Robert hleděl zpoza mříží na cylindrické město Dlouhý Skok s jakousi nezaujatou, neosobní touhou. Zakřivený povrch narušovaly domky z plastu, cihel a dřeva Mezery mezi patrovými hydroponickými zahradami, sportovišti a chodníky vyplňovaly amfiteátry, bazény a tu a tam dokonce roztroušené bambusové hájky. Příď města obklopovala ocelová stěna vzdálená osm set metrů. Ze středového pylonu v ose Dlouhého Skoku se paprskovitě rozbíhaly žebříky.
Za přídí zela propast mezihvězdného prostoru hluboká stovky let trvajícího letu a někde v té tušově černé prázdnotě se nacházel jejich cíl.
Ve městě se zvolna stmívalo. Chodců ubývalo a vzdálená hrstka lidí na večerní procházce vypadala jako mravenci. Robert neuvažoval o tom, že by někoho z nich toužil zabít, ale nevěděl to jistě. Jeho disociační porucha nebyla ani psychopatie, ani sociopatie, ovšem lékaři si s ní neuměli poradit. Měl už osm let na to, aby se v kleci trápil otázkami probační rady, zkoumající jeho pocity a lítost. Z řízeného hrabání v duši se však nedověděl nic. Občas míval podezření, že v něm odpovědi nikdy nebyly, že je prázdný.
Živil se jako městský astronom. Byla to práce, kterou nikdo jiný dělat nechtěl. Dvě století cesty vyčerpaly jakoukoli zvědavost na mezihvězdný prostor. Studium jejich nového domova optickým teleskopem bude nemožné ještě další dvě století. Teprve pak expertní systémy vyškolí astronomy, geology a chemiky. Prozatím denní chod města zajišťovaly převážně automaty. Obyvatelstvo tvořili umělci, několik techniků a hrstka genetiků a znuděných pilotů.
Robert zhasl světla okolo své malé chýše a ulehl na nepatrně zakřivenou bambusovou podlahu. Chvíli se díval na opačnou stranu cylindrického města, vzdálenou čtyři sta metrů, a na tamní domky. Sotva zavřel oči, udeřila vlna.
Všechno se dalo do pohybu. Břicho mu sevřela nevolnost a zvířecí panika. Žaludeční kyseliny mu stouply do krku. Vznesl se nad prošlapanou bambusovou podlahu a převracel se v pološeru. Mávajícíma rukama narazil do hrnku a dřevěné židle. Někdo křičel. Doplul ke straně své klece. Svíral mříže dlouhé minuty, dokud se mu nevrátila tíha a nesklouzl na podlahu. Přitiskl tvář na hladký bambus, poslouchal křik a volání a tep se mu zase zpomaloval.
Doplazil se ke své pracovní stanici, přitáhl židli na místo a zapnul datové kanály teleskopů. Jako první naskočil infračervený teleskop. V jeho zorném poli svítily dva kotouče. Jeden byl malý a chladný. Druhý byl teplé těleso planetární velikosti. Nikdy předtím je neviděl. A všechny referenční hvězdy byly pryč. Odchýlili se od kursu!
Robert šokovaně zíral. Bylo to příliš obludné. Zemi opustili před dvěma sty padesáti roky a desítky let urychlování a gravitačních manévrů uvnitř soustavy je dovedly do mezihvězdného prostoru. Za dalších dvě stě let dorazí k Tau Ceti. To byly neotřesitelné pravdy. Až do této chvíle.
Naskočil optický teleskop. Neukazoval žádné kotouče. Svaly okolo očí se Robertovi zmateně stáhly. Zápasil s pronikavou hrůzou, přesto zvládl zadat výpočet jejich nového kursu.
* * *
Jakožto jediného astronoma pozvali Roberta na krizovou schůzi městské rady. Na radnici se jen zřídkakdy odehrávalo něco důležitého. Vyleštěné stěny z přetaveného regolitu hostily umělecké výstavy, vědeckotechnické soutěže a skromné svatby. Čtyřtisícová komunita měla jen malé administrativní nároky. Po dvou stech padesáti letech a devíti generacích každý věděl, co má dělat.
Starosta byl dramatik, který v mládí uspěl se svými komediemi a posléze zestárl v přívětivého politika Jeho volná pokožka, jemná jako rýžový papír, se snadno skládala v úsměv, když zahajoval festivaly poezie a předsedal rozdávání cen. Přítomni byli i ředitel oddělení genetiky, vedoucí údržbářské jednotky a čtyři členové uměleckého svazu: za divadlo, hudbu, literaturu a plastiku.
Přivedla ho tam jedna členka jeho probační rady, Sára Salersová. Byla to křehká a přitažlivá bakteriální genetická s nešťastným zvykem působit neupřímným dojmem. Zanechala ho rozpačitého u velkého stolu, kde se všichni vyhýbali jeho pohledu. Robert se s vědomím, že čtyři tisíce lidí sledují jednání na domácích monitorech, zadíval do zápisníku.
„Dnes jsme se minuli s černou dírou,“ oznámil. „Neodhalili jsme ji, protože se k nám přiblížila od zádě pod velkým úhlem k naší dráze letu. Náš kurs se změnil a už nemíříme k Tau Ceti. Za třiatřicet tisíc let Dlouhý Skok doletí k červené trpasličí hvězdě vzdálené odsud asi čtyři sta světelných roků.“
Přestože starosta už tu novinku slyšel, obličej se mu začal kroutit, jako by zápasil s rybí kostí vzpříčenou v krku. Robert se snažil, ale nedokázal v sobě vykřesat naději, že starosta tu rybí kost přece jen spolkne.
„Téměř přímo v naší dráze letu se pohybuje společník černé díry, pulsar s jednou planetou,“ pokračoval Robert. „To je naše jediná naděje. Buď můžeme některé z těch těles využít ke gravitačnímu manévru, abychom změnili kurs k nějakému novému cíli, anebo využijeme takřka všechny naše zásoby těkavých hmot jako pracovní látku pro jaderné motory a přejdeme na oběžnou dráhu okolo planety.“
„Chápu, že jsme nezpozorovali černou díru,“ ozvala se ředitelka oddělení genetiky, „ale jak mohli předchozí astronomové přehlédnout pulsar?“
Byla to vysoká žena ve starostově věku. Robert se na ni zadíval, pozoroval na ní napětí, ale sám žádné nepociťoval. „Rádiové vlny se od pulsarů šíří ve směrových výtryscích,“ vysvětlil. „Pokud se nenacházíme v rovině výtrysků, nezachytíme je. Emise mimo rovinu výtrysků mohou být hodně slabé. Všichni jsme je přehlédli.“
„Jaký postup považujete za nejlepší, Roberte?“ zeptal se starosta
„Obě možnosti jsou riskantní,“ odpověděl Robert po odmlce. „Spustil jsem nějaké simulace, ale odpověď budu znát až za několik hodin.“
* * *
Jedenáct týdnů napětí, než doletěli k pulsaru, vyplnily horečné přípravy. Provedli tisíce simulací a hledali nějakou obyvatelnou hvězdu, ke které by mohli zamířit s využitím gravitačního manévru u pulsaru, místo aby zastavovali u planety. Žádnou nenašli. Zpomalovat začali, když jim k pulsaru zbývalo devět týdnů letu, ale možná poletí stále příliš rychle, než aby je gravitace pulsaru zachytila.
Černá díra byla nečinná, bez potravy, a prozrazovala ji pouze její gravitace. Její společník pulsar byl prastarý. Pulsary začínají svůj život rotací o tisících otáček za sekundu a rozpínáním mohutných magnetických polí daleko do vesmírného prostoru. Jenže magnetická pole brzdí rotaci pulsarů a ta zase na oplátku zeslabuje magnetická pole. Tento pulsar býk tak starý, že se otáčel jenom dvakrát za sekundu a jeho magnetická indukce klesla pod deset tisíc gaussů.
Zatímco se Robert s nedůtklivou otupělostí plácal ve vědeckých otázkách, pozoroval, jak se v ostatních sváří nejistota s hněvem a frustrací. Jednotvárný život je špatná příprava na pohromu. Poraženectví jeho sousedů se projevovalo úsečnými gesty, odměřenými větami a kradmými pohledy. Jejich neklid se přeléval na něj, když se k němu přibližovali na každodenních poradách ohledně simulací, teleskopických pozorování, možných drah letu a jiných fyzikálních otázek, které se naskytly.
Pokud katastrofa měla nějakou světlou stránku, byla to skutečnost, že ho pustili z klece, třebaže to mělo pachuť předstírání. Nerehabilitovali ho. Vědomí, že by dokázal vzít něco těžkého a někomu rozbít hlavu, bylo oboustranně nepříjemné. Bez klece byl vystaven nejenom nepřátelským postojům zvenčí, ale i našeptávání hryzavého pokušení zevnitř. Předstíral, že je v pohodě, a oni předstírali, že ho mají rádi.
Když se blížili k místu zachycení na oběžné dráze, tah motorů se zdvojnásobil a celé město Dlouhý Skok se nepřetržitě třáslo. Chodci při nezvyklých zrychleních klopýtali a malé děti plakaly. Starosta pozval Roberta s ostatními členy krizového týmu na radnici, aby tam společně sledovali přechod na oběžnou dráhu. Velké obrazovky ukazovaly kotouč pulsaru v rádiovém, infračerveném, viditelném a ultrafialovém oboru spektra Videopřenos z radnice město hypnotizoval. Pulsar pojmenovali Naděje.
Nikdo si nevšiml, že si Robert po hodině sledování záběrů rozepnul popruhy a vyplížil se ven. Proklouzl ztemnělými, cihlami dlážděnými ulicemi mezi domy a proplétal se cestičkami, kterými chodíval jako dítě, když nechtěl, aby ho viděli. Z oken a dveří se linulo jenom kalné světlo počítačových monitorů a osvětlovalo hydroponické stoly a akvária.
Zastavil se ve tmě mimo okruh svitu monitoru z domku Marie Langresové a nakláněl se, aby vyrovnal zrychlení. Náklon světa vyhovoval jeho estetickému cítění. Žena seděla připoutaná k obrazovce zády k Robertovi, dveře otevřené, a sledovala přenos, zatímco podlaha pod nimi rachotila. Představoval si, jak snadné by bylo vejít do domu a znovu zabít. Mezi jeho potenciální obětí a smrtí nestálo nic jiného než vůle. Jeho vůle. Má ji? Kdyby znovu zabil, určitě by jeho tělo recyklovali. Záleží mu na tom? Co brání v zabíjení ostatním? Kdo v něm přecvakl přepínač do špatné polohy?
Nenašel v sobě nic. Žádné napětí, žádné očekávání, žádný strach. Jenom úzký výběr možností. Opasek by byl jako škrtidlo nemotorný. Na uškrcení staré ženy stačí holé ruce. Stejně snadno by mohl i před jejími zraky otevřít kuchyňskou skříňku, najít nějaký hrnec a mlátit ji jím do hlavy, dokud nepřestane křičet. Seběhli by se lidé. Udělali by konec marným otázkám. Přikradl se blíž. Dlouhé šedé vlasy jí s akcelerací motorů odstávaly od ramenou. Byl od ní na dva kroky a stále si ho nevšimla.
Zhluboka dýchal a nakonec potichu vycouval. Odkráčel po oblouku o dva domy dál a vešel do své klece. Ztěžka oddechoval, ani nevěděl proč. Zůstal stát čelem k nezamčeným dveřím a nejistě je držel. Neměl klíč, takže ani doma nenacházel skutečnou úlevu od napětí. Nic před ním Dlouhý Skok nechránilo.
Lomcovala jím také hanba. De facto ho propustili na podmínku. Kdyby se znovu zamkl uvnitř, bylo by to nejenom otevřené přiznání, ale i veřejné vystavení vlastních pochybností. Už měl plné zuby falešné zdvořilosti a nacvičených úsměvů. Zaklínil otevřené dveře klece šortkami a zhroutil se na lůžko. Připoutal se a snažil se usnout.
* * *
Zachycení na oběžné dráze okolo pulsaru jim vyneslo jenom něco málo času. Nepřivedlo je k asteroidům bohatým na těkavé látky. Žádné asteroidy tam nebyly. A slapové síly při největších přiblíženích k pulsaru byly městu nebezpečné. Jediná možnost byla využít během dalších čtyřiapadesáti dní poslední zásoby těkavých látek k přechodu na velmi výstřednou oběžnou dráhu kolem planety, kterou pojmenovali Odrazový můstek. Po tomhle už jim jako pracovní látky pro motory zůstanou jenom jejich atmosféra, půda, voda a zásobní nádrž těkavých látek pro čluny. Jestli nenajdou další, zemřou.
Robert a genetikové trávili s expertními systémy deset až dvanáct hodin denně, aby se toho co nejvíc naučili o planetologii, geologů a raketové technice. Kursy techniky, materiálového inženýrství a chemie pro umělce probíhaly stejně usilovně. Dlouhý Skok se měnil ze společnosti umělců dvě stě let před terraformací ve společnost nezkušených vědců pouhé týdny vzdálených od své poslední naděje.
Robert pozoroval Odrazový můstek. Optické teleskopy nebyly prakticky k ničemu, ale na pozadí hvězd odhalil atmosféru z oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého a dusíku se stopami karbonylu niklu. Odrazový můstek oběhl okolo pulsaru jednou za jedenáct dní a měl vázanou rotaci, takže přivrácená strana byla neustále zaplavena rádiovými vlnami. Planeta byla malá, ale tak těžká, že ji z větší části muselo tvořit železo. Tuto hypotézu podporovalo její intenzivní magnetické pole. Odrazový můstek byl kdysi možná větší terrestrickou planetou, podobně jako Merkur. Jeho kůru a plášť nejspíš odvál výbuch supernovy, který dal vzniknout pulsaru a zničil jeho přirozenou sluneční soustavu. Zbytek dlouho po té vraždě a sebevraždě stále obíhal kolem svého rodiče. Jeho teplota Roberta překvapila Při ozařování pouze rádiovými vlnami a mikrovlnami pulsaru měl být chladnější než Pluto nebo Quaoar. A přesto měl na některých místech teplotu hodně nad nulou Celsiovy stupnice. Čtyři záblesky rádiových výtrysků pulsaru za sekundu zahltily radioteleskop a naplnily rádiové spektrum šumem. Planeta v rádiovém pásmu monotónně hučela jako rozeznělý zvon. A šum v rádiovém oboru každých několik týdnů nevysvětlitelně vybuchl v ohlušivý a všechno přehlušující rachot, který trval asi dvacet minut.
* * *
Dutým válcem se rozléhalo jásání zástupu. Robert se usmíval a nakrátko měl pocit, jako by mezi ně patřil. Bylo to zvláštní. Měli by všichni být doma, nebo v práci. Vystoupil po žebříku k ose města, následován dvěma dalšími. V mikrogravitaci osy ručkovali po zábradlí k přechodové komoře a město se otáčelo kolem nich. Jako první vstoupil do čekajícího člunu a usadil se v sedadle druhého pilota Ani po všem tom studiu se mu nikdo ve fyzikálních vědách nevyrovnal, a proto se stal vedoucím týmu. S ním tam byla bakterioložka Sára Salersová, útlá, chladná a věcná. Nenápadný technik Georgi St-Paulin byl jejich pilotem a palubním inženýrem.
Rotující okraje člunové šachty lemovaly zející hvězdnou prázdnotu vesmíru. Pulsar se nacházel neviditelný u levého okraje jejich okna. Robert měl pocit, že vidí temný kotouček, ale to nebylo možné. Pulsar měl v průměru pouhých dvacet pět kilometrů, byl tmavý a jedenáct milionů kilometrů vzdálený.
Odpoutali se od Dlouhého Skoku, první lidé, kteří to udělali za posledních více než dvě stě let. Motory je postrčily k planetě. Zahájili sestup. Odrazový můstek byl inkoustově černý. Jeho silueta zastiňovala hvězdy a zakrývala velký kruh na obloze.
* * *
Už před časem poslali dolů robotický člun s automatickou rafinerií plynů. Bezpečně přistál, ale komunikaci přehlušoval silný rádiový a mikrovlnný šum a oni potřebovali přivézt jeho náklad těkavých látek nazpět. Georgi se zorientoval pomocí laserů, dosedl několik kilometrů od automatického modulu a rozvířil v poloviční gravitaci hustý oblak prachu.
V přechodové komoře, určené pro desítky kolonistů s výstrojí naráz, se zvuky, které vydávali, rozléhaly ozvěnou. Za okénkem prosvítaly hvězdy nad smolně černým obzorem. Venkovní světla ozařovala husté sněžení. Sníh padal v oddělených, souběžných řadách, jedna vločka za druhou, žádná se neodchýlila od svislé dráhy. Chomáčky šedého sněhu začaly zalepovat sklo. Když se dveře otevřely, rozbzučel se jim do uší rádiový šum a dovnitř vproudila hustá atmosféra oxidu uhličitého, jejíž závan strhl něco padajícího sněhu z přesných drah.
„Co to je?“ otázal se Robert. Sára setřela trochu sněhu tamponem a přitiskla jej k mobilnímu analyzátoru na zápěstí.
„Tetrakarbonyl železa,“ oznámila „Se stopami karbonylů kobaltu a niklu.“
„Tyhle sloučeniny jsou magnetické,“ poznamenal Robert. „Drží se při pádu magnetických siločar.“ Posvítil svou svítilnou nahoru, kde se stovky řad padajících šedých vloček ztrácely ve všepohlcující černi. „Jak moc je to jedovaté?“
„Hodně,“ odpověděl Georgi, „ale naše obleky nás prozatím ochrání.“
Sára slezla po schůdcích. Reflektory osvětlovaly postříbřenou zemi, kterou jejich přistávací motory ohladily do tmavého hrbolatého lesku. Robert za ní sestoupil do zářivé prohlubně, kde pod sněhem z karbonylů kovů prosvítal povrch. Kamkoliv namířil svítilnu, Odrazový můstek odrážel světlo zpátky jako zrcadlo. Neutuchající rádiový šum ve sluchátkách působil strašidelně.
Sára oškrábala dno kráteru a přiložila k němu analyzátor. Bylo to železo s malými příměsemi niklu, kobaltu, mědi, zlata, iridia a platiny. Všechny běžné prvky nacházející se v jádrech Země, Marsu nebo Merkuru. Vydali se po svahu vzhůru. Jejich svítilny ozařovaly temný svět nízkých táhlých pahorků s podivnou strukturou. Kam až dohlédli, vyrůstaly ze země ke hvězdám lesklé jehlice. Některé měřily sotva několik milimetrů. Jiné byly vyšší než člověk a ze silných středových tyčí trčely kolmo rovné větve.
„To je divné,“ zašeptal Georgi, hlas vzdálený a utopený v ruchu rádiového šumu. Robert kopl botou do země a odhrnul hrst lepkavého zrnitého bláta
„Připomíná to hlínu,“ řekl a upustil kousek do svého analyzátoru. „Směs železných částic, karbonylů kovů a nějakých sloučenin kovů s dusíkem a uhlíkem,“ řekl do kvílení šumu. „Možná je to obdoba hlíny na planetách bez pláště a kůry.“
Kousky načervenalého šedého sněhu jim zvenčí špinily průzory přileb a nedaly se setřít. Zanechávaly rušivé matné šmouhy. I na jejich oblecích se tvořil jemný povlak karbonylů železa a niklu, jak pomaličku prosakující teplo rozehřívalo sníh.
„Co všechny ty jehlice?“ zeptal se Georgi. „Je to nějaký porost?“
„Co by tady mohlo žít?“ namítla Sára „Není tady voda ani světlo a všechno je jedovaté.“
Robert poklekl a prohlížel si sníh pomocí analyzátoru. „Třeba jsou to nerostné usazeniny,“ nadhodil. „Sníh padá podle magnetických siločar a usazuje se na ostnech.“ Zvedal a spouštěl analyzátor, aby viděl, jak se mění magnetické veličiny. „Odrazový můstek má magnetickou indukci skoro sto gaussů. Pulsar má přes deset tisíc gaussů. Jejich magnetická pole se navzájem nejspíš různě ovlivňují.“
„Já nevím,“ ozvala se Sára mezi šumem. „Jestli tu prší karbonyly železa a niklu, kde vlastně berou energii k vypařování? Jsou příliš těžké.“ Oprášila Georgimu ramena a rozvířila šedivý prach do vzduchu, odkud padal v úhledných sestupových liniích. „A usazují se i na nás. My nejsme zmagnetizovaní.“ Zdálo se, že drobounké lesklé vločky se snášejí pomaleji.
„Právě teď bychom si hlavně měli dávat pozor, aby nám nějaký trn nepropíchl oblek,“ prohlásil Robert. „Raději vyrazíme.“
Za chrupání pod nohama scházeli se svahu a lámali nebo ohýbali kovová vlákna a tyčky, místy husté jako travní porost. Obcházeli vysoké třpytivé formace, jejichž kolmé větve trčely ven. Robert se šoural po zrnité půdě a lámal nízké jehlice. Z hrotů tyček vyrážely obláčky šedého prachu a stoupaly vzhůru. Robert jednou jehlicí zatřásl.
„Neměl by klesat?“ zeptal se. Stoupající prach zmizel vysoko mimo dosah jejich svítilen, obklopen padajícím sněhem karbonylu železa.
Sára pozvedla analyzátor, aby zachytila vzorek, ale prach uhýbal a pokračoval v pomalém stoupání. Ať dělali co dělali, prach se vyhýbal jejich rukám v rukavicích, analyzátorům i tamponům. Nakonec přiložili analyzátor na špičku větve, zatřásli jí a trochu prachu zachytili.
„Je příliš chladno na to, aby se karbonyl železa vypařoval,“ řekla Sára
„Vyhýbá se našim rukám, jako by byl elektricky nabitý.“
„Proč by se statický náboj měl držet jenom na špičkách tyček?“ namítla Sára „Když už, měly by mít stejný náboj jako celý zbytek tyče.“
Robert pokrčil v nemotorném skafandru rameny. Trmáceli se dál zvlněnými pláněmi železných trnů. Po třiceti minutách došli k automatizovanému člunu. Ten měl, stejně jako ten jejich, tvar osmadvacetimetrového klínu. Před odletem z Dlouhého Skoku byly oba opatřeny zařízením pro stlačování atmosférických plynů a zásobníky, aby na Dlouhý Skok přivezly pracovní látku pro jaderné motory. Zařízení nevykazovalo žádné známky činnosti.
Schůdky přimontované k jedné z přistávacích nohou byly porostlé svislými tmy. Robert je přejížděl analyzátorem a zkoumal magnetické pole. Siločáry naváděly niklokarbonylový sníh na špičky jehel, kde se jemný prášek vršil do neuvěřitelných věží.
Robert vylezl k sacímu ventilu, jímž byla atmosféra nasávána dovnitř ke kondenzaci a uskladnění. Panel ukazoval, že nádrže jsou plné z patnácti procent. Filtry zarostly železnými šlahouny. Sára a Georgi ohlásili podobnou situaci na ostatních ventilech i na elektrických panelech a uvnitř potrubí.
„Můžeme jehlice olámat rukama?“ zeptal se Georgi do rachotu šumu. „Bude to hodně práce, ale to palivo potřebujeme.“
Robert neodpověděl. Nevěděl jak odpovědět. Nepřipadalo mu spravedlivé, že tohle uložili jemu. Co on ví? Je pouhý amatér, který si hraje na vědce. Ne všechny příběhy mají dobrý konec a občas nastane případ, kdy všichni zemřou. Jemný karbonyl kovů se snášel ve zpomalujících se vyrovnaných řadách na tmy blokující jejich stroje.
„Už vím, co uděláme,“ řekl znenadání.
Měli hadice pro přepouštění zkapalněných plynů a velkou nafukovací halu jako ty, které první osadníci používali jako dočasné přístřešky na Měsíci a na Marsu. Připojili hadice ke kyslíkové nádrži člunu a zblízka železné ostny ofoukávali. Jemné železné jehlice v čistém kyslíku vzplály, nánosy se odlupovaly a zapalovaly další lesklé šlahouny. Za půl hodiny byl člun z větší části očištěn a na některých místech pokryt jemným práškem rzi. Z drolících se křehkých sloupečků rzi vymizela magnetická pole.
Potom člun překryli nafukovacím přístřeškem. Museli halu rozříznout a znovu slepit, aby do ní člun nasoukali. Za hodinu ji nafoukli a znovu začali zpracovávat atmosféru Odrazového můstku, proháněnou přes filtry.
Vešli do člunu a odpočívali v ubikacích posádky. Páchli potem, zatuchlým vzduchem a karbonylem železa Ubikace byla pro deset lidí, takže se umyli a najedli v dostatečném pohodlí. Robert pozoroval Sáru a Georgiho. Pokud věděl, před tímhle výletem se sotva znali. Teď byli plní euforie, samý šprýmovný úsměv, přátelsky nakloněná hlava a poplácávání po zádech. S nervózním, stísněným smíchem se předstihovali ve vymýšlení nových jmen pro planetu. Nevstupovat. Jehelníček. Netýkavka.
Přistáli na nepřátelském světě, podařilo se jim po něm přejít několik nebezpečných kilometrů a znovu zprovoznit stroje, které jim pomohou opustit temný pulsar a jeho ježatého společníka Samozřejmě z nich spadla tíha. Robert si myslel, že z něj také. Tihle dva lidé mu díky společně prodělaným zkouškám připadali náhle bližší než kdokoliv, koho kdy znal, ale do nějakého plácání po zádech měl daleko. Nedokázal se usmívat. Něco ho trápilo.
Záhada ostnitých železných usazenin vyžadovala vysvětlení. Vzlétání elektricky nabitých prašných konečků musí něco znamenat. A teplota planety také. Připadalo mu to tak důležité, až měl pocit, že jejich úkol i životy všech obyvatel Dlouhého Skoku jsou na vážkách.
Zamrazila ho konspirativní myšlenka Poslední dobou nemyslel na to, že by někoho zabil. Nesestavoval si seznam všech možných způsobů, jak zabít lidi kolem sebe. Nezmítala jím žádná protichůdná nutkání. Byl podivně vyprázdněný. Jeho nitro se neozývalo. Jak je to možné? Jako člověk pověřený tímhle úkolem mohl zabít všechny. Nejenom tady. Celé město. Jak může vědět, jestli to jeho podvědomí právě teď neplánuje? Kdyby nebyl skutečně převychovaný, kdyby chtěl zničit Dlouhý Skok, neměl by lepší místo k sabotáži jejich hlavní mise než tady. Potřebují ho. Je jediný, kdo opravdu ví, co mají dělat. Kdyby jeho pravé já chtělo zabíjet, stačilo by pouze nedbat na intuici, která je dostala tak daleko, a vykašlat se na řešení kritického problému.
Jeho nápad spálit železné výrůstky kyslíkem nebyl skutečným potvrzením. Takový postup by nakonec napadl každého technika nebo chemika Skutečným potvrzením by bylo, kdyby vyřešil jehlice, přítomnost statického náboje a prašné konečky větviček. Kdyby našel odpověď a všechny zachránil, věděl by, že se změnil. Už by nebyl vrah.
Georgi ho polekal poplácáním po zádech. „Dobrá práce, Roberte! Když jsme zvládli tohle, vypadá to, že už zvládneme všechno.“
Vyděšený Robert kamenně, prázdně hleděl na Georgiho úsměv. „Ještě zbývá spousta otázek,“ prohlásil hlasitě, až příliš hlasitě na velikost místnosti, Georgiho blízkost a okolnosti. Čelo měl náhle jako v ohni. „Nemohu… nemůžete jen tak sedět. Musíme vyzkoumat, jak se to má s touhle planetou. Něco způsobuje zdejší děje a my nevíme co. Musíme prostudovat tmy a statickou elektřinu a zjistit, jak spolu souvisejí.“
Dívali se na něj tázavě. Sára sevřela ústa do tenké čárky. Vždycky říkávala, že ho zná. On si vždycky myslel, že ho chápe špatně.
„Když palivové nádrže naplníme rychle, můžeme odsud brzy vypadnout,“ řekla „Můžeme studovat planetu z bezpečné vzdálenosti.“
Robert přikývl. Dívali se na něj, družnost byla tatam, křehké sblížení se trhalo.
„Měli bychom se vrátit k našemu člunu a spustit extrakci,“ navrhla Sára
„Ano,“ připustil Robert po krátké odmlce, „ale byl bych rád, kdybyste mi pomohla tady se studiem železných usazenin. Budu také potřebovat podrobná měření elektrického potenciálu a magnetických polí okolo usazenin a v různých výškách nad zemí.“
„Já zvládnu připravit druhý člun sám,“ ozval se Georgi.
Dojedli a Georgi se nasoukal do svého obleku. Sára se chopila vzorků, které nasbírali cestou, a pustila se do jejich studia Robert otupěle vstal a zalitoval toho krátce trvajícího mezilidského pouta které mu nabídli. Připojil se k Sáře u pracovního stolu. Nejspíš si myslela že její život je v nebezpečí. Byl raději, když si myslela tohle, než kdyby si uvědomila, že její kolega možná plánuje zabít celé město.
* * *
„A co když jsou živé?“ otázal se Robert s očima upřenýma na obrazovku. Špičky železných ostnů, které nasbírali, měli pod elektronovým mikroskopem dvěstětisíckrát zvětšené. Tyčinky byly pórovité, provrtané kanálky atomární velikosti, a vypadaly spíš jako abstraktní skulptury než jako válečky. Špičky končily prohlubněmi obsahujícími ježaté kousíčky kovu.
„Co když jsou něco jako rostliny?“
„Život potřebuje nést informace, kopírovat je a dělat chyby,“ řekla Sára „Tohle je sice složité, ale není to dost složité. A nemá to žádné buněčné blány, aby udržely živiny uvnitř.“
„Je tu pravidelná struktura,“ namítl Robert, aniž věděl, kam by měl s argumentací směřovat. Ukázal na špičky. Vrstvička karbonylu niklu byla pokrytá ostnatými hvězdičkovými tvary. „Jestli sníh z karbonylu niklu a železa padá podle stejných magnetických siločar, proč se karbonyl niklu soustřeďuje na špičkách?“
Neodpověděla, ale ne proto, že by předložil pádný argument.
„Také mi leží v hlavě ty zlaté nanokrystaly,“ dodal Robert. „Ty by součástí téhle chemie být neměly.“ Tmavé tupé struktury byly pravidelně rozmístěny podél jehlice. „Zlato je hodně netečné. Zvláštní na nich je, že mají přesně tu správnou velikost na to, aby pohlcovaly rádiové vlny a přeměňovaly energii v teplo.“
„Generování tepla je pro vás důkazem života?“ zeptala se.
„Já říkám, že velikost, pravidelnost a radioabsorbční vlastnosti těchto krystalů pod pulsarem mi na náhodu připadají příliš podezřelé.“
„Jak tedy podle vás fungují?“
„Nevím.“ Přejel pohledem okraj jehlic na displeji. Na jejich povrchu lpělo chmýří karbonylu železa „Rádiové vlny z pulsaru excitují zlaté krystalky a generují teplo. Ze zahřátého karbonylu železa se vylučuje a usazuje čisté železo. Je to růst?“
Sára našpulila ústa „Karbonyl železa se rozkládá při více než sto stupních. Taková teplota tady není ani zdaleka“
„Spousta reakcí v našich tělech probíhá při teplotách nižších než ty vyžadované,“ namítl Robert. „Potřebnou energii snižují enzymy. Co když se se zdrojem energie, se zlatými krystalky, pojí nějaká obdoba enzymů?“
„Enzymy vyrábějí užitečné produkty, které zůstávají uvnitř buňky, kde je jich zapotřebí,“ uvažovala „Bez buněčných membrán se všechna energie a stavební látky rozptýlí do okolí. Život si musí udržet prostředky a zbavit se odpadu. Tyhle tyčky se nejspíš skvěle zbavují odpadu, ale nemají jak si udržet to, co snad potřebují k životu.“
Robert hleděl na obrazovku.
„Co když tahle životní forma připojuje všechny nezbytné materiály a chemickou energii k samotné jehlici?“ nadhodil.
„Co by nějakému parazitovi nebo predátorovi zabránilo se na takovém prostřeném stole krmit?“ namítla
„Elektrický náboj?“
Sára protočila oči.
„Každá jehlice má magnetické pole a elektrický náboj,“ pokračoval Robert. „Na planetě, kde je všechno nabité, představuje magnetické pole stejně dobrou membránu jako cokoliv jiného.“
„A kde je zdroj energie? Teplo není k žádnému užitku. Život potřebuje chemické reakce nebo fotosyntézu.“
„Tohle je jejich fotosyntéza!“ prohlásil Robert náhle. „Rádiové vlny mohou zahřívat zlaté krystalky, nebo generovat elektřinu! Všechny tyčky jsou antény! Vyrábějí elektřinu. A mne právě napadlo, jak uniknout pulsaru!“
* * *
O čtyři dny později seděl Robert ve člunu. Sára a Georgi se vypravili daleko do terénu sbírat vzorky jehlic, aby určili, zda jsou doopravdy živé. Robert už poslal na Dlouhý Skok popis svého nového vynálezu: rádiové plachty. Stejně jako sluneční plachta odráží za účelem pohonu světlo, rádiová plachta odráží rádiové vlny. Pomůže jim nejenom odletět ze soustavy, ale bude je urychlovat i potom, dokud se budou držet v rovině rádiových výtrysků pulsaru. Počítače budou muset provést spoustu simulací, aby jim pomohly vybrat novou cílovou soustavu, ale mohli by se tam nakonec dostat rychleji než podle původního plánu. Kolem Dlouhého Skoku byly nyní montovány kilometry ocelových příhrad, aby zachycovaly mikrovlny z pulsaru a měnily je v elektřinu. Dosavadní úspěchy měly Roberta povzbudit víc, ale nepřestávaly v něm hlodat pochybnosti. Něco důležitého mu unikalo.
Sníh už nepadal. Nebe bylo zamlžené drobounkými stoupajícími vločkami železa Jako by sníh naopak stoupal vzhůru. Jestli je zvedaly elektrostatické síly, pak musel statický náboj celé oblasti narůstat. A teplota stále klesala. Teleskopy Dlouhého Skoku naměřily ochlazení celé planety od jejich příletu o téměř dva stupně. Planeta neměla být teplá, ale byla, a oni stále neměli žádného věrohodného kandidáta na zdroj jejího ohřívání. Bez zdroje by atmosféra nemohla být geologicky stabilní. Při téhle rychlosti ochlazování by se celé ovzduší z oxidu uhličitého vysrážel a nasněžilo na povrch za několik měsíců.
Na monitoru měl zobrazenou klaustrofobně těsnou oběžnou dráhu Odrazového můstku okolo pulsaru. Mezi stylizovanými ikonami obíhal Dlouhý Skok. Robert počítal. I kdyby se úplně všechna planetou zachycená rádiová a mikrovlnná energie proměnila v elektřinu a teplo, nestačilo by to vyrovnat ztráty tepla vyzařovaného do vesmíru. Rozšířili astronomická pátrání a hledali v soustavě černá díra-pulsar třetího společníka, nějaké těleso, které vyzařuje teplo, anebo se přibližuje planetě tak blízko, aby ji rozehřívaly slapové síly. Nic.
Semena na mikrosnímku spočívala v mikroskopických prohlubních, obalená a přilepená vrstvami karbonylu niklu. Při současné teplotě planety se karbonyl niklu nacházel v kapalném nebo pevném skupenství, ale při šedesáti stupních Celsia explodoval. Robert to zkoušel. Umístil drobné koncové úlomky jehlic do krabičky obsahující těžkou atmosféru z oxidu uhličitého. Při šedesáti třech stupních semena z konce jehlice prudce vystřelila, poháněná drobnou explozí karbonylu niklu. Třebaže to nebyl pádný důkaz života, jen málo věcí mohlo přesvědčivěji ukázat, že tyto jehlice se na tomto světě chovají jako rostliny. Ale jak se planeta může dostatečně ohřát na to, aby to podnítilo vystřelování semen?
Magnetická pole se na obrazovce vinula v jemných křivkách. Robert si byl jistý, že spíš než odpověď na tuto misi najde v téhle záhadě jednoznačnou odpověď sám na sebe. Cokoliv, co je schopné ohřát celou planetu, může zničit Dlouhý Skok. Jejich jediná naděje spočívala v tom, že zjistí, jak a kdy k tomu dochází, a nebudou tomu stát v cestě. Třebaže se jeho druhové učili rychle, předčil je rozsahem i hloubkou svých znalostí. Byl největší nadějí města na přežití, pokud ovšem probační komise, roky působení psychologů a jeho marné snahy o resocializaci neselhaly. Pokud ano, budou vyhlazeny čtyři tisíce lidí a ztraceno devět generací. Ta vířící magnetická pole přitahovala jeho pozornost, dráždila ho, vysmívala se mu.
A potom to uviděl. A z té odpovědi ho polil mráz.
Zdrojem ohřevu byla magnetická pole. Kapalné železné jádro Odrazového můstku bylo vodivé a celá planeta při pohybu mohutným magnetickým polem pulsaru generovala elektrické napětí vůči pulsaru samotnému. V určitou chvíli dosáhne rozdíl potenciálů takové velikosti, že dojde k výboji.
Blesky. Ne jenom několik. Spousta Elektrická energie celé planety vychrlená na její hvězdu vzdálenou jedenáct milionů kilometrů. Proudění pouhého zlomku takové energie nedokonalým vodičem jako Odrazový můstek určitě stačí k tomu, aby ohřálo planetu o hodně víc než na šedesát stupňů. A aby způsobilo ty záhadné rádiové výboje, které opakovaně slyšeli cestou sem.
Povrch, jehlice, anténové rostliny i půda ze sloučenin železa přežijí tisíc stupňů i víc. Lidé ne. A delší vystavení několikasetstupňové teplotě uškvaří i oba čluny a Dlouhý Skok uvázne v soustavě bez těkavých látek. Nebe se už plnilo těžkým prachem karbonylu železa stoupajícím do výšky díky rostoucímu elektrostatickému náboji celé planety. Jestli je náboj už tak velký, do blesku nemůže zbývat mnoho času. Dlouhý Skok se nacházel ve vzdálené části své eliptické oběžné dráhy, takže byl pravděpodobně v bezpečí, ale jim třem na povrchu se už krátil čas.
„Sáro! Georgi! Vraťte se do člunů!“ zahulákal Robert do vysílačky. „Připravuji je k okamžitému odletu!“
Robert začal zahřívat jaderné motory a plnit palivové nádrže surovou atmosférou. Oxid uhličitý je sice těžká pracovní látka, ale když bude motor dost horký, z planety je dostane. Na dálku spustil stejný proces na druhém člunu.
Sára a Georgi se ozvali a žádali o potvrzení. Křičel na ně, ať si pospíší do člunů. Byli daleko, asi hodinu cesty. Výboj mohl nastat každou chvíli. Indikátor ukazoval, že jaderný pohon bude připraven za necelé čtyři minuty. Stoupající železné spory zakryly oblohu. Jejich oblak možná dosahoval až k pulsaru. Naopak z nebe už nepadalo nic. Možná si dal s řešením příliš na čas. I kdyby se čluny pokusily vzlétnout, možná je výboj zničí. V tom případě by Robert věděl, že zabil čtyři tisíce lidí, ačkoliv by vědomí té myšlenky netrvalo dlouho.
Dvě minuty do plného rozehřátí motorů. Nejméně padesát osm minut, než Sára a Georgi dorazí k některému z člunů. Může si dovolit čekat?
Možná je tohle jeho odpověď. Dvojznačná jako on sám. Vyřešil záhadu planety a vyřešil ji možná včas na to, aby zachránil Dlouhý Skok, ale rozhodně ne včas na to, aby zachránil své kolegy z týmu.
Minuta do zážehu. Nejméně padesát sedm minut pro Sáru a Georgiho.
Nasoukal se do ochranného obleku a provedl bezpečnostní kontrolu, zatímco jaderné motory člunu signalizovaly, že jsou připravené. Prošel přechodovou komorou a s chrupáním pod nohama přešel malou plochu rezavé země. Vyšel dveřmi z nafukovacího stanu ven, na plochu s polehlými jehlicemi, s rostlinstvem ušlapaným botami a rozježděným vozítky. Padesát minut pro jeho kolegy. Váhal a cítil, jak se do něj opírá pomalý vítr.
Krev se nedá smýt.
Trmácivě vyrazil za světla své svítilny a ukryl se za nízkým pahrbkem. Naťukal povely na číselníku na zápěstí. Pod přístřeškem zazářil superpřehřátý oxid uhličitý a vzápětí se hala rozlétla na cáry. Člun se vznesl do vzduchu a odvážel svůj náklad paliva na Dlouhý Skok. Z dálky sledoval i záři druhého člunu, vystřelivšího k nebi o tři kilometry dál.
Jestli se ty dva čluny dostanou na Dlouhý Skok, mohou obyvatelé jeden ještě poslat dolů pro ně. Ale Robert pochyboval, že zbývá tolik času. Jediné, na čem mu záleželo bylo, aby k výboji nedošlo během těch třiceti nebo čtyřiceti sekund, než čluny opustí atmosféru.
Záleželo mu na tom.
Chtěl, aby čluny bezpečně dolétly k cíli. On i ostatní lidé na povrchu jsou nejspíš odsouzeni k smrti, ale čluny poslal zpátky. Dvojznačná odpověď, ale přesto se usmíval.
Když nebe o patnáct minut později začalo světélkovat, stál na holém kopci v poli jehlic. Nebyly to blesky, o jakých četl nebo které znal z filmů. Ta záře začala daleko na obloze a blížila se dlouhé minuty, pomalu se zvětšovala, až naplnila celé nebe jasnou červenou a fialovou barvou. Vzduch duněl. Jehlice se třásly. Země se chvěla. A potom povrch Odrazového můstku vybuchl oslnivým světlem a burácivým rachotem.
Poprvé vydáno v časopisu On Spec editorky Diany L. Waltonové na jaře roku 2012
Přeložil Jiří Engliš