, nikdo o ní nesmí vědět, pouze osobní butler. Co si rád kupuje to nejtvrdší porno, myslí si Max škodolibě.
„Nic vám neřeknu,“ říká Smithson pomalu nejčistší němčinou. Již podle jména není rodilý Němec, to však nic neznamená. „Zradil jsi mě, za to zaplatíš,“ pronese směrem k Maxovi, ale za dvě větičky řečené bez dovolení vzápětí sám zaplatí půltuctem zubů a jistě nalomením alespoň dvou žeber. „Nic neřeknu!“ zaječí, když ho Jozef zvedne ze země. „Nic vám neřeknu!“
Honza vytáhne z opasku nůž, hnusnou věcičku s dlouhou tenkou čepelí broušenou z obou stran: „O tom bych sakra pochyboval, učil jsem se od těch nejlepších, od vašich.“ Maxim předtím dobře viděl hluboké jizvy, co má Honza na předloktích, na krku, spoustu dalších bude ještě mít pod oblečením. Nechtěl by se ocitnout na sluhově místě.
Za tohle můžeš ty, říkal si, když se dal Honza tenkým nožem do práce a Smithson se pokoušel ječet přes improvizovaný roubík.
„Můžeme mu věřit?“ zeptal se Maxim, když Honza s Josefem nastupovali do drezíny. Je přece dvojmístná a jeho úkol skončil teď a tady. Smithson tiše sténá opodál, ztratil spoustu krve a nemálo kousků těla.
„Jestli lhal, tak je mnohem lepší než já,“ odplivl si Honza.
„Už je to stejně jedno,“ dodal Jozef a spustil motor. Zmizeli v temném tunelu a ani se s Maxem nerozloučili. Živé už je nikdy neměl vidět. Obrátil se ke stále živému Smithsonovi: „Uvědomuješ, že jsi pro ty nácky zradil vlastní národ?!“
„Tak to byla blbá věta,“ chrchlal sluha krev a smál se.
Maxim si k němu klekl a popadl ho za krk.
Neměl jí to za zlé, neobviňoval ji z ničeho špatného, nedokázal se přinutit ji nenávidět. Řekli mu to, řekli mu všechno, co mělo být řečeno a on pochopil, že to nebyl nikdo jiný než ona, krásná Magda, kdo je – smrtihlavy s ostrými supími rysy obličejů – přivedl na jeho stopu a kdo jim sdělil, že je do něčeho zapletený, naštěstí už prý z ní nevymlátili nic konkrétního. Papíry dokladující árijský původ deset dlouhých generací mohly být zapomenuty, spáleny, nemusely nikdy existovat. Zásadně se nebránil. V posledních týdnech horečky honby na atentátníky a všechny jejich skutečné nebo jen předpokládané či snad pouze vymyšlené pomocníky si podobnou scénu představoval tisíckrát. Ležel sám ve studené posteli a na vnitřní stranu očních víček si promítal film, který vždy začínal stejně – dupotem těžkých bot venku na chodbě, mlácením do dveří, vpádem černě oděných zabijáků bez obličejů.
Přišli, pochopitelně, že si pro něj přišli. Nic jiného se čekat nedalo. Seděl u stolu a prohlížel si jednu takovou velkou lesklou černobílou fotografii, na které byla světlovlasá dívka, kratší vlasy rozčepýřené okolo pohledného obličeje a velká, skutečně velká prsa.
Zabušení na dveře.
Výkřiky!
Možná je to sen, pomyslel si, ale sám věděl, že je to pouze zbožné přání.
V novinách nikdy nic nebylo. Kdo by čekal pompézní nekrology druhého muže Tisícileté říše, byl by sakra kurva úplně zklamán, potřásal Max hlavou nad půltuctem deníků, co se daly na ulicích jeho města sehnat. Nebylo tam nic o Reinhardtově smrti, nic o útoku na něj, prostě nic. Tři dny po výletu našel noticku, že Heydrich odjíždí na zdravotní dovolenou do Argentiny – co ti nacističtí pitomci s tou blbou Jižní Amerikou pořád mají? U článku byla údajně aktuální fotografie, ale byla nicneříkající, mohla vzniknout rok předtím.
Umřel on nebo oni?
Neměl možnost to zjistit.
Ale celá aféra nebyla sen, protože přesně o den později, co Heydrich odletěl do Argentiny, začaly monumentální šťáry a na jednom nedalekém fotbalovém stadionu byly zahájeny hromadné popravy. Každý den se objevovaly na nárožích seznamy zatčených a popravených. A Heydrich posílal pozdravy z Jižní Ameriky. Nacistický nadčlověk se potápí. Arijský superman loví ryby a sluní se na překrásné pláži.
Jsou to všechno fotomontáže? Mohly by být, technika šla sakra dopředu a náckové mají jistě pouze to nejlepší.
Ve jménu říšského protektora Reinharda Heydricha si Max vyslechl i rozsudek smrti, nebyl žádný soud, nic takového, do jeho samotky vstoupil nahrbený chlap ve špatně padnoucí uniformě SS a přečetl dvě věty v němčině, kde bylo všechno, co Max potřeboval vědět.
Zapadly dveře.
Věnovali mu ještě jednu procházku po dvoře, poslední věc, kterou mu kdy v životě věnují. Potácel se v děsu mezi ostatními vězni, je odsouzen k smrti, všichni jsou, potáceli se po dvoře jako oživlé mrtvoly. V oknech a na ochozech zdí stráže se samopaly a u lafetovaných těžkých kulometů. Jako oživlé mrtvoly.
„Je mrtvej, Heydrich je mrtvej,“ zašeptal kdosi Maximovi do ucha. Zvedl hlavu, ale ne dost rychle. Informátor byl pryč, okolo něj pouze strachem zkřivené tváře předčasně zestárlých chlapů. Maxim se s překvapením přistihl, že se mu bitím opuchlé a rozbité rty roztahují do úsměvu. Naklonil se k nejbližšímu sousedovi: „Je mrtvej, Heydrich je mrtvej,“ poslal informaci dál. Nedokázal si představit, že by zpráva byla nepravdivá. Byl jsem u toho, když ho jeli zabít! A kdyby se jim to nepovedlo, náckové by se určitě chlubili, že chytili a ukřižovali dva teroristy! Heydrich musel chcípnout! Honza s Jozefem možná také, ale to je přece jedno… já taky brzo chcípnu.
Posílá zprávu dál a není sám. Šeptanda se šířila bleskovou rychlostí. Muklové odsouzení k smrti se zastavují, shlukují, Max nedokáže přestat chodit, pohybuje se mezi nimi, proplétá, stále víc muklů stojí na místě a s novou nadějí mluví o možné amnestii. Když se Max díval na strážné, věděl, že šeptanda je pravdivá, není to fáma, Heydrich umřel, třeba umíral celé týdny, v agonii, v boji s vážnými zraněními, snětí, osudem, který ho konečně dostihl…
… začali střílet.