„Druhá četa roty E nástup k synaptickému skenu!“ zapraskal ostře reproduktor. „Opakuji: druhá četa roty E nástup k synaptickému skenu! A pohněte zadky, zkrácený limit! Odlet v 11.23 přesně!“
„Do frasa!“ zavrčel Harry, vypnul holografický výtisk armádního zpravodaje a spustil nohy z palandy, „zas poplachovej start. Tohle smrdí Dlouhejma šestnáctkama. Dvacátá třetí je prej v rejži. Kolikrát pomohli oni nám?“
Prostorná místnost ožila jako včelí úl. Chlapi si natahovali bagančata, cpali výstroj do báglů a snímali z elektrického věšáku dobité taktické helmy. Jejich odřené stejnokroje pokrývaly skvrnité mapy písečné kamufláže barvou připomínající zvratky.
„Nám už se ty svině emzácký vyhejbaj,“ zafilozofoval Keneth. „Věděj, že dostanou přes držku. Tak to zkoušej u nich.“
„Jo… Asi.“
Harry si utáhl opasek a nostalgickým pohledem zavadil o barevnou fotografii přilepenou k helmě. Dívka s tlustým hnědým copem mu jako vždy věnovala zářivý úsměv. Ještě sedm měsíců a patnáct dnů…
„Tak pohyb! Pohyb!“ zahulákal desátník Jordan a zmizel ve dveřích.
Harry ho klusem následoval. Proběhl labyrintem chodeb a na jednotce neuronální kontroly se nacpal do jednoho z posledních prázdných křesel. Kočičí tlapky automatických manipulátorů mu zafixovaly lebku pod snímacím diskem rezonančního skeneru, neduživě působící medik v zeleném plášti mrkl na panel a přesunul se dál.
„Nemluvit!“ houkl dozorující lékař v pozadí.
Stočil oči, aby mohl sledovat objem stažených dat na displeji. Rudý sloupec šplhal vzhůru tak pomalu, že se chvílemi zdálo, jako by stál. Vytvoření dokonalé trojrozměrné mapy lidského mozku zabralo zhruba devět minut a byla při něm zdokumentována poloha všech nervových buněk, výběžků i synaptických spojení mezi nimi. Na jakémsi školení jim prozradili, že jenom těch synapsí je v průměrné výsadkářské palici zhruba jeden kvadrilion. Tipoval, že se za tím slovem ukrývá hodně veliké číslo.
„Iť s a long way to Tipperary,“ začal si pobrukovat Bak v sousedním křesle. „Iť s a long way to go…“
„Nemluvit!“ zaduněl sálem vzteklý hlas lékaře. Pohyb mimických svalů zvyšoval riziko přenosových chyb.
Harry potlačil úšklebek. Zastával názor, že je na tuhle opičárnu honí zbytečně často. Poslední MSS absolvovala četa před pouhými třemi dny. Zapřemýšlel, o jaké vzpomínky by bez skenu přišel, kdyby ho dnes zabili. O tu akci na Bílé pláni, o dva neúspěšné pokerové dýchánky a o Barryho opilecký striptýz. Nic víc se za těch pár desítek hodin neudálo. To by klidně oželel. Ale předpisy jsou v armádě svaté.
Konečně zaznělo mechanické zacvakání a hlava získala volnost. Mrkl na hodinky. Osm minut do startu…
Sprintem pokračoval do zbrojnice. Výstrojní seržant vydával útočné pušky, detektory a různé typy granátů, jeho pomocníci multifunkční dalekohledy, neprůstřelné vesty a chrániče. Jen pistole a taktické helmy s vymazleným individuálním nastavením si přinesli z ubikací.
„Tempo, tempo!“ prskal Jordan. „I mrtvoly se hejbou rychlejc než vy!“
Ze skladu se prohnali širokou chodbou do hangáru, kde velitelé družstev podali stručná hlášení. Pak se neuspořádaný hlouček shromáždil na nástupišti.
„Lexingtonský harpyje…!“ zařval desátník.
„Vyj ou na hrobech!“ odpověděla dvacítka hrdel, zatímco se před nimi pomalu otevíral nákladový prostor omláceného člunu.
„Tak jdeme na to!“
Harry přeběhl po dunící rampě a zapadl do jednoho z úzkých křesel hned za vstupem do pilotní kabiny. Bylo to uvážlivě zvolené místo, neboť řízené střely obvykle zasáhly ocas.
Vzápětí zaburácely mohutné trysky a člun akceleroval jako kámen vystřelený z praku.
„Specifikace operačního úkolu čety Bravo,“ zazněl ve sluchátkách suchý hlas seržanta Nichollse podmalovaný temným hukotem motorů. „Četa Bravo ve spolupráci s četou Alfa lokalizují a eliminují nepřátelskou jednotku, která infiltrovala jižní část zóny DÍ 17. Síla nepřátelské jednotky nespecifikována, bojové stroje nezjištěny. Průzkum ztratil v sektoru dva drony včetně plně vyzbrojeného Černého anděla. Taktickou zálohu tvoří četa Charlie, schopná dorazit v čase T plus čtyřicet minut…“
Po úvodním shrnutí začal seržant rozebírat topografii terénu, ale Harry už moc nevnímal. Takže žádná výpomoc dvacáté třetí, tentokrát mají protivníka doslova před vlastním prahem. Možná ty mrchy chystají útok na základnu a tohle je průzkum bojem…
„Rozuměli jste?“ zakončil seržant.
„Ano, pane!“
„Dotazy?“ Nikdo se neozval.
„Dobře,“ přikývl velitel, opřel si hlavu o polstrování a sklopil hledí helmy, jehož vnitřní strana nabízela přístup k informační síti. Listování mezi adresáři zajišťoval standardní náramkový touchpad. Ostatní pro něj přestali existovat.
Harry se rozhlédl. Kovová krabice bez oken, pár slabých zářivek, dvě řady mužů mlčky dřepících naproti sobě. Četa Bravo. Skupina chlapů, kteří sami sebe považovali za dobré. A kteří opravdu dobří byli…
Nepřítomně těkal zrakem z jedné tváře na druhou, pak napodobil seržanta, sklopil hledí a napojil se na vnější kamery. Spatřil šedivé panorama pusté pláně, ubíhající několik kilometrů pod ním. Převládala vyprahlá, ztvrdlá zemina, místy ustupující odhalenému vápencovému podloží či dlouhým písečným dunám. Ačkoli nechyběly drobné ostrůvky proslulé kentucké modré trávy, v podstatě šlo o poušť. Strašné… Před pouhými dvaceti roky zde byla úrodná země.
Staré vzpomínky nezadržitelně vyplouvaly na povrch. On sám zelenou Ameriku ještě pamatoval, v době invaze mu bylo šest. Po ulicích jezdila auta, rodiče ho připravovali na první školní den. Svět, který už se nevrátí…
Na periferii zorného pole se zjevila rozlehlá šachovnice. Rovné, pravoúhle se křížící čáry tam protínaly jakousi gigantickou skládku. Ačkoli ruiny domů barevně splývaly s šedivým okolím, zbytky Lexingtonu nešlo přehlédnout. Nejvýraznějším prvkem zůstávaly železobetonové skelety několika věžáků finančního centra.
Jednou absolvoval divokou bojovou akci přímo ve městě. Z domů moc nezůstalo, a to, co ještě stálo, bylo plné písku, přesto skýtal terén oběma stranám výborný kryt. Další zpestření představovaly zmutované krysy o velikosti psů, které stihly roztrhat dva zraněné. Kola pozemské evoluce se roztáčela nebývalou rychlostí.
Lexington zvolna odplouval dozadu, až mu zmizel z očí. Nyní tvořil součást frontové linie, ale možná už dlouho nebude. Šeptalo se cosi o chystané ofenzívě ve směru, kde stával Charleston, a možná ještě dál, až na vzdálené východní pobřeží. Na Richmond, Washington, Delaware… Trochu litoval, že on sám ten velký obrat už asi nestihne, ale službu si kvůli tomu prodlužovat nehodlal. Ať se rve s mimozemšťany zase někdo jiný…
Z úvah ho vytrhl kolísavý zvuk bzučáku.
„Pozor, varování! Letoun byl zaměřen! Pozor varování! Letoun byl zaměřen…“
Odpojil se od kamer a znovu spatřil temné útroby letounu. Zatímco neosobní hlas palubního počítače opakoval hlášení, řady mužů se neklidně zavlnily.
„Pozor, varování! Proti letounu byla odpálena raketa! Pozor varování! Proti letounu byla odpálena raketa…“
„Do prdele,“ zaklel kdosi.
„Pozor, varování! Proti letounu byla odpálena raketa! Kolizní kurz! Zahajuji přibližný odpočet do zásahu: 30, 29, 28…“ Harry ucítil přetížení, jak stroj zabral do strany. Namáhaný drak zapraštěl. Piloti se to pokoušeli raketě ztížit.
„…19, 18, 17, 16…“
„Tak čau zítra,“ zakřenil se mu do tváře Ron.
„…9, 8, 7…“
Ozvala se tlumená rána, na opancéřovaném trupu zabubnoval cosi jako štěrk. Počítač zmlkl. Muži těkali zrakem kolem sebe.
„Klídek, hoši,“ zazněl z reproduktoru pilotův ležérní hlas, „obrana to zvládla. Pokračujeme.“
Harry vypustil vzduch z plic. Ne vždy se antirakety předvedly v tak dobrém světle. I když v podstatě nemohl zemřít, podobné chvíle dokázaly člověku pocuchat nervy.
„Osm minut k cílové zóně,“ oznámil seržant. „Průzkum zpřesnil lokalizaci nepřítele. Kóty 34 a 35. Stáhněte si mapu.“
Harry poslechl a hledí mu promítlo plánek s vyznačenými výsadkovými zónami i předpokládanou pozicí emzáků. Četa Bravo se vysazovala západně od nepřítele, Alfa, přepravovaná druhým strojem, jihovýchodně. Kóty Nk-577-34 a 35 byly pouhými terénními nerovnostmi o výšce kolem dvaceti metrů. Strigouni se zřejmě drželi na jejich úpatí. Vzadu se vinulo koryto vyschlé řeky…
„Nevíme, co tam dělají,“ pokračoval seržant, „a je nám to u prdele. Čím rychleji prostor vyčistíme, tím líp. My jsme kladivo, Alfa kovadlina.“
Krátce nato potlačil pilot čumák a ostrou levotočivou zatáčkou zamířil k zemi. Jakmile Harry ucítil charakteristické zhoupnutí, rozepjal pásy.
„Tak pohyb!“ houkl Jordan. „Padejte!“
Zadní vrata se začala zvedat, divoká vichřice vmetla dovnitř oslepující mračno prachu. Stroj balancoval na burácejících tryskách a vířil pouštní písek.
„Jedu! Jedu!“
Skočil v podstatě naslepo z výšky dvou až tří metrů, překulil se a začal sprintovat co nejdál od letounu představujícího lákavý terč.
„Bravo jedna levé křídlo, Bravo dvě záloha, Bravo tři za mnou,“ zapraskalo ve sluchátkách. „A hněte kostrou!“
„Jsme pod palbou, pane!“
Zatímco člun vystřelil k obloze, postavičky ve skvrnitých uniformách zahájily postup ke stanoveným kótám. Okolní prostor občas proťala zářivá čára, ale sporadická palba vedená z velké vzdálenosti je nedonutila zalehnout.
Náboje se stopovkou patřily k pestré škále triků, které strigouni odpozorovali od svých lidských protivníků a nalezli v nich zalíbení. Usnadňovaly míření a díky zpožděnému zážehu stopovky nehrozilo, že střelec odhalí svoji pozici.
První družstvo pod vedením desátníka Browna obešlo zleva uskupení písečných dun a pár minut pokračovalo, aniž narazilo na odpor. Harry se ostražitě rozhlížel. Od sousední jednotky už zaznívala suchá třesknutí útočných pušek. Nejdřív ojedinělé rány, pak dlouhé dávky. Nepřítel byl při chuti.
„Bacha, vpravo!“
Ještě než dozněl výkřik, zasvištěly ohnivé biče. Parker se otočil kolem své osy a padl k zemi, zbytek družstva uháněl tryskem k blízkému náspu.
Střely vyhazovaly fontány písku. Harry sebou praštil do krytu za osamoceně trčícím kusem kamene či zvětralého betonu a rychle mrkl přes rameno. Spatřil namáhavě klopýtajícího Parkera, z jehož těla vycházel bílý dým. Projektil uvízl v neprůstřelné vestě.
„Bravo jedna pod palbou,“ hlásil desátník. „Opakuji, Bravo jedna pod palbou.“
Většina chlapů zaujala střelecké pozice a začala rozdávat přesně mířené rány.
Harry chvíli hledal, pak postřehl podezřelý pohyb a pevně zapřel pažbu. Karabina mu promítla zaměřovací kříž do středu hledí, přičemž zohlednila propočítanou balistickou křivku. Vzdálenost sto osmdesát sedm metrů… Mihotavý cíl připomínal klubko hadů.
Prásk!
Hadi divoce zavířili a zmizeli, jako by se propadli do země. Nejspíš strigouna jen lehce zranil.
„Bože, těch je!“
Nepřátelé rychle zkracovali vzdálenost. Palebná síla jediného družstva je nedokázala zastavit. Explodovaly první granáty.
„Bravo jedna žádá o podporu! Bravo jedna žádá o podporu! Naléhavé!“
„Tady Nicholls, rozumím! Držte linii! Bravo dvě, podpořte Bravo jednal Opakuji: Bravo dvě, podpořte Bravo jedna…“
Harry si promítl mapu. Byl to risk, neboť na okamžik ztratil optický kontakt s okolím, ale chtěl se zorientovat. Spatřil dvacet osobních majáčků rozdělených do tří skupin, přičemž rudá prezentovala raněné. Bravo dvě se nacházelo dost vzadu, takže za nejlepší řešení v případě krize považoval vyrazit vstříc pravému křídlu…
„Doraž ho, Slime!“
„Loki, jdu k tobě!“
Pokračoval v palbě. Třicet metrů od něj vířil písek těžce raněný strigoun, další znehybněl o kus dál.
„Pozor, vzadu!“
Střelil pohledem přes rameno. Mohutný jedinec se vynořil v týlu jednotky a vyrazil do útoku. Dvojice mužů za náspem obrátila zbraně, ale rozběsněné klubko švihajících bičů zastavit nedokázala. Vzduchem prolétla uťatá hlava.
Vyprázdnil do strigouna zásobník a srazil ho k zemi.
„Kryj mě!“ křikl na Parkera, opustil kryt a sprintem vyrazil k tělům.
Zatímco Donahue byl rozsekaný na kusy, Lewis ještě žil. Jako zázrakem přišel jen o levou nohu.
„Vydrž,“ houkl a nastříkal mu pahýl látkou pro rychlé srážení krve. „Dostanu tě odsud.“
Všude kolem se zasekávaly syčící střely.
Chytil Lewise za límec a zatáhl ho mezi dvojici vysokých dun. Koutkem oka postřehl prchajícího Parkera, který je kryl, dokud mohl.
Zůstali sami. Harry se s námahou vydrápal do sypkého svahu, opatrně vyhlédl a strnul. Skupina číhajících strigounů byla tak blízko, že v záplavě bičovitých ramen rozeznal bachraté trupy ověšené výzbrojí. Z třpytivých hlavní vyšlehl oheň. Věděli o jejich úkrytu. Viděli je zalézat do téhle pasti a šli si pro ně.
Skulil se zpátky na dno a pevně sevřel zbraň. Střely kropící hřeben ho zasypávaly sprškami písku, oblohu křižovaly rychle hasnoucí žluté čáry. I když neměl šanci vyváznout, chtěl dostat alespoň jednoho.
„Čau zítra,“ usmál se něj vyčerpaně Lewis.
Okřídlené heslo výsadkářů a současně připomínka jejich nesmrtelnosti.
Opětoval úsměv. Skutečnost, že má zálohovanou paměť, byla sice příjemná, ale konec mohl dost šeredně bolet.
Vzápětí se na vrcholu duny zjevilo rozvlněné monstrum připomínající bájnou Medúzu. Bleskurychle pozdvihl zbraň, ale kdosi ho předešel. Záplava střel z několika útočných pušek doslova rvala zrůdu na kusy. Viděl, jak z ní stříká krev a létají cáry. Důvěrně známé rachocení znělo jeho uším jako rajská hudba…
Strigoun se chvíli potácel, pak přepadl dopředu a s lavinou písku doklouzal na dno pár metrů od Harryho. Jeho místo zaujaly dvě štíhlé siluety.
„Tady je máme! Koukni, jak se k sobě tisknou… Jako párek hrdliček. Nechcete foto do deníčku?“
Harry si odplivl a vyklopýtal na otevřené prostranství. Starost o raněného Lewise přenechal chlapům z druhého družstva. I když měli kecy, dorazili včas.
Po skončené přestřelce zavládl až nepřirozený klid. Parker došel k bezhlavému Donahueovi a začal mu stahovat výstroj. Při omezených výrobních kapacitách, jež lidstvu zůstaly, nesmělo nic přijít nazmar.
Harry bezmyšlenkovitě bloumal bojištěm, až stanul nad mršinou rozstříleného strigouna. Nažloutlé pytlovité tělo, bizarní vnější plíce, lesklý postroj… Žádná hlava, žádné končetiny v obvyklém slova smyslu. Jen krátké zrakové výběžky, rašící z horní části trupu, a prales vražedných „bičů“. Po bičích chodil, biči se oháněl, biči tiskl spoušť. Ty nejdelší měřily přes čtyři metry a u kořene byly tlusté jako mužské stehno. Ačkoli neprůstřelná vesta dokázala švihnutí ustát, hlavu či ruku odsekly bez nejmenších problémů. Na krátkou vzdálenost účinnější způsob boje než střelba. Šmejdi z bůhvíjakých hlubin kosmu.
„Vypasenej žluťák,“ zhodnotil vedle stojící Ron a nadzdvihl botou jedno z chapadel. „Neuřízneme si suvenýr?“
„Nemám zájem,“ zabručel Harry.
Žluťák byla přezdívka pro pěšáky se žlutým trupem. Tupá bojová monstra, jejichž pobíjení neskýtalo výsadkářům žádnou zvláštní satisfakci. Skutečný orgasmus představoval lov na modráka, vysoce inteligentního velitele, který se držel vzadu a dobře věděl, co je strach.
„Tak pohyb!“ houkl Jordan. „Nějak to vázne.“
Pokračovali ke kótám. Oslabené první družstvo si prohodilo místo s druhým a převzalo roli blízké zálohy. Opět zazněla palba.
Harry nyní postupoval ve druhé linii, což znamenalo, že si musí hlídat záda. Rychle promítnutá mapa prozradila, že třetí družstvo pod osobním vedením seržanta už dorazilo k úpatí kóty 34. Jediným mrtvým zůstával Donahue, jehož černý majáček se zvolna propadal dozadu, přibylo však raněných.
„Bacha, fosfor!“
Modrou oblohu proťaly bílé pruhy.
Před hořlavinou padající shora se téměř nešlo ukrýt, terčem však nebyli oni, ale první sled. A podle řevu ve sluchátkách mířil nepřítel přesně. Současně zesílil rachot pušek.
„Bravo dvě žádá o podporu! Bravo dvě žádá o podporu! Naléhavé!“
Vypukla zuřivá rvačka. Útočící strigouni se zjevovali na všech stranách, jako by vyrůstali ze země, přičemž je podporoval dobře maskovaný pásový vrhač, jehož přítomnost zcela unikla vzdušnému průzkumu. Greg ho zničil raketou. Nakonec si připsaly vítězství lexingtonské harpyje a nepřítel neochotně ustoupil k východu. Bylo po boji…
Harry hleděl na dobytou kótu a vydýchával uplynulé minuty, zatímco nedaleko olizovaly plameny zničený bojový stroj. Šlo o jakousi hybridní kombinaci minometu a protileteckého raketometu, jehož ztráta nepřítele rozhodně nepotěší. Ani jemu nezůstaly velké zdroje. Ve výsledku jedno z nejúspěšnějších střetnutí za poslední týdny.
Naposledy přelétl zrakem pustý horizont a poté zamířil k nedaleko klečícímu zdravotníkovi.
Z dvojice ošetřovaných na tom byl lépe Fred, jehož těžce popálené rameno halila průsvitná izolační fólie. Bez této provizorní ochrany by hořlavina uvízlá v tkáni přišla do styku se vzduchem a opět vzplanula. Bílý fosfor nešlo uhasit. Než dostal tišící prostředky, musel si vytrpět své.
O dva kroky dál pak ležel pokerový šampion roty Tomas, jemuž výbušná střela prorazila neprůstřelnou vestu a nadělala z břicha sekanou. Hubená tvář s mušketýrským knírkem se doslova koupala v potu. Také on dostal něco proti bolesti, a když zachytil Harryho pohled, jen znechuceně zkřivil ústa. Věděl, že nemá šanci.
Harry se účastně zašklebil. Chtěl pronést něco povzbudivého, ale než nalezl vhodná slova, zahlaholil ve sluchátkách protivně přidrzlý hlas.
„Nazdárek, hoši! Alfa zdraví Bravo! Dík, že jste nám je nahnali. Slušná práce na takovou bandu leváků!“
Hledí prozradilo, že volajícím je Hert. Alfa měla vytvořit záchytnou linii a odříznout nepříteli ústupovou cestu. Kladivo a kovadlina…
„Možná vám zvedne náladu, že jsme čapli hlavouna! Jestli se chcete pokochat, přepněte na můj link.“
To byla skvělá zpráva! Kolem zazněly nadšené výkřiky a dokonce i Tomas se malátným gestem dožadoval helmy. Ten pohled chtěl ještě před smrtí stihnout.
Harry pohladil prstem touchpad a spatřil lehce roztřesený výjev snímaný kamerou na Hertově přilbě. Půlkruh výsadkářů s namířenými zbraněmi obstupoval vybělenou skálu, před níž vlnil chapadly atypicky působící strigoun s tmavomodrým trupem. I když postrádal obličejovou mimiku, hrůza z něj doslova čišela. Tenhle typ by udělal cokoli, aby si zachránil život.
„Na můj povel, pal!“
Rachocení útočných pušek se slilo do mohutného staccata neustávajícího několik dlouhých vteřin. Harry si vychutnal každý okamžik. Šmejdi, kteří vyhubili většinu lidstva…
Když dozněly poslední výstřely, byl balvan v pozadí zacákaný zelenou krví.
„Lexingtonský harpyje…“ zařval kdosi z popravčí čety.
„Vyjou na hrobech!“ odpověděl mnohohlas a Harry se odpojil. Dnešní akce byla totálním úspěchem, i když se jednotce nevyhnuly ztráty.
Pohlédl zpět na Tomáše, jemuž zdravotník právě sejmul cennou helmu. Jejich oči se střetly.
„Víš, co mě sere?“ zasípal raněný.
„Co?“
„Že si zrovna tohle… nebudu pamatovat… Po dlouhý době modrák… Sakra…“
„Pustím ti záznam,“ usmál se Harry.
„OK.“
Z nedalekého shromaždiště zaznívalo štěkání desátníka Jordana vydávajícího poslední rozkazy před návratem. Přišel čas.
Harry odjistil zbraň a zamířil Tomasovi na čelo. Podle předpisů to měl obstarat zdravotník injekcí, ale výsadkářská tradice byla jiná.
„Čau zítra,“ pronesl a zmáčkl spoušť.
Muži se zvolna trousili k evakuační zóně, popáleného Freda nesli na nosítkách. Zůstával za nimi dýmající vrhač a rozstřílené mrtvoly strigounů. Dnes zvítězili.
Harry sňal helmu a vystavil tvář chladivému větru. Mezi vzdálenými terénními vlnami kličkoval písečný vír jako bludný duch tančící oslavný tanec na počest všem bezejmenným padlým.
Sklopil zrak k helmě. Lesklé pouzdro s kamerou roztříštil kámen či odražená střela, malá čtvercová fotka však zůstala netknutá.
* * *
„Paráda, Jimmy! Ještě dvě a máš to v kapse!“
Soustředěně mžourající mladík švihl zápěstím a šipka se neomylně zabodla do středu terče.
„Jó! Já věděl, proč na toho kluka vsázím! Doraž to! Doraž to!“
Také další rána byla vydařená a část mužů zabouřila nadšením. Harry mezi ně nepatřil. Jeho favorit dnes neměl svůj den, což znamenalo, že přišel o kredit a čtvrt.
„Hej, Scotte!“ nahlédla do místnosti podmračená hlava. „Proč nejsi ve zbrojnici?“
„Nemám službu!“
„Brown tvrdí, že zaskakuješ za Bishopa!“
„Do prdele!“
„Tak padej! Mimochodem, Harry, máš v poště zprávu od svý buchty!“
To Harrymu spravilo náladu. Bez váhání se protlačil k východu a vyklouzl na chodbu. Chtěl si vzkaz přehrát v čítárně, kde panoval větší klid. Každý dopis od Pegy znamenal malý svátek.
V prázdné místnosti usedl k monitoru a otevřel svoji složku. Došlý soubor nesl datum 2063_09_16. Hodně lidí zastávalo názor, že by se starý letopočet měl hodit přes palubu a místo roku 2063 po Kristu psát rok 21 po apokalypse…
„Ahoj, lásko,“ usmála se na něj okatá hnědovláska s trochu silnější spodní čelistí. „Jak se ti daří? Doufám, že dobře. Zase jsme si o jedenáct dní blíž. Občas mám pocit, že se zastavily všechny hodiny a neotáčí kalendář, ale těch pár měsíců už nějak přečkáme… Tady v kraji je teď klid. Přehrada drží, takže proudu máme dost, a výbor plánuje vystavět obrannou bariéru podél starý dálnice. To by hodně pomohlo… Přesto panuje nervozita. Proslýchá se, že v Alabamě dobyli strigouni vojenskou základnu podobnou té vaší. Mám o tebe hrozný strach…“
Pak se po ženském zvyku rozhovořila o nejrůznějších maličkostech každodenního života, které Harry pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Stačil mu pohled na její tvář. Pegy pracovala na veterinární stanici a byla do Harryho zabouchnutá ještě víc než on do ní. To přirozeně neznamenalo, že by ji miloval málo, ostatně nosil její obrázek na helmě, ale nebral vztah tak šíleně romanticky…
Jakmile záznam skončil, pustil se do namlouvání odpovědi. Silné rušičky defenzivních systémů bránily přímé rádiové komunikaci, takže si nemohli ani normálně pokecat.
Potisící Pegy zopakoval, že se o něj nemusí strachovat. Výsadkáři z elitních jednotek přece neumírají. Ušetřil ji podrobností, kolikáté tělo už dostal, a raději se rozhovořil o plánované ofenzívě přes Appalačské pohoří. Nakonec přidal trochu pubertálního vtipkování a narážek, s čím začnou první den, až budou zase spolu. Věděl, že se na to těší oba.
Další osud vzkazu byl v rukou personální sekce. Ta vypalovala korespondenci na disk a odesílala obrněným transportérem po způsobu starých poštovních dostavníků. Takhle dlouhé odloučení od vlastní holky bylo fakt kruté.
Zvedl se a pohlédl na hodinky. Čas zaskočit na oběd…
V jídelně bylo narváno, přesto se šťastnou náhodou vecpal ke stolu, kde seděli Keneth s Ronem.
„To bylo od Pegy?“ zajímali se.
„Jo.“
„Předvedla ti striptýz?“
„Dej pokoj, my se bavíme o filozofii.“
„Snad ti ukázala aspoň kozy.“
„Je tu s námi dáma,“ pronesl káravě a ukázal na Alison z ženijní roty, ládující se těstovinami.
„Tak se nenech prosit,“ naléhal Keneth. „Pokud vím, kozy má ta tvoje filozofka ucházející…“
To byla pravda. Poprsí měla Pegy výstavní, před kamerou ho však větrala jen zřídka. Právě se chystal diskusi rázně utnout, když v jídelně zazněly veselé výkřiky a potlesk.
„No tohle!“ zašklebil se Ron. „Podívejme, kdo nás poctil návštěvou!“
Harry se ohlédl a spatřil vysokou postavu procházející nejistým krokem mezi stoly. Tomas… Od chvíle, kdy mu prohnal kulku čelem, neuplynuly ani dva týdny.
„Hej, Tome!“ zamával Ron. „Pojď k nám!“
Muž se usmál a zamířil k parťákům ze své čety. Kdosi ohleduplně vstal a uvolnil mu místo.
„Bez tý parády pod nosem vypadáš tuctově,“ okomentoval Keneth chybějící mušketýrský knírek. „Necháš si to zase narůst?“
„Ještě nevím,“ přiznal Tomas a s úlevou dosedl. „Možná později.“
„Jak se cejtíš, chlape?“
„Nic moc. Špatná koordinace, křeče, málo síly…“
„Až si tě Jordan vezme do parády, budeš potit krev. Ten magor v posilovně snad i spí.“
„Už se nemůžu dočkat.“
„Počítám, že ti sestaví individuální program.“
„To snad ne.“
„Víte, že posilujou i klony v boxech?“ nadhodil Keneth.
„Cože?“
„Aby neměly atrofovaný svaly. Jeden doktor mi ukázal záběry z rakví. Škubou sebou jak zombie. Nic moc hezkýho.“
„Zajímavý,“ zabručel Harry, který o pěstování klonů věděl jen to, že jejich vývoj z embrya trvá šest měsíců a je označován za „zázrak buněčného inženýrství“. Bližší informace nevyhledával. Při nástupu do výcvikového střediska prostě odevzdal DNA a od té doby žil s vědomím, že mu lékaři v inkubačních tancích pěstují náhradní těla. Oblékal si je jako nové kabáty.
„A chuť k jídlu máš?“ zajímal se Ron. „Mně trvá měsíc, než si zvyknu na normální baštu.“
„Jídlo mi problém nedělá. Hlad mám skoro furt.“
„Ta akce, cos při ní zařval, byla dost úspěšná,“ poznamenal Harry. „Ulovili jsme modráka. Víš o tom?“
„Nevím. To je skvělý! Doktoři mi neřekli skoro nic. Jen to, že jsem koupil trhavou do střev, a že jediný další mrtvý byl Donahue. Vídali jsme se na marodce.“
„Jak se má?“
„Pustí ho až za pár dní.“
„Lewis přišel o nohu. Dostal protézu.“
„Střela nebo bič?“
„Bič.“
„Takže čistej řez, to je lepší. Každopádně ten modrák za to stojí.“
„Slíbil jsem ti záznam.“
„Už se těším,“ usmál se Tomas.
* * *
„Druhá četa roty E, nástup k synaptickému skenu! Opakuji: druhá četa roty E, nástup k synaptickému skenu! Odlet v 9.03!“
Chodbu zaplavily skvrnité uniformy.
„Zajímalo by mě, proč strigouni zatoužili zrovna po Moby Dickovi,“ bručel Keneth. „Taková prdel světa.“
„Je to divný,“ přitakal Harry. „Nemají tam krytí. A ztráty jim poslední dobou nevoněj.“
„Doufám, že netlačí těžiště k severu. Nerad bych měnil základnu…“
Moby Dick patřil ke krví zkropeným bojištím. Šlo o nehostinnou oblast, v jejímž středu se rozprostírala obrovská skvrna světlejšího terénu, na satelitních snímcích připomínající bílou velrybu. Armáda tam vybudovala několik strategicky významných bodů, které hodlala udržet za každou cenu. Byly dobře opevněné a útok proti nim představoval do jisté míry překvapení. Na straně strigounů se zřejmě daly do pohybu větší síly. Pro drsné přírodní podmínky neměli pěšáci Moby Dicka v lásce, ale existovala i horší místa, například strigounské tunely…
„Pohyb!“
Spoře osvětlený sál neuronální kontroly, strkanice mezi křesly, manipulátory rovnající nakrátko ostříhané hlavy pod zrcadly skenerů…
„Nemluvit!“ vyštěkl lékař, když do ticha zazněla čísi ironická poznámka. Sebemenší pohyb mimických svalů představoval prohřešek proti disciplíně.
Harry nepřítomně sledoval, jak na displeji narůstá objem stažených dat. Informace o jeho mozkové kůře se zvolna přelévaly do paměti počítače. Dvanáct procent, osmnáct, dvacet tři… Vzpomínky, zkušenosti, povaha… Proč zrovna balvany posetý Moby Dick, kde ujít kilometr trvá půl hodiny a každý sprint hrozí zlomením nohy? Snad je alespoň vysadí blízko cíle…
Sedmdesát tři procent, sedmdesát osm, osmdesát jedna…
Skenování byla pěkná nuda.
Devadesát šest procent, devadesát sedm, devadesát osm…
Pocítil prudkou závrať. Svět se propadl do tmy, děravou lebkou mu do hlavy fičel ledový vítr. Řítil se napříč nocí jako meteor… Jako neustále zrychlující reaktivní střela.
Něco… se… s… ním… dělo…
Nehlučné exploze deformovaly prostor, tlakové vlny trhaly řetězce myšlenek a zanechávaly za sebou osamoceně hasnoucí slova. Byl hříčkou v rukách živlů. Suchým listem unášeným peřejemi… Listem, jenž není schopen uvažovat, ale stále trochu vnímá.
Skluzavka nahoru a dolů, veletoče…
Povlával bezrozměrnou nicotou jako na cáry rozervaná pavučina, kterou už žádný pavouk nespraví… Vyhořel a přeměnil se v popel… Vítr ho rozfoukal… Byl prázdný… Byl bez obsahu… Byl stále řidší a řidší… Až nezůstalo nic… Ani vzpomínka…
Jen tma…
Prázdnota…
A ticho…
„No tak už se probuďte!“
Kdosi mu třásl ramenem.
„Harry! Harry Bodmane! Slyšíte? Podívejte se na mě!“ Poslechl.
Světlo v místnosti bylo tlumené, přesto nepříjemně dráždilo jeho zbrusu nové oči.
„Výborně,“ pochválila ho sestra v modrém plášti. „Zkuste už neusnout a začněte procvičovat svaly. Nejdřív krk a prsty, pak lokty a kolena. Však to znáte. Já se za chvíli vrátím…“
Po těch slovech přešla k sousednímu lůžku a začala kohosi peskovat za nedostatečnou aktivitu. Zahálka rekonvalescentů se zde netrpěla.
Harry odevzdaně pohlédl na strop. Zase nové tělo… Kolikáté vlastně? Kolikrát už padl za modrou planetu? Takže boj o toho zatraceného Moby Dicka se mu stal osudným… Jen doufal, že to nebyl fosfor. Fosfor příšerně bolel… Musí se kluků zeptat…
Byl to zvláštní pocit vědět, že jeho staré já teď leží kdesi v poušti. Možná měl i výsadkářský pohřeb. Pokud jednotka nemusí rychle ustoupit, zahází padlé kamením, aby je nesežraly obří krysy, a krátce se pomodlí.
Jeho samotného kdysi náhoda zavála na místo jižně od Lexingtonu, kde už jednou padl. Zatímco četa zakládala provizorní tábor, vyklouzl pod falešnou záminkou na krátký výlet a brzy nalezl, co hledal. Malou mohylu, kamenem zatíženou rukavici a zapíchnutý kus plastu s vlastním jménem. Ta chvíle se mu vryla hluboko do paměti. Slunce už zapadalo, vánek čechral sporé trsy trávy a on hleděl na hrob vojáka, co zde položil život. Na svůj hrob…
Cítil, jak mu těžknou víčka. Neměl by znovu usnout, nebo mu sestra vynadá, ale ta únava byla tak sladká, že nedokázal odolat…
Zvolna procházel chodbou a studoval čísla na dveřích. G18… To je ono. Mechanicky si upravil župan, jako by to byla uniforma, a krátce zaklepal.
„Dále.“
Před obří obrazovkou seděl rozcuchaný mladík a soustředěně studoval jakýsi nevábný propletenec. Menší monitory rozeseté okolo zobrazovaly pestrobarevné průřezy lidským mozkem.
„Vteřinku…“
Oko kamery zvolna proplouvalo trojrozměrným labyrintem mozkové kůry, přičemž míjelo řídce roztroušené neurony utopené v husté pavučině spojů. Připomínaly mrtvé mouchy… Když se obraz na chvíli zastavil, vynikla zajímavá skutečnost. Zatímco část vláken byla pevně ukotvená, jiná svůj cíl teprve hledala. Kroutila se jako výhonky kouzelných fazolí a tápavě osahávala prostor. Podobné hemžení mohla nabídnout krabice plná čerstvě nasbíraných žížal.
„Harry Bodman?“ zeptal se medik a mrkl na panel.
„Jo.“
„Tak ty bys měl být v pohodě. Takhle pěkný adaptační koeficient se hned tak nevidí. Skvěle kompatibilní klon… Bolí tě něco?“
„Ne.“
„A jiný problémy?“
„Koordinace prstů na rukou…“
„Hodně to zlobí?“
„Trochu. A škube mi ve stehnech.“
„Pořád?“
„Občas.“
„Kraviny… To bude hned pryč. Jak říkám bezva klon. Asi ti trochu zkrátíme rehabilitaci…“ Mladík cosi naťukal na displeji. „Od teď vysadíme všechny nitrožilně podávané prostředky. Budeš brát pět tablet Gt7 denně…“
„Taky mívám závratě,“ poznamenal Harry lehce dotčeným tónem. Měl pocit, že se mu ten mlíčňák nevěnuje s náležitou péčí.
„Aby ne… Zítra si zaskočíš ještě na jeden sken…“ Znovu něco naťukal. „Ke mně už nemusíš… Leda by se objevilo něco vážnýho… Přeju hodně štěstí.“
„Poslyšte,“ zeptal se Harry a ukázal na velkoplošnou obrazovku, „to je zrychlený záběr?“
„Co? Ne… Jen zvětšený.“
„Neuvěřitelný,“ zamumlal Harry. „Roste to přímo před očima.“
„V mozku probíhají podobné procesy celý život,“ usmál se kluk. „Takhle funguje myšlení i paměť. Síť se permanentně vyvíjí. K vytvoření nové synaptické větve stačí pár desítek vteřin. Nemusíme nic urychlovat, jen to usměrňujeme…“
„Tohle se mi děje v palici i teď?“ ošil se Harry při pohledu na lezoucí červíky.
„Ano, ale v nesrovnatelně menším rozsahu. Tomuhle klonu právě přestavujeme celou kůru. Během nahrávání osobnosti dochází k totální rekonstrukci všech spojů.“
„Panejo… Jak to vlastně funguje?“
„Viděls někdy vlastní mozek? Myslím záznam ze skeneru, co vám pořizují před každou akcí?“
„Ne.“
„Tak se mrkni.“
Chaotický tanec výhonků vystřídalo statické souhvězdí modrých bodů pospojovaných pralesem složitě rozvětvených rudých čar.
„To modrý jsou neurony, ale ty ve skutečnosti nehrají velkou roli. Klíčová je síť. Tu musíme poskládat přesně podle vzoru, jinak bys to nebyl ty. Ale neboj, nikdy neskončíme, dokud nepanuje stoprocentní shoda se záznamem.“
Harry mlčky zíral na schéma. V té čmáranici byl zakódovaný člověk. Voják jako on.
„Myslel jsem, že vytváříte nový buňky,“ zabručel.
„Když je zapotřebí, tak sem tam nějakou přiděláme,“ připustil kluk, „ale jak říkám, neurony jsou jen opěrná kostra. V kůře zralého klonu jejich dostatek. Zato musíme od základu přestavět všechny ty čáry mezi nimi. A věř, že si počítače máknou. Každý neuron má až dvacet tisíc spojení s ostatními.“
„Jak to, že vás ty vlákna poslouchají?“
„To už je složitější. Proces probíhá v energeticky strukturovaném poli a rostoucí dendrity v podstatě sledují lokální gradient. Nastřelované částice jim vytvářejí stopu, které říkáme vlna. Pro tebe něco jako kouzelné paprsky. Ale navádět je dokážeme přesně. Tancují v gradientu jako kobry na píšťalu. Taky mě to fascinuje…“
„Ani nevím, kolik mi vlastně zůstalo klonů.“
„Tři, tady jsou.“
Rudomodrá čmáranice zmizela a Harry nasucho polkl. Hleděl do trojice růstových boxů, z nichž každý ukrýval nahé tělo se zavřenýma očima. Nejstarší chlapec vypadal zhruba na osmnáct, prostřední možná na dvanáct a nejmladší asi tak na pět let. V jejich výrazech poznával sám sebe. Potomstvo vzešlé z jeho genů…
„Kdy dozrají?“
„Ten první za šest týdnů. Vývoj trvá půl roku od založení embrya.“
„Už teď jsou mi podobný…“
„Neboj, nemají žádné myšlenky. Jen takové chaotické sny. Ale občas je budíme, aby se jim správně rozvinuly senzorické partie.“
„Prej taky cvičí…“
„Jo, svaly potřebují pohyb.“
„Parker tvrdí, že když nemám klon, co dozraje nejpozději za tři týdny, budu uvolněnej z akce a staženej do rezerv.“
„Pěkná blbost,“ zasmál se medik. „Půjdeš do první linie, a když to koupíš, počkáš si na inkarnaci u mě v počítači. Armáda nenechá nikoho jen tak poflakovat. Chceš se ještě na něco zeptat?“
„Ne, díky,“ zavrtěl Harry hlavou a naposledy zavadil pohledem o mladistvé tváře. Tipoval, že nejmíň oba starší chlapci ještě stihnou padnout v boji.
* * *
„Rozdávej, hodíme ještě partičku…“
„Konec, pánové, jinak nás Jordan sjede,“ pronesl Ron a začal sbírat karty.
„Nemůžu skončit s takovým mankem!“ zaskučel Keneth do rachotu plastových židlí.
„Smůla.“
„Budu ti nechávat zbytky od oběda,“ zašklebil se vlídně Harry, který jako jediný zůstal sedět.
„Kdy tě mají uschopnit, ty flákači?“
„Nejdřív za pět dní.“
„Tak relaxuj, dokud můžeš,“ plácl ho Ken do zad, „na pláních to teď stojí za hovno.“
Ve společenské místnosti se rozhostilo ticho. Kromě dvojice techniků, mlčky usrkávajících náhražkovou kávu, tu nikdo nezůstal. Harry zabloudil zrakem k okenní tabuli, za níž se tyčila strmá skalní stěna zčásti ozářená sluncem. Skaliska obklopovala základnu ze všech stran, což komplikovalo život střelám s plochou dráhou letu a ulehčovalo práci protiraketové obraně.
Poslední dobou potil krev v posilovně a zvykal si na nové tělo. Fungovalo dobře, až na pár menších problémů. Svaly sebou občas nesmyslně poškubávaly, nebo ho zničehonic přepadla silná ospalost. Doufal, že na to uhraje delší rekonvalescenci. Honění po poušti ani přestřelky se strigouny mu nechyběly…
Předevčírem namluvil další vzkaz pro Pegy, ale o své poslední smrti se nezmínil. Místo toho spřádal absurdně dalekosáhlé plány, o nichž tušil, že nejsou víc než krásné sny. Hlavně aby už byli spolu.
Byl to neskutečný pech, že zrovna jejich krásnou planetu zamořili tihle šmejdi. Tenhle odporný… hmyz. A přitom se jim Země připletla do cesty jen náhodou. Podle všeho tu zakotvili kvůli nějakým technickým problémům… Bůh si asi ten den vzal dovolenou.
Vzpomínky na Armageddon vyplouvaly na povrch. Chaos a panika, oheň a vraždění… Nejčistší esence hrůzy.
Na druhou stranu příjemné překvapení to nebylo ani pro strigouny. Očekávali snadnou kořist a narazili na rasu, která měla válčení doslova v genech. Lidstvo nemuselo zahajovat mobilizaci ani rozjíždět válečnou výrobu. Ve zbrani stály miliony vojáků, sklady přetékaly těžkými zbraněmi. NATO, Rusko, Čína… bojovalo se od první vteřiny. A nástup měli lidé famózní. Hned na úvod zlikvidovali atomovkami tu jejich rozhašenou kosmickou loď, invazi sarančat však nezabránili…
Harry byl tehdy malý prcek, co vůbec ničemu nerozuměl. Strigouna zahlédl jen jednou a to na pár vteřin. Rozmazaný větrný vír razící si cestu panikařícím davem, uťaté hlavy a ruce, práskání výstřelů… Pak ho gardisté nacpali i s mámou a dalšími lidmi do kamionu. Snažil se neplakat a být statečný. Aby na něho máma byla pyšná…
Jak rychle se dokázala civilizace zhroutit. A jak rychle znovu vzchopit za primitivních podmínek. Zatímco vetřelci začínali na Zemi od nuly jako Robinson Crusoe, lidé stále těžili z plných arzenálů. Zejména tanky a termobarické raketomety šířily zkázu, na kterou zle tísněný protivník odpověděl chemickou válkou za použití silných mutagenů. Během pouhých pár let vychcípala většina rostlinstva i volně žijících zvířat, jen krysy narostly do velikosti hyen…
Válka se zasekla v kruzích. Bitva střídala bitvu a jednoho krásného dne se do toho zabíjení zapojil i Harry. Nejdřív u posádkové pěchoty, pak v jednotce elitních výsadkářů. Ačkoli v řadě oblastí lidé zaostávali, jako vojáci byli lepší. Škoda, že už neměli tanky… Výroba pancířů byla příliš náročná…
Pořád ale vyráběli pušky, rakety, transportéry a klony… Klony byly úžasným vynálezem. Místo nedostatkových kovů jim stačila trocha živin a rostly sami. Nejlacinější zbraň… A efektivní odpověď na vyšší porodnost nepřítele.
* * *
„Druhá četa roty E, nástup k synaptickému skenu! Opakuji: druhá četa roty E, nástup k synaptickému skenu! Zkrácený limit! Odlet v 7.54 přesně…“
Nadávky, dupot, chaotické hemžení žlutohnědých uniforem. Zkrácený limit znamenal, že nějaká jednotka venku potřebuje píchnout. V poslední době nic mimořádného.
„Tak pohyb! Pohyb!“
Harry dopnul přezku, popadl helmu s nalepenou fotkou a klusem vyrazil z ubikace.
Jedna chodba, schody, modře zbarvené stěny zdravotnického křídla, tři řady křesel na jednotce neuronální kontroly. Manipulátory nesmlouvavě fixující lebku pod zářičem skeneru.
Čtyřicet pět procent, padesát, padesát pět…
Skenování dokončeno.
Běh do výdejního skladu, tlačenice u regálů s výzbrojí. Vesta, granáty, puška… Další chodba, další dveře. Dusot napříč hangárem. Strohá hlášení velitelů družstev o počtech mužů, otevírající se záď člunu.
„Lexingtonský harpyje!“
„Vyjou na hrobech!“
Zapadl do křesla a zapnul si pásy. Trysky se rozeřvaly.
„Specifikace operačního úkolu,“ začal odříkávat seržant, jakmile opadlo prvotní přetížení. „Podle zjištění průzkumu zřizuje nepřítel v sektoru K-703 blíže nespecifikovanou technickou instalaci, určenou zřejmě k vedení elektronického boje. Roty B a D nedokázaly prolomit do hloubky členěnou obranu a zastavily postup. Rota A byla vysazena tři kilometry severovýchodně, aby uvolnila tlak, ale efekt se nedostavil. Protivník disponuje značnou silou. Míň než půl tisícovky strigounů se v prostoru nemotá. Naše rota podpoří rotu D, zvažuje se nasazení roty C, která včera utrpěla ztráty. Tohle je velká akce. Bojuje celý prapor. Počítejte, že si máknete přesčas…“
Zatímco seržant pokračoval rozborem situace u roty D, Harry si promítl mapu a zběžněji prostudoval. Pak přepnul na kamery pod břichem stroje, což byl jediný způsob, jak z uzavřeného nákladového prostoru vyhlédnout ven. Hledí mu nabídlo šedivé pahorky místy porostlé trávou a stěží rozeznatelnou linii staré silnice, pohřbené pod nánosy prachu.
Další akce… Třetí v posledních pěti dnech, šestá tenhle měsíc… Kolik už jich vůbec absolvoval? Neměl to spočítané, ale stovky… Promíchané vzpomínky vytvářely pestrobarevný kaleidoskop. Rozeklaná skaliska, větrné pláně, pražící slunce, průtrže mračen, ruiny měst… Jen mise, při kterých padl, si nepamatoval. Ty jako by se vůbec nestaly… Doufal, že dnes vyvázne se zdravou kůží, ale i kdyby ne, v boxu už čeká další plně vyzrálý klon. Válku nic nezastaví…
Po třiceti pěti minutách vyřízl letoun ostrou sestupnou zatáčku, zabrzdil a zůstal viset těsně nad zemí. Otevírajícím se otvorem pronikly dovnitř bodavé sluneční paprsky.
„Pohyb! Pohyb!“
Desátníkův hlas zanikal v burácení trysek bušících do tavícího se písku.
Harry neustál skok z výšky a skulil se pod letoun. Ohnivé peklo mu ožehlo nechráněnou bradu, do helmy zabubnovala smršť kamínků. O metr dál a měl pohřeb i s kremací. Pilot proti všem předpisům otevřel vrata nad svahem. Idiot…
„Bravo jedna levé křídlo, Bravo dvě pravé křídlo, Bravo tři záloha!“
Zatímco se dvacet tři mužů rozdělovalo do skupin, z dalších dvou strojů vyskakovala první a třetí četa. Rota E byla kompletní.
„Kód 3-1-0, opakuji: Kód 3-1-0…“
Zjevně podrážděný seržant se pokoušel navázat spojení, ale signál byl rušen a neměl potřebný dosah. Pokud Harry dobře chápal, byl výsadek kvůli silné protivzdušné obraně proveden o dost dál, než předpokládal plán, takže je čekal skoro hodinový pochod.
Vyrazili ostrým krokem. Podrážky bot drtily suché hroudy hlíny rozpadající se v obláčcích šedivého prachu, rezavě narudlá pláň připomínala krajinu na Marsu.
„Dneska jsem vypadl nalačno,“ zabručel Ron. „Doufám, že menáž nedorazí až večer.“
„Nedoufej,“ odpověděl Harry. „Moc lidí venku. Ostatně, k čemu máš v báglu tu vynikající pastu?“
„Tys něco sněd?“
„Jo, něco malýho jsem měl.“
„Do frasa…“
Slunce zvolna šplhalo vzhůru, kráčející postavy obtěžkané výstrojí vrhaly na kamenitou zemi černé stíny. Začala se objevovat tráva. Harry si otřel čelo a vzhlédl k obloze. Azurově modré nekonečno bylo bez mraků, jen místy se křižovaly bílé kondenzační stopy po letounech a raketách. Další pracovní den…
Zhruba po půl hodině překonali širokou strž plnou suti a pokračovali oblastí, kde se dařilo nejen trávě, ale i nízkým keřům. Současně zaznamenali první známky bojové činnosti. Jižně od jejich trasy prolétl těžký bitevní korei a shodil pumu velké ráže. Na místě vyrostl gigantický prachový hřib, zvolna se rozšiřující do stran.
Krátce po této události narazilo levé křídlo na sporadický odpor. Přerušovaná střelba se ozývala několik minut, přičemž hvízdavé prozpěvování zbraně s vysokou kadencí prozradilo, že frajírci z Alfy mají k dispozici nejméně jedno terénní vozidlo s velkorážními kulomety. Kdy dostala podobnou podporu druhá nebo třetí četa nikdo nepamatoval…
Následovala první zastávka, během níž se mohli pokochat pohledem na vnitřnosti nechutně rozpadaného strigouna. Pozice roty D už měli na dosah. Když si Harry promítl mapu, spatřil jejich majáčky, z toho tři černé. Posily určitě uvítají.
Zatímco seržant úspěšně navázal spojení se vzdáleným štábem, muži upíjeli vodu z polních lahví. Silně páchnoucí mršina vábila mračna bzučících much.
„Pamatuješ tu noru, kde se zašívali tři modráci?“ nadhodil Ron.
„Jo, pamatuju.“
„Třeba dnes uděláme podobný terno.“
„Nezlobil bych se.“
„Cítím to v kostech.“
„Na tvoje kosti jsem si zvykl nespoléhat…“
Oddech netrval dlouho. Seržant přestal štěkat do vysílačky a rázným krokem zamířil k místu, kde postávalo první družstvo. Desátník Brown se instinktivně napřímil v očekávání rozkazů.
„Mimořádná situace,“ oznámil velitel stroze. „Šest kiláků odsud na jihozápad nouzově přistál zasažený transportér. Podle všeho zásah raketou. Naštěstí už se vracel, takže to neodnesli výsadkáři. Ze tří členů posádky je jeden raněný, dva zaujali obranu u poškozeného stroje. Zatím je nikdo neobtěžuje. Bravo jedna se zrychleným pochodem přesune k místu havárie a zajistí jim podporu, než nahoře vymyslí, co s tím krámem dál. Je tam pár přístrojů, co by neměly padnout do nepovolaných rukou. Letecká evakuace raněného není reálná. Přestože strigouni nebyli v oblasti pozorováni, ta raketa odněkud přilítla a velení nehodlá riskovat další mašinu. Asi ho budete muset odnést. Rozkazy zpřesním v průběhu akce. Dotazy?“
* * *
Sedm mužů v řadě kráčelo pustinou.
Mírně zvlněný terén vytvářel oku lahodící barevnou mozaiku, v níž dominovaly pastelově hnědé, žluté a rudé pásy. Keře zmizely, zůstaly jen sporadické ostrůvky trávy…
Pruhovaný svět, kam člověk dohlédl.
Ačkoli se vzdalovali od ohniska bojů, udržovali velké vzájemné rozestupy, aby je někdo neposlal na hřbitov obutých jedinou dávkou. Horký vzduch se tetelil na obzoru a co chvíli budil falešný dojem, že se mezi pahorky něco hýbe. První polovinu cesty absolvovali bez obtíží.
Desátník Brown několikrát navázal hovor s posádkou transportéru, jehož poloha byla na mapě jasně patrná. Odpovídali mu střídavě první pilot a operátor zbraňových systémů, spojení však opakovaně vypadávalo. Oba muži se motali kolem vraku s útočnými puškami, pouze zraněný druhý pilot zůstal uvnitř. Lehce jim tekly nervy.
S postupujícím časem začala suchá hlína ustupovat písku a odkrytému vápencovému podloží, četné nerovnosti znepříjemňovaly chůzi. Teplota vzrůstala.
Harry si olízl rozpraskané rty a zastavil se. Jako již několikrát měl pocit, že mezi vzdálenými skalisky cosi změnilo svoji polohu.
„Počkejte,“ houkl a přiložil k očím dalekohled. Na podezřelém místě spatřil řídký obláček větrem zvířeného prachu, který ho zřejmě zmátl. Pro úplnost propátral celý horizont, ale nic dalšího neobjevil.
„Dobrý… Můžeme.“
Netrvalo dlouho a z útržkovité komunikace vyrozuměli, že zbytek roty svádí divokou bitvu. Seržant dokonce žádal o leteckou podporu, což nebylo běžné. Možná se jejich družstvu poštěstila vítaná ulejvárna.
Propletli se polem balvanů a s námahou překonali několik sypkých dun, které jim stály v cestě.
„Bacha!“
Vzduchem zasvištěly střely. Harry padl k zemi a bleskurychle se odplazil za nejbližší šutr. Podle stopovek přicházela palba zleva.
„Kryjte mě!“
„Kde je Parker?“
Strigouni se zjevovali mezi kamením. Harry vypálil pár ran, pak mu kdosi z jednotky prosprintoval před hlavní. Málem ho sejmul taky.
„Stáhni se, Loki!“
„K těm dunám!“
Sluchátka zahltila obvyklá směsice výkřiků.
Desátník, kryjící ústup, zůstal odtržen od ostatních. Dva strigouni toho využili a vyrazili na zteč s úmyslem využít bičů. První to schytal hned po opuštění krytu, druhý si prodloužil život divokým kličkováním. Střely bušily do kamení, granát, vypálený kýmsi na velkou vzdálenost, jen neškodně rozmetal hromadu písku. Nakonec se bestie zhroutila pár metrů od velitele, který neuhnul o krok. Měla smůlu, že si vybrala jednoho z nejlepších střelců.
Přepad skončil stejně náhle, jako začal. Slim koupil střelu doprostřed hledí a hlavu měl na kaši. Sebrali mu zbraň, na poničenou helmu a desetikilogramovou vestu se vykašlali. Harry zvažoval navršení mohyly, ale poblíž nebylo dost vhodných kamenů. Tělo zůstane, kde je, a časem ho zavane písek. Nemusí však zůstat pohřbené dlouho. Silné podzimní vichřice bičující opuštěná bojiště často obnažovaly kostry výsadkářů, chrupavčité skelety strigounů i mumie obřích krys. Pokud se padlému rozbil radiomaják a nebyl nalezen, často stále svíral v rukách odjištěnou zbraň. O Kentucky se bojovalo léta…
Zatímco muži vydýchávali přestřelku, desátník komunikoval s velením čety.
„Máme pokračovat k letounu,“ konstatoval, když ukončil hovor. „Zbytek roty je na tom hůř než my, strigouni se tam jen rojej. Odřízli nám ústupovou cestu.“
„Tos mluvil s Nichollsem?“
„Nicholls je raněnej, mluvil jsem s Hedmanem. Slíbil, že bude o naší situaci informovat velení praporu, ale momentálně nemá spojení. V celém sektoru dochází k silnému rušení, skoro jsme si nerozuměli. Možná to souvisí s tím krámem, co strigouni instalujou.“
„Tahle akce smrdí totálním průserem.“
„To smrdí každá. Tak se zase pohnem.“
Vyrazili.
Když Harry míjel střelami provrtaného strigouna, všiml si, že malátně kroutí jedním z bičů. Umíral pomalu. Byl to vlastně kosmický trosečník, byť už možná ne z první generace…
Obě strany svým způsobem živořily. Zatímco lidstvo čelilo genocidě, technologicky vyspělí strigouni se propadli na „pustém ostrově“ do vlastního pravěku. Zázrak, že se podařilo včas odprásknout tu jejich havarovanou kocábku. Ze všech vypálených střel s jadernými hlavicemi pronikla obranou jediná. Vesmír bude pěkná džungle.
„Mám pohyb na 2-4!“
Nepřítel je sledoval s uctivým odstupem, k cíli zbývaly dva kilometry.
„Kene, Harry, hlídejte levou stranu, ostatní pravou!“
Pražící slunce rozpalovalo helmy, vesty se zdály s každým krokem těžší.
„Další pohyb…“
Terén byl stále nepřehlednější. Přibývalo skal i dun, což nahrávalo nepříteli. Brzy opět zapráskaly výstřely.
„Nezastavujem!“
Střely vyhazovaly fontánky písku.
Harry se pohyboval přískoky od jednoho krytu k druhému, zatímco stále udržoval směr. Nakonec zabředli do skutečného labyrintu pahorků, kde je zasáhl totální útok.
Skupiny strigounů se přelévaly přes horizont a ve střední vzdálenosti zaujímaly střelecké pozice. Palba houstla.
„Držte linii!“
„Mám nekrytý bok!“
Muži mechanickými pohyby měnili zásobníky a kropili okolí. Hbitě se míhající nepřátelé připomínali obří pavouky, jen místo nohou používali biče. Na sypkém terénu vířili mračna písku.
„Musíme se stáhnout k těm šutrům!“
Každá změna postavení znamenala riziko. Harry tryskem opustil kryt a přitom zahlédl, jak se klopýtající Ron hroutí v průsečíku několika zářivých čar.
„Pohněte zadky!“
Parker vláčel zraněného Lokiho, desátník, jemuž se střely zázračně vyhýbaly, opět převzal úlohu zadního voje. Nakonec nalezli provizorní útočiště v jakési úžlabině.
„Kruhovou obranu!“ vyštěkl velitel. „Rozdělte si sektory a začněte…“
Nedomluvil. Na chapadlech plující bestie přelétla zubatou skálu a vpadla do perimetru. Harry stiskl spoušť.
„Svině!“
Karabina chrlila olovo, strigoun v agonii mlátil několikametrovými biči a přeorával písek. Chlapi se hrabali z jeho dosahu jako brouci. Kdyby čirou náhodou nemířil správným směrem, neměli by šanci.
„Kurva, to bylo o fous…“
„Říkám kruhovou obranu!“
Zaujali pozice a odrazili další útok.
Raněný Loki chrčel, Ronův černý majáček zářil na mapě několik desítek metrů od nich.
„Nemůžeme tu uvíznout,“ odplivl si desátník, když nápor polevil. „Kene, Harry, zkuste jim vpadnout do zad. Já s Parkerem zůstaneme u raněného.“
„Rozkaz.“
„Vezměte to kolem tý bílý skály.“
Se štěstím se proplížili úzkou brázdou mezi balvany, a když měli pocit, že jsou dostatečně daleko, vstali a začali obcházet mohutný vápencový útes. Z místa, kde zanechali ostatní, znovu zazněla divoká střelba.
Harry si otřel mokré čelo a na moment se zastavil. Žlutý písek, bílé skály, blankytně modré nebe… Přehřátý organismus toho začínal mít dost.
Pomalu se stáčeli zpět k bojišti, když jim cestu přehradila vysoká duna. Vydrápali se na vrchol a spatřili trojici nic netušících strigounů. Podobná věc se poštěstí zřídka. Harry zdvihl pušku s nabitým podvěsným granátometem a mistrovskou ranou rozmetal prostřední bestii trup. Explodovala jako džbán vína. Do zbylých se zakously dlouhé dávky.
„Tohle je naše planeta!“
Sklouzli ze svahu a klopýtavě vyrazili vstříc obleženým druhům. Harrymu se vyčerpáním kalil zrak, přesto vyždímal z bolavých svalů maximum.
„Tudy!“
Při přebíhání rovného plácku ucítil prudký kopanec do žeber, po němž se svět roztočil jako kolotoč. S lehkým zpožděním mu došlo, že válí sudy v písku. Vestu zasáhla střela střední ráže a vyrazila mu dech. Zoufale se pokoušel zvednout na nohy.
Parťák ho naštěstí kryl a v poslední vteřině rozstřílel potvoru, lačnící rozsekat na kusy ochromenou kořist. Vzápětí přenesl palbu na nový cíl. Tentokrát byl terčem útoku on, a přestože dělal, co mohl, nepříčetné tornádo rychle zkracovalo vzdálenost.
„Kurva…“ sykl do mikrofonu.
Bič zasáhl stojící postavu ve výši stehen a uťal jí obě nohy. Harry nahmatal karabinu a v pokleku vypálil dlouhou dávku.
Rozhostil se nepřirozený klid.
Torzo vojáka malátně pohnulo rukou, ale Harry věděl, že vykrvácí během minuty. Ani nebude potřebovat ránu z milosti.
S obtížemi vstal a potřásl hlavou. Mezi zuby mu skřípal písek. Strigouni, zaskočení útokem z nečekaného směru, se dočasně stáhli. Podobná překvapení neměli v lásce.
Při prvním kroku ucítil bodnutí v levé noze. Až nyní si všiml, že má děravou nohavici a na botě krev, takže to nekoupil jen do vesty. Chodit ale mohl.
Obranná pozice se během jeho nepřítomnosti proměnila v jatka. Přežil jen zraněný desátník, dřepící vedle hromady rozstřílených mršin. Jedna bestie zavalila provizorně ošetřeného Lokiho a zkrátila mu utrpení. O kus dál ležela Parkerova hlava. Pokud dostal strigoun šanci k použití biče, útočil výhradně na krk nebo na nohy. Věděl, že vestu neprotne.
„Trochu nás zmáčkli,“ zabručel Brown místo pozdravu. Výbušná střela mu rozmetala koleno. „Jsi OK?“
„Jo, celkem jo,“ přikývl Harry a vyhrnul si nohavici. Podle očekávání měl jen škrábnuté lýtko. Zběžně ho postříkal sprejem na srážení krve.
„Zkus se spojit s rotou,“ přikázal desátník. Tvář měl zbrocenou potem, přestože si určitě aplikoval analgetika.
Harry přepnul na příslušnou frekvenci.
„Tady Bravo jednal Opakuji: Tady Bravo jednal Slyší mě někdo?“
Ze sluchátek zazníval pronikavý hvizdot rušiček, na jehož pozadí bylo občas možné zachytit útržky vzrušených rozhorů.
„…průzkum to vyloučil, přesuňte tam obě… kód 1-4-1, máte na to půl hodiny… Dagoberte 7, potvrďte rozkaz…“
„Tady Bravo jednal Opakuji: Tady Bravo jednal“
Chvíli se zkoušel prosadit, ale se svojí slabou vysílačkou neměl šanci.
„Je to na hovno,“ pohlédl na desátníka. „Rušení…“
Sedící muž přikývl a vytáhl pistoli. Se zraněným kolenem nemohl chodit a Harry bude mít dost práce sám se sebou. Nechtěl ho zdržovat.
„Tak čau zítra,“ pronesl s trpkým úšklebkem a přiložil si hlaveň pod bradu.
Mezi dunami zaznělo suché třesknutí.
Harry osiřel. Tahle akce byla vážně totální průser. Aby strigouni vyhladili celé družstvo, to se nestávalo často.
Lačně vychlemtal vodu z desátníkovy i Parkerovy lahve, zatímco tu svoji si šetřil. Pak začal sbírat rezervní zásobníky. Netušil, zda strigouni odtáhli, nebo se za okamžik vrátí. Na taktické úrovni bylo jejich jednání nepředvídatelné, zejména pokud utrpěli ztráty. Těsně před odchodem si krátce promítl mapu a zkontroloval majáčky. Rutina velela ověřit, zda v terénu neleží přehlédnutý raněný. Spatřil několik černých značek, z nichž ta Ronova se pohybovala směrem k jihovýchodu, což nedávalo smysl. Mrtví by chodit neměli…
Přepnul na jeho kameru a zahlédl trhaně poskakující kamení, jak hlava v přilbě tloukla o zem. Pak se zorným polem mihl bič. Strigouni vlekli mrtvolu pryč, aby si s ní pohráli. I to se stávalo.
Vyrazil na cestu. K letounu zbývalo něco přes kilometr, avšak náročným terénem plným suti a skal. Přestože si trochu odpočinul, nohy měl jako v ohni. Uvažoval, že odhodí těžkou vestu.
Zvětralé vápencové bloky vytvářely malebné bludiště, blýskající se všemi odstíny bílé. Některé bizarní skulptury připomínaly spíš solné útesy než pravé skály. Oblast jako stvořená pro přepad, ale pořád lepší než otevřená krajina, kde by byl z dálky vidět. Takhle si mohl alespoň namlouvat, že o něm nikdo neví.
Čas od času se zastavil a zkoušel navázat spojení s velením roty nebo posádkou letounu, ale nedokázal ani jedno. Po všech stránkách blbej den…
Značně otravnou překážkou se ukázalo úzké údolí či vyschlé říční koryto plné velkých balvanů, které ve vestě přelézal jako chromá opice. Když měl tu zábavu za sebou, usoudil, že je zralý na přestávku. O místa chráněná ze všech stran nebyla kolem nouze.
Usadil se ve stínu, sňal helmu a upil trochu vody. Pak melancholicky pohlédl na obrázek usměvavé dívky, která na něho tak trpělivě čekala.
Holka moje, pomyslel si, už abychom byli spolu. Tohle je fakt mizérie…
Bělostné zátiší bylo prostoupeno lenivým klidem. Vysoko nad ním brázdil oblohu bitevní korei vracející se z náletu, jinak nic nenasvědčovalo, že kolem zuří nelítostná válka.
Po deseti minutách se cítil mnohem lépe, jen ve zraněném lýtku mu nepříjemně škubalo. Zbývalo pár stovek metrů.
Vstal a rozhlédl se. Šutry, kam oko dohlédlo.
Vítr mu chladil rozpálenou tvář a cuchal vlasy, pak si nasadil helmu a rázem byl zpátky v dusném digitálním mikrosvětě. Pokračoval k letounu.
Nehybné slunce, ostře ohraničené skvrny světla a stínu, těžký dech…
Byl odhodlán urazit zbývající úsek na jeden zátah. Přes hledí pozoroval písečné jazyky i fantaskně tvarovaná skaliska, za nimiž se mohl každým okamžikem vynořit vrak. Pot z něho jen lii, klopýtal, ale už nepolevil.
A pak ho spatřil.
Obrovská nevzhledná krabice, určená k přepravě výsadkářů.
A kolem nějaké mrtvoly…
Sáhl po dalekohledu. Posádka velmi zručně přistála na úpatí mohutné kamenné hradby, takže se stroj nerozlomil, měl jen těžce poškozenou záď. Ležel tam na štěrku jako vyvržená velryba.
Propátral okolí. Vlevo dva mrtví muži v leteckých uniformách, vpravo jeden mrtvý a jeden živý strigoun…
Další Waterloo.
Chvíli vyčkával a hodnotil situaci. Pokud nechtěl uvíznout v terénu zamořeném nepřáteli, potřeboval se dostat dovnitř. Transportér disponoval silnou vysílačkou, která si s rušením hravě poradí. Navíc dostal rozkaz zničit nějaké přístroje…
Opatrně se přesunul blíž. Osamocený strigoun bloumal kolem letounu a chvílemi ho zkoumavě osahával biči. V útrobách stroje či za nejbližším šutrem se mohli ukrývat další, ale Harry si věřil i v souboji jeden proti třem. Větší počet ovšem znamenal jízdenku do nebe.
Takže do toho…
Srovnal si chuchvalec bičů uprostřed zaměřovacího kříže a přesnou dávkou ho srazil do písku. Pak vyčkával dobrých pět minut.
Když se nic nedělo, vstal a volným krokem zamířil k vraku. Uvítala ho ponurá podívaná na mrtvoly v elegantních modrých blůzách. První z mužů byl provrtán střelami, druhého přeťal bič v pase. Horní část trupu ležela dva metry od spodní a vyhřezával z ní střeva. Přesto stále svíral zbraň.
Harry pochvalně přikývl. Neměli výcvik, neměli vesty, neměli šanci. Přesto bojovali. Tak to bylo správné.
Opodál se válela mršina strigouna, kterého před chvílí sejmul. Dvě desítky široce rozhozených bičů, neforemný trup, standardní výbava. Voják z opačné strany zákopů…
Letmo zavadil zrakem o jeho kvéry.
Dvojice krátkohlavňových zbraní tvořila integrovanou součást bojového postroje a nešla oddělit. Synchronizovaný, samonabíjecí systém. Oproti vymazlené útočné pušce výsadkářů možná primitivnější a méně přesný, přesto účinný a hlavně laciný.
O dalšího šmejda míň…
Potřásl hlavou a vzhlédl k letounu. Podle informací byl ve vraku uložen jeden raněný, ale zřejmě skončil jako ostatní.
„Bravo jedna volá havarovaný transportér,“ pronesl formálně. „Opakuji: Bravo jedna volá havarovaný transportér. Je uvnitř někdo?“
„Ano… Ano…,“ zapraskal ve sluchátkách slabý hlas. „Jsem tu… Slyším vás…“
Třetí muž kupodivu přežil. Rušičky kvílely, ale na těch pár metrů bylo rozumět dobře.
„Tady Harry Bodman, rota E, s kým mluvím?“
„Tady podporučík John Campbell, druhý pilot…“
„Jste uvnitř sám?“
„Ano…“
„Jdu za vámi.“
„To nebude nic snadného… Musíte tou dírou nahoře…“
„Sakra…“
Otázku, kudy dovnitř, zatím neřešil. Rozměrná zadní vrata byla promáčknutá a napasovaná do trupu takovým způsobem, že mezi nimi a stropem zela asi metr široká škvíra. Zbylé vstupy se zřejmě zdeformovaly a nešly použít.
Tohle už ve vestě opravdu nezvládne. Rychleji shodil a s puškou přes záda začal šplhat vzhůru. Přestože se výstupků nabízel dostatek, dvakrát málem spadl.
Na střeše zjistil, že ani sestup nebude jednoduchý, neboť skulinu lemovaly ostré hrany a rozervané panty. To už ho ale nemohlo zastavit. Využil jeden z ocelových zubů, krátce se zhoupl a dopadl na šikmou podlahu uvnitř.
Ocitl se v zadní části protáhlého, spoře osvětleného kvádru. Mírně pokřivené stěny lemovaly dvě řady prázdných křesel, vzduch ostře čpěl po spálené elektroinstalaci. Šlo o transportér typu K, kde nebyla pilotní kabina oddělena od nákladového prostoru, takže dohlédl až do kokpitu.
Zraněný ležel na vzdáleném konci za kabinou, v místech, kam dosahovala louže měkkého slunečního svitu z čelního okna. Na hlavě měl helmu se zdviženým hledím, potem smáčenou tvář obracel k opatrně postupujícímu výsadkáři.
„Zdravím,“ zabručel Harry, když se k němu propracoval. „Jak to jde?“
„Přímo skvěle…,“ vydechl. „Jen je tu… trochu dusno.“
„Jo, to teda je.“
Muž se zdál kvalitně ošetřen. Rozepnutá blůza odhalovala hrudník obložený gelovými vaky, což byla luxusní fajnovost, o níž si pěšáci v poli mohli nechat zdát. Gelová substance pronikala otevřenými ranami, aktivně prorůstala do těla a zastavovala vnitřní krvácení. Piloti byli holt „lepší lidi“ a jejich chování tomu odpovídalo. Tenhle frajírek si nechal přes bandáže znovu navléknout uniformu, aby zdechnul jako elegán.
„Jak… jak to vypadá venku?“ zasípal.
„Žádná sláva, kamaráde,“ potřásl Harry hlavou. „Velkej bordel.“
„Je zajištěný terén?“
„Nějak ho nestíhám celej zajistit.“
„Ty jsi tu sám?“
„No, jo.“
„Jak… jak to?“
„Cestou se vyskytly menší problémy.“
„Kurva…“
V útrobách kovové, sluncem rozpálené krabice se rozhostilo ticho. Harry těkal zrakem po lehce zkrabatělých stěnách, pak se protáhl mezi pilotními křesly. Od rozeklaných skalisek ho dělilo sedm centimetrů tlusté neprůstřelné sklo potažené slabou vrstvou prachu. Zůstávat v téhle pasti na myši byla sebevražda.
„Musíme navázat spojení,“ obrátil se na chlapa. „Ať nás někdo vyzvedne.“
„Nepřistanou… Mluvil jsem s nimi několikrát… Ještě nelokalizovali palebné stanoviště, co nás sundalo…“ Pilot přerývaně dýchal. „Prý mě evakuují vojáci.“
„To je všechno?“
„Můžeme požádat o vzdušnou podporu… Když budou mít volný bitevní letoun, tak ho pošlou. Dnes je ve vzduchu docela provoz…“
„Bombardování má smysl, jen když někdo drží obrannou linii.“
„Do večera se prý situace zlepší… Pak nás třeba vyzvednou…“
„K čertu!“
Harry znovu zabloudil zrakem k oknu. Mezi skalami se mohl kdykoli vynořit strigoun. Čekat půl dne bylo absurdní.
Rychle zvažoval priority. Nejdřív se vyptá, jaké přístroje zničit, pak zkusí sehnat vysílačkou někoho kompetentního. Ne od letectva, ale od pěchoty. Třeba dostane požehnání pilota odprásknout a zmizet. Proč ztratit zbytečně dva klony, když se jeden může zachránit? U výsadkářů běžná praxe…
Jenže co dál? Co venku? Je bez spojení, nezná situaci ani terén. Na nepřáteli obsazeném území bude jen lovnou zvěří… Jestli chce přežít, potřebuje skrýš. Noru, kde přečká den či dva, než se strigouni stáhnou, nebo budou zničeni i s těmi pitomými rušičkami…
Vytipovat vhodný úkryt představovalo každopádně úkol číslo jedna. Pokud věděl, piloti mají k dispozici špičkové mapy, takže to snad nebude velký problém.
Dotkl se palubní desky, ale celoplošný displej odmítavě změnil odstín. Bez identifikačního čipu v dlani s ním nehodlal ztratit slovo.
„Hej, ty,“ obrátil se na raněného. „Jaks říkal, že se jmenuješ?“
„John… John Campbell.“
„Tak hele, Johne, poslouchej. Zkusím si popovídat s hlavouny sám. A taky potřebuju zjistit, kde přesně trčíme. Jak získám přístup do systému?“
„Musím tě… autorizovat…“
„Tak to udělej.“
„Dobře…“
Muž s námahou sklopil hledí a pohladil prstem náramkový touchpad.
„Můžeš…“
Panel se projasnil. Harry nechal zmizet mozaiku pestrobarevných diagramů a vstoupil do informační databáze. Jako každý voják s ní uměl pracovat.
Souřadnicová síť… aktuální poloha… měřítko…
Hleděl na mapu pusté krajiny, upravoval velikost a přepínal mezi režimy. Fotografické zobrazení, schématické zobrazení, vrstevnicový reliéf, podloží… Ukládal si do paměti topografii silně členitého terénu. Nakonec vyhledal historii lokality. Zbytky starých silnic a staveb mohly hrát významnou roli jako útočiště či postupové trasy…
Zatímco v blízkém okolí nenalezl nic zajímavého, o patnáct kilometrů dál spatřil velkou kruhovou strukturu, z níž zůstal zachován jen malý zlomek. Zbytek byl do mapy dokreslen.
To ho zaujalo. Muselo jít o umělý výtvor, avšak natolik poničený a zavátý nánosy písku, že na běžných fotografiích zcela splýval s terénem. Rudá ikona nabízela bližší informace, tak si nechal zobrazit popisku.
Chráněná osada Scarlett 3 / dobyta; zničena / –156 let
Zaraženě svraštil obočí. Minus sto padesát šest let? Jak to? Vždyť válka začala zhruba před dvaceti… A chráněné osady se dřív nestavěly… Zřejmě nějaká chyba…
Sáhl po panelu, ale ruka se zastavila uprostřed pohybu. Na páteři ucítil nepříjemné zašimrání… Minus sto padesát šest let? To je přece absurdní. Ledaže…
Bílá popiska nehybně visela vedle obrysů zaniklého sídliště. Ledaže…
Zvolna si pohladil bradu. Za tlustým sklem se slunce opíralo do vyprahlých skalisek, ospalé ticho nenarušoval jediný zvuk uvnitř ani venku.
Ne… To ne… To určitě ne.
Potřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit.
Ledaže…
Zhluboka se nadechl, rázně vstal a obešel křeslo. Zraněný pilot měl zvednuté hledí a zíral na něj.
„Děje se něco?“
„Mapa…“ zamračil se Harry.
„Cože?“
„Ta mapa. Osada… Je tam uvedeno minus sto padesát šest let.“
„Kruci…“
„Co to znamená?“
„Nevšímej si toho.“
„Co to znamená?“ zařval.
Muž mu věnoval nevzrušený pohled.
„Zkrátka, vojáku… Bojujeme trochu dýl. To je celý.“
„Jak… jak dlouho?“
„Dvě stě sedmdesát let.“
Harry zalapal po dechu.
„To není možný…“
Chlap unaveně zkřivil tvář.
„Jo, trochu se to vleče…“
„Ty lžeš…“
„Jak myslíš.“
„Lžeš!“ zahulákal Harry. „Dostávám vzkazy od Pegy, od svý holky!“
„Pouštějí ti těch pár nahrávek pořád dokola, kámo. Z Pegy je dávno kostra. Buď jí země lehká.“
„Ne, to ne…“
„Ber to, jak to je. Všichni výsadkáři jsou na tom stejně.“
„Jak stejně? Nerozumím…“
„Před každou akcí… při skenování… vám paměť nejen zálohují, ale i mažou. Nechají jen, co potřebují. To samý, když dostáváte nový tělo. Je mi líto.“
„Ty hajzle,“ zavrčel Harry a výhrůžně se nahrbil, „přestaň si ze mě dělat srandu, nebo uvidíš!“
„Uklidni se…“
„Myslíš, že ti ty žvásty žeru? Strigouni sem vlítli před dvaceti lety! Byl jsem u toho!“
„Vážně? A co ta poušť okolo? Nebo ty krysy? Nepřišlo ti občas divný, že tak vyrostly?“
„Strigouni použili mutageny…“
„Jo, to tedy použili. A pěkně silný. Ale dvacet let by bylo přece jen trochu málo… Vy výsadkáři nejste zrovna myslitelé. To je vaše hlavní přednost…“
„Já… já ti nevěřím,“ zamumlal Harry, ačkoli cítil, že bojuje ztracenou bitvu. Proč by mu ten pitomec lhal?
„Hele, kámo, nedal bys mi napít? Jen pár loků…“
Hlava se mu točila. Jeho sny i plány… Všechno se obrátilo v dým. Během jediné vteřiny. Měl dojem, že omdlí.
„Proč?“ zeptal se tiše. „Proč nám tohle dělají? Řekni mi proč?“
Muži unikl ze rtů těžký povzdech.
„Proč? To je snad jasný… Množíme se moc pomalu. Vychovat normálního vojáka trvá osmnáct let a stejně dostaneš jen blbýho zelenáče. Na frontě zařve druhej den… Takhle by nás strigouni dávno vyhladili.“
Harry mlčel.
„Klony jsou jediný řešení. Klony jsou spása… Půl roku pumpuješ roztok do bedny a vyskočí ostřílený veterán se špičkovým výcvikem. Ty ani netušíš, chlape, jak vyšlechtěný máš reflexy. Jsi dokonalá mašina na zabíjení… Mažou ti paměť, ale nechávají bojový zkušenosti. Jsi s každou akcí dokonalejší…“
„Oni nás podvedli.“
„Jo, tak trochu.“
„Jak to, že tobě to řekli? Jsi přece taky klon.“
„Letci mají vyšší odbornost, přístup do sítě… před námi by podobnou věc neutajili… Hele, já chápu, jak ti asi je, ale vem to rozumně… Třeba tvůj originál tenkrát přežil… Třeba tě propustili z armády… Třebas klátil tu svoji Pegy až do smrti…“
Harry měl pocit, že se mu mozek protáčí naprázdno.
„Jako že bych byl dvakrát?“
„Třeba i víckrát. Mám kámoše, co na jednom letišti potkal sám sebe… My piloti jsme na tom podobně jako vy…“
Muž se zjevně pokoušel o povzbudivý tón, ale Harry už ho nevnímal. Dívka, jejíž tvář nosil na přilbě, zmizela v temné hlubině času… Sešla věkem… Minula se s ním… Nebo ji získal jeho originál… Originál? Ano, to bylo to slovo, které padlo. Originál… Ale co je potom on? Stokrát recyklovaná nahrávka z počítače?
Obklopoval ho zcela neznámý svět… Místa, která pamatoval, se proměnila v archeologická naleziště. Jediné, co zůstalo reálné, byly písečné duny a základna zapuštěná ve skalní soutěsce.
Cítil, jak se ho zmocňuje vztek. Kdo všechno o tom svinstvu věděl? Vyšší důstojníci určitě! Možná i nižší… To snad ani nebylo možné!
Omámeně zavrtěl hlavou. Věřil jim. Dělal všechno, co po něm chtěli, a oni zatím…
Krev mu vzkypěla v žilách. Svině podrazácký!
S temný zavrčením se obrátil k ovládacímu panelu a chvíli hledal vysílačku. V rozrušení měl problém identifikovat i běžně užívané symboly.
Tohle jim neprojde! Tohle si výsadkáři nenechají líbit! Tohle musí skončit…
Nakonec navázal spojení, ani nevěděl jak.
„Haló! Slyší mě někdo? Ozvěte se!“
Vůbec se nezatěžoval volbou frekvence, bylo mu jedno, koho sežene. Ať se to dozvědí všichni!
„Haló! Tak sakra! Slyší mě někdo?“
„Tady Indigo 3,“ zazněl z reproduktoru suchý hlas. „Identifikujte se!“
„Tady Harry Bodman, rota E. Chci vám sdělit důležitou informaci. Vím všechno o tý prasárně, rozumíte? Všechno! Všechno! S kým vlastně mluvím? Kdo je tam?“
„Nedělej to!“ zachrčel zezadu pilot.
„Tady Indigo 3, taktické velitelství šesté perutě. Co chcete ohlásit? Identifikuji volací kód havarovaného transportéru K-R7-7-9. Jaká je vaše situace?“
„Na moji situaci se vyser! Vím, jaký je rok! Slyšíš? Vím, jaký je rok! Víš to taky? Tak víš to? Nebo ti to neřekli?“
„Uklidněte se, vojáku. Podléháte stresu. Je v dosahu velitel vaší jednotky? Opakuji: je v dosahu velitel vaší jednotky?“
V éteru zazníval hvizdot rušiček, přesto Harrymu neuniklo, že operátor krátce zaváhal a ztratil na jistotě.
„Velitel mojí jednotky si ustřelil palici a ty mi bleskově sežeň svýho nadřízenýho, kreténe, nebo zavolám někam jinam! Rozumíš? Tak rozumíš?“
„Ano… ano, rozumím. Zůstaňte na příjmu.“
V kokpitu se rozhostilo ticho. Harry si přejel dlaní přes obličej, pak vztekle kopl do nejbližšího přístroje. Parchanti… Parchanti mizerný!
Odmlka se prodlužovala.
„Tak co je, sakra!“
„Tady kapitán Owen Hollis, šestá bitevní peruť,“ identifikoval se kdosi příjemně melodickým hlasem. „Prý máte problém, vojáku. Pomůžeme vám.“
„Jo… jo…“ zasmál se nepříčetně. „To tedy mám. Mám problém. A vy taky, hajzlové… Lžete nám! Lžete! Všem výsadkářům! Vím, jak dlouho válka trvá! Vím to, viděl jsem mapu! Vy svině zasraný!“
„Poslouchejte mě, vojáku,“ pronesl důstojník klidně, „činíte chybné závěry. Získal jste informace vytržené z kontextu. Informace, které nedokážete správně interpretovat. O jaké mapě to vlastně mluvíte? O mapě v transportéru? Neumíte ji číst. Mohu zodpovědět všechny vaše otázky…“
„Umím ji číst dobře, ty zmetku!“ zasyčel Harry a napřímil se. Spílat tomuhle chlapovi nemělo smysl. Musí se spojit se svými. S pěšáky v terénu… Společně prodiskutovat, co dál. Nebo zahájit vysílání na všech frekvencích! Měl pocit, že něco podobného je ve stavu nouze proveditelné. A ten zraněný mu poradí jak na to. Jo, takhle musí postupovat…
„Haló, vojáku, slyšíte mě?“ opakoval trpělivě důstojník. „Vycházíte ze zcela mylných předpokladů…“
Procpal se mezi pilotními křesly a pohlédl na ležícího muže.
„Teď poslouchej, co ti říkám, Johne,“ začal nekompromisním tónem. „Asi se ti to nebude líbit, ale potřebuju pár informací. Ze všeho nejdřív chci vědět, jestli je možný…“
Do ticha se zařízl ostrý zvuk bzučáku.
„Pozor, varování! Letoun byl zaměřen! Pozor, varování! Letoun byl zaměřen…“
Znepokojeně vzhlédl. Výstražné systémy poškozeného stroje cosi zachytily, ale zřejmě šlo jen o běžný elektromagnetický šum bitevního pole. Proč by strigouni zaměřovali vyřazený transportér?
A pak mu došlo, jaký je blbec.
„Pozor varování! Proti letounu byla odpálena raketa! Pozor, varování! Proti letounu byla odpálena raketa…“
Střelil pohledem k poškozené zádi. Vydrápat se otvorem ve stropě nebude snadné.
„…přibližný odpočet do zásahu: 26, 25, 24…“
Za dvacet vteřin nestihne opustit útroby stroje ani uběhnout desítky metrů do bezpečné vzdálenosti. Prudce se otočil k pilotovi.
„Protiraketový systém!“ zařval. „Je funkční protiraketový systém?“
„Tohle je vrak, kámo…“
„Zatraceně!“
Pohlédl zpět do kabiny. Sedm centimetrů tlusté, neprůstřelné sklo…
„…14, 13, 12…“
„Snad sis nemyslel, že tě to nechají vykecat?“
„…8,7,6…“
Jejich oči se naposledy střetly. Pilot mu věnoval chabý úsměv.
„Tak čau zítra, kámo…“