1.0 soustavě čoček uspořádaných tak, že zvětšují rozličné drobné živočichy, příliš malé na pozorování pouhým okem:
Jeho Svatost nejvyšší patriarcha Septus XXIV. byl odborník na okovy.
Okovy byly ze svatého zákona povinné pro všechny obžalované, kteří stanuli před Neposkvrněným soudem. Lord žalářník měl však značnou volnost v rozhodování o tom, které okovy budou vězni nasazeny. Zámožnější muži se mohli vykoupit a předstoupit jen v náhrdelníku ze zlatých oček, volně ovinutém kolem krku; krásná žena mohla navštívit žalářníka v jeho soukromých komnatách a vynořit se ve slaboučkých náramcích – okovech, to ano, ale z blyštivého stříbra a jemných jako nit. Pokud se však obviněná osoba nemohla vyplatit bohatstvím, postavením ani štědrými tělesnými půvaby… inu, pro takové případy věznice disponovala nepřebernou zásobou želízek, řetězů a dalších druhů pout, které měly té chátře ukázat chmurnou tíhu Boží spravedlnosti.
Muž, který nyní stál před patriarchou Septem, představoval onu vzácnou střední cestu, co se množství omezovačích prostředků týče – dvě pořádná pouta spojená železným řetízkem běžných rozměrů, dost pevná na to, aby se vězeň nemohl osvobodit vlastními silami, ale ne tak těžká, aby pod jejich vahou musel bolestivě ohýbat hřbet. Lord žalářník se v tomto případě zjevně rozhodl postupovat obezřetně a Septus přemítal, co to asi znamená. Možná je obviněný sám o sobě bezvýznamný člověk, ale s konexemi vylučujícími nemístnou potupu… třeba nějaký sochař nebo hudebník, který se vloudil do přízně několika vlivných rodů. Na umělce každopádně vypadal – nesmiřitelné oči v nepraktické tváři, přecitlivělá povaha toho typu, jenž umí vyjadřovat vášeň, ale neumí ji využít.
„Nechť soud ráčí vzít na vědomost, že zde stojí přírodní filozof Anton Leeuwenhoek, který je obviněn z kacířství proti Bohu a svaté Nepohřbené Panně,“ zvolal vrchní zřízenec. „Poklekni, prosebníku, a modli se s Jeho Svatostí, aby dnes byla vykonána spravedlnost.“
Septus čekal, co Leeuwenhoek udělá. Zloději a vrazi před soudem okamžitě poklekali a okázale předváděli, jak prosí Boha, aby prokázal jejich nevinu. Kacíř by naopak mohl vzdorně prskat nebo zahrnout patriarchální trůn nadávkami – ne zrovna ideální způsob, jak dosáhnout omilostnění, jenže mnoho bludařů beztak vcházelo do soudní síně s vidinou vytouženého mučednictví. Leeuwenhoek měl oči přesně takového fanatika, zřejmě však ne jeho jistotu, protože poklekl a schýlil hlavu bez jediné grimasy. Patriarcha rychle zavřel oči a zadeklamoval slova, která dnes ráno odříkal už pětkrát: „Bože, dej, abych se moudře dopátral pravdy. Požehnaná Panno, dej, abych uvážlivě sloužil při výkonu spravedlnosti. Pozvedněme tento den k vyšší slávě Tvého božského svazku. Amen.“
Sálem se rozlehla ámen zřízenců a právních, zástupců dodržujících formality. Septus zaletěl pohledem k ďáblovu lokaji, zlověstnému titulu pro rozverně pihovatého mladíka, jediného z přítomných, jemuž bylo dovoleno nezavírat při modlitbě oči.
Lokaj dvakrát kývl na znamení, že Leeuwenhoek se modlil, jak se sluší a patří, a pronesl amen spolu s ostatními. Výborně – soudní řízení lze nyní považovat za právoplatně zahájené a vše, k čemu od tohoto okamžiku dojde, se děje z božské moci.
„Lorde prokurátore, uveďte obvinění,“ nařídil Septus.
Prokurátor se uklonil tak hluboko, jak to jeho objemný pas dovoloval. Už teď se mu perlil pot na napudrovaném čele. Nebylo žádné horko, časné jaro, nic víc… ale prokurátor ben Jákob byl vyhlášený svou potivostí, která by měla trápit spíše odpůrce a protistrany než jeho samotného. Hojný proud řinoucí se po ben Jákobově tváři vyvedl nejednoho obhájce z míry natolik, že přehlédl formální nedostatky prokurátorových argumentů. Septus věděl, že v ben Jákobových argumentech se vždycky dá najít nějaká chyba – starý dobrý Abrahám zrovna nevynikal inteligencí. Byl však poctivý a neuměl si představit, že by se domáhal osobních výhod na úkor stíhaných osob, díky čemuž ho patriarcha dosud nezbavil funkce.
„Vaše Svatosti, tento případ se týká tvrzení, která jsou v rozporu s doktrínou, éé… spícího hada,“ oznámil ben Jákob.
„Á.“ Septus se zadíval na Leeuwenhoeka. „Skutečně popíráš Boží učení, můj synu?“
Obžalovaný pokrčil rameny. „Vyvrátil jsem jeho platnost. Tudíž může jen těžko pocházet od Boha.“
Několik zřízenců, kteří považovali za svou pracovní povinnost dávat najevo hrůzu z každé svatokrádeže, hlasitě zalapalo po dechu. Titíž zřízenci si jindy šeptali a vtipkovali při líčení skutečných hrůz – vražd, znásilnění, těžkých ublížení na těle. „Ticho v soudní síni,“ pronesl Septus unaveně. I tato slova už dnes ráno odříkal pětkrát. „Lorde prokurátore, byl byste tak laskav a přečetl příslušnou pasáž?“
„Ééé… pasáž, ano, pasáž.“
Septus nevzrušeně sledoval, jak ben Jákob listuje papíry a pergameny, aby našel zmíněný text. Předčítání kacířem popírané biblické pasáže bylo samozřejmě standardním postupem, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumění. Založit kopii relevantní pasáže do stohu dalších písemností bylo zase ben Jákobovým standardním postupem. U všech ostatních prokurátorů by mohlo jít o součást strategie; u ben Jákoba to byl čistě projev roztržitosti.
„Tady to máme, ano, tady to máme,“ odtušil nakonec, když vytahoval list s oslíma ušima, na jehož okraji byla zřetelně vidět mastná šmouha „Evangelium podle Zuzany, kapitola dvacet tři, první verš.“ Ben Jákob se odmlčel, zatímco dvojice zřízenců-ověřovatelů hledala příslušnou pasáž ve svých výtiscích bible, aby mohli mlčky kontrolovat předčítaný text a zachytit veškerá přeřeknutí odchylující se od písma svatého. Jakmile pasáž našli, ben Jákob si odkašlal a spustil:
„Po návratu z procesí se odebrali do zahrady před hradbami Jeruzaléma A stalo se, že Matěj večer spatřil v býlí ukrytého hada. I chopil se kamene, aby tu stvůru potřel; avšak Marie zadržela jeho ruku, řka: ‚Pohleď, není se čeho bát, zvíře spí.’
‚Nebude spát věčně, učitelko,‘ namítl Matěj.
‚Vskutku,‘ odpověděla Marie, ‚pravím ti, že bude spát do rozednění; a až začne svítat, dáme vale tomuto místu i všem hadům, kteří zde přebývají.‘
Matěj však neodložil kámen a patřil na hada s obavami.
‚Ach, malověrný,‘ promluvila k němu Marie, ‚proč se strachuješ stvoření spícího před tebou, když nevidíš hady ve svém srdci? Neboť pravím, že každá krůpěj tvé krve se hemží bezpočtem hadů, a nejinak tomu je i u ostatních dětí prachu. Všem vám kolují v žilách černé jedy, smrtící nákaza Uvěříte-li však ve mě, ukolébám hady svým zpěvem, aby poklidně dřímali, dokud nevyjdete z tohoto těla a nevstoupíte do úsvitu nového Božího dne.‘“
Ben Jákob odložil list a vzhlédl k ověřovatelům, aby se ujistil jejich souhlasu. I patriarcha se k nim obrátil, přestože správnost přečtené pasáže dokázal posoudit bez jejich přikývnutí. Znal ji nazpaměť – šlo o jeden ze základních textů matky církve, Pannin příslib spásy. Šlo také o jeden z textů nejčastěji zpochybňovaných heretiky. Presumpce prvotního hříchu, prokletí nerozlučně provázaného s lidskou tkání… něco takového se příčilo mnoha mladým horlivcům. Jaký Bůh by zatratil nemluvně do pekla jen proto, že se narodilo? ptali se. Byla to dobrá otázka a o odpovědi se dosud vedly spletité diskuse. Slova Panny však hovořila jasně bez ohledu na to, zda se bohoslovci dopídí všech jejich důsledků nebo ne.
„Slyšels úředně ověřená svatá slova, Antone Leeuwenhoeku. Popíráš jejich pravdivost?“ oslovil Septus obžalovaného.
Leeuwenhoek opětoval jeho pohled. „Musím,“ odpověděl. „Prozkoumal jsem lidskou krev do nejmenších podrobností. Žádné hady neobsahuje.“
Pochlebovači v soudní síni už měli otevřená ústa, aby se mohli opět hrozit svatokrádeže. I oni však slyšeli, že ten člověk se nedopouští úmyslného rouhání. Budil dojem, že konstatuje… fakt.
Jak zvláštní.
Septus se nepatrně napřímil na patriarchálním trůnu. Tohle vypadalo na něco zajímavějšího než klasický kacířský proces. „Jistě chápeš, že tato pasáž pojednává o prvotním hříchu. Požehnaná Panna tvrdí, že každý člověk je otrávený hříchem a může dojít vykoupení jen skrze ni.“
„Právě naopak, Vaše Svatosti,“ opáčil Leeuwenhoek kategoricky. „Zmíněná pasáž tvrdí, že v lidské krvi jsou hadi. Vím, že tomu tak není.“
„Hadi jsou jen“ Septus se včas zarazil. Stačilo málo a byl by řekl, že hadi jsou jen metafora – tohle však byl veřejný proces a všechny soudcovské výroky jsou právně závazné. Prohlásit, že nějaká biblická pasáž není doslovně pravdivá… to si dosud na otevřeném fóru nedovolil žádný patriarcha a Septus nehodlal být prvním.
„Tento bod si musíme ujasnit. Popíráš učení o prvotním hříchu?“
„Ne – nikdy jsem teologii ani za mák nerozuměl,“ odpověděl Leeuwenhoek. „Rozumím však krvi a žádní hadi v ní nejsou.“
Jeden z pochlebovačů se přiměl ke zděšenému vyjeknutí, ale hluchý by slyšel, jak nuceně to znělo.
„Pochop přece, že to musejí být opravdu, ale opravdu maličcí hadi,“ naléhal snaživě prokurátor ben Jákob.
„To je právě to,“ opáčil Leeuwenhoek s náhlým zápalem. „Sestrojil jsem totiž přístroj, který umožňuje pozorovat drobounké věci, jako kdyby byly mnohem větší.“ Zprudka se otočil k Septovi. „Je Vaše Svatost obeznámena s dalekohledem? Přístrojem pro sledování vzdálených předmětů?“
Patriarcha bezděčně přikývl.
„Můj přístroj funguje na podobném principu – soustava čoček zesilujících zrak, s jejichž pomocí je člověk schopen vnímat i maličkosti pouhým okem neviditelné. Prozkoumal jsem krev po všech stránkách, a přestože obsahuje mnoho drobných živočichů, která nejsem schopen identifikovat, přísahám před soudem, že hadi v ní nejsou. Spící ani žádní jiní.“
„Hmm.“ Septus si založil ruce na soudcovském stolci. Když znovu promluvil, nedíval se vězni do očí. „O hadech je známo, že se umějí skvěle schovávat, že ano? Je přece možné, že by se takový had mohl ukrývat za… za těmi ostatními drobnými živočichy, o kterých mluvíš.“
„Bezpočet hadů,“ opakoval paličatě Leeuwenhoek. „Tak se to píše v té pasáži. Bezpočet hadů v každé krůpěji krve. Nemůžou se přece schovávat všichni a já jsem po nich pátral stovky hodin, Vaše Svatosti. Dny, týdny a měsíce.“
„Hmm.“
Septus nepochyboval o jeho upřímnosti, i když se mu to těžko přiznávalo. On sám propátral oblohu prvotřídním teleskopem a viděl celou plejádu nečekaných divů – hory na Měsíci, srst na slunci, prstence kolem planety Kronos. Nečinilo mu sebemenší potíže uvěřit, že Leeuwenhoekův zvětšovací přístroj odhaluje podobná překvapení… i kdyby neukazoval hady v krevním řečišti. Hadi byli stejně jen pouhé podobenství – dalo se o tom snad pochybovat? Požehnaná Marie se často vyjadřovala v básnických obrazech, u nichž bylo každému vzdělanému člověku jasné, že se nezakládají na faktech, ale symbolech.
Církev však pohříchu netvořili vzdělanci. Duchovenstvo mohlo být sebesečtělejší, ale farníci pocházeli ze skromnějších poměrů. Hadi v krvi? Jestli to tak Marie řekla, musí to být pravda a nebesa budiž milostiva patriarchovi, který by to chápal jinak než dogmaticky. Úhelným kamenem církve byla autorita – církevní autorita, biblická autorita Kdyby Septus veřejně připustil, že některá učení lze vykládat jako pouhou symboliku – že jedna ze základních doktrín není doslovným faktem, ale metaforou –, inu, stačí jedna díra aby veškeré víno z měchu vyteklo.
Na druhou stranu – pravda je pravda Jestli tam žádní hadi nejsou, tak nejsou. Bůh stvořil svět se všemi jeho obyvateli; jestli se Stvořitel rozhodl učinit lidskou krev takovou a ne jinou, matka církev byla povinna to akceptovat a velebit Ho za to. Lpět na lži v zájmu uchování autority bylo horší než obyčejná zbabělost – bylo to rouhání nejhrubšího zrna.
Septus se zadíval na Leeuwenhoeka stojícího před lavicí obžalovaných s rukama v poutech. Živý člověk s živou duší – a Septus ho mohl jediným slovem odsoudit ke smrti za šíření nepravd.
Co však na té nepravdě bylo skutečně lživého?
„Tento případ nelze rozsoudit dnes,“ oznámil sálu. „Matka církev prošetří tvrzení obžalovaného v nejúplnějším rozsahu, jakého je schopna Sestrojíme vlastní zvětšovací přístroje, náležitě požehnané, aby byly chráněny před ďábelským mámením.“ Septus při těch slovech musel přemáhat úsměv – někteří zkostnatělí inkvizitoři dodnes věřili, že ďábel překrucuje vše, co je vidět čočkou. „Zjistíme, co v krvi je a co v ní není.“
Zřízenci v soudní síni souhlasně přikývli, stejně jako by přikývli rozsudku obnášejícímu okamžité zproštění viny nebo smrt. Ben Jákob se však ozval: „Snad by bylo nejlepší, Vaše Svatosti, kdyby soud… kdyby soud vydal nařízení, že nikdo jiný nesmí stavět zvětšovací přístroje, dokud v této otázce nerozhodne církev.“
„Právě naopak,“ odpověděl Septus. „Mám za to, že církev by měla poskytnout zvětšovací skla každému, kdo o ně požádá. Ať se přesvědčí sami.“
Patriarcha se pousmál, zatímco uvažoval, jestli to ben Jákob pochopil. Výnos zakazující zvětšovací skla by jen přiměl jinověrce, aby je vyráběli potají – jejich zpřístupnění veřejnosti však přivede zvědavce do lůna církve, místo aby je zahnalo na útěk. Navíc je to otázka, která bude zajímat jen majetné třídy oplývající dostatkem času a energie na to, aby se zaobíraly tak esoterickými problémy. Drtivá většina laiků, rolníci, horníci a pacholci se o té nabídce nikdy nedozvědí. A i kdyby se o ní dozvěděli, jistě si s ní nebudou lámat hlavu. Drobní živočichové jsou sice zábavná kuriozita, ale nijak nesouvisejí se životem průměrného rolníka.
Další přestávka na modlitbu, a to už stráž odváděla Leeuwenhoeka ze sálu, aby naučil církevní učence stavět zvětšovací přístroje. Obžalovaný byl zjevně spokojený s výsledkem – nejenže unikl trestu smrti, ale ještě dostane příležitost ukázat ostatním, co viděl. Septus už potkal hodně takových mužů – přerostlých dětí, které sbírají na pláži barevné ulity a jsou dojemně vděčné, když někdo jiný projeví zájem o jejich bezvýznamné písečné exponáty.
Co se týkalo Leeuwenhoekova původního zvětšovacího skla, Septus si dal přístroj přinést do svých komnat v poledne, kdy bylo zasedání soudu odročeno. Získat krev nebylo nic těžkého – jedno rázné píchnutí špendlíkem a měl k dispozici zkušební vzorek. Patriarcha se dychtivě zadíval do hledáčku a jal se zaostřovat jako u teleskopu.
Drobní živočichové. Jak pozoruhodné.
Maličcí, nepatrní živočichové… nesčetná hejna živočichů přítomných v jeho krvi. Jaké divy to Bůh stvořil! Bytosti různých – tvarů a velikostí, mezi nimiž jsou možná i dravci a lovná zvířata jako u ryb plovoucích v oceánu.
A jsou mezi nimi i hadi? Otázka takřka nepodstatná. A přesto… jakoby na samé hranici viditelnosti prokmitlo zorným polem cosi vlasově tenkého a tak nezřetelného, že to mohl být zrakový klam.
Pak to zmizelo.
- Původ hadovitých analogů v krvi papeženských národů:
Její Britské Veličenstvo Anna VI. mělo Hvězdnou komoru docela rádo. V uplynulých pěti staletích byly sice její pravomoce nehorázně zneužívány, to je pravda – tajné procesy vedoucí k tajným popravám osob, které byly patrně nevinnější než panovníci sedící na soudní stolici –, ale tento typ přelíčení měl své místo i ve slavném britském impériu. Královna na této straně stolu, jeden z jejích poddaných na druhé… celé to budilo dojem přátelského rozhovoru mezi čtyřma očima – příležitosti k vyřešení nesnází tím či oním způsobem.
„Nuže, pane Darwine,“ pronesla, jakmile se na stole objevil čaj, „vypadá to, že jste píchl do pořádného vosího hnízda. Viďte?“
Muž s urputným plnovousem, který seděl naproti ní, neodpověděl hned. Spočinul prstem na oušku šálku, jako by pití či nepití bylo otázkou zásadního významu, než řekl: „Jen jsem vyjádřil pravdu, madam… jak ji vnímám já.“
„Ano, ale nevnímají snad různí lidé různé pravdy? A mnoho jich je pohoršeno výroky, které prohlašujete za pravdivé. Jste si vědom, že došlo k jistým… nepříjemnostem?“
„O těch nepokojích vím, madam. Několikrát se odehrávaly v mé těsné blízkosti. A samozřejmě mi vyhrožovali smrtí.“
„Ovšem.“ Anna pozvedla tenký krajíček chleba namazaného máslem a ukousla ždibec v gestu, jež mělo působit zamyšleně. Z nějakého důvodu ji vždycky bavilo jíst před obžalovanými tady ve Hvězdné komoře; oni sami nemívali vesměs žádnou chuť k jídlu. „Ty hrozby jsou jedním z důvodů, proč jste obdržel naše pozvání. Scotland Yard začíná pomalu unavovat vaše ochrana a sir Oswald už dlouho přemýšlí o tom, jestli za to váš život vůbec stojí.“
Konečně se dostavila očekávaná reakce – Darwinův prst strnul na oušku šálku a z jeho tváře se vytratila barva. „Neuvědomil jsem si…“ Přimhouřil oči. „Chápu to tak, madam, že v této záležitosti brzy padne definitivní rozhodnutí.“
„Správně. Sir Oswald se obrátil ke koruně s žádostí o radu a my se nyní obracíme k vám.“ Královna ukousla další miniaturní sousto chleba „Buďte tak laskav a objasněte své teorie – zopakujte sled myšlenek, které vás dovedly k oněm… znepokojivým veřejným prohlášením.“
„Vše je to vyloženo v mé knize, madam.“
„Jenže vaše kniha je pro vědce, ne pro královny.“ Anna odložila chléb a dopřála si malý doušek čaje. Dala si načas, ale Darwin stále mlčel. „Prosím,“ vybídla ho nakonec. „Toužíme učinit informované rozhodnutí.“
Darwin zamručel… nebo to možná bylo duté uchechtnutí cynika Na každý pád to znělo nevychovaně. „Dobrá, Vaše Veličenstvo,“ přikývl. „Je to jednoduše otázka dějin.“
„Dějiny bývají málokdy jednoduché, pane Darwine, ale pokračujte.“
„V roce… 1430 a něco, přesné datum jsem zapomněl, stanul Anton Leeuwenhoek před nejvyšším patriarchou Septem, aby s ním prodiskutoval nepřítomnost hadů v krevním řečišti. Víte, na co narážím, madam?“
„Jistěže. Šlo o klíčovou událost schizmatu mezi naší církví a papeženci.“
„Přesně tak.“
Anně neuniklo, že Darwin by nejraději vyskočil z křesla a začal přecházet pokojem sem a tam jako profesor přednášející třídě žáčků se ztěžklými víčky. Jeho potlačovaná prchlivost jí přišla zábavná, nicméně doufala, že bude schopný se ovládnout. „Pokračujte, prosím, pane Darwine.“
„Není žádným tajemstvím, že patriarchovo rozhodnutí vedlo k hotové, abych tak řekl… záplavě osob zkoumajících svou krev pod mikroskopem. Zpočátku šlo jen o horní třídy, brzy tomu však propadly i nižší společenské vrstvy. Rolnictvo v tom zřejmě spatřovalo bezplatný zdroj povyražení, jelikož církev dovolila všem nahlížet do mikroskopů dle libosti.“
„Opium lidstva,“ přisadila si Anna Byla to její oblíbená fráze – pan Marx ji použil během svého posezení v Hvězdné komoře.
„Něco na ten způsob,“ přitakal Darwin. „Zmíněný jev každopádně dalece překonal i Septovy nejodvážnější odhady a co hůř pro patriarchát, zakrátko rozdělil církev na dva tábory – ty, kdo tvrdili, že ve své krvi hady vidí, a ty, kdo tvrdili, že žádné hady nevidí.“
„Základní rozdíly mezi papeženci a spasenými jsou nám dobře známy, pane Darwine.“
„Prosím o prominutí, madam, ale domnívám se, že obvyklý historický výklad je… pochybený. Zaměňuje příčinu s následkem.“
„Jak by je mohl zaměňovat? Papeženci mají v krvi hady – to je zřejmé každému dítěti při pohledu do mikroskopu. V krvi nás spasených žádné takové příměsi nejsou – i toto je prostý pozorovatelný fakt. Zjevný závěr zní, pane Darwine, že to byla sama Krista, kdo vtiskl papežencům punc svého prokletí, aby všichni viděli, kdo zbloudil z pravé cesty.“
„Podle papeženců jsou hadi důkazem Božího požehnání – spící had představuje hřích uložený k věčnému spánku,“ podotkl Darwin.
„Tak tohle si myslíte, pane Darwine?“
„Myslím, že je vhodnější přezkoumat fakta, než začneme vyvozovat soudy.“
„A právě proto tu dnes jsme,“ opáčila Anna s výmluvným pohledem. „Kvůli faktům… a soudu. Kdybyste tedy mohl přistoupit k jádru věci, pane Darwine“
„K jádru věci. Samozřejmě. Uznávám, že dnes už každý mikroskop potvrzuje existenci hadů v krevním řečišti papeženců… respektive hadovitých analogů, jak zní jejich preferované vědecké označení, jelikož je krajně nepravděpodobné, že pozorovaný jev jsou skuteční plazi“
„Přestaňme se hašteřit o názvosloví,“ skočila mu do řeči Anna „Připouštíme, že tvorové v papeženské krvi nejsou příbuzní kober a zmijí, ale už několik staletí se jim říká hadi a je to výstižný název. Přejděte k tomu, co jste tím chtěl říct, pane Darwine.“
„Právě jste to řekla za mě, madam. Od původního sporu uplynulo pět staletí. To, co vidíme nyní, nemusí být nutně totéž, co lidé viděli dřív.“ Zhluboka se nadechl. „Začtete-li se do literatury oněch dávných dob, zjistíte, že hadi budili značné pochybnosti i mezi papeženci. Hadovité analogy byly velmi vzácné a obtížně zjistitelné… na rozdíl od jasně viditelných entit, které můžeme pozorovat dnes.“
„To lze přece vysvětlit užitým vybavením,“ namítla Anna „Tehdejší mikroskopy byly primitivní ve srovnání s našimi kvalitními moderními nástroji.“
„Tak zní obvyklý argument,“ přikývl Darwin, „ale já jsem přesvědčen, že existuje jiné vysvětlení.“
„Ano?“
„Můj argument vychází z pozorování holubů, madam.“ Anna zamrkala. „Holubů, pane Darwine?“ Znovu mrkla „Těch ptáků?“ Skousla si ret. „Té špinavé havěti, co vysedává na sochách?“
„Nikoli divokých holubů, Vaše Veličenstvo, ale domácích. Chovaných pro výstavy. Před několika staletími si například jistý zeman v Sussexu usmyslel, že ze svých šedivých holubů vyšlechtí černého.“
„K čemu u všech všudy potřeboval černého holuba?“
„To mi také zůstává záhadou, madam, ale záznamy historiků hovoří jasně. Pro svůj účel vybral nejtmavší šedivé holuby, jaké měl k dispozici, a začal je křížit. Jejich zbarvení s postupem generací tmavlo a tmavlo, takže dnešní potomci onoho zemana se mohou pyšnit holuby černými jako uhel.“
„Oni se tím pyšní?“
„Nepřetržitě.“
Darwin hmátl po krajíci chleba, divže si ho nenacpal do úst. Zřejmě se tak ponořil do výkladu, že zapomněl, s kým mluví. Výborně, pomyslela si Anna – teď se přestane hlídat.
„Chápeme podstatu chovu zvířat,“ pronesla nahlas. „Není nám však jasné, jak to souvisí s papeženci.“
„Papeženci procházejí tímtéž procesem už pět staletí, Vaše Veličenstvo… stejně jako spasení, když na to přijde. Uvažujte, madam. V každé populaci existuje mnoho nahodilých rozdílů mezi jednotlivci – zbarvení zemanových holubů například kolísalo mezi různými odstíny šedé. Pokud se tentýž selekční proces zaměří na zdůraznění určitého žádoucího znaku a vyloučí ostatní znaky jako nežádoucí – pokud budete křížit tmavší ptáky jen mezi sebou a světlejší naopak vyřadíte z chovu –, bude zvolený rys u každé další generace výraznější.“
„Stále hovoříte o holubech, pane Darwine.“
„Nikoli, madam, hovořím o papežencích a spasených,“ opáčil vítězně. „Předpokládejme, že za časů patriarchy Septa měli někteří jedinci ve svém krevním oběhu takřka nepostřehnutelné hadovité analogy – náhodný výskyt, stejně jako někteří lidé mají kadeřavé vlasy, zatímco jiní nikoliv.“
Anna otevřela pusu, aby poznamenala, že na kadeřích obvykle nebývá vůbec nic náhodného, ale pak se rozhodla zachovat mlčení.
„A k čemu došlo u tehdejších lidí?“ pokračoval Darwin. „Někteří spatřili ty miniaturní, bezmála neviditelné hady, jiní ne. Ti, kdo je spatřili, hlásali: Tímto se dokazuje neotřesitelné slovo matky církve. Ti, kdo nic neviděli, říkali: Písmo nelze vykládat doslova a věřící musejí hledat pravdu ve svém srdci. A tak svět rozvrátilo schizma, které poštvalo jeden tábor proti druhému.“
„Ano, pane Darwine, to všechno víme.“
„Pak tedy musíte také vědět, k čemu došlo v následujících generacích, madam. Rozkol ve víře vedl k podobnému rozkolu v populaci. Papeženci uzavírali manželství jen s jinými papeženci. Spasení uzavírali manželství jen mezi sebou.“
„Samozřejmě.“
„Takže ti, kdo ve své krvi viděli takzvané hady, se vdávali a ženili jen s osobami podobných dispozic. Ti, kdo nic neviděli, se vdávali a ženili s těmi, kdo nic neviděli. Lze se tedy divit, že s postupem generací začali být hadi v krvi papeženců čím dál viditelnější? A u spasených se naopak vyskytují čím dál vzácněji? Je to čistě otázka šlechtění, madam. Papeženci se od nás neliší tím, že jim Panna vtiskla svůj punc, ale tím, že se sami rozhodli odlišit. Zdůraznit rozdílnost. A spasení nemají v krvi hady z téhož důvodu – jde zkrátka a dobře o jev způsobený manželskými předsudky našich předků.“
„Pane Darwine!“ ohradila se Anna konsternovaně. „Takové věci! Není divu, že jste kromě svých krajanů pobouřil i papežence. Tvrdit, že svaté Boží znamení je jen pouhá přízemní náhoda…“ Královna se zajíkla „Co vaše mravy, pane?“
„Mám něco lepšího než mravy,“ odpověděl nevzrušeně. „Mám důkaz.“
„Důkaz? Jak byste mohl něco takového dokázat?“
„Před několika lety jsem se plavil na lodi po jižním Tichomoří, madam, a během plavby jsem spatřil věci, které mi otevřely oči dokořán.“
„Další holuby, pane Darwine?“
Přezíravě mávl rukou. „Ptactvo tichomořských ostrovů je stěží vhodným námětem k vědeckému zkoumání. Pozoroval jsem snahy misionářů, madam, papeženských i spasených věrozvěstů šířících víru mezi domorodým obyvatelstvem oněch ostrovů. Slyšela jste o jejich misiích?“
„Několik takových misii osobně financujeme, pane Darwine.“
„A výsledky, madam?“
„Smíšené,“ přiznala Anna „Některé kmeny jsou otevřené spáse, ale jiné“ Pokrčila rameny. „Papeženci si nevedou o nic lépe.“
„Přesně tak, Vaše Veličenstvo. Uvedu příklad. Navštívil jsem ostrov, kde papeženci působili už třicet let, ale místní kněz tvrdil, že nezískali jediného pravého konvertitu. Všimněte si toho výrazu pravý. Mnozí z domorodců se hlásili k papeženské víře, účastnili se papeženských bohoslužeb a tak dále… ale kněz v jejich krvi neobjevil hady, což si vysvětlil tím, že se s matkou církví neztotožnili doopravdy.“
„Vy byste snad zpochybňoval jeho závěr?“
„Rozhodně. Z mého pohledu nebyl onen ostrovní kmen nic jiného než uzavřená populace, v jejíž krvi se vinou náhody nevyvinuly hadovité analogy. Když budete křížit jen bílé holuby, nikdy se vám nenarodí černý.“
„Ale,“ začala Anna, vzápětí se však zarazila, když se jí vybavilo jedno nedávné misionářské hlášení. Práce zde na ostrově je pro nás ustavičným zdrojem zklamání – zdejší lidé se sice klaní Božímu oltáři, ale jejich krev nadále vykazuje hadí poskvrnu nečistých…
„Pane Darwine,“ zamumlala Anna, „mohly by existovat ostrovy, kde všichni lidé mají v krvi hady bez ohledu na náboženské vyznání?“
„Takové ostrovy skutečně existují, madam. Skoro všechny ostrovní populace jsou izolované a homogenní. Objevil jsem kmeny s hady i bez hadů – nezávisle na tom, jací misionáři u nich provozovali pastorační činnost. Když se papeženci vylodí u lidí, kteří už mají v krevním řečišti analogy, zakrátko prohlásí, že se jim podařilo kmen obrátit na víru, a uspořádají velkou slavnost. Když však přistanou u ostrovanů s nedotčenou krví… inu, mohou si kázat sebevíc, ale nezmění tím následky mnohogeneračního šlechtění. Obvykle to zkrátka vzdají a přesunou se na jiný ostrov, kde je obyvatelstvo vnímavější… což v první řadě znamená, že má správnou krev.“
„Á.“
Anna sklopila oči. Darwin sice hovořil o papežencích, ale bylo jasné, že totéž platí i pro spasené misionáře. Na každém ostrově se zpravidla zdrželi jeden rok, udělali několik krevních testů a pokračovali dál, pokud se nemohli prokázat hmatatelnými výsledky – protože výsledky poměřovali výhradně krví, nikoli výpověďmi obyvatel. Pokud misionáři, její misionáři, nechávají pravé věřící na holičkách, protože nevěří, že je „doopravdy“ obrátili na víru… co si o tom pomyslí Bůh?
Darwin však ještě neskončil. „Během plavby jsme navštívili mnoho ostrovů včetně několika, kde se dosud žádný misionář nevylodil, Vaše Veličenstvo. Některé z těchto kmenů měly v krvi hadovité analogy, jiné nikoliv… a každý ostrov byl homogenní. Vyvodil jsem z toho, že dispozice k výskytu analogů mohly být u lidstva rovnoměrně rozloženy před mnoha tisíciletími, ale s postupující zeměpisnou či sociální izolací jednotlivých populací –“
„Ano, pane Darwine, víme, co tím chcete říct.“ Anna se přistihla, jak ťuká prstem do stolní desky. Odtáhla ruku a vstala „Tato záležitost si zaslouží důkladněji prozkoumat. Navrhneme policii, aby vám našla místo, kde budete moci pracovat bez rušivých vnějších vlivů.“
Darwin protáhl obličej. „Něco jako vězení, madam?“
„Klidné útočiště. S přísunem všeho, co budete potřebovat – knih, papíru a ostatních věcí.“
„Budu moci publikovat?“
„Vše, co napíšete, bude mít přinejmenším jednoho dychtivého čtenáře.“ Obdařila ho téměř nepatrnou úklonou. „Díky vám nyní máme o čem přemýšlet.“
„V tom případě mi dovolte ještě jednu myšlenku, Vaše Veličenstvo.“ Zhluboka se nadechl, jako by přemítal, jestli jeho další slova už nebudou neodpustitelně urážlivá. Pak zřejmě došel k závěru, že nemá co ztratit. „Papeženci a spasení se už pět set let selektivně kříží jen s příslušníky své vlastní populace. Možná nadejde doba, kdy se jedni druhým vzdálí natolik, že nebudou schopni… vzájemného oplodnění. Už nyní kolují fámy o nezvykle vysoké úmrtnosti dětí, které mají jednoho rodiče papeženského a druhého spaseného. Domnívám se, že s postupem času – možná v řádu tisíciletí, ale s postupem času – se z obou populací vyvinou různé druhy.“
„Různé druhy? Lidské druhy?“
„Stát se to může, Vaše Veličenstvo. V tuto chvíli jsme možná svědky původu dvou nových druhů.“
Královna Anna znechuceně našpulila rty. „Původ druhů, pane Darwine? Je-li to nějaký vtip, neshledáváme na tom nic zábavného.“
- Účinnost trisuljozýmázy při prevenci HA-nekompatibilních reakcí u porodů ve smíšených svazcích: Slyšení probíhalo za zavřenými dveřmi – špatné znamení. Julia Grantová se zeptala několika kolegů, co může čekat, a všichni odpovídali stejně, demonstrační proces, demonstrační proces. Senátor McCarthy byl vždycky rád, když se o něm psalo v novinách. A přesto mají dnes novináři vstup zakázán – bude tam jen Julia a sněmovní výbor.
Hodně špatné znamení.
„Dobré odpoledne, doktorko Grantová,“ pronesl McCarthy, jakmile odpřisáhla, že bude vypovídat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. V jeho hlase bylo něco úlisného – nepříjemná snaha působit šarmantně. „Předpokládám, že víte, proč tu jste?“
„Ne, senátore.“
„Ale no tak, doktorko,“ pokáral ji, jako by mluvil s pětiletým dítětem. „Jistě víte, k jakému účelu slouží tento výbor. A z toho vyplývá, že nás velmi zajímá vaše práce.“
„Pracuji v lékařském výzkumu,“ odpověděla úsečně. „Politika mě vůbec nezajímá.“ Přinutila se pohlédnout McCarthymu do očí. „Uzdravuji nemocné.“
„Jsou nemoci a nemoci,“ pokrčil rameny senátor. „Všichni chápeme doktory, kteří léčí ucpané nosy, kýchání a infarkty… ale to není váš obor, viďte?“
„Ne. Jsem hematoložka a specializuji se na problémy HA-kompatibility.“
„Můžete to vysvětlit výboru?“
Lékařka tušila, že všichni pánové z výboru – a byli to samí muži – jsou s jejím výzkumem obeznámeni. Když už nic jiného, tak z denního tisku. Ale proč jim nevyhovět?
„Krev každého člověka je buď HA-pozitivní nebo HA-negativní –“ začala
„HA je zkratka pro hadovité analogy?“ skočil jí do řeči McCarthy.
„Ano. Jde o název vztahující se k zastaralé víře“ „Že někteří lidé mají v krevním oběhu hady,“ přerušil ji opět McCarthy.
„Přesně tak.“
„A mají někteří lidé v krevním oběhu hady?“
„Hadům podobné entity,“ opravil ho jiný senátor… nejspíš demokrat.
„Hadovité analogy nejsou přítomny v krevním oběhu žádného člověka,“ odpověděla Julia „Objevují se, až když krev přijde do styku se vzduchem. Jde o specializovaný srážlivý mechanismus spouštěný enzymem, který podporuje tvorbu mikroskopických vláken v místě poranění“
„Jinak řečeno, HA-pozitivní krev funguje jinak než krev, která je HA-negativní. Je to tak?“
„V tomto ohledu ano,“ přikývla Julia „Domníváte se, že HA-pozitivní krev je lepší než HA-negativní?“
„Je nepatrně účinnější při srážení v místě poranění“ „Obdivujete HA-pozitivní krev, doktorko?“
Julia na něj zírala, zatímco v duchu počítala do deseti. „Všechny typy krve mě fascinují,“ odpověděla nakonec. „HA-pozitivní má vyšší srážlivost… což je užitečné při zastavování krvácení, ale vede to k nepatrně vyššímu riziku mozkové mrtvice. Řekla bych, že výhody a nevýhody se v celkovém důsledku vzájemně vyruší. Kdyby tomu tak nebylo, evoluce by brzy výrazněji vychýlila populaci jedním nebo druhým směrem.“
McCarthy si založil ruce, kterými se opíral o stůl. „Takže vy věříte v evoluci, doktorko Grantová?“
„Jsem vědkyně. Věřím také v gravitaci, termodynamiku a zákon ideálního plynu.“
Nikdo z výboru se při těch slovech neusmál.
„Jakou máte krevní skupinu, doktorko?“ zeptal se McCarthy tiše.
Zaťala zuby. „Nejvyšší soud rozhodl, že na tuto otázku není nikdo povinen odpovídat.“
McCarthy v náhlém záchvatu zuřivosti bouchl pěstí do stolu. „Vidíte tady snad Nejvyšší soud? No? Protože jestli ano, ukažte mi ty teplouše v talárech a já jim nakopu zadky, až budou volat toho svýho milovanýho papeže.“ Rozvalil se v křesle. „Myslím, že nechápete závažnost vašeho postavení, doktorko Grantová.“
„Jakého postavení? Jsem vědecká pracovnice“
„A vyvinula jste nový lék, že ano?“ odsekl McCarthy. „Novou drogu. Kterou chcete vypustit do oběhu. Zajímalo by mě, jestli si ten, kdo vynalezl heroin, taky říkal vědecký pracovník.“
„Trisulfozymáza není omamná látka, pane McCarthy. Jde o pečlivě vyvinuté léčivo“
„Které podporuje mísení papeženců a spasených,“ dokončil za ni McCarthy. „Protože přesně k tomu je určené, viďte, doktorko?“
„Ne!“ Zhluboka se nadechla. „Trisulfozymáza zabraňuje vzniku jistých zdravotních obtíží, k nimž dochází, když HA-pozitivní otec a HA-negativní matka“
„Když papeženec udělá spasené ženě sprostého fakana,“ přerušil ji McCarthy. „Když papeženec přefikne jednu z vykoupených. Tohle chcete podporovat, doktorko? Takhle chcete zlepšit svět?“
Julia neodpověděla Vnímala, jak jí rudnou tváře jako dítěti přistiženému při nějaké zakázané činnosti, a rozčilovalo ji, že na McCarthyho prohlášení nereagovala v první řadě pobouřením, ale pocitem viny.
Nejraději by řekla Ano, tenhle lék zlepší svět, protože přestane rozdělovat lidstvo do vzájemně znepřátelených táborů. Většina obyvatel zeměkoule se nevyznala v teologu papeženců ani spasených, ale toxická myšlenka diskriminace na základě krve se přesto nějak rozšířila do všech zemí světa bez ohledu na náboženské vyznání. Šílenost! A miliony lidí věděly, že v tom nic jiného není. Jenže McCarthyové tohoto světa v tom viděli příhodný žebřík, po kterém mohli vyšplhat k moci, a bránil jim v tom snad někdo? Podívejte se na Německo. Podívejte se na Irsko. Podívejte se na Indii a Pákistán.
Směšné… a smrtící, jako už tolikrát v dějinách. Možná by se měla přestat zabývat HA-kompatibilitou a zkusit vyvinout lék na nutkání démonizovat všechny, kdo se liší.
„Lékaře zajímá život, ne životní styl,“ odpověděla koženě. „Když před sebou budu mít pacienta, jehož srdce přestalo bít, pokusím se obnovit srdeční činnost, ať už půjde o nevinné dítě, usvědčeného vraha nebo třeba Senátora“ Předklonila se. „Viděl někdo z přítomných HA-nekompatibilní reakci? Jak umírá novorozenec? Jak se matka svíjí v křečích a obvykle umírá s ním? Skuteční lidé, pánové, skutečné výkřiky bolesti. Jen zrůda by mohla po něčem takovém dál vykládat o ideologii.“
Několik členů výboru se dokázalo vyburcovat k rozpačitému výrazu a odvrátit pohled, ale McCarthy mezi nimi nebyl. „Tak vy si myslíte, že tady jde jen o ideologii, doktorko? Že se bavíme o nějaké ušlechtilé filozofické doktríně?“ Zavrtěl hlavou v nepřesvědčivém zármutku. „Kéž by tomu tak bylo… Namouduši, kéž by tomu tak bylo. Kéž by se papeženci nesnažili pošlapat všechno, co tato země ztělesňuje, když z rozkazu svých cizáckých vládců podrývají samotného ducha svobody. Proč by mi mělo záležet na nějaké křičící ženě, která se kurvila s někým takovým? Bylo to její rozhodnutí – teď musí čelit následkům. Nikdo z nás, jak tu jsme, nevynalezl HA-nekompatibilitu, doktorko. Vynalezl ji Bůh… a podle mě nám tím chtěl něco naznačit, nemyslíte?“
Julia cítila, jak jí do hrdla stoupá palčivá žluč. Bála se, že se nedokáže ovládnout, ale nesměla podlehnout slabosti, ne před těmihle chlapy. Ztěžka polkla a přiměla se pravidelně dýchat, dokud se jí neulevilo. „Skutečně plánujete zakázat trisulfozymázu, pánově?“ zeptala se nakonec. „Odepřít léčbu těm, kterým by mohla zachránit život?“
„Někdo by mohl považovat za znamení, že spasený muž může bez problémů zplodit dítě s papeženkou, ale naopak to nefunguje,“ prohodil McCarthy. „Vám to nepřijde jako znamení?“
„Hodlá tento sněmovní výbor zakázat trisulfozymázu?“ opakovala, jako by McCarthy nic neřekl.
Ticho. Pak se McCarthy pousmál. „Jak funguje trisulfozymáza, doktorko?“
Julia ho provrtala pohledem, zatímco uvažovala, kam tou otázkou směřuje. Ostražitě odpověděla: „Lék rozkládá enzym HA-faktoru na základní aminokyseliny, čímž zabraňuje matčinu imunitnímu systému, aby reagoval na enzym tvorbou nebezpečných protilátek. Skutečným problémem jsou protilátky, které by u dítěte mohly vyvolat“
„Vy tedy říkáte, že ten lék dokáže zničit hady v papeženském krevním oběhu?“ uťal ji McCarthy.
„Už jsem vám řekla, že v krevním oběhu žádní hadi nejsou. Trisulfozymáza dočasně odbourává přebytečný enzym srážlivosti, který se vyskytuje v HA-pozitivní krvi.“
„Jen dočasně?“
„To úplně stačí. Jedna injekce těsně před porodem“
„A co opakované dávky? Nebo jedna velká? Uměla byste natrvalo odstranit HA-faktor z něčí krve?“
„Trisulfozymáza se nepodává HA-pozitivním osobám. Podává se HA-negativním matkám, aby se zabránilo“
„Předpokládejme však, že by byla podána papeženci. Ve velké dávce. V mnoha dávkách. Mohla by navěky zlikvidovat HA-faktor?“ Dychtivě se předklonil. „Mohla by z nich udělat lidi, jako jsme my?“
V tu chvíli to Julii došlo – co je hlavním smyslem přelíčení. Sněmovní výbor přece nemůže zakázat trisulfozymázu, ne? O jejích poznatcích už věděla celá vědecká komunita. I kdyby tady lék zakázali, mohl by se používat v jiných zemích a tlak veřejnosti by si nakonec vynutil změnu postoje. Tady nešlo o životy malých dětí a matek – tady šlo o to uříznout ďáblovi rohy.
Nutila se do nevzrušeného tónu, když odpovídala: „Bylo by neomluvitelné podat tento nebo kterýkoli jiný lék člověku, jehož zdravotní stav to nevyžaduje. Velké dávky nebo dlouhodobé užívání trisulfozymázy by měly vedlejší účinky, které se ani neodvažuji odhadnout.“ Ve tvářích, které měla před sebou, se nezračil žádný výraz. „U HA-pozitivní osoby se enzym vyskytuje přirozeně,“ zkusila to znovu. „Jde o přirozenou součást krve. Zasáhnout do přirozeného fungování organismu bez lékařského opodstatnění…“ Rozpřáhla ruce. „Především neškodit, pánové. Jádro Hippokratovy přísahy. Lékař je povinen přinejmenším neubližovat.“
„Znamená to, že byste odmítla vedoucí funkci ve výzkumném projektu, který by se touto otázkou zabýval?“ zeptal se McCarthy.
„Já?“
„Jste přední odbornice ve svém oboru.“ McCarthy pokrčil rameny. „Jestli se někdo bude umět vypořádat s hady jednou provždy, tak vy.“
„Copak v sobě nemáte kouska studu, senátore? Alespoň špetku? Chcete ohrozit lidské životy kvůli takové… prkotině? Bezvýznamnému rozdílu, který lze odhalit jedině pod mikroskopem“
„Což znamená, že si mohou volně chodit mezi námi, doktorko! Papeženci mohou chodit mezi námi. Se svou zvláštní krví, svými hady a svým zatraceným incestem – to jim záleží na té vaší takzvané prkotině. To oni se jí ohánějí, jako by se nechumelilo. Tvrdí o sobě, že jsou Bohem vyvolení, že nesou pečeť Božího požehnání. Já ale hodlám tu pečeť zlikvidovat, ať už s vaší pomocí nebo bez ní.“
„Bez ní,“ odpověděla Julia „Zcela určitě bez ní.“
McCarthy z ní nespouštěl zrak. Nevypadal jako člověk, který právě obdržel kategorické odmítnutí. Tvářil se až podezřele samolibě, když říkal: „Povím vám jedno tajemství, doktorko. Od našich agentů v nepřátelském táboře. Papeženci už se chystají zamořit naši vodovodní síť tím svým zatraceným enzymem, zatímco my se tady vybavujeme. Chtějí nás otrávit nebo z nás udělat papežence… jedno nebo druhé. Potřebujeme váš lék, abychom se ubránili nákazy a odstranili ten enzym z naší krve dřív, než nás zničí. Co vy na to, doktorko Grantová? Dovolí vám vaše drahocenná lékařská etika vyvinout lék, který nás ochrání před jejich zatracenými papeženskými jedy?“
Julia udělala kyselý obličej. „Vy o lidském metabolismu nic nevíte. Člověk nemůže ‚chytit‘ HA-faktor z pitné vody – žaludeční kyselina by enzym jednoduše rozložila Snad by bylo možné vytvořit denaturovanou verzi, která by se postupně uvolňovala do krevního oběhu…“ Zarazila se. „Stejně nevěřím, že by papeženci byli tak šílení, aby“
„Právě teď zasedá v nějaké papeženské díře výbor mužů stejně bláhových, jako jsme my,“ přerušil ji McCarthy. „Věřte tomu, doktorko. Jsou ochotní udělat nám totéž, co jsme ochotní udělat my jim – jediná otázka je, kdo to udělá první.“ Odtáhl se a sepjal ruce na břiše. „Hadi jsou všude kolem nás, doktorko Grantová. Můžete rozhodnout o tom, koho kousnou a koho ne.“
Bylo to asi jediná pravdivá věta, kterou McCarthy pronesl od příchodu do místnosti. Julia by o tom ráda pochybovala, ale nešlo to. Každý člověk mohl být bezcitný hajzl, ať už byl HA-pozitivní nebo negativní.
Neodpověděla.
McCarthy na ni ještě chvíli civěl, načež se rozhlédl po mužích sedících kolem něj. „Co kdybychom toto slyšení prozatím odročili? Dejme doktorce Grantové chvíli na rozmyšlenou.“ Otočil se k ní. „Jenom chvíli. Za několik dnů se vám znovu ozveme… abychom zjistili, koho se bojíte víc, jestli nás nebo jich.“ Dokonce si troufl na ni mrknout, než se odvrátil.
Ostatní senátoři vypochodovali z místnosti, divže do sebe v tom spěchu nestrkali. Spoluviníci… a při vší své moci slaboši. Julia zůstala sedět na nepohodlné „lavici svědků“, aby se stihli rozprchnout – už nechtěla nikoho z nich ani vidět, až bude vycházet do chodby.
Aplikovat trisulfozymázu HA-pozitivním osobám… jaké by to mohlo mít následky? Prognózy byly v biochemii prakticky k ničemu – lékařská věda byla jeden velký oceán nevědomosti, na jehož hladině se tu a tam snažili udržet badatelé v provizorních kánoích. Jediná spolehlivá prognóza zněla, že dostatečně velká dávka jakéhokoli léku bude pro pacienta smrtící.
Na druhou stranu je lepší podávat trisulfozymázu osobám HA-pozitivním než HA-negativním. Chemické reakce rozkládající enzym HA-faktoru rozkládají i trisulfozymázu – vzájemně zaručené zničení. Pokud nemáte v krvi enzym HA-faktoru, trisulfozymáza dosáhne smrtícího množství mnohem dřív, protože jí v tom zkrátka a dobře nic nebrání. HA-pozitivní osoba by rozhodně mohla tolerovat dávky, které by usmrtily…
Julia cítila, jak jí tuhne krev v žilách. Vyvinula lék, který by otrávil HA-negativní část populace, ale ne HA-pozitivní… který by mohl selektivně zmasakrovat spasené, zatímco papeženci by přežili. A její výzkum byl veřejně přístupný. Za jak dlouho to dojde někomu z papeženců? Jednomu z těch mužů, o kterých mluvil senátor McCarthy, stejně bezcitnému a šílenému jako on sám.
Za jak dlouho využijí její lék k tomu, aby povraždili půlku světa?
Nabízela se jen jediná úniková cesta – uspat všechny hady. Kdyby Julia mohla jednoduše mávnout rukou a proměnit všechny HA-pozitivní jedince v HA-negativní, hřiště by se tím opět urovnalo. Vlastně ne hřiště – bojiště.
Šílenost… ale měla snad na vybranou? Přidat se k McCarthymu, zlikvidovat hady dřív, než začnou kousat, a modlit se, aby vedlejší účinky byly léčitelné. Třeba by k tomu ani nemuselo dojít, kdyby rozumněji uvažující lidé získali navrch. Třeba by si už samotná hrozba vynutila něco na způsob bilaterálního enzymového odzbrojení.
Doktorka Julia Grantová odcházela ze zasedacího sálu s pocitem, že zestárla o dvacet let. Chodba byla prázdná, ale přes velké prosklené vchodové dveře budovy byly vidět paprsky podvečerního slunce, úkosem dopadající na mramorové schodiště. Na chodníku před domem stála osamělá demonstrantka, která mlčky držela nad hlavou transparent – McCarthy by ji určitě označil za papeženskou sympatizantku, zrádkyní kladoucí odpor řádně jmenovanému sněmovnímu výboru.
Na transparentu stálo: „Proč se strachuješ stvoření spícího před tebou, když nevidíš hady ve svém srdci?“
Julia se odvrátila s nadějí, že budova má zadní východ.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v únoru roku 1997
Přeložila Daniela Orlando