Bylo pondělí ráno. František Strouhal vcházel do firmy, kde pracoval, s písničkou na rtech. Práci v propagačním oddělení firmy Prášek a syn, s. r. o., měl rád, byla kreativní a pestrá. Protlačit na trh novou značku pracího přípravku, vyprofilovat ho proti desítkám podobných produktů, dostat ho do prodejen a především do hlav zákazníků, byla výzva. Bral to jako hru – hru, která ho bavila.
Netušil, že příští týden už s písničkou na rtech vcházet nebude. A když, tak nanejvýš s kvílivou westernovou melodií Ennia Morriconeho.
Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. „Vedení firmy se usneslo, že je potřeba zvýšit efektivitu práce,“ oznámil PR manažer Ťuhýk na pravidelné týdenní poradě s desetičlenným propagačním oddělením. Byl to sice malý chlapík, ale všechno měl velké – velký úsměv, velké hranaté brýle, velké auto, velké ego. „Od každého z nás to bude vyžadovat jistou… oběť.“
Strouhal a většina jeho kolegů zkřivili tváře, někteří se s viditelným úsilím přemáhali, aby neobrátili oči v sloup. Fráze jako „zvýšit efektivitu“ a „přinést oběť“ slyšeli už tolikrát, že se jim z nich dělalo šoufl.
„Co přesně to znamená?“ zeptala se Jahelková svých krvavě rudých nehtů, které si jako při každé poradě soustředěně přibrušovala pilníčkem. „Snížení pracovních úvazků? Zkrácení dovolených? Propouštění?“
„Krvavé obětiny staroslovanským bohům?“ nadhodil Chvátal, který se před nedávnem nadchl pro znepokojivě realistické LARPy odehrávající se v českém dávnověku.
„Nic tak dramatického,“ zavrtěl hlavou Ťuhýk.
„Přiznejme si, že většina z nás nepracuje tak usilovně, jak by mohla. Sáhněte si do svědomí – kolikrát za den se zapovídáte se svými kolegy o nepracovních záležitostech? Kolik soukromých hovorů během pracovní doby vyřídíte? Kolikrát si jdete do kuchyňky uvařit kafe nebo čaj? Kolik minut, v některých případech hodin – dívám se na tebe, Jahelková! – strávíte na Facebooku?“ Otřásl se. „Vedení spočítalo, že průměrná výkonnost zaměstnance firmy nedosahuje ani sedmdesáti procent. To znamená, že skoro třetinu pracovní doby trávíte nepracovními záležitostmi. To je kritické a vůči firmě nespravedlivé, nemyslíte?“
Odpovědí mu bylo rozpačité huhlání a šoupání nohama.
„Jistě se tedy shodneme,“ pokračoval Ťuhýk, „že máme skryté rezervy. A smyslem našeho nového opatření bude tyto rezervy zpřístupnit.“
Strouhal přemýšlel, co může mít PR manažer na mysli. Veškeré aktivity na internetu monitorovala firma už dva roky a návštěvy v kuchyňce – kterou samozřejmě v reálném čase sledovala kamera – loni omezila na tři za den. Co ještě mohla firma omezit? Napadal ho jen počet návštěv na toaletách, ten zatím neregulovala; Strouhal ale předpokládal, že ve vlastním zájmu to tak ponechá.
„Víc vám poví pan Meek ze společnosti HyperWork, a. s.,“ pravil Ťuhýk a mávl rukou ke stěně, na níž svítila tvář plešatějícího padesátníka, kterému se za ušima ustrašeně choulily poslední dva chomáčky šedočerných vlasů. „Společnost HyperWork vyvinula systém, který se zanedlouho jistě prosadí v celém civilizovaném světě, a naše firma, jako vždy dbající na technologický pokrok, má tu čest být jednou z prvních, které budou využívat jeho výhod. Prosím, pane Meeku.“
Padesátník si odkašlal způsobem člověka, který stejnou řeč přednášel v tomhle týdnu už desetkrát (což muselo být o to náročnější, že bylo teprve pondělí dopoledne). „Dobré ráno, dámy a pánové,“ promluvil uhlazeným hlasem, v němž zaznívala nepostřehnutelná stopa amerického přízvuku. „Je nám ctí pšedstavit vám náš nový systém, který – jak naše i vaše vedení věží – vám v krátké době pomůže zefektivnit vaši pracovní činnost a tím vaší společnosti pšinese další dolary.“
„Koruny,“ zahučel nepřítomně Strouhal a několik dalších kolegů.
„Žekni či sta čicet či ščíbrných ščíkaček,“ ušklíbl se věčný rebel Radeček. Nohy si na stůl nedal jistě jenom proto, že by tím riskoval represivní opatření ze strany své sousedky Jahelkové, vyzbrojené pilníčkem a nůžtičkami na manikúru.
Meek si toho nevšímal a nevzrušeně pokračoval ve svém perfektně nacvičeném projevu. „Náš pšístroj – zkrátka a dobže – umí kontrolovat vaše myšlenky. Nedovolí vám v pracovní době myslet na nic nepracovního.“
Zavládlo ticho jako po výbuchu jaderné pumy. Bylo slyšet jen tiché šmrdlání, jak si Jahelková soustředěně pilovala nehty.
„Jinými slovy,“ ozval se do toho ticha Ťuhýk, „s Facebookem, nepracovním telefonováním, soukromými konverzacemi na pracovišti – a bohužel i s hlubokými filozofickými úvahami nad smyslem vesmíru, je mi líto, Chvátal – s tím vším je utrum.“
Meek před sebe zvedl jakýsi přístroj připomínající velká sluchátka. „Na našem zažízení samožejmě můžou vaši vedoucí nastavit dobu, která bude během pracovní doby vyhrazena soukromým myšlenkám.“
„Deset minut by mohlo stačit,“ přikývl Ťuhýk. „Vlastně je od vedení docela vstšícné… pardon, vstřícné… poskytnout vám jakýkoli čas navíc. Koneckonců máme ze zákona nárok na to, abyste odpracovali celou pracovní dobu.“
Ostatních devět zaměstnanců propagačního oddělení v němém údivu zíralo na Tuhýka s Meekem. Pak si Strouhal dodal odvahy a zvedl ruku. „Když jsme u toho zákona… není to, ehm, protiprávní, monitorovat tímhle způsobem naše myšlenky? To je přece dost zásadní vpád do našeho soukromí, nemyslíte?“
Ťuhýk starostlivě svraštil čelo, ale Meek se jen shovívavě usmál. „Mohu vás ubezpečit, že nikoli. Pšístroj vaše myšlenky nesleduje ani nezaznamenává, nikdo kromě vás k nim nemá pšístup. Zažízení automaticky identifikuje, které myšlenky jsou nepracovní – jejich identifikace je zcela verzatilní…“
„Univerzální,“ zahučel Radeček.
„Junyverzální, děkuji,“ nenechal se vyvést z míry Meek. „Vy sami víte nejlépe, čím byste se v práci měli nebo neměli zabývat, a zažízení zkrátka a dobže zablokuje to, o čem hluboko uvnitš víte, že to do náplně vaší činnosti nepatší.“ Pokrčil rameny. „Vlastně by se dalo žíct, že je to taková hodně apgrejdyd verze detektoru lži.“
„Várku optimalizačních přístrojů pro všechna nevýrobní oddělení dostaneme dnes odpoledne, používat je začneme zítra,“ dodal Ťuhýk. „Pracovníci ve výrobě je dostanou do konce týdne.“
„Blahopšeji vaší firmě k rozhodnutí použít produkt společnosti HyperWork. Díky našemu pšístroji určitě vzroste efektivita i koordinace všech vašich oddělení i firmy jako celku,“ uzavřel Meek a ironicky zkřivil tvář. „Pak už se snad nestane, abych musel ten samý projev pšednášet té samé firmě několikrát za sebou. Děkuji vám.“
* * *
Když Strouhal přišel druhý den do práce, u vrátnice vyfasoval přístroj připomínající náhlavní soupravu, který jim předchozího dne představil Meek a pro který se ve firmě už včera vžilo neformální označení „optimalizátor“ (prosazované vedením firmy) nebo „bonzák“ (spontánně šířené mezi zaměstnanci). Oba výrazy byly rozhodně praktičtější než „Systém pro identifikaci a potlačování rušivých psychokognitivních procesů“, jak zněl doslovný překlad oficiálního názvu.
Vrátný Strouhalovi ukázal, jak si přístroj nasadit na hlavu, a předvedl mu, jak ho zapnout. Také mu vysvětlil, že optimalizátor ve firmě nahradí čipové karty, které až do včerejška sloužily k evidenci příchodů a odchodů. „Do odpracovaný doby se vám započítá jenom čas, během kterýho budete mít bonzáka na hlavě,“ varoval vrátný. „Když ho vypnete nebo sundáte, posedíte si v kanclu o to dýl.“
Strouhal vrátnému poděkoval a odebral se na pracoviště. Zpočátku vše probíhalo jako dřív: zapnul počítač, prohodil pár slov s kolegy, šel si uvařit čaj a hned se pustil do práce. Měl toho spoustu. Nejprve musel napsat tiskovou zprávu o ceně, kterou prací prášek Padlý sníh získal na východoevropském veletrhu v Bulharsku (a podejte takovou zprávu tak, aby ji nějaké médium uveřejnilo, natož aby ji nevděční roztěkaní čtenáři dočetli až do konce!), a pak ho čekal monitoring médií ohledně značek konkurujících jejich hlavní produktové řadě FučFlek.
Soustředil se na práci a během první půlhodiny na sobě a své výkonnosti nepozoroval žádnou změnu. Když dokončil perex tiskové zprávy a vrátil se k titulku, s nímž pořád ještě nebyl spokojen, letmo ho napadlo, jestli optimalizátor není jen nějaký nehorázný podvod, na který jejich firma skočila. Jenže vedení firmy, pověstné svou šetřivostí, by přece nevyhodilo peníze za zajíce v pytli. Nebo snad přístroj fungoval natolik nenápadně, že si uživatel jeho působení ani nevšiml? Ale v takovém případě by přece nebylo možné, aby se Strouhalovy myšlenky zatoulaly tímhle nepracovním směrem, nebo snad ano?
Z úvahy ho vytrhlo prásknutí dveří. Strouhal, Chvátal a několik dalších kolegů, kteří už také seděli v prostorné kanceláři propagačního oddělení, zvedli hlavy. Do kanceláře vpadl uřícený Babočka, hned po Tuhýkovi služebně nejstarší člen firemního „píárka“, léta marně aspirující na Tuhýkovu pozici.
Babočka se s optimalizátorem na hlavě svalil na své místo vedle Strouhala. Vypadal celý ošuntělý, kravatu měl nakřivo a z očí mu čišel děs. „Porouchalo se mi auto, tak jsem jel po dlouhý době zase jednou metrem… a to jsem si náběh.“
„Copak?“ podivil se s předstíraným zdvořilým zájmem Strouhal. Chtěl se vrátit k rozepsané tiskové zprávě, aby ji už měl z krku.
„Vlezu do vagonu… a sotva se zavřou dveře, přitočej se ke mně dvě zmalovaný ženský a tři chlapi a začnou se o mě třít intimníma partiema.“ Otřásl se. „Než mohlo dojít k výměně tělesnejch tekutin, naštěstí se mi na další stanici podařilo přestoupit do druhýho vagonu. A tam se na mě sesype celej hlouček lidí a jeden přes druhýho mi začnou cpát hodinky, sádrový trpaslíky, sady stříbrnejch příborů. Tak jsem přestoupil do třetího vagonu, jenže tam to bylo snad úplně nejhorší. Zarostlej chlap mi vrazí do kapsy zaručeně pravej minipad MP-3000 a chce pětikilo, další se ptá, jestli mu neprodám sako, ženská mi začne sundávat kravatu, druhá mě rovnou začne líbat, třetí má v ruce dotazník a chce vědět, jestli rád jezdím na koni a jakej mám názor na romantický filmy.“
„Kdybys jezdil metrem tak často jako já,“ zahučel Strouhal, „věděl bys, že první vagon v každý soupravě je randící. Taková pojízdná seznamka. Druhej je zase vyhrazenej zájemcům o nákup nebo prodej zboží všeho druhu, prostě pojízdná burza.“
„No a ten třetí?“
Strouhal pokrčil rameny. „Ten není vyhrazenej pro nikoho. Ti, co se v něm na tebe lepili, se nejspíš spletli. Asi si mysleli, že vlezli do prvního nebo druhýho vagonu.“ Uculil se. „Nebo jsi jim připadal fakt neodolatelnej.“
„A kterou sis vybral?“ zajímal se Chvátal. „Doufám, že ne tu s tím dotazníkem, ze svýho platu bys ji neuživil – musela bejt pěkně zazobaná, když jezdí na koni, vždyť dneska už jsou jenom v zoo a na pár soukromejch farmách.“ Zamyslel se. „Já bych šel do jedný z těch přímočarejch.“
„Moc vtipný.“
„Myslím to vážně. K čemu složitý námluvní tanečky? Zbytečnej civilizační balast. Když se ti někdo líbí, máš mu to prostě říct, a…“
Chvátal už tu větu nedokončil. Místo toho za svým počítačem zničehonic strnul. Oči pod rozježenými vlasy, částečně splácnutými optimalizátorem, se mu rozostřily a z vousaté tváře se mu vytratila barva. Pak sebou trhl a toporně se otočil k počítači. Prsty se mu rozeběhly po klávesnici a rysy jeho tváře se aspoň trochu uvolnily.
„A co?“ chtěl vědět Babočka. Teprve pak si všiml, že Chvátal se dal znovu do práce.
„Co mu je?“ ptal se překvapeně rebel Radeček.
„Pracuje,“ konstatoval Babočka. „To ty asi neznáš, Radečku, co?“
Strouhal se zvedl, přešel k Chvátalovi bušícímu do klávesnice a zamával mu rukou před obličejem. „No ne, on…“
Najednou se mu myšlenky na Chvátala a jeho podivné chování vytratily z hlavy. Jako když vytáhne špunt. Do vzniklého vakua mu pronikl náznak myšlenky – co se to děje? – ale i ten byl vzápětí potlačen. Nějakou chvíli – netušil, jak dlouhou, protože ani tenhle údaj nebyl schopen zpracovat – stál na místě. Pak se mu v hlavě konečně zformovala kompletní myšlenka. Vrátil se k počítači, sedl si na křeslo a znovu se pustil do práce. Na nic jiného myslet nedokázal, všechny zbloudilé myšlenky – na přítelkyni, jídlo, kamarády, rozečtenou knížku, film, který si pustil včera večer – všechny byly uťaty hned v zárodku. Vůbec k nim neměl přístup.
Do uší mu pronikla slova, která jeho mozek sice vnímal, ale nedokázal s nimi nijak naložit: „Už to chápu! Zřejmě už vyčerpali svůj desetiminutovej limit na soukromý myšlenky, jak o něm Ťuhýk včera mluvil…“
Další, potměšilejší hlas: „Toho by se dalo využít…“
Strouhal se soustředil na to jediné, na co mohl, a pokoušel se sesmolit další odstavec tiskové zprávy. Koutkem oka zahlédl, jak se k němu ze strany blíží Radeček, který mu s poťouchlým úsměvem nasadil Chvátalovy záložní brýle. Další z kolegů – Strouhal si nevšiml kdo – mezitím sebral ze stolu Jahelkové huňatý černý šál a omotal jím Strouhalovi hlavu, zřejmě na způsob jakéhosi turbanu. Potom mu Radeček rudou rtěnkou Jahelkové dvakrát obtáhl rty a nakonec mu ji strčil za ucho.
Strouhal v první chvíli nestačil zmobilizovat ani minimum duševní energie potřebné k tomu, aby se bránil. Potom trhaně zvedl ruku a shodil si turban s brýlemi z hlavy. Slyšel, jak Radeček s jedním nebo dvěma dalšími kolegy propukli v hurónský chechtat.
Záhy však nemilosrdný desetiminutový limit dostihl i ostatní pracovníky propagačního oddělení a zbytek dopoledne proběhl v duchu urputné pracovní činnosti, kterou nepřerušoval ani smích, ani nezávazné komentáře, ba ani obvyklé dotazy typu „kdy už půjdeme na oběd“.
* * *
Když Strouhal prvního dne po zavedení optimalizátoru odcházel z práce, očekával, že na konci týdne budou všichni přepracovaní a při pravidelných cestách na oběd budou připomínat armádu zombíků, kteří právě vylezli z hrobu.
Jeho černé scénáře se ovšem nenaplnily. Výkonnost zaměstnanců skutečně vzrostla, uměle zvýšená soustředěnost pracovníků se pozitivně projevovala na množství odvedené práce. Přístroj nenařizoval neustále myslet na pracovní věci; pouze myšlenky usměrňoval, potlačoval ty čistě mimopracovní. Pořád ještě umožňoval chvílemi nemyslet na nic. Strouhal si říkal, že je jen otázkou času, kdy HyperWork přijde s vylepšenou verzí, která znemožní i to.
Mezi nejhlasitější odpůrce „bonzáka“ patřil Chvátal, jemuž zkrátka a dobře nešla pod vousy skutečnost, že by měl někdo tímhle způsobem bránit jeho myšlenkám ve svobodném rozletu. „Radil jsem se s právníkem,“ posteskl si při obědové pauze Strouhalovi. „Ale řekl mi, že firma má nárok po nás chtít, abychom pracovní dobu odpracovali skutečně beze zbytku.“
Strouhal pokýval hlavou. Přeptal se u bratrance, který pracoval v advokátní kanceláři, a ten mu potvrdil, že zaměstnavatel má právo po zaměstnancích požadovat co nejefektivnější využití pracovní doby, nezasahuje-li jim při tom do soukromí, což se při použití optimalizátoru nedělo.
„Ani mně se nelíbí představa, že mi někdo blokuje myšlenky,“ souhlasil Strouhal. „Na druhou stranu je pravda, že tiskovou zprávu napíšu rychleji, když mě při tom nic nerozptyluje. Dovedu si představit, že spisovatelům, překladatelům, publicistům a jiným svobodným řemeslům ohroženým prokrastinací by tahle věcička mohla pomoct.“
„Ještě se toho bonzáka zastávej,“ zahučel Chvátal a znechuceně od sebe odstrčil talíř s nedojedeným, lehce oslizlým houskovým knedlíkem namočeným v univerzální hnědé omáčce.
„Nezastávám se ho,“ bránil se Strouhal. „Jen se snažím vidět na něm to pozitivní. Myslím, že by to mohlo být ještě mnohem, mnohem horší.“
Brzy se ukázalo, že měl pravdu. V jednom se však mýlil: utužení poměrů na sebe nevzalo podobu nového zdokonalení původního přístroje, ale dalšího vnitrofiremního nařízení.
„Pro velký úspěch optimalizátoru se vedení rozhodlo využít tento skvělý přístroj k dalšímu zlepšení pracovních procesů,“ oznámil propagačnímu oddělení Ťuhýk, který coby člen vrcholového managementu neměl povinnost optimalizátor nosit. „Vedení usoudilo, že není efektivní, aby každý zaměstnanec čerpal svých deset minut na soukromé myšlenky v jinou dobu. Proto bylo rozhodnuto, že prvních pět minut všichni pracovníci propagačního oddělení vyčerpají mezi 10:00 a 10:05, druhých pět minut mezi 14:30 a 14:35. V souvislosti s tím bude pro všechny zaměstnance zavedena pevná pracovní doba s pevně vymezenou pauzou na oběd…“
„To si snad dělají srandu,“ zahučel Radeček. „Takže teď už si těch svých deset minut ani nemůžeme vybrat, kdy chceme? Příště nám snad taky předepíšou, kdy máme chodit na záchod…“
„Hlavně to neříkej nahlas,“ zděsil se Chvátal. „Oni by toho byli schopní.“
„Dále bylo rozhodnuto,“ pokračoval Ťuhýk, „podle výkazu vašich pravidelných i méně pravidelných činností stanovit časové úseky, během kterých budete mít povoleny myšlenky pouze na vybranou pracovní oblast. Ano, přístroj umožňuje i takovéhle vychytávky.“ Ťuhýkovy zuby, vyceněné v úsměvu, přímo zářily. „Například tadyhle Strouhal bude od osmi do desíti provádět monitoring médií, od desíti do jedenácti zadávat inzerci a podobně. Tak se nestane, že byste vynaložili nepřiměřené úsilí na činnost, která sice spadá do vaší náplně práce, ale je méně podstatná či méně potřebná…“
* * *
Po Ťuhýkově novém oznámení optimalizátory zcela ovládly život ve firmě. Jediné chvíle, kdy bylo povoleno přístroj sundat, nastávaly při předem ohlášených jednáních a schůzkách s obchodními partnery.
Následující týden několik zaměstnanců – demotivovaných a rozhořčených tím, co vnímali jako omezování osobní svobody – podalo výpověď. Odešli zklamaný Babočka, zlomený Radeček, dokonce i Jahelková už si pilovala nehty v jiné firmě. Vedení to kvitovalo s povděkem; výkonnost zaměstnanců ve všech odděleních natolik vzrostla, že všichni už stejně nebyli potřeba – a pokud odešli sami, alespoň nebylo třeba vyplácet jim odstupné.
Strouhal tu možnost neměl. S doktorským titulem z filozofie politické komunikace se buď mohl vrátit do školy a učit, nebo se jako poustevník stáhnout na nějaký příhodný kopec s co nejvyšší koncentrací lesních plodin. Měl mlhavé tušení, že ani jedna z těch možností není příliš lukrativní. Kdepak, Strouhal musel zůstat ve firmě – zkrátka a dobře ostrouhal.
Každý ze zbylých zaměstnanců se snažil s novým omezením vypořádat po svém. Někteří sepisovali petici pro vedení firmy. Samozřejmě marně; vedení bylo s novým stavem věcí spokojeno a necítilo potřebu na něm něco měnit. Naopak znovu vyzdvihlo svou benevolenci stran deseti minut, jež poskytovalo svým zaměstnancům k dobru.
Jiní se pokusili obrátit na svou stranu média a veřejné mínění. Na vývěskách ve všech firemních kuchyňkách se objevil článek plný zákulisních informací, který vyšel v jednom z celostátních deníků. „Kontroverzní přístroj začaly využívat desítky českých firem včetně společnosti Prášek a syn, jednoho z největších tuzemských výrobců pracích, dezinfekčních a čisticích prostředků, zaměstnávajícího stovky lidí,“ psalo se v článku. „Podle očitých svědků se zaměstnanci proměnili v armádu robotů vykonávajících pouze práci a prakticky neschopných vnímat své okolí. Generální ředitel firmy Libor Prášek starší ovšem tvrdí, že tento optimalizátor, jak se mu ve společnosti začalo říkat, je budoucností pracovního trhu a je jen otázkou času, než ho začnou používat všichni zaměstnavatelé.“
Chvátal přinesl do práce hliněnou figurku s propracovanými hranatými brýlemi a vyceněnými zuby, která měla pro jistotu – kdyby ji snad někdo nepoznal – na břiše vyrytý nápis ŤUHÝK. Chvátal kolaborantovu figurku probodl lžící, potom ji rozdupal na prach, ten pak obřadně nametl na lopatku a spláchl do záchoda. Ani tato tisíciletími osvědčená metoda, která prý ve staroslovanských dobách zaručeně fungovala, však k ničemu nevedla. Když Strouhal namítl, kde vzali staří Slované lopatku a toaletní mísu, odpovědi se již nedočkal, neboť rituální likvidací hliněné figurky spotřebovali odpoledních pět minut vyhrazených mimopracovním myšlenkám a následujících několik hodin neměli na nic, co s prací nesouviselo, doslova ani pomyšlení.
* * *
Absurdita toho všeho doléhala na Strouhala čím dál silněji. Následující pondělí už to nevydržel a těsně před skončením odpolední soukromé pětiminutovky si strhl optimalizátor z hlavy. Co je to za bláznivou dobu? pomyslel si. Centrálně nám určovat, kdy a na co máme myslet, jako bychom ztratili poslední zbytky zdravého rozumu a nedokázali se rozhodovat sami. Dokonce i v metru nám říkají, kde a kdy se máme seznamovat nebo vykonávat jiné společenské aktivity, jako bychom toho za běžných podmínek už ani nebyli schopni. Dělají z nás děti. A my jim to dovolujeme.
Chvíli jen tak seděl na kolečkové židli a rozhlížel se po svých kolezích, pilně pracujících za svými monitory. Ťuhýk nebyl přítomen; společně s generálním ředitelem a ostatními manažery se účastnil výjezdního zasedání, které mělo zhodnotit technické a jiné inovace posledního pololetí. Strouhal zabloudil pohledem zpátky k obrazovce a rozklikl jednu z tiskových zpráv, které napsal minulý týden. Měřitelná výkonnost sice vzrostla, připadalo mu ale, že z jeho textů, napsaných doslova ve stoprocentním pracovním zápřahu, se vytrácela šťáva. Množství není všechno, pomyslel si. Grafy a tabulky vypadají pěkně, jak ale vyčíslit hodnotu originálního vyjádření ve srovnání s unaveným klišé?
Špičkou prstu šťouchl do optimalizátoru ležícího na stole. V duchu už se začal poohlížet po vhodně situovaném kopci. Krkonoše ne, tam je moc turistů, Šumavu ovládli pro změnu cyklisti, v Jizerských horách zase moc prší. Hlavně aby tam rostly maliny a ostružiny, ty měl nejradši.
Uvažoval, jestli by si přece jen neměl optimalizátor nasadit a pustit se do práce, ale nedokázal to. Už ne. Budu si myslet, kdy chci co chci, pomyslel si. Moje myšlenky jsou jen moje a nikdo mi do nich nemůže mluvit!
Zvedl se, popadl hrnek a šel si do kuchyňky uvařit čaj. Kdy to udělal v pracovní době naposledy? Už si ani nevzpomínal.
Vyšel na chodbu. Sotva za ním zaklaply dveře, uslyšel ze strany ženský hlas: „Pane? Haló, pane!“
Reflexivně se tím směrem otočil; v první chvíli si myslel, že slova byla určena jemu. Na křižovatce zahlédl rusovlasou kolegyni Tomáškovou, která měla na starosti internetovou propagaci včetně komiksu o kouzelném skřítkovi Čistíkovi, publikovaného na sociálních sítích. Seděla sice v oddělené kanceláři, ale občas s nimi zašla na oběd.
Evidentně mluvila na někoho v boční chodbě. Na hlavě měla optimalizátor a v rukou držela šálek s kávou, ze kterého se kouřilo. Jak je možné, že dokáže myslet na nepracovní věci? napadlo Strouhala.
„Kdo jste a co tady děláte?“ ptala se Tomášková.
Když Strouhal přišel blíž, za rohem uviděl asi dvacetiletého, možná pětadvacetiletého kluka s pichlavýma očima a špičatým nosem, v džínách a obnošeném svetru. „Já… ech, jsem z počítačové firmy, přišel jsem kvůli údržbě…“ vypravil ze sebe kluk a nervózně přejel rukou po něčem, co měl v kapse.
„Máme vlastní IT oddělení,“ zamračila se Tomášková. „Kdo vás sem pustil?“
Kluk něco zavrčel a vrhl se ke schodišti vedoucímu dolů do vstupní haly. Tomášková po něm chrstla kávu; horká tmavá tekutina zasáhla prchajícího muže za krk. Zloděj vyjekl, ale nezpomalil.
Strouhal nezaváhal ani na okamžik a zahájil pronásledování. Prohnal se kolem Tomáškové a hbitě se vyhnul jejímu letícímu hrnku vrženému za klukem.
Zloděj, poháněn zoufalou touhou uprchnout, běžel sice rychle, Strouhalova účast na pěti ročnících Jesenické stojedenáctky však přinesla své ovoce. U vrátnice – v níž kupodivu nikdo neseděl – kluka dostihl a strhl ho na podlahu. Kluk se vzpouzel, ale když Strouhalovi přiběhla na pomoc Tomášková, neměl šanci.
Strouhal strčil klukovi ruku do kapsy, ve které předtím ten výtečník něco schovával… a nahmatal počítačový USB disk. Podal ho Tomáškové a z vlastní kapsy vytáhl telefon. Nejdřív zavolal na policii… a potom sekretářce generálního ředitele. O tomhle by měl Prášek okamžitě vědět.
* * *
Ráno vedení svolalo výjimečnou poradu, aby celý incident vyšetřilo – a zajistilo, že se podobná situace nebude opakovat. „Ukázalo se, že útočník byl hacker,“ oznámil Prášek starší užšímu okruhu vedení – a samozřejmě také Strouhalovi a Tomáškové, kteří byli přítomni jakožto přímí účastníci zmíněného incidentu. „Nejdřív s maskou na hlavě zneškodnil vrátného, pak z jeho pultu vypnul bezpečnostní kamery v budově a masku si sundal, aby nevzbudil podezření. Našel kancelář s počítačem, na kterém zrovna nikdo nepracoval, naboural se do systému a ukradl citlivá data o nové produktové řadě – výrobní postup, plán propagace, prostě všechno.“
„Kdyby se to dostalo do rukou konkurence, byla by to katastrofa,“ pokýval hlavou Prášek mladší.
„Nechápu jednu věc,“ pokračoval Prášek starší a bezradně rozhodil rukama. „Jak mohl bez povšimnutí projít celou budovou? V kanceláři, odkud ta data ukradl, navíc bylo ve stejnou dobu dalších pět lidí! Jak je možné, že ho nikdo z nich nevnímal?“
„Mám k tomu teorii, podloženou vlastními… neblahými zkušenostmi,“ ozval se Strouhal. „Vnímali ho, ale nemohli se na něj soustředit. Nebylo by to pracovní.“ Ukázal na jeden z optimalizátorů ležících na stole. „S tímhle jsme rádi, když stihneme včas doběhnout na… onu místnost.“
„Takže zloděje jste mohl dopadnout jen díky tomu, že jste na hlavě neměl optimalizátor. To chápu.“ Prášek starší přikývl a obrátil se k Tomáškové. „Ale vyrozuměl jsem, že vy jste ho tou dobou na hlavě měla. Jak je možné, že na vás nepůsobil?“
„Nemůže to souviset s tím, že se mi daří myslet i na jiné věci než pracovní?“
„Cože? Jak je to možné?“ vybafl Prášek mladší. „Jak to, že vám optimalizátor takové myšlenky nezablokuje?“
Tomášková se zamyslela. „Vzpomínáte, jak v metru zavedli vagony vyhrazené ke zvláštním účelům? Jeden vagon je určený pro ty, kdo se chtějí seznámit, další zase pro ty, kdo chtějí něco koupit nebo prodat…“
Práškové se po sobě nechápavě podívali, zřejmě hromadnou dopravou moc často nejezdili. „Jak to s tím souvisí?“ chtěl vědět junior.
„Myslím, že optimalizátor se pokouší o něco podobného,“ odpověděla Tomášková. „Myšlenky, které se vážou k jedné konkrétní oblasti, napěchovat do prvního vagonu a všechny ostatní vagony pak odpojit a nechat někde v tunelu. Jenže realita je složitější. Všechny oblasti lidského života spolu souvisejí, navzájem se ovlivňují. Myslím, že stačí si to připustit. Optimalizátor potlačuje myšlenky, které sám uživatel vyhodnocuje jako nepracovní nebo nepatřičné – ale pokud se ta hranice rozpije, optimalizátor se nemá čeho chytit.“
„Asi chápu,“ zamumlal Strouhal. Několik dalších také přikyvovalo. Mohlo ho to napadnout – Meek přece říkal, že přístroj využívá k identifikaci nepracovních myšlenek podobné principy jako detektor lži. Zaměstnanci věděli, že každá myšlenka, která se neváže k určité pracovní oblasti, je teď zakázaná – a právě tohle vědomí přispívalo k provinilé reakci, podle které optimalizátor nepracovní myšlenky vyhledával a blokoval.
Jenže Tomášková měla naprostou pravdu. Kolikrát už se mu v práci hodila nějaká zdánlivě nepracovní dovednost nebo znalost? Kolikrát při psaní tiskové zprávy nebo vymýšlení marketingové strategie zužitkoval něco, co přečetl nebo zaslechl ve svém volném čase?
„Jsem hluboce přesvědčena o tom, že i tohle k mojí práci patří,“ pokračovala Tomášková. „Umět se motivovat, dodat si chuť do další práce – vzpomínkou na hezkou dovolenou, představou, co dobrého bude k večeři, pohledem z okna, když na stromě zpívají ptáci nebo co já vím, když jde po chodníku pěkný chlap. Jestli vám to pomůže, říkejte tomu třeba náklady na obnovení pracovního úsilí. Ale. Tohle. K práci. Patříš“
„Tak proto může mít nepracovní myšlenky…“ pookřál Prášek starší.
„Protože je nepovažuje za nepracovní,“ přikývl Prášek mladší. „Necítí se kvůli nim provinile… a tak je optimalizátor nezablokuj e.“
Prášek starší zalistoval několika papíry ve složce na stole. „No, je pravda, že vy jste vždycky měla vysoké nasazení… a zatímco výkonnost většiny zaměstnanců začala druhý nebo třetí týden po zavedení optimalizátoru zvolna klesat, ta vaše zůstala na původní výši.“ Hodil složku do koše na papír a pohlédl na syna. „Myslím, že závěr je jasný.“
Toho dne byly optimalizátory ve firmě Prášek a syn naposledy. Jejich použití bylo ředitelským výnosem výslovně zakázáno s odůvodněním, že „negativně ovlivňují pozornost při výkonu služebních povinností“. Firma se pokusila optimalizátory reklamovat, ale neúspěšně – koneckonců dělaly přesně to, co výrobce tvrdil. Většina zaměstnanců své přístroje s Chvátalovou pomocí obřadně zničila, ovšem Strouhal si ten svůj odnesl domů. Co kdyby se někdy rozhodl vydat na dráhu spisovatele…
* * *
Strouhal stál před nástěnkou v kuchyňce a nevěřícně četl oznámení, které se na ní objevilo:
Bylo přijato následující opatření ohledně nákladů na obnovení pracovního úsilí. Každý zaměstnanec Ix za 30 minut přestane pracovat a 1) krátce zavzpomíná na svou poslední dovolenou, 2) představí si, co bude mít k večeři, a konečně 3) podívá se z nejbližšího okna a počká, dokud a) nezačnou zpívat ptáci nebo b) po chodníku neprojde osoba opačného, popřípadě stejného pohlaví, která by danému zaměstnanci byla příjemná (nebo alespoň nikoli nepříjemná) na pohled. Teprve pak se zaměstnanec vrátí ke své práci…
Probudil se ve své posteli zalitý studeným potem. To by přece neudělali, pomyslel si. Museli se poučit. Mrkl na budík; už byl skoro čas vstávat. Vlezl do kalhot, zhltl snídani a vyrazil na metro. Prvním čtyřem vagonům se pro jistotu širokým obloukem vyhnul.
Vrátný ho přivítal s hořkým úsměvem. Strouhal si v první chvíli myslel, že za jeho zasmušilost může ovázaná hlava po nedávném hackersko-brachiálním útoku, ale vzápětí byl vyveden z omylu. Vrátný mu podával malou kovovou krabičku.
Strouhala se zmocnila neblahá předtucha. „Co je to?“ ptal se.
„Takový nový udělátko,“ odpověděl vrátný. „Každej zaměstnanec ho má od zejtřka nosit. Omezuje emoce, umožňuje v práci cejtit jenom samý příjemný pocity. Říká se mu Eman…“
