Máma oznámila Tchung-tchung: „Děda se k nám za pár dní nastěhuje.“
Děda žil po babiččině smrti sám. Tchung-tchung od mámy slyšela, že děda celý život pracoval pro revoluci a teď prostě neumí zahálet. Bylo mu sice už přes osmdesát, ale pořád si nedal vymluvit, že bude každý den docházet na polikliniku za pacienty. Před několika dny uklouzl, když se v dešti vracel z kliniky, a poranil si nohu.
Naštěstí ho hned odvezli ho nemocnice, kde mu dali sádru. Ještě bude několik dní odpočívat a zotavovat se, než ho zase pustí domů.
Máma zdůrazňovala jednotlivá slova, když říkala: „Dědeček je starý, Tchung-tchung, a nemívá vždycky dobrou náladu. Jsi dost dospělá na to, aby ses chovala ohleduplně. Snaž se, aby kvůli tobě nebyl ještě nešťastnější, než je, ano?“
Tchung-tchung přikývla a v duchu si říkala Copak se vždy nechovám ohleduplně?
* * *
Dědův invalidní vozík připomínal zmenšené elektrické auto a do opěrky pro ruku měl zabudovaný maličký joystick. Stačilo jím jen lehce pohnout a vozík se hladce rozjel požadovaným směrem. Tchung-tchung to přišlo děsně legrační.
Co Tchung-tchung pamatovala, vždycky se dědy trochu bála. Měl hranatou tvář s dlouhým bílým hustým obočím, které mu trčelo jako tuhé borové jehličí. Neznala nikoho, kdo by měl tak dlouhé obočí.
Navíc mu špatně rozuměla. Děda mluvil mandarínštinou s výrazným přízvukem svého rodného topolektu. Při večeři, když mu máma vysvětlovala, že pro něj musí najmout pečovatelskou službu, pořád vrtěl nesouhlasně hlavou a opakoval: „Ale jen se neboj!“ Tomu už Tchung-tchung rozuměla.
Když byla babička nemocná, také pro ni najali pečovatelskou službu. Pečovatelská služba byla paní z venkova. Byla malá a drobná, ale měla pořádnou sílu. Dokázala sama zvednout z postele babičku, která tou dobou už trochu přibrala, umýt ji, posadit ji na záchod a převléknout ji do čistého. Tchung-tchung ji viděla předvádět tyhle silácké kousky na vlastní oči. Potom, když babička umřela, k nim už pečovatelka nechodila.
Po večeři si Tchung-tchung pustila videostěnu, na které hrála hry. Svět ve hře je úplně jiný než svět kolem mě, říkala si. Ve hře se prostě jenom umřelo. Aniž byste byli nemocní nebo seděli na vozíčku. Za ní se máma s dědou dál hádali o pečovatelské službě.
Táta k ní přistoupil a řekl: „Už to prosím tě vypni, Tchung-tchung. Trávíš u toho nějak moc času. Zničíš si oči.“
Tchung-tchung zavrtěla hlavou jako děda a odpověděla: „Ale jen se neboj!“
Máma s tátou se rozesmáli, ale děda se nesmál. Seděl tam s kamenným výrazem a ve tváři neměl ani náznak úsměvu.
* * *
Pár dní nato táta přišel domů s nějakým hloupě vypadajícím robotem, který měl kulatou hlavu, dlouhé paže a pár bílých rukou. Místo nohou měl kola, aby se mohl pohybovat dopředu, dozadu a točit se na místě.
Táta něco zmáčkl v týle robotovy hlavy. Prázdnou hladkou vejčitou koulí třikrát problikl namodralý svit a pak se na jejím povrchu objevila mladá mužská tvář. Měla tak vysoké rozlišení, že vypadala úplně jako skutečný člověk.
„Páni.“ vydechla Tchung-tchung. „Ty jsi robot?“
Tvář se usmála. „Ahojky! Jmenuju se A Fu.“
„Můžu si na tebe sáhnout?“
„Jasně.“
Tchung-tchung přitiskla ruku na hladký povrch a pak si osahala robotovy paže a ruce. A Fuovo tělo bylo pokryté vrstvou měkkého silikonu, který hřál jako opravdická kůže.
Táta jí řekl, že A Fua vyrábí firma Guokr Technologies, a. s., a že jde o prototyp. Jeho největší výhodou bylo, že byl stejně inteligentní jako člověk – uměl oloupat jablko, nalít šálek čaje, dokonce i vařit, umývat nádobí, vyšívat, psát, hrát na klavír… No a s A Fúem po ruce bude o dědu dobře postaráno.
Děda tam pořád seděl s tím kamenným výrazem a stále mlčel.
* * *
Po obědě se děda usadil na balkonu s novinami. Za chvíli začal klimbat. A Fu k němu nehlučně přijel, zvedl ho svými silnými pažemi, odvezl ho do ložnice, opatrně ho uložil do postele, přikryl ho, zatáhl závěsy, vyjel z pokoje a zavřel za sebou dveře, aniž by u toho vydal jediný zvuk.
Tchung-tchung za ním chodila a všechno sledovala.
A Fu ji jemně poplácal po hlavě. „Proč si taky nezdřímneš?“ Tchung-tchung naklonila hlavu a zeptala se: „Opravdu jsi robot?“ A Fu se pousmál. „Copak, ty si to snad nemyslíš?“ Tchung-tchung si ho pozorně prohlédla. Pak se vší vážností odpověděla: „Jsem si jistá, že nejsi.“
„Proč?“
„Robot by se takhle neusmíval.“
„Tys nikdy neviděla usměvavého robota?“
„Když se robot usměje, nahání to hrůzu. Ale tvůj úsměv hrůzu nenahání. Takže určitě nejsi robot.“
A Fu se zasmál. „Chceš vidět, jak vypadám doopravdy?“ Tchung-tchung přikývla, ale srdce jí bušilo.
A Fu přejel k videostěně. Z jeho temene vystřelil světelný paprsek, který promítl na stěnu nějaký obraz. Tchung-tchung v něm uviděla muže sedícího v zaneřáděném pokoji.
Muž v obrazu na ni zamával. Současně s ním jeho zamávání bezchybně zopakoval i A Fu. Tchung-tchung si zkoumavě prohlížela muže v obrazu, který byl oblečený do tenkého šedivého overalu s dlouhými rukávy a páru šedivých rukavic. Na rukavicích byla spousta drobounkých světýlek a přes oči měl nasazené obrovské ochranné brýle. Tvář za brýlemi byla bledá, úzká a vypadala přesně jako A Fuova.
Tchung-tchung užasla. „Aha, takže ty jsi pravý A Fu!“
Muž v obrazu se rozpačitě podrbal na hlavě a trochu zkroušeně pronesl: „A Fu je jenom jméno, které jsme dali robotovi. Moje pravé jméno je Wang. A protože jsem o něco starší než ty, nechceš mi říkat strejdo Wangu?“
Strejda Wang jí řekl, že studuje čtvrtým rokem na univerzitě a teď je zrovna na praxi ve výzkumném oddělení společnosti Guokr Technologies. Jeho tým vyvinul A Fua.
Vysvětlil jí, že stárnoucí populace s sebou přinesla závažné sociální problémy – řada seniorů nedokáže vést samostatný život, ale jejich děti nemají čas na to, aby o ně pečovaly. V domovech důchodců si připadají osamělí, odříznutí od společnosti, a po kvalifikovaných službách pečovatelů z povolání je vysoká poptávka.
Kdyby ovšem v takové domácnosti byl někdo jako A Fu, situace by byla mnohem lepší. Když se A Fu zrovna nepoužívá, může sedět někde, kde nebude nikomu překážet. Až ho bude zapotřebí, stačí vydat příkaz a hned se k němu dálkově připojí operátor, aby starému člověku pomohl. Ušetří se tak čas i náklady na dojíždění pečovatelské služby do domácností a zvyšuje se tím výkonnost i kvalita poskytované péče.
A Fu, kterého mají před sebou, je prototypem první generace. V celé zemi jich jsou jen tři tisíce, které teď testují tři tisíce rodin.
Strejda Wang říkal, že měl rovněž nemocnou babičku, která musela strávit delší dobu v nemocnici, takže měl s péčí o seniory určité zkušenosti. Proto se také nabídl, že půjde pečovat o dědu k ní domů. Šťastnou shodou okolností pocházel ze stejného kraje jako děda a díky tomu rozuměl jeho topolektu. Běžný robot by mu asi nerozuměl.
Strejda Wang prokládal své vysvětlování mnoha technickými výrazy a Tchung-tchung si nebyla jistá, jestli všemu rozuměla. A Fu jí však přišel jako úžasný nápad, skoro jako z nějaké vědeckofantastické povídky.
„No a děda ví, kdo jsi doopravdy?“
„Tvoje máma a táta to vědí, ale děda ještě ne. Povíme mu to za pár dní, až si na A Fua trochu zvykne. Tak mu to neříkej.“
Tchung-tchung mu to slavnostně slíbila: „Ale jen se neboj!“
Společně se tomu zasmáli.
* * *
Děda skutečně neuměl sedět jen tak doma a nic nedělat. Trval na tom, aby ho A Fu vzal ven na procházku. Ale už po první procházce si stěžoval, že je moc velké vedro, a poté už chodit ven odmítal.
A Fu potají Tchung-tchung prozradil, že si děda připadá trapně, když ho někdo postrkuje na vozíčku. Měl pocit, že na něj všichni na ulici zírají.
Třeba ale všichni zírali na A Fua, pomyslela si Tchung-tchung.
Děda teď nemohl chodit ven, a tak měl čím dál horší náladu z toho, jak je pořád zavřený doma. Tvářil se den ode dne smutněji a občas udělal scénu, když mu povolily nervy. Několikrát ječel na mámu a tátu, ale ani jeden z nich nic nenamítal. Jen tam stáli a mlčky snášeli jeho křik.
Tchung-tchung pak ale jednou přišla do kuchyně a přistihla tam mámu, jak se schovává za dveřmi a pláče.
Děda už vůbec nebyl ten děda, kterého si Tchung-tchung pamatovala. Bylo by mnohem lepší, kdyby tehdy neuklouzl a nezranil se. Doma už ji to štvalo. Kvůli převládajícímu napětí měla pocit, že se dusí. Každý den ráno vybíhala ze dveří a vracela se až k večeři.’
Táta vymyslel řešení. Přinesl další vynález firmy Guokr Technologies – brýle. Podal jí je a řekl jí, aby si je nasadila a chodila po domě. Všechno, co Tchung-tchung viděla a slyšela, se promítalo na videostěnu.
„Chtěla bys dědovi dělat oči, Tchung-tchung?“
Tchung-tchung souhlasila. Zajímalo ji všechno nové.
* * *
Léto bylo Tchung-tchungino oblíbené období. Mohla nosit sukni, jíst melouny a nanuky, chodit plavat, hledat v trávě svlečky cikád, brouzdat se loužemi v sandálech, honit se po bouřce za duhou, zpotit se při běhání venku a pak si dát studenou sprchu, pít studenou polévku z meruněk na kyselo, chytat v tůních pulce, trhat fíky a hroznové víno, vysedávat po večerech na dvorku a dívat se na hvězdy, lovit cvrčky po setmění s baterkou… Jedním slovem – v létě bylo všechno báječné.
Tchung-tchung si nasadila nové brýle a šla si hrát ven. Brýle byly těžké a pořád jí sklouzávaly z nosu. Bála se, aby jí neupadly.
Od začátku prázdnin si každý den chodila hrát s víc než tuctem kamarádek a kamarádů. V jejich věku se hraní vyznačovalo bezmeznou rozmanitostí. Jakmile je omrzely staré hry, vymysleli si nové. Když byli unavení nebo jim bylo horko, vyrazili k řece a naskákali do vody, jako když se talíř knedlíčků vyklopí do hrnce. Nad hlavami jim sálalo slunce, ale voda v řece byla studená a svěží. Byl to učiněný ráj.
Někdo navrhl, že by mohli šplhat po stromech. Na břehu řeky stál vznosný jerlín, který měl tak vysoký a objemný kmen, že připomínal draka stoupajícího k modré obloze.
Jenže Tchung-tchung hned uslyšela u ucha dědův naléhavý hlas: „Nelez na ten strom! Moc nebezpečné!“
Aha, takže ty brýle fungují i jako telefon. Vesele zahalekala: „Ale jen se neboj, dědo!“ Lezení po stromech jí šlo skvěle. I její otec říkával, že v minulém životě musela být opičkou.
Děda jí ovšem nedal pokoj. Pořád jí bzučel v uchu a ona mu nerozuměla ani slovo. Šlo jí to na nervy, a tak si brýle stáhla a pohodila je do trávy pod stromem. Pak si zula sandály a pustila se do šplhání, stoupajíc k nebi jako obláček.
Tenhle strom byl snadný. Husté větve se k ní natahovaly jako ruce a zvedaly ji vzhůru. Lezla pořád výš a výš a brzy nechala ostatní za sebou. Už byla skoro úplně nahoře. Mezi listy hvízdal vítr a koruna stromu se strakatila slunečními paprsky. Bylo tu takové ticho.
Zastavila se, aby se nadechla, a v tu chvíli uslyšela zdálky otcův hlas: „Tchung-tchung, hned… slez… dolů…“
Vykoukla z větví a podívala se dolů. V hlubině pod sebou uviděla postavu drobnou jako mraveneček. Byl to opravdu táta.
Cestou domů jí dával co proto.
„Jak jsi mohla udělat takovou hloupost?! Vyšplhat sama až úplně nahoru. Nechápeš snad, co ti hrozilo?“
Bylo jí jasné, že to na ni děda řekl. Kdo jiný věděl, co dělá?
Byla bez sebe vzteky. Sám už nemůže šplhat po stromech, a tak to nedovolí ani ostatním? To je tak ubohý! A když tam táta přišel a ječel na ni, bylo to děsně trapný.
Nazítří ráno zase odešla z domu, jak jen to šlo. Ale tentokrát už si brýle nevzala.
* * *
„Děda si o tebe jenom dělal starost,“ vysvětloval A Fu. „Kdybys spadla a zlomila si nohu, taky bys musela sedět na vozíčku jako on, nebo snad ne?“
Tchung-tchung našpulila rty a odmítla se s ním bavit.
A Fuji řekl, že děda viděl, jak vysoko vyšplhala, díky brýlím, které nechala ležet pod stromem. Měl o ni takový strach, že křičel až do ochraptění a málem vypadl z vozíčku.
Tchung-tchung se na něj však zlobila dál. Proč ten strach? Už vyšplhala na spoustu stromů vyšších, než byl tenhle, a ještě nikdy si přitom neublížila.
Protože se brýle přestaly používat, táta je zabalil a poslal zpátky do Guokru. Děda tím pádem zase trčel doma a neměl co na práci. Někde vyhrabal staré čínské šachy a dožadoval se, aby s ním A Fu hrál.
Tchung-tchung šachy hrát neuměla, a tak si přitáhla stoličku a posadila se k nim, aby viděla, o co jde. Líbilo se jí, jak A Fu zvedá štíhlými bílými prsty staré dřevěné figurky s barvami oprýskanými stářím; líbilo se jí, jak zlehka bubnuje prsty na stůl, když zvažuje další tah. Robot měl tak krásnou ruku, skoro jako vyřezanou ze slonoviny.
Ale i jí bylo už po několika hrách jasné, že A Fu není pro dědu žádný protivník. Pár tahů nato sebral děda A Fúovi další figurku, až deska zapraštěla.
„Ty jsi taky houby šachista,“ zamumlal.
Tchung-tchung chtěla být užitečná, a tak zopakovala: „Houby šachista!“
„Skutečný robot by hrál líp,“ dodal děda. Už zjistil, jak se to s A Fúem a jeho operátorem má doopravdy.
Děda pořád vyhrával a po několika hrách měl zase lepší náladu. Nejenže se celý rozzářil, ale navíc pokyvoval hlavou a broukal si lidovky. I Tchung-tchung měla radost a její dřívější vztek na dědu vyprchal.
Jenom A Fu nebyl zrovna moc nadšený. „Asi bychom vám měli najít schopnějšího soupeře,“ poznamenal.
* * *
Když se Tchung-tchung vrátila domů, málem vyletěla z kůže. Z dědy se stala nestvůra!
Byl oblečený do tenkého šedivého overalu s dlouhými rukávy a páru šedivých rukavic. Na rukavicích byla spousta drobounkých světýlek. Přes oči měl nasazené obrovské ochranné brýle, mával rukama a gestikuloval.
Na videostěně před ním se objevil další pán, ale nebyl to strejda Wang. Tenhle pán byl starý jako děda a stříbrošedé vlasy měl ještě krásně husté. Neměl ochranné brýle a před sebou měl čínskou šachovnici.
„Pojď povědět ahoj, Tchung-tchung,“ vyzval ji dědeček. „Tohle je děda Čao.“
Děda Čao byl dědečkův kamarád z dob, kdy spolu sloužili v armádě. Právě mu voperovali cévní endoprotézu. Nudil se stejně jako děda a i jeho rodina dostala svého A Fua. Byl také fanda do čínských šachů a celé dny si stěžoval, že jeho A Fu neumí pořádně hrát.
Strejdu Wanga napadlo poslat dědečkovi přenosové vybavení a naučit ho s ním zacházet. Za několik dnů už dědeček dokázal dálkově ovládat A Fua dědy Čaa tak dobře, že s ním mohl hrát šachy.
Kromě hraní šachů spolu oba staří pánové mohli také mluvit svým rodným topolektem. Děda měl takovou radost a byl tak nadšený, že Tchung-tchung připomínal malého kluka.
„Sleduj,“ prohlásil.
Zahýbal rukama a na videostěně bylo vidět, jak A Fu dědy Čaa zvedá dřevěnou šachovnici, která se ani nehnula, zručněji protáčí ve vzduchu a zase ji pokládá, aniž by pohnul jedinou figurkou.
Tchung-tchung sledovala dědečkovy ruce bez mrknutí. Jsou to stále ještě ty ochablé, rozklepané ruce, které dědovi všechno tak komplikují? Bylo to ještě úžasnější než kouzlo.
„Můžu si to zkusit?“ zeptala se.
Děda si stáhl rukavice a pomohl jí je navléct. Byly natahovací, takže na Tchung-tchunginých ručičkách zbytečně neplandaly. Tchung-tchung zkusila pohnout prsty a také A Fu na videostěně jimi pohnul. Rukavice kladly odpor, který zmírňoval a uhlazoval její pohyby, a tím pádem i A Fuovy pohyby.
„Pojď, potřes si rukou s dědou Čaem,“ vybídl ji dědeček.
Děda Čao na videostěně s úsměvem natáhl ruku. Tchung-tchung se opatrně natáhla a potřásla jí. Cítila okamžité drobné změny tlaku v rukavici, jako kdyby si opravdu s někým potřásala rukou – dokonce cítila i teplo! To je fantazie!
S pomocí rukavic navedla A Fua, aby se dotkl šachovnice, figurek a kouřícího šálku čaje, který stál vedle nich. Ve špičkách prstů náhle ucítila horko sálající ze šálku. Úlekem odtáhla prsty, načež šálek spadl na zem a rozbil se. Šachovnice se převrhla a figurky se rozkutálely všude kolem.
„Ajaj! Opatrně, Tchung-tchung!“
„To nic! To nic!“ Děda Čao se pokusil vstát, aby došel pro smetáček a lopatku, ale dědeček mu řekl, ať zůstane sedět. „Dávej si pozor na ruce!“ napomenul ho. „Já to zařídím.“ Navlékl si rukavice a začal navigovat A Fua dědy Čaa, aby figurky jednu po druhé posbíral a pak zametl podlahu.
Dědeček se na Tchung-tchung nezlobil a ani jí nepohrozil, že řekne tátovi, jakou nehodu zavinila.
„Je ještě malá, nemá tu správnou trpělivost,“ řekl dědovi Čaovi a oba staří pánové se rozesmáli.
Tchung-tchung se ulevilo, i když si zároveň připadala maličko nedoceněná.
* * *
Máma a táta se už zase hádali s dědou.
Hádka probíhala trochu jinak než předtím. Dědeček zase opakoval pořád dokola „Ale jen se neboj!“ Jenže mámin hlas zněl čím dál přísněji.
Čím déle Tchung-tchung poslouchala, tím větší zmatek měla v tom, o co se vlastně dohadují. Pochopila jen, že to nějak souvisí s cévní endoprotézou dědy Čaa.
Máma nakonec vyjela: „Jak to myslíš, jen se neboj? Co když se stane nehoda? Přestaneš už přidělávat problémy, prosím tě?“
Dědeček se tak naštval, že se zavřel u sebe v pokoji a nevyšel ani na večeři.
Máma s tátou pak videofonovali strejdovi Wangovi. Tchung-tchung nakonec pochopila, co se stalo.
Děda Čao hrál s dědou šachy, ale hra ho tak rozrušila, že to jeho srdce nevydrželo – endoprotéza zřejmě nebyla voperovaná správně, Nikdo jiný tou dobou nebyl doma. Dědeček s pomocí A Fua poskytl dědovi Čaovi první pomoc na dálku, a pak zavolal sanitku.
Pohotovost nakonec dorazila včas a zachránila dědovi Čaovi život.
Nikdo ovšem nepředvídal dědečkův návrh, že se půjde starat o dědu Čaa do nemocnice – ne, nemyslel to tak, že za ním bude chodit osobně, ale že tam pošle A Fua a bude ho řídit z domova.
Jenže i dědeček potřeboval stálou péči. Kdo bude pečovat o pečovatele?
Dědeček navíc přišel s nápadem, že až se děda Čao zotaví, naučí ho zacházet s přenosovým vybavením. Oba staří pánové se pak budou moci starat jeden o druhého a nebudou potřebovat další pečovatele.
Dědovi Čaovi to přišlo jako skvělý nápad. Oběma rodinám však jeho plán přišel absurdní. Dokonce i strejda Wang o tom musel chvíli přemýšlet, než řekl: „Mno… tuhle situaci musím ohlásit vedoucímu.“
Tchung-tchung se nad tím důkladně zamyslela. Nebylo těžké pochopit, jak hrát A Fuovým prostřednictvím šachy. Ale starat se s pomocí A Fua o druhého člověka? Čím déle o tom přemýšlela, tím se to zdálo složitější. Soucítila s rozpaky strejdy Wanga.
Ach jo, děda je jako malej kluk. Vůbec neposlouchá mámu ani tátu.
* * *
Dědeček teď trávil veškerý čas ve svém pokoji. Tchung-tchung si zprvu myslela, že se stále ještě zlobí na její rodiče. Pak ale zjistila, že se situace úplně změnila.
Děda nezahálel. Už zase přijímal pacienty. Ne, nedocházel na kliniku; místo toho s pomocí přenosového vybavení navigoval A Fuy po celé zemi a navštěvoval seniory doma. Naslouchal jejich stížnostem, měřil jim tep, vyšetřoval je a předepisoval jim recepty. Rovněž chtěl s pomocí A Fůů provozovat akupunkturu a aby si ji procvičil, zapichoval prostřednictvím svého A Fua jehly sám do sebe!
Tchung-tchung se od strejdy Wanga dozvěděla, že dědův zlepšovák by mohl od základů změnit celé zdravotnictví. V budoucnu už pacienti možná nebudou muset jezdit do nemocnice a vysedávat hodiny v čekárnách. Lékaři vás budou moci jednoduše navštěvovat doma s pomocí A Fůů nainstalovaných v každé čtvrti.
Strejda Wang říkal, že výzkumné oddělení firmy Guokr vyčlenilo zvláštní operační skupinu, aby vyvinula specializovaný vylepšený model A Fua pro využití v přenosové medicíně, a dědečka přizvali jako konzultanta. Takže děda teď byl ještě vytíženější.
Jelikož se dědovy nohy pořád ještě úplně nezotavily, strejda Wang se o něj staral dál. Pracovali však na vývoji internetového systému, který by umožnil zápis do registru dobrovolníků každému, kdo bude mít zrovna volno a chuť pomáhat ostatním. Dobrovolníkům by se pak přidělovali A Fuové v domácnostech po celé zemi, aby pečovali o seniory, děti, pacienty a domácí mazlíčky, případně pomáhali jiným způsobem.
Kdyby jejich plán vyšel, byl by to další krok k nastolení zlatého věku, jak si ho před několika tisíci lety představoval Konfucius: „A pak by se lidé starali o všechny přestárlé, jako by to byli jejich rodiče, a milovali všechny děti, jako by byly jejich vlastní. Staří by stárli a umírali zajištění, mladí by měli možnost přispět svým dílem a žít v blahobytu, a děti by vyrůstaly pod ochranou a vedením jich všech. Vdovy, sirotci, chromí i nemocní – všem by se dostalo péče a lásky.“
Takový plán měl samozřejmě svá rizika – otázky soukromí a zabezpečení, zneužití přenosové technologie zločinci, poruchy a nehody, a to byl teprve začátek. Jenže technologická změna už nastala, takže bylo nejlepší postavit se k následkům čelem a navádět je žádoucími směry.
Navíc docházelo i ke zvratům, které nikdo nepředvídal.
Strejda Wang jí pustil spoustu webových videí, v nichž A Fuové vykonávali nejrůznější zajímavé činnosti – vařili, starali se o děti, spravovali v domácnostech vodovodní potrubí a elektřinu, pečovali o zahrádky, řídili auta, hráli tenis a dokonce už učili děti hrát go, malovat kaligrafii, vyřezávat pečetítka a hrát na er-chu…
Všechny tyhle A Fuy ovládali staří lidé, kteří sami potřebovali stálou péči. Někteří z nich už se pohybovali s obtížemi, ale pořád ještě měli bystré oči, uši i rozum; někteří se už hůř rozpomínali, ale pořád ještě měli v malíčku dovednosti, které si osvojili zamlada, a většina z nich vlastně neměla skoro žádné fyzické problémy, jen se cítila osamělá a deprimovaná. S A Fúem však najednou byli všichni v pohybu a pořád něco dělali.
Nikoho nenapadlo, že A Fu by se dal využít ke všem těmhle účelům. Nikdo si nemyslel, že muži a ženy by ještě v sedmdesáti nebo osmdesáti letech mohli být tak vynalézaví a tvůrčí.
Na Tchung-tchung udělal dojem hlavně orchestr lidové hudby složený z víc než deseti A Fůů, kteří se scházeli u jezírka v parku a vyhrávali hlasitě a s vervou. Podle strejdy Wanga se proslavili na internetu. Jejich operátory byli nevidomí muži a ženy, kteří orchestr nazvali Staří slepci.
„Tvůj dědeček odstartoval revoluci, Tchung-tchung,“ komentoval to strejda Wang.
Tchung-tchung si vzpomněla, jak máma často říkávala, že děda je starý revolucionář. „Celý život pracoval pro revoluci; je na čase, aby si odpočinul.“ Ale děda byl přece doktor, ne? Kdy se zapojil do té „revoluce“? A co to vůbec bylo za povolání, „pracovat pro revoluci“? A proč to musel dělat celý život?
Tchung-tchung se v tom nevyznala, ale měla pocit, že „revoluce“ je něco úžasného. Dědeček už jí zase připadal jako ten děda, kterého znávala dřív.
* * *
Děda měl pořád spoustu energie a dobré nálady. Když měl někdy chvilku pro sebe, vždycky si zazpíval pár veršů z nějaké tradiční lidové opery:
Třikrát pak jejich děla zahřmí před táborem a z paláce Tchien-po vyjde žena chránící svou vlast.
Na stříbrných vlasech jí pevně drží zlatá přilba a na ramenou má opět válečnou zbroj.
Pohleďte na bojový prapor, jak hrdě hlásá její jméno:
Mu Kuej-jing jde ve třiapadesáti zase do války! Tchung-tchung se rozesmála. „Ale tobě je třiaosmdesát, dědo!“ Děda se uchechtl. Vstal a zapózoval jako nějaký dávný vojevůdce s mečem na válečném koni. Tvář měl zrudlou radostí.
Za pár dní mu bude čtyřiaosmdesát.
* * *
Tchung-tchung byla doma sama a hrála si.
V ledničce byly talíře s připraveným jídlem. Tchung-tchung si je večer sama vytáhla, ohřála a snědla. Večerní vzduch byl těžký, vlhký a cikády bez ustání cvrkaly.
Předpověď počasí hlásila bouřky.
V rohu pokoje třikrát bliklo modré světlo a z kouta vyjela nějaká postava – A Fu.
„Máma s tátou odvezli dědu do nemocnice. Ještě se nevrátili.“ A Fu přikývl. „Tvá matka mě poslala, abych ti připomněl: nezapomeň zavřít okna, kdyby se mělo dát do deště.“
Robot s dívkou pak společně pozavírali okna v celém domě. Když přišla bouřka, dešťové kapky dopadaly na okenní tabule jako paličky na buben. Tmavé mraky protrhávaly fialovobílé zákmity blesků a pak se k nim přivalil ohlušující hrom, po kterém Tchung-tchung začalo zvonit v uších.
„Ty se bouřky nebojíš?“ zeptal se A Fu.
„Ne. A ty?“
„Jako malý jsem se bál, ale teď už se nebojím.“ Tchung-tchung napadla důležitá otázka: „Myslíš, že každý musí vyrůst, A Fu?“
„Asi ano.“
„A co pak?“
„A pak zestárneš.“
„A pak?“
A Fu neodpověděl.
Pustili si videostěnu, aby mohli sledovat kreslené filmy. Zrovna dávali Tchung-tchungin oblíbený seriál Vesnice duhových medvídků. Venku si mohlo pršet sebeusilovněji, ale medvídci žili ve své vesnici pořád šťastně. Třeba byl zbytek světa jen jako; třeba byl skutečný jenom svět medvídků.
Po nějakém čase jí ztěžkla víčka. Zvuk deště působil hypnoticky. Opřela se o A Fua. A Fu ji zvedl do náručí a odnesl do ložnice, zlehka ji uložil do postele, přikryl ji a zatáhl závěsy. Ruce měl teplé a měkké, úplně jako opravdické.
Tchung-tchung zamumlala: „Proč se děda ještě nevrátil?“
„Spi. Než se vzbudíš, děda se vrátí.“
* * *
Děda se nevrátil.
Máma s tátou dorazili domů. Oba vypadali smutně a unaveně. A přitom měli čím dál víc práce. Každý den museli odejít z domu a někam jít. Tchung-tchung zůstávala doma sama. Někdy si hrála, jindy sledovala kreslené filmy. A Fu občas přišel, aby jí něco uvařil.
Pár dní nato si ji máma zavolala. „Musím s tebou mluvit.“ Děda měl v hlavě nádor. Posledně upadl, protože mu nádor tlačil na nějaký nerv. Lékařka doporučila okamžitou operaci.
V dědově věku byla operace dosti nebezpečná. Neoperovat by však bylo ještě nebezpečnější. Máma s tátou a dědou už byli v dalších nemocnicích, kde dostali několik revizních posudků, a po několika dnech, během kterých to spolu probírali, se rozhodli, že děda musí na operaci.
Operace trvala celý den. Nádor byl velký jako vajíčko.
Děda zůstal po operaci v kómatu.
Máma ji objala a rozvzlykala se. Třásla se jako osika.
Tchung-tchung objímala mámu vší silou. Když zvedla hlavu, uviděla mezi máminými černými vlasy několik bílých. Všechno jí připadalo tak neskutečné.
* * *
Tchung-tchung šla do nemocnice s mámou.
Bylo hrozné vedro a slunce děsně pálilo. Tchung-tchung se s mámou dělila o slunečník. Máma nesla ve druhé ruce termosku se světle červenou ovocnou šťávou, kterou vytáhla z ledničky.
Na ulici skoro nikdo nebyl. Cikády dál zpívaly svou nekonečnou písničku. Léto už bylo prakticky u konce.
Klimatizace v nemocnici jela na plné obrátky. Chvíli čekaly na chodbě, než přišla sestra a oznámila jim, že je děda vzhůru. Máma řekla Tchung-tchung, ať jde dovnitř jako první.
Děda vypadal jako cizí člověk. Měl vyholené vlasy a oteklou tvář. Přes jedno oko měl gázový obvaz a druhé měl zavřené. Tchung-tchung ho držela za ruku a bála se. Vybavila se jí babička. Stejně jako předtím i tady byly všude kolem hadičky a pípající přístroje.
Sestra oslovila dědu jménem. „Přišla se na vás podívat vnučka.“
Děda otevřel oko a zadíval se na ni. Tchung-tchung se pohnula a oko kopírovalo její pohyby. Nemohl se však hýbat ani mluvit.
Sestra zašeptala: „Můžeš na dědečka mluvit. Slyší tě.“
Tchung-tchung nevěděla, co říct. Stiskla dědovu ruku a ucítila, jak jí děda stisk oplatil.
Dědo! volala v duchu. Poznáváš mě?
Provázel ji pohledem.
Nakonec se jí vrátil hlas. „Dědo!“
Na bílé prostěradlo kanuly slzy. Sestra se ji snažila utěšit. „Neplač! Děda bude moc smutný, když tě uvidí plakat.“
Pak ji odvedli z pokoje a Tchung-tchung dlouho plakala na chodbě. Slzy se jí řinuly po tvářích jako malé holce, ale jí bylo jedno, kdo to uvidí.
* * *
A Fu byl na odchodu. Táta ho zabalil, aby ho mohl poslat zpátky do Guokru.
Strejda Wang jí vysvětlil, že by se rád přišel osobně rozloučit s Tchung-tchung a její rodinou. Z města, kde bydlel, to však bylo hodně daleko. Aspoň, že se teď dalo snáz komunikovat na dlouhé vzdálenosti, a v budoucnu si můžou zavolat nebo popovídat po videofonu.
Tchung-tchung byla u sebe v pokoji a kreslila si. A Fu se k ní nehlučně přiblížil. Tchung-tchung pomalovala papír spoustou malých medvídků a teď je vybarvovala pastelkami různých barev. A Fu si obrázky prohlédl. Jeden z největších medvídků byl vybarvený všemi odstíny duhy a přes obličej měl černý klípec, takže bylo vidět jen jedno oko.
„Kdo je to?“ zeptal se A Fu.
Tchung-tchung neodpověděla. Jen si dál malovala, odhodlaná vybarvit medvídka všemi barvami na světě.
A Fuji zezadu objal. Robotovo tělo se chvělo. Tchung-tchung pochopila, že A Fu pláče.
* * *
Strejda Wang jí poslal videozprávu.
. Dostala jsi ten balíček, který jsem ti poslal, Tchung-tchung?
V balíčku byl plyšový medvídek. Byl duhově zbarvený a měl černý klípec, takže viděl jen na jedno oko. Vypadal úplně jako ten, kterého si Tchung-tchung namalovala.
Medvídek je vybavený přenosovým zařízením a připojený na přístroje v nemocnici – k jeho srdeční činnosti, dechu, tepové frekvenci a tělesné teplotě. Když má zavřené oko, znamená to, že dědeček spí. Když bude dědeček vzhůru, bude mít medvídek otevřené oko.
Všechno, co medvídek vidí a slyší, se promítá na strop nemocničního pokoje. Můžeš na něj mluvit, vyprávět mu příběhy nebo mu zpívat, a tvůj dědeček to uslyší a uvidí.
Víme s jistotou, že slyší a vidí. Nemůže sice hýbat tělem, ale uvnitř je vzhůru. Takže musíš na medvídka mluvit a hrát si s ním, aby slyšel tvůj smích. A dědeček tím pádem nebude sám.
Tchung-tchung přiložila ucho na medvídkovu hruď: buch buch. Tep byl pomalý a slabý. Medvídkova hruď hřála a s každým nádechem a výdechem se pomalu zvedala a Zase klesala. Spal jako dudek.
I Tchung-tchung už byla ospalá. Uložila medvídka vedle sebe do postele a přetáhla přes něj deku. Až se děda ráno probudí, řekla si, vezmu ho ven, ať si užije trochu sluníčka, lezení po stromech a procházek v parku, kde budeme poslouchat dědečky a babičky, jak zpívají lidové opěry. Léto ještě neskončilo. Pořád si můžeme užít spoustu legrace.
„Ale jen se neboj, dědo!“ zašeptala. Až se vzbudíš, všechno bude dobré.
* * *
(Poznámka autorky: Tuhle povídku bych chtěla věnovat svému dědovi. Psala jsem ji v srpnu, na který také připadá výročí jeho úmrtí. Vždycky si budu cenit doby, kterou mi s ním bylo dopřáno strávit. Povídku také věnuji všem babičkám a dědečkům, které můžete každý den ráno vidět v parku, jak cvičí taiči, mávají meči, zpívají operu, tančí, předvádějí své zpěvné ptactvo, malují, vytvářejí kaligrafii nebo hrají na harmoniku. Díky vám jsem pochopila, že žít s vědomím blízké smrti není nic, čeho bychom se měli bát.)
Anglicky poprvé vydáno v antologii Upgraded sestavené Neilem Clarkem v září roku 2014
Přeložila Daniela Orlando
