„Jo, tohle beru,“ přikývl Harry.
Zákazník si viditelně oddechl a usmál se: „Díky. A taky děkuju za hamburger.“ Pak zamířil ke dveřím.
„Přijďte kdykoli,“ zamával mu Harry na rozloučenou.
Podíval se z okna a snažil se odhadnout, jestli obloha na východě už začíná trochu blednout.
Nedalo se to dost dobře poznat, protože měl uvnitř rozsvícená světla. A zhasnout je rozhodně nehodlal, přestože teď v jeho hamburgrárně nikdo nebyl.
Věděl, že nejméně další hodinu a půl nejspíš ani nikdo nepřijde. Na podivné týpky, jeho nejlepší zákazníky, kteří se objevovali uprostřed noci, už bylo pozdě a na kamioňáky, kteří k němu často zaskočili na časnou snídani, ještě brzy.
Tenhle poslední chlápek se v podniku ometal déle, než si to troufla většina podivných nočních existencí.
Říkal si, že během té hodiny, kterou má před sebou, by mohl zamést a možná vyčistit gril, vrstva usazeného tuku je už docela silná.
Odvykl starat se o všechno sám. Zlenivěl za dlouhou dobu, co k němu chodil na noční směny ten kluk. A když kluk práskl do bot a toulá se teď bůhví kde (zatím od něj dorazila pohlednice z Pittsburghu a z New Yorku), není snadné vpravit se zase do starých kolejí.
Možná by si měl pořídit někoho nového, pomyslel si. Otázkou ale je, jak by si takový nováček dokázal poradit s nočními zákazníky. Fakt, že ten poslední byl v pohodě, ještě neznamená, že bude v pohodě i kdokoli další, kdo přijde po něm.
K Harryho nočním zákazníkům totiž nepatřily obvyklé podivné existence, rozhodně ne takové, jaké by člověk čekal v kopcích Západní Virginie. Harry si byl jistý, že řada z nich ani není lidského původu. Ale dokud platili za to, co snědli, nestaral se, co jsou zač.
Zvonek nade dveřmi zacinkal v okamžiku, kdy se zanořil koštětem pod pult. Poplašeně vzhlédl.
Byl to ten cizinec a vypadal ustaraně.
„Stalo se něco?“ zeptal se Harry.
Doufal, že ať je to cokoli, nesouvisí to s placením. Drobné mince, které dostal, vypadaly jako z platiny a cizinec tvrdil, že z ní skutečně jsou, což znamenalo, že Harry dostal za hamburger několikanásobně víc, než by měl. Nechtělo se mu cokoli vracet. Bude je koneckonců muset dovézt do Pittsburghu a tam je prodat. Zaslouží si něco navíc.
„Ano,“ kývl muž. „Jde o můj… O můj dopravní prostředek. Vyznáte se trochu, hm… v motorech?“
„Přijde na to,“ pokrčil Harry rameny. „O jakém druhu motorů se to teď bavíme?“
Zákazník otevřel ústa a pak je zase zavřel.
„Víte co, možná bude nejlepší, když se na to půjdete podívat.“
Harry ho přejel pohledem.
Vypadal celkem obyčejně. Rozhodně to byl člověk. Měl na sobě kalhoty, košili, boty a bundu, nic, co by působilo nějak zvlášť divně.
Pravda, boty měl jasně červené a zdálo se, že jsou z nějaké umělé hmoty, a košile jako by se nemohla rozhodnout, jestli chce být radši bílá, nebo stříbrná. Ale kalhoty byly z normální černé džínoviny a bunda z obyčejné černé koženky.
Možná měla trochu zvláštní střih, ale pokud člověk nic netušil, mohl si toho chlápka snadno splést s Evropanem, a malou obrazovku na límci mohl považovat za nějaký šperk, pokud by se nepodíval blíž.
Hlavu měl oholenou, ale nevypadal nijak punkově, zvlášť ne s tím ustaraným výrazem v obličeji.
„Fajn,“ kývl Harry, „podívám se na to.“
Sundal si zástěru, přehodil ji přes pult a vyšel s cizincem do chladné noci pozdního léta.
Zamrkal, aby si oči zvykly na tmu. Cizinec ukázal prstem na parkoviště a řekl: „Támhle je.“
Nemusel ukazovat ani nic říkat. Na parkovišti stál jediný dopravní prostředek, ten jeho. Harry tiše zíral. Pak si povzdechl.
Bylo to stříbřitě lesklé, povrch působil dojmem, jako by byl z leštěného hliníku, a zářivý neon Harryho hamburgrárny se na něm odrážel v širokých pruzích jemných barev. Bylo to kulaté, v průměru to měřilo asi dvacet stop, uprostřed, v nejvyšším bodě, to mělo od země asi šest stop a povrch se od středu postupně svažoval k ostrému okraji. Část na jedné polovině byla odsunutá a odkrývala temný vnitřek, ve kterém matně zářila různobarevná světélka. Nemělo to okna, průzory, ani žádné jiné viditelné otvory. Okolo spodního disku se ovíjelo cosi mléčně bílého a slabě to zářilo.
Krátce řečeno, byl to klasický létající talíř.
„Proboha,“ vydechl Harry. „Co je s tím?“
„Nevím,“ zavrtěl cizinec ustaraně hlavou.
Harry si znovu povzdechl. „Tak se na to podíváme.“
Cizinec vlezl do ztemnělého interiéru jako první a ukázal na plošinu, pod kterou se ukrýval hlavní motor.
Harry se vrátil do hamburgrárny, z kotelny v zadní části si přinesl bedničku s nářadím a pustil se do práce.
Na nic, co by se podobalo motoru, ovšem nenatrefil. Asi polovina součástek vypadala povědomě, ale byly propojeny způsobem, který mu vůbec nedával smysl. A druhá polovina součástek… Na tu se mu ani nechtělo dívat.
Asi za patnáct minut se vynořil ze strojovny a potřásl hlavou.
„Je mi líto, kámo, ale tohle opravit nedokážu. Problém by mohl vězet v té věci napravo. Všechno ostatní vypadá dobře – žádné povolené dráty nebo hadice, ale ta věc napravo má na sobě nějaké černé svinstvo, které by tam asi být nemělo.“
Cizinec strnule zíral. „Co budu dělat?“ zasténal a zoufale se podíval na Harryho. „Je ve vašem světě někdo, kdo se vyzná v takových strojích?“
Harry hodnou chvíli usilovně přemýšlel a nakonec odpověděl: „Ne.“
„Ne? Takže jsem tady uvízl?“
Harry znovu pokrčil rameny. „U mě v hamburgrárně se možná zastaví někdo, kdo si s tím bude vědět rady. Chodí ke mně kdekdo.“
„Ale říkal jste přece…“
„To jo, to jsem říkal, ale myslel jsem tím lidi, kteří jsou odsud a žijí tady. Z těch to nedokáže opravit nikdo. Ale moje bistro se specializuje na takové typy, jako jste vy. Nejspíš to víte, jinak byste tu nebyl. Dneska, zítra nebo pozítří, prostě dřív nebo později se ob jeví někdo, kdo si s tou vaší hračkou poradí.“
„Myslíte někdo z jiné dimenze?“
„Nejspíš,“ pokrčil Harry rameny. „Copak já vím, co jste zač, vy i ti ostatní, co ke mně chodí? Na nic se neptám, o nic se nezajímám. Je mi fuk, jestli jste z jiných dimenzí, ať už to znamená cokoli, anebo ze Schenectady.
Zkrátka a dobře, pozdě v noci ke mně chodí spousta zvláštních týpku.“
Muž se zamračil a přelétl pohledem kontrolky.
„Moc jste mě neuklidnil,“ potřásl hlavou.
„Moje práce není lidi uklidňovat,“ opáčil Harry. „Prodávám hamburgery. A teď by bylo fajn, kdybyste tu věc někam odklidil, než vyjde slunce.“
Muž se k němu otočil a zamžikal.
„A jak to mám udělat?“ zeptal se. „Bez hlavního motoru se ani nehne.“
Harry nakrčil obočí.
„To myslíte vážně? Chápu, že s tím nemůžete udělat to, co chlápci jako vy s takovými věcmi dělají, ale chcete říct, že se fakt ani nehne?“
„Ne,“ zavrtěl cizinec hlavou, „ani o píď.“
Harry vyhlédl z kokpitu. Obloha začínala blednout. Každou chvíli se může objevit nějaký kamioňák.
Jak by asi reagoval, kdyby na parkovišti uviděl létající talíř? Harryho dennímu podnikání by to nejspíš moc neprospělo.
„Možná bychom to mohli odtlačit do lesa,“ navrhl bez nadšení.
„To asi nepůjde,“ potřásl cizinec hlavou. „Jmenovitou hmotnost to má patnáct set kilo.“
„Kolik je to v librách?“ zeptal se Harry.
„Odhaduju, že asi tak čtyři tisíce.“
Harry se posadil na pohodlné sklopné sedadlo. „Máte pravdu. Odtlačit to nedokážeme. Leda by to mělo kola. Ale žádná jsem neviděl.“
„Taky tu žádná nejsou.“
„Tak co s tím?“
Seděli a dumali.
„Nemohla by tady loď zůstat, dokud se neobjeví někdo, kdo ji dokáže opravit?“ zeptal se cizinec.
Harry se zlostně zamračil: „A jak mám, ksakru, vysvětlit zákazníkům, že na parkovišti před mým bistrem sedí létající talíř?“
„To nevím,“ pokrčil cizinec rameny.
Venku se ozvalo bručení motoru a ohlašovalo, že přijíždí první z Harryho denních zákazníků.
V tu chvíli dostal Harry nápad.
„Už to mám. Podívejte, já budu muset jít, ale vy uděláte tohle…“
* * *
Létající talíř seděl na parkovišti celé dopoledne i odpoledne a byl tam i večer okolo šesté, když se v hamburgrárně zastavil šerif. Harry mezi tím předal práci denní směně a šel se prospat.
Šerif vystoupil z auta a prohlédl si talíř ze všech stran. Vstupní dveře byly zavřené a stroj vypadal zvenčí dokonale hladký. Ve snu by ho nenapadlo, že uvnitř spí pilot.
Na jedné straně kupolovitého povrchu stálo velkými červenými písmeny: „Hamburgery vesmírných kvalit! Pouze u Harryho!“
Šerif se usmál a vešel dovnitř.
O dvacet minut později vyšel ze zadní místnosti zívající Harry a nalil si hrnek kávy. Personál večerní směny sestávající z kuchaře Billa a servírky Sherry, si ho nevšímal. Z dlouholetých zkušeností oba věděli, že s ním nebude řeč, dokud nevypije kafe.
Šerif to věděl také, ale mezi sousty hamburgeru přesto utrousil: „Prima fórek, ten létající talíř venku.“
„Díky, šerife,“ pokývl Harry a vzhlédl od hrnku. „Bude tam napořád?“
„Asi ne,“ zamumlal Harry ospale. „Zabírá moc místa. Řekl jsem si ale, že to zkusím a uvidím, jestli přiláká nějaké nové zákazníky.“
Šerif kývl a znovu si ukousl.
„Proč se vlastně ptáte, šerife?“ zeptal se Harry trochu nervózně.
Šerif dožvýkal a pokrčil rameny.
„Říkal jsem si, že tady asi nebude napořád, když má poznávací značku Minnesoty. Jestli si to tady necháš pár měsíců, asi bys ji měl sundat.“
„To asi jo,“ odpověděl Harry tiše.
Značky si vůbec nevšiml.
Když o tři dny později otevřel dveře Harryho hamburgrárny jeden z pravidelných kamioňáků, bylo krátce po rozednění.
„Nazdar Harry,“ pozdravil, „kampak se poděl tvůj létající talíř?“
„Dal jsem ho pryč,“ odtušil Harry a vytahoval zpod pultu snídaňové menu. „Nebyl k ničemu.“
„Ne? Ten nápad se mi zdál fajn,“ řekl řidič a usadil se na stoličce u baru.
Harry jenom pokrčil rameny.
„Tak kam se poděl?“ vyzvídal řidič.
Harry si připomněl zvláštní mihotání, které se objevilo ve chvíli, kdy talíř zmizel. Bylo to před pár hodinami. A připomněl si i útržky hovoru, které zaslechl. Týkaly se paralelních realit a alternativních světů. Pomyslel i na všechny zvláštní mince a prapodivné mechanické hračičky, které během let vyinkasoval místo peněz. A také na neuvěřitelné historky a příběhy i na všechno, co ve svém bistru během nočních směn viděl a zažil a co by mohl tomuhle chlápkovi vyprávět.
„Zpátky do Minnesoty,“ zabručel a posunul snídani k řidiči.
Poprvé vydáno v magazínu Isaac Asimov’s Science Fiction Magazine v srpnu roku 1991
Přeložila Blanka Petáková