Harry Vladek byl urostlý chlap, až moc na to, aby jezdil v tom svém volkswagenu, jenže byl zároveň moc chudý, než aby ho mohl vyměnit za něco většího, a podle toho, jak si věci stály, bylo jasné, že se na tom ještě dlouho nic nezmění. Opatrně sešlápl brzdu („K čemu vám, pane Vladku, bude vopravený brzdový vobložení, dyž hlavní brzdovej válec je jak řešeto?“ – Jenže odhad zněl na sto osmadvacet dolarů, a kde by je Harry vzal?) a zaparkoval na úhledně vyštěrkovaném parkovišti. Vysoukal se ze dveří a pořád ještě celý rozhozený po telefonátu s doktorem Nicholsonem zamkl auto a zamířil ke školní budově.
Sdružení učitelů a rodičů při Binghamské škole pro mimořádné děti pořádalo v novém školním roce zahajovací setkání. Z dvaceti lidí, kteří už byli na místě, znal Harry jen paní Adlerovou, ředitelku, provozovatelku a majitelku školy. Právě s ní potřebuje mluvit především, pomyslel si. Snad najde příležitost pohovořit s ní mezi čtyřma očima. Ředitelka nyní byla na druhém konci místnosti, seděla na kancelářské židli za svým odřeným pracovním stolem z kyperského dubu a tlumeným hlasem zprudka hovořila s šedovlasou ženou ve světle hnědém kostýmku. Že by s učitelkou? Dotyčná dáma Harrymu připadala příliš stará na to, aby patřila k rodičům, ale od manželky věděl, že hned několik dětí tu vypadá, jako by jim bylo dvacet let, nebo i víc.
Bylo půl deváté a rodiče se pořád ještě sjížděli.
Škola sídlila v budově přestavěné z venkovského sídla, téměř zámečku, a ve společenském sále na to upomínala řada elegantních dekorací. Byly tu dva lustry. Ozdobná lišta se složitým vzorem vinné révy na omítce nad sníženými podhledy. Krb z bílého mramoru s růžovým žilkováním, v němž se nyní poněkud nešťastně vyjímal nevkusný, nově pořízený krbový kozlík, příliš titěrný a laciný. Dvojité posuvné dveře z kyperského dubu vedoucí do haly, jimiž bylo vidět na ponuré železobetonové schodiště. Určitě kvůli tomu museli vytrhat nějaké krásné dřevěné schody, pomyslel si Harry, aby se tam tahle ohnivzdorná šerednost splňující předpisy pro státní školy mohla postavit.
Dovnitř se trousili lidé, muži i ženy, většinou po jednom. Páry bylo vidět jen zřídka Harry uvažoval, jak se těm, kteří přišli společně, podařilo zařídit hlídání. Podtitul v názvu školy zněl „ústav pro vzdělavatelné děti psychicky narušené a mentálně retardované“. Harryho devítiletý syn Thomas patřil k těm psychicky narušeným. Harry nyní s bodnutím závisti přemýšlel, jestli retardované dítě zvládne ohlídat každý přiměřeně zodpovědný dospělý. Thomase jen tak někdo hlídat nemohl. Vladkovi spolu nestrávili večer mimo domov od doby, kdy byly Thomasovi dva, a tak i dnes zůstala Margaret doma a strážila hrad, určitě celá špatná po tom, co jim volal doktor Nicholson, zatímco Harry je oba zastupoval na rodičovském setkání.
Jak se místnost zaplňovala, začínalo ubývat židlí. Na konci řady kousek od Harryho postával mladý pár a rozhlížel se po dvojici volných sedadel. „Tady,“ oslovil je Harry. „Já se posunu.“ Žena se mile usmála, muž poděkoval. Na prázdném místě před Harrym ležel popelník. Harry se osmělil, vytáhl krabičku cigaret a oběma nabídl, ale ukázalo se, že ani jeden nekouří. Harry si stejně zapálil a zaposlouchal se do okolního cvrkotu.
Všichni kolem byli zabraní do hovoru. „Jak to vypadá s tím žlučníkem? Nebude to nakonec na operaci?“ vyzvídala jedna žena na jiné. „Můj účetní tvrdí, že školné lze proplácet pouze v případě, že se jedná o školu pro děti nejen s psychickými, ale i psychosomatickými poruchami,“ vykládal silně plešatící muž jinému, pomenšímu, s huňatými licousy. Pomenší muž přitakával: „Ovšem, na to ale stačí papír od doktora – ten vybere školu a doporučí svěřit dítě do její péče.“ Jistá mladičká žena se zaníceně dušovala: „Doktor Schields je o tom pevně přesvědčen, paní Clermanová. Tvrdí, že se štítnou žlázou Georgu určitě přijmou. A potom –“ Černoch s kávovou pletí, oblečený v havajské košili, vykládal jakési korpulentní dámě: „Normálně mi vo víkendu strhnul naviják, von z toho má dva stehy na ciferníku, a já prut na tři kusy.“ A dáma si povzdychla: „Když oni se ukrutně nudí. Moje děvenka nesnáší pastelky, to můžete komplet vyškrtnout všechny omalovánky. To už pak nevíte, co si počít.“
Harry se konečně obrátit k mladíkovi vedle sebe. „Já jsem Harry Vladek, otec Tommyho. Tommy chodí k začátečníkům.“
„Náš taky,“ ožil mladý muž. „Jmenuje se Vem, je mu šest. Blonďák jako já. Možná jste ho tu viděl?“
Harry se ani moc nesnažil si vzpomenout. Byl tu pro Tommyho po výuce dvakrát nebo třikrát a v tom mumraji při odcházení rozeznával jednotlivé děti jen stěží. Všechny ty kabáty, kapesníky, čepice – pamatoval si jednu holčičku, která se vždycky schovala do skříňky na věci, a chlapečka, který se věšel na učitelku a nikdy nechtěl jít domů. „No jistě,“ přitakal zdvořile.
Mladík se mu představil a pak ho seznámil s manželkou. Jmenovali se Murray a Celia Loganovi. Harry se předklonil a potřásl paní Loganové rukou. „Vy jste tu noví, že?“ zeptala se ho.
„Ano. Tommy je ve škole teprve měsíc. Přestěhovali jsme se z Elmiry, chtěli jsme to mít blízko.“ A po krátkém zaváhání dodal: „Tommymu je devět, ale dali ho k začátečníkům – podle paní Adlerové si tak snáz zvykne.“
Logan ukázal na opáleného muže v první řadě. „Vidíte toho chlapíka s brýlemi? Tak ten se přistěhoval až z Texasu. No, ale to je holt pracháč.“
„Musí to být dobrá škola,“ pronesl Harry nejistě.
Logan se trochu nervózně ušklíbl.
„A jak je na tom váš syn?“ zeptal se Harry.
„Ten malý mizera,“ usmál se Logan. „Minulý týden jsem mu dal další desku My Fair Lady, to už bude aspoň čtvrtá nebo pátá. A on teď pořád chodí a prozpěvuje si ná-ram-ný, ná-ram-ný. Ale aby se na člověka podíval? Ani nápad.“
„Ten můj zas nemluví,“ svěřil se Harry.
„Náš sice mluví,“ poznamenal rozvážně Logan, „ale ne s každým. Je to jako hráz.“
„Já vím,“ přikývl Harry a osmělil se víc. „A Vem – hm – dělá velké pokroky, co je tu?“
Murray Logan našpulil rty. „Řekl bych, že jo. V noci se teda ještě počurává, ale v mnoha ohledech se nám s ním žije o moc líp. To víte, závratnou proměnu čekat nemůžete. Ale den po dni, v drobnostech, jde všechno snáz. Teda většinou. Jasně že občas přijdou stagnace, regresy, kdy to nejde dál.“
Harry přikývl; v duchu myslel na sedm let stagnací a regresů a na dva roky plné zmatků a obav, které jim předcházely. „Paní Adlerová mi vysvětlovala, že například náhlý záchvat destruktivity u dítěte může znamenat, že vyčerpalo svoje řečové možnosti. Dítě s tím bojuje, což se projeví v nějaké jiné oblasti.“
„To taky,“ přisvědčil Logan, „i když já měl spíš na mysli – ale pozor, už se začíná.“
Harry přikývl, típl cigaretu a rovnou si bezmyšlenkovitě zapálil další. Už se mu zase svíral žaludek. Nešlo mu na rozum, že ostatní rodiče vypadají tak uvolněně a spokojeně, tak – nepoznamenané. Copak na tom nejsou stejně jako Harry a Margaret? A oni dva už dávno nezažili, že by jim někde bylo příjemně, ani když na nich zrovna žádný doktor Nicholson nemámil tak těžké rozhodnutí. Harry se přinutil pohodlně se opřít a snažil se vypadat stejně ležérně jako ostatní.
Paní Adlerová poklepala pravítkem o desku stolu. „Myslím, že už jsme všichni,“ začala. Opřela se o stůl a čekala, až se místnost utiší. Byla malá, tmavá, buclatá a překvapivě hezká. Vůbec nevypadala jako kompetentní osoba s náležitou odbornou kvalifikací. Její vzhled byl popravdě tak zavádějící, že když ji Harry před třemi měsíci, kdy jejich korespondence o možném přijetí Tommyho vyústila v dlouhou cestu Vladkových z Elmiry na osobní pohovor, uviděl naživo, srdce mu pokleslo. Očekával prošedivělou dámu s brýlemi bez obrouček nebo dračici v sesterském bílém plášti, která bude svírat ječícího, svíjejícího se Tommyho, aby mu mohli zasunout čípek na zklidnění před jeho prvním EEC, nebo nějakou neupravenou starou rašpli, zkrátka kohokoli, jen ne tuhle pohlednou mladou ženu. Další slepá kolej, pomyslel si tehdy zoufale. Další šlápnutí vedle, navrch k té řadě přehmatů, které nikdy neměli dopustit. Nejdřív jim říkali: „Počkejte, až z toho vyroste.“ Jenže to se nestalo. Potom: „Všichni musíme přijmout boží vůli.“ Ale to nechtěli. Pak mu tři měsíce dávali třikrát denně léky na předpis, které nepomáhaly. Dalších šest měsíců uháněli Kliniku péče o dítě, než zjistili, že za honosným názvem se skrývá jediný uštvaný doktor, který objíždí celý obvod a nemá na nic čas. Následovaly čtyři bezútěšné, slzavé týdny zpytování svědomí a pak se obrátili na Státní výchovný ústav, kde si vyslechli, že čekací lhůta je osm let. Zkusili soukromý pečovatelský ústav a dozvěděli se, že pobyt stojí ročně pět a půl tisíce dolarů – plus náklady na zdravotní péči – a kde by ročně vzali pět a půl tisíce? A celou dobu pořád ze všech stran slýchali, jako by to sami nevěděli: „Nesmíte otálet! Dělejte něco! Musí se to podchytit brzy! Tohle je kritické stádium! Každá prodleva je fatální!“ A teď před ním stála tahle křehce vyhlížející ženuška – co ta by pro ně mohla udělat?
Ale ona mu to bleskově předvedla. Rázně Margaret a Harryho vyzpovídala, pak se otočila k Tommymu, který v místnosti řádil jako rozzuřený býk, a obrátila jeho vyvádění v hru. Za tři minuty Tommy nadšeně experimentoval s nezničitelným starým klikovým gramofonem Victrola a paní Adlerová se vrátila k Vladkovým: „Nečekejte, že by se zázračně vyléčil. To je nemožné. Ale postupná zlepšení možná jsou, a myslím, že Tommymu můžeme pomoci.“
Třeba mu opravdu pomáhá, pomyslel si Harry sklíčeně. Třeba Tommymu pomáhá tak, že víc už pro něj nikdo ani udělat nemůže.
Paní Adlerová zatím srdečně, byť krátce přivítala rodiče, nabídla jim, ať po schůzce zůstanou na kávu, aby se vzájemně lépe poznali, a představila jim předsedkyni sdružení paní Roseovou, vysokou, předčasně šedivou a značně autoritativní osobu. „Jelikož se jedná o zahajovací setkání,“ začala paní Roseová, „nemáme žádné minulé zápisy a rovnou přejdeme ke zprávám o činnosti výboru. Jak to vypadá s tou dopravou, pane Baere?“
Oslovený muž vstal. Byl starý, určitě přes šedesát. Harry přemítal, jaké to je, když se pozdním plodem mužova života stane retardované dítě. Pan Baer vypadal jako prototyp úspěšného člověka – měl oblek za čtyři sta dolarů, elektronické náramkové hodinky a masivní zlatý prsten svobodných zednářů. Hovořil s lehkým německým přízvukem. „Byl jsem na okresní školské radě – odmítají spolupracovat. Díval se na to můj právník a celá potíž je v jednom jediném slově. Podle zákona místní školská rada může, to je to slovo, kompenzovat rodičům náklady na dopravu dětí do soukromých škol. Chápete, není tam napsáno, že musí, ale že může. Řekli mi na rovinu, že nám ty peníze prostě dát nechtějí. Myslí si, že jsme tu sami zazobanci.“
Místností se slabě rozlehl trpký smích.
„Můj právník sjednal schůzku, předstoupili jsme před celou radou a přednesli jsme svoji věc – přijmeme každou formu pomoci, finanční kompenzaci, školní autobus, cokoli, co nám trochu pomůže. Zamítli to.“ Pan Baer pokrčil rameny. Zůstal stát a sledoval paní Roseovou, která se opět ujala slova:
„Děkuji, pane Baere. Má někdo nějaké návrhy?“
„Pořádně jim zatopit. Všichni jsme tady voliči,“ vyhrkla jedna žena rozzlobeně.
„Musíme s tím na veřejnost, to je jediný řešení. Zákon mluví naprosto jasně – všechny děti daňových poplatníků mají nárok na stejný služby. Měli bychom obeslat noviny.“
„Počkejte moment,“ ozval se pan Baer. „Obesílat noviny, to podle mě ničemu nepomůže. Ale já mám PR agenturu. Řeknu jim, ať trochu uberou na propagaci mých lahůdkových výrobků a v ušetřeném čase pomůžou nám. Mají svoje know-how, dobře vědí, jak čeho dosáhnout. Jsou to profíci.“
Návrh byl postoupen k hlasování, podpořen a přijat. Murray Logan mezitím Harrymu pošeptal: „Znáte Marjánčinu česnekovou majonézu? Tak to je on. Má dvanáctiletou dceru, která na tom byla dost bledě. Paní Adlerová jí pomáhala ve svojí dřívější privátní třídě. On pro ni pak ještě s pár dalšími rodiči koupil tuhle budovu.“
Zatímco se projednávaly další věci spjaté s činností výboru, Harry uvažoval, jaké to je, když si rodič může dovolit koupit školní budovu, aby pomohl svému dítěti. Pak se přešlo k otázkám financování a k Harryho zděšení si sdružení odhlasovalo, že na podporu školy uspořádají dobročinný divadelní večírek a že všichni rodiče, kteří mají dítě ve škole, budou muset prodat aspoň pět párů nejlepších vstupenek do předních řad, po třiceti dolarech za lístek. Tohle si musíme vyjasnit hned, odhodlal se Harry a zvedl ruku.
„Já jsem Harry Vladek,“ představil se, když ho vybídli. „Jsem tu nový. Nejen ve škole, ale taky v okrese. Pracuju v jedné velké pojišťovně a měl jsem kliku, že mi vyhověli a přeložili mě sem, aby můj kluk mohl chodit do vaší školy. Ale ještě tu nikoho neznám a nevím, komu bych prodal lístky za šedesát dolarů. Pro lidi jako já je to velká fůra peněz.“
„Pro většinu z nás je to fůra peněz,“ odpověděla paní Roseová. „Ale ty lístky udáme, protože musíme. Je přece jedno, jestli oslovíte sto lidí a pětadevadesát z nich vás odmítne, jen když těch zbylých pět zaplatí.“
Harry se posadil a v duchu už kalkuloval. Pan Crine z jejich kanceláře je svobodný a chodí do divadla. Jeden pár lístků – nebo možná dva – by mohla koupit pojišťovna do tomboly pro zaměstnance. A pak je tu ten makléř, co jim zařídil koupi domu, a právník, s nímž obchod sjednali…
Tak dobrá. Vysvětlili mu, že školné, jehož výše osmnáct set dolarů ročně rozhodně nebyla zanedbatelná, nepokryje skutečné výdaje na jedno dítě. Je třeba zaplatit logopeda, pohybového terapeuta, psychologa na plný úvazek, psychiatra na částečný a řadu dalších lidí, a není důvod, proč by na provoz ústavu nemohl přispět zrovna jeho kolega. Nebo ten právník.
O půl hodiny později paní Roseová nahlédla do programu, odškrtla další položku a prohlásila: „Tak pro dnešek je to všechno. Pan a paní Perryovi dnes přinesli výborné sušenky a všichni víme, jak nadpozemsky chutná káva paní Howeové. Pohoštění je připraveno ve třídě pro začátečníky a já doufám, že všichni zůstanete, abychom se lépe poznali. Nyní se tam společně přesuneme.“
Harry se spolu s Loganovými připojil k proudu lidí kultivovaně se přemisťujících do místnosti pro začátečníky – do třídy, kde teď Tommy trávil svá dopoledne. „Tamhle je slečna Hackettová,“ všimla si Celia Loganová. Slečna Hackettová, která učila začátečníky, je zahlédla a s úsměvem se k nim vydala Harry ji dosud viděl jen v pracovním plášti, který připomínal stan a sloužil jí jako štít proti čokoládovému mléku, prstovým barvám a nenadálým sprškám z „koutku vodních hrátek“. Bez pláště to byla pohledná žena středního věku oblečená v zeleném kalhotovém kostýmku.
„Mám radost, že už jste se Seznámili,“ usmála se. „Chtěla jsem vám říct, že vaši dva chlapci si hezky rozumějí. Spolčili se proti zbytku třídy, jako kdyby uzavřeli dohodu. Vem bere ostatním hračky a nosí je Tommymu.“
„To že dělá?“ vykřikl Murray Logan.
„No vážně. Asi začíná navazovat vztahy. A Tommy si, pane Vladku, dneska na pár minut vytáhl palec z pusy. Udělal to za dopoledne aspoň Šestkrát, a nemusela jsem říct ani slovo.“
„Víte, začínal jsem se bát, že se to s ním zase obrací k horšímu,“ přiznával Harry vzrušeně. „Ale nebyl jsem si jistý. Víte to určitě?“
„Naprosto,“ přikývla slečna Hackettová. „A přiměla jsem ho, aby nakreslil obličej. Když ostatní kreslili, jen se po mně díval tím svým kukučem, tak jsem mu vzala papír, že ho odnesu. Sáhl po něm, ve vteřině se rozmáchl a načmáral tvář jako od Picassa. Chtěla jsem pro vás a vaši paní ten obrázek schovat, ale Tommy se ho zmocnil a tím svým metodickým způsobem ho roztrhal na cucky.“
„Přál bych si ho vidět,“ vzdychl Harry.
„Nakreslí další. Můžu říct, že vaši kluci mají dobré vyhlídky na opravdové zlepšení,“ odvětila slečna Hackettová a zahrnula do svého úsměvu i Loganovy. „Zato s chlapcem, kterého soukromě doučuji v odpoledních hodinách, je to mnohem zapeklitější. Je mu devět jako Tommymu. Celkem by to s ním šlo, až na jednu věc. Je posedlý představou, že ho pronásleduje kačer Donald. Rodiče si dokázali dva roky namlouvat, že si z nich dělá legraci, i když rozbil tři televize. Pak ho vzali k psychiatrovi a museli si připustit, jaká je realita. – Omluvíte mě? Musím mluvit s paní Adlerovou.“
„Tak si myslím, pane Vladku, že jsme mohli dopadnout hůř,“ zavrtěl hlavou Murray Logan a obrátil se k manželce: „Že by Vern něco dal jinému dítěti! Co na to říkáš?“
„Jsem nadšená,“ přikývla rozzářeně Celia.
„A slyšelas o tom druhém chlapci? Chudák kluk. Když si to představím… Anebo to Baerovic děvče. Pořád tvrdím, že je horší, když taková věc potrefí děvčátko, protože víte co, člověk aby se v jednom kuse bál, že na holku si kdekdo dovolí, ale naši kluci se s tím poperou, pane Vladku. Slyšel jste slečnu Hackettovou.“
Harry se najednou nemohl dočkat, aby byl doma u ženy. „Asi bych se na to kafe radši nezdržel, nebo se čeká, že zůstaneme?“
„Ale kdepak, jestli chcete, můžete jít.“
„Mám to autem domů půl hodiny,“ omluvil se Harry, dveřmi z kyperského dubu vyšel na chodbu, minul šeredné ohnivzdorné schodiště a vyrazil ke štěrkovému parkovišti. Ve skutečnosti tolik spěchal, aby byl doma dřív, než Margaret usne, protože jí chtěl povědět o tom palci v puse a jaké Tommy dělá už po prvním měsíci zřetelné pokroky. A že nakreslil obličej. A slečna Hackettová že říkala…
Harry se zarazil uprostřed parkoviště. Vzpomněl si na doktora Nicholsona, a navíc, co přesně slečna Hackettová říkala? Říkala snad něco o normálním životě? Nebo o vyléčení? Mluvila o vyhlídkách na „opravdové zlepšení“. Ale jak velké zlepšení měla na mysli?
Harry si zapálil, otočil se a těžkým krokem se vracel nazpátek. Uvnitř prokličkoval mezi rodiči až k paní Adlerové. „Paní Adlerová, mohla byste na moment?“ požádal.
Ihned s ním poodešla z doslechu ostatních. „Jak se vám líbilo dnešní setkání, pane Vladku?“
„Líbilo. Ale chci s vámi mluvit kvůli jednomu rozhodnutí. Nevím, co dělat, ani na koho se obrátit. Moc by mi pomohlo, kdybyste mi mohla říct, hm, jaké jsou Tommyho šance?“
Paní Adlerová s odpovědí chviličku čekala. „Zvažujete, že ho dáte do ústavu?“
„Ne, to ne. Je to tak, že – ale opravdu, co mi k tomu můžete říct, paní Adlerová? Já vím, že měsíc není moc dlouhá doba. Ale bude Tommy někdy stejný jako ostatní?“
Viděl na ní, že už si touhle situací prošla a že to nenávidí. „Kategorie ‘ostatní’, pane Vladku,“ začala trpělivě, „zahrnuje i dost hrozných lidí, které jen technicky vzato nepovažujeme za hendikepované. Naším cílem není, aby byl Tommy stejný jako ‘ostatní’. Chceme mu jenom pomoci, aby se stal tím nejlepším a nejspokojenějším Tommym Vladkem, jakým se může stát.“
„Ano, ale co bude dál? Co když se – něco stane, se mnou a s Margaret?“
Paní Adlerová očividně trpěla „Na to teď zkrátka neexistuje odpověď, pane Vladku,“ odvětila vlídně. „Nepřestávala bych doufat. Ale nebudu tvrdit, že máte čekat zázraky.“
* * *
Margaret nespala Čekala na něj v mrňavém obýváku jejich mrňavého nového domova „Jak vám to dneska šlo?“ zeptal se Harry. Tuhle otázku kladli po návratu domů jeden druhému už sedm let.
Zdálo se mu, že Margaret plakala ale teď vypadala docela klidně. „Nebylo to tak zlý. Musela jsem si k němu lehnout, abych ho dostala do postele. Ale ten hormonální blivajz spolkl bez cavyků. Dokonce olízl lžičku.“
„Fajn,“ přikývl Harry a pověděl Margaret, že Tommy nakreslil obličej, začal se paktovat s malým Vernem Loganem a bez říkání si vytahuje palec z pusy. Viděl na ní, jak ji to potěšilo, ale nahlas mu jenom oznámila: „Zase volal doktor Nicholson.“
„Říkal jsem mu, aby tě neotravoval!“
„Neotravoval, Harry. Byl moc milý. Slíbila jsem, že mu zavoláš nazpátek.“
„Je jedenáct v noci, Margaret. Zavolám mu zítra.“
„Ne, slíbila jsem, že zavoláš ještě dnes, bez ohledu na hodiny. Čeká na to. A trval na tom, ať určitě telefonujeme na účet volaného.“
„Kéž bych tomu bastardovi na ten dopis nikdy neodpověděl,“ vybuchl Harry, ale hned omluvně dodal: „Nebylo by trochu kafe? Ve škole jsem na něj nepočkal.“
Margaret dala vařit vodu, už když zaslechla, jak auto s kvílením zatáčí na příjezdovou cestu, a v hrnku už byla nachystaná rozpustná káva Zalila ji a vybídla Harryho: „Musíš s ním promluvit, Harry. Potřebuje to vědět dnes.“
„Tak on to potřebuje vědět dnes! Dnes!“ papouškoval Harry dopáleně. A k tomu si spálil rty o hrnek. „Co po mně vlastně chceš, Margaret?“ vyjel. „Jak mám něco takovýho rozhodnout? Dneska jsem volal firemnímu psychologovi. Zvedla to sekretářka a já řekl, že jsem si spletl číslo. Nevěděl jsem, co mu říct.“
„Já na tebe přece netlačím, Harry. Ale on to potřebuje vědět.“
Harry odložil hrnek a zapálil si toho dne už pátou cigaretu. Jejich mrňavá jídelna – vlastně to ani jídelna nebyla, jen takový snídaňový kout, který si napůl přepažili z kuchyně, ale mezi sebou tomu říkali jídelna – byla plná známek Tommyho přítomnosti. V místech, kde Tommy sloupal kuchyňskou tapetu se vzorkem hrnků a lžiček, byla na stěně nová výmalba. Na sporáku byla kvůli Tommymu namontovaná pojistka U jídelního stolu trčelo mezi ostatními židlemi beztvaré vodní křeslo, které Tommy metodicky provrtával držadlem své jídelní lžíce. „Vím, co by mi poradila máma – abych zašel za knězem. Jenže my jsme ještě ani nebyli na mši, co jsme tu.“
Margaret si sedla a dopřála si cigaretu z jeho krabičky. Pořád to byla pěkná ženská. Co se Tommy narodil, nepřibrat ani gram, ale většinou na ní bylo znát, jak je unavená. „Dohodli jsme se, Harry,“ pronesla opatrně, ale neústupně. „Slíbils, že promluvíš s paní Adlerovou, a to jsi udělal. Domluvili jsme se, že pokud podle ní z Tommyho nevyroste normální kluk, ozveme se doktoru Nicholsonovi. Vím, že je to pro tebe těžký, a taky vím, že ti to zrovna neulehčuju. Ale já nevím, co udělat. Tohle rozhodnutí musím nechat na tobě.“
Harry své ženě věnoval pohled právě tak láskyplný jako bezmocný, a v ten moment zazvonil telefon. Samozřejmě volal doktor Nicholson.
„Ještě jsem se nerozhodl,“ vypálil Harry bez obalu. „Moc na mě tlačíte, doktore Nicholsone.“
Hlas v dálce byl klidný a sebejistý. „Copak já, pane Vladku, já bych na vás vůbec nechvátal. Ale srdce toho druhého hocha se zastavilo zhruba před hodinou. To proto máme tak naspěch.“
„Chcete říct, že je mrtvý?“ vykřikl Harry.
„Je na přístrojích, pane Vladku. Můžeme ho tak držet přinejmenším osmnáct hodin, možná čtyřiadvacet. Mozek je v pořádku. Na osciloskopu máme velice dobré vlnové odezvy. Tkáňová shoda s vaším chlapcem je uspokojivá. Víc než uspokojivá. Z letiště JFK vám to letí v šest patnáct ráno, rezervoval jsem místa pro vás, vaši paní a Tommyho. Po příletu vás vyzvednou. Můžete tu být už v poledne, takže máme čas. Ale je to těsné, pane Vladku. Musíte se rozhodnout hned.“
„Já to ale nemůžu rozhodnout!“ vyhrkl rozhořčeně Harry. „Copak to nechápete? Já nevím jak!“
„Já to chápu, pane Vladku,“ odpověděl hlas na druhé straně a Harry si udiveně pomyslel, že to zní, jako by mu lékař vážně rozuměl. „Něco vám navrhnu. Co kdybyste přiletěli tak jako tak? Třeba vám pomůže, když toho druhého hocha uvidíte, promluvíte s jeho rodiči. Stejně se vám cítí zavázáni za všechno, co jste prozatím absolvovali. Rádi by vám poděkovali.“
„To ne!“ zaúpěl Harry.
Ale doktor pokračoval. „Nechtějí nic jiného, než aby jejich chlapec žil. Nic víc nečekají. Dítě – vaše dítě, vaše i jejich – dostanete do opatrovnictví vy. Je to moc šikovný klučina, pane Vladku. Osmiletý. Krásně čte. Staví modely letadel. Nechali ho jezdit na kole, protože je rozumný a je na něj spolehnutí. Tu nehodu nezavinil on. Náklaďák vjel přímo na chodník a srazil ho.“
Harry se celý chvěl. „Vždyť to je, jako byste mě uplácel,“ ohradil se příkře. „Říkáte mi, abych Tommyho vyměnil za někoho chytřejšího a šikovnějšího.“
„Tak jsem to nemyslel, pane Vladku. Jen jsem chtěl, abyste věděl, jakého chlapce můžete zachránit.“
„Vždyť ani nevíte, jestli to bude fungovat!“
„To ne,“ souhlasil doktor. „Jistě to nevíme. Sice jsme stejnou transplantaci provedli na zvířatech, včetně primátů, na mrtvých lidech a v jednom případě na pacientech v terminální fázi života, ale máte pravdu, ještě nikdy jsme netransplantovali mozek zdravému příjemci. Ukázal jsem vám veškerou dokumentaci, pane Vladku. Prošli jsme ji s vaším lékařem, když jsme o té možnosti prvně mluvili – před pěti měsíci. Tohle je od té doby poprvé, kdy nastala tak blízká shoda, aby byla skutečná naděje na úspěch, ale máte pravdu, důkaz, že to bude fungovat, zatím neexistuje.
Leda byste nám ho pomohl vytvořit. Protože jestli chcete něco vědět, já myslím, že se to povede. Ale zaručit vám to nikdo nemůže.“
Margaret už hodnou chvíli nebyla v kuchyni, ale Harry podle zachrastění a cvaknutí ve sluchátku poznal, že je v ložnici a poslouchá na paralelní lince. „Teď vám nic nepovím, doktore,“ hlesl nakonec. „Ozvu se vám – tak za půl hodiny. Víc teď udělat nemůžu.“
„To naprosto stačí, pane Vladku. Budu tady sedět a čekat, až zavoláte.“
Harry se posadil a dopil si zbylou kávu. Z člověka aby se stal odborník pomalu na všechno, uvažoval. Kolik toho ví o operacích mozku? Na jednu stranu dost. Samotný zákrok by měl proběhnout bez problémů, kámen úrazu nastane, až když tělo nepřijme cizí tkáň, ale doktor Nicholson věří, že právě tohle se mu povedlo rozlousknout. Všech sedm lékařů, s nimiž to Harry k dnešnímu dni probíral, se shodovalo, že z medicínského hlediska je zřejmě všechno v pořádku, ale kdykoli stočil hovor k torbu, jestli je to správné, každý se obezřetně odmlčel. Tohle je jeho rozhodnutí, ne jejich. Někteří mu to řekli výslovně, jiní jenom významně mlčeli. Ale kdo je Harry, aby to mohl rozhodnout?
Ve dveřích se objevila Margaret. „Pojď nahoru, Harry, podíváme se na Tommyho.“
„Myslíš, že pro mě pak bude jednodušší nechat svýho syna zavraždit?“ utrhl se na ni.
„Tohle už jsme probrali, Harry, shodli jsme se, že by to vražda nebyla I když není jasné, co by to bylo. Prostě si myslím, že Tommy by měl být s námi, když o něm rozhodujeme, třebaže neví, o co jde.“
Stáli spolu nad nezvykle velkou dětskou postýlkou, v níž za ochrannou ohrádkou spal jejich syn, a ve světle noční lampičky si prohlíželi ty dlouhé plavé řasy, naducané tvářičky a našpulené rtíky sevřené okolo palce. Čtení. Modely letadel. Jízda na kole. A proti tomu zbrkle načmáraný obličej a jednou za čas i tolik hýčkaný, bouřlivý příval agresivních polibků.
Harry zůstal u postýlky stát celou půlhodinu a pak se vrátil do kuchyně, a přesně jak slíbil, zvedl telefon a začal vytáčet číslo.
Poprvé vydáno v magazínů F&SF v listopadu roku 1972.
Přeložila Jitka Cardová