Mimozemšťan ležel mrtvý na lůžku. Kolem obřích nosních dírek měl krustu hlenu. Další mu vytekl z malých kožních záhybů podobných žábrám na hrudi a zaschl na tenké průsvitné kůži.
Vážně vypadali jako draci, které si pouštějí děti. Žádný div, že si nikdo v kolonii nepamatoval jejich vědecký název. Mimozemšťanova drobná trojúhelníkovitá hlava byla posazena na obrovském čtvercovém těle tenkém jako papír, které připomínalo široké křídlo.
„Čas smrti: nula čtyřicet tři.“ Ahmed si promnul oči a rozhlédl se. V nemocničním pokoji panoval nezvyklý klid, který narušovaly jen bzučivě zvuky provázející dračí dýchání a slabé pípání monitorů. „Převezu ho na pitvu. Chci se podívat na tu druhotnou dýchací soustavu.“
Imám, aniž by vzhlédl, odpověděl: „To může počkat,“ Ostré světlo kliniky podtrhávalo znepokojené vrásky v jeho hubené tváři. „Musím se dozvědět, co draky zabíjí. A abychom to mohli řádně prověřit, je třeba, abyste byl odpočatý.“ Imám přejel prstem po křehkých kostech lemujících jeden velký záhyb drakovy kůže.
„Vím, co ho zabilo,“ odpověděl Ahmed. „Virus. Mohlo by jít o nový kmen chřipky nebo o nemoc, která se přenesla z koz nebo prasat, ale nejde o nic světoborného.“
„Mohlo by jít o genocidu.“
Ahmed se přiměl zvolna vydechnout. Zatraceně, ten chlap si ve slově genocida vysloveně liboval. „Po pitvě budu vědět víc. S chorobami vytvořenými lidmi se dá bojovat stejně jako s přírodními.“
„Inšalláh, doktore. Nespěchejte. Musím to vědět jistě.“ Zadíval se na své ruce. „V tomto světě je tak málo muslimů. Tak málo hlasů pozvednutých v pravdě a draci nám naslouchají. Kéž by nám Bůh řekl, co máme dělat.“ Napřímil se a zamířil ke dveřím.
Ahmed došel na vyšetřovnu vedle pokoje pro nemocné a posadil se. „Do prdele, zatraceně, do prdele.“ Sáhl po placatce whisky v kapse pláště, jenže pak si vzpomněl, že je stále ve službě. Nalil do kávovaru vodu na další nálev a omámeně sledoval, jak v něm tekutina překapává.
Měl dojem, že už vyčerpal svůj příděl kávy na tento měsíc. Tato část planety Isach byla pustina daleko od komunit, které se držely úrodné půdy podél pobřeží. Nežil tu nikdo kromě farmářů z Nova Christos odkázaných na bezcennou půdu a tohoto společenství protikladů, muslimských misionářů, kteří sem přišli, aby „vedli“ draky, své nové konvertity.
Všude na této planetě – všude v tomto vesmírném sektoru – tvořili muslimové nepatrnou menšinu. Před deseti lety, když byla tato část planety nabídnuta farmářům, se v záplavě lidí, kteří na zdejších vyprahlých pláních chtěli začít nový život, výjimečně objevil i muslimský pár. Pár, který pomocí jediného výtisku Koránu a trochy laskavosti vůči drakům všechno změnil.
* * *
Draci se živili plodinami, na kterých farmáři z Nova Christos záviseli, a tak je křesťané zabíjeli jako škodnou, zatímco muslimové je přiváděli ke společným modlitbám. Teritoriální úřady namítaly, že draci nejsou plně inteligentní druh, a Islámská konfederace byla zabředlá ve svých vlastních politických hrách.
Nejhorší na tom bylo, že Ahmed spadl přímo doprostřed toho všeho.
Islámská konfederace za něj splatila studentské půjčky výměnou za to, že bude sloužit jako doktor v těchto koloniích. Ahmed po té nabídce skočil, přestože byl už od dvanácti let ateista. Očekával, že skončí v nějakém zapadákově. Nečekal ovšem, že se ocitne na prahu krvavé náboženské války. Kdy bylo vhodné požádat o přeřazení? Druhý den?
Z pokoje pro nemocné na druhé straně vešla do vyšetřovny sestra. Když procházela kolem vyšetřovacího lůžka, její tvář posmutněla v povědomém zarmouceném výrazu. „Další mrtvý. Znal jste jeho jméno?“
„Promiňte, ale nepamatuji si ani to vaše,“ omlouval se Ahmed. Ruce se mu chvěly, když upíjel hořkou břečku.
„Jmenuji se Adéla,“ odpověděla. „Už jsem vám to řekla dvakrát.“ Slabě se pousmála, jako by ho chtěla ujistit, že to chápe. „Pro případ, že by vám to tentokrát uniklo, ten pohledný, ustaraný imám, který právě odešel, je můj manžel. Uplynulý měsíc pro něj byl peklo.“
„Ten drak, co právě zemřel… Provedu pitvu,“ řekl Ahmed. „Můžete všechno rychle sterilizovat?“
„Ano. Potřebuji, abyste se podíval na jednoho z těch živých…“ Změřila si ho od hlavy až po špičky bot a podle všeho odhadla, jak na tom je. „Ráno, až nebudete tak unavený.“
„Proč?“
„Je neobyčejně starý. O několik let starší než ostatní. Myslela jsem si, že ho virus skolí, ale, mašalláh, vede se mu dobře.“
„Přiveďte ho na vyšetřovnu. Všechno neobvyklé stojí za pozornost.“
Ahmed ještě neviděl draka, který by byl dost zdravý na to, aby se mohl sám pohybovat. Většina ležela na lůžkách, sípala, vylučovala hlen a byla příliš slabá na to, aby ho utírala záhyby kůže.
Tento drak však odhodlaně vpadl na vyšetřovnu, přičemž se otáčel na dvou malých prstech opatřených drápy v dolních rozích těla. Hlavu měl napojenou k páteři hubené jako tyčka a zbytek by klidně mohl být prověšenou dekou. Tenké tělo měl prohnuté a dvěma drobnými drápkatými prsty v horních rozích plandavé kůže se přidržoval stěny. Pak se zhoupl dopředu a zachytil se okraje vyšetřovacího stolu.
Bez silného větru opravdu nemohli chodit ani se pohybovat. Vznášeli se nad planinami Isachu v nekonečných hejnech, žili ve stoupavých proudech, pářili se na obloze a k zemi slétali, jen aby se najedli.
Když drak uviděl Ahmeda, vrhl na něj odporný úsměv plný ostrých zubů a hlenu, který pro něj nemohl být přirozeným výrazem. „Salam alejkum,“ zaštěbetal a pak ve standardní řeči dodal: „Přítel?“
„Ibráhíme, toto je doktor el-Mahy,“ řekla Adéla arabsky. „Ibráhím je stejně jako jeho jmenovec otcem mnoha národů. Má dvacet čtyři dětí.“
„Přítel?“
Adéla přelétla pohledem od Ibráhíma k Ahmedovi. „Odpovíte mu?“ Když Ahmed dál mlčel, vysvětlila mu: „Velice si cení přátelství.“ Po chvíli dodala: „Navíc je to podle mě jediné slovo, které znají ze standardní řeči.“
Ahmed uchopil injekční stříkačku. „Můžete mu říct, že mu chci vzít krev?“
„Rozumí arabštině. Povězte mu to sám.“
Z těch černých oček mu jezdil mráz po zádech. Ahmed promluvil ve své nejlepší lámané arabštině: „Bude to bolet, ale možná vás to vyléčí.“
„Na am, sadiqi.“ Ibráhím naklonil hlavu na stranu, aby se Ahmed mohl dostat k plochému krku, na němž bylo vidět síť modrých žil. Ahmed z nich odebral krev. Měla značně povědomou, pozemsky rudou barvu. „Děkuji.“
„Přítel, sadiqi, alláhu akbar, inšalláh.“
Bytůstka žvatlala arabsky během celého odběru, přidržovala se stolu, občas se otřásla a máchla záhyby těla. Když Ahmed vytáhl jehlu, drak se podíval na Adélu a vypískl dlouhý hlasitý proud arabských slov.
„Co říkal?“ zeptal se Ahmed.
„Vtip,“ odpověděla. „Jistým způsobem. Říká, že jeho krev je trochu zamřelé, protože je starý.“ Zamračila se. „Ibráhíme, jsi legračnější, když se nesnažíš být legrační.“
Ahmed položil lahvičky vedle sklíček do mikroskopu.
„Takže,“ spustila Adéla, „musím se vás zeptat, co vám pověděli o této misi.“
„Moc toho nebylo,“ odpověděl Ahmed.
„No.“ Nevěděla, co na to říct. Pohladila Ibráhíma po obřím čenichu. Starý drak zamumlal arabsky něco dalšího a Ahmed zachytil slovo „džihád“. Předpokládal, že drakům teď opravdu muselo všechno připadat jako nekonečné „úsilí“.
„Dovol mi, abych ještě prohlédl tvůj nos a uši, Ibráhíme,“ řekl Ahmed. „Mohlo by to pomoct.“ Sehnul se.
Ibráhím se naklonil blíž, pohnul nosem a přitom se zvláštním hlubokým zahučením nasál vzduch. „Přítel…“ Ahmed zachytil pohled jeho očí, tmavých hlubokých studní… které nebyly zase tak tmavé. Napadlo ho, že vidí, jak se v těch soustředěných panenkách ženou oblaka, slyšel svištění větru…
Všechno pohltila temnota.
* * *
Vznášel se. Vystoupal nad mraky. Slunce by mělo pálit, mělo by ho oslňovat, ale místo toho ho objímalo, zahřívalo a tančilo kolem něj v elegantních liniích.
Světlo utvářelo slova, půvabné rozmáchlé oblouky arabských slov. Téměř je dokázal přečíst…
Znovu nastala tma.
* * *
Snil o tom, že je malý chlapec, který drží matku za ruku, zatímco mu ukazuje, jak se má uklonit, jak pokleknout a jak opět vstát. „Chválíme Boha pětkrát denně,“ pošeptala mu, „abychom si připomněli, co pro nás udělal.“
„Co pro nás udělal?“ zeptal se Ahmed.
„Ach, zlatíčko,“ odpověděla jeho matka. Ukázala nahoru a Ahmed si uvědomil, že se kolem něj žene vítr, zvedá ho a vystrkuje do vzduchu. „Naučil nás létat.“
Když se probral, cítil i navzdory tlusté pokrývce chlad. Nevelká místnost, kterou téměř celou zaplňovala jeho postel, byla prozářená slunečním světlem, jež dovnitř proudilo špinavým oknem.
„Alláhu akbar, alláhu akbar, ašhadu alláiláha…“ Doléhalo k němu vzdálené zesílené volání k modlitbě. Ahmed se podíval na malé hodiny na nočním stolku. Třináct třináct. Pátek.
„Do prdele!“ Vydrápal se z postele. Pořád měl na sobě lékařský oděv. Prohnal se závěsem, který odděloval jeho postel od zbytku nevelkého domu… „Ááá!“ Zareagoval moc pozdě na to, aby stihl zastavit, a vrazil do Adély a daleko mladší dívky. Všichni tři spadli na zem. Hrnek kávy se obrátil ve vzduchu, spadl na mladší dívku a celou ji zlil.
Ahmed děvče chytil za ruku a vytáhl ji do sedu. „Spálila ses? Adélo, v mé brašně…“
„Nespálila se. Ta káva už byla vlažná,“ uklidňovala ho Adéla.
Dívenka si utřela kávu z obličeje. Byla mladší verzí Adély. Mohlo jí být tak třináct let. Uchopila látku modrých šatů s bílým lemem mezi prsty a odtáhla ji od těla… Ty šaty byly očividně úplně nové a musely dorazit v zásobovacím modulu spolu s Ahmedem. Do prdele.
„No,“ spustila Adéla. „Salam alejkum i vám. To nic, Sofie.“ Vzala dceru za ruku a pomohla jí vstát. „To nic.“
Ahmed otevřel ústa a zase je zavřel. Sofia by podle toho, jak se tvářila, s radostí vyměnila nového doktora za nové šaty.
„Já tu skvrnu vyčistím, habibi,“ ujistila dceru Adéla a povzdechla si. „Nějak.“
Sofia nakonec velmi tichým hlasem poznamenala: „Pablo by s nimi stejně něco provedl.“
Je mi to moc líto. Ta slova příliš neznamenala, a tak je Ahmed neřekl. Adéla dceru objala, nějaká káva sem nebo tam. Už nevypadala tak přepadle jako včera. Nalíčila se, vlasy si ovinula světle purpurovým hidžábem, oblékla si hezké kalhoty a v tomhle světle jí to moc slušelo. „Doktore, toto je Khadija Sofia, mé lepší já. Sofie, toto je Ahmed.“
„Salam alejkum,“ pozdravila ho Sofia a pak mu o něco veseleji sdělila: „Mamí měla včera strach, že vás trefilo. Kontrolovaly jsme vám životní funkce.“ Na to, jak zlomeně na něj hleděla, byla ještě pozoruhodně zdvořilá.
Adéla dodala: „Kdybych včera večer věděla, že jste tak vyčerpaný, poslala bych vás do postele.“
„Chystal jsem se provést pitvu, ale když jsem do toho draka řízl, ucítil jsem…“ Ucítil jsem přítomnost Boha? „Co to bylo?“
„Ach, vy to taky vnímáte.“
„Co to bylo?“
„Nevím,“ odpověděla zbožným šeptem. „Občas k tomu v blízkosti draků dochází.“
„Hm,“ zabručel Ahmed. „Možná za tím bude nějaký feromon nebo něco podobného. Nenápadné pachy dovedou vyvolat podobnou reakci.“
„Pachy.“ Upřela na něj pohled, jako by byl dítě, které ji něčím pobavilo. „Prostě se to děje. Na plotně máte zbytek kávy. Vypijte ji! Přišla jsem vás pozvat na páteční modlitbu.“
„Někdo musí být na klinice.“
„Já tu zůstanu,“ nabídla se Sofia.
Ahmed to chtěl odmítnout, ovšem Adéla byla rychlejší: „Je to vaše první společná modlitba s námi. Žádný strach. Můj muž nesnáší dlouhá kázání.“
„Všechna kázání jsou dlouhá,“ namítl Ahmed a vzápětí se začal proklínat, že se chová tak očividně. Jako by ho na to nepřipravovali při informačních schůzkách: ve všech ohledech budete vystupovat jako skutečný pravověrný muslim. Budeme kontrolovat zprávy, abychom se ujistili, že jste vhodným představitelem své víry.
„Tak dobře, když myslíte.“ Adéla se zasmála a zamířila ke dveřím.
„Ne, přijdu. Jenom se musím dát trochu do pořádku.“ Ve světě Nova Christos nebude stačit vyvarovat se vepřového, alkoholu a žen uvolněných mravů. Tady vyžadovali, aby citoval z Koránu a byl šťastným členem ummy, který pomáhá řešit spory a debatuje o významu písma.
Proboha.
Adéla se Sofií vyšly ven a Ahmed se převlékl do kalhot, košile a krátkého kabátu, které už stihl vybalit. Sáhl do zmačkaného pláště, popadl placatku whisky, přilil trochu do hrnku čerstvé kávy a s hlubokým spokojeným povzdechem do sebe výslednou směs hodil.
Vykročil ven a na tváři ucítil prudký závan horkého suchého isachského vzduchu.
V dálce se na obzoru po jeho levici rýsovaly holé skalnaté kopce. Na opačné straně se táhla nekonečná rovina porostlá trsy rudé trávy. Krajinou protékala hnědá řeka tečkovaná zakrslými stromy s bílou kůrou. Na zarovnané zemi kolem stál shluk budov z vlnitého plechu. Jedinou zelenou plochou v záplavě červené a hnědé bylo pole kukuřice pohupující se ve větru.
Bylo to bohem obzvlášť zapomenuté místo na to, aby ohledně toho chlapíka vyvolávalo tolik sporů.
Z pole se vznesli draci a stoupali k obloze jako karty, které vylétly z ruky‘ nějakému dítěti. Černé čtverce se jeden po druhém ztrácely v modři.
„Pojídají hmyz na polích a my je za to krmíme,“ vysvětlila mu Adéla.
„To se hodí,“ uznal Ahmed. „Nemohou s nimi farmáři uzavřít stejnou dohodu?“
„Farmáři nedostávají každých šest měsíců zásoby. U tržních plodin je to příliš velké riziko.“
„Musí se s draky naučit žít. Vy jste našli způsob, jak to zvládnout.“
„Když se věci pokazí, vypomůže nám Islámská konfederace a věřte mi, doktore, že se toho tady může pokazit hodně. Všichni ostatní osadníci v okruhu tisíce mil jsou bývalí horníci z asteroidů, kteří vydělali sotva dost peněz na to, aby si koupili kus skutečné půdy se skutečnou oblohou nad hlavou. Stačí jedna špatná úroda a…“ Povzdechla si. „Nevím, jestli se to zanedlouho nevyřeší samo.“
„Proč to říkáte?“
Zvedla ruku a ukázala na draky na poli. „Když tu ještě před dvěma měsíci hnízdilo hejno, vypadali jako koberec. Drželi se země a vítr je nadzvedával jako stany. Pokrývali celé míle kopců a plání.“
Ahmed si přitiskl prsty ke spánkům. „Musím tomu přijít na kloub… té věci, co se děje v jejich blízkosti. Nemůžu si dovolit znovu zkolabovat uprostřed zákroku.“
„Je to divné. Nestává se to všem. Já to vnímám, ale můj manžel v přítomnosti draků nic necítí.“ Upravila si na hlavě hidžáb, když hrozilo, že se jí ve větru uvolní.
„Feromony,“ usoudil Ahmed.
Adéla zaúpěla. „Alláhu, vidím, že jsi mi přivedl dalšího vševědoucího muže.“
„Promiňte,“ řekl Ahmed.
„No, mašalláh. Omlouvat se umí.“ Široce se na něj usmála. „Jen vás popichuji. Vy jste tady doktor.“
Trochu se před ním držela zpátky a jemu se to příčilo. „Ano, tedy, jestli půjde o něco důležitého, chci, abyste mi to řekla narovinu. Nedělejte si starost s tím, co si o tom budu myslet. Potřebuji vaši pomoc a vážím si dobrých sester.“ Potom dodal: „Ještě jednou se omlouvám, jestli jsem znevážil váš názor.“
Adéla zrudla. „Já… ehm, děkuji.“
„Říkejte mi přesně to, co si myslíte.“ I kdyby šlo o náboženské nesmysly. Ignorovat sestry se nevyplácelo.
Mešita byla jediná budova v kolonu bez umělých prvků. Její světlé cihly barvy vzdálených kopců byly spojené hnědým betonem v odstínu hlíny. Stavba tvořila dokonalý osmiúhelník, zalitý jasným sluncem. Další menší osmiúhelník se nacházel uprostřed střechy a sloužil jako minaret. Volání k modlitbě se lyricky, měkce neslo i přes burácení větru.
Podlaha z udusané hlíny uvnitř byla pokryta ručně tkanými modlitebními koberci a závěsy spletené z trávy byly popsány verši z Koránu vyvedenými elegantním černým arabským písmem. Bohatá výzdoba mešity byla v ostrém kontrastu s chudou kolonií venku. Ahmed usoudil, že jako jediná mešita na tomto světadíle a možná na celé planetě má svým způsobem povinnost dělat patřičný dojem.
Lidé ho poznali, ještě než si stihl zout boty. Jakýsi hubený vousatý muž vstal, uchopil ho za ruku a několik jeho společníků ho následovalo. „Salam alejkum, doktore. Je skvělé, že tu jste. Rahman říkal, že je veliká škoda, že jsme před pár měsíci neměli lepšího lékaře.“
„Proč před pár měsíci?“
„Tenkrát jsme našli celé hejno draků s prostřílenými těly. Bylo to velice smutné.“
Muž jménem Rahman stiskl Ahmedovi ruku. „Naštěstí dlouho netrpěli.“
Pak ho za ruku popadl další muž. „Nepochybně vás sem poslal Bůh.“ Oči se mu leskly. „Chtěli jsme s sebou draky vzít příští rok na hadždž až na Zemi. Ale ti, kteří tam měli putovat, všichni do jednoho zemřeli minulý měsíc. Ten virus je součást války, tím si můžete být jistý. Časem se však dočkáme spravedlnosti, inšalláh.“
„Promiňte.“ Ahmed se mu vymanil a omluvil se, že musí k umyvadlu, aby se očistil. Mytí mu dobře posloužilo k tomu, aby si udržel ostatní od těla, i k tomu, aby mohl sehrávat svou roli. Když byl hotový, vzal si u zdi modlitební koberec, rozbalil ho, posadil se na něj, a přitom se snažil nedávat najevo podráždění. Všiml si, že Adéla v zadní části mešity dělá totéž spolu s ostatními ženami. Nepřipadalo mu to správné. Nejraději by koberec odhodil a utekl. Není boha kromě Boha a Muhammad je posel Boží. A vy jste tu jeden vedle druhého na palici.
Draci s třepotáním vlétli dovnitř, zachytili se stěn a štěbetali a pískali samou radostí z uctívání Boha.
Jose, imám – Adélin manžel – vstal s Koránem v ruce. Zadíval se na dav věřících a oči mu plály i za poškrábanými, pokřivenými brýlemi. „Co znamená o něco usilovat?“
Vtom to Ahmed ucítil. Tu lehkost.
Lásku.
Ohlédl se a uviděl draky, kteří všemu přihlíželi s ústy pootevřenými v děsivém úsměvu plném ostrých zubů. Skoro slyšel jejich myšlenky, které přelétávaly sem a tam, jako by i je unášel vítr. Přátelé. Sadiqi. Salam. Mír.
Zatraceně, tohle nebylo dobré. Jejich emoce mu pronikaly do hlavy, brebentily a zatlačovaly jeho vlastní myšlenky, jako by se ocitl v nějakém kultu se zálibou v hábitech a psychické manipulaci.
Jose pokračoval: „Je toto džihád? Věříme v odpovědi lidí, nebo Boha? Draci nebudou bojovat, jak jsme zjistili při mnoha smutných okamžicích. Korán nám všem pokládá otázku. Nebudete bojovat ve jménu utiskovaných?“
Kdo by nebojoval? Ahmed si promnul čelo. Který inteligentní druh by nebojoval? Během staletí, kdy se lidé dokázali přepravovat nadsvětelnou rychlostí, už pár inteligentních druhů potkali. Žádný nebyl nijak zvlášť technologicky vyvinutý, ale všechny vedly války, i kdyby jen oštěpy a šipkami. Bylo to neměnné pravidlo.
Ahmed nedokázal přemýšlet. Necítil nic jiného než ten přesládlý pocit, jako kdyby jeho duši někdo namáčel v sirupu.
Věřící vstali, aby se pomodlili. „Alláhu akbar.“ Přiškrcené hlasy. Plačtivé hlasy. „Alláhu akbar.“ A v pozadí švitořivé hlasy draků.
Ahmed vyskočil, prodral se davem pryč od draků a vyhrnul se ven ze dveří. Zpomalil, až když přešel náměstí ve středu kolonie a dostal se bezpečně daleko od těch zatracených věcí. Rychle zamířil ke klinice na protější straně prašného prostranství.
Feromony! Ucpávky do nosu. Bavlna.
* * *
Adéla se dívala, jak doktor mizí uvnitř kliniky, aby unikl davu draků, a nedokázala se přimět vydat se za ním hlavním vchodem. Byla to škoda. Doufala, že to bude někdo, kdo by zapadl do jejich společenství. Nevydrží tu dlouho. Odletí s příštím zásobovacím modulem.
Divím se mu vůbec? pomyslela si. Co bych udělala, kdybych měla na vybranou?
Vešla do mešity postranním vchodem a provedla očistu. Potom vzala Pabla s sebou a posadila se, aby si poslechla Joseho – a málem se při modlení svezla na podlahu. Jedna z žen ji vzala za paži a pošeptala jí: „Běž se trochu vyspat! Byla jsi vzhůru celou noc! Dáme ti na kluka pozor.“
A tak se teď ztěžka vlekla po pěšině podél řeky k domovu. Napůl přitom spala a při chůzi se poplácávala po tvářích. „Měla bych to zvládat,“ zamumlala. „Už jsem to zažila dost často.“ Bože, slovo spánek znělo tak úžasně, když člověk sloužil šestnáct hodin denně.
„Ani hnout,“ zarazil ji nakřáplý hlas. „Nestojím o to, aby mě někdo zaslech.“
Když se Adéla otočila, zadívala se přímo do hlavně.
„Dobře mě poslouchej.“ Obličej té ženy byl ztrhaný a vrásčitý jako tvář draka. Kolem tmavých očí měla vrásky nejvýraznější. Farmářka z Nova Christos, z osady na východě. Adéla nikdy předtím nikoho z nich neviděla na vlastní oči. „Vím, že tady máte zásoby.“
Adéla polkla. Kolik jich tu bylo? Co měli v plánu? Ach, Bože, co když ublíží Sofii na klinice?
„Potřebujem antibiotika,“ pokračovala farmářka. „Patnáct kilo. Naši jsou nemocní.“
„O to vám jde?“ Adéla nedokázala potlačit překvapení v hlase. „Tolik vám klidně můžeme dát.“
„Tak mě zaveď rovnou k tý vaší boudě.“
Adéla ji zavedla k zásobovacímu skladu a otevřela dveře. Penicilin byl hned vedle vchodu. „Tady,“ řekla a vytáhla tři pětikilová balení.
„To je všecko?“
Copak ta pustinářka neuměla číst? Na každém balení byla uvedená hmotnost. Adéla si uvědomila, že nejspíš číst nedokáže. Život věnovaný snaze získat z isachské půdy aspoň nějaké plodiny, kterému možná předcházel život horníka na asteroidu – ani jeden, ani druhý četbě dvakrát nepřály. „Ano.“
„Víc toho nepotřebuju.“ Žena se zamračila. Do vzduchu nad nimi se v nelítostném větru vrhl osamělý drak. „Ti vaši zatracení mazlíčci sežrali všechnu kukuřici.“ Pomalu pohnula puškou, jako by se chystala vystřelit. Adéla si to na okamžik téměř dokázala představit – výstřely protrhávající draky, zubaté krvavé díry, těla padající ve spirálách k zemi, výkřiky, příval bolesti přes empatické pouto a…
Farmářka sklonila pušku. „Jsou to zvířata. Jak to, že to nevidíte? Zvířata.“
„Víte, že umírají.“ Adéla těch slov zalitovala, jakmile je vyslovila. Hlaveň jako by na ni zírala. Pablo. Sofia. Jose by se na farmářku už dávno vrhl.
„Už bylo na čase.“ A přesto ženin zamračený výraz zjihl. „Jestli to takhle půjde dál, pomřem tady všichni.“
Otočila se a dala se do běhu. Pak se vrhla dolů k řece a zmizela.
Adéla tlouklo srdce tak prudce, že se jí zatmívalo před očima. „Ja Alláh,“ špitla. „Ohraňuj nás.“ Ta modlitba jí připadala prázdnější než obvykle.
* * *
Ahmed se vrátil na kliniku zadním vchodem a vyhnul se pokoji plnému nemocných draků. Vtom však z vyšetřovny a laboratoře zaslechl vzlyknutí. Že by drak? Ahmed zaváhal. Zhluboka se nadechl. Ať tam to stvoření provádí, co chce, prostě ho zažene zpátky do postele. Jednoduše tam vejde a bude ignorovat tu znepokojivou lásku a vystrnadí draka ven…
Jenže to nebyl drak, ale Sofia. Byla oblečená v oděvu sestry, v ruce držela šaty polité kávou a plakala. Slzy jí na obličeji vytvářely cestičky, které se na světle leskly.
„Jejda, promiňte, promiňte, doktore, dobrý den.“ Odvrátila se od něj. „Omlouvám se.“
„Za co?“
„Já…“ Krátce se tiše zasmála. „Nevím.“
„Počkej. Nikam nechoď.“
Vyšel znovu ven. Většinu osobních věcí nechal spolu se zásobami pro kliniku na neuspořádané hromadě ve skladu, a tak musel prohledat několik desítek krabic, než našel, co potřeboval.
Bylo to zvláštní. Přísahal by, že měli víc penicilinu. Bylo by zpropadeně těžké vysvětlovat ve zprávách pro zásobování, že se jim ztratil. Ovšem kdyby bylo nejhůř, měl vybavení k naklonování plísně, ze které by ho mohl získat. Islámská konfederace mu bez ptaní zaplatila nejmodernější laboratoř, jakou by tu dokázal vybudovat.
Když se vrátil, Sofia si umývala tvář. Zašpiněné šaty nechala pečlivě složené na vyšetřovacím stole.
Ahmed zvedl v rukou krabici. „Vím, že tím ničemu moc nepomůžu,“ řekl, „ale chci, aby sis to vzala. Všechno.“ Vložil jí příděl čokolády do náruče. „Nestává se často, že bys dostala nové šaty.“
„Nemůžu si vzít…“
„Nezkoušej nic namítat. Já čokoládu ani moc nemusím,“ lhal. Vždycky čokoládu miloval skoro stejně jako whisky.
Sofia si krabici převzala. „Děkuju vám.“ A pak dodala: „Jste šílený. Čokoládu všichni milují, dokonce i draci, a ti jedí brouky.“
„Takový cvrček nemá špatné maso,“ odpověděl suše Ahmed.
Nezasmála se. „Loni jsme jedli brouky i my. První zásilku zásob zaplavila voda, takže nám nezbylo žádné jídlo. Draci nám ukázali, kde se u řeky dají najít dobré larvy. Vím, že jsou hárám a vůbec, ale můj papi řekl, že to Bůh pochopí.“ Vypadala, jako by čekala, jestli jí Ahmed schválí, že jedla breberky, které jsou hárám, a tak snad dostatečně povzbudivě přikývl. Podle všeho to zabralo, protože Sofia pokračovala: „Měla jsem vážně hlad, takže jsem si ani nevšimla, jak jsou odporné, ale pak jsme je s Jessie po pár měsících zkusily znovu ochutnat, jenom abychom to vyzkoušely, a málem jsem se pozvracela.“
„To je… To je zajímavá historka.“
Sofia pokrčila rameny a na okamžik mluvila jako obyčejný puberťák. „Nedá se tu nic moc dělat.“ Rozhlédla se po vyšetřovně a řadách draků. „Když jste byl na modlitbě, objevili se další tři nemocní draci. Dnes ráno jsem našla jednoho mrtvého.“
„Pracuji na tom.“
„Papi sem nechá donést večeři,“ sdělila mu. „Chce se s vámi najíst.“
„To ne. Ehm, mám toho dnes večer moc na to, abych mohl v klidu povečeřet.“
„Ne, nemáte.“ Zamračila se na něj. „Můj táta je imám.“
Ahmed zavřel oči, protože se bál, že nedokáže udržet nicneříkající výraz. „Ano, madam.“
* * *
Procitla, když se jí dotkla Joseho ruka. „Habibati.“
Vyskočila a zalapala po dechu. „Ne! Já…“ Stiskla mu paži. „Já…“
„Všechno je v pořádku.“ Přivinul ji k sobě. „Měla jsi zlý sen?“
„Něco se stalo.“ Podívala se dolů. Byla napůl oblečená v hezkém oděvu a napůl v pracovní uniformě. Usnula, i když ne klidným spánkem. Zdálo se jí, že utíká, dál a dál, a snaží se najít své děti, jenže je nikde neviděla. Ztěžka vstala, shodila sebe napůl rozepnuté kalhoty, natáhla si nemocniční kalhoty a posadila se před zrcadlo obrácené do jejich miniaturního obývacího pokoje, který napůl sloužil jako koupelna.
Nanesla si na váčky pod očima studenou vodu, promnula si je a začala si spínat hidžáb.
„Co se stalo?“
„Počkej chvilku. Povím ti to.“ Srdce jí bušilo do žeber.
„Něco je špatně.“ Přešel k ní.
„Proč si to myslíš?“
„Protože to vypadá, že se každou chvílí probodneš,“ řekl. Adéla se zadívala na své ruce a všimla si, že se třesou, natolik, že si dlouhý špendlík, který svírala v ruce, tiskla k pokožce druhé ruky namísto do látky.
Jose se postavil za ni a pohladil ji rukou po vlasech, které se jí uvolnily zpod hidžábu. Hezky voněl omamnou směsí kadidla z mešity, půdy a kukuřice a Adéla zachytila i stopu čokolády, kterou předtím všichni jedli. Zavřela oči a opřela mu hlavu o břicho.
„Potřebuješ pomoc?“
„Co by umma řekla, kdyby se dozvěděli, že imám manželce nabízí, že jí uváže hidžáb?“
„Umma nemusí vědět, co se děje v naší ložnici. Jak jsem ostatně častokrát zdůrazňoval jistým starým dámám.“ Věnoval jí vychytralé pousmání, které neviděla už víc než měsíc. „Jen chci zjistit, jestli to zvládnu stejně dobře jako ty. Nebo lépe.“
„Ty…“ Už ji o to párkrát požádal, jenže ona ho pokaždé se smíchem odmítla. Jose byl ten typ muže, který nikdy nebyl s ničím spokojený, pokud to neudělal sám.
Bylo ovšem hezké vidět ho, jak se usmívá. Podala mu špendlík. „Když si troufáš, ó, moudrý imáme.“
Naklonil se před ni s očima přimhouřenýma soustředěním a nejprve jí sepnul látku pod bradou, potom jí ovinul hidžáb kolem hlavy, znovu ho sepnul a zmateně si svůj výtvor změřil. „Tuhle část zvládnu,“ prohlásil. „Vydrž.“ Málem mu řekla, ať šátek ponechá dlouhý, ale nakonec ho s větší zručností, než mu byla ochotná přiznat, dvakrát sepnul vzadu, čímž jí na krku nechal velký záhyb.
„Mám vypadat jako kohout?“
„Zastrčíš si látku pod blůzu!“ Vstal. „Víš co? Řekl bych, že napoprvé jsem to zvládl bez chyby.“
Nerada to připouštěla, protože ho ráda škádlila, ale odvedl slušnou práci. „Jaký je to pocit všechno vědět a znát, ó, moudrý imáme?“
„Prostě jen dávám pozor,“ odpověděl. Když se otočila, uviděla, že zabírá většinu nepatrného prostoru mezi troubou a skříňkami v jejich malé kuchyni. „Teď vážně, co se stalo?“
Adéla zaváhala, záhyby látky sevřené v ruce.
Byla by raději, kdyby se jí na to jako první zeptal někdo jiný. Doktor, Sofia nebo někdo z ostatních muslimů, třeba i drak. Jose by se však cítil podvedený, kdyby mu to neřekla ze všech nejdřív, jenže taky by… Musím mu to říct jako prvnímu. Není jen mým manželem, je taky imám. Společenství se o tom musí dozvědět. Přála by si, aby nemusela tenhle druh logiky používat tak často. „Narazila jsem na jednoho z farmářů.“
„Cože?“ Joseho pohled byl náhle chladný. „Kde? Nebylo jich víc? Kdy?“
„Byla jen jedna. Chtěla penicilin, tak jsem jí nějaký dala. Stalo se to víc než před hodinou. Teď už bude daleko.“ Jose si nevěřícně odfrkl. „Nic se neděje. Penicilinu máme dost.“
„Nemůžu tomu uvěřit! Tady! V táboře! V našem vlastním táboře? Přišli rovnou sem!“ Jose rázně vyšel z kuchyně a zamířil k přístěnku, kde měl pracovnu. „Musím svolat muže. Hned po večeři musím…“
Jeho slova jako by splývala. Adéla se přikradla přes pokoj ke skříňce, kde předtím postával. Včera, zatímco pomáhala na klinice, do ní uložil zásoby.
Skříňka byla plná nábojů. Krabiček nábojů zabalených ve voskovém papíře, plochých balíků naskládaných jeden na druhém.
V tu chvíli Pablo otevřel dveře a vběhl do pokoje. „Mamí, mamí, mamí, kde je ta nová raketa? Kde?“ Zatahal ji za lem šatů. „Kde?“
„Tamhle,“ řekla a ukázala. Ruka se jí ještě stále třásla.
Pablo se přihnal ke stolu, na kterém nechal svou novou hračku, a rozzářeně ji zvedl. „Raketa!“ Vyskočil do vzduchu. „Mamí, ještě tady je!“ Když vyřizovali novou dodávku zásob, objednala pro syna novou hračku a pro dceru nové šaty.
„Jistěže ano, habibi,“ odpověděla. Pomalu se vydala do pracovny. Jose něco psal na počítači, tak rázně, že musela zvýšit hlas, aby ji bylo přes ťukání klávesnice slyšet. „Jose,“ zeptala se, „na co máš ty náboje?“
„Na lov,“ odpověděl bez nejmenšího zaváhání. „Aaron chce dnes večer vyrazit.“
„Aaron přece dostal vlastní dávku nábojů.“
„Mám teď na starosti rozdělování přídělů,“ vysvětlil jí Jose. „Je to tak bezpečnější.“
Adéla to málem řekla nahlas. Co máš v úmyslu? Pomyslel jsi na naše děti? Moc ráda by věřila, že by tím dokázala něco ovlivnit. Co se změní?
„Pokud se něco takového bude opakovat, ihned mi o tom pověz,“ nařídil jí. „Musíme vědět o všem, co mají v plánu.“
Adéle ta slova odumřela na jazyku.
Otočila se a vyklouzla ven.
Dům za jejími zády se otřásal ve větru. Prefabrikované kovové trámy skřípaly o beton, kterým byly ukotvené. Vítr před ní nad zkroucenými stromy, vyrůstajícími z říčního koryta, zvedal prach.
Adéla došla ke břehu a zadívala se na vodu, kterou se před chvílí přebrodila farmářka. Byl to krásný, úzký, klidný proud obklopený isachským rákosem a křivými stromy s bílou kůrou a byl o to krásnější, že protékal středem hnědých plání.
Milovala tuhle planetu. Pořídili si tu Pabla. Sofia tu z dívenky vyrostla v ženu. Zamilovala si zdejší draky pro jejich nevinnost, mírumilovnost, pro jejich sílu v době, kdy jim došly zásoby, i pro jejich podivný smysl pro humor.
A Jose… Přestal se tu usmívat.
Adéla se schoulila. Netrvalo by to dlouho. Vrátila by se do domu a zeptala se ho, co chce udělat, a on by začal mluvit o tom, jak jsou bezmocní a že se jen dívají, jak draci umírají. Poprosila by ho, ať je trpělivý, ať počká a uvidí, na co doktor přijde. Ať nepodniká nic unáhleného. A on by namítl, že už jim nezbývá čas, a odešel by se modlit, protože byl dobrý muž, takový, který nikdy nezvyšoval hlas ani nedával najevo hněv. Všechno si to šetřil pro své modlitby a ona by někdy prodala vlastní krev, jen aby se dozvěděla, co při nich říká. A jakých odpovědí se mu dostává.
* * *
Celá rodina seděla na vyšetřovně s talíři na klíně plnými masa, kukuřičného chleba a rehydratovaného hrášku. Všichni až na Pabla, Sobina tříletého bratříčka, který zvedl v ruce svou raketu a zahulákal: „Vžum!“
„Zvykáte si tu. doktore?“ zeptal se Jose. „Adéla říká, že se vyznáte víc než náš předchozí doktor. To byl samozřejmě polní lékař. Když nám oznámili, že nám pošlou virologa, padl jsem na kolena a stále dokola jsem děkoval Bohu.“ Znovu si ukousl chleba. „Pak dodali, že nám pošlou cukr, a Isach se změnil v pravý ráj.“
„Sofie, jez,“ vybídla Adéla dceru, která nenápadně popostrkoval maso od zbytku jídla.
„Je to krysa,“ postěžovala si Soha.
„Mladá dámo,“ spustila Adéla, „o pozemských krysách jsi jenom četla v knížkách a grázlíci s nimi nemají nic společného.“
„Á, tak to je to zvíře, co se potuluje po přistávací ploše?“ zeptal se Ahmed. „Malé hnědé stvoření s dlouhým ocasem?“
„Ano,“ odpověděl Jose. „Říkáme jim grázlíci, protože spolu v jednom kuse bojují. Žádný strach, jsou halai. Dávají jeden druhému co proto, ale požírají brouky a trávu.“ Pousmál se a zvedl maso na vidličce. „Přesto pořád sním o hovězím.“
„Mají podobný tvar lebky jako draci,“ podotkl Ahmed. „Nejspíš mají společného předka.“
„Já draka jíst nebudu!“ vyjekla Sofia.
Pablo vyskočil matce na klín s raketou v ruce. „Vžum! Vžum! Raketa nás všechny odveze! Vžum!“
„Pořád si říkám, jestli je dobře, když je Pablo tak blízko draků. Doktore, myslíte, že by ho ten virus mohl ohrozit?“ zeptala se Adéla.
Jose se nápadně odmlčel.
„Ano,“ odpověděl Ahmed. „Je to možné. Obvykle se to nestává, ale pět let jsem na Xaře studoval primární virémie. Šlo o první virus, který se přenesl z jednoho inteligentního druhu na druhý, a Xařané žili v takové izolaci, že jsme o původu viru nedokázali nic zjistit. Zajímavé. Opravdu zajímavé, čím víc se nad tím zamýšlíte. Lidé v počátečních stádiích tvrdili, že lépe vidí nebo slyší.“ Chystal se ukousnout další sousto, ale pak vidličku položil a mluvil dál: „Vezměte mimozemský virus, smíchejte jeho genetický materiál s buňkou lidského hostitele, a i když virus zemře, i když zabijete patogen, buňka zůstane napadená a chová se, abych tak řekl, zvláštně, protože se nevyvíjela společně s virem. Někdy je nenapravitelně poškozená, někdy je…“ Zarazil se. „Promiňte. Dokážu o tom mluvit věky.“
Adéla se na něj usmála. „Podívejme se, odhalili jsme jeho vášeň.“
„Pokud je to geneticky naprogramovaný virus,“ řekl Jose, „tak se nepřenese. Vytvořili ho, aby napadal pouze jedinou populaci.“
„To zatím nevíme,“ namítl Ahmed.
„Jistě. Vy to nevíte,“ podotkl Jose.
„Speciálně vyvinutý virus,“ opáčil Ahmed, když vstal a začal si umývat ruce, „vytvořený k tomu, aby útočil na určitou genetickou strukturu? Máte ohledně zapadákova Nova Christos vysoké mínění.“
„Před rokem byly touto dobou v okolí kolonie tři tisíce draků.“
Ahmed na to nic neřekl.
„Ale máte pravdu,“ dodal Jose s hořkostí v hlase. „Nemůžeme křesťanské osadníky obviňovat ze zločinů proti inteligentním bytostem. Bez ohledu na to, co víme. Ne, musíme čekat. Nejdřív jsme čekali na virologa. Teď čekáme, až odhalíte povahu toho viru. Pak, jakmile si budeme jistí, pošleme petici Islámské konfederaci, která pošle mezihvězdnému tribunálu žalobu proti teritoriálním úřadům, které spadají pod Nova Christos a nehnou ani prstem. Tou dobou už bude poslední drak mrtvý. A tak čekáme,“ řekl, zatímco omýval svůj talíř, „a modlíme se. K jediné vyšší mocnosti, která naslouchá.“
Byla to ta nejpitomější věc v celé galaxii, kterou mohl říct, jenže ta slova přesto vyklouzla Ahmedovi z úst: „Moc bych se při poradách s Bohem neunáhloval. Ať to vezmete, z jaké strany chcete, za ten virus je odpovědný On.“
Sofia, Jose a Adéla na něj upřeli nevěřícné pohledy. Sofia vypadala šokovaně. Jose se tvářil rozhněvaně. Adéla schovala tvář do dlaní. Smála se?
Pablo došel k Ahmedovi a spustil: „Vžum! Raketa nás odnese pryč!“ Když Ahmed neodpověděl, ukázala na raketu a dodal: „Chci, abys letěl s námi.“
* * *
Adélina rodina odešla za rozpačitého mlčení a Ahmed se dal do práce. Soustředil se na všechno možné, jen ne na rozhovor, který právě absolvoval. Svým způsobem to byla úleva. Konečně ho nechají na pokoji.
Jakmile nastavil scannery, nalezení nemoci netrvalo dlouho. Draci měli dostatek pozemských vlastností. Jejich krev byla rudá jako krev savců a stejně jako oni měli i draci schopnost vlastní termoregulace, i když neměli mléčné žlázy. Navzdory tomu, že jejich krev vykazovala nepravidelnosti. Ahmed našel něco, co se velice podobalo viru: zákeřnou, složitou mrchu. Přesně jak čekal, Ibráhímova krev obsahovala nižší koncentraci viru než ostatní vzorky krve.
„Něco se tu děje,“ prohlásil nahlas do prázdné místnosti.
Pitva přinesla víc otázek než odpovědí, ale Ahmed v druhotném dýchacím systému na dračí hrudi objevil desítky malých žlázek. Každá tvořila dokonalý váček plný chemických látek připravený proniknout do vzduchu a rozšířit v něm svůj obsah. Byly napojeny na cosi, co vypadalo jako hustý shluk nervů. Opravdu dokážou určovat, jaké látky budou vylučovat? Je to vědomé rozhodnutí?
Výměna feromonů alespoň vysvětlovala, proč se virus pohyboval vzduchem rychleji než obvykle.
Příliš mnoho otázek. Potom se však podíval na sklíčko se směsí Ibráhímových protilátek, a napadlo ho, že možná našel odpověď.
Když vešel do pokoje pro nemocné, Ibráhím byl vzhůru a tiše si pohvizdoval. Ahmed zaváhal. Zatraceně, kontrole životních funkcí se nemohl vyhnout bez ohledu na to, jaké děsivé vize mu přitom proniknou do hlavy. Přinutil se jít dál a přečetl si údaje na monitoru u starého draka.
„Copak, příteli?“ zašvitořil Ibráhím.
Jeho standardní řeč se zlepšila. To šlo rychle. „No, vaše krev není zamřelá,“ sdělil Ahmed stařičkému drakovi, když mu kontroloval životní funkce. „Je vyzrálá.“
Ibráhím vypískl smíchy tak hlasitě, že málem spadl z postele. „Ach, příteli! Ty rozumíš!“
Ahmed odešel. Žádná vize. Nedokázal si pomoct a vydechl úlevou.
* * *
Po třech dávkách dortového těsta už měla Adéla pro samý cukr jazyk otupělý. „Už se mi dělá zle, Sofie. Myslím, že už nebudu dobrá ochutnavačka.“
Sofia se ohlédla k vyprázdněné krabici od přídělu čokolády. „Nemůžu uvěřit, že mi to všechno dal!“
„Mám radost, že ty máš radost, zlatíčko,“ řekla Adéla. Neodolala a prohrábla dceři prsty vlasy. Narina a její rodina si povídali v obývacím pokoji a popíjeli čerstvou kávu. Adéle to nemyslelo dost na to, aby zvládla jen tak klábosit. Beztak se bavili jenom o tom, jak je to nové jídlo dobré. A o dracích. „Vrátíš se se mnou? Táta už bude doma.“
„Ještě musím připravit polevu, mami!“
„Dobře,“ odpověděla Adéla. „Tak přijď domů později. Ne, počkej. Zůstaň tady s Pablem. Nechci, abyste šli domů sami.“
„Cože? Proč?“
„Na nic se nevyptávej,“ obořila se na ni Adéla. „Prostě mi věř.“
Sofia mlčky přikývla. „Tak jo, mami.“
Když se Adéla ujistila, že její syn ještě pořád spí na Narinině pohovce, vydala se na cestu. Nevěděla, proč Sofii řekla, ať zůstanou, kde jsou. K jejich prefabrikovanému domu to bylo šedesát šest kroků. Proč si dělat starosti kvůli šedesáti šesti krokům? Měli by být v pořádku. Otevřela dveře a řekla: „Nechala jsem je i s cukrem u Nariny. Věděl jsi, že Ahmed dal Sofii…“
Jose tam nebyl.
Adéla prošla dům. Nespal. Nebyl v koupelně ani v kuchyni.
Modlíme se. K jediné vyšší mocnosti, která naslouchá. A co mu Bůh řekl?
Zadívala se na skříňku. Čím méně toho věděla, tím to pro ni bylo lepší, a přesto přešla ke skříňce a otevřela ji.
Náboje zmizely.
Vyšla ven do suchého studeného vzduchu. „Bože,“ zašeptala. „Co mám dělat?“
* * *
Už bylo po půlnoci, když Ahmed dokončil pitvu a odpotácel se do postele. Vítr kolem něj kvílel a vmetal mu prach do obličeje. Ahmed za sebou zabouchl dveře, nahmátl lampu na baterie a rozsvítil.
Adéla seděla u něj na posteli. Zvedla jeho placatku s whisky. „Tohle vám tu na popularitě nepřidá.“
„Pomáhá mi to být laskavý k pacientům.“ Ahmed se posadil ke stolku. „Dobrý večer.“ Připadalo mu hloupé ptát se, proč tu je.
„Jose je pryč,“ vysvětlila mu. „Nevím, kam se poděl.“
„Proboha.“
Zasmála se. „Jsem si dost jistá, že to s Bohem nemá nic společného. ‚Za ten virus je odpovědný On‘? To bylo roztomilé, doktore.“
Ahmed na to nic neřekl.
„Když jsem vyrůstala, znala jsem jednoho chlapce, který se chtěl stát doktorem. Opravdu moc. Nebyl příliš nábožensky založený, dokud mu Konfederace nezaplatila studium medicíny. Tak rychlý obrat na víru jste v životě neviděl.“
„Ehm… nejsem sice nezapálenější, ale…“
„Vaše tajemství je v bezpečí, jestli jde o to.“ Přihnula si z placatky. „No teda.“ Nalila si sklenici vody, pak další a rychle je vypila.
„Pijete alkohol poprvé?“
„Poprvé po hodně dlouhé době. Doufala jsem, že mi pomůže zapomenout na to, co mi dělá starosti, ale asi z něj budu jenom zvracet.“
„Mám vám dát něco na žaludek?“
Odmítavě mlaskla. Vstala, chvilku jí trvalo, než našla rovnováhu, a pak přistoupila blíž k Ahmedovi. „Chcete, abych mluvila na rovinu?“
„Ano.“
„V tuhle chvíli bych chtěla zmizet z téhle planety, jakýmkoli způsobem. Hlavně abych se s dětmi dostala někam do bezpečí. Dnes v noci.“ Najednou stála ještě blíž. „Měla jsem něco říct už předtím, jenže všechno se to stalo tak rychle a já jsem byla strašně unavená…“ Vdechoval její dech s nahořklou příměsí whisky. „Netuším, co Jose provádí, ale vím, že ať dělá cokoli, věří, že je v právu, a nikdo ho nedokáže přesvědčit o opaku. To mě děsí.“
„Vedlejší účinek toho, když někdo neustále mluví v Božím jméně.“
„Jsi příšerný herec,“ řekla. Uvolnila si hidžáb – rychleji, než by si dokázal představit, že to vůbec jde stáhla látku z hlavy a nechala ji spadnout na zem. Černé vlasy se jí svezly na ramena. Naklonila se k němu a její kadeře ho pohladily po uchu. „Prosím, pověz mi, co mám dělat.“
Konečně si vzpomněl, že umí mluvit. „Adélo, já… co to děláte?“ Její horký dech mu teď ovanul tvář. „Chcete mě využít jako příhodnou záminku k rozvodu?“ Vypadala nádherně. Tlumené světlo ozářilo její prosící oči. Naposledy to zažil tak strašně dávno. Ještě než se začal přesouvat z jedné virologické laboratoře do druhé.
„Ztrácím půdu pod nohama.“ Její hlas ztichl, tlumený tón zanikal ve vytí větru venku. Maličko se odtáhla a podívala se na hidžáb na zemi, jako by si až teď uvědomila, že si ho stáhla. „Nevíš, jaké to je. Miluju draky a miluju svoje děti a miluju svého manžela, ale jediní z těch tří, které ještě pořád dokážu ochránit, jsou moje děti.“
Nenapadalo ho nic, co by na to mohl odpovědět.
„Máš vzdělání, konexe. Kdybys nás dokázal dostat pryč, udělala bych…“
„Ne.“
Tvář jí zaplavila úleva, ale jen na zlomek vteřiny. Pak její výraz opět ovládl strach.
Ahmed vyčkával. Vítr bičoval vlněné plechové zdi provizorního domu. Kov se otřásal a drnčel. Adéla přešla na druhou stranu místnosti a zase se vrátila, zvedla hidžáb a stočila ho v prstech, jako by z něj chtěla vyždímat vodu. „Už měsíc sleduju, jak draci v nemocnici umírají. Roky jsem přihlížela, jak je farmáři zabíjeli. Už to nesnesu. A Jose vůbec nespí. Modlí se, čte Korán a hadísy. Někdy celou noc. Modlí se, čte a zase se modlí.“
„Nenachází odpovědi?“ zeptal se Ahmed.
„Bojím se, že už odpověď našel.“
Ahmed se zadíval ven z okna. Nenapadalo ho nic, co by na to mohl říct, a tak nakonec zkusil: „Mohu ti dát něco proti úzkosti.“
„To je dobré,“ odpověděla. Přišla k němu blíž. „Asi by z toho byl příšerný skandál, kdybych tě prostě požádala, jestli bych tu nemohla přespat.“
Na to také neměl odpověď.
„Budeme jen spát. Nechci být sama.“ Hlas se jí zlomeně zachvěl a na okamžik připomínal hlas draka. „Některá z těch pilulek by mi mohla pomoct.“
„Vyspím se na zemi,“ nabídl jí Ahmed.
Adéla nesouhlasně mlaskla. Lehla si na postel a on jí přinesl sklenici vody a prášek na spaní. Když pilulku polkla, položil se vedle ní, ve vší počestnosti. Nedotýkali se, jenom naslouchali dechu toho druhého.
„Jak můžeš nevěřit?“ špitla. „Podívej se na nebe, na vodu. Děti! Až budeš mít děti, změní se to. Vesmír je tak chladné místo, když všechno připisuješ náhodě.“
„Je ještě chladnější, když se musíš ptát, proč by milosrdný Bůh dělal strašné věci,“ řekl Ahmed.
„Teď jsi mě dostal.“
Čekali, dokud je nepřemohlo vyčerpání.
* * *
Usilovat o něco ve vlastní duši, před Bohem.
Nesl se oblohou vysoko na studených větrech a dopadaly na něj kapky deště. Prudce klesl a znovu vzlétl nad malé tmavé budovy. Vrhl se dolů, zachytil se země, zaryl prsty do půdy na planině a přitiskl se k ní.
Ahmed si ve spánku napůl uvědomil, že to jsou myšlenky draka. Byl to sen? Ne, cítil, jak mu déšť stéká po kůži a vítr mu buší do uší. Vzduch byl plný pachů: cukrová kukuřice, zápach dobytka, vůně suché trávy, která v dešti vláčněla.
Oproti hvězdám se rýsoval velký kříž a za ním se nacházel kruh cihlových domů. Nebylo to území pro přátele; bylo to místo, kde žili ostatní. Ti, co zatím přátelé nebyli. Co tu dělali přátelé muslimové?
Plazil se po zemi a nechal se šlehat větrem, který ho tiskl k pichlavým výhonkům trávy.
V malých tmavých budovách se rozsvítila světla.
Přátelé, muslimové, vyrazili dveře a nutili ostatní lidi vyjít ven z budov, na kterých byly umístěné kříže. Ti druzí lidé zatím nebyli přátelé, ale přátelé, muslimové, k nim nebyli laskaví. Nesnažili se s nimi sblížit. Přátelé přinutili ty druhé kleknout.
Přátelé muslimové pronášeli modlitby, alláhu akbar a bismillah.
Jenže je pronášeli nepřátelsky a takové modlitby nevzlétnou k Bohu.
Přátelé přitiskli pušky k tělům těch, co zatím přáteli nebyli, farmářů. Jejich strach mu naplnil nosní dírky. Ten ostrý pronikavý pach mu vtrhl do mozku a on se náhle roztřásl. Farmáři plakali a on cítil sůl v slzách, slyšel slova jakéhosi otce, který svým dcerám říkal, ať jsou statečné, kletby, modlitby ke křížovému Bohu. Lezl proti větru, který nadzvedal jeho tělo, zatínal nehty do mokré země, chtěl k přátelům promluvit, zastavit je…
Vystřelili. Muslimové stříleli jednoho farmáře za druhým. Kulaté lidské hlavy se tříštily jako oblaka ve větru a odlétaly z nich úlomky.
Ahmed se prudce posadil, vrazil do Adély a svalil se z postele. Adéla cosi zamumlala a obrátila se.
Kolem byla zima a tma. Okno rachotilo. Vítr ho zpola rozrazil, takže do místnosti vnikal ledový vítr. Ahmed okno rázně zavřel. Dech se mu ztěžka dral do plic a zase ven. Ahmed se zadíval dolů a na okamžik čekal, že zahlédne plochý ohyb drakovy hrudi.
Měsíc za oknem ozařoval vlny Adéliných vlasů na polštáři. Přetočila se, něco ve spánku broukla a náhle otevřela oči. „Bismillah! Nepřítel!“ Posadila se a její vytřeštěné oči zachytily Ahmedův pohled. „Jose? Ach…“ Polkla. „Ahmede.“
„Ahoj,“ řekl Ahmed.
„Můj Bože. To byl sen.“
„Viděl jsem totéž,“ odpověděl Ahmed.
Otočila se k němu s tváří osvětlenou měsíčním světlem. „Jak to myslíš?“
„Chci říct, že ten sen byl přesně tím, čím se zdál být.“ Vstal a promnul si oči. „Nějaký drak to viděl a poslal ty výjevy ostatním. Dokonce i my jsme něco z toho zachytili prostřednictvím jejich feromonů ve větru. Znamená to…“ Zíral na ni a v srdci cítil prázdnotu. „Znamená to, že Jose právě vyvraždil celou osadu.“
Adéla neodpověděla. Zdálo se, že není schopná cokoli říct. Jako by ji někdo připravil o hlas. Po nekonečném chladném tichu, kdy jen stěny rachotily ve větru, hlesla: „Musím se jít podívat na svoje děti, doktore.“
„Proboha, říkej mi Ahmed.“ Zamračil se. „Přestaň mě nutit, abych si připadal, jako bych stanovoval diagnózu.“
Podívala se na dveře a pak se naklonila blíž. „Děkuju ti za dnešní noc.“
Když odešla, zamířil přes hnědé otevřené prostranství ke klinice a rozhlédl se. Vítr se pro jednou utišil. Dnes všude panovalo ticho jako při pohřbu. Isachské slunce ještě neozářilo obzor. Obloha byla pokrývkou, které okamžiky před svítáním dodávaly šedý odstín a která pokrývala matně hnědou krajinu.
V klinice panoval takhle časně zrána klid. Ahmed prošel pokojem pro pacienty, přitom si držel nos a nespouštěl oči z draků. Všechno se zdálo být normální. Veškeré monitory zobrazovaly životní funkce v pozitivních hodnotách. „Sofie? Jsi tu?“ Měl dojem, že z vyšetřovny znovu zaslechl nějaké zvuky.
Když otevřel dveře, spatřil Ibráhíma, jak se přidržuje stolu ve vyšetřovně a modlí se: „Ašhadu anlá iláha…“ Zvedl oči k Ahmedovi a začal chrlit slova v arabštině.
„Ibráhíme,“ zarazil ho Ahmed.
Ten příval štěbetavé arabštiny by nedokázal rozluštit ani lingvista. Ale na tom nezáleželo. Ibráhím se chtěl modlit a měl k tomu sílu. To znamenalo, že se starý drak skutečně zotavuje.
Natáhl se k Ahmedovi. „Pomoc, příteli? Žádný vítr, aby mi pomohl modlit se.“
„Aha.“ Klekání a vstávání. Bez větru bylo pro draky pochopitelně obtížné pohybovat se nahoru a dolů. Nejdřív se museli modlit na zemi a pak namísto klekání a vstávání vzlétnout.
Ahmed zaťal prsty do kalhot. Napadlo ho, jestli by si neměl ucpat nos, a vzápětí si pomyslel: Pitomče, po dnešní noci nás čekají horší věci než trocha feromonů.
Uchopil drakovy zkroucené ruce. Spáry drsné jako kamínky mu přejely po kůži. Stejné drsné silné spáry cítil v noci, když se zatínaly do půdy, aby se udržel proti náporu větru. Sklonil Ibráhíma do polohy, která se mohla blížit kleku, zatímco se drak modlil, a znovu ho zvedl, jako by se postavil. „Děkuji ti,“ řekl Ibráhím.
„Dovol mi podívat se ti na nos, když už jsi tady.“ Ahmed zaváhal. „Jenom… šetři mě.“
Ibráhím neodpověděl. Ahmed mu posvítil do obrovských nosních dírek. Hlen byl poměrně vazký, ale nebyla v něm krev, a Ahmed slyšel, jak se drakovými dýchacími cestami sykavě žene vzduch. „Pořád to vypadá dobře. Jako bys jen dostal rýmu, zatímco všichni ostatní mají tuberkulózu. Hm. Možná najdeme řešení, místo abychom se dívali, jak umíráte.“
„My se díváme, jak umíráte, příteli,“ odvětil Ibráhím netypicky vážným tónem.
Ahmed se zarazil. „Cože?“
Ibráhím nasál nosem vzduch jako rozradostněný pes, avšak tón jeho hlasu byl chladný a vážný. „Příteli. Poslouchej, příteli.“ Upřel na Ahmeda černé oči obklopené vráskami. „Toto je pravá snaha. Toto je džihád. Porozumět příteli.“ Otevřel ústa a odhalil ostré zuby v podivném úsměvu. „Učíme vás létat.“
Ahmed si vzpomněl na další slova ze snu, který nebyl snem. Modlitby nevzlétaly. Ahmedova mysl se změnila. Nebyla správná. Jako by patřila drakovi. Cítil to. Bouřková mračna, studené, mokré, nepolevující kroupy bubnující podél linie kůže, které ho pohlcovaly. Střechy a stěny byly špatné, zadržovaly vítr venku. Ruce se mu třásly a dech mu sípal v hrdle.
Z oblohy na něj zavolal jakýsi hlas. Hlas, který mu duněl v těle a proudil jím jako krev. Hlas… Boha?
Viděl, jak se hlavy farmářů tříští. Klečeli nehybně před hlavněmi, jejich strach ho pálil v nose a pak najednou byli mrtví.
Do vyšetřovny vešla Sofia s vlasy svázanými do ohonu. Vypadala rozespale. „Přinesla jsem vám dort, doktore. Použili jsme vaši čokoládu a včera večer jsme upekli tři… Jste… jste v pořádku?“
„Nic mi není,“ lhal Ahmed. Po tvářích mu klouzaly studené slzy. „Jenom mám v očích písek. Ten se dostane všude.“
Náhle se rozkašlala a kašel dlouho nepolevoval. Popadla kapesník a přitiskla si ho na pusu. „Fuj. Promiňte. Alergie.“
„Vykašlala jsi hlen?“ zeptal se Ahmed.
„Moc ne.“ Sofia mu podala kapesník. Ahmed si ho vzal. Na alergii to nevypadalo. Hlen měl výrazně tmavý odstín. „Máš infekci dutin,“ řekl. „Měl bych ti vzít vzorek krve.“ Kapesník se mu třásl v ruce. „Ale nejdřív si odskočím na vzduch.“
„Dokážu si krev vzít sama,“ ujistila ho Sofia.
„To bys neměla,“ namítl Ahmed.
„Už to dělám dva roky.“ Zakoulela očima, jak to umí jenom třináctiletí. „Nebojím se brát krev, doktore.“
Ztěžka vyšel ven a nechal ji ve vyšetřovně. Nad pláň stoupalo slunce. Slabé šedé světlo se kradlo přes budovy z tmavého kovu a po žíhaném povrchu mešity. Vítr ho štípal do obličeje. Komunita se začínala probouzet. Uviděl hubeného muže, který s ním hovořil v mešitě, jeho přátele a půl tuctu dalších lidí. Někteří mu zamávali. Ahmed si přál, aby dokázal rozeznat, která z těch siluet kráčejících do mešity a do zahrad, kde budou pečlivě plít nebo odnášet hrnce s jídlem, patřila lidem z jeho dnešního snu. Těm, kteří zabíjeli.
Zaslechl za sebou Adélu. Když přišla dost blízko, zeptal se: „Máš nějaké novinky?“
„Nedá se poznat, kdo tam v noci byl a kdo ne,“ odvětila. Nad mešitou se přenesli dva draci, zakroužili ve větru a s výkřiky se pustili nad pole s kukuřicí. „Promluvím si s manželem.“
„Zeptáš se ho, jestli rozpoutal válku?“
Ztuhla a objala se rukama. „Co má člověk říct, když už na takovou otázku předem zná odpověď?“
Mlčky čekali a pozorovali členy komunity. „Určitě lituješ, že jsi sem kdy přijel,“ dodala.
„Pro virologa je tu dost zajímavé práce,“ poznamenal Ahmed, protože nevěděl, co jiného jí říct. Když neodpověděla, ujistil ji: „Neopustím vás.“
„Děkuju,“ zašeptala.
* * *
Jose si myl ruce v umyvadle. Nádrž pod domem vrzala, zatímco mu voda proudila na kůži. Mísila se s krví a růžový vír mizel v hlubině výlevky.
Adéla ho pozorovala, dokud nevzhlédl a nevšiml si jí. „Ahoj, habibati.“
„Co jsi dělal včera v noci?“
Otálel s odpovědí příliš dlouho. „Mimo jiné jsem se pořezal.“
„Nebyl jsi tu.“
„Já vím.“
Jak se má žena zeptat svého manžela, jestli je vrah? Jak se má svého bystrého, vášnivého manžela, kterého milovala pro jeho odvahu ve třídě a vášeň pro učení, který byl natolik odvážný, že se ujal tohoto úkolu, když se ona obávala, že k tomu nemají síly, který měl vždycky na všechno odpověď a jehož jistota pro ni kdysi byla takovou útěchou, zeptat, jestli chladnokrevně zabil lidi?
Tu otázku jí ušetřil.
„Už nemůžeme dál čekat. Vím, že farmáři ten virus vytvořili. Takže budou také vědět, jak ho zneškodnit.“
„Proč?“ udeřila na Adéla. „Proč jsi je zabil? Jakou zprávu jsi tím vyslal?“
Joseho tvář zbledla. „Jak… jak ses to dozvěděla?“
„Řekli mi to draci,“ ucedila.
Nic na to neodpověděl.
„Všechny jsi nás ohrozil,“ pokračovala. „Mě, děti, draky, celou kolonu. Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi je mohl jen tak pozabíjet?“
„Nebylo to snadné rozhodnutí,“ odpověděl. „Včera jsem o tom mluvil s ummou.“
„Ale ne se všemi!“
„Nemohl jsem tebe a děti vystavit nebezpečí!“ Jeho hlas se zklidnil do toho jistého tónu, který kdysi milovala, ale teď ji děsil. „Postili jsme se kvůli tomu, studovali džihád, hovořili jsme o tom dlouho do noci a nenašli jsme jiné východisko než okamžitě zasáhnout. Splnil jsem všechny zásady, habibati. Minulý měsíc jsem po lovu k těm osadníkům promluvil. Nabídl jsem jim, že s nimi budeme směňovat jídlo a léky a že přesvědčím draky, ať nechají plodiny na pokoji, pokud ten virus zastaví. A víš co? Vysmáli se mi do očí. Udělal jsem, co nařizuje islám…“
„Měl jsi mi o tom říct!“
Když začala mluvit, vpadl jí do řeči: „K tomu činu jsme byli oprávněni, habibati! Varovali jsme je.“
„Jak nám to pomůže najít lék na tu nemoc, ó, moudrý imáme?“ Ta poslední slova z ní vztekle vyhrkla.
Josého výraz potemněl. „Už mě unavuje žít ve strachu. Teď je řada na nich.“
„Tohle není správné!“ vykřikla. „Jose, tohle… tohle nejsi ty!“
„Toto je džihád!“ odvětil. „Kdo by nebojoval za Boží věc, za utiskované muže, ženy a děti?“ Přišel k ní blíž. Natáhl ruku, dotkl se jejích vlasů a ona si uvědomila, že nemá hidžáb. Zapomněla ho na podlaze v Ahmedově domě.
„Adélo, my je varovali.“ Položil jí dlaň na krk a pohladil ji po vlasech. Po chvíli uchopil hidžáb, který nechala na toaletním stolku, něžně jí jím omotal vlasy a přišpendlil látku, až jí šátek zakryl hlavu.
Adéla mu přitom neřekla jediné slovo.
„Budu v mešitě,“ řekl, když stále mlčela. „Dnes ráno jsem se ještě nepomodlil.“
* * *
Ahmed se vrátil do laboratoře. Soustřeď se na práci. Soustřeď se na práci. Zkontroloval Ibráhímovy protilátky. Vedly si dobře, zato virus ne. Ať Ibráhím přežil cokoli, získal přitom vůči němu imunitu. Bylo to tak, jak si Ahmed myslel.
Ibráhím kdysi v mládí přežil podobnou nemoc.
Najednou měl svou odpověď. Nešlo o chorobu vytvořenou lidmi, jen o obzvlášť zákeřný nový kmen staré chřipky.
Ahmed se vydal ven a zamířil do zásobovacího přístřešku u nemocničního komplexu. Za místem, kde předtím stály krabice s čokoládou, našel těžký čtverec – přístroj k mapování genomu –, za nímž byl tlustý balík s výstražným nápisem PO OTEVŘENÍ ZMRAZIT. Aby získal konečnou odpověď, musí naplno porozumět viru a protilátkám, aby pochopil, jak přesně fungují. Mapovací přístroj ovšem mohl vytvářet klony Ibráhímových protilátek ve velkém a Ahmed je mohl drakům naočkovat, aby se pokusil virus zastavit.
Zatímco přístroj pracoval, Ahmed si všiml lahviček s krví, které nechala na skříňce Sofie. Její vlastní krev. Ahmed přenesl vzorek na sklíčko a vložil ho pod mikroskop.
V této fázi se to dalo těžko určit, ale v její krvi bylo něco, co by mohlo být virus. Jakýkoli virus. Mohla být nachlazená nebo se o ni pokoušela chřipka. Ahmed pro všechny případy přidal na sklíčko část Ibráhímových naklonovaných protilátek.
Pak se ve dveřích objevila Adéla s ozvěnou volání k modlitbě za zády.
„Jsi v pořádku? Řekl ti Jose… něco?“
Neodpověděla. Místo toho se celá přepadlá zadívala za něj. Ahmed zvedl naklonované protilátky. „Pomoz mi je přenést do lahviček,“ požádal ji. „Musíme si s tím pospíšit.“
„Co to je?“ Prohlížela si mapovací přístroj. „Tohle zařízení jsem ještě neviděla.“
„Izoloval jsem část Ibráhímových protilátek. Jestli mám pravdu, jde o novou formu staré nemoci, kterou Ibráhím před lety přežil. Vrátila se v obzvlášť nebezpečné podobě, ale on jí odolává.“
„Našel jsi lék?“ zeptala se. „Ty… Takže je to stará nemoc? Nebyla uměle vytvořená?“
„Zjistil jsem něco, co by mohlo pomoct. Budu muset prostudovat povahu těch protilátek, abych mohl vyvinout vakcínu, ale ne, je to přírodní patogen.“
Adéle vyrazily z hrdla přiškrcené vzlyky.
„Ty pláčeš?“
„A ty se divíš?“ řekla a prudce ho objala. „Určitě tě k nám poslal sám Bůh, doktore.“
„Ne, neposlal.“
„Ponech mi mou víru,“ namítla. „Teď ji potřebuju jako ještě nikdy.“
Ahmed to vzdal a oplatil ji objetí.
„Mami?“ ozvala se váhavě Sofia stojící ve dveřích. Adéla se od Ahmeda odtáhla.
„Sofie,“ vydechla a upravila si hidžáb. „Ahmed objevil lék.“
„Vážně? Vážně?“ Sofia poskočila. „Musím najít… Musím najít papiho a všem to říct a…“
„Nejdřív najdi svého bratra,“ řekla jí Adéla. „Za celé ráno jsem ho neviděla.“ Uchopila Sofii kolem ramen a vystrčila ji ze dveří. „Ale ano, prosím…“ Matce i dceři stékaly po tvářích slzy. „Pověz to papimu.“
Adéla se otočila. „No, čeká nás spousta prá –“
Vzduch proťal hlasitý omračující výbuch, který otřásl zdmi.
Ahmed s Adélou vyběhli ven. Všichni se dívali stejným směrem. Lidé zvedali hlavy od řad kukuřice a draci vzlétli na větru do vzduchu.
Jose se vyřítil z mešity a hleděl k místu, odkud zazněla exploze. Za ním se na ulici objevil hlouček mužů.
Jediní lidé, kteří nevzhlédli, byla skupinka dětí, které přebíhaly po prašném náměstí.
Vzduchem cosi prolétlo. Drak? Ne, na toho to bylo moc rychlé, uvědomil si Ahmed. Padalo to. K prostranství. Vzduch pročísl pronikavý hvizd. Ať to bylo cokoli, na okamžik se to zalesklo ve vzduchu a byl to lesk kovu a umělé hmoty. „Co to…?“
Střela zasáhla mešitu.
Ahmed ten náraz pocítil v celém těle. Vyrazil mu dech z plic a žilky v nose mu popraskaly. Úlomky pískově zbarveného kamene jim vystřelily nad hlavy, vzduch proťaly výkřiky a on najednou neviděl, kde stojí Adéla. Z uší a nosu mu vytékala teplá krev. Hnal se za Adélou. Uvědomil si, že něco křičí: „Najděte zraněné! Pomozte mi!“ Rozhlédl se, ale pro hustý kouř a prach nic neviděl. Slyšel pláč a výkřiky. Cítil výkřiky i to, jak žhavá vlna vyhodila draky na oblohu, roztrhla jim kůži, urvala hlavy a ruce, drásala je jako cáry papíru.
„Najděte Adélu!“ zavolal Ahmed.
To už ji však našel sám. Klečela na zemi a držela v náručí svého syna. Syna, kterému chyběla polovina hlavy.
* * *
„Nedokázala jsem tě ochránit,“ šeptala. „Nedokázala jsem tě ochránit.“ Choulila se v koutě kliniky. To tělíčko bylo tak nehybné a neskutečně rychle chladlo. Tělíčko chlapce, který před pár hodinami držel raketu a hleděl na ni rozzářenýma očima, který ji políbil na tvář a plakal, když měl jít spát. A teď byl studený. Bylo to špatně.
„Je mi to líto, Adélo.“ Ahmedův hlas zněl odněkud z dálky. „Potřebuju sestru, jinak ztratíme další lidi.“
„Můj sladký chlapeček,“ špitla. „Můj Pablo.“
„Prosím, Adélo,“ naléhal Ahmed. Stál vedle ní, ale ona ho neposlouchala. „Potřebuju tvou pomoc.“
„Ne!“ Vlastní hlas ji bodal v krku, řezal jako pila. „Ne! Já ho nezahalím… Nenechám ho smrti, chladu, nechci…“
Byl tam ještě někdo. Jeho nos jí sklouzl po hidžábu a odtáhl ho. Její vlasy se svezly na synovo tělo. Na uchu ji zahřál jeho dech. „Ach, přítelkyně,“ řekl Ibráhím. „Ach, přítelkyně.“ Malý drak úpěl, plakal a tiskl se k ní a obří plocha jeho kůže přikrývala Pabla jako rubáš. „Salam.“
Ibráhímův zármutek zdvojnásobil Adélin a protrhl hráz slz. Slz, jaké dosud v životě neprolila a které teď dopadaly na jejího syna. Tmavých slz z krvácející hlubiny duše. A ona naříkala jako raněné zvíře.
„Adélo, já tě potřebuju,“ přesvědčoval ji Ahmed.
„Ibráhíme, prosím,“ šeptala mezi vzlyky. Přitiskla synovo tělo do záhybu kůže. „Zahal ho za mě.“
Ibráhímovy ruce objaly Pabla jako Boží náruč a zavinuly ho v jediném životě, který mohl cítit. „Salam,“ zapískl a ona netušila, jestli mluví k ní, nebo k jejímu synovi.
* * *
Ahmed došel k polozbořené mešitě. Ruce měl rozbolavělé od toho, jak zašíval a obvazoval rány a dával injekce.
Většina konstrukce vydržela, ale vchod byl zničený a všude ležely kameny a kusy malty. Jeden z arabských nápisů na zástavě utkané z trávy to odneslo ven na prostranství. Elegantní písmo bylo roztržené právě v místě, kde vzývalo Boží jméno, takže Bismillah protínala v půli trhlina.
Ahmed si nevšímal lidí, kteří ho volali. Nevšímal si ničeho; kliniky za ním, zraněných. Štěbetání draků. Nevšímal si klečících lidí, kteří na kolenou děkovali Bohu za to, že ušetřil životy draků.
Jose obrácený k mihrábu plakal a modlil se. Sofia držela otce za ramena. Naříkala a hubené tělo se jí zoufale třáslo.
Adéla byla na klinice s Pablovým tělem. Potom, co sem přišli, se tam zase vrátila.
Ahmed snadno našel žebřík a vyšplhal nahoru.
Když se dostal na vrchol mešity, zapřel se nohama o dva trámy. V minaretu se otvírala díra, jíž měl dokonalý výhled na kolonii.
Stejnou věc viděl i včera. Pár zelených čtverců hospodářských plodin. Draci rozptýlení ve větru na obloze. Náměstí zastřené kouřem a zasypané troskami jako by teď na zemi tvořilo jizvu. Za tím vším ležela pustina a někde ještě dál farmářská komunita právě pohřbívala své mrtvé a možná plánovala další odvetný útok.
Na věži nad ním visel mikrofon. Ahmed našel spínač, stiskl ho a poklepal na něj. Fungoval. Z reproduktorů zaznělo hlasité zadunění.
„Pozor,“ řekl Ahmed. „Pozor.“ Dlouze si povzdechl. Jose uslyší každé jeho slovo stejně hlasitě jako Boží hlas. „Ten virus nebyl vytvořen člověkem. Draci umírají v důsledku typického cyklu nemoci, což bychom měli zastavit, jakmile jim podáme protilátky starších draků, kteří přežili předchozí cyklus. Virus nebyl vytvořen člověkem.“
Zmlkl. Nenapadalo ho nic, co by k tomu ještě mohl říct, a tak odhodil mikrofon na cihly a slezl zpátky dolů.
Přešel po kobercích, na nichž byly vytkané umělecké vzory v arabštině oslavující Boží jméno. Kráčel po požehnáních plných milosrdenství a chvály pro Toho, kdo vytvořil vesmír a člověka z krevní sraženiny. Minul loď, která ukazovala vzhůru k místu na obloze, odkud na ně shlížela Země a Mekka. Procházel kolem oslavných nápisů a kráčel přes poezii, když vtom ho Jose popadl za paži.
„Co to děláte?“ Jose ho narazil na zeď. „Co si vůbec myslíte? Vy lháři!“
„Nelžu,“ řekl Ahmed. Bylo to zvláštní. Nepociťoval zlost. Před chvílí ano, když stál na vrcholu mešity, zato teď, když se zadíval do Joseho zrudlé tváře zkřivené žalem, v sobě nedokázal najít hněv. „Sofia to potvrdí.“
„Lháři!“ Jose s ním znovu praštil o stěnu. Měl opravdu sílu.
„Pusťte mě,“ žádal ho Ahmed.
„Lháři! Já vím svoje!“ Sevřel Ahmedovy paže ještě pevněji. „Myslíte si… Myslíte si… Kdo by udělal něco takového jako já, kdyby si nebyl jistý?“ Na tvář se mu vyřinuly další slzy. „Který otec by udělal to, co já?“
Na to mu Ahmed nedokázal odpovědět.
Obešel trosky a krvavé skvrny na udusané zemi. Měl v úmyslu vrátit se na kliniku. Adéla bude potřebovat pomoc s přípravou synova těla na pohřeb; bude třeba zapnout generátory, protože dnes zaplní další márnici, a nemohl Adélu nechat samotou, ne teď…
Místo toho se vydal do trávy, která mu sahala až ke stehnům, a kráčel dál kolem zakrslých stromů s bílou kůrou až k říčnímu bahnu. Zčeřená voda ubíhala mezi oblým isachským rákosem. V údolích byla černá a na kopcích zarudlá. Brodil se jí a kolem hlavy mu bzučel zelený hmyz, který tvarem těl připomínal osmičky. Ahmed přemýšlel o svém rozhovoru s Adélou. O dracích. Jídlo, které jíme! Láska. Děti. Tohle by chápala jako důkaz existence Boha.
Noc dodala rovině za řekou červenohnědý odstín, rudá barva se donekonečna odrážela a nad plání se z oblohy spustilo deset zdravých draků, kteří se v poslední chvíli doširoka natáhli a přistáli. Na zemi se shrbili jako stany ve větru a pomocí spárů se přidržovali země.
Dva z nich kolem sebe kroužili. Přitančili k sobě a vzápětí se vzdálili jako boxeři. Zapáleně jeden druhého očichávali. Bylo to zajímavé. Nemluvili, nešvitořili jako lidé v arabštině, jen se očichávali.
Brodil se, až mu hladina dosáhla k hrudi a musel se zapřít proti proudu. Byl celý zmáčený studenou vodou, plaval a pak se vlekl bahnem u druhého břehu. Prodral se znovu trávou, která se mu zachytávala o nasáklý lékařský oděv. Čím dál víc se přibližoval, až ho začaly zaplavovat emoce draků.
Bylo jasné, že je mezi nimi konflikt. Jeden se domníval, že ten druhý s ním nejedná správně. Zuřivě nasávali vzduch. Mluví spolu, pomyslel si Ahmed. Empaticky. Žádný div, že jim mluvený jazyk moc nejde. Obří nosní dírky se roztahovaly a zase stahovaly. Průduchy na jejich hrudnících, druhotná dýchací soustava, se rozpínaly a smršťovaly. Byl to jiný druh jazyka.
Dva kroužící draci se přiblížili a dotkli se nosy.
A náhle nepřátelství pominulo. Oba znesváření draci se vznesli ze země, s potěšeným výskotem se vrhli na oblohu a potom znovu klesli dolů. Zamumlali jediné slovo, slovo připomínající vítězství. Džihád.
Ahmed to cítil, když to k němu přinášel vítr. Teď to byla láska. Čirá, bezvýhradná, všeobjímající láska. Žal nad střetem. Mezi draky nepanoval žádný rozpor. Ani nemohl, ne když dokázali tohle sdílet.
V tomhle byl smysl jejich úsilí.
Museli žít bez násilí, protože by rozvrátilo jejich komunikaci.
Málem se vydal nazpátek. Zpět na kliniku. Zpět ke vzorkům a buňkám a k tomu, čemu rozuměl. Po dlouhé chvíli se však přiměl vykročit vpřed.
Draci se k němu obrátili a zběsile poškubávali nosy. Jeho láska byla roztaveným kovem v jeho žilách. „Sadiqi?“ Ahmed se sklonil a klesl na všechny čtyři, až zůstal stát mezi nimi s ohnutými zády stejně jako oni. Zadíval se zpříma do deseti párů černých oček.
„Sadiqi, přítel. Alláhu akbar.“
Zavřel oči a poprvé naprosto vyprázdnil svou mysl. Zlost zmizela a stejně tak skepse.
Draci přišli blíž.
Vize se vrátila.
Nahoře byla obloha, dole země a mezi nimi vítr – vítr, jenž ho unášel mezi světy ke světlu nad ním. Chlad ho srážel k zemi, nápor deště mu smáčel tělo, které bylo jako omámené, nepoddajné. Teplo ho však zvedalo výš. Tmavé mraky hluboko dole se odplazily. Zalilo ho slunce, pohltilo ho. Slyšel slova. Viděl, jak získávají podobu jasných křivek. Arabské písmo ho obklopovalo ze všech stran. Stuhy světla po celé obloze hlásaly Boží milost. Ve jménu Boha, velkého, milosrdného…
Ahmed se otočil ke slovům, k arabštině, která protínala oblohu v zářivých paprscích.
Doháníš lidi k šílenství a nutíš je bojovat? zeptal se Ahmed. To je součást tvého dobrotivého, milosrdného plánu? To jsi naučil Joseho?
Něco zašeptalo: Ne. Ty je budeš učit.
Slova se roztáhla jako závěsy a odhalila veliký T-lymfocyt, zářící verzi protilátek, které viděl v Ibráhímově krvi.
* * *
Když otevřel oči, byl sám. Hnala se přes něj hustá oblaka prachu. Draci se změnili ve vzdálené tečky na nebi.
Doklopýtal zpátky k řece a horečně si umyl prach z očí. Vstoupil do vody a přebrodil se na druhý břeh. Stále pořádně neviděl. Jako by se mu ta vize napůl vpálila do očí. Rozkašlal se a měl pocit, že z plic vyráží suchý prašný vzduch, dokud nevykašlal chuchvalec narůžovělých slin. Hleděl na něj jako na nově zrozenou hvězdu.
Odpotácel se zpátky do kolonie.
Adéla seděla ve vyšetřovně. Ibráhím měl hlavu položenou na jejím klíně. Starý drak tiše úpěl.
„Já vím,“ řekl mu Ahmed.
Hruď starého draka se roztáhla a zase stáhla, když k Ahmedovi vzhlédl.
„To ten virus. Mění nás, modifikuje buňky v našich nosních dutinách. Nutí nás prožívat to, co cítíte vy. Všichni lidé na této planetě to dříve či později zjistí, nemám pravdu? To, co pociťujete.“ Padl na kolena. „Mám ho v těle. Adéla a Sofia taky. A přenáší se vzduchem, proto neskončíme napadení jenom my.“ Hleděl Ibráhímovi hluboko do očí. „Pokud tu nemoc vyléčím, bude… budeme se cítit stále stejně, až co virus zmizí?“
Ibráhímův hlas ještě nikdy nezněl tak staře. „Navěky vás změníme.“
„Až se virus dostane k farmářům, zavládne mír? Když budou schopní cítit to co vy?“
Ibráhím otočil obří hlavu a upřeně se na něj zadíval. „Mír uzavřete vy, sadiqi.“
Ahmed upřel oči na Adélinu zničenou, zrudlou tvář a pak se obrátil k Ibráhímovi. „Musím ty protilátky dostat k farmářům,“ řekl tiše.
* * *
Dny strávené na cestě se jim rozpíjely ve vzpomínkách. Adéla seděla na transportéru, potom kráčela s Ahmedem trávou a najednou skončili obklopení hlavněmi a rozzuřenými tvářemi ožehlými sluncem. Pak se ocitli mezi dalšími prefabrikovanými budovami, kde je strčili do malé horké místnosti, a Ahmed opakoval „To je v pořádku, jsem doktor, jen doktor“, zatímco na ně řvali „Vrazi, vrazi, jste stejní jako ta vaše havěť“ a Ahmed řekl znovu „Jsem doktor“ a nakonec vytáhl placatku a nechal ji kolovat se slovy „Přesvědčí vás tohle?“
Adéla jen hleděla. Hleděla na ženu, se kterou se setkala před týdnem a která si vzala patnáct kilo penicilinu. Žena opět vyčkávala za hlavní pušky.
Žena něco řekla a ostatní se ztišili. „Tahle mi dala léky.“
„Řádí tu chřipka, že ano?“ zeptal se Ahmed. „Nemocní vykašlávají krev a mají vysoké horečky. Stejná nemoc, kterou trpěli draci, se teď přenesla na lidi.“
Ozvalo se souhlasné mumlání. Žena se znovu podívala na Adélu. Ta jí pohled oplácela a v duchu se ptala: Zabila jsi mého syna? Nejspíš ne. Tahle žena nejspíš nezmáčkla spoušť, nesestrojila raketové střely. Nikoho nezabila, jenom, stejně jako Adéla, neudělala nic proto, aby tomu zabránila.
Třeba měla taky strach, nepředstavitelný strach.
„Toto je lék,“ řekl Ahmed. „Izoloval jsem protilátky.“
Žena, která si vzala penicilin, promluvila. Ke všem v místnosti, ovšem hlavně k Adéle. „Jo, zuří tady chřipka. Máte pravdu. Je to zlý. Ale mě zajímá co naše hlavy. Co vy a ta vaše zvířátka provádíte s naší myslí?“
„Pokud jde o to,“ odpověděl Ahmed, „s tím nemůžu nic dělat.“
Adéla se naklonila a zvedla úlomek plastu, který svírala v ruce. Kus Pablovy nové hračky, jež se roztříštila při útoku. Beze slova ho ženě podala.
Připadalo jí, že cítí, jak ji objímá Ibráhímovo měkké tělo a zahaluje ji světlem. Zavřela oči a řekla: „Salam alejkum.“
Po chvíli žena udělala to, v co Adéla doufala. Co Adéla věděla, že se stane. Vzala si ten kus plastu, pozůstatek Adélina syna, a promluvila znovu. Její slova zněla tiše a váhavě, jako by se je teprve učila pronášet. „A mír s tebou.“
Vydali se zpět, tráva pod transportérem šelestila, nakonec zastavili nedaleko před muslimskou osadou. „Nemůžu uvěřit, že mě nezastřelili,“ prohlásil Ahmed, a ne jednou.
Adéla se zadívala na hvězdnou oblohu, na nekonečno plné jasných shluků sluncí obklopených černí. „Můžeš mi dát další prášek na spaní?“ zeptala se. „Nechci se vzbudit a myslet si, že můj syn je pořád naživu.“
Ahmed ji jednou rukou objal. „Něco ti seženu.“
Opřela se o něj. Mlčky tam stáli. Kolonie v dálce zářila. Plechové budovy se leskly v měsíčních paprscích a mešita odrážela světlo v roztodivných vzorech.
„Musím zůstat s Josem,“ řekla Adéla. „Po jeho soudu nás Sofia bude oba potřebovat.“ Položila mu ruku na tvář. Její dlaň byla drsná, udřená a místy popraskaná od suchého počasí a neustálého mytí. Uchopil tu ruku do své, stejně poznamenané.
Dlouze se objali a jejich rty se dotkly.
„Miluju tě, přítelkyně,“ zašeptal.
„Budeš mi chybět, doktore.“ Zasmála se. „Ahmede.“
Přes hvězdy se přehnaly černé tečky. Hejno draků jako ruka pohybující se po nebi.
„Pořád věříš?“ zeptal se Ahmed.
„Nevím,“ odpověděla. „Jak jsi řekl. Vesmír vypadá jinak, když se musíš ptát, proč by milující Bůh dělal strašné věci.“ Po dlouhé odmlce se zeptala: „A ty?“
Nevěděla, co má očekávat. Obvyklý sarkasmus. Možná pohrdání nad tím, jak nesmyslně zahodili své životy, nad tím, jak Joseho jistota, lidská arogance a její vlastní strach vedli až k tomuto okamžiku.
Místo toho řekl: „Myslím, že existuje jakýsi imunitní systém vesmíru. Nějaký způsob, jak překonat naši křehkost a sebezničující sklony. Něco, o čem draci vědí a čemu jednoho dne porozumíme.“ Sledovali, jak draci plují po hvězdách. „Možná. Provedu pár testů.“
„Ahmede.“ Adéla pustila jeho ruku a podívala se na mešitu. Zahleděl se tam spolu s ní. Měsíce vyšly a ozářily tmavý půlměsíc na vrcholu korouhvičky. „Jednoho dne, až se nebe rozpukne, až se hvězdy rozptýlí, pak pozná duše každá, co učinila zavčas a co zmeškala.“ [Súra 82 Rozpuknutí, Korán, překlad Ivan Hrbek, 2012]
Ahmed jí arabsky odpověděl: „Tomu věřím.“
Poprvé vydáno v online magazínu Tor.com v dubnu roku 2017
Přeložila Ivana Svobodová