Petr Topinka se vrátil do kanceláře s šálkem kouřícího kafe, posadil se na kolečkovou židli a hodil oko na monitor, ze kterého na něj svítila hlavní stránka jeho Facebooku. Během doby strávené v kuchyňce se nic zajímavého nestalo. Žádná z jeho nemnoha bývalých přítelkyň mu nepsala, že se k němu chce vrátit, žádná dáma v nesnázích nepotřebovala zachránit, žádná superhrdinka mu neposlala žádost o přátelství. Jen obvyklá směsice pozvánek do stupidních online her, kreslených či fotografických vtipů, které si to označení vysloužily pouze z nedostatku lepšího pojmenování, a k tomu snůška depresivních informací na téma, která z jeho bývalých spolužaček se právě vdává nebo rodí.
Petr Topinka měl zcela nezajímavé zaměstnání (analyzoval krátkodobé prodeje) ve zcela nezajímavé firmě (vyráběla spodní prádlo a marně aspirovala o proniknutí do nejlepší pětky na trhu). Bydlel ve zcela nezajímavém bytě (1+kk v sedmém patře z deseti) a vypadal jako naprosto nezajímavý úředníček (metr osmdesát, něco přes třicet let, hnědé vlasy, lehce opraná košile a brýle).
Ale něco zajímavého na něm přece jen bylo.
Petr Topinka byl totiž superhrdina.
Mrknul na hodinky. Ještě dvacet nebo třicet minut strávených prokrastinací dovedně zahalenou do hávu urputné pracovní činnosti, a bude mít padla. Druzí dva kolegové z kanceláře už byli pryč, ale Topinka dneska přišel pozdě, a tak mu nezbývalo než posedět si u Facebooku ještě o něco déle. Pak se projde sychravým podzimním městem a porozhlédne se, jestli se někde v ulicích nedějí nějaké nekalosti (doufal, že ne, docela už se těšil do vyhřáté postele k dalšímu svazku komiksů o Vampirelle, oblíbeného to čtivá nezadaných třicátníků).
Za jeho zády se ozvalo zaklepání a Topinka honem minimalizoval prohlížeč s Facebookem a maximalizoval okno s Outlookem dřív, než si toho příchozí všimne. Otočil se právě ve chvíli, kdy do kanceláře vplul téměř viditelný oblak omamného parfému a hned za ním jeho majitelka, svůdná referentka osobního prodeje Valerie Myšíková, přímá podřízená manažera logistiky Kocourka, který – alespoň podle Topinková skromného mínění – byl prvořadou, nikoli však jedinou příčinou toho, proč firma stále ještě nedosáhla na kýženou pátou příčku a naopak za takřka slyšitelného narážení brady do nižších příček sjížděla po žebříku níž a níž. Topinka nebyl v obchodech se spodním prádlem častým hostem, ale při těch nemoha urgentních příležitostech – kdy pokaždé rychle vlétl dovnitř a ještě rychleji vylétl ven – v regálech ani jednou produkty značky S3 (Soft, Sexy, Stylish) neviděl.
Valerie vypjala hruď a zamávala na Topinku řasami, takže v místnosti způsobila menší průvan. Topinka za posledních několik měsíců nabyl podezření hraničící s jistotou, že Valerie se ho snaží sbalit. To by za běžných okolností bylo jistě chvályhodné, potíž však tkvěla v tom, že Valerie byla rozvedená a na krku měla minimálně tři děti. Poslední, co Topinka chtěl, bylo živit ze svého skromného platu cizí haranty.
Valerie se zastavila sotva metr od Topinky. Tentokrát měla na sobě tričko s Vlkem a Zajícem. Vypadalo, jako by jí bylo o dvě čísla menší, a v předních partiích bylo napnuté k prasknutí.
„Hezký tričko,“ konstatoval Topinka. „V tvojí velikosti ho neměli?“
Valerie se místo odpovědi předklonila a opřela se lokty o stůl.
„Možná by ses neměla tolik naklánět. Přece bys nechtěla, aby ti Vlk a Zajíc vypadli z výstřihu.“
„A opravdu bych to nechtěla?“
Topinka se začínal potit. Instinktivně se zabořil do opěrky křesla. Po několika měsících už mu docházely způsoby, jak ji elegantně, a přitom vtipně odpálkovat. Měl ovšem sílící pocit, že způsoby, jak s ním vynalézavě koketovat, jí nedojdou nikdy.
„Jenom jsem tě chtěla požádat, jestli bys mě dneska večer nedoprovodil přes město, aspoň k metru… V ulicích už je celkem tma a sama se bojím,“ stydlivě sklopila oči.
Topinka byl sice superhrdina, ale na některé věci – a nebylo jich až tak málo – byl prostě krátký. Chtěl namítnout, že s ní jít nemůže, že má vlastní program, který nesnese odkladu, ale s Vlkem a Zajícem bylo obtížné polemizovat. Zmohl se jen na němé přikývnutí.
„Já věděla, že se na tebe můžu spolehnout.“ Naklonila se blíž, aby mu vtiskla pusu na tvář –
A v tu chvíli se dveře do kanceláře rozlétly znovu, tentokrát bez zaklepání. Stál v nich PhDr. Arnošt Kocourek, MBA, drobný skrček s obřím egem a shodou okolností manažer logistiky, který – jak tvrdila Bachrlíková ze sousední kanceláře – už nějakou dobu po referentce Valerii Myšíkové neúspěšně pokukoval. Neúspěšně v tom smyslu, že pokukování nebylo opětováno. Jinak pokukoval chlípný Kocourek úspěšně, často a rád, tvrdila Bachrlíková, a ne jen po Myšíkové.
Kocourek se zahleděl na podezřelou scénu, která se odvíjela před ním. Tím, že Valerie odskočila od Topinky, jako by od něj dostala ránu elektrickým proudem, situaci příliš nevylepšila. Malinkému manažerovi naběhla žíla na krku a další mu začala pulzovat na rudém čele. Pak se s viditelným vypětím ovládl. „Hledám Petráka, jestli už má analýzu product placementu v soap operách za poslední kvartál,“ zabručel tónem, který nebyl ani vlídnější, ani rozzlobenější než jindy. „Koukám, že už tady není. No nic, zeptám se ho zítra.“ Odporoučel se a zabouchl za sebou dveře.
„Tak půjdeme?“ navrhl Topinka, když se vzpamatoval z Kocourkova nenadálého příchodu a odchodu.
Cokoli bylo smysluplnější a veselejší než sledovat, jak se mu to na Facebooku vdává a rodí.
* * *
Topinka kromě jistých aktivit na Facebooku nesnášel spoustu dalších věcí.
Třeba když po něm někdo házel automobily.
Strhl Valerii za odpadkový kontejner, dřepl si vedle ní… a vzápětí mu nad hlavou prolétl starý žigulík a dvacet metrů za jeho zády explodoval. Ruského vozu by až taková škoda nebyla, pomyslel si Topinka, kdyby ovšem při dopadu nenarazil do bavoráku o metr delšího a čtyřicet let novějšího. Střet symbolu socialismu s ikonou kapitalismu nepřežil ani jeden z obou vozů.
Jejich společná cesta k metru přitom až do této chvíle probíhala slibně. Valerie se na něj nelepila více než obvykle a Topinka už si začínal říkat, že bez větších obtíží vyvázne… jenže pak se za nimi objevil ten robot. Obří robot, nějakých patnáct nebo dvacet metrů vysoký, celý modrý, s fosforeskujícím žlutozeleným nápisem Mecha-Bot Mk. 02 na hrudi širší než kontejner, za kterým se Topinka s Valerií schovali. Kromě toho, že gigantický robot zvedal ze země auta a házel je různými směry – především však tím jejich, připadalo Topinkovi –, provozoval řadu dalších aktivit, které Topinka nenáviděl. Dupal po hydrantech a lidech. Pěstmi a chodidly bořil méně odolné budovy. A strašně při tom řval.
„Co se to děje?“ překřičela Valerie robota.
„Asi tady natáčejí nějaký katastrofický film,“ uklidňoval ji Topinka, i když tomu vysvětlení sám nevěřil.
„Nebo není spokojený s výsledkem posledních voleb,“ nadhodila Valerie.
„Myslíš?“ opáčil Topinka. Přemýšlel, jestli mluvila vážně, nebo jestli se u ní začínal projevovat jiný než koketní smysl pro humor. „Proč si v tom případě nevzal transparent a nešel demonstrovat před parlament jako všichni ostatní?“
Vykoukl zpoza kontejneru na běsnící mechanické monstrum, pomalu se blížící k němu a Valerii. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by si to s Mecha-Botem rozdal na férovku, ale opravdu jen chvíli. Superhrdinové se dělili na dva druhy: jednak na ty, kteří nějakou úžasnou shodnou náhod či nehod přišli k zázračným superschopnostem, a jednak na ty, kteří museli absenci skutečných superschopností suplovat něčím jiným, například pokročilou technickou výstrojí. Jelikož Topinka patřil k druhé skupině, moudře se rozhodl pro taktický ústup.
Ale nejdřív se musel postarat o Valerii. Bez dlouhého rozmýšlení otevřel kontejner, zvedl kolegyni oběma rukama – tísnivá situace mu dodala sílu – a nacpal ji k odpadkům. S sebou ji brát nemohl; kdyby se za ním robot pustil, nezvládl by ji chránit, a navíc jí nemohl prozradit svou superhrdinskou totožnost. V kontejneru by měla být v bezpečí; už předtím si totiž všiml, že popelnice a jiné věci, jejichž obsah se de facto nedal zničit, protože neměl žádnou hodnotu, nechával Mecha-Bot na pokoji.
Topinka se vyřítil k metru, seběhl po eskalátoru a natlačil se do vagonu. Aby se do něj vešel, musel hned dvakrát porušit svou superhrdinskou zásadu pomáhat lidem, jakož i obecnou zásadu slušného chování: nejenže nenechal nastoupit středoškolačku se sluchátky v uších, ale ještě musel z vagonu vystrčit bělovlasého důchodce. Oba ukřivdění občané, sjednoceni proti společnému nepříteli, začali tlouct do dveří – dívka pěstí s nalakovanými nehty, důchodce holí s okovanou špičkou –, ale to už byl vlak v pohybu a brzy nechal stanici daleko za sebou.
Naštěstí bydlel jen dvě stanice odsud. K desetipatrovému paneláku stojícímu v temné ulici lemované dalšími desetipatrovými paneláky, lišícími se pouze pestrobarevnými graffiti na oprýskaných fasádách, doběhl pouhých patnáct minut potom, co zanechal Valerii v kontejneru. Seběhl do sklepa a rozsvítil.
Šedočerná zbroj, kterou mu odkázal jeho předchůdce, byla na svém místě. Topinka se začal oblékat. Doufal, že tentokrát při akci nevysadí žádný důležitý systém. Bojový oblek přece jen nebyl nejnovější a on na rozdíl od původního majitele nedisponoval potřebnými dovednostmi, aby mohl na obleku provést významnější opravy, o nějakých vylepšeních ani nemluvě. Zacvakl poslední přezku na helmě… a z Petra Topinky se rázem stal Techno Kid.
Několikrát už přemýšlel, jestli by si vzhledem ke svému pokročilejšímu věku (přece jen už byl v Kristových letech) neměl změnit jméno na něco dospělejšího. Jenže Techno Man už byl zabraný. Vymyslet dobře znějící jméno, které by nikomu nepatřilo, bylo čím dál obtížnější. Superhrdinů, ať už skutečných nebo vymyšlených, byla strašná spousta. Jeho fanoušky by navíc oba mrzelo, kdyby spolu se svým jménem neupgradoval i oblek, a to si vzhledem ke své momentální finanční situaci a manuální nezručnosti nemohl dovolit.
Na hlavním displeji se mu rozsvítil diagram znázorňující celý bojový oblek. Většina segmentů svítila uklidňující zelenou barvou, jen levé koleno a celá pravá paže poblikávaly oranžově. Nevšímal si toho. Součásti byly v pořádku, zřejmě jen zlobila diagnostika.
V pancíři se vykradl ze sklepa na ulici. Cestou potkal jen starého Vyhnátku s hysterickou čivavou ze šestého patra – zamával mu před nosem vstupenkou z loňského Festivalu fantazie, kterou měl pro podobné případy po ruce – a co nejrychleji zamířil zpátky na místo činu. Nahodil pohonné trysky, které se skrývaly v Techno Kidových chodidlech, téměř plynule se vznesl ze země a za pár minut už byl v oblasti, kde naposledy zahlédl Mecha-Bota.
Robota ze vzduchu nikde neviděl. Jen pruh zkázy, který vedl širokou hlavní ulicí a končil na plácku u metra.
Dosedl na zem a našpicoval zvukové senzory. Vzduchem se neslo jen sténání raněných, hučení vody stříkající z hydrantů a kvílení policejních vozů přijíždějících odněkud z dálky. Jeho temné podezření se naplnilo: po Mecha-Botovi se slehla zem. Netušil, jak se může slehnout zem po dvacetimetrovém vraždícím robotovi, ale jemu se to zjevně podařilo.
Ječení policejních sirén se blížilo. Techno Kid si honem začal rozepínat přezky na helmě. Musel ze sebe ten oblek sundat dřív, než si ho policisté všimnou. Kdyby uprostřed vší té zkázy našli maníka v supermoderním bojovém obleku – oprava, pomyslel si Techno Kid, v moderním bojovém obleku… no dobře, v lehce zánovním bojovém obleku –, asi by jim těžko vysvětloval, že s tím dopuštěním nemá nic společného.
Sotva si sundal helmu, uslyšel za sebou zašramocení a důvěrně známý hlas: „Já to věděla. Ty jsi superhrdina!“
Topinka se otočil. Stála tam Valerie. Podařilo se jí vylézt z kontejneru a teď z ní odpadávaly kousky hnijícího ovoce a jiných odpadků. „Tys to… tys to věděla?“ zeptal se a honem pokračoval v sundávání obleku.
„No jasně. Byl jsi takovej exot, že za tím prostě muselo být něco víc!“
„Tak ti děkuju… asi.“ Topinka vylezl ze zbroje a celou ji sbalil do úhledného přenosného kvádru sto krát osmdesát krát čtyřicet centimetrů, připomínajícího kufr.
„Vezmeš mě do party? Můžeme založit tým!“ navrhla Valerie.
Topinka otvíral ústa, aby jí řekl, že je vlk samotář, že pracuje zásadně sám, že nemůže dopustit, aby ho při jeho eskapádách doprovázela žena, která by ještě mohla přijít k úhoně.
Pak si všiml jejího výrazu. Výrazu, který nesnesl odporu. Výrazu sebevědomé krásné ženy, která právě nedobrovolně vymetla kontejner a chystala se zlikvidovat každého, kdo by se jí postavil do cesty.
Na druhou stranu, pomyslel si Topinka, už o jeho superhrdinské totožnosti věděla. Bude lepší mít ji na očích, než aby ho potajmu sledovala a něco si při tom udělala.
„Tak dobře,“ povzdechl si. „Ale musíš poslouchat rady zkušenějších. To znamená… mě.“
„A jak se budu jmenovat?“
„Mohla bys být třeba…“ Podíval se na její vnadnou postavu a vynechal první tři nebo čtyři jména, která mu přišla na mysl. „… třeba Spandex Girl.“
„Spandex Girl? Proč právě Spandex Girl?“
„Protože… protože to dobře zní.“ V duchu si udělal poznámku, aby pro jistotu zkontroloval, jestli už to jméno není zabrané. Nechtěl by, aby mu případná jiná nositelka toho jména přišla naplácat na zadek. Svraštil čelo. Anebo chtěl?
„Spandex Girl.“ Pokrčila rameny. „Tak jo.“
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš si vymyslet jiné jméno.“
„Vždyť říkám, že jo.“
„Ale mělo by být v angličtině.“
„Říkám, že jo!“
„A mělo by dobře znít.“
Odpovědí mu byla banánová slupka v pokročilém stupni rozkladu, která mu přistála na obličeji. „Dobře, tak Spandex Girl,“ uzavřel Topinka moudře jejich diskusi a vyrazil za Valerií směrem na metro. Byla v ráži a jemu připadalo, že případným útočníkům, kteří by byli natolik pošetilí, aby ji přepadli, by se ubránila sama, ale jeden nikdy neví. Co kdyby se ulicemi potulovali další naštvaní dvacetimetroví roboti.
* * *
Kufr se sbalenou zbrojí nebyl žádné peříčko. Aby pancíř měl potřebnou odolnost, musel něco vážit. Než dorazili k Valeriinu bytu v posledním patře třípatrové bytovky, Topinka funěl námahou a síla v rukou ho pomalu opouštěla. Příliš si zvykl spoléhat na Techno Kidovu zbroj. Možná by nebylo od věci zaskočit občas do fitka.
Jen co Valerie odemkla dveře, na chodbu se vyřítily jásající ratolesti: pětiletá holčička chytila Valerii za jednu ruku, chlapeček stejného věku za druhou a třetí, o něco mladší dítě se majetnicky přimklo k její noze.
Potom holčička nakrčila nos, jako by ucítila něco nepěkného, a neochotně se od maminky odtáhla. Její sourozenci udělali to samé.
„Copak jsi dělala, maminko?“ zeptal se znepokojeným hláskem starší chlapeček, když si zkoumavým pohledem prohlédl její jindy tak upravený zevnějšek, na němž ulpělo několik potrhaných obalů, ovocných slupek a nevábně zapáchajících různobarevných skvrn.
„Díky tomuhle… pánovi… jsem si zevnitř prohlédla jeden z odpadkových kontejnerů,“ utrousila Valerie.
Topinkovi chvíli připadalo, že porozumět tak složité větné konstrukci bude nad schopnosti pětiletého dítěte, ale chlapečkova tvářička se vzápětí rozjasnila. „Maminka je houmlesák!“
„Jako pan Růžička!“ přidala se holčička.
„Houmvesák jako Lůžička!“ povykovalo nadšeně nejmenší dítě.
„Maminka sejde odhoumlesákovatět,“ oznámila jim Valerie, stáhla si špinavé tričko a džíny a v podprsence a kalhotkách vyrazila do koupelny. „Zatím si tady se strejdou hřejte a moc ho nezlobte.“
Když se za Valerií zavřely dveře, Topinka se unaveně svalil do křesla, sáhl po ovladači a pustil televizi.
„Ještě není čas na Večerníček,“ pronesla důležitě holčička.
„Do té doby musí televize zůstat vypnutá,“ přitakalo její dvojče mužského pohlaví.
„Vypnutá,“ přikývl moudře nejmenší capart.
Topinka po nich loupl očima. „Pro dospělé to neplatí. A teď koukejte mazat. Strejda se chce dívat na televizi.“
Děti se nehnuly z místa.
„A to se řekne!“ ozvala se holčička.
„A to se poví!“ souhlasil bratříček.
„A va va va…“ dodal zlověstně třetí dětský hlásek.
Ale to už je Topinka nevnímal. V podvečerních zprávách na veřejnoprávní stanici zrovna běžely záběry běsnícího Mecha-Bota ve městě. Když se soustředil, zahlédl sám sebe, jak bere do zaječích za kontejnerem na konci ulice. Ani si nevšiml, že tam byly televizní kamery; jinak by býval zvolil důstojnější odchod ze scény. „Podle předběžných odhadů vznikly škody za dvě miliardy korun,“ říkala hlasatelka. „Vyšetřování stále probíhá…“
Topinka přeladil na jednu z největších komerčních stanic. Scéna byla prakticky stejná jako na České televizi, jen komentář hlasatelky se mírně lišil. „Zuřící kovové monstrum napáchalo škody nejméně za patnáct miliard korun,“ tvrdila. „Policie uzavřela celou oblast. Kdo za útokem stojí, zatím není jisté. Podle České ufologické společnosti se nepochybně jedná o útok mimozemšťanů, zatímco anarchistické uskupení Síla lidu tvrdí, že šlo o další ukázku arogantní zvůle utlačovatelského pseudoliberálního režimu.“
Výjevy zkázy a pustošení zmizely a nahradil je záběr hlasatelky ve studiu. „Robot se poděl neznámo kam, policisté však předpokládají, že po útoku takového rozsahu musely zůstat nějaké indicie, které je dříve nebo později přivedou na…“ Odněkud mimo záběr se ozvala série ostrých prásknutí a hlasatelka se polekaně podívala do strany. „… na stopu…“ zakoktala, ale přerušilo ji dalších několik ran. Topinka sebou trhl. Takové zvuky už párkrát slyšel, a neměl s nimi dobrou zkušenost. Po poslední takové příhodě strávil asi dva měsíce obrážením obchodů s video a audio technikou a sháněním náhradního optického čidla pro Techno Kida, což vzhledem k tomu, že potřebná součást se přestala vyrábět před deseti lety, nebylo nic snadného.
Byly to výstřely z pistole.
Dotyčná pistole se vzápětí objevila v záběru – mířila vyděšené hlasatelce na hlavu – a pak se ukázal i její majitel. Přes hlavu měl přetaženou černou vlněnou čepici, ve které byly vystřižené díry pro oči.
„Bum bác,“ řekl dychtivě starší chlapeček s očima přilepenýma k televizní obrazovce.
Maskovaný ozbrojenec vytáhl z kapsy přístroj a zapnul přehrávání.
Topinka sebral ze stolu dálkový ovladač a zapnul nahrávání.
Z krabičky v ozbrojencově ruce se linul hlas, záměrně zkreslený, jako by při pořizování záznamu mluvil přes kapesník a pak ho ještě pustil zpomaleně. „Občané! Jistě se ptáte, co měl dnešní útok znamenat. Je to prosté! S naším Mecha-Botem hodláme dobýt Prahu, potom Českou republiku, Evropu a nakonec celou planetu i s přilehlými galaxiemi.“ Následovala odmlka, kterou maskovaný muž doprovodil nahrbením ramen a zdvižením ruky k bradě, jako by se znepokojeně zamyslel. „Co to melu. Nemáme žádný plán. Nemáme žádné požadavky. Nemůžete nám dát, co chceme, nemůžete nás zastavit. Můžete jen očekávat náš příchod.“ Maskovanec spokojeně přikývl, pak se otočil k třesoucí se hlasatelce, zdvořileji pokynul k jejímu místu a zmizel ze záběru.
„Žádné požadavky, žádný plán?“ ušklíbl se Topinka. „Tak proč jsi s tím lezl do televize, ty šašku? Co jsi tím sledoval?“ Možná to byl jen megaloman, který toužil po pěti minutách slávy. Superpadouši takoví obvykle bývali. A vlastně i někteří superhrdinové. Jako by ono „super“ automaticky bylo nepříliš příznivou duševní diagnózou.
A možná mu Mecha-Bot ani nepatřil, pomyslel si Topinka. Třeba se jen chtěl svézt na pochybné vlně zájmu, kterou gigantický robot vyvolal. Něco jako když se po teroristickém útoku přihlásí k odpovědnosti tucet extremistických skupin od Militantního hnutí za obnovení vikingské říše po Sdružení matek za čistší školky.
Pustil si nahrávku, tentokrát se nesoustředil na ozbrojencova slova, ale na jeho oblečení a výstroj. Na širokoúhlé HD obrazovce měl před sebou všechno jako na dlani. Kromě černé čepice s dírami pro oči, kterou mohl sehnat u každého Vietnamce, měl na sobě drahý společenský oděv, košili a kravatu. A ty se rozhodně na každém rohu koupit nedaly.
Topinka se zaměřil na předměty v mužových rukou. Pistole byla buď model CZ-75, nebo některá z novějších verzí. Dobrá zbraň, hodně rozšířená; předpokládal, že kdyby si u svého oblíbeného Vietnamce trochu připlatil, mohl ji mít druhý den doma. A plochá krabička, ze které pustil ozbrojenec svůj záznam…
Topinka strnul. Byl to standardní iPad, ale nálepka, kterou měl na horní straně, standardní nebyla: logo UPPERCOOL UNDERWEAR, v němž byla písmena OO nahrazena růžovou podprsenkou a písmeno W růžovými kalhotkami. Topinka takovou nálepku viděl jen jednou, minulý týden na individuální poradě s PhDr. Arnoštem Kocourkem, MBA, manažerem logistiky ve firmě, kde pracoval. Přístroj ležel celou hodinu na Kocourkově stole a Topinka měl vynikající příležitost si ho prohlédnout. Tehdy přemýšlel, co by mohlo. „Uppercool Underwear“ znamenat; došel k závěru, že by to mohla být nová produktová řada, kterou zatím vedení neuznalo za vhodné zaměstnancům představit.
Mohl ten chlap být doopravdy Kocourek?
Topinka svraštil obočí. Postava by zhruba odpovídala, nákladný oblek rovněž. I oči vypadaly podobně jako Kocourkovy.
Zavrtěl hlavou. Ne. Bylo to příliš očividné. Skutečný pachatel by přece neudělal takovou chybu, že by si vzal do televizního přenosu jedinečný předmět, podle kterého by se dal snadno identifikovat. Spíš se někdo pokoušel na Kocourka ušít boudu. Zdiskreditovat jejich firmu. Praštil se pěstí do dlaně. Nejspíš nekalá praktika některého konkurenčního výrobce spodního prádla.
Za ním klaply dveře. Ohlédl se. Valerie vyšla ve vytahaném tričku a džínách z koupelny a ručníkem si utírala blond vlasy. Ze sousední místnosti se ozýval řev dětí; ve chvíli, kdy zastavil přehrávání, nejspíš ztratily o televizi zájem – podobně jako draví dinosauři v Jurském parku, kteří byli schopni vnímat jen to, co se hýbalo – a šly dělat brajgl do sousedního pokoje.
„Kdo to je?“ zeptala se Valerie, když si všimla ozbrojence na obrazovce.
„Nějakej maník, co se přihlásil k odpovědnosti za běsnění toho robota,“ mávl rukou Topinka. „Takových by bylo…“
„Co s tím budeme dělat?“ zajímala se. „Vymyslíme plán?“
„Vymyslíme plán,“ přikývl Topinka. „Míst, kde by se mohl schovávat gigantický robot, nebude moc. Vypadá to, že zmizel beze stopy, takže nejspíš používá létací trysky, maskovací zařízení nebo obojí. Každopádně nejlepší bude vytipovat nejpravděpodobnější místa, velké sklady, nepoužívané tovární haly a podobně, a nenápadně to tam omrknout. Začneme těmi, které se nacházejí nejblíž k místu činu, a postupně budeme okruh pátrání rozšiřovat.“
„Skvělé!“ zatleskala Valerie. „Kdy začneme?“
„Co zítra po práci?“ nadhodil Topinka. Pořád si nemohl zvyknout na představu, že by ji měl brát s sebou. Umínil si, že prvních pár skladů obejde ještě toho večera a dalších pár obhlédne ráno, než půjde do práce. Podíval se na hodinky a vstal. „Asi už bych měl jít…“
Valerie odhodila ručník a trochu zklamaně ho doprovodila ke dveřím. „Ani jsem se tě nezeptala, jaké máš vlastně superhrdinské jméno,“ vyzvídala.
„Techno Kid,“ odpověděl stydlivě a potěžkal kufr s kovovým oblekem. Možná by se měl před večerní obchůzkou stavit nejdřív doma. Taková zátěž se pěkně pronese.
„Jako že máš rád techno?“
„Řekl bych, že je to odvozené spíš od slova technologie.“
„Asi pořád lepší než Pop Kid nebo Dechovka Kid,“ odtušila Valerie Myšíková a pustila ho na chodbu.
* * *
PhDr. Arnošt Kocourek, MBA, byl vzteky bez sebe. Takhle ho vytočit dokázal jen málokdo. Několik měsíců docházel dvakrát týdně k osobnímu psychologovi, aby se nezvladatelných návalů hněvu zbavil… a když konečně začínal mít pocit, že se mu to daří, pokaždé se objevil nějaký ňouma, který ho dočista připravil o sebeovládání.
Jako před dvěma týdny Topinka. Kocourek u něj v kanceláři nachytal referentku osobního prodeje Myšíkovou, jak se na něj (na Topinku) prsí, místo aby se prsila na něj (na Kocourka). Tolik se naštval (Kocourek), že musel okamžitě nasednout do čerstvě dokončeného Mecha-Bota a jít si do ulic zchladit žáhu. Původně s tím chtěl počkat, dokud na Techno Kida (jediného superhrdinu ve městě, o kterém věděl) nepřipraví rafinovanější past, všechno ale nasvědčovalo tomu, že Techno Kid je ňouma, jehož ambice nepřesahují zachraňování stařenek na přechodech pro chodce, a jeho likvidace bude snadná.
A teď ho Topinka (anebo možná Techno Kid, protože Kocourek měl už delší dobu podezření, že jde o jednu a tu samou osobu) vytočil znovu. Kocourek mu přímo před nos strčil návnadu, které by si musel všimnout snad i slepý: hned po útoku se v televizi přihlásil k odpovědnosti za Mecha-Botův útok a vzal si s sebou iPad s jasně viditelnou nálepkou zvažované a zamítnuté nové řady dámského spodního prádla UPPERCOOL UNDERWEAR – iPad, který u něj předtím viděl jen Topinka.
Jenže ten pitomec to úplně zasklil a teď už druhým týdnem prohledával sklady po celém městě, místo aby přišel za Kocourkem v Techno Kidově zbroji, dokázal mu platnost rovnice. „Topinka = Techno Kid“ a nechal se ve velkolepém souboji s Mecha-Botem zlikvidovat!
Kocourek se zakabonil na zrnitý černobílý záběr z průmyslové kamery poblíž skladu jakési velké papírenské firmy dva kilometry od centra. Pod tmavou kapucí jasně rozeznával Topinkovu tvář. Vedle něj se temnou ulicí kradla druhá, nižší postava s obličejem zakrytým škraboškou, jaké se nosívaly někdy ve třicátých letech.
„Lepší záběry se mi nepodařilo získat,“ omlouval se vysoký hubený muž, který seděl před osmi monitory postavenými ve dvou řadách na sebe. Kocourek ho oslovoval prostě „poskoku“, ale sám pro sebe ho vedl jako poskoka 06. O pořadovém čísle se před ním raději nezmiňoval, protože pak by logicky mohly následovat dotazy, co se stalo s předchozími pěti poskoky. Dva zahynuli při potyčkách se superhrdiny, jeden při střetu s policií a jenom dva zemřeli sešlostí věkem (při testování pochybné taiwanské kopie ještě pochybnějšího vynálezu, který měl uživateli zajistit věčné mládí, ale ve skutečnosti měl přesně opačné účinky).
„Když tušíte, že Techno Kid je ve skutečnosti Topinka… proč ho prostě nezlikvidujete?“ zeptal se poskok 06. „Nemusíte osobně, klidně to můžete outsourcovat. Vyšlo by to lacino. Situace na trhu práce je zoufalá, sazby nájemných vrahů šly dolů. Nebo můžete zkusit střelu vzduch-země, to je klasika. Srovnala by jeho bydliště se zemí a z Topinky by byla topinka.“
Kocourek se na něj podíval, jako kdyby zešílel. „Jsem manažer řádné a prosperující firmy! Navíc je to můj podřízený. Víš, kolik bych měl zbytečného papírování, kdybych ho sejmul a pak by se ukázalo, že to nebyl on? Účtárna by mi to dala pěkně sežrat.“
„Když se kácí les, létají třísky,“ pokrčil kostnatými rameny poskok 06, který si liboval ve starých českých příslovích. Vůbec mu přitom nevadilo, že některá z nich si vzájemně odporují. Když se poprvé dostavil na výběrové řízení a Kocourek vyjádřil jisté pochybnosti, jestli by si vzhledem k odlišným povahovým vlastnostem sedli, poskok na to poznamenal, že protiklady se přitahují. A když na konci pohovoru Kocourek konstatoval, že poskok uvažuje skoro stejně zvráceně jako on sám, poskok s bohorovným klidem prohlásil, že to je přeci jasné, vrána k vráně sedá.
„Ale i kdybych si byl jistý, že je to opravdu Topinka – což nejsem,“ zdůraznil Kocourek, „je tady ještě jeden důvod, proč na něj nemůžu zaútočit. Historie zná spoustu případů, kdy se někdo pokoušel odstranit některého ze superhrdinů. A víš, v kolika případech to vyšlo, pokud se padouch pokusil najít a zlikvidovat hrdinu v jeho vlastním prostředí?“
Poskok 06 zavrtěl hlavou.
„Ani. V. Jednom,“ odsekával Kocourek jedno slovo po druhém. „Tyhle věci se řídí vyššími zákonitostmi. Pokud ho chci dostat, musí přijít on za mnou, na moje bojiště. Je statisticky prokázáno, že v takových případech je pravděpodobnost úspěchu mnohem, mnohem vyšší.“
„A když k vám ten trouba nenajde cestu?“ mávl poskok 06 rukou k obrazovce, na které pořád ještě svítil záběr na Topinku.
„V tom případě mu budu muset předhodit lákavější vějičku. A tentokrát ji nebude moct přehlížet.“
* * *
Topinka s Valeriinou pomocí během necelých čtrnácti dnů prohledal desítky skladů po celém městě. Musel uznat, že se mu s ní spolupracuje docela dobře – jen kdyby pořád nevymýšlela další a další bláznivé nápady! Koncem prvního týdne přišla na průzkumnou výpravu ve zbrusu novém přiléhavém červeno-žlutém oblečku, který si vlastnoručně ušila. Na tom by ještě nebylo nic špatného, bohužel to ale nešlo moc dobře dohromady s tím, že Topinka při průzkumných výpravách usiloval o co největší nenápadnost. Marně jí vysvětloval, že v takovém ohozu by zbytečně upoutávala pozornost; nakonec jí musel pohrozit, že ji s sebou nevezme, pokud kostým nenechá doma. Natruc si brala alespoň černou škrabošku, která jí zakrývala část tváře kolem nosu a očí.
Ještě víc ho šokovala, když s sebou na jednu z jejich výprav přivedla své tři děti. Tvrdila, že je nejvyšší čas, aby se mládež začala učit něco o superhrdinském řemeslu. Dokonce jim prý ušila malé superhrdinské oblečky, které barevně ladily s maminčiným kostýmem, a nemohla se dočkat, až to superhrdinská rodinka společně nandá nějakému obzvlášť záludnému padouchovi.
Navzdory drobným rozepřím pokračovalo pátrání docela rychle – u většiny skladů bylo jasné už zvenčí, že dvacetimetrový kolos by se do nich nevešel přesto však nepřinášelo kýžené výsledky.
Patnáctého dne konečně nastal v jejich pátrání obrat, ale nevzal na sebe takovou podobu, jakou očekávali.
Bylo páteční odpoledne. Valerie odešla z práce dřív, aby mohla před další pátrací výpravou být aspoň chvíli s dětmi, a Topinka už se taky chystal jít, když vtom mu zazvonil mobil.
„Jsou… jsou pryč…“ ozval se Valeriin hlas.
Topinka se neobtěžoval s vymýšlením ničeho duchaplného, čím by se pokusil odlehčit situaci, natož s vypínáním počítače. Vystartoval z kanceláře a za rekordních třináct minut byl u Valerie.
Dveře do bytu byly otevřené. Valerie seděla na botníku a pla kala. Vedle sebe měla starou paní Plcháčkovou, sousedku, která jí přes den hlídala děti. Obě ženy se navzájem utěšovaly, i když to nevedlo k žádnému Viditelnému účinku.
„Co se stalo?“ zeptal se trochu zbytečně Topinka.
„Když jsem přišla domů… dveře byly otevřené…“ vypravila ze sebe Valerie. „Paní Plcháčková ležela v bezvědomí v kuchyni… a děti… děti byly pryč…“
„Nic jsem neslyšela, dělaly takový rámus…“ hořekovala paní Plcháčková a zvedla červené oči k Topinkoví. „Něco mě praštilo do hlavy… a probrala jsem se, až když mě vaše paní přivedla k vědomí…“
Moje paní? Topinka povytáhl obočí, ale rozhodl se nijak to nekomentovat, koneckonců měli naléhavější starosti. „Viděla jste útočníka? Zahlédla jste něco, co by vám bylo podezřelé?“
„Vůbec nic, mladej pane. Tak mě to mrzí…“
Topinka prošel dveřmi do obývacího pokoje. „Teda, tady je ale bordel…“ Polštáře byly vytahané z gauče, knihy vyházené ze skříní, televize ležela na zemi. Plcháčková musela být úplná světice, že s těmi třemi rarachy vydržela takovou dobu v jedné místnosti.
„To jsme udělaly my…“ špitla Valerie. „Prohledaly jsme všechny úkryty, kdyby se tady děti náhodou schovávaly… Nebylo by to poprvé…“
Topinka vešel do kuchyně. Jeho pozornost upoutalo něco malého a bílého, co vykukovalo zpod kuchyňské linky. Sebral to ze země.
Byla to kartička o velikosti vizitky. Na přední straně se vyjímalo Topinkovi již dobře známé růžové logo UPPERCOOL UNDERWEAR. Na zadní straně bylo velkými tiskacími písmeny ručně připsáno: ANO, BYL JSEM TO JÁ.
„Myslím, že bychom se měli reálně zabývat možností, že to byl Kocourek,“ usoudil Topinka.
„Kocourek?“ Valerie se zamračila a zvedla se z botníku. „Myslíš náš manažer logistiky?“
„Přesně ten,“ přikývl Topinka.
„A to jsi vyčetl z téhle… téhle kartičky? To, že je na ní spodní prádlo, ještě neznamená, že se musí jednat o naši firmu.“ Dala si ruce v bok. „Prostě nemáš Arnošta rád, přiznej to. Má svoje mouchy, ale náhodou je docela fajn, abys věděl. Vždycky byl na mě hodný.“
„Protože sledoval své vlastní cíle!“ vyhrkl Topinka, než se mohl ovládnout. „Je to do sebe zahleděný, sebestředný egomaniak, který se ti snaží dostat do kalhotek!“
„Je tedy zahleděný do mě, nebo do sebe?“ povytáhla Valerie dokonale upravené obočí.
„Do tebe… do sebe… já nevím, prostě do vás obou!“
„Ale ale…“ pronesla. „Snad nám tady někdo nežárlí?“
Topinka chtěl odseknout něco sžíravého až ironického, ale pak se zarazil. Uvědomil si, že Valerie se ocitla blíž k pravdě, než mu bylo milé. Zhluboka se nadechl. „Poslyš… tohle logo jsem v minulosti viděl jen dvakrát. V televizi na iPadu toho chlapa, co se přihlásil k útoku Mecha-Bota… a předtím v kanceláři na iPadu tvého zbožňovaného pana Kocourka.“
Valerie už neřekla ani slovo. Odkráčela do ložnice a za slabou půlminutu byla zpátky. Už na sobě neměla seprané džíny a tričko, ale žluto-červený latexový kostým Spandex Girl. „Jdeme tomu hajzlovi nakopat ten jeho smradlavej zadek.“ S těmi slovy jako bohyně pomsty rozrazila dveře a vyšla na chodbu. Topinka raději moc nepřemýšlel o tom, jestli přídavné jméno bylo součástí metafory, nebo vycházelo z jejích osobních zkušeností s Arnoštem Kocourkem, a vyrazil za ní.
* * *
Ještě se stavili u Topinky v bytě pro zbroj Techno Kida a pak oba společně – vysoký muž v šedomodrém kovovém obleku připomínajícím robota a vyvinutá žena v latexu připomínajícím bodypainting – vyrazili k hlavnímu skladu jejich zaměstnavatele. Ke skladu, kterému se zatím při svých pátráních důsledně vyhýbali.
V ulicích panovala tma a zima. Kolem skladu, širokého asi padesát metrů, vysokého přes dvacet, neviděli žádné chodce. Techno Kid přistoupil k plotu, kterým byl komplex obehnaný. Sám se přes něj mohl dostat snadno, měl koneckonců trysky, ale co s Valerií?
„Chceš ten plot přelézt…“ začal a otočil se k ní. Teprve potom si všiml, že Valerie vytáhla z kapsy klíč a zasunula ho do zámku. Úplně zapomněl, že díky své pracovní pozici měla přístup do všech prostor firmy, i těch externích.
„… nebo tě mám vzít do náruče?“ dokončil trochu zbytečně, protože brána už se s klapnutím otevřela.
„To jsi nemohl říct dřív?“ Valerie protočila oči v sloup a vešla dovnitř.
Do budovy skladu se také dostali bez problémů. Techno Kid si cestou všiml dvou přístupových vjezdů pro náklaďáky. Kdyby se Mecha-Bot trochu přikrčil, klidně by tamtudy mohl vlézt dovnitř. Prošli krátkou vstupní chodbou, kolem které se choulily dvě malé kanceláře, a vstoupili do velikého centrálního skladiště. Obrovská prostora byla pomocí vnitřních přepážek rozdělená na čtvrtiny. Regály plné spodního prádla obklopovaly všechny stěny a tyčily se do závratných výšin. Velikou místnost obtáčelo několik ochozů, na něž vedla úzká kovová schodiště. Celé skladiště však vypadalo podivně nevyužité – regály zabíraly jen zlomek prostoru, nacházela se mezi nimi strašná spousta volného místa. Bylo to proto, že generálnímu řediteli (kterého nikdy nikdo neviděl osobně a mnozí dokonce pochybovali o jeho existenci) se ani po mnoha letech nepodařilo vybudovat podprsenkové impérium? Anebo prostě proto, aby měl Mecha-Bot ve skladu možnost volného pohybu?
A když byla řeč o Mecha-Botovi… Techno Kid se rozhlédl po čtvrtině skladu, ve které se právě s Valerií nacházeli, ale obřího modrého robota nikde neviděl.
Prošli širokým průchodem do druhé čtvrtiny, ale po robotovi ani stopa. Odemkli dveře do třetí čtvrtiny a nakoukli dovnitř. Byla také prázdná – a to doslova, nestály v ní ani regály se spodním prádlem. Vzápětí se ukázalo, že Mecha-Bot se neschovával ani v poslední čtvrtině.
Valerie pod škraboškou Spandex Girl starostlivě svraštila čelo. „Možná jsme se s ním minuli…“ vyslovila nahlas Techno Kidovy vlastní obavy. Bylo by opravdu nemilé, kdyby Mecha-Bot vyrazil ze svého doupěte na další ničivé tažení do ulic chvilku předtím, než se mu přišli podívat na zoubek.
„Zkusíme to tady ještě trochu prohledat,“ navrhl Techno Kid. Možnost, že jsou na špatném místě, si raději vůbec nepřipouštěl. „Třeba tu zůstala nějaká stopa…“
Vyrazil do úseku skladu, který byl zcela prázdný. Znovu otevřel dveře s červenočernými nálepkami „Nepovolaným vstup zakázán“ a „Zákaz kouření“ a nakoukl do prázdné čtvrtiny. Připadalo mu nejpravděpodobnější, že Mecha-Bot měl doupě v téhle čtvrtině. Zaměstnanci skladu do ní nechodili, navíc do ní byl přístup jedněmi ze širokých vrat, které viděl zvenčí.
Pokračoval v pomalé chůzi podél vnitřní přepážky. Stočil pohled k podlaze, aby zjistil, jestli na ní nejsou stopy po obrovských kovových chodidlech…
A vzápětí do něčeho narazil. Ozvalo se zazvonění kovu o kov a celý se zapotácel. Podíval se před sebe, ale nic tam nebylo. Jen stěna skladu, která se nacházela dobrých deset metrů od něj.
Natáhl ruku před sebe. S dalším zazvoněním narazila do kovu, i když mu oči tvrdily, že před ním nic není.
Vzduch se zamihotal… a pak se před Techno Kidem zčistajasna zhmotnil obrovský kovový pilíř.
Pomalu zvedl pohled a klouzal očima po pilíři vzhůru. Kdepak pilíř. Ve skutečnosti to byla obrovská noha. Samozřejmě nepatřila nikomu jinému než Mecha-Botovi.
Takže maskovací zařízení, pomyslel si Techno Kid. Tím se vysvětluje, jak mohl robot doslova zmizet z místa činu.
Zaklonil hlavu a spěšně udělal několik kroků vzad. Samozřejmě proto, aby na kovového obra lépe viděl – ne snad, že by chtěl zvolit strategický ústup. Pozadu narazil do něčeho měkkého.
„Hej!“ vykřikla dotčeně Valerie. „Kam tak rychle? Snad před tím srabem nechceš utýct!“
„Já?“ ohlédl se k ní Techno Kid a pak se podíval zpátky ke gigantickému kovovému monstru. Umělý obličej samozřejmě neměl žádnou mimiku, jemu však přesto připadalo, že se tváří zlovolně až zlověstně. „Utýct?“ ohradil se a okamžitě zalitoval drobného zajíknutí, bez kterého by to znělo přesvědčivěji. „To by mě ani ve snu nenapadlo.“
Na vršku Mecha-Botovy hlavy se odklopil jakýsi poklop. Vykoukl zakuklenec v černé masce; Techno Kid z něj viděl jen hlavu a ramena. Muž zvedl ruku, stáhl si masku… a odhalil Kocourkovu tvář. Nacházela se sice v dvacetimetrové výšce, ale Techno Kid díky optickým senzorům viděl, jak se mu zarudlá kůže leskne potem.
„Ha, Techno Kid! No konečně. Víš, jaký je v tom horko?“ Pak si všiml Valerie v přiléhavém oblečku. „A vy račte být kdo?“
Valerie si odhrnula blond vlasy z čela a nadechla se k rázné odpovědi. „Spán… sex něco…“ Na chvíli svraštila čelo soustředěním. „On to strašné jméno vymyslel,“ bodla prstem k Techno Kidovi. „Zeptejte se jeho!“
„Ach tak… hmmm,“ ozvalo se ze směru jejich protivníka a Techno Kid měl z toho nevysvětlitelný pocit, že padouch Valerii v kostýmu Spandex Girl najednou poznal.
Karty byly rozdané. Měli před sebou důkaz, že Mecha-Bot = Kocourek… ale stejně tak Kocourek měl teď jasný důkaz, že Techno Kid = Topinka, a navíc že Spandex Girl = Valerie. Techno Kidovi bylo jasné, že alespoň jedna z obou stran odsud neodejde po svých.
Kocourek jeho názor evidentně sdílel. Techno Kidovy senzory zachytily slabé zapraskání, které se v tichém skladišti rozlehlo jako prásknutí biče, a obvodovou stěnu budovy pokrylo jakési mihotavé namodralé ochranné pole.
„Vrať mi moje děti, ty lumpe!“ zařvala Valerie a zaťala pěsti.
„Á, ty děti,“ řekl Kocourek, jako by si na ně vzpomněl až teď.
„Proč jste je musel unášet?“ zeptal se Techno Kid. „Kdybyste nám prostě poslal dopis, přišli bychom taky.“
„Dopis?“ Kocourek se zatvářil, jako by se přeslechl. „Jsem superpadouch,“ řekl pomalu a zřetelně, jako by mluvil s malým dítětem. „My neposíláme dopisy. Posíláme rozkazy a výhrůžky. A když to nezabere, tak kousky těl rukojmích.“
Valerie se jako na povel vrhla vpřed.
Mecha-Bot pomalu, téměř líně pohnul nohou. Valerie se v plné rychlosti střetla s jeho chodidlem. Náraz ji odmrštil ke dveřím, kterými přišli. Sklouzla po stěně na podlahu a zůstala ležet.
Techno Kid k ní zalétl polekaným pohledem. Nehýbala se, jeho zvukové senzory ale zaznamenaly šelest přerývaného dechu. Udělal pár kroků do strany, pryč od Valerie. Kocourek se i s Mecha-Botem natočil jeho směrem. Techno Kid ustupoval k boční stěně s dalšími dveřmi, aby měl v zorném úhlu zároveň Mecha-Bota i Valerii. Mecha-Bot zvedl ruku a vypálil ke dveřím světelný paprsek, jehož záře navzdory ochranným filtrům Techno Kida v šerém skladišti téměř oslepila. Na poslední chvíli stačil uskočit. Naštěstí nepotřeboval chodit až ke dveřím, viděl už na robota i na dívku.
Kocourek se ještě ani nezačal pořádně snažit, a už se mu podařilo vyřadit z boje Spandex Girl. Techno Kid obrátil k Mecha-Botovi své optické senzory a zapátral po slabých místech. Žádná ale neviděl. Pancíř byl tlustý a vnitřní obvody stíněné. Mohl zkusit nazdařbůh vystřelit z laserů zabudovaných do levého a pravého zápěstí (pokud by v nejnevhodnější chvíli nevypověděly službu), ale než by napáchal skutečné škody, Mecha-Bot by ho nejspíš dávno rozmáznul jako mouchu.
Našel, co chtěl… najednou ale pochyboval o tom, jestli byl opravdu dobrý nápad hledat dvaceti metrového vraždícího robota sám, bez pomoci dvou nebo tří pěchotních oddílů a alespoň jedné bombardovací peruti. Na chvíli zaváhal, jestli by pomocí telefonu zabudovaného do zbroje neměl zavolat na policii a nechat si ujít všechnu slávu, která by se zneškodněním Mecha-Bota byla spojená… ale opravdu jen na chvíli.
Ukázalo se, že váhal zbytečně. Navolil tísňové číslo, jenže linka byla hluchá. Někde tu musela být výkonná rušička. Nejspíš přímo v Mecha-Botovi. Nebo v generátoru silového pole, které obalilo celou budovu.
Aby zakryl chvilkové rozpaky, ukázal na hrudní pancíř s nápisem Mecha-Bot Mk. 02 vyvedeným ve žlutozelené barvě a otázal se: „Co se stalo s Mecha-Botem jedničkou?“
„Žádný nebyl,“ zalhal Kocourek. „Dvojka se mi prostě víc líbila.“ Teď nebyla vhodná chvíle zabíhat do traumatických vzpomínek na dětství, kdy malý Kocourek – v domnění, že tuba jako tuba – slepil vystřihovánku bojového robota pomocí maminčina opalovacího krému a celý model se mu do rána rozpadl na kusy.
Techno Kid zahlédl, jak se Valerie za Mecha-Botovými zády (či spíše za jeho kotníkem) pohnula. S námahou se zvedla na nohy a začala se sunout podél stěny. Nejdřív si myslel, že se znovu pokusí na kovového netvora zaútočit přímo – nebo se mu přimknout k noze a vyšplhat po něm až nahoru. Dívka ale zvolila jiný postup: začala po úzkém kovovém schodišti stoupat podél vysokých regálů na jeden z ochozů, které se ve třech různých výškách vinuly kolem místnosti.
Nastartoval trysky a vyletěl na třetí nadzemní ochoz ve výšce necelých patnácti metrů – jednak aby na Kocourka v Mecha-Botovi lépe viděl, jednak aby si před jeho nohama nepřipadal jako bezvýznamný červ, kterého by mohl Kocourek kdykoli rozšlápnout. Musel pro Valerii získat čas. Kdyby se jí podařilo vylézt po regálech dost vysoko na to, aby se mohla vrhnout na Kocourka a nějak ho zneškodnit…
Kocourkova hlava s rameny byla pořád dobrých pět metrů nad ním. „Vzdejte se!“ nařídil a namířil na něj prst, jako by to byl prak, kterým David ohrožuje Goliáše.
Padouch na něj z Mecha-Botova temena chvíli nevěřícně zíral a pak se rozesmál. „Jsi tak zábavnej, že tě možná nechám na živu o něco dýl…“ vypravil ze sebe, když byl schopen slova. „Nějakej další vtip bys tam neměl?“
Techno Kid lovil z paměti, co v podobných situacích říkali policisté – alespoň ti z televizních seriálů. „Máte právo nevypovídat. Cokoli, co řeknete, může být použito proti vám…“
Kocourek se přestal usmívat. „To je ohraná písnička. Nudíš mě.“ Teatrálně si povzdechl. „Mrzí mě to, Topinko, fakt že jo. Účtárna mě za to papírování zabije… ale nejde to jinak.“
„Jestli chcete škrtnout pracovní pozici, existují i humánnější způsoby, třeba výpověď,“ podotkl Techno Kid. Viděl, že Valerie už za Mecha-Botovými zády vystoupala skoro na třetí patro. Kdyby jí mohl získat ještě patnáct, dvacet vteřin…
Jenže Kocourkova hlava už zmizela v útrobách stroje a poklop se s kovovým zazvoněním zabouchl. Techno Kid vypálil z namířeného prstu laserový paprsek – potěšilo ho, že miniaturní kanón navzdory oranžovému poblikávání na průhledovém displeji jeho helmy pořád ještě fungoval – a zklamaně sledoval, jak se zářící střela rozprskla o neviditelný štít kolem Mecha-Botovy hlavy. Vlastně ani nečekal, že to zabere, ale musel to zkusit.
Nahodil trysky, vznesl se z ochozu a zasypal Mecha-Bota celou sprškou laserových střel. Všechny se rozplynuly na Mecha-Botově ochranném štítu. Gigantický robot se rozmáchl pěstí velkou jako menší automobil. Techno Kid chtěl uhnout, ale v poslední době neměl k nacvičování prudkých ostrých manévrů mnoho příležitostí… a před něčím, co bylo několikrát větší než on, by se stejně uhýbalo dost těžko. Kovová pěst ho zasáhla plnou silou a doslova ho prohodila vnitřní přepážkou skladu se spodním prádlem.
Systémy ve zbroji naráz zkolabovaly. Čas jako by se najednou zpomalil. Topinka skrz hledí s vypnutým displejem viděl, jak se ve vzduchu všude kolem něj vznášejí úlomky zdivá, kousky omítky a úplná záplava slipů, podprsenek, kalhotek, punčoch, nátělníků a dalších kusů spodního prádla, které ani nebyl schopen identifikovat. Vlastně nebyl schopen téměř ničeho. Celé tělo ho bolelo od nárazu kovové pěsti a dalšího drtivého názoru do stěny. Nemohl se hnout; kovová zbroj, která mu za běžných okolností pomáhala s motorikou, se najednou stala přítěží… mrtvou váhou.
Topinka v nefunkční zbroji dopadl na podlahu a znovu si vyrazil dech. Některé z mechanických bezpečnostních prvků zbroje fungovaly bez ohledu na elektronické systémy; předpokládal, že nemá nic zlomeného, nanejvýš dvě nebo tři prasklá žebra a pěknou sbírku pohmožděnin. Přesto se nedokázal hnout. Průhledový displej konečně naběhl, ale moc užitečných údajů mu neposkytl. Skoro celá zbroj zářila červenou barvou a vedle blikal velký nápis: FAILURE. BESCHÁDIGUNG. DESARREGLO. HEMCnPABHOCTb. WYPADEK. PORUCHA.
Na podlahu kolem Topinky se snášel úplný déšť spodního prádla. Na helmu mu dopadly žluté boxerky s fialovými slony. S vypětím sil pohnul hlavou a shodil kraťasy z displeje, aby vůbec něco viděl.
Skoro si přál, aby to neudělal. Z vnitřní přepážky ještě trčela obrovská modrá pěst, vzápětí ale zmizela a pak se objevila znovu, prorazila do přepážky druhou, ještě větší díru a vyvolala další pestrobarevný vodopád slipů a podprsenek. Pak se s tím Mecha-Bot přestal párat a prostě přepážkou prošel.
Topinka se pokusil zvednout aspoň do sedu, ale marně. Zatmělo se mu před očima a rameny dopadl zpátky na zem. Najednou mu připadalo, jako by zaslechl slabé dětské hlásky, jak se mu hádají v hlavě:
„A va va va!“
„A to se řekne!“
„A to se poví!“
Potřásl hlavou, aby si z ní ty hlásky vyhnal, ale nemusel se namáhat. Zvukové receptory – které zřejmě patřily mezi nemnoho funkčních systémů – mu zahltilo několikanásobné zadunění. Otevřel oči. Nad ním se znovu tyčil Mecha-Bot. Nemohl se proti němu nijak bránit.
Robot se sehnul, popadl Topinku obrovskými prsty a zvedl si ho před tvář, takže jedna kovová postava teď držela druhou, nesrovnatelně menší. Hlavou mu proletěla absurdní myšlenka: zvenčí to muselo vypadat, jako by se plechový obr chystal snížit ke kanibalismu a pozřít svého malého neduživého bratříčka.
Strnul. Na druhou stranu… jak mohl vědět, co používá Mecha-Bot místo paliva? Co když opravdu žere lidi?
Usoudil, že se to brzy dozví. Pokud z něj Kocourek ještě předtím nevymačká život. Cítil, jak se kolem něj obří prsty pomalu sevřely. Ve zbroji to zapraskalo, zvukové senzory zkolabovaly a sluch se vrátil Topinkovi na běžnou úroveň. Displej v helmě znovu zhasl, takže zmizel i blikající nápis oznamující poruchu systémů. Na druhou stranu, stejně mu neříkal nic nového.
Pokusil se zapřít proti Mecha-Botovým prstům, vlastním tělem je odpáčit, ale marně. Bez mechanických systémů svého obleku prostě neměl šanci. Bezmocně zíral ze vzdálenosti pouhých pár metrů do nestvůrně obrovských, bezvýrazných kovových očí.
„Co vlastně chceš?“ zahřměl Mecha-Bot několikanásobně zesíleným Kocourkovým hlasem, aniž by otevřel plechová ústa. „Proč se převlíkáš do tý směšný zbroje a vyrážíš do ulic? Co tím sleduješ?“
„Chci… zachránit svět…“
„Zachránit svět? A před kým?“
„Před takovými, jako jsi ty.“
„Fakt? Ale to se podívejme.“ Mecha-Bot trochu ztlumil hlas, jako když jeden spiklenec mluví s druhým. „Mám pro tebe novinku. Svět nechce, abys ho zachraňoval.“
Topinka koutkem oka zahlédl pohyb. Stočil pohled tím směrem… a málem se mu zastavilo srdce. Nad Mecha-Botovým ramenem se vynořila hlava s tmavou škraboškou a dlouhými světlými vlasy. Valerie!
Zřejmě se jí přece jenom podařilo seskočit z přepážky na Mecha-Bota… a svezla se na jeho zádech až sem. A teď se pokoušela vyšplhat nahoru na hlavu a dostat se ke Kocourkovi.
„Lidi nechtějí, aby je někdo zachraňoval,“ opakoval Mecha-Bot Kocourkovým hlasem. „Nechtějí se změnit k lepšímu. Na to jsou moc líní, zvyklí na staré rezavé koleje, po kterých se vezou! Jasně, tahle planeta stojí za starou bélu. Ale jím to tak vyhovuje!“
Poslední, na co měl Topinka náladu, bylo filozofovat o smyslu vesmíru s gigantickým robotem, ale rozhodl se na tu hru přistoupit. Kdyby Valerii získal ještě trochu času… „Stejně je musím zachránit. I kdyby nechtěli.“
„Troufáš si tvrdit, že víš líp než oni, co je pro ně dobré?“
„Nevím, jestli to vím líp než oni… ale líp než ty to vím zcela určitě.“
Tlak Mecha-Botových prstů ještě zesílil. Ozvalo se ohlušující zapraštění kovu. Topinka se připravil na nejhorší… a pak znovu letěl bezmocně vzduchem.
Pozadu narazil do stěny. Tahle byla mnohem tvrdší. Ucítil, jak zdivo pod jeho nárazem povolilo. Dopadl na ochoz, spadl z něj a pak se z několikametrové výšky zřítil na zem. Několikrát se převalil a zůstal ležet. Kolem něj se tentokrát nesypaly kusy spodního prádla, ale ostré úlomky cihel.
„Jé, ten je ale velikej!“ ozvalo se nad jeho hlavou.
„Můžeme si ho vzít domů, pane?“ řekl druhý dětský hlásek.
„Plosím, plosím, plosím!“ dodal třetí.
Topinka se podíval nahoru. I ze svého nepříliš výhodného úhlu viděl, že v cihlové zdi zůstala po jeho nárazu obrovská puklina, ještě se z ní drolily kusy zdivá. Za ní musela být jedna z kancelářských místností, těsně přiléhajících ke skladovacím prostorám. Z díry vyběhly tři děti, které dobře poznával – a za nimi jakýsi hubeňour, kterého viděl poprvé v životě. Vypadal dost zoufale, zřejmě je měl hlídat.
Děti se postavily na okraj ochozu a rozhlédly se po skladišti plném rozházeného spodního prádla, kusů omítky a zdivá.
„Někdo dělá nepořádek!“ zařvala holčička.
„Nepožádek!“ řeklo nejmenší dítě smrtelně vážným hlasem, jako by se jednalo o hrdelní zločin.
„A va va va!“ vyvřískla holčička.
„A to se řekne!“ přidal se druhý z jejích bratříčků.
„A to se poví!“ přitakal poslední capart.
Topinka věnoval dětem nechápavý pohled. Valerie je musela skvěle vycvičit, pokud se v nich probudily reflexy uklízet nepořádek místo toho, aby přispívaly k jeho generování. Vzápětí ale všechny tři děti nadšeně vypískly, vyrazily k nejbližšímu kovovému schodišti a začaly sbíhat na podlahu skladiště. Hubeňour bezmocně mával rukama a pádil za nimi.
Mecha-Bot na chvíli zapomněl na Topinku. Otočil se za dětmi, které se začaly přehrabovat v hromadách prádla, výskat čirou nezkaženou radostí a házet ho po hubeňourovi. „Chyť je, poskoku 06!“ křikl Mecha-Bot.
Hubeňour se zarazil a ohlédl se k Mecha-Botovi. „Nula šest?“ opakoval nevěřícně.
* * *
Arnoštu Kocourkovi docházela trpělivost. Celé už to trvalo moc dlouho. V kokpitu Mecha-Bota bylo příšerné horko, vydýchaný vzduch a Kocourek se čím dál víc potil. Usmyslel si, že do třetího modelu Mecha-Bota musí zabudovat nějaké průduchy. Nemůže přece dobývat svět a péct se při tom ve vlastní šťávě.
Na displeji, který ukazoval záběr z kamery na pravoboku, viděl poskoka 06. Dlouhán se zastavil, otočil se a ublíženě hleděl na Mecha-Bota. Trojice spratků za ním toho okamžitě využila, skočila mu na záda a společnými silami ho strhla na zem. Poskoka jejich nečekaný manévr zaskočil… a než se nadál, byl punčochami a jinými kusy spodního prádla omotaný tak, že se prakticky nemohl hnout.
„To je materiál,“ zamumlal si nevěřícně Kocourek. „Příště abych na pozici poskoka vypsal regulérní výběrové řízení.“ Hledá se asistent. Náplň práce: plnit rozkazy nadřízeného, provádět opravy a/nebo vylepšení na moderních technologických zařízeních a nenechat se chytit a/nebo spoutat policií nebo jinými oficiálními nebo neoficiálními strážci pořádku. Ještě něco? Aha, jasně. Ženské pohlaví výhodou. Účtárně se genderově ne korektní dovětek nebude zamlouvat, ale kdyby dělal vždycky jenom to, co se účtárně líbilo, moc daleko by to nedotáhl.
Obrátil se zpátky ke svému hlavnímu cíli – k Topinkovi v Techno Kidově zbroji, který bezvládně ležel na podlaze pod ním. Pancíř už vydržel prohození zdí, dokonce odolal síle Mecha-Botových prstů… a teď hodlal Kocourek zjistit, jestli přežije dupnutí mnohatunového kovového monstra. Měl takový pocit, že nikoli.
Přepojil ovládání z dvojice řídicích pák na režim, při kterém snímalo pohyby jeho vlastního těla a posílalo je do motorické soustavy Mecha-Bota. Takhle si rozdupnutí toho otravného Topinky vychutná víc, než kdyby jenom pohnul pákou. Postavil se nad Topinku, trochu se zaklonil, zvedl pravou nohu –
A v tu chvíli něco odpáčilo vstupní poklop těsně nad jeho hlavou. Na olysalé hlavě ho polechtaly dlouhé světlé vlasy, pak ho něco popadlo pod rameny a prudce jím škublo vzhůru. Koutkem oka zahlédl ženskou tvář, byla to Myšíková –
Systémy Mecha-Bota pořád kopírovaly pohyby jeho těla. Gigantický robot se s Kocourkem a Myšíkovou zakymácel. Referentka neměla dost sil na to, aby ho vytáhla ze vstupního otvoru, ale hlava s rameny mu přesto trčela z díry. Kocourek v jejím sevření zamával rukama a instinktivně se předklonil… a Mecha-Bot taky. Robot ztratil rovnováhu a překlopil se vpřed.
Kocourek ucítil, jak ho ženské ruce přestaly svírat. Setrvačnost ho vyhodila z kokpitu Mecha-Bota… a pak už padal a Mecha-Bot se řítil za ním.
Kocourek mával rukama. Závratnou rychlostí se blížil k široké díře, která zůstala v cihlové zdi po nárazu Techno Kida. Za dírou viděl jeden z vynálezů, které se mu v posledních letech podařilo získat a s pomocí poskoků 01 až 06 zprovoznit – plochý černý kotouč, široký asi tři metry, s prstencem ovládacích prvků na obvodu. Byl to stroj času, který měl jednu malou chybu – fungoval totiž pouze jednosměrně, do minulosti, a tak pro něj Kocourek nenašel žádné větší uplatnění.
Koutkem oka zahlédl, že stroj času je zapnutý, zřejmě ho musela spustit lavina padajících cihel –
A pak už se ocitl těsně nad kulatou černou plochou. Všechno se najednou rozmazalo a proud času ho unášel pryč. Než ztratil vědomí, hlavou mu prolétla myšlenka, jak malá je asi pravděpodobnost, že by skok do náhodně nastavených časoprostorových souřadnic přežil.
Neviděl, jak dvě vteřiny po něm dopadl na stroj času Mecha-Bot. Stejně tak neviděl, jak hruď mnohatunového kolosu rozdrtila stroj času na sbírku malých polámaných součástek, se kterými by si nevěděl rady ani MacGyver.
* * *
Valerie na poslední chvíli sklouzla z Mecha-Botova zátylku. Dopadla na ochoz, honem si zacpala uši a sledovala, jak se kolosální monstrum zřítilo proti zdi. Hlava a hruď Mecha-Bota narazila do stěny, několikanásobně zvětšila díru, která v ní zůstala po Techno Kidově dopadu, a rozdrtila podivné diskovité zařízení, v němž před několika vteřinami zmizel Kocourek. Zpod Mecha-Botovy hrudi vyletělo několik jisker a drobných mechanických součástek a pak se horní část kovového kolosu propadla ještě o něco hlouběji.
Mezitím už Valerie seběhla po zkroucených kovových schodech ke svým dětem. Přesvědčila se, že jsou v pořádku, a pospíchala k Topinkoví. Sundala mu helmu a pomohla mu do sedu.
Vypadal trochu omámeně, ale jinak byl v pořádku. „Kocourek…?“ vypravil ze sebe.
„Spadl do takového divného kulatého zařízení, které ho úplně spolklo,“ odpověděla.
„Asi nějaký další šílený vynález,“ usoudil Topinka. „Kdo s čím zachází, tím taky schází…“
Pokusil se vstát, ale prudká bolest v hrudi, bedrech, kyčlích, loktech, stehnech, kolenou a chodidlech ho přesvědčila, že by to nebyl moc dobrý nápad. Rozhlédl se kolem sebe. Napravo od sebe viděl šedomodrý bok Mecha-Bota – byl tak blízko, že by se ho mohl dotknout. Nalevo si hrály Valeriiny děti a opodál ležel vzpouzející se poskok 06 svázaný několika punčochami. Obvodová zeď skladu už se modře nemihotala.
„Co tím asi sledoval?“ zeptala se Valerie.
„Čím?“
„Tímhle. Gigantickým robotem. Terorizováním nevinného obyvatelstva…“
Topinka pokrčil rameny. „Co já vím… Možná měl nějaké trauma z dětství. Nebo se chtěl za něco pomstít – třeba za to, že mu nedala nějaká holka. Nebo chtěl prostě jenom ovládnout svět – někteří lidé to zkoušejí prostě proto, že můžou.“
Přikývla. „Myslím, že by to klidně mohly být všechny tři důvody.“
Mávl rukou. „Anebo žádný z nich. Každému někdy hrábne.“
„Teď mluvíš z vlastních zkušeností.“ Nebyla to otázka.
„No jo.“ Sebeironicky se pousmál a poklepal si na pošramocený superhrdinský oblek.
Na chvíli zavládlo trapné ticho, přerušované jen skotačením tří dětí v záplavě spodního prádla.
„Takže co bude teď?“ zeptala se potichu Valerie a se svou typickou přímočarostí přešla k věci. „Budou Techno Kid a Spandex Girl spolu, co myslíš?“
Topinka na ni pohlédl. Na její zpocenou umazanou tvář, zašmodrchané vlasy, pošpiněné a potrhané oblečení. Napadlo ho, že ještě nikdy nevypadala tak krásně.
Hned se za tu myšlenku pokáral. Copak si neusmyslel, že do toho nesmí spadnout? Že si nesmí Valerii pustit k tělu?
Ale proč vlastně? pomyslel si. Protože měla děti a jinou životní zkušenost než on, starý mládenec, a nemohlo to dopadnout dobře? Protože nesplňovala jakousi jeho představu o ideální partnerce? Nemohlo to souviset s tím, že Topinka nebyl v běžném ani superhrdinském životě zvyklý uhýbat před tím, jaký svět skutečně byl, a trval na svojí představě toho, jaký by měl být?
Na druhou stranu byla pravda, že se mu hodně líbila. Obdivoval její upřímnost, smysl pro humor a odvahu. Navíc toho měli hodně společného. Bojovat proti dvacetimetrovému kovovému monstru a zvítězit… takový zážitek dokáže dva lidi stmelit.
Valerie přivřela oči, pootevřela ústa a naklonila se k němu blíž.
Čas se zastavil…
* * *
Zato Arnoštu Kocourkovi ubíhal čas povážlivě rychle.
Zhmotnil se na malém písčitém ostrůvku, jen tu a tam porostlém prapodivnými dřevinami. Všude, kam oko dohlédlo, se rozpínaly rozbouřené vody. V paleontologii se moc nevyznal, ale podle nestvůrných ještěrů, kteří se v nich proháněli, tipoval, že jde o jurské nebo snad triasové moře.
Odhadoval, že má už jen asi jeden a půl miliardy vteřin na to, aby vynalezl nový stroj času. Takový, který by byl schopen přenést svého uživatele nejen do minulosti, ale především do budoucnosti. Dokonale si uvědomoval, že pro superpadoucha s humanitním vzděláním to nebude nic snadného.
Utrhl stéblo čehosi, co mu vzdáleně připomínalo rákos, a začal čmárat do písku.