Ten, kdo se z krya probudí jako první, to cítí nejsilněji.
Záblesky v hlavě, jako věci, které jste viděli – serotoninový vodopád, a vizuální části mozku vybuchují jako bomba. Myslíte si, že máte oči dokořán, dokud je neotevřete; potom mrkáte, mnete si z řas led, malé kulaté okýnko představuje díru v realitě. Černá noc a hvězdy a prázdnota. Vakuum tak tvrdé, že se o něj zlomíte.
* * *
Probouzím se a zvracím. Je to vždycky stejné. Zvracím, jako bych umírala, spolu se zdušenými výkřiky, které nedokážu zadržet, ze mě vychází moje nitro.
Když je po všem, utírám si ústa, vylézám ze své jednotky a na roztřesených nohou přecházím místností. Kovová podlaha je tak studená, že se mi k ní lepí nohy a zůstávají za mnou tmavé šlápoty se sloupnutými vrstvičkami pokožky. Zakládám si ruce na holé hrudi, sedám si a stahuju nohy pod sebe. Vzduch je cítit plastově, sterilně. Celou minutu sedím nahá u stolu, probírám se, kouří se ze mě, pořád jsem příliš mrtvá, než abych se chvěla, příliš mrtvá, než abych myslela. Civím okýnkem na všechnu tu nicotu za sklem.
„Hluboký vesmír je tvář Boha,“ říkám lodi.
Loď nevyjadřuje nesouhlas.
* * *
Cvak. Vrčení malinkatých servomechanismů. Zapínají se topná tělesa a je cítit spáleninu. Připomíná mi to mámin starý toustovač, ještě v Keni, když jsem byla teprve malá holka v červeném sarongu. Ale to bylo předtím, než umřel otec, před Amerikou. Je ironie, že věci, které toužím zapomenout, nezapomínám.
Zavírám oči a modlím se. I když bych to neřekla, ulevuje se mi. Topení občas vypadne ze synchronizace s bdělým cyklem. Loď, Pouť, rozhodně nebyla navržena, aby letěla tak daleko nebo tak dlouho. Jsme přežitek, průzkumnická třída, a jednou topení možná vůbec nenaskočí. Jiným posádkám, na jiných výpravách se to už stalo. A byla by to ta největší ironie: člověk by se probudil z krya, jen aby následně umrzl.
Další cvaknutí a loď ožívá. Hlubší lomoz strojů, dlouhé zasyčení – a jedna z dalších třinácti rakví se otevírá.
Je to Johnova jednotka. Snažím se něco cítit, nějakou emoci, ale i ty jsou zmrzlé.
Rozsvěcuje se zelené světlo a ozařuje tvář, která kdysi mohla být pohledná – nebo by snad i teď mohla připadat pohledná někomu jinému. Někomu, kdo neviděl to, co já. Tělo je vzhledem k podlaze nakloněné pod úhlem pětačtyřicet stupňů.
Všichni jim teď říkáme rakve. Postele jsou na spaní, nebo na šoustání. Tohle nejsou postele. Sarkofágy, napadá mě, to slovo ke mně s třepotáním vylétá z nějakého zasutého koutu mysli. Nemůžu si vzpomenout, co znamená, ale cítím jistotu, že jde o správný výraz. Je toho tolik, na co si už nedokážu vzpomenout.
Skláním se k Johnovi. Už dýchá, hlava se mu pohybuje, krátké plavé vlasy na širokém čele roztávají do vlhkých bodlin.
Potom se dostavuje suché dávení, ústa se otevírají, soply připomínající ztuhlý sirup cákají na zem jako krev po výstřelu a John padá na kolena – je téměř nahý, a na chvilku je vzpomínka na nás dva tak silná, až mi připadá, jako by všechno ostatní, co se stalo, musel být sen.
„Ahoj, Johne,“ povídám.
Ale John na mě jen hledí, nepřítomný a hloupý a němý.
„Jak jsme se sem dostali?“ ptám se a najednou na mě z toho všeho padá smutek. Tohle přece nemůže být pravda. Nemůže to být takhle.
John se otáčí po zvuku mého hlasu. Je to reflex. Dotýkám se ho na hlavě. Nic neříká a usmívá se jako idiot – jeho oči jsou teď prosté jakékoli inteligence stejně jako vzduchoprázdno za sklem.
„Miluju tě, Johne,“ říkám a přemýšlím, jak dlouho to byla pravda.
* * *
Říká se tomu malá smrt. Ne spánek, to v žádném případě. Tak tomu neříká nikdo. Aspoň ne nikdo, kdo si tím prošel. Protože když spíte, dýcháte; tluče vám srdce; vaše endokrinní soustava dál pracuje – stárnete. Ve spánku se vám zdají sny.
V kryu žádné sny nejsou. Ani mozkové vlny. Nic. Stejné nic jako v hlubokém vesmíru. Je to stav klinicky nerozeznatelný od smrti. A jen probuzení to mění.
Hodně o tom přemýšlím, o tom, co se stane, když člověk v kryu umře. Předtím, než jsme vyrazili, jsem byla nevěřící, ale tady, v prostoru mezi hvězdami, si mě víra našla. Říkám si, jestli i to není známka poškození mozku.
Nejdřív to potkalo Mendozu. Rozmrzla stejně jako my ostatní; jenomže rozmrzla mrtvá. A já kvůli tomu následujících pár měsíců pracovního cyklu nespala, pořád mi vrtalo hlavou, kdy přesně odešla. Byl to totiž dlouhý skok – delší než cokoli, co jsme kdy chtěli nebo zkusili. Jelikož jsem lodní doktorka, bylo na mně, abych do záznamu vyplnila úmrtní list – a přišlo mi nemístné nevědět, nemoct aspoň zapsat, ve kterým zasraným tisíciletí daná osoba umřela.
Ale v kryu jsme mrtví všichni a jen probuzení to mění. Takhle o tom mluvíme. A všichni jsme Lazaři, všichni do jednoho, pokaždé, až do chvíle, kdy je tomu najednou jinak. Jako u Mendozy. A tak jsem jí do úmrtního listu napsala datum, kdy skok začal.
„Byla mrtvá už tisíc let,“ utěšovala jsem Luise, když plakal.
Podíval se na mě. „Tohle se nemělo stát.“
„Umřela, když se jí zastavilo srdce, hned jak zmrzlá.“
Shlédl na její tělo. Pohladil ji po tváři. K obličeji se jí přilepil pramen vlasů ztmavlých vlhkostí. „Zažila už tolik trápení.“
Pomyslela jsem na svůj červený sarong a na otce. „Mendoza je mrtvá už dlouho,“ řekla jsem. „Jenom jsi na to přišel až teď.“
„Tomuhle ty věříš?“ zeptal se mě.
„Tohle si musíš říkat,“ poradila jsem mu. „O všech, co nás opustili.“
* * *
Na Mendoze člověka dostal její smích. To, jak se ve zvláštních chvílích řehtala, jako kdyby byla drobet potrhlá. V šestadvaceti jsme byly stejně staré. Jak já byla vysoká, ona byla malá, a taky byla stejně pěkná jako já, i když to John popíral, dokonce i po tom, co se s ní vyspal.
Když se mnou jednou ležela v posteli, zašeptala: „Pověz mi něco o sobě.“
„Co?“ Neměla jsem na ty její hry náladu.
„Nějaký tajemství. Něco, cos nikdy nikomu neřekla.“ Odmlka, Mendoza se protáhla, zasunula mi nohu mezi nohy a rozevřela je. „Hm?“
Dlouho jsem na ni hleděla. „Moje tajemství nejsou jako ta tvoje,“ řekla jsem.
* * *
Pomáhám Johnovi vstát. Je zatraceně velký, nezvedla bych ho, takže má kliku, že ještě může chodit. Vedu ho po tající jinovatce k ložnicím. Je poddajný, nechá se. Myslím, že se mi nějakým nejasným způsobem snaží udělat radost. Možná, že je to jeho skrytá povaha, teď když se všechno ostatní ztratilo. Ukládám ho na lůžko a zapínám ho. Tahle se mi líbí, říkám si.
„Dobrou,“ loučím se.
Ale spát nebude, to je mi jasné. Po kryu nedokáže usnout nikdo z nás, trvá to celé dny. Bude ležet a mrkat do tmy, bdící a nehybný a prázdný.
Slézám po žebříku do výzkumného oddílu a cítím, že gravitace se vlivem Coriolisovy síly a zkrácené osy rotace mírně přesouvá na stranu. Světla se rozsvěcují automaticky. Uprostřed modulu není vůbec žádná přitažlivost. Celá hmota Pouti se kolem mě otáčí rychlostí vteřinové ručičky.
Rozmrazení buněk je choulostivý proces. Znovu si pročítám standardní postup, abych měla jistotu, že všechno udělám, jak se patří – ale činí mi potíže soustředit se. Všechno je rozepsané tak dopodrobna. Musím si odborný jazyk překládat do slov, která chápu, a píšu si na okraj poznámky: nejdřív udělej tohle, potom tohle, pak tohle. Přidávám malá čísílka, abych nezapomněla správné pořadí. Píšu si další poznámky na tabuli. V koutě si všímám vzkazu od Talliera. Může být starý 500 let.
Maximální bioredukční potenciál živých buněk je úměrný jejich schopnosti snášet oxidační poškození způsobené ionizujícím zářením. (Subatomárními šrapnely.) Deterministické účinky potlačuje tamofixen, ale jen v koncentracích, které jsou pro buněčný život toxické. Přál bych ti nějaké teplé místečko, Olo.
Tallier.
Zírám na vzkaz. Čtu si ho čtyřikrát. Dělám to proto, abych se necítila tak sama. Připisuju k němu dodatek:
Tady žádné teplo není.
Ola.
Vracím fixu na proužek suchého zipu. Potom začínám pracovat na kulturách IGF-1, díky nimž s Johnem zvládneme další skok,
* * *
Když jsme vyrazili, nebyla jsem nejchytřejší člen posádky. Ale nakonec mi tohle prvenství připadlo.
Protože kryo člověku ubližuje. Ovlivňuje ledviny, játra i mozek. Ovlivňuje všechny orgány a soustavy v těle. A každého ovlivňuje jinak.
Po skoku nikdy nejste úplně stejná osoba jako před ním.
Jakožto lodní lékařka jsem jediná, kdo má přístup k osobním složkám. Průměrné IQ posádky bylo 159. Krom toho, že máme Ph.D., jsme taky stavitelé. Jsme pracující inteligence. Jsme užiteční. To nás definuje.
Po čtvrtém probuzení začal Braham huhlat. Dokázal se s námi bavit, už se ale nedovedl učit. Obrovské jezero jeho vědění – dříve učiněné vnitrozemské moře – se proměnilo v nebezpečné úžiny s divokými vlnami, místo plné divných proudů a nepředvídatelných spodních protiproudů. Po čtvrtém skoku začal místo „specificky“ říkat „pacificky“. Pořád to ale byl Braham, a to na tom bylo nejhorší, protože si uvědomoval, o co přišel.
Pro Mendozu jsem neplakala, ale pro tohle ano. Pro tohle jsem plakala, tiše, zapnutá ve svém lůžku.
Poškození mozku je trvalé. Tohle místo obrušuje vaše vlohy, dokud nejsou hladké a ploché a nicotné. A potom začne vymílat vás.
Po čtvrtém skoku, když se poškození začalo projevovat, jsem poznala, že jsem jedna z těch, co mají štěstí. Věděla jsem, že můj úpadek bude popisovat pozvolnější křivka.
Mysleli jsme si, že budeme potřebovat dva skoky, možná tři. Mysleli jsme si, že až se vrátíme na Zemi, budeme stejně staří jako naše děti, nebo možná děti našich dětí – a Pouť bude plná cenných vědeckých dat; něco se ale zvrtlo, něco, čemu nerozumím. Máme za sebou už šestnáct skoků a pořád jsme nenašli cestu domů. Nedokázala jsem se přinutit počítat roky.
Největší kliku měl Zapato. Nikdy ho nebolela hlava. Z točení genetickou ruletou vyšel jako vítěz. Doma, před odletem, NASA právě zkoumala, proč někteří lidé snášejí kryo lépe než jiní. Studovala vliv stravy a tělesné kondice a dva tucty dalších faktorů, nakonec šlo ale o geny. Obyčejné geny. Obyčejné štěstí.
Jednu dobu jsem si představovala, že s ním mám dítě. Uvažovala jsem, jaké by bylo – malý mulatský kudrnatý génius; naše DNA se spojí a vyrazí ke hvězdám – v první vlně nové Diaspory. Moře by nás zaneslo k našemu osobnímu Pitcaimovu ostrovu, Bounty bychom spálili a nechali klesnout na mořské dno; a po celých pokoleních by objevili náš kmen, vysoké nadané lidi se zdravým chrupem. Já původem Keňanka, on Ink. Dva horské národy spojené v jeden. A přemýšlím i o tom… odkud jsme původně přišli. Horské národy si v průběžných studiích kryotolerance vždycky vedly nejlíp – náhoda výběru, o pár červených krvinek na milimetr krychlový víc. Nebo něco hlubšího, něco jiného.
Myslím na Paula. A na louži, co po něm zbyla, a na všechno, co nechápeme na tom, co tu děláme.
* * *
Rozepínám Johnovi lůžko.
„Umyju tě,“ oznamuju mu. Naštěstí mlčí.
Pomocí houby a teplé vody mu omývám každičký kousek těla. Snažím se přitom myslet na něco jiného. Snažím se představovat si, jak to teď vypadá na Zemi. Snažím se představovat si měnící se kultury, různé myšlenkové směry, které mohly vzniknout – posouvající se a mizející státní hranice, vznikající a zanikající společnosti. Celá náboženství.
Chci se vrátit domů. Chci znovu cítit mezi prsty písek. Chci si povídat s cizími lidmi. Chci si vybírat, co zapomenu, namísto toho, abych kousek po kousku přicházela o svou mysl. Chci nějaké teplé místečko.
Beru Johna za ruce, vymačkávám mu houbu nad prsty a nechávám vodu stékat po zápěstích. Vždycky končím rukama. Jsou to ruce jako lopaty. Voda kape na podlahu, odkud se vypaří, aby se přidala k vlhkosti, kterou jsme v kajutě vytvořili dechem. Dýcháním přijde lidské tělo každý den o několik litrů vody. Za pár dní, až dokončím diagnostiku nástrojů a vlezu si zpátky do své jednotky, topení se zase vypne. Udělá se zima a ta voda se srazí a promění se v jinovatku. A potom po letech – po mnoha letech – jeden ze členů posádky vyleze z rakve a zanechá na studené podlaze šlápoty.
Domývám Johna a pak ho suším ručníkem. Oblékám ho zpátky do trička a trenýrek.
Usmívá se na mě. Vydává jakýsi zvuk, ale přikládám mu ruku ke rtům, abych ho umlčela. Můžu ho umývat a krmit. Můžu mu vyměňovat katétr. Můžu toho pro něj udělat hodně, ale nesnesu, když se pokouší mluvit.
* * *
Slézám tunelem do výzkumného modulu a kontroluju buňky. Dělí se jedna báseň. Jsou to naše vlastní svalové buňky, geneticky upravené tak, aby produkovaly růstový faktor, který pomáhá vyvažovat zhoubné účinky hlubokého vesmíru. Produkují taky faktor, který nám pomáhá přežít chlad.
IGF-1 nejde spolknout jako pilulku, žaludeční šťáva by ho zničila. Rychle se rozloží, i když si ho píchnete přímo do žíly. Nejlepší řešení – jediné řešení – je vstříknout si geneticky upravené buňky přímo do dlouhých svalů. Potom vypouštějí zásobu potřebné bílkoviny pomalu a rovnoměrně.
Vznáším se ve stavu beztíže. Zvolna se otáčím. Rukou zavadím o stěnu a moje rotace se změní. Zavírám oči.
Posléze je otevírám, odkopávám se od jiné stěny a zasouvám pantofle s podrážkou ze suchého zipu ha jejich místo v laboratorní lavici. Nabírám kultury do dvou injekcí. Obsah první si vpichuju do levého stehna. Obsah druhé do pravého.
* * *
Dny bdělého cyklu ubíhají a já trávím čas u okna a pozoruju hvězdy. Tečky světla, pozměněné modrým posuvem.
Každých osm hodin krmím Johna. Vždycky mu naberu jídlo do úst, on ho chvilku přežvykuje a pak na něj zapomene a všechno to se slinami začne vytékat ven. Zvedám mu bradu, snažím se ho přinutit, aby polykal. Myslím, že to funguje. Dostal do sebe pár kalorií. Možná je to před dlouhým zamrazením důležité, možná taky ne.
Po krmení ho vysvlékám, jeden kus oblečení po druhém.
Ukládám ho zády na lůžko a pokouším se s ním milovat.
Dělám to pro něj, protože doufám, že by to udělal i on pro mě, kdyby to bylo obráceně. Dělám to proto, že doufám, že kdyby se ze mě během tohohle dlouhého letu stala vegetující troska, zkusil by z mého těla mít nějakou rozkoš. Doufám, že by mě využil aspoň takhle, abych nebyla úplně k ničemu.
A tak ho ukládám na záda a pokouším se s ním milovat.
A i když používám ústa, zjišťuju, že to, co bych pro něj mohla udělat já, kdyby to bylo obráceně, on pro mě teď udělat nemůže.
Hroutím se mu na velkou prázdnou hruď a držím jeho velkou prázdnou hlavu v dlaních a pláču.
O několik hodin později natahuju Johnovy kultury do dvou injekcí, odrážím se a mířím k postelím a rakvím.
Když to Johnovi píchám, nijak nereaguje. Oči má otevřené, ale nehýbá ani brvou. To není dobré znamení. Nějaká reakce by se dostavit měla; měl by něco cítit.
Odvádím ho z lůžka a společně přecházíme k rakvím. Rakvím černým a lesklým jako broučí krunýř – pomáhám mu dovnitř a pokládám ho do úhlu pětačtyřiceti stupňů. Líbám ho na čelo.
„Dobrou noc,“ loučím se, i když o tom jako o spánku nesmýšlí nikdo z nás. Nikdo z těch, kdo si tím prošli.
Před zavřením víka váhám. Střetávám se pohledem s Johnovýma modrýma očima a v tu chvíli cítím, že rozumí, co se děje, a má strach. Ale ten pocit se rychle vytrácí a já vím, že to byl jen výplod mojí představivosti. Zavírám víko.
Každou rakev lze aktivovat zevnitř i zvenčí, z bezpečnostních důvodů. Chvilku držím ruku nad ovládáním. Potom tisknu ruku k obrazovce.
„Aktivovat,“ rozkazuju.
Ozývá se syčení unikajícího vzduchu. Pumpy vhánějí do komory základní sirovodíkovou atmosféru. Zbytek už probíhá automaticky. Počítač jednotku neotevře, dokud zase nebude na čase, aby se John probudil.
Procházím kolem řady rakví, ani se na ně nedívám. Lezu si do své jednotky. Uvnitř je to cítit odporně sladce, po chemikáliích a zvratcích.
Další krok je náročný, když o něm přemýšlíte. Takže o něm nepřemýšlím. Uléhám pod úhlem pětačtyřiceti stupňů. Stahuju víko a obrazovky ožívají a prosvětlují tmu. Zhluboka se nadechuju. A vtom to na mě padá, tíha toho, co dělám. Je to vždycky stejné, pokaždé. V kryu jsme všichni mrtví a jen probuzení to mění. A přiložit ruku k ovládání znamená spáchat sebevraždu. Zas a znovu. Udělala jsem to už tolikrát. Jsem masová sebevražedkyně.
Zklidňuju dech, zavírám oči a pokládám ruku na ovládání.
„Aktivovat,“ pronáším.
Ozývá se syčení unikajícího vzduchu a v nose mě pálí sirovodík. Zhluboka se nadechuju, aby mi ta chemikálie vyplnila plíce. Mráz udeří jako kladivo.
* * *
Probouzím se a zvracím.
Je to vždycky stejné a zvracím, jako bych umírala, spolu se zdušenými výkřiky, které nedokážu zadržet, ze mě vychází moje nitro. Když je po všem, utírám si ústa a vypadávám ze své jednotky. Studená podlaha mě pálí do kolen. Když se cítím dostatečně silná, vstávám a zanechávám na místě, kde jsem klečela, vrstvu pokožky. Na roztřesených nohou přecházím místností, usedám ke stolu a čekám na topení. Čekám, až přijdu k sobě.
Ozývá se cvaknutí, pak vrčení malinkatých servomechanismů. Ventilace chrlí teplo. Zanedlouho zaznívá syčení a jedna rakev se otevírá.
Je to Johnova jednotka. Výběr by měl být náhodný. Je to Johnova jednotka.
Nechce se mi tomu věřit. Přecházím místností, zanechávám v jinovatce šlápoty. Dívám se na Johna v rakvi, jak mu na širokém čele roztávají vlasy do vlhkých bodlin. Potom se dostavuje suché dávení. Nemá sílu otočit hlavu, a tak se mu zvratky valí z pusy.
Sleduju, jak se začíná dusit. Tvář se mu křiví, z úst jde pěna. Z prázdných očí se řinou slzy. Je to reflex. Není v nich ani špetka smutku.
Natahuju ruku a jemně mu kývám hlavou ze strany na stranu.
Zvratky se vylévají z otevřených úst a bryndají po vnitřku schránky. Hlava se bezduše klátí na ochablém krku. Dýchá. Odstupuju, netuším co teď: Nahlížím do sousední rakve.
Je prázdná.
* * *
Najdu ho nahého ve výzkumném modulu, je přimrzlý ke – stěně. Snažil se něco napsat na tabuli, ale vyšly z toho nesmyslné škrábanice. Někde za mostem času ztratil schopnost psát. Ztratil schopnost vypěstovat si buněčné kultury. Nakonec se dokonce zapomněl vrátit do rakve. A když se vypnulo topení a klesla teplota, umrzl.
Připlouvám blíž a dívám se Tallierovi do ledových, prázdných očí a spatřuju v nich vlastní odraz.
* * *
Stoupám průlezem zpátky k rakvím. Tallierova jednotka stále zeje dokořán. Dlaní se připojuju k počítačům a prohlížím si datové obrazovky. Trvá dlouho, než mi dochází, co sdělují; a potom trvá dlouho, než tomu začínám věřit.
Dívám se na rakve. Černé a lesklé. Je tam John. Dýchá. Vidím, jak se mu zvedá hruď a zase klesá.
Všichni ostatní jsou mrtví. Byli mrtví.
Byli mrtví hodně, hodně dlouho.
* * *
Snažím se Johna vyvést z jeho jednotky, ale nehýbe se. S jeho poddajností je konec. Nenechá se vést. Štípu ho. Fackuju ho. Nereaguje. Neusmívá se ani nenavazuje oční kontakt. Nesnaží se mluvit.
Nechávám ho v rakvi a vracím se do výzkumného modulu. Snažím se číst standardní postup, ale připadá mi, jako bych měla v hlavě bahno. Nedaří se mi ve větách najít smysl. Prohlížím si poznámky na okrajích: udělej tohle, potom tohle, pak tohle. A díky nim je to zpočátku o něco snazší, ovšem myšlenky ukryté za slovy mi pořád unikají.
Nechávám rozmrazit buněčné kultury. Aspoň to si pamatuju. Musejí se rozmrazit. Šplhám průlezem zpátky ke kajutám. Usedám k jídelnímu stolu a hledím okýnkem na všechnu tu nicotu za sklem.
* * *
Mendoza se přestala smát na dostatečně dlouhou dobu, aby se stihla opět napít brčkem.
„Ty kecy, co se říkaj,“ prohodila.
„Chci říct, přemýšlelas nad tím?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
„Když umřeš v kryu, kdy duše opustí tělo?“
„Myslíš jako kdybych věřila na duše?“
„Jo.“
„Tak to nevím.“ Byla to jedna z těch chvil, kdy zrovna neprojevovala přílišný zájem. „Asi když umřeš.“
„Ale umřeš přece ve chvíli, kdy zmrzneš,“ podotkla jsem. „A jen probuzení to mění.“
„Nechápu.“
„Kryo je stav nerozeznatelný od smrti.“
„No a?“
„Takže duše opustí tělo ve chvíli, kdy zmrzneš? To nějak pozná, že se už nikdy neprobudíš?“
Výraz v její tváři se změnil.
„Nebo tu duše zůstane,“ dodala jsem. „Celé roky bude uvězněná v ledu a opustí tě, až když rozmrzneš a nenadechneš se, jak bys měla.“
„Co já vím… Jestli věříš na duše, tak je asi možný obojí.“
„Obojí nejde. Musí platit buď jedno, nebo druhé.“
„Plácáš nesmysly. Vůbec na tom nezáleží. Nesouvisí to s realitou.“
„Mně na tom záleží.“
* * *
Skláním se k Johnovi a sleduju, jak se mu hruď zvedá a zase klesá. Jsem o dva měsíce starší než on. Po osmém skoku, po Zapatově smrti, bych vzala jed na to, že jsem nejstarší lidská bytost ve vesmíru. Zajímalo by mě, jak stará jsem teď.
Skláním se do Johnovy schránky a líbám ho. Zavírám víko. Držím ruku nad aktivačním tlačítkem a zvažuju, že bych ho nestiskla. Není to život, jaký znal. Já bych si přála zemřít. Zvažuju, že ho nechám zemřít, protože doufám, že by to pro mě udělal taky, kdyby to bylo obráceně.
Ale nemůžu. Ruka se mi stahuje, zatíná v pěst. Cítím vztek a bolest, a co je nejhorší, uvědomuju si tohle: nedělám to pro něj. Dělám to pro sebe. Protože kdyby umřel, zůstala bych sama. Kdyby umřel, zabila bych se. Jako Zapato. Protože sama nedokážu čelit té prázdnotě. Chladné tváři Boha za sklem.
Přikládám dlaň k počítači a prohlížím si navigační záznamy. Trvá mi to dlouho. Trvá mi to dlouho, protože už neumím moc dobře používat počítač a protože těch záznamů je spousta.
Doletěli jsme dál, než se mi kdy snilo. Civím na to, co mi obrazovka sděluje. Daná vzdálenost je tak obrovská, že je pro mě pouhým číslem. Nedokážu pochopit, co skutečně znamená. Nicméně čas – roky – to je něco, co ještě chápu, i kdyby jen nejasně. Chápu roky stejně, jako chápu geologické stáří. Chápu je stejně, jako chápu, že kdysi se po Zemi potulovali dinosauři. Ale ti jsou už všichni mrtví, ti dinosauři. Všichni do jednoho. Můj druh už taky určitě patří minulosti. Ale já tu pořád jsem.
Prohlížím si navigační mapu a zjišťuju, kam má počítač namířeno, pořád jsem ale hrozně unavená. Pouť únavu necítí. Stačí ji správně postrčit a dát jí čas, a ona klidně poletí až na konec vesmíru, popluje tmou a chladem, se setrvačností dopadajícího kladiva.
Přemýšlím o ledu – o vzpomínce, která zapomněla sebe samu, o tom, jaké to je zmrznout a zemřít. Chci si to zapamatovat. Tohle dělám. Tohle: změnu kurzu.
Přemýšlím o své duši a o konci vesmíru, o tom, jak velký třesk střídá velké křup – zánik veškeré hmoty a energie. Žhnoucí smrt. A kdy duše opustí tělo? To nějak pozná, že se už nikdy neprobudíš? Protože v kryu jsme všichni mrtví a jen probuzení to mění.
Počítač po mně chce, abych kurz dvakrát potvrdila. Čas do cíle je delší než celá existence kosmu. Hluboký vesmír je příliš dlouhá noc a já zvolila směr, který se dá nazvat pouze slovem pryč.
Přemýšlím o konci všeho, o soudném dni, a pořád si nejsem jistá, čemu věřím. Ale kurz, který jsem nastavila, žádný konec nemá; tím jsem si jistá. Nic mě neprobudí, až dorazím do cíle, protože do cíle nedorazím nikdy.
Naposledy líbám Johna na čelo a zavírám nad jeho nemrkajícíma očima víko. Tisknu tlačítko a ozývá se syčení unikajícího vzduchu. „Uvidíme se na druhé straně,“ loučím se. Trvá to jen vteřinu a je ze mě poslední živý člověk ve vesmíru. Civím na rakev a při okrajích vědomí se mi vznášejí myšlenky. Chci si je zapsat, než mi odletí, potom mi ale dochází, že na tom nezáleží. Záleží pouze na tom, že jsem se mýlila. Najednou bych za to dala ruku do ohně, i když si nevzpomínám proč.
Duše to ví. Duše nějak pozná, že se už nikdy neprobudíte. A odletí ve chvíli, kdy zmrznete – ve chvíli, kdy zemřete.
Procházím kolem řady rakví, ani se na ně nedívám. Lezu si do své jednotky. Uvnitř je to cítit odporně sladce, po chemikáliích a zvratcích. Další krok je náročný. Zhluboka se nadechuju; srdce mi prudce buší.
Jestli existuje Bůh, na konci všeho se s ním setkám. Povrch ovládání mě studí do dlaně.
„Aktivovat,“ pronáším a pak umírám.
* * *
Probouzím se a zvracím. Podlamují se mi kolena a hroutím se na podlahu. Pálivá bolest ze znecitlivění, mžitky před očima a hlava klesá k ledu.
Snažím se vstát. Podlaha je kluzká zvratky a ledem, ale drápu se na nohy, příliš mrtvá, než abych se chvěla, příliš mrtvá, než abych myslela. Šourám se k oknu.
„Jsem Ola,“ říkám. „Jsem Ola jsem Ola jsem Ola.“ To je všechno, co vím, a držím se toho; a pak si vzpomínám na okno.
Stojím a hledím skrze něj, nevidím však žádné hvězdy. Ten pohled, ta čirá prázdnota, mě omračuje.
Všechny hvězdy vyhořely – pokud byl tento vesmír souzen, stalo se tak už před dávnými časy. Je to pohled na vesmír po životě, po konci všeho. Je to konec času.
„Bože?“ oslovuju vzduchoprázdno. „Bože? Jsem Ola. Jsem Ola.“
Usedám a skládám hlavu do dlaní. Neozývá se cvaknutí ani vrčení malinkatých servomechanismů. Tentokrát topení nenaskakuje.
Chlad je kladivo a můj dech se mění v roztřepené chocholy páry, která v chladném vzduchu mrzne. Lehám si na záda, cítím, jak se mi pokožka na lopatkách přilepuje k podlaze.
Myslím na svůj červený sarong a rudou půdu svojí domoviny. Myslím na otcovu tvář, zavírám oči a představuju si, že by mi jednou zase mohlo být teplo.
Poprvé vydáno v Online časopise Ideomancer v září roku 2007.
Přeložil Roman Tilcer
