Svět má tvar jako znak kandži pro deštník, nakreslený ale hodně nešikovně, protože jsem už zapomněl psát rukou. Všechny části jsou vůči sobě ve špatném poměru.
Za to, jak dětinsky znaky zakresluji, by se můj otec opravdu styděl. Vlastně si už skoro nepamatuji, jak se píšou. Moje formální vzdělání v Japonsku skončilo, když mi bylo necelých osm let.
Pro současné účely ale poslouží i takto nepříliš hezky zapsaný znak.
Střechu nahoře představuje solární plachta. I tohle nepovedené kandži dává jen matnou představu o tom, jak je obrovská. Její rotující disk je stokrát tenčí než rýžový papír a rozprostírá se tisíc kilometrů do šířky jako obří drak, který zachytává každý prolétající foton. Doslova zakrývá oblohu.
Pod ním vlaje kabel z uhlíkových nanovláken dlouhý sto kilometrů: pevný, lehký a pružný. A na konci kabelu visí samotné srdce: Doufající, obytný modul, pět set metrů vysoký válec, do kterého je vměstnáno všech 1021 obyvatel tohoto světa.
Světlo ze slunce tlačí do plachty a pohání nás stále rychleji po stále se rozšiřující spirálové dráze. Zrychlení nás všechny drží nohama na palubě, právě díky němu má všechno váhu.
Naše trajektorie směřuje ke hvězdě s názvem 61 Virginis. Tu teď není vidět, protože se skrývá za deštníkem solární plachty. Doufající se k ní dostane plus minus za tři sta let. S trochou štěstí ji uvidí moji praprapra… – jednou jsem počítal, kolik těch pra… je, ale už si to nepamatuji – pravnukové.
V obytném modulu nejsou žádná okna, žádný přímý výhled na hvězdy letící kolem nás. Většině lidí to nevadí, protože je pozorování hvězd přestalo bavit už dávno. Sám se ale rád dívám přes kamery na spodku lodi. Tak můžu sledovat blednoucí načervenalou záři našeho slunce – naší minulosti.
* * *
„Hiroto,“ zatřásl mnou táta a probudil mě. „Sbal si věci. Už je čas.“
Kufřík jsem měl připravený. Stačilo do něj přidat jen mou desku na go. Táta mi hru dal, když mi bylo pět, a na hraní jsem se poté těšíval jako na vrchol celého dne.
Slunce ještě nevyšlo, když jsme s mámou a tátou vyšli ven. Před domy stáli se zavazadly i naši sousedé. Všichni jsme se pod letními hvězdami uctivě zdravili. Jako obvykle jsem se podíval na Kladivo. Najít ho bylo jednoduché. Co jsem si pamatoval, byl asteroid na noční obloze až na měsíc vždy tím nejjasnějším objektem a každý rok zářil víc a víc.
Prostředkem ulice pomalu jel nákladní vůz s namontovanými tlampači.
„Pozor, pozor! Obyvatelé Kurume! Postupujte spořádaně na autobusovou zastávku. Bude tam dost autobusů, aby vás odvezly na vlakové nádraží, odkud se můžete vydat vlakem do Kagošimy. Nejezděte autem. Cesty musí zůstat volné pro evakuační autobusy a úřední vozidla!“
Rodiny jedna po druhé pomalu vyrazily po chodníku k zastávce.
„Paní Maeda,“ oslovil táta naši sousedku. „Směl bych vám vzít vaše zavazadlo?“
„Budu vám velice vděčná,“ přitakala stará paní.
Po deseti minutách chůze se paní Maeda musela zastavit a opřít o sloup pouličního osvětlení.
„Už je to jen kousek, babičko,“ povzbudil jsem ji. Přikývla, ale nedařilo se jí popadnout dech, aby odpověděla. Pokusil jsem se ji rozveselit. „Těšíte se, až se v Kagošimě potkáte s vnukem? Už se na Mičiho taky těším. Na kosmické lodi si budete moci sednout vedle něho a odpočinout si. Říkají, že na nich bude dost sedaček pro všechny.“
Maminka se na mě pochvalně usmála.
„Ještě štěstí, že jsme tady,“ prohlásil táta. Mávnutím ruky dal najevo, co tím myslí – vyrovnané řady lidí přesunujících se klidně k autobusové zastávce, vážně se tvářící mladíky v čistých košilích a vyleštěných botách, ženy ve středním věku pomáhající svým starým rodičům, prázdné a čisté ulice. A ticho – i když nás tu bylo spousta, nikdo nemluvil hlasitěji než šeptem. Zdálo se, že samotný vzduch je nabitý důvěrnými vztahy panujícími mezi lidmi – rodinami, sousedy, přáteli, kolegy – jako neviditelnými, ale přitom pevnými hedvábnými vlákny.
Viděl jsem v televizi, co se dělo jinde ve světě: rabování, křik, tanec v ulicích, vojáci a policisté střílející do vzduchu a někdy i do lidí, hořící budovy, navršené hromady mrtvol, generálové na pódiích před rozohněnými davy, přísahající pomstu za prastaré křivdy bez ohledu na to, že se blíží konec světa.
„Hiroto, chci, aby sis tohle zapamatoval,“ rozhlédl se táta kolem, přemožen náhlým dojetím. „Právě tváří v tvář neštěstím prokazujeme svou sílu jako lidé. Musíš pochopit, že nás nedefinuje naše osamělá individualita, ale síť vztahů, ve které jsme vpleteni. Člověk se musí povznést nad své sobecké potřeby, pokud máme všichni společně žít v harmonii. Jednotlivec je malý a bezmocný, když jsme ale soudržní, bude jako celek japonský národ neporazitelný.“
* * *
„Pane Šimizu,“ ozve se osmiletý Bobby, „mně se ta hra nelíbí.“
Škola se nachází v samotném středu válce obytného modulu, kde je nejlépe odstíněná od radiace. Před třídou visí velká americká vlajka, na kterou děti každé ráno přísahají. Po stranách americké vlajky jsou dvě řady menších vlajek, patřící národům, jejichž členové na Doufající rovněž cestují. Na úplném konci vlevo je dětské zpodobnění Hinomaru. Rohy bílého papíru už jsou zkroucené a kdysi jasně rudý kotouč vybledl do oranžového odstínu zapadajícího slunce. Nakreslil jsem ho v den, když jsem se na Doufající nalodil.
Přitáhnu si židli ke stolu, u něhož Bobby se svým kamarádem Ericem sedí. „Proč se ti nelíbí?“
Mezi chlapci je mřížka skládající se z devatenácti čar v obou směrech. Na průsečících je rozmístěno několik černých a bílých kamenů.
Jednou za dva týdny jsem na den uvolněn ze svých pravidelných povinností při sledování stavu solární plachty a pokaždé zajdu sem, abych děti trochu učil o Japonsku. Někdy si připadám dost hloupě.
Jak je můžu něco učit, když mám z Japonska jen pár mlhavých vzpomínek z dětství?
Ale nemám na vybranou. Všichni mimoameričtí technici jako já považují za svou povinnost účastnit se ve škole programu kulturálního obohacování a předávat dál to, co se dá.
„Všechny kameny vypadají stejně,“ namítá Bobby, „a nehýbou se. Je to nuda.“
„A jaká hra se ti líbí?“ zeptám se.
„Asteroid Defender!“ vyhrkne hned Eric. „To je fakt dobrá hra. Musíš v ní zachránit svět.“
„Myslím hru, která se nehraje na počítači.“
Bobby pokrčí rameny. „Asi šachy. Líbí se mi dáma. Je silná a liší se od všech ostatních figurek. Je to hrdina.“
„Šachy jsou hra o šarvátkách,“ vysvětlím. „Go má širší perspektivu. Zabývá se celými bitvami.“
„V go nejsou žádní hrdinové,“ tvrdošíjně trvá na svém Bobby.
Nevím, co mu na to říct.
* * *
V Kagošimě nebylo kde bydlet, a tak všichni spali podél silnice mířící na kosmodrom. Na obzoru bylo vidět, jak se obrovské stříbrné evakuační lodě lesknou na slunci.
Táta mi vysvětlil, že fragmenty, které se odlomily od Kladiva, míří i na Měsíc a na Mars, takže lodě nás budou muset odvézt dál, hlouběji do vesmíru, abychom byli v bezpečí.
„Chtěl bych místo u okna,“ prohlásil jsem a představoval si, jak se hvězdy míhají kolem.
„Místo u okna bys měl nechat mladším než ty,“ upozornil mě táta. „Nezapomeň, že všichni musíme něco obětovat, abychom dokázali žít společné.“
Z kufrů jsme nastavěli stěny a mezi ně natáhli prostěradla, abychom byli chráněni před sluncem a větrem. Každý den k nám chodili vládní inspektoři rozdávat zásoby a ujišťovat nás, že je všechno v pořádku.
„Mějte trpělivost!“ opakovali inspektoři. „Víme, že se věci odehrávají pomalu, ale děláme, co je v našich silách. Míst bude dost pro všechny.“
Byli jsme trpěliví. Některé matky organizovaly přes den výuku pro děti a otcové vytvořili seznam pořadí, aby se rodiny se starými rodiči a malými dětmi mohly nalodit jako první, až budou kosmické lodě konečně připravené.
Po čtyřech dnech čekání už uklidňování vládních inspektorů neznělo zdaleka tak přesvědčivě. Davem se šířily fámy.
„Je to kvůli těm lodím. Něco s nimi není v pořádku.“
„Výrobci lhali vládě a tvrdili, že jsou připravené, i když vlastně nejsou, a předseda vlády se teď stydí přiznat pravdu.“
„Slyšel jsem, že je jen jedna loď a že v ní bude místo jen pro pár stovek nejdůležitějších lidí. Ostatní lodě jsou postavené jen naoko.“
„Doufají, že si to Američané rozmyslí a postaví víc lodí pro spojence, jako jsme my.“
Máma došla k tátovi a zašeptala mu něco do ucha.
Táta zavrtěl hlavou a umlčel ji. „Takové věci už neříkej.“
„Ale Hiroto přece…“
„Ne!“ Ještě nikdy jsem neslyšel, že by táta mluvil tak rozčileně. Odmlčel se a polkl. „Musíme si navzájem věřit. Věřit předsedovi vlády a silám sebeobrany.“
Máma vypadala nešťastně. Natáhl jsem se a chytl ji za ruku. „Nebojím se,“ řekl jsem.
„Tak je to správně,“ pronesl s úlevou v hlase táta. „Není čeho se bát.“
Vzal mě do náruče – z toho jsem byl trochu na rozpacích, protože to neudělal od doby, kdy jsem byl ještě opravdu malý – a ukázal na hustý dav tisíců a tisíců lidí roztažený kolem nás tak daleko, kam až oko dohlédlo.
„Podívej se, kolik nás tu je: babičky, mladí tatínkové, starší sestry, mladší bráškové. Kdyby někdo začal panikařit a šířit v takovémto davu fámy, bylo by to sobecké a špatné a ublížilo by se mnoha lidem. Musíme zůstat na svých místech a vždy uvažovat ve větší perspektivě.“
* * *
S Mindy se milujeme pomalu. Rád vdechuji vůni jejích tmavých kudrnatých vlasů, svěží, teplou, která šimrá v nose jako moře, jako čerstvá sůl.
Potom ležíme vedle sebe a hledíme na stropní monitor. Nechávám na něm běžet smyčku ubíhajícího hvězdného pole. Mindy pracuje v navigaci a nahrává mi videozáběry z kokpitu ve vysokém rozlišení.
Rád se tvářím, že je to obrovská obloha a my ležíme pod hvězdami. Vím, že někteří si na monitorech promítají fotografie a videa ze staré Země, mě ale jen rozesmutňují.
„Jak se řekne japonsky ‚hvězda‘?“ zeptá se Mindy. „Hoši,“ odpovím.
„A jak se řekne ‘host‘?“
„Okyakusan.“
„Takže jsme hoši okyakusan! Hosté hvězd?“
„Takhle to nefunguje,“ vrtím hlavou. Mindy je zpěvačka a má ráda zvuk jiných jazyků než angličtiny. „Je těžké slyšet hudbu za slovy, když se ti do cesty postaví jejich význam,“ řekla mi jednou.
Mindiným rodným jazykem je španělština, i když si z ní pamatuje ještě méně než já z japonštiny. Často si říká o japonská slova a vplétá je pak do svých písní.
* * *
Pokusím se to pro ni vyjádřit poeticky, ale nejsem si jist, jestli se mi to podaří: „Wareware ha, hoši no aida ni kyaku ni kite.“ Z nás stali se hosté mezi hvězdami.
„Existuje tisíce způsobů, jak cokoliv povědět,“ říkával táta, „a každý z nich se hodí pro jinou příležitost.“ Učil mě, jak je náš jazyk plný jemných odstínů a půvabu – každá věta je vlastně básní. Jazyk se skládá do sebe, nevyřčená slova nesou význam právě tak jako ta vyřčená, v každém kontextu je další kontext, vrstva na vrstvě, jako ocel v samurajském meči.
Přál bych si, aby tu táta byl a já se ho mohl zeptat: Jak bys pověděl „Chybíš mi,“ tak, aby se to hodilo k příležitosti tvých dvacátých pátých narozenin, když jsi poslední přeživší člověk své rasy?
„Moji sestru hodně bavily japonské obrázkové knížky. Manga.“
Stejně jako já je Mindy sirotek. I to patří k tomu, co nás dalo dohromady.
„Pamatuješ si toho o ní víc?“
„Ani ne. Bylo mi jen asi pět, když jsem se dostala na palubu lodi. Před tím si pamatuji jen střílení z pušek, a jak jsme se schovávali ve tmě a utíkali a křičeli a jak jsme kradli jídlo. Vždy byla u mě a četla mi mangu, aby mě utišila. A potom…“
Viděl jsem ten záznam jen jednou. Z naší vysoké oběžné dráhy to vypadalo, jako by se modrobílá mramorová kulička představující Zemi na okamžik zakymácela, když do ní asteroid narazil, a potom zeměkouli uchvátily tiché vzedmuté vlny šířící se destrukce.
Přitáhnu ji k sobě a políbím na čelo, jen zlehka, uklidňující polibek. „Nemluvme o smutných věcech.“
Obejme mě pevně rukama, jako by mě už nechtěla nikdy pustit.
„Vzpomínáš si ještě na něco z mangy?“ zeptám se.
„Vzpomínám si, že tam bylo plno obrovských robotů. Říkala jsem si: Japonsko je určitě strašně mocné.“
Pokusím se si to představit – obří hrdinští roboti po celém Japonsku, jak se zoufale snaží zachránit lidi.
* * *
Omluvu předsedy vlády vysílaly tlampače. Pár lidí ji sledovalo i na svých telefonech.
Pamatuji si toho z ní jen velmi málo, protože mluvil potichu a vypadal dosti sešle a zuboženě. Vypadal, že je mu to skutečně líto. „Zklamal jsem svůj lid.“
Fámy se ukázaly jako pravdivé. Výrobci lodí si od vlády vzali peníze, ale nepostavili lodě, které by byly dost pevné a schopné uskutečnit to, co slibovali. Hráli tu frašku do samého konce. Pravdu jsme tak zjistili až tehdy, když už bylo pozdě.
Japonsko nebylo jediný stát, který zklamal svůj lid. Když se zjistilo, že se dráha Kladiva zkříží se zemí, začaly se ostatní státy dohadovat, kdo by měl na společné úsilí o evakuaci přispět víc. A potom, když tento plán selhal, se rozhodly, že bude lepší riskovat a doufat, že nás Kladivo mine, a utrácely peníze i lidské životy na vzájemné boje.
Poté, co předseda vlády domluvil, se v davu rozhostilo ticho. Ozvalo se pár rozčilených hlasů, ale ty brzy zmlkly. Potom se lidé postupně a značně spořádaně začali balit a opouštět dočasné tábory.
„Lidé prostě odešli domů?“ zeptá se nedůvěřivě Mindy.
„Ano.“
„Žádné rabování, žádná panika, žádné vzpoury vojáků v ulicích?“
„Tak to v Japonsku Chodilo,“ řeknu. A slyším ve svém hlase pýchu, ozvěnu té otcovy.
„Asi rezignovali,“ namítne Mindy. „Vzdali to. Možná je to záležitost kultury.“
„Ne!“ Snažím se, abych nezněl příliš rozohněné. Její slova mě dráždí, stejně jako Bobbyho poznámka o tom, že je go nudné. „Takhle to nebylo.“
* * *
„S kým to táta mluví?“ zeptal jsem se.
„S doktorem Hamiltonem,“ odpověděla mi máma. „Chodili jsme – on, já a tvůj otec – všichni na jednu školu, v Americe.“
Díval jsem se, jak táta říká do telefonu cosi anglicky. Vypadal jako úplně jiný člověk. Nešlo jen o kadenci a tón hlasu – mnohem živěji mu pracovaly mimické svaly, divočeji gestikuloval rukama. Vypadal jako někdo cizí.
Do telefonu křičel.
„Co to táta říká?“
Máma si dala prst před ústa. Pozorně tátu sledovala a vnímala každé slovo.
„Ne,“ řekl táta do telefonu. „Ne!“ Tohle mi nemusel překládat.
Když to skončilo, máma řekla: „Snaží se udělat tu správnou věc, podle sebe.“
„Je sobecký, jako byl vždycky,“ vyštěkl táta.
„To není spravedlivé,“ namítla máma. „Nevolal mi tajně. Místo toho zavolal tobě, protože věří, že kdyby byl na tvém místě, rád by dal ženě, kterou miluje, šanci přežít, i kdyby to mělo být s jiným mužem.“
Táta se na ni zadíval. Nikdy jsem neslyšel, že by si moji rodiče říkali „Miluji tě“, ale některá slova není třeba vyslovit nahlas, aby byla pravdivá.
„Nikdy bych mu neřekla ano,“ usmála se máma. Potom odešla do kuchyně připravit oběd. Táta ji sledoval pohledem.
„Dnes je hezky,“ otočil se ke mně. „Pojďme na procházku.“
Šli jsme po chodníku a procházeli kolem okolních domů. Zdravili jsme sousedy a ptali se, jak se mají. Všechno působilo normálně. Kladivo nad hlavou zářilo v soumraku ještě jasněji.
„Určitě jsi hodně vystrašený, Hiroto,“ podotkl.
„Už se nepokusí postavit další evakuační lodě?“
Táta neodpověděl. Vítr pozdního léta k nám zanesl zvuk cikád: čirr, čirr, čirrrrrr.
„Nic v hlase cikád
nenapovídá tomu,
Že musí zemřít.“
„Tati?“
„To je báseň od Bašóa. Rozumíš jí?“
Zavrtěl jsem hlavou. Básně se mi moc nelíbily.
Táta si povzdychl a usmál se na mě. Zadíval se na zapadající slunce a začal znovu recitovat:
„Světlo slunce západu nese nekonečnou krásu
i když je tak blízko sklonku dne.“
Odříkal jsem si verše pro sebe. Něco v nich mě dojímalo. Pokusil jsem se převést ten pocit do slov: „Je to, jako by nějaké hebké koťátko olizovalo vnitřek mého srdce.“
Místo toho, aby se mi začal smát, pokývl táta zamyšleně hlavou.
„To je báseň klasického básníka Li Šang-jina z období Tang. I když se jednalo o Číňana, jeho vnímání bylo dosti podobné japonskému.“
Kráčeli jsme dál a já se zastavil u žlutého květu pampelišky. Úhel, pod kterým se rostlina nakláněla, mi připadal naprosto překrásný. Zase jsem v srdci ucítil lechtání kočičího jazýčku.
„Květina…“ zaváhal jsem. Nedařilo se mi najít ta správná slova.
Táta navázal:
„Zvadlá květina
Žlutá jak měsíční paprsek
tak útlý dnešní noci.“
Přikývl jsem. Připadalo mi, že je ten obraz zároveň prchavý i věčný – tak jsem vnímal čas jako malé dítě. Byl jsem z toho zároveň smutný i šťastný.
„Všechno pomíjí, Hiroto,“ pronesl táta. „Ten pocit ve tvém srdci se nazývá mono no aware. Je to pocit pomíjivosti všeho v životě. Slunce, pampeliška, cikáda, Kladivo i my všichni: podléháme stejným rovnicím Jamese Clarka Maxwella a všichni jsme jen prchavé formy, jejichž osudem je nakonec uvadnout a zmizet, ať už za sekundu nebo za miliardu let.“
Rozhlédl jsem se po čistých ulicích, viděl jsem poklidně se pohybující lidi a večerní světlo, a pochopil jsem, že všechno má své místo – všechno bylo v pořádku. Pokračovali jsme s tátou v chůzi a naše stíny se dotýkaly.
I když Kladivo viselo přímo nad našimi hlavami, už jsem se nebál.
* * *
K mé práci patřilo zírat na síť kontrolek na pultu přede mnou. Připadal mi jako velká hrací deska na go.
Většinu času šlo o značně nudnou činnost. Kontrolky, označující namáhání v různých bodech sluneční plachty, se každých pár minut rozsvěcovaly, pokaždé v tomtéž pořadí, podle toho, jak se plachta mírně propínala v slábnoucím světle vzdáleného slunce. Kroužící schéma světélek jsem znal stejně intimně jako Mindin dech ve spánku.
Už jsme se pohybovali nemalým zlomkem rychlosti světla. Za pár let, až poletíme dost rychle, změníme kurz ke hvězdě 61 Virginis a jejím panenským planetám a slunce, které nám dalo život, necháme za sebou jako zašlou vzpomínku.
Dnes ale v blikání kontrolek něco nesedělo. Jeden z indikátorů v jihovýchodním rohu se rozsvěcel o zlomek sekundy dřív, než měl.
„Haló, navigace,“ přitáhl jsem si mikrofon k sobě, „tady monitoring plachty, stanice Alfa. Můžete potvrdit, že držíme kurz?“
O minutu později se mi ve sluchátku ozval Mindin hlas s nádechem překvapení. „Nevšimla jsem si toho, ale mírně jsme se od kurzu odklonili. Co se stalo?“
„Ještě si nejsem jist.“ Zadíval jsem se na síť před sebou – jedno světélko tvrdohlavě vypadávalo z rytmu a narušovalo harmonii.
* * *
Máma mě vzala do Fukuoky, bez táty. „Nakoupíme něco na Vánoce,“ oznámila. „Chceme tě překvapit.“ Táta se usmál a potřásl hlavou.
Razili jsme si cestu rušnými ulicemi. A ačkoliv se nejspíš jednalo o poslední Vánoce na Zemi, nebo možná právě proto, byla ve vzduchu cítit zvláštní radost.
V metru jsem si všiml titulku v novinách, které četl muž na sedadle vedle nás. „USA vrací úder!“ zněl. Na velké fotografii byl americký prezident, jak se triumfálně usmívá. Pod ní bylo několik dalších obrázků, z nichž některé jsem viděl už dřív: první americká experimentální evakuační loď zpřed mnoha let, jak vybuchuje při testovacím letu. Vůdce nějakého okrajového státu, který za to v televizi přebírá odpovědnost. Američtí vojáci pochodující v hlavním městě toho státu.
Z druhé strany novin byl menší článek: „Američtí vědci zpochybňují katastrofický scénář.“ Táta tvrdil, že někteří lidé raději věří tomu, že nebezpečí není skutečné, než aby přijali, že se nedá nic dělat.
Těšil jsem se, až budeme tátovi vybírat dárek. Ale místo abychom šli do obchodů s elektronikou, kam jsme mu podle mého předpokladu měli zajít vybrat dárek, mě máma zavedla do části města, kde jsem předtím v životě nebyl. Poté vytáhla telefon a komusi zavolala, jen krátce, v angličtině. Překvapeně jsem se na ni podíval.
Pak jsme najednou stáli před domem, na kterém vlála obrovská americká vlajka. Pustili nás dovnitř a usadili v jakési kanceláři. Vstoupil nějaký Američan. Měl smutný obličej, ale snažil se působit vesele.
„Rin.“ Muž vyslovil jméno mé matky a pak se odmlčel. V té jediné slabice jsem uslyšel lítost, touhu i spletitý příběh.
„To je doktor Hamilton,“ představila mi ho máma. Přikývl jsem a podal mu ruku, jako jsem to viděl u Američanů v televizi.
Doktor Hamilton a máma spolu chvíli o něčem mluvili. Máma začala plakat a doktor Hamilton tam rozpačitě stál, jako by ji chtěl obejmout, ale netroufal si.
„Zůstaneš s doktorem Hamiltonem,“ oznámila mi máma.
„Cože?“
Chytla mě za ramena, sehnula se a podívala se mi do očí. „Američané mají na oběžné dráze tajnou loď. Je to jediná loď, kterou se jim podařilo dostat do vesmíru, než se pustili do té války. Doktor Hamilton tu loď konstruoval. Je to… můj starý přítel, a může s sebou na palubu vzít jednoho dalšího člověka. Je to tvoje jediná šance.“
„Ne, já nikam nejdu.“
Nakonec máma otevřela dveře, že odejde. Doktor Hamilton mě pevně držel, i když jsem kopal a křičel.
Všichni jsme byli překvapení, že za dveřmi stojí táta.
Máma začala brečet.
Táta ji objal – to jsem ho nikdy předtím neviděl udělat. Vypadalo to hodně americky.
„Je mi to líto,“ zavzlykala máma. A stále opakovala „Je mi to líto,“ a plakala.
„Nic si z toho nedělej,“ konejšil ji táta. „Chápu to.“ Doktor Hamilton mě pustil. Rozběhl jsem se k rodičům a obou se jich pevně chytil.
Máma se podívala na tátu a tím pohledem řekla všechno a nic.
Tátova tvář změkla, jako by se začala rozpouštět vosková figurka. Povzdychl si a podíval se na mě.
„Ty se nebojíš, že ne?“ zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak pak je v pořádku, že poletíš,“ prohlásil. Podíval se doktora Hamiltonovi do očí. „Děkuji, že se postaráte o mého syna.“
Překvapeně jsme se na něj s mámou podívali.
„Malá smetánka
v chladném podzimním větru
pouští semínka.“
Přikývl jsem a tvářil se, že rozumím.
Táta mě objal, prudce a rychle.
„Nezapomeň, že jsi Japonec.“
A pak byli pryč.
* * *
„Něco prorazilo plachtu,“ vysvětluje doktor Hamilton.
V místnosti se tísní jen nejvyšší členové kapitánského sboru – plus Mindy a já, protože to už víme. Není důvod, proč vyvolávat paniku i mezi ostatními lidmi.
„Kvůli té trhlině se loď naklání a stáčí se z kurzu. Pokud se nezacelí, otvor se zvětší, a pak nebude trvat dlouho, než plachta splaskne a Doufající zůstane trčet uprostřed vesmíru.“
„Existuje způsob, jak to opravit?“ zeptá se kapitán.
Doktor Hamilton, který pro mě byl jako otec, potřese zamyšleně šedivou hlavou. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak sklíčeného.
„Otvor je několik set kilometrů od středu plachty. Bude trvat několik dnů, než se tam někdo dostane, protože se po povrchu plachty nemůže pohybovat dostatečně rychle – riziko, že způsobí další trhlinu, je příliš velké. Takže až se tam konečně dostane, bude už otvor moc velký na to, aby ho bylo možné zacelit.“
A tak to je. Všechno pomíjí.
Zavřu oči a představím si plachtu. Fólie je tak tenká, že ji protrhne i neopatrný dotyk. Membránu ale vyztužuje složitý systém ohybů a vzpěr, které zajišťují, aby byla plachta pevná a napnutá. Jako dítě jsem sledoval, jak se ve vesmíru rozbaluje – jako jedna ze skládaček origami, které vyráběla moje matka.
Představím si, jak se kabelový popruh připíná k lešení mezi vzpěrami a zase se od něj odepíná, a to, jak kloužu po povrchu plachty jako vodoměrka po hladině rybníka.
„Dostanu se tam za dvaasedmdesát hodin,“ prohlásím. Všichni se obrátí ke mně. Vysvětlím jim svůj nápad. „Znám rozložení vzpěr, protože jsem je po většinu svého života dálkově monitoroval. Dokážu najít nejrychlejší cestu.“
Doktor Hamilton má pochyby. „Ty vzpěry nejsou určené k podobným manévrům. Podobný scénář nikdy nebyl v plánu.“
„Budeme improvizovat,“ postaví se mu Mindy. „Ksakru, jsme Američani. Přece se jen tak nevzdáme.“ Doktor Hamilton vzhlédne. „Díky, Mindy.“
Plánujeme, debatujeme, křičíme na sebe, pracujeme na tom celou noc.
* * *
Stoupání po kabelu z obytného modulu k solární plachtě je namáhavé a dlouhé. Zabere mi skoro dvanáct hodin.
Ukážu vám, jak vypadám, pomocí druhého znaku svého jména:
Znamená to „vzlétat“. Vidíte ten radikál vlevo? To jsem já, uvázaný ke kabelu, s párem antén vyčnívajících z mé helmy. Na zádech mám křídla – nebo v tomto případě přídavné rakety a doplňkové palivové nádrže, které mě vynášejí stále výš a výš k ohromné kupoli, která zastiňuje celé nebe, k tomu tenounkému zrcadlu solární plachty.
Mindy si se mnou povídá rádiem. Vyprávíme si vtipy, prozrazujeme tajemství, mluvíme o věcech, které bychom rádi dělali v budoucnosti. Když nám dojdou náměty k hovoru, zpívá mi. Jejím úkolem je udržet mě vzhůru.
„Wareware ha, hoši no aida ni kyaku ni kite.“
* * *
Ovšem stoupání je ta jednodušší část cesty. Putování po síti vzpěr napínajících plachtu k trhlině je ještě mnohem obtížnější.
Uplynulo třicet šest hodin od chvíle, kdy jsem opustil loď. Mindin hlas teď zní unaveně a malátně. Zívne.
„Vyspi se, miláčku,“ zašeptám do mikrofonu. Jsem unavený tak, že kdyby to šlo, zavřel bych oči alespoň na malou chvíli.
Je letní večer, já kráčím po cestě, můj otec vedle mě.
„Žijeme v zemi sopek a zemětřesení, tajfunů a tsunami, Hiroto. Vždycky jsme byli v ošidné situaci – připoutaní k tenkému proužku povrchu této planety, mezi ohněm pod námi a ledovým vzduchoprázdnem nad našimi hlavami.“
A pak jsem zase zpět ve svém skafandru, sám. Díky chvilkové ztrátě koncentrace vrazím batohem do jednoho z nosníků plachty a jedna z palivových nádrží se přitom málem uvolní. Zachytím ji právě včas. Moje vybavení je odlehčené do posledního nezbytného gramu, abych se dokázal pohybovat rychle, a není zde místo na jakoukoliv chybu. Nemůžu si dovolit přijít o cokoli z toho, co mám.
Pokusím se setřást spánek a pokračovat v pohybu.
„A přesto právě toto vědomí blízkosti smrti i krásy přítomné v každém okamžiku nám umožňuje vydržet. Mono no aware, synu, je empatie s vesmírem. Je to duše našeho národa. Umožnila nám přečkat Hirošimu, přečkat okupaci, přečkat frustraci i vyhlídku na vyhlazení, aniž bychom si zoufali.“
„Hiroto, probuď se!“ Mindin hlas zní zoufale a úpěnlivě. Trhnu sebou. Jak dlouho už jsem nespal? Dva dny? Tři? Čtyři?
Přibližně posledních padesát kilometrů cesty musím opustit vzpěry plachty, spolehnout se na rakety a pohybovat se nepřipoutaný. Klouzat nad povrchem, zatímco se všechno pohybuje zlomkem rychlosti světla. Už jen z té představy mě jímá závrať.
A najednou je můj otec znovu vedle mě, vznáší se v prostoru pod plachtou. Hrajeme partii go.
„Podívej se do jihozápadního rohu. Vidíš, jak je tvoje armáda rozdělená na poloviny? Moje bílé kameny za chvíli obklíčí a zajmou celou tuhle skupinu.“
Podívám se, kam ukazuje, a dojde mi, že je tam skutečně něco špatně. Je tam mezera, které jsem si nevšiml. To, o čem jsem si myslel, že je jedna armáda, byly ve skutečnosti dvě samostatné skupiny s otvorem uprostřed. Musím trhlinu zacelit svým příštím kamenem.
Potřesu hlavou, abych zahnal halucinaci. Napřed musím dokončit tohle a pak se budu moci vyspat.
Před sebou mám otvor v roztržené plachtě. Při rychlosti, kterou letíme, může i to nejtitěrnější zrníčko prachu, kterému se podaří uniknout iontovým štítům, způsobit pěknou pohromu. Roztřepený okraj díry jemně povlává v prostoru, rozpohybovaný slunečním větrem a tlakem záření. Jeden proton je možná mrňavý a nepodstatný, nemá ani hmotnost – všechny dohromady ale mohou pohánět plachtu velkou jako obloha a spolu s ní i tisíc lidí na palubě lodi.
Vesmír je nádherný.
Zvednu černý kámen – chystám se zaplnit mezeru a spojit své armády.
Kámen se promění ve fixační sadu z mého batohu. Manévruji tryskami, dokud se nevznáším těsně nad ránou v plachtě. Otvorem vidím hvězdy na druhé straně, hvězdy, které nikdo na lodi neviděl už celé roky. Zadívám se na ně a představím si, že kolem jedné z nich se lidská rasa, spojená do jediného národa, vzpamatuje ze stavu blízkého vyhynutí a začne nanovo vzkvétat.
Opatrně na ránu přikládám pásku a zapínám hořák. Přejedu hořákem přes trhlinu a cítím, jak páska přilne, rozpouští se a slévá s uhlovodíkovými polymery ve fólii plachty. Když je tohle hotovo, nanesu ještě vaporizované atomy stříbra tak, aby vytvořily lesklou reflexní vrstvu.
„Funguje to,“ ohlásím do mikrofonu. Zaslechnu na pozadí tlumené zvuky oslavy.
„Jsi hrdina,“ prohlásí Mindy.
Představím si sám sebe jako obřího japonského robota v manze a usměju se.
Hořák zaprská a zhasne.
„Podívej se pořádně,“ upozorní mě táta. „Chceš hrát další kámen, abys ucpal ten otvor. Ale je to opravdu to, co chceš udělat?“
Zatřesu palivovou nádrží, ke které je hořák připevněný. Nic. Touhle nádrží jsem narazil na jeden z nosníků plachty. Ta kolize nejspíš způsobila netěsnost a teď nemám dost paliva, aby bylo možné záplatu dokončit. Páska mírně vlaje – je k trhlině připevněná jen zpoloviny.
„Vrať se,“ říká doktor Hamilton. „Doplníme ti zásoby a zkusíš to znovu.“
Jsem vyčerpaný. Ať bych se snažil jakkoliv, nepodaří se mi odsud dostat tak rychle. A kdo ví, jak moc se mezitím rána zvětší? Doktor Hamilton to ví právě tak jako já. Jen mě chce dostat zpátky do tepla a bezpečí lodi.
V nádrži mám stále palivo, palivo určené pro zpáteční cestu.
Výraz na tváři mého otce značí, že vyčkává na mé rozhodnutí.
„Chápu,“ řeknu pomalu. „Pokud zahraju svůj další kámen do této mezery, ztratím příležitost získat zpátky tu malou skupinu na severovýchodě. Zajmeš ji.“
„Jeden kámen nemůže být naráz na obou místech. Musíš si vybrat, chlapče.“
„Řekni mi, co mám dělat.“
Podívám se otci do očí a hledám v nich odpověď.
„Rozhlédni se kolem sebe,“ poradí táta. A já vidím mámu, paní Maeda, předsedu vlády, všechny naše sousedy v Kurume a všechny lidi, kteří spolu s námi čekali v Kagošimě, na všech čtyřech ostrovech, všude na zemi a na Doufající. Všichni na mě hledí a čekají, co udělám.
Tátův hlas je klidný:
„Hvězdy pomrkávají
Jsme tu jen kolemjdoucí
Úsměv a jméno.“
„Mám řešení,“ oznámím doktoru Hamiltonovi rádiem.
„Já věděla, že na něco přijdeš,“ pronese Mindy šťastným a hrdým hlasem.
Doktor Hamilton chvíli mlčí. Ví, na co myslím. A potom: „Děkuji. Hiroto.“
Odpojím hořák od nepotřebné palivové nádrže a připojím ho k nádrži, co mám na zádech. Zapnu ho. Plamen je jasný, ostrý jako světelná čepel. Ženu před sebou fotony a atomy a přeměňuji je v pavučinu světla a síly.
Otvor ke hvězdám na druhé straně je opět zapečetěn. Zrcadlový povrch plachty je bez vady.
„Upravte si kurz,“ dám pokyn do mikrofonu. „Jsem hotov.“
„Potvrzuji,“ přitaká doktor Hamilton. Má hlas smutného člověka, který se snaží neznít smutně.
„Nejdřív ze všeho se musíš vrátit,“ říká Mindy. „Pokud upravíme kurz hned, nebudeš se mít kde zachytit.“
„To je v pořádku, miláčku,“ zašeptám do mikrofonu. „Já se vracet nebudu. Nemám na to dost paliva.“
„Přijdeme pro tebe!“
„Nedokážete se po vzpěrách pohybovat tak rychle jako já,“ vysvětlím jí tiše. „Nikdo neví, jak jsou uspořádané, tak dobře jako já. Než byste se sem dostali, došel by mi vzduch.“
Počkám, dokud se zase neuklidní. „Nemluvme o smutných věcech. Miluji tě.“
Potom vypnu rádio a odrazím se do prostoru, aby se zbytečně nesnažili vyslat záchrannou misi. A padám dolů, daleko, daleko pod deštník plachty.
Sleduji, jak se plachta natáčí a odhaluje hvězdy v celé jejich slávě.
Slunce, nyní tak bledé, je jen jedinou hvězdou mezi mnoha, ani nevychází, ani nezapadá. Proplouvám mezi nimi, sám a přitom s nimi spojený.
Uvnitř v srdci mě zašimrá kočičí jazýček.
* * *
Příští kámen položím do mezery.
Táta zahraje tak, jak jsem si myslel, a mé kameny v severovýchodním rohu jsou pryč, odpluly do nenávratna.
Ale hlavní skupina je v bezpečí. Možná dokonce začne v budoucnu vzkvétat.
„Možná jsou hrdinové i v go,“ ozve se Bobbyho hlas.
Mindy o mně řekla, že jsem hrdina. Ale já byl prostě jen ve správný čas na správném místě. Doktor Hamilton je také hrdina, protože zkonstruoval Doufající. Mindy je také hrdinka, protože mě udržela vzhůru. Moje matka je také hrdinka, protože byla ochotná se mě vzdát, abych mohl přežít. Můj otec je také hrdina, protože mi ukázal, že je potřeba udělat tu správnou věc.
Jsme definováni místem, které zaujímáme v pavučině životů jiných lidí.
Oddaluji se od herní desky go tak dlouho, až kameny splynou s rozměrnějšími vzory proměnlivého života a pulzujícího dechu. „Jednotlivé kameny nejsou hrdinové, všechny dohromady ale hrdinské jsou.“
„Dnes je nádherný den na procházku, co říkáš?“ zeptá se táta.
A tak kráčíme spolu po ulici, abychom si mohli zapamatovat každé stéblo trávy, každou kapku rosy, každý blednoucí paprsek umírajícího slunce – nekonečnou nádheru.
Poprvé vydáno v antologii The Future Is Japanese sestavené Nickem Mamatasem a Masami Washingtonovou v květnu roku 2012
Přeložil Karel Makovský
