Královnou věd, která vysvětluje chování celého vesmíru, je nauka o hlavonožcích zvaná teuthologie, jejíž poznatky prorůstají mikrosvět i makrosvět, eony světelných let stejně jako kvanta podprostoru, jde o nauku chapadel o chápání všeho. Ne náhodou národy z různých konců vesmíru nezávisle na sobě věří, že velký třesk byl oblakem černého inkoustu, který vyvrhl největší hlavonož ze všech hlavonohů. Též velmi rozšířené je přesvědčení, že hvězdy by se zřítily z nebeské klenby, kdyby je zde nedržela síť přísavek.
Dokonalé oči kosmických chobotnic určují pravidla stojící nad běžnými fyzikálními zákony, vidí, i když jiný pozorovatel tápe v bahnu neurčitosti, dravý zobák tluče do hvězd na okraji Mléčné dráhy, až okraje naší galaxie připomínají tvaroh (přelévavý tvar tvarohu, slaný tvaroh, však hlavonožci preferují prostředí slaných vod). Teuthologie váže v sobě taje experimentální kosmologie s teologií i naukou o smrti a zániku (thanatologií), navíc přináší často poznatky ve formě dokonalých pravd o sobě, tautologií. Sporné zůstává snad jen to, jaký z hlavonožců hraje hlavní úlohu v běhu vesmíru, zda chobotnice, loděnka (postrach kosmických lodí i jiných plavidel), oliheň, sépie, krakatice, kraken, kalmar či vampýrovka hlubinná, která se, jak se alespoň věří, ukrývá až na samotných okrajích vnějšího prázdna, hrabe, hlomozí, hladem hrozí a hněvivě hryže hned hrdla hlupců, hned houfy hemživých hvězd.
Víme-li dnes vůbec něco určitého o černých dírách, je to jen díky hrátkám obřích sépií. Tito tvorové se totiž různě převalují poblíž horizontu, hranice černé díry, kde se postupně ztrácí veškeré světlo. Sépie dokáže přesně napodobit barvu prázdnoty, stupeň ztemnění, a její chapadlo je také velmi pevné a současně roztažné i pružné. Na rozdíl od jiných měřicích zařízení nebo dokonce kosmického korábu dokáže sépie své rameno vytáhnout bez problémů i z okolí úplné temnoty gravitačního pekla a pak lze přesně odečíst jeho barvu – jak známo, hlavonožci z rozmaru často přesně napodobují odstín okolního prostředí. Z téhož důvodu se ostatně ochočené sépie využívají i při přenosu informací laserovými paprsky různých barev a ani nejjemnější počítačová grafika by bez nich vůbec nemohla existovat.
Jisté pověsti rouhavých astronautů praví, že i samotné černé díry jsou ve skutečnosti obřími chobotnicemi, které se usídlily v nitru galaxií, aby zde mohly zkoumat a imitovat veškeré barvy rudého a modrého posuvu. Protože chobotnice jsou však ve své hrdosti až stydlivé, když si nejsou jisté, zda barvy okolí kopírují správně, nechávají si obraz původní hmoty vždy pouze pro sebe, veškerou informaci do sebe vtáhnou a po celé miliardy let studují, zda se oba odstíny shodují. Tak právě vznikají černé díry. Pouze velmi nesměle hlavonožci z jejich středu tu a tam vypouštějí ven nějaký foton, obávají se však, že kvůli barvě tohoto fotonu budou pro smích, a tím hlouběji se uzavírají před světem světla, zavrtávají do singularity. Tak jim nikdo nemůže nic vysvětlit, ujistit je, že jsou chovány v nesmírné úctě, ani je přesvědčit ke změně chování, protože až na barvu, která se pod temným horizontem zachovává jasně, mocná chapadla vždy veškerou strukturu hmoty při snaze o přesnou imitaci beznadějně rozdrtí. Někteří dokonce praví, že výsledkem takové hry chobotnic mohou být i srážky celých galaxií.
Také se říká, že pokud nějaká planeta obíhá mimo rovinu ostatních planet a rotace hvězdy, je to důsledkem náhodného mávnutí chapadla ještě neobratného hlavonožce, který se sotva vylíhl z vejce. Hlavonožci ukládají snůšku nejčastěji na povrch hnědého trpaslíka, protože tento objekt na pomezí hvězdy a planety si po dlouhou dobu udržuje celkem stabilní teplotu, která je ideální k inkubaci. Sotva narození hlavonožci se většinou snaží přesouvat do oblasti Krabí mlhoviny, neboť korýši všeho druhu patří k jejich oblíbené potravě; přitom právě narušují oběžnosti i jiné aspekty planetárních soustav, které se jim připletou do cesty.
Ještě větší chobotnice, tvrdí zoologové s radikálními sklony, uvnitř nadkup galaxií pak svými pohyby ovlivňují, zda se vesmír aktuálně rozpíná nebo smršťuje. Když kosmický kalmar odpočívá, jeho okolí je nehybné a lidé hovoří o období klidných vln či stacionárním vesmíru. Tato kosmologie však dosud nebyla prokázána a zůstává vůbec otázkou, zda to je možné, když jakékoliv chování vesmíru lze vždy přiřadit okamžité a vrtošivé náladě vrchního chapadlovce. Tu teuthologie tápe, teologie též tone temnem.
Naproti tomu rozhodně existují miniaturní chobotnice, které sídlí v atomovém jádře a točením svých chapadel udržují v pohybu elektrony ve vnější, od jádra nejvíce vzdálené valenční vrstvě. Též je nepochybné, že jde o chobotnice, nikoliv olihně či kalmary, protože pouze chobotnice má osm ramen; každé z těchto ramen udržuje v pohybu jeden elektron, proto atomy i molekuly s osmi valenčními elektrony bývají nejstabilnější. Kdysi se myslelo, že stabilita těchto útvarů je dána naopak činností krakatic, které mají osm standardních chapadel a navíc dvě zvláště dlouhá; atom s osmi elektrony se nemůže sloučit, protože krakatice těmito dvěma dlouhými chapadly ostatní atomy odstrkuje, říkali alchymisté v době před nástupem skutečné vědecké metody. Jak nezvratně prokázaly pozdější experimenty s dobrovolníky i vězni, v případě dvou dlouhých ramen kalmara jde o chapadla sloužící k přitahování potravy, takže skutečný účinek desetichapadlového hlavonožce na vlastnosti atomu by byl přesně opačný a tyto by zuřivě toužily po vzniku sloučeniny, což se však neděje.
(Z cyklu Úlomky mlhy)