„Zabil jsi někdy člověka?“ zeptal se tulák.
„O něčem takovém se nebavíme,“ odpověděl jeho společník.
„Já jich zabil pět. To není moc. Ale dva z nich jsem zabil holýma rukama, a to není snadné, to tě ujišťuji.“
„To určitě není.“
„Ty to nevíš?“
Druhý tulák neodpověděl. Oba se dál vlekli zamrzlým německým venkovem. K zdejšímu kraji byla zima skoro stejně tvrdá, jako byla k zemím víc na východ tvrdá válka. Silnice byly zvlněné, mosty zničené, střechy propadlé, a jestli snad na polích zbylo něco k paběrkování, bylo to pohřbené pod vrstvami ledu. Strniště praskalo pod nohama jako sklo a znesnadňovalo chůzi. Jenže silnice byly ucpané utečenci, a protože oba tuláci mířili opačným směrem, k frontě, jejich používáním by k sobě jenom přitahovali pozornost.
„Rittere?“ řekl první tulák.
„Mmm?“
„Pamatuješ si naše instrukce?“
Ritter se zastavil. „Samozřejmě, že pamatuji,“ odpověděl. „Ty ne?“
„Ale jo, pamatuji. Jenom už jim nějak nevěřím. Kráčíme už tak dlouho, že mi celý můj život připadá jako sen. Někdy si dokonce ani nevzpomínám, kam jdeme.“ Když Ritter neodpověděl, jeho společník se odvrátil. „Neměli bychom tady ale takhle stát v otevřené krajině a čekat, až nás najdou kozáci.“
Znovu vykročili. V dálce před nimi se objevil strom bez listí a pomalu se přibližoval. Poskytl jim krátký odpočinek od monotónních neměnných polí, a pak zmizel za zády. „Rittere?“
„Hm?“
„Oslovuji tě jménem, jak to dělají skuteční kamarádi. Proč ty mě nikdy takhle neoslovíš?“
Ritter se znovu zastavil. „To je dobrá otázka,“ opáčil. „Opravdu velmi dobrá otázka“ Do hlasu se mu vkradl hněv. „Dovol, abych ti položil pár vlastních. Jak to, že neznáš naši misi, náš cíl a dokonce ani vlastní jméno? Proč je všude takové ticho a klid? Proč moje nohy nejsou unavené vším tím chození? Proč nebe tak moc připomíná omítnutý strop? Proč nerozeznávám črty tvého obličeje? Jak to, že nejsi vysoký ani nízký, hubený ani tlustý, brunátný ani bledý? Kdo vlastně jsi a co to se mnou hraješ za hru?“
Neměl jste použít slovo „sen“, řekl ženský hlas.
Tím to nebylo. Když jsem se pokusil zjistit, kdo je jeho společník, něco mu napovědělo, že jsem podvodník.
Toto sezení je každopádně u konce.
Všechno zčernalo.
* * *
Když se Ritter probudil, zjistil, že leží na péřovém podhlavníku v ložnici se žlutými zdmi a zeleným obložením. Na mycím stolku stál květovaný džbán a za oknem se záclonami byla vidět zimní krajina. U okna stál malý muž s nejširšími rameny, jaká kdy Ritter u lidské bytosti viděl, a s rukama založenýma za zády vyhlížel ven. V dřevěném křesle seděla Stařena, v ruce držela rámeček na vyšívání a vyšívala malými pevnými stehy, které vždy zakončovala rázným škubnutím. „Kde to jsem?“ zeptal se Ritter. Hlavu měl těžkou a otupělou.
„Na bezpečném místě.“ Muž se s úsměvem obrátil. Měl kulatý dobrotivý obličej. Když ho člověk spatřil, chtěl mu důvěřovat. „Mezi přáteli.“
„Ach.“ Ritterovi pokleslo srdce. „Chápu.“ Zavřel oči. „Aspoň že jsem se dostal za frontovou linu.“
„K vlastní škodě,“ řekla Stařena. „Už jsme přišli na to, že jste ve službách britské tajné služby. Vaše přítomnost zde v civilním oblečení by sama o sobě stačila k ospravedlnění vaší popravy jakožto cizího špiona“
„Jsem německý obyvatel pocházející z Rakousko-německo-bavorského kraje,“ odvětil mírně příkře Ritter. „Mám právo být ve své vlastní zemi.“
Muž lehce vyčítavě zavrtěl hlavou. „Země, ve které jste se narodil, přestala existovat už před celými týdny. Z legálního hlediska jste nacionalistický partyzán nacházející se v nejzápadnější provincii Mongolského císařství. Ale to jsme nezačali nejšťastněji. Zkusme to znovu. Doktorka Nergui a já jsme soudní psychiatři. Zahájili jsme program snové terapie určený zaprvé k tomu, abychom od vás získali informace, následně k tomu, abychom vás s jejich pomocí vyléčili z vaší nepromyšlené loajality k anachronickému a disfunkčnímu režimu, a nakonec abychom vás bezvýhradně získali pro naši věc.“
„To nebude možné,“ zhodnotil Ritter přesvědčeně.
„Představte si Borsuka a mě jako ničitele přehrad,“ řekla doktorka Nergui. „Vrtáme a vrtáme, bez nějakého viditelného výsledku, až nakonec naše úsilí přinese jednu kapku vody. Krátce nato se objeví další, pak další a další, a než se vzpamatujete, zeď praskne a jezero, které přehrada zadržovala, vytryskne ven a všechno zaplaví.“
„Prozatím ale toho klábosení dost,“ Borsuk poplácal Rittera po rameni. „Jděte spát, příteli. Čeká nás těžká práce. Opravdu hodně těžká.“
Ritter pocítil, jak zcela proti své vůli upadá do temnoty, do hlubin spánku. Měl pocit, že kdesi velmi, velmi daleko, v nočním lese, vycítil někoho nebo něco, co ho hledá. Z nějakého důvodu mu to připadalo důležité.
* * *
Ve svém snu stál Ritter v klasicky strohé, dubem obložené kanceláři Sira Tobiáše Gracchuse Willoughby-Quirka. Na stole před nimi bylo rozprostřeno oblečení a vybavení nemajetného člověka.
Sir Toby mávl rukou k otrhanému šatstvu. „Vše, co tady vidíte, je přesvědčivě ošuntělé, ale zároveň použitelné. Kabát je z kvalitní hrubé vlny – dokonce i záplaty. I úplně nasáklý vodou vás udrží v teple. Boty vypadají sešle, ale byly vám ušity na míru. Jsou vodotěsné, napuštěné voskem ze svíčky, jak to vandráci dělají. Uvnitř tkaniček jsou struny od piana vhodné k výrobě ok nebo škrcení. Bylo by podezřelé, kdybyste měl u sebe pistoli. Budete mít nicméně tohle.“ Zvedl něco, co vypadalo jako obyčejný kuchyňský nůž. „Sheffieldská ocel. Starožitná, ale ostrá. Dřevěná střenka je zlomená a zdánlivě provizorně spojená dohromady proužky plátna V boji se však na ni můžete spolehnout.“
„Vidím, že mám před sebou drsnou cestu,“ poznamenal Ritter. „Kam přesně chcete, abych šel?“
„Posílám vás s vaším partnerem na kontinent, za nepřátelské linie. Sejdete se tam s členem hnutí odporu, který pro nás má důležité informace.“ Sir Toby vytáhl obálku a Ritter ji s podivným pocitem a bezdůvodným váháním otevřel a začetl se. Obsahovala jméno, adresu a datum. Nic víc.
„To je všechno?“
Sir Toby si vzal obálku zpátky. „Nechci vám dát víc než naprosté minimum informací, pro případ, že byste padl do zajetí.“
„Nepadnu do zajetí. Ale kdyby ano, jsem přesvědčený, že bych utekl.“
„Ale?“ Sir Toby se opřel dlaněmi o stůl a naklonil se dopředu. Oči mu svítily. „Jak?“
Ritter udiveně řekl: „Vždyť víte jak. Můj…“ Rozhlédl se po kanceláři, jejíž zdi se vzdouvaly a napínaly jako plachty ve větru. Pohlédl na bustu arcimága Rogera Bacona umístěnou v tympanonu nade dveřmi, která po něm chlípně pošilhávala a mrkala; na kalamář, který se vznesl do vzduchu, aniž by z něj ukápla jediná kapka jeho obsahu. Připadalo mu, že je to všechno špatně. Dokonce i samotný Sir Toby působil jako nepřesvědčivé řídké plátno zakrývající nějakou temnější a pravdivější verzi reality. Rittera rozbolela hlava. Bylo těžké myslet logicky. „Nebo nevíte?“
„Řekněme, že nevím. Čistě jako takové cvičení. Jde o vašeho partnera, že? Spoléháte, že vás zachrání.“ Sir Toby se usmál způsobem, který působil blahosklonně, dravě, neupřímně. „Že je to tak, synku?“
Ritter křečovitým pohybem smetl desku stolu a rozházel oblečení, boty i nůž na všechny strany. „Vy nejste můj otec. A stejně tak nejste muž, kterým předstíráte být. Jste zjevně součástí nějaké konspirace. To ale nebude fungovat. Ze mě nic nedostanete!“
Skvělá práce. Vrátím mu teď vědomí.
* * *
„Vidíte, jak snadné to bylo?“ řekl Borsuk. „Doktorka Nergůi vás uspala a já vedl vaše myšlenky, a nyní známe vaši misi, jméno, kterým se váš kontakt identifikuje, a kde a kdy ho můžeme zajmout. Zbývá už jen odhalit totožnost vašeho převelice záhadného partnera.“
„Pořád si myslíte, že se nezlomíte?“ zeptala se doktorka Nergůi.
Když Ritter neodpověděl, zvedla vyšívání a pokračovala v práci.
Ritter dlouho ležel v posteli, se zavřenýma očima, a naslouchal škrábání husího brku – Borsuk bezpochyby zapisoval, co zjistil. Zbytek domu byl tajuplně ztichlý. Slyšel drobné skřípání a vrzání lehce se posouvajících prken, ale žádné hlasy, kroky, ani nejslabší náznak, že by byl dům, s výjimkou lidí přítomných v této místnosti, obydlen. Nakonec se zeptal: „Takže jste tady jenom vy dva? Žádní zřízenci ani stráže?“
Zavládlo náhlé ticho. Pak Borsuk pravil: „Je to optimista, doktorko Nergůi. Dokonce i v tak krajní situaci sonduje tento mladík informace, snaží se najít naše slabiny a naplánovat si útěk.“ Znělo to skoro, jako by byl na Rittera pyšný.
„Jestli jste si nevšiml, je válka,“ odpověděla Ritterovi doktorka Nergůi. „Zdroje se ztenčily. Musíme si vystačit s tím, co máme. Ale jestli si myslíte, že my dva na to nestačíme…“ Vytáhla nůž, který dal Ritterovi Sir Toby, a položila ho na noční stolek. „Posaďte se.“
Ritter se posadil.
„Teď ten nůž zvedněte.“
Zkusil to. Kdykoliv se ale jeho prsty přiblížily ke střence, ukázalo se, že je jeho ruka buď nad nebo pod nožem a nůž nemůže uchopit. Zkoušel to znovu a znovu, se stejnou rozčilující absencí kýženého výsledku.
Doktorka Nergůi suše poznamenala: „Chápete tedy, že je zbytečné pokoušet se o útěk.“
„Chápu, že jste kouzelníci s šarlatánským talentem pro iluze. Pořád mám ale svou nezdolnou teutonskou vůli, díky Bohu. Můžete mě zabít, jestli chcete, ale vaše šestáková magie mě nepřinutí plnit vaše příkazy.“
Borsuk nepřítomně (protože pořád psal) poznamenal: „Iluze byly ze všech talentů považovány vždy za ty nejslabší. Mohli bychom vás přimět sejít z útesu nebo vám ukázat mrtvou tvář člověka, kterého nejvíc milujete a přesvědčit vás, že jste ho zabil vy – alespoň dočasně. Ale nedokážeme zapálit les jako pyromancer, ani někoho zmrzačit omrzlinami jako ledový čaroděj. Naše magie časem vyprchává, a proto jí nikdy nebyla přikládána velká cena.
Jenže pak se přišlo na to, že iluze jsou klíčem ke zdroji veškeré magie vyvozované se ze síly mysli. Doktorka Nergůi je ve své domovině za své objevy považována za skutečně význačnou ženu. Měl byste být pyšný, že se věnuje vašemu případu.“ Borsuk rozsypal po dopise písek, a pak ho zase setřásl. „Váš kontakt žije necelou hodinu chůze odsud. Posla, který ponese vojenské rozvědce tuhle zprávu…“ zachřestil pergamenem, „… očekávají až zítra ráno. Kdybyste tak byl volný, mohl byste svůj kontakt varovat, získat informaci a vyškubnout úspěch z řeřavých uhlíků selhání.“
Na dobu jednoho úderu srdce poskočila v Ritterově hrudi naděje. Pak řekl: „Škádlíte mě.“
„Možná. Oblečte se. Vaše šaty jsou ve skříni. Před doktorkou Nergůi se stydět nemusíte, je to babička –“
„Prababička“
„… prababička, a všechno tohle už viděla. Boty máte pod postelí. Nezapomeňte si vzít dva páry ponožek, venku je zima“
Ritter udiveně udělal, co mu bylo řečeno.
„A teď odejděte.“
Dveře z ložnice vedly do útulného salonku zaplaveného šedivým zimním světlem. Jeho zablácený zimník visel na kolíku vedle dveří. Ritter si ho oblékl. Vyšel ven a s mrkáním se zastavil na vstupním schodišti. Zamrzlá pole, která si tak zřetelně vybavoval ze svého snu nebo halucinace, se táhla až k lesu, který byl zjevně celé míle daleko, byla z něj jenom linka v dálce. Udělal k němu několik váhavých kroků, a pak se ohlédl k budově, kterou právě opustil. Na ceduli nade dveřmi bylo napsáno CaHaTOpuři. Sanatorium. To byla jediná indikace, že jeho vězení nebylo jenom obyčejným statkem.
Otočil se zpátky k obzoru a vykročil. S každým krokem čekal, že se za ním ozve křik, po kterém přijde kulka do zad. Z nevysvětlitelných důvodů k tomu nedošlo. Neohrabaně se rozběhl přes strniště, které mu křupalo pod nohama. Kromě líného krákání vran v dálce byly jedinými slyšitelnými zvuky jeho kroky a chraplavý dech.
Nebylo možné, že by ho jen tak propustili.
Nebo bylo?
Stromy byly skoro nedosažitelné. Kdyby se k nim ale dostal, měl by nepatrnou šanci na útěk. Utíkal, a jak běžel, chladný vzduch mu čistil hlavu. Mentální mlha se konečně zvedla a odhalila všemožné druhy bolesti, které se pod ní ukrývaly. Zjevně měl značné podlitiny na nohách, ramenou a hýždích, a žebra ho bolela, jako by je měl v ohni. Bezpochyby to byl následek bití, kterého se mu dostalo, když byl chycen. Matně si vybavoval, že jednoho z nepřátelských vojáků zabil, než ho přemohli. Byl to zázrak, že je pořád naživu.
Určitě ne, jen tak by ho nepropustili. Ne když zabil jednoho z nich.
A přesto… statek se za ním ztratil v nicotě. Zadýchaně zpomalil do chůze. Několikrát zakopl a znovu získal rovnováhu, jednou se rozplácl na zem, která byla tvrdá jako skála a chvíli si myslel, že má vymknutý kotník, ale podařilo se mu to rozchodit.
Ohlédl se přes rameno. Statek pohltila vzdouvající se pole a kromě něj tady pořád nikdo nebyl. Proč ho nepronásledovali?
Nedávalo to smysl.
Ledaže ho pozorovali z dálky, buď nějakým magickým, nebo přirozeným způsobem. To bylo jediné rozumné vysvětlení, které ho napadalo. Právě proto se zdržel toho, aby svou mysl vyslal hledat Frekiho. Jestli byl sledován, nebo ještě hůř, jestli ležel v posteli a měl halucinaci, nechtěl svým vyšetřovatelům poskytnout informaci, po které – s výjimkou jména a polohy jeho kontaktu – toužili nejvíc – informaci, že je členem Vlkodlačiho sboru a že jeho společníkem na cestách je vlk. Takže jakkoliv si přál koordinovat svůj útěk s Frekim, neodvažoval se to zkusit.
Ritter byl trénován využívat svého vlka jako zbraň. Když měl Frekiho po boku, vyrovnal se deseti mužům s běžnou výzbrojí. Jenže na tuláka cestujícího ve společnosti vlka by byl nezapomenutelný pohled. Proto cestovali odděleně, Ritter po silnicích a jeho partner se držel v příkopech a v houští tak, aby mezi nimi byla vzdálenost půl míle až míli. To způsobilo, že Freki nemohl Ritterovi pomoct, když byl zajat (teď už si na ten incident vzpomínal) nečekanou hlídkou drancovníků, kteří si chtěli doplnit proviantní dávky ukradenou slepicí nebo kusem slaniny vymámeným od místních.
Kdyby tak jenom nebyl ztratil nervy a nezabil toho vojáka! Nespatřili by pak, že bojuje jako příslušník armády a možná by ho byli nechali, zbitého, ale naživu, tam, kde ho našli.
Nebo taky ne. Jejich seržant se choval jako člověk s druhým pohledem. Lidé se štipkou talentu často končili jako poddůstojníci, nebo i lépe. Ve válečných časech to takové muže táhlo do armády, kde mohli být povyšováni navzdory tomu, že měli k urozenému původu daleko.
Ritterovi už byla zatracená zima na nohy i na ruce. V kapse zimníku míval pár nestejných rukavic. Z kapes mu ale všechno vzali, včetně nože, sirek, fajfky, měšce s tabákem a malého pytlíčku sušených semen určených k zahánění hladu. Vtáhl proto ruce do rukávů kabátu, zastrčil si je do podpaží a šel dál. A dál.
Míjely hodiny a vzdálená linie stromů nevypadala být o nic blíž než předtím. Spatřil ale před sebou budovu statku, které se z komína vinul proužek modrého kouře. Ritter zapřemýšlel, jestli ji úplně obejít, nebo se tam zastavit a zjistit, jestli by se nemohl nabídnout jako pracovní síla, údajně výměnou za jídlo, ale ve skutečnosti kvůli informacím. Sedláci byli díky své izolovanosti mnohem náchylnější k probírání drbů, než si většina lidí uvědomovala. Bylo dokonce možné, i když jenom nepatrně, že by měl příležitost ukrást koně.
To byly povzbudivé myšlenky. Čím byl ale k budově blíž, tím víc v něm rostl neklid. To místo vypadalo… povědomě.
S rostoucí sklíčeností došel ke statku.
Nad dveřmi byla cedule.
CaHaTopníí.
Byl zpátky tam, kde začal.
Na okamžik málem ztratil veškerou naději. Pak ale narovnal ramena, otočil se o devadesát stupňů a znovu vykročil. Jako důstojník a pruský džentlmen se nemohl poddat zoufalství.
Slunce pronikající mraky vrhalo téměř neznatelné stíny. Ritter šel tak, aby měl vlastní stín pevně po své levici a nanicovaté orientační body, které viděl ve střední vzdálenosti – kámen, zamrzlou hroudu hlíny a mrtvou rostlinu trčící ze sněhu – udržoval v zákrytu. Soustředil se, aby jeho měření byla co nejpřesnější. Tu a tam se zastavoval a pohledem za sebe kontroloval, jestli se jeho otisky nohou táhnou přímo a neochvějně k obzoru. Na konec pod ním nohy povolily a on padl koleny na zamrzlé pole.
Nedaleko něj se otevřely dveře.
„Nuže?“ řekla doktorka Nergiii ze vstupního schodiště sanatoria. „Už jste se přesvědčil?“
Ritter se na ni vyčerpaně podíval, a pak se rozhlédl na obě strany. Na zledovatělé zemi byla vyšlapaná pěšinka. Zahýbala kolem obou rohů budovy. Celý den chodil dokola kolem statku.
Pak byl u něj najednou Borsuk, který mu pomáhal na nohy a vedl ho dovnitř. Bylo tam teplo. S vděkem ucítil, jak se jeho ramena zbavují váhy zimníku. Borsuk ho usadil na pohovku. Pak se sám posadil do naducaného křesla a řekl: „Zkusíme teď něco jiného. Chtěl byste si raději promluvit o své matce, nebo o svém sexuálním životě?“
Doktorka Nergiii zvedla ruku. „Podívejte se na něj. Pořád vzdoruje.“
Borsukovi znehybněl obličej. Pak prohlásil: „Pozoruhodné. Pořád doufá, že uteče.“
„Hranice mezi nadějí a sebeklamem je dosti tenká. Dle mého profesionálního úsudku by pacientovi prospělo, kdyby mohl nahlédnout do své budoucnosti.“
„Souhlasím,“ přisvědčil Borsuk.
* * *
Ritter seděl na posteli, která byla jediným kusem nábytku v jeho pokoji ve zchátralém penzionu v Miller’s Court ve Whitechapelu, a zouval si boty. Měl strach, že chytil plíseň. Kůže mezi prsty na nohách byla bílá jako kůže mrtvoly, a když si sundal ponožky, zvedl se z nich odporný puch. Nedalo se s tím mnoho dělat. Konečky několika prstů byly zčernalé omrzlinami. Píchl do každého z nich špičkou nože. Ve třech neměl žádný cit. Měl na nohách také puchýře, ale ty bylo lepší nechat na pokoji. Kdyby je propíchl, mohly by se infikovat.
Ne že by čekal, že bude naživu tak dlouho, aby k tomu mohlo dojít.
Když se pokusil navštívit Sira Tobyho, stráže u vládní budovy ho odehnaly. To ale očekával. Týdny těžkého života ho úplně změnily. Nevypadal už jako někdo, kdo by měl co pohledávat v úřadu rozvědky. Dokonce i jejich informátoři z podsvětí se oblékali lépe než on.
Zvedl zbyteček svíčky, a když s ní zamával sem a tam, podařilo se mu podle pohybu stínu najít hřebík zatlučený do zdi. Pověsil na něj jednu z ponožek, aby se provětrala. Pak, když se mu nepodařilo najít druhý hřebík, pověsil druhou ponožku přes tu první.
Lehl si na postel a pokoušel se přemýšlet. V hlavě mu však hučely vzájemně si odporující hlasy. Jak to bylo dlouho, co se naposledy vyspal? Jeho končetiny byly stejně neklidné jako unavené. Cukalo mu v prstech a pokaždé, když zavřel oči, samy se mu znovu otevřely.
Hluboko v duši všichni muži nenávidí své otce.
Soustřeď se, zatraceně! Nemělo smysl chodit do klubu Sira Tobyho – ani v dobách, kdy ještě vypadal jako důstojník, by nebyl vpuštěn dovnitř, pokud by nebyl ve společnosti některého z členů. Bude ho tedy muset potkat na ulici, cestou z úřadu nebo do úřadu. Musel mu svou zprávu doručit osobně. Nemohl ji předat nikomu jinému. To bylo naprosto zásadní.
Házel sebou na posteli z boku na bok, ale nedokázal si udělat pohodlí. Prudce se posadil a sevřel si břicho rukama.
Myslí si, že ho spánek uzdraví.
Černé svědomí, ani když je v klidu, nezná odpočinku.
Ritter pohodil hlavou a zajel si prsty do mastných zacuchaných kadeří. Ani ne před půl hodinou utratil za tenhle pokoj posledních pár mincí, které měl, v naději, že když si trochu odpočine, pročistí mu to mysl. Byly to vyhozené peníze. Nedokázal klidně ležet ani chviličku, natož tak dlouho, aby si mohl zdřímnout.
Se zamručením se posadil a začal si znovu obouvat boty. Ponožky nechal viset na zdi.
* * *
Než se dorazil do čtvrti Charing Cross, nastal soumrak.
Ulice se leskly deštěm, na který si Ritter nevzpomínal, i když od něj měl zvlhlý kabát. Splynul se stíny, pozoroval kočáry, které kolem něj rachotily, vyhlížel jeden konkrétní. Kočár, který málokdy jel dva dny po sobě po stejné trase, protože ze sebe Sir Toby přirozeně nechtěl dělat snadný cíl pro nájemné vrahy. Ritter si proto nemohl být jistý, že ho dnes večer spatří. Jenže… způsobů, jak se dostat z jednoho místa na druhé, je omezený počet. A když, tak tu byly další večery.
Pak se k němu najednou s chřestěním blížil kočár. Okamžitě ho poznal, protože se v něm mnohokrát vezl. Zoufale se vrhl vpřed. „Sire Toby!“ Slova z jeho rtů vylétla jako havrani. Běžel vedle kočáru, mával, horečně se snažil upoutat pasažérovu pozornost. Viděl, jak kočí nahoře zvedá bič, aby ho odehnal.
V tu chvíli se ale v okénku kočáru objevil kulatý samolibý obličej, jehož oči se rozevřely úžasem. „Rittere!“ Sir Toby rozrazil dveře, natáhl ruku a vtáhl Rittera k sobě dovnitř. Svalili se na hromádku, pak se nemotorně usadili.
Byl uvnitř a kočár ani nezpomalil.
„Mám… zprávu…“ supěl. Vypadalo to, že se mu nepodaří popadnout dech. „Pro… vás.“
„Drahý příteli, myslel jsem, že jste – no, to je jedno, co jsem si myslel. Nesmírně rád vás opět vidím. Musíme vám sehnat nějaké čisté oblečení. Jak se tak na vás dívám, dobré jídlo by taky neuškodilo. Pronajmu vám pokoj v klubu. Normálně to není dovoleno, ale myslím, že to dokážu zařídit. Propána, vypadáte hrozně. Jakým peklem jste si asi musel projít.“
„Ta zpráva“ Ritter sáhl do zimníku a zašmátral po vnitřní kapse.
„Na to bude dost času, až se najíte.“ Sir Toby ho chlácholivě poplácal po ruce.
„Ne… to…“ Ritter k vlastnímu úžasu spatřil, že jeho vynořující se ruka svírá sheffieldský nůž, který dostal před tak dávnou dobou.
A pak bodal a bodal a bodal a krev tryskala všude kolem.
* * *
„To byla naše první kapka vody,“ poznamenala doktorka Nergui.
„Nesnažte se dělat, že jste ze železa“ Borsuk vytáhl kapesník a Ritter do něj zabořil obličej. „Klidně si poplačte.“
K vlastní hrůze cítil, jak se v něm hromadí mohutné ničivé vzlyky plné smutku. Vyžádalo si to veškerou jeho sílu, aby je zadržel. Nebyl si jistý, že to dokáže dělat donekonečna, Ale vzdálená chladná část jeho mysli si pomyslela: No tak dobře, a sáhla do temnoty.
Jestli tu hru chtěli hrát takhle, oplatí jim stejnou mincí. Představil si Frekiho, jak by vypadal, kdyby byl člověkem – hřmotný, rozložitý, rozcuchaný, nebezpečný. V případě potřeby zabiják, ale naprosto bez jakékoliv zášti, a nezlomně věrný svým přátelům. Takový vlčí typ, dalo by se říct. Vytvářel tuto fikci vrstvu po vrstvě, až nakonec chybělo už jenom jméno, které by se k takovému muži hodilo. Ritter si vybral jméno Vlad. Vládě, pomyslel si. Pojď sem. Vlk nemohl chápat, proč se do jeho mysli tlačí obraz člověka kterého nezná. Ale byl trénován, aby poslouchal povely. Vynořil se ze strouhy, ve které se schovával.
Zároveň s tím dal Ritter průchod slzám. S velkým překvapením zjistil, že je toho celkem dost, kvůli čemu může brečet. Ztráty, nad kterými nikdy netruchlil. Smutek, který zažil, a pak uzamkl sám v sobě. Nuže, využije to všechno ve svůj prospěch. Pohodil hlavou dozadu a zavyl.
„Myslím, že je připravený,“ řekl Borsuk konečně.
„Skvělá práce. Udržím ho netečného. Vy začněte s výslechem.“
Ritter skoro usnul. I když ale upadl do uklidňující malátnosti, oči se mu nezavřely. Cítil se jenom neschopen, nebo možná neochoten, konat. Bylo to podobné stavu, kdy je člověk na hraně spánku, plně si uvědomuje své okolí a s námahou se snaží probudit, ale nemůže. V odlehlé části mozku vnímal Frekiho, tiše běžícího přes pole k sanatoriu. Tam ale jeho věznitelé pochopitelně nehledali. Pátrali jenom v jeho povrchních myšlenkách. Borsuk natáhl ruku a vrátil na místo pramen vlasů, který Ritterovi spadl do čela „Povězte nám tajemství, drahoušku. Nic velkého, nic důležitého. Jenom něco malého, pro začátek.“
Ritter zavrtěl hlavou. Nebo to měl možná jenom v úmyslu. „Víte, že musíte. Viděl jste, že to uděláte. Proč oddalovat nevyhnutelné?“
„Mám“ Ritter se zarazil.
„Ano?“
S veškerou váhavostí, kterou dokázal do hlasu vložit, řekl: „Mapu. Zašitou v podšívce zimníku.“
„Ale, opravdu?“ Borsuk zněl potěšeně. Vstal a odešel do ložnice. Když se vrátil, držel v ruce Ritterův nůž, použil ho k rozříznutí kabátu. Vytáhl z podšívky čtverec bílého hedvábí, na kterém byla vytištěná podrobná mapa okolí. Místo, kde se měl Ritter setkat se svým kontaktem, na ní vyznačené nebylo. Ale to už samozřejmě znali.
Borsuk nechal mapu doplachtit na stolek vedle pohovky a nůž položil na ni. Ritter se snažil nedávat najevo, jak moc si je vědom blízkosti nože. Jízlivé uchechtnutí doktorky Nergui mu však prozradilo, že se postarala, aby pro něj čepel byla opět nedotknutelná.
„Vidíte? Svět se nezměnil. Až na to, že se teď cítíte mnohem lépe, když jste přestal vést marný boj. A nyní. Řekněte mi jméno svého společníka, toho, kterého jsme stále nechytili.“ Ritter slyšel sám sebe, jak říká: „Vlad.“
„Váš přítel je Slovan?“
„Je to přezdívka,“ vysvětlil Ritter mrtvým hlasem.
„Á. Bezpochyby podle Vláda Narážeče. Vyprávějte nám o něm.“
Nejdříve pomalu, pak výřečněji, začal Ritter popisovat alternativního Frekiho, jak si ho představoval – Vladovu sílu, jak psychickou, tak fyzickou. To, jak je oddaný blahobytu svého partnera Jeho hravou stránku, která se projevovala v nečekaných chvílích. Žravost, s jakou dokázal ocenit jídlo. Po celou tu dobu cítil, jak se Freki víc a víc blíží, až se nakonec zastavil, přímo před sanatoriem. Ritter pocítil jemné, ale nezaměnitelné mentální šťouchnutí. Freki očekával další povely.
„Dost,“ zvedla doktorka Nergui ruku. „Kde je teď?“ Ritterovi se podařilo zcela neznatelně pousmát. Otočil hlavu k oknu a vycítil, že ostatní udělali totéž. „Podívejte se támhle.“ Skleněné střepy a kusy dřeva explodovaly dovnitř a do místnosti vpadl Freki.
V tom šokujícím okamžiku ztratili oba psychiatři kontrolu nad svými vědomými myšlenkami, a tedy i nad Ritterem. Vysvobozen zpod jejich nadvlády se zvedl z pohovky a plácl rukou po stolku, aby se zmocnil nože. Tentokrát se jeho prsty snadno sevřely kolem střenky.
Zabořil nůž Borsukovi do srdce.
Freki strhl doktorku Nergui na podlahu, zuby svíral její hrdlo. Když ho Ritter táhl od stařeniny mrtvoly, vlk ho dvakrát kousl.
Bylo však naprosto nezbytné co nejrychleji je oddělit. Nechtěl, aby si Freki vypěstoval zálibu v lidském mase.
* * *
Na adrese, kterou Ritter dostal, ho čekala jen pustina. Nacházela se nedaleko staré městské skládky, nebylo to ani pole, ani obecní pozemek. Byl to děsivě otevřený prostor. Usoudil, že jeho kontakt chce mít jistotu, až sem půjde, že na něj čeká jenom jeden člověk. Stejně to tady ale bylo příšerně na ráně. Rozbil na tom místě malý tulácký tábor a čekal, v neustálém nebezpečí, že ho objeví drancující vojáci nebo verbíři.
Nevěděl, na koho čeká – znal jenom kódové označení svého kontaktu, jeho pseudonym. Ritter dorazil na místo za úsvitu domluveného dne a nikoho tam nenašel. Muž, na kterého čekal, se neobjevil ani za soumraku. Bylo mu řečeno, aby v takovém případě počkal tři dny. Ani víc, ani míň. Strávil čekáním už dva.
Zrovna se skláněl nad svým mrňavým ohníčkem, v dlaních svíral hrníček s vodnatým dušeným králičím, když tu Freki zakňučel pod šedivou přikrývkou, kde se schovával před pátravýma očima, a varoval ho tak, že se někdo blíží.
Ritter se pomalu postavil.
Muž, který k němu kráčel napříč pustinou, byl přinejmenším o deset let starší než on. Podle oblečení se dalo poznat, že je zámožný. Podle opatrnosti zase to, že není přítelem Mongolského čaroděje ani jeho říše. Nesl si vycházkovou hůl, a Ritter měl podezření, že ta hůl je něčím víc, než na co vypadá. Ritter věděl, že po tom všem, čím si prošel, je na něj děsivý pohled, ale cizinec neochvějně kráčel přímo k němu.
Když došel k táboráku, zastavil se. Zpříma se na Rittera zahleděl, ani důvěřivě, ani bojácně. Nic neřekl. Zdálo se, že je stejně tak připravený bojovat jako vzít do zaječích. Ritter věděl, že to nemůže být nikdo jiný, než ten, na koho čekal.
Napřáhl ruku a řekl: „Čaroděj Godot, předpokládám?“
Poprvé vydáno v Online magazínů Tor.com v listopadu roku 2013
Přeložil Ludovít Plata