Přiletěli po nízké dráze nad opuštěnou kolonií nedaleko východního okraje pánve Hellas a rozhodovali se, která přistávací plocha jim skýtá největší šanci narazit na veškeré potenciální zlaté žíly v co nejkratším čase. Odvoz už byl skoro dokončen a vše na této straně Marsu bylo vyprázdněno. Jediní zbývající lidé se nacházeli na místě první kolonie v kaldeře v Pavonis Mons a i ti budou během čtyřiadvaceti hodin pryč. Steuby, Bridget a Marco usoudili, že můžou dvanáct z těchto hodin věnovat své práci, takže jim zbyde dost času na návrat do Pavonis Mons, kde si budou moct zaplatit cestu zpátky do vnitřní soustavy na nákladní lodi, která byla momentálně zadokovaná na vrcholku pavonisského vesmírného výtahu.
„Bude to rychlá návštěva,“ řekl Marco jen tak do placu. „Jenom se tam zastavíme. Takový rychlý výlet. Všechny výlety teď končí. Lidi se vracejí domů. Přesně tak, chlapci a děvčata Chystáme se domů, kde si budeme žít svoje šťastné životy.“
Steuby si vážně přál, aby Marco sklapl.
„To je ono, támhleta,“ řekla Bridget. Ukázala na přistávací plochu na okraji osídlení. „Je blízko garáže a skleníku, támhle je laboratorní komplex“
„Jo,“ souhlasil Marco. „Líbí se mi.“
Zhoupl se s přistávacím modulem v oblouku nad osídlením a vrátil se k plošině. Devatenáct let práce. Lidé zasvětili své životy Marsu, aby na něm vybudovali pro lidstvo opěrný bod, a teď to všechno vyletí komínem, protože Země zařadila zpátečku. Bylo to smutné, že se lidé takhle stahovali. Steuby si chtěl vždycky lidskou civilizaci představovat jako orla, ale možná že byla spíš jako želva. Právě teď zatahovala hlavu do krunýře. Jednoho dne snad začne zase vykukovat, ale ze všeho tohohle vybavení na Marsu bude do té doby harampádí. Všechno bude muset začít znovu od začátku.
Anebo lidstvo zůstane na Zemi a v nejbližších sto letech lidská noha nešlápne ani na Mars, ani na Měsíc, ani na žádný z asteroidů.
„Je to škoda,“ prohlásila Bridget. „Všechna ta práce byla úplně k ničemu.“
„Nesnáším lidi, co se snadno vzdávají,“ přitakal Marco.
Steubymu takoví lidé nevadili. Docela obdivoval ty, co věděli, kdy něco vzdát. Možná to souviselo s věkem. Byl starší než Bridget i Marco o dobrých dvacet let. Čím je člověk starší, tím menší má zájem bojovat bitvy, o kterých ví, že v nich nemůže zvítězit.
Aby ale netrhal partu, řekl: „Jo, já taky.“
„Oni se nevzdávají,“ poukázala Bridget. „Země se na ně vykašlala“
„V tom případě nesnáším Zemi,“ řekl Marco. „Ne, dělám si legraci. Přesně tam skončím, až budu starý.“
Nikdo jiný nevěděl, že jsou tady, protože to, co dělali, bylo technicky vzato nezákonné. Slunce klesalo k obzoru a zalévalo krajinu tím podivným marsovským modrým soumrakem, ze kterého měl Steuby pokaždé, když ho viděl, pocit, že dostane infarkt.
„Je načase podívat se, co tady po Odvozu zbylo,“ prohlásil Marco, už asi posté od chvíle, co vyrazili z Pavonis Mons. Steuby byl připravený ho zabít.
Všichni tři se shodli, že tady po Odvozu musela zůstat celá hromada užitečných věcí. Vždycky to tak bylo, když museli lidé odejít narychlo. Během těch třiceti dnů od chvíle, kdy Úřad pro plánování středního pásma soustavy oznámil, že ukončuje logistickou podporu všech lidských aktivit za hranicí Lagrangeových bodů Země a Měsíce, se všichni na Marsu stavěli do fronty, aby se dostali z planety a unikli pod ochranný deštník Úřadu. Dokonce i horníci z asteroidů, nejasociálnější a nejhouževnatější tlupa lidí od dob Vinlandu, se stahovali zpátky. Situace na Zemi byla špatná – uprchlická krize, lokální války o vodu, ropu a životní prostor. A když je situace na Zemi špatná, všichni mimo Zemi jsou odkázáni sami na sebe. Pro osídlení na Měsíci to nebyl velký problém, bylo víceméně soběstačné. V případě Marsu to byl ale úplně jiný příběh.
„Jsme si jistí, že tady nikdo není?“ zapřemýšlel Steuby nahlas. Byl by to docela opruz nechat se zatknout uprostřed celoplanetární evakuace.
„Poslouchal jsem komunikační linku Úřadu celou noc,“ odvětil Marco. „Poslední lidi odsud byli na cestě k Pavonis před půlnocí.“
Protože nejsnazší způsob, jak se dostat z planety, nabízel kosmický výtah v Pavonis Mons, nacházeli se zbývající kolonisté právě tam. Schovávali se v kaldeře a čekali, až přijdou na řadu. Osídlení v pánvi Hellas, nad kterým právě kroužili, bylo naprosto opuštěné. Bylo novější než to v Pavonis Mons, takže kořist tady bude nejspíš lepší. Steuby vyhlédl z okna. Mars tady vypadal jinak. Kaldera Pavonis Mons vzbuzovala pocit, že se nachází na půli cesty do vesmíru, protože byla položená vysoko a z okraje se dalo dohlédnout hodně daleko – když tedy bouře člověku dovolily dorazit k okraji. Osídlení v pánvi Hellas, vybudované teprve před pár lety, které využívalo výhod velkých zásob vody vázaných v ledovcích na východním svahu pánve, bylo Pavonis Mons vzdálené natolik, to jak jen šlo, jak geograficky, tak prostředím. Bylo prakticky jeho protipólem. Zatímco Pavonis leželo vysoko a bylo suché a studené, Hellas leželo nízko, bylo bohaté na vodu a bylo tu relativně tepleji. V létě tu bývaly bouře, když se planeta přiblížila periheliu.
A to bylo nyní. Všude byly prašné víry, atmosféra v oblasti byla plná magnetické záře, Pavonis Mons co nejrychleji vycucával kosmický výtah a Steuby, Marco a Bridget byli tady, tisíce kilometrů daleko v pánvi Hellas, a věnovali se průzkumu. Dobře, prospekci. No tak jo, drancování.
„Jsme tady jenom proto, abychom ukořistili nějakou tu záhadu, strážníku,“ oslovil Marco imaginárního policistu, ačkoliv magnetické záře způsobovaly, že si s žádnými zástupci úřadů promluvit nemohli, ani kdyby chtěli. Navedl modul na poslední sestup a o devadesát vteřin později parkovali na povrchu Marsu. Když se loď dotkla země, ozvalo se zdola ostré zapraskání.
„Dobrá práce,“ pochválil ho Steuby. „Rozbil jsi plošinu.“
Marco pokrčil rameny. „Kdo se o tom dozví? Zkus mi na Marsu najít kus betonu, ve kterém nejsou trhliny. Kdy jsme tady byli naposledy, Steuby, před deseti lety?“
Steuby přikývl. „Víceméně.“ Pracovali s Markem na potrubí na dolních svazích Pavonis. Pak se Steuby vrátil do vnitřní soustavy. Dával přednost Měsíci. Skuteční marťani se snažili uniknout ze Země. Steuby dával přednost možnosti mít Zemi poblíž, pro případ, že by ji potřeboval. „Bridget, ty už jsi na Marsu taky byla, že?“
„Stavěla jsem pár solárních polí na okraji pavonisské kaldery,“ přisvědčila „Hodně dávno. Tohle je ale poprvé, co jsem v Hellas. A vypadá to, že i naposledy.“
Vystrojili se a otevřeli poklop. Bridget šla první, Steuby hned za ní, Marco se v průchodu objevil asi za minutu, po přistání nejdříve provedl rychlou kontrolu motorů modulu. „Dobré ráno, Barsoome!“ zazpíval.
Udělal po žebříku tři kroky, když všichni uslyšeli skřípavé dunění ozývající se zpod země. Steuby ucítil, jak se plošina posunula, a odpotácel se kousek dál. Betonová plocha praskla, modul se začal naklánět a sesunul se do jámy, která se otevřela Steubymu přímo u nohou. Marco ztratil rovnováhu a hrábl po zábradlí žebříku. Jáma se dál rozšiřovala a modul se pořád víc nakláněl. „Marco!“ zařvala Bridget. „Skoč!“
Pokusil se o to, ale nedokázal odrazit a místo toho uklouzl. Zřítil se z žebříku a spadl do jámy. Přistávací modul se převrátil přímo na něj. Všechno se to odehrálo v podivném zpomaleném tempu, kterým předměty v marsovské gravitaci padají, snovém a o to děsivějším, protože i když bylo zpomalené, modul se převrátil příliš rychle na to, aby mu Marco stihl uhnout. Trup modulu se skřípěním sklouzl po přelomených betonových deskách a Marco zmizel pod ním.
Ještě než se loď úplně usadila, Steuby a Bridget už se škrábali po okraji jámy, kde se velké kusy betonu nakláněly pod převráceným modulem. Steuby zahlédl Marka první, ležel obličejem dolů a nehýbal se. Sklouzl do prachem naplněného prostoru pod trupem modulu, s Bridget v závěsu. Společně Marka popadli za nohy a pokusili se ho vytáhnout, ale o něco se tam zachytil. Mohli s ním otáčet na místě, ale nedokázali ho vysvobodit. „Marco,“ oslovila ho Bridget. „Mluv se mnou.“
Prach se začal usazovat a Steuby spatřil, proč Marco neodpovídá.
Zábradlí žebříku se ulomilo a jeden jeho kus Marka probodl kousek od pravé lopatky. Kolem díry ve skafandru se hromadila krev a odtékala pod tělem po nakloněné betonové desce. Marco k nim otočil hlavu. Hledí mu pokrýval prach. Hýbal levou rukou a snažil se mluvit, ale komunikátor nefungoval. Jeho hlas zněl jako tichoučké bzučení a oni nedokázali porozumět tomu, co říká. Za minutu už na tom nezáleželo, protože byl mrtvý.
„Marco,“ zaúpěl Steuby. Zarazil se, měl pocit, že by měl něco říct, ale nebyl si jistý co. Po chvilce dodal: „Doufám, že to moc nebolelo, když jsme tě tahali. Snažili jsme se ti pomoct.“
Od chvíle, kdy se Marco přestal hýbat, seděla Bridget mlčky. Teď se zvedla „Proboha nemluv na něj, je mrtvý! Nemluv na něj!“
Steuby neodpověděl.
Jediné na co teď myslel bylo, že pod přistávací plošinou musela být nějaká kapsa plynu, zmrzlé hydráty nebo něco takového. Postupně sublimovaly, sporadicky zahřívané stovkami nebo tisíci přistáními, vytvořilo se tak slabé místo, a když Marco přistál s jejich modulem, poslední špetka tepla plošinu oslabila Trhlina, náklon, katastrofa
„Co budeme dělat?“ zeptala se Bridget klidnějším hlasem. Byla to rozumná otázka, na kterou Steuby neměl žádnou dobrou odpověď. Rozhlédl se. Byli na okraji opuštěného marsovského osídlení. Jediní další lidé na planetě byli tisíce kilometrů daleko a neměli zdroje – a podle Steubyho odhadu ani chuť – jim pomáhat.
Pokrčil rameny. „Nejspíš zemřeme.“
„Dobře,“ opáčila „Ale řekněme, že zemřít nechceme. Co bychom měli udělat?“
Ve srovnání s Měsícem bylo na Marsu všechno snadné. Byla tady voda, byl tu dostatek využitelných minerálů, ke kterým byl snadný přístup, syntéza paliva nepředstavovala problém, solární energie byla účinná, protože tenká atmosféra kompenzovala vzdálenost od Slunce… kolonizační projekt postupoval, a byla to hračka Teoreticky.
Ve skutečnosti byl Mars v zabíjení lidí opravdu dobrý. Steuby se zahleděl k obzoru. Vycházelo Slunce. Jestli s Bridget něco nevymyslí opravdu rychle, Mars si nejspíš připíše na konto další dvě lidské oběti. Steuby nebyl připravený stát se statistikou. Marco… no, Marco už statistikou byl.
Otázka už teď nezněla, co tady po Odvozu zbylo, ale jestli budou schopni se odsud sami dostat, nebo jestli tady zůstanou nadobro.
„Uvidíme,“ zamumlal Steuby.
Bridget vzhlédla „Co uvidíme?“
„Nic.“
„Ty si povídáš s Markem.“
„Ne, nepovídám,“ zalhal Steuby.
„Mám jednu otázku, když už na něj stejně oba myslíme. Co bychom s ním měli udělat?“
„Jak to myslíš, co bychom s ním měli udělat? Nemůžeme si ho přece přivázat na střechu.“
Nechala to být. Vykročili k hlavnímu shluku budov a kupolí, které tvořily osídlení v pánvi Hellas.
* * *
Vycházel Phobos, velký a jasný. Někdy na něj sluneční světlo dopadalo pod určitým úhlem a velký impaktní kráter na straně přivrácené k planetě vrhal stín takovým způsobem, že se zhruba hodinu na marsovské obloze vznášela obří číslice 9. Steuby nebyl pověrčivý, ale když to viděl, chápal, kde se v lidech pověrčivost brala.
Devítkový měsíc byl jeho nejoblíbenější věcí na Marsu. Doufal, že pokud by měl v nejbližších pár dnech zemřít – a s ohledem na poslední vývoj událostí to působilo více než pravděpodobně –, zemře s pohledem upřeným na něj.
Bridget za jeho zády řekla: „Steuby. Přestaň civět na měsíc.“
Byl to Marco, kdo ho na Devítkový měsíc upozornil, když byli kdysi na Marsu. „Znal jsem ho dlouho, Bridget,“ odvětil. „Dej mi minutku.“
„Žádné minuty navíc nemáme.“
To byla pravda Steuby vylezl z jámy. „Tak teda pojď,“ řekl.
„Kam?“
„Pěšky do Pavonis Mons jít nemůžeme,“ poukázal Steuby. „Ani tam nedojedeme. Takže budeme muset letět.“
„V čem?“
Nechtěl jí říct, o čem uvažuje, dokud nebude mít alespoň trochu jasnější představu. „Jdi támhle k té garáži. Ukážu ti to.“
* * *
Vešli dovnitř a vzduchotěsně za sebou garážová vrata uzavřeli. Bylo tam teplo. Zamlžila se jim hledí. „Hele,“ podotkl Steuby. „Pořád je tady vzduch.“
Odklopil svůj průzor a ucítil hlínu a květiny. Pasivní okysličovací systém v garáži sem vháněl vzduch z nedalekého skleníku. Rostliny ještě nestihly zmrznout a uhynout.
S odklopeným špinavým hledím viděl v setmělém interiéru lépe. Našel vypínač a cvakl jím, jen tak pro každý případ. „Podívejme, světlo taky svítí.“ A teď ta opravdická zkouška Z jedné stěny garáže trčela sada kohoutků a průduchů, rozmístěných nad podzemními nádržemi. Steuby kráčel podél nich a tiše se modlil k bohům chemie, aby byl jeden z těch kohoutků označený určitou konkrétní kombinací písmen.
Zastavil se u čtvrtého a ukázal na nápis. „MMH,“ přečetla Bridget. „Monometylhydrazin, že?“
„Jo,“ přisvědčil Steuby. „Známý rovněž jako jackpot. Určitě si ho tady vyráběli do reaktivních trysek. Moduly ho musí dočerpat, než znovu odstartují. Víš, co to znamená?“
„Že máme celou hromadu paliva nehodícího se do naší lodě, která je stejně havarovaná.“
„Ne, znamená to, že máme polovinu hypergolické palivové směsi navržené tak, aby fungovala přesně v takových motorech, jaký je zabudovaný támhle v té raketě.“ Steuby ukázal ke stěně garáže s okny otočenými k jihu. Bridget sledovala směr jeho prstu.
„Děláš si srandu,“ prohlásila. „Je to jenom hračka“
„Au contraire, mademoiselle,“ nesouhlasil Steuby. „Viděl jsem je létat.“
Poté, co se Steuby opustil po smrti Waltera Navarroa stavební průmysl a následující rok strávil oškubáváním turistů, pracoval krátce na projektu zábavního parku. Žena jménem Veronica Liu chtěla vytvořit poctu klasickým představám o Měsíci z doby před vesmírným věkem. Hodně špičatých raket a třpytivých kupolí. Budovala park po dobu jednoho roku, s atrakcemi specificky navrženými pro nízkou měsíční gravitaci. Během otevírací ceremonie pak předvedla velkou show s přistáním flotily raket navržených tak, aby připomínaly obálky pulpových časopisů ze 40. let dvacátého století. Byly špičaté, s křidélky, nablýskané – a když zábavní park po pěti letech od svého otevření zkrachoval, byly rozprodány ostatním koncernům. Pokud Steuby věděl, jedna z nich byla pořád na Měsíci, protože Liu ji nedokázala prodat za cenu, za kterou by to mělo smysl.
Další z těch raket teď stála na malé plošině vzdálené jeden kilometr od garáže. Steuby si jí všiml během jejich prvního přeletu. Nevěděl, jak se tam dostala, a bylo mu to jedno. Záleželo mu jenom na tom, aby zjistil, jestli je schopná letu.
* * *
„To je naprosto směšný nápad. Celá tahle záležitost byla naprosto směšný nápad. Musel jsi přijít s tím stupidním plánem, jak zbohatnout, a teď je Marco mrtvý, protože jsi prostě nemohl jen tak z Marsu odletět jako všichni ostatní.“ Bridget se propracovávala ke skutečné zuřivosti. Steubyho napadlo, že by s tím měl něco udělat, ale nevěděl co. Jeho způsob, jak se vyrovnat s traumatem, spočíval v předstírání, že se s žádným nevyrovnává. Její zjevně spočíval v upouštění páry krátce po traumatické události. „Chtěl ses zaletět podívat do pánve Hellas a ukořistit nějakou tu záhadu! Tvrdil jsi, že budeme zpátky cobydup, žádný problém! A teď kvůli tomu, co jsi řekl, zemřeme!“
Asi zrovna není vhodná doba připomínat jí, že to byl všechno Markův plán, pomyslel si Steuby. Nebyl moc dobrý v jednání s lidmi, nebo emocemi, ale Bridget byla expertem na systémy baterií a pilotáž, takže potřeboval její pomoc. Možná, že by jí užitečný úkol pomohl se s tím vyrovnat, a taky by je to udrželo naživu.
„Pojďme zjistit, jestli je to opravdu tak směšné,“ navrhl. „Pojď se mnou a uděláme předletovou kontrolu.“ Spustil si hledí a došel ke dveřím.
Po krátké pauze řekla: „Proč ne. Jestli máme stejně zemřít.“ Bridget mu doopravdy nevěřila, ale vzhledem k tomu, že neměla jinou možnost, šla s ním. Steuby vylezl po žebříku a chvíli kutil kolem rakety. Podle zasyčení, které se ozvalo, když otevřel vstupní dveře, poznal, že raketa byla utěsněna proti marsovskému prachu – nakolik se jenom cokoliv proti němu utěsnit dalo.
Bridget se podívala na svazky kabelů a drátů, prošla si spojení, otevřela prohlubně zapuštěné v podlaze a nakonec řekla: „Stejně zemřeme, ale z hlediska elektroniky to všechno vypadá nedotčeně.“
„Perfektní,“ řekl Steuby.
„Perfektní do jisté míry,“ kontrovala Bridget. Slezli dolů a Steuby zkontroloval montáž trysek. Cítil, jak ho zaplavuje optimismus, když postupně otevíral panely a zjišťoval, že místní tady tu raketu vystavili, a pak ji nechali na pokoji. Nikdo z ní nevymontoval žádné součástky. Nejspíš se na ni podívali a stejně jako Bridget usoudili, že je to jenom hračka.
Ale Steuby věděl, že to tak není. Tahle raketa potřebovala jedině šťávu do baterií, aby mohla proběhnout kontrola systému, a palivo do nádrží k pohánění motoru.
„Však uvidíš,“ řekl. „My se odsud ještě dostaneme.“
Bridget si raketu měřila s otevřeným opovržením. „Jestli tím ‚odsud’ myslíš z tohohle světa do záhrobí, tak s tebou naprosto Souhlasím.“
„Až vyletíme na oběžnou dráhu, milostivě přijmu tvou omluvu,“ prohlásil. „Pojď. Potřebujeme nabité baterie a pár tun oxidu dusičitého.“ Zamířil ke garáži a Bridget šla s ním.
Amoniaku měli, kolik jenom chtěli, byl v jedné z dalších podzemních nádrží. Byl dostatečně užitečný na to, aby si ho základna držela v zásobě. Steuby byl ochoten se vsadit, že jeden ze strojů v garáži bude buď přímo určen k oxidaci amoniaku, nebo se k tomu nechá zkonfigurovat. Dimer oxidu dusičitého, označovaný NTO, byl standardním tekutým palivem pro celou řadu raketových modelů. Stačilo jenom najít ten správný stroj.
„Dělávali jsme to na Měsíci,“ vysvětloval Steuby. „Smícháš amoniak s obyčejným vzduchem, a když se začne vytvářet oxid dusičitý, přidáš kyselinu dusičnou, která katalyzuje vznik dalšího oxidu dusičitého. Pak tu směs zchladíš a stlačíš, oxid se spojí a vytvoří NTO. Není to nic jiného než šoupání s atomy sem a tam. Nepotřebuje to dokonce ani zahřát. Musíš to jenom v pravý čas stlačit a najít způsob, jak odčerpávat NTO. Vsadil bych Markův poslední dolar na to, že tady někde bude syntetizátor NTO.“
Vydali se ho hledat a našli ho během deseti minut. Byl u něj dokonce i generátor, který měl ke všemu pořád v palivových buňkách energii. Steubymu se poprvé od Markovy smrti začal vracet jeho přirozený stav iracionálního optimismu.
Natáhli k syntetizátoru hadici od nádrže s amoniakem, pořádně ho nakrmili a nastartovali. Pak k němu dotlačili menší nádrž s kyselinou dusičnou a napumpovali trochu dovnitř. Steuby dělal výpočty z hlavy. Nemusely být přesné. Jakmile se reakce rozeběhla, potřebovala jenom neustálý přísun amoniaku, vzduchu a kyseliny dusičné při těch správných tlacích, a sběrná nádrž na druhé straně syntetizátoru se plnila ošklivým, korozivním, karcinogenním a v tomto případě životy zachraňujícím NTO.
Syntezátor se s rachotem probral k životu. Steuby čekal, že vybuchne nebo se rozpadne na kusy, ale neudělal to. Zdálo se, že funguje. Zahleděl se na odečet kapacity nádrže. Velmi dlouho zůstával na OO… a pak přeskočil na Ol. Bridget se na něj taky zahleděla a odečet s fiknutím poskočil na 02… 03… „Jen tak dál a začnu věřit tomu, že víš, co děláš.“
„Tohle zbožňuji,“ prohlásil Steuby. „Je to můj oblíbený přístroj. Teď už se musíme jenom postarat, abychom natankovali a odstartovali dřív, než se zhorší bouře, udrželi raketu ve směru přímo nahoru, unikli z gravitační studny, dorazili se na místo setkání a přesvědčili nákladní raketu, aby zpomalila a vzala nás na palubu.“
„No, když to podáš takhle…“ řekla Bridget.
Steuby přikývl. „Pojďme nabít baterie.“
Než našli převodní nabíjecí desku solárního pole a natáhli kabely až k raketě, bylo už Slunce nad obzorem. Bylo by nejspíš bývalo rychlejší vytáhnout baterie a přinést je k nabíjecí stanici, ale Steuby byl nervózní z představy, že by měli na raketě cokoliv rozebírat. Do krytu baterie byly zabudované nabíjecí porty a kolem se povalovalo dost elektrických kabelů, aby je mohli natáhnout až na Jupiter, takže to bylo nejpřímočařejší řešení. Zabralo to nicméně pár hodin a oba pak nervózně postávali kolem a sledovali ukazatel nabití baterie, zatímco ranní obloha přešla od strašidelného modrého úsvitu ke své normální hnědožluté barvě.
„Na solárních polích je dobré to, že se docela snadno udržují,“ prohlásil, aby zabil čas.
Indikátory nabití na bateriích se rozsvítily.
„Jak si asi vede syntezátor NTO,“ poznamenala Bridget. Podívala se na oblohu. Věděli, kolik je hodin, ale na tom nezáleželo. Důležitá byla jenom pozice Phobosu, který proletěl kolem třikrát denně. Byli V zásadě ve stejné situaci jako Apollo 13. Plán byl následující: budou sledovat Phobos, dokud nedorazí více méně na správné místo, pak zažehnou raketové motory, a pokud se vyhnou fatálním chybám, tak odstartují, dostanou se na oběžnou dráhu a palivo jim dojde zhruba tou dobou, kdy poletí kolem nákladní loď. Časový plán nákladní lodě byl pořád stejný: počkat, až proletí oba měsíce, zadokovat u výtahu, odletět, než měsíce zase poletí kolem. Jakmile se loď oddělí od konce výtahu, zažehne únikový motor. Nachystat takový zážeh zabere zhruba dvě hodiny. Bridget to věděla, protože kdysi pracovala v Pásu, než se rozhodla, že by ráda zažila tu a tam nějakou gravitaci. I kdyby jenom marsovskou.
V tomto případě nebude nákladní loď nic vykládat. Místo toho bude nabírat lidi a zásoby, ale časový rámec zůstane více méně stejný. Když se k oběžné dráze Phobosu přičetly dvě hodiny od okamžiku, kdy minul konec výtahu, dostal se mezitím malý Devítkový měsíc přímo nad západní hoZont. Od toho okamžiku budou mít asi hodinu na to, aby nastartovali raketu a dosáhli únikové rychlosti v okamžiku, kdy se přiblíží k nákladní lodi, která možná provede nouzový zážeh, aby je zachránila, ale možná taky ne. Všechno bude mnohem jistější, pokud se jim podaří co nejvíc srovnat vlastní rychlost s rychlostí nákladní lodě, a to znamená dopravit raketu na trajektorii mířící k Zemi.
Problém byl v tom, že pokud to udělají a nákladní loď je nevyzvedne, zemřou dávno předtím, než se dostanou k Zemi. Raketa, pokud bude mít nějaké zbývající palivo, provede automatický zážeh pro navedení na oběžnou dráhu Země, kde na její palubu vstoupí orbitální patrola a najde tam jejich vyschlá těla Steuby doufal, že nezemře při něčem zahanbujícím.
Vlastně doufal, že nezemře vůbec. Člověk si musí takové věci tu a tam připomenout, když se zrovna věnuje něčemu, co by ho mohlo zabít. Natolik si zvykne na myšlenku, že zemře, až se začne snažit vytěžit z toho maximum. Vyslovit možnost, že by mohl přežít, je užitečný opravný mechanismus.
Den na Marsu je o čtyřicet minut delší než na Zemi. Phobos oběhne kolem planety zhruba jednou za osm hodin a vychází na západě, protože obíhá mnohem rychleji, než Mars rotuje. Potřebovali s raketou vytáhnout únikovou rychlost něco málo přes pět kilometrů za vteřinu. Steubymu se líbilo, jak se k sobě ta čísla hodí. Čtyřicet, osm, pět. Násobky. Samozřejmě, že ta čísla vzájemně nijak nesouvisela, ale s ohledem na chaotičnost nedávných událostí byl Steuby ochoten přijmout symetrii kdekoliv, kde ji našel.
Zatímco čekal, až se nádrž znovu naplní, rozhlédl se po opuštěném osídlení. Vypadalo to tady hezky, mnohem víc jako opravdické místo pro život než jenom předsunutá kolonie. Měli tady dokonce veřejné umění, do pasu vysoký Mount Rushmore s tvářemi marsovských vizionářů vytesanými do načervenalého kamene. Wells, Bradbury, Robinson, Zhao. Marco by ho chtěl nejspíš vzít s sebou, kdyby byl pořád naživu a kdyby si takovou zátěž mohli dovolit.
„To nepůjde,“ řekl nahlas. „Bojujeme s matematikou. Člověče, Marco, když jsem byl dítě, člověk mohl mít cokoliv. Jahody v lednu. Měli jsme našlápnuto. Teď se vracíme zpátky. Stahujeme se zase do ulitý.“
„Přestaň si s ním povídat,“ napomenula ho Bridget. „Je mrtvý.“
„Podívej.“ Brečel, a doufal, že mu to na hlase nepozná. Přilbu měl tak zaprášenou, že to nemohla vidět.
Najednou mu ten prach setřela svou rukavicí a řekla: „Steuby. Já to chápu. Byl to tvůj dávný přítel a ty jsi smutný. Přestaň se kvůli tomu chovat jako osel a přestaň se snažit předstírat, že to neděláš, protože když rozdělíš svoji pozornost, uděláš chybu, která nás zabije. Dobře?“
„Jasně,“ přisvědčil. „Dobře.“
Dohlížel na nádrž s NTO, zatímco Bridget dělala něco s monitory solárního pole, ale pořád se mu honilo hlavou: Jsem miliony kilometrů daleko od Země, čekám, až zapomenutý robot v neúspěšné marsovské kolonii naplní nádrž mojí rakety palivem a doufám, že nám písečná bouře nezabrání v pololegálním setkání s nákladní lodí vracející se z pásu asteroidů. Jak jsem se do téhle situace dostal?
Steubymu bylo dvaašedesát let, narodil se v roce 2010, a na vlastní oči zatím viděl zemřít jenom jednoho dalšího člověka. Bylo to na Měsíci, kde pracoval skoro patnáct let. Chlápek jménem Walter Navarro se na staveništi díval špatným směrem, když kdosi máchl ocelovým nosníkem. Jeho konec rozdrtil Walterovi hledí přilby. Nejvýrazněji si Steuby pamatoval to, jak se Walterovy výkřiky měnily v ledovou mlhu valící se ven a snášející se dolů na regolit. Než ho dopravili dovnitř, byl mrtvý, v očích měl zamrzlou krev z řezných ran způsobených střepinami průzoru. Jakmile si Steuby vyzvedl nejbližší výplatu, rychle se pakoval ze stavebního odvětví.
Poté vodil turistické exkurze a viděl hodně podivných věcí, ale nic tak podivného jako dech umírajícího Waltera Navarra, který se třpytil ve vakuu.
* * *
Objevili funkční tahač a připojili k němu vozík s nádrží. Motor tahače pod tím nákladem úpěl, ale dokud nechávali zařazenou nízkou rychlost, nádrž utáhl. Otvor palivové nádrže byl umístěn vysoko na boku rakety, na opačné straně než opěrná konstrukce ke kabině pro cestující, umístěné v její špici. Za normálních okolností by posádka palivo doplnila z náklaďáku se zvedací plošinou, ale Steuby s Bridget nedokázali tohle konkrétní vozidlo najít ani v garáži, ani nikde poblíž a neměli čas hledat jinde. Museli proto svázat dva žebříky a opřít je o bok rakety. Hodili si mincí, kdo poleze, a Bridget prohrála. Steuby se díval, jak stoupá nahoru. „Hele, jestli si zlomíš nohu, bude to pro tebe peklo vyšplhat do rakety,“ varoval ji.
Bridget ani nezaváhala „To mě pak radši zastřel a nech tady. Jako Marka“
Z nějakého důvodu měl z jejího tónu hlasu pocit, že se snaží se ho přimět, aby se cítil provinile.
„Marka jsem nezastřelil,“ bránil se, i když si nebyl jistý, proti čemu vlastně.
Jakmile byl oxid uhličitý přečerpaný, museli se vrátit, vyčistit nádrž a naplnit ji hydrazinem. Společně pak obě složky vytvoří palivo, které bude raketu pohánět pomocí hypergolické reakce. To bylo jedno ze Steubyho oblíbených slov, hypergolický. Jako kdyby jenom „golický“ nestačilo. Sama o sobě ani jedna z těch chemikálií nic nedělala – teda kromě toho, že byly jedovaté a zkorodovaly by cokoliv, čeho by se dotkly. Dohromady – bum.
Podobné přečerpávání se obvykle dělalo v čistých místnostech a prováděn ho technici v čistých oděvech. Steuby a Bridget to dělali v zaprášené garáži a na sobě měli obnošené skafandry, které měly nejspíš aspoň tucet mikroskopických trhlin. Steuby doufal, že nebudou muset v dohledné době provádět žádné manévry v naprostém vakuu.
Když k čepu připevnili novou hadici a zajistili ji, aby držela, podívali se na sebe. „Jenom aby bylo jasno,“ prohlásil Steuby, „jestli uvnitř zbyla sebemenší troška oxidu, vyletí to do vzduchu a oba nás to zabije.“
„Jo,“ přikývla Bridget.
„Tak dobře.“ Steuby se zarazil nad ciferníkem, který otevíral syntetizátor a přečerpával MMH do nádrže. „Budu se snažit, abych si už s Markem nepovídal,“ řekl.
„To je teď ta poslední z mých starostí.“
„Já jenom… bude to znít divně, ale já s ním mluvím, i když je mrtvý, protože když s ním mluvím, tak je to, jako by mrtvý nebyl, a to mi pomáhá myslet si, že bych nemusel zemřít.“
„Otoč knoflíkem, Steuby.“
„Já nechci zemřít.“
Položila ruku v rukavici na jeho, která pořád spočívala na ciferníku. „Já vím. Já taky ne. Ale buďme upřímní. Kdybychom si chtěli být na sto procent jistí, že budeme žít, nebyli bychom na Marsu.“
To byla pravda Bridget začala hýbat Steubyho rukou. Knoflík se otočil. Monometylhydrazin začal proudit do nádrže. Nevybuchl.
Steuby, jedoucí na další vlně optimismu, doběhl ke dveřím. Phobos už byl vidět. Měli asi tak osm hodin na to, aby přečerpali hydrazin a vstoupili na palubu rakety. Zkontroloval baterie. Pořád byly nabité dost málo.
„Jak dlouho ještě potřebujeme nabíjet?“ zeptala se Bridget.
„Nemám ponětí,“ přiznal Steuby. „Přinejmenším pár hodin. Dostat se na oběžnou dráhu nebude trvat dlouho, ale až tam budeme, měli bychom být radši schopni upoutat pozornost nákladní lodě a vysílat naši polohu, dokud pro nás nepřiletí.“
„Za předpokladu, že to budou chtít udělat.“
„Budou. Účelem celého toho Odvozu je evakuovat lidi, ne? My jsme lidi. Potřebujeme evakuovat.“
* * *
Bridget strávila nějaký čas v kabině rakety testováním elektroniky, která byla v dobrém stavu a zahrnovala i nouzový maják vysílající na frekvenci, která byla pořád standardní. „Neměli bychom ho zapnout?“ uvažoval Steuby. Bridget byla proti, na základě argumentu, že se k nim nikdo z druhé strany planety nemůže dostat včas a pořád stihnout poslední loď, zatímco když vyšlou SOS z vesmíru poblíž Marsu, vyzvednutí bude snazší. Steubymu se s tím nechtělo souhlasit, ale musel uznat, že je to logické. S výjimkou této části se většina práce, kterou museli udělat – naplnit nádrže, udržovat solární pole zaměřené, monitorovat směs v syntetizátoru – odehrávala v dílně, mimo všudypřítomný marsovský prach. Nebo tedy alespoň jeho většinu. Lidstvo zatím nevynalezlo způsob, jak udržet marsovský prach zcela mimo uzavřené prostory. Stejně ale nemohli udělat všechno uvnitř. Bridget narazila na nějaký problém s jedním z terminálů baterií rakety, a tak museli jít ven, odstranit kryt a podívat se, co se děje. Zatímco na tom pracovala, Steuby pozoroval obzor.
Na planině hned za okrajem osídlení se objevil obří písečný vír. Když byl Mars poblíž perihelia a jeho povrch se zahříval, byly docela běžné. Steuby a Bridget se dívali, jak roste a zvedá se po spirále k obloze, celé kilometry vysoko.
Pokud byl ten písečný vír znamením, že se schyluje k velké bouři, pak je čekají potíže. Samotné motory rakety by to neovlivnilo, ale silná písečná bouře by zpomalila nabíjení baterií o nějakých, hm, asi devadesát devět procent. Tím by se plné nabití baterií, a tedy i jejich odlet, ocitly mimo uzoučké startovací okno, které měli.
Mohli by do rakety nastoupit tak jako tak a doufat, že jsou baterie nabité natolik, aby naváděcí systémy neselhaly, než se dostanou na oběžnou dráhu, ale bylo to riziko, které Steuby opravdu nechtěl přihazovat na hromadu dalších rizik, která už beztak podstupovali.
Věděl, že po tom tuctu cest k raketě a zpátky a po hodinách strávených bez jídla a spánku prací na strojích začíná být unavený. Zvonilo mu v uších a ztrácel trpělivost s Markem, který říkal, že je možná dobře, že je raketa umístěná takto, protože tak nezdemolují nic důležitého, až budou vzlétat.
Steuby po něm jenom vrhl pohled.
A jo vlastně, řekl Marco.
„Steuby!“ zařvala Bridget a on se s trhnutím probral ze snění. „Tohle mě děsí. Já jsem naživu. Jestli si chceš s někým povídat, povídej si se mnou. Jestli se chceš zbláznit a povídat si s mrtvými lidmi, dělej to, až budeme v raketě. Platí?“
Neodpověděl. Došla k němu a zaťukala mu rukavicí na průzor. „Platí?“
„Platí,“ souhlasil.
O krok od něj ustoupila. Přes jejich lokální mikrofony slyšel, jak si povzdechla „Pojďme zakrýt ty baterie.“
Trvalo jim to jenom minutu, ale písečný vír se rychle blížil a než znovu nastartovali tahač, pohltil je. Na Zemi by s nimi vítr takové rychlosti mával jako s palmovými listy, ale v řídké atmosféře Marsu jej pociťovali jenom jako mírný vánek. Nesoulad vjemů byl velmi silný. Člověk viděl mohutnou bouři, ale cítil jenom jemný tlak. Mysl měla potíže to zpracovat, člověk na to musel neustále myslet, podobně jako musel vždy myslet na Newtonův druhý pohybový zákon, když něco dělal v nulové gravitaci. Ve vesmíru instinkty nefungovaly, a na Marsu dokázaly být taky pořádně zmatené.
Steuby ztuhl a čekal, až to přejde. Vír měl napříč jenom nějakých dvě stě nebo tři sta metrů a rychle se přes ně přehnal. Jak však bude den pokračovat, objeví se další. Steuby se podíval na oblohu, směrem k západu. Phobos už vyšel. Měl co dělat, aby se o tom nezmínil Markovi. Je mrtvý, připomínal sám sobě. Nech ho být mrtvým.
„Bude těm bateriím ještě jedna hodina stačit?“ zeptal se. Nastoupili na tahač a zamířili zpátky k dílně.
„Máme víc než další hodinu?“
„Ani ne.“
„Tak sis odpověděl.“ Bridget se odmlčela. Setřela si z průzoru prach. „Hele, Steuby. Jsme připravení, že jo? Nic dalšího už udělat nepotřebujeme?“ Zaparkoval tahač. „Jakmile bude na palubě poslední nádrž NTO, máme hotovo. Víc toho udělat nemůžeme.“
Zatímco Steuby vtlačil nádrž do přechodové komory, zavřel vnější dveře, odpojil nádrž, dotlačil ji do dílny a zavřel vnitřní dveře, Bridget celou dobu mlčela. Pak řekla: „Než naplníš nádrž, potřebuji si na minutku půjčit tahač.“
„Půjčit? Copak, chceš zajet pro mlíko?“
„Ne, chci zajet pro Marka“
Přípojka nádrže mu se zazvoněním vypadla z ruky. „Zbláznila ses?“
„Musíme ho vzít s sebou, Steuby. Je to tak správné.“
„Matematika,“ namítl Steuby.
„Tak to přepočítej. Vyhoď, co nepotřebujeme. Sám jsi to říkal. Jestli nechytneme nákladní loď, zemřeme. Jaký má smysl mít s sebou zásoby jídla na měsíc, když nás čekají tři měsíce letu? Nebo tři hodiny letu? Víc toho možná potřeba nebude.“
„Jak máme sakra vědět, co budeme potřebovat?“ zařval Steuby. „Ty už jsi něco takového někdy dělala? Já ne!“
„Myslela jsem, že nesnášíš lidi, co se snadno vzdávají,“ připomněla mu.
„Já“ zarazil se. Dostala ho. Podíval se na oblohu. Phobos byl nízko nad obzorem, možná tak deset stupňů. Méně než hodina, než budou muset nastartovat motory. Vzpomněl si, jak Marco mluvil o tom, že se vrátí na Zemi, a věděl, že Bridget myslí na totéž.
„V pořádku,“ řekl. „Podívej. Uděláme to takhle. Ty pojedeš pro něj. Já dohlédnu na syntetizátor. Jestli se ale nevrátíš, než bude Devítkový měsíc v nadhlavníku, odletím bez tebe.“
„Neodletíš.“
„Tak schválně.“
Bez dalšího slova odešla. Steuby nevěděl, jestli to myslel vážně nebo ne. Ano, myslel. Myslel to vážně. Jestli pro ni byla nějaká mrtvola důležitější než dva živí lidé, pak byl Henry Caleb Steuben pyšný na to, že s ní tyto priority nesdílí.
Na druhou stranu ale opravdu nemohl jen tak vlézt do rakety a nechat ji tady zemřít. To by mu svědomí nedovolilo.
Na třetí stranu ale kdo si sakra myslí, že je, když takhle ohrožuje jejich setkání s nákladní lodí?
Na… kolikátou, na čtvrtou stranu?… by byla docela ironie, kdyby Steuby odletěl bez ní, a pak by stejně propásl setkání, takže by oba umřeli a proklínali se přitom navzájem.
Kromě toho tu taky byla naprosto věrohodná možnost, že odstartují načas a stejně loď propásnou, takže budou moct zemřít společně.
Zatímco syntetizátor plnil NTO do nádrže, Steuby navrhl sám sobě, že by mohl přijmout trochu optimističtější pohled na věc. Možná, že tu loď stihneme, pomyslel si. K Markovi je to jenom šest kiláků. Hodina tam a zpátky, maximálně. Ledaže…
Zavolal Bridget na frekvenci vyžadující volný výhled. Byla sotva viditelná. „Copak?“
„Ehm, máš s sebou něco, čím bys uřízla ten kus zábradlí, že jo?“ zeptal se.
„Ne, Steuby. Přežila jsem dvacet let prací ve vesmíru díky tomu, že jsem si zapomínala nástroje.“ Přerušila spojení. Dobře, pomyslel si. Klidně buď naštvaná, jestli chceš.
Zhruba o devadesát vteřin později se přihnala další písečná bouře. No jistě, pomyslel si. Zrovna když musím jít zase ven.
Z rakety bylo potřeba vyložit ekvivalent váhy jednoho člověka. Steuby strčil hlavu do kabiny pro posádku. Létal kolem něj dovnitř prach, a tak se vydrápal do kabiny a zavřel za sebou poklop. Čeho by se mohl zbavit? Zmocnila se ho panika. Co když vyhodí něco, co budou potřebovat?
„Marco, pomoz mi,“ řekl. Bridget poblíž nebyla Nemohla mu za to spílat. Přál si, aby mohl provést všechny předstartovní výpočty a zjistit, jestli mají rezervu na osmdesát kilogramů nákladu. Možná, že si dělal starosti zbytečně.
Protáhl se úzkým průlezem do úložného prostoru pod kokpitem. Byly tam skříňky plné zbytečností. Pět rezervních přileb a skafandrů. Vytlačil tři z nich nahoru do kokpitu. Objevil náhradní elektroniku a počítačové součástky. Naházel je na hromadu do pilotova křesla. Byly tam dvě nádrže na vodu. Zhluboka se nadechl a jednu z nich vypustil, i když ji sotva před hodinou naplnil. Tohle samo o sobě jim ušetřilo váhu skoro jednoho člověka Jenže teď, když už se do toho pustil, nedokázal Steuby přestat. Co kdyby jediná vyhozená věc znamenala rozdíl mezi tím, jestli dosáhnou rychlosti pět celých nula tři kilometru za vteřinu, nebo místo toho udělají jasnou šmouhu na obloze, až budou hořet při pádu zpět do atmosféry?
Strčil hlavu do kokpitu a zjistil, že se kolem právě prohnala další prachová bouře. Vyházel skafandry, náhradní díly a hromadu dalších věcí ven poklopem. S rachotem se odrážely od opěrné konstrukce a sypaly se na startovací plošinu.
Phobos na západě byl vysoko, skoro pětačtyřicet stupňů. Steuby vytáhl z úložného prostoru prázdné kovové bedny a vyhodil je poklopem. Pak musel vyrazit do dílny a ujistit se, že je poslední nádrž plná NTO, jinak by nic z toho, co tady udělal, nemělo smysl.
Když se Bridget vrátila, Steuby stál v otevřené přechodové komoře. Zacouvala dovnitř s tahačem a on k němu připevnil nádrž. Marco ležel na zádech v malém prostoru pro vybavení za sedadly tahače. Celou přední stranu skafandru měl pokrytou krví a ztvrdlým prachem. Steuby se vyškrábal na tahač a Bridget je dovezla k raketě. „Ty připoj hadici, já ho vynesu nahoru,“ řekl.
„Jsme na Marsu,“ připomněla mu Bridget. „Váží tady jenom asi třicet kilo. Já ho vezmu. Víš o palivových systémech víc než já.“
„Jak myslíš,“ opáčil Steuby. Pořád měl pocit, že se pohybuje na hraně, za kterou na něj čekala panika. Zahájil poslední přečerpávání paliva a díval se, jak Bridget šplhá po opěrné konstrukci s Markem zavěšeným na zádech. Prostrčila ho dovnitř prvního a pak si vlezla za ním. „Zavři poklop!“ zařval Steuby. Nemohla ho slyšet. O pár vteřin později se vrátila ven, zavřela poklop a slezla dolů.
Civěli na hadici připojenou k nádrži s NTO. „Myslíš, že to bude stačit?“ zeptala se.
Záklopka nádrže se s cvaknutím zavřela „Víc se tam toho nevejde,“ řekl Steuby. „Bude to muset stačit.“
Odpojil hadici a zacouval s tahačem. „Jak odsuneme opěrnou konstrukci?“ chtěla vědět Bridget.
„Nijak. Zplodiny motoru to udělají za nás.“
„To není ideální,“ namítla.
„Nechat všechno být a jít vyzvednout tělo taky nebylo ideální.“ Steuby se rozhlédl. „Potřebujeme ještě něco? Čas se krátí.“
Bridget už mezitím stála u paty žebříku. „Tak teda pojďme.“
Počkal, až vyleze úplně nahoru, pak se protáhl nohama napřed poklopem. Otočil se a pokusil se odstrčit opěrnou konstrukci, ale ani se nehnula „Zapomeň na to, Steuby,“ řekla Bridget.
„Nechci, aby se kvůli nějakému kameni převrátila a udělala nám během startu do rakety díru,“ řekl.
Nacpala se do poklopu vedle něj a zatlačili na konstrukci společně. Pořád se nehýbala „Myslíš, že ji zplodiny odstrčí dost daleko, než se začne kácet?“ zafuněla
„Kdybych si to myslel, nesnažil bych se ji odstrčit,“ odsekl.
„Myslela jsem tím, jestli je to pravděpodobné. Můžeme to risknout?“
„Nic jiného nám nezbývá.“ Zacouval do kokpitu a Bridget zavřela poklop.
Připoutali se na sedadlech pilota a druhého pilota. Leželi na zádech a dívali se na oblohu. Staromódní, pomyslel si Steuby. Jako bychom se chystali do boje proti Mingovi Nemilosrdnému nebo tak něco. Čirou náhodou skončil v křesle pilota „Chceš být pilot?“ zeptal se.
„Na celém světě není nic, na čem by mi záleželo míň,“ odpověděla Bridget. Nastartovala palubní systémy kontroly letu a zjistila že ukazatel stavu jejich baterie ukazuje čtyři hodiny plného provozu. Steuby to viděl taky.
„Vážně doufám, že nákladní loď odpoví rychle,“ poznamenal. „Kde je Marco?“
Bridget se popošoupla na sedadle. „Dole. Dostaňte nás odsud, kapitáne Steuby.“
„Zážeh,“ nahlásil. Přepnul zabezpečení systému míchání paliva, zhluboka se nadechl a stiskl obdélníkové tlačítko označené ZAPALOVÁNÍ.
* * *
Start se nepodobal ničemu, co kdy Steuby zažil. Nikdy předtím ve staromódní raketě nebyl. Vždycky, když se přesouval ze Země do vesmíru, používal kosmické výtahy v Quitu nebo Kismaayu. Tady zažíval přetížení několika g, které dávní astronauti nazývali zamačkávačem očí, seděl při tom na špičce bomby a stoupal s ní na oběžnou dráhu. Byl vyděšený. Nemohl dýchat, špatně viděl, nevěděl, jestli raketa letí přímo, nebo se její dráha začala zakřivovat do smrtící paraboly… chtěl začít křičet, ale bál se, že když to udělá, nebude se moct znovu nadechnout. Už takhle mohl lapat po dechu jenom malými doušky, ze kterých měl pocit, že se nedostávají až dolů do plic. Bridget taky nevydávala žádné zvuky, což Steubyho na jednu stranu uklidňovalo, protože mu alespoň nespílala, ale na druhou stranu ho to rozčilovalo, protože byla tvrdá a spolehlivá a on chtěl, aby řekla něco uklidňujícího.
Ze začátku byl hluk strašlivý, ohlušující, ale jak atmosféra řídla, postupně přešel v hučení, které spíš cítili, než slyšeli. Raketa se nerozpadla na kusy. Neroztrhla se kvůli díře způsobené opěrnou konstrukcí. Letěla přímo nahoru, jak měla, a kdyby byl Steuby schopen mluvit, nejspíš by radostně pokřikoval. Dokázali to. Jestli přežijí dost dlouho, aby se setkali s nákladní lodí, budou si lidé tenhle příběh vyprávět celá desetiletí. Mohli by taky skončit ve vězení, ale v tuhle chvíli to Steubymu nevadilo. Ve vězeních bývá vzduch, jídlo a voda.
Trysky zmlkly. Jejich rychlost byla pět celých nula sedm kilometrů za vteřinu, což na únikovou rychlost bohatě stačilo. Nacházeli se devět set šedesát jedna kilometrů od Phobosu, který letěl po oblouku směrem od nich k obzoru. Vyletěli nad jeho oběžnou dráhu. Raketa se začala naklánět na stranu, srovnávala svou delší osu se směrem rotace Marsu. Letěli po křivce nahoru a ven z gravitační studny a mohli teď vidět narudlou prázdnotu jižních vysočin. Jejich východní částí, kde byl den nejdelší, se proháněly bouře. Olympus Mons se zvedal nad obzor daleko na severozápadě, jeho vrcholek čněl vysoko nad zónu vlivu počasí.
„Dokázali jsme to,“ pronesla Bridget.
„To teda dokázali,“ souhlasil Steuby. „Zbývá nám trocha paliva. Provedeme zážeh k nasměrování na dráhu k Zemi, nebo zaparkujeme tady a počkáme na pomoc?“
Bridget se naklonila a aktivovala nouzový maják rakety. „Zaparkuj,“ řekla „Nemáme moc kam letět.“
Steuby je trochu zpomalil, přesně na hranici únikové rychlosti.
Nechtěl se dostat na parkovací oběžnou dráhu pro případ, že by po nich nákladní loď chtěla, aby provedli přibližovací zážeh. Obrátil se k náhorní plošině Tharsis, která teď byla vidět, a jejich muzeální stříbrná raketa stoupala nahoru a po oblouku na západ, po stopách Devítkového měsíce. Jestli budou mít štěstí, dostanou se na nákladní loď. Už tak toho štěstí měli hodně, potřebovali ho už jenom kousíček.
„Doufám, že se sem někdo vrátí,“ řekla Bridget. „Byla by fakt škoda, kdyby tohle všechno přišlo vniveč.“
„Někdo se vrátí,“ ujistil ji Steuby.
On to ale nebude. Kdepak. Měl dost všeho, co nepodléhalo gravitaci planety Země. Mohl bych se vrátit na Měsíc, pomyslel si.
„Měla jsi pravdu,“ pronesl k Bridget.
„V čem?“
„Že jsi přinesla Marka. Dal jsem ti kvůli tomu co proto.“
Pokrčila ve svém postroji rameny. „To je jedno.“
Komunikátor lodě zapraskal. „Tady kapitán Lucinda Nieto z nákladní lodě Mary Godwin. Odpovídáme na nouzové volání. Přepínám.“
Steuby přepnul svůj mikrofon. „Tady… no, nevím, jak se tahle loď jmenuje. Ale rozhodně jsme rádi, že vás slyšíme.“
„Zaměřili jsme vaši pozici. Jestli můžete, stabilizujte svou výšku a vyčkejte na setkání. Kolik je vás na palubě?“
„Dva,“ odpověděl Steuby.
„Tři,“ řekla ve stejném okamžiku Bridget.
Podíval se na ni. Pak se naklonil k mikrofonu. „Pardon, tři,“ opravil se.
„A co že to tam sakra vlastně děláte?“ zeptala se kapitán Nieto.
„Nevzdáváme se, kapitáne,“ odpověděl Steuby. „A rozhodně oceníme, když nás svezete.“
Poprvé vydáno v magazínů F&SF editora C. C. Finlaye v lednu roku 2016.
Přeložil Ludovít Plata