Mon
Najdu ji pohozenou na plesnivé matraci pod rozpadajícím se balkonem. Déšť do ní nebuší, jen plive hnědé sliny stékající po zrezivělém zábradlí. I tak je promočená na kost.
Gratuluji, Mici, právě jsi dosáhla třetí úrovně hnusu. Ještě chvíli a budeš jako já. Kdysi.
Beru ji do náruče.
„Nech mě bejt,“ žblebtá. Začne se vzpouzet a pak i hysterčit: „Nech mě bejt! Nech mě bejt! NECH MĚ BEJT!“
Jekot se tříští od oken okolních bytovek. Kéž by se některé z nich otevřelo, kéž by se někdo vyklonil a vytáhl na mě upilovanou brokovnici. Kéž by prokázal, že se aspoň trochu stará. Dočkám se jen dětských očí v pootevřeném vikýři vysoko nade mnou.
Konečněji dotáhnu až k autu. Klara se na mě podívá zpoza staženého okýnka.
„Jak jí je?“ zeptá se.
Podívám se do Miciiny zničené tváře. Ještě před rokem vypadala jako porno-školačka; mladá, žádoucí a žádostivá. Teď mi její vráskami zbrázděná tvář připomíná egyptské faraóny, když jim archeologové sňali fáče.
„Krásně. Spí,“ odpovím, zatímco ji pokládám na zadní sedačku. „Děkuju, Kláro. Že jsi mi ji pomohla najít.“
„Není za co. Sedej.“
Zabouchnu za sebou dveře. Auto zapřede a dá se do pohybu napříč nekonečnou dálnicí ticha.
Klara promluví jako první: „Takže se ti o ní zdálo?“ zeptá se na to, co jsem jí už prozradil.
„Znamená to, že se v tobě konečně začínají probouzet schopnosti?“
Povzdechnu si a upřu oči do tmy za oknem.
„Ne. Bez weaponu ani rána.“
Weapon je droga, kterou Rytíři používají, když potřebují krátkodobě posílit své schopnosti. Jediná věc, která je schopná mé síly probudit. Pravda, když si ji šlehnu, jsem nezastavitelný. Jenže neustálé užívání drog není řešení. To už jsem si zažil. Pokud budu permanentně bořit stěny vlastní psyché, nakonec se na mě sesype.
„Dělala jsem si menší průzkum,“ pokračuje Klara. „Obyčejní lidé jsou z weaponu sice zfetovaní, ale žádné zvláštní schopnosti jim nedává. Víš, co to znamená?“
„Že jsem Sunův bratr, to to znamená. A že Sun byl nejsilnější Rytíř tohoto věku.“
Jakkoliv si vážím Klářiny starosti, její povzbuzování mě jenom provokuje. Je jako Sun – neustále se mi snaží diktovat, co mám dělat! Už abychom byli v Pevnosti.
Auto se konečně vyšplhá do kopce k neogotické budově připomínající hrady ze světa před Pohromou. Na rozdíl od nich je plně automatická – vrata se otevřou, jakmile přijmou signál z palubního počítače, a pohyblivá plošina nás sveze do garáže. Kdysi tu prý měli služebnictvo, ale po občanské válce, která otřásla celým City, se už civilistům nedá důvěřovat.
Vezmu Mici do náručí a zamířím do své komnaty. Bohužel potkám Lurka. Zablokuje mi cestu. „Kdo to je?“ zeptá se.
„Kamarádka.“
„Neměl bys sem nikoho tahat.“
„Potřebuje pomoct.“
„Stejně jako armáda tvých feťáckých kamarádíčků. Nevíš, co může provést.“
„A ty snad ano?“
„Ne. Právě proto ji tu nechci.“
„Tak co uděláš. Vyhodíš nás oba?“ ‚
„Měl bych.“
„Zkus to,“ zasyčím.
Svírá pěsti tak silně, až mu praští klouby, ale Klara si stoupne přede mě.
„Nech ho být, Lurku. Suna bys nechal na pokoji.“
„Jenže on není Sun.“
„Ne. Sun je mrtvý. Měl by ses pohnout dál.“
„Ne každej na něj dokáže zapomenout tak snadno jako ty,“ odsekne.
Klářin direkt je rychlejší než mrknutí oka – přece jen je to Rytířka. Vystřelí ho od pasu, bez varování, ale Lurk uhne. Přece jen je to Rytíř.
„Ustup,“ rozkáže Klara a ten ošklivý muž ji poslechne. „Cítím se provinile, když za sebe nechávám bojovat ženu,“ řeknu jí, když vystoupáme do patra k našim komnatám.
„Že ti taky natáhnu.“
„Prosím ne, takový masochista nejsem.“
Nohou si otevřu dveře a něžně uložím Mici do postele. Chvíli váhám, ale nakonec jí svléknu oblečení. Cosi brumlá, potom otevře oči a zabodne je do mě. Roztáhne kolena od sebe – automatická reakce prostitutky, anebo vzpomínka na staré časy? Necítím nutkání něco zkusit. Napustím jí vanu plnou vody, skočím si od Kláry půjčit koupelovou pěnu, a když už vana připomíná stádo ovcí, ponořím do ní Mici až po krk.
„Kdo jsi?“ zašeptá. „Nevypadáš jako Mon – a přitom ano.“
Ještě před dvěma lety jsem vypadal jako ona – pohublý, špinavý, duchem nepřítomný feťák, který si píchá jednu dávku HITu za druhou.
„Jsem Mon,“ odpovím. Vyčistili mě, vyžehlili, nakrmili. Dali mi práci. Sun je mrtvý a já vypadám jako on. Hraju si na Suna. Dostal jsem šanci, kterou odmítám zahodit. Místo toho jsem zahodil staré přátele. V Kotli jsme pro takové lidi měli jméno. Svině.
„Na čem jedeš, Mici?“ zeptám se. „Myslel jsem, že jsi čistá. Před půl rokem jsi byla čistá.“
„Jdi do prdele,“ zaprská a ponoří se pod hladinu.
Nakonec mi rupnou nervy; strčím za ní ruku, nahmatám vlasy a vytáhnu ji nad hladinu.
Nejdřív vyprskne vodu a potom i křik: „Hajzle, hajzle, hajzle!“
„Na čem jedeš, Mici!“
„Jedu, no a co, ty taky nejsi svatej, vyliž mi!“
„Komu zas děláš děvku?!“
Pokusí se mě praštit a celého mě přitom pošplíchá.
„Tomu jako vždycky!“ zaječí.
Podjede mi noha, až si kecnu na zadek, a jenom na ni zírám. „Cože?“ zašeptám. „Ten je přece…“
„Je zpátky,“ zaprská. „Brad je zpátky v Kotli.“
Leo
Kotel.
Čtvrť číslo 666.
Jen jedna čtvrť stomilionového City. Dvacet procent z ní tvoří feťáci a gangsteři. Ten zbytek je příliš zoufalý, aby se mohl přestěhovat jinam. Oficiálně dvacet tisíc lidí. Všichni pod mojí taktovkou.
Kotel je můj.
Seznámil jsem se s ním před dvěma lety, když jsem opustil dveře Akademie. V‘ prvním měsíci mi sebral ženu i morální zásady. Ve druhém jsem si z, něj udělal děvku. Během občanské války a při následných vládních čistkách zařvala většina místních kriminálníků. Jenže tahle čtvrť je infekce. Nakazí tě. Zničit ji může jenom oheň.
Nová droga ovládla trh během jediného měsíce. Říká se jí dream – z nějakého důvodu jsou všechna nová jména inspirována Starým jazykem. Kotelníci ji milují. Milují ji natolik, že jsou kvůli ní ochotní pouštět se do veřejných demonstrací. Jenže tentokrát jsou mírumilovné. Lid si kdovíkde sehnal tisícovky sedmikrásek a teď prochází městem a strká je všude, kam jenom dosáhne: do oken, dveří, za značky. Porušují paragraf 1005 zákona o veřejném shromažďování z roku 712 r. C., ale sere pes, pokud mi nezačnou rozbíjet čtvrť na kusy, nebudu na ně svolávat kohorty. Jen chci být u toho.
Před kapotou pochoduje dav a za stěrači se mi hromadí kytky. Kdysi bych řekl, že vypadají romanticky. Dnes mě jenom serou. Gun – pistolník, detektiv a moje pravá ruka – zapadne na sedadlo spolujezdce a podá mi kafe. Moc nechápu, proč mi ten psychopat dělá osobního sluhu. Asi stačí, že jsem jeho kapitán.
Na okolních balkonech stojí novináři, provází je kulometná palba blesků fotoaparátů. Čím to, že jich přišlo tolik? Na Kotel normálně kašlou. Aspoň že jsou natolik rozumní, aby se drželi stranou demonstrace. Co kdyby se zvrtla. Kotel má svoji reputaci.
Dav se shromáždí na Náměstí Míru. Na pódium složené z beden od rajčat vystoupá otylá matrona a začne vyřvávat do hlásné trouby:
„Přátelé! Díky, že jste přišli! Je vždycky radost vidět lidi, kterým není ukradený tento svět. Náš svět! Před dvěma lety se toho mnoho změnilo. Postavili jsme se proti prezidentovi a získali svého zástupce ve vládě. Tribuna lidu! Tak tomu říkají. Ale ptám se vás, přátelé – stará se tribun o naše potřeby?“
Davem zaburácí sborové „NEEE!“
„Zastupuje v Senátu naše skutečné zájmy?“
„NEEE!“
„Tak vidíte. Zástupce lidu, který se o lidi nestará. Však se není čemu divit! Je zvolený státem a ne lidem! Jsme přece jenom mizerní proletáři! Náš hlas nemá stejnou hodnotu jako hlas těch nahoře. A já se vás ptám, je tohle správně?“
„NEEEEE!“
Nedivím se jejich vzteku. V City existují čtyři kasty: aristocrati, merchanti, coloni a proletáři. Rozlišují se podle rodinného majetku. Příslušnost ke kastě vám otevírá životní možnosti, zákony i práva. Včetně toho volebního. Čím vyšší kasta, tím silnější hlas.
Revolucionář, terorista a filozof známý pod přezdívkou Šaman nabídl proletáři naději. Požadoval po Senátu zavedení funkce tribuna š právem veta, který bude proletáři zastupovat. I když byl Šaman nakonec zastaven, prezident funkci tribuna vytvořil. Jenže volby do ní probíhaly se stejným poměrovým systémem jako vždycky. A tak byl zástupce proletáři zvolen aristocraty – skupinou, která představuje zlomek populace City, ale drží většinu volebních hlasů.
Před dvěma měsíci byl na tribuna spáchán atentát – vraha nikdy nechytili. Nový tribun byl dosazen přímo prezidentem. Z řad aristocratů. Sám jsem coloni, ale i tak cítím tíhu nespravedlnosti.
„Správně, není to správné!“ křičí matróna. „Je to tak špatně, jak jenom něco špatně může být! Ale my to můžeme změnit! My jsme lid! Máme svá práva! Máme právo být slyšet! A budeme slyšet! Já říkám –“
Zničehonic je její proslov násilně přerušen.
„ROZEJDĚTE SE!“ zazní přes celé náměstí.
Vyskočím z auta, abych měl pořádný výhled, a přes hlavy davu zahlédnu obrněné auto Rytířstva.
„TOHLE JE NEPOVOLNÉ SHROMÁŽDĚNÍ! NEMÁTE TU CO DĚLAT! ROZEJDĚTE SE, NEBO BUDETE ROZJETI!“
„Chtěl říct rozejiti?“ zamyslím se.
„Nechtěl. Je to Lurk,“ odpoví mi Gun.
„Pokud je to Lurk, tak se o rozejití nedá mluvit,“ přiznám při vzpomínce na to, jak do davu házel odjištěné granáty. Jeho úctu k lidskému životu by na světlo světa nevyhrabali ani archeologové.
„Tohle je lidové shromáždění, které si stojí za svými právy!“ okřikne ho žena s hlásnou troubou.
„JDĚTE DOMŮ! TOHLE JE POSLEDNÍ VAROVÁNÍ!“
„Nemáte právo nás takhle omezovat!“ zařve žena. „Jsme lid!“
Lurk jí odpoví tím, že obrněné auto naboří přímo do pódia.
Nebo ne?
Musím dvakrát zamrkat, abych se ujistil, že vidím správně. Řidič totiž na poslední chvíli strhne volant a narve to do zdi blízkého obchodu se zeleninou.
Mon
Mezi oči mě zasáhne kometa. Tak ne, byl to Lurkův loket. Pár milimetrů níž a zlomil by mi nos. Rána mě srazí od volantu zpátky na zadní sedadlo. O vteřinu později to napálíme do zdi. Celý svět zaplní bezpečnostní vata. Vyhryžu se z ní jako veverka ze záplavy oříšku, nahmátnu kliku a vypadnu z auta.
Lurk už je venku taky.
„Ty kreténe!“ křičí a běží za mnou. Začnu obíhat auto, abych ho od sebe udržel co nejdál.
Klara se na Lurka vrhne a zamkne ho ve svém objetí.
„Klid, Lurku, klid! Teď máme jiné starosti.“
Lurk ji od sebe odhodí, tasí pistoli a začne pálit do vzduchu. Rány nemají žádný efekt, dav se k nám pořád blíží… dokud k němu neobrátí hlaveň. V tom okamžiku začnou lidi panikařit a rozbíhat se do všech stran.
„Hovado!“ zaječím na něj.
Pak se začne dít něco neuvěřitelného: alespoň třetina shromáždění se zformuje v dlouhou řadu ozbrojenou květinami. Spadne mi čelist. Něco podobného se v Kotli jen tak nevidí.
Žena s hlásnou troubou se protlačí do první řady. „Neustoupíme!“ zvolá.
Dav odpoví stejně.
„Stojíme tady za svobodu!“
„SVOBODU!“ odpoví dav.
„Stojíme tady za lidská práva!“
„PRÁVA!“ křičí dav.
Lurk má výraz obra, jemuž se do zadku zabodlo celé hejno vos – stěží to bolí, ale rozčiluje k nepříčetnosti.
„Kláro,“ zaprosím.
Rytířka srazí Lurkovu zbraň k zemi. Nevystřelil, ale neměl k tomu daleko.
„Co to děláš?“ zašeptá mu do ucha. „Uklidni se.“
„Tohle nesmí!“ zařve Lurk.
„Proč?“ vložím se do hádky. „Nedělají nic špatného. Jenom vyjadřují svůj názor.“
„Je to proti zákonu!“
„No a co?“
„Je to nebezpečné. Je to proti City! Proti nám!“
„Ty nejsi City, kreténe. Oni ano! Jediný, kdo je tu nebezpečný, jsi ty! To ty na ně míříš pistolí! Oni na tebe min květinami! Copak s nimi asi udělají, uškrtí tě?“
„Ty s tou svou nevymáchanou držkou bys měl moc dobře vědět, jak nebezpečná jsou slova!“
„Držte hubu oba dva,“ okřikne nás Klara. „Někdo přichází.“ Otočíme se k zástupu. Prochází jím elegantní muž ve středních letech. Nad hlavou drží deštník, volnou ruku zběsile podává všem kolem. Zářivě se přitom usmívá.
Politik.
V jednom má Lurk pravdu: slova jsou nebezpečná. Když ho trochu popíchnu, možná muže s deštníkem zastřelí dřív, než stihne promluvit.
Pozdě.
„Den Border,“ napřáhne k nám ruku.
Oba dva na ni zíráme jako na cosi jedovatého, přijme ji až Klara.
„Pane Bordere, můžete nám vysvětlit, kdo jste a co se tu děje?“ zeptá se Klara.
„Ale zajisté. Jsem merchante, který kandiduje na místo tribuna.“
„Volby jsou přece až za dva roky.“
„Právě. Tito dobří lidé nemohou čekat tak dlouhou dobu.“
„Tak jste svolal nezákonnou demonstraci?“
„Ach ne, já nic nesvolal. Oni si ji zorganizovali sami. Mě pozvali, abych se přišel podívat.“
„Můžu se vás zeptat, čeho tím chcete dosáhnout? Tímhle… tímhle vším,“ přejede dav prstem.
„Chceme prezidenta přesvědčit, aby vyhlásil předčasné volby.“
„Jste si ale vědom, že celá tato akce je nezákonná – a že svou účastí na ní porušujete zákon? To pro politika není zrovna rozumné.“
Pokrčí rameny: „Dělám jen to, co musím. Nechci porušovat zákon. Ale pokud zákon omezuje má osobní práva a svobody…“
V ten okamžik mu na čele přistane Lurkova pistole. Celý dav strne.
„Ty nemáš žádná práva,“ zasyčí Borderovi do obličeje. „A rozhodně nemáš právo se tu shromažďovat. Zato já mám právo vystřelit ti mozek z hlavy. Nebudu se nikomu zodpovídat. Protože jsem Rytíř. Mohl bych jít a zastřelit samotného prezidenta a nic by se mi nestalo. To je zákonné právo.“
„Tak dělejte, pane Rytíři,“ usměje se na něj Border. „Zastřelte mě, prosím. Vytvoříte mučedníka. Rozhodně vám musím poděkovat. Mí muži už udělali alespoň tisíc fotek toho, jak na mě míříte zbraní.“
„Ty seš fakt debil, Lurku,“ zašeptám a nasadím Borderovi želízka.
„Za co mě zatýkáte?“ zeptá se.
„To si ještě rozmyslím. Aktuálně máš právo držet hubu. Lurku, vezmi ho a počkej, než ho strčíš dovnitř.“
„Proč?“ odsekne.
„Protože se ti snažím zachránit kejhák, proto! Jestli to na nás zkouší s novináři, budeme hrát stejně. Politik s želízky na rukou nikdy nevypadá dobře,“ vytáhnu z auta foťák a rozeběhnu se do davu. Lidé na mě zírají s vražednou nenávistí, ale nikdo se mě nedotkne. Z pěkného úhlu vyfotím, jak Lurk strká Bordera do auta, a už se chystám vrátit, když mi někdo zaťuká na rameno.
„Leo, co ty tu?“ podivím se.
„Je to můj rajón, pamatuješ?“ odpoví kapitán. „Stavte se u mě na stanici. Musíme si promluvit.“
Gun
„Začalo to před třemi měsíci,“ vypráví kapitán. „Tehdy jsme našli první fetku, která vypadala, jako by poprvé zažívala orgasmus. Místní nové droze říkají dream. Podle všeho dokáže proměnit lidské sny ve skutečnosti. To, po čem jste v duši toužili nejvíce, je pro vás reálné. Na několik hodin.“
„Zajímavá záležitost. Jak to, že ji ještě nemáme v archivech?“ podiví se Lurk.
„Už jsem Rytíře informoval. Zaevidovali dostupné informace, vyžádali si vzorek a teď ho asi analyzují v laboratořích.“
„Byrokracie. Nejde se jí vyhnout, ale strašně zdržuje,“ povzdechne si Klara.
„Co má dream společného se srocením tam venku?“ zeptá se Lurk.
„Dostávám se k tomu. V Kotli se objevil nějaký nový hráč. Nejdřív jsem myslel, že sem jde drogu jenom otestovat, ale vypadá to, že s ní má větší plány. Vyslal jsem pár chlapů do pole, aby si zahrálo na feťáky a drogu si koupilo. Dealeři jsou jako kazatelé: každému zákazníkovi tlučou do hlavy, jak je důležité postavit se proti vykořisťování proletáři a dosadit do vlády někoho, kdo se jich skutečně zastane.“
„To už tady jednou bylo,“ zavrčí Lurk. S podobnou rétorikou pracoval i terorista Šaman.
„Je to Brad,“ řekne Mon.
„Brad?“ Kapitán to spíš zaúpí, než řekne. Asi ho chápu – kvůli Bradovi zemřela jeho žena.
„Ten parchant?“ přidá se i Klara. Kvůli Bradovi byla nahá vláčena Kotlem a vystavena pranýřování.
„Ano, ten parchant,“ přisvědčí Mon.
„Jak to víš?“ zeptá se Lurk.
„Mici – ta holka, kterou jsem v noci přitáhl do Pevnosti – bývala Bradovou milenkou. Prozradila mi, že si ji znovu našel. Brad pro ni míval slabost… Kdysi. Zfetoval ji, vošukal, zbil a zahodil. Změnil se.“
Brad býval slušňák. Gauner na úrovni. Tohle se mu skutečně moc nepodobalo.
Hluk za zavřenými dveřmi kanceláře nepatrně zesílí.
„Myslím, že už to přišlo,“ promluvím.
Otočí ke mně nechápavé pohledy.
„Co přišlo?“ chce vědět Klara.
„Border utek.“
„Jak to víš?“
Jednoduchá matematika, ne?
„Hádám,“ řeknu.
Když ale vyběhneme na parkoviště, Border stojí opřený o dveře rytířského auta. Čelní sklo je propálené, někdo si na něj vzal letlampu, jeho zbytky se teď válí vedle kapoty.
„Moc se vám omlouvám za vzniklé škody, pánově,“ začne Border. „Snažil jsem se své stoupence zastavit, ale oni mě chtěli mermomocí osvobodit,“ pozdvihne zápěstí, na nichž visí přestřižená želízka.
„Když vás osvobodili, tak proč jste neutekl?“ zeptá se Mon.
„Přece se nebudu protivit zákonu, pane Rytíři.“
„V pořádku,“ přikývne Mon. „Nastupte si zpátky. Jedeme do Pevnosti.“
„Proč?“
„Abychom si mohli popovídat,“ usměje se a vrátí se ke mně a kapitánovi. „Nepouštějte se do ničeho nerozumného,“ řekne nám. „Stačí, když budete věci pozorovat. Vezmeme Bordera do Pevnosti, vymlátíme z něj, jaká je spojitost mezi ním a Bradem a co mají za lubem. Zjistíme, kde Brad bydlí, a pak si pro něj přijdem.“
„Ne že pro něj půjdete beze mě,“ varuje Mona kapitán.
„Neboj, Leo. To bych ti neudělal.“
Kapitán je pozoruje, dokud neodfrčí, a pak prohodí směrem ke mně: „Myslíš na totéž co já?“
„Ne,“ řeknu po pravdě. „Myslím na Masakrbar.“
„No právě.“
„A já myslel, že myslíte na nějaký porno.“
„Ty o mně nemáš moc velký mínění, co, Gune?“
„Jenom vás znám, kapitáne.“
Leo
Nedovedu si představit místo s absurdnějším názvem než Masakrbar. Vážně nejhorší reklamní strategie na světě:
– Hele, Tony, pojď, půjdeme do Masakrbaru.
– Hele, Leo, asi ne. Vždyť tam včera někoho odbouchli. A předevčírem taky. A dva dny předtím taky.
Masakrbar byla domovská hospoda Helldogs, Bradova gangu. Pak jsme to uvnitř s Gunem a Klárou vystříleli, sčuchli se s Monem a došli si pro Brada. Utekl.
Masakrbar si nikdo znovu neochočil – nedovolil jsem to. Už jsem tu ale dlouho nebyl.
Do baru se schází po desíti schůdcích. Ještě dnes smrdí po cigaretách. Ve zdi je řada děr. Okna vysklená. Kulečník, fotbálek, šipky, automaty… všechno rozkradené. Zůstaly tu jenom sloupy, bar a trosky stolů. Přesto jsem si jistý, že pokud je Brad zpátky v Kotli, byl tady. Jeho sentimentální duše mu nedovolí jinak.
Za starým gobelínem v salonku se nacházely dveře do tajné podzemní herny. Dveře jsou tu pořád, i když rozbité, jenom gobelín je pryč. Vydáme se po schodech dolů, po dlouhé temné chodbě, ke dveřím trezoru a herně za nimi.
„Nebuďte zklamanej,“ řekne mi Gun.
Ale já jsem zklamanej. Nevím, co jsem čekal. Brada uprostřed tajných machinací? Bandu hráčů a polonahých děvek, tak jako před dvěma roky? Dopis se souřadnicemi jeho aktuální rezidence?
Samozřejmě že herna je ve stejném stavu jako bar nahoře. Nejvíce vybrakovaná je strážní budka s počítači a kamerami – kvalitní elektronika má v Kotli hodnotu zlata. Nejcennější věcí, která tu zůstala, je popraskané zrcadlo naproti vchodu, v němž se zrovna ukáže nějaký tlusťoch s upilovanou brokovnicí. Obrátím se a tasím, ale Gun je stejně rychlejší, ani mu nestačím říct, aby tlusťocha nechal naživu. Pistole zaburácí a odpraví mužovu tvář do krvavého zapomnění. Z chodby se ozve křik – za tlusťochem se tlačí další a další těla.
Někdo po nás hodí kámen. Vlastně to není tak divné – od té doby, co Šaman pašoval po městě armádní zbraně, se držení větší ráže než pětatřicet považuje za hrdelní zločin. Rytíři si dali setsakra záležet, aby všechny mašinkvéry dostali z ulic. Očividně odvedli dobrou práci, proč jinak by na mě teď letěl nůž?
Gun ho sestřelí v letu.
„Nezabíjej je!“ zakřičím, zatímco chodbu protne síť střel. Gun strefí, cokoliv si přeje. I kdyby střílel poslepu.
Útočníci se obrátí na útěk. Ženeme se za nimi a šlapeme po mrtvých tělech. Gunova kulka podsekne koleno jednomu opozdilci; když se skácí k zemi, uvidíme za ním temný obrys, sklání se nad podlouhlou trubkou namířenou ke stropu. Škrtne. Kulka mu rozpůlí hlavu, ale už je pozdě, doutnák hoří.
O vteřinu později chodbou šlehne ostrý plamen. Ozve se výbuch a pak se nám na hlavu zřítí nebesa.
Lurk
Mon si usrkne další doušek kávy.
„Kolik sis tam dal lžiček?“ zeptám se ho.
„Pět.“
„Proboha.“
„Kterýho?“
„Kterýho chceš.“
„Já nevím, serou mě všichni.“
Upřeme pohled na obrazovku, ukazuje spoutaného Bordera. Už mu není tak do smíchu, hajzlovi. Je mezi Rytíři. Ví, že si s ním můžeme dělat, co se nám zachce. Třeba ho svléct do naha a ojet do prdele. Anebo hůř.
„Co myslíš, jak dlouho potrvá, než bude dost vycukanej?“ zeptám se Mona.
„Nevím. Nikdy jsem nikoho nevyslýchal.“
„Ještě ho chvilku necháme. Skoč se zatím podívat za tou svou feťačkou. Třeba bude vědět něco užitečného.“
„Dobrý nápad,“ přikývne Mon a odloží hrnek.
Počkám, až za ním zaklapnou dveře. Pak prásknu hrnkem o stěnu. Kretén, kretén, arogantní dement, kterej si myslí, že má právo mě poučovat! Prej „snažím se ti zachránit kejhák!“ Idiot!
Se Sunem jsme takové problémy nikdy neměli. Nikdy! Potřebuji někomu rozbít hubu a mám docela jasnou představu komu. Vypnu displej – kameru ne, mohla by se hodit – a sejdu do Kobky.
Border ke mně zvedne překvapenou tvář.
„Vysvětlíte mi konečně, proč mě tu držíte? Neudělal jsem nic nezákonného!“
Zamknu za sebou dveře, velice pomalu přejdu k první kameře a zvednu k ní vysílač. Zelená kontrolka na zařízení zhasne. Totéž udělám u druhé kamery. Obě pořád jedou, je to jenom trik, ale přináší své výsledky. Pasu se na Borderově hrůze, ale sám se tvářím jako robot.
„Co po mně chcete?“ úpí Border.
Protáhnu se. Prokřupnu si záda, krk, prsty.
„Budete mě bít?“ Strach z něj stéká v kapkách potu. Přál by si říct ‚To nemůžete!‘. Jenomže já můžu. Já chci.
Usměji se a on zaječí hrůzou.
„První a poslední šance,“ zašeptám. „Řekni mi všechno.“
„Co všechno?“ vyjekne.
„Pozdě.“
S nápřahem udeřím do výslechového stolu tak silně, až ho rozpůlím. Border se s výkřikem zakloní v židli a překotí, ale než se stačí dotknout země, kopnu do židle takovým způsobem, že se rozbije o zeď. Border leží mezi polámanými zbytky na zemi a sténá. Přikleknu k němu, vezmu si do prstů jednu třísku. Zvědavě si s ní zatočím před očima. Pak si vezmu Borderovu ruku. Zkouší se vzpouzet. Sténá a pláče. Je tak směšný. Velice pomalu mu vtlačím třísku pod nehet a směji se jeho bolesti.
„Máš krásné prsty,“ zašeptám. „Obzvlášť tenhle článek. Mám chuť ti ho zlomit, víš? Zlomit ti ho, zakroutit a urvat od těla. Dal bych si ho k sobě do vitrínky. To by bylo krásné, co myslíš?“ zašeptám mu do ucha. „Tak co, povíš mi, co chci vědět? Řekni, že ne, prosím, řekni, že ne. Chci pokračovat. Tak hrozně moc chci pokračovat.“
Dveře za mnou se otevřou.
Stojí v nich Klara.
Do Bordera vletí rarach: „Pomoooc!“ zavřeští. „Je to blázen, chce mě zabít, zachraňte mě, prosím!“
Klara hodí očkem ke stropu a odpoví: „Jo, to máte pravdu. Ještě že kamery nejsou zapnutý, co? Takže mu to nikdo nikdy nedokáže.“
Border zalapá po dechu a pak z něj začnou tryskat slova společně se slzami: „Ale to nesmíte! To není správné, nic jsem neudělal, za nic nemůžu, já –“
Přilípnu mu dlaň na pusu: „Pššt. Nebo ti urvu ucho.“ Ztichne, jenom se třese.
Otočím se ke Kláře: „Co potřebuješ?“
„Mici zmizela. Jdeme ji hledat.“
„Dobře.“
„Neznič ho,“ kývne k Borderovi, „ještě by se mohl hodit.“ Když za ní zaklapnou dveře, tak se na Bordera usměji.
„Je pryč. Víš, co to znamená? Že jsme v celé Pevnosti sami. Když budeš hodný… zapálím nám svíčky.“
Mon
Mici, kde jsi? Co jsem ti to udělal?
Prázdné pokoje, kreditky jsou pryč, a ta bolest, která mi sevře srdce, síla, jež z ní vyvěrá…
Tvé kroky se táhnou Pevností jako čmáranice od malého děcka. Utekla jsi už před tolika hodinami, proč?
Co je to za hloupou otázku? Drogy, Mone, jak jsi mohl být tak pitomý a nechat ji samotnou?
„Mone, zastav,“ prská hlas v palubní vysílačce.
No jo, měl jsem počkat na Kláru, říkala, že jenom varuje Lurka, ale já nemohl čekat, ne dokud ve mně tepe síla, ne dokud vidím, dokud vím kam jít!
Svět je černobílý a Miciino srdce buší stále silněji, tam přede mnou, ve čtvrti 710, kde jsem ji objevil, daleko od Kotle, daleko od Leova rajónu.
„Mone, tady úřaduje Medvěd. Třeba nám pomůže.“
„Kdo je Medvěd?“ zeptám se.
„Vojenská síla Provincie. Vrchní velitel. Pěkný ranař.“
„Říkáš, že se mi nebude líbit.“
„Asi ne.“
„Víš, co je zajímavé?“ zeptám se.
„Co?“ ‚
„Že Mici směřuje přímo na policejní stanici.“
Reproduktory zůstanou tiché. „Myslíš, že to znamená…,“ ozve se konečně.
„Nevím, ale určitě si zajdu na pokec. Udělej pro mě něco – brkni Leovi a řekni mu, ať se pohne. Jestli uvnitř najdu Brada, tak za sebe neručím.“
Leo
To je mi teda výhra. Super-voják, který se prostřílí armádou gangsterů, ale složí ho malej zával, nadávám v duchu, zatímco táhnu Guna po zaprášené cestě zpátky do podzemní herny. Jeho holá hlava připomíná naprasklé vajíčko.
Svět se třese a kolem chřípí se mi valí mlha prachu. Zakryju si nos šátkem a modlím se. Už zase. Od té doby, co jsem v Kotli, je ze mě velice pobožný ateista.
Když za námi zabouchnu dveře, rozhostí se ticho. Zhroutím se na podlahu. A tak tam ležíme, pohřbení pod zemí, v nejčernější tmě, jaká se mi kdy dostala před oči. Vytáhnu baterku…
O hodinu později přestanu panikařit, mlátit do věcí, křičet, trhat si vlasy a strkat si pistoli do pusy. Čas chovat se racionálně.
Gun? Krvácí.
Lékárničku nenajdu, a než bych mu hlavu obvazoval plesnivými prostěradly, radši obětuji oba rukávy košile. Pak se znovu pustím do prohledávání podzemní herny.
Tři spojené místnosti.
V první z nich karetní stoly a kulečník. Ve druhé velká šmajchlpostel. Ve třetí ring pro bahenní zápasy a podobná zvěrstva. Teda, kdysi tu stály. Dnes dobře rozeznávám místa, ale postel je zbavena matrací, stolky rozebrané nebo rozbité a z ringu někdo ukradl provazy a podušky, zůstala jen vyznačená plošina. Nezůstalo tu nic, i když kdysi tu byly i bary s pitím, spousta drog, hosté, štětky a samozřejmě nějaký ten osobní strážce…
Tolik lidí.
Pod zemí.
Jak asi zajištovali vzduch?
„Mají tu větrací šachty,“ zachrčí Gun.
„Ty parchante stará, seš vzhůru? Díky Slunci!“
„To mi připomíná, jak jsme –“
„Ne, Gune, žádné historky. Koukej mi ukázat, kde jsou ty šachty.“
Mon
Policejní stanice připomíná věznici: holé betonové bloky, strážní stříšky s kulomety, kolem prázdný prostor pro případ, že by policisté museli čelit útoku. Miciina stopa se táhne přímo k hlavnímu vchodu.
Zarazím se o mříže u vchodu.
„Co chcete?“ ptá se strážník na druhé straně neprůstřelného skla.
Beze slova mu ukážu průkaz. Už se chová uctivěji: „Co mám hlásit veliteli, pane?“
„Nic. Prostě otevři.“
Poslechne. Namířím si to napříč rušnou kancelářskou budovou. Miciina stopa se potácí od stolu ke stolu, od jednoho datlujícího policisty ke druhému, ale já jdu rovnou k cíli – ke schodům na druhé straně místnosti. Cestu mi zastoupí detektiv v neprůstřelné vestě. Jako by tu stál na stráži.
„Kam jdete?“ zeptá se.
„Jsem Rytíř. Uhni.“
Znejistí. „Rytíř?“
„Uhni!“ zařvu na něj.
Zaváhá, ale neustoupí. Už nás sledují všechny hlavy v místnosti.
„Musím vidět –“
Strčím mu před oči průkaz. Svět pořád vnímám v negativu, pořád třímám moc, mohl bych poldu srazit k zemi, bylo by to tak –
Dveře za ním se otevřou a odhalí mohutného holohlavého muže. Košili má rozhalenou, ale pod strništěm chlupů sotva zahlédnu kousek holé kůže. Medvěd?
„Uhni – Jame,“ vyzve hlídače. Změří si mě pohledem a prohlédne si průkaz. „Sun – Hrdina?“ přečte jméno mého mrtvého bratra-dvojčete.
„Uhněte.“
„Kam – jdete?“
„Sleduji stopu, veliteli, uhněte!“
Černobílé vidění kolísá. Mám strach mrknout, aby nezmizelo navždy.
„Hm. Tohle je – moje stanice. Nikoho nenechám – jen tak se tu –“
„Protože máte co skrývat. Kliďte se mi z cesty!“
„Ne,“ řekne Medvěd.
Kdo má zbraň, je připravený zabít, proto s sebou žádné nenosím. A je to dobře, jinak bych na Medvěda už mířil. Místo toho ho kopnu mezi nohy. Spíš se o to pokusím, Medvěd se zkroutí, takže ho zasáhnu jen do stehna. Čistá brutální síla kopu ho stejně srazí k zemi.
Polije mě mráz – cítím, že jsem se ocitl v obrovském nebezpečí, a ani se nemusím ohlížet, abych věděl, že na mě celá stanice míří zbraněmi.
Ještě pořád vidím černobíle.
„Veliteli,“ zašeptám, „okamžitě mi uhněte z cesty, nebo tu dojde k masakru. Naposledy vám připomínám, že jsem Rytíř. Sun Hrdina! Muž, který rozbil revoluci! Vážně si myslíte, že mě můžete zastavit?“
Zvedne se, zamručí a uhne mi z cesty.
Stopy stoupají po schodišti vzhůru. Následuji je do prvního patra, do dlouhé chodby plné kanceláří a až do zasedací místnosti s obrovským oválným stolem uprostřed.
Na jeho konci sedí Brad.
Zestárl. Tvář mu brázdí vrásky, které zakrývá pěstěným plnovousem. Vlasy má dandyovsky nagelované, přes bílou košili přehozenou fešáckou šálu. Kolem postávají tři muži v černých sakách zapírajících jakékoliv švy, límce, okraje – jenom posilují jejich vzhled chodícího kvádru. V rohu, hned vedle rozpínající se pokojové květiny, se krčí polonahá Mici a snaží se zakrýt blůzou rozervanou do cárů.
Svět blikne jako rozbitá žárovka a vrátí se mu barvy. Je to tak nečekané, že skoro zavrávorám, jen silou vůle si udržím pevný postoj. Za sebou cítím Medvědovu mohutnou postavu, jsem si jistý, že drží tasenou zbraň.
Zamířím k Mici. Shodím bundu, abych ji měl do čeho zakrýt, ale ona se vtiskne do květiny, jako by se v jejích listech mohla skrýt. Brad se rozesměje. Parchant jeden, čím si ji ochočil tentokrát?
Promluvím jako první: „Tak ty ses dal k policii, Bradě? Docela ironie, nemyslíš? Z dealera ochránce lidu.“
„Však víš, jak veliké mám srdce, Mone,“ usměje se.
„Beru Mici s sebou,“ oznámím.
„Myslím, že s tebou nechce.“
Oba se na ni podíváme. Zírá na mě svýma hnědýma očima zamlženýma pouzdrem šílenství a vrtí hlavou, ne, nikam nejdu.
Sklopím oči.
„Vidíš?“ vysměje se mi Brad.
Nenechám se vyvést z míry.
„Co máš v plánu, Bradě?“ zeptám se.
„V plánu? Nerozumím ti.“
„Ale jistěže mi rozumíš. Vím, že máš novou drogu. Dream.“
„Slyšel jsem o ní, ano,“ přikývne. „Dokonce jsem si pár vzorků koupil. Chceš ochutnat?“
Ochutnat? Ne, nejsem blázen… i když by to bylo zajímavé, vidět vlastní sny. Kam tě jen zasáhnout, ty parchante?
„Zdalipak víš, kde je teď Border?“ napadne mě.
„Kdopak je Border?“
„Proč mi zkoušíš lhát?“
„Tobě, Mone? K čemu by mi to bylo. Jsi přece Rytíř. Vidíš mi do hlavy. Nebo ne?“
On to ví! Ví, že bez drog nemám žádné schopnosti! A pokud to ví, chytl mě do pasti! Jsem sám, obklopený po zuby ozbrojeným komandem…
Rozhodnu se blafovat: zamířím přímo k němu, chci mu vzít hlavu do dlaní a tvářit se, že vím, co dělám, ale jeho strážci mi vstoupí do cesty.
„Bradě,“ oslovím svého starého dealera, „řekni jim, ať uhnou. Nebo to nebude hezké.“
„Ale no tak, Mone. Přece bys je nezabil? Možná jsi Rytíř… ale v srdcí jsi pořád tím feťákem z Kotle, který by nezkřivil křídlo mouše, pokud by si nebyl jistý, že je to ta nejzlejší moucha na světě. Takže ne, neuhnou.“
„Tak jim zlámu ruce.“
„A potom? Zatkneš mě? Za co?“
„Já nepotřebuji důvod!“
„Rytíři nepotřebují důvod. Mon ano.“
„Pašuješ drogy!“
„Jaké drogy?“
„Dream! Vzal jsi dream, rozšířil ho po Kotli a pak začal využívat –“
„Nevím, o čem to mluvíš.“
Zarazím se. Copak skutečně…? Ale Mici… Musí v tom mít prsty, kdo jiný, musí!
Naposledy se ohlédnu po Mici a pak se otočím k odchodu. Na schodech mě ještě dohoní jeho hlas.
„Zase se stav, Mone! Můžeme spolu kouknout na fotbal!“ Usednu za volant a složím hlavu do dlaní, když tu zapraská palubní vysílačka.
„Příjem,“ ohlásím se.
„Mone,“ řekne mi Klara. „V Kotli probíhá další rebelie. Míří tam Lurk.“
Lurk
Serou mě.
Serou mě s těmi svými sedmikráskami a s výkřik míru a prázdnými sliby o svobodě. Serou mě, jak procházejí ulicí a nerozbijou jedinou výlohu. Sere mě, že můj šestý smysl, který vycítí jakoukoliv hrozbu, drží hubu. Sere mě, že nikdo z nich nemá zbraně.
„ROZEJDĚTE SE!“ zahulákám do megafonu.
„BORDER DEN. BORDER DEN!“ skanduje dav, zatímco prochází ulicemi Kotle. „BORDER DEN, BORDER DEN!“
„POKUD SE NEROZEJDETE, BUDE PROTI VÁM POUŽITO NÁSILÍ!“ varuji je.
Za mým autem stojí čtyři dodávky speciálních jednotek určených k pacifikaci davu. Není jich mnoho, ale jsou po zuby vyzbrojení a vycvičení nebrat si servítky. Ještě pamatují doby, kdy na ně z každého okna Kotle čouhala hlaveň samopalu – ne, ty nebudu muset nutit mířit na hlavu.
„Tribun pro lid, ne pro stát!“ zaječí někdo v davu.
„LID, NE STÁT! LID, NE STÁT!“ skanduje zbytek.
Co by asi udělal Sun? Vyhlédl by si ty, kteří už v minulosti zabíjeli, a potom provedl čistou práci kata. Ale to se speciálama není možné, oni nevidí do lidí tak jako Rytíři.
Vezmu si megafon a vystoupím z auta, abych nemusel poslouchat Klářino hudrování zaznívající z palubní vysílačky. „Tohle je vaše poslední šance!“ varuji dav.
„Lurku!“ zazní nade mnou, a když zvednu hlavu, nestačím věřit svým očím. Z větrací šachty na mě čučí Leo.
„Co tam do prdele děláš?“ zařvu.
„To víš, není nad to nadýchat se čerstvýho smogu!“ zašklebí se. „Nemohl bys nás nějak dostat dolů? Hned za mnou je Gun.“
„Tak skoč,“ usměji se.
„Zbláznil ses?“
„Chytím tě.“
„Tohle není blbá romantická komedie, nebudu ti skákat do náručí, rozplácnem se na betonu jako přejetí slimáci!“
„Leo, kruci! Fakt si myslíš, že bych tě chytal do náručí?“
„Tak dobře. Ale snaž se, jo.“
Vysouká se z větrací šachty po hlavě a já ho zachytím asi v polovině pádu. Když je metr nad zemí, tak ho pustím, ať si to taky trochu užije. Jeho nadávek si nevšímám, z trubky už čumí Gun.
„Nazdar Lurku!“ pozdraví mě. „Máš tu párty?“
„Přidej se,“ vyzvu ho a naložím s ním stejně jako s Leem. Kapitán se ho solidárně pokusí zachytit a skutečně se oba rozplácnou na zemi. Ach, jaký roztomilý páreček kreténů.
Leo
„Jak jste se tam dostali?“ zazubí se na mě Lurk.
„Chytli nás do pasti,“ povzdechnu si. „Šli jsme se podívat do Masakrbaru. Přepadli nás, vyhodili do vzduchu strop a pohřbili nás v podzemí. Ven jsme se dostali ventilační šachtou.“
Šíře jeho úděsu mě vyděsí – jako by z něho slezla všechna kůže a zůstala jen lebka.
„To znamená útok na účastníka ozbrojených složek City,“ zašeptá.
„Gune,“ zamumlám koutkem úst, „jaké je adekvátní odvetné opatření na útok na člena ozbrojených složek City?“
Holohlavý pistolník si povzdechne: „Najdi a znič. Využij všechny dostupné prostředky agrese.“
Lurk pozvedne megafon: „Zaútočili jste na policisty City! Reakce na takovou zradu je zřejmá. Vydejte mi viníky, nebo zhyňte spolu s nimi!“
Tasí pistoli a rozhodně neočekává, že mu někoho vydají, chce si prostě zastřílet. Bojím se, že Rytíř zodpovědný za pořádek v této části City není zrovna příčetný.
Jenomže pořád je to Rytíř, stojí nad zákonem. Speciálové na rozkaz svého kapitána namíří a odjistí zbraně.
Gun mě popadne za ruku: „Stojíme jim v cestě.“
„Lurku!“ zakřičím. „Nemají zbraně, pouze květiny. Nedělej to!“
Jenom se usměje…
Mon
Do ulic se snáší déšť, kryje rozstřílená těla. Není jich mnoho, ale jsou.
„Stříleli jsme do nohou,“ vysvětlil mi kapitán speciálních jednotek. „Lurk ne. Pronásledoval je jako naprostý šílenec. Je někde v Kotli, pane. My se stáhli, hned jak se dav rozpadl.“
„Kde je, Kláro?“ šeptám do vysílačky.
„Nevím,“ odpoví mi. „Nemůžu ho najít.“
„Neměli žádné zbraně. Copak se už dokonale zbláznil?“
„Já nevím.“
„Musíme ho zastavit.“
„Jak?“
„Jakkoliv.“
Takhle nikdy nemůžeme vyhrát.
„Kláro?“
„Ano?“
„Vrať se na základnu. Já zůstanu v Kotli, dokud nenajdu Lurka – anebo dokud nenajdu odpovědi.“
Ještě jednou zahodím slupku Suna Hrdiny. Stanu se Monem Hero: vychrtlým feťákem se špinavými vlasy.
Je čas navštívit staré přátele.
Klara
Rytíři mají ve společnosti výjimečné postavení. Nezodpovídají se světské moci. To nás ale od maléru neuchrání. Jak by taky mohlo. Město obletělo video Lurka střílejícího do lidí držících květiny. Jako Rytíř se sice nezodpovídá světskému soudu, ale pořád se zodpovídá Velmistrům.
„Tak ještě jednou,“ zopakuje Farby MacLoad, titulem Velmistr střelec. „Co tě opravňovalo střílet do lidí jen tak?“
„Pořádali nepovolené demonstrace. Odmítali se rozejít. Část z nich zaútočila na příslušníka ozbrojených složek státu. Odmítli mi vydat viníky.“
„Jak víš, že to byli jejich lidi?“
„Za tím vším stojí Brad, pašerák drog,“ ozvu se.
„Jak to víte?“
„Sun ho viděl.“
„A kde je Sun?“
„Rozhodl se infiltrovat organizaci. Je v Kotli.“
„A je úspěšný?“
„Nevíme. Za poslední týden od něj nemáme žádné zprávy.“ Farby se ušklíbne. „Lurku… víš, že prezident Major tě má rád?“
„Jo,“ ušklíbne se Lurk. „Známe se.“
„A stejně mi řekl, že chce tvoji hlavu na podnose. Střílet do bezbranných lidí. A navíc se proslýchá, že v Pevnosti držíte merchanta z rodiny Borderů a dokonce jste ho i mučili!“
„Jenom jsem ho trochu poškádlil, Velmistře,“ odpoví Lurk. „To kurva doufám! Protože prezident Major ho chce mít na svobodě!“
„Je jedním z hlavních podezřelých.“
„V tom případě prokažte, že s tím má něco společného! Kláro, vezmi ho k Orákulu. A ty, Lurku… měli bychom tě prohlásit za nepříčetného a exemplárně popravit. Ale tím bychom si veřejný obrázek příliš nevylepšili. Proto ti dám ještě jednu šanci. Poslední. Prokaž, že ti lidi tam venku plánovali státní převrat nebo něco podobného. Jinak tvoje hlava půjde na špalek.“
Mon
„Čekal jsem, kdy přijdeš,“ zašeptám.
Už druhým týdnem se schovávám v mechanické dílně pilotky Vážky a vytrubuji do světa novinu, že Mon Hero je zpátky v Kotli. Hledám staré známé. Šel jsem se podívat do kostela za svým mentorem Starým a jeho schovankou Eleonorou. V podzemí jsem potkal Firea, ohnivého démona s dobrosrdečným komplexem. Zakouřil jsem si s vychrtlým feťákem Ranařem – prodal by mě za pytlík mentolek. Navštívil jsem knihovnici a svoji učitelku tance Bergamot. Vyptávám se. Hledám. A nad hlavou se mi vznáší dream; uslzená střecha City je provoněná sny.
Mici mě pohladí po tváři. Vypadá lépe, než když jsem ji viděl naposledy. Je čistě umytá, nalíčená, má vyžehlené vlasy, nové oblečení, minisukni, blůzku, síťované rukavice ukrývající rozpíchaná zápěstí. Vypadá jako dětská prostitutka. Políbí mě, teple a vášnivě, ale já odvrátím tvář.
„Poslal tě za mnou?“ zeptám se.
„Ano.“
„Proč?“
„Ze stejného důvodu jako vždycky. Chce tě na svoji stranu.“
„Přece není tak naivní…“
„Mone, ty to nechápeš. Brad je pořád Brad. Je to hráč. Jde mu o peníze a o moc, ale ne pro peníze a pro moc, ale pro hru samotnou. Vyrostl. Už nedělá poslíčka ostatním. Nepracuje pro nikoho kromě sebe. A rozhodl se spasit svět.“
„Cože?“
„Brad je proletáři, tak jako já, tak jako kdysi ty. Sere ho, jak s námi všichni mávají. Rozhod se to změnit. Rozhod se dokončit to, co Šaman začal, a dát lidu tribuna, jakého si zaslouží.“
„A jakého tribuna si lidé zaslouží?“
„Takového, který mu bude naslouchat a bude se skutečně snažit prosadit jeho zájmy. Takového, který bude zvolen lidem a pro lid a ne mocnými tam nahoře pro mocné tam nahoře.“
Za jejími slovy cítím Brada; Mici by takhle nikdy nemluvila.
„A Border bude takový tribun?“
„Jistě!“ vykřikne Mici.
„Vážně? Co o Borderovi vlastně víš? Odkud je?“
Ztuhne jí úsměv. „Nevím. Je to důležité?“
„To řekni ty mně. Má ženu? Děti? Rodinu?“
„Já –“
„Na co by Brad potřeboval dream, kdyby mu šlo o dobro lidu? Je to nástroj, kterým –“
„Myslíš tohle?“ přeruší mě Mici. Z kapsy vybalí malou ruličku fialového prášku.
„To je dream?“ zeptám se jí.
Přikývne. „Brad chtěl, abych ti nějaký přinesla. Říkal, že ho budeš chtít vyzkoušet. Bez toho prý nebude tvé porozumění úplné.“
Zarazím se. Má pravdu. Jak mám rozumět svým lidem, když nevím, s čím bojují? Ale copak se mám… Ne, to by byla hloupost, nevím, co se může stát a – Ale vidět svoje sny…
Máš strach? zeptá se mě Sun.
Jistěže mám strach. Kdysi jsem v tom jel.
Možná bys to neměl dělat.
Možná… Co bys udělal ty, bráško?
Ani bych se toho nedotkl.
Vidíš, tak jdi do prdele. Já nejsem ty.
„Dohlídneš na mě?“ poprosím.
„Neboj. Když sníš, tak jsi klidný jako beránek.“
„Řekni to mým nočním můrám.“
Nemám rád injekční stříkačky, navíc jsem dlouho nic nebral. Raději prášek šňupnu a vetřu si do nosních dírek zbytky. Vzpomínám…
Vzpomínám na den, kdy jsem zastřelil Sunova vraha a zachránil Lurkovi život, den, kdy jsme odhalili Šamana a zastavili revoluci. Stál jsem na střeše Senátu a vzhlížel k nebesům a z oblohy na mě shlíželo Slunce. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl na vlastní oči.
Teď na mě shlíží znovu a svět kolem není šedivý a vlhký, naopak, hřeje a září svým vnitřním jasem, v němž se perlí úsměvy lidí okolo. A jsou tu písečné pláže a mořské vlny a lesy rozprostírající se donekonečna, je tu vůně smrků a borovic, doteky listí, zvířata, psi a kočky, kozy a krávy, jsou tady rodiny s dětmi, které pobíhají a smějí se, a nikde žádné zbraně, žádní policisté, žádné gangy.
Lidé si pomáhají.
„Je tohle Ráj?“ zašeptám.
„Ano, Mone,“ usměje se Brad. „Tohle je Ráj.“
Klara
Posadím Bordera na zadní sedačku auta. Je nadopovaný sedativy, aby necítil bolest. Lurk čeká, až odjedu. Vypadá zamyšleně.
Zkusím ho uklidnit: „Jestli Border něco ví, Orákulum to z něj dostane.“
„Nic neví,“ řekne Lurk.
„Jak to –“
„Kdyby věděl, už by mi to řekl.“
„Takže je“ nedokážu to dokončit.
„Ano, je nevinný, jestli ti jde o tohle.“
„To říkáš jen tak?“ zakřičím na něho.
„Jak jinak bych to měl říkat? Měl bych se snad omlouvat, že jsem dělal svoji práci? Každý den bojuji, aby se tohle město nerozpadlo na kousky. Nemůžu se omlouvat za každého nevinného, který se mi připlete do cesty. Border není první.“
„Lurku, ale tys ho nemusel mučit. Mohli jsme to dělat jinak od samého začátku.“
„Vložit mu do hlavy mentální sondu a vystavit ho nátlaku sadistického empatika? Bylo by to snad milosrdnější? No tak. Jediný rozdíl je v tom, že po mém zákroku na něm zůstaly viditelné stopy. Tak si nehraj na neviňátko, Kláro. My všichni jsme vrazi. Vychovali nás tak.“
Sklopím oči. „Patříme spíš na bitevní pole,“ zašeptám. „Tohle je bitevní pole. Vítej v City.“
„Co teď uděláš? Pokud Border nic neví.“
„Půjdu za Medvědem a zjistím, kde je Brad.“
„Medvěd je mrtvý.“
„Cože?“
„Leo a Gun. Vyřídili si to s ním po svém. Byl to zkorumpovaný polda a takové ti dva obzvlášť nesnášejí.“
Zakleje.
„Taky ti mám od nich vyřídit vzkaz,“ dodám.
„Jaký?“
„Až příště půjdeš do Kotle, neber si s sebou zbraň. Já bych Lea citovala: Jedinej, kdo může tenhle zasranej bordel roztřískat na sračky, jsem já.“
Uchechtne se. „Kdo by to do našeho kapitánka řek. Takovej to bejval slaboch. Slyšelas ho už někdy mluvit takhle?“
„Ne, neslyšela. Lurku, i když jsi Rytíř – budeš stát proti Gunovi. Gun nikdy nemine. A jestli tě zastřelí, dost možná mu to projde.“
„Já vím.“
„Tak co budeš dělat?“
„To co vždycky. Bojovat.“
Lurk
Prodej drog v Kotli neprobíhá na ulicích, na to je tu příliš mnoho feťáků. Dealeři si nemusejí shánět klientelu, klientela shání je, a tak kralují přeplněným barům, starým továrnám, kovárnám a squatům. Někteří Rytíři by je dokázali vycítit, ale mé schopnosti byly vždycky spíše… ech, řekněme agresivnější podstaty.
„Probuď svůj vztek,“ říkali mi Cvičitelé v Templu. Ani netušíte, jak je to dnes snadné. Proniká mi každou buňkou těla. Celý svět je hromada sraček. Proč bych se měl cítit vinen, že ho chci vyčistit?
Přesto kruciátu začnu poklidně: ukradnu auto. Svoje musím nechat mimo Kotel, přitahuje příliš mnoho pozornosti, vezmu si jenom výzbroj. Zaparkuji na ulici poblíž Náměstí Míru, zapadnu hluboko do sedačky a čekám, kdo mě zaujme. Třeba támhleta maminka s kočárkem a kérkami po celém těle. Kam by si to asi mohla namířit? No jistě, do hospody, zapadne do ní už po druhém bloku. Pozoruji ji oknem. Moje intuice mě nezklamala – ženská míří rovnou za starým námořníkem. Posune mu dopisní obálku a on jí na oplátku věnuje dárkový balíček. Jak estetické.
Sotva otevřu dveře, celý bar ztuhne. Poznali mě. Jak by taky ne, v Kotli jsem jasná persona non grata.
Tasím pistoli.
„Ty,“ řeknu Námořníkovi, „pojď sem.“
Ani sé nehne. Chvíli přemýšlím, jestli mám zastřelit tu feťačku, ale dealerovi by na ní sotva záleželo. Radši vpálím kulku do stolu a kochám se, jak všichni v baru nadskočí. Vytáhnou zbraně? Ne, čekají. Znají mě, ruce mám zbrocené krví tisíců… a tak dále.
Námořník se velice pomalu vydá ke mně. Přitom rukou zajíždí za opasek kalhot. Můj šestý smysl zablikotá.
„Zkus to,“ vyzvu ho. „Prosím. Dej mi záminku všechny vás postřílet.“
Rozmyslí si to. Když dojde až ke mně, pomalu vycouvám a naznačuji, ať mě následuje. Pak už sedí za volantem auta a odváží mě. Dal jsem mu na vybranou: buď mě hned zaveze na místo, odkud bere drogy, nebo ho zmasakruji takovým způsobem, že se z toho bulvární plátky poserou nadšením.
Má cesta vede k dalším dvěma hlavounům. První sídlí v kině mimo Kotel, druhý v kotelním přístavu.
Kino utopím v krvi. Přístav dopadne mnohem lépe, oddělám jenom pár osobních strážců a pak si trochu pohraji s holohlavým tlusťochem, který jednou za měsíc přijímá dodávky dreamu. Ještě si od holohlavce vyžádám seznam všech dealerů a nakonec skladiště vyhodím do vzduchu i se všemi zajatci.
Pokračuji od jednoho dealera k druhému. Zabíjím.
Když opustím doupě šestého z nich, přivítá mě zástup lidí. V jejich čele stojí Leo.
„Co tu děláš, Lurku?“ houkne na mě.
Nemám důvod mu odpovídat. To já mám pokládat otázky! Jsem Rytíř, ty jenom blbej polda!
„Co má tohle znamenat?“ zakřičím.
„Copak ti Klara nevyřídila vzkaz?“
„Víš, co mi můžeš. Uhnout z cesty.“
„Nebo?“
Chci tasit, takový pohyb trvá zlomek sekundy, ale v ten okamžik se můj šestý smysl zblázní, kolem ucha mi profrčí kulka a vyrve do asfaltu díru jako pěst.
„Nemysli si, že se netrefil,“ zašeptá Leo. „Gun přesně ví, kam střílí.“
„Právě sis podepsal rozsudek smrti, kapitáne,“ varuji ho.
„Vážně?“ ušklíbne se. „Do toho.“
Mám nutkání to zkusit… ale kdesi nade mnou je Gun a svírá sniperku.
„Jsem král Kotle,“ řekne mi Leo, „a nikoho nenechám, aby si dobíral moje poddané. Jestli si chceš vybíjet zlost, budiž, ale dělej to na těch, kdo si to zaslouží. Chceš Brada? Můžu ti říct, kde sídlí.“
„Vím, kde sídlí,“ odseknu. „V Medvědově kanclu.“
„Skutečně? Tak se tam stav. Najdeš prázdnou policejní stanici. Brad není tak hloupý, aby zůstal na místě, kde se o něm ví. Jenže já mám spoustu uší a očí. Tyhle všechny,“ rozpřáhne ruce.
„Proč si pro něj nedojdeš sám? Zabil ti ženu.“
„Máš pravdu, zabil mi ženu a já jsem na něj za to pěkně nasranej. Ale nejsem nasranej Rytíř. Ty ano.“
„Vždycky jsi byl zbabělec,“ odplivnu si.
„Jo, to byl,“ zasměje se. „A tys byl vždýcky kretén. Každej jsme holt nějakej.“
Tentokrát se skoro zvládnu dotknout zbraně, než mi kulka olízne rameno.
Leo popadne vysílačku: „Gune? Příště miř na hlavu.“ Pak na mě vyzývavě pohlédne: „Máš vztek. To chápu. Jdi si ho vybít někam, kde to má smysl. Tihle lidé nic neudělali.“
„Všichni jste stejná verbež,“ odseknu.
„Možná,“ odpoví. „Asi proto budeme stát při sobě.“
Mon
„Mici, proč se mračíš?“ zašeptám.
Stojí za Bradem a v očích se jí třpytí slzy. Je to tak podivné, proč by měla plakat, vždyť je tu tak krásně? Potom zmizí, ale místo ní se objeví stovky nových tváří a všechny jsou tak šťastné…
Probírat se začnu až připoutaný k lůžku v neznámém pokoji. Není to hned, vosk vizí musí pomalu skanout z plamene snů do tupého krápníku reality, jemuž vévodí můj úhlavní nepřítel.
„Ty parchante,“ zamumlám na uvítanou.
„Copak jsi viděl?“
„Proč to chceš vědět?“
„Jsem zvědavý.“
„Viděl jsem Slunce. Slunce a stromy a spokojené lidi.“
„To je krásné.“
„Proč jsi mě už nezabil. Chceš mě mučit?“
„Ty jsi tak naivní, Mone. Chci si jenom promluvit.“
„K tomu jsi mě nemusel spoutat,“ zaškubu koženými opasky. „Ale ano. Když se rozrušíš, býváš impulzivní.“
„Jak je na tom Mici?“
„Je v pořádku. Sní si svůj dokonalý sen.“
„Proč jí to děláš, Bradě?“
„Co jí dělám? Starám se o ni, i když bych nemusel.“
„Chováš se k ní jako k děvce, Bradě.“
„Je to děvka.“
„Která tě milovala! Kterou jsi miloval i ty.“
„Ano, kdysi. Nesnaž se mi sahat do svědomí, nemáš šanci na úspěch.“
„Protože žádné nemáš.“
„Ne. Protože jsem srovnaný se vším, co jsem kdy udělal.“
„V tom případě musíš být psychopat.“
„Nebo tomu prostě věřím.“
„Nevěříš.“
Rozhodí ruce. „Proč jsi tak tvrdohlavý? Copak nevidíš, o co se snažím? Zrovna ty bys to měl ocenit.“
„Snažíš se získat ještě větší moc.“
„Ne. Snažím se pomoci lidem.“
„Tak na co jim potřebuješ dávat dream?“
Zamračí se. „Aby si uvědomili, co je pro ně skutečně důležité. Tak jako ty. Co jsi mi řekl, mě naplnilo nadějí.“
„Jakou nadějí?“
„Že bychom mohli sdílet stejný sen. Potřebuji tě, Mone.“
„Nebudu ti dělat krysu.“
„Já nechci, abys mi dělal krysu. Chci, abys mi dělal strážce.“
Zalapám po dechu. „Musel ses zbláznit.“
„Ne. Prostě tě mám rád.“
„Blbost, Bradě. Nenávidíš mě za to, že jsem tě před dvěma lety zastavil.“
„To je za námi, Mone. Oba jsme od té doby ušli dlouhou cestu.“
„Povídej. Jakou cestu jsi ušel? Co jsi dělal po tom, co Šaman padl a tys přišel o všechno?“
„Ne o všechno. Nebyl jsem tak hloupý, abych všechny své prostředky ponechal v Kotli. Vždycky jsem měl ústupovou cestu. Nebudu ti lhát, nejdřív jsem dělal to, co kdysi. Pašoval drogy. Dream pro mě tehdy byl žhavá novinka. Měl jsem s ním nebývalé úspěchy. A pak jsem potkal Bordera. Líbil by se ti, Mone.“
„Nelíbil.“
„To nechápu. Je totiž stejný blázen jako ty. Stejný vizionář. Stejný snílek. Dal jsem mu ochutnat dream. A víš, co viděl, Mone? Totéž co ty.“
Lurk
Před dvěma lety sídlil Brad v podzemí velkého mrakodrapu. Vybudoval si tam celý bunkr o několika patrech, do něhož usídlil rodiny svých nejvěrnějších. Sám pobýval v kutlochu na dně. Myslel si, že by v něm přestál i nálet.
Nakonec jeho rezidenci zničili tři muži: Leo, Gun a Mon.
Tentokrát si za sídlo zvolil bývalé muzeum v 693. čtvrti. Kdysi se tu vystavovaly archeologické nálezy ze světa před Pohromou, fragmenty technologií, jejichž studium inspirovalo vynalezení (či spíše znovuobjevení) televize, rádia, počítačů, aut, vlaků a řady dalších samozřejmostí. Ale City nikdy nemělo peníze, které by investovalo do kultury. Krátce tu fungovalo divadlo, škola, koncertní síň a teď už tu rok není nic, dokud budovu někdo neodkoupí a nepostaví na jejím místě továrnu, bytovku nebo obchodní centrum.
Předpokládám, že před vchodem i uvnitř mají kamery, ale moc mi na tom nezáleží. Zaparkuji přímo před vstupními schody, obléknu si neprůstřelnou vestu a vybavím se brokovnicí, granátometem, několika příručními granáty a samopalem. Než se vydám na cestu, píchnu si dávku weaponu.
Svět ztratí barvy, ale získá odstíny. Černá a bílá v tisíci variantách. Všechno se zpomalí. Kolem mě prolétá moucha; vnímám fáze pohybu jejích křídel. Cítím, jak muzeum tepe životem. Vím, kde bije které srdce.
Rozstřelím zámek a vejdu. Dvojité dveře, vstupní hala. Z kamrlíku, kde se kdysi prodávaly lístky, vyběhnou ozbrojenci. Přivítám je salvou, přebiju, zamířím po schodech nahoru.
Šestý smysl vykřikne, vystřelím nad sebe. Vidím broky, jak se rozptylují vzduchem, cítím je trhat maso, chutnám stříkající krev. A znova a znova, krok za krokem, pomalu, neomylně, jsou tak směšní, tihle lidé, padají jeden za druhým. Drží pokročilé mašinkvéry, policejní zbraně, vsadil bych se, že všechny z Medvědových skladů. V jednu chvíli chodbu doslova ucpou kulkami, tak na ně použiji granátomet. Zasáhnu nosný sloup, čtvrt patra nade mnou se propadne.
Čtrnáct mrtvých, slušná garda, Brad to vždycky táhl ve velkém. Ale co je mu to platné. Už jsem ve třetím patře, v rozlehlé obrazárně, a v jejím středu tepe srdce obrovské jako Slunce. „Tak tady jsi!“ zakřičím na Mona přes půl sálu.
„Jdi pryč, Lurku!“ odpoví. Tvář má zrůzněnou duševní bolestí, každou chvíli jí cukne svalová křeč.
„Věděl jsem, že tě drogy zase dostanou!“ odfrknu si.
„Tak to není.“
„Tak jak tedy? Co tady děláš?“
„Musíš toho nechat, Lurku!“
„Čeho?“
„Zabíjení!“
„Proč?“
„Není to správné!“ Dojdu až k němu. Je pohublý, oči má propadlé, nevyspalé, a hlavně se šklebí, jako by ho bolelo břicho, i když jak ho znám, je to spíš výraz duševního utrpení.
„Vidíš, v tomhle se od Suna hrozně lišíš,“ řeknu. „Sun chápal, že zabíjet vrahy je správné. Protože pokud to neuděláš, tak na tvých rukou ulpí krev všech těch, které ještě zabijí.“ Poprvé se mu v očích zablesknou čepele. „Tím chceš říct, že bych tě měl zabít?“
„Nevím, to mi řekni ty,“ zasyčím mu do obličeje. „Podívej se mi do srdce a řekni: jsem špatný? Jenže to ty nedokážeš. Protože nejsi Rytíř. Jsi stěží mizerná atrapa.“
Nevšímá si mých urážek. „Asi nevěřím ve tvůj černobílý svět,“ řekne. „Lidé jsou víc než jenom dobří a zlí.“
„Ať jsou nebo ne, co na tom záleží? Pro mě je důležité jediné: jestli vraha nechám běžet, zabije někoho dalšího?“
„Vážně? Všichni ti lidé s květinami… zastřelili by někoho? Tak řekni!“
„Doprdele práce, Mone, ty jsi tak zasraně naivní! Jistě že ano! Kdybys je, mohl vidět… všichni byli prohnilí až do základů. Darebáci, feťáci, zloději a vrazi! Většina z nich už někoho zabila!“
„Protože neměla na vybranou! Narodili se v Kotli! Když nejsi schopný zabít, tak se dospělosti nedožiješ! Víš, kdy jsem poprvé zabil člověka? Ve dvanácti letech! Co s tím teď uděláš, Lurku, zastřelíš mě?“
„Ti lidi tam venku –“
„– se pokusili něco změnit! Rozhodli se být lepšími, než jsou! Než aby šli do boje se zbraní v ruce, zkusili to mírovou cestou! A tys je za to pozabíjel! Chladnokrevně jsi je postřílel! Ranami do zad! A pak mi tu chceš kázat o dobru a zlu?“
„Co bys dělal ty?“ zkusím to naposledy po dobrém. „Nechal bys je dál pochodovat v dešti?“
„Ano. Komu by to ublížilo?“
„Systému! Narušilo by to status quo. Porušovali zákon. A pokud můžeš porušit jeden zákon, můžeš porušit i druhý. Nekázeň se šíří jako virus. Co kdyby skutečně uspěli? Co kdyby získali svého tribuna lidu, který by mohl vetovat nařízení Senátu? Co si myslíš, že by se stalo?“
„Lid by získal zástupce, jakého si zaslouží!“
„Lid by nezískal ani hovno. Zato Brad by se dostal do politiky. Jako šedá eminence by mohl ovlivňovat rozhodování o celém City. Drží Bordera za koule, nevidíš? Je jeho portmonka! Border si dokonce myslí, že to Brad nechal zabít posledního tribuna! Neví to. Ale myslí si to! Celý ten nápad s volbou lidu. K čemu by to bylo dobré? Aby si sami a dobrovolně zvolili do vlády mafiána? Možná si krátkodobě polepší, ale dlouhodobě to nepřinese nic než zkázu!“
Mon vypadá trochu vyděšeně; v hlavě mu bouří myšlenky, skoro můžu cítit jejich podobu.
„Mají na to právo,“ zašeptá.
„U Slunce, to už jsi tak sjetej?“,
„Mají právo rozhodovat o svých životech. I kdyby měli udělat špatné rozhodnutí.“
„Ztrácím s tebou čas. Kde je Brad?“
„Pryč.“
„Kde?!“
„Nevím. Utekl, sotva jsi zaútočil. Neřekl kam. Prý si mě znovu najde.“
„Dobře, tak si počkáme, až to udělá. Do té doby se od tebe nehnu.“
Doufám, že si Brad pospíší, jinak najde leda dvě stydnoucí mrtvoly.
Mon
Jmenuje se Achill Stars. Je to jeden z dealerů dreamu, drogu prodává ve starožitnictví přímo v obchodním centru.
Dav ho doslova roztrhal na kusy. Naštěstí ho nejdřív ubodal k smrti. Nahrnulo se k němu snad půl tisíce feťáků. Některým prodával, některé vyhazoval. Nakonec se všichni semkli dohromady a vzali obchod útokem. Spoustu jich postřílel, ale feťáky to nezajímalo. Potřebovali drogu. Potřebovali snít.
Lurk zpřetrhal dodávky dreamu, eliminoval jeho zásoby. Kotel pocítil akutní nedostatek drogy. Nikomu nestačily alternativy. Když se jednou dotkneš svých snů, už se jich nedokážeš vzdát.
A tak je Kotel zase jednou v plamenech.
Odložím dalekohled a otočím se k Lurkovi. Oba se skrýváme na půdě jednoho mrakodrapu, v mém starém squatu.
„Už to nevydržím,“ oznámím.
„Co chceš dělat?“
„Musíme je zastavit!“
„Jak?“ usměje se. „Věř mi, tohle jsem už zažil. Nejlepší bude nechat je požrat se navzájem.“
„A co nevinní?“
„V Kotli není nikdo nevinný.“
„Naser si,“ zavrčím a rozběhnu se z věžáku na silnici. Přece musí být něco, co můžu udělat!
Silnici halí kouř z hořících domů. Po ulici se potácí banda postav ukrytá v kapucích a šátcích. Svírají kameny, klacky, láhve a nože, ale spíš než na lidi se zaměřují na okolní auta, domy a výkladní skříně. Ničení majetku. K čemu a proč? Niterný vztek. Posedlost plameny. Potěcha z čiré destrukce. Jak je mám zastavit. Zbít je? Na to jich je moc.
Tak dlouho se potácím ulicemi, až si najdu vlastní oběť, na níž umlčím svou bezradnost. Muž je mohutný, ne tlustý a ne hubený, ale nadržený jako voják v bordelu. Ukořistil malého chlapce, už ho stačil přehnout přes vrak auta a stáhnout mu kalhoty.
Rozeběhnu se, vyskočím, kopnu. Muž odletí jako kuželka zasažená bowlingovou koulí, několikrát se na zemi přetočí a už se nezvedne. Chlapec se dá na útěk, ani si nestačí natáhnout kalhoty; pár metrů se potácí, zakopne, upadne, znovu se zvedne, kalhoty na půl žerdi, a utíká. Ten krátký agresivní impulz stačil – strhnu na sebe pozornost davu.
Po zádech mi běhá mráz, varování, že jsem v opravdovém nebezpečí.
První na mě vyběhne jakýsi zakuklenec, rozežene se ocelovou trubkou. Uhnu a zasáhnu ho do Solaru. Druhý muž se mě pokusí bodnout. Vykroutím mu nůž z ruky a srazím mu hlavu o kapotu auta. Kolem ucha mi proletí dlažební kostka vyrvaná z popraskaného chodníku. Pomalým krokem se vydám za vrhačem, který ustupuje a zuřivě se rozhlíží po další munici.
Vtom mi po zádech přejede holomráz, až sebou trhnu. Ve stejném okamžiku práskne vzduchem výstřel. Kam šla kulka, netuším, ale na křižovatce zahlédnu střelce a hned vedle něho dalšího. Skokem se ocitnu za kapotou. Vzduch protínají další a další výstřely a zatím naproti mně tři výrostci začnou brakovat výlohu zastavárny a házejí po mně vším, co jim přijde pod ruku: novoantické sošky, léčivé kameny, televize, hole i vycpané krysy. Občas mě trefí. Snáším potupnou bolest, hlavu ze skrýše nevystrčím. Zatím jsem napočítal dvanáct výstřelů. Kolik ještě mají kulek? To by poznal Lurk anebo Gun.
Jeden z výrostků vytáhne z obchodu oštěp. Kde se tam kruci vzal?! Napřáhne se k hodu a já se připravím srazit letící zbraň stranou, nebo aspoň uskočit, když tu sebou klučina trhne. Z hrudi mu vystříkne krev. Ještě chvíli stojí.
Opře se o oštěp, aby se udržel na nohou, ale nepomůže mu, sveze se k zemi.
Uvědomím si, že střelba ustala, i když pocit hrozby nezmizel. Rychle vykouknu zpoza auta.
Ulicí pochoduje Lurk a na rameni drží samopal. Oba střelci leží na zemi v krvi.
„Ne, ne, ne!“ zařvu na něj. „Ne, kruci, už žádní další mrtvi!“
Odplivne si. „V životě jsem neslyšel nevděčnější díky,“ odsekne.
„Já ti seru na díky! Jde to přece i bez zabíjení.“
Vzduchem třeskne další výstřel, kulka odskočí od rohu střechy už tak dost zdemolovaného vozidla.
„Vážně?“ ušklíbne se Lurk.
Jeho pohyb je rychlý a plynulý jako kapka deště: samopal mu sjede z ramene, Lurk zacílí a vystřelí dřív, než stihnu mrknout. Otočím se dost rychle na to, abych zahlédl tělo padajícího střelce – nějaká anorektická holka s umaštěnými vlasy.
Ale tím boj teprve začíná. Zatímco ustupujeme, sbíhají se k nám další a další Kotelníci. Vykukují z oken, házejí po nás vším, co jim přijde pod ruku, a spousta z nich má zbraně – k věčnému kyselému dešti se přidají kapky z olova.
„Myslíš, že v nás poznali Rytíře?“ křičím, zatímco utíkáme.
„Možná. Spíš poznali chlapa, který je připravil o zásoby dreamu.“
„Kurva! Kurva! Kurva!“
Musíme zmizet z ulice, ale kam? Dostali jsme se mezi bytovky a slumy, nejhorší možné místo, pokud jste zrovna nakrkli Kotelníky. Lurk jako první zamíří ke garážím.
„Nedostaneš se dovnitř,“ varuji ho, „garáže v Kotli jsou jako trezory.“
Zakleje a pokračuje v běhu, ale řady skrýší pro auta vytvářejí jenom jednoduché uličky končící vysokou betonovou zdí. Lurk nás vehnal do pasti.
„Kanály!“ vzpomenu si na stoky, jimiž jsem se brodil ve dnech svého mládí. Ale to už nás dohoní kulky. Zapadneme za trosky několika popelnic, marně doufám, že odpadky ztlumí výstřely.
„Nemáme moc času,“ varuji Lurka, „dostanou se k nám přes střechu!“
Protočí na ruce pistoli a podá mi ji.
„Je na čase, aby ses začal chovat jako chlap,“ řekne mi.
„Ty seš fakt debil,“ zavrčím na něho. „Odkdy z tebe bouchačka dělá chlapa?“
„Tak chceš, abychom tu pochcípali jako kry –“
Trhne hlavou a já zrovna tak. Záda mám odlitá z kusu ledu. Koutkem oka zahlédnu letící láhev. Lurk se vymrští a střelí, zasáhne ji jenom pár metrů od nás, ale z láhve vyšlehnou plameny. Tlaková vlna mě porazí na zem. Polévá mě stále větší mráz; vím, že se k nám blíží další zápalné láhve.
Převalím se na nohy, skokem jsem na popelnicích, stačí mi dostat se na střechu, abych získal rozhled a –
(mrznu)
Cosi mě popadne za bundu a ve skoku strhne zpátky k zemi. Koutkem oka ještě zahlédnu výbuch plamenů, který pohltí střechu, prší dolů na mě, na nás, na Lurka, který mě kryje vlastním tělem, stékají mu podél ramen jako svářečské jiskry, zvedá se, živá pochodeň, proboha, Sune, Lurk –!
Lurk
Hořím.
Tak jako kdysi, Sune, když ti prohnali srdce kulkou a ty jsi naposledy škrtl zapalovačem a všechno kolem pohltily plameny. Ale já přežil a od té doby je oheň mnou, vládnu mu, dokážu z něj uplést bič, který zapráská a promění svět v popel.
„Aááááááá…!“
Interno, nezvladatelná bouře, Mon u mých nohou, kleč, zbabělče, sleduj, jak umírají, rozervané garáže, železné třísky, betonová mlha, ocel, mé cesty jsou křižovány letícím olovem až –
Mon
Z ohně vytryskne gejzír krve a hned se vypaří. Plameny naposledy vyplivnou pekelný vztek a síru k nebesům. Klečím Lurkovi u nohou, jsem jediný, kdo to dokáže, já, falešný Rytíř, ač neschopný používat nadlidské síly, sám proti nim dokonale imunní. Chytnu ho do náruče, svého sestřeleného ptáka fénixe.
Kolem se vznáší popel a prach. A klid, nekonečně dlouhý klid, ve kterém je slyšet šumění deště. Lurk se šklebí a směje a z očí mu kanou slzy. V těle má díru, že bych jí snad mohl prostrčit pěst.
Pozvednu oči k obloze. Pláče. Někde tam nad věčnými mraky je Slunce. Tak hrozně rád bych ho znovu viděl. Tak hrozně bych chtěl, aby ho mohl vidět Lurk.
Šumění deště… a kroky. Ach, a já blázen si myslel, že boj skončil.
„Na,“ zašeptá Lurk. Sahá si do krabičky na opasku a z ní vyloví… weapon.
„Ne,“ uklouzne mi.
„Neser… a ber. Je to jed… jedin… co tě teď… zachránit.“
„Ne!“ zařvu.
Popadne mě za klopu a přisune se ke mně blíž. Ze zčernalé kůže zírají dvě šílené žluté oči. „Nenechám Sunova bráchu umřít!“ zavrčí na mě.
Třeštím na něj oči. Nechápu to! On mě přece nesnáší!
Přesto vrtím hlavou, ne, tohle nesmí být, ne kvůli tobě, ne kvůli Sunovi a rozhodně ne kvůli mně. Ani jeden z nás si takovou oběť nezaslouží. Už žádní mrtví, žádné drogy, žádné zkratky a podvody.
„Ne!“
Lurk
„Ne!“
A rozeběhne se pryč. Ztrácí se mi v mlze. Ležím v blátě. Bolest, ta nekonečná bolest. Přemýšlet, já… ten idiot, blbec, blázen… Sune, promiň… weapon, pořád ještě mám… nechal mě tu umřít… to máš ale brášku, Sune, co?
Pomoz si sám, jasně, ale jak?
Weapon?
Weapon, kruci, kde jenom leží.
Kroky? Tak co, vrátil se pro mě? Ne, tyhle boty neznám a rozhodně neznám tuhle pistoli.
Motor?
U vykastrovanýho Anubise, kde ten kretén schrastil motorku a čeho s ní chce kruci dosáhnout? Takových výstřelů, jenže blbec Mon určitě nemá kvér. Asi bych mu měl pomoct. Tamhle seš ty, támhle ti kreténi… kurva, Mone, hýbeš se moc rychle, furt mi lezeš do mušky, s takovouhle tě trefím do zad.
To by možná stálo za to.
Kurva, Mone, nehejbej se tak rychle, nemůžu tě zacílit!
Chlapče, ty fakt posereš, na co sáhneš. Motorka ti nebyla dost dobrá, teď sis někde vyhrabal dodávku. Nechápu, vážně nechápu, co si od toho slibuješ. Ale třeba máš pravdu. Třeba nás konečně dostaneš do bezpečí…
Mon
„Bordere, příteli! Tak oni tě konečně pťopustili!“ Brad rozhodí ruce v nadšeném gestu a běží se přivítat se svým starým známým. Border sebou při jeho doteku trhne, objetí opětuje s největším sebezapřením. Mučení na něm zanechalo pramálo fyzických jizev, jenom ruku má pořád v sádře. Jizvy na duši se mu ovšem vybarvily do očí, kůže, postoje těla, do nervových tiků.
Brutální efektivita.
Efektivní brutalita.
Kdyby Rytíři potřebovali reklamní slogan, tenhle by jim seděl perfektně.
„Ale no tak,“ Brad ho poklepe po ramenou, „netvař se tak, už bude dobře. Jsi z toho venku! A co je ještě lepší, v očích médií jsi hrdina! Neprávem obviněný politik trpící pod rukou psychopata, který je nakonec roztrhán na kusy spravedlivě rozhořčeným davem.“
„Lurk nebyl roztrhán na kusy,“ povzdechnu si. „Zastřelili ho. Teda… postřelili. Zemřel až při převozu do nemocnice.“
„No dobrá, dobrá,“ mává Brad rukama, „ale moje verze zní v médiích líp. A teď už je načase, abychom se“
„Přivezl jsi s sebou Mid?“ přeruším ho.
Brad se překvapeně zarazí. „Jo. Je za dveřmi s mými chlapci.“ Až do Borderovy kanceláře si vzal jenom jednoho strážce.
„Ukaž mi ji,“ vyzvu ho.
„Teď?“ podiví se. „Teď přece není čas, abyste si hráli na dvě holubičky. Čeká nás spousta práce. Volby budou už za necelé dva roky, musíme začít plánovat kampaň, máme toho tolik před sebou!“
Rozhlédnu se po Borderově kanceláři. Hezká prosvětlená místnost s bílými štukovanými zdmi a naleštěnými podlahami. I nábytek v místnosti je bílý, židle, stoly, dokonce i váza s květinami, které bych ani za smrt své matky nedokázal identifikovat.
„Ty nic plánovat nebudeš, Bradě,“ řeknu. „To já povedu volební kampaň.“
Přimhouří oči a ohlédne se po Borderovi, který se choulí ve svém křesle za stolem a snaží se vypadat co nejmenší. Strážce u dveří si nepatrně poodhrne cíp saka – že by už vytušil problémy?
„Co jsi najednou tak majetnickej, Mone?“ podiví se Brad. „Ale jak chceš, jak chceš, můžeš to mít, nechám tě dělat, co uznáš za vhodný. Jenže snad chápeš, že bych rád věděl, do čeho dávám svý peníze.“
Přičichnu si ke květině a z plných plic nasaji sladkou vůni. Něco takového se mi často nepoštěstí.
„Ty do ničeho peníze dávat nebudeš, Bradě,“ řeknu. „Dáš od Bordera ruce pryč. Úplně. V kampani nebudou tvoje peníze, tvoje prsty, ani tvoje myšlenky. Díky tomu ti nikdo nebude dlužit… takže nebude cítit povinnost lobovat pro tebe ve vládě ani poslouchat tvé pokyny. Znáš mě, Bradě. Když se k něčemu zavážu, tak to splním… takže pokud ti jde jenom o dobro lidu, víš, že ho necháváš ve správných rukou. Ale pokud ti jde o něco víc…“
Zírá na mě s čirou nenávistí a já už mám svoji odpověď – znám ji i bez Kláry, která se ukrývá ve skříni a zkoumá Bradovu duši. I když nejsem Rytíř, i když nemám jejich schopnosti, tak vidím, cítím, vím, že jsem Bradoví zase rozdupal jeho plány v okamžiku, kdy měl vítězství na dosah, a že je vzteky bez sebe. Brad byl vždycky cholerik – nejradši by svému strážci nařídil, ať vytáhne pistoli a zastřelí mě, přece nenosím žádnou zbraň…
Ale vyrostl, ovládne se a nejdřív ze všeho se podívá na Bordera: „Tys o tom věděl?“
Border uhne pohledem a ještě víc se schoulí.
„To jsem si nemyslel, že mi takhle podtrhneš nohy… kamarádíčku. Kde bys byl beze mě? Ty chceš, aby tě zastupoval tenhle… tenhle…“ skoro vidím sprostá slova kapající mu po jazyku.
Politik rychle kývne a neřekne ani slovo.
„Jak chceš,“ zasyčí Brad. „Doufám, že to neposereš, Mone. Jdeme.“
Kývne na strážce a otočí se k odchodu, jenže v ten okamžik se skříň otevře a Klara zvolá:
„Lže!“
Strážce se prudce otočí, natahuje se po zbrani, ale to už na něj letí váza. Křachne mu o hlavu. Ještě když se hroutí k zemi, otevřou se dveře kanceláře a dovnitř vpadnou Leo s Gunem.
Brad ztuhne v půli pohybu a když vidí Guna připraveného střílet, spustí zpola tasenou pistoli a pomalu zvedne ruce. Ještě zahlédnu Mici, jak nakukuje do dveří, a dokonce i kousek policisty, kterého si sem Leo vzal jako posilu. Potom zaburácí dvě rány. Bradova kolena vybuchnou krví; vykřikne a kácí se k zemi, ale Leo – kruci, to vážně vystřelil Leo! – už je u něj. Pistoli odhodil, ale popadne Brada za klopu saka, ani ho nenechá křičet, vrazí mu tvrdý direkt.
„Brade!“ vykřikne Mid, ale policista ji zadrží.
„Leo!“ rozeběhnu se k němu, ale Gun mě odstrčí zpátky. Pistolemi opíše půlkruh, jímž zpacifikuje všechny v místnosti.
Leo se znovu rozpřáhne k úderu. A ještě jednou. Konečně nechá sténajícího, napůl bezvědomého Brada ležet v tratolišti krve.
„Kruci, ještě mám chuť si do něj kopnout,“ odplivne si a pak se podívá na nás: „Co tak čumíte. Zabil mi ženu. Mici, vypadni a zavři za sebou dveře, velcí chlapci tady mají něco k řešení.“
Šokovaná Klara se zarazila na půli cesty ze skříně a Border pro jistotu zapadl pod stůl. Rozumný tah.
„Gune, ustup,“ vyzvu pistolníka.
„Až to kapitán dořeší,“ odpoví.
Policista odtáhne vřeštící Mid a zavře za sebou dveře.
„Zastřelíš mě?“ zeptám se.
Tentokrát odpoví kapitán: „Nezastřelí, jenom tě zkope. Dej mi ještě minutku, Mone. Tohle bylo za moji ženu.“ Zvedne pistoli a přistrčí ji k Bradově hlavě: „Tohle bude za tu past, kterou jsi mi nastražil v Masakrbaru.“
„Leo!“ vykřiknu. „Potřebuji ho živého!“
Lurk ho potřebuje živého. Světu jsme řekli, že je mrtvý, a tím by mohlo být všechno skončeno, ale pořád jsou tu Velmistři – potřebují vědět, jestli se Lurk doopravdy zbláznil, a Brad je jediný, kdo může dosvědčit, že ne. Jinak Lurka popraví, i po tom, jakou práci si s ním dali medikové.
„Vidíš, a to je druhá věc, o níž bychom si měli promluvit,“ obrátí se ke mně Leo. „Skutečně ho potřebujeme?“ Sedne si na stůl, při řeči gestikuluje pistolí. „Světu bez něj bude líp. Co dělá? Jenom dealuje a zabíjí. Nevěřím, že kdy udělal něco dobrého, ale i kdyby ano, je mi to jedno. Odpravit ho ničemu neuškodí.“
„Rytíři ho stejně zabijí,“ řeknu.
„Ano, ano, ale to není pointa. Pointa tkví v tom, že jestli ti ho předám, zachrání jiného vraha. Lurka. Ten chlap je totiž stejně špatný jako Brad. Ostatně je stejně špatný jako Gun, ale tady přichází kámen úrazu. Já mám Guna pod kontrolou. Já mu pomáhám rozlišovat, po kom střílet a po kom ne. Vy Lurka pod kontrolou nemáte a nikdy ani mít nebudete. Lurk nerozlišuje. Prostě zabíjí, všechny a všechno. Zcvokl se. Měl by být utracen.“
„Není na nás, abychom o tom rozhodovali.“
„Právě o tom rozhoduješ! Jestli Lurka pustí, vrátí se do Kotle a zabije další z mých lidí. Vinných nebo nevinných, to je jedno. Jejich krev bude na mých rukou. Protože já budu ten, kdo ho teď nechá jít.“
„Mluvíš, jako bys byl prezident,“ vpálí mu Klara do obličeje.
„Já jsem prezident. Prezident Kotle. Přijal jsem za ty lidi zodpovědnost a musím je chránit. Ne, ticho, neříkej, že jsem jako Brad, já to vím! Brad vytvořil Lea, na kterého se teď díváš. Na tom nezáleží. Na čem záleží je, jestli dealuji drogy, anebo strkám dealery za mříže. Jestli dělám, co se má, anebo ne.“
Mlčíme.
„Tak vidíš, Mone. Zodpovědnost není jednoduchá. Musíš to pochopit. Proto ti teď dám pistoli a nechám rozhodnout tebe. Ale ať uděláš cokoliv, měj na paměti jedno: přebíráš za Lurka zodpovědnost. Za jeho život, za všechno, co udělá, za všechny, které zabije.“
Napřáhne ke mně ruku s pistolí, a když si ji beru, přemýšlím o Kláře a přemýšlím o Sunovi, o Lurkovi, o tom, co mi řekl a jak podobné je to tomu, co teď říká Leo. A přemýšlím i o sobě, o tom co ze mě dělá vraha, jestli to, že stisknu spoušť, anebo to, že ji nestisknu, a u Slunce přísahám, nemám nejmenší tušení, co udělám…