Cesta je lepší než hostinec.
– Cervantes
HAD V TRÁVĚ
Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka přespal v otevřené prérii na místě, které by si žádný moudrý muž za tábor nevybral a na kterém by ho tedy žádný prohnaný muž nehledal. A prohnaní skutečně byli, tihle muži, kteří sledovali stopu Nagarajanova syna. Ten se rozhodl pro studené táboření. Oheň zahřívá a utěšuje a odrazuje určité tvory; ale jiné láká a právě ty jiné na sebe Teodorq nehodlal upozorňovat.
Na celé Velké trávě se nebál žádného muže; ale bát se dvou desítek mužů bylo něco jiného. Jednomu Serpentinoví by se dokázal postavit nůž proti noži. Polovině klanu možná. Ale ne všem Serpům najednou. Už jenom uniknout jim bude čin hodný opěvování.
Rozházel po zemi ježky vyrobené z větviček trnitého křoví, aby ho varovaly před nevítanými hosty, jak by mohl učinit prozíravý uprchlík, ale nastražil je půl míle daleko na jih, aby si každý, kdo na ně šlápne, myslel, že se vydal ke Kalné řece hledat útočiště u bomana z Luvinessu, jenž se sňatkem stal vzdáleným bratrancem jeho otce. Nejlepší falešná stopa je ta, jež svádí na cestu, kterou by si zvolil opatrný muž.
Ačkoli kdyby byl Teodorq opatrný, nebyl by nyní na útěku. Říkalo se, že všichni muži z prérie stojí na jedné rovné pláni, ale ve skutečnosti to platilo jenom zřídkakdy; náčelníci a jejich příbuzní vyžadovali vyšší cenu krve, než předepisovala tradice. Cenu v současném případě – vlastní hlavu – Teodorq zaplatit nehodlal a stařešinové na sněmu brblali do vousů, že takhle se krevní msta nevypořádává. Ta cena byla příliš vysoká. Ale stařešinové tady nebyli s ním v prérii bez ohně a v praktickém ohledu znamenal jejich nesouhlas pro Teodorqa stejně málo jako pro tvrdé muže, kteří mu byli v patách.
V trávě o výšce člověka vysekal mýtinku, ze stébel uvázal panáka, lehl si na záda na přikrývku a zahleděl se na noční nebe. Byla holá noc bez mraků a měla tu jedinou výhodu, že ho hvězdy mohly vidět a bdít nad ním. Říkalo se jim Oči Jednoho-kamene, a to z důvodů, na které Teodorq nikdy nepřišel, kromě toho, že Jeden-kámen jé bůh nejhlubších prostorů a číhá někde v temném nebeském materiálu mezi hvězdami. Ze všech částí, ze kterých se skládá svět, jenom Nebe nemělo pach, nebylo slyšet ani se nedalo nahmátnout a vidět bylo jen v nejskoupějších detailech. Proto se o něm vědělo málo. Poutníci po Velké trávě tvrdili, že nebe je stan vztyčený nad celým světem; ale tradice říkala, že Svět je kulatý jako kroupa, a proto muselo jít o stan neobvyklé podoby.
Někteří lidé nacházeli ve skupinách hvězd obrazy, a když Teodorq namáhal zrak, dokázal je vysledovat: Kůň, Vlnící se tráva, Benqra Neporazitelný držící Cangovu hlavu. Jedna skupina hvězd se jmenovala Loď, ale Teodorq neměl o Lodi jasnou představu a nedokázal světelné body pospojovat do žádného obrazu.
Ech, však tohle pojmenovávání skupin hvězd není nic víc než vidění obličejů v oblacích. Je to jenom způsob, jakým si člověk vyznačuje jejich stezku, aby mohl měřit časový průběh Kola a příchod jitra. Žádná ze skupin neměla skutečnou podobu podle svého jména, kromě Velkého čtverce. Bylo tu také místo jménem Díra-v-nebi, ale nikdo nevěděl, kde se to jméno vzalo. Pravděpodobně to byla jediná skupina hvězd, kterou člověk nenašel podle seskupení hvězd. Každých několik roků z Díry vyšlehl mocný paprsek světla a přelétl oblohou; ale přestože se všichni muži shodovali na tom, že je to zlé znamení, nikdo nevěděl čeho.
Za hvězdami se prostíral rozlehlý mléčný koberec známý jako Flotila pokladů; a jasná modrá hvězda usazená v jeho středu jako safír na čele nesla jméno Průkopník. Tradice říkala, že Flotila pokladů je obrovská karavana následující Průkopníka po nebeských pláních, aby přivezla svůj náklad na Svět, ale za všechny ty roky, kdy si lidé všímali takových věcí, se o nic nepřiblížila.
Teodorq měl rád tyhle teplé klidné noci v otevřené prérii, když mohl ležet na zádech a pozorovat, jak se černý materiál nebe sune nad ním jako drticí kámen na mlýnku ženy. (Hvězdy tedy možná jsou zrnka korunu…) Nepronásledovat ho příliš mnoho nepřátel, mohl by říci, že si to užívá.
* * *
Když usoudil, že nazrál čas, stoupl si na Vichřici, aby se rozhlédl přes vysokou trávu. Vichřice byla prérianský kůň a věděla, jak se ukrývat v trávě. Odfoukla si, když se Teodorq postavil na její ležící tělo, ale potichu, potichoučku.
Za takových nocí mnohooký pohled Jednoho-kamene zesvětloval stíny a ubíral bezpečí těm, kdo se v nich skrývali. Teodorq se vysunul jenom natolik, aby viděl přes okolní trávu. Zamazal si předtím čelo hlínou a rozpustil si havraní vlasy přes obličej. Kdyby věděl, jak si má ztmavit bělma očí, udělal by to. Rozhlížel se na západě, pro případ, že by Serpentinové byli za ním. Rozhlížel se na severu a na jihu, pro případ, že by je měl v bocích: Nezanedbal ani východ, pro případ, že by ho předehnali. Hledal pohledem jakoukoliv jiskřičku ohně, čichem jakýkoliv závan kouře, sluchem jakýkoliv šepot koně nebo muže.
Jeho pronásledovatelé se nepotřebovali skrývat tak naléhavě jako on, ale nebyli o nic méně prériané než on a nedávali by svou přítomnost přes moře trávy zbytečně najevo. Teprve až se na něj vyřítí, začnou výskat a hulákat, nahánět ho na koních a točit bolami nad hlavami, až větrná bzučidla na nich budou kvílet.
Tichem prérie se z dálky na jihovýchodě doneslo krátké vyjeknutí a Teodorq se usmál. Nějaký Šerp šlápl na ježka nastraženého minulou noc. Snad to ostatní odláká ke Kalné řece.
Jemný dech Awáchiho, jenž číhá pod jižním okrajem světa, rozšustil vysokou trávu a ohnul stébla k Velké náhorní plošině na vzdáleném severu.
Ale jeden chomáč trávy se zavlnil nesprávně.
Teodorq seskočil na zem, počkal na další závan, a když přišel, vklouzl po směru větru do stěny trávy obklopující jeho tábořiště. Tam se s připraveným nožem ostražitě přikrčil.
Nečekal dlouho. Do tábora se vplížil Šerp a s divokým zamručením zabodl nůž do Teodorqovy přikrývky. Až po druhém bodnutí si muž uvědomil, že něco není v pořádku.
Ale to už toho bylo v nepořádku mnohem víc a ke třetímu bodnutí nedostal příležitost. Ležel na něm Teodorq. Jednou rukou mu zacpal ústa a druhou mu přiložil obsidiánovou čepel na krk. „Hrozně rád bych tě pustil,“ zašeptal Teodorq Šerpovi do ucha, „kdybych tím neohrozil svou hlavu, protože s tebou a tvým rodem nemám žádný spor.“
„Ale my s tebou máme,“ dovolil zajatci zašeptat. „Zabil jsi náčelníkova syna.“
„Jen tiše. Mluvit nahlas ti nepomůže. Tvoji druhové jsou příliš daleko, než aby tě slyšeli.“ Teodorq se naklonil blíž k mužovu uchu. „Mladý Chelwy si přivodil smrt sám, když se na mne vrhl, protože který muž může doufat, že zvítězí nad Teodorqem sunna Nagarajan Železnou rukou? Kráčel velkými kroky a vyhledával potíže. Nač si stěžovat, že je našel?“
„Byl to ještě chlapec,“ namítl Šerp.
„Byl dost mužem na to, aby vytasil nůž. Odhodil pochvu!“
„Myslel si, že chceš pomstít svého strýce.“
„To ano, chtěl jsem. Ale s proléváním krve jsme byli na řadě my, ne on.“
„Jak říkáš. Ale sněm rozhodl, že tě náhradou za to můžeme zabít.“
Teodorq neodtáhl nůž od mužova krku. „Ne,“ řekl a pohladil ho po vlasech. „Rozhodl, že se o to můžete pokusit.“ Na chvilku se odmlčel a pak dodal: „Tohle mě mrzí. Pověz mi své jméno, abych mohl zpívat o tvém smělém stopování a aby ostatní mohli obdivovat tvé činy.“
„Chedriq sunna Srinivasan.“
Teodorq ho políbil, potom se čepel hladce mihla, muž se křečovitě vzepjal, vykopl a zůstal tiše ležet.
Teodorq odříkal modlitbu za statečně zemřelé, i když jenom potichu v hloubi hrdla. Potom se pustil do přemýšlení. Ostatní Serpové vědí, že se Chedriq vydal na východ stopovat na vlastní pěst, a za svítání budou vědět, že se nevrátil, a tak se zítra bude východní tráva třást pod kopyty jejich koní.
Teodorq odhalil hruď mrtvého a špičkou nože do ní vyřezal po celé prérii známé znaky, které vypoví příběh Chedriqovy vzdorné smrti. Potřeboval zpracovat jenom jednu kůži, a jeho pronásledovatelé to pochopí a přičtou mu ke cti, že obětoval čas, aby tohle dílo odvedl, než se zase vydal hledat vlastní bezpečí.
Potom se vyhoupl na Vichřici, kopl ji patami a východní tráva se před nimi rozestoupila.
BRÁZDA V ZEMI
Prérie se zdvihala a klesala jako pokrčený koberec ve stanu válečníka. Tu a tam Teodorq zastavil těsně za hřebenem terénní vlny, aby si prohlédl svou stopu. Jednou přitom v dálce postřehl sedm mužů na koních a předpokládal, že to jsou Serpové, kteří pokračují v honu. Samozřejmě to mohli být i místní kravaři, o nic nebezpečnější než každý jiný cizinec; ale Rain, žena Nagarajanova, nevychovala mezi svými syny žádného hlupáka a on z té naděje nečerpal žádnou falešnou útěchu.
Nebezpečí mu teď hrozilo nejenom od pronásledovatelů. Už opustili tradiční trávy Gudawan Adyawan, kmene, s nímž jezdili Serpové i jeho Skorpioni. Poznal Polemarův kopec a Hořkou řeku vytékající z Velkých jezer a věděl, že tohle je země, nad kterou zpívali jeho předkové před Stěhováním k Úpatí hor, kde mohli bojovat se západními horáky. Za touto hranicí byla usnesení sněmu bezzubá a jeho pronásledovatelé se mohli dostat do konfliktu se zákony některého jiného kmene. Možná je to odradí. Vyhnali ho z území kmene. Mohli by se s tím spokojit.
Až na Chelwyho bratry. Když na ně Teodorq pomyslel, zmocnil se ho neklid. Ti se nespokojí s ničím menším než s jeho hlavou a Teodorq měl tenhle výrůstek čím dál tím raději.
Aby pronásledovatele znechutil ještě víc, Teodorq cestoval prostředkem potoků a projížděl po kamenitých terénech, na nichž kopyta nezanechávala otisky. Jednou narazil na stezku vydupanou stádem dobytka, které tudy prohnali kravaři, a nějakou dobu mísil své stopy mezi jejich. Při několika příležitostech obalil Vichřici kopyta útržky ze své přikrývky, aby znejasnil otisky kopyt. Nemohl ji tak nechat klusat dlouho, protože jí to bylo protivné a stávala se nemotornou, ale když změnil směr, nemuseli to jeho pronásledovatelé poznat.
Jenže Serpové byli dobří stopaři, to jim musel neochotně přiznat, skoro tak dobří jako Skorpové. Jeho úskoky je zpomalí, když budou muset ve spirále pátrat po další stopě, ale patrně neoslabí volání krve v žilách Chelwyho bratrů.
Čas od času zastřelil Teodorq lukem jelínka, stáhl jej, vyudil a přidal do vaku se zásobami na cestu. Dvakrát směnil práci za jídlo s prériany ženoucími stáda na léto k severu. Jednou musel prchat před lidmi, kteří mu měli za zlé, že vstoupil na jejich kmenovou trávu. Tou dobou už několik dní nezahlédl žádného Šerpa a usoudil, že má před nimi velký náskok, ačkoli nebyl tak pošetilý, aby si myslel, že je setřásl úplně.
* * *
Potom jednoho dne projel soutěskou mezi dvěma příkrými srázy a ocitl se na břehu široké mělké řeky, na jejímž druhém břehu se prostírala úplně jiná země, po níž se polekaně rozhlížel.
Za východním břehem končila Velká tráva a vystřídala ji tráva kratší a ježatější. Teodorq i s koněm by se tyčil vysoko nad stébla a byl by viditelný na mnoho mil. Neměl však ve zvyku propadat zoufalství a pustil se do obhlídky situace.
V krátké trávě rostlo hojně stromů. Z jeho stanoviště jich byly vidět desítky – nízké, se svěšenými větvemi a listy ve tvaru hrotů oštěpu. Rostly ve shlucích a ještě dál pak v linii, která pravděpodobně vyznačovala meandrující řeku. Země před ním se také zdála členitější, protkaná ostře vymezenými roklemi a úžlabinami.
To ho utěšilo. Tahle nová země nemá nedostatek úkrytů, jenom jsou jiné, než byl zvyklý. Uplete si rákosový plášť, který si přehodí přes ramena a klisně přes zadek, takže by při pohledu zezadu a z dálky mohl splynout s krajinou. Když pojede roklemi a podél řek a bude přitom využívat krytu stromů, může dál unikat.
Teodorq si všiml, že se na západě kupí černé mraky. To bylo dobře. Pořádný déšť smyje spoustu jeho stop. Poplácal Vichřici po krku. „Myslíš si, že ta bouřka přiměje Šerpy, aby to vzdali?“ zeptal se koně. Kůň zaržál a zavrtěl hlavou. „Jo, já taky ne,“ souhlasil Teodorq. „Já taky ne.“ Čím delší a náročnější pronásledování, tím víc bude hodno opěvování a od určité chvíle je začne pohánět samotná hrdost na obtížnost toho úsilí. Od chvíle, kdy to vzdají méně zdatní muži; jenom ti nejlepší z nejlepších budou pokračovat ve stopování.
„No dobře,“ svěřil se Vichřici. „Není žádná sláva uniknout bandě pitomců.“
Poplácal klisnu po krku a pobídl ji dolů z břehu, aby se přebrodila mělkou kalnou vodou na krátkou trávu na druhé straně.
* * *
Od opuštění domovského území jel Teodorq stále přímo na východ. Neměl k tomu žádný lepší důvod než dostat se co nejdál od nepřátel. Ale teď, když jeho pohyby zakrývaly říční úžlabiny, otočil Vichřici k severoseverovýchodu a po pětidenním cvalu prérií s krátkou trávou se jako tmavá šmouha na severním obzoru zdvihla Stěna celého světa. Na vrcholu téhle náhorní plošiny se sráznými boky žil Aňgyaneh s mrazivým dechem, jenž každých několik roků, když nebi vládlo chladné mladší slunce, pokryl svět zimou. Teodorq znal náhorní plošinu od západu a nyní ho zajímalo, jak daleko se táhne na východ. Říkalo se, že na ní žijí ledoví obři zahalení v kožešinách, v mrazivých domech postavených z šedého kamene. Teodorq se opět stočil k východu. S trochou štěstí budou Serpové pátrat po stopách daleko na jihu.
Ne, připomněl si. Ne s trochou. Musí to být hodně velké štěstí.
* * *
Cestou po prérii s krátkou trávou Teodorq pozoroval osídlené vesnice, jimž se vyhýbal širokým obloukem, a stáda dobytka s jejich jízdními hlídači. Jedna skupina odehnala své stádo směrem od něj a začala mávat luky a štíty, aby ho odradila. Ale druhá, ačkoliv mluvila nezvyklou verzí šprochu, mu znameními dala najevo, že je u jejich ohně vítán, a poskytla mu bochník chleba, fazole a místo na přespání.
Avšak ty oči měly velmi často jazyky a to, co člověk viděl, se snadno mohlo stát tím, co vyprávěl. Dovědět se tyhle věci nebude pro Šerpy nemožné, protože ne všechny stopy zůstávají na zemi. Některé zůstávají ve vzpomínkách lidí.
S těmito myšlenkami na paměti postřehl nedaleko na jih mělký zářez, a když zkoumal, jak je dlouhý, zjistil, že se k východu prohlubuje. Člověk cestující roklí nebo zahloubeným korytem řeky nemá prostor na únik, když ho zpozorují; na druhou stranu nikdo nemůže vidět jeho, dokud nestane na samém okraji. A protože se ten zářez táhl ve směru jeho myšlenek, sjel s Vichřicí na mělkém místě dolů a vydal se do hlubších úžlabin.
* * *
To, co začínalo jako pouhá prohlubeň v zemi, se brzy proměnilo v hlubokou rozsedlinu plnou trávy a spadaného kamení, okraje se rýsovaly vysoko nad jeho hlavou a zahalovaly dno rokle do věčných stínů. Teodorq vyhledával stíny a bedlivě sledoval větší balvany, jeskyně a jiné prohlubně, neboť místo poskytující úkryt jej nabízí volně všem příchozím.
Svahy rokle byly holé a hlína vypadala jako vypálená keramika, tvrdá a spečená jakoby prudkým žárem. Tu a tam si prorazily cestu tráva a keře, průsaky spodní vody vymlely v tvrdém povrchu stružky a stěna se sesula v hromadu kamení a písku. Prosakující potůčky se slévaly v línou říčku, jež zurčela prostředkem rokle, kde kameny pokrýval mech, a neznámé květiny zdobily její břehy.
Vedl Vichřici korytem potoka tak často, jak jen mohl. Pochyboval, že se Serpové někdy dovědí, že se vydal tudy, ale nacházel se nyní v zemi jiných lidí a Serpové nemuseli být jediní, kdo projeví zájem o jeho průjezd. Opatrnost je vždy moudřejší volba.
* * *
Druhého dne rokle náhle skončila kolmým skalním útesem, před nímž trčel velký pahorek. Z dálky měl v plánu vylézt na pahorek a z něj na vyšší terén, ale když přijel blíž, zjistil, že trávou pokryté boky jsou strmější a neschůdnější, než předpokládal. Rozhodně byl ten svah příliš strmý pro Vichřici. Příslib bezpečí v rokli byl krutý žert, jenž ho zavedl do kotliny, z níž nyní jediný východ vedl zpět tam, odkud přijel.
Bude se muset vrátit čtvrt míle k místu, kde sesuv kamení vytvořil povlovnější výstup z rokle. Ale blížil se západ slunce a šplhat po suťovém svahu potmě s sebou nese svá nebezpečí. Moudřejší bude utábořit se tady na noc.
Jenže když se rozhlížel nazpět po svých stopách, uviděl, jak se ze stínů vynořuje a zase se v nich ztrácí silueta muže jedoucího na poníkovi. Chvíli o tom muži v tichosti přemýšlel. Že by ho stopoval osamělý Šerp? Možná se rozdělili a pátrali po známkách jeho průjezdu na různých trasách, kterými se mohl dát. Nebo že by to snad byl krátkotravař, který ho stopuje z nějakých vlastních důvodů, jež se netýkají krevní msty mezi Šerpy a Skorpy?
Anebo Teodorqa vůbec sledovat nemusí. Konec konců, když člověk vstoupil do strže, mohl cestovat jenom jedním směrem, a muži z plání jako Serpové nejezdí na ponících. Nicméně Nagarajanův syn by byl velký hlupák, kdyby zanedbával riziko, které představuje tahle zátka v hrdle láhve.
Mlaskl na Vichřici a vyrazil rychleji, aby hledal rozumně skryté místo k utáboření.
V čele kopce zely tři ohromné jeskyně v trojúhelníkovém uspořádání, ale Teodorqovi se nechtělo je prozkoumávat, ani se utábořit v některé z nich. Představovaly příliš nápadný úkryt a on se neodvažoval předpokládat, že se jeho pronásledovatelé vzdali. Úplně stačila větší past rokle. Nijak netoužil vstoupit do menší pasti uvnitř ní.
Teodorq jel podél potoka po pravém boku pahorku, kde byla mezi kopcem a stěnou rokle mezera. Úbočí kopce nabylo zvrásněného vzhledu. Rozervaná země s hranatými výčnělky a stinnými prohlubněmi. Konečně našel místo, kde se svah propadal do velké otevřené škvíry a ustoupil širokému plácku. Připravil si skromný studený tábor, sežvýkal sušené maso a něco bobulí a napil se chladné vody z tůňky v potoce.
Když se odplížil nazpět úzkým průchodem, uviděl o kus dál světlo táborového ohně. Muž s poníkem se také zastavil na noc. Ten bezstarostný oheň nasvědčoval tomu, že Teodorqa nešpehuje, ale muž z plání přesto vytáhl ze sedlové brašny provázky, a nastražil je přes úzkou průrvu, aby ho včas varovaly, když se někdo přiblíží. Potom natáhl šňůru od nástražných lanek do svého tábora, kde si ji zlehka omotal okolo zápěstí a s nožem v druhé ruce upadl do ostražitého spánku.
DÍRA V PAHORKU
Když se probudil, myslel si nejdřív, že svítá, ale světlo přicházelo z nesprávného směru. Zprudka se posadil a rozhlédl se. Záře vycházela ze škvíry ve svahu. Byla tlumenější než sluneční světlo a zdálo se, že se mihotá, ale nebyla to červená záře ohně.
„Kdo je tam!“ houkl drsně. „Ukaž se!“
V přízračném světle Teodorq uviděl, že z části kopce opadal drn a odhalil hladký bílý kamenný podklad. Napadlo ho, jestli snad celý kopec není jediný velký kámen zapadaný hlínou za mnoho zim. Opatrně přilezl blíž k rozeklané škvíře a ke svému jistému neklidu zjistil, že zdrojem té záře je sám kámen uvnitř.
„To nemůže být dobré,“ zabručel potichu. Náhle už to nevypadalo jako dobré místo k táboření.
Když začal couvat, promluvil z jeskyně hlas melodickým jazykem, který neznal. Znělo to jako otázka nebo výzva. Teodorq udělal další krok vzad a otočil se, připraven dát se na útěk úzkou rozsedlinou do hlavní části rokle.
V jeho táboře seděla se zkříženýma nohama postava. Pozvedla v ruce nástražné provázky. „Tumáš,“ řekl muž prérijním nářečím, „ty ztratila tohle tam vzadu.“
Teodorq svíral v ruce nůž. „Dej si pozor,“ varoval ho. „Jsem stíhaný muž a poslední muž, který mě našel, zemřel.“
„Já mít štěstí, že on byla poslední,“ řekl cizinec. Ve slabém světle z jeskyně Teodorq viděl, že nezvaný host je malé postavy a má bezvousý obličej. Na sobě měl vestu z jemné kůže olena s třásněmi na rukávech a ozdobenou různobarevnými kameny. Místo legín nosil kilt, také s třásněmi.
„Ty jsi horák,“ zkonstatoval Teodorq kupodivu s úlevou. Horáci z dalekého západu byli nepřáteli planinářů, ale nectili tradici sněmu a kromě obecných principů neměli důvod ho zabíjet.
„V cizí země, kdo být lepší přítel než stará známá nepřítel?“ prohlásil příchozí. Zvedl obě ruce dlaněmi nahoru. „Já přišla k tobě, žádná strach, a přinesla dar.“
„Máš nějaké jméno?“ Teodorq stále držel nůž napřažený, protože horáci měli pověst úskočných lidí.
„Jméno? Jistě. Moje matka říkala mi a proč by lhala? Ty chtít dar, nebo ne?“
Teodorq o něco ustoupil a ukázal nožem na zemi mezi nimi. Horák rozvázal kožený vak, ze kterého se vykoulela uříznutá hlava.
„Tvoje přítel?“ zeptal se horák. „On jela blízko vzadu a hledala stopy.“ Potom, po zadumané chvilce dodal: „On nebyla jako horáci. My mluvila o moje matka. On udělala velká chyba.“
Teodorq si prohlížel hlavu. „Jmenoval se P’lip sunna Vikeram.“
„Á. Proč tebe sledovala?“
Teodorq vzdychl. „Zabil jsem jeho bratra.“
Horák pokýval hlavou. „Dobrá zabití?“
Teodorq hleděl do skelných očí muže, který nechtěl nic víc než pomstít svého milovaného mladšího bratra. Natáhl ruku a pohladil hlavu po vlasech. „Neměl jsem na vybranou. U nás, když muž odhodí pochvu, znamená to, že nehodlá skrýt nůž, leda do těla.“
„Vy planináři hromada hlupák,“ přisvědčil horák. „Když horák chtít zabít, on ukrýt do keře a srazit zezadu. Víc úspěchy.“ Otřel si ruce o kilt a zvedl pravou beze zbraně. „Já zvaný Sammi z Orlů.“
Teodorq si neopomenul prohlédnout i jeho levou ruku, jež také nedržela zbraň. Teprve potom si stiskli ruce. „Také tě vyhnali z klanu?“
„Cože, vy z pláně nemít toulky? Já šla vidět celý Svět. Jednou vrátit domů.“
Teodorq před cizincem přidřepl a nabídl mu kus sušeného masa. „Už jsi viděl dost?“
Sammi pokrčil rameny. „Nevědět. Kolik zbývat?“
„No…“
Sammi ukázal. „Kámen svítit. Divná věc. Nikdy viděla dřív.“
„A také mluví.“
„Ještě víc divná. Lidé z krátká tráva pověděla mi o tohle místo,“ dělil se ochotně o vědomosti Sammi. „Tak já přišla podívat. Velká tabu, oni říkala. Jít dovnitř, nevyjít ven.“
Teodorq přikývl. „To je povzbudivé.“
Sammi pokrčil rameny. „Horáci nejvíc statečná ze všichni lidé; hned potom prériani, protože oni bojovat s horáci, to zbabělec neodvážit. Jít na východ, muži méně statečná. Ukázat mi ten mluvící kámen.“
Teodorqovi se nechtělo rušit duchy v jejich doupěti, ale horák se tvářil tak bezstarostně, že se neodvážil dát najevo úzkost. Vstal a Sammi se přidal k němu.
„Vzít P’lip?“
Teodorq zavrtěl hlavou. „Ne. Toho to nejspíš nezajímá.“
* * *
U vchodu do trhliny se zastavili, jeden ochotnější dát tomu druhému přednost než druhý. Sammi strčil dovnitř hlavu. „Hola, kámen…“
Nepřišla žádná odpověď a on se zase vysunul. „Kam tohle vést?“ zeptal se a ukázal na trhlinu v pahorku.
„Dovnitř.“
Horák se otočil a změřil si ho pohledem. „Hloupá planinář.“ Prohlédl si materiál pod nánosem půdy. „Tohle tady být spadlá kámen,“ oznámil. „Spadla z nebe. Ryla do země.“ Naznačil gestem délku rokle. „Buch do útes. Mnoho taková kameny v země hor. Žádná tak velká.“
„Spíš uvěřím, že horák lže, než že z nebe padají kameny.“
Sammi pokrčil rameny. „Věřila nebo nevěřila. Kámen to nevšímat. Tráva ho dlouho obrůstala. Každopádně rokle příliš rovná.“
Teodorq se dotkl bělavého materiálu a přičichl k němu. Zaškrábal na něj svým obsidiánovým nožem. „Nemá to vzhled kamene,“ přemýšlel nahlas. „Spíš jako keramika, řekl bych.“
Sammi přikývl. „V horská řeč my tomu říkat esramig. Mnoho hrnce má vnitřek-venek. Ne tak mnoho kameny.“
Teodorq udržel nehybný výraz. „Takže z nebe spadl obří hrnec a nerozbil se.“
Horák se na něj podíval. „V hory každá krok opatrná. Opora pro noha nebýt vždycky to, co vypadat. Stejně tak jiná věc, jako třeba kámen.“
Teodorq odfrkl. Stále nebyl rozhodnutý. Má vlézt dovnitř první, aby ukázal, že se nebojí? Ale nechtělo se mu nechávat potenciálního nepřítele za sebou. Sammimu se hlavou nepochybně honily stejné myšlenky.
„Horáku…?“
„Jo?“
„Ty i já jsme na krátké trávě oba cizinci. Všechny spory, které můj a tvůj lid mají, leží daleko na západě a já se nebudu vracet, abych je přinesl sem.“
Sammi o tom chvíli přemýšlel a potom k němu napřáhl ruku. „Sammi jít vidět svět, nejít lovit hloupá planináři.“
„Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka.“ Stiskli si navzájem předloktí. „Budu tě muset naučit šproch.“
„Sammi mluvit řeč plání dobře.“
„No… Ne.“
„A stojíme na země jiných člověk. Možná naučit řeč krátké tráva. Anebo…“ pohodil hlavou k trhlině, „… řeč kamene.“
Ano, ozval se melodický hlas. Mluvte víc. Učím se.
Teodorq a Sammi se otočili. Instinktivně si vybrali opačné směry, aby vykryli všechny přístupy. Ale neviděli nic. Planináře povzbudilo, když v bělmu horákových očí spatřil ozvěnu vlastní hrůzy. „Tady strašit,“ usoudil malý muž. „Nebýt dobré zůstávat tady.“
To Teodorqa přimělo k rozhodnutí. „Tak počkej venku.“ Napřímil se a vešel do trhliny. Vzápětí uslyšel, že horák jde za ním, a usmál se tak, aby to jeho společník neviděl.
Trhlinu lemoval rozervaný a zubatý kov. Teodorq ještě nikdy neviděl tolik kovu pohromadě a pomyslel na to, jaké bohatství by mohl získat, kdyby tady zůstal a těžil jej. Byly tu také trubice podobné těm, jaké se používaly ke kouření bylin nebo nasávání vody. Některé byly jemné jako vlas, jiné obsahovaly kovovou dřeň obalenou měkkou kůží vláčnější než hadí.
Potom se ocitli za dalším pláštěm z esramig a vešli do dutiny s pozoruhodně pravoúhlými stěnami. Podlaha a kouty byly pokryté tlustou vrstvou hlíny a světle žluté trávy, která za ty roky pronikla dovnitř. A keramika na stěnách a na podlaze – jestli to byla keramika – byla popraskaná a polámaná. Dírou zející v podlaze prorůstal ze spodní dutiny zakrslý strom.
„To být chatrč,“ řekl Sammi. „Pobořená. Ale na hory stavět hranatá chatrč.“
Kožené stany a zimní chatrče z plání byly obvykle okrouhlé, takže si Teodorq hned nespojil dutinu s představou obydlí, ale horácké domy už v minulosti také viděl, když planináři zachraňovali ukradený dobytek, a nakonec přikývl. „Jo, místnost; ale žádné zařízení. Žádné přikrývky. Žádné podložky pod hlavu. Žádné hrnce na jídlo. Žádný stojan na hlavy.“
„Ani žádná hlavy,“ souhlasil Sammi. „Možná měla přinést P’lip.“ Zahleděl se k proraženému stropu. „Ale velká díra na kouř.“ Kopl do nánosů na podlaze a vykřikl: „Nůž! Já najít, já vzít.“ Ale čepel, kterou vyhrábl, byla porostlá plísní a měla ztupené ostří. „Možná vyčistit,“ utrousil pochybovačně, než si ji uložil do váčku na boku. Zavrtěl hlavou. „Teddy, tohle místo udělaná. Ne přírodní.“
Teodorq neodpověděl hned, ale přistihl se, že s ním souhlasí. Pod nepořádkem bylo znát řád, jakého příroda dosahovala jen málokdy. Vešli do umělého místa na způsob vypleněného domu. „Jo, ale kdo je udělal?“ nadhodil. „Na co se to díváš?“
Horák se krčil na všech čtyřech a prohlížel si zblízka podlahu. „Stopy,“ řekl. „Búkú stopy nohy. Mokasíny, sandály, bosá nohy. Některá přes druhá.“ Zlehka foukl do prachu. „Další stopy vespod.“ Zvedl se na bobek. „Zlá věc.“
„Jaká?“
„Všechna jít tam.“ Ukázal na otvor v jedné ze stěn. „Žádná vracet.“
„To nemůže být dobré,“ souhlasil Teodorq.
„My přijít skrz díra v stěna,“ usoudil Sammi, „ale támhle být dveře. Možná křivá, ale dveře, fazhúr.“
Společně se vecpali do průchodu a zjistili, že se dívají do dlouhé chodby. Doleva vedla do smolné černoty, napravo byla nepravidelně osvětlená dalšími mihotavými esramigovými deskami. Staré stopy vedly oběma směry.
Teodorq pohlédl na horáka. „Už jsi viděl dost?“
„Nevědět. Kolik zbývat?“
„Jo.“ Teodorq by se raději nechal hodit do sedmého pekla Adakoddy, než aby dopustil, že se horák odváží někam, kam si on sám netroufne. Vešel do chodby. Prachu tam ležela stejně silná vrstva, ale prsť a tráva byla stále řidší, jak postupovali dál. Z polámaného stropu visely podivné nepřirozené popínavé rostliny a na podlaze byly rozházené malé předměty neurčitelné povahy.
„Tudy,“ řekl Sammi a ukázal doprava.
„Copak, bojíš se tmy?“
„Ne. Já přišla vidět svět. Když tma, nevidět ani čok.“
* * *
Když kráčeli chodbou, Sammi si začal tiše pobrukovat.
„Doufám, že to není tvoje píseň smrti,“ poznamenal Teodorq. Horák přestal. „Proč?“
„Špatné kouzlo. Zpívej o Smrti a ona si to přijde poslechnout. Dost času o ní zpívat, až šou skončí.“
„Šou?“
Teodorq zavrtěl hlavou. „Budu tě muset naučit šproch.“
Vypadalo to, jako by procházeli osadou po hlavní stezce. Chatrče stály nalepené jedna na druhou, některé s dveřmi dokořán, jiné s dveřmi zavřenými. Namísto závěsů byly dveře vyrobeny ze stejné podivné keramiky. Na stěnách i dveřích se nacházely matné skvrny prozrazující dávno vybledlé barvy. „Tohle byla osada,“ usoudil. Jenže kdo buduje osadu uvnitř pahorku? Kouzelný lid.
Sammi přejel několikrát dlaní po špíně na jedněch dveřích. „Značky.“
„Co říkají?“
Horák pokrčil rameny. „Kdoví? Nebýt runy horského kraje, ani nebýt prérijní znaky.“ Teodorq mu nahlédl přes rameno a uviděl řádku elegantních kudrlinek.
Starší Gudawan Adyawan vlastnili mnoho a mnoho kůží, na nichž byly zapsány Velké zákony, opisované po nesčetné generace a odříkávané z celá léta trénované paměti. Některé z kůží nesly runy známé jenom starším. Ale jestli snad starší znají tyhle znaky, to Teodorq nevěděl.
Odvážil se vejít do jedné z chatrčí. Z chodby dovnitř dopadalo dost světla na to, aby mezi sutí na podlaze rozeznal ohořelou stehenní kost. Kost byla ohlodaná a poblíž ležela roztahaná kostra prérijního obrvlka. „Nu,“ pronesl Teodorq, „tohle nemůže být dobré.“
„Muž mrtvá,“ četl Sammi ve stopách Teodorqovi přes rameno, „potom vlk přišla jíst.“
„To mi starosti nedělá,“ opáčil Teodorq. „Ale co zabilo vlka?“ Přemítal, jestli ta stehenní kost patřila budovateli domu, nebo některému z obyvatel krátké trávy, který už nevyšel ven. Ta kost vcelku vysvětlovala, proč.
„Sammi. Počítáš dveře? Pro případ, že by zhaslo světlo?“
Horák se posměšně ušklíbl. „Učit stará matka vypít vejce. Ty myslet my měla udělat pochodně?“
Teodorq se nad tím zamyslel. „Ti zdejší muži, co už se nikdy nevrátili. Měli pochodně?“
„Pravděpodobně.“
„Tak proč se obtěžovat?“ Ta dlouhá chodba připomínala Teodorqovi chodbu dlouhého domu říčního kmene a on si kladl otázku, jestli tenhle dům je také něco takového. Tu a tam narazili na otevřené místo, odkud se rozbíhaly chodby doleva a doprava a znepokojivě i nahoru a dolů. Sammi vykroutil krk, aby se podíval nahoru do jedné z temných svislých chodeb. „Teodorq? Kámen uvnitř větší než venku.“
Prérian souhlasně zabručel. Všiml si toho už přede dvěma křižovatkami, ale nelámal si hlavu tím, jak je to možné. „Podlahy“ svislých chodeb nasvědčovaly tomu, že kouzelný lid chodí po stěnách a po stropě. Byl v kouzelné zemi a musel se té skutečnosti přizpůsobit. Zajímalo ho, jestli vůbec najdou cestu ven a kolik roků uplyne, než se jim to podaří.
Krátce nato přišli k velkému předmětu obrostlému popínavými rostlinami. Takhle hluboko do esramigového dlouhého domu se odvažovaly jenom plazivé věci. Bez slunce strádající rostliny nesly žluté listy a vzdušné kořeny větších rostlin se natahovaly po nějaké vodě. Šustil v nich hmyz a jednou kolem proběhla do úkrytu bílá krysa bez očí.
Ta věc měla na vrcholu mnoho kol, ale pokud to byla modlitební kola, jaká používali někteří horáci, neotáčela se volně. Černé ždibce na okrajích prozrazovaly, že na nich kdysi bylo cosi nasazeno, ale zbývala už jen plíseň. Pod nimi byl pevný trup, hodně zprohýbaný a pomačkaný. Teodorq se poškrábal na hlavě a odvrátil se…
… aby spatřil Sammiho stojícího na hlavě. To sice vyřešilo palčivý problém, co horák nosí pod kiltem, ale nevysvětlovalo to, co muž dělá.
„To být vůz,“ vysvětlil Sammi, když se přehoupl na nohy. „Ale žádná místo, kam zapřáhnout oslové. Je převrácená, jako když vůz sklouznout v průsmyk a spadnout do údolí a dopadnout na hlava.“
Teodorq přidřepl a prohledal zem u základny. Vyprostil dolní čelist a podal ji horákovi. „Není to jediné, na co dopadl.“
„To byla určitě koči,“ souhlasil Sammi. „Bohové nemít ho ráda, zemřít při nehoda“
Když přišli na další vícecestnou křižovatku, chodbu před nimi zahrazovaly trosky a v těch nalevo a napravo byla tma Sammi nenavrhl šplhání svislými chodbami, ačkoliv horáci běžně zdolávali strmé útesy. Podle Teodorqova počítání už došli dlouhým domem dál, než mělo být možné. Bylo dávno na čase obrátit se k odchodu a tohle jim oběma poskytlo záminku, aby to udělali.
„Nic dalšího k vidění,“ oznámil. „Nic k prohledávání. Pojďme zpátky.“
Ale když se otočili, uviděli, že světla za nimi jedno po druhém zhasínají. Jako by k nim sama Temnota postupovala dlouhými těžkopádnými kroky.
„To nemůže být dobré,“ prohlásil Teodorq a uchopil váček s medicínou, který se mu houpal na krku.
„Přestala tohle říkat,“ navrhl Sammi. „Světla vést nás za nos. Teď my tady.“
„Pověz mi něco, co nevím, horáku.“
„Hej. Hloupá planinář. Chtít zkusit utíkat zpátky skrz tma?“
„Co myslíš, že udělali ostatní, jestli se dostali takhle daleko?“
„Utíkala.“
„Jo. Já si jen říkám, jak stará asi ta ohořelá kost byla.“
„Ty tedy možná nebýt tak hloupá.“
Všechna světla už zhasla kromě jedněch otevřených dveří a z těch nyní svítilo bledé přízračné světlo. „Hádám, že máme jít tam,“ řekl Teodorq.
Mluvíš pravdu, řekl Hlas. Zdálo se, že vychází z osvětlené místnosti. Kuttam manram aktivoval holo’dartam i reproduktory.
„Budu hádat naslepo,“ řekl Teodorq. „Ten její guddamarry je ta osvětlená chatrč.“
Sammi pokrčil rameny. „Podíváme se, co chce.“
Vedle dveří se na stěně nacházela tabulka se dvěma řadami run:
Když vešli, zjistili, že vnitřek je plný trosek. Otlučené a polámané kovové a esramigové předměty pokrývaly rozlehlou plochu připomínající taneční kruh na slavnosti písní. V jednom koutě místnosti stála voda lemovaná lichomachem podobným mechům, které Teodorq znal ze svého domovského území. Podlahu zarůstaly byliny, popínavé rostliny a noční květiny a Teodorq se domýšlel, že místnost normálně zůstávala potmě, protože teď už bylo zřejmé, že se přízračné světlo dá zažehnout a uhasit podle libosti a s menší námahou než oheň.
Taneční kruh zčásti obepínaly tři vzestupně uspořádané polokruhové řady lavic za sebou. Ty obsahovaly pozůstatky nějakých sedátek, jejichž potahovou tkaninu už dávno sežral hmyz a jiní malí tvorové a jejichž zrezavělé rámy pokroutila a zprohýbala pradávná katastrofa, jež tohle místo poničila Všechno pokrývaly prach a špína už tak dlouho usazené, že se nedaly otřít.
Světla ve stropě, stěnách i podlaze obklopující taneční kruh začala mrkat jako hvězdy na nočním nebi a mezi kapradinami a rákosím stojaté kaluže se objevila bledě zlatá koule. Střídavě se rozjasňovala a zase matněla a vypadalo to, jako by se svíjela, až se nakonec ustálila v podobě vysoké, podivně oblečené ženy. Teodorq by se jí nedokázal podívat zblízka do očí, ani kdyby se postavil na špičky. Měla na sobě legíny, které ženy nosily pouze uprostřed zimy, ale její legíny byly beze švů spojeny s kytlici a blůzou, takže vznikl jediný bledě zlatý kus oděvu. Prsa a ramena jí zdobily okultní značky. Obutá byla do tmavých bot do půli lýtek podobných těm, jaké nosili havíři. Podivná čapka na hlavě se jí ploše svažovala na jednu stranu. Ačkoli nepohybovala nohama, plula vzduchem do středu tanečního kruhu a procházela skrz všechny překážky, které měla v cestě.
Sammi Vedle něj se hlasitě nadechl a Teodorq polohlasem řekl: „Duch. Já jsem to čekal.“
„Čarodějnice posílat duchové,“ informoval ho Sammi. „Úskočná lid.“
„Horští duchové jsou záludní,“ přisvědčil Teodorq. „Ale na trávě Jeden-kámen někdy posílá duchy s poselstvím a ti pronášejí pravé věštby z Hlubokých prostorů. Musíme počkat, co dělají duchové z krátké trávy, a uvidíme.“ Napadlo ho, jestli náhodou tohle podivné místo není Jeden-kámen.
Duch blikal a mihotal se. Přiložil ruce dlaněmi k sobě a uklonil se jim. „Vanakkam,“ řekl. „Nazývají mě Jamly. Mluvím za raketoplán.“
Teodorq a Sammi si vyměnili zmatené pohledy. Teodorq se začal po kouscích sunout zpátky tam, odkud přišli.
„Jste záchranná a pátrací četa? Věrně těch mnoho let jsem očekávala váš příchod. Hlášení o škodách bude následovat, až obnovíte výstupní zařízení.“
Sammi položil Teodorqovi ruku na rameno. „My říct ano, ona chtít my spravit dům. My říct ne… Možná už nikdy neodejít. My stát na strmý svah, planinář; muset opatrně vybírat cesta.“
Teodorq se zhluboka nadechl a řekl duchovi: „My jsme jenom zvědové, Jamly. Můj společník o tobě slyšel vyprávět zdejší rolníky a přišli jsme ty zprávy prověřit. Ale muselo uplynout mnoho zim a tvůj dům je pokrytý hlínou a trávou a nikdo neví nic o tom, co tě postihlo.“
Jamly chvíli mlčela a nasadila nepřítomný výraz. „Používáš často zvláštní formulace a neznámý dialekt Tantamiže. Moje vnitřní časomíra se zasekává, ale podle známých fonemických pravidel mohu odhadnout lingvistický posun… Velmi podobné místní řeči. Dvě stě let rozdílu. Ale – Ó atte! Podle mého počítání uběhlo od posledního přistání několik tisíc let.“
Teodorq zavrtěl hlavou. Některá ze slov Jamly poznal. Ale co to je „Tantamiže“, nebo „fonemická pravidla“, nebo „přistání“?
„Možná bychom měli najít, ehm, záchrannou četu a oznámit jí, kde jsi.“
„Tenachut! Ty vysoký, jsi subadar zvědů?“
Teodorq nevěděl, co je to subadar, ale znělo to, jako by jím měl být. „Jo. To jsem já. Subadar Teodorq.“
„Potom musíš vyslechnout moje hlášení, abys mohl informovat naše nadřízené ve Varucciyamen.“
Teodorq se účastnil dostatečného počtu dlouhých lovů na to, aby poznal, jakou roli dostal. Jamly byla vůdce lovu a Teodorq jeden z vaybulů v poli, kteří dohlíželi na to, aby lovci prováděli vůdcovy pokyny. Zaujal tedy pozorný a uctivý postoj. „Poslouchám, Jamly.“
„Věz tedy, že tento raketoplán jménem Starbright-17 pod velením kappal ialaivana J. N. Rávanešwarana, patřící Velké arše Hay Paag CST 19437 z Port Huangdoriu v Tau Ceti, známé též pod názvem Smělá vize, v rámci Flotily pokladů označený jako Operace Úhybný manévr, utrpěl v průběhu nepřátelské akce ochromující poškození. Následuje konkrétní výčet. Strunové motory: nefunkční. Reaktivní motory: nefunkční. Palubní gravitační sítě: nefunkční. Obranné baterie: nefunkční. Krátkodosahová obranná výzbroj: tři baterie funkční. Podpora života…“
„Odpusť, Jamly,“ přerušil ji Teodorq, „ale většině toho, co říkáš, nerozumím. A jestli to mám ohlásit těm Varukčiům, měla bys…“
„Varucciyamen je město. Ty bys snad mohl říci velká osada. Varucciyamen a Iabran jsou naše hlavní sídla na tomto světě.“
Teodorq zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem o nich neslyšel.“
Duch se zjevnou bolestí zavřel oči. „Ó atte, atte, áttě! Naše dvě největší města jsou pryč? Ale ano, kdyby prosperovala, byli bychom už dávno zachráněni! Ten riskantní krok určitě nevyšel! Oni nepřišli. Nepřišli.“ Žena otevřela oči a zadívala se přímo na Teodorqa. „Co ještě zbývá, pro co bychom vy nebo já žili?“
„Tohle nemůže být dobré,“ zamumlal Teodorq.
Ale to už si vzal slovo Sammi. „Odpustit, paní Jamly. Ale můj, é, subadar on říkat jenom on nikdy o tahle místa neslyšet. Ale my ještě neznat všechna místa. Možná my je najít daleko na východ. On, já, my zvědové, být to tak?“
Teodorq si už dřív všiml, že zjevení nedýchá, jak se od ducha dalo jenom čekat, ale než duch Jamly znovu promluvil, měl prérian výrazný dojem dlouhého vzdychnutí.
„Ne, vy nejste žádní zvědové a ty, Teodorqu, nejsi žádný subadar. Věděla jsem to od začátku – váš jazyk, váš primitivní oděv a zbraně – ale nedovolila jsem si vědět, že to vím. Nechala jsem se oslepit nadějí.“ Potom jí obličej ztvrdl a ona mnohem drsnějším hlasem pronesla: „V době války není na palubu raketoplánu povolen vstup žádnému neautorizovanému personálu.“ Teodorq nevěděl jistě, co je personál, ani co znamená být neautorizovaný, ale věděl, že to být nechce. „Tak nás autorizuj!“ vykřikl.
„Cože?“
„Jsi přece náčelník… toho… raketoplánu, ne? Můžeš nás přijmout do svého klanu a udělat z nás zvědy. Pošli nás najít ta místa, Iabran a Varucciyamen.“
Ta svítící žena chvíli mlčela a Teodorq i horák se neklidně ošívali, zatímco čekali na její rozhodnutí. Teodorq potlačil nutkání uprchnout, nejenom proto, že Škorpioni neutíkají, ale i proto, že měl pociť, že by bylo velmi nemoudré se o to pokoušet. Nechtěl skončit jako ohořelá stehenní kost ohlodávaná prérijním vlkem.
„Já nejsem kappal talaivan, velitel lodě,“ řekla konečně, „neboť on i celá biologická posádka zahynuli při nouzovém přistání. A kdyby selhaly inerciální štíty, nezbylo by toho mnoho ani ze mne… Jsem jenom nittepori nkazhci… neznám vaše slovo pro to, co jsem. Něco jako… ano… hůlky se zářezy a vzpomínky? Jenže kdo jiný zbývá, aby dál sloužil, než já? Kdo jiný? Povinnost je nade vše a mimořádné podmínky vyžadují mimořádné prostředky. Váš návrh mě těší. Funkční schéma vyžaduje doplnění stavů, a když nepřišly žádné posily za ty tisíce let, hned tak brzy nepřijdou. Sepněte ruce a skloňte hlavy.“ Jamly to gesto předvedla a Teodorq a Sammi ji napodobili. „Opakujte po mně tato slova:
Já – uveďte své jméno – slavnostně přísahám,
Že budu sloužit Společenství sluncí:
Bhaitri a Delpaffonidě a Staré 82,
Nové Mumbaí a Nové Vraddy,
Tau Ceti a sluncím Kentaura.
A všem jejich dceřiným světům
a především samotné Zemi, Matce lidí.
Budu podporovat a bránit
Společenství Sluncí Země
proti všem nepřátelům lidským i nelidským;
a zůstanu mu věrný a oddaný.
Uposlechnu zákonných rozkazů Shromáždění
i důstojníků jím patřičně ustanovených nade mnou;
a se stejnou spravedlností, jakou žádám pro sebe,
budu zacházet s lidmi svěřenými mému velení
i s národy svěřenými mé ochraně.
Tak přísahám u všech bohů všech národů
i u samotné Existence, jež vládne všemu.
U modrého nebe a zelených pahorků,
ať nikdy neuvidím Zelenou Zemi, jestli lžu.“
Potom po odmlce Jamly dodala: „Postavte se zpříma a hrdě, Teodorqu subadare a Sammi näyakkane, a přijměte tyto výložky.“ Z dálky se ozvaly zvuky, jako když syčí hadi, ale nic nepřicházelo. „Ó atte! Textilní stavy jsou rozbité a potrubní pošta nereaguje. Ale ty, Teodorqu, smíš od této chvíle nosit na každém rukávu tři červené proužky a ty, Sammi, smíš nosit dva. Budete si je muset sami vyrobit z nějakého materiálu, jaký najdete. Máte rozkaz vyhledat sídla Iabran a Varucciyamen, nebo jakákoliv jiná, která přežila, a podat jim zprávu o mé poloze, aby mohlo být zachráněno cenné zařízení.“
Teodorq se uklonil se sepjatýma rukama, jak to viděl u ducha. „Stane se, jak říkáš. Ale musíš být trpělivá.“
„Čekala jsem tisíce let,“ odpověděl duch. „Umím být trpělivá. Dostala jsem pokyny, abych byla věrná, a proto jsem věrná. Věz, že jsem sama byla zvěd jako ty, Teodorqu subadare. Letěla jsem za terraformačními loděmi a… a lidé vědění, které jsem nesla, zkoumali, co Archy připravily, a naváděli osadníky na ta nejvhodnější území. My a naše sesterské raketoplány jsme se postarali o co nejbezpečnější přistání. Ale potom nás překvapil Nepřítel.“ –
„Nepřítel?“
„Národ z písku a železa. Po mnoho generací soupeřil se Společenstvím o slunce lidí. Boj se přenášel od hvězdy k hvězdě vesmírnými tunely a našimi zbraněmi byla samotná slunce. Zpustošené světy zůstávaly neobyvatelné. Úkolem Flotily pokladů byla kolonizace zdejší oblasti, daleko od prostoru bojů, abychom jednoho dne mohli Národ napadnout z neočekávané strany.“
„Ale Nepřítel vás tady překvapil a vy jste prohráli,“ přikývl Teodorq.
Ale žena stvořená ze světla se napřímila a rozjasnila. „Ne, subadare,“ prohlásila s dmoucí pýchou. „Zvítězili jsme!“ Potom však jako by se scvrkla a trochu ztemněla, jako když se slunce schová za mráček. „Ale bylo to těžké vítězství a množství přitom zahynulo – jak dokládá váš primitivní oděv. A za celý ten čas nikdo nepřišel. Ani z Varucciamenu, ani z ostatních světů, ani ze Země, ani ze sluncí Společenství. Ano, dosáhli jsme zde jen tak tak vítězství, ale co se stalo jinde, není mi známo.“ Jamly se chabě usmála. „Teď jděte. Už se rozednělo. Budete pod ochranou Společenství všude, kam až snad sahá vláda Společenství.“
Když se Teodorq a Sammi obrátili k odchodu, Jamly dodala: „Až je najdete, povězte jim… povězte jim, že Jamly stále drží hlídku.“
ZVĚD SPOLEČENSTVÍ
Když se vrakem raketoplánu proplétali zpátky, Teodorq uvažoval o přísaze, kterou byl přinucen složit. Sammi musel myslet na totéž.
„Hej, planinář,“ ozval se, když míjeli převržený vůz. „Ty někdy slyšela ta místa? Dau Ceti? Země?“
„Ne.“
„Kam až snad sahá vláda Společenství…“ mudroval horák nahlas. „Já nemyslet ona sahá moc daleko. Možná kdysi, dávno, ale už ne.“
Teodorq si pomyslel, že jeho společník má pravdu. A jakou váhu má slib složený v zoufalství? Až budou z toho prastarého vraku venku, on a horák si mohou dělat, co chtějí, a Jamly ostrouhá.
* * *
Na úpatí pahorku na ně samozřejmě čekali Serpové.
Byli jenom čtyři. Další z Chelwyho bratrů, jeden bratranec a dva jiní z jejich přízně. Když se Teodorq vynořil z trhliny, právě ve svém táboře vstávali a obkládali oheň kameny, aby déle vydržel. Jeden z nich už přivázal Vichřici a horákova poníka k jejich houfu zvířat. Jiný si prohlížel stopy v hlíně. Pawal sunna Vikeram už zabalil bratrovu hlavu a otočil se k trhlině právě včas na to, aby uviděl Teodorqa.
Čtvrtý muž okamžitě natáhl luk, ale Pawal mu strhl ruku stranou. „Ne,“ řekl. „Nesmí to být rychlé.“ Muž u koní vytáhl svůj luk z toulce a s lehkostí dlouhé praxe nasadil tětivu. Stopař vstal a vytáhl pazourkový nůž. Teodorq zvažoval ústup do raketoplánu, ale Škorp nikdy necouvne před Serpem, ba ani před čtyřmi.
„Hleďme, hleďme,“ zahlaholil Pawal s falešnou bodrostí, „máme nečekaného hosta k snídani.“
„Záleží na tom, co vaříte,“ odpověděl Teodorq. „Já si hodně vybírám, s kým budu jíst.“
Pawal vytáhl svůj nůž a vyzkoušel palcem ostří. „Trochu tupý,“ poznamenal ke svým společníkům. „Možná to bude víc bolet.“ Podíval se na Teodorqa. „Co myslíš?“
Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka pokrčil rameny. „Čtyři na jednoho… To nejsou ani zdaleka vyrovnané síly. Počkám, až si pošlete pro pomoc.“
Jeden ze Serpů se zasmál. Pawal přikývl. „Vedeš si dobře. Možná nebudu čekat na svého bratra a jeho muže.“
„Čekali jsme celou noc,“ dodal stopař. „Nevěděli jsme jistě, jestli vůbec vyjdeš ven. Zdejší lidé říkají, že tohle místo má zlé kouzlo.“
Teodorq přikývl. „Chápu, že vás děsilo jít dovnitř. Ale já jsem Nagarajanův syn, takže není žádným překvapením, že jsem vyšel ven, abych vás tu našel, jak váháte vejít.“
Pawal zrudl a zaťal zuby, ale stopař se ozval: „Rozzlobený muž svým úderem mine, Pawale. Nenech se tím hlupákem strhnout.“
Šerp zamával pytlem s hlavou. „To jsi P’lipovi udělal ty?“
„Ne,“ prohlásil Sammi z Orlů a vystoupil z trhliny s nataženým lukem a založeným šípem. „Byla moje dílo. On pomluvit krása moje sestra. My vyměnit tvrdá slova… a on ztratit hlava.“
„A horák jako zákusek!“ vykřikl Pawal.
„Už čtyři na dva,“ podotkl Teodorq. Nebyl si předtím jistý, jestli se Sammi postaví na jeho stranu, nebo jestli zůstane ukrytý v raketoplánu. „Šance jsou teď v náš prospěch.“ Byl si až příliš dobře vědom toho, že jde s nožem proti lukům. Mohl by nožem samozřejmě hodit, čímž by snad vyřídil Pawala; ale potom by už nemohl dělat nic jiného než se stát napodobeninou ženského jehelníčku. Z tohoto boje stěží odejde po svých, takže může aspoň padnout se ctí.
„To jsou lepší šance, než jsi dal Chelwymu,“ prohlásil Pawal.
Po úbočí pahorku se sesunula malá lavina hlíny a trávy. Všichni muži zvedli hlavu v domnění, že na ně na všechny útočí místní muži z krátké trávy. Ale to se jenom ze země vysunul podivně pospojovaný svazek větviček.
Sammi za Teodorqem zašeptal: „Jamly říkat uskočte dozadu, zalehněte nalevo. Dva, jedna, teď!“
Teodorq sebou hodil nazad a převalil se za stěnu raketoplánu. Josep, hlídač koní, vypustil šíp, ten zasáhl esramig a roztříštil se. Druhý šíp se zabodl do prsti, která pokrývala raketoplán.
„Myslíš, že budou natolik vyděšení, že nepůjdou…?“
Než Teodorq stihl domluvit, dolehl k nim trhlinou řev podobný vytí horské kočky, zášlehy světla, jako když uhodí blesk, a pleskavé bubnování, které připomínalo krupobití. Skončilo to krátkým, ostrým prásknutím hromu; a ticho, které pak snad mohlo následovat, bylo plné ržání vyděšených koní.
Zatímco se zaburácení ozvěnou odráželo roklí, Teodorq a horák se na sebe dívali s vytřeštěnýma očima. Ani jeden z nich se neodvážil promluvit, dokud poslední ze zvuků neodezněl a ranní klid nerušili jen zpanikaření koně.
Ozval se hlas Jamly rušený praskáním a syčením: „Boarding party odražena. Zvědové nyní mohou bezpečně vystoupit a zahájit svůj úkol.“
„Co je to porting party?“ zašeptal Sammi.
„Ve šprochu plání jsou ‚portál’ dveře. Takže porting party možná je skupina mužů, kteří procházejí dveřmi. Jamly říkala, že se slova za několik tisíc zim změnila a že si musela domyslet, jak změnit svou řeč. Asi to u všech slov netrefila správně a já už bych si s tím hlavu nelámal. Jenom odkládáme tu chvíli, ne? Pojďme.“
Vrhli se ven z trhliny a převalili se jeden doleva, druhý doprava. Ale když vyskočili na nohy, zjistili, že jejich opatrnost byla zbytečná. Serpové leželi rozházení na zemi, roztrhaní na cáry, jako by si jimi pohazovala obří kočka. Na stěně rokle i na svahu, který maskoval raketoplán Starbright-17, se rozstříkla krev.
Také dva koně Serpů leželi mrtví a znetvoření a třetí žalostně frkal a klopýtal na poraněných nohou. Ostatní, přestože byli zdraví, se vzpínali, kouleli očima, tahali za otěže a pokoušeli se vytrhnout kolíky, které je poutaly k zemi. Teodorq přistoupil k Vichřici a jal se ji uklidňovat. Hladil ji po čumáku a chlácholil ji hlasem. Sammi ohromeně stál nad tím masakrem.
„Vláda Společenství nesahat daleko,“ promluvil konečně, „ale tam, kam sahat, být hodně slyšet.“
Teodorq si všiml, že ten svazek klacíků, který se vysunul zpod hlíny zakrývající raketoplán, je teď zkroucený a některé z trubic jsou rozloupnutá a ohrnuté jako slupka jihozemských banánů. Z trubic stoupal bílý kouř.
Byla to zbraň, usoudil. Ale nikdo z nás to nepoznal. Pawal a jeho spolujezdci neměli šanci. Ani nezjistili, proti čemu se postavili.
„Hej, horáku,“ křikl. „To nebylo dobré zabití.“
„Co, tohle?“ Sammi mávl rukou k mrtvým Serpům a jejich koním. „Mně zdát dobrá. Já jít pryč, dobrá zabití.“
„Ne,“ řekl Teodorq. „Musí to být poctivý boj. Říká to Tradice.“
Horák se ušklíbl. „Proto planináři hloupá, ty hloupá planinář. Ty vidět medvěd, ty snažit ho zmáčknout? Ty vidět velká kočka, ty snažit ho drápnout? Ne. A když ty vidět muž, co chtít tebe mrtvá, co ty dělat?“ Potom naklonil hlavu ke straně a zamyšleně se na Teodorqa podíval. „Jo! Ten tvoje Chelwy.“
„Jo,“ připustil Teodorq. „Chelwy byl mladý. Mohl jsem ho přemluvit, aby toho nechal. Mohl jsem ho odzbrojit. Mohl jsem ho pořezat a nechat mu smělou jizvu, kterou by se mohl chlubit a kterou bychom spolu potom mohli zapít kumasem. Jenže já ještě nemám šedé vlasy a krev mi příliš rychle vaří. Než bys řekl ano, jo, nebo ne, ležel mi mrtvý u nohou.“
Sammi přikývl. „Pech, my říkat v nářečí. Chelwyho duch tebe chodit strašit, ty povídat Sammimu.“
„Ty bys ho uměl vypudit? Nemyslel jsem si, že…“
„Ne, takže Sammi utíkat pryč, rychle. Nevěřit duchům.“ Zastrčil si ruce do podpaží a otočil se k raketoplánu. „Ani přátelská duchům.“
* * *
Navršili nad mrtvými Šerpy mohylu a nechali na ní kůži z olena přivázanou k tyči, jež popisovala jejich hrdinské činy proti „Duchovi v pahorku“. Teodorq napsal vyprávění, jak odvážně zaútočili na kouzelné zbraně ducha a jak sám Pawal podnikl výpad na kopec a rozbil podivnou zbraň, přičemž sám padl. Byly to všechno lži. Serpové byli pobiti za kratší čas, než trvalo zakašlání, a to zbraní, proti které se nedalo nijak bojovat. Byli mrtví dřív, než si uvědomili, že umírají, než mohli třeba jen pomyslet na nějakou reakci na útok. Ale než ohořelým uhlíkem dokreslil všechny prérijní značky, sám té povídačce napůl věřil.
Sammi dlouho nic neříkal, ale když Teodorq dopsal a zabodl do mohyly oštěp s přivázanou kůží, zavrtěl hlavou a pronesl: „Hloupá prérian.“
„Poslal pro svého bratra, nejstaršího z nich. Karakalan si zaslouží nějakou zprávu o Pawalově osudu.“
„Ano? Možná když bratr zmizela, žádný důvod, žádná zpráva, on ztratit srdce, otočit zpátky a už nesnažit zabít hloupá prérian, která Sammi znát.“
Nasedli a Teodorq se chopil vodicí otěže zbylých zvířat Serpů. Pawal cestoval se dvěma jízdními zvířaty a nákladní mulou na každého jezdce. Většina jich buď zahynula se svými pány, nebo tryskem zmizela za obzorem. Zbyl však jeden dobrý prérijní klusák a jedna nákladní mula. Teodorq mlaskl na Vichřici a krokem se vydali zpět roklí k místu, kde se dalo vylézt k okraji. Sammi jel stejným krokem vedle něj.
„Až my ukázat paty tomuhle místu, potom Sammi pryč,“ oznámil.
„To nemůžeš, Sammi.“
Horák se na něj udiveně podíval. „Proč by Sammi nemohla?“
„Hloupý horáku. Jsme zvědové Společenství. Složil jsi přísahu.“
Horák odfrkl. „Ha. Ty mi povídat, g’spoozy. Taky tam složit přísaha; ale ona dlouho čekat než já vrátit.“
Teodorq se na pokrývce, kterou používal jako sedlo, obrátil, aby se na svého společníka podíval. „Cítil jsem sílu těch slov, která jsme odříkávali. Byla to závažná slova. Necítil jsi snad, jak nás jejich váha tížila?“
„Co Sammi starat o Dao Ceti nebo Sémě nebo jiná osada, kterou nikdy nevidět?“
Teodorq se ohlédl po té zarostlé trosce, po zříceném raketoplánu, který spadl z nebe se svou osamělou stráží. Ta hrdost, kterou Jamly čerpala z dosažení takového draze zaplaceného vítězství. Co kdyby prohráli? Pomyslel na přísahu: poslouchej ty, které ustanoví nad tebou, ochraňuj ty, kteří jsou ve tvé péči. „Já nevím, hloupý horáku. Možná jim nedlužíme nic; ale možná jim dlužíme všechno.“
* * *
Ukázalo se, že vylézt po svahu bude obtížné. Země nebyla soudržná a koně našlapovali ustrašeně. Mula neměla na takový podnik vůbec náladu a bylo zapotřebí značného přesvědčování, než se podvolila. Když konečně dospěli na okraj, Sammi se zeptal: „Ty teď vrátit na západ?“
Ale Teodorq zavrtěl hlavou. „Ne. Mám u Serpů příliš velký vroubek.“
„Kam ty tedy jít?“
„Na východ.“
Horák pokýval sám pro sebe hlavou. „Sammi ještě nikdy východ neviděla. Asi jít s tebou. Ale žádná dva červená proužky.“
Teodorq otočil Vichřici a mlaskl. „Třeba ten Varucciamen není příliš daleko. Možná už támhle za tím předělem.“
„Možná,“ opáčil Sammi. „Nebo ty možná začala dlouhá potulka.“
* * *
Té noci, poté, co se najedli, obskládali oheň kameny, aby vydržel do rána, a Teodorq zahájil půlnoční hlídku, zazářila mu skoro nad hlavou Díra v nebi. K takovým znamením docházelo jenom jednou nebo dvakrát do roka, někdy vůbec. Paprsek světla přeškrtl nebeský materiál od Díry k východnímu obzoru. Dobré, nebo špatné znamení?
Teodorq od Očí Jednoho-kamene nedostal žádnou odpověď. Stál v otevřené prérii s krátkou trávou, hleděl vzhůru k bílému pruhu, který nazýval Flotilou pokladů (a který Sammiho lid nazýval „Ryanova paže“) a vzpomínal na to, co řekla Jamly.
Mezi hvězdami se kdysi dávno odehrála bitva a její trosky se ještě neusadily. Kmeny cestovaly od hvězdy k hvězdě, třímajíce samotná slunce jako zbraně, a nakonec se Společenství, přemýšlející celé generace dopředu, pokusilo o zoufalý obchvat po křídle, který skončil neslavným vítězstvím, jen o málo lepším než porážka.
A vzpomínal na to, že přísahal, že bude chránit Společenství, jež s největší pravděpodobností už neexistuje.
Proti všem nepřátelům, lidským i nelidským.
Dumal, co to znamená.
Copyright © 2012 by Michael Flynn Poprvé vydáno v časopise Analog v říjnu roku 2012
Přeložil Jiří Engliš