V nose ho šimral zápach spáleného lidského masa a ohořelých krovů, na které padal studený déšť. Dorazili do vesnice poté, co se tudy přehnaly divoké tlupy předvoje. Důstojníci se s vrozenou tupostí rozhodli rozložit tábor uprostřed spáleniště, nebylo možné se přesunout o pár stovek kroků někam jinam – kamkoliv!, aby vojáci nemuseli čichat smrad a brodit se v černočerné bahno proměněném spáleništi. Průzkumné a spížovací oddíly se vymkly kontrole už před pěknou řádkou týdnů. Jejich brutální chování znamenalo pro hlavní voj stejnou hrozbu jako nepřítel schovaný v lesích. Tu a tam narazila Matějova jednotka na mohutné duby ověšené úrodou umrlců v barvách některého ze spojenců. Polní četníci decimovali marodéry stejnou měrou, jakou marodéři masakrovali místní obyvatelstvo. Proslýchaly se fámy o bitvách mezi kompaniemi marodérů na jedné straně a polními četníky na straně druhé. Jenže čemu se dá ve válce věřit?
Matěj žvýkal kus starého chleba. Krajíc měl chuť popela jako všechno ostatní. Vyspí se v ohořelých rozvalinách a zítra se ponoří do Krotonských lesů. Kdyby se otočil, viděl by tmavou linku prvních stromů. Invaze do Poříčí se měla provést za pomoci obchvatu lesnatým terénem, o němž se tvrdilo, že jím nikdy žádná armáda neprošla. Pokud jejich armáda projde, budou držet Poříčí za koule. Z té strany Poříčí nemělo pevnosti, pouze opěrné body proti divochům z lesů. Budou mít koule válkou nedotčeného Poříčí v hrsti. A Matěj si byl jist, že zmáčknou. Vší silou.
Posunul si popruh bubnu. Na klíční kosti měl otlačeniny. Odplivl si. Za blbost se platí. Byl jediným tamborem jednotky, a to znamenalo, že se s ním nikdo nevybavoval. Tamboři držívali pospolu a zbytek mužstva k nim pociťoval směsici nenávisti, strachu a opovržení. Obloukem si odplivl a přetáhl si přes hlavu kapuci z režného pytle. Pršelo hustěji. „Pěkně zkurvená válka,“ zahuhlal s věšteckým prozřením a nadhodil buben na rameni. Dnes krátký odpočinek a zítra do lesa.
První věc, co po probuzení uviděl, byl desátník z jejich kumpanie, kterému z očního důlku trčel šíp. Probudil ho svist letícího šípu, nebo mrtvý stačil vykřiknout? Nebyl čas přemýšlet nad hloupostmi; na tábor v úžlabině mezi lesními velikány se snesl nový roj bzučících střel. Dlouhé šípy při bodávaly rozespalé vojáky k zemi. Salvu doprovázel děsivý jekot, který se vznesl k nebi z okolního podrostu. Proč je stráže nevarovaly?
Matěj nečekal na rozkaz. Vleže vyklepal do bubnu staccato jednoduchých povelů a z vlhkého, houbami vonícího vzduchu se vyloupl tucet jako ruka dlouhých hadovitých stvoření. Zadoufal, že každý z mužů jejich kompanie má u sebe amulet. Démoni jinak nedokázali rozpoznávat přítele a nepřítele. Vzdušní hadi sebou mrskli a zmizeli v okolních křovinách. Brzy slyšel bolestivé výkřiky nejen z ležení kompanie, ale i z okolí. Natáhl se pro kožené pouzdro. Kdesi kdosi rozdával rozkazy mušketýrské četě. Hysterický jekot byl ukončen dutým klepnutím a chrčením muže topícího se ve vlastní krvi. Matěj rozvinul na mokrém mechu pouzdro. Kryl se mezi vysokými prastarými zpráchnivělými pařezy a snažil se nevnímat svištění opeřené smrti nad hlavou a zoufalé výkřiky umírajících. Zuby odzátkoval jednu z lahviček a vosk vyplivl. Obrátil obsah lahvičky do krku a v duchu ječel bolestí, když palčivé krůpěje trhaly hrdlo. Substance se do žaludku nedostala. V hltanu se vsákla do tkáně. Kdyby se do žaludku dostala, nezbyl by z něj ani mastný flek.
Rozkašlal se. I přes křeče, které se do něj zakously, se dokázal posadit. Komplikovaný rytmus nemohl zvládnout vybubnovat vleže. Musel doufat ve štěstí, že ho žádný šíp nezasáhne. Již od první chvíle se okolo něj začala tvořit jemná mlha, která mu pomáhala skrýt se před nepřátelskými střelci. Vyprázdnil jednoduchým gestem mysl, a dlaně i prsty začaly v pravidelném rytmu dopadat na napjatou kůži bubnu. Okolní svět pro něj přestal existovat. Vnímal pouze proplétající se dunění bubnu. Nesmí udělat chybu. Následky by byly nepředvídatelné. Bum-bum-bum… bum… bum… bum-bum… na okamžik se stal ničím. Pouhým vykonavatelem cizí vůle, prostředníkem čehosi nelidského, rozumem nepochopitelného.
Přivolával.
Každý úder rezonoval v kostech. Cítil tlak v hlavě. Tlak narůstal do nesnesení. Srdce se zoufale snažilo vyrovnat zvyšujícímu se tempu bubnování. Měl pevně zavřené oči; nechtěl, aby mu popraskaly všechny žilky.
Staccato úderů otevřenými dlaněmi do kůže bubnu utichlo, jako když sjede popravčí sekera.
Otevřel oči.
Seděl uprostřed mýtiny. Nyní však byla naplněná nepřirozenou mlhou. Nebylo vidět na délku natažené paže. Mlhou neprolétaly šípy. Nebyl slyšet bojový křik neviditelného protivníka. Na okamžik nebylo slyšet sténání zraněných a chropot umírajících. Potom se všechno vrátilo… s výjimkou šípů. Pochyboval, že by jediný z útočníků přežil. Démon, kterého vyvolal, sice nebyl pouhým okem viditelný, o to byl ale nebezpečnější. Hlavou prolétla bolest! Zasténal a chytil se za obličej. Zařval bolestí! Šíp ho zasáhl do tváře. S děsem si ohmatal ránu a zajel do ní prstem, narazil na něco tvrdého… zuby! Málem se pozvracel. Naštěstí dávení zadržel, zvracet s roztrženou tváří… Otupění způsobené bojovým transem odeznělo a on ucítil chuť krve v ústech i mokro na krku a pravé straně hrudi. Všude krev. Neohrabanými prsty vytáhl z koženého pouzdra pytlíček upletený z kovových kroužků. Na druhý pokus ho otevřel a vytáhl drobný kamínek, přitiskl si ho na zranění. Kazkamen v mžiku zastavil krvácení a potáhl ránu ochrannou vrstvou léčivého kouzla. Sténání raněných z mlhy okolo bylo stále silnější, co by oni dali za něco podobného. Rychle skryl kazkamen do sáčku a uklidil ho. Nikdo nemusí vědět, co u sebe nosí, ne? I úlomek měl hodnotu ročního žoldu mušketýra.
Pomalu se zvedal. Tušil, že použití bubnu si v příštích dnech vybere nemalou daň. Mlha se trhala a odhalovala poničené ležení pěší kompanie. S překvapením zjišťoval, že mrtvých a zraněných je méně, než by předpokládal. Myslel si, že kromě něj nepřežil nikdo, ale na první pohled se zdálo, že většina vojáků je v pořádku. Také se nedůvěřivě zvedali z mizerných krytů a rozhlíželi se. Matěj si uvědomil, že všechno proběhlo tak rychle, že mušketýrská četa nestačila vystřelit. Přejel si opatrně konečky prstů po zraněné líci. Cítil mírný odpor léčebného pole a závan bolesti. Z torny vyhrabal čtverec obvazu a plácl si ho na ránu.
Mrtvých byly dva tucty. A jeden z nich si za to mohl sám. Proč si šílenec sundal před spánkem ochranný amulet? Zaplatil nejvyšší cenu. Přízračný červ vklouzl do mužova těla, aby se uvnitř něj materializoval a v záchvatu maniakálního šílenství ho začal požírat. Muž zemřel v šílených bolestech stejně jako jeho nemilosrdný vrah. Matěj pořádně nevěděl, odkud se jemu a ostatním tamborům daří démony vyvolávat, věděl však, že pro každého z přivolaných je Matějův svět smrtící. Nikdo z démonů nevydrží dlouho. Nebyl vědec, aby dokázal všechno pojmenovat a najít vysvětlení. Prostě se odněkud objeví, vykonají krvavou práci na všech, kdo nemají správné amulety, a chcípnou.
Nechtěl si představovat, jak se cítili lukostřelci skrytí v keřích a korunách stromů, když na ně zaútočil neviditelný netvor a začal je škrtit ledovými pařáty. Zatímco nebožáci zabití červy byli znetvořeni podkožním krvácením, oběti neviditelného zabijáka na sobě neměly žádné známky násilí. Snad jen strašlivé výrazy v obličejích plných překvapení a děsu. Mlha zmizela a on viděl ranhojiče v plné práci. Obešel všechny a zkontroloval amulety. Dvěma mužům musel věnovat nové amulety, původní ztratily barvu; zešedivěly, a na okrajích se drobily. Při příštím vyvolání by nemusely působit. Vypadaly jako květiny přešlé prvním mrazíkem. Některý z démonů se na dotyčného pokusil zaútočit a amulet se vyčerpal. Mušketýři i pikenýři na něj hleděli s nechutí. Nebo to byl strach? Jeden mu plivl na botu a čekal… Matěj nereagoval, prohlédl amulet a šel k dalšímu. Zachránil životy, ale to nikdo nebude brát v potaz.
V tu chvíli začaly dopadat nové salvy šípů. Další útok? Tentokrát shora. Přímo ze stromů. Nepřítel tam musel mít připravenou druhou vlnu, imunní k tamborovým kouzlům. Jekot, křik, šílenství. Muž přímo před Matějem se proměnil v jehelníček. Jeden šíp mu prolétl krkem, tři hrudníkem, dva břichem a trojice stehny. Matěj začal hystericky vykřikovat a sáhl po bubnu. Poddůstojníka po levé straně zasáhl šíp do týla a vyrazil mu mozek z hlavy. Matěj udeřil do bubnu oběma pěstmi. Cosi mu zapraskalo v zátylku a před očima zaplavala rudá kola. Podlomila se mu kolena a padl do krví zmáčeného mechu. Se zasténáním se zvedl a vyplivl krev. Rána na tváři krvácela do úst. Všude okolo umírali muži. Znovu udeřil oběma pěstmi do bubnu a zaječel nelidským hlasem. Mlátil do bubnu na střídačku pěstmi a ječel. Vytvářel kouzlo, které ho nikdy nikdo neučil. Vkládal do něj všechen strach i šílenství. Nové údery. Křičel. Okolo něj umíraly desítky mužů. Z vedlejších táborů se přiřítily desítky ozbrojenců na pomoc masakrované kompanii. I oni padali za oběť střelcům v korunách stromů.
Poslední úder.
Všude mrtvá těla. Matěj se mezi nimi potácel jako smyslů zbavený. Hustá mokrá mlha. Páchnoucí opar, který nemá nic společného s ochrannou clonou. Většina mrtvých měla na sobě barvy jeho kompanie nebo kompanií sousedních. A byla prošpikována šípy nebo zohavena děsivými zraněními, která nemohly způsobit nic jiného než přízraky, jež vyvolal on v záchvatu šílenství. Padl na kolena, rozhrnul jednomu z mrtvých halenu a snažil se najít ochranný amulet. Nalezl koženou šňůrku, prázdnou. Kousky, zbytky zničeného amuletu, které se zachytily v chlupech. Zaklel. Připotácel se k vedlejšímu tělu. Stejné. Rozdrobené zbytky amuletu. Zvedl hlavu. Zahlédl vysoké postavy bojovníků vynořujících se z mlhy. Jeden z nich byl tambor. Podle uniformy štábní oficír. Sehnul se k Matějovi a prozkoumal šňůrku s chybějícím amuletem jako on. Ani se mu nepodíval do očí, pouze ho odstrčil stranou, až Matěj skončil na zádech jako chrobák, a přivolal eskortu.
Polní soud pod ohromným bukem byl rychlý. Soudilo se bez průtahů, důkazů a obhájců. Tresty si byly podobné jako vejce vejci. Matěje přivedli v poutech a nikdo se ho na nic neptal. Nebyl obyčejný blátošlap nebo markytán, proto mu dopřáli pochybný luxus individuálního soudu. Tambor oficír přednesl bleskurychlou obžalobu. Soud se poradil a vynesl rozsudek. Trestný prapor. Oficír s bubnem přes rameno sice chvilku protestoval, požadoval trest smrti, ale nebylo mu to nic platné. Matějovi strhli distinkce a odvlekli ho stranou. Trestné prapory? Mlýnek na maso…
„Nejhorší bylo, když na nás zaútočily zvířata,“ huhlal bývalý seržant a odplivl si. Jeho slina byla plná krve. Nedostatek čerstvé stravy. Už se mu viklala polovina zubů. Brzy začnou vypadávat. Z korun obrovitých stromů padaly miliony ohromných ledových kapek. „Nejhorší nebyli vlci nebo medvědi, ale ty malí hajzlíci,“ ukázal špinavý obvaz na levé ruce. „Tohle mi udělala podělaná lasička, než ji ze mě sundali, prokousala se ke kosti…“ Víc Matěj neslyšel. Procházel novým ležením desítky mil hluboko v lese k velitelství trestného praporu. Velitel je také trestanec, pouze s propůjčenou hodností. Od soudu pod ohromným bukem uplynulo spoustu dní. Kolik? Nebyl si jist. Čas se proměnil v něco nezachytitelného, dny klouzaly okolo. Téměř stejné. Mokré, náročné a plné strachu. Vytržením bývaly vražedné útoky, které si vyžádaly spoustu mrtvých a zmrzačených. Matěj si vzpomněl na party vážně raněných nebo nemocných mužů, neschopných pochodu. Museli je nechávat za sebou. Zpomalovali by vojsko. Zůstávali ležet v primitivních přístřešcích a tvářili se, jak věří šťastnějším spolubojovníkům sliby, že se pro ně vrátí.
Trestné prapory byly umístěny na nejnebezpečnějších úsecích, vysílány do šílených protiútoků. Jemu se smrt vyhýbala. Od chvíle, kdy k praporu přišel, se jeho osazenstvo prostřídalo několikrát. Většinu chlapů neznal jménem, nemělo to smysl. Velká část z nich stejně za pár dní nebude mezi živými. Nemělo smysl získávat přátele. Spousta vražd a rvaček mezi trestanci počty mrtvých navyšovala. Trestné prapory se tenčily a nafukovaly, o nové trestance nebylo nouze.
Všude byl cítit zápach lidských exkrementů a bylo lepší dívat se pod nohy. Při kratších několikadenních zastaveních a přestávkách v pochodu nemělo smysl kopat latríny. Matěj sprostě zaklel a snažil si polorozpadlou škorni otřít o pařez; někdy ani sebevětší opatrnost nestačí. Tábor sice byl teoreticky pro dva trestné regimenty, ale z hlediska počtu chlapů to byly tři slabé bataliony. Překračuje vyčerpané muže a vyhýbá se podsaditému desátníkovi, který před dvěma dny schytal šipku do hýždě. Strašně mu otekly obě nohy a téměř nemůže chodit. Přesto se silou vůle vleče spolu s tuctem ostatních nebožáků v závěsu za jednotkou. Trestné prapory nemají lékaře, nemají nárok na lékařskou péči, pouze na bolestivou smrt. Zatímco ostatní odpočívají dobrou hodinu a půl, poddůstojník teprve dorazil. Leží na vodou nasáklém mechu a sténá bolestí. Z očí mu teče hustý nažloutlý hnis. Má desítky zhnisaných komářích štípnutí na obličeji a na krku. Boláky samovolně praskají a cosi slizkého a nitkovitého se v nich hemží. Matěj přidává do kroku.
„Musíme vytvořit průzkumnou jednotku,“ vítá ho major. „Půjdeš jako tambor,“ pronesl polohlasem. Matěj na něj vytřeštil oči, buben mu sebrali společně rozsudkem. Udělali z něj trestance a nádavkem obyčejného blátošlapa. Major ukazuje na hromádku hadrů opodál. Matěj k ní opatrně přistoupí a zvedne. Pod hadrem je omlácený, zkrvavený, hnusný buben. Matěj zamrká. Buben je v pořádku. Otočil se na majora. Drží se nově získaného bubnu jako matka právě narozeného dítěte. Snad si ani neuvědomoval, jak mu ten pocit chyběl… ten buben je můj. A nikdo mi ho nevezme. Pověsil si ho na rameno a položil na něj ruku. Skoro už si nepamatoval, jak skvělý to je pocit. Našel i zásobník s lahvičkami, nic zvláštního, většinou zbytky, ale znáte přísloví o žebrácích?
„Musíme zjistit, jak daleko je na drahou stranu. Dostali jsme rozkazy vyslat oddíly, které provedou průzkum.“ Major je unavený, špinavý a smradlavý stejně jako všichni. Matěj si dobře pamatuje den, kdy opustili hromady oficírského majetku, protože už ho neměl kdo táhnout; všichni koně pochcípali na odporný krvavý průjem. „Půjdete tady se seržantem Tarasem,“ ukázal hromadu masa s nepříjemně vychytralýma očima. „Potřebujeme zjistit, jak daleko to je a jestli se nepodaří najít schůdnější cestu, terén před námi je čím dál obtížnější. A oni potřebují vaši ochranu. Žádná z hlídek, které jsme poslali předtím, se nevrátila.“ Dívá se přímo na Matěje: „Pro tebe i ostatní chlapy, co čekají támhle,“ mávl rukou směrem doleva, „pro všechny je to šance odčinit tresty. Pokud se vám povede splnit úkol, všechno je odpuštěno a budete přeřazeni do původních jednotek v původních hodnostech a funkcích.“ Lže, on lže, napadá Matěje. Jako kdyby každé slovo mělo jiný, skrytý význam. Matěj mlčí. Moc dobře si uvědomuje, že dostat se od vojska alespoň na chvilku může být nedocenitelná výhra. Nebezpečnější než u kolony to stejně být nemůže. Major podává seržantovi ruku a po krátkém zaváhání i Matějovi. Má suchou dlaň a je vidět, že mu oči planou nikoliv touhou po boji a vítězství, ale horečkou. Je lépe si ruku otřít o kalhoty a myslet na rozkousání vyschlého kořene merzavky. Pro jistotu. Má stejnou horečku jako ti, co zůstávají v mělkých hrobech za námi? Ti, co umírají v obrovských křečích? „Můžete jít, pánové, hodně štěstí.“ Zaváhám, které řekne více než milion slov. „Doufám, že nám přinesete dobré zprávy. Hodně štěstí!“ Major odchází se znepokojeným doprovodem pryč. Kulhá. Zestárl za poslední týdny o mnoho let. Matěj si prohlíží seržanta Tarase. Vrahoun.
„Pamatuješ si mě? Já tě totiž znám, tambore,“ přitočil se k Matějovi nahrbený plešoun, jakmile v neuspořádané formaci opustili hranice páchnoucího tábora. Matěj si všiml, že muži na hlídkách jsou vyděšení k smrti a lekají se každého stínu. Když viděli tři tucty maníků opouštějících pochybné bezpečí tábora, bylo vidět, že by s nimi neměnili ani za zlaté prase.
Podíval se na plešouna. „Asi jo, sloužil jsi u druhého bataliónu jako seržant, že jo? A předtím jsme se viděli ve výcvikáči, vylili tě od tambora po týdnu, ne?“
„Máš docela pamatováka,“ zachrchlal plešoun a odplivl si. „Víš, kam razíme?“
„Nemám tušení, myslel jsem, že to budete vědět vy, přišel jsem jako poslední. Sotva mi dali čas, abych si sebral těch pár švestek.“ Opatrně se rozhlížel, plešoun vypadal ze všech nejbezpečněji. Jednotku někdo složil z těch nejšíleněji vyhlížejících – a pravděpodobně nejšílenějších – parchantů, co měl Matěj tu smůlu v životě potkat.
„Tak nic, nikdo nic neví. Jenom zkurvenej seržant,“ znělo povzdechnutí. „Asi to nebude žádná sranda. Těm kurvám teče do bot.“
„To bych mohl podepsat.“
„Já ne, neumím psát,“ rozchechtal se plešoun.
Opustili tábor.
Na břehu jedné mírně rozvodněné říčky začal Matěj tušit, že něco je zatraceně špatně. Skrývali se v hustém pichlavém křoví a vytřeštěnýma očima sledovali kolony poříčské pěchoty, která rázovala po novotou zářící silnici na druhé straně. Silnice vedla po širokém vy klučeném pásu a vypadala bytelně. Vyrovnané řady po zuby ozbrojených, skvělé vystrojených mušketýrů. Všichni měli stejné uniformy, klobouky, muškety. Důstojníci klusali na výstavních koních. Takhle vypadá armáda, ne parta umolousaných nemocných žebráků, od nichž se Matěj a průzkumníci před kdovíkolika dny odpojili. Byl si už jist, že o žádný průzkum nejde. Celou dobu se pohybovali lehkým terénem, který nepotřeboval prozkoumávání. Dosud nikdo z muklů nedezertoval. Překvapivě. A nikdo se nepokoušel seržanta zabít.
Seděli ve vlhké roklině pár mil hlouběji v nepřátelském území. Cestou sem šli podél široké luxusní silnice, na které se pracovalo, i když pluky pěchoty i škadrony jízdy – nemluvě o dělostřeleckých bateriích – ji vesele využívaly. Pokud lesem zdecimované vojsko narazí na tuhle sílu, umlátí je nažehlení a vykoupaní Poříčané péry ozdobenými čepicemi. Matěj žasl nad množstvím palných zbraní neznámých mechanismů, které nepřátelští vojáci měli, a pozvolna si uvědomoval, že po celou dobu nezahlédli nikoho, kdo by pracoval s magií. Valila se okolo nich smrtící technologie. Žádní tamboři, šamani, mágové, kouzelnice, bitevní zaklínači. Možná se skrývají v uniformách důstojníků, možná nikoho takového v Poříčí nemají. Nevěděl o Poříčí téměř nic. Pro ně to vždy byla napůl pohádková země, příliš vzdálená a plná roztodivných zázraků, vlastně netušil, co je bajka a co skutečnost. Žádná bojová magie? Je to v dnešní době možné?
V sednici leží v kalužině krve postarší selka se sukněmi vyhrnutými po povislá prsa. Matěj nikdy nezapomene na Tarase, který do ní bodal nožem tak dlouho, dokud nevzdala boj o život a neumřela. Hospodář se za krk houpe ve stodole a rozervaná děvečka skončila v hnojišti a začínají okolo ní podezřele kroužit vyhublá prasata. Jinak v usedlosti nikdo nebyl. Nedá se počítat pár slepic, které už zařízlé skončily v rohu a sotva se podaří roztopit vyhaslou pec, promění se v polévku. Nenechají tu ani vepřovou, jen si musí pospíšit, než ochutná lidské maso. Možná si mohou dát psa, kterého Taras rozpáral žabikuchem. Chudá usedlost uprostřed lesů. Není jisté, co tu vůbec dělali. Možná sbírali lesní med – jsou ho v zadním kvelbu celé džbány – a plahočili se po obtížně vyklučených políčkách.
Je čas všechno vyřešit.
Seskupili se okolo seržanta, který si v sednici zavdával z nalezené láhve nažloutlé páchnoucí pálenky, a Matěj se musel v duchu šklebit, protože kdyby pohledy mohly zabíjet, Taras by se válel na špinavé hliněné podlaze vykuchaný jako mizerná kořist nemotorného pytláka. Úplně všichni se nacpali do sednice. Žádná stráž. Pokud je objeví hlídka nepřítele, je po nich. Ale co. Něco se riskovat musí. Rozbuška ke konečnému řešení přišla sama v noci. Jeden z muklů se pokusil utéci. Udělal chybu, že si chtěl útěk domluvit. Dotyčný ho udal. Seržant potom uprchlíka podřízl jako sele a nechal vykrvácet na dvoře. Muklové ho nebránili, Matějovi připadali ráno při vykonávání rozsudku překvapení a zaražení. Pohřbu se neúspěšnému dezertérovi nedostalo. No, vlastně ano. Hodili ho před půl hodinou do studny, aby otrávili vodu.
Je jasné, že rozhodnutí není daleko. Seržant se rozhlíží se samolibým úsměvem na tváři, ruku má položenou na křesadlové pistoli.
Všechno se stane neskutečně rychle.
Podsaditý maník s hnisajícími vředy na obličeji se pokusí seržanta chytit za obě ruce, aby nemohl vytáhnout krátkou zákopnickou šavli ani pistoli. Nestačí to. Seržant se elegantním pohybem vymrští na nohy a rozetne útočníkovi šavlí lebku. V druhé ruce drží pistoli.
Ostatní spiklenci ustupují o krok dozadu.
„Co se děje? Proč tu jsme?“ vykřikuje plešoun, kterého Matěj odhadoval na skrytého velitele vzpoury. „Jaké máte rozkazy? Proč tu jsme? Jestli neodpovíš, stejně tě dostaneme. Všechny nás zabít nemůžeš. Budeme ti, hajzle, odřezávat kousky, dokud nezjistíme, kterej tě drží při životě.“ mluví potichu, výhrůžněji, než kdyby hystericky křičel. „Mluv!“
Seržant odpoví zcela ledovým hlasem: „Poslali nás sem jako destrukční a sabotážní komando. Máme proniknout co nejhlouběji do nepřátelského území a ničit mosty, zabíjet strážné, zakládat požáry a šířit nepokoj.“ Muži okolo si podávají láhev s hnusnou pálenkou, Matěj ji odmítá, smrdí prasečím hnojem.
Plešoun zakloní hlavu a nehlasně se rozesměje. Žádné veselí však v jeho smíchu nehledejte. „A proč bychom to dělali? Prostě tě zařízneme a zmizíme…“
„To bych vám nedoporučoval,“ skáče mu seržant do řeči. „Poříčí s vámi nebude zacházet v rukavičkách, nejsme první komando v oblasti.“ Je chladný jako mrtvola: „Na hlavu každého z nás je vypsána tučná odměna a každá hlava se ocitne na špalku, nebo si s námi poradí jinak. Nikdo z vás neumí poříčské dialekty. Nedostanete se beze mne nikam. Jsem vaše jediná šance. Splníme úkol a váš trest je zapomenut.“
„Blbost,“ prohlašuje plešoun s mírnou nejistotou v hlase. „Proklouzneme jako myšky, nikdo nás neuvidí.“
„A jak? Místní jsou jako vosy. Už jsem vedl dvě komanda. Kromě jejich vojáků se tu potulují lovecké party, co si nepřejí než někoho z našich chytit. Jsem jediná šance.“
„Opakuješ se.“
„Takže jsme prohráli,“ pronesl polohlasem Matěj.
„Cože?“ obrátil se na něj plešoun. „Co jsi to říkal?“
„Prohráli jsme. Oni posílají na smrt sebevražedná komanda, protože ví, že i pokud hlavní vojsko vytáhne z lesa ven, čekají je tisíce po zuby ozbrojených maníků, co jsme viděli cestou sem. Je to zoufalství. Snaží se Poříčí ublížit alespoň nějak…“
„Má pravdu?“ ptá se plešoun vztekle.
Seržant se šklebí: „Má, ale mění to něco na naší věci?“
„Třeba to, že i když přežijeme šaškárnu v týlu nepřítele, stejně se nebudeme mít kam vrátit,“ pronáší pomalu Matěj.
„Máš mapu?“ vykřikne plešoun a je zjevné, že přichází o půdu pod nohama. „Máš mapu?“
„Tady, tady ji mám, nikde jinde,“ ukazuje si seržant na spánek a začíná se nepříčetně chechtat. „Bez mojí pomoci se nedostanete nikam. Ani kupředu, ani zpátky. Prostě mne potřebujete.“
Matěj slyší, jak muži za ním cosi mumlají. Oni mu věří? Jsou tak šílení, že jsou ochotni věřit tomuhle bastardovi? „Jakým směrem je řeka?“
„Tam, tam, nebo možná tam,“ pronáší pomalu a soustředěně chechtající se válečník. „Stačí si vybrat. Nebo možná tam. Zkuste to. Pár kroků špatným směrem a visíte. No, slyšel jsem, že v poslední době si ponětí oblíbili ukřižování.“
„Řekni nám, jakým směrem je řeka!“ křičí hystericky plešoun. Matěj se od něj odtahuje, ostatní muži také. Tenhle chlap je mrtvé maso.
Ví to plešoun, vědí to všichni, ví to i seržant Taras. Máchne šavlí a rozkol v jednotce je krvavě zažehnán. „Sbalte se a jdeme,“ syčí Taras. Matěj ví, že brutálního zabijáka teď budou všichni poslouchat na slovo. První a poslední šance, že se ho zbaví, jim právě protekla mezi prsty.
Muž v prosté uniformě obyčejného střelce poříčské armády byl přivázaný ke stromu – duby a buky ustoupily osikám a nedohledným březovým hájům. Drapli ho, když si šel vyprázdnit střeva. A zdálo se, že ho nikdo nepostrádá.
„Kde máte sklady?“
Rachot slov, kterým nikdo z muklů nerozumí. Dívají se po sobě zmateně a vztekle.
„Ten je nám k ničemu.“ Taras mu několika ranami rozbíjí lebku kamenem. Nemůže se přestat smát. Muži se od něj odtahují.
Přepad byl proveden rychle a bez chyb. Dva zranění trestanci si za rány mohli sami. Jeden měl rozseknutou tvář a druhý palicí rozdrcené prsty na levé ruce. Strkal ruku tam, kam neměl. Seděl opodál, ve zdravé dlani svíral lahvici s ukořistěnou pálenkou a lil si ji do hrdla ohromujícím tempem. Pokud se nenapájel, tak se nahlas chechtal. Nechali ho být, felčara nemají, a pokud je má odhalit nepřátelská hlídka, ať je to dneska… když mají břicha po dlouhé době nacpaná k prasknutí a náladu vylepšuje kořalka. Muži z drobného zásobovacího oddílu, co jim padl do rukou, jsou vyrovnáni opodál jako hranička dříví na otop. Muklové na ně chodí močit.
Ztratili se.
Dávno se ztratili. Bloudí mezi zásobovacími a bojovými liniemi a nejsou schopni se vyplést z pavučiny zuřící války. Připadá jim, že jejich vojsko se přece z lesa vymotalo a kdesi řádí válka.
V noci jsou slyšet její ozvěny. Jako třeba nyní: dunění kanónů a rachot něčeho, co Matěj dobře poznává jako válečnou magii velkého kalibru. Je zázrak nebo možná smůla, že nepadli do rukou nepřátelským hlídkám nebo místním milicím. Musí získávat zásoby – zabíjejí. Musí někde spát, ne pořád pod širým nebem – zabíjí. Snaží se získat zbraně a informace – zabíjejí. Chtějí si užít – zabíjejí. Zůstává za nimi široká stopa krve a utrpení. Nikdo z nich nepochybuje, že se po stopě žene pěkná řádka zabijáků. Taras sedí u hranice mrtvých a baví se tím, že jim odřezává prsty. Směje se. Muži se ho děsí, ale nikdo se neodváží ho neposlechnout.
Jak najít cestu ven?
Proč hledat cestu ven?
Vědí, že se motají v kruhu. Jako kdyby hned na počátku krvavé stezky šlápli oběma nohama na bludný kořen a dosud neměli dost štěstí se kletby zbavit. Kolik dní uplynulo od odchodu od vojska? Nikdo neví a je jim to jedno. V žaludku plno, krev rozprouděná bojem stejně jako kořalkou, co víc si přát? Jindy opatrný Taras sleduje, jak jeho muži připravují ohromnou vatru. Je sychravo, lezavá zima se usidluje v kostech…
Jsou ve vesnici. Zabíjejí, drancují, znásilňují. Matěj si šněruje kalhoty, když opouští kůlnu, kde sténá kyprá mladá selka. Bránila se, to neměla dělat. Na návsi je slyšet kdákot slepic, kvičení podsvinčat, ječení žen, dívek i stařen a tiché sténání vousatého stařešiny, kterého Taras přibodl loveckým oštěpem k mohutnému dubu. Matěj nechce vědět, co dělá jejich zjizvený náčelník s holčinou, kterou vlekl kamsi mezi kůlny. V poslední době je z něj více zrůda než člověk.
Idyla drancování je ukončena vpádem oddílu rejtarů. Střelba. Mukl vybíhá ze vrat stavení s kalhotami na půl žerdi. Obdivuhodnou střelou z omlácené ručnice sundává ze sedla jednoho z jezdců. O dva údery srdce později padá pošavlován k zemi, stříká z něj krev na všechny strany.
Matěj kleje a marně se snaží uvědomit si, kde nechal buben. Skáče před ječícím rejtarem do kopřiv. Nechal jsem to v kůlně!
V kůlně! Proplétá se okolo zdi k mizernému dřevěnému plotu a přikrčený běží ke kůlně. Je tam. Chytá selku a smýkne jí stranou. Přišel na poslední chvíli, rána motykou by buben nevylepšila. „Děvko!“ syčí na ženu a když mu dojde, co řekl, přidušeně se směje. Ve smíchu je více než pár zrnek hysterie.
Na návsi přibylo mrtvých. Na obou stranách. Rejtar plave obličejem dolů v bahnitém rybníčku mezi nevzrušenými kachnami. To je nevyplašil střelba? Tarasův zástupce sedí na lavici před jednou usedlostí a s nevěřícným výrazem ve tváři si snaží nacpat do rozervaného břicha modročernorudé hady střev. Ušatý mukl, co s radostí znásilňoval všechno, co se hýbalo, strhl z koně jezdce a bodá do něj dýkou jako smyslů zbavený. Neví, že má výstřelem z jezdecké bambitky temeno rozbité napadrť; ještě mu nedošlo, že je mrtev. Jiný mukl je přibodnutý jezdeckým kopím k vratům největšího statku. Visí na něm jako smutný hmyz. Nohy se škubou ve smrtelné křeči.
Rychlá sekvence úderů prstů obou rukou. Nemá žádné lektvary, ale ono to půjde i bez nich. První drobní ďáblíci se začínají rojit koním okolo kopyt. Kobyly ztrácejí pevnou půdu pod nohama a rejtaři létají vzduchem v divokých saltech.
Dlaně střídané prsty. Pouze prsty. Pauza. Zběsilá rychlost úderů.
Plameny obalí půltucet nepřátel a jednoho mukla. Měl smůlu, špatný amulet.
Údery pěstí, palce, ukazováky, dlaně.
Oči tuctu rejtarů se plní krví. Jekot se zdá být nelidský.
Vítězoslavný škleb. Pozvednutí rukou a samolibost. Přijde…
… strašlivá bolest! A temnota.
„Vyhráli jsme?“ byla první otázka, kterou se slyšel Matěj položit poté, co otevřel oči. Samotnému přišla k smíchu. Lekl se krákoravého chechotu a potom se rozesmál znovu, krákorání byl jeho vlastní smích.
„To ta kořalka,“ slyšel čísi hlas v mlze, která se mu jen s největším odporem rozpouštěla před očima. „Je ožralej.“ Nos Matějovi naplňoval odporný pach seškvařeného lidského masa. I přes závoj otupělosti a chlastu cítí bolest, jejíž zdroj nedokáže dobře označit. Něco ho stále nutí se smát. Slyší krákoravý chechot a je mu najednou do pláče. „Je ožralej,“ říká stejný hlas. „A nezbývá…“ Víc Matěj neslyší, temnota je zpátky.
Sedí na zápraží osamocené chalupy v mokřinách a dívá se na okolní stromy. Nejvíce je bělokorých bříz. Levici chová v klíně. Má strach se na ni podívat, bojí se na ni pomyslet. Přesto mu to nedá. Je krátká. Mnohem kratší, než byl zvyklý. Kulka vypálená nazdařbůh z čísi pistole utrhala polovinu prstů a rozervala dlaň. Na první „operaci“ hned po bitvě si nepamatoval, druhá střela ho totiž škrtla na lebce a poslala na dva dny do nevědomí. Taras ořezal zbytek rozlámaných prstů s výjimkou větší části palce a seřízl polovinu dlaně. Ukázal se být dobrým chirurgem, avšak horším ošetřovatelem. Pacienta chytil zánět a horečka. Když se po pěti dnech probral z nevědomí, zrovna mu felčar, kterého kdesi muklové zajali, odřezával zanícenou a páchnoucí odumřelou ruku těsně pod loktem. Druhou operaci si pamatoval lépe, nebyl totiž dostatek kořalky a on si ji protrpěl celou.
Dost…
Chytil se zdravou rukou za čelo. Musí přestat přemýšlet.
Na hrubou lavici vedle něj ztěžka dosedl Taras. „Odjíždíme,“ zaskuhral nevesele. „Nemůžeme tady být věčně, chlapci reptají.“ Po dlouhé době se chová jako člověk.
„Chápu to,“ odvětil Matěj.
„Vrátíme se pro tebe.“
„Dobrá.“
„Neopouštíme tě, jsi ale moc slabý, než abys to zase vydržel v lesích a boji,“ snaží se Taras ospravedlnit jediné možné rozhodnutí. „Vrátíme se pro tebe dříve, než začne padat sníh. To určitě nabudeš síly a…“
„Vrátíte se,“ konstatuje Matěj a dívá se do země. „Než napadne sníh.“ Točí se mu hlava. Ví, že by s nimi nemohl jet. Je mu to vlastně jedno.
Jsou pryč.
Všichni.
Na stole leží Tarasův žabikuch.
„Polívka je vařená,“ slyší bábu, která se uvolila o něj starat. Dívá se do její vrásčité tváře. Ta to nedělá určitě z lásky k lidem. Kolik ti Taras zaplatil? Bylo to dost, abys nezradila?
Je o pár týdnů později. Krátké kulhavé procházky okolo chalupy uprostřed podmáčených luk a mokrých lesů se každý den prodlužují. Čtvrt hodiny, půlhodina, dvě hodiny. Listy dávno ztratily veškerou zeleň a mnohé stromy jsou zcela nahé. Matěj brouzdá březovými háji mimo dohled chalupy a sbírá houby do neohrabaného košíku. Večer bude smaženice. Netuší, jak se vyvíjí válka. Nemají žádné informace o okolním světě. Z trestanců se nikdo nevrátil. Slíbili do prvního sněhu… moc jim nevěří. Poslední zprávy, které měl, hovořily o masivním přílivu tisíců vojáků z „jejich armády“, poříčská vojska se ocitla v zoufalé obraně. Je to pravda? Kdo ví? Neskončila už válka? K bábě do chalupy žádní cestující s čerstvými zprávy nedorazí. Chalupa je daleko. I trestanci boudu našli náhodou.
Houby?
Houby.
Bolelo ho v zádech. A pahýl levé ruky. Dobře se zahojil, ale pořád ho bolelo chybějící zápěstí a o svědění dávno shnilých prstů raději nemluvit. Jinak byl v pořádku, každý den cvičil, chodil na delší i kratší tůry a bába měla připravené dřevo na celou zimu. Sekat dříví s jednou rukou je zatracená dřina, i když jde o pouhé břízy a osiky. Byl ve formě… až na chybějící ruku.
Vylezl na palouk a díval se přes chapadlo mokřiny na chalupu. Vzdušnou čarou není více než padesát kroků. Poměrně velké stavení s kůlnou – dřevěná kostra opletená proutím. Skoro se pro něj v posledních týdnech proměnilo v domov. I smradlavá babizna vadila méně. Pořád si sice nepopovídali, ale gesta postačila. Kde je baba?
Udělal krok doleva a očima hledal hatě v kapradí. Byl suchý podzim, bažiny sice nevládly širokému okolí tak železnou pěstí jako obvykle, ale určitě by nebyl problém utopit se v bahně a hnědé páchnoucí… zarazil se…
Něco je špatně.
Podíval se na chalupu. Mhouřil oči proti zapadajícímu slunci. Všechno se zdá v pořádku. Ale… není.
Marně se snažil zjistit, co se děje, když se všechno vyřešilo samo. Zpoza kůlny vylezl maník v jasně červené uniformě s třírohým kloboukem nakřivo. V ruce držel dlouhou mušketu.
A kurva.
A kurva.
Poříčtí. Z chalupy vyhlédl druhý muž a po chvilce jich byl tucet. Hleděli si z očí do očí. Viděl vítězoslavné škleby na jejich tvářích. V duchu zaklel. Tohle není náhoda. Oni dobře vědí, koho mají před sebou. Viděl, že jeden drží v ruce tesák, z něhož odkapává krev. Že by baba? Muž se zakrváceným tesákem mu někoho připomínal.
Kdo zradil?
Uvědomil si, že buben je schovaný v kůlně a vzápětí mu došlo, že bez levé ruky by mu byl platný jako mrtvole zimník. Tambor bez ruky? Kdo to kdy slyšel?
Ozval se křik. Nerozuměl ani slovo. Matěj se otočil na patě a rozeběhl se pryč stejnou cestou, kterou přišel. Předtím si všiml, že nikdo z rudokabátníků nemá připravenou pušku k výstřelu. Má pár vteřin, než…
Zarazil se.
Kdyby měl trochu méně štěstí, byla by to poslední věc, kterou v životě udělal, protože větvemi těsně nad jeho hlavou prolétla s bzukotem kulka. Padl do vodou nacucaného mechu. Znal toho parchanta s krvavým tesákem v ruce. Taras!
Pádil jako blázen. Okolí chalupy znal dobře, mohl se jim schovat; smát se jim z pohodlného úkrytu, jak ho hledají. Neudělal to.
Proč? Dostihl ho vztek. Co tady dělá Taras? Prodal nás za příslib beztrestnosti, nebo v tom byla levárna od první chvíle? Prodal nás poříčským? Přišel zlikvidovat svědky? Je v tom něco jiného? Spletl jsem se? Sáhl k opasku, Tarasův žabikuch tam pořád byl. Jediná zbraň, ale možná bude stačit.
Z bažin se cosi vymrštilo a stáhlo červenokabátníka pod hladinu dříve, než by stačil říci sakra. O pár okamžiků později se cosi vyhrabalo z bahna ven a otřelo to žabikuch o žlutou trávu. Tvář pokrytou vrstvou páchnoucího hnusu rozvlnil zlomyslný škleb.
Vyskakuje z křoví a vráží jednomu červénokabátníkovi žabikuch do ledvin a druhého strhne do vlhkého mechu, aby ho zardousil. Muž, kterého předtím neviděl, zvedne k líci pušku a vystřelí. Povede se mu Matěje na deset kroků netrefit. Žabikuch letí vzduchem a zabodne se střelci do krku. Bledý ksicht a vodnaté oči pod temnotou trojrohého klobouku. Jsem nesmrtelný! Nepřemožitelný!
Nepřemožitelnost netrvala dlouho.
Dostali ho.
Překvapili ho.
Svázali.
Zmlátili.
Odvlekli do bábiny chalupy.
Baba ležela za dveřmi. Rozpáraná od klíční kosti k pupku. V obličeji vepsaný nekonečný výraz překvapení. Taras se rozvaloval na lavici a pravou škorni měl položenou na Matějově bubnu. „Vítám tě, mukle,“ začal chraptivým hlasem. „Rád tě zase vidím, i když role se trochu změnily, není-liž pravda?“ Matěj neodpovídá. Upřeně hledí na buben. Dostat se k němu na pár chvil, možná by i jednou rukou něco dokázal… v hlavě omlácené pěstmi vojáků mu začíná znít rytmus. Nepoznává jej. Co to je? Otřes mozku? Mám prasklou lebku a začínám bláznit?
Taras sleduje pohled a směje se. „Nejsem padlý na hlavu, hošánku.“ Kývne. Nemluví poříčský a jeho společníci mu zjevně nerozumějí. „Chytli mě u jedný děvky v městečku deset mil odtud. Namluvil jsem jim, že je dovedu k té bandě, co terorizuje okolí. K vám. Měli jeden zvláštní požadavek. Toho tambora, co s nimi jezdil. Tebe.“ Prodal nás! Prodal mě!
Matějovi v hlavě vybuchne mina agonie. Kdosi ho zezadu praštil něčím tvrdým. Najednou leží na podlaze a dívá se na Tarase zdola. Rytmus je na chvilku přemožen bolestí, ale schovává se kdesi vzadu, neslyšen, ale je tam. Čeká na příležitosti.
„Chtěl bys vědět, proč jsem tady?“ směje se bývalý náčelník bandy drancířů.
Matěj chrčí.
Taras cosi křičí poříčský nebo jak.
Kopanec do zubů.
Matěj plive krev: „Je mi to jedno.“ Nový karmínový plivanec. „Zabiju tě.“
„Hodně statečné tvrzení.“
„Kde jsou ostatní?“
„Mrtvi!“ směje se Taras. „Ty jsi poslední!“
„Proč?“
„Protože jsem chtěl! Tebe chtějí živého.“
Matěj hledí do očí šílenci. Ten nepotřebuje motiv, nepotřebuje důvod. Živí se bolestí a smrtí, kterou sám působí a šíří. Je úplně jedno, proč to všechno udělal… je to úplně jedno. Je jako nemoc. Jako upír z báchorek z východních hor. Jen jeho potravou není krev, ale utrpení druhých. Mění strany a zástavy, pod kterými bojuje, stejně snadno jako kabáty. Jde mu jenom o smrt.
„Co čumíš?“
Vztek a bolest tísní tambora v krku. Natahuje zdravou ruku nesmyslně k bubnu, ale je odměněn kopancem do žeber. Kdesi hluboko v něm se cosi zlomí, utrhne. Rytmus je stále hlasitější. Duní v uších. Točí se mu hlava. Bolest na hrudi a v hrudi je nesnesitelná. Zaječí vzteky tak, že jeho mučitelé odskakují, i Taras vypadá na okamžik překvapeně.
Matěj cítí hluboko v břiše strašlivý tlak. Tlak, který se pozvolna přesouvá nahoru k jícnu, k ústům. Řve bolestí a dáví se. Jdou z něj šťávy, natrávené jídlo a krev. Červenokabátníci neví co mají dělat. Nerozhodně stojí a úsměvy jim mizí z ksichtů. Tlak neustává, Svět se smrskává na strašlivou bolest a křeče, co zachvacují celé tělo. Zmítá se na podlaze z udusané hlíny jako přišlápnutá zmije a kvílí bolestí. Lebkou tepe mocný rytmus, který nikdy předtím neslyšel. Liší se od toho, který mu trhal uši před okamžikem.
„Zabijte ho,“ říká přidušeným hlasem Taras, neuvědomuje si, že to neříká jazykem, kterému by jeho společníci rozuměli…
V tu chvíli přestává Matěj křičet. Křeče odeznívají… „Proč jsi se vrátil?“ ptá se přidušeným hlasem, oči směřují na jinou stranu. Cítí, jak se mu cosi slizkého krade z vnitřností k ústům a touží to vyrazit ven.
„Slíbil jsem to!“ směje se Taras. „Chcípni, kurva!“
Matějovi z doširoka rozevřených úst vyráží svazek pružných chapadel. Lebkou, páteří i všemi ostatními kostmi duní temný rytmus. Připadá mu, že údery na neviditelný buben dělají z krve vodu a trhají vnitřní orgány na kusy. Cosi hrůznou silou tlačí zevnitř na oči. Chapadla srážejí k zemi obyčejné červenokabátníky, ovíjí je okolo krků a rdousí. Nezdá se možné, že by mohl mít v sobě něco takového. Tenká chapadla se rozšiřují – jsou tlustá jako mužská stehna! Taras v bleskurychlé reakci tasí šavli a utne notný kus chapadla, které mu vyletělo proti obličeji. Matěj zaječí bolestí a vztekem. Ostatní chapadla se vrhnou na šílence v rudém kabátě najednou. Muž se sice ohání krátkou šavlí, zasahuje, ničí, zraňuje, ale nemá šanci, stojí proti němu nelidská přesila. Bojuje ze všech sil. Přichází o šavli, jedno chapadlo mu vyráží oko z důlku a druhé chapadlo se ovinuje okolo krku. Taras od boku tasí nůž se širokou čepelí a utne chapadlo, které ho rdousí. Po obličeji teče krev a zbytky oka. Předkloní se k jednomu z mrtvých a sebere velkou pistoli. Otočí se a zamíří. Máchnutí chapadla na poslední chvíli zkazilo mušku, kule prolétla Matějovi těsně kolem hlavy a zasekla se do stěny.
Další chapadlo okolo Tarasova krku. Tentokrát neunikne. Smyčka se stahuje úžeji a úžeji. Z úst vyklouzne nateklý jazyk, je mrtev. Padá na zem. Matěj v duchu křičí hrůzou a hnusem, protože chapadla vycházející z jeho úst v příštím mžiku vnikají do mrtvých těl a začínají se krmit.
Je po všem.
Stojí na stejném místě jako před několika hodinami. Je téměř noc. Nehodlá zůstat v chalupě s mrtvými a přízrakem vražedných chapadel. Nabral si nějaké zásoby a přes rameno má hozený buben. Ví, že rytmus, který mu rezonoval lebkou, vycházel z lidské kůže, kterou je buben potažen. Zvedá si před oči levičku a prohlíží si ji. Jako kdyby cítil dávno shnilé prsty, jak se laskají s vražedným hudebním nástrojem. Přespí v lese.
Má před sebou dlouhou cestu.