Jedna
Vešla do místnosti, elegantní a nepřístupná, Martin vyskočil na nohy, takových klientek neměli mnoho. Doprovázel ji ramenatý sluha se zjizvenou tváří, který vedl za ruku desetiletou dívku. Matka se posadila na židli a ti dva se postavili za ni, nikdo dosud neřekl jediné slovo. „Potřebujeme vaše služby, detektive,“ rozbila nevhodné ticho konečně kráska s kaštanovými vlasy. „Jmenuji se Tereza von Kazem a měla bych pro vás práci. Jste prý nejlepší v hledání ztracených věcí.“
Holčička si dupla: „Rufus není věc!“
„Potřebujeme, abyste našel homunkula,“ zadívala se Martinovi do očí.
„Dobře,“ snažil se Martin nabýt rovnováhy.
„Kdy nám najdete Rufuse?“ ozvala se holčička netrpělivě.
„Chovej se slušně, Claire,“ jemně ji napomenula matka. „Tady detektiv ho určitě najde. O schopnostech jeho kanceláře jdou legendy, že?“ Vysmívá se nebo to myslí vážně? Mezi rudými rty se ukázaly pravidelné bílé zuby. „Kde máte vašeho proslaveného společníka?“
„Hned ho zavolám,“ Martin přešel ke dveřím a křikl do chodby. Janek přišel ihned, legenda mezi detektivy Nové Prahy, která oslavila před měsícem dvanácté narozeniny; na svůj věk byl malý, tmavé střapaté vlasy trčely na všechny strany a nepomohlo, že si je pokusil uhladit dlaní.
„Ráda vás poznávám, mladíku,“ prohlásila pevným tónem žena, vstala ze židle a potřásla mu rukou. Vznášela se okolo ní opojná vůně konvalinek a mladíkovi se zamotala hlava. „Pozdrav, Claire,“ dodala.
Dívka pokývla hlavou: „Rufus se ztratil před pěti dny.“
„Homunkulové nejsou naše specializace,“ pokusil se na sebe strhnout pozornost Martin.
Tereza von Kazem se na Martina ani nepodívala: „Myslím, že motivovat vás budeme dostatečně,“ usmála se na Janka. „Rudolfe.“ Sluha položil na stůl kožené pouzdro a otevřel je, namodralý třpyt se nedal s ničím jiným splést; krystaloidy, drobounké úštěpky krystalového média v inertním roztoku. Muselo tam být deset lahviček, slušná platba i na pátrání po nebezpečném vrahovi.
„Domluvíme se?“ zašvitořila von Kazem. Martin zuřivě pokyvoval hlavou, že tento způsob platby vyhovuje. „Každá fióla má hodnotu okolo třiceti tolarů,“ zdůraznila. „Domluvíme se na jedné fiole denně a čtyři po nalezení našeho homunkula. Tohle berte jako zálohu.“
Pouzdro změnilo majitele. „Máte s sebou jeho obrázek nebo popis?“
Žena luskla prsty, Rudolf shodil z ramene bachratou brašnu a s žuchnutím ji postavil na stůl, z brašny se vyloupla kovová krychle popsaná čínskými znaky.
Janek na ni fascinovaně hleděl; čínská technologie se považovala za nejlepší na světě. Strážce několika rychlými hmaty otevřel kryty na třech místech a obratně vyšrouboval váleček ze zadní části.
Madam ukázala na protější stěnu: „Můžeme promítat na tuhle zeď.“
„Pozor na přehřátí lamp,“ komandovala dále sluhu. „Pořádně zaostřit a pokus se zasunout film do zásobníku tak, abychom to neměli vzhůru nohama jako posledně.“
Na zdi se objevil světlý obdélník, strážce vytáhl z kabely kovový váleček, z něhož na horním segmentu vyčuhoval tenounký, poloprůsvitný, tmavý… papír? Nasadil váleček do přístroje a zaklapl krytku.
„Lumiérka,“ neodolal pokušení. „Zázrak moderní doby.“ Tvářil se, jako kdyby přístroj sám vymyslel.
Světlá skvrna na zdi začala blikat. Proběhlo několik čísel a potom se objevil homunkulus. Janek se zhluboka nadechl a Martin mírně zaúpěl. Byla to dvacetikilová příšera s vylepšenou inteligencí, mohutné tělo a masivní hlava, klasické kožené oblečení dekorované nýty a kožešinou. Bledá, mrtvolná pokožka, oči podobné spíše kočičím než lidským. Lumiérka líně cvakala, pohyblivé obrázky byly pochopitelně černobílé. Svalnaté paže svírají knihu a homunkulus předstírá, že čte. Tvor se prochází po dlaždicích a tváří se, že mu všechno v okolí patří.
„Má potrhané levé ucho a kulhá na levou nohu. Kdysi ho nějaký hlupák používal v zápasech, má spoustu jizev,“ prohlásila von Kazem, když film doběhl. Hodila na stůl obálku: „Tady jsou nejnovější fotografie, je to novo-homunkulus, ne pitomá hračka, krysolov nebo opelichaný papouškovač. Pokud ho najdete rychle, zvážím bonus.“
Martin zběsile pokýval hlavou, připomínal šílenou loutku z pouličního představení.
Vstala, na podpatku se otočila a vyrazila ke dveřím, sluha mezitím srovnával lumiérku do brašny.
Claire von Kazem přistoupila k Jankovi a zcela ho šokovala, když mu s roztomilým úsměvem podala niku: „Vím toho o vás hodně, čtu o vás v novinách. Vaše úspěchy s přístavním gangem byly neuvěřitelné.“ Koketně zamrkala. „Bylo mi ctí se s vámi seznámit. Věřím, že Rufuse nemůže nalézt nikdo jiný než vy.“
Když za nimi zaklaply dveře, Janek pořád stál jako opařený.
Martin do ticha prohlásil jen: „Až ta holka vyroste, zacvičí s každým chlapem, kterého si vybere.“ A zašklebil se na Jankův vzteklý výraz. „No co, je to pravda, ne?“ Pokrčil rameny: „Zavoláme Marii, abys měl publicitu? Ta nás přece živí, ne?“
Rozdělili si práci, Martin vyrazil do lepších čtvrtí projít aukce, na Janka zbyl Šupákov proslulý blešími trhy, blešími cirkusy a prodejem homunkulů. Dá se tu prý sehnat i hmota na homunkuly a tkáňové konzervy. Zlí jazykové tvrdí, že pod Šupákovem se nacházejí ilegální růstové nádrže, ale tomu nikdo nevěří.
Janek se rozhlédl. Třeskutý zápach čerstvé i zvětralé moči, nadávání lepších a huhlání, mumlání a sténání levnějších modelů, které se promíchává a proplétá do svérázné symfonie. Domácí pomocníčci, čističi kanálů, zvědi, strážníčci, poslíčci, strojníci, všech věků, pohlaví i velikostí, tedy do jedné a půl stopy, výroba větších homunkulů není dovolena. Když se ale podívá pečlivěji, některé exempláře jsou opravdu na hraně pravidla. Byli tam i frankensteinové, hubení zjizvení válečníci do zápasnických jam. Prodavači vypadali stejně jako jejich sortiment, vypelichaní, nadutí, pyšní, otrávení, nudní, lhostejní, nabuzení. V Nové Praze se homunkulové pěstují, ztrácejí, kradou, prodávají, a potom začíná kolotoč nanovo. Šupákov je srdcem mobility homunkulů. Janek mířil ke vzdálenější straně náměstí, kterou lemovaly kdysi bohaté měšťanské domy s podloubími. Zapadl do jejich stínu, vybral si obchůdek uprostřed, míval ve zvyku začít nejtěžším, a to Krahujec rozhodně je.
Krahujec vydupal zpoza pultu, jakmile Janek vstoupil do obchodu. Místnost připomínala luxusní módní salon, Krahujec měl plnovous rozčesaný a změkčený vonnými vodičkami, na sobě nabíranou košili z nejlepšího plátna a kožené kalhoty dle poslední módy, vlasy spletené do složitých copánků vytvářely stín nad hněvem žhnoucíma očima.
„Co tu děláš? Říkal jsem, že jestli tě příště uvidím…!“ Odmlčel se, protože do obchodu vstoupil vysoký muž s nervózníma očima. „Uhni a míč,“ sykl trpaslík na Janka.
Janek ustoupil stranou, snažil se tvářit jako poslíček a prohlížel si zákazníka. Když zjistil, že návštěvník přišel objednat tucet záznamníků, ztratil zájem. Trpaslíků v Nové Praze nebylo mnoho, nicméně dobrá polovina se jich zabývala obchodem s homunkuly, Krahujec by měl vědět, kde se co šustlo, kdo nakupuje pod cenou, kdo podvádí při vystavování rodokmenů.
Zákazník složil zálohu a odkráčel, točil si přitom špacírkou. Trpaslík se otočil na Janka: „Tak co chceš?“
„Potřebuji informace.“
„Jaké informace?“
„Ztratil se homunkulus.“
„Nějakej lepší?“ opáčil trpaslík a v očích se mu zablesklo. „Jak to víš?“ rozhodl se s ním hrát hru.
„Nejsi první, kdo se ptá. Novo-homunkulus, nejlepší a nejdražší sorta, pořízek, univerzální použití.“
„Kdo ho hledal?“ Janek přistoupil k trpaslíkovi a ten musel zaklonit hlavu, aby viděl chlapci do očí.
„Tohle nezkoušej, mladíku, tebe se neleknu,“ zaskuhral Krahujec. „Můžeme se domluvit, nejdříve bych rád věděl, jakou cenu pro tebe informace má a pak začnu přemýšlet.“
„Jakou cenu si představuješ?“
„Tvůj sen,“ vytahuje Krahujec cenu, kterou sám považuje za příliš vysokou, přechází houpavým krokem za pult a probírá se papíry. Zhruba po minutě Krahujec zvedá pichlavé oči: „Ty jsi tady ještě? Buď ber, nebo jdi.“
Janek se cítí zahnaný do kouta. Sen? Nejvyšší platidlo v Nové Praze.
„Dobrá, Souhlasím.“ Možná by se zdálo, že přijít o sen – o něco, co vlastně neexistuje – není problém. Proces není bolestivý, nezanechává fyzické následky, sen ale odchází navždy.
Překvapený Krahujec pozvedl levé obočí: „Dobré rozhodnutí. Sejdeme se odpoledne.“
Janek začíná být vzteklý: „Ne! Půjdeme hned. Snílkové jsou v Příčné ulici, pěšky to není ani deset minut!“
„Pěšky? To nemyslíš vážně,“ směje se Krahujec. „Objednám drožku. Hned jsem připraven.“ Bere z vidlice na zdi telefonní sluchátko.
Snílkové tvořili malou komunitu, většinou se k nim chodilo sny prodat nebo koupit. Krahujec rázoval do největšího salonu, podniku vládla postarší dáma, jejíž oblečení, včetně bot na vysokých jehlových podpatcích, by slušelo ženě o půl století mladší.
Janek určitě nebyl prvním, kdo trpaslíkovi nabídl platbu ve snech, nebo si majitel obchodu s homunkuly u přestárlé dívky sny kupoval sám? Jaké? Dobrodružné? Halucinogenní? Lechtivé? Krahujec se s majitelkou obchodu dobře znal, Janek chvilku jejich konverzaci poslouchal, vstoupil do ní v okamžiku, kdy Krahujec začal specifikovat, o jaký typ transakce se bude jednat…
„Žádný hluboký sen!“ pravil Janek jistým hlasem.
Krahujec se nehádal, vzhledem k Jankovu věku mohl být rád za cokoliv; mladé sny jsou ceněné nejvíce. Přece jim nedá hluboký sen! S takovým máte šanci přijít navěky o zelenou barvu, o jméno nejlepšího kamaráda, o několik slov.
„Můžeme?“ zeptal se Krahujec majitelky obchodu a ta je uvedla z krámu do dílny.
Nervozita pochopitelně neodešla, když ho Snílka poutala do křesla bylo pohodlné s měkkými opěrkami pro ruce. I popruhy byly potaženy polstrováním, aby se nezařezávaly. „Tak sen z vrchní vrstvy?“ zeptala se, Janek přikývl. „Nemusíte mít strach, mladíku, nebude to trvat dlouho a nebude to bolet.“
V tu chvíli vstoupil do dílny vysoký muž s kloboukem naraženým do tváře. Pronesl jen: „Chci všechny jeho sny.“
Krahujec se mu postavil po bok.
Janek sebou v křesle škubl, předchozí dojem byl správný, řemeny byly sice jemné, nicméně ho držely skvěle. Snílka sáhla po jedné z přezek a popotáhla ji, když vysoký muž tasil těžkou čtyřhlavňovou pistoli. Taková ho bude stát dva roky v káznici, jenom ji poldové najdou.
„Nech toho!“ práskl bič jeho hlasu. „Chci všechny jeho sny.“ Ukázal na stěnu, kde byly police plné prázdných lahviček: „Nádob máš dost. Začněte!“
„Ne!“ našla v sobě žena odvahu, postavila se za křeslo a Janek viděl pouze hubenou ruku s dlouhými prsty. „Neudělám to!“
Janek zkoušel, opatrně, nesměli ho vidět, jeden řemen po druhém. Zjistil, že přezka na levé ruce, kterou Snílka chtěla rozepnout, je povolená. Získal pár milimetrů místa…
„Musíš to udělat, Vilmo,“ zapojil se Krahujec. „Splatím dluhy a všechno bude v pořádku. Nic se ti nestane, prostě to uděláš,“ v očích se mu chtivě zablesklo, „odejdeme a už o nás neuslyšíš.“ Janek by si nejraději nafackoval. Vlezl přímo do pasti! Všechno bude komplikovanější – došlo mu, že hraběnka jim neřekla vše. Třeba to, že tahle hra má mnohem vyšší sázky.
Zatímco se Snílka hádala s cizincem, on nechal své tělo, aby se pokusilo dostat z pout. Hari, kouzelnický uprchlík z Nového světa, ho učil, že podvědomí najde cestu, jak se dostat ven. Janek nebyl Hari, ale křeslo nebylo pokladna omotaná řetězy potopená pod hladinu řeky. Hádka dodala tolik času, kolik potřeboval. Když vedle v obchodě zavrzaly dveře a ozval se něčí dobrosrdečný hlas, stala se spousta věcí najednou…
Snílka vykřikla: „Pomoc!“ a současně se rozeběhla proti cizinci. Krahujec zaječel překvapením, udělal krok stranou, zakopl o vlastní nohy a skončil na zadku. Cizinec reflexivně stiskl spoušť revolveru. Místností zahřměl výstřel a kulka zasáhla Snílku do hrudi. Během vteřiny se válelo u dveří klubko cizince v plášti, umírající Snílky a vzlykajícího Krahujce.
Janek neztrácel čas, vyvlékl levou ruku z řemenu, rychle si rozepnul úchyt hlavy, osvobodil pravou ruku i obě nohy. Seskočil z křesla a rozběhl se ke dveřím. Kdyby po něm cizinec hrábl a nehledal revolver, který mu Snílka vyrazila z ruky, Janek by neutekl. V obchodě už nikdo nebyl, dveře na ulici byly otevřené a Janek jich okamžitě využil.
S vytřeštěnýma očima vypadl na ulici. Vybral si levou stranu a dal se do běhu. Po padesáti metrech se ohlédl. Cizinec zrovna vyběhl z obchodu, v ruce revolver. Konečně odbočka! Janek přidal do běhu a…
… narazil.
Upadl na zem, vykřikl leknutím, stál nad ním četník v plné zbroji. „Kam běžíš?“ Měl na sobě nejmodernější parní brnění, tunového molocha s mohutným pancéřováním a turbo-parním kotlem. Průzorem na Janka zíraly oči neurčité barvy. „Co se stalo?“ zaburácel hlas.
„Pomozte, strážníku, pomozte,“ dostal ze sebe Janek. „Je tam muž a střílí po lidech.“ Snažil se vypadat menší a vystrašenější, než ve skutečnosti byl. Četník vyhlédl za roh. Janek si představil, co tam vidí. Muže v dlouhém plášti a klobouku, co okolo sebe mává zakázanou zbraní. Konečně četník mizí za rohem a jeho hlas zesílený amplionem se odráží ode zdí ulice.
Dva
Když se sešli v horním pokoji, Martin smutně prohlásil, že nic nemá. „Je ale divný, že o toho homunkula je takovej zájem.“ Janek seděl v polstrovaném křesle proti oknu. „Budeme si muset promluvit s hraběnkou.“
Martin pokrčil rameny: „Navštívil jsem známého, který se zabývá vývozem. Když jsem zmínil jméno von Kazem, málem mne vyhodil, to jméno najednou nemá dobrý zvuk.“
„Nemohla by něco vědět Marie?“
Martin se zvedl: „Zkusím ji zavolat, předtím v redakci nikdo nebyl.“ Bylo slyšet, jak dupe dolů po schodech do kanceláře. Janek se pohodlně opřel v křesle, musejí být připraveni, kdyby se někdo pokusil o něco zoufalého. Všechna okna a všechny dveře jsou zajištěné, jediný, poslední a starý sluha Duncan nabil několik křesadlovek a sedí v hlavní vstupní hale v křesle jako pravěký chrlič, i Martin s sebou tahá jezdeckou pistoli. Všechny zbraně jsou jednoranné – tedy legální.
Slunce pomalu zapadá, meh na ulicích je pořád stejný. Nad město se z říčních doků a přilehlých továrních okrsků pozvolna přesunuje temný mrak zplodin. Noční směna začala, v továrnách se pracuje v noci, ta je pro krystaloidy lepší z hlediska pomalejšího vybíjení při podání identického výkonu.
Marie přišla ráno, byla to hubená blondýna s modrýma očima a přeplácaným vkusem v oblékání, a hned se pustila se do vyprávění drbů z lepší společnosti, které Martin hltal, ale Janka zoufale nudily.
„Rozdělíme si práci,“ rozjařil se Martin po chvilce. „Janek pojede do sídla Kazemů, aby zjistil, proč se mu včera pokusili vygumovat mozek. A my s Marií vymyslíme, jak by se případ mohl jmenovat.“
Marie kývla.
„Případ záhadného homunkula s uhrančivým pohledem!“
„Blbost, navíc ten chudák tak nevypadá. Jaký uhrančivý pohled? Kde mám tu fotku? Co Případ krále homunkulů?“
„Není to špatný nápad, ale minulý týden jsme měli Kauzu krále opic, není dobré, když se všechny články jmenují stejně.“
„Co to bylo?“
„O ministru Konigovi a jak ho během týdne sedmkrát chytli v úřadě opilého.“
„Aha. Co Případ…“
„Co takhle vynechat slovo Případ,“ vpadl do diskuze Janek. Zaměřily se na něj dva smrtící pohledy.
„Dobrá, nic jsem neřekl,“ vycouval z místnosti.
Duncan si vyhrabal ve skříni šoférskou uniformu a nasadil si koženou závodnickou čapku, co byla o málo mladší než on. Z kapsy saka vykukovaly mohutné brýle. Janek se rozkašlal, aby zakryl smích.
„Vzal jsem to nejlepší,“ hlásil hrdě Duncan a pokusil se o zasalutování. Vyšli ven a starý sluha otevřel dveře prastarého automobilu. Parostroj v zadní části vozu hučel, Janek se necítil bezpečně. Pokud se něco stane, bouchne mu to přímo za zády. Zatímco konstruktéři moderních strojů využívali vylehčených materiálů, vysoce výkonných parních turbín, tvůrci tohohle behemota postavili něco, co mělo přeprat brontosaura.
V oblaku dýmu a za strašlivého rachotu vyrazili, Janek poposedával a vyděšeně sledoval Duncana, který byl nucen k udržení molocha v chodu používat tucet různých pák a volant připomínající kormidelní kolo. Mávaly na ně děti a postarší žebrák s nimi půl bloku běžel a cosi radostně vykřikoval, než ho přepadl záchvat kašle a on odpadl.
Ukolébán rytmem, který se přenášel přes rám konstrukce do celého vozu, Janek upadl do dřímoty. V okamžiku, kdy mu skápla z koutku rtů na čistou novou košili slina, z levé strany do nich cosi narazilo. Moloch se otřásl, ale neohroženě pokračoval vpřed. Janek se probral. Duncan vpředu vztekle křičel a Janek slyšel cvakání přepínačů, zarezlé skřípání, když stařík lomcoval podivnou pákou. Mladík se vyhrabal na sedačku přesně v okamžiku, aby si všiml, že na stupátka u všech čtyř dveří po obou stranách naskočili muži s maskami na obličeji…
Duncan vítězoslavně vykřikl a konečně se mu podařilo zarezlou páku uvolnit. V automobilu zaškrundalo jako v ohromném žaludku stiženém ukrutnými křečemi a… z trysek umístěných po obvodu vozu i na střeše vytryskly paprsky vroucí páry. Muž u Jankových dveří zvedl ruce k opařené tváři a se zvířecím skřekem upadl naznak na uhánějící dláždění. Jediný z lupičů se na voze neudržel.
Duncan se z kabiny řidiče divoce smál.
Co je na homunkulovi tak důležitého?
Duncan širokým obloukem zajel na příjezdovou cestu. Janek si zahanbeně všiml stráže u brány, která sledovala se spadlou čelistí předpotopní stroj, jak vjíždí mezi elegantní sportovní vozy.
Zastavili.
Vystoupil normálně, vděčný, že z vozu nevypadl. Na schodišti tam stál obtloustlý muž, na rukou, obličeji, hrudi, kalhotách i košili měl šmouhy od čehosi mastného, a díval se na monstrum pod schody jako zamilovaný mladík na objekt svých snů.
„To není možné!“ zadeklamoval a seběhl dolů. „To je přece Škoda 1872!“ vykřikl a začal okolo vozu křepčit. „V perfektním stavu! Netušil jsem, že ji někdo udržuje provozuschopnou!“ Poskakoval z nohy na nohu a vyrážel obdivné výkřiky: „Původní nátěr!“ Poskočení. „Tovární obutí!“ Ruce v bok a velké kroucení hlavou: „Původní obranný systém Opař!“ Nový obdivný vzdech. „TY blatníky! Unikát!“
Janek se byl v minulém roce podívat na přílet vzducholodi s maháradžou uzbeckým, a ani pán petrolejových polí nevystupoval z létajícího stroje jako Duncan z pohromy silnic. „Můj manžel,“ zaševelil Jankovi do ucha alt a do nosu mu vnikla vůně konvalinek. „Miluje ta smradlavá auta. Netušíte, mladíku, je ta rachotina na prodej?“
„Těžko říci.“
„Připravte se, že dnes do večeře přijde navštívenka mého muže se srdečnými pozdravy a zítra dopoledne k vám přijede se šekovou knížkou sám.“ Odmlčela se. „Alespoň můžeme probrat případ sami. Pojďte dál, nebudeme stát na schodech.“ Usadili se v přijímacím salonu.
„Potřebujeme vědět víc.“
„A důvod?“ Hraběnka nasadila nepříliš příjemný výraz.
„Jde po nás někdo, kdo chce zabránit, aby se homunkulus našel, a to jsem sotva začal.“
„Snad to nebude tak horké,“ pokusila se to s nervózním úsměvem odsunout.
„Dva pokusy o vraždu,“ konstatoval mladík.
Zarazila se.
Čekal.
„Cože?“
„Chceme vědět, co je s tím homunkulem za problém.“
„Prostě ho potřebujeme najít,“ opáčila po chvilce. „Pokud chcete, zaplatíme dvakrát tolik.“
Pocit dospělosti ho opustil, prve si byl jist, že na hraběnku udeří a ona se složí jako slunečník a vypoví celou dramatickou, zamotanou a srdcervoucí rodinnou historii. Jeho předpoklad se však rozlétl podoben domečku z karet na parapetu otevřeného okna. Připadal si zase jako malý kluk.
„To je vše,“ řekla, zmizela ve vedlejších dveřích a on si uvědomil, že její arogance i protivnost byly pouze vnější nátěr. To, co se skrývalo pod ním, bylo v místnosti cítit i přes opojný konvalinkový parfém.
Strach.
Pokrčil rameny a vyšel ven. Jestli nás cestou zpátky zase přepadnou, už nemusím mít takové štěstí. Bude si muset s Martinem promluvit a možná vše odvolají.
Duncan s hrabětem stále obíhali parního molocha a cosi vzrušeně vyprávěli. Zrovna se rozplývali nad specificky speciálně úžasným uchycením kol. Rezolutně seběhl do poloviny schodiště, když si všiml, že na něj ze strany od růžových keřů mává služebná. A tohle má být zase co?
Služebná ho provedla labyrintem zahradních skvostů k nevelkému altánku u jezírka a zmizela. Udělal deset kroků, vyšel po třech schodech a vstoupil do šera altánku.
„Můžete jít dál, Jene,“ ozval se dívčí hlas, ze kterého se Jankovi rozklepala kolena. „Nic vám nehrozí,“ doplnil ho dunivý bas, který Janek přiřadil k mohutnému sluhovi.
Chvilku trvalo, než si oči přivykly na šero v altánu. Claire seděla u stolku z různobarevného vinutého proutí a dunivý bas se tyčil za ní, ruce založené na prsou.
„Matka byla nespokojena, když zjistila, že jste přijel, Jene,“ prohlásila Claire. Snažila se o dospělý tón a vystupování, výtka mladého detektiva ještě více zdeptala, svěsil ramena a potichu si pro sebe vzdychl. Cokoliv udělá, je prostě špatně, začínal se s tím smiřovat. „Všechno je složitější, než jsme vám řekli.“
Janek s překvapením zvedl oči. Co se tady hraje za komedii?
Naklonila hlavu na stranu: „Je mi líto, že na vás Zaútočili,“ zamrkala. „Nevíme, jestli nás nesledují i tady doma, musíme být opatrné, netušíme, kdo z našeho služebnictva pracuje pro někoho jiného.“
„Tak co je tedy jinak?“ zeptal se unaveně a vztekle. „Pokud máme tu bestii najít, musíme mít všechny informace, nebo jdeme od toho.“
„Ono je to trochu komplikovanější,“ odvětila nejistě Claire.
„Já mám času dost, a když, tak si budu dělat poznámky,“ odsekl Janek.
„To je dobře, budete je potřebovat,“ zmrazil ho hlas hraběnky, která vstoupila do altánku za jeho zády.
Ach jo. „Musíme to zvládnout rychle,“ zahučel osobní strážce a založil si ruce v bok. „Nesmíme se nechat chytit.“
„Dobrá,“ ozvala se hraběnka, která položila ruku na Jankovovo rameno. Přešla a posadila se na volnou židli vedle dcery: „Řekneme vám víc, ale všechno ne, už jenom pro vaši ochranu. A navíc,“ dodala s pochmurným výrazem v obličeji, „sami ani vše nevíme.“
„Řekněte, co můžete.“
„Někdo se pokouší ovládnout arkánu homunkulů ve městě.“
„Cože?“ Janek málem vyprskl smíchy.
„To není k smíchu, mladíku,“ ocelový podtón v sametovém hlase. „Homunkulové mají přístup do všech budov, mohou se pohybovat, kde chtějí, spojenectví s tribunálem homunkulů je zásadní podmínkou ovládnutí města. Bez homunkulů nelze Novou Prahu nikdy řídit tak pevnou rukou jako s homunkuly.“
Janek se zarazil. „Tribunál homunkulů?“
„Tvrdí se, že moderní homunkulové vlastně nejsou nic nového. Alchymisté jenom zkřížili a vylepšili původní arkánu, co vznikla pod rukama židovských mistrů. Tribunál je seskupení homunkulů, kteří ovládají své městské soukmenovce…“ Vyprávěla o složitých pseudorodinných vazbách klanů homunkulů, o pravidlech, o tajných dohodách lidských vládců Nové Prahy s tribunálem, o legendách, o zkazkách, o polopravdách, o fámách. Jankovi se točila hlava z nového světa, který se před ním otevíral.
„Po staletí budovaná a respektovaná rovnováha prošla divokými obdobími a vypuklo několik tajných válek, přesto v posledních třiceti letech se všechno mezi Městskou radou a jejich tribunálem zdálo být v pořádku. Shoda v mnoha otázkách, vzájemná tolerance v jiných.“ Povzdech. „Po posledních volbách se k moci dostal von Papen. Následovala okamžitá roztržka s tribunálem a všechno se vyhrocuje. Je tam spousta kompetenčních a trestně právních sporů. Všechno se zamotává.“
Janek se díval docela vyděšeně a nechápavě.
„Minulý týden došlo k odvolání pravidelného setkání a strany se nedohodly na nové schůzce. Vzápětí zmizeli dva členové tribunálu.“ Odmlčela se. „A nyní zmizel i Rufus… Je to jako dvě města na jednom místě. Homunkulové žijí vedle lidí, lidé žijí vedle homunkulů a obě skupiny si myslí, že Nová Praha je jejich.“
„Postavili ji lidé,“ namítl Janek.
„Náš dům postavili Zedníci,“ opáčila hraběnka.
„Říkala jste něco o tajných válkách…“
„Omezené konflikty mezi mocenskými skupinami, které nakonec urovnával nebo potlačoval tribunál a Městská rada.“
„A vy?“
„Co my?“ pokusila se vykroutit.
„Jak do toho zapadáte vy?“
„Naše rodina byla do minulých voleb velkým hráčem v Městské radě a po generace patří k podporovatelům vzájemností.“
„Proč vám nepomůžou homunkulové? Těch bestií je po městě milion, přece musí ztracený náčelníky najít během pár minut, ne?“
„Homunkulové nevědí. Stejně jako lidi nevědí,“ ozval se nový hlas. Hlas, který jako kdyby nebyl zvyklý mluvit lidskou řečí.
Janek se podíval do stínů po levé straně a věděl, co nebo koho má očekávat. Na scénu vstoupil suverénně největší homunkulus, jakého Janek v životě viděl. Byl prošedivělý, levé ucho na cáry a přes tvář spoustu hlubokých jizev, co o kousek míjely obě oči. Pravá bojová ruka s dlouhými drápy spočívala s nenucenou arogancí na opasku. Nevypadal tak majestátně jako Rufus na záběrech lumiérky.
„Ráda bych představila Oskara,“ povstala hraběnka.
„Já jsem Janek,“ řekl mladík a natáhl pravou ruku. Došlo mu to rychle, ale přesto si vysloužil dívčí uchichtnutí. „Těší mě,“ kývl hlavou, rudý po kořínky vlasů. Kdyby mu Oskar stiskl pravičku svými spáry, potřeboval by služby nejlepších chirurgů, aby mu zachránili alespoň předloktí.
„Oskar je jako vy, jen z druhé strany.“
„Nerozumím.“
„Oskar je vyšetřovatel, dostal za úkol najít ztracené členy a hlavně Rufuse. Usoudili jsme, že bude nejlepší, když spojíte síly.“
„Ale proč ne ostatní homunkulové, když jsou jich tisíce?“ vrátil se k předchozí otázce.
Baronka pokývla. „Homunkulové netuší nic o únosech a dohodě s lidmi stejně jako lidé netuší o dohodě s homunkuly. Pokud by se to provalilo, zbytek rovnováhy by se rozpadl. Chrání nás naše vzájemná ignorace. Pokud by zjistili, že lidé unesli jejich náčelníky, začali by lidi zabíjet na potkání.“
„Kdo za tím stojí?“
„Von Papen,“ odpověděl Oskar, znělo to jako Fan Papííín.
Hraběnka sáhla do kabelky, vytáhla z ní obálku, podala ji Jankovi. „Dvě pozvánky na von Papenův večírek od devíti hodin večer. Pravděpodobně budete muset poslat společníka. Na podobnou událost se mi zdáte poněkud…“
„Já vím, mladý,“ řekl lhostejně Janek a vzal si obálku.
Janek zase seděl na zadní sedačce parního molocha a vedle něj si hověl Oskar. Janek se raději díval z okna, všímal si homunkulů, světa, který pro něj před hodinou byl neviditelný; nedílná a nudná součást Nové Prahy. Jak se dívají na Krahujce a jemu podobné? Berou to jako obchod s otroky, nebo je to něco jiného? Homunkulové byli všude. Neminuli jediný blok, aby nezahlédl dva nebo tři. Po rozhovoru v altánku měl dojem, že všichni mají výhrůžný a potměšilý výraz. Malí, velcí, hubení, tlustí.
„Znáte Krahujce?“ zeptal se po tíživé chvíli mlčení.
„Trpajzlík?“
„Ano.“
„Znám. Krahujec je otrokář,“ prohlásil Oskar. „Krade homunkuly a mění je… pak už nejsou normální. Dělá… lidské homunkuly,“ opovržení.
„Lidské homunkuly?“
„Žádná mysl, žádná sebeúcta. Hlupáci bez duše. Hraběnka myslí, že válka teprve bude, ale válka je. Dělají z nás hloupá zvířata, nezabíjejí nás, přesto umíráme. Proto je nás homunkulů pořád méně.“
„A proč to říkáš mně?“
Oskar se mu podíval do očí: „Protože my všechno změníme. Potřebujeme někoho, jako jsi ty. Ty nám pomůžeš.“
Janek si vzpomněl na odporný pocit, když byl připoután ve Snílkově křesle, na trpaslíkův slizký škleb, chtivost v jeho drobných očkách.
„To beru.“ Zamyslel se. „Mají homunkulové sny?“
„Sny. Máme. Proč? Aha, chápu, to nás nenapadlo.“ Oskar se narovnal a protáhl si záda, ohromně drápy bojové pravice se hladově zakously do polstrování. Vypadal rozzuřeně a překvapeně zároveň.
Obálka s dvojicí pozvánek vyvolala u Marie výbuch nadšení.
„Večírky u von Papena jsou vyhlášené!“ Podívala se pátravě na Martina: „Vezmeš mne s sebou, ne?“
„Samozřejmě.“
„No, moc nadšený nejsi. Chtěl bys jít s někým jiným? Běž si.“
„Ne, chci jít s tebou…“ přemlouvání Martinovi moc nešlo, ale jednalo se o lístky na von Papenův večírek, Marie se dlouho nebránila: „Když tak hezky prosíš. Tak se pro mne stav v osm!“ Zmizela.
„Skvělé,“ utrousil Martin, potom se rozzářil jako sluníčko: „Máme název případu.“
„Cože?“
„No! Vymysleli jsme název případu. Zatímco ses flákal, my pracovali, milý mladý příteli.“
„Hm.“
„Ty to nechceš vědět?“ Martin na něj koukal stejně dychtivě jako štěně.
„Jo, chci, určitě chci.“
„Případ ztraceného homunkula, tadáááá.“
„Jo, dobrý.“
„Žádný velký nadšení nevidím,“ zaškaredil se Martin. Zamyslel se. „My na tom tak pracujeme a ty…“
Tři
Oskar čekal v místnosti s proskleným stropem v nejvyšší věži sídla, seděl na křesle s hlavou zvrácenou dozadu. Sledoval řiditelnou vzducholoď, která pozvolna nabírala výšku. Janek si sedl do židle vedle, souhlasil s Oskarovým výběrem, start Zepelínu byl skutečně nejlepší ze skvělých věcí, které se daly odtud pozorovat.
„Nedáš si něco k jídlu?“
Oskar otočil hlavu a věnoval mu pohrdlivý škleb: „Byl jsem si prohlédnout sklep, máte tam spoustu potkanů, už jsem svačil, děkuji.“ Olízl se. „Spíše bychom se měli domluvit, jak to dnes v noci naplánujeme.“
„V noci?“
„Bude nás krýt tma.“
„Snílka?“
„Snílka.“
„Nebudeme potřebovat posily?“
Oskar otevřel jedno rudé oko: „Martina? Nikdy.“
„Ne, myslel jsem Opičáka.“
Homunkulus vyskočil, plný dychtivosti: „Ty znáš Opičáka Michajlova!“
„Když nemá zrovna zápas, tak nám pomáhá s těžšími případy.“ Opičák byl známý novopražský zápasník těžké váhy, ale Janek ještě nepotkal nikoho, kdo by reagoval podobně nadšeně na možnost, že by se s ním mohl setkat.
„Musíme ho vzít s sebou!“
„Tak proč ne.“
„Okamžitě telefonovat!“ vypískl homunkulus.
„Nemá telefon. Budu pro něj muset poslat poslíčka.“
„Tak proč sedíš?“
Janek vytočil ústřednu, aby ho přepojila na poštovní službu. Po chvíli se probojoval k úřednici, u níž objednal poslíčka a nadiktoval požadovaný vzkaz, obrátil se na Oskara: „Vzkaz odeslán…“ větu nedopověděl, protože sídlem otřásl výbuch. „Centrální kotel!“ zařval a vrhl se ke schodišti s homunkulem v patách. V přízemí v salonu s krbem se srazili s Duncanem a hrabětem, který v rukou svíral šekovou knížku. Majordomus se tvářil poněkud zkormouceně. Všichni čtyři ohromeně poslouchali řadu zasténání vycházející z podzemí.
„To jsou bezpečnostní pojistky,“ vysvětlil Duncan. „Jestli nevydrží, tak brzy budeme dělat společnost tomu britskému udělátku na Měsíci.“
„Kde je Martin?“
„Šel si koupit smoking.“
Ohlušující pískot téměř sloupal tapety ze stěn, všechny teplovody a světlovody se rozvibrovaly. Duncan si do uší vrazil dlouhé ukazováky a stál uprostřed místnosti jako podivná pocta všem neslyšícím; hrabě měl v uších elegantně zastrčené malíčky a zkoumavě se rozhlížel po okolí. Domem otřásl ohromný vzdech a sídlo zmrtvělo. Ústřední kotel se odstavil a přestal dodávat energii do domu.
„Co to sakra bylo?“
„Těžko říci, možná selhaly řídicí prvky,“ Duncan si prohlédl spoušť, pokrčil rameny. „Půjdu se dolů podívat, dneska ráno přivezli uhlí, třeba bude problém v tom. Myslel jsem, že měli přijet za týden, ale asi měli cestu“ Duncan se zarazil.
„Kápnul jsi na to, Duncane.“
„To není obtížné,“ vstoupil do řeči hrabě. „Tipoval bych to na salerský prach. Nasypali ho do zásobníku, a protože je těžký a jemný, propadl na dno a kotel ho nasál. Salerský prach, používá se pro vylepšení výkonu moderních parních kotlů u závodních strojů,“ rozzářil se. „Jenže je strašně rychle ničí, má velkou výhřevnost a vyvolává v kotlích přetlak. Pro starší kotle je to jako vstupenka k velkému výbuchu. Ten váš kotel musí být umělecké dílo. Chtěl bych ho vidět.“
„A taky za něj nabídnete pakatel?“ vyprskl Duncan vztekle. „Myslím, že na vás nemám čas, hrabě,“ zavrčel a začal se hrabat ve skříni vedle vchodu do podzemí. Nadával a hrabal se tam tak dlouho, až se hrabě rozpačitě rozloučil a váhavě odešel.
„Přijdu, až bude větší klid,“ špitl na rozloučenou Jankovi do ucha.
„Nazdar!“ zahučel Duncan do skříně, když podle cvaknutí hlavních dveří poznal, že hrabě je pryč. „On to auto chtěl koupit! Koupit, jako kdyby se něco podobného dalo koupit nebo prodat!“ zavrčel, když se vyhrabal ze skříně s flogistonovou lampou v ruce. „Koupit!?“
O hodinu později se Duncan vrátil ze sklepa a odešel telefonovat. Janek seděl za stolem, cpal se sendvičem a Oskar se uvelebil před nezapáleným krbem, čekali na Opičáka. Do dveří však jako první vrazil Martin, za ním poslíček s balíky z modistických obchodů.
„Co se proboha dělo?“
Než však kdokoliv stačil pánu domu odpovědět, ozvalo se zacinkání zvonku.
„Co ty tady dělají? Copak mne chce dneska každý ožebračit?“ vyhrkl Martin, když jeho majordomus uvedl dvojici žen v oděvech cechu instalatérů. Duncan se širokým úsměvem cosi vykládal drobné kulaté ženušce, která se tvářila nanejvýš potěšeně. Kráčela jako královna, i když měla ruce po lokty špinavé od kolomazi. Duncan tokal jako tetřev a mistrové to zjevně dělalo dobře, zrzavá pihatá učnice táhla ohromnou a pěkně těžkou montérskou brašnu.
„Problémy s kotlem. Běž se převléct! Jestli necháš Marii čekat, přibije ti uši na vrata!“ vykřikl Janek vztekle.
Nový zvonek.
Duncan políbil mistrové ruku, ta se zapýřila a učnice protočila oči. „Vcukuletu jsem zpátky,“ zacukroval Duncan a rychlým šouráním vyrazil otevřít. Zpražil Janka pohledem „taky jsi mohl jít otevřít ty“ a zmizel v chodbě.
Kulatá mistrová se vydala ke dveřím do podzemí. „Čas jsou peníze, pošlete prosím pana Duncana za námi.“ Zrzavá učnice opět obrátila oči v sloup, ale mistrová si tentokrát všimla, políček jenom mlaskl.
Cvakla klika.
Konečně.
Přišel ten, na jehož příchod se čekalo, Opičák stál v hlavních dveřích do salonu s jemu vlastní elegancí. Škoda, že si pořídil konfekční oblek místo obleku šitého na míru, vypadalo to totiž, jako když někdo mohutné, žebrované těleso topného systému nacpal do saka. Navíc model kazila necitlivě vybraná placatá čepice, kterou měl naraženou tak pevně na hlavu, až mu odstávaly uši podobné ožižlaným karfiolům. Oskar okamžitě vyskočil od prázdného krbu, přeběhl místnost, postavil se před Opičáka a zbožně na něj hleděl.
„Jsem tu. Co chceš?“ zaburácel zápasník. Byl v Nové Praze výjimkou, ruská říše své nevolníky střežila velmi dobře před jakýmkoliv náznakem svobody. Opičák si však jako část obchodníků a operních pěvkyň mohl dovolit platit dostatečně vysoké výpalné, aby ho carská sebranka nechávala na pokoji.
„Jdeme do Šupákova, potřebujeme jistit.“
„Charašó, Janku, není potíž. Kdo je my?“
„Já a tady Oskar.“
„Gomunkulus?“ Opičák se naklonil a pohladil Oskara po hlavě. „Pašák!“ Každému jinému by Oskar vyškrábal oči. „A co tam budeme dělat?“
„Mám nevyřízené účty s jedním trpaslíkem.“
„Charašó,“ prohlásil spokojeně ruský bijec. „Jsou to hajzlíci proradní, urveme mu uši,“ rozesmál se kolohnát nahlas, zjevně to považoval za vtip večera.
„Jak se dostaneme dovnitř?“
Opičák vymáčkl dveře obchodu a vyvolal tak vodopád komplimentů od Oskara. Jankovi a Opičákovi chvilku trvalo, než si jejich oči zvykly na větší tmu uvnitř, zatímco Oskar okamžitě vyrazil s tichým huhláním na průzkum.
„To nemáme světlo?“ zeptal se Opičák.
„Až vzadu, aby nás někdo zvenku neviděl.“
„Charašó.“
Janek si dovolil rozsvítit malou flogistonovou ruční lampičku až v dílně.
Homunkulus již stál vítězoslavně u jedné zdi a prohlásil:
„Tajná chodba,“ a ukázal na stěnu, která vypadala stejně jako tři zbývající.
„Kde?“ zeptal se Janek a začal hledat spáry nebo mechanismus, který by průchod otevřel. Opičák ho odstrčil stranou a s nadskočením vrazil do zdi. V zapraštění dřevěného ostění se ozvalo kovové zasténání. Opičák se otřepal, udělal dva kroky do místnosti, odrazil se a vlétl do stěny veškerou váhou sta kilogramů odpálených svalnatýma nohama. Prolétl tajným průchodem jako kule vystřelená z kanónů.
Opičák se vyhrabal z trosek tajných dveří se širokým šklebem na nehezké tváři. Z proraženého průchodu pronikalo podivné světlo, takové kalné, nemastné neslané, tlumené. Uchovávají vzadu speciální substance, které potřebují speciální osvětlení? Protáhl se otvorem a strnul bez hnutí, Oskar začal vzteky prskat.
Ocitli se v místnosti s osmiúhelníkovým půdorysem, jejíž stěny byly až na dvě místa na protilehlých stranách pokryty policemi až ke stropu. První místo byl Opičákem vyražený vchod a druhé dveře naproti. Podivný svit vytvářel nekončící tanec různobarevných částic v lahvičkách, obsah dvou fiól si nebyl podobný, jako si nejsou podobné sny. Oskar pozvolna couval, až narazil na Jankovy nohy. Sedl si, žalostně zamňoukal, nebo jak by se zvuk dal popsat. Janek v životě neslyšel tak zoufalý zvuk. Oskar zaklonil hlavu a podíval se Jankovi do očí. Opičák stál v přesném středu osmiúhelníku a otáčel se na všechny strany.
„Co to je?“
„Duše mých lidí,“ vypadlo z homunkula po chvíli. „Musíme je dostat,“ zasyčel zlobně Oskar. „Najít Rufuse.“
„Kdo je Rufus?“ Opičák se oklepal rychle. „Další gomunkulus?“
„K čemu je mají?“
Oskar neodpověděl.
„Slyšíš! Na něco jsem se tě ptal! Na co mají všechny ty lahvičky?“ křikl Janek.
„Moc,“ řekl homunkulus po chvíli. „Dokud vlastní lahvičky s dušemi, mají nad námi moc.“
Prošli protějšími dveřmi do další místnůstky, ta vypadala jako šatna. Nové dveře na protější zdi, normálně zajištěné půltuctem masivních závor, západek a zámků, které byly nyní odsunuté a odemčené.
„Kam vedou?“
Oskar k nim přiběhl a chvíli je očichával: „Dolů do kanálů, musí tam být laboratoř.“
„Laboratoř?“
„Tohle všechno je práce experimentálních alchymistů, je cítit spoustu věcí. Musíme ji najít a zničit. A je toho víc.“
V tu chvíli dveře zarachotily a začaly se otevírat.
Nakonec se otevřely a trojice „detektivů“ stanula tváří v tvář nejpodivnější partě, která se v Nové Praze dala potkat. Dva trpaslíci v kožených zástěrách, za nimi vyzáblý člověk s tváří lasičky navlečený do ochranného oděvu alchymistů, okolo jejich nohou homunkulové, menší i větší, jenže… to nebylo všechno, ve stínech se skrývalo cosi velkého. Jasně byly vidět pouze žlutě zářící trojúhelníkové oči. Janek zalapal po dechu. Automaton! Bitevní model, desítky let zakázaná hračka z občanských válek.
Těžko říci, která skupinka byla překvapenější. Pat vyřešil Oskar, který si všiml postrojů, jež svíral statnější z obou trpaslíků. Na postrojích byla krev. Leskla se v podivném svitu snů a duší.
Oskar se se vzteklým zasyčením vrhl na trpaslíka.
Opičák odstrčil Janka, popadl trpaslíka za vousy a odhodil ho. Trpaslík narazil do poliček s lahvičkami a sesul se v bezvědomí k podlaze. Lahvičky se rozlétly na všechny strany, ale žádná se nerozbila.
„Hajzlíci malí,“ okomentoval trpaslíkův let se smíchem Opičák a hmátl po muži v alchymistickém ochranném plášti. Ten se mu však s nečekanou obratností vyhnul a ruskému bijci se do cesty postavil automaton. Vysoká bestie s komínem trčícím nad levým ramenem. Sudovitý hrudník, krátké nohy a čtveřice dlouhých horních končetin s vražednými drápy, nevelká hlava, kovové vejce s očima – žádná ústa nebo jiné rysy. Parní turbína uvnitř automatonova těla začala hvízdat přetížením, když čtyři paže uchopily zuřivě se bránícího Opičáka a stroj s ním udělal totéž, co Rus s trpaslíkem. Lahvičky se opět rozlétly. Opičák na rozdíl od trpaslíka okamžitě vyskočil a znovu se vrhl na kovového nepřítele.
Janek podrazil nohy prchajícímu alchymistovi, mužík cosi vykřikl do krabičky, kterou měl připevněnou před ústy. Krabička zajiskřila. Z jiné krabičky, tentokrát na jeho hiudi, zazněl podivný skřek a všichni dosud lhostejně se tvářící homunkulové se vrhli na trojici detektivů. Alchymista se znovu nadechl, chtěl vydat nový rozkaz. Janek nahmátl cosi studeného a oblého na podlaze a v zoufalství tím alchymistu udeřil do čela. Byla to lahvička. Už když ji vzal, začalo se sklo pod dotykem mlžit, měknout a přilnulo k pokožce. Ve chvíli, kdy alchymistu praštil, lahvička praskla. Rychle pustil střepy a odkutálel se.
Čas v místnosti se proměnil v med. Pozornost všech se soustředila na alchymistu a drobnou oživlou kapku proměnlivého světla, co se mu převalovala na čele. Alchymista zkřížil oči v nejmohutnějším šilhání, které Janek kdy v životě viděl. Pomalu zvedl ruku, barevný světelný slimák se začal vsakovat do kůže a lebky. Alchymistovi vyšel z úst ječivý nelidský zvuk.
Tělo se otřáslo v ohromné křeči, propnulo se jako luk.
Mrtvé tělo dopadlo na podlahu, ovládací strojek explodoval. Homunkulové se rozutekli, přišli o pána. První se z překvapení probral Opičák. Drapl přeživšího trpaslíka a hodil ho automatonovi do „obličeje“; automaton zvedl všechny paže a než mrtvého trpaslíka odhodil, Opičák mu podrazil nohy. Oba rváči do sebe chvilku bušili.
Z umělého muže vytryskl ohňostroj jisker, ozvalo se uširvoucí zaskřípění. Všude po podlaze se rozletěly součástky, ozubená kolečka, převody; rozlila se páchnoucí nažloutlá hustá tekutina. Opičák se nad něj postavil, chvíli poraženého protivníka sledoval a pak mu vší silou dupl na hlavu. Další kolečka, vazká a odporná mechanická krev. Janek očekával oslavný tanec, výkřik, vítězoslavné bušení do hrudi, plivání na poraženého protivníka. Nic takového, Opičák na okamžik sklonil bradu k hrudi a pak se obrátil k Jankovi a Oskarovi, kteří ho sledovali s nábožným obdivem.
„Tak co dál?“
Odpověď překvapivě přišla až z ulice: „Tady policie! Vyjděte s rukama nad hlavou!“
Nebylo by dobré se nechat chytit, blesklo Jankovi hlavou. Kolik let by jim napařili ve zkráceném soudním řízení? Doživotí? Veřejný trest smrti v kyselinové láhvi?
Opičák vyplivl kus zlomeného zubu a ukázal na dveře, kudy přišla parta nyní mrtvých nebožáků: „Asi bude nejlepší zjistit, co je dole.“ S ledovým klidem si srovnal značně vychýlený nos. „Nebo tady budeme čekat, až sem vlítnou?“
Vešli do podzemí a zjistili, že mohutné zámky, západky a závory jsou na dveřích z obou stran. Ve světle Jankovy flogistonky pečlivě upevnili každou západku a zaklapli každou závoru. Začali sestupovat po kluzkém schodišti do páchnoucí temnoty.
Čtyři
Martin se cítil ve smokingu skvěle a byl si jist, že i skvěle vypadá. Marie byla naštvaná, protože měla sice úžasný účes, ale její róba rozhodně nehrála na večírku první housle, popravdě ani druhé. Hostitel Heinrich von Papen vypadal toho večera nepřekonatelně, vysoký muž se stříbrnými vlasy v perfektně padnoucím obleku. Snad žlutá růže v klopě byla trochu moc, nehodila se příliš k diamantové sponě vázanky. Nicméně Martin pochopil, že se jedná o jakési poznávací znamení, protože v průběhu korzování s drinkem na uvítanou si všiml pěti podobně ozdobených mužů a dvou žen.
Večírek byl nudný, v rohu hrálo jakési rozladěné kvarteto, na dlouhém baru bylo hodně navzájem si podobných lahví. Nic levného, nic drahého, nudný střed. Na druhou stranu se člověk mohl procházet okolo novopražské elity, politické, kulturní, sportovní i vojenské a policejní. Martin by je tak dobře nepoznával, ale Marie měla v hlavě aktuální kartotéku, každou chvilku chytala Martina za rukáv a nenápadně na někoho ukazovala, aby vysvětlila, že to je první zpěvačka městské opery nebo zástupce radního pro odbor kanalizací.
Vypité víno mu rozostřilo vidění i vnímání a také ho vyslalo k toaletám. Byly neskutečně obrovské, místnost se táhla do dálky. Skryl se do luxusně vybavené kabinky, která byla velká jako jeho koupelna, a ulevil si. Už chtěl kabinku opustit, když si všiml čehosi zapadlého za toaletní skřínkou nalevo od mísy. Zvědavě se sehnul a objevil žlutou růži, stejnou, jako měla část dnešní společnosti. Někdo si ji musel odložit na toaletku, ona mu za ni zapadla a dotyčný neznámý ji nenašel, nebo na ni zapomněl a odešel. Třeba zjistím, co je to za výlučný klub, pomyslel si. Vsunul si ji do poutka v podšívce smokingu, na náprsence vykukovala její rozkošná žlutá hlavička. Do jakého klubu jsem asi vstoupil?, zeptal se sám sebe, když vyšel z toalet a na chodbě se na něj široce usmál vysoký plešatý muž ve slavnostní uniformě. Martin úsměv nejistě oplatil a rychle zmizel.
Uprostřed první skladby mizerného kvarteta, kterou dokázal poznat, se rozrazily dveře sálu na všech stranách. Zahlédl uniformy policie i armády. Zanadával a přitáhl Marii blíže k sobě.
„Nedělej kraviny, s nikým se nehádej, dělej, co nám budou říkat.“
Poprvé v životě v jejích očích viděl strach a ne sebevražednou touhu dostat sólokapra za jakoukoliv cenu.
Začalo rozdělování. Nikoliv překvapivě byla klíčem žlutá růže. Když přišla řada na Martina, snažil se tvářit neutrálně a klidně. Voják s nečitelným obličejem se ho zeptal, zda je „tato dáma s ním“ a ukázal na Marii. Martin raději nemluvil, aby ho neprozradil třesoucí se hlas, pokývl.
„Můžete jít,“ propustil je voják a zasalutoval.
Kam?
Pouze část lidí ozdobených růžemi zůstala shromážděna okolo von Papena, význační továrníci, zbrojaři, senátoři. Ostatní odcházeli jediným uvolněným východem, Martin si všiml, že někteří jsou nervózní, vystrašení a usoudil, že…
„Zastavte ho!“ zazněl výkřik. „Nesmí utéct! Špeh!“ Rozhlédl se, aby věděl, koho obvinili ze špionáže. Žádné překvapení. Policejní prefekt stál pouze dvacet kroků od něj, na hrudi ohromnou žlutou růži, a ukazoval přímo na Martina. Zatraceně! Martin hodil váhavě se blížícímu vojákovi do cesty postaršího muže ve slavnostním oděvu obuvnického cechu a dal se na útěk. Mariinu ruku nepustil, táhl novinářku za sebou. Ve stejnou chvíli se z míst, kam odváděli zatčené, začaly ozývat výstřely, a vypukla panika.
Spustili se po kovovém žebříku do Jižní stoky, která obvykle odváděla vodu od Čertovy čtvrti. V posledních dvou měsících byla stoka vypuštěná, protože se cosi opravovalo na stavidlech. S nechutným mlasknutím přišel Martin při prvním kroku o taneční lakýrky a Marie o rudé lodičky, které vlastnila zhruba dvě hodiny.
Nos jim naplnil puch hnijícího bahna a věcí, o nichž ani jeden z nich neměl sílu uvažovat. Museli jít podél slizké kamenné stěny, neodvážili se do středu stoky, na ulicích nad hlavami slyšeli práskání výstřelů, jekot, paniku, sirény. Von Papen neudeřil pouze na večírku, jeho jednotky útočily na mnoha místech Nové Prahy.
Něco zaslechl, přitiskl se k té odporné kamenné stěně a přitáhl Marii k sobě. Pokusila se mu vyvinout z náručí, ale… pochopila. Z ulice nad nimi se ozýval klapot kopyt koní, doprovázený klikáním strojů a chraptivým, přerušovaným pískotem.
„Jízdní četnictvo?“ zašeptala mu do ucha.
Pokývl hlavou. Oba ztuhli hrůzou, protože přes okraj stoky nad jejich hlavami se vysunula hlava koně. Tedy, něco, co hlavu koně vzdáleně připomínalo. Vojskem financovaný podnik stvořil cosi úděsného, novou rasu bojových koní, kteří byli díky mechanickým vylepšením sami smrtící zbraní. Brnění prorůstající tkání koně změnilo tvar hlavy k nepoznání. Z tlamy ukápla pěna.
„Musíme pryč,“ zachrčel Martin.
Ztratil pojem o čase. Byla tma. Stoku ozařovaly plynové lampy stojící na jejích „březích“. Dlouhé temné stíny mohly skrývat cokoliv. Shora se ozývaly hlasy chaosu, volání o pomoc, výstřely, klapot kol kočárů na dláždění, funění parních automobilů, plácání podrážek prchajících nebožáků. Pak procházeli oblastmi, kde nesvítily lampy, ale vše osvětlovaly odlesky požárů. Jak dlouho jsou na cestě? Kde jsou? Stoka nebyla jediné koryto, spíše pavučina desítek přítoků a ramen. Kde jsme se ztratili?
Trhl sebou leknutím tak, že málem upadl do toho hnusu, cosi nad nimi se zahřměním explodovalo. Rafinérie u říčního přístavu? Nedalo mu to a rozhodl se podívat nahoru. Bylo jasné, že rozhodnutí bude litovat, nicméně… Na ulici osvětlené blikajícími plynovými lampami se odehrával nejbizarnější tanec, který Martin kdy v životě viděl. Zachytil, že Marie vylezla vedle něj. Bitva mezi zoufalými lidmi a ještě zoufalejšími homunkuly. Desítky domácích pomocníků útočily na každého muže i ženu v dohledu. Obratně jim šplhaly po oblečení a vrhaly se s roztaženými drápy přímo proti očím. Lidé křičeli a snažili se z hlav strhávat vřískající a prskající útočníky. Nebylo to nic jednoduchého. Když se jim povedlo odtrhnout od zkrvaveného obličeje homunkula, odhodili ho a on se vzápětí vrátil, aby pokračoval v útoku.
S kým vlastně jsou homunkulové? S von Papenem, nebo proti němu? Tvoří třetí stranu konfliktu?
Marie zaječela a ukázala na střechy.
Nedaleký hořící dům ozařoval cosi, co mělo k pouličním homunkulům podobně daleko jako četnické herky k farmářským valachům. Úžasné bylo jejich vybavení, každý ohromný homunkulus měl na sobě zbroj: helmu s několikacentimetrovými ostny a podobně ostnatý hřbet, leskly se mu dlouhé drápy, které mohly být stejně vlastní jako umělé. Lidé na ulici jsou odsouzeni k záhubě. Tohle nemají…
Marie vykřikla překvapením, když se skupina obrněných homunkulů pustila do svých obyčejných příbuzných. Byl to tvrdý boj a efektivní, nově příchozí posila zahnala nepřátele od lidí neskutečnou rychlostí. Skupinka obrněných šelem stála v sevřených řadách a hrdě se rozhlížela po bojišti, které se jim podařilo bez zásadních ztrát ovládnout. Martin zaslechl chraptivé pískání a klapot kopyt. Jízdní četnictvo!
„Musíme pryč,“ zaskuhral a táhl Marii zpět do stoky.
Po hodině brodění ve svinstvu příliš nepřipomínali lidské bytosti. Martin beze slova ukázal na zrezivělý žebřík před nimi, vylezou nahoru a pokusí se dostat do jeho sídla.
Vyhlédl přes šlemem pokrytou horní hranu stoky. Prázdná ulice lepších vilek. Oddechl si. Nakonec jsou tam, kde doufal. Vyhoupl se na chodník a s nechutí sledoval, jak z něj opadávají kusy čehosi, co raději nazýval bahnem. Stačí projít pět set kroků mezi zahradami a ocitnou se na ulici, kterou potřeboval, pár desítek kroků od domu. Marie čvachtala za ním.
Von Papenovi vyšel první krok. Co to znamená pro náš případ? Začalo pršet, pořádný slejvák, jako kdyby se počasí rozhodlo Novou Prahu zchladit a uklidnit. Každá kapka deště připomínala hrudku ledu těsně poté, co se rozpustila, ale jak se ukázalo, hnus nalepený na obou uprchlících byl z velké části voděodolný.
Moje ulice, pomyslel si Martin. Marie kulhala. Pročvachtali brankou k hlavním dveřím. Martin zatahal za zvonec, dveře se po chvíli otevřely a on hleděl do hlavně pušky.
Sestupovali do hlubin země, schodiště se zdálo nekonečné. Jankova flogistonová svítilna byla to jediné, co je oddělovalo od dechberoucí tmy. Každá vteřina jim byla minutou a každá minuta hodinou. Temnota po nich natahovala ulepená chapadla, a aniž si to uvědomovali, brzy se dolů pohybovali v těsném chumlu, co nejblíže flogistonové lampičce. Janek zoufale přemítal, kdy naposledy kontroloval hořák. Lampička nepotřebuje palivo, destiluje flogiston ze vzduchu, ale hořák se opotřebovává. Flogiston narušuje jeho hmotu na základní úrovni existence. Nechtěl si představovat, co by se stalo, kdyby hořáček zaprskal a potom se nechal spálit flogistonem do nepotřebného uhlíku.
Dole byl malý plácek, dvoje dveře. Kterými se vydat? Ve světelném kuželu byly drobné rozverné stíny. Věděl, co to je. Drobounké částice odlupované agresivní flogistonovou destilací od hořáku. Jak dlouho to bude trvat? Janek odhadoval, že ne déle než deset minut. O jeden pádný důvod vybrat rychle správné dveře. Vybrali ty nalevo. Podkladem k rozhodnutí nebylo geniální vnuknutí nebo boží osvícení, ale pečlivé ohledání. Prohlédli ve světle blikající lampičky oboje dveře centimetr po centimetru. Ty napravo vypadaly mnohem méně používané: zrezlé panty, na první pohled zaseklé závory. To však pořád nebyl hlavní důvod výběru. „Tyhle dlouho nikdo neotevíral,“ pronesl pomalu Opičák a kopl do nich. O zlomek okamžiku později do nich z druhé strany narazilo něco… zatraceně těžkého.
„Slyšel jsem, že v kanálech žijí aligátouři,“ pronesl Opičák.
Cosi se dělo i vysoko nad nimi na schodišti. „Fízlové,“ zasyčel Oskar. „Nemohli bychom jít dál?“
Opičák s Jankem se pustili do odstraňování závor a západek. A celou dobu se modlili, aby podobná baterie zabezpečení nebyla z druhé strany. „Kdo otevře?“ otočil se Opičák na Janka, když byla uvolněná poslední západka.
„Já,“ pravil Janek s kuráží, která ho překvapila. Stlačil kliku a opřel se do dveří. Nic. Cítil, jak mu do očí stoupají palčivé slzy prohry. Flogistonová lampička zaprskala v posledním tažení. Sousední dveře výhrůžně zapraštěly pod dalšími údery. Shora ze schodiště byl slyšet těžkopádný dupot. Vedlejší dveře téměř vylétly z pantů, stačí jeden či dva podobné tvrdé údery a jsou venku. Dupání bylo stále hlasitější. Janek si odplivl, odrazil se a vší silou ramenem narazil do dveří, které… se otevřely za doprovodu strašlivého skřípění.
„Rychle! Zavřete!“ prosmýkl se do chodby Oskar. Do prostoru u paty schodů totiž začaly pronikat troskami druhých dveří chapadla. To nebude aligátour, blesklo Jankovi hlavou. Okamžitě zabouchli a pustili se do zaklapávání závor, z druhé strany se ozýval vzteklý řev čehosi, co přišlo o chutnou svačinku o třech chodech. „Nažer se fízlů, durak!“ zařval Opičák.
Vstoupili do široké chodby. Flogistonová lampička zaprskala a hořák se zhroutil sám do sebe, na zdech byly naštěstí v pravidelných rozestupech plynové lampy. Chodba byla padesát kroků dlouhá a na jejím konci kovové dveře, které připomínaly průlezy, co jsou na lodích mezi přepážkami.
Opičák zatočil kolem, na krku mu vystoupily žíly jako provazy. Šlo to. Janek z podlahy sebral asi metrové páčidlo, připadal si s nějakou zbraní v ruce lépe, bezpečněji.
„Jdeme?“ zeptal se Opičák se šklebem.
„Jo,“ sekl drápem Oskar. „Jsou na druhé straně.“
„Kdo?“
„Všichni.“
Když mu dveře otevřel Rudolf, sluha hraběnky von Kazem, s puškou v ruce, Martina to popravdě překvapilo. V křesle v hale spočívala jako smrt bledá hraběnka s obkladem na čele a hned vedle ní klečela Claire. Dva muži v černých oblecích postávali u schodiště, pušky v rukou.
„A vy tu děláte co?“ probral se z šoku.
„Mysleli jsme, že jste mrtev!“ vykřikl teatrálně Duncan a vrhl se k němu. Chvilku to vypadalo, že ho obejme, ale rychle se nevhodného gesta vzdal.
„Kotel funguje?“
„Ano, pane.“
„Teplá voda je?“
„Ano, pane.“
„My sejdeme umýt, připrav oblečení. Pro mne domácí oblek a pro Marii něco najdeš v garderobě po matce. Chci se umýt, najíst a potom teprve zjistit, co se tady děje.“ Hraběnce věnoval jeden hraně lhostejný pohled, odstrčil ozbrojence u schodiště a vyrazil nahoru; nechával za sebou mokrou stopu hnusu.
Pět
Ocitli se na ochozu těsně pod stropem podzemní jeskyně. Shlíželi dolů na nekonečné řady zmrtvělých strojů. Část jeskyně po jejich levé straně však vypadala až moc živě. Bylo tam umístěno mnoho desítek shora otevřených boxů, z nichž zářily emanace z lahviček. Každý box měl čtvercový půdorys o hraně dva metry. V boxu se pomalu pohyboval člověk s kovovým postrojem na hlavě a na hrudi. Od „přihrádek“ vedly stovky kabelů k plošině na levé straně a tucty trubek na druhou stranu k masivnímu stroji. Na vyvýšené plošině stáli muži v alchymistických overalech. Měli před sebou spousty ovládacích prvků a zařízení se záznamovými jehlami. Mezi nimi se proplétali homunkulové. Ze všeho doslova vystupoval ohromný pólovací generátor uprostřed plošiny, bylo vidět paprskové propojení mezi dvojicí mohutných měděných pólů.
„Ovládají je,“ skuhral homunkulus. „Oni je přes jejich sny ovládají.“ Všimli si, že lidé v boxech se neustále dotýkají fiol naplněných světlem. „Mysleli jsme, že se jim nepovede uvést ten vynález do provozu.“
„To jste nepoznali?“
„Ne. Musí v tom být zrada někoho z tribunálu.“
„To tady nevyřešíme! Jak to zastavíme?“
Oskar se podíval na Janka: „Myslel jsem si, že něco vím, ale tohle je moc. Samé zrady a lži.“
Janek nepřestával zírat na mumraj pod jejich nohama. Okolo pryží izolovaných kabelů běhali přikrčení mužíci, které nedokázal zařadit, z konektorů u boxů i u plošiny vyletovaly metr dlouhé namodralé výboje. „Jak to myslíš? Moc ti nerozumím.“
„Vy jste si mysleli, že jenom máte najít homunkula, a já si také myslel, že mám jenom najít homunkula. Jenže“
„Jenže?“
„Všechno je jinak. Někdo se snaží ovládnout město! Ale kdo? Von Papen? Hraběnka a její lidé? Tribunál?“
„Co budeme dělat?“
„Musíme zničit mašinu dole, to v každém případě“
„Jsou tu trpajzlíci!“ Vykřikl nadšeně Opičák, ukázal na partu ozbrojených trpaslíků, kteří se k nim blížili po ochozu z pravé strany. Nebyli sami, skrývali se za půltuctem automatonů.
„Nebude lepší pokusit se zmizet?“
Opičák si prohlédl stále rostoucí počet nepřátel, pokrčil rameny a usoudil, že pravděpodobně ano. Dali se na útěk.
Na ochoz se vřítil nadmíru rozvzteklený strážník v plné zbroji. Vyrazil dveře nahoře na schodišti, sešel tisíce schodů do hlubin, kde ho čekalo rozvzteklené chapadlovité Cosi, a sotva vyšel na podivný ochoz nad neskutečnou jeskyní, narazil do něj ilegální bojový automaton. Když se policista pustil do automatonů, bylo v tom více než pouze vědomí povinnosti. Drapl do rukou jednoho, zvedl ho a vrhl přes zábradlí ochozu dolů na podlahu jeskyně. Umělý člověk se rozlétl jako šrapnel. Janek se rozesmál, nikdy by nečekal, že zrovna jemu přijde na pomoc novopražská policie.
„Musíme dolů!“ sekl Oskar Janka bolestivě do lýtka. „Není čas!“
Janek vyhlédl přes zábradlí, na okamžik se mu zastavilo srdce. Muži s kovovými postroji na hlavách a obličejích se v jediném momentu všichni natáhli po lahvičce, odzátkovali ji a obrátili si ji k ústům. Všechno připomínalo synchronizovaný balet. Vypili lahvičky do poslední kapky. Janek si představoval, jak jejich odporné staré jazyky podobné hnusným umírajícím slimákům olizují hrdla lahviček a hledají poslední kapky opaleskující tekutiny. Toužebně čekal na jejich smrt. Nepřišla. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak se muži natahují po další lahvičce, zahazují zátky a zvedají ji k ústům.
Rozeběhl se ke skluzu, který viděl před sebou. Lidé v boxech do sebe lili jednu lahvičku za druhou. Jsou jako stroje, pořád všichni drží stejný rytmus.
Když se Martin vrátil shora, měl na sobě hnědý oblek, v přízemním salonu opět přibylo… tvorů. Okolo stolu sedělo na podlaze na půl tuctu homunkulů ve zbrojích. Snažil se udržet klid, nastěhovali se do jeho domu a dělali z něj válečné ležení, hned vedle krbu byla čtveřice mužů v černých přiléhavých oděvech s maskami na obličejích. Hlavní změnou však byla přítomnost stříbřité klece, u níž klečela hraběnka a cosi si potichu vyprávěla s jejím obyvatelem.
Zarazil se.
Už někde toho homunkula viděl.
Díval se na Rufuse, kterého jeho detektivní kancelář měla vypátrat. Tak prachy jsou v kýblu, pomyslel si, našli ho sami. Proč je v kleci?
„Co budeme dělat teď?“ Bitka na ochozu pokračovala, strážník měl sice výhodu výzbroje, ale jeho protivníci převahy. Otázka se zodpověděla sama, protože za sebou zaslechli kroky. Otočili se. Zpoza zrezlého přívodního potrubí vyšlo několik mužů a trpaslíků, v jejichž středu byl Krahujec a hned vedle něj hubený muž se širákem vraženým do obličeje. Nechyběli homunkulové. Opičák okamžitě šel s instinktem zabijáka proti muži se širákem. Janek si jako protivníka vybral Krahujce s nakadeřeným plnovousem.
Oskar skočil po ohromném homunkulovi a syčel: „Zzzrádce!“
Přesila byla nepřátelům na překážku, pletli se jeden druhému pod nohy. Janek udeřil kusem kovu Krahujce do obličeje, zlomil mu nos a rozrazil kůži na čele. Trpaslík padl na kolena a omdlel. Oskar sekl jiného homunkula předními tlapami proti očím, ten se vyhnul, ale v tu chvíli ho zasáhly jako beranidla Oskarovy nohy. Homunkulus odletěl.
Nejhorší výchozí pozici měl Opičák, protože ze štíhlého muže v širáku se vyklubal skutečný tanečník. Uštědřil těžkopádně vyhlížejícímu zápasníkovi dvě rány pěstí a odtančil. Opičák se zapotácel a ztěžka potřásal hlavou. V ten okamžik ho do prachu srazil skvěle mířený kop za ucho. Širák se pokusil hmátnout po Jankovi, ten o chloupek unikl a Opičák byl znovu na scéně. Hubeného zabijáka stálo podcenění protivníka několik zubů. Odkutálel se a jediným plynulým pohybem se ocitl zase na nohou v podivném postoji, který připomínal rohovnický kryt. Zbytek soupeřů se odsunul mimo, aby rváčům udělal místo.
„Kem! Kem!“ začali křičet muži i trpaslíci. Homunkulové se někam ztratili, stejně jako Oskar.
Kolotoč. Jinak to nazvat nelze. Kem zahnal Opičáka sprškou úderů pět kroků dozadu; potom udělal chybu, pokusil se opakovat trik s kopem. Opičák ho chytil za nohu a praštil s ním o podlahu jeskyně. Opičák se pokusil souboj ukončit dupnutím, ale protivník se odkutálel a znovu stál na nohou. Kulhal a jeho tanec ztratil pořádnou porci pružnosti.
„Kem! Kem!“
Opičák se rozhodl, Janek mu to viděl na očích. Postupoval jako stroj a zaháněl Kema, který dávno ztratil širák a ukazoval světu tuctovou tvář zrzka, do kouta. Nedbal na údery pěstí, otevřenou dlaní či malíkovou hranou, které na něj pršely. Nevšímal si kopů. Sám udeřil méně často, jenže vždy praštěly kosti.
Janek po očku sledoval děs v očích ostatních diváků. Vedle nohy se mu postavil Oskar, obličej potrhaný, jedno ucho téměř utržené. Po homunkulím způsobu se na Janka zašklebil a líně pokýval hlavou. On měl šichtu za sebou. A Opičákova směna nekončila. Kem ho poslal obzvláště vydařeným kopem k zemi. Opičák se přetočil v těžkopádné piruetě a ztěžka dopadl na záda. Do té chvíle deprimovaní Kernovi fanoušci vypukli v jásot a Oskar ztěžka dosedl, když viděl porážku svého favorita. Štíhlý Kem cosi zakřičel v Jankovi neznámém jazyce ke stropu jeskyně. Znělo to pyšně, vychloubačně a vítězoslavně. Poklekl k Opičákovi a štíhlými prsty namířil šíp malíkové hrany na jeho krk. Do obličeje mu vystřelila ruka s ulámanými nehty a prsteníkem vyvráceným v nechutně bolestivém úhlu. Kern odpadl stranou a během zlomku vteřiny na něm Opičák seděl a s ohromnými rozmachy ho mlátil do hlavy.
Jeskyní zaštěkaly výstřely. Všichni zvedli hlavu. Opičák spustil zkrvavené ruce a podoben prastarému bohu hrůzy se zvedl na nohy. U jeho nohou chroptěl stále žijící protivník. Rváč neměl v úmyslu ho zabít, ale pocuchal ho více než důkladně. Střelba zesílila. Pořád neviděli, odkud a kdo střílí. Nejdříve se všude vyrojily desítky mužů, stříleli z automatických projektilových zbraní kamsi nahoru. A pak to uviděl.
Od ochozů, kam až dohlédl, padal pomalý déšť černých uniforem. Kdo nosí černočerné uniformy?
Smrtihlavové z koloniálních jednotek.
„Omlouvám se,“ pronesla hraběnka a podívala se na Martina. „Využili jsme vás.“
Martin neodpovídal, jen pod stolem sevřel dlaně v pěst.
„Potřebovali jsme, aby si Papen myslel, že Rufuse unesli.“
„A on celou dobu byl u vás,“ dodal si odvahy Martin.
„Ano. Rufus patřil k Papenovi. To všechno, co se děje venku, je jejich společná práce. A my jsme předstírali, že nic nevíme, že Rufus je pořád náš spojenec.“ Homunkulus v kleci navztekaně zasyčel, ale neřekl nic. Hraběnka pokračovala: „Chtěli jsme odpoutat pozornost od faktu, že jsme Rufuse unesli sami, proto jsme vás najali.“
„Ale tohle všechno nevypadá, že to šlo podle plánu,“ sekl ostře Martin, kterému začínalo docházet, za jakého pitomce ho hraběnka a její lidé považovali. „Nezdá se, že plánování je vaše silná stránka, to byste asi nebyli u nás, ne?“
„Ne, plány se nepovedly,“ přiznala hraběnka. „Nečekali jsme, že Papen otevřeně zaútočí.“
„A tihle?“ ukázal Martin na podivné homunkuly ve zbrojích. „Co jsou zač?“
„Drápy. Ozbrojená tlapa tribunálu homunkulů,“ prohlásila, vracelo se jí sebevědomí, nebo alespoň jeho zdání. „Jsou na naší straně, spojili jsme se s loajální částí tribunálu,“ zabodla pohrdlivý pohled do homunkula v kleci.
Promluvil největší z Drápů: „Slibovala jste mír, lady, ale venku vypukla válka. Jestli se brzy něco nestane, Nová Praha shoří.“
Hraběnka se pokusila cosi namítnout, nedostala prostor.
„Von Papen zbraň v podzemí dostavěl. Vidíme to na ulicích. Sebral duši tisícům našich bratrů i sester. Tribunál skončil. Ve městě není tolik skutečných homunkulů, aby mělo smysl podobnou instituci vůbec mít.“ Tlapou s dlouhými ostrými drápy ukázal na klec.
„Nemůžeme ho vydat!“ vyhrkla hraběnka. „Potřebujeme ho jako důkaz proti Papenovi!“
„Dlužíte nám ho. Přišli jsme o tisíce homunkulů, a udělal to on. Prodal je…“
„Naše dohoda byla jasná!“ vykřikla hraběnka. „Musíme zlikvidovat. Papena, teprve potom se bude řešit ostatní! Papen je na svobodě a naši lidé jsou rozprášení po městě. Všude se bojuje! Potřebujeme Rufuse, abychom měli důkaz proti Papenovi!“
„Nezajímá nás politika. Tribunál udělal chybu, že s vámi spolupracoval. Rufus a jeho přívrženci nás zradili pro von Papena, zbytek nás zradil pro vás. Chceme jeho hlavu.“ Komando Drápů se semklo do nebezpečně vyhlížející falangy a lidští válečníci se stáhli blíže hraběnce a kleci, v níž se choulil předmět sporu.
Martin stál nerozhodně uprostřed bitevního pole a s hrůzou si uvědomoval, že jeho sympatie patří obrněnému Drápovi! Krásná hraběnčina tvář nepřinášela nic jiného než touhu po moci.
„Mami!“ vykřikla Claire.
„Ticho!“ sekla po ní slovem i pohledem. Dívka uskočila, jako kdyby ji uštkl had. „Když prohrajeme, tak přijdeme o všechno!“ V očích se hraběnce zaleskly slzy vzteku.
„Dejte jim toho parchanta a Vypadněte,“ zavrčel Martin vztekle. „Vypadněte z domu. Nezajímá mě vaše politika!“ křičel. „Okamžitě se seberte a Vypadněte!“
„Ale, ale, přece takové zajímavé zasedání nerozpustíme!“ S dravčím úsměvem na sekeře podobné tváři sestupoval ze schodů vysoký muž v černočerné uniformě. Hned za ním sestupovala kohorta vojáků v černých uniformách. Co dělá koloniální pěchota v Nové Praze? Svírali v rukou cosi, co Martin poznal. Rychlopalná velkorážní opakovačka, poslední model vyrobený ve zbrojovkách v Pilsenu. Vražedná, robustní, elegantní. Všichni muži měli polní model, u kterého vede zásobníková spojnice do vaku s municí umístěným na zádech.
„Jak jste se sem dostali?“ vyhrkl Martin.
„Z nebe,“ odpověděl dravec v černé uniformě, generál Manfred Malik. „My přicházíme vždy z nebe a váš skvělý dům je přece uzpůsoben, aby se do něj člověk dostal i ze Zepelínu, že?“ Nikdo v místnosti se nehýbal, zejména hraběnčini ozbrojenci se snažili proměnit v sochy. Jeden špatný pohyb a nikdo nepochyboval, že generálovo komando by je proměnilo v krvavé řešeto.
Martin se ohlédl, hraběnčin mohutný potetovaný sluha a osobní stráž v jedné osobě stál v pozoru a salutoval. Tady máme zrádce, těch zrad je tu najednou příliš mnoho.
Mezi zajatce hodili jako posledního hubeného muže s vizáží fretky. Měl na sobě podvlékačky a elastický trikot, který na obou předloktích sákl krví. Muž se rozhlížel zmatenýma, rozostřenýma očima. Janek zahlédl konektory v lebce. Strážník. Vytáhli ho ze zbroje, vyrvali z loketních jamek kaný ly na přívod bůhví čeho a ovládací výstup z lebky.
„Musíme tu mašinu zničit,“ podotkl Oskar.
Černočerní vojáci je shromáždili v rohu jeskyně. Oskar, Opičák i Janek se od ostatních zajatců oddělili a seděli vzadu.
„Možná patří k hraběnce, když šli po von Papenových lidech, ale jsou to vojáci. Tu věc nesmí do rukou dostat nikdo.“
Pozorovali důstojníky úderných oddílů, jak se dohadují s lidmi i homunkuly na řídicí plošině. Mužstvo s napřaženými zbraněmi vyvádělo muže s kovovými postroji na hlavách z „přihrádek“. Ovladači – Janek si je tak pojmenoval – připomínali oživlé mrtvoly, spousta z nich sotva stojí na nohou a mají obličeje, krk i ruce pokryté odpornými vředy.
„Oni se s nimi nějak dohodnou,“ poznamenal nabroušeně Oskar. „Je jim jedno, jestli budou dělat pro von Papena nebo někoho jiného. Alchymistům něco nabídne, možná jim slíbí i více než von Papen, a oni s ním půjdou. Jejím všechno jedno, když budou mít přísun peněz na experimenty.“
„Vy jste udělali tu spoušť ve snílkovském obchodu?“ vpadl mu do řeči policajt.
Janek neochotně přitakal, i když Opičák zuřivě vrtěl hlavou a dělal na něj vzteklé nesouhlasné obličeje.
„Vy nepatříte ani k jedné té partě, že ne?“ zeptal se strážník.
„Ne,“ pravil hrdě Oskar.
„Zaslechl jsem, že tu věc chcete zničit. Jsem pro,“ zaskuhral strážník. „Pomůžu vám ji vyhodit do povětří.“
„Proč?“ nevydržel Janek.
„Zaprvé, vím, co to je. Zadruhé, jsou tu všude koloniální, a ty já jako mariňák nikdy nesnesu, a zatřetí, nešel jsem sem dolů, abych se nechal svléknout a hodit mezi tuhle sebranku.“ Pohrdlivě si odplivl směrem k ostatním zajatcům, bledým alchymistickým pomocníkům, trpaslíkům a troskám jednotek vysokých bledých ozbrojenců.
„Co o tom víš?“ otočil se k němu Oskar.
„Mluví se o tom mezi policajtama delší dobu, ale ptát se je o hubu.“ Pokrčil rameny. „Mezi normálníma lidma je to možná tajemství, ale my víme, co se ve městě děje. Všechny dohody, podvody, kšefty mezi lidma a homunkulama. O podobném stroji jsem slyšel, když jsem sloužil u maríny, uvažuje se o něm od chvíle, kdy se zjistilo, že jde destilovat sny. Vždycky jsem si myslel, že je to pitomost, stejná jako kámen mudrců nebo podobný kraviny…“
„Co uděláme? Nemáme zbraně a je nás zatraceně málo!“
„Já bych plán měl,“ překvapil všechny Opičák. Od něho nikdo proveditelný plán nečekal. Přesto ho – možná z překvapení – nechali mluvit. A čím déle mluvil, tím více všem docházelo, že jeho plán je možná obtížně proveditelný, šílený, ale pravděpodobně jako jediný má šanci na úspěch.
Martin sledoval, jak koloniální pěšáci odzbrojují všechny v místnosti, pouze homunkulové jim způsobili bolest hlavy. Jak z nich dostat zbroje, když se zdají být součástí těl? Polovina komanda homunkuly obklopila a odvedla dozadu k hospodářským místnostem. Sluha Rudolf ignoroval hraběnčino překvapení a hrubě odstrčil její dceru, když se k němu vrhla, aby se dožadovala vysvětlení. Plány v plánech jiných plánů. Kdo to kdy řekl? Generál se v jeho domě bezostyšně roztahoval. Martin se pokusil s nenuceným výrazem v obličeji přejít ke schodišti. Drapnul ho jeden pěšák a dovlekl ke zhroucené hraběnce, připomínala dřevoryty unylých upírských krasavic z dobrodružných románů.
Někde hluboko pod nimi začalo cosi dunět, připomínalo to zvuk vzdálené bouře, jenže ze samotných hlubin země. Nejdříve se v ohromném cinkostnu pod schodištěm začala třást matčina sbírka porcelánových figurek. Jemný třas vyrovnaných řad drobných velikánů městských a říšských dějin nejhořejší police se pozvolna přenesl níže na zvířata, pokračoval na řemeslníky a obyvatele Nové Prahy, kde nechyběl Martinův nejoblíbenější žebrák. Ten se jako první překotil a spustil tragickou řetězovou reakci. V Martinovi se na okamžik zastavilo srdce, když si uvědomil, jak by mohla dopadnout vitrína v matčině pracovně. Éterické přízraky z plání! Vzdušné olihně a tvorové z kolonií! Vykřikl a vyskočil na nohy. Natáhl se k němu jeden z pěšáků, aby ho umravnil, ale než stačil cokoliv udělat, všem podrazil nohy otřes, co překotil i cinkostn. Do rachotu masakrovaného porcelánu zaznívaly nadávky vojáků, pláč dívenky, generálovy rozkazy v bitevní řeči a Martinův jekot.
Hrabali se na nohy. V tu chvíli hraběnka popadla dcerku, a než se stačil kdokoliv vzpamatovat, vyběhla po schodišti nahoru. Martin je chtěl následovat, ale už na něj mířily hlavně opakovaček. S omluvným úsměvem zvedl ruce nad hlavu a posadil se na podlahu. Chvilku vyděšeně sledoval spoušť, co zbývala po matčině sbírce. Hraběnka s dcerkou nebyly jediné, kdo využil krátkého okénka v pozornosti strážných, po chvíli z vedlejší místnosti přišel pěšák a něco generálovi hlásil. Martin pochopil, že utekly Drápy. Pěšák měl na mnoha místech rozdrápanou zbroj.
Generál poslal půltucet pěšáků nahoru hledat hraběnku. Majitel sídla seděl na zničeném luxusním koberci a doufal, že hraběnka si všimla podivných zákonitostí spletitého prostoru, spousty chodeb, chodbiček a ještě větší spousty místností, komor a komůrek domu. Pokud budou s dcerou šikovné, nahoře je nikdo nenajde. Do domu vpadl vysoký důstojník a cosi generálovi vyprávěl, generálův výraz se změnil ze vzteklého v pološílený.
Šest
Rozhodli se využít skutečnosti, že zajatců bylo více než strážců. Z úderných oddílů zůstalo dole minimum, většina zabijáků se sebrala a kamsi vyrazila. Zbylí pěšáci se rozptýlili po jeskyni, a jak si Janek všiml, zkoumali každý stroj; měli s sebou lumiérky, všechno natáčeli. Na hlídání desítek zlomených zajatců zůstalo několik nepříliš pozorných ozbrojenců. Janek, bývalý mariňák a Opičák začali zajatcům vysvětlovat, jak zaslechli, že je chtějí pěšáci postřílet.
Bývalí ozbrojenci, kteří patřili von Papenovi, se vzepřeli strážným. Půltucet pěšáků byl odzbrojen a zajatci se vrhli proti nejbližším nepřátelům. Tentokrát byl moment překvapení na jejich straně. Než se pěšáci stačili rozkoukat, ocitli se pod palbou.
Janek následovaný Opičákem, policajtem i Oskarem běžel k plošině. Vyběhl na ni, jeden z alchymistů vykřikl a upozornil důstojníka. Oficír se obrátil s velkorážní pistolí v ruce. Opičák prolétl okolo Janka jako raketa a srazil důstojníka k zemi. Zazněl výstřel. Opičák se odvalil a nehýbal se. Oskar se vzteklým zaječením skočil důstojníkovi do očí a Janek nechtěl vidět, co mu homunkulus několika máchnutími drápy provedl. Policista chytil jednoho z alchymistů, sebral mu ochranné desky a roztrhl je, skrývala se v nich milimetr silná hliníková fólie.
„To stačí,“ zahuhlal a skočil ke generátoru.
Janek podrazil nohy vyzáblému starci, který se ho pokusil zastavit. Oskar zmizel za hranou plošiny v klubku s dvojicí homunkulích alchymistů, co měli stejný záměr jako jejich lidský spolupracovník. Policajtovi nic nebránilo, aby zastrčil fólii do energie mezi oběma póly. Nic dramatického, proud se přerušil, odrazil zpátky a policajt fólii vytáhl. Tok se na setinu vteřiny obnovil, tentokrát v opačném gardu, a to nemohly pevně nastavené póly přežít…
Obláček dýmu a generátor zmrtvěl.
Po krátké dohodě bylo jasné, že se generál hodlá v nejbližší době vzdálit. Na místě nechal trojici pěšáků a Rudolfa, prokletého barončina sluhu, který byl hlavním důvodem, že generál a jeho banda skončili v Martinově domě.
Vzdálená střelba zesílila.
Přiběhl posel, zkrvavený mladík v troskách zbroje. Vetřelci odešli do posledního. Dělo se něco, co jim rozhodně nehrálo do karet.
Zamrznutí na několik vynechaných úderů srdce. Potom ve skříni jednoho z ovládacích pultů explodovaly velké porcelánové válce. Zmasakrovaly polovinu osazenstva plošiny. Janek cítil, jak ho přes levou tvář švihlo cosi vařícího. Pulsy přepólovaného generátoru přeskočily do vedení, které se táhlo k boxům s lahvičkami i k parnímu stroji. První začaly vybuchovat konektory u boxů. Fióly vybuchly najednou.
„Neměli bychom zmizet?“ ozval se od Jankových nohou hlas drsný jako rašple. Opičák se převalil na bok a pokoušel se zvednout
„Ty nejsi mrtvý!“ vykřikl Janek překvapeně a sklonil se k němu.
„Budou se muset víc snažit,“ šklebil se bolestivě Opičák.
Od parního stroje odlétly kulové blesky zeleného ohně. Pryží izolované kabely se utrhaly a předváděly šílený tanec, z jejich roztřepených konců sršela bleškovicová smrt. Jankovi prolétla nad hlavou salva z rychlopalných ručnic. Část pěšáků se vypořádala s osvobozenými zajatci a postupovala k plošině.
„Měli bychom zmizet,“ připomněl strážník. Z energetického sila vylétl kotouč energie o průměru několika metrů, narazil do stěny jeskyně a dolů se snesly tuny kamenné drti. Lahvičky pokračovaly v ohňostroji. Co se asi děje s původními majiteli jejich obsahů? Strážník Janka chytil za rameno a shodil z plošiny. Za okamžik vedle něj dopadl i se sténajícím a veškerý svět proklínajícím Opičákem.
Kam zmizel Oskar?
Strážník je dovlekl k hromadě zařízení, která pěšáci použili, aby zbrzdila jejich pád z ochozů jeskynního komplexu. Pomohl jim dostat se do postrojů. Nebyl čas nic vysvětlovat, strážník zapojil všechny tři postroje – v tu chvíli skočil omámenému Jankovi do náruče zkrvavený a potrhaný Oskar – chytil jednou rukou Janka, druhou rukou omdlévajícího Opičáka a vší silou se odrazil od podlahy jeskyně.
Jediným skokem se málem rozmázli o strop jeskyně, pod nímž se převalovala vrstva různobarevného dýmu. Dopadli na ochoz. Oskar se vysmekl Jankovi z náručí a pádil ke dveřím, kudy před nedlouhou dobou přišli.
Za nimi začaly do jeskyně padat úlomky stropu. Janek měl pocit, že mu praskne hlava. Strážník držel v ruce krátkou šavli se širokou čepelí, kterou kdesi sebral, okolo pasu si připnul opasek s granáty.
Janek se ve dveřích do šatny ohlédl. Na druhé straně jeskyně se z puklin valily tuny vody a zalévaly stroje na jejím dně. Gejzíry vody prolamovaly skálu a draly se do volného prostoru. Zaklapli za sebou těžké dveře a vydali se co nejrychleji na druhou stranu.
Když zavřeli i druhé dveře, Oskar vztekle zasyčel. Co zase? Chodbou se jim vstříc plazily desítky jako ruka silných hadů. Ne, žádní hadi! Chapadla! Janek si všiml, že spousta chapadel je poraněných, některá zkrácená, strážník musel příšeru pěkně pocuchat. Opičák sebral z podlahy orezlou tyč a začal do chapadel bušit.
Strážník se k němu přidal se šavlí, Janek alespoň dupal po tenčích, bál se, aby se mu jedno neobtočilo okolo kotníku a neodtáhlo ho pryč.
Chapadla zmizela stejně rychle, jak se objevila.
Muži a homunkulus se na sebe vítězoslavně podívali, předčasně. Dveřmi, v nichž zmizela chapadla, se začalo cpát cosi nechutného. Nejdříve se objevila hruškovitá hlava s věncem blýskajících se malých oček a ohromným zobákem, který by dokázal člověka přeštípnout vejpůl. Očka žhnula nezvladatelnou nenávistí. Když se hlava protáhla dveřmi, znovu se objevily stovky chapadel.
Janek mezi chapadly kličkoval a kopal do nich. Neměl žádnou zbraň a ani na podlaze se nic příhodného nepovalovalo. Jedno chapadlo se ovinulo Opičákovi okolo pasu, zvedlo ho nad podlahu a začalo ho otloukat o strop stejně jako o obě stěny. O mžiknutí oka později podrazila chobotnice nohy strážníkovi a ten z větší části zmizel v klubku škrtičů. Oskara Janek neviděl.
Co budu dělat?
Ve chvíli největší paniky si všiml řemenu s granáty, který musel strážníkovi v zápalu boje upadnout. Tady vytáhnout závlačku a hodit na cíl. Silou parního bucharu mu narazilo do hrudi chapadlo a on se poroučel k zemi. O tři vteřiny později se ozvalo vlhké plomp a chodba se naplnila zbytky hlavy chobotnice. Chapadla se chvilku zmítala v záchvěvu předsmrtné agonie a potom zvadla. Granát musel příšeře zapadnout do hladového zobáku a explodoval uvnitř.
Známou scenerii komínů, střech, arkýřů, štítů, lávek, antén, bleskosvodů a střešních generátorů narušovala spousta nových věcí. Celá společnost seděla v horní prosklené místnosti a hleděla na město, nad nímž vycházelo unavené slunce. Místy jsou vidět oranžová srdce požárů, které se šíří na všechny strany.
V plamenech stojí i majestátní budova hlavního nádraží, dominanta východního obzoru. Plameny musejí šlehat do výše mnoha stovek metrů. Kakofonie ranního města je pryč, vyvolávání prodejců pečiva, cinkání mlékařského vozu i otrocké káry, šílené blábolení opilců táhnoucích z hospod, rachot vysouvaných kovových rolet obchodů. Jen střelba! Bolestné výkřiky spojující se v mnohatisícový chór utrpení. Zvuky, které nechtějí pochopit ani pojmenovat. Na místech, kde se město zlomilo a propadlo do podzemí, stoupají k nebi sloupy bílého dýmu. Severní čtvrti se proměnily v ementál, do něhož každou chvíli s rachotem kdosi zespoda udělá novou díru.
Všichni sebou trhli v nečekaném souznění, když jedna z ementálových děr rozervala plynové vedení. Trativod poslal vysoko do vzduchu tucet velkých továren u řeky ve spektakulárním výbuchu plném přemetů střech a metání zdí na velké vzdálenosti.
I ovzduší nad Novou Prahou je poskvrněné a pošpiněné. Lépe nepřemýšlet, jaké látky obsahují narůstající oblaka dýmu. A mezi tím vším visí nad střechami věží, vodáren a městských činžáků vzdušné olihně, domestikovaní obři, které ovládají muži umístění přímo v jejich primitivních mozcích. Jedna z užitečných ukrutností, jež přicházejí z kolonií.
„Chtěla bych se někdy podívat do kolonií,“ pronesl dívčí hlásek a Janek ucítil, jak ho čísi prsty jemně pohladily po tváři.
„Já taky,“ řekl překotně.
Claire se od něj odpoutala a posadila se zpátky na židli vedle matky, která byla v posledních hodinách nezvykle tichá.
Podle počtu olihní se dalo odhadnout, že Malik s sebou přivedl do města dvě legie, málo k obsazení celého metropolitního sídla. Neohlíželi se na to, že se jim rozpadá půda pod nohama, a bojovalo se po celém městě. A nebyl to Malik proti von Papenovi nebo Malik proti tribunálu či von Papen proti místním domobranám. Všichni proti všem.
Martin se otočil na Janka: „Vyřešili jsme případ nebo ne?“
Janek se zašklebil a ukázal do rohu: „Homunkula máme, ne?“
Tam stála stříbřitá klec, v níž se do vzdáleného rohu schoulil Rufus a vyděšeně sledoval potrhaného Oskara, který z něj ani na okamžik nespouštěl oči.