Zrovna jsem uzavřela obchod roku a už jsem se nemohla dočkat, až to povím babičce.
Jakmile zákazník odešel, zavřela jsem vchodové dveře, otočila kartonovou cedulku na ZAVŘENO a zamířila dozadu. Přitiskla jsem si svůj nejnovější úlovek k halence, vstoupila do nacpaného skladu, obešla bronzové námořní dělo, málem se zachytila okrajem sukně o zrezivělé brnění a propletla se přehršlí dalších věcí příliš velkých či příliš těžkých, než abych je uložila do regálů. Většina z nich tu byla ještě předtím, než jsem se narodila, a nejspíš se nehne z místa ani dlouho poté, co krámek převezmou mé hypotetické budoucí ratolesti. Jeden nikdy neví, kdy se může ukázat vhodný kupec, a rodina si na něj klidně počká.
Babička Heide byla v kanceláři, seděla za stolem. Odsunula klávesnici, aby si mohla zahrát solitéra s egyptským tarotem ze třináctého století. Když jsem vešla, skoro se na mě ani nepodívala
„Víš, že si to můžeš zahrát na počítači, že jo, babi?“
Po pár vteřinách přemýšlení položila kartu do jedné z řad. „Dokáže ten tvůj supermoderní přístroj napodobit ten pocit, když se míchá balíček karet s oslíma ušima? Simulovat tu radost, když položíš kartu na správný místo a je z toho skvělá hra? Neřekla bych.“ Zadívala se na mě přes okraj brýlí. „Skoro všechno je nejlepší poštám.“
„No jo, nepřišla jsem se o tom zase přít. Hádej, co jsem právě dostala do zástavy.“
Přistoupila jsem ke stolu a položila před ni kapesní dimenzi. Vypadala jako pyramidové sněhové těžítko o výšce plechovky s limonádou. Byla plná mořské vody. Uprostřed se vznášela bytost oplývající šupinami a chapadly a tvary tak nepřirozenými, že z přímého pohledu na ni člověka rozbolela hlava. Když nebyla uložená za hranicemi našeho časoprostorového kontinua, měla rozměry výletní lodi a musela vážit jako menší hora, což je přesně ten důvod, proč jsou kapesní dimenze tak zatraceně užitečné.
Babička pyramidu Uchopila, přistrčila si na nos brýle a zadívala se do ní.
„Co to je?“ zeptala se.
„Cthulhu,“ opáčila jsem se samolibou spokojeností.
„Geshundheit,“ popřála mi zdravíčko. Nebyla jsem si jistá, jestli si ze mě dělá srandu, nebo ne. Spíš ne.
„Nekýchla jsem si,“ vysvětlila jsem. „Cthulhu je jméno. Je to prastarý bůh úzkosti a děsu, mrtvý, ale snící.“
Na babičku to zjevně neudělalo dojem. „Co dělá? Kromě toho, že s ní.“ Pomalu kapesní dimenzi otáčela a zkoumala její obsah.
„Dělá? Je to symbol nepoznatelných hlubin vesmíru, vedle kterého bledne důležitost lidstva. Navíc je to bůh. Kdys naposledy viděla v krámku nějakého boha?“
„V osmdesátým druhým,“ odvětila bez váhání. „Argentinská vláda dala do zástavy pár guaranijskejch přírodních božstev, aby snáz zaplatila válku o Falklandy. Ne že by jí to moc pomohlo.“
Tohle mi nic neříkalo, ale v roce 1982 jsem byla ještě v plenkách.
„Předkolumbovští bohové se snad ani nepočítají. Tohle,“ ukázala jsem na pyramidu, „je teprve něco.“
Babička přestala boha zkoumat a postavila kapesní dimenzi na počítač, vedle hrnku plného propisek. Opět obrátila pozornost ke mně.
„A kolik jsi za tuhle vzácnou a jedinečnou věc zaplatila?“
Řekla jsem jí to.
Našpulila rty a věnovala mi přísný pohled. Od té doby, kdy jsem jako malá ulomila křídlo vycpanému fénixovi, si tenhle sžíravý výraz šetřila pro chvíle, kdy jsem něco opravdu pořádně podělala.
„Ten, kdo ji dal do zástavy, jen shrábl peníze a zmizel,“ prohlásila „Nevrátí se. Máš měsíc na to, aby sis ji úžila, a doufejme, že nějakej blázen bude z té přerostlé chobotnice stejně paf jako ty. Jestli ne, mohli bysme ji po kilech rozprodat suši řetězcům.“
„Ty nikdy nevěříš, že jsem uzavřela dobrý obchod.“ Založila jsem si ruce. „Už nejsem malá holka, a motám se kolem tohohle krámku celý život. Kdy začneš důvěřovat mému úsudku? Tvrdím, že to pro nás bylo výhodné, a dokážu ti to.“
„Tenhle krámek je plnej chyb příliš horlivýho mládí, Sylvie.“ Ukázala ke skladišti, nacpanému k prasknutí. „I já přispěla svým dílem, když jsem byla ve tvým věku. Vedení zastavárny je prostý. Drž se kvalitních běžnejch věcí, který snadno prodáš, a ber je levně. Čím dřív si to uvědomíš, tím dřív budeš připravená tenhle rodinnej podnik převzít.“ Nato si lízla z balíčku další kartu, čímž dala najevo, že rozhovor je u konce.
Když je rodinným podnikem nejstarší zastavárna na světě, máte před sebou velký úkol. Zajímalo by mě, jestli se babička potýkala s podobnými problémy, když dospěla do věku, aby tu pracovala, kdysi dávno, před tím, než odešla do důchodu prababička Hannelore.
Podle podmínek zastavárny měl zákazník třicet dní na to, aby se vrátil a vzal si věc zpátky. To mi dávalo dost času vybrat vhodné kupce. Mohla jsem postupovat mnoha různými způsoby, ale začala jsem tím nejprostším.
Odemkla jsem vchod, otočila cedulku na OTEVŘENO, zapnula notebook a přihlásila se na Craiglist, největší inzertní stránku.
* * *
Netrvalo to měsíc. První zájemce se objevil za pár dní.
„Já jsem Keldmo, Vznešený prorok Hlubinných,“ oznámil neobyčejně tlustý muž. Měl na sobě jakousi tógu nebo koupací plášť, nejspíš proto, že nikdo nevyráběl kalhoty v jeho velikosti. „Chápu správně, že jste se nedávno stali vlastníky velkého Cthulhu?“
„Ano, stali. Nebo spíš staneme, pokud předchozí majitel do tří týdnů nesplatí půjčku. Kolik jste ochoten za něj nabídnout?“
„Copak nestačí nehynoucí vděk tisíců uctívačů?“
„Ani zdaleka.“
„Nemám moc peněz.“ Kapesníčkem si utřel pot z četných podbradků. „V posledních letech nebyli věřící zrovna dvakrát oddaní. Z vybraných obětin sotva zaplatím něco do žaludku.“
Spolkla jsem odpověď, která se sama nabízela Keldmo by takové popíchnutí beztak neocenil. Jestli někdy míval smysl pro humor, nejspíš ho už dávno spořádal.
„Kdybych měl u mší skutečného Cthulhu, určitě by se to zlepšilo,“ pokračoval. „Uctívače by to povzbudilo, pomohlo by mi to s náborem a tak podobně.“
„Nehodláte ho probudit a vypustit na svět, že ne?“
„Šmarjá, to ne,“ zděsil se. „Živý bůh může být nebezpečný a nepředvídatelný. Co kdyby měl se svými přívrženci jiné záměry a plány než já? Ne, spící hrůzy není radno vyrušovat.“
„Dobře,“ já na to. „No a kolik jste popravdě ochoten zaplatit?“
Keldmo mi učinil nabídku. Jednalo se o mnohem menší částku, než kterou jsem investovala, ale přinejmenším něco. Řekla jsem, že se ještě ozvu, a pak jsem toho vůdce kultu vypakovala
* * *
O týden později se ukázala skupinka bytostí z paralelního vesmíru. Dost mi připomínaly šedé mimozemšťany z telky, tedy kdyby šedí mimozemšťané měli ploutve a žábry. Hleděla jsem na ně, možná až neslušně. Návštěvy z paralelního vesmíru přicházely opravdu vzácně, dokonce i do podniku, jako je ten náš.
„Potřebujeme služby podvodního boha,“ pronesl vůdce skupinky.
„Jaké služby?“ Musela jsem se zeptat.
„Jsme vodní stvoření,“ odvětil vůdce. V duchu jsem si ho pojmenovala Nemo. „Naše vody byly nedávno zaplaveny mořskými hady. Vzhledem k tomu, že jsme pacifisté, nemůžeme se s tímto neštěstím vypořádat sami. Je však dobře známo, že Hlubinní jsou přirození mořští predátoři. Rádi bychom Cthulhu probudili a vypustili do přírody, aby všechny hady sežral.“
Měla jsem k tomuto plánu jisté připomínky, i k tomu, co Cthulhu asi udělá Nemovým lidem, jakmile mořští hadi dojdou. Aspoň se ho ale nechystali probudit v tomhle vesmíru. To bylo velké plus.
„Kolik nabízíte?“
Mimozemšťané se poradili v hloučku.
„Krom toho, že jsme pacifisté,“ pravil Nemo, „jsme také společnost, jež nezná peníze. Netěžíme, nerybaříme ani nevytváříme umělecké předměty. Žijeme v rovnováze s přírodou a živíme se řasami. Obávám se, že nemáme nic, co by pro vás mělo cenu. Nicméně,“ dodal vesele, „si vašeho boha nechceme koupit. Chceme si ho pouze půjčit. Až se nakrmí, s radostí vám ho zase vrátíme, v nepoškozeném stavu.“
Zamračila jsem se. Představa, že mi Cthulhu vrátí probuzeného a nakrmeného, se mi nezamlouvala.
„Pomohla byste zachránit celou civilizaci,“ přemlouval mě Nemo. „V tomto vesmíru je vám jistě známa myšlenka soucitu.“
Bylo mi těch naivních pacifistů líto, ale zároveň bych vzala jed na to, že bych jim neprokázala žádnou laskavost, kdybych vypustila Cthulhu na společnost, která si nedokáže poradit ani s pár mořskými hady. Navíc jsem řídila obchod, ne Interdimenzionální spolek za záchranu mořských říší.
Řekla jsem Nemovi, že si to nechám projít hlavou, a vyvedla ho i s přáteli z krámu.
„Nikdo ti za něj nezaplatí,“ houkla babička ze skladu, jen co jsem za nimi zavřela „Ale dala bych ruku do ohně za to, že najdeš spoustu lidí, co by tě ho zbavili zdarma“
Zaskřípala jsem zuby a vrátila se k třídění a popisování flakónků na polici s nápoji lásky. Díky jisté oblíbené písničce jsme měli v jednom kuse vyprodané Číslo devět. Navzdory skutečnosti, že co jsem tak slyšela, chutná jako zlobří blitky.
* * *
Uplynuly skoro dva týdny a já si už začínala dělat starosti, pak ale dorazil další zájemce. Tentokrát se jednalo o vysokého štíhlého muže, jenž měl na sobě plášť s lví hřívou přes rameno. Zřejmě mu vůbec nevadilo, že venku panuje mírné srpnové počasí. Širokou hruď měl ozdobenou několika řadami zubů, pověšených na šňůrkách kolem krku. Přísahala bych, že některé z těch zubů patřívaly lidem, ale nejsem zubařka. U opasku se mu houpal dlouhý meč.
„Sir Barnabáš, Velký rytíř Řádu svatého Jiří,“ představil se hlasitěji, než bylo nezbytně nutné.
„Vítejte,“ pozdravila ho babička Dmoucí se svaly a hluboký baryton sira Barnabáše ji jako kouzlem přivolaly zezadu. „Já jsem Heide. A tohle je moje vnučka Sylvia. Je svobodná.“
„Madam.“ Sir Barnabáš se sklonil a políbil babičce ruku. „Má paní,“ pozorně se sklonil i ke mně. Přísahala bych, že babička tiše výskla
„Ve jménu Řádu svatého Jiří hledám netvora jménem Cthulhu, jehož prý vlastníte. Pomůžete mi na mé výpravě?“
„Je vaše výprava věnována nějaké paní?“ vyzvídala babička
„K čemu ho chcete?“ zeptala jsem se, než nás začala dávat dohromady.
„Jsme Řád svatého Jiří,“ odvětil Barnabáš. „Není to zřejmé?“
„Jen odpovězte.“
„Lovíme a hubíme draky.“
„Draci už vyhynuli,“ poznamenala babička.
„Není zač!“ opáčil Barnabáš. „Ulovíme a zabijeme i toho Cthulhua Bude to slavný boj. Vzniknou písně o…“
„Cthulhu není drak,“ skočila jsem mu do řeči.
„Ne doslova, to je pravda,“ uznal Barnabáš. „Ale má šupiny a křídla a je to mrzká příšera. V nic lepšího už dnes doufat nemůžeme.“
„Chápu.“ Představa, jak se parta rytířů snaží porazit prastarého boha tím, že do něj dloubají kopími, mi přišla úsměvná, ale pouze do chvíle, kdy mi došlo, že s nimi sdílím planetu. A že by Cthulhu z těch kopí asi šílel vzteky. A šílený už byl dost. „Kolik je váš řád ochoten za tuto výsadu zaplatit?“
„Rytíři svatého Jiří skládají slib chudoby. Vaše pomoc při této výpravě však bude zvěčněna v análech Řádu. To je víc než pouhé peníze.“
Babička se zamračila. „Slib chudoby je nejpitomější slib, jakej může rytíř složit. Jak má potom shromáždit dostatečný jmění pro svou choť?“
Sir Barnabáš se nás nesnesitelných patnáct minut snažil přesvědčit, ať mu Cthulhu dáme zdarma. Slíbila jsem mu, že nad tím popřemýšlím, jen aby už dal pokoj.
„Já ti říkala, že za tu potvoru nikdo nezaplatí,“ prohlásila babička a omrkla rytířův zadek, zatímco se vzdaloval po ulici.
Pletla se.
* * *
Dva dny předtím, než se Cthulhu oficiálně stal majetkem krámku, dorazil další a poslední potenciální kupec. Byl to nevýrazný chlapík ve středních letech, průměrné výšky, oblečený do tmavě modrého obleku, člověk, na jakého byste se v davu nikdy nepodívali dvakrát. Jediným jeho rozlišujícím znakem byl hliníkový kufřík, kterým břinkl přede mě na pult.
„Jednoho Cthulhu, prosím,“ požádal a s tím kufřík otevřel. Byl plný peněz.
Zničehonic se opět objevila babička. Jediné, co ji dovedlo přivolat rychleji než dokonale namakané prsní svalstvo, byl kufřík plný hotovosti.
„Platí,“ souhlasila „Ale musíte se vrátit ve středu. Do té doby má původní majitel čas vzít si ho zpátky. Pravidla a předpisy, chápete.“
„Pracuju pro vládu, madam. Ujišťuju vás, že když nám tu stvůru prodáte o pár dní dřív, nebudete z toho mít žádné popotahování.“
„Na co ho chcete?“ Vládě jsem nevěřila. Kdo by jí věřil? „Jde o tu kampaň ‚Proč se spokojit s menším zlem‘? Volby přece budou až za dva roky.“
„Velmi vtipné,“ opáčil, ale jeho tón a pohled slovům neodpovídal. „Mé oddělení je pověřeno ničením nebezpečných předmětů a bytostí, než se vymknou kontrole a kousnou nás všechny do zadku. Sledujeme všechny vaše operace.“ Otočil se k babičce. „Měla byste si to usnadnit a přijmout ty peníze. Klidně jsem mohl Cthulhu zařadit mezi zbraně hromadného ničení a zabavit ho bez jakéhokoli vyrovnání.“
Babička se vypjala a s ohněm v očích ho provrtala očima „Ne. To byste nemohl. Tohle je prastarý sídlo moci a sto pokolení mejch předchůdců ho opatřilo vrstvama ochrannejch kouzel a dalších obran. Je to příliš tvrdej oříšek, než aby ho rozlouskl někdo jako vy.
Zmizte.“ Ukázala mu dveře. „Nemám ráda, když mi někdo vyhrožuje ve vlastním krámě. Vraťte se pozítří a my vaši nabídku zvážíme.“
Agent bez dalších řečí odkráčel.
* * *
Ve středu mě i babičku vzbudil dlouho před otvíračkou hrozný randál z ulice. Obě jsme se oblékly a sešly do krámku zjistit, co se děje. Venku bylo učiněné peklo.
Stovky uctívačů Hlubinných čelily stejně působivému množství vojáků, kteří měli navíc dva vrtulníky a tank. Uprostřed ulice stál v kroužku tucet rytířů a ušklíbal se na každého, kdo se k nim příliš přiblížil. A všude se v malých hloučcích motali mimozemšťané s šedou kůží a žábrami a pletli se všem pod nohy.
„To je šílenství,“ řekla jsem. „Každou chvílí se začnou navzájem vraždit.“
„Já věděla, že s tím Cthulhu budou jenom potíže,“ utrousila babička. „Mám sto chutí nechat je, ať se o něj porvou.“ Já ale věděla, že to nemyslí vážně.
Uvnitř jsme byly naprosto v bezpečí. Krámek je chráněný sbírkou amuletů, kouzel a zaklínadel, které rodina pracně shromáždila v průběhu staletí. To už by bylo snazší vniknout do Buckinghamského paláce nebo do Bílého domu.
Jenže to jim nebránilo, aby se do sebe pustili na ulici. A to jsme i přes babiččinu poznámku nemohly dovolit.
„Vím, že všechno ráda děláš postaru,“ pronesla jsem, „ale za tohle pozdvižení můžu já a já to taky musím dát do pořádku. Tahle situace si žádá neortodoxní a do budoucna výhodný přístup. Budeš mi prosím důvěřovat a necháš to na mně?“
Babička zaváhala jen na chviličku, pak se na mě usmála a přikývla. Odemkla jsem dveře a vyšla ven.
* * *
O pár minut později už jsem měla v krámku vůdce všech skupin. Keldmo, sir Barnabáš, Nemo a agent, který se nakonec jmenoval – jaké překvapení – Smith, se na sebe vzájemně mračili. Napětí bylo tak husté, že by se nejspíš nedalo krájet ani Barnabášovým mečem.
„Můžu ten problém vyřešit ke spokojenosti vás všech,“ pravila jsem. Všichni čtyři mě pozorně poslouchali.
„Sire Barnabáši, toto je interdimenzionální mimozemšťan. Jeho svět trpí, protože ho příšerně zamořili mořští hadi.“
„Ó?“ Při pomyšlení na lov mořských hadů se rytíři málem začaly sbíhat sliny.
„Souhlasil byste, že z fylogenetického hlediska mají mořští hadi k drakům mnohem blíž než nějaký prastarý mrtvý bůh?“
„Zcela zajisté, má paní,“ přisvědčil Barnabáš.
„Zhostíte se vznešeného úkolu je vyhubit a výměnou za to se vzdáte veškerých budoucích nároků na pronásledování Cthulhu?“
„S radostí, má paní.“ Bouchl si obrovskou pěstí do kyrysu.
Promluvila jsem k Nemovi: „A vy přijmete pomoc rytířů a zapomenete na ten šílený nápad vypustit do svého ekosystému mnohem nebezpečnějšího dravce?“
„Zdá se, že jsou dostatečně krvežízniví,“ odvětil Nemo, „a přitom čestní. Zřejmě to bude skvělé řešení.“
Oba odešli sdělit tu novinu svým lidem. Cestou už probírali otázky zásobování a výzbroje a jaké písně na počest rytířů složí.
„No, to byla ta snazší část,“ obrátila jsem se ke zbylým dvěma.
„Nedovolím, aby nebezpečná stvůra padla do rukou nějakého kultu,“ prohlásil Smith.
„Nedovolím, aby mého boha Zavraždil,“ prohlásil Keldmo.
„Nezabráníte mi v tom. Mám k dispozici celou armádu.“
„Já mám všude své stoupence. Jestli se opovážíte zkřivit našemu bohu jediné chapadlo na hlavě, budou žádat krvavou odplatu. Mí lidé jsou ochotní pro mě zabíjet i zemřít.“ Keldmo si povzdechl. „No, přinejmenším někteří.“
„Žádné umírání. Žádné zabíjení. Už jsem vám řekla, že mám řešení. Počkejte tady,“ odchvátala jsem do skladu.
Vrátila jsem se s velkým stříbrným podnosem.
„Keldmo, vy jste povídal, že Cthulhu nechcete probudit, že jím jenom potřebujete povzbudit své následovníky.“
Sledoval mě a čekal, k čemu mířím, ale nic nenamítal.
„Tohle je kouzelný podnos, součást dvoudílné sady. Bude zobrazovat přesnou repliku jakéhokoli předmětu, který bude ležet na druhém podnosu.“ Zlehka jsem na něj poklepala a na tácu se objevila pyramidová kapesní dimenze. Nabídla jsem ho Keldmovi a ten po něm chtivě chňapl. „Můžete se na ni dívat, dotýkat se jí a ověřovat si, že Cthulhu na druhém podnosu, který máme vzadu v krámku, je zcela v pořádku. Jenom tu repliku nezvedejte, jinak se kouzlo zruší.
A co se vás týče,“ obrátila jsem se ke Smithovi, „zabít Cthulhua nepřipadá v úvahu. Nestojíte o potíže s Keldmovými stoupenci, a beztak vážně pochybuju, že by se vám to povedlo. A tak vám nabízím, že ho tu navždy uskladníme.“ Zatvářil se pochybovačně, ale já pokračovala. „Na světě je jen pár míst bezpečnějších než náš krámek. To je vám jasné, jinak byste sem napochodoval se zbraněmi a zkusil se Cthulhu zmocnit silou. Tady se k němu nikdo nedostane, a každý, kdo by to snad chtěl zkusit, si stejně bude myslet, že ho mají Keldmovi lidé. O to už se Keldmo postará, že?“
Keldmo přikývl a v tučné tváři se mu roztáhl úsměv od ucha k uchu. Smith se nad tím zamyslel a posléze taky přikývl.
„Samozřejmě budeme chtít za naše služby zaplatit. Peníze v tom kufříku pokryjí nájem na prvních sto let. Potom můžou o ceně znovu jednat naši potomci.“
Nad tímhle Smith přemítal o něco déle, ale nedokázal na mém plánu najít žádnou zjevnou závadu.
* * *
O několik hodin později jsme měli sepsané a podepsané smlouvy (ve třech vyhotoveních; tak už to s vládou chodí) a všichni konečně odtáhli. Kufřík s penězi ležel v kanceláři vedle stříbrného podnosu s Cthulhu. Smith ho chtěl zpátky, ale babička si v poslední chvíli postavila hlavu a trvala na tom, že bude součástí smlouvy, že si ho necháme. Určitě Smithe ještě trestala za to, jak byl předtím drzý.
„Tak co na to říkáš? Všichni jsou spokojení, a ještě jsem prodala za pořádný balík ten stříbrný podnos.“ Odvedla jsem dobrou práci a měla jsem nárok na trochu sebechvály. „A dokonce nám zůstal Cthulhu. Vlády a kulty přicházejí a odcházejí a kdo ví, jakou cenu bude mít za pár generací? Už jsem tě přesvědčila, že jsem připravená převzít obchod?“
„Ještě ne,“ odpověděla babička. „Kdybys tu mršku vůbec nepřijala, mohly se nám všechny tyhle nesmysly úplně vyhnout.“
Zamračila jsem se, ale nic jsem na to nenamítla Očekávat příliš a stěžovat si bez ohledu na výsledek je výsadní právo rodiny.
„Ještě ne,“ zopakovala babička, „ale už se to blíží.“
Došla jsem k ní a objala ji. Našpulila rty, ale v očích jsem jí zahlédla náznak úsměvu.
Poprvé vydáno v Online časopise Orson Scott Carďs Intergalactic Medicíne Show editora Edmunda R. Schuberta v dubnu roku 2013 Přeložil Roman Tilcer
