Anglicky jsem se začal učit jen kvůli tomuhle. Ještě jako malý špunt jsem zjistil, že když zapátráte hodně hluboko, internet skrývá opravdové poklady. A teď mluvím o prvotním internetu. Ano, lidé měli kdysi dost podivné nápady, jako že data musíte číst. Hrozně neefektivní. Mě to ale neodradilo a celé večery jsem trávil se svým holoprojektorem. Ani nevíte, jak dlouho mi trvalo, než jsem odhadl správné místo, kam ho postavit, aby se přednastavený trojrozměrný obraz promítl na zeď tak, že se zplacatil a byl čitelný.
Rodičům to nevadilo. Kluk má zájem o cizí jazyk a zlepšuje se tím, že si čte. Když se optali, co čtu, řekl jsem, že pohádky. Vzato kol a kolem to byla pravda. Zpočátku jsem měl ty příběhy bez výjimky za fiktivní, ale pak jsem se začal zajímat víc o historii a mytologii. Nakonec jsem si dal tu práci a naučil se pořádně číst v mapách. Hlavně mi šlo o porovnávání starých a nových.
Trvalo to několik let. Zjistit si potřebné údaje pokud možno z více zdrojů – přece jen byly mnohdy skoro čtyři sta let staré. Dál pátrat, zda místa, o nichž je řeč, stále existují, sehnat si aktuální informace o okolí a tak podobně.
Během těch několika let jsem svému projektu věnoval denně aspoň chvilku. Postupně jsem prověřil několik set textů a z různých důvodů je vyřadil. Místo, o němž se hovoří, již zaniklo nebo bylo skutečně mýtické a ani neexistovalo. Stejně tak vyhynuly zmíněné živočišné druhy, případně bylo vědecky dokázáno, že ani nebyly reálné. Bral jsem to opravdu pečlivě a snažil se, abych hodně textů nesmetl ze stolu s tím, že to je prostě jen blbost. Musím se také přiznat, že mnoho jsem se jich sice snažil ověřit, ale nechal jsem je být, protože mě prostě nezaujaly. I kdybych prokázal jejich pravdivost, neměl bych z toho žádné velké potěšení. Takové případy tu byly maximálně jako nouzovka.
Ale já měl štěstí. Sakra velké štěstí, že jeden konkrétní splňoval vše, co jsem chtěl. Teď mi jen stačilo dát dohromady dost peněz na cestu.
*
Stál jsem na ulici a nevěřil vlastním očím. Dalo mi docela práci zjistit, která část z dnešních megalopolí se kdysi nazývala „El-Ej“. Také jsem musel pochopit, co znamenají slova „čínská čtvrť“. Propast času a kulturních rozdílů byla i přes veškeré přípravy obrovská a já nemohl pochopit, kde se mezi vší tou krásnou uniformitou skla, kovu a betonu bere něco tak etnicky vyčuhujícího a chaotického.
Musela na mně být znát jistá tíseň a místní ji vycítili. Alespoň se mi to zdálo z jejich pohledů. I když je taky možné, že na tomhle zapomenutém místě někoho jako já ještě neviděli. Celý život jsem byl zvyklý na přesně nalajnované ulice, domy podle šablony a stejně velké ubytovací jednotky. Tady jsem byl šokován i faktem, že někdo suší prádlo na šňůrách pod oknem. A s lítostí jsem zjistil, že to dávám najevo víc, než by mi bylo libé.
Šoural jsem se prostředkem ulice, která se stále zužovala. Nakonec jsem přišel na malé náměstí. Socha uprostřed odpovídala popisu. Přísně vypadající muž oblečený do splývavého roucha. Tento fakt mě naplnil nadějí. Teď se stačilo rozhlédnout. Ano, malý chrám a nedaleko obchod se starožitnostmi.
Starožitnosti. Už tenhle pojem mě fascinoval. Vzít za skutečnou, umělecky kovanou kliku pro mě byl jedinečný zážitek.
Abych se přiznal, za kliku jsem bral poprvé. Naštěstí jsem věděl, jak ji použít.
Prodavač, prošedivělý stařec, na mě upřel malá očka, v nichž se zračilo překvapení. Už jsem byl navyklý, že si lidé prodlužují věk a i v šedesáti vypadají na třicet. Ač mi bylo jasné, že je to nesmysl, starému pánovi by muselo být podle tohoto předpokladu tolik, že by si pamatoval doby, kdy ten příběh někdo poprvé uveřejnil na internetu.
„Dobrý den,“ řekl jsem pomalu a zřetelně. Ačkoliv jsem byl doma brán za jednoho z nejlepších angličtinám, neměl jsem nikdy moc příležitostí tím jazykem mluvit s rodilým mluvčím.
„Dobrej,“ zamumlal prodavač. Čekal jsem nějaký cizí přízvuk, ale nedočkal jsem se. Ostatně, ani bych nečekal, že by nevím kolikátá generace narozená v Severní Americe stále mluvila mandarínsky.
„Slyšel jsem, že zde máte na prodej staré zbraně. Rád bych si pořídil nějakou jako suvenýr.“
Stařec pozvedl obočí a vyšel zpoza pultu.
„Ještě jsem neslyšel, aby si někdo jako vy zašel koupit jako suvenýr starou zbraň. Hádám, že chcete nějakou hodně starou, že? Žádné znehodnocené samopaly a iontové pistole.“
„Hádáte správně,“ usmál jsem se na něj a odhalil zuby. Rychle jsem ústa zase zavřel, jen bych ho chudáka děsil.
Bez dalšího slova vykročil obchodem a zavedl mě k regálu v nejtmavším koutě. V tuhle chvíli jsem byl vděčný za svou znalost historie, protože zde byl mix všeho možného. Opřené o stěnu a na poličkách zde byly zbraně ze všech možných kultur a dob. Nechtělo se mi věřit, že by byly skutečně pravé původní, ale i repliky z třeba dvacátého století by už měly slušnou hodnotu.
Sudlice, rapír, jezdecká šavle, valaška, rungu… Celou sbírku z mého pohledu dost kazil boxer. Skutečných starých čínských zbraní mezi nimi však bylo poskrovnu.
Jenže pak jsem si ho všiml. Můj vzrůst mi naštěstí dovolil nahlédnout i do nejvyšších polic, kde se čínský meč skrýval.
Sáhl jsem pro něj. Nejprve jsem přejel prstem po čepeli, na níž byla řada drobných vroubků. Nandao. Shodou okolností podobný jedné dávné zbrani mého národa, jen delší a těžší. Vytáhl jsem ten poklad z poličky a prodavač si povzdychl.
„Tenhle meč je tu už pár set let,“ řekl, „ale co mi vyprávěl dědeček, nikdo ho nikdy nekoupil ani za jeho života, ani za života jeho otce.“
Podíval jsem se ještě jednou na čepel a rychle počítal. Musel jsem se potichu rozesmát.
„To vidím, že ho nikdo už dlouho nekoupil. Beru ho.“
„Doufám, že víte…“
„Jistě; vím. Kolik stojí?“
„Třicet kreditů.“
Tahle informace pro mě byla trochu zklamáním, ale co naplat. Původní měna, o níž se hovořilo, by byla tomuto dobrému muži zbytečná. Nezdálo se mi však, že by se jednalo o přílišné narušení toho, co jsem chtěl udělat.
Transakce proběhla a já vyšel před obchod. Stařec mne následoval a opřel se o futra.
„Promiňte, že jsem tak vlezlý, ale tohle musím vidět. Sám jsem nikdy neměl odvahu to vyzkoušet, ale když už se objevil zákazník…“
„Zajisté,“ pokýval jsem hlavou. „Klidně se dívejte.“
Prodavač byl opravdu trpělivý. To mě udivilo, protože jsem přešel před zdejší svatostánek a hodinu stál bez hnutí, dokud se nesetmělo a nevyšel měsíc. On mě po celou tu dobu potichu pozoroval.
Sáhl jsem do kapsy. Další důležitý bod, musel jsem si nechat vyrobit kus oblečení, který má kapsy. Když jsem zadával objednávku, koukali na mě dost divně, protože to u nás není zrovna obvyklý požadavek. V této tolik nezvyklé kapse jsem měl schovaný čtvrťák, originál ze začátku jednadvacátého století. Jeho nynější cena značně převyšovala původní hodnotu.
Hodil jsem minci do pokladničky na dary. Teď nastala dost nejistá situace.
„Vyjdi ven, duchu, jenž dlíš ve dveřích tohoto chrámu. Povolávám tě, aby ses zjevil.“
Četl jsem, že nejlepší je použít mandarínskou čínštinu, ale duch porozumí sdělení, ať je řečeno v kterémkoli jazyce. Proto jsem použil svou mateřštinu, abych vyzkoušel, zda je to pravda.
Zvedl se vítr, kolem mě zavonělo kadidlo, a v mžiknutí oka se přede mnou zjevila asi desetiletá lidská holčička ve starodávném čínském oblečení.
Tohle byl okamžik, na který jsem byl hodně zvědavý. Žádná z verzí příběhu, které jsem četl, se nevyjádřila k tomu, jakým jazykem duch odpoví.
„Kde je moje maminka?“ zazněla čistá angličtina.
Hmm, škoda.
„Tvoje matka již dávno létá s ptáky na nebesích a plave v moři s rybami. Není s námi na tomto světě,“ odpověděl jsem pro jistotu také anglicky.
Konec příběhu je takový, že pokud by se mi následující události vymkly z rukou, tak by mě už nikdo nikdy nespatřil a nandao by leželo ráno před obchodem. Na čepeli by však nebylo třicet šest, ale třicet sedm zářezů. Asi by to proběhlo trochu jinak, protože prodavač stál kousek za mnou a celé dění pozoroval s otevřenými ústy.
Duch holčičky změnil podobu. Nyní přede mnou stála stará babizna. Na rukou dlouhé drápy, vlasy podobné mokrým provázkům.
Nastalo ticho. Slyšel jsem starce, jak za mnou hlasitě polkl. Znal legendu, věděl, co musím udělat.
Napřáhl jsem ruku, abych ducha sekl svou nově pořízenou zbraní. Stařena se zachechtala a přikrčila se, připravená na mě skočit a drápy mi rozervat hrdlo.
Byla pomalá. Hodně pomalá. Zatímco sledovala mou pravičku s nandaem, levičkou jsem sáhl do druhé, větší kapsy. Zabzučelo to a stařena se s nelidským řevem změnila v hromádku popela.
„Ale,“ ozval se za mnou prodavač, „ale to nemůžete! To je proti pravidlům!“
„Myslíte? Roky jsem kvůli tomu studoval angličtinu. Ve všech verzích příběhu se praví, že se na ni mám pokusit zaútočit nandaem, jen pak se mnou bude bojovat. Nikde se však nehovoří o tom, že ji musím nandaem také porazit. A pokud lze ducha zabít mečem, proč by to nešlo plazmovou pistolí?“
„Vy zatracení mimozemšťané!“ zavyl stařec a vztekle si dupl. „Musíte zkazit i to poslední, co nám zbylo z folkloru!“
Vztekle odešel a já zvedl stříbrnou minci, která zde zůstala po duchovi, zahrabaná v jeho popelu.
Roky dřiny se vyplatily. Hledat drobné chyby a nesrovnalosti v dávné mytologii je vážně legrace.
