Inkvizitor je postrachem všech měst Baktrie, jejichž obyvatelé holdují sledování šachových partií s podobnou náruživostí, jako se jinde oddávají kohoutím, psím či gladiátorským zápasům. Přitom však inkvizice v Baktrii na rozdíl od jiných zemí nijak přímo nepostihuje samotné občany, škoda jim zde vzniká až přeneseně. Do kompetence inkvizice totiž v Baktrii spadají šachové figurky.
Tato situace si zajisté žádá podrobnějšího vysvětlení. V Baktrii totiž věří, že lidští hráči jsou pouhým médiem, které plní vůli šachových figur. Dobrý šachista je takový, který radám figur dobře rozumí, umí naslouchat a udělá právě takový tah, na němž se figurky shodnou.
Mezi figurkami jedné strany však bohužel neexistuje žádná ideální harmonie, překřikují se svými požadavky, často si každá z nich chce například uzurpovat právo udělat co nejvíce tahů. Hráč je někdy zmaten a provede nikoliv tah nejlepší, ale takový, který je prosazován nejhlasitěji. Nedokáže totiž mezi hlasy jednotlivých figurek mnohdy rozlišit, v mozku mu pouze rezonuje záplava výkřiků. Říká se, že hrát šachy v Baktrii je ve skutečnosti ještě mnohem více vyčerpávající než v jiných zemích, kde sice šachisté musí své tahy vymýšlet sami, ale bez nutnosti snášet po celou partii intenzivní telepatický nápor.
Diváci obecně nesnášejí chyby, především ty rozhodující, protože zkracují či jinak kazí hru (třebaže z jiného pohledu může chyba naopak umožnit efektní kombinaci a bezchybná partie ústící v rovnou koncovku může být i přes svou délku naprosto nudná). V Baktrii, kde prakticky neexistují jiné sporty či veřejné zábavy, neb horké podnebí znemožňuje rychlejší pohyb, se této záležitosti přikládá snad až přemrštěná důležitost. Chybný tah bývá téměř vždy chápán jako důsledek přehnaného sebeprosazování určité figurky, a ta je pak ze strany diváků stižena krajní nenávistí. Existují soudci řešící obvinění z rozhodující chyby, přičemž provinilé figurky bývají bičovány nebo je jim zakázáno hrát v několika příštích partiích. Zvláště přísné jsou tresty, pokud se na mučidlech prokáže, že figurka zahrála chybný tah úmyslně, především v důsledku úplatku. Na výsledky partií totiž obyvatelé Baktrie ve velkém sázejí i značné obnosy, což na straně šachových figur přirozeně vytváří podmínky pro korupci.
Zkoumání rozhodujících chyb vyvolalo v Baktrii úplnou posedlost statistikou. Uvažovat o povaze šachových figur je zvykem i jinde, v Baktrii se ale domnívají, že na základě relativní četnosti chyb lze zjistit, jaké z figur jsou od přirozenosti spíše dobré a jaké spíše zlé, nebo alespoň nesoudné. Základní analýzy s pomocí výkonných počítačů dokáží celkem spolehlivě zjistit, tah jaké figurky bývá nejčastěji rozhodující chybou, na interpretaci těchto závěrů se však v Baktrii nedokáží shodnout. Celá záležitost je totiž krajně komplikovaná.
Tak předně, jak takovou věc vůbec počítat? Mají být například dvě věže pokládány z hlediska statistik za jedinou figurku, nebo má snad být rozlišována královská a dámská věž (a stejně tak jezdci)? Druhá možnost je logičtější, alespoň takové rozlišení jistě dává smysl v případě střelců. Tím však problémy nekončí. Některé figurky dělají více tahů než jiné, takže je pak i logické, že se mohou s větší pravděpodobností dopustit rozhodující chyby. Jistá statistická škola proto prosazuje přepočet poměru rozhodujících chyb na počet tahů, které daná figurka provedla, do hry však vstupují i další komplikace, ať už jde o proměny pěšců nebo fakt, že k chybám dochází přednostně v určitých fázích partie, kdy zase tahají spíše určité figurky. Taktéž určité kameny mohou těžko udělat rozhodující chybu, protože bývají už v rané fázi partie vyměněny či obětovány, nijak to však nevypovídá o jejich dobrém charakteru. Rozhodující chyba závisí i na schopnostech hráčů figurkám správně naslouchat, na délce partie, na tom, odkdy jsou povoleny remízy. Někteří matematici pak navrhují odlišovat, zda byla rozhodující chyba učiněna ve chvíli, kdy správný tah bylo třeba provést stejnou, nebo jinou figurkou. Pokud, tvrdí tito učenci, figurka pouze táhla na nesprávné pole, neměli bychom ji z toho tolik vinit, protože chyba nebyla důsledkem její touhy se za každou cenu prosadit a strhnout na sebe pozornost publika.
Zpět však k činnosti inkvizitora. Zatímco soudy řeší běžné prohřešky šachových figur, ať už jsou výsledkem úmyslu či nedbalosti, inkvizitor má na starosti zločiny figur protivící se božskému řádu, cokoliv, co vzbuzuje podezření z kacířství. Tak se například může stát, že průběh partie vede ke shluku figur ve tvaru pentagramu, notace záznamu partie zase může být zaklínáním k vyvolání démonů. Zatímco soudci řeší především individuální přečiny figur, inkvizitor obvykle rovněž zkoumá, zda nedošlo ke spiknutí více účastníků, jakési temné organizované činnosti. Různí inkvizitoři podle své náboženské víry navíc sledují, jestli shluk figur neodpovídá kříži nebo půlměsíci, což by bylo dle nich zločinné a urážející pravé náboženství například v případě, že by strana s takto postavenými figurkami vzápětí prohrála.
Zatímco běžní soudci ukládají přísné, ale nikoliv hrdelní tresty, inkvizitoři mají pravomoc nechat provinilé figurky upálit. Na rozdíl od běžného světského soudu proti verdiktu inkvizitora také neexistuje odvolání. (V případě běžného rozsudku může obhájce např. argumentovat tím, že rozhodující chyba nebyla rozhodující, neb ta se stala již dříve nebo až později, žalující strana i obhájci se v takovém případě vzájemně předhánějí v počítačových analýzách a soudce pak mnohdy vynese rozsudek o nevině prostě proto, že záležitost je příliš komplikovaná a okamžik rozhodující chyby se nepodařilo prokázat mimo veškerou pochybnost. Kromě kvality právních zástupců je pro výsledek sporu důležitý také objem prostředků, které jsou obhajoba i obžaloba ochotny vynaložit za podpůrné počítačové prostředky.)
Proč jsou však inkvizitoři tak obávaní nejen mezi šachovými figurkami, ale i mezi diváky, když přitom naplňují jejich touhu mstít se figurkám za chyby? Odpověď lze dovodit, pokud přihlédneme k výše zmíněným statistickým úvahám. Ne všechny figurky se na chybách podílejí stejnou měrou, a pokud dojde k hrdelním trestům, začne se nutně určitých figurek v šachových soupravách po čase nedostávat. Inkvizitoři také nejsou prosti předsudků. Pod vlivem všeobecně rozšířeného přesvědčení o záludnosti jezdců (vidličky apod.) je například odsuzují k upálení zřejmě mnohem častěji, než by odpovídalo skutečné míře provinění těchto figur.
Není příliš jasné, jak tuto situaci řešit, pokud si lid v Baktrii stejně jako jinde žádá chléb a hry. Snad časem dojde ke vzniku třídy skvěle placených profesionálů, figurek přemisťujících se mezi jednotlivými městy a průběžně doplňujících nekompletní sady? Nebo bude třeba rychleji trénovat chybějící figurky? Jak známo, figurku nestačí vyřezat ze dřeva (jiné materiály nejsou povolené, protože např. skleněné figurky by mohly přečkat oheň inkvizitorovy hranice), musí dlouho sledovat jiné partie, než porozumí podstatě hry. V této souvislosti snad stojí za zmínku, že existuje i názor, podle něhož soudci i inkvizitoři činí začasté problémy nevinným; většina chyb je podle těchto kritiků důsledkem toho, že figurka příliš krátce sledovala partie, neb ji bylo potřeba rychle zapojit do dalších bojů, eventuálně že se jí právě při sledování partií ve zvýšené míře dostávalo špatných příkladů. Mohou snad jezdci hrát dobře, pokud během svého výcviku vidí především chyby jiných jezdců?
Ještě snad stojí za to poznamenat k materiálům pro výrobu šachových figur, že v minulosti se v Baktrii provozoval taktéž soud vodou. Obviněná figurka byla vržena do proudu řeky a podle toho, zda se potopila (utopila) či ne, rozhodl inkvizitor o vině. Osvícení kritici však namítali, že větší roli zde hraje materiál, z něhož je figurka vyrobena, a tato praxe byla posléze zakázána. Ze stejného důvodu se v důkazním řízení již nesmí používat rozžhavené železo.
Jiní kritici zdůrazňují, že zvrácení inkvizitoři občas odsuzují k smrti všechny figurky, jako by se snad spikly hromadně, což se zdá být krajně nepravděpodobné. Dav na tyto události podle okolností reaguje různě, od projevů nesouhlasu až naopak k nadšené podpoře takového rozsudku, to když partie trvala krátce nebo v ní bylo dle názoru publika příliš mnoho hrubých chyb.
Vyprávění o Baktrii se čtenáři může zdát zmatené, ale taková je celá tahle zem. Existuje zde mnohem více podivností, než zmiňuje tento stručný příběh.
Právní školy v Baktrii se například liší v pohledech na celou řadu možných aspektů šachových partií. Má se například postihovat rozhodující (potenciálně) chyba, pokud ji protistrana nedokázala využít? Co omyl, který sice nevede k prohře, ale zahodí výhru a partie pak skončí remízou?
Existují též reformovaní inkvizitoři, kteří se domnívají, že skutečnými viníky nejsou figurky, ale pole na šachovnici, jež k sobě figurky podprahově vábí. Opět z toho lze odvodit, jaká pole jsou zvlášť nebezpečná, jenže se znovu dostáváme k výše zmíněnému statistickému paradoxu – asi nejde o absolutně nebezpečná pole, ale spíše o poměr mezi chybami a správnými tahy na toto pole. Naopak mohou existovat pole, kam je třeba tahat přednostně (rozhodující chyba má často povahu tahu, který nevedl na příslušné políčko). Reformovaní inkvizitoři se někdy snaží vypalovat ze šachovnic provinilá pole žhavým železem, nebo je i vystříhávat, jenže i zbytek šachovnice se tak stává nepoužitelným, proto je tato metoda obecně pokládána za příliš radikální. Jakkoliv z pohledu figurek může mít reformovaná inkvizice řadu předností, provozu šachových partií by tato změna prospět rozhodně nemusela.
Kdesi v podzemí se prý také rodí plán, jak do řízení soudů a inkvizice zahrnout i samotné hráče, mohou být přece s figurkami spolčení či jejich signály záměrně mylně interpretovat. Tato eventualita je, vzhledem ke zkušenostem s inkvizicí z jiných zemí, zajisté krajně neblahá.
Též ještě stojí za to dodat snad až samozřejmou skutečnost, že stejně jako existuje snaha postihovat chyby, figurky hrající dobré tahy naopak získávají v Baktrii mnohdy až nekritický obdiv, diváci je zasypávají mincemi a květinami, píší jim milostné dopisy a za úplatu se s nimi nechávají fotografovat.