Vojákoval jsem od jednadvaceti. A nutno říci, že lepší dobu k narukování jsem si opravdu vybrat nemohl – zrovna v tom roce se to totiž opět začalo mlít na Blízkém východě, a tam jsem strávil dalších pěkných pár let potýkáním se s radostmi spojenými s operováním v prostředí plném odstřelovačů, nástražných výbušnin a hord naštvaných Arabů s kalašnikovy. Svou práci jsem zřejmě dělal dobře, neboť jsem se postupně z řadového bigoše vypracoval až na poddůstojníka a poté, co jsem se nějakým způsobem prokousal důstojnickou školou, se ze mě stal pravý a nefalšovaný lampasák. Tenkrát se povyšovalo poměrně rychle, neboť před tím, než se to v oblasti zase podělalo, byl poměrně dlouhou dobu klid. Jenomže jak to tak už bývá, najednou přišla další banda náboženských fanatiků a velení zjistilo, že chybí šarže. A tak se postupně z mé maličkosti, toho času v hodnosti řadového vojína, stal seržant, a o několik vyznamenání a smrt předchozího kapitána později dokonce i kapitán.
Od mého povýšení uběhlo sotva pár dní, když k nám na základnu dorazila partička vědátorů, která si s sebou přivezla celé letadlo podezřele vypadajících beden. Při bližším ohledání se pak zjistilo, že v těch bednách se nachází dostatek počítačové techniky na zařízení středně velké IT společnosti. Všechny ty bedny byly označeny jako velmi citlivý náklad a prakticky hned po jejich vyložení je chlapci od logistického odlifrovali do samostatného hangáru, který od té doby nepřetržitě střežily dvě čety po zuby ozbrojených kontraktorů. Moje rota měla ubikace kousek od toho místa a mohli jsme tak pozorovat ty zástupy civilistů, kteří v tom hangáru neustále cosi kutili. Bylo nám jasné, že se tam staví nějaká high-tech počítačová centrála (už jen proto, že spotřeba elektřiny po celé základně vzrostla na dvojnásobek), ale víc nám nikdo nechtěl říct. Mezi kluky se šuškalo, že tam vláda testuje nějaký nový špionážní systém, ale něco určitějšího jsme se dozvěděli až téměř po měsíci.
Jednoho dne, zrovna jsem se vrátil z dvoutýdenní patroly po okolí základny, si mě zavolal velitel základny. Neřekli jsme mu jinak než Starej; byl to starý válečný pes, který soudě dle délky své kariéry musel pamatovat snad ještě pláž Omaha. Sotva jsem si odložil plnou polní a vlezl do sprchy, už mi před ubikací stepoval nervózní ordonanc, a že prý pro mě velitel má něco speciálního. V té době už jsem za sebou měl snad všechny druhy misí a operací, které lze pěšákům svěřit, a znal jsem Starýho dost na to, abych věděl, že on se jen tak kvůli něčemu nevzrušoval. Když jsem ale poslušně napochodoval na štáb, čekal tam na mě kromě Starýho i úlisně vypadající ouřada s kufříkem. V první chvíli jsem si říkal, že rozvědka si určitě zase vymyslela nějakou kovbojku v týlu nepřítele, ale když nás Starej představil, začalo to být zajímavé.
„Seržante Mathiasi, jste tu momentálně na základně nejzkušenější polní velitel, a proto si tady pan Samuels vyžádal speciálně vás,“ promluvil Starej jakmile jsem se zahlásil. „Pane Samuelsi, je váš.“
„Jistě, ehm…,“ poposunul si brýle Samuels.
Zkoumal jsem ho očima – jestli někdy existovala šablona, podle které Všemohoucí vyráběl ouřady, musel to být Samuels – vychrtlý, ustupující vlasy, brejličky a ve tváři směsice arogance a zmatenosti. „Jsem Jonathan Samuels ze společnosti NextGenRobotics. Jistě jste o nás slyšel,“ natáhl ke mně ruku.
„Obávám se, že ne, pane,“ odpověděl jsem a ruku mu stiskl. Leklá ryba, dle očekávání. „Tady se ke zprávám z rubriky Věda a technika moc nedostaneme.“
„Ah…,“ Samuels se zatvářil trochu zklamaně. „Tak tedy: zabýváme se pokročilou robotikou a počítačovou technikou, a v poslední době jsme učinili poměrně výrazné pokroky v kombinaci poslední generace počítačů a našich nejnovějších bipedálních robotů. Před pár lety naše společnost získala od ministerstva obrany grant na vývoj pokročilých robotických bojových prostředků a v současné době disponujeme prototypy, které jsme připraveni vyslat do polních zkoušek.“
„Uhm… ano…?“ zvedl jsem tázavě obočí. Hergot chlape, já jsem chlap s puškou a ne investor, chtělo se mi dodat.
Ouřada se na mě podíval zpříma. „A vy těm prototypům budete velet, respektive je zařadíme do stavu vaší roty.“
Tak vysoko jsem jedno obočí snad ještě nikdy nezvedl. „Ehm… nechci vás zklamat, pane Samuelsi, ale já jsem voják, ne testovací technik. Při vší úctě, o robotice vím zhruba tolik jako o kvantové mechanice,“ odpověděl jsem mu. „Možná se poptejte u pyrotechniků, ti používají drony denně…“
„Ne, vy mi nerozumíte,“ přerušil mě Samuels tónem učitelky napomínající prvňáka. „Nebavíme se tu o dronech. Bavíme se tu o bipedálních humanoidních bojových robotech, kteří mají potenciál v budoucnu zastat práci pěších vojsk. Vlastně vám tu svěřujeme vaši náhradu.“
Čekal jsem ledasjakou levárnu, ale tohle opravdu ne. Přišlo mi to jako nebetyčná hloupost, a ne jen kvůli myšlence na to, že budu svoji rotu otravovat nějakými chodícími kusy plechu. Odkdy může kus plechu nahradit lidského vojáka?
Samuels mi asi v očích přečetl pochyby, a proto rychle pokračoval: „Asi vím, co se vám teď honí hlavou – že robot nikdy nemůže zastat živého, myslícího vojáka. Že robot neumí improvizovat, že neumí rozeznat civilní cíl od vojenského cíle či vojenský cíl vydávající se za cíl civilní, že robot slepě následuje příkazy a nemůže o nich pochybovat, a tak dále, a tak dále, bláblá… toho všeho jsme si vědomi. A proto jsme do našich robotů nahráli náš experimentální software, který emuluje lidské uvažování.“
Čím dál lepší, řekl jsem si, chlápek je asi velkým fandou Data ze Star Treku…
„Počkejte…, chcete říci, že robota naučíte myslet?“
„Ne tak úplně. Posledních několik let jsme všude, kde to bylo možné, sbírali data z operací, při kterých byla nasazena pěchota. Zkoumali jsme pooperační hlášení, záběry z bezpilotních prostředků a samozřejmě archivované záběry z kamer ve vašich osobních digitálních bojových systémech. Na základě těchto dat jsme pak vytvořili prototyp emulátoru, který dokáže dle našich propočtů s až šedesátiprocentní přesností napodobit chování lidského vojáka.“
Mohlo mě napadnout, že všechno to elektronické nádobíčko, co jsme na sobě tahali, všechny ty vizory, GPS navigace a fyziologické sledovací systémy schovávající se pod zkratku OBDS (Osobní digitální bojový systém), odesílají data kamsi do archivů, kde se tím prohrabávají analytici. Ale nikdy bych netušil, že ta data pustí soukromé firmě – natož takové, která trochu moc propadla sci-fi…
„A co těch zbylých čtyřicet procent?“
„To bude práce pro vás a vaše muže, kapitáne.“ Samuels sáhl do kufříku a vytáhl něco, co se ze všeho nejvíc podobalo koupací čepici. Až na to, že z koupací čepice obvykle nevedou tenké drátky. „Toto si vložíte do helem místo standardní vycpávky, jde o náš skener mozkové aktivity. Elektrody budou snímat veškerou mozkovou aktivitu a získaná data budou zašifrovaným přenosem odesílána na tuto základnu, kde budou vyhodnocena a následně nahrána do softwaru našich…“
„Počkat,“ zarazil jsem ho. „Vy chcete číst mým mužům myšlenky?“
„V podstatě ano. Jde nám o to získat data pro doplnění softwaru.“ Mluvil úplně nenuceně, jako bychom se tu bavili o nedělním fotbale, nikoliv o hrabání se v mozcích mých kluků.
„No dobrá… ale takhle přenesete i emoce, ne? Nejsem robotik, ale stroji asi emoce dát nejde,“ snažil jsem se působit co nejvíce chytře a analyticky.
„A ani mu je dát nechceme,“ s úsměvem odvětil Samuels. „Slyšel jste už o systému emočního monitoringu?“
„Eeehm… ne…?“ Opravdu bych si měl zjistit, co se děje doma…
„V psychologii je to teď velká móda. Pánové ze Silicon Valley vytvořili systém, který dokáže odhalit původ emocí v mozku a následně tyto nervové signály identifikovat a kategorizovat – nebudu vás zatěžovat technickými detaily, důležité je, že my tento koncept využíváme rovněž, avšak dovedli jsme jej o krůček dál. Emoce nejenom identifikujeme a rozřadíme, ale rovněž je následně za pomoci našeho speciálního algoritmu dokážeme úplně odfiltrovat, aby nebyla narušena bojová efektivita robota. Stačí vám takové vysvětlení?“
Jen jsem nepřítomně přikývl. Začínalo to na mě být až příliš fantaskní.
Když jsem odcházel na ubikace, náladu jsem měl na bodu mrazu, a když jsem všechno vysvětlil svým seržantům, tak ti z toho nebyli nadšeni o nic víc. Takže já a moji chlapi budeme mít na hlavě nějaké udělátko, které nám bude na frontě snímat všechny myšlenky a pocity. Perfektní. Jako by nestačilo, že už teď se na nás pravidelně slétávaly hordy psychologů, snažící se nám zabránit, abychom si kvůli PTSD vystřelili mozek z lebky. Ale aspoň ta šaškárna nebude zadarmo – Starej nám prý u velení vyjednal zkrácení turnusu a NextGenRobotics se zavázali, že nám na účty pošlou odpovídající finanční kompenzaci.
* * *
Následující dva měsíce jsem se se Samuelsem nesetkal – bůhví, jestli vůbec někdy z toho svého hangáru (nikdo tomu neřekl jinak než IT hangár) vylezl na boží světlo. Ty věcičky v našich helmách jsme po čase přestali vnímat. A i kdyby – naše OBDS stejně posílalo každý náš pšouk na velení už drahnou dobu předtím, takže nějaký další čumil navíc nám vlastně nakonec ani nevadil. A k tomu jsme za ty dva měsíce stejně měli tolik práce, že bychom na nějaké hlubší filozofování beztak neměli čas. Místní povstalecké organizace, které původně bojovaly spíše mezi sebou navzájem než proti nám, se z nějakého důvodu spojily. Těžko říct, co je k tomu vedlo, možná usoudili, že nenávist k nevěřícím psům je jim přednější než vzájemné půtky. Ať už to bylo jakkoliv, nakonec se společně odhodlali k ofenzívě a následujících pár týdnů to bylo pořádně horké. Prakticky denně jsme museli přetrpět minometné přepady či alespoň sebevražedné atentátníky. Měli jsme i ztráty, většinou více či méně vážná zranění. Tři kluci od druhé čety to ale schytali ošklivě. Při průzkumu překopli nástražný drát a přímo do obličeje jim vybuchlo kilo semtexu. Dva to vzalo okamžitě, třetí ještě byl nějakou dobu naživu, ačkoliv z něj zbyla prakticky jen hromádka ohořelého masa. Jeho ODBS prý fungoval až do poslední chvíle, alespoň tak nám to později řekli technici. Měl jsem z toho pak náladu ještě horší – nějaký nanicovatý technik si teď bude pořád dokola pouštět posledních pár minut agonie mladého kluka, a nakonec to stejně vyhodí, protože to nebude do robotů pasovat.
A pak nám jednoho dne řekli, že si ty věcičky můžeme z helem sundat. Samuels se se mnou znovu sešel, aby mi pogratuloval a konečně mi ukázal, kvůli čemu jsme vlastně dva měsíce nosili koupací čepici s elektrodami.
Pracovní název těch robotů byl Achilles, a když jste je navlékli do výstroje a maskáčů, skutečně vypadali jako člověk. Stačilo ale z nich svléknout uniformu a jasně bylo vidět, že před vámi stojí stroj. Konstrukce byla z uhlíkových vláken, o pohyb se starala propracovaná soustava servomotorů a hydrauliky. V hlavě měli celou sadu optických čidel, schopných přepínat mezi noktovizí, IR viděním a běžným obrazem. A co se balistické ochrany týče, všechny důležité části chránilo kompozitní plátování odolné vůči zbraním do ráže 30 mm včetně.
Achillové byli pětkrát silnější než dospělý muž, dokázali vyvinout rychlost 70 km/h na rovině a díky své síle dokázali uzvednout a používat zbraně, které jsme my, blbí bigoši, museli užívat jako statické či lafetované. Bylo poměrně zvláštní, když jste na střelnici viděli postavu v maskáčích, jak suverénně od boku pálí automatickým granátometem, který sám o sobě vážil pětatřicet kilo. Kromě toho jejich elektronické mozky, založené na poslední generaci mnohojádrových procesorů, dokázaly zpracovat miliony operací za vteřinu, roboti dokázali bleskově reagovat na jakoukoliv hrozbu a při střelbě dosahovali neuvěřitelné přesnosti. A přitom se dali vyrábět sériově a ve výsledku byla cena za kus výrazně nižší než náklady na vycvičení, vybavení a údržbu jednoho profesionálního vojáka.
A pak tu byl ten jejich kouzelný software. Samuels se chvástal, že se jim povedlo na 95 % naemulovat chování perfektně vycvičeného lidského vojáka, a přitom zachovat všechny výhody stroje. Zkoušeli jsme to na cvičišti, kdy jsem já osobně na četu Achillů pořvával nejrůznější rozkazy a oni je bezchybně plnili. Zavelel jsem sto kliků, a oni klikovali. Zavelel jsem sprint a oni sprintovali. Zavelel jsem „Kryjte se!“ a oni poslušně zalehli. A když jsme zkoušeli nácvik boje na krátkou vzdálenost, kdy jsme cvičně obsazovali model dvoupatrového domu, poznal jsem, co to znamená strojová přesnost. Stoprocentní koordinace a ani jedna chyba, ať už šlo o překrývání palebných úhlů, průniky do místností, užívání oslepovacích granátů…, ať jsme na ně vymysleli cokoliv, oni to splnili. Samuels se přirozeně tetelil blahem a v nás začal hlodat pocit, že už jsme asi opravdu definitivně zastarali.
Když jsme pak Achilly konečně vzali do ostré akce, zpočátku šlo všechno naprosto perfektně. Místo jedné lidské čety jsem dostal četu Achillů, kterým prozatím velel člověk, seržant Soto. Sota jsem dobře znal, byl to dobrý chlap a měl smysl pro humor – možná proto se dobrovolně přihlásil, že bude celý ten robotický cirkus kočírovat. Poslali jsme ho na rutinní patrolu do jedné vesnice, a jak už to tak bývá, všechno se podělalo a ze zapadlé vesničky se vyklubal sklad zbraní a tábor pro téměř stovku povstalců. Museli jsme tam poslat letectvo a já sám jsem naskočil s první četou do vrtulníku a letěl jim na pomoc. Nakonec se ale ukázalo, že nás vlastně vůbec nepotřebovali. Vlastně nepotřebovali ani Sota – v hlášení popisoval, že Achillové perfektně plnili jeho příkazy, ale když pak střepina zničila Sotovi akumulátor a vyřadila jeho ODBS z provozu, Achillové si bez problémů poradili sami. Ti odnaproti byli prý pořádně překvapení, když na ně vlítla banda neprůstřelných strojů na zabíjení.
Achillové vyvázli pouze s povrchovými poškozeními. Stačilo u nich jen vyměnit keramické pláty pokryté zásahy, rekalibrovat jejich gyroskopy pro případ, že by vibrace poškodily stabilizační systémy, a byli hned jako noví. Jeden ale musel na generální opravu. Našel jsem ho, když jsme procházeli vesnicí a zajímali vzdávající se přeživší. Jeho sériové číslo bylo HCR-054 a dostal zásah protitankovou raketou zhruba tam, kde by člověk měl podbřišek. Raketa mu urvala celou dolní polovinu těla, chlístala z něj hydraulická kapalina a celý jeho systém běžel na nouzový mód. Achillové sice měli možnost hlasové komunikace, ale z logických důvodů jim nikdo nedal možnost křičet bolestí. Něco mi ale říkalo, že kdyby mohl, tak by teď řval ze svých plných neexistujících plic. Nějaký zvuk mu ale z reproduktoru vycházel, takové divné elektronické praskání a pištění. Tenkrát jsem o tom hlouběji nepřemýšlel, řekl jsem si, že asi má poškozený hlasový procesor, ale když se na to dívám zpětně, asi jsem tomu měl věnovat větší pozornost.
HCR-054 si na základně vzali do parády Samuelsovi lidé a už za týden byl zpět v akci. Vrátil se k Sotovi do čety v době, kdy se Soto cítil čím dál víc zbytečným, neboť roboti vlastně velení nepotřebovali – využívali dat z bezpilotních letounů a vlastních optických přístrojů a navzájem se koordinovali za pomoci bezdrátového šifrovaného spojení na krátkou vzdálenost. Starej se proto nakonec rozhodl, že do toho půjde po hlavě, a povolil ustavení čistě robotické jednotky, označené jako četa R. Nejprve jsme ji posílali na patroly do klidnějších a řídce obydlených míst – kvůli kontaktu s domorodci Samuelsovi lidé nahráli Achillům speciální komunikační balík, který jim umožňoval základní komunikaci ve všech místních kmenových jazycích, od obecné arabštiny přes paštštinu až po kurdštinu. Nakonec jsme s nimi stejně ale posílali tlumočníky, protože jeden nikdy neví, jak domorodci zareagují na fakt, že se s nimi nebaví člověk.
Ale HCR-054 mi dělal starosti. Fungoval jako předtím, plnil cíle misí stejně efektivně jako jeho plechoví bratři…, ale něco na něm bylo divného. Po každé misi jsem se Samuelsem prohlížel telemetrii celé čety R. Každý Achilles měl ve svém elektronickém mozku nahranou kopii emulátoru lidské mysli, neboli ELM, jak tomu Samuels říkal. Během misí neprobíhala se základnou žádná komunikace kvůli nebezpečí hackerského útoku, veškeré synchronizace se prováděly až na základně v IT hangáru, a tedy během mise by měl mít každý Achilles stejný software. A vskutku tomu tak bylo, jenom HCR-054 měl ve svém kódu anomálie, které ostatní Achillové neměli. Samuels to vysvětloval tím, že asi jde o reziduální zbytky plošného výkyvu energie poté, co HCR-054 přišel o dolní polovinu těla a jeho systém automaticky přepnul do nouzového módu. Ujistil mě, že na funkčnost to nebude mít vliv a že i kdyby, není problém do HCR-054 nahrát zpět původní verzi systému ELM.
Po nějaké době se aktivita povstalců v našem sektoru opět zvýšila a četa R byla nasazována o to častěji. Nechávali jsme je působit samostatně, ale neustále jsme nad nimi ve vzduchu měli drony, které je pečlivě hlídaly a zároveň nesly zásobu protitankových střel, kdyby bylo nutné poskytnout Achillům podporu. Dodatečně pak Samuelsův tým instaloval do Achillů malou cihličku výbušniny, která plnila úlohu autodestrukce a šla spustit na dálku v případě, že by byl robot zajat. Nikdo nestál o to, aby některý z Achillů padl do rukou povstalcům, kteří by jej rádi za tučný bakšiš odprodali Rusům nebo Číňanům.
Přes obrazovku dronu jsem sledoval i útok na jednu horskou vesnici, jejíž jméno jsem už úspěšně zapomněl. Četa R tu postupovala k domu na úpatí útesu, ve kterém měli povstalci těžký kulomet, schopný pálit na silnici procházející vesnicí. Stanoviště kulometu hlídala partička partyzánů, a četa R se tak dostala do krátké, ale o to intenzivnější přestřelky. Netrénovaní pastevci koz s kalašnikovy neměli proti Achillům sebemenší šanci a po patnácti minutách střelby se ti, co přežili, vzdali. Záběry dronu si ale všimly jednoho robota, který jako by váhal, zda se má do přestřelky zapojit. Nechali jsme si se Samuelsem daný záběr zvětšit a jasně jsme viděli, jak družstvo robotů postupuje k rohu domu, zastavuje se, a na pokyn velitele pokládajícího krycí palbu jeden po druhém přebíhají cestu do lepší pozice. Jeden ale jako by váhal – rozkaz svého velitele splnil se zpožděním, a zdálo se, jako kdyby běžel o poznání pomaleji. Během přestřelky pak jako jediný ze všech Achillů zůstával v krytu a nevystavoval se palbě, ačkoliv roboti byli adaptováni na fakt, že jsou ručními zbraněmi prakticky nezranitelní, a tedy nemusí tolik lpět na krytu. Telemetrie nám následně ukázala, že jde opět o HCR-054. Kdyby to byl lidský voják, řekl bych, že má strach po prožitém traumatu.
Samuels se dušoval, že při emočním monitoringu dokázali eliminovat 98% všech nežádoucích emocí, a ta zbylá dvě procenta jsou tak bezvýznamná, že by se ani neměla projevit. Při prohlídce telemetrie HCR-054 jsme ale nejenže našli tytéž anomálie, ale rovněž i pár dalších. Samuels chtě nechtě přiznal, že bude potřeba HCR-054 resetovat do původního stavu a nahrát mu původní verzi ELM. To ale bylo až poté, co byla četa R odeslána na týden na jednu naši předsunutou základnu. Tamější polní technik nedisponoval potřebným vybavením, tak alespoň na HCR-054 provedl pro klid v duši zvláštní údržbu, aby se k problémům se softwarem nepřidaly ještě trable s hardwarem.
A pak jednoho dne zaútočili na naši základnu povstalci, ironicky zrovna pár hodin předtím, než měl navrátivší se HCR-054 projít řešetem. Už dlouho jsme měli informace, že partyzáni se pokusí o další větší ofenzívu, nečekali jsme ale, že si troufnou přímo na základnu. Jednoho rána jsme se tak ocitli pod těžkou minometnou a raketovou palbou. Byl to blázinec – vstupní bránu do areálu odpálil sebevražedný atentátník v autě napěchovaném semtexem, všude po základně dopadaly granáty a do toho se nám náhle uprostřed základny objevila stovka partyzánů, která střílela všude a na všechno. Později jsme zjistili, že se jim podařilo prokopat tunel až téměř doprostřed areálu – jak se jim povedlo obejít seismické senzory, to jsme nikdy nezjistili. Achillové zrovna byli ve svých dokovacích „rakvích“ a dobíjeli si akumulátory, když jedna raketa zasáhla IT hangár, proletěla střechou a vybuchla uvnitř. Výbuch zničil většinu vybavení, horší ale byl zásah elektrického generátoru zásobujícího dokovací stanice. Masivní zkrat projel všemi dokovacími stanicemi a plnou silou udeřil do citlivých obvodů Achillů. Půlce z nich to jednoduše usmažilo CPU jednotku, zbylá půlka se sama od sebe aktivovala a zkrat jim udělal v procesorech takový zmatek, že někteří z nich začali útočit na naše vlastní lidi. Vypadalo to jako z béčkového akčního filmu – roboti útočili na vše, co se pohnulo. Jediné štěstí bylo, že neměli v hangáru zbraně, jinak by vše to skončilo masakrem.
Trvalo několik hodin, než jsme je všechny zpacifikovali – není moc lehké nahánět roboty po základně, když vám na hlavu mezitím létají minometné granáty. Když pak konečně přiletěly bitevníky a pomohly nám útočníky rozprášit, začali jsme obhlížet škody.
Samuels nepřežil. Byl zrovna v hangáru, když dopadla ta raketa. Alespoň to měl rychlé, spadl na něj půltunový kus kovové traverzy. Ti Achillové, kterým zkrat usmažil mozky, pak byli dobří tak možná do šrotu. Co se zbytku týče, pět jsme jich museli sami zničit, než někoho stihnou zmrzačit, a zbytek potřeboval rozsáhlou generální opravu. Když jsem ale pak procházel hlášení o ztrátách, zjistil jsem, že HCR-054 zmizel a s ním další dva roboti, HCR-065 a HCR-021. Jednoduše nikde nebyli k nalezení, a než jsme dokázali zprovoznit komunikační centrálu a nahodit zpět GPS sledovací systém, měli před námi několik hodin náskok. Podle mapy směřovali na sever, do hor. Spuštění autodestrukce nepřipadalo v úvahu – autodestrukční sekvenci šlo spustit jen z IT hangáru, a ten byl nyní napadrť. Okamžitě jsem proto posbíral jednu četu vojáků, sedl do helikoptéry a vydal se za nimi. Podle GPS se pohybovali extrémně rychle na to, že šli pěšky. Napadlo mě, že Samuels by měl radost, že jeho roboti dokážou dosáhnout rychlosti přes 70 km/h i v terénu.
Našli jsme je v oblasti, kde jsme tušili jeden ze vchodů do masivního jeskynního komplexu pod horami – říkalo se mu Enigma, protože nikdo nevěděl, kam ty jeskyně vlastně vedou. Vrtulník nás vysadil pár set metrů od jejich poslední pozice. Jednotku jsem vedl já osobně, společně se mnou tam byl i Soto a dalších deset chlapců. Ze vzduchu nás kryl dron a podle mapy neměli roboti kam utéct. V tu dobu jsme si pořád ještě mysleli, že se jim jen zbláznila navigace a že jim stačí vyslat na krátkou vzdálenost aktualizační příkazy, které jim zresetují GPS systém. Už jsme byli téměř u nich, když se najednou ozvala střelba. Vchod do jeskyně asi střežilo několik partyzánů a Achillům se zřejmě aktivovaly bojové protokoly.
Vchod do jeskyně byl na římse nad proláklinou – šlo v podstatě jen o díru ve skále, která byla obehnaná plechovou konstrukcí a zakrytá maskovací sítí. Před ní asi bývalo malé opevnění z pytlů s pískem, když jsme ale navázali vizuální kontakt, opevnění bylo rozházené a okolo konstrukce jsme napočítali osm mrtvých partyzánů. Ožehlý kámen a stopa hydraulické kapaliny nám pak napověděly, že minimálně jeden robot byl poškozen explozí granátu. Zevnitř z jeskyně se ozývaly výstřely a postupně se vzdalovaly. Pokud jsme je měli chytit, neměli jsme na vybranou a museli jsme dovnitř. Já šel první – v jeskyni bylo pro noktovizory příliš málo světla, proto jsem musel použít svítilnu na zbrani.
Postupovali jsme opatrně, po nalezení dalších pár mrtvol jsme ale zrychlili. Achillové nám svým postupem vyčistili cestu a my jsme tak jejich náskok mohli opět umazat. Trvalo to snad celou věčnost, a nebýt kapek hydraulické kapaliny, byli bychom se v tom podzemním labyrintu ztratili. Nakonec jsme je ale dostihli na konci jedné chodby.
Jeden z nich táhl nohu za sebou a v jedné paži držel lehký kulomet – domysleli jsme si, že je to ten, který byl poškozen granátem. Zbylí dva se snažili protáhnout malou skulinou ve skále. Když jsme se přiblížili na dosah resetovacího signálu, ten poškozený se otočil a hleděl na nás. Zní to absurdně, když tohle řeknu o kusu kovu, který má v sobě pár optických čidel…, ale kdesi vzadu v hlavě jsem cítil, že na mě opravdu hledí.
Všechno se na okamžik jakoby zastavilo. Robot se otočil ke svým dvěma druhům, jež se stále ještě snažili protáhnout skulinou. Jednomu se to už podařilo, druhý zrovna do skuliny lezl. Udělal jsem krok kupředu a dal pokyn specialistovi, aby vyslal signál k řešetu jejich GPS systémů.
Nic se nestalo.
Poškozený robot sebou ale trhl. Podíval se na nás. A pak najednou pozvedl zbraň a začal střílet.
Přiznám se, že mě to zaskočilo – Achillové měli pokročilé rozpoznávací systémy IFF, které jim měly říci, že jsme přátelé. Nic z toho se ale nestalo, a kdyby mě Soto nezatáhl za roh chodby, byl by ze mě cedník.
„Kapitáne, musíme je zničit!“ zařval na mě Soto, aby přehlušil ozvěnu výstřelů.
Měl pravdu – pokud uniknou, můžou padnout do nesprávných rukou. Měli jsme s sebou termitové ruční granáty, Soto měl na pušce podvěsný granátomet, a jeden z mužů táhl na zádech lehký protitankový raketomet. Měli jsme tedy dostatek palebné síly, abychom je zničili či alespoň vyřadili z provozu. Museli jsme to ale udělat rychle, než se na nás sesypou partyzáni – bůhví, kolik jich v tom komplexu bylo. Dokud ale robot zasypával roh chodby kulkami, nemohli jsme se pohnout ani o píď. Do toho se nám ve vysílačkách začaly ozývat zprávy v arabštině. Mojí první reakcí bylo, že jde o rádia partyzánů, kteří se k nám už stahují ze všech stran; až poté mi došlo, že to vysílají sami roboti.
„Qasime, co říkají?“ zavolal jsem na svobodníka Qasima, našeho tlumočníka.
„Je to paštsky. Znamená to Nechte nás projít,“ odvětil Qasim.
Fráze „Nechte nás projít“ byla užívána roboty pro případ, že jejich cesta vedla přes vesnici domorodců a oni si potřebovali vyžádat průchod. Proč to ale vysílá teď?
Najednou střelba ustala a ozvalo se prázdné cvaknutí, jak robotovi došla munice. Okamžitě jsem se vyklonil přes roh chodby a instinktivně jsem vypálil krátkou dávku. Přes rudou tečku v kolimátoru jsem viděl, jak kulky zasáhly robota přímo do poškozené nohy.
Robot se otřásl, poškozená noha se pod ním podlomila a on padl na jedno koleno. Robot, který se snažil protáhnout skulinou, se zastavil a díval se na nás také.
Opatrně jsem s napřaženou zbraní došel k robotovi tak blízko, že jsem viděl jeho sériové číslo na hrudním plátu.
Byl to HCR-065. Hlavu měl svěšenou, jako by oddychoval. V rádiu se pořád opakovala arabská zpráva.
Pak bleskově pozvedl svou mechanickou paži, z předloketního pouzdra mu vyjela automatická pistole a on začal pálit. Kulky mě zasáhly přímo do hrudi. Moje vesta s keramickými vložkami střely zastavila, ale náraz mě srazil na záda. Robot pálil výstřel za výstřelem a držel moje spolubojovníky v šachu, zatímco robot ze skuliny vylezl, popadl HCR-065 za nepoškozenou paži, a táhl jej dovnitř. Moc daleko nedošel – Soto se vyklonil, ozvalo se charakteristické žuchnutí granátometu a čtyřicetimilimetrový termitový granát se zaryl druhému robotovi do hrudního plátu, kde rozpoutal během okamžiku požár dosahující téměř 4000 stupňů Celsia. Během pár vteřin se termit propálil do citlivé elektroniky v útrobách robota a Achilles se zhroutil. HCR-065 vystřílel náboje v zásobníku a zahájil nabíjecí sekvenci, kdy mu podavač automaticky dodal další zásobník. Než ale stačil nabít, ozvalo se druhé žuchnutí a druhý termitový granát zasáhl HCR-065 přímo do hlavy. Po pár vteřinách bylo po všem.
Soto vyhodil z granátometu prázdnou nábojnici a rychle přeběhl ke skulině. Příliš pozdě; třetí robot už byl dávno pryč. Já jsem se mezitím pracně postavil na nohy a zíral na tři kulky trčící z mého hrudního plátu.
„Je pryč, kapitáne,“ promluvil suše Soto ve chvíli, kdy dozněla ozvěna výstřelů.
Hleděl jsem na dva zničené roboty. HCR-065 již nejevil žádné známky aktivity, termit mu kompletně roztavil CPU jednotku. Druhý robot byl v nouzovém módu, ale nikdo nechtěl riskovat, že by se po cestě probral, proto náš specialista manuálně aktivoval autodestrukční nálož a nastavil časovač na deset minut. Pak už jsme museli zmizet, v chodbách zněly kroky a pokřikování partyzánů. Poslední, co jsem ještě stihl, bylo vyjmout oběma robotům jejich černé skříňky.
* * *
HCR-054, který unikl, jsme už nikdy nenašli. Možná bloudil tak dlouho jeskynním komplexem, že mu došly baterie a on tam dodnes někde leží v temnotě. Možná se dostal někudy ven, kde mu s dobitím baterií pomohly výsuvné solární panely, sloužící jako záložní zdroj energie. Ať už se s ním stalo cokoliv, nikdy jsme se to nedozvěděli.
Na základně jsme černou skříňku HCR-065 odeslali společně se Samuelsovými ostatky zpět do NextGenRobotics. Po měsíci nám došla odpověď; technici analyzovali data z černé skříňky, porovnali je s uloženou telemetrií HCR-054 a nakonec přišli s teorií, proč se HCR-054 začal vymykat kontrole a proč se kontrole vymkli i další dva roboti. Když byl tenkrát HCR-054 vážně poškozen raketou, elektrická zpětná vazba mu projela CPU jednotkou a poškodila protokoly jeho systému ELM. Ta dvě procenta lidské mysli, která Samuels považoval za neškodná, se zkratem aktivovala a uvedla systém HCR-054 do stavu, který byl strojním ekvivalentem těžkého traumatu. Technici si prý nedokázali vysvětlit, jak se to mohlo stát, ale v HCR-054 jeho zkušenost zažehla jiskru sebeuvědomění. To, co jsme pak sledovali, tedy divné chování HCR-054, bylo přímým výsledkem těchto poškozených protokolů působících na podprogram starající se o spouštění nouzového módu – v podstatě se dá říci, že v HCR-054 vznikl pud sebezáchovy, který se začal kombinovat se zkušenostmi našich vojáků naakumulováných během sběru dat, a to včetně posledních zkušeností onoho mladého kluka, kterého roztrhal semtex a který si musel prožít pár minut agonie, bezmoci a strachu, než konečně milosrdně zemřel. Už se ale nikdy nedozvíme, proč zrovna tato data Samuels nevyhodil a dovolil je naopak přidat do datového souboru pro Achilly.
Když pak IT hangár během útoku na základnu dostal zásah a dokovacími stanicemi Achillů projel zkrat, stejná anomálie jako u HCR-054 se objevila i u dalších dvou robotů. Jejich nově získaný pud sebezáchovy jim pak velel uniknout a ukrýt se – a které místo by bylo lepší, než neprozkoumaný jeskynní komplex, jehož polohu znali ze svých GPS navigací?
* * *
Netřeba dodávat, že celý projekt skončil naprostým nezdarem. NextGenRobotics pozastavili výrobu dalších robotů řady Achilles a všechny existující exempláře nechali znehodnotit a uskladnit. Nějaká skupina futuristů proti tomu protestovala, prý takto násilně uťali přirozený vývoj umělé inteligence. Nikdo je ale neposlouchal a postupně se na vše zapomnělo. Možná zčásti i proto, že na veškeré informace vláda uvalila embargo a hlášení putovala do složky s nápisem PŘÍSNÉ TAJNÉ.
Vlastně jsem zapomněl i já, zvláště po návratu z turnusu domů, kdy jsem měl před sebou další období klidu, než mě povolají znovu. Byly ale občas chvíle, kdy jsem si na HC-054 přeci jen vzpomněl a to mě vždy přimělo k alespoň krátkému zamyšlení. Byla to opravdu anomálie, co postihlo tři roboty a změnilo jim jejich elektronické obvody natolik, že se rozhodli utéci? Anebo se v nich fantastickou náhodou probudil zárodek duše? Nejvíce mě ale fascinovala a zároveň děsila myšlenka na HCR-054, který se možná dodnes toulal kdesi po poušti. Měl své kognitivní obvody v pořádku? Pokud ano, mohl se stále učit novým věcem. A jestli se učil novým věcem…, co když za těch pár let získal něco, co by se dalo s trochou nadsázky nazvat duší?
Nebylo by to tak nepravděpodobné. Sám Samuels přece přiznal, že systém ELM má v sobě dvě procenta emocí, které nešlo odfiltrovat. Jeden každý Achilles byl proto ze dvou procent lidskou bytostí. U HCR-054 ta dvě procenta při správném stimulu způsobila vznik pudu sebezáchovy. Co by asi způsobila u zbylých Achillů? Radost? Strach? Touhu po svobodě? Touhu po míru? Často jsem usínal s myšlenkou, že bych se to jednou rád dozvěděl.
A pak jsem jednoho dne při pravidelném ranním surfování po zpravodajských serverech narazil na článek, který pojednával o pověsti kolující po arabském venkově. Prý se tam jednoho dne objevil tajemný bojovník, který pronásledoval partyzány. Měl prý pomoci při obraně několika vesnic a vesničané ho překřtili na WaliAlmeadin – „Kovový mstitel“.
Podle svědků uměl říci pouze jedinou větu v paštštině: „Nechte nás projít.“