Zkušené prsty násilím zvedly Mitchellovo levé oční víčko. Oslnilo ho bílé světlo. Proces se opakoval s pravým víčkem. Zamrkal a otočil hlavu, aby tomu unikl. Sevření povolilo. „Poručíku Greenau?“
Ležel na lůžku na ošetřovně. Nebyla to ošetřovna na Francisi Drakeovi. Páchlo to tam jinak, i hučení plavidla na pozadí znělo odlišně. Tady byl zvuk tišší, vzdálenější. Větší. S námahou pohnul paží. Bolela ho hlava. Cítil se, jako by prospal několik dní.
„Poručíku Greenau? Mitchelli?“ Postava vedle postele mu poskytla něco, na co se mohl soustředit. Byl to muž středního věku v bílé tunice, s úzkým obličejem a ustupujícími vlasy, který se na něj mračil. „Jak se cítíte?“
„Omámeně.“ Musel bojovat, aby udržel pozornost.
„Byl jste pod sedativy.“
„Mohl byste mi dát něco na pročištění hlavy?“
„Raději bych prozatím do vašeho systému nic dalšího nepouštěl.“
Přál si, aby se nemusel zeptat: „Kde to jsem?“
„Jste na stanici Zákon, poručíku.“
Stanice Zákon byla předsunutá operační základna a loděnice armády. Doletět k ní by Drakeovi trvalo několik dní a Mitch si na takovou cestu nevzpomínal. Na stanici bylo umístěno rovněž rozsáhlé zdravotnické zařízení.
Tiše, jako by se bál, že naruší nějakou křehkou součást výstroje, se zeptal: „Proč tu jsem?“
„Na co si vzpomínáte?“
Dorazil na můstek, měl mít směnu. Ohlásil se kapitánovi Scottově. Pak nejspíš zaujal své stanoviště u navigační stanice. Musel dělat svou práci, jako už stokrát předtím. Ohlásil se kapitánovi, palubní služební deník zaznamenal otisk jeho palce…
„Byl jsem na Francisi Drakeovi. Na můstku. Popřál jsem kapitánovi dobré ráno. Pak… si nevzpomínám.“ Zaťatými prsty promnul přikrývku, kterou byl zakrytý. Měl na sobě nemocniční košili, ne svou uniformu.
„To je v pořádku.“ Doktor se usmál, ale výraz měl plochý, umělý, byl to nucený pokus o správné chování k pacientovi. „Jsem doktor Dalton, jeden ze zdejších dozorujících lékařů. Kdybyste něco potřeboval, přivolávací tlačítko je na boku lůžka“
„Doktore…“ Mitchell se přinutil zvednout, převrátil se na bok a ztěžka se opřel o loket. Lapal z té námahy po dechu. „Co se stalo?“
Daltonův přístup byl neústupný, jako by už tento rozhovor během let vedl mnohokrát s jinými pacienty. „Nacházíte se na neurofyziologickém oddělení. Jste obeznámen s tím, co tady děláme?“
Rozbušilo se mu srdce, vyschlo mu v ústech. „Ano.“
„Přivezli vás sem, protože máte SDSV.“
Navigátoři tomu mezi sebou soukromě říkali mandová demence. Byl to degenerativní a neléčitelný stav. Jedno z rizik povolání. Přijatelné riziko.
„Já se ale cítím dobře. Necítím Až na ta sedativa…“ proč mu museli dát sedativa? „Nepřipadám si nemocný. Nejsem…“ Nejsem blázen.
„Já vím, poručíku. Je mi to líto.“
Mitchell se sesul zpátky na matraci.
* * *
Pečlivě sledoval plynutí času. Připadalo mu to důležité, aby dokázal, že není nemocný. Všechno, co dělal, muselo být normální a zdravé. Nebyl nemocný a doktor se mýlil.
V polovině svého prvního probděného dne zaslechl hlasy ozývající se z kanceláře vedle ošetřovny. Jeden patřil doktoru Daltonovi. Pookřál, když zaslechl ten druhý: kapitán Crea Scottová.
Dalton říkal: „Předtím se u něj žádné symptomy neprojevily?“
Když Scottová odpověděla, její obvykle suverénní hlas byl tlumený a lámal se: „Neprojevily. Vím, po čem se dívat. Na začátku směny byl v pořádku, a o hodinu později řval něco o létajících opicích na pravoboku…“
Mitchell ležel zcela nehybně.
„Od chvíle, co je tady, se u něj žádné symptomy neprojevily. Nevzpomíná si ale na nic z toho, co se stalo. Dokud mu neuděláme testy, nebudeme vědět, jak je poškození rozsáhlé.“
„Mohl by to být omyl? Nemohlo by to být něco jiného?“
„Osobně jsem prozkoumal palubní deník, kapitáne.“
„Mohla bych ho vidět?“
„To by nemělo vadit.“
Mitchell ležel zády ke dveřím, takže je neviděl vstoupit. Neobrátil se, dokud kapitán Scottová neřekla: „Poručíku Greenau?“
Stála několik stop od postele. Drobné tělo měla napjaté, paže překřížené. Obličej měla utahaný, vypadala o deset let starší, než když ji viděl naposledy… kdy?
Posadil se a úlevně se usmál. Jako by ho přišla zachránit nebo tak něco. „Kapitáne Scottová. Rád vás vidím.“ Neoplatila mu úsměv. „Jak se cítíte, poručíku?“
„Pořád jsem omámený po sedativech. Ale jsem v pořádku. Cítím se dobře.“ Střelil pohledem po doktoru Daltonovi, aby se ujistil, že to slyšel.
„To je skvělé.“
„Kapitáne, nechápu, proč jsem tady.“
„To nevadí. Jenom odpočívejte. Nedělejte si s tím starosti.“ Položila mu ruku na rameno, pak sklonila hlavu a odvrátila se. „Něco jsem provedl, že? Co jsem udělal?“
Neotočila se k němu zpátky. Její hlas byl bolestně pevný. „Hlavně se opatrujte, Mitchelli. Nedělejte si starosti.“
Dalton ji následoval ven z místnosti a Mitchell zaslechl, jak kapitán říká: „Bude tady v bezpečí?“
„Ano. Natolik, nakolik je to jen možné.“
Pak Scottová tichým a rozzuřeným hlasem řekla: „Postarejte se, aby si nikdy nevzpomněl na to, co se stalo.“
Dveře se odsunuly, pak se zase zavřely a kapitán byla pryč.
* * *
Přitiskl palec na palubní služební deník, popřál kapitánovi dobré ráno, došel ke své stanici…
Pamatoval si jenom tohle, protože to byla rutina, kterou prováděl pořád dokola po celé roky. Opravdu si vzpomínal na ten den, nebo na nějaký jiný?
Ve srovnání s kajutou, kterou měl na Drakeovi, byl jeho zdejší pokoj prostorný, dva a půl krát dva a půl metru, s postelí, stolem, počítačovou konzolí a soukromou umývárnou. Po celý svůj dospělý život spával v kamrlících s úzkou postelí a skříňkou na osobní věci. O umývárny se dělil s ostatními mladšími důstojníky. Kdo by potřeboval víc? Kdo kdy trávil čas ve svém pokoji. Vždy byl příliš zaměstnaný.
Dveře pokoje se zamykaly zvenčí. Bez doprovodu jej opustit nemohl. Zřízenci mu přinášeli jídlo a pak se vraceli pro podnosy. Mitchell zaznamenal dva, Baze a Jareda, střídali se na směny. Byli zdvořilí. Když jim Mitchell poděkoval, usmáli se na něj. Každý den dostával čisté oblečení – světlemodrou nemocniční košili. Když právě neměl terapii, mohl si na konzoli číst nebo sledovat zábavné pořady, aby zabil čas.
První noc nespal, jenom ležel na lůžku, civěl na vyboulený bezpečnostní monitor na stropě a přemýšlel, jestli to není nějaký test.
* * *
Druhá doktorka, se kterou přišel do styku, se chovala s vyrovnaně optimistickým profesionalismem, a Mitchell k ní ihned pocítil nedůvěru – bez jakéhokoliv dobrého důvodu, kromě toho, že žádný člověk nemohl být vším skutečně tak nadšený. Když ho Baz přivedl do její laboratoře, se sebezapřením jí potřásl rukou.
Její pracoviště bylo poněkud přívětivější než ostatní části nemocnice. Na stole se mezi zapomenutými lahvemi s pitím a psacím náčiním povalovaly hromady příručních terminálů. Přes opěradlo židle byl pověšený svetr. Z displejů na zdi zářily fotografie: jeden obrázek lidského mozku za druhým, s barevně kódovanými a označenými částmi.
Doktorka – tmavovlasá žena s krátkými vlasy a dychtivým úsměvem – obešla stůl. „Poručík Greenau? Jsem doktorka Ava Keeseyová. Budu dnes zahajovat vaši terapii.“ Podala mu ruku.
„Ne doktor Dalton?“
„Vyžádala jsem si váš případ. Doufám, že je to v pořádku?“
Nevěděl, jaké možnosti má na vybranou, proto mlčel.
„Posaďte se sem, poručíku.“ Dovedla ho ke křeslu se sklopným opěradlem obklopenému neidentifikovatelným vybavením. Opatrně se do něj posadil. Polstrování se přizpůsobilo tvaru jeho těla a poskytlo mu oporu. Opěradlo se sklápělo tak dlouho, dokud neležel vodorovně.
„Máte nějaké otázky, než začneme?“
„Je Drake pořád v doků?“
„Nevím. Můžu vám to zjistit.“
Její úsměv byl falešný. Nemyslel si, že mu to zjistí.
„Co se stalo? Proč jsem byl přivezen sem?“
„Bude lepší, když si na to vzpomenete sám, než abyste si vytvářel falešné vzpomínky na základě toho, co vám řeknu. Kdybyste prosím mohl položit hlavu, chtěla bych začít se skenováním.“ Chladnou rukou položenou na jeho čele jej zatlačila do opěrky pro hlavu. „Už jste někdy prodělal kortikální mapování, že?“
„Ano.“ Každému navigátorovi ho dělali na začátku kariéry. Byl to standard.
„Takže o tom víte vše. Jen se Uvolněte.“
Kolem temene se mu sevřely přístroje, k pokožce na hlavě se mu přitiskly senzory, lechtaly ho v chmýří vlasů. Zahleděl se přímo nahoru na špinavě bílý strop.
„Slyšíte mě?“ zeptala, se.
„Ano.“
„Chci, abyste pohnul levým palcem. A znovu. Levým ukazováčkem. A znovu. Levým prostředníčkem. A znovu.“
Tak to pokračovalo dál, celou škálou motorických dovedností, pak napříč spektrem smyslových vjemů. Keeseyová mu přehrávala hudbu a zvuky, nabízela mu různé chutě, vkládala mu do dlaní brusný papír a bavlnu, výsledky zaznamenávala s přímočarou efektivitou.
„Teď vám ukážu nějaké barvy, každou z nich na pár vteřin. Dávejte prosím pozor.“
Do zorného pole nad židlí se zhoupla obrazovka a se zábleskem se probudila k životu. Objevila se na ní sytá modrá, zelená, žlutá.
Přešel k navigační stanici, vklouzl do svého křesla a připoutal se. Připravit na skok za tři, dva… na monitoru se objevila změť barev. Nesprávných barev, kroužily tam jako predátoři – Oranžová, červená, fialová. Mitchell zamrkal. Na obrazovce se postupně objevily plné čtverce. Neškodné.
„Kolik je dva plus dva, poručíku?“
„Čtyři.“
„Čtyři krát čtyři?“
„Šestnáct.“
„Šestnáct na druhou?“
„Dvě stě padesát šest.“
Žlutá, oranžová, červená.
„Děkuji.“
Nesprávné barvy. Byly to nesprávné barvy.
Keeseyová se vzdálila, podpatky cvakaly na tvrdé podlaze laboratoře. Zůstal připoutaný ke křeslu, nemohl otočit hlavu. „Můžu se posadit?“
„Za minutku, poručíku.“
Přál si, aby mohl vidět, co doktorka dělá. Slyšel cvakání, pohyby, možná prsty ťukající do klávesnice, nebo přístroje přesouvající se na místo. Všechny ty zvuky byly nevysvětlitelné.
Vyčkal celou bolestivou mlčenlivou minutu, než řekl: „Doktorko?“
„Trpělivost, poručíku. Chci získat trochu víc dat.“ Zněl jí hlas vystresovaně? Nejistě?
Prošla celou sekvencí ještě jednou a vygenerovala druhou kortikální mapu. Konečně ho uvolnila z přístrojů.
„Co se děje?“ zeptal se a posadil se.
Její úsměv se nijak nelišil od toho, který mu věnovala na začátku sezení. „Kolik toho víte o SDSV?“
Syndrom disfunkce synaptických vazeb. Byl to strašák, nestvůra číhající ve tmě. Cena, kterou platili za překročení prázdnoty. Někteří lidé říkali, že M pohon znásilňuje fyzikální zákony a vesmír si za to vybírá cenu někde jinde: v myslích navigátorů, kteří vybírají trasy napříč nereálnem. Jejich mysli se stávaly… nelineárními.
„Ovlivňuje neurální uspořádání mozku,“ odpověděl.
„Vyvine se, když se některé z neurotransmiterů nedostávají k sousedním neuronům a místo toho začnou stimulovat neurony ve vzdálených částech mozku. Snížení stimulace, které se našim pacientům dostává, může zabránit ve vývoji chybných spojení a tím zamezit zvětšování škod. To znamená, že je potřeba pacienty chránit, možná víc, než se zdá rozumné. Až budu mít možnost prostudovat si vaše skeny, dostanete ode mě instrukce.“
„Pořídila jste dvě mapy. Je to obvyklé?“
„Jenom si ověřuji data, poručíku.“
Nevěřila tomu, co viděla poprvé.
„Já si ale nepřipadám nemocný.“ Kdyby byl opravdu v pořádku, nemusel by to neustále opakovat.
„A my chceme, aby to tak zůstalo.“
Osobně ho doprovodila zpátky do pokoje. Jen tak se tady potulovat by mu nedovolili, že? Zajímaly ho každé dveře, všechny odbočky chodby. Všechna místa, kam by mohl jít. A kde je teď Drake?
Došli už téměř k jeho pokoji, když se najednou rozezněl křik, jehož ozvěna se odrážela od zdí. Chodba zahýbala v souladu se zakřivením stanice. Křik se ozval před nimi, těsně mimo dohled.
Keeseyová porušila nacvičené chování. „Zůstaňte tady.“ Sevřela mu paži a postrčila ho proti zdi, jako kdyby ho tam mohla přilepit.
Když odklusala, Mitchell ji následoval, až na místo, kde Baz napůl pomáhal a napůl vlekl třicetiletého muže v nemocniční košili přes otevřené dveře. Mitchell nedokázal poznat, jestli se z místnosti, která musela být pokojem onoho muže, snaží odejít nebo do ní vejít. Baz držel muže za ramena, jako kdyby ho jenom vedl, jenže ten zakopl a nohy se pod ním podlamovaly, jako by ho nedokázaly unést. Rozcuchané hnědé vlasy mu visely až na ramena, ruce měl přitisknuté k uším, tvář zkřivenou zmučeným řevem. Znovu vykřikl.
Keeseyová si k pacientovi klekla a pokusila se vzít do dlaní jeho tvář.
„Morgane, podívejte se na mě. Morgane! Soustřeďte se!“
Muž, Morgan, pevně zavřel oči a zavrtěl hlavou.
Keeseyová řekla: „Bázi, teď se o něj nemůžu postarat. Vezměte ho na ošetřovnu, za chvilku tam přijdu.“ Vytáhla něco z kapsy – náplast – a připlácla ji Morganovi na zápěstí. Přestal se tolik vzpírat, ale dál sténal.
Zřízenec přikývl a zvedl své břemeno. Vedl Morgana chodbou kolem Mitchella, každých pár kroků se zastavovali, protože se muž zlomil v pase. Baz ho narovnal a šli dál.
Keeseyová rychle popadla Mitchella za ruku a odvedla ho zpátky do jeho vlastního pokoje, vzdáleného jen několik dveří od těch Morganových. Odemkla dveře páskem na zápěstí a popohnala ho dovnitř. Odkládala ho do krabice.
„Co s ním je?“ zeptal se.
„Odpočiňte si, Mitchelli. Později si promluvíme o vaší léčbě.“
„Ale –“
„Má SDSV, Mitchelli.“
* * *
Seděl u svého mrňavého stolečku a předstíral, že je to navigační stanice na Drakeovi, samostatné oddělení přístupné průlezem v přední části vybavením přecpaného můstku. Tam, izolovaný od shonu v srdci lodě, monitoroval kalkulace, které umožňovaly M pohonu mrsknout lodí z jednoho bodu do druhého, napříč složeným prostorem. Byla to omračující cesta, kterou umožňovala komplexní fyzikální výstřednost pochopitelná díky pokročilé matematice. Mitchell byl nicméně romantik a dokázal si cestu představit – ne okamžitou manipulaci časoprostorem, ale závod napříč galaxií, při kterém hvězdy uhánějí kolem zahalené duhou Dopplerových barev a v brázdě za lodí se svíjí plyn mlhovin. Jako v dětských dobrodružných příbězích.
Kdyby tohle byla jeho židle na stanovišti, tak počítačová konzole by byla tady, obrazovka tady, monitor přiblížení tady, holomapy támhle. Kam letěli? Vzniklo to prázdné místo v jeho paměti předtím, nebo potom, co skočili? V takovém případě by lokalizoval odletové a příletové matice, vygeneroval by rovnice popisující koncové body v reálném prostoru, zkonvertoval by holografii…
Napadlo ho, že by některá část procesu mohla povzbudit jeho paměť. Spočítal tucet iterací stejné rovnice, variace v maticích, představil si graf, jenž by byl jejich zobrazením, představil si, jak podél toho tvaru cestuje. Tímto způsobem bylo možné popsat vesmír a všechny jeho stezky.
Stezka vytvořila záplavu barev – plyny zažehnuté kosmickým zářením, světlo vzdálených hvězd – a Mitch z těch barev znervózněl. Nikdy předtím se neobjevily.
Počítač musel být připojený k síti stanice Zákon. Drake tu zadokoval, takže v databázi stanice o tom musel být nějaký záznam. Možná, že do ní nahráli i palubní deníky.
Z pokojového terminálu měl mít přístup jenom k zábavě, ale po krátkém lovu zjistil, že materiály na čtení v knihovně zahrnují i kanál s každodenními zprávami stanice, jenž obsahuje i záznamy o dokování mezihvězdných lodí. Našel si výpisy zpřed několika týdnů a postupně je procházel.
M.D.S. Francis Drake zadokoval před týdnem kvůli dočasným opravám. Měl naplánováno, že bude pokračovat do loděnic Mil Div Sol k důkladnějším opravám. To v harmonogramu neměli. Drakeovi zbývaly ještě celé roky provozu, než bude potřebovat generálku. Ledaže se něco stalo. A něco se muselo stát, jinak by Mitchell nebyl tady. Palubní deníky, musí najít palubní deníky –
Obrazovka zhasla, počítač se vypnul. Byl odpojen od energie. To byla standardní procedura pro terminál, který někdo použil k neautorizovanému přístupu.
Civěl na své ruce roztažené na desce stolu. Dokonce se mu ani netřásly.
* * *
„Poručíku, opravdu bych ocenila, kdybyste neprováděl žádné výpočty,“ řekla Keeseyová.
Začal s fyzickou terapií – s běžeckým pásem, standardním zvedáním činek. Bylo to velmi nudné, ale doktoři ho bedlivě sledovali. Možná pro případ, že by začal zpívat ve chvíli, kdy chtěl jenom pohnout nohou.
Zastavil se. Běžecký pás se vypnul. „Cože?“
„Máte tam knížky na čtení, videa na sledování. Měl byste se vyhnout matematickým problémům.“
Zasmál se. Navigační matematika žila v jeho mozku stejně přirozeně, jako mu tlouklo srdce. Ani o ní nepřemýšlel.
„Váš úraz vyvolala matematika obsažená v navigaci,“ vysvětlila Keeseyová. „Nechci, abyste si to zhoršoval.“
„Doktorko, co bylo v nepořádku s mojí kortikální mapou?“ Poradila se s příručním přístrojem a nasadila své přívětivé chování. „Myslím, že by vám prospěla trocha socializace. Sejděte se s některými z ostatních pacientů, abyste si uvědomil, že tady nejste sám.“
Mitch ale věděl, že není sám. Viděl Morgana
* * *
Společenská místnost, kde měli stabilizovaní pacienti dovoleno se setkávat, byla oválná, pohodlná a pokrytá koberci. Vzbuzovala dojem bezpečného hnízda. Neměla žádné kouty, ve kterých by se dalo krčit. Na jedné straně stálo pár čalouněných křesel, na druhé byly stoly. Osvětlení pouze tlumené. U dveří stál na stráži zřízenec.
V místnosti seděli tři lidé v nemocničních košilích, všichni daleko od sebe. Jenom jeden z nich – žena s krátkými vlasy schoulená v jednom z křesel, kde si četla z příručního přístroje – vzhlédl, když se Mitchell a Keeseyová objevili ve dveřích.
Ostatní dva, muž a žena, seděli u různých stolů. Žena měla zavřené oči a pokyvovala hlavou do rytmu hudby, kterou slyšela jenom ona. Muž držel v ruce stylus a skláněl se nad příručním datapadem, do kterého tu a tam něco vyznačoval. Bylo na něm něco podivného, cosi malého a scvrklého. Možná to bylo tím, že měl na hlavě helmu, která mu sahala až k uším. Mitchell čekal, že začne každou chvíli bušit hlavou do stolu.
„Jaký má socializace smysl, když se tady nikdo s nikým nebaví?“ pošeptal Keeseyová.
„Mějte trochu trpělivosti.“ Mávla rukou k muži a ženě u stolů. „Pro Jaspara a Soniu je komunikace náročná, proto se izolovali. To ale neznamená, že by neměli trávit čas v blízkosti jiných. Ale tady tohle – to je Dora“
Žádné hodnosti, žádná příjmení. Jejich předchozí životy tady byly důkladně vymazány. Mitchell chtěl zpátky svou uniformu.
Doktorka ho dovedla do té části místnosti, ze které je s očekáváním pozorovala zmíněná žena. „Doro? Chtěla bych ti představit našeho nového rezidenta Tohle je Mitchell.“
„Ahoj, Mitchelli.“ Dora natáhla ruku a usmála se na něj. Mitchell v duchu vydechl úlevou. Zněla normálně. Dokonce přátelsky. Neměla sklony křičet.
„Baz vás za hodinu přijde vyzvednout,“ řekla Keeseyová a nechala je o samotě.
Dora ukázala na křeslo vedle toho svého. „Posaď se. Vypadáš nervózně.“
„Jsem nervózní. Myslím si, že sem nepatřím.“
„Protože nejsi blázen. Protože nejsi jako oni.“ Ukázala hlavou na ostatní.
„Ne. Nejsem.“
Dora mu věnovala falešný kočičí úsměv. „Proč tě sem poslali?“
„Nevzpomínám si.“
Poklepala si po nose a její úšklebek se rozšířil.
„A proč jsi tady ty?“ zeptal se.
Ostýchavě sklonila hlavu. „Bylo to spiknutí. Kapitán mě neměl rád. Někteří z členů posádky nesouhlasili s jeho rozhodnutím, že mě zamkne. Vrátí se pro mě a dostanou mě odsud.“
A to se chovala tak normálně.
„Ach,“ řekla „Teď se na mě díváš, jako když si myslíš, že jsem taky blázen.“
„Dostanou tě odsud? A co pak? Stanou se z vás piráti?“
„Hm, to by mohla být legrace. Ty jsi o tom nesnil, když jsi byl dítě? Že budeš pirátem a budeš se prohánět vesmírem a zažívat všelijaká dobrodružství?“
„Chtěl jsem zachraňovat nevinné kosmické lodě před zlými piráty. Děti nikdy nesní o tom, že budou zlými piráty. Vždycky chtějí být těmi hodnými.“
„Žádní hodní piráti nejsou.“
Mitchell ukázal na Jaspara a Soniu. „Víš o nich něco?“ Dora se v křesle opřela „Jaspar celou dobu jenom luští křížovky – pro šestileté děti. Sonia s tebou bude mluvit, ale nebude to dávat žádný smysl. Běž to zkusit.“
Napůl očekával, že je to nějaký druh přijímacího obřadu – ponížit nové dítě ve škole tím, že ho pošlou hledat něco, co tam není. Stejně ale přešel přes místnost k druhé ženě. Byla neupravená, ale hezká. Bylo jí kolem třiceti, jako jim všem, protože to byl věk, kdy měla mandová demence tendenci udeřit.
„Ahoj,“ pozdravil ji a posadil se do křesla naproti ní. Zvedla k němu pohled. Oči měla napuchlé, propadlé, unavené. Světlé vlasy potřebovaly rozčesat.
„Já jsem Mitchell. Jsem tady nový, tak jsem si řekl, že se představím.“
V kontrastu k předchozímu pokyvování hlavou teď seděla takřka nehybně.
„Dora říkala, že se mnou budeš mluvit.“
„Glass. Koncert pro housle,“ řekla váhavým hlasem. Mitchell zaskočeně zamrkal. „Co to znamená?“
V očích se jí zatřpytilo. Objevila se v nich jakási jiskra, záblesk. Pochopení. Vědomí. Něco, co nebylo šílené. Jako by hleděla mřížemi klece.
„Chopin. Opus 28, preludium číslo 6.“
Skladatelé. Hudba. Vyslovovala názvy hudebních skladeb jako by to něco znamenalo. Civěl na ni, přál, si aby jí rozuměl, a bylo to jako hledět do vlastní budoucnosti.
„Chopin. Opus 28, preludium číslo 6,“ zavolala za ním, když se otočil k odchodu. Měla prosebný pohled, ale on nechápal, co chce. Snad kromě toho, že chce odsud, stejně jako on.
Zkusil si pak promluvit s Jasparem, ale ten se k němu obrátil zády a nastavil mu před oči špinavě bílou klenbu své helmy – která ho chránila před čím vlastně?
Vrátil se k Doře, která mu to vysvětlila: „Sonia bývala hudebnice. Demence jí předrátovala hudbu a jazyk. Keeseyová si myslí, že existuje nějaká korelace mezi její náladou nebo situací a tím, o kterých skladbách mluví. Chápeš, jakože pochod Valkýr ‘znamená Jsem naštvaná‘. Já si myslím, že je to jenom kouřová clona, že se před všemi schovává.“
„Vypadá to, že něčemu naslouchá.“
„Hudbě ve své mysli. Doktoři ji nenechávají poslouchat skutečnou hudbu. Mají obavu, že by to ‘upevnilo nesprávné nervové spoje‘.“ Docela dobře napodobila Daltonovu plochou intonaci. „Znala jsem ji, předtím. Vytvářela si asociace mezi jednotlivými kroky navigace a různými skladbami. Říkala, že zvuk startujícího M pohonu odpovídá úvodním tónům předehry k ‚Figarově svatbě‘. Pak to šlo všechno k čertu, řekla bych.“
Když vás zamknou do místnosti plné šílených lidí, existuje nějaká šance, že nejste blázni?
„Víš, dříve nebo později tady každý spáchá sebevraždu,“ řekla tiše. „Celé tohle místo je jenom neúspěšný pokus zabránit nám, abychom se zabili. Ale každému se to podaří. Nemůžou nám pomoct. Tohle není nemocnice, tohle je hospic.“
„Jak to můžeš vydržet?“ zeptal se jí tiše.
Ukázala na příruční přístroj v klíně. „Beru to jako šanci dohnat četbu.“
„Poručíku? Je čas odejít.“ U ramene mu stál Baz. Mitchell si nebyl vědom, že přišel. Pokorně se nechal zřízencem odvést.
* * *
Ve svém pokoji se zaposlouchal do skladby, kterou Sonia zmínila, do Chopina. Z terminálu se něžně linula smutná klavírní melodie, jako hlas ducha. Přemýšlel, co to pro ni asi znamená.
Dora se mýlila: tohle není místo, kde se navigátoři zabíjejí. Keeseyová se mýlila: on není nemocný. Nepřestával se snažit vzpomenout si na to, co se na Drakeovi stalo. To, na co Scottová nechtěla, aby si vzpomněl. To, na co doktoři nechtěli, aby myslel.
Přihlásil se, řekl dobré ráno kapitánovi, šel ke své stanici. Zbývá nám hodina, než budeme muset skočit, poručíku. Prvním krokem k zahájení skoku byla identifikace příletové matice a ukotvení souřadnic. Další krok: konverze holografie lokálního prostoru z manifoldního do smyčkového zobrazení. Opět jedna standardní počítačová operace, která přesto vyžaduje monitorovat.
Nakonec navigátor, lidský prvek, potvrdí optimální odletovou matici vygenerovanou navigačním systémem, nebo vybere alternativu. Pak M pohon prostrčí loď maticí, aby se objevila napříč mezihvězdným prostorem v požadované příletové matici. Na určité úrovni, i když jenom intuitivně, musel chápat matematiku, která propojovala oba konce lodní cesty.
Tím, že si připomínal rutinu, se nutil procházet svým zhroucením, okamžik po okamžiku.
Potvrdil odletovou matici – a ta byla chybná. Barvy kolem ní vířily jako světlo řítící se vstříc vlastní smrti a prostor, kterým měla loď cestovat, byl ústy čekajícími, aby je mohla pozřít. Nebyla to odletová matice, ale černá díra. Barvy byly nesprávné, matematika byla nesprávná, počítač byl rozbitý –
„Mitchelli! Podívejte se na mě.“
Skláněla se nad ním Keeseyová. Chladnou dlaní se dotýkala jeho tváře. Pokožku měl lepkavou potem a srdce mu uhánělo jako o závod. Nedokázal ovládnout dech. Vzduch mu procházel krkem s drsným sípáním. Ležel na podlaze ve svém pokoji. Doktorku muselo přivolat nějaké poplašné zařízení.
„Co se děje, Mitchelli? Co se stalo?“ Její zájem byl profesionální, bez emocí.
„My… myslím, že jsem si na něco vzpomněl.“
„Dokážete to popsat?“
Musel mluvit velmi opatrně. Nechtěl říct něco špatně. Musel říct něco, čím by se to celé vysvětlilo. „Viděl jsem barvy. Byly nesprávné.“
Zamrkal a odvrátil hlavu, nebo se o to aspoň pokusil, ale Keeseyová jej přidržela na místě. Za ní stál Baz. Kdesi poblíž hučel ventilátor.
„Vyprázdněte svou mysl, Mitchelli. Nechte obrazy odplout, dokud neuvidíte nic.“
Poslechl klidnou radu své psychiatricky a barvy vybledly. Baz k němu přistoupil s lahví a nabádal ho, aby se napil. Mitchell poslechl. Po rehydratační tekutině se z nějakého důvodu cítil slabší. Neměl by všechnu tuhle pozornost a péči potřebovat. Není nemocný.
„S počítačem nebylo něco v pořádku,“ pokusil se jim říct. Tím by se všechno vysvětlilo.
Keeseyová psala do svého příručního přístroje a při tom mluvila „Vaše kortikální mapy ukazují chybné propojení uvnitř zrakového centra mozkové kůry. Nemůžete věřit vlastním očím, Mitchelli. Vím, že to bude těžké, ale chtěla bych, abyste v nejbližších pár dnech omezil vizuální stimulaci. Můžu vám dát pásku přes oči, jestli chcete.“
Pásku přes oči? Jako když Sonii vzali hudbu.
„Co si to zapisujete?“ zeptal se. Možná by se neměl dívat. Tohle myslela tou vizuální stimulací?
„Jenom nějaká cvičení, která vyzkoušíme při vašem dalším sezení. Musíme stabilizovat nefunkční oblast zrakového centra Prosím, jestli můžete, nechte své oči odpočívat.“
Pokud by dokázali zredukovat jeho svět na droboučkou krabičku bez myšlenek, pak by mu vůbec nic nemohlo ublížit. Mohli mu dát pásku přes oči. Pořád ale hodlal pokračovat ve snaze vzpomenout si.
* * *
„Zaslechla jsem, jak si o tobě Dalton a Keeseyová povídají,“ sdělila mu Dora Seděl ve svém obvyklém křesle se zavřenýma očima Nepomáhalo to. Kdyby jen dokázal přijít na to, co bylo‘ v nepořádku s počítačem…
„Daltona jsi musel vylekat k posrání,“ pokračovala „Vypadá to, že si myslí, že bys měl být celou dobu zamčený a přivázaný. Musel jsi udělat něco působivého. Na druhou stranu, Keeseyová si myslí, že jsi klíčem ke svatému grálu, který nás všechny zachrání.“
Dora se mýlila: tohle nebyl hospic, byla to laboratoř. Mezihvězdné cestování probíhalo už stovky let a oni pořád nepřišli na to, jak zabránit mandové demenci nebo jak ji léčit. Proto byli tady. Byli daty.
„Nevím, proč by si měl kterýkoliv z nich myslet to, co si myslí.“
„Dovol, abych se tě na něco zeptala. Co je to mandová navigace? Je to matematika, nebo se to odehrává v mysli navigátora? Chápeš, matematika sama nestačí. Jinak by to všechno mohly dělat počítače. Ale ne… potřebují nás, abychom to zpracovali. Ne každý může být navigátorem. Navigátor musí chápat, co počítač dělá, když přechroustává čísla. Všechny ty testy schopností – měří nás, ujišťují se, že máme ten správný typ mozku. My jsme klíč. Tak proč má Obchodní cech tohle zařízení?“
Naklonila se přes opěradlo svého křesla a ztišila hlas do úplného šepotu. „Cech nás sem neposílá, protože jsme blázni. Zavírají nás sem, protože se nás bojí. Nejde o to, že jsme nemocní. Jde o to, že nás nemůžou kontrolovat. Jsme příliš mocní a tahle nemocnice, tahle takzvaná nemoc, všechna ta sedativa, to je jediný způsob, jak nás můžou udržet pod kontrolou.“ Mocní? Byl navigátorem. Součástí posádky. Neudělal by nic, čím by někomu ublížil. „Nejsme zas tak zvláštní…“
„Co děláme, Mitchelli?“
„Kontrolujeme navigační systém M pohonu, potvrzujeme odletové a příletové matice –“
„Potvrzujeme je? Nebo je vytváříme?“
Civěl na ni. Musel přivřít oči před světlem a barvy vypadaly nesprávně.
Oči se jí ještě víc rozšířily. „Co kdyby se některý z nás naučil ovládat ten proces bez M pohonu, bez kosmických lodí? Co by nám to dalo?“
„Moc,“ odpověděl tichým hlasem.
„Některé z nás to dohání k šílenství.“ Kývla hlavou k Jasparovi a Sonii sedícím na stejných místech u stolů jako minule a ponořeným do týchž úkolů. „Ale někteří z nás jsou dalším krokem evoluce. Není to Bůh, kdo vytváří vesmír, je to matematika Když se ji naučíš, je z tebe Bůh.“
Mitchell vyhledal Baze a požádal o doprovod do svého pokoje. Trhl sebou, když k němu Sonia hladce došla a zastavila ho, než mohl dojít ke dveřím.
Dotkla se jeho ruky. „Prokofjev. Prokofjev.“
Mohl na ni jenom civět a přát si, aby rozuměl. Sonia sklonila hlavu, ustoupila stranou a nechala je projít.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Mitchell Baze. „Neznamenalo to vůbec nic.“
Došli chodbou dost daleko podél zakřivení stanice, aby jim společenská místnost zmizela z dohledu, když se rozezněl bzučák a Baz zvedl zápěstí s komunikátorem k obličeji. „Jo?“ Ozval se zoufalý hlas – podle Mitchella patřil druhému zřízenci. „Morgan srazil Daltona a zamkl se v dekompresní komoře.“
Baz se s křikem rozeběhl. „Sakra! Sakra, sakra…“
Mitchell běžel za ním, bačkory mu na podlaze trochu klouzaly. Takhle vypadala rebelie v oddělení mandové demence, takže to chtěl vidět. Baz zahnul za roh, mávl zápěstím s páskem, aby otevřel dveře, a Mitchell jej následoval na ošetřovnu.
Jared bušil do ovládacího panelu dekompresní komory a pořád dokola volal Morgana jménem. Baz se k němu připojil, tlačil do posuvných dveří komory, jako by je mohl otevřít hrubou silou. S ohledem na rozdíl tlaku vzduchu to bylo samozřejmě nemožné. Mitchell se zastavil ve dveřích. Keeseyová ho odstrčila stranou.
„Ach ne,“ vydechla hlasem plným zoufalství.
„Uzamkl ovládání a vypumpoval všechen vzduch,“ řekl Jared. „Nemohl jsem nic dělat. Snažil jsem se, ale nedokázal jsem ho zastavit, vážně ne.“
Keeseyová měla obličej zkroucený do výrazu, který mohl být uklidňujícím úsměvem nebo potlačovaným smutkem. Opřela se čelem o okno. „Kde je doktor Dalton? Je v pořádku?“ Jared ukázal dozadu na Daltona sedícího na podlaze a držícího si na hlavě studený obklad.
Když Mitchell vykročil ke dveřím komory, měl nohy jako z olova Došel velmi daleko. Musel to vidět.
Komora měla šedivou barvu a byla dost velká, aby se do ní vešla nosítka Morgan ležel na podlaze, zkroucený ve fetální poloze, nahý. Nemocniční košili měl omotanou kolem nohou. Tlumené světlo, které do komory dopadalo oknem, na něj vrhalo podivné stíny. Jeho pokožka se zdála stříbrná, pomalovaná tmavými cákanci prasklých krevních cév. Hnědé vlasy, které se mu vznášely kolem hlavy jako aureola, se zdály být rovněž stříbrné. Objímal se rukama, jako by tohle bylo to, co chtěl.
„Proč?“ zeptal se Mitchell s rukou položenou na dveřích. Jako by mohl sáhnout skrz, dotknout se ho.
„Vzduch dotýkající se jeho kůže řval,“ vysvětlila Keeseyová. „Cítil vzduch a slyšel ho jako řev. Snažil se toho řevu zbavit.“
„Nerozumím,“ řekl. Když se lidé ve vesmíru chtěli zabít, stačilo jim vypustit vzduch. Bylo to tak snadné.
„To je dobře,“ ujistila ho Keeseyová.
„Co tady dělá tenhle?“ zeptal se Dalton z druhé strany místnosti s prstem namířeným k Mitchellovi.
Keeseyová došla k doktorovi a dala se s ním do tichého rozhovoru, ale poslední Daltonova věta se rozlehla hlasitě.
„Je kruté dávat jim naději, Avo!“
„Pššt!“ zasyčela na něj.
Baz zůstal s Mitchellem, který civěl oknem na ležícího muže, svinutého v šedivých stínech.
Morgan otočil hlavu. Jeho oči se otevřely a setkaly se s Mitchellovým pohledem. Mitchell zamrkal a paží mu proběhlo zachvění.
„Není mrtvý.“ Přitiskl obě pěsti ke dveřím a naklonil se tak, až se nosem dotýkal okna. „Pohnul se je naživu!“
Baz se podíval. „Nepohnul se.“
„Pohnul!“
Morgan si otřel ruku o tvář a škubnutím otevřel ústa, která byla temná; bezedná a temná jako černá díra „Otevřete dveře! On žije!“
Baz ho popadl za ramena a přitiskl ho ke zdi vedle dekompresní komory. Keeseyová si stoupla před něj. Neviděl ji přicházet.
„Co jste viděl, Mitchelli? Řekněte mi, co jste viděl.“
„Na to není čas, musíme ho zachránit, musíme“ „Je pozdě, Mitchelli.“ Uchopila jeho hlavu do dlaní. „Řekněte mi, co jste viděl.“
Chtěl se od nich odtáhnout, vymanit se z jejich doteků. Chtěl mít mezi sebou a jimi prostor, protože jim nedůvěřoval. Jenže Baz ho držel pevně přitisknutého ke zdi a Keeseyová mu znehybnila obličej, takže nemohl odvrátit pohled. Stáhlo se mu hrdlo a jakýsi primitivní hlas uvnitř něj se pokusil zakňučet.
„Co jste viděl?“
Polkl, aby si hrdlo pročistil. „Otočil obličej. Podíval se na mě. Viděl jsem jeho oči, byl v nich život.“
„Má otevřené oči, Bázi?“
„Ne, doktorko.“
„Zamyslete se nad tím, Mitchelli. Bylo by to možné? V té komoře není žádný vzduch.“
Logika říkala ne. Zdravý rozum říkal ne. Znovu polkl, tentokrát proto, aby potlačil rostoucí nevolnost. Viděl, co viděl. Žádala ho, aby popřel pravdivost vlastního pozorování. „M pohon by taky neměl být možný,“ zaprotestoval. „Ale je.“
Keeseyová ho držela za jednu ruku, Baz za druhou. Jejich sevření bylo pevné, nemohl se jim vymanit. Kdyby se mohl dostat k Morganovi, ukázal by jim to. Zmítal se, kroutil, snažil se uniknout. Keeseyová sevřela jeho nadloktí mezi paži a tělo, vyhrnula mu rukáv a připlácla mu na zápěstí náplast. Paží se mu okamžitě rozlila vlna připomínající teplý sirup, zaplavila srdce, hlavu. Kolena se mu podlomila. Doktorka a Baz ho položili na podlahu.
Klekl si k němu stín ve tvaru Keeseyové. Přejela mu dlaní po obličeji, dotkla se jeho očí, zavřela mu víčka a svět potemněl. „Usněte, Mitchelli. Musíte se prostě vyspat.“
Snažil se pohnout rty, něco říct, vykřiknout, proklít je. Proklít je za to, že měli pravdu.
* * *
… o hodinu později řval něco o létajících opicích na pravoboku…
Prostor se dal popsat pomocí čísel a barev. Vodík planul oranžově, hélium zářilo rudě. Když ale barvy nebyly správné, nemohl –
Nemohl si vzpomenout.
Probudil se ve svém pokoji, ve své cele, na posteli. Když se posadil, zvedl se mu žaludek, tak si zase lehl. Viděl, jak se hýbe mrtvý muž, a nebylo to skutečné.
Nebo mu aspoň řekli, že to nebylo skutečné.
Navigátor říkal kapitánovi, které odletové matice použít. Byly to neviditelné oblasti prostoru, které mohl identifikovat jenom navigátor. Kapitán mu důvěřoval, že zná cestu. Kapitán Scottová mu vždycky důvěřovala. Byl zvyklý, že vidí věci, které jiní vidět nemohli. Pokud by pochyboval… Pokud by pochyboval, že dokáže vidět to, co jiní nedokážou… pak by už nikdy nemohl věřit sám sobě.
Morgan se mu snažil něco sdělit. Tím posledním pohledem, který mu věnoval, těma široce otevřenýma očima. Kdyby se Morgan skutečně chtěl zabít, existovaly snadnější způsoby.
Přemýšlel, co má asi Jaspar pod helmou. Jakou sebevraždu se pokusil spáchat?
Co když se ale Morgan nesnažil zabít? Šel na to konkrétní místo, jako by to byl jeden konec soustavy souřadnic cesty, kterou navrhl. Byla to matice, kterou našel. Potřeboval odtamtud odstartovat, aby se dostal na místo, kde doopravdy chtěl být – pryč odsud. Skok se nepodařil. To se občas stávalo.
Morgan se pokusil cestovat bez lodě a poslal Mitchellovi zprávu. Zahleděl se mu do očí a řekl mu že to skoro fungovalo. Mohli vidět to, co jiní ne.
Dveře se otevřely a v nich se objevila Keeseyová, usměvavá a šťastná, jako by nikdy k ničemu nedošlo. Chovala se jako doktor, který jde dát injekci dítěti.
„Zdravím, Mitchelli. Jak se cítíte?“ Byl přesvědčený, že čekala, až se probudí.
„Otupěle,“ odpověděl zpříma
„Sedativa ještě nevyprchala“
„Jaký je v tom rozdíl?“
Nevěděl, co je horší, jestli to, že s ním zachází jako s mrzutým puberťákem, nebo zjištění, že se tak chová. Nezbývala mu už žádná hrdost.
„Chtěla bych vám pomoct zjistit, co se děje uvnitř vaší hlavy,“ pokračovala. „Chci vám pomoct s věcmi, které nám kortikální mapa neřekne.“
Obrátil hlavu ke zdi a zavřel oči, protože hrozilo, že se mu zalijí slzami. Byl v pasti na tolika různých úrovních, že už to přestal počítat. Na stanici, na oddělení, ve své vlastní mysli.
„Nikdo mě už nikdy nepustí na loď. A já nevím proč. Chci se jenom vrátit na Drakea.“
Po chvilce zamyšleného mlčení mu položila otázku, která zněla upřímně, ne jako dotaz vědce lovícího odpovědi. „Kdybyste se nestal navigátorem, čím byste byl?“
Vstoupil do Obchodního cechu a přihlásil se k službě na palubě lodi, protože miloval vesmír. Stal se navigátorem M pohonu chtěl, protože mohl, měl k tomu vlohy, a Obchodní cech ho s radostí přijal a přidělil k Mil Div. V roli navigátora se mohl dostat ke hvězdám tak blízko, jak jen to bylo pro člověka vůbec možné. Matematika byla jazykem, pomocí kterého rozuměl vesmíru.
„Možná matematikem. Kosmologem.“
„Teoretická stránka navigace M pohonu.“
„Předpokládám.“
Své cesty vesmírem si vždy vizualizoval. Probíhaly rychle, skutečný prostor přeskakovaly, on si ale vždy představoval hvězdy, plyny a mlhoviny, které se kolem něj hnaly v záplavě barev.
„Vypozorovala jsem… zcela nevědeckým způsobem, podotýkám… že existují dva druhy navigátorů,“ řekla Keeseyová. „Jedni projdou testy, je u nich odhalena patřičná schopnost, a tak je najmou.
Pro ty je to jenom práce jako každá jiná. A pak jsou ti, kteří svou práci milují, kteří si nedokážou představit, že by dělali něco jiného. Žijí pro mezihvězdné vzdálenosti. Všimla jsem si, že všichni, kteří skončí na tomto oddělení, spadají do druhé skupiny.“
Takže ti, kteří milují navigaci, budou nakonec navigací zničeni.
Jediný pohled na Drakea. Rozloučit se, dostat poslední šanci zkusit si vzpomenout. Kdyby tak mohl vidět něco jiného než nemocniční chodby, laboratoř, zdi maličkého pokoje. Přemohla ho touha, v břiše se mu usadila fyzická bolest. Odmítal si z očí vytřít slzy, protože kdyby zvedl ruce k obličeji, Keeseyová by poznala, že brečel.
„Chtěl bych se podívat ven,“ opatrně požádal vyrovnaným hlasem. „Stanice musí mít pozorovací palubu nedaleko doků. Chci znovu vidět loď. Jakoukoliv loď.“
Když to přání vyslovil nahlas, znělo vágně a dětinsky. „Nejsem si jistá, že je to proveditelné. Smyslový vstup by mohl způsobit další záchvat.“
Kolik viděla pacientů, kteří se sami zabili, a pořád se usmívala. Taková slepá oddanost byla svým způsobem šílená, ale nebyla to Keeseyová, kdo byl zavřený v cele.
„Tak kdy budu moct opustit svůj pokoj? Chtěl bych jít do společenské místnosti.“
„Abyste si mohl zase promluvit s Dorou? Vím, co říká, co si myslí. Je paranoidní, v klinickém slova smyslu.“
Zkusil se znovu posadit a podařilo se mu udržet žaludek v klidu. Raději se díval na šedivou gumovou podlahu než na doktorku Keeseyovou a její lítostivý, blahosklonný obličej. „Dora říká, že tady všichni pacienti spáchají sebevraždu.“
„Dora říká hodně věcí.“
Brzy zemřu. To byl jediný závěr, ke kterému dokázal dojít na základě faktu, že byl tady.
„Říká, že Dalton si myslí, že bych měl být pod zámkem. Proč by si měl něco takového myslet?“
„Myslím, že byste neměl naslouchat všemu, co Dora říká.“
Upřel na ni pohled. „Nemám tady nikoho jiného, s kým bych mohl mluvit.“
„Je mi líto, Mitchelli, ale musíme stabilizovat váš neurální –“
Ona nic nemusela. Šlo tady jenom o něj, byl to jeho mozek, on byl ten, kdo s tím musel žít. On přišel o hodnost. Už nebyl poručíkem, jenom Mitchellem.
„Doktorko, musím se dozvědět, co se stalo na Francisi Drakeovi.“
„Je mi líto, ale myslím, že byste neměl.“ Na okamžik se odmlčela, s ústy otevřené k nevypovězené větě. Pak si to rozmyslela. „Nedokázali jsme toho zatím udělat moc, abychom mohli SDSV kontrolovat, natož léčit. Fyzici, kteří chápou pohon M, nevědí nic o fyziologii, a doktoři nevědí nic o M pohonu. Někdy si myslím, že jen čekáme na génia, který bude expertem v obou oblastech a řekne nám, co děláme špatně.“
Mitchell se zhluboka nadechl. Ignoroval tlak způsobovaný bolestí hlavy, jež hrozila, že zesílí pokaždé, když se snažil příliš usilovně myslet a hrabat se v oněch oblastech své mysli. Jeho vlastní tělo mu radilo, aby to nechal na pokoji.
„Barvy byly nesprávné. Vzpomínám si, že jsem se díval na monitor a barvy byly nesprávné.“ Něco nebylo v pořádku s odletovou maticí. Vybral korekci kurzu, alternativu, díky které by se vyhnuli nesprávnosti, o které si byl jistý, že tam je. Ohlásil korekci kurzu, zadal ji –
Se zamračením se dotkl svých spánků a potřásl hlavou. Bylo to pryč; to, co se stalo pak, mu z mysli zmizelo, a tlak narůstal.
Keeseyová ho popadla za zápěstí. Překvapeně sebou škubl.
„Mitchelli,“ nařídila přísným hlasem, „přestaňte. Přestaňte se snažit vzpomenout. Čím víc se snažíte, tím víc problém zhoršujete. Právě tak ty škody vznikly, kvůli vzpomínkám. Takže… prostě přestaňte.“
Pustila ho a odešla k jeho stolnímu počítači, do kterého naťukala pár příkazů. Začala hrát hudba, něco pomalého a klasického.
„Zablokovala jsem na vašem počítači obrazovku. Máte teď k dispozici jenom zvukový výstup. Chtěla bych, abyste chvíli jenom poslouchal. Dobře?“
Kdo byl, aby se hádal? Nic na to neřekl, dokonce ani nepřikývl, ani nezavrtěl hlavou. Nedávala mu na vybranou, nebyl důvod reagovat.
Odešla a dveře za sebou zavřela a zamkla.
* * *
M pohony tlačily lodě mezi prostorovými souřadnicemi vzájemně vzdálenými desítky světelných let. Dora trvala na tom, že někteří navigátoři – ti elitní, šílení – dokážou sami vytvářet body skoku. Mitchell o něčem takovém nikdy neslyšel. Nebyl by to už mezitím někdo zkusil?
Možná, že to zkusili a skončili tady. Nadopovaní v místnosti bez jakýchkoliv charakteristik, jako on.
Všechno, co jde udělat, lze popsat matematikou. Někdy trvá objevování rovnic roky, a mechanizmus M pohonu byl známý jenom sto let. Co kdyby šlo příslušnou technologů zredukovat na velikost jednoho lidského těla? Bylo hezké se tou myšlenkou zabývat, a tak to Mitchell dělal.
Místnost lze popsat pomocí dimenzí a objemu. Židle, jeho pozice v místnosti, jeho vzdálenost ode dveří, vše zanesené do grafu a definované.
Jestli lze vzpomínky popsat pomocí zákonů a struktur matematiky, pak je možné objevit, rekonstruovat a vzpomenout si na rovnice, které je definují. A on by odsud mohl uniknout.
Bod uprostřed plochy dveří má v prostoru souřadnice určitelné pomocí standardní soustavy známých souřadnic. Nebo by si mohl zadefinovat vlastní systém, ve kterém by měl bod na dveřích souřadnice nula-nula-nula. Jakékoliv místo, na kterém by si Mitchell přál být – kdyby se chtěl přesunout z jakéhokoliv místa na stanici Zákon na, řekněme, můstek Drakea – by mělo vlastní pevně dané souřadnice. Stačí mu ty souřadnice identifikovat, popsat je. V tomto smyslu byl celý vesmír konečný, pevně daný, popsatelný. Ve finále čísla definovala, co člověk věděl, čím mohl manipulovat.
Navigace nebyla ničím jiným než identifikaci dvou bodů a cestováním po nejpravděpodobnější trase mezi nimi. Matematika, lodě a pohon byly jenom nástroje, které lidem umožňovaly cestovat snadněji. Ale co kdyby, co kdyby… Co když celou dobu něco přehlíželi?
Položil dlaň na dveře, které se před ním nechtěly otevřít. Za předpokladu, že má tento bod v prostoru konečnou hodnotu, a nějaký jiný bod v prostoru má rovněž konečnou hodnotu, a pokud by bylo možné najít rovnici popisující vztah mezi nimi, a pokud by bylo možné, aby cesta mezi nimi zkolabovala, vzdálenost mezi nimi by se mohla vyrovnat nule. Mohl by projít dveřmi.
Dělal to už stokrát, usazený u navigační stanice v Drakeovi. Znal tento proces velmi dobře, díky tréninku v něm zakořenil natolik důkladně, že byl součástí jeho mysli, jeho druhou přirozeností, stejně nevědomou jako snění.
Kapitán Scottová řekla: „Greenau, máte náš kurz?“
„Ano, madam. Posílám ho na váš monitor.“
A objevila se matice. Mohl se jí dotknout. Mohl do ní strčit prsty, rozevřít ji, roztáhnout, mohl prolézt skrz ní a ven, pryč odsud. Hrabal prsty, aby oblast rozšířil, aby vytvořil průchod. Měl naslouchat Doře. Lidé by mohli cestovat napříč Galaxií pomocí myšlenky. Už žádné lodě, žádné nebezpečí. Až projde dveřmi, najde Keeseyovou a ukáže jí, že se mýlila, že tady nejde jenom o neurofyziologický nesoulad. Lidstvu chyběl jenom kousíček, aby se naučilo něco, co zatím nedokázalo kontrolovat. Navigátoři, které zde drželi jako pacienty, byli pouze prvními pionýry, obětovanými při hledání poznání. Mitchell byl pyšný, že se ocitl v jejich společnosti.
Už jenom kousek a bod bude dost široký, aby jím mohl prolézt.
„Poručíku!“
Ten zvuk rozechvěl jeho uši jako rázová vlna
„Poručíku Greenau! Mitchelli!“ Baz se vynořil odnikud. Ne… otevřel dveře, postrčil Mitchella dozadu a popadl ho za ruce.
Mitchell se mu to snažil vysvětlit. „Ne, to je v pořádku. Vím, co dělám. Je to všechno v matematice.“
„Mitchelli, soustřeďte se na mě. Soustřeďte se.“
Přesně tohle řekla Keeseyová Morganovi. Mitchell se podíval na Baze, jehož hladce oholená tvář byla stažená starostí. Mitchell zmateně nakrčil čelo.
„Mitchelli, podívejte se na svoje ruce.“
Baz mu je zvedl a přidržel a on se podíval.
Jeho ruce krvácely, špičky prstů měl rozedrané, z kousků utrženého masa odkapávala krev. Mitchell zavrávoral, snažil se odsunout od toho pohledu, ale byly to jeho vlastní ruce, a tak ho následovaly.
Zhroutil se na zeď, ztěžka dýchal, paže držel ztuhle před sebou.
Baz se dotkl ovládání vstupu. Dveře se zavřely a odhalily rudou skvrnu, krev rozmazanou na kovu v bodu, jímž se Mitchell pokoušel uniknout. Rozedřel si ruce o dveře do masa a krve. Tam, kde viděl skokovou matici, nic nebylo.
Co tedy bylo na souřadnicích, na které navedl Drakea? Na souřadnicích, o nichž si byl tak jistý, že jsou bezpečné?
„Pojďte, Mitchelli. Pojďte, kamaráde.“ Baz ho zvedl z podlahy a odvedl ho jako loutku na ošetřovnu. Blahosklonně povzbudivě mumlal. Mitchell ho slyšel jenom vzdáleně. Neustále zíral na svoje ruce, které měly špatnou barvu.
* * *
Když se probudil tentokrát, byl připoutaný. Ruce, které byly pořád ztuhlé a bolavé po ošetření, mu ležely podél těla Nemohl pohnout nohama Stejně sebou zazmítal, pomyslel si, že se mu to jenom zdá, že přece nemůže být opravdu přivázaný k posteli.
Podařilo se mu ramena z matrace zvednout, pak toho musel nechat, protože bez ohledu na to, jak moc tahal a napínal tělo, dál se dostat nedokázal.
Zaškubal rukama, aby si je podrbal o pouta, a zamrkal do spalujícího světla, které mu vyslalo bolestivé bodnutí do mozku. Celá hlava mu pulzovala.
„Prosím,“ řekl a pročistil si ochraptělé hrdlo. „Vypněte prosím světla Jsou moc jasná.“
„Světla nejsou rozsvícená, Mitchelli,“ ozval se hlas doktorky Keeseyové, ale nikde ji neviděl, nedokázal ani říct, kde je. Mohla být úplně blízko a šeptat. Zamrkal. Věděl, že je na ošetřovně. Páchlo to tam jako na ošetřovně. Nic jiného nevěděl.
„Já to nechápu.“ Silné zoufalství ve vlastním hlase ho zaskočilo. Hlas přicházel z jiného místa, daleko odsud, z místa, na které ještě nedorazil.
Někdo se dotkl jeho ruky a on poplašeně vyjekl, protože neslyšel, že by se k posteli kdokoliv blížil, ale někdo k ní přistoupit musel. Krev mu zahřála další dávka sedativ, uvolnila mu svaly a on vděčně usnul.
Probudil ho jiný hlas, tentokrát mluvil velmi blízko.
„Nemám moc času, Mitchelli. Ale chtěla jsem si s tebou promluvit. Ty jsi to dokázal, že?“
Otevřel oči a s větší úlevou, než si dokázal představit, kolem sebe spatřil postele, skříňky s materiálem a vybavení ošetřovny. Všechno bylo šedé a skryté ve světle ztlumeném natolik, že skoro nesvítilo.
Nad jeho postelí se nakláněla Dora a mluvila mu těsně u ucha
„Doro.“ Ústa měl slepená, hrdlo vyschlé. Pomačkaná nemocniční košile jej škrábala svědila jej hlava a měl podezření, že musí hodně zapáchat.
Cítil se jako invalida příliš nemocný, aby si mohl dopřát luxus sprchy.
„Jen klid.“ Něžně mu položila ruku na paži. „Mitchelli. Musíš mi říct, jak jsi to udělal.“
„Ale co?“
„Jak jsi zachránil Morgana Viděl jsi ho – zřízenci o tom mluvili. Viděl jsi jeho duši odcházet dál. To jsi přece viděl, že? Přeskočil do další-fáze, a ty jsi to viděl a jsi připravený následovat ho.
Chci vědět, jak jsi to udělal.“
Mitchell na ni hleděl a opětoval její divoký pohled. Zatínala mu prsty do košile, jako by očekávala že jí nějak pomůže, i když to byl on, kdo byl připoutaný k posteli. Kolem jedné ruky měla omotaný čerstvý bílý obvaz.
„Neměla bys tady být, že?“
„Pořezala jsem si ruku. Udělala jsem to, aby mě sem přivedli.“ Ukázala mu obvaz. „Musela jsem s tebou mluvit. Musíš mi říct, co jsi viděl.“
„Nevím, co jsem viděl, Doro. Nevím.“ Jeho zrakové centrum bylo poškozené…
„Ale víš. Jsi zvláštní. Jsi, Dalton to říkal. Pověz mi o Morganovi. Pověz mi to.“
Ve vedlejší místnosti musel být Baz nebo jeden z doktorů, jehož pozornost Dora nějak rozptýlila aby se mohla odplížit a promluvit si s Mitchellem. Její naléhavost musela znamenat, že nemá moc času, než ji objeví a odvedou zpátky do jejího pokoje. A to znamenalo, že ani Mitchell nemá moc času.
Musel se dozvědět pravdu.
„Doro, odvaž mě. Uvolni ta pouta prosím. Pak ti to řeknu.“
S pomalým přikývnutím se dotkla popruhů, chvíli je studovala pak se přesunula k ovládacímu panelu v záhlaví postele. Klepla do několika kláves a napětí v poutech povolilo. Mohl hýbat chodidly a kroucením rukou si osvobodil zápěstí.
Dora ho chytila za ruku a vmáčkla mu do dlaně něco placatého.
„Vzala jsem Bazovi náramek. Nevšiml si toho. Půjdeš za Morganem, že?“
„Možná, možná“
„Doro!“ zavolala káravě Keeseyová z druhé strany místnosti. „Doro, žádala jsem vás, abyste počkala v křesle.“
Mitchell sevřel ruce kolem uvolněných popruhů a doufal, že je doktorka nebude zkoumat příliš pozorně. Dora se nepohnula, dokud na ni Keeseyová nezavolala znovu.
„Doro.“
Pomalu od něj odstoupila, s neochvějným pohledem stále upřeným na něj, dokud se nedostala ke dveřím, kde na ni čekala Keeseyová. Doktorka byla jen stínem, nejasným v přítmí místnosti, ale on poznával její tvar, její postoj.
„Mitchelli?“ zeptala se. „Jste v pořádku?“
Spolkl smích. „Ani ne.“
„Vím, že je to náročné.“ Znělo to soucitně, ale byl to soucit člověka, který doopravdy neví, s čím soucítí. „Za chviličku se vrátím a promluvím si s vámi, dobře?“
„Jistě.“
Když odešla, sklouzl z postele a vstal. Hlava se mu motala, pohled plaval. Pořád byl unavený a malátný. Nevěděl, jestli je to zbytkovými sedativy nebo vzbouřenými smysly. Byl nemocný. Teď už to mohl přiznat. Ale to jen znamenalo, že musí být trochu opatrnější. Natáhl si na zápěstí Bazův pásek.
Chodba byla prázdná. Došel k prvním dveřím v přepážce. Ukázal pásek na zápěstí skeneru.
Dveře se odsunuly, jako únikový portál, a jemu se ulevilo. Byl volný. Kdyby chtěl, mohl utéct.
Půjdeš za Morganem.
Kdyby tak mohl znovu spatřit vesmír, uvidět lodě cestující na pozadí hvězd, vzpomněl by si, a všechno by bylo v pořádku. Vzpomněl by si a řekl by jim, co se doopravdy stalo.
Prošel kolem společenské místnosti. Uvnitř byl jenom Jaspar, což byla škoda. Kdyby tam byla Sonia, mohl se jí zeptat, jestli nechce jít s ním. Na její odpovědi by nezáleželo. Slova, která vycházela z jejích úst, nebyla důležitá, hlavně kdyby s ním šla.
Stále ještě pod vlivem nutkání přešel místnost a popadl mužovu helmu. Jaspar k němu zvedl pohled. Kdyby vypadal alespoň trochu zmateně nebo vystrašeně, Mitchell by ho nechal na pokoji. Ale on vypadal odevzdaně. A tak mu Mitchell helmu sundal. Žaludek se mu sevřel šokem.
Jasparovi chyběla třetina lebky, z pravé strany byl vykousnutý velký kus, díra zela od spánku až po vršek ucha a mizela dozadu za ohyb. Přes rýsující se zubatý okraj kosti byla natažená kůže zakrývající zbytek hlavy a zahýbající dolů jakoby do odpadní jámy vydutého prostoru, kde měla být pravá polovina mozku. Když se na něj člověk díval zleva, nikdy by ho nenapadlo, že je něco v nepořádku. Při pohledu zepředu to byla troska.
Mitchell opatrně usadil helmu zpátky na místo. Chránila to, co zbývalo.
„Co se ti stalo?“ vydechl. Jaspar mu opětoval pohled, ale nemohl odpovědět.
Každý tady spáchá sebevraždu.
Ať už se Jaspar pokusil o cokoliv, nebyl úspěšný. Mitchell se otočil a utekl.
* * *
Otevřel si kódem další dveře v přepážce a opustil oddělení. Poznal to podle pachu, který se z antiseptického změnil na průmyslový. Chodba se před ním větvila a Mitchell hádal, která z cest ho dovede do středu stanice k dokům. Lidé, kteří jej míjeli, mu připadali podivní, jako by cestoval cizí zemí. Snažil se klidně dýchat a nevypadat, že tam nepatří. Znal vzorce, které by ho mohly dostat z jednoho konce Galaxie na druhý. Musely existovat vzorce a rovnice pro cokoliv. Měl by najít způsob, jak se zneviditelnit, aby ho nikdo neviděl. Viditelnost byla jenom záležitostí světla a barvy. Vesmír byl barvou, barvou čísel. Mohl se stát průhledným.
Chodba, kterou kráčel, teď byla rovná, nikoliv zakřivená, což naznačovalo, že kráčí podél jednoho z paprsků válcovité stanice. Gravitace by měla klesat. Mitchell natáhl krok, aby zjistil, jestli už může létat.
Dostal se klíčem přes další dvoje dveře v přepážkách. Větvily se kolem něj další chodby na jiná patra, do jiných oddělení. Při pohledu na modré uniformy Mil Divu se Mitchellovi svíralo srdce. Málem se zastavil, aby mohl studovat obličeje těch, kteří je měli na sobě, a zjistit, jestli je mezi nimi kapitán Scottová nebo jestli nepozná některého z členů jejich posádky. Ale to bylo nepravděpodobné. Drake už mezitím určitě stanici opustil.
Jeho kroky se proměnily ve skoky, ale pořád neztratil váhu úplně. Chodba před ním ústila do širšího hlavního koridoru, dost velkého na to, aby se jím mohly pohybovat mechanizované vozíky. Zdi pokrývaly skříňky s vybavením, mezi vzduchotěsnými dveřmi stály skříně se skafandry do vakua Mohl projít přechodovou komorou a odletět. Mohl následovat Morgana do světa beze vzduchu.
Zahnul doprava a rozhlížel se po vyhlídkové zóně.
„Mitchelli! Mitchelli, Stůjte!“ Na křižovatce se objevili Keeseyová s Dal tonem.
Mitchell se rozeběhl.
„Zastavte ho! Zastavte ho někdo!“
Nahrbil ramena a hnal se dál, chmurně hleděl před sebe a očekával překážky. Staniční personál za ním šokovaně civěl nebo se ohlížel po Keeseyové a Daltonovi, kteří uháněli za ním.
Chodba se vyklenovala směrem ven. Na většině stanic to znamenalo, že je tam nějaký pracovní prostor, často s otvory pro výhled, které by mu umožnily spatřit lodě v docích. Už tam skoro byl. Potřeboval jenom jeden pohled na světla lodě vznášející se ve vesmíru.
Někdo ho srazil k zemi. Muž v uniformě Mil Divu, o půl hlavy vyšší než on, jej sevřel v medvědím objetí a přirazil jej k odlehlé zdi. Mitchellovi po tom nárazu zvonilo v hlavě. Neměl naději na únik. Přesto to zkusil, házel sebou a svíjel se v sevření svého věznitele.
„Mitchelli, podívejte se na mě! Podívejte se!“ Ke tvářím se mu přitiskly zpocené dlaně. Zavrtěl hlavou, snažil se jim vysmeknout. „Mitchelli!“ křičela Keeseyová prosebně.
Půjdeš za Morganem.
„Nechte mě podívat se!“ prosil. „Chci se jenom podívat! Nezabiju se, nebudu nic dělat! Nic jsem neudělal! Pusťte mě!“
Paže mu teď ke zdi tisklo několik rukou. Další jim přicházely na pomoc, nevěděl kolik. Čím víc vzdoroval, tím pevněji ho držely. Když ucítil, jak se mu vyhrnuje rukáv, věděl, že to znamená náplast se sedativy.
„Mitchelli!“ Keeseyové se podařilo překřičet hluk, který působil. Zmlkl a sevřel rty.
V náhlém tichu se scéna na okamžik zastavila. Dalton držel připravenou náplast, ale zatím mu ji nepřitiskl na paži.
„Nechte mě podívat se,“ prosil Mitchell tiše. „Nechte mě se jenom jednou podívat ven. Prosím. Prosím, věřte mi. Prosím.“
Tohle byla jeho poslední šance v životě.
Viděl, jak se jeho zoufalství zřetelně odráží v pohledu Keeseyové. Napadlo ho, že ví proč: chtěla vyléčit všechny své pacienty, a neustále selhávala V jeho případě selhávala opět.
„Nikdy jste nám nezkusili dát to, co chceme,“ pokračoval šeptem. „Čemu to uškodí? Stejně jsem už mrtvý. Nechte mě podívat se.“
Dalton ho pustil jako první. Pak Keeseyová řekla: „Pusťte ho.“
Bylo potřeba dalších dvou lidí kromě doktorů, aby ho udrželi. Všichni od něj napjatě odstoupili, dokonce i Keeseyová, jako by byl divoké zvíře a oni nemohli předvídat, co udělá vzápětí. Pohyboval se rozvážně, stáhl si rukávy zpátky na místo. Nechtěl jim dát žádnou záminku, aby ho polapili jako zvíře a odvlekli zpátky do klece. S ramenem pořád u zdi vyrazil k vyhlídkové zóně. Ostatní šli za ním, vytvořili kolem něj půlkruh, ve kterém ho uzavřeli.
Konečně zahnul za roh, vstoupil do potemnělé vyhlídkové zóny a kolena se pod ním podlomila Opřel se o zeď a v očích jej zaštípaly slzy.
Z oken bylo vidět kolem rohu doků, kde se stanice Zákon otevírala do vesmíru. V docích byla trojice lodí. Kolem trupu stanice byla rozesetá světla – naváděcí světla pro dopravu, záře z dalších pozorovatelen. Zbytek výhledu zaplňovala čerň a bodová světla vzdálených hvězd.
Otevřel se před ním vesmír. Bylo to jako spatřit domov po dlouhé, neuskutečnitelné cestě.
Přitiskl obličej k oknu a rukama si ze stran zakryl oči, aby odstínil odrazy.
V otevřeném prostoru se vznášely dlouhé ocelové lodě s vyboulenými trupy. Puchýře modulárních sekcí – paluby, senzorové aparatury, zbraně, prostory doků – způsobovaly, že byly jejich siluety nestejnoměrné, monstrózní, matoucí. Různé tvary rušily oči, které hledaly proudnicový profil něčeho, co dokáže plout vodou, ale místo toho nacházely srostlé neumělecké objekty. Přesto se lodě pohybovaly tak ladně. Na pozadí stínu a šedé oceli nedokázaly lidské smysly správně určit měřítko. Sledoval scénu, která byla nemožně daleko. A přesto hrozilo, že ho ta světla spolknou.
Jedna z lodí byla křižníkem divize výzkumu, zřejmě se vrátila z mise v pohraničí kvůli opravám. Další dvě lodě patřily Mil Divu. Ta vzdálenější… srdce mu poskočilo, protože to byla kurýrní třída, štíhlá minimalistická loď stavěná na rychlost, pro průnik blokádami a vyhýbání se palebným liniím. Francis Drake byla také kurýrní loď. Byly to ty nejkrásnější lodě flotily. Možná to dokonce byla ona – odsud se to nedalo moc poznat.
Zamračil se a odtáhl se od okna. „Ta loď támhle v doku je Drake?“
„Ano,“ potvrdila Keeseyová.
„Měla by být už dávno pryč.“ Otočil se zpátky k oknu a přetřel ho rukávem v místech, kde ho zamlžil svým dechem.
„Podívejte se ještě jednou.“
Díval se dlouho, tak dlouho, jak potřeboval. Loď byla zakotvená v dlouhodobém doku, nebyla jenom jednoduše připojená pupečními a vzduchovými trubicemi jako ostatní lodě. Byla poškozená, na pravoboku měla velkou díru, jako by si z ní ukousla nějaká obří nestvůra. Pohybovala se kolem ní světla připomínající hemžící se hmyz: opravárenské drony, dělníci ve skafandrech na manévrovacích plošinách. Jedno z pátracích světel náhodou přejelo přes nápis vyvedený tučnou kurzívou: M.D.S. Franc – Zbylá písmena byla ožehlá.
Loď vypadala tak trochu jako Jasparova lebka.
V mysli se mu formovala otázka: Co se stalo?, ale nevyslovil ji. Když byl přerušenému nervovému spojení nabídnut vhodný můstek, obnovilo se.
Přitiskl k oknu dlaň.
Přitiskl palec na palubní služební deník uvnitř průchodu na můstek.
„Dobré ráno, kapitáne.“
Kapitán Crea Scottová mu věnovala pohled přes rameno. „Poručíku. Zbývá nám hodina, než budeme muset skočit. Je to dost času?“
„Ano, madam. Data příletové matice jsou na konzoli?“
„Připravené a čekají.“
Po dvou letech společně strávených na Francisi Drakeovi měli běžnou rutinu dobře nacvičenou. Přešel po horní spojovací lávce můstku, věnoval jen okrajovou pozornost displejům a konzolím monitorujícím systémy lodě, kývl hlavou na kolegy z posádky, kteří vzhlédli od své práce, a dostal se k průlezu dolů do navigační stanice.
Navigační systém M pohonu byla kóje pro jednoho člověka, izolovaná od zbytku můstku. Usadil se na pohovce, připoutal se a aktivoval konzoli. Monitory, skenery a procesory se rozsvítily, vydávaly chladnou záři a příjemně bzučely. Byla to jeho vlastní říše, tichá, bezpečná a mocná. Tady měl pod kontrolou vybavení, které mohlo poslat loď celé světelné roky napříč vesmírem.
Nasadil si na ucho komunikátor a vyvolal si navigační data, cíl a optimální okno pro přílet. S lehkostí danou zvykem zahájil proces identifikace odletové matice pro co nejefektivnější skok do určené příletové matice.
Odletové matice blikaly na holografickém displeji nepovědomými barvami. Zamračil se, znovu prošel data, pak smazal rovnice. Měl čas. Prostě ty výpočty provede ještě jednou.
Kdyby si nebyl naprosto jistý, ze které matice odletí a kam přiletí, loď by se při přeletu rozlomila. Anomálie v možných odletových maticích ho přiměla zaváhat. Když si nebyl maticí jistý, odmítl ji.
Ještě nikdy se mu nestalo, že by nenašel odletovou matici. Vesmír byl rozlehlý a různorodý, vždy se dalo najít nějaké řešení. Tentokrát to ale všechno byla ústa, která byla připravená spolknout ho a která vyplivovala nesprávné barvy. Čísla se točila a ukazovala mu prázdnotu.
Kromě jednoho. Támhle to bylo, to je řešení. Matice, která je bezpečně dostane z téhle díry ve vesmíru. Zadal ji a čísla zazářila rudě.
„Greenau, máte náš kurz?“ zeptala se kapitán Scottová přes komunikátor.
„Ano, madam. Data odletové matice byla odeslána.“
Odpovědělo mu ticho. Systémy lodě vrněly a ševelily.
„Greenau, pošlete mi souřadnice ještě jednou, prosím.“
Lehce frustrovaně to udělal.
„Po takovém kurzu letět nemůžeme, poručíku. Souřadnice se nacházejí uvnitř trupu lodě.“
Samozřejmě že ne, M pohon by vmáčkl loď do ní samotné, byla by z toho pekelná exploze. Mitchell ale nemohl ignorovat čísla
„Je to jediná možnost, kapitáne.“ Všechny ostatní barvy byly nesprávné.
„Mitchelli, jste v pořádku?“
„Žádné jiné matice neexistují. Vesmír je tady špatný. Barvy jsou nesprávné.“
„Panebože…“
Nevěděli to, nemohli vidět to, co viděl on. Musel je zachránit.
* * *
Bojoval, zatímco se ho všichni členové posádky na můstku snažili zastavit, protože si myslel, že je zachraňuje. Myslel si, že vidí něco, co nikdo jiný vidět nemohl. Nenapadlo ho, že se zbláznil. Oni to viděli okamžitě – všichni věděli, co se může navigátorům stát, všichni znali příznaky. Přesto se mu podařilo prodrat ke kormidlu a spustit protokol pohonu, ve kterém byla pořád zadaná chybná matice…
Měli ho raději zabít než aby mu dovolili dostat se tak daleko. Zaváhali, protože byl jedním z nich.
Tři paluby byly okamžitě částečně rozervány, vnitřnosti lodi vyhřezly do prázdnoty. Kapitánu Scottově se podařilo vypnout motor lodě a deaktivovat pohon, než byla loď zničena úplně. Lodní medici dali Mitchellovi sedativa. Při nehodě zahynulo dvacet lidí, třetina posádky. Díky tvrdohlavému hrdinství se Scottově a zbytku posádky podařilo zazáplatovat loď a doletět s ní k stanici Zákon, nejbližší předsunuté základně. Tam bylo možné předat poručíka Mitchella Greenaua lidem, kteří snad budou schopni vysvětlit, co se stalo s jeho myslí.
* * *
Zatímco mu to doktorka Keeseyová vysvětlovala, klečel Mitchell se skloněnou hlavou na podlaze pod oknem.
„Porucha se obvykle rozvíjí postupně. Pacient zažívá výpadky paměti, synestézii, schizofrenii, dystonii, ataxii – celou řadu neurologických anomálií.
Kapitán lodě postaví navigátora mimo službu při prvních příznacích. Náhlé katastrofické záchvaty jako ten váš jsou velmi vzácné.“
Kdo zemřel? Chtěl se zeptat, ale pochyboval, že by to Keeseyová věděla. Dvacet jmen bylo na zapamatování příliš. Jednoho dne si ale Mitchell bude muset zjistit, které ze svých přátel a kolegů zabil.
„Viděl jste správná čísla, jako vždy,“ pokračovala Keeseyová. „Ale vaše mysl vám ukázala něco jiného.“
„Kapitán Scottová nechtěla, abych se dozvěděl, co se stalo.“
„Protože věděla, že to nebyla vaše vina Je to hrozná vzpomínka Mrzí mě to.“
Vzpomínka, která mu teď – po tom, co se tak úporně snažil vzpomenout si – připadala křišťálově zřetelná, uhnízděná uprostřed jeho mysli.
Mitchell teď cítil klid. Dalton stál nedaleko a Keeseyová klečela vedle něj. Oba se měli na pozoru, jako by očekávali, že se kvůli získané vědomosti zlomí, nebo vybuchne nebo něco podobného.
„Jak se cítíte, Mitchelli?“ zeptala se Keeseyová nakonec.
Ta otázka ho znechutila.
Uchechtl se. „Omlouvám se. Omlouvám…“
„Mitchelli…“
Mohl vzhlédnout, a i z tak podivného úhlu by viděl světla na opačné straně zakřivení stanice a černotu stínů. Z té krásy se mu bolestí svíraly vnitřnosti. Fakt, že tu krásu pořád vnímal, jej zaskočil. „Neizolujte nás od toho, co nás dělá šťastnými. Zabíjíme se, když se to snažíme získat zpátky.“
„Jste připravený vrátit se na oddělení?“
Podepřený o zeď se vyškrábal na nohy. Znovu vyhlédl z okna na tu neúprosnou rozlehlost dokonce i tak malého koutku vesmíru. „Už jenom minutku, doktorko.“
Počkali na něj.
* * *
Když se Mitchell konečně vrátil do společenské místnosti, Dora tam nebyla Pokusila se o útěk a byla pod sedativy. Jaspar seděl u svého obvyklého stolu a luštil křížovky na svém příručním zařízení. Mitchell zjistil, co se mu stalo: pokusil se zavřít si hlavu do dveří mezi přepážkami. Nikdo nevěděl proč. Traumatologický tým se k němu dostal rychle a nějak se mu podařilo přežít. Lidé jsou houževnatí.
Sonia tam byla taky, pobrukovala si se zavřenýma očima Mitchell se posadil naproti ní.
Položil před ni přehrávač se sluchátky. Přestala si broukat. Zmateně se na něj zahleděla přimhouřenýma očima
„Je tvůj.“
Roztřesenýma rukama se natáhla pro sluchátka Napoprvé jí proklouzla mezi špičkami prstů, ale plácla dlaní do stolu a zachytila je. Pak si je nasadila.
Mitchell přiměl Keeseyovou, aby mu dala nahrávky Soniina hudebního slovníku, všechny skladby, o kterých podle jejich informací mluvila Přesvědčil doktory, aby jí dovolili přehrávač.
Dotkla se klávesy pro přehrávání. Obličej měla napjatý, zračila se v něm dychtivá nevíra Pak se jí po tvářích skutálely slzy. Mitchell uslyšel hudbu, slaboučké bzučení ze sluchátek, a nervózně sevřel ruce v pěst. Myslel si, že se Sonia usměje. Chtěl, aby se usmála.
A pak se opravdu usmála, i když se stále plně neuvolnila, a Mitchell si uvědomil, že se soustředí na hudbu každým svým svalem. Jejich pohledy se setkaly a jeho napadlo, že vypadá šťastně.
Poprvé vydáno v magazínu Asimov’s SF v září roku 2016
Přeložil Ludovít Plata